I.

Úvod

1.

Vnitrostátní právní předpisy umožňují členskému státu, aby z důvodu spáchání přestupků souvisejících s bezpečností silničního provozu odvolal příslib udělit státní občanství státnímu příslušníkovi, který byl občanem pouze jednoho členského státu a vzdal se tohoto občanství, a v důsledku toho i občanství Evropské unie, aby získal státní občanství jiného členského státu v souladu rozhodnutím orgánů toho státu, jež takovýto příslib obsahovalo; to této osobě tedy znemožňuje znovu nabýt status občana Unie.

2.

V projednávaném případě má Soudní dvůr podat výklad článku 20 SFEU v kontextu judikatury vzešlé z rozsudků Rottmann ( 2 ) a Tjebbes a další ( 3 ) a prozkoumat třetí aspekt poměrně choulostivé otázky, jež se týká povinností členských států v oblasti nabývání a pozbývání státního občanství z hlediska unijního práva.

II.

Právní rámec

A.

Mezinárodní právo

1.

Úmluva o omezení případů bezdomovectví

3.

Dne 22. září 1972 přistoupila Rakouská republika k Úmluvě OSN o omezení případů bezdomovectví, která byla přijata v New Yorku dne 30. srpna 1961 a vstoupila v platnost dne 13. prosince 1975 (dále jen „Úmluva o omezení případů bezdomovectví“). Tato úmluva v čl. 7 odst. 2, 3 a 6 stanoví:

4.

Článek 8 odst. 1 a 3 uvedené úmluvy stanoví:

2.

Úmluva o snižování případů vícenásobné státní příslušnosti

5.

Úmluva o snižování případů vícenásobné státní příslušnosti a o vojenské povinnosti v případech vícenásobné státní příslušnosti, jež byla podepsána ve Štrasburku dne 6. května 1963 a v platnost vstoupila dne 28. března 1968, se vztahuje na Rakouskou republiku od 1. září 1975.

6.

Článek 1 této úmluvy nadepsaný „O omezení případů vícenásobné státní příslušností“ v odstavci 1 stanoví, že „[z]letilí státní příslušníci smluvních stran, kteří na základě výslovného projevu vůle získají státní občanství jiné smluvní strany udělením, volbou nebo obnovením, ztratí své předchozí občanství; ponechat si toto občanství jim nemůže být umožněno.“

3.

Evropská úmluva o státním občanství

7.

Evropská úmluva o státním občanství, jež byla v rámci Rady Evropy přijata dne 6. listopadu 1997 a v platnost vstoupila dne 1. března 2000 (dále jen „Úmluva o státním občanství“), se vztahuje na Rakouskou republiku od 1. března 2000.

8.

Článek 4 Úmluvy o státním občanství nadepsaný „Zásady“ stanoví, že normy každého smluvního státu o státním občanství vycházejí mimo jiné ze zásad, že každý má právo na státní občanství a je třeba se vyhýbat stavu, kdy je osoba bez státní příslušnosti.

9.

Článek 6 této úmluvy nadepsaný „Nabývání státního občanství“ v odstavci 3 stanoví, že „[k]aždý smluvní stát ve svém vnitrostátním právu zajistí možnost naturalizace osob oprávněně a obvykle pobývajících na jeho území. Při stanovení podmínek naturalizace nesmí doba pobytu požadovaná pro podání žádosti přesáhnout deset let“.

10.

Článek 7 uvedené úmluvy nadepsaný „Pozbývání státního občanství ze zákona nebo z iniciativy smluvního státu“ v odst. 1 a 3 stanoví:

11.

Článek 8 téže úmluvy nadepsaný „Pozbývání státního občanství z iniciativy jednotlivce“ mimo jiné stanoví, že „[k]aždý smluvní stát povolí zřeknutí se jeho státního občanství, pokud se tím dotyčná osoba nestane osobou bez státní příslušnosti“.

12.

Článek 10 Úmluvy o státním občanství nadepsaný „Vyřizování žádostí“ stanoví, že „[k]aždý smluvní stát zajistí, aby se žádosti o nabytí, zachování, pozbytí, opětovné nabytí nebo ověření jeho státního občanství vyřizovaly v přiměřených lhůtách“.

13.

Článek 15 této úmluvy nadepsaný „Další možné případy několikerého státního občanství“ stanoví:

14.

Článek 16 uvedené úmluvy nadepsaný „Zachování dosavadního státního občanství“ stanoví, že „[s]mluvní stát nebude nabytí nebo zachování svého státního občanství podmiňovat zřeknutím se nebo pozbytím jiného státního občanství v případech, kdy takové zřeknutí se nebo pozbytí není možné nebo je nelze rozumně požadovat.“

B.

Unijní právo

15.

Článek 20 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie zavádí občanství Unie a stanoví, že „[k]aždá osoba, která má státní příslušnost členského státu“, je občanem Unie. Podle čl. 20 odst. 2 písm. a) SFEU mají občané Unie „právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států“.

C.

Rakouské právo

16.

Ustanovení § 10 Staatsbürgerschaftsgesetz 1985 (rakouský zákon o státním občanství z roku 1985) ze dne 30. července 1985 ( 4 ) (dále jen „StbG“), nadepsaného „Udělení“, stanoví:

17.

Ustanovení § 20 odst. 1 a 3 StbG stanoví:

III.

Skutkové okolnosti věci v původním řízení, řízení před Soudním dvorem a předběžné otázky

18.

Dopisem ze dne 15. prosince 2008 požádala JY, v té době estonská státní příslušnice, o udělení rakouského státního občanství.

19.

Niederösterreichische Landesregierung (vláda spolkové země Dolní Rakousko, Rakousko), jež v té době byla příslušná s ohledem na místo pobytu JY, jí v souladu s § 11a odst. 4 bodem 2 ve spojení s § 20 a § 39 StbG přislíbila rozhodnutím ze dne 11. března 2014 udělit rakouské státní občanství, pokud ve lhůtě dvou let prokáže ukončení státního svazku s Estonskou republikou.

20.

JY se usadila ve Vídni (Rakousko) a ve stanovené lhůtě dvou let předložila potvrzení Estonské republiky o tom, že na základě rozhodnutí vlády tohoto členského státu ze dne 27. srpna 2015 pozbyla estonské státní občanství. Od ukončení tohoto státního občanství je JY osobou bez státní příslušnosti.

21.

Rozhodnutím ze dne 6. července 2017 Wiener Landesregierung (vláda spolkové země Vídeň, Rakousko), která se stala příslušnou k posouzení žádosti JY, zrušila rozhodnutí Niederösterreichische Landesregierung (vláda spolkové země Dolní Rakousko) podle § 20 odst. 2 StbG a na základě § 10 odst. 1 bodu 6 tohoto zákona zamítla žádost JY o udělení rakouského státního občanství (dále jen „sporné rozhodnutí“).

22.

Wiener Landesregierung (vláda spolkové země Vídeň) odůvodnila toto rozhodnutí tím, že po příslibu udělení rakouského státního občanství se JY dopustila dvou závažných přestupků spočívajících v tom, že své vozidlo neopatřila známkou technické kontroly, a v řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, a dále že byla odpovědná za osm přestupků, k nimž došlo v období mezi roky 2007 a 2013 před tím, než jí byl dán tento příslib. Tento správní orgán se tedy domníval, že JY přestala splňovat podmínky stanovené v § 10 odst. 1 bodu 6 StbG. JY podala proti uvedenému rozhodnutí žalobu.

23.

Rozsudkem ze dne 23. ledna 2018 Verwaltungsgericht Wien (Správní soud ve Vídni, Rakousko) žalobu zamítl, neboť měl v podstatě za to, že podle § 20 odst. 2 StbG je třeba odvolat příslib o udělení rakouského státního občanství, pokud po předložení důkazu o ukončení předchozího státního občanství vyjde najevo důvod, pro který nelze rakouské státní občanství udělit, a že v projednávané věci nebyla splněna podmínka pro udělení tohoto občanství stanovená v § 10 odst. 1 bodu 6 uvedeného zákona. Oba dotčené závažné přestupky totiž mohou ohrozit jak ochranu bezpečnosti veřejného provozu, tak bezpečnost ostatních účastníků silničního provozu. Podle uvedeného soudu oba tyto závažné přestupky, posuzované společně s osmi přestupky spáchanými v období mezi roky 2007 a 2013, vedou k pochybnostem o budoucím řádném chování JY ve smyslu posledně jmenovaného ustanovení, přičemž dlouhodobý pobyt JY v Rakousku ani její profesní a osobní integrace nemohou tento závěr zpochybnit.

24.

Uvedený soud navíc shledal, že rozsudek Rottmann se na tento případ nevztahuje, neboť v době přijetí sporného rozhodnutí již byla JY osobou bez státní příslušnosti, a nebyla tedy občankou Unie. Kromě toho závažnost protiprávního jednání vede k závěru, že s ohledem na Úmluvu o omezení případů bezdomovectví byla opatření přijatá sporným rozhodnutím přiměřená.

25.

JY podala proti tomuto rozsudku opravný prostředek „Revision“ k Verwaltungsgerichtshof (Správní soudní dvůr, Rakousko).

26.

S ohledem na přestupky, kterých se JY dopustila před tím i po tom, co jí bylo přislíbeno udělení rakouského státního občanství, předkládající soud v projednávané věci zdůrazňuje, že podle rakouského práva nelze zpochybnit ani naplnění podmínek pro odvolání příslibu udělení rakouského státního občanství ve smyslu § 20 odst. 2 StbG, ani zamítnutí žádosti o udělení tohoto občanství podle § 10 odst. 1 bodu 6 uvedeného zákona.

27.

Předkládající soud nicméně uvádí, že Verwaltungsgericht Wien (Správní soud ve Vídni) sice přezkoumal přiměřenost odvolání tohoto příslibu ve světle Úmluvy o omezení případů bezdomovectví, s ohledem na postavení JY jako osoby bez státní příslušnosti, a dospěl k závěru, že vzhledem k protiprávním činům, kterých se JY dopustila, je toto odvolání příslibu přiměřené, avšak nepřezkoumal přiměřenost důsledků odvolání příslibu o udělení státního občanství pro situaci dotyčné osoby a případně jejích rodinných příslušníků z hlediska unijního práva, neboť měl za to, že rozsudky Rottmann a Tjebbes a další se na projednávaný případ nevztahují.

28.

Pokud jde o první otázku, předkládající soud nejprve uvádí, že vzhledem ke skutkové a právní situaci JY v době přijetí sporného rozhodnutí, která je určující pro přezkum opodstatněnosti rozsudku vydaného Verwaltungsgericht Wien (Správním soudem ve Vídni), nebyla JY občanem Unie. Na rozdíl od situace osob dotčených ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky Rottmann a Tjebbes a další, ztráta občanství Unie není v projednávaném případě důsledkem sporného rozhodnutí. Naopak z důvodu odvolání příslibu o udělení státního občanství ve spojení se zamítnutím její žádosti o udělení rakouského státního občanství pozbyla JY podmíněně získané právo znovu nabýt občanství Unie, kterého se před tím sama vzdala.

29.

Vyvstává tedy otázka, zda takováto situace svou povahou a svými důsledky spadá do unijního práva a zda při přijetí sporného rozhodnutí měl příslušný správní orgán dodržovat toto právo. V tomto ohledu má předkládající soud stejně jako Verwaltungsgericht Wien (Správní soud ve Vídni) za to, že unijní právo se na takovouto situaci nevztahuje.

30.

V případě kladné odpovědi na první otázku se předkládající soud rovněž táže, zda v souladu s judikaturou Soudního dvora musí příslušné vnitrostátní orgány a soudy zkoumat, zda odvolání příslibu udělit rakouské státní občanství, jež dotčené osobě brání znovu nabýt občanství Unie, je s ohledem na důsledky pro situaci této osoby slučitelné se zásadou proporcionality ve smyslu unijního práva. Předkládající soud má za to, že takovýto přezkum proporcionality je nezbytný a klade si v tomto ohledu otázku, zda je rozhodující samotná skutečnost, že se JY vzdala občanství Unie a ukončila onen jedinečný vztah solidarity a loajálnosti mezi členským státem původu a jeho státními příslušníky, jakož i vzájemnost práv a povinností, které jsou základem vztahu založeného státní příslušností ( 5 ).

31.

Za těchto okolností se Verwaltungsgerichtshof (Správní soudní dvůr) rozhodnutím ze dne 13. února 2020, došlým Soudnímu dvoru dne 3. března 2020, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

32.

Písemná vyjádření předložily JY, rakouská vláda, francouzská vláda a Evropská komise. Tyto zúčastněné strany, jakož i estonská vláda a nizozemská vláda byly zastoupeny na jednání, které se konalo dne 1. března 2021.

IV.

Právní analýza

A.

Úvodní poznámky

33.

Článek 20 odst. 1 SFEU stanoví, že „[k]aždá osoba, která má státní příslušnost členského státu, je občanem Unie. Občanství Unie doplňuje občanství členského státu, nenahrazuje jej“. Článek 20 SFEU tedy každé osobě, která má státní příslušnost členského státu, přiznává status občana Unie ( 6 ), který je předurčen být základním statusem státních příslušníků členských států ( 7 ). Z toho vyplývá, že státní příslušnost členského státu je podmínkou pro požívání statusu občana Unie, s nímž jsou spojeny veškeré povinnosti a práva stanovené SFEU ( 8 ). Občanství Unie má tedy nejen odvozenou, ale i doplňkovou povahu, neboť občanům Unie přiznává další práva, jako je právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států nebo právo volit a být volen ve volbách do Evropského parlamentu a v obecních volbách ( 9 ). Občanství Unie v tomto smyslu propůjčuje státním příslušníkům členských států občanství „jdoucí nad rámec státního občanství“ ( 10 ).

34.

Projednávaná věc, jež spadá do tohoto právního kontextu, se přímo dotýká základního statusu občana Unie a otázky položené předkládajícím soudem navazují na rozsudky Rottmann a Tjebbes a další, které jsou v projednávané věci zvlášť relevantní.

35.

V tomto stanovisku se nejprve budu zabývat otázkou, zda se na situaci dotčenou v původním řízení vztahuje unijní právo. V tomto ohledu představím judikaturu týkající se ztráty statusu občana Unie a poté budu ve světle této judikatury analyzovat důsledky sporného rozhodnutí (první otázka). Zadruhé poukáži na rozhodnutí estonské vlády o ukončení státního svazku s JY a následně se budu zabývat přiměřeností tohoto prvního rozhodnutí (druhá otázka).

B.

K první předběžné otázce: spadá situace dotčená v původním řízení do působnosti unijního práva?

36.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda svou povahou a svými důsledky spadá do působnosti unijního práva situace fyzické osoby, která je státním občanem pouze jednoho členského státu a tohoto občanství, a v důsledku toho i občanství Unie, se vzdá, aby získala státní občanství jiného členského státu v souladu s rozhodnutím orgánů toho státu obsahujícím příslib, že jí uvedené občanství bude uděleno, avšak toto rozhodnutí je následně zrušeno a její žádost o udělení státního občanství zamítnuta, čímž je jí znemožněno znovu nabýt status občana Unie.

37.

Pokud jde zaprvé o zvláštnosti projednávané věci, předkládající soud uvádí, že situace dotčená ve věci v původním řízení se vyznačuje tím, že v době přijetí sporného rozhodnutí se JY již vzdala své estonské státní příslušnosti, a v důsledku toho statusu občanky Unie. Na rozdíl od situací, ze kterých vzešly rozsudky Rottmann a Tjebbes a další, tedy ztráta statusu občana Unie není důsledkem sporného rozhodnutí a situace JY nespadá do unijního práva.

38.

Pokud jde zadruhé o písemná vyjádření předložená účastníky řízení, rakouská vláda sdílí názor předkládajícího soudu a tvrdí, že JY se z vlastní iniciativy vzdala estonského státního občanství, a tedy občanství Unie. JY však zdůrazňuje, že nikdy neměla v úmyslu vzdát se svého postavení občanky Unie jakožto základního statusu. Přála si pouze – v souladu s legitimním očekáváním – získat státní občanství jiného členského státu a v konečném důsledku ztratila občanství Unie nedobrovolně. JY tvrdí, že jelikož se odvolání příslibu o poskytnutí rakouského státního občanství týká jejích práv jakožto občanky Unie, rakouské orgány byly v tomto ohledu povinny dodržovat unijní právo.

39.

Francouzská vláda a Komise se domnívají, že situace dotčená v původním řízení spadá svou povahou a svými důsledky do působnosti unijního práva.

40.

Francouzská vláda se dále domnívá, že vůči JY, která se vzdala své původní estonské státní příslušnosti z důvodu příslibu členského státu, že jí bude uděleno občanství tohoto státu, bylo vydáno rozhodnutí o odvolání tohoto příslibu, v jehož důsledku JY zůstává v postavení osoby bez státní příslušnosti, jež se vyznačuje ztrátou statusu občana Unie přiznaného článkem 20 SFEU a práv, které jsou s tímto statusem spojena. V takové situaci jsou členské státy povinny při výkonu své pravomoci v oblasti státního občanství dodržovat unijní právo.

41.

Komise připouští, že situace tvořící základ sporu v původním řízení je odlišná od situací, ve kterých byly vydány rozsudky Rottmann a Tjebbes a další. Tvrdí však, že občanu Unie, který si přeje se lépe začlenit do hostitelského členského státu tak, že požádá o jeho státní občanství, a který jedná v souladu s právem tohoto členského státu a je připraven se dočasně stát osobou bez státní příslušnosti, nelze takové jednání přičítat k tíži z důvodu, že odvolání příslibu udělit mu státní občanství nepodléhá soudnímu přezkumu z hlediska unijního práva proto, že systém nabývání rakouského státního občanství vede ke stavu bez státní příslušnosti.

42.

Také estonská vláda a nizozemská vláda na jednání uvedly, že situace JY spadá do unijního práva.

43.

Budu tedy zkoumat, zda situace dotčená v původním řízení spadá s ohledem na své zvláštní okolnosti do působnosti unijního práva.

1.

K relevantní judikatuře Soudního dvora týkající se ztráty statusu občana Unie

44.

Předkládající soud odkazuje k rozsudkům Rottmann a Tjebbes a další. Považuji nicméně za užitečné zahájit svoji analýzu relevantní judikatury zkoumáním rozsudku Micheletti a další ( 11 ).

a)

Rozsudek Micheletti a další: pravomoc členských států v oblasti nabývání a pozbývání státního občanství musí být vykonávána v souladu s unijním právem.

45.

V rozsudku Micheletti a další ( 12 ) Soudní dvůr konstatoval, že „vymezení podmínek pro nabývání a pozbývání státního občanství spadá v souladu s mezinárodním právem do pravomoci členských států, která musí být vykonávána v souladu s unijním právem“. Soudní dvůr uvedl, že pokud členský stát v souladu s unijním právem udělí určité osobě své státní občanství, jiný členský stát nemůže „omezovat účinky […] tím, že by v souvislosti s výkonem základní svobody stanovené Smlouvou vyžadoval splnění dodatečné podmínky pro uznání tohoto občanství“ ( 13 ).

46.

V této fázi považuji za důležité zdůraznit, že výhrada formulovaná Soudním dvorem v tomto rozsudku, podle níž je třeba dodržovat unijní právo, se vztahuje na podmínky nabývání i pozbývání státního občanství. Později se k tomuto bodu vrátím ( 14 ).

b)

Rozsudky Rottmann a Tjebbes a další: potvrzení a vyjasnění zásady zakotvené v rozsudku Micheletti

47.

Zásada stanovená Soudním dvorem v rozsudku Micheletti a další ( 15 ) byla potvrzena v rozsudku Rottmann ( 16 ). V rámci přezkumu rozhodnutí německých orgánů o zrušení aktu, jímž bylo uděleno státní občanství, Soudní dvůr rovněž upřesnil rozsah této zásady ( 17 ). Poté, co potvrdil pravomoc členských států v oblasti nabývání a pozbývání státního občanství ( 18 ), tak Soudní dvůr uvedl, že „[s]kutečnost, že některá oblast spadá do pravomoci členských států, nebrání tomu, aby v situacích, na které se uplatní právo Unie, musela dotyčná vnitrostátní pravidla toto právo respektovat“ ( 19 ). Soudní dvůr se v této souvislosti odvolal na ustálenou judikaturu, která se týká situací, v nichž byly právní předpisy přijaté v oblasti spadající do vnitrostátní pravomoci posuzovány ve světle unijního práva ( 20 ). Pokud tyto situace spadají do působnosti unijního práva, musí být tedy s tímto právem v souladu a musí být podrobeny kontrole Soudního dvora ( 21 ). Status občana Unie totiž nesmí být zbaven svého užitečného účinku, a vnitrostátní opatření států proto nesmí porušovat práva, která z tohoto statusu vyplývají ( 22 ).

48.

Soudní dvůr tedy v rozsudku Rottmann ( 23 ) konstatoval, že vzhledem k zásadní povaze statusu občana Unie zavedeného článkem 20 SFEU spadá situace občana Unie, vůči němuž orgány členského státu přijaly rozhodnutí o zrušení aktu, jímž mu bylo uděleno státní občanství, a který se na základě tohoto rozhodnutí dostal do situace, že může po ztrátě státního občanství jiného členského státu, které měl dříve, přijít o status občana Unie i o práva, která jsou s tímto statusem spojena, svou povahou a svými důsledky do práva Unie.

49.

Rozsudek tak otevřel cestu k tomu, aby některé aspekty právních předpisů o státním občanství členských států, které jsou spojené se ztrátou statusu občana Unie, mohly být pečlivě přezkoumány z hlediska unijního práva ( 24 ). Taková příležitost se objevila o devět let později ve věci, v níž byl vydán rozsudek Tjebbes a další ( 25 ).

50.

V tomto rozsudku byla z hlediska unijního práva přezkoumávána obecná podmínka ztráty nizozemského státního občanství, a tedy i statusu občana Unie dotčených osob ze zákona ( 26 ). Soudní dvůr potvrdil ( 27 ) zásadu stanovenou v předchozí judikatuře ( 28 ). S odkazem na body 42 a 45 rozsudku Rottmann uvedl, že situace občanů Unie, kteří jsou státními příslušníky pouze jednoho členského státu a kterým ztrátou této státní příslušnosti hrozí ztráta statusu přiznaného článkem 20 SFEU, jakož i práv s ním spojených, spadá svou povahou a svými důsledky do působnosti unijního práva, a členské státy tedy musí při výkonu svých pravomocí v oblasti státního občanství dodržovat unijní právo ( 29 ).

51.

S ohledem na tuto judikaturu ( 30 ) vyvstává v projednávané věci následující otázka: spadá situace JY do působnosti unijního práva?

52.

Z níže uvedených důvodů jsem přesvědčen, že na tuto otázku je třeba odpovědět kladně.

2.

K důsledkům sporného rozhodnutí z hlediska unijního práva

a)

Použití zásad vyplývajících z rozsudků Rottmann a Tjebbes a další na situaci dotčenou v původním řízení

53.

Je zajisté pravda, že ke dni rozhodnému pro přezkum opodstatněnosti žaloby v původním řízení, tedy ke dni, kdy bylo přijato sporné rozhodnutí ( 31 ), se JY v projednávané věci již stala osobou bez státní příslušnosti, a v důsledku toho pozbyla status občanky Unie. Je rovněž pravda, že ztráta tohoto statusu nevyplývá přímo ze sporného rozhodnutí. K ukončení státoprávního vztahu JY s Estonskou republikou totiž došlo na základě rozhodnutí vlády tohoto členského státu.

54.

Kromě toho je zjevné, že ztráta uvedeného statusu nevyplývá z podmínky ztráty státního občanství ( 32 ), ale z podmínky jeho získání stanovené rakouskými právními předpisy ( 33 ). Rakouské orgány totiž odůvodnily opatření přijatá sporným rozhodnutím poukazem na skutečnost, že JY již nesplňuje podmínky pro získání rakouského státního občanství stanovené v § 10 odst. 1 bodu 6 StbG ( 34 ).

55.

Jak jsem již uvedl ( 35 ), situace JY se s ohledem na tyto zvláštnosti liší od situací, které vedly k vydání rozsudků Rottmann a Tjebbes a další. Jsem však toho názoru, že tyto okolnosti nemohou vyloučit situaci JY z působnosti unijního práva, a to z následujících důvodů.

56.

Zaprvé, ačkoliv jsou rozhodnutí estonské vlády a Wiener Landesregierung (vláda spolkové země Vídeň) založena na systému nabývání a pozbývání státního občanství dvou různých vnitrostátních právních řádů ( 36 ), souhlasím s názorem Komise, že odvolání příslibu udělit státní občanství osobě, která byla ke dni tohoto odvolání osobou bez státní příslušnosti, musí být posuzováno nikoliv izolovaně, ale s ohledem na skutečnost, že tato osoba byla státním občanem jiného členského státu, a měla tedy status občana Unie ( 37 ). Domnívám se tedy, že ztráta postavení občanky Unie ze strany JY musí být v této fázi posuzována nejen s ohledem na rozhodnutí estonských orgánů, ale rovněž s ohledem na celé řízení o udělení rakouského státního občanství ( 38 ).

57.

Zadruhé bych se chtěl vrátit k bodu uvedenému výše, a sice že výhrada formulovaná Soudním dvorem v rozsudku Micheletti a další ( 39 ) se vztahuje na podmínky nabývání i pozbývání státního občanství. Zásada uvedená v tomto rozsudku byla potvrzena v rozsudcích Rottmann ( 40 ) a Tjebbes a další ( 41 ). Tato zásada se tedy použije v případech, které se jako projednávaný případ týkají podmínek nabývání státního občanství, pokud tyto podmínky mají za následek ztrátu statusu občana Unie dotčené osoby. V případě občanů Unie tak výkon pravomoci v oblasti pozbývání a nabývání státního občanství může být předmětem soudního přezkumu z hlediska unijního práva, pokud se dotýká celkově práv přiznaných a chráněných unijním právním řádem.

58.

Z právního rámce předloženého předkládajícím soudem v projednávaném případě vyplývá, že podle § 20 odst. 1 StbG podléhá příslib udělení rakouského státního občanství podmínce sine qua non, podle níž dotyčná osoba musí ve lhůtě dvou let ukončit svůj vztah k členskému státu původu. Jinými slovy, tato osoba musí souhlasit nejen s tím, že se stane osobou bez státní příslušnosti, ale i s tím, že ztratí status občana Unie ( 42 ).

59.

V tomto ohledu považuji za důležité se zabývat jednak tím, zda vzdání se státního občanství členského státu původu bylo či nebylo dobrovolné, a jednak otázkou legitimního očekávání vyvolaného takovým příslibem.

60.

Co se nejprve týče charakteru podmínky vzdání se státního občanství, rakouská vláda tvrdí, že se JY dobrovolně vzdala estonského státního občanství, a tedy statusu občanky Unie. Může být ale takové vzdání se považováno za „dobrovolné“?

61.

Na rozdíl od toho, co v podstatě tvrdí rakouská vláda, nelze situaci státního příslušníka členského státu, který se jako JY vzdal svého původního státního občanství s jediným cílem splnit podmínku stanovenou vnitrostátními právními předpisy pro získání příslibu o udělení rakouského státního občanství, a tedy pouze s cílem znovu nabýt občanství Unie, považovat za „dobrovolné vzdání se“ státního občanství. Jak totiž zdůrazňuje Komise, k tomuto vzdání se státního občanství došlo, když rakouské orgány ujistily JY, že kromě ukončení předchozího státoobčanského svazku byly splněny všechny ostatní podmínky pro udělení rakouského státního občanství. Je tedy zřejmé, jak vyplývá z jejího vyjádření, že JY si chtěla zachovat postavení občanky Unie.

62.

Vzhledem k tomu, že v rámci příslibu udělení státního občanství vyžadují rakouské právní předpisy jako podmínku sine qua non vzdání se státního občanství země původu, avšak zachovávají možnost tento příslib odvolat, takovéto odvolání systematicky vystavuje občana Unie hrozbě, že ztratí status občana Unie, a tato situace tedy spadá do působnosti unijního práva.

63.

Co se dále týče legitimního očekávání, je zřejmé, že pokud je příslib udělení rakouského státního občanství podmíněn vzdáním se a ztrátou původního státního občanství, vytváří takovýto příslib legitimní očekávání dotčené osoby ( 43 ). Konkrétně se mi v projednávaném případě zdá být zřejmé, že legitimní očekávání JY, že bude moci znovu nabýt status občanky Unie, spadá pod ochranu unijního práva ( 44 ). Při rozhodování o příslibu udělit státní občanství jsou tedy rakouské orgány povinny zajistit, aby takový státní příslušník, jako je JY, neztratil status občana Unie – a to ani v případě, že se před přijetím nebo po přijetí tohoto rozhodnutí dopustí protiprávního jednání –, a to tím, že mu usnadní získání požadovaného státního občanství. Jak vyplývá z mého návrhu odpovědi na druhou předběžnou otázku, domnívám se, že při výkonu této pravomoci jsou rakouské orgány rovněž povinny zohlednit konkrétní okolnosti každé situace v rámci uplatňování zásady proporcionality ( 45 ).

64.

Stav bez státní příslušnosti vyžadovaný rakouským systémem nabývání státního občanství vystavuje státního příslušníka členského státu, který chce získat rakouské státní občanství, jako je JY, dočasné ztrátě statusu občana Unie přiznaného článkem 20 SFEU. Může však následně vést i k trvalé ztrátě tohoto statusu, pokud stejně jako v projednávané věci mohou rakouské orgány odvolat příslib udělení státního občanství z důvodu, že se dotyčný dopustil protiprávního jednání, a tím ho zbavit veškerých práv spojených s tímto statusem.

65.

Z toho vyplývá, jak uvedla Komise, že odvolání příslibu udělit státní občanství učiněné poté, co byl ukončen státoobčanský svazek s členským státem původu, ve spojení se zamítnutím žádosti o udělení státního občanství je s ohledem na své důsledky srovnatelné s rozhodnutím o zrušení aktu, kterým bylo státní občanství uděleno. V projednávané věci má toto odvolání příslibu za následek, že dotyčná osoba ztrácí status občana Unie.

66.

Jsem proto toho názoru, že situace osoby, vůči které orgány hostitelského členského státu přijaly rozhodnutí o odvolání příslibu udělit jí státní občanství poté, co se vzdala svého původního státního občanství, aby splnila podmínku pro udělení občanství uloženou právem tohoto státu, a tím ji vystavily trvalé ztrátě statusu občana Unie, jakož i práv s ním spojených, spadá svou povahou a svými důsledky do unijního práva.

67.

Domnívám se, že tento závěr podporuje nejen rozsudek Tjebbes ( 46 ), ale také judikatura vycházející z rozsudků Ruiz Zambrano ( 47 ) a Lounes ( 48 ).

b)

Judikatura vycházející z rozsudku Ruiz Zambrano: zbavení možnosti skutečně využívat podstatné části práv plynoucích ze statusu občana Unie

68.

Použitelnost článku 20 SFEU na situaci státních příslušníků členského státu, kteří nevyužili práva volného pohybu a kteří by byli na základě rozhodnutí tohoto členského státu zbaveni možnosti skutečně využívat podstatné části práv spojených se statusem občana Unie, byla Soudním dvorem uznána počínaje rozsudkem Ruiz Zambrano ( 49 ).

69.

Jestliže Soudní dvůr v tomto rozsudku rozhodl, že dotčená situace spadá do unijního práva, nelze podle mého názoru mít za to, že do unijního práva nespadá taková situace, jako je situace JY, v níž státní příslušnice členského státu čelí na základě sporného rozhodnutí trvalé ztrátě jejího postavení občanky Unie, a tedy nikoli ztrátě možnosti využívat podstatné části práv plynoucích z článku 20 SFEU, nýbrž možnosti využívat všech těchto práv, přičemž na rozdíl od dětí G. Ruize Zambrana vykonala JY právo na volný pohyb tím, že se přestěhovala na území jiného členského státu a oprávněně tam pobývala.

70.

S ohledem na tuto posledně uvedenou okolnost stručně posoudím situaci dotčenou v původním řízení z hlediska logiky postupné integrace vyjádřené v rozsudku Lounes ( 50 ).

c)

Rozsudek Lounes: logika postupné integrace

71.

Předně podotýkám, že v odpovědi na otázku položenou Soudním dvorem na jednání JY potvrdila, že v Rakousku pobývá od roku 1993 ( 51 ). Je proto nesporné, že jakožto estonská státní příslušnice dotyčná pobývala a pracovala v Rakousku v postavení občanky Unie od přistoupení Estonské republiky k Evropské unii v roce 2004.

72.

Kromě toho, že je nesporné, že JY požívá práv, která článek 20 SFEU přiznává občanům Unie, přísluší tedy JY rovněž práva přiznaná čl. 21 odst. 1 SFEU, podle kterého má každý občan Unie právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených ve Smlouvách a v opatřeních přijatých k jejich provedení.

73.

Soudní dvůr v této souvislosti uvedl, že „práva přiznaná občanu Unie čl. 21 odst. 1 SFEU, včetně odvozených práv jeho rodinných příslušníků, mají zejména usnadnit postupnou integraci dotyčného občana Unie do společnosti hostitelského členského státu“ ( 52 ). Takový občan Unie, jako je JY, který hodlá získat státní občanství hostitelského členského státu, v tomto případě Rakouska, poté, co se v rámci práva na volný pohyb do tohoto členského státu přestěhoval a na základě čl. 7 odst. 1 nebo čl. 16 odst. 1 směrnice 2004/38/ES ( 53 ) a v souladu s těmito ustanoveními v něm několik let pobýval, má přitom v úmyslu se trvale integrovat do společnosti uvedeného státu.

74.

Proto, jak rozhodl Soudní dvůr, „pokud by se mělo za to, že takový občan, kterému byla přiznána práva podle čl. 21 odst. 1 SFEU z důvodu využití práva volného pohybu, se musí vzdát těchto práv […] z důvodu, že se prostřednictvím nabytí státního občanství udělením v tomto členském státě snažil o silnější integraci do společnosti tohoto členského státu, odporovalo by to logice postupné integrace podporované tímto ustanovením“ ( 54 ).

75.

Na základě všech výše uvedených úvah jsem toho názoru, jak jsem již uvedl, že situace dotčená ve věci v původním řízení spadá svou povahou a svými důsledky do působnosti unijního práva.

3.

K rozhodnutí Estonské republiky, kterým byl ukončen státoobčanský svazek s JY

76.

I když z mé analýzy první předběžné otázky vyplývá, že JY ztratila postavení občanky Unie v důsledku řízení o udělení rakouského státního občanství jako celku ( 55 ), považuji nicméně v této fázi za důležité stručně vysvětlit důvody, pro které se na rozdíl od francouzské vlády domnívám, že v rámci řízení o předběžné otázce v projednávané věci musí být z hlediska unijního práva přezkoumáno sporné rozhodnutí, a nikoli rozhodnutí estonských orgánů.

77.

Francouzská vláda v písemném vyjádření tvrdí, že v případě JY došlo k ztrátě postavení občana Unie pouze na základě rozhodnutí estonských orgánů, které vyhověly její žádosti o ukončení estonského státního občanství, aniž vyčkaly, až skutečně nabude rakouské státní občanství. Podle francouzské vlády je třeba, aby žádosti občana Unie o ukončení státního občanství členského státu bylo vyhověno až v případě, že dotyčný skutečně nabude státního občanství jiného členského státu nebo třetí země, aby se zabránilo tomu, že se byť jen dočasně stane osobou bez státní příslušnosti ( 56 ).

78.

Estonská vláda podporovaná v tomto bodě nizozemskou vládou a Komisí na jednání zdůraznila, že Estonská republika nemohla odmítnout ukončení státoobčanského svazku s JY. Pokud totiž estonský státní příslušník požádá o ukončení státního občanství a předloží požadované doklady, zejména příslib o udělení státního občanství vydaný dotčeným členským státem, jímž se potvrzuje, že tomuto státnímu příslušníkovi bude uděleno občanství daného státu, a splní tak podmínky stanovené estonskými právními předpisy, nelze takovou žádost zamítnout.

79.

S tímto argumentem souhlasím.

80.

Soudní dvůr v rozsudku Rottmann ( 57 ) připomněl, že „zásady vyplývající z tohoto rozsudku, co se týče pravomoci členských států v oblasti státní příslušnosti, jakož i jejich povinnosti vykonávat tuto pravomoc při dodržování práva Unie, se uplatní jak na členský stát, který udělil státní občanství, tak na členský stát původní státní příslušnosti“, avšak upřesnil, že uvedené se týká „projednávané žádosti“.

81.

Je pravda, že takové opatření, jako je opatření stanovené francouzským občanským zákoníkem, umožňuje zajistit zachování statusu občana Unie, a představuje tedy jeden z prostředků, kterými orgány členského státu mohou zaručit, že v situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, dotyčná osoba tento status neztratí.

82.

Nicméně s ohledem na zvláštnosti projednávané věci nelze estonské vládě vytýkat, že vyhověla žádosti JY o ukončení státního občanství tohoto členského státu, neboť toto ukončení je jako podmínka sine qua non vyžadována v řízení o udělení rakouské státní příslušnosti v rámci příslibu poskytnutého rakouskými orgány. Jak jsem již uvedl ( 58 ), tento příslib založil nejen legitimní očekávání JY, ale také důvěru estonských orgánů, kterou je třeba chránit na základě zásady vzájemné důvěry. Podle vyjádření předloženého estonskou vládou na jednání § 26 estonského zákona o státním občanství v tomto ohledu stanoví, že vláda má možnost neukončit státní občanství dotyčné osoby, pokud by toto ukončení znamenalo, že osoba zůstane bez státní příslušnosti ( 59 ). Estonská vláda uvádí, že vzhledem k tomu, že rakouské orgány přislíbily udělit státní občanství, nebylo možné předpokládat, že tento příslib bude odvolán ( 60 ). Estonská republika vycházela z příslibu o udělení státního občanství a domnívala se, že může legitimně očekávat, že rakouské orgány tento příslib splní. Tento členský stát každopádně zdůrazňuje, že pokud by odmítl ukončit státní občanství, nemohla by JY požádat o udělení rakouské státní příslušnosti.

83.

V rámci projednávané věci mám tedy za to, že estonské právo tak, jak bylo uplatněno v projednávané věci, je v souladu s unijním právem.

84.

Kromě toho je nesporné, že příčinou trvalé ztráty statusu občanky Unie je v případě JY sporné rozhodnutí, a právě rakouské orgány tedy musí zajistit, aby takový státní příslušník, jako je JY, neztratil status občana Unie přiznaný článkem 20 SFEU, čímž by v rozporu se zásadou proporcionality byl zbaven veškerých práv, která jsou s tímto statusem spojena.

85.

Druhou předběžnou otázku tedy posoudím s tím, že je to právě sporné rozhodnutí, jež musí dodržovat unijní právo, a tedy i zásadu proporcionality.

C.

K druhé předběžné otázce: soulad sporného rozhodnutí se zásadou proporcionality

86.

Vzhledem k tomu, že zásada proporcionality je jádrem unijního práva, je zřejmé, že pokud by v souladu s mým návrhem odpověděl Soudní dvůr na první otázku kladně, musela by odpověď na druhou otázku být rovněž kladná. Vzhledem k tomuto zřejmému závěru se domnívám, že předkládající soud se táže Soudního dvora nejen na to, zda musí posoudit soulad sporného rozhodnutí se zásadou proporcionality, ale i na to, zda musí ověřit, je-li toto rozhodnutí přiměřené, nebo nikoli.

87.

Druhou položenou otázku je proto třeba přeformulovat tak, že jejím cílem je v podstatě zjistit, zda jsou příslušné vnitrostátní orgány, případně včetně vnitrostátních soudů, povinny posoudit slučitelnost rozhodnutí o odvolání příslibu udělit státní občanství členského státu – a o zamítnutí žádosti o udělení tohoto státního občanství – se zásadou proporcionality, a to s ohledem na důsledky, které toto rozhodnutí má pro situaci dotčené osoby z hlediska unijního práva, totiž na ztrátu statusu občana Unie, a posoudit tedy soulad tohoto rozhodnutí s uvedenou zásadou.

88.

Abych odpověděl na tuto otázku, budu se nejprve zabývat tím, zda důvod sledovaný § 20 odst. 1 a 2 a § 10 odst. 1 bodem 6 StbG, z nichž vychází příslib o udělení státního občanství i rozhodnutí o odvolání tohoto příslibu, představuje obecný zájem a poté se budu zabývat tím, zda důsledky, které má sporné rozhodnutí pro situaci JY, jsou v souladu se zásadou proporcionality, jakož i nepřiměřeností takového rozhodnutí, jako je sporné rozhodnutí.

1.

K důvodu obecného zájmu sledovaného právní úpravou, z níž vychází sporné rozhodnutí

89.

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že cílem rakouského práva o státním občanství je zamezit vícenásobné státní příslušnosti, jak vyplývá zejména z § 10 odst. 3 bodu 1 StbG. Předkládající soud uvádí, že příslib uvedený v § 20 odst. 1 tohoto zákona zakládá právo na udělení státního občanství, které je podmíněno pouze důkazem o tom, že došlo k ukončení cizího státoobčanského svazku. Upřesňuje nicméně, že podle § 20 odst. 2 uvedeného zákona bude takovýto příslib odvolán, pokud dotyčná osoba přestala splňovat některou z podmínek vyžadovaných pro udělení státního občanství, jako je podmínka stanovená v § 10 odst. 1 bodu 6 tohoto zákona.

90.

Rakouská vláda ve svém vyjádření vysvětluje, že v souladu s vnitrostátními právními předpisy lze rakouské státní občanství udělit pouze tehdy, když žadatel o státní občanství ve stanovené lhůtě prokáže, že jeho svazek s členským státem původu byl ukončen, a když nadále splňuje i ostatní podmínky pro udělení státního občanství.

91.

Nejprve připomínám, že Soudní dvůr již rozhodl, že je legitimní, že členský stát chce chránit jedinečný vztah solidarity a loajálnosti mezi ním samotným a jeho státními příslušníky, jakož i vzájemnost práv a povinností, které jsou základem vztahu založeného státní příslušností ( 61 ). Ustanovení § 20 odst. 1 a 2 a § 10 odst. 1 bodu 6 StbG, z nichž vychází příslib o udělení státního občanství i rozhodnutí o odvolání tohoto příslibu, spadají do výkonu pravomoci Rakouské republiky týkající se vymezení podmínek nabývání a pozbývání rakouského státního občanství.

92.

Členský stát je oprávněn zaručit právo na udělení státního občanství, které je podle ustanovení vnitrostátních právních předpisů, jako je § 20 odst. 1 StbG, podmíněno pouze důkazem o tom, že došlo k ukončení státoobčanského svazku s jiným členským státem nebo se třetí zemí ( 62 ). Potvrzují to zejména článek 1 Úmluvy o snižování případů vícenásobné státní příslušnosti ( 63 ) a znění čl. 7 odst. 2 Úmluvy o omezení případů bezdomovectví ( 64 ).

93.

Pokud jde o odvolání příslibu udělit státní občanství ve smyslu § 20 odst. 2 a § 10 odst. 1 bodu 6 StbG, domnívám se, že toto ustanovení v zásadě sleduje legitimní cíl.

94.

Rád bych však zdůraznil, že při výkonu pravomoci v oblasti nabývání a pozbývání státního občanství musí členské státy dodržovat povinnosti vyplývající z unijního práva, jak vyplývá z judikatury posuzované v rámci mé analýzy první předběžné otázky. Tato pravomoc navíc musí být vykonávána jak v souladu s unijním právem, tak také v souladu s mezinárodním právem.

95.

Podotýkám, že ze závěrů z jednání expertů o výkladu Úmluvy o omezení případů bezdomovectví, které zveřejnil Úřad Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky (dále jen „UNHCR“), vyplývá, že co se v tomto ohledu týče čl. 7 odst. 2 Úmluvy o omezení případů bezdomovectví ( 65 ), „lze umožnit ztrátu státního občanství pouze v případě, že příslib je bezpodmínečný“ ( 66 ). Podle těchto závěrů totiž „existuje implicitní povinnost vyplývající z Úmluvy z roku 1961, podle které poskytnutý příslib již nesmí být odvolán z důvodu, že podmínky pro udělení občanství nejsou splněny, neboť v takovém případě by se osoba stala osobou bez státní příslušnosti ( 67 ). Článek 8 této Úmluvy navíc smluvním státům zakazuje zbavit osobu jejího občanství, „jestliže by se v důsledku toho stala osobou bez státní příslušnosti“. V důsledku toho pochybuji, že z hlediska mezinárodního práva je legitimní taková právní úprava, jako je § 20 odst. 2 StbG, která umožňuje odvolat tento příslib v případě, že dotčená osoba přestala splňovat byť jen jednu z podmínek pro udělení státního občanství, jako je podmínka stanovená v § 10 odst. 1 bodu 6 uvedeného zákona, čímž ji staví do postavení osoby bez státní příslušnosti ( 68 ).

96.

Po tomto upřesnění však rovněž poznamenávám, že závěry a hlavní zásady týkající se Úmluvy o omezení případů bezdomovectví, které zveřejnil UNHCR, spadají do měkkého práva („soft law“), takže mají určitou autoritu, ale nejsou závazné. V každém případě je jisté, že dané závěry obsahují údaje, které jsou pro členské státy užitečné. Je ale na předkládajícím soudu, aby tyto skutečnosti posoudil v projednávané věci.

97.

Nyní se budu zabývat přiměřeností důsledků, jež má sporné rozhodnutí pro situaci dotčenou v původním řízení.

2.

K dodržení zásady proporcionality ve vztahu k důsledkům, které má sporné rozhodnutí pro situaci JY

98.

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že nebyl proveden přezkum přiměřenosti sporného rozhodnutí z hlediska unijního práva.

99.

V tomto ohledu musím uvést, že příslušným vnitrostátním orgánům a vnitrostátním soudům přísluší ověřit, zda rozhodnutí o odvolání příslibu udělit státní občanství a o zamítnutí žádosti o udělení tohoto státního občanství, pokud vede k trvalé ztrátě statusu občana Unie a práv z něj vyplývajících, dodržuje zásadu proporcionality, co se týče jeho důsledků pro situaci dotčené osoby a případně jejích rodinných příslušníků, s ohledem na unijní právo ( 69 ). Aby tedy takové rozhodnutí bylo v souladu se zásadou proporcionality, musí relevantní vnitrostátní pravidla umožnit individuálně posoudit důsledky, které má odvolání příslibu z hlediska unijního práva ( 70 ).

100.

Předkládající soud si klade otázku, zda pouhá skutečnost, že se JY vzdala statusu občanky Unie a z vlastní iniciativy ukončila státoobčanský svazek s Estonskou republikou, může být rozhodující v rámci přezkumu proporcionality.

101.

Jak jsem uvedl ( 71 ), postavení JY coby osoby bez státní příslušnosti i její ztráta statusu občanky Unie jsou výsledkem řízení o udělení rakouského státního občanství jako celku. Mám tedy za to, že situace takového státního příslušníka členského státu, jako je JY, který se vzdal svého původního státního občanství s jediným cílem splnit podmínku stanovenou vnitrostátními právními předpisy pro získání příslibu o udělení rakouského státního občanství ( 72 ), a tedy pouze s cílem znovu nabýt občanství Unie, nemá žádný vliv na posouzení, zda je odvolání příslibu o udělení státního občanství v souladu se zásadou proporcionality. Takovéto vzdání se státního občanství proto nelze považovat za relevantní kritérium pro posouzení okolností, které se týkají individuální situace dotčené osoby.

a)

K okolnostem týkajícím se individuální situace dotčené osoby

102.

Připomínám, že z judikatury vzešlé z rozsudku Rottmann ( 73 ) vyplývá, že okolnostmi, které se týkají individuální situace dotčené osoby a případně jejích rodinných příslušníků a které mohou být relevantní pro posouzení, jež musí provést příslušné orgány a vnitrostátní soudy, jsou zejména závažnost protiprávního jednání dotčené osoby, doba, která uplynula mezi poskytnutím příslibu a jeho odvoláním, a možnost dané osoby znovu nabýt svou státní příslušnost ( 74 ).

1)

Povaha protiprávního jednání

103.

Pochybuji, že sporné rozhodnutí je odůvodněné vzhledem k povaze protiprávního jednání JY.

104.

JY bylo vytýkáno, že poté, co jí byl poskytnut příslib o udělení rakouského státního občanství, se dopustila dvou závažných přestupků, z nichž první spočíval v tom, že své vozidlo neopatřila známkou technické kontroly, a druhý v řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, a dále že byla odpovědná za osm přestupků, k nimž došlo v období mezi roky 2007 a 2013, před tím, než jí byl dán tento příslib.

105.

Co se týče uvedených osmi přestupků, souhlasím s názorem JY a Komise, že tato protiprávní jednání byla známa v okamžiku, kdy byl příslib poskytnut, a nepředstavovala překážku pro jeho udělení. Tyto přestupky by tedy neměly být brány v potaz při určování závažnosti protiprávního jednání JY.

106.

Pokud jde o uvedené dva závažné přestupky, předkládající soud vysvětluje, že podle vnitrostátní judikatury představuje první přestupek hrozbu pro ochranu bezpečnosti veřejného provozu a druhý zvláštní měrou ohrožuje bezpečnost ostatních účastníků silničního provozu. Tento druhý přestupek by tak sám o sobě mohl být rozhodující pro určení, že podmínky pro udělení státního občanství stanovené v § 10 odst. 1 bodu 6 StbG nejsou splněny.

107.

Rakouská vláda ve svém vyjádření uvádí, že § 20 odst. 2 ve spojení s § 10 odst. 1 bodem 6 StbG zaručují, že příslib o udělení rakouského státního občanství lze odvolat pouze z vážného důvodu obecného zájmu, jenž spočívá v tom, že dotyčná osoba neskýtá (nebo již neskýtá) záruku, že s ohledem na své předchozí chování nepředstavuje nebezpečí pro veřejný klid, pořádek a bezpečnost, ani neohrožuje jiné veřejné zájmy uvedené v čl. 8 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

108.

Souhlasím samozřejmě s tím, že takovéto jednání je trestuhodné. Je ale možné, aby se rozhodnutí o odvolání příslibu udělit státní občanství, v důsledku kterého dotčená osoba trvale ztratí status občana Unie, zakládalo na přestupcích souvisejících s bezpečností silničního provozu?

109.

Domnívám se, že nikoli.

110.

Zaprvé, JY ve svém vyjádření uvádí, že ani první ( 75 ) ani druhé závažné protiprávní jednání ( 76 ) nemohlo vést k odnětí jejího řidičského průkazu. V tomto ohledu musím uvést, že z odpovědi rakouské vlády na otázku položenou Soudním dvorem na jednání vyplývá, že rakouské právo neumožňuje pozastavit platnost řidičského průkazu v případě řízení v takovém stupni opilosti, v jakém byla JY.

111.

Zadruhé, jak jsem vysvětlil v bodě 69 tohoto stanoviska, v situaci, jako je situace v projednávané věci, ve které státní příslušník členského státu čelí trvalé ztrátě svého statusu občana Unie, a tedy ztrátě veškerých práv přiznaných článkem 20 SFEU, je srovnatelná se situací, v níž dotčená osoba čelí ztrátě možnosti využívat podstatné části práv přiznaných tímto článkem, neboť v obou těchto situacích byl status občana Unie zbaven užitečného účinku ( 77 ).

112.

Jsem proto toho názoru, že v projednávané věci je třeba použít ( 78 ) judikaturu, z níž ohledně možnosti zavést omezení práva pobytu podle článku 20 SFEU vyplývá, že toto ustanovení nemá dopad na možnost členských států dovolávat se výhrady související s ochranou veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti ( 79 ). Jak v tomto ohledu uvedl též Soudní dvůr, pro účely odůvodnění výjimky z práva pobytu občanů Unie či jejich rodinných příslušníků je nutno pojmy „veřejný pořádek“ a „veřejná bezpečnost“ vykládat restriktivně tak, že jejich rozsah nemohou členské státy určovat jednostranně bez kontroly ze strany unijních orgánů ( 80 ). Soudní dvůr v této souvislosti rozhodl, že pojem „veřejný pořádek“ předpokládá v každém případě kromě narušení společenského pořádku, které představují všechna porušení práva, existenci skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Ohledně pojmu „veřejná bezpečnost“ z judikatury Soudního dvora vyplývá, že tento pojem zahrnuje vnitřní i vnější bezpečnost členského státu a veřejná bezpečnost může být dotčena zásahem do funkčnosti základních institucí a veřejných služeb, jakož i přežití obyvatelstva, stejně jako nebezpečím vážného narušení vnějších vztahů nebo mírového soužití národů anebo zásahem do vojenských zájmů ( 81 ).

113.

Mám tedy za to, že vzhledem k přestupkům, kterých se JY dopustila, není odvolání příslibu o udělení státního občanství odůvodněno existencí skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti.

2)

Doba, která uplynula mezi poskytnutím příslibu a jeho odvoláním

114.

Pokud jde o zohlednění doby, která uplynula mezi poskytnutím příslibu a jeho odvoláním, příslušnými orgány a vnitrostátními soudy, připomínám, že rozhodnutí o ukončení státoobčanského svazku mezi JY a Estonskou republikou bylo přijato dne 27. srpna 2015 a rozhodnutí o odvolání příslibu udělit rakouské státní občanství dne 6. července 2017.

115.

Doba mezi těmito dvěma rozhodnutími se mi jeví jako nepřiměřená, zejména pokud přihlédneme k jejím důsledkům pro dotčenou osobu, která se po dobu téměř dvou let ode dne, kdy se vzdala své původní státní příslušnosti, nacházela v postavení osoby bez státní příslušnosti, a tedy bez veškerých práv spojených s jejím postavením občanky Unie, včetně práva volného pohybu a pobytu.

3)

Omezení výkonu práva pohybu a pobytu na území celé Unie

116.

Pokud jde o omezení výkonu práva pohybu a pobytu na území celé Unie, měly by příslušné orgány a vnitrostátní soudy rovněž vzít v úvahu skutečnost, že v důsledku odvolání příslibu o udělení státního občanství by dotčená osoba již nemohla znovu nabýt status občana Unie, a že se tedy ztráta tohoto statusu stane trvalou, jako je tomu v případě JY.

117.

Stejně jako v projednávaném případě by tato osoba čelila mimo jiné ztrátě práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států a případně obtížím při cestování do jiných členských států, mimo jiné do Estonska, aby tam udržovala skutečné a pravidelné vazby se svými rodinnými příslušníky, vykonávala profesní činnost nebo tam podnikla nezbytné kroky k výkonu takové činnosti v Rakousku nebo jiných členských státech..

4)

Možnost dotčené osoby znovu nabýt své původní státní občanství

118.

Pokud jde o možnost dotčené osoby znovu nabýt původní státní občanství, z odpovědi estonské vlády na otázku položenou Soudním dvorem na jednání vyplývá, že po zániku státoobčanského svazku s touto osobou není podle estonského práva opětovné nabytí občanství možné, neboť jednou z podmínek, které je třeba splnit pro nabytí tohoto státního občanství, je pobývat v tomto členském státě po dobu osmi let. Rakouské orgány tedy nemohou ponechat tuto skutečnost bez povšimnutí.

5)

Běžný vývoj rodinného a profesního života

119.

Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že je zejména odpovědností příslušných vnitrostátních orgánů a případně vnitrostátních soudů se ujistit o tom, že ztráta státní příslušnosti je v souladu se základními právy zaručenými Listinou základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), na jejichž dodržování dbá Soudní dvůr, a zejména s právem na respektování rodinného života, které je zakotveno v článku 7 Listiny ( 82 ).

120.

V projednávané věci vyplývá z vyjádření JY předneseného na jednání, že agentura pro uprchlíky a osoby bez státní příslušnosti posoudila situaci JY a rozhodnutím ze dne 7. ledna 2020 dospěla k závěru, že se v Rakousku nachází protiprávně. V důsledku toho má JY pouze povolení k pobytu z humanitárních důvodů podle § 55 odst. 2 zákona o azylu a pro přístup na trh práce musí nejprve získat pracovní povolení od úřadu práce.

121.

Za těchto podmínek musí příslušné orgány a vnitrostátní soudy zohlednit v rámci posouzení přiměřenosti rovněž nepřiměřené důsledky, kterým bude dotyčná osoba vystavena a které ovlivňují běžný vývoj jejího rodinného a profesního života.

122.

Příslušné vnitrostátní orgány a vnitrostátní soudy musí při posuzování, zda byla dodržena zásada proporcionality, zohlednit skutečnosti popsané v předchozích bodech.

b)

K soudržnosti a způsobilosti vnitrostátních pravidel dosáhnout cíle spočívajícího v ochraně bezpečnosti silničního provozu

123.

Pokud jde zaprvé o soudržnost vnitrostátních právních předpisů, hodlám pouze položit následující otázku: je z hlediska vnitrostátního právního řádu logické, že přestupky související s bezpečností silničního provozu nelze považovat za dostatečně závažné na to, aby vedly k odnětí řidičského průkazu, ale mohou vést k odvolání příslibu o udělení státního občanství dotčené osoby a ke ztrátě občanství Unie a všech práv, která jsou s tímto občanstvím spojena?

124.

Není mi jasné, jaké úvahy by mohly vést k závěru, že zde problém soudržnosti nevyvstává.

125.

Pokud jde dále o způsobilost těchto právních předpisů prosazovat cíle uvedené v § 10 odst. 1 bodu 6 StbG, poukazuji na zjevnou nepřiměřenost mezi závažností protiprávních činů stanovených vnitrostátními právními předpisy a důsledky těchto předpisů pro situaci dotčené osoby.

126.

Tyto úvahy mě vedou k závěru, že takové rozhodnutí o odvolání příslibu udělit státní občanství, jako je sporné rozhodnutí, v důsledku kterého v situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, dotyčná osoba trvale ztratí status občana Unie z důvodu, že se dopustila přestupků souvisejících s bezpečností silničního provozu a zejména takových, jež nemohou vést k odnětí řidičského průkazu, je v rozporu se zásadou proporcionality unijního práva.

127.

Na závěr mé analýzy považuji za zajímavé citovat generálního advokáta P. Mengozziho, který ve svém stanovisku ve věci Tjebbes a další ( 83 ) konstatoval, že „[v] extrémním případě – a doufám, že se jedná o zcela hypotetický případ –, kdy by právní předpisy členského státu ukládaly zrušení aktu, kterým bylo uděleno státní občanství, které má za následek ztrátu občanství Unie, z důvodu přestupku v rozporu se zákonem o silničním provozu, jednalo by se o nepřiměřené opatření s ohledem na nedostatek přiměřenosti mezi nízkým stupněm závažnosti protiprávního jednání a dramatickým důsledkem ztráty statusu občana Unie“.

V.

Závěry

128.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Verwaltungsgerichtshof (Správní soudní dvůr, Rakousko) následovně: