–

za „SISTEM LUX“ OOD: I. A. Ivanov, advokat,

–

za Teritorialna direkcija Mitnica Burgas: V. Stefanov,

–

za bulharskou vládu: T. Mitova, S. Ruseva a R. Stojanov, jako zmocněnci,

–

za belgickou vládu: S. Baeyens a P. Cottin, jako zmocněnci,

–

za španělskou vládu: A. Pérez-Zurita Gutiérrez, jako zmocněnkyně,

–

za italskou vládu: G. Palmieri, jako zmocněnkyně, ve spolupráci s: A. Collabolletta a F. Meloncelli, avvocati dello Stato,

–

za lotyšskou vládu: J. Davidoviča, K. Pommere a I. Romanovska, jako zmocněnkyně,

–

za Evropskou komisi: F. Moro a I. Zalogin, jako zmocněnci,

1

Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu čl. 1 čtvrté odrážky a čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí Rady 2005/212/SVV ze dne 24. února 2005 o konfiskaci výnosů a majetku z trestné činnosti a nástrojů trestné činnosti (Úř. věst. 2005, L 68, s. 49), čl. 5 bodu 3, článku 15 a čl. 42 odst. 1 a 2. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie (Úř. věst. 2013, L 269, s. 1, a oprava Úř. věst. 2016, L 267, s. 2, dále jen „celní kodex Unie“), čl. 2 bodu 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/42/EU ze dne 3. dubna 2014 o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii (Úř. věst. 2014, L 127, s. 39), jakož i čl. 17 odst. 1, článku 41 a čl. 49 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tyto žádosti byly předloženy zaprvé v rámci sporu mezi „SISTEM LUX“ OOD (dále jen „Sistem Lux“), společností usazenou v Srbsku, a Územním celním ředitelstvím v Burgasu (Teritorialna direkcija Mitnica Burgas, Bulharsko) (dále jen „celní ředitelství“) (věc C‑717/22) a zadruhé v rámci sporu mezi VU, fyzickou osobou srbské státní příslušnosti, a celním ředitelstvím (věc C‑372/23), ve věci rozhodnutí uložit VU správní sankci za pašování, jakož i zabavit zboží společnosti Sistem Lux, které bylo pašováno.

Právní rámec

Unijní právo

Rámcové rozhodnutí 2005/212

3

Bod 1 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2005/212 uvádí:

4

Článek 1 tohoto rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Definice“, ve čtvrté odrážce uvádí:

–

‚konfiskací‘ sankce nebo opatření nařízené soudem následující po řízení, které se týká jednoho nebo více trestných činů, jež vede k trvalému odnětí majetku“.

5

Článek 2 uvedeného rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Konfiskace“, stanoví:

Celní kodex Unie

6

Článek 15 celního kodexu Unie, nadepsaný „Poskytování informací celním orgánům“, stanoví:

7

Článek 42 tohoto kodexu, nadepsaný „Uplatnění sankcí“, uvádí:

8

Článek 79 uvedeného kodexu, nadepsaný „Celní dluh vzniklý nesplněním povinností nebo podmínek“, v odstavci 1 stanoví:

9

Článek 158 téhož kodexu, nadepsaný „Uvedení zboží v celním prohlášení a dohled celních orgánů nad zbožím Unie“, zní takto:

10

Článek 198 celního kodexu Unie, nadepsaný „Opatření přijímaná celními orgány“, stanoví:

11

Článek 233 tohoto kodexu, nadepsaný „Povinnosti držitele tranzitního režimu Unie a dopravce a příjemce zboží přepravovaného v tranzitním režimu Unie“, stanoví:

12

Článek 226 uvedeného kodexu, nadepsaný „Vnější tranzit“, stanoví:

Směrnice 2014/42

13

Článek 2 bod 4 směrnice 2014/42, nadepsaný „Definice“, stanoví:

14

Článek 14 této směrnice, nadepsaný „Nahrazení společné akce 98/699/SVV a některých ustanovení rámcových rozhodnutí 2001/500/SVV a 2005/212/SVV“, v odstavci 1 uvádí:

Evropský kodex řádné správní praxe

15

Článek 7, nadepsaný „Nezneužívání pravomocí“, Evropského kodexu řádné správní praxe, schváleného usnesením Parlamentu ze dne 6. září 2001 (Úř. věst. 2002, C 72 E, s. 331), stanoví:

Bulharské právo

Celní zákon

16

Článek 231 celního zákona (zakon za mitnicite) (DV č. 15 ze dne 6. února 1998), ve znění použitelném na skutkový stav sporu v původním řízení (dále jen „celní zákon“), stanoví:

17

Článek 233 tohoto zákona uvádí:

Zákon o správních deliktech a sankcích

18

Článek 7 zákona o správních deliktech a sankcích (zakon za administrativnite narušenija i nakazanija) (DV č. 92 ze dne 28. listopadu 1969) stanoví:

Spory v původním řízení a předběžné otázky

Věc C‑717/22

19

Dne 28. května 2021 provedl celní úředník na celním úřadě Kapitan Andrejevo (Bulharsko) na bulharsko-turecké hranici kontrolu nákladního vozidla s návěsem, který převážel třináct balení hliníkových profilů naložených v Turecku.

20

Celní úředník ověřil celní doklady, které mu předložil VU, řidič tohoto nákladního vozidla, a zjistil, že osm přepravovaných balení, která patřila společnosti Sistem Lux, nebylo uvedeno v průvodních dokladech.

21

Bylo zahájeno řízení o správním deliktu podle čl. 233 odst. 1 celního zákona, na jehož konci bylo zjištěno, že VU, přestože byl přítomen při nakládce a vážení nákladu, nesplnil jakožto řidič vykonávající mezinárodní přepravu svou povinnost seznámit se s dokumenty, které mu byly poskytnuty, a ověřit zejména jejich soulad se skutečně přepravovaným zbožím.

22

Správní orgán ukládající sankci měl tudíž za to, že se VU tím, že bez vědomí a povolení celních orgánů přepravoval dotčené hliníkové profily přes bulharskou hranici, dopustil z nedbalosti správního deliktu uvedeného v čl. 233 odst. 1 celního zákona. Uložil mu tudíž pokutu za pašování ve výši 73 140,06 bulharských leva (BGN) (přibližně 37 400 eur), což odpovídá celní hodnotě hliníkových profilů nalezených v osmi baleních neuvedených v celním prohlášení. Nařídil rovněž konfiskaci těchto hliníkových profilů ve prospěch státu na základě čl. 233 odst. 6 celního zákona.

23

V tomto kontextu podala společnost Sistem Lux proti příkazu ke konfiskaci uvedených hliníkových profilů žalobu k Okresnímu soudu ve Svilengradu (Rajonen sad Svilengrad, Bulharsko), který je předkládajícím soudem.

24

V tomto ohledu má předkládající soud za to, že by čl. 233 odst. 6 celního zákona, který stanoví konfiskaci pašovaných výrobků bez ohledu na jejich vlastníka, mohl být v rozporu s ustanoveními unijního práva, pokud tyto výrobky patří jiné osobě než pachateli správního deliktu nebo pokud se pachatel dopustil tohoto deliktu z nedbalosti.

25

Kromě toho tento soud uvádí, že unijní právo může rovněž bránit takovému vnitrostátnímu ustanovení, jako je ustanovení uvedené v předchozím bodě, jelikož konfiskace, která představuje dodatečnou sankci vedle pokuty za pašování, by mohla být v rozporu se zásadou proporcionality zakotvenou v čl. 42 odst. 1 celního kodexu Unie ve spojení s čl. 49 odst. 3 Listiny. Takové ustanovení by rovněž mohlo být v rozporu s právem každého svobodně užívat jím nabytý majetek, které je uvedeno v čl. 17 odst. 1 Listiny.

26

Dále si předkládající soud klade otázku ohledně slučitelnosti konfiskačního opatření stanoveného v čl. 233 odst. 6 celního zákona s čl. 42 odst. 2 celního kodexu Unie v rozsahu, v němž tento kodex stanoví taxativní výčet správních sankcí, které mohou být uloženy v případě porušení celních předpisů, jakož i s čl. 1 čtvrtou odrážkou a čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2005/212 a čl. 2 bodem 4 směrnice 2014/42, které brání tomu, aby takové opatření nařídil správní orgán.

27

Za těchto podmínek se Okresní soud ve Svilengradu (Rajonen sad Svilengrad, Bulharsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

Věc C‑372/23

28

Je třeba uvést, že spor v původním řízení ve věci C‑372/23 vychází ze stejných skutkových okolností jako ve věci C‑717/22, které jsou uvedeny v bodech 19 až 22 tohoto rozsudku.

29

VU napadl rozhodnutí správního orgánu ukládajícího sankci, kterým mu byla uložena pokuta za pašování ve výši 73 140,06 BGN a zabaveno dotčené zboží ve prospěch státu, před Okresním soudem ve Svilengradu (Rajonen sad Svilengrad).

30

Tento soud toto rozhodnutí potvrdil z důvodu, že VU toto zboží skutečně přepravoval a dovezl je na bulharské území bez vědomí a povolení celních orgánů, přičemž nesplnil předem danou povinnost deklarovat toto zboží, a to nikoliv ústně, ale písemně, a že tedy došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu „pašování“ ve smyslu čl. 233 odst. 1 celního zákona. Kromě toho uvedl, že VU porušil svou povinnost obezřetnosti, což představuje formu „zavinění“ ve smyslu § 7 zákona o správních deliktech a sankcích, to i přes neúmyslnou povahu porušení.

31

VU podal proti tomuto rozsudku opravný prostředek ke Správnímu soudu v Chaskovu (Administrativen sad Chaskovo, Bulharsko), který je předkládajícím soudem. VU před tímto předkládacím soudem tvrdí, že povinnost písemně deklarovat dotčené zboží neporušil úmyslně, a že se tedy nedopustil správního deliktu pašování, který předpokládá existenci úmyslu.

32

VU rovněž tvrdí, že celní úředníci při celní kontrole nejednali v souladu s články 6 až 10 Evropského kodexu řádné správní praxe, a konkrétně že porušili článek 7 tohoto kodexu, když ho shledali odpovědným.

33

Předkládající soud uvádí, že má pochybnosti o slučitelnosti čl. 233 odst. 1 celního zákona s unijním právem, jelikož toto ustanovení nerozlišuje podle toho, zda k pašování došlo úmyslně, či z nedbalosti. Tento předkládající soud má však za to, že vnitrostátní právní předpisy lze rovněž považovat za slučitelné s čl. 49 odst. 3 Listiny z důvodu, že správní delikty představují menší společenskou nebezpečnost než trestné činy. Kromě toho uvedený předkládající soud uvádí, že čl. 233 odst. 1 celního zákona stanoví uložení sankce, která může být upravena v rozmezí od 100 do 200 % celní hodnoty zboží, takže správní orgán ukládající sankci použije toto ustanovení s přihlédnutím ke všem skutečnostem a okolnostem daného případu, včetně úmyslné nebo nedbalostní povahy spáchaného deliktu.

34

Za těchto podmínek se Správní soud v Chaskovu (Administrativen sad – Chaskovo) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

K předběžným otázkám

K přípustnosti

35

Podle ustálené judikatury je postup zavedený článkem 267 SFEU nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporů, které mají tyto soudy rozhodnout (rozsudek ze dne 26. března 2020, Miasto Łowicz a Prokurator Generalny, C‑558/18 a C‑563/18, EU:C:2020:234, bod 44, jakož i citovaná judikatura).

36

Vzhledem k tomu, že předkládací rozhodnutí slouží jako základ pro toto řízení, je vnitrostátní soud povinen v tomto samotném rozhodnutí vysvětlit skutkový a právní rámec sporu v původním řízení a poskytnout nezbytná vysvětlení k důvodům volby ustanovení unijního práva, o jejichž výklad žádá, jakož i k souvislosti, kterou spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátními právními předpisy použitelnými na spor, který mu byl předložen [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. června 2020, C. F. (Daňová kontrola), C‑430/19, EU:C:2020:429, bod 23 a citovaná judikatura].

37

V tomto ohledu je třeba rovněž zdůraznit, že informace obsažené v předkládacím rozhodnutí mají Soudnímu dvoru nejen umožnit, aby podal užitečné odpovědi na otázky položené vnitrostátním soudem, ale mají také poskytnout vládám členských států, jakož i ostatním zúčastněným možnost předložit vyjádření v souladu s článkem 23 statutu Soudního dvora Evropské unie. Je na Soudním dvoru, aby zajistil zachování tohoto práva s ohledem na to, že na základě tohoto ustanovení jsou zúčastněným oznamována pouze předkládací rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. září 2021, Irish Ferries, C‑570/19, EU:C:2021:664, bod 134 a citovaná judikatura).

38

Tyto kumulativní požadavky týkající se obsahu předkládacího rozhodnutí jsou výslovně uvedeny v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora, který má předkládající soud v rámci spolupráce zavedené článkem 267 SFEU znát a který je povinen důsledně dodržovat (usnesení ze dne 3. července 2014, Talasca, C‑19/14, EU:C:2014:2049, bod 21, a rozsudek ze dne 9. září 2021, Toplofikacia Sofia a další, C‑208/20 a C‑256/20, EU:C:2021:719, bod 20, jakož i citovaná judikatura). Kromě toho uvedené požadavky jsou připomenuty v bodech 13, 15 a 16 Doporučení Soudního dvora Evropské unie pro vnitrostátní soudy o zahájení řízení o předběžné otázce (Úř. věst. 2019, C 380, s. 1), které jsou nyní obsaženy v bodech 13, 15 a 16 nového znění Doporučení Soudního dvora Evropské unie pro vnitrostátní soudy o zahájení řízení o předběžné otázce (Úř. věst. 2024, C 6008).

39

V projednávaném případě pátá otázka ve věci C‑372/23 tyto požadavky nesplňuje.

40

V předkládacím rozhodnutí totiž nejsou uvedeny důvody, na základě kterých má předkládající soud pochybnosti o výkladu ustanovení uvedených ve znění této otázky, konkrétně ustanovení Evropského kodexu řádné správní praxe. Tento soud neuvádí ani vazbu, kterou spatřuje mezi ustanoveními tohoto kodexu a vnitrostátními právními předpisy použitelnými na spor v původním řízení. Za těchto podmínek Soudní dvůr nemůže posoudit, v jakém rozsahu je odpověď na tuto otázku nezbytná k tomu, aby uvedený soud mohl rozhodnout.

41

Z toho vyplývá, že pátá otázka ve věci C‑372/23 je nepřípustná.

K věci samé

K první a druhé otázce ve věci C‑372/23

42

Podstatou první a druhé otázky předkládajícího soudu ve věci C‑372/23, jimiž je třeba se zabývat společně, je, zda článek 15 a čl. 42 odst. 1 celního kodexu Unie musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje konstatovat porušení celních předpisů z pouhé nedbalosti spočívající v nedodržení náležité formy celního prohlášení o přepravovaném zboží, a tomu, aby za takových okolností byla pachateli uvedeného porušení uložena správní sankce ve výši odpovídající přinejmenším celní hodnotě zboží, které bylo předmětem tohoto porušení.

43

Článek 15 celního kodexu Unie, nadepsaný „Poskytování informací celním orgánům“, v odstavci 1 stanoví, že každá osoba, která se přímo nebo nepřímo podílí na celních kontrolách, poskytne celním orgánům všechny potřebné doklady a informace. Podle odstavce 2 tohoto článku 15 podáním celního prohlášení určitou osobou celním orgánům se dotyčná osoba stává odpovědnou zejména za správnost a úplnost informací uvedených v tomto prohlášení.

44

V projednávané věci skutečnosti obsažené ve spise, který má Soudní dvůr k dispozici, podle všeho naznačují, že zboží dotčené ve věcech v původních řízeních bylo přepravováno z Turecka do Srbska, přičemž Bulharsko je pouze tranzitní zemí. S výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, tak mělo být toto zboží propuštěno do „režimu vnějšího tranzitu“ ve smyslu článku 226 celního kodexu Unie. Článek 158 tohoto kodexu stanoví, že veškeré zboží, které má být propuštěno do celního režimu, s výjimkou režimu svobodného pásma, musí být uvedeno v příslušném celním prohlášení pro daný celní režim.

45

Nesplnění povinnosti podat celní prohlášení, která vyplývá z čl. 15 odst. 1 celního kodexu Unie ve spojení s článkem 158 tohoto kodexu, představuje „porušení celních předpisů“ ve smyslu čl. 42 odst. 1 uvedeného kodexu. Posledně uvedený pojem se totiž nevztahuje pouze na podvodná jednání, ale zahrnuje jakékoli nesplnění unijních celních předpisů. Pro účely kvalifikace takového nesplnění jako „porušení celních předpisů“ ve smyslu tohoto čl. 42 odst. 1 není důležité, zda k němu došlo úmyslně, z nedbalosti, nebo i bez jakéhokoli zaviněného jednání ze strany dotčeného hospodářského subjektu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. listopadu 2023, J. P. Mali, C‑653/22, EU:C:2023:912, bod 29 a citovaná judikatura).

46

Z toho vyplývá, že uplatnění sankcí podle článku 42 téhož kodexu se vztahuje na situaci, kdy k porušení ze strany dotčeného hospodářského subjektu došlo z nedbalosti.

47

Pokud jde o důsledky takového porušení, přísluší každému členskému státu, aby v souladu s čl. 42 odst. 1 uvedeného nařízení stanovil účinné, přiměřené a odrazující sankce, zejména v případě uvedení nesprávných informací v celním prohlášení (rozsudek ze dne 23. listopadu 2023, J. P. Mali, C‑653/22, EU:C:2023:912, bod 30).

48

Při neexistenci harmonizace právních předpisů Unie v oblasti sankcí použitelných v případě nedodržení podmínek stanovených režimem zavedeným těmito právními předpisy mají členské státy pravomoc zvolit si sankce, které považují za vhodné. V souladu s požadavkem přiměřenosti sankcí stanoveným v čl. 42 odst. 1 celního kodexu Unie však správní nebo represivní opatření přijatá na základě tohoto ustanovení nesmějí překračovat meze toho, co je nezbytné k dosažení legitimních cílů sledovaných tímto kodexem, nebo být nepřiměřená vzhledem k těmto cílům (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. června 2023, ZES Zollner Electronic, C‑640/21, EU:C:2023:457, body 60 a 61, jakož i citovaná judikatura).

49

Sankce tedy musí být přiměřené závažnosti porušení, které postihují, zejména zajištěním skutečně odrazujícího účinku, přičemž musí respektovat požadavek přiměřenosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. března 2017, Euro-Team a Spirál-Gép, C‑497/15 a C‑498/15, EU:C:2017:229, bod 42, jakož i ze dne 24. února 2022, Agenzia delle dogane e dei monopoli a Ministero dell’Economia e delle Finanze, C‑452/20, EU:C:2022:111, bod 39).

50

Tento požadavek je pro členské státy závazný nejen stran vymezení znaků skutkové podstaty přestupku a pravidel týkajících se výše pokut, nýbrž i stran posouzení skutečností, které mohou být zohledněny pro stanovení výše pokuty (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. listopadu 2023, J. P. Mali, C‑653/22, EU:C:2023:912, bod 33 a citovaná judikatura).

51

V projednávaném případě z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že pokuta stanovená v čl. 233 odst. 1 celního zákona za správní delikt pašování činí 100 až 200 % celní hodnoty zboží, které je předmětem tohoto deliktu, takže celní orgán může upravit výši této pokuty s přihlédnutím ke všem skutečnostem a okolnostem projednávaného případu, včetně úmyslné nebo nedbalostní povahy spáchaného správního deliktu.

52

Nicméně i s ohledem na zvláštnosti porušení celních předpisů, zejména na jejich značnou četnost a obtížnost jejich odhalování, se pokuta stanovená vnitrostátním právem, jejíž výše se pohybuje mezi 100 až 200 % celní hodnoty zboží, nejeví jako přiměřená závažnosti všech porušení, která postihuje, zejména v případě nesplnění povinností spojených s celními prohlášeními v rámci celního režimu vnějšího tranzitu. Taková sankce totiž překračuje meze toho, co je nezbytné k zajištění toho, aby zboží v tomto režimu nebylo vyjmuto z celního dohledu, a jeví se jako nepřiměřená vzhledem k celnímu dluhu, který vznikl z důvodu vyjmutí zboží nacházejícího se v uvedeném režimu z celního dohledu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. března 2020, Schenker, C‑655/18, EU:C:2020:157, body 44 a 46).

53

Toto konstatování platí tím spíše, že se tato sankce připojuje k sankci stanovené v čl. 233 odst. 6 celního zákona, podle kterého bude zboží, které bylo předmětem pašování, zabaveno ve prospěch státu bez ohledu na jeho vlastníka, a pokud toto zboží chybí nebo bylo odcizeno, je pachatel povinen zaplatit částku rovnající se jeho celní hodnotě nebo v případě vývozu hodnotě tohoto zboží. Kumulace sankcí, které jsou uloženy pachateli správního deliktu pašování, totiž může vést k tomu, že mu bude uložena povinnost zaplatit trojnásobek celní hodnoty dotyčného zboží.

54

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první a druhou otázku ve věci C‑372/23 odpovědět tak, že článek 15 a čl. 42 odst. 1 celního kodexu Unie musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje konstatovat porušení celních předpisů z pouhé nedbalosti spočívající v nedodržení náležité formy celního prohlášení o přepravovaném zboží. Tato ustanovení naproti tomu brání tomu, aby za takových okolností byla pachateli uvedeného porušení uložena správní sankce ve výši odpovídající přinejmenším celní hodnotě zboží, které bylo předmětem tohoto porušení.

K první a druhé otázce ve věci C‑717/22 a ke třetí a čtvrté otázce ve věci C‑372/23

55

Podstatou první a druhé otázky předkládajícího soudu ve věci C‑717/22, jakož i třetí a čtvrté otázky ve věci C‑372/23, které je třeba zkoumat společně, je, zda čl. 42 odst. 1 a 2 celního kodexu Unie ve spojení s čl. 17 odst. 1 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která v případě porušení celních předpisů stanoví kromě uložení pokuty i konfiskaci zboží, které je předmětem tohoto porušení. V případě záporné odpovědi si tyto soudy přejí zjistit, zda je taková konfiskace přípustná i v případě, že toto zboží nepatří pachateli porušení.

56

Úvodem, jak bylo uvedeno v bodě 44 tohoto rozsudku, s výhradou ověření, která musí provést předkládající soudy, mělo být zboží dotčené ve věci v původním řízení propuštěno do celního režimu vnějšího tranzitu. V souladu s článkem 158 celního kodexu Unie tedy toto zboží muselo být předmětem celního prohlášení.

57

Po tomto upřesnění, a pokud jde o první část takto přeformulovaných předběžných otázek, je třeba uvést, že čl. 42 odst. 2 tohoto kodexu stanoví, že „[u]platňují-li se správní sankce, mohou mít mimo jiné jednu z těchto forem, případně obě formy: […] peněžní pokuta uložená celními orgány, případně včetně narovnání použitého namísto trestní sankce; […] zrušení, pozastavení nebo změna jakéhokoli povolení, jehož je dotyčná osoba držitelem“.

58

V tomto ohledu pochybnosti předkládajících soudů částečně vycházejí z jejich výkladu tohoto čl. 42 odst. 2 v tom smyslu, že taxativně vyjmenovává správní sankce použitelné v případě porušení celních předpisů.

59

Jak přitom uvedl generální advokát v bodě 63 svého stanoviska, použití výrazu „mimo jiné“ v tomto ustanovení potvrzuje, že výčet těchto správních sankcí není taxativní a členské státy mohou v zásadě stanovit jiné správní sankce než ty, které jsou uvedeny v uvedeném ustanovení, jako jsou opatření spočívající v konfiskaci zboží, které bylo předmětem porušení celních předpisů.

60

Vzhledem k tomu, že celní kodex Unie neharmonizuje sankce použitelné v případě nedodržení ustanovení tohoto kodexu, mohou členské státy provést kumulaci takových správních sankcí, jako jsou sankce dotčené v původním řízení, s výhradou dodržení požadavku přiměřenosti zakotveného v čl. 42 odst. 1 uvedeného kodexu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. března 2020, Schenker, C‑655/18, EU:C:2020:157, body 41 a 42, jakož i citovaná judikatura).

61

Pokud jde o otázku, zda článek 42 celního kodexu brání tomu, aby zboží mohlo být konfiskováno, i když nepatří osobě, která se dopustila porušení, Soudní dvůr již rozhodl, že vnitrostátní právní úprava umožňující konfiskaci majetku patřícího třetí osobě v dobré víře použitého ke spáchání trestného činu pašování, je neslučitelná s právem na vlastnictví zaručeným v čl. 17 odst. 1 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. ledna 2021, Okražna prokuratura – Chaskovo a Apelativna prokuratura – Plovdiv, C‑393/19, EU:C:2021:8, bod 56).

62

Naproti tomu konfiskační opatření týkající se výnosu z trestného činu nebo protiprávní činnosti nebo nástroje sloužícího k trestnému činu, který nepatří třetí osobě jednající v dobré víře, jsou součástí právní úpravy užívání majetku ve smyslu čl. 17 odst. 1 třetí věty Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. září 2024, Neves 77 Solutions, C‑351/22, EU:C:2024:723, bod 82).

63

K zajištění skutečně odrazujícího účinku režimu správních sankcí za porušení celních předpisů v souladu s požadavkem přiměřenosti musí být pachatelé takových porušení skutečně zbaveni hospodářských výhod vyplývajících z těchto porušení a stanovené sankce musí umožňovat vyvolání účinků přiměřených závažnosti uvedených porušení způsobem, který odradí všechny osoby od porušení téže povahy (obdobně viz rozsudek ze dne 24. února 2022, Agenzia delle dogane e dei monopoli a Ministero dell’Economia e delle Finanze, C‑452/20, EU:C:2022:111, bod 44).

64

V projednávaném případě ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že zabavené zboží nepatří VU, ale společnosti Sistem Lux. Jak uvedlo zejména celní ředitelství a bulharská vláda ve svých písemných vyjádřeních, je patrné, že tato společnost je příjemcem zboží nebo držitelem tranzitního režimu Unie. V obou těchto případech je tedy povinna dodržovat povinnosti, které vyplývají z článku 233 celního kodexu Unie.

65

Za takových okolností není vyloučeno, že společnost Sistem Lux může být považována za osobu, které musí být v případě nesplnění povinností vyplývajících z tohoto článku 233 přičteno porušení tohoto ustanovení. Předkládajícím soudům přísluší ověřit tyto skutkové okolnosti za účelem prokázání případné odpovědnosti uvedené společnosti.

66

V rámci obou případů uvedených v bodě 64 tohoto rozsudku je třeba konstatovat, že s ohledem na cíl sledovaný celními předpisy, kterým je zabránit protiprávnímu dovozu zboží, které není zbožím Unie, do Unie a bojovat proti podvodům zajištěním řádného výběru dovozního cla za účelem ochrany finančních zájmů Unie (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. července 2010, DSV Road, C‑234/09, EU:C:2010:435, bod 33, a ze dne 7. dubna 2022, Kauno teritorinė muitinė, C‑489/20, EU:C:2022:277, bod 35), konfiskace tohoto zboží jakožto dodatečná sankce, pokud zboží patří osobě, které lze přičíst porušení celního kodexu Unie, se jeví jako přiměřená, jelikož může dotyčné hospodářské subjekty odradit od porušení povinností vyplývajících z tohoto kodexu a zabránit tomu, aby z něho mohly tyto hospodářské subjekty mít prospěch.

67

Tento výklad je kromě toho podpořen článkem 198 odst. 1 písm. a) celního kodexu Unie, podle kterého „[c]elní orgány přijmou veškerá nezbytná opatření, včetně zabavení […], pro nakládání se zbožím […], nebyla-li splněna jedna z povinností stanovených celními předpisy týkající se vstupu zboží, které není zbožím Unie, na celní území Unie, nebo bylo zboží vyjmuto z dohledu celních orgánů“.

68

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první a druhou otázku ve věci C‑717/22, jakož i na třetí a čtvrtou otázku ve věci C‑372/23 odpovědět tak, že čl. 42 odst. 1 a 2 celního kodexu Unie ve spojení s čl. 17 odst. 1 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která v případě porušení celních předpisů stanoví kromě uložení pokuty i konfiskaci zboží, které je předmětem tohoto porušení, pokud patří osobě, které lze uvedené porušení přičíst, za podmínky, že režim sankcí za toto porušení je jako celek v souladu s požadavkem přiměřenosti.

Ke třetí otázce ve věci C‑717/22

69

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu ve věci C‑717/22 je, zda čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2005/212 musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na konfiskaci zboží, které je předmětem porušení celních předpisů, pokud toto porušení není trestným činem, ale správním deliktem. V případě kladné odpovědi se tento soud v podstatě táže, zda čl. 1 čtvrtá odrážka tohoto rámcového rozhodnutí a čl. 2 bod 4 směrnice 2014/42 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že takovou konfiskaci nařizuje správní orgán.

70

V tomto ohledu je třeba uvést, že čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2005/212 stanoví, že každý členský stát musí přijmout nezbytná opatření, jež mu umožní uložit úplnou nebo částečnou konfiskaci nástrojů trestných činů a výnosů z trestných činů, za něž lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí sazby přesahující jeden rok, nebo majetku, jehož hodnota odpovídá těmto výnosům.

71

Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že věcná působnost tohoto rámcového rozhodnutí je – jak vyplývá rovněž ze samotného názvu téhož rámcového rozhodnutí, který odkazuje na „konfiskaci výnosů a majetku z trestné činnosti a nástrojů trestné činnosti“, a bodu 1 jeho odůvodnění, jenž odkazuje na „organizovan[ou] trestn[ou] činnost“ – omezena na trestné činy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. března 2023, Otdel „Mitničesko razsledvane i razuznavane“, C‑752/21, EU:C:2023:179, bod 40).

72

Kromě toho se uvedená ustanovení týkají pouze trestných činů určité závažnosti, a sice trestných činů, za které lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí sazby přesahující jeden rok (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. března 2023, Otdel „Mitničesko razsledvane i razuznavane“, C‑752/21, EU:C:2023:179, bod 41).

73

Pokud jde o pojem „konfiskace“, je třeba v souladu s čl. 14 odst. 1 směrnice 2014/42 odkázat na znění čl. 2 bodu 4 této směrnice, podle kterého se konfiskací rozumí „trvalé odnětí majetku nařízené soudem v souvislosti s trestným činem“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. března 2023, Otdel „Mitničesko razsledvane i razuznavane“, C‑752/21, EU:C:2023:179, body 42 a 43).

74

Stačí přitom konstatovat, že ve věci v původním řízení byl příkaz ke konfiskaci zboží, které bylo předmětem porušení celních předpisů, vydán na základě řízení správní povahy, které se netýkalo trestného činu, za něž lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí sazby přesahující jeden rok, jak vyžaduje čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2005/212, ani obecně trestného činu.

75

V této souvislosti je třeba upřesnit, že ačkoli správnímu řízení v projednávané věci předcházelo trestní řízení, z předkládacího rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že toto řízení bylo odloženo, takže v době zahájení správního řízení neprobíhalo žádné trestní řízení.

76

Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, rovněž vyplývá, že konfiskace dotčeného zboží nebyla ani nařízena „soudem“ ve smyslu čl. 2 bodu 4 směrnice 2014/42, ale celními orgány.

77

Rámcové rozhodnutí 2005/212 se přitom nepoužije, přijímá-li příkaz ke konfiskaci celní orgán v řízení, které se netýká trestného činu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. března 2020, „Agro In 2001“, C‑234/18, EU:C:2020:221, bod 61, a ze dne 9. března 2023, Otdel „Mitničesko razsledvane i razuznavane“, C‑752/21, EU:C:2023:179, bod 46).

78

Vzhledem k tomu, že působnost tohoto rámcového rozhodnutí je jasně definována a toto rámcové rozhodnutí bylo přijato za účelem zavedení společných minimálních pravidel v přesně vymezené oblasti, která se ostatně týká spolupráce v trestních věcech, uvedené rámcové rozhodnutí nemůže být z hlediska věcné působnosti ani analogicky použitelné na takovou situaci, o jakou se jedná v původním řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. března 2023, Otdel „Mitničesko razsledvane i razuznavane“, C‑752/21, EU:C:2023:179, bod 47).

79

S ohledem na všechny tyto důvody je třeba na třetí otázku ve věci C‑717/22 odpovědět tak, že čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2005/212 musí být vykládán v tom smyslu, že se nepoužije na konfiskační opatření přijaté v důsledku porušení celních předpisů, pokud toto porušení není trestným činem, za který lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí sazby přesahující jeden rok, ale správním deliktem.

K nákladům řízení

80

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícími soudy, jsou k rozhodnutí o nákladech řízení příslušné uvedené soudy. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

1)

Článek 15 a čl. 42 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie,

2)

Článek 42 odst. 1 a 2 nařízení č. 952/2013 ve spojení s čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie

3)

Článek 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí Rady 2005/212/SVV ze dne 24. února 2005 o konfiskaci výnosů a majetku z trestné činnosti a nástrojů trestné činnosti