null

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu)

15. října 2026(*)

„ Řízení o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Justiční spolupráce v trestních věcech – Boj proti organizované trestné činnosti – Ochrana finančních zájmů Evropské unie – Článek 325 odst. 1 SFEU – Úmluva o ochraně finančních zájmů – Článek 2 odst. 1 – Rámcové rozhodnutí 2008/841/SVV – Článek 2 písm. a) a b) – Závažný podvod v oblasti daně z přidané hodnoty – Dohoda o spáchání trestného činu – Článek 3 – Povinnost členských států bojovat proti podvodům poškozujícím nebo ohrožujícím finanční zájmy Unie odrazujícími a účinnými opatřeními – Povinnost stanovit trestní sankce – Horní hranice sazby trestu – Zásada proporcionality – Promlčecí lhůta – Systémové riziko beztrestnosti“

Ve věci C‑321/25 [Gidžinov](i),

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Městského soudu v Sofii (Sofijski gradski sad, Bulharsko) ze dne 2. května 2025, došlým Soudnímu dvoru dne 8. května 2025, v trestním řízení proti

А,

B,

V,

G,

D,

za účasti:

Sofijska gradska prokuratura

SOUDNÍ DVŮR (třetí senát),

ve složení: C. Lycourgos (zpravodaj), předseda senátu, N. Fenger, S. Rodin, N. Piçarra a O. Spineanu-Matei, soudci,

generální advokát: M. Campos Sánchez-Bordona,

za soudní kancelář: V. Di Bucci, vedoucí,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

s ohledem na vyjádření, která předložili:

–        za V: P. Y. Galabov, advokat,

–        za rakouskou vládu: J. Schmoll a P. Thalmann, jako zmocněnci,

–        za Evropskou komisi: C. Valero, F. Blanc, I. Zaloguin a M. Wasmeier, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 23. dubna 2026,

vydává tento

Rozsudek

1        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 325 SFEU, čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, vypracované na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii, podepsané v Bruselu dne 26. července 1995 a připojené k aktu Rady ze dne 26. července 1995 (Úř. věst. 1995, C 316, s. 48; Zvl. vyd. 19/01, s. 9, dále jen „Úmluva o ochraně finančních zájmů“), a čl. 3 odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí Rady 2008/841/SVV ze dne 24. října 2008 o boji proti organizované trestné činnosti (Úř. věst. 2008, L 300, s. 42).

2        Tato žádost byla předložena v rámci trestního stíhání, které bylo proti A, B, V, G a D zahájeno pro vedení zločinného spolčení nebo účast na něm s cílem páchat daňové trestné činy a proti některým z nich pro spáchání podvodů v oblasti daně z přidané hodnoty (DPH).

 Právní rámec

 Unijní právo

 Úmluva o ochraně finančních zájmů

3        Článek 1 odst. 3 Úmluvy o ochraně finančních zájmů, nadepsaný „Obecná ustanovení“, stanoví:

„S výhradou čl. 2 odst. 2 přijme každý členský stát také nezbytná opatření zajišťující, aby úmyslné vyhotovení nebo poskytnutí nepravdivých, nesprávných nebo neúplných prohlášení nebo dokladů, které má následek popsaný v odstavci l, bylo trestným činem, není-li již trestné jako trestný čin nebo jako účastenství, návod nebo pokus podvodu [poškozujícího nebo ohrožujícího finanční zájmy Evropských společenství a] uvedeného v odstavci 1.“

4        Článek 2 této Úmluvy, nadepsaný „Tresty“, stanoví:

„1.      Každý členský stát přijme nezbytná opatření, aby jednání uvedené v článku 1 a účastenství na jednání uvedeném v čl. 1 odst. 1, návod k němu nebo pokus o ně bylo možné trestat účinnými, přiměřenými a odrazujícími tresty včetně, alespoň v případech závažných podvodů, trestů odnětí svobody, pro které je možné vydání, přičemž za závažný podvod musí být považován podvod dosahující určité minimální částky, kterou stanoví každý členský stát. Výše této minimální částky však nesmí přesahovat 50000 [eur].

2.      V případech méně závažných podvodů týkajících se celkové částky nižší než 4000 [eur], které nebyly podle jeho vnitrostátních předpisů spáchány za obzvláště závažných okolností, může členský stát stanovit tresty jiného druhu, než jsou tresty uvedené v odstavci l.

[...]“

 Rozhodnutí 2008/40/SVV

5        Článek 2 odst. 1 rozhodnutí Rady 2008/40/SVV ze dne 6. prosince 2007 o přistoupení Bulharské republiky a Rumunska k Úmluvě o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, vypracované na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii, k Protokolu ze dne 27. září 1996, k Protokolu ze dne 29. listopadu 1996 a k druhému protokolu ze dne 19. června 1997 (Úř. věst. 2008, L 9, s. 23), stanoví:

„[Úmluva o ochraně finančních zájmů], [akt Rady ze dne 27. září 1996 o vypracování protokolu k Úmluvě o ochraně finančních zájmů Evropských společenství (Úř. věst. 1996, C 313, s. 1)] a [akt Rady ze dne 29. listopadu 1996, kterým se na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii vypracovává protokol o výkladu Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství Soudním dvorem Evropských společenství prostřednictvím rozhodnutí o předběžné otázce (Úř. věst. 1997, C 151, s. 1)] vstoupí ve vztahu k Bulharské republice a Rumunsku v platnost prvním dnem měsíce následujícího po dni přijetí tohoto rozhodnutí, pokud nevstoupily ve vztahu k Bulharské republice a Rumunsku v platnost již před tímto dnem.“

 Směrnice o ochraně finančních zájmů

6        Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1371 ze dne 5. července 2017 o boji vedeném trestněprávní cestou proti podvodům poškozujícím nebo ohrožujícím finanční zájmy Unie (Úř. věst. 2017, L 198, s. 29, a oprava Úř. věst. 2018, L 45, s. 47, dále jen „směrnice o ochraně finančních zájmů“) v článku 16, nadepsaném „Nahrazení [Úmluvy o ochraně finančních zájmů]“, stanoví:

„Úmluva [o ochraně finančních zájmů] a protokoly k této úmluvě ze dne 27. září 1996, 29. listopadu 1996 a 19. června 1997 se ve vztahu k členským státům, které jsou touto směrnicí vázány, nahrazují touto směrnicí s účinkem ode dne 6. července 2019.

Odkazy na úmluvu se v případě členských států, které jsou vázány touto směrnicí, považují za odkazy na tuto směrnici.“

 Rámcové rozhodnutí 2008/841

7        Body 1 až 3 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2008/841 uvádějí:

„(1)      Cílem Haagského programu je zlepšit společné možnosti [Evropské u]nie a jejích členských států pro účely, mimo jiné, boje proti nadnárodnímu organizovanému zločinu. Tento cíl musí být sledován zejména prostřednictvím sbližování právních předpisů. Mezi členskými státy Evropské unie je zapotřebí užší spolupráce, aby bylo možné lépe čelit nebezpečnosti zločinných spolčení a jejich šíření a reagovat účinně na očekávání občanů i na potřeby členských států. Z tohoto důvodu se v bodě 14 závěrů Evropské rady konané v Bruselu ve dnech 4. a 5. listopadu 2004 uvádí, že občané Evropy očekávají od Evropské unie, že přijme účinnější společný přístup k přeshraničním problémům, jako je například organizovaná trestná činnost, a zajistí přitom respektování základních práv a svobod.

(2)      Komise ve svém sdělení ze dne 29. března 2004 o některých opatřeních, která mají být přijata v boji proti terorismu a jiné závažné trestné činnosti, zdůraznila, že boj proti organizované trestné činnosti uvnitř Evropské unie musí být posílen, a uvedla, že vypracuje rámcové rozhodnutí, jehož cílem bude nahradit společnou akci 98/733/SVV z 21. prosince 1998, kterou se stanoví, že účast na zločinném spolčení je v členských státech Evropské unie trestným činem [Úř. věst. 1998, L 351, s. 1].

(3)      Podle bodu 3.3.2 Haagského programu je účelem sbližování trestního práva hmotného usnadňování vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí v trestních věcech a policejní a justiční spolupráce v trestních věcech, týká se oblastí zvláště závažné trestné činnosti s přeshraničním rozměrem a měly by se upřednostnit ty oblasti trestné činnosti, které jsou ve smlouvách výslovně zmíněny. Definice trestných činů souvisejících s účastí na zločinném spolčení by tedy měla být jednotná ve všech členských státech. Toto rámcové rozhodnutí by proto mělo zahrnovat trestnou činnost zpravidla páchanou ve zločinném spolčení. Kromě toho by pro fyzické a právnické osoby, které se dopustily takovýchto trestných činů nebo jsou za ně odpovědné, měly být stanoveny tresty odpovídající závažnosti takových trestných činů.“

8        Článek 1 tohoto rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely tohoto rámcového rozhodnutí se rozumí

1)      ‚zločinným spolčením‘ organizovaná skupina více než dvou osob existující po delší dobu, které jedná ve shodě s cílem páchat trestné činy, za které lze uložit trest odnětí svobody nebo opatření omezující osobní svobodu s horní hranicí sazby nejméně čtyři roky nebo vyšší trest, za účelem získání, přímo či nepřímo, finanční výhody nebo jiné hmotné výhody;

2)      ‚organizovanou skupinou‘ skupina, která není vytvořena nahodile, aby okamžitě páchala trestné činy, a jejíž členové nemusí nutně mít přesně vymezené úlohy a u níž není nezbytná kontinuita členství ani rozvinutá struktura.“

9        Článek 2 uvedeného rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Trestné činy týkající se účasti na zločinném spolčení“, uvádí:

„Každý členský stát přijme nezbytná opatření, aby zajistil, že za trestné činy budou považovány jeden nebo oba z následujících způsobů jednání související se zločinným spolčením:

a)      jednání jakékoli osoby, která se úmyslně a se znalostí buď cíle a obecné činnosti spolčení, nebo záměru spolčení dopustit se předmětných trestných činů aktivně účastní trestné činnosti spolčení, včetně poskytování informací nebo hmotných prostředků, získávání nových členů i jakékoli formy financování jeho činností, přičemž je jí známo, že tato účast přispěje k uskutečnění trestné činnosti tohoto spolčení;

b)      jednání jakékoli osoby, které spočívá v dohodě s jednou nebo několika osobami týkající se výkonu určité činnosti, která by v případě, že by byla provedena, vyústila ve spáchání trestného činu uvedeného v článku 1, i když se tato osoba neúčastní vlastního výkonu činnosti.“

10      Článek 3 téhož rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Tresty“, zní:

„1.      Každý členský stát přijme nezbytná opatření, aby zajistil, že:

a)      trestný čin uvedený v čl. 2 písm. a) bude možno potrestat trestem odnětí svobody s horní hranicí sazby nejméně dvou až pěti let nebo

b)      trestný čin uvedený v čl. 2 písm. b) bude možno potrestat trestem odnětí svobody se stejnou horní hranicí sazby jako trestný čin, který je cílem dohody, nebo trestem odnětí svobody s horní hranicí nejméně dvou až pěti let.

2.      Každý členský stát přijme nezbytná opatření k zajištění toho, aby skutečnost, že trestné činy uvedené v článku 2, v souladu s vymezením daným členským státem, byly spáchány v rámci zločinného spolčení, bylo možné považovat za přitěžující okolnost.“

 Bulharské právo

 Trestní zákoník

11      Článek 23 odst. 1 trestního zákoníku (Nakazatelen kodeks, DV č. 26 ze dne 2. dubna 1968), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „trestní zákoník“), stanoví:

„Je-li totožným jednáním spácháno několik trestných činů nebo spáchá-li jedna osoba několik samostatných trestných činů dříve, než je pro některý z nich pravomocně odsouzena, soud poté, co stanoví trest za každý z těchto trestných činů zvlášť, uloží trest, který je z nich nejpřísnější.“

12      Článek 80 tohoto zákoníku stanoví:

„(1)      Trestní stíhání je promlčeno, pokud nebylo zahájeno do:

[...]

2.      patnácti let u činů, za které lze uložit trest odnětí svobody na více než deset let;

3.      deseti let u činů, za které lze uložit trest odnětí svobody na více než tři roky;

[...]

(3)      Promlčecí doba pro zahájení trestního stíhání počíná běžet od spáchání trestného činu, v případě pokusu trestného činu nebo přípravy k trestnému činu ode dne, kdy byl spáchán poslední skutek, a v případě trestných činů, které trvají nepřetržitě, a pokračujících trestných činů ode dne jejich ukončení.“

13      Článek 81 uvedeného zákoníku zní:

„(1)      Promlčecí doba se staví, pokud zahájení nebo pokračování trestního stíhání závisí na vyřešení předběžné otázky pravomocným soudním rozhodnutím.

(2)      Promlčecí doba se přerušuje každým úkonem příslušných orgánů učiněným za účelem trestního stíhání, a to pouze ve vztahu k osobě, proti níž je trestní stíhání vedeno. Po skončení úkonu, kterým byla promlčecí doba přerušena, začíná běžet nová promlčecí doba.

(3)      Bez ohledu na stavění nebo přerušení promlčecí doby je trestní stíhání promlčeno, pokud uplynula doba, která o polovinu přesahuje dobu stanovenou v předchozím článku.“

14      Článek 93 téhož zákoníku stanoví:

„Následující pojmy a výrazy se v tomto zákoníku používají v následujícím významu:

[...]

20.      ‚organizovaná zločinecká skupina‘: trvalé a organizované sdružení tří nebo více osob, jehož cílem je ve shodě páchat v tuzemsku nebo v zahraničí trestné činy, za které lze uložit trest odnětí svobody na více než tři roky. Sdružení je považováno za organizované i v případě, že mezi jeho členy nedošlo k formálnímu vymezení úloh, jejich účast nemá trvalou povahu nebo sdružení nemá rozvinutou strukturu.“

15      Článek 255 trestního zákoníku stanoví:

„(1) Kdo se vyhýbá vyměření daňových povinností nebo uhrazení daňových dluhů ve značném rozsahu tím, že:

[...]

7.      uplatní neoprávněný odpočet daně zaplacené na vstupu,

bude potrestán trestem odnětím svobody na jeden rok až šest let a peněžitým trestem až do výše 2 000 BGN.

[...]

(3) Jde-li o daňovou povinnost nebo daňový dluh obzvláště velkého rozsahu, uloží se trest odnětí svobody na tři roky až osm let a trest propadnutí celého majetku pachatele nebo jeho části.“

16      Článek 321 tohoto zákoníku stanoví:

„(1) Kdo založí nebo vede organizovanou zločineckou skupinu, bude potrestán odnětím svobody na tři roky až deset let.

(2) Účast na takové skupině se trestá odnětím svobody na jeden rok až šest let.

(3) Je-li skupina [...] založena za účelem obohacení, [...] uloží se:

1.      v případě trestných činů uvedených v odstavci 1 trest odnětí svobody na pět až patnáct let;

2.      v případě trestných činů uvedených v odstavci 2 trest odnětí svobody na tři roky až deset let.“

 Trestní řád

17      Článek 24 odst. 1 trestního řádu (Nakazatelno-protsesualen kodeks, DV č. 86 ze dne 28. října 2005), ve znění použitelném na spor v původním řízení, stanoví:

„Řízení se nezahajuje a již zahájené řízení se zastavuje, jestliže:

[...]

3.      trestněprávní odpovědnost zanikla v důsledku uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby;

[...]“

 Původní řízení a předběžné otázky

18      Na základě obžaloby podané v roce 2015 se A, B, V, G a D museli před příslušným trestním soudem zodpovídat ze spáchání několika trestných činů.

19      Konkrétně je nejprve A a B vytýkáno, že vedli organizovanou zločineckou skupinu založenou za účelem obohacení ve smyslu čl. 321 odst. 3 trestního zákoníku. Tento trestný čin, který měl začít v březnu 2011 a skončit dne 14. listopadu 2012, se trestá odnětím svobody na pět až patnáct let.

20      Dále je V, G a D na základě téhož ustanovení vytýkáno, že se účastnili na téže organizované zločinecké skupině. Tento trestný čin, který měl také začít v březnu 2011 a skončit dne 14. listopadu 2012, se trestá odnětím svobody na tři roky až deset let.

21      A, B, V a D je rovněž vytýkáno, že se v období od června 2011 do října 2012 dopustili různých podvodů v oblasti DPH, a to A podvodu s únikem ve výši 1 239 070 bulharských levů (BGN) (přibližně 633 525 eur), B podvodu s únikem ve výši 2 211 200 BGN (přibližně 1 130 568 eur), V podvodu s únikem ve výši 2 000 000 BGN (přibližně 1 022 583 eur) a D podvodu s únikem ve výši 2 433 590 BGN (přibližně 1 244 274 eur). Každý z těchto trestných činů, uvedených v čl. 255 odst. 3 trestního zákoníku, se trestá odnětím svobody na tři až osm let a propadnutím celého majetku nebo jeho části. Maximální trest odnětí svobody, který může být uložen za všechny tyto trestné činy, však nesmí přesáhnout osm let.

22      Dne 26. listopadu 2015 byla po podání obžaloby zmíněné v bodě 18 tohoto rozsudku věc přidělena soudnímu kolegiu, které bylo složeno z jednoho soudce a dvou přísedících a před kterým se v letech 2015 až 2021 konalo 48 jednání. Po jmenování tohoto soudce evropským pověřeným žalobcem muselo být řízení zahájeno ab initio poté, co byla tato věc přidělena druhému soudci a dvěma dalším přísedícím. V letech 2022 až 2025 se před tímto soudním kolegiem konalo 18 jednání, aniž byla přijata jakákoli skutečná opatření k získání důkazů. Poté, co uvedený druhý soudce odešel dne 14. března 2025 do důchodu, byla tato věc přidělena třetímu soudci a dvěma novým přísedícím, kteří tvoří předkládající soud.

23      Zaprvé uvedený soud poznamenává, že podle článků 80 a 81 trestního zákoníku brzy dojde k uplynutí promlčecí doby u trestných činů podvodu v oblasti DPH a účasti na organizované zločinecké skupině, o kterých má rozhodnout. V této souvislosti upřesňuje, že u těchto trestných činů činí absolutní promlčecí doba patnáct let. Tato promlčecí doba tedy uplyne v letech 2026 a 2027, pokud jde o trestné činy podvodu v oblasti DPH, a to v závislosti na datu, kdy bylo podáno údajné nepravdivé daňové přiznání k DPH, a dne 14. listopadu 2027, pokud jde o trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině, tj. patnáct let po rozpadu této skupiny. Podle předkládajícího soudu je v projednávané věci objektivně nemožné dokončit trestní řízení před třemi soudními instancemi před uplynutím těchto lhůt.

24      Naopak pokud jde o trestní stíhání zahájená proti A a B pro vedení organizované zločinecké skupiny, předkládající soud uvádí, že jelikož za tento trestný čin lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby patnácti let, činí použitelná absolutní promlčecí doba 22 let a šest měsíců, a uplyne tedy až dne 14. května 2035. Podle předkládajícího soudu je taková doba dostatečná k dokončení trestního řízení, a to i před třemi soudními instancemi.

25      V této souvislosti se tentýž soud domnívá, že stanovení promlčecí doby pouze na základě maximálního možného trestu, bez ohledu na právní a skutkovou složitost případu a na případný výskyt nepředvídaných okolností, by mohlo být v rozporu s unijním právem. V tomto ohledu připomněl, že v rozsudku ze dne 24. července 2023, Lin (C‑107/23 PPU, dále jen „rozsudek Lin“, EU:C:2023:606), Soudní dvůr rozhodl, že členské státy musí zajistit, aby pravidla, jimiž se řídí promlčení a jež jsou stanovena vnitrostátním právem, umožňovala účinný postih trestných činů souvisejících s podvody v oblasti DPH, a aby z důvodů vlastních tomuto vnitrostátnímu právu neexistovalo systémové riziko beztrestnosti, a to zejména v případech, jejichž složitost vyžaduje delší vyšetřování.

26      Předkládající soud zdůrazňuje, že skutečnost, že v bulharském právu nelze ve složitějších případech nebo při výskytu náhodné události, která vyžaduje zahájení řízení ab initio, stanovit delší promlčecí dobu, než je absolutní promlčecí doba patnácti let, která se vztahuje na trestné činy podvodu v oblasti DPH, představuje systémový problém, jelikož čím složitější je stíhaná trestná činnost, tím obtížnější je dokončit trestní řízení před uplynutím této doby.

27      Zadruhé předkládající soud uvádí, že bulharský zákonodárce stanovil trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby osmi let za trestné činy daňového podvodu, zatímco za účast na organizované zločinecké skupině a vedení takové skupiny lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby deseti, respektive patnácti let, a to navzdory skutečnosti, že jediným trestným cílem této organizované skupiny je spáchání daňového podvodu. Za těchto podmínek se předkládající soud zamýšlí nad tím, zda je takový rozdíl mezi maximálními použitelnými tresty v souladu s čl. 3 odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí 2008/841.

28      V této souvislosti uvedený soud zdůrazňuje, že toto ustanovení stanoví alternativu, pokud jde o tresty, které lze uložit za dohodu s cílem spáchání trestného činu ve smyslu čl. 2 písm. b) tohoto rámcového rozhodnutí. Podle první části této alternativy mohou členské státy stanovit trest, který má stejnou horní hranici trestní sazby jako trest za trestné činy, které jsou cílem této dohody. Podle druhé části uvedené alternativy mohou členské státy stanovit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně dva až pět let. Tato druhá část tedy vymezuje rozpětí trestů, které nesouvisí s maximální délkou trestů za trestné činy, které chce spáchat zločinné spolčení. Předkládající soud má však pochybnosti o tom, zda lze uvedenou druhou část vykládat tak, že umožňuje členským státům stanovit přísnější tresty, než jsou tresty stanovené pro tyto trestné činy.

29      Uvedený soud se totiž domnívá, že dohoda uvedená v tomto čl. 2 písm. b) rámcového rozhodnutí 2008/841, která vedla k založení zločinného spolčení ve smyslu čl. 1 bodu 1 tohoto rámcového rozhodnutí, je trestná pouze kvůli svému cíli, jímž je páchání určitých trestných činů. Uvedený soud se tudíž přiklání k názoru, že trest, který lze uložit za takovou dohodu, nesmí být přísnější než trest stanovený pro trestné činy, které jsou cílem této dohody, neboť jinak by byla porušena zásada proporcionality.

30      Předkládající soud nicméně uznává, že ze znění druhé části alternativy uvedené v čl. 3 odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí 2008/841 podle všeho vyplývá, že členské státy mohou v případě organizované zločinecké skupiny stanovit přísnější trest, než je trest za trestné činy, jejichž spáchání je cílem této zločinecké skupiny.

31      Za těchto podmínek se Městský soud v Sofii (Sofijski gradski sad, Bulharsko) rozhodl položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Umožňují článek 325 [SFEU] a čl. 2 odst. 1 Úmluvy [o ochraně finančních zájmů] existenci vnitrostátního zákona, který stanoví promlčení trestního stíhání činů poškozujících nebo ohrožujících finanční zájmy Unie a podle kterého je promlčecí doba stanovena pouze na základě nejvyššího trestu pro daný trestný čin, a nikoliv na základě skutkové a právní složitosti případu, aniž je zohledněna možnost výskytu náhodné události, v jejímž důsledku musí být trestní řízení znovu vedeno [ab initio], takže použití tohoto vnitrostátního zákona může vést k beztrestnosti?

2)      Umožňuje čl. 3 odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí 2008/841 existenci vnitrostátního zákona, podle kterého lze trestný čin uvedený v čl. 2 písm. b) tohoto rámcového rozhodnutí potrestat trestem odnětím svobody, jehož horní hranice trestní sazby je vyšší než u trestného činu, který je cílem dohody podle čl. 2 písm. b)?“

 K předběžným otázkám

 K první otázce

32      Na úvod je třeba poznamenat, že z předkládacího rozhodnutí zaprvé vyplývá, že promlčecí doba, která se obvykle vztahuje na trestný čin, závisí v bulharském právu na závažnosti stanoveného trestu a může být přerušena nebo pozastavena. Pokud jde o absolutní promlčecí dobu, která se vztahuje na tento trestný čin a nemůže být přerušena ani pozastavena, její délka se rovná jeden a půl násobku promlčecí doby, která se obvykle vztahuje na uvedený trestný čin. Pokud před uplynutím této absolutní promlčecí doby nedojde k pravomocnému odsouzení, musí být trestní stíhání pro tentýž trestný čin považováno za definitivně promlčené.

33      V této souvislosti si předkládající soud klade otázku, zda je s článkem 325 SFEU a čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně finančních zájmů slučitelná bulharská právní úprava, která stanoví absolutní promlčecí dobu patnácti let pro trestné činy podvodu v oblasti DPH a účasti na organizované zločinecké skupině, jejímž cílem je páchání takových trestných činů.

34      Zadruhé vzhledem k tomu, že činy, které jsou předmětem trestního řízení, byly spáchány v letech 2011 a 2012, je na ně ratione temporis použitelná Úmluva o ochraně finančních zájmů. Z článku 2 rozhodnutí 2008/40 totiž na jedné straně vyplývá, že tato úmluva vstoupila v Bulharsku v platnost nejpozději dne 1. ledna 2008. Na druhé straně uvedená úmluva pozbyla účinků až od 6. července 2019, kdy byla nahrazena směrnicí o ochraně finančních zájmů, jak je upřesněno v článku 16 této směrnice (obdobně viz rozsudek ze dne 16. července 2026, Lin II, C‑280/25, dále jen „rozsudek Lin II“, EU:C:2026:586, body 67 a 68).

35      Zatřetí z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že celková výše podvodu v oblasti DPH, z jehož spáchání jsou obžalovaní v původním řízení podezřelí, se odhaduje na více než 4 miliony eur. Takový podvod tedy musí být kvalifikován jako „závažný“ ve smyslu článku 325 SFEU a čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně finančních zájmů (v tomto smyslu viz rozsudek Lin, body 22 a 79, a rozsudek Lin II, body 73 a 74).

36      Dále je třeba zdůraznit, že čl. 325 odst. 1 SFEU se vztahuje nejen na jednání, která skutečně poškozují nebo ohrožují finanční zájmy Unie, ale rovněž na pokus o spáchání takového jednání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 187).

37      Stejně tak z čl. 1 odst. 3 a čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně finančních zájmů vyplývá, že pokus o podvod poškozující nebo ohrožující finanční zájmy Unie musí být postaven na roveň takovému podvodu ve smyslu tohoto čl. 2 odst. 1 (v tomto smyslu viz rozsudek Lin II, bod 95).

38      Soudní dvůr již ostatně rozhodl, že založení organizované zločinecké skupiny za účelem páchání trestných činů v oblasti DPH představuje případ podvodu poškozujícího nebo ohrožujícího finanční zájmy Unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2015, Taricco a další, C‑105/14, EU:C:2015:555, bod 42).

39      Pokud by tedy skutky vytýkané obžalovaným v původním řízení byly prokázány, musely by být trestný čin podvodu v oblasti DPH i trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině založené za účelem spáchání tohoto podvodu, pro které jsou obžalovaní v původním řízení stíháni před předkládajícím soudem, považovány za závažné podvody poškozující nebo ohrožující finanční zájmy Unie ve smyslu článku 325 SFEU a čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně finančních zájmů.

40      Z toho plyne, že podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda článek 325 SFEU a čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně finančních zájmů musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které je trestní stíhání závažných podvodů poškozujících nebo ohrožujících finanční zájmy Unie nutně promlčeno, pokud ve lhůtě patnácti let od spáchání těchto trestných činů nedojde k pravomocnému odsouzení, a to bez ohledu na vznik jakéhokoli důvodu pro přerušení nebo pozastavení promlčecí doby a jakékoli náhodné události a aniž je zohledněn stupeň složitosti dané věci, přičemž taková lhůta může podle předkládajícího soudu vést k systémovému riziku beztrestnosti takových podvodů.

41      Na prvním místě je třeba zdůraznit, že čl. 325 odst. 1 SFEU ukládá členským státům povinnost bojovat proti podvodům a jiným protiprávním jednáním ohrožujícím finanční zájmy Unie odstrašujícími a účinnými opatřeními. I když mají členské státy při výběru použitelných sankcí, které mohou mít formu správních sankcí, trestních sankcí nebo kombinace obou, volnost, musí podle tohoto ustanovení zajistit, aby případy závažných podvodů nebo jiného závažného protiprávního jednání, které poškozují nebo ohrožují finanční zájmy Unie, bylo možné trestat účinnými a odrazujícími trestními sankcemi (rozsudek Lin II, bod 109 a citovaná judikatura).

42      Článek 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně finančních zájmů ukládá členským státům povinnost přijmout nezbytná opatření, aby jednání zakládající podvod poškozující nebo ohrožující finanční zájmy Unie bylo možné trestat účinnými, přiměřenými a odrazujícími tresty včetně, alespoň v případech závažných podvodů, trestů odnětí svobody, které mohou vést k vydání (v tomto smyslu viz rozsudek Lin II, bod 71).

43      Na druhém místě je třeba konstatovat, že v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení nebyl unijním normotvůrcem harmonizován režim promlčení vztahující se na trestné činy poškozující nebo ohrožující finanční zájmy Unie; k harmonizaci, a to jen částečné, došlo až později prostřednictvím směrnice o ochraně finančních zájmů (rozsudek Lin, bod 81 a citovaná judikatura), která se na spor v původním řízení nepoužije, jak vyplývá z bodu 34 tohoto rozsudku.

44      Přijetí pravidel upravujících promlčení trestní odpovědnosti za trestné činy poškozující nebo ohrožující finanční zájmy Unie tudíž v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení spadalo do pravomoci členských států. Členské státy však musí při výkonu této pravomoci dodržovat povinnosti, které pro ně vyplývají z unijního práva a zejména z článku 325 SFEU a čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně finančních zájmů (v tomto smyslu viz rozsudek Lin, bod 82).

45      V tomto ohledu musí členské státy zajistit, aby pravidla promlčení, jež jsou stanovena vnitrostátním právem, umožňovala účinný postih trestných činů závažných podvodů poškozujících nebo ohrožujících finanční zájmy Unie, přičemž existence systémového rizika, že za takové trestné činy nebudou ukládány žádné trestní sankce, představuje situaci neslučitelnou s požadavky čl. 325 odst. 1 SFEU a čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně finančních zájmů (v tomto smyslu viz rozsudek Lin, bod 92, a rozsudek Lin II, bod 219 a citovaná judikatura).

46      Na třetím a posledním místě z judikatury Soudního dvora vyplývá, že taková absolutní promlčecí doba, jako je doba dotčená v původním řízení, přispívá k posílení právní jistoty tím, že brání tomu, aby promlčení stíhání mohlo být donekonečna oddalováno opakováním úkonů způsobujících přerušení nebo pozastavení této promlčecí doby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. listopadu 2025, Mikroregion Porta Bohemica, C‑539/24, EU:C:2025:919, bod 20 a citovaná judikatura).

47      Taková absolutní promlčecí doba však musí být dostatečně dlouhá, aby v praxi neznemožňovala nebo nadměrně neztěžovala ochranu finančních zájmů Unie (obdobně viz rozsudek ze dne 21. ledna 2021, Whiteland Import Export, C‑308/19, EU:C:2021:47, body 48 a 49, a rozsudek ze dne 30. ledna 2025, Trenitalia, C‑510/23, EU:C:2025:41, bod 38). Za účelem posouzení, zda je taková doba dostatečně dlouhá, je třeba zohlednit všechny prvky příslušné právní úpravy promlčení a míru složitosti řízení nezbytného k prokázání předmětných trestných činů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. ledna 2021, Whiteland Import Export, C‑308/19, EU:C:2021:47, bod 50, a rozsudek ze dne 30. ledna 2025, Trenitalia, C‑510/23, EU:C:2025:41, bod 39).

48      Soudní dvůr již tedy rozhodl, že členské státy jsou povinny zajistit stanovení promlčecí doby, která je dostatečně dlouhá, aby bylo možné dokončit trestní řízení zahájená proti pachatelům závažných podvodů poškozujících nebo ohrožujících finanční zájmy Unie, přičemž je třeba náležitě zohlednit délku a složitost těchto řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2015, Taricco a další, C‑105/14, EU:C:2015:555, body 46 a 47).

49      V projednávané věci, jak bylo zdůrazněno v bodě 33 tohoto rozsudku, jsou takové trestné činy podvodu v oblasti DPH a účasti na organizované zločinecké skupině, jako jsou trestné činy vytýkané obžalovaným v původním řízení, v bulharském právu nutně promlčeny, pokud ve lhůtě patnácti let od jejich spáchání nedošlo k pravomocnému odsouzení.

50      V této souvislosti, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 44 svého stanoviska, taková patnáctiletá lhůta v zásadě poskytuje bulharským orgánům činným v trestním řízení přiměřenou dobu k dokončení trestních řízení zahájených proti pachatelům takových podvodů a k dosažení pravomocného soudního rozhodnutí ohledně těchto podvodů před uplynutím promlčecí doby, která se na ně vztahuje, a to i v případě, že dané soudní rozhodnutí vyžaduje projednání věci před třemi soudními instancemi.

51      Dále je třeba uvést, že předkládající soud neposkytl Soudnímu dvoru dostatečné informace, které by mu umožnily konstatovat, že v Bulharsku je v praxi systémově nadměrně obtížné vydat pravomocné rozhodnutí o trestných činech závažného podvodu poškozujícího nebo ohrožujícího finanční zájmy Unie ve lhůtě patnácti let od spáchání těchto trestných činů. V této souvislosti je třeba zejména poznamenat, že změny ovlivňující složení soudních kolegií v jednotlivých věcech nestačí k prokázání existence systémového rizika beztrestnosti uvedených trestných činů.

52      Z výše uvedeného vyplývá, že na první otázku je třeba odpovědět, že článek 325 SFEU a čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně finančních zájmů musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle které je trestní stíhání závažných podvodů poškozujících nebo ohrožujících finanční zájmy Unie nutně promlčeno, pokud ve lhůtě patnácti let od spáchání těchto trestných činů nedojde k pravomocnému odsouzení, a to bez ohledu na vznik jakéhokoli důvodu pro přerušení nebo pozastavení promlčecí doby a jakékoli náhodné události, jestliže taková lhůta nevede v dotčeném členském státě k systémovému riziku beztrestnosti takových podvodů.

 K druhé otázce

53      Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí 2008/841 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které lze za trestný čin ve smyslu čl. 2 písm. b) tohoto rámcového rozhodnutí, spočívající v uzavření dohody s cílem spáchání trestného činu, uložit trest odnětí svobody, jehož horní hranice trestní sazby je vyšší než horní hranice sazby trestu odnětí svobody za trestný čin, který je cílem této dohody, a zároveň delší než pět let.

54      Jak vyplývá z bodů 1 a 3 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2008/841, toto rámcové rozhodnutí vychází ze společného přístupu k přeshraničním problémům, jako je například organizovaná trestná činnost, a musí zahrnovat trestnou činnost zpravidla páchanou ve zločinném spolčení, přičemž pro fyzické a právnické osoby, které se dopustily takových trestných činů nebo jsou za ně odpovědné, musí být stanoveny tresty odpovídající závažnosti takových trestných činů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2024, Volieva, C‑265/23, EU:C:2024:602, bod 38).

55      V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že obžalovaní v původním řízení jsou na základě článku 321 trestního zákoníku stíháni zejména za to, že vedli organizovanou zločineckou skupinu ve smyslu čl. 93 bodu 20 tohoto zákoníku, jejímž cílem bylo páchat podvody v oblasti DPH, nebo se na ní účastnili.

56      Podle předkládajícího soudu spadá vedení takové organizované zločinecké skupiny a účast na ní do působnosti trestného činu podle čl. 2 písm. b) rámcového rozhodnutí 2008/841, tj. jednání souvisejícího se zločinným spolčením, které spočívá v dohodě jedné osoby s jednou nebo několika jinými osobami týkající se výkonu určité činnosti, která by v případě, že by byla provedena, vyústila ve spáchání jednoho z trestných činů uvedených v článku 1 tohoto rámcového rozhodnutí, i když se první z těchto osob neúčastní vlastního výkonu této činnosti.

57      Komise má však za to, že trestné činy uvedené v bodě 55 tohoto rozsudku spadají spíše do působnosti čl. 2 písm. a) uvedeného rámcového rozhodnutí, tj. jednání souvisejícího se zločinným spolčením, které spočívá v jednání jakékoli osoby, která se úmyslně a se znalostí buď cíle a obecné činnosti spolčení, nebo záměru spolčení dopustit se předmětných trestných činů aktivně účastní trestné činnosti spolčení, včetně poskytování informací nebo hmotných prostředků, získávání nových členů i jakékoli formy financování jeho činností, pokud je této osobě známo, že její účast přispěje k provádění trestné činnosti tohoto spolčení.

58      V tomto ohledu z článku 2 rámcového rozhodnutí 2008/841 vyplývá, že členské státy mají možnost kvalifikovat jako trestný čin buď obě jednání uvedená v tomto ustanovení, nebo pouze jedno z nich. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce přitom neumožňuje určit, jakou volbu v tomto ohledu bulharský zákonodárce učinil. Dále je třeba připomenout, že otázky týkající se výkladu unijního práva jsou předkládány vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí na svoji odpovědnost a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat [rozsudek ze dne 22. listopadu 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Vyhoštění – Konopí pro léčebné použití), C‑69/21, EU:C:2022:913, bod 44].

59      Z této judikatury vyplývá, že Soudní dvůr nemůže zpochybnit posouzení předkládajícího soudu, podle kterého trestné činy vedení organizované zločinecké skupiny a účasti na ní, které jsou vytýkány obžalovaným v původním řízení, spadají do působnosti čl. 2 písm. b) tohoto rámcového rozhodnutí. Je pravda, že kdyby bylo zjevné, že žádaný výklad tohoto ustanovení nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, musela by být druhá předběžná otázka prohlášena za nepřípustnou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. června 2026, NTH Haustechnik, C‑484/24, EU:C:2026:496, bod 44 a citovaná judikatura). Tak tomu nicméně v projednávaném případě není.

60      I když se režim sankcí stanovený v čl. 3 odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí 2008/841 pro trestný čin uvedený v jeho čl. 2 písm. b) liší od režimu zavedeného v čl. 3 odst. 1 písm. a) tohoto rámcového rozhodnutí pro trestný čin uvedený v jeho čl. 2 písm. a), v každém případě to nic nemění na tom, že odpověď na druhou otázku položenou předkládajícím soudem by z níže uvedených důvodů zůstala stejná, i kdyby předkládající soud nakonec dospěl k závěru, že trestné činy uvedené v bodě 55 tohoto rozsudku spadají pod tento čl. 2 písm. a) téhož rámcového rozhodnutí, a nikoli pod jeho čl. 2 písm. b).

61      S ohledem na toto upřesnění je třeba uvést, že v souladu s čl. 3 odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí 2008/841 musí být dohoda uvedená v čl. 2 písm. b) tohoto rámcového rozhodnutí potrestána buď trestem odnětí svobody, jehož horní hranice trestní sazby je stejná jako u trestného činu, který je cílem této dohody, nebo trestem odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně dva až pět let.

62      Podle ustálené judikatury z požadavků jednotného použití unijního práva i ze zásady rovnosti vyplývá, že ustanovení unijního práva, které za účelem vymezení svého smyslu a rozsahu výslovně neodkazuje na právo členských států, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Unii, přičemž tento výklad je třeba nalézt nejen s ohledem na jeho znění, ale i s přihlédnutím ke kontextu tohoto ustanovení a k cíli sledovanému právní úpravou, jejíž je součástí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. ledna 1984, Ekro, 327/82, EU:C:1984:11, bod 11, a rozsudek ze dne 18. prosince 2025, Slagelse Almennyttige Boligselskab, Afdeling Schackenborgvænge, C‑417/23, EU:C:2025:1017, bod 76).

63      Pokud jde na prvním místě o znění čl. 3 odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí 2008/841, je třeba uvést, že znění tohoto ustanovení se v jednotlivých jazykových verzích liší. Toto ustanovení v italské verzi (o compresa tra due e cinque anni) stanoví, že za trestný čin uvedený v čl. 2 písm. b) tohoto rámcového rozhodnutí lze uložit trest odnětí svobody, jehož horní hranice trestní sazby odpovídá horní hranici trestní sazby stanovené pro trestný čin, který je cílem této dohody, nebo činí dva až pět let. Naproti tomu v jiných jazykových verzích, jako například ve španělské (con una pena máxima de reclusión de al menos entre dos y cinco años), dánské (med en maksimumsfrihedsstraf på mindst mellem to og fem år), německé (mit einer Freiheitsstrafe im Höchstmaß von mindestens zwei bis fünf Jahren), řecké (με ποινή στερητική της ελευθερίας το μέγιστο ύψος της οποίας είναι τουλάχιστο μεταξύ δύο και πέντε ετών), anglické (by a maximum term of imprisonment of at least between two and five years), nizozemské (met een maximale vrijheidsstraf van ten minste tussen de twee en de vijf jaar), portugalské (com uma pena de prisão com a duração máxima de, pelo menos, dois a cinco anos) a rumunské verzi (de o pedeapsă maximă privativă de libertate de cel puțin doi până la cinci ani), uvedené ustanovení stanoví, že za tento trestný čin musí být uložen trest odnětí svobody, jehož horní hranice trestní sazby odpovídá horní hranici trestní sazby stanovené pro trestný čin, který je cílem uvedené dohody, nebo trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně dvou až pěti let.

64      Totéž platí pro znění čl. 3 odst. 1 písm. a) rámcového rozhodnutí 2008/841. V italské verzi (di durata massima compresa tra due e cinque anni) toto ustanovení stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice trestní sazby činí dva až pět let, zatímco zejména ve španělské (una pena máxima de reclusión de al menos entre dos y cinco años), dánské (med en maksimumsfrihedsstraf på mindst mellem to og fem år), německé (mit einer Freiheitsstrafe im Höchstmaß von mindestens zwei bis fünf Jahren), řecké (η αξιόποινη πράξη την οποία αναφέρει το στοιχείο α) του άρθρου 2 να τιμωρείται με μέγιστη ποινή στερητική της ελευθερίας τουλάχιστον μεταξύ δύο και πέντε ετών), anglické (a maximum term of imprisonment of at least between two and five years), francouzské (une peine d’emprisonnement maximale comprise entre deux ans et cinq ans au moins), nizozemské (een maximale vrijheidsstraf die ten minste tussen de twee en de vijf jaar bedraagt), portugalské (uma pena de prisão com a duração máxima de, pelo menos, dois a cinco anos) a rumunské verzi (de o pedeapsă maximă privativă de libertate de cel puțin doi până la cinci ani) uvedené ustanovení stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice trestní sazby činí nejméně dva až pět let.

65      Formulace použitá v jedné z jazykových verzí ustanovení unijního práva přitom nemůže sloužit jako jediný základ pro výklad tohoto ustanovení, ani jí nemůže být přiznána přednostní povaha oproti jiným jazykovým verzím. Ustanovení unijního práva musí být totiž vykládána a používána jednotně na základě znění vypracovaných ve všech unijních jazycích. V případě rozdílů mezi různými jazykovými verzemi předpisu unijního práva musí být dotčené ustanovení vykládáno podle celkové systematiky a účelu právní úpravy, jejíž je součástí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. října 1977, Bouchereau, 30/77, EU:C:1977:172, bod 14, a rozsudek ze dne 21. května 2026, Höldermann, C‑447/24, EU:C:2026:417, bod 71).

66      Na druhém místě je třeba uvést, že rámcové rozhodnutí 2008/841 bylo přijato zejména na základě čl. 31 odst. 1 SEU, jehož ustanovení jsou v současné době obsažena v čl. 83 odst. 1 prvním pododstavci SFEU. Tento čl. 31 odst. 1 přiznával unijnímu normotvůrci pravomoc k minimální harmonizaci trestních sankcí. Článek 3 uvedeného rámcového rozhodnutí tudíž může obsahovat pouze minimální ustanovení týkající se sankcí za trestné činy v oblasti organizované trestné činnosti [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. listopadu 2024, PT (Dohoda mezi státním zástupcem a pachatelem trestného činu), C‑432/22, EU:C:2024:987, bod 38].

67      Jak uvedl generální advokát v bodech 61 až 64 svého stanoviska, takový výklad je potvrzen závěry ze zasedání Rady ze dne 24. a 25. dubna 2002 o přístupu k uplatňování harmonizace trestních sankcí. Z těchto závěrů totiž vyplývá, že odkaz unijního normotvůrce na „maximální trest odnětí svobody v délce nejméně dvou až pěti let“ nebrání členským státům v tom, aby ve svých vnitrostátních právních předpisech stanovily vyšší maximální tresty.

68      Z právního základu, obecné systematiky a účelu rámcového rozhodnutí 2008/841 tudíž vyplývá, že jeho čl. 3 odst. 1 písm. b) nebrání členskému státu v tom, aby za trestný čin uvedený v čl. 2 písm. b) tohoto rámcového rozhodnutí uložil trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby přesahující pět let. Stejný výklad je třeba uplatnit i ve vztahu k čl. 3 odst. 1 písm. a) uvedeného rámcového rozhodnutí, pokud jde o sankci za trestný čin uvedený v jeho čl. 2 písm. a).

69      Na třetím místě je třeba poznamenat, že tento čl. 3 odst. 1 písm. b) nebrání ani tomu, aby členský stát stanovil za trestný čin uvedený v čl. 2 písm. b) rámcového rozhodnutí 2008/841 trest odnětí svobody, jehož horní hranice trestní sazby je vyšší než horní hranice trestní sazby stanovená pro trestný čin, který je cílem této dohody.

70      Z tohoto čl. 2 písm. b) totiž vyplývá, že cílem uvedené dohody musí být spáchání trestných činů uvedených v čl. 1 bodě 1 tohoto rámcového rozhodnutí, a sice trestných činů, které lze potrestat trestem odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně čtyři roky nebo přísnějším trestem. Z toho plyne, že sám unijní normotvůrce počítal se situací, kdy členský stát stanoví pro trestný čin, který je cílem takové dohody, trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby čtyř let, přičemž zároveň na základě uvedeného čl. 3 odst. 1 písm. b) tomuto členskému státu umožňuje trestat účast na uvedené dohodě trestem odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby přesahující čtyři roky.

71      Dále je třeba uvést, že taková dohoda představuje jednání související se zločinným spolčením ve smyslu čl. 1 bodu 1 tohoto rámcového rozhodnutí, tj. organizovanou skupinou více než dvou osob existující po delší dobu, které jedná ve shodě s cílem páchat trestné činy určité závažnosti za účelem získání, přímo či nepřímo, finanční nebo hmotné výhody.

72      Jak připomínají body 1 a 2 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2008/841, toto rámcové rozhodnutí bylo přijato s cílem posílit boj proti organizované trestné činnosti uvnitř Unie a čelit zvláštní nebezpečnosti zločinných spolčení a jejich šíření.

73      Vzhledem k významu, který unijní normotvůrce přikládá boji proti organizované trestné činnosti, k obtížnosti odhalování takových zločinných spolčení a k závažnosti důsledků, které z jejich činnosti vyplývají, tudíž nelze mít za to, že čl. 3 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/841 brání vnitrostátní právní úpravě, která pro jednání uvedená v článku 2 tohoto rámcového rozhodnutí stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice trestní sazby je vyšší než horní hranice trestní sazby stanovená pro trestné činy, které jsou cílem tohoto jednání.

74      Na čtvrtém a posledním místě je třeba připomenout, že zásadu přiměřenosti trestů, která je zakotvena v čl. 49 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie, je třeba dodržet nejen stran určení znaků skutkové podstaty protiprávního jednání, ale i stran určení pravidel týkajících se výše trestů a posouzení skutečností, které mohou být vzaty v úvahu pro jejich stanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. ledna 2026, AK Dlhopolec a další, C‑590/24, EU:C:2026:41, bod 106 a citovaná judikatura).

75      Tato zásada mimo jiné vyžaduje, aby přísnost sankce odpovídala závažnosti dotčeného protiprávního jednání, zejména zajištěním skutečně odrazujícího účinku, aniž jsou však překročeny meze toho, co je nezbytné k dosažení legitimních cílů sledovaných tímto trestním postihnutím (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. ledna 2026, AK Dlhopolec a další, C‑590/24, EU:C:2026:41, body 105 a 107 a citovaná judikatura).

76      V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že obžalovaným v původním řízení, kteří jsou stíháni pro vedení organizované zločinecké skupiny, jejímž cílem je páchání podvodu v oblasti DPH, lze uložit trest odnětí svobody na pět až patnáct let a obžalovaným stíhaným za účast na této organizované zločinecké skupině lze uložit trest odnětí svobody na tři až deset let.

77      Nejeví se, že by takové rozpětí trestů samo o sobě překračovalo meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení cíle boje proti organizované trestné činnosti, který je legitimně sledován bulharskými právními předpisy dotčenými v původním řízení.

78      Z výše uvedeného vyplývá, že na druhou otázku je třeba odpovědět, že čl. 3 odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí 2008/841 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle které lze za trestný čin ve smyslu čl. 2 písm. b) tohoto rámcového rozhodnutí, spočívající v uzavření dohody s cílem spáchání trestného činu, uložit trest odnětí svobody, jehož horní hranice trestní sazby je vyšší než horní hranice sazby trestu odnětí svobody za trestný čin, který je cílem této dohody, a zároveň delší než pět let.

 K nákladům řízení

79      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

1)      Článek 325 SFEU a čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, vypracované na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii, podepsané v Bruselu dne 26. července 1995 a připojené k aktu Rady ze dne 26. července 1995,

musí být vykládány v tom smyslu, že

nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle které je trestní stíhání závažných podvodů poškozujících nebo ohrožujících finanční zájmy Evropské unie nutně promlčeno, pokud ve lhůtě patnácti let od spáchání těchto trestných činů nedojde k pravomocnému odsouzení, a to bez ohledu na vznik jakéhokoli důvodu pro přerušení nebo pozastavení promlčecí doby a jakékoli náhodné události, jestliže taková lhůta nevede v dotčeném členském státě k systémovému riziku beztrestnosti takových podvodů.

2)      Článek 3 odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí Rady 2008/841/SVV ze dne 24. října 2008 o boji proti organizované trestné činnosti

musí být vykládán v tom smyslu, že

nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle které lze za trestný čin ve smyslu čl. 2 písm. b) tohoto rámcového rozhodnutí, spočívající v uzavření dohody o spáchání trestného činu, uložit trest odnětí svobody, jehož horní hranice trestní sazby je vyšší než horní hranice sazby trestu odnětí svobody za trestný čin, který je cílem této dohody, a zároveň delší než pět let.

Podpisy

*      Jednací jazyk: bulharština.

i      Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.