Definice zařízení v čl. 3 písm. e) směrnice 2003/87 je charakterizována čtyřmi prvky. Zaprvé se v ní mluví o stacionární technické jednotce, ve které probíhá jedna či více činností uvedených v příloze I, jakož i zadruhé jakékoli další s tím přímo spojené činnosti, které zatřetí po technické stránce souvisejí s činnostmi probíhajícími v dotyčném místě a začtvrté by mohly ovlivnit emise a znečištění.

Mezi jednotlivými jazykovými verzemi sice existují rozdíly v otázce, jestli jiné činnosti přímo spojené s hlavní činností probíhají v technické jednotce, či i mimo ni 5 – Komise, Guidance on Interpretation of „Installation“ and „Operator“ for the Purposes of the IPPC Directive, první verze, duben 2007, s. 1. . Tyto rozdíly jsou však menší, než se zdá.

Pojem „technická jednotka“ totiž není definován, a lze ho tedy vykládat flexibilně. Rozhodující musí tedy být ostatní znaky definice, tj. přímá souvislost jiné činnosti s činností podle přílohy, technická spojitost obou činností, jakož i vliv na životní prostředí.

Je nepřípustné vykládat tyto prvky definice zařízení restriktivně, protože v opačném případě by hrozilo, že určité emise skleníkových plynů by byly vyčleněny z příslušného zařízení a vyjmuty ze systému směrnice 2003/87.

Skladování uhlí v lokalitě elektrárny s ohledem na jeho pozdější spalování v elektrárně není sice v příloze I směrnice 2003/87 uvedeno, přesto již z definice zařízení vyplývá, že k zařízení je třeba přičlenit i jiné činnosti jen tehdy, pokud s hlavní činností, zde spalováním, přímo souvisí. Pro sporné skladování uhlí taková přímá vazba existuje, neboť skladované palivo je pro provoz pece elektrárny nepostradatelné.

Tato přímá vazba je konkretizována znakem technické souvislosti. Je třeba mít za to, že taková souvislost existuje, pokud je příslušná činnost začleněna do společného technického procesu s hlavní činností, která spadá do oblasti působnosti směrnice 2003/87. Tato vazba v původním řízení existuje již jen na základě existence dopravního pásu k elektrárně. Naproti tomu je druhořadé, že obě součásti zařízení jsou odděleny silnicí a určitou vzdáleností.

A konečně, emise CO2 ze samovznícení ukazují, že skladování může mít vliv na emise a znečišťování životního prostředí. Další vliv volného skladování černého uhlí na životní prostředí, například ve formě jemného prachu, nelze vyloučit.

Sklad uhlí, jako je sklad v původním řízení, je tedy součástí zařízení elektrárny.

Tento závěr je potvrzen trochu specificky uchopenou definicí zařízení v oblasti spalování odpadu podle čl. 42 odst. 1 směrnice o průmyslových emisích a podle čl. 3 bodu 8 takzvané směrnice Seveso III o kontrole nebezpečí závažných havárií s přítomností nebezpečných látek 6 – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/18/EU ze dne 4. července 2012 (Úř. věst. L 197, s. 1). .

U zařízení na spalování odpadu je skladování odpadu, tedy paliva, definováno výslovně jako součást příslušného zařízení. A rovněž podle směrnice Seveso III zahrnují zařízení sklady, které jsou pro její činnost nezbytné.

Obě tyto definice jsou sice primárně ve shodě se specifickými cíli příslušných právních úprav, přesto mají právě tak jako definice směrnice 2003/87 za účel usilovat o co nejobsáhlejší zohlednění již regulovaných vlivů na životní prostředí. A v tomto ohledu obě zvláštní definice ilustrují, že zařízení obvykle zahrnují i nezbytné skladování.

Zvláštní význam má přitom definice v oblasti spalování odpadu, protože se týká spalovacích zařízení a elektrárna je rovněž spalovacím zařízením. Tato definice ukazuje, že spalovací zařízení obvykle mají i sklad paliva.

Společnost EPZ zastává ovšem názor, že na základě cílů směrnice 2003/87 je nutný restriktivní výklad pojmu zařízení. EPZ v této souvislosti zdůrazňuje, že provozovatel skladu uhlí nemůže emise ze samovznícení kontrolovat nebo jim zamezit.

Tento názor spočívá na myšlence, že tržní mechanismus obchodování s právy na emise má nabádat provozovatele zařízení k tomu, aby co nejvíce snižovali emise CO2 vznikající při jejich činnostech.

I kdybychom připustili, že provozovatel skladu uhlí skutečně nemůže zamezit samovznícení, však společnost EPZ neuznává, že tržní mechanismus rovněž v sobě nese princip zcela se za určitých okolností vzdát některých činností, pokud z důvodu nákladů souvisejících s nevyhnutelnými emisemi již nejsou konkurenceschopné.

Cíle směrnice 2003/87 tedy rovněž potvrzují zahrnutí skladu uhlí do zařízení elektrárny.

Ačkoli nařízení č. 601/2012 na otázku zahrnutí emisí ze skladu neodpovídá na první pohled jednoznačně, toto zahrnutí nakonec nezpochybňuje.

Zdá se, že možnost sklad nezahrnout, naznačuje článek 20 nařízení. Podle něj určuje provozovatel zařízení omezení monitorování pro každé zařízení. Tuto právní úpravu však nelze chápat v tom smyslu, že provozovatel uhelné elektrárny může sklad patřící k elektrárně vyčlenit, a tedy nezahrnout.

Oprávnění stanovit omezení se totiž nevztahuje na zařízení jako takové, nýbrž na jeho monitorování. Omezení monitorování, které umožňuje nezahrnout určité emise zařízení, by však bylo v rozporu s účelem monitorování. Toto monitorování má být totiž podle článku 5 nařízení úplné a má zahrnovat všechny emise z procesů a ze spalování u všech zdrojů emisí a zdrojových toků náležejících k činnostem uvedeným v příloze I směrnice 2003/87/ES. Samovznícení uhlí ve skladu je však rovněž zdrojem emisí v souvislosti s činností elektrárny, a musí být tedy zahrnuto do monitorování.

Společnost EPZ žádá v této souvislosti o jednoznačné objasnění, zda jiná forma skladování může vyloučit jeho zahrnutí do zařízení elektrárny. Pro zodpovězení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce by toto objasnění sice nebylo nezbytně nutné, přesto by tím mohlo být pomoženo konečnému řešení sporu mezi společností EPZ a příslušnými nizozemskými orgány o zahrnutí skladu. Soudní dvůr by se tedy měl k této otázce vyjádřit.

Z pojmu technická souvislost vyplývá, že nelze přihlížet k hospodářské organizaci činnosti, například k tomu, zda je prováděna jiným provozovatelem (outsourcing). Rozhodující je spíše její začlenění do technického procesu s hlavní činností, která spadá do oblasti působnosti směrnice 2003/87.

V souladu s tím normotvůrce v šestém bodě odůvodnění, jakož i v čl. 4 odst. 3 a čl. 5 odst. 2 směrnice o průmyslových emisích, kde je používán téměř stejný pojem „zařízení“, zohlednil možnost provozování různých částí jednoho zařízení různými provozovateli.

To potvrzují i specifické definice zařízení v oblasti spalování odpadu a kontroly nebezpečí závažných havárií s přítomností nebezpečných látek. Ukazují, že zařízení nelze posuzovat izolovaně, nýbrž že obvykle zahrnují technický proces, který musí být posouzen jako celek.

Výběr technického prostředku za účelem spojení součástí zařízení je tedy rovněž nedůležitý, pokud tyto součásti zařízení technicky souvisejí. Použitý pásový dopravník je tedy pouze příkladem technického spojení. Představit si lze i jiná, volnější spojení, například nákladními automobily.

Vzdálenosti mezi skladem paliva a místem spalování lze při posuzování takového technického procesu přičítat pouze indikativní účinky. Čím více jsou od sebe vzdáleny, tím menší je pravděpodobnost, že se jedná o přímo související technický proces. Avšak skladovací prostor, který je provozován výlučně pro zásobování určité elektrárny, by měl být i navzdory případné větší vzdálenosti považován za součást zařízení elektrárny.

To by mělo platit i při zásobování jiných odběratelů z téhož skladu. Taková skutečnost by naznačovala, že sklad není součástí zařízení elektrárny. Dokud však zůstává hlavním cílem skladu zásobování elektrárny, je nasnadě domněnka, že jde o jediné zařízení. Pro to hovoří i čl. 27 odst. 2 nařízení č. 601/2012, kterým se budu následně zabývat. Tato právní úprava totiž vychází zjevně z toho, že palivo lze z jednoho zařízení dodávat vícero odběratelům.

Z toho vyplývá, že sklad může být jen stěží vyčleněn ze zařízení z důvodu jiného způsobu organizace. Podnik by musel spíše oddělit skladování uhlí od elektrárny natolik zjevně, aby byla vyloučena technická souvislost s elektrárnou.

Celkově vzato je tedy třeba na první otázku odpovědět v tom smyslu, že uhelnou elektrárnu a sklad uhlí pro její zásobování, ve kterém vznikají emise CO2 v důsledku samovznícení, je nutno považovat za jedno zařízení ve smyslu čl. 3 písm. e) směrnice 2003/87, pokud jsou vzájemně spojeny jako součást společného technického procesu za účelem provozu elektrárny.