Rozsudek ze dne 7. července 1992 (C‑369/90, EU:C:1992:295, bod 10). Připomínám, že věc, ve které byl vydán tento rozsudek, se týkala situace občana, který měl dvojí, italskou a argentinskou, státní příslušnost. Orgány hostitelského členského státu (Španělsko), v němž se dotyčný hodlal usadit, s odkazem na své vnitrostátní právo zohlednily občanství státu jeho obvyklého pobytu, tedy třetí země.

Viz bod 56 tohoto stanoviska.

Rozsudek ze dne 7. července 1992 (C‑369/90, EU:C:1992:295, bod 10).

Body 39 a 45. Připomínám, že J.Rottmann dosáhl udělení německého státního občanství podvodem.

Viz zejména Lagarde, P., Retrait de la nationalité acquise frauduleusement par naturalisation, zveřejněno v Revue critique de droit international privé, 2010, s. 540, Kostakopoulou, D., European Union citizenship and Member State nationality: updating or upgrading the link?, zveřejněno v J. Shaw (ed.), Has the European Court of Justice Challenged Member State Sovereignty in Nationality Law?, EUI Working Papers, RSCAS 2011/62, Robert Schuman Centre for Advanced Studies, EUDO Citizenship Observatory, s. 21 až 26, ve stejném díle též Kochenov, D., Two Sovereign States vs. a Human Being: CJEU as a Guardian of Arbitrariness in Citizenship Matters, s. 11 až 16, a také de Groot, G. R. a Seling, A., The consequences of the Rottmann judgment on Member State autonomy – The Courts avant gardism in nationality matters, s. 27 až 31.

Rozsudek Rottmann, bod 39 a citovaná judikatura.

Bod 42. Jak zdůraznil generální advokát P. Mengozzi ve svém stanovisku ve věci Tjebbes a další (C‑221/17, EU:C:2018:572, bod 34): V rozsudku Rottmann Soudní dvůr na rozdíl od svého generálního advokáta [viz bod 13 stanoviska generálního advokáta M. Poiarese Madura ve věci Rottmann (C‑135/08, EU:C:2009:588)] nehledal vazbu mezi zrušením aktu, jímž bylo Janku Rottmannovi uděleno státní občanství, a výkonem jeho práva volného pohybu v rámci Unie. Viz též rozsudek ze dne 8. března 2011, Ruiz Zambrano (C‑34/09, EU:C:2011:124), jehož bod 42 vychází z bodu 42 rozsudku Rottmann.

V tomto ohledu viz Shaw, J., Setting the scene: the Rottmann case introduced, zveřejněno v Has the European Court of Justice Challenged Member State Sovereignty in Nationality Law?, op. cit., s. 4.

Připomínám, že v tomto rozsudku se jednalo o nizozemské státní příslušnice, které měly státní občanství třetí země a obrátily se na nizozemské soudy poté, co se ministerstvo zahraničních věcí odmítlo zabývat jejich žádostmi o obnovení nizozemského pasu. Zamítnutí ministerstva bylo založeno na zákonu o nizozemském státním občanství, který mimo jiné stanovil, že zletilá osoba pozbude nizozemské státní občanství, pokud má zároveň státní občanství cizího státu a v době plnoletosti měla hlavní bydliště nepřetržitě po dobu deseti let mimo Nizozemsko i Evropskou unii.

A nikoli individuální rozhodnutí o odnětí státního občanství založené na chování dotčené osoby, jako tomu bylo ve věci, v níž byl vydán rozsudek Rottmann.

Viz body 45 až 50 tohoto stanoviska.

Rozsudek Tjebbes a další, bod 30 a citovaná judikatura. Generální advokát P. Mengozzi měl ve svém stanovisku ve věci Tjebbes a další (C‑221/17, EU:C:2018:572, bod 28) za to, že žalobkyně v původním řízení neztratily s konečnou platností svůj status občanek Unie přiznaný článkem 20 SFEU, ale že se nacházely v situaci, která může vést ke ztrátě tohoto statusu, a dospěl k závěru, že situace dotčené v této věci spadají do působnosti unijního práva. Soudní dvůr se však otázku použitelnosti unijního práva ve svém rozsudku nezabýval.

Rozsudek Tjebbes a další, bod 32. Podotýkám, že z tohoto bodu vyplývá, že pod unijní právo spadají svou povahou a svými důsledky nejen situace, [kdy] může [dotyčný] přijít o [uvedený] status [rozsudek Rottmann, bod 42], ale také situace, v nichž osobám hrozí ztráta statusu přiznaného článkem 20 SFEU, jakož i práv s ním spojených. Kurzivou zvýraznil autor stanoviska. Mám za to, že popis tohoto druhého typu situací je přímější, jelikož označuje situace, v nichž jsou dotčené osoby nuceny čelit ztrátě statusu občana Unie.

Viz body 45 až 50 tohoto stanoviska.

Viz bod 21 tohoto stanoviska.

Ať již se jedná o podmínku odnětí státního občanství nabytého udělením, jako tomu bylo v rozsudku Rottmann, nebo o podmínku ztráty státního občanství ze zákona, jako tomu bylo v rozsudku Tjebbes a další.

Viz bod 56 tohoto stanoviska.

V tomto ohledu viz bod 26 tohoto stanoviska.

Viz body 28 a 37 tohoto stanoviska.

První rozhodnutí se týká řízení o ztrátě estonského státního občanství, zatímco sporné rozhodnutí se týká řízení o nabytí rakouského státního občanství.

Skutečnost, že JY měla estonské státní občanství předtím, než se ho vzdala s cílem dodržet rakouské právní předpisy, odlišuje její situaci od situace ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 20. února 2001, Kaur (C‑192/99, EU:C:2001:106) a v níž A. Kaur nesplňovala podmínky definice státní příslušnice Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, a nemohla proto být zbavena práv vyplývajících ze statusu občana Unie, neboť taková práva nikdy neměla. V tomto ohledu viz rozsudek Rottmann, bod 49.

K rozhodnutí estonských orgánů viz body 76 a násl. tohoto stanoviska.

Rozsudek ze dne 7. července 1992, Micheletti a další (369/90, EU:C:1992:295, bod 10). Viz body 46 a 57 tohoto stanoviska.

Body 39 a 45.

Body 30 a 32.

V odpovědi na otázku položenou Soudním dvorem na jednání rakouská vláda vysvětlila, že vnitrostátní právní předpisy se sice ve vztahu k občanům Unie nezměnily, avšak rakouské orgány změnily svou praxi, aby zabránily stavu bez státní příslušnosti.

K mechanismům spojeným s ochranou legitimního očekávání v rámci vnitrostátních právních předpisů v oblasti státní příslušnosti viz de Groot, G. R. a Wautelet, P., Reflections on Quasi-Loss of Nationality from Comparative, International and European Perspectives, zveřejněno v Carrera Nuñez, S. a de Groot, G. R. (eds.), European Citizenship at the Crossroads. The Role of the European Union on Loss and Acquisition of Nationality, Wolf Legal Publishers, Oisterwijk, s. 117 až 156, zejména s. 138 a násl.

Pokud jde o sporné rozhodnutí, lze se vůči němu dovolávat zásady ochrany legitimního očekávání, že status občana Unie bude zachován, jelikož v případě JY, jež byla povinna se vzdát svého původního státního občanství, existovalo podle mého názoru očekávání, které je hodno ochrany. K důvodům nepoužití zásady legitimního očekávání na J. Rottmanna viz stanovisko generálního advokáta M. Poiarese Madura ve věci Rottmann (C‑135/08, EU:C:2009:588, bod 31).

Viz body 102 a násl. tohoto stanoviska.

Bod 32. Jak jsem uvedl v bodě 50 tohoto stanoviska, Soudní dvůr se v něm odvolává na ztrát[u] statusu přiznaného článkem 20 SFEU, jakož i práv s ním spojených.

Rozsudek ze dne 8. března 2011 (C‑34/09, EU:C:2011:124). Viz zejména rozsudky ze dne 13. září 2016, Rendón Marín (C‑165/14, EU:C:2016:675, bod 80), a ze dne 8. května 2018, K. A. a další (Sloučení rodiny v Belgii) (C‑82/16, EU:C:2018:308, bod 49).

Rozsudek ze dne 14. listopadu 2017 (C‑165/16, EU:C:2017:862).

Rozsudek ze dne 8. března 2011 (C‑34/09, EU:C:2011:124, bod 42). V tomto ohledu jsou situace dětí G. Ruize Zambrana, jež je může připravit o možnost skutečně využívat podstatné části práv plynoucích z jejich postavení občanů Unie, a situace J. Rottmanna, kvůli které dotyčný může přijít o status, který mu poskytuje článek 20 SFEU, a o s ním spojená práva (rozsudek Rottmann, bod 42), srovnatelná v tom smyslu, že v obou těchto situacích byl status občana Unie zbaven svého užitečného účinku. V tomto ohledu viz mé stanovisko ve spojených věcech Rendón Marín a CS (C‑165/14 a C‑304/14, EU:C:2016:75, body 114 a 115).

Rozsudek ze dne 14. listopadu 2017 (C‑165/16, EU:C:2017:862). Připomínám, že věc, ve které byl vydán tento rozsudek, se týkala španělské státní příslušnice, které poté, co od roku 1996 pobývala ve Spojeném království, bylo v roce 2009 uděleno státní občanství Spojeného království, přičemž dotyčná si ponechala i své španělské občanství. V roce 2014 uzavřela manželství se státním příslušníkem třetí země. Jeho žádost o pobytovou kartu, kterou podal jakožto manžel občanky Unie, byla orgány Spojeného království zamítnuta z důvodu, že překročil délku povoleného pobytu v tomto členském státě v rozporu se zákonem v oblasti přistěhovalectví.

Na jednání rakouská vláda uvedla, že před přistoupením Estonské republiky k Evropské unii byla JY držitelkou osvědčení o usazení vydávaného státním příslušníkům třetích zemí.

Bod 56.

Co se týče těchto okolností, uvádím, že tato judikatura nestanoví numerus clausus.

Stanovisko generálního advokáta P. Mengozziho ve věci Tjebbes a další (C‑221/17, EU:C:2018:572, bod 88).