<TI><NP><NO.P>III —</NO.P><TXT>Právní rámec</TXT></NP></TI>17.Ve zbývající části sporu jde jen o otázku, zda je ustanovení článku 1386-7 prvního pododstavce občanského zákoníku, ve znění článku 29 zákona z roku 2004, v souladu s článkem 3 odst. 3 směrnice.18.Článek 1386-7 pododst. 1 občanského zákoníku nyní zní následovně:Prodejce, pronajímatel, s výjimkou leasingové společnosti nebo pronajímatele, jehož lze postavit naroveň leasingové společnosti, nebo jakýkoliv jiný dodavatel v rámci své podnikatelské činnosti je odpovědný za nedostatečnou bezpečnost výrobku za stejných podmínek jako výrobce, pouze pokud je tento neznámý.
19.Článek 3 odst. 3 směrnice zní následovně:Pokud nelze určit výrobce výrobku, považuje se každý dodavatel výrobku za výrobce, pokud v přiměřené lhůtě neuvědomí poškozenou osobu o totožnosti výrobce nebo osoby, která mu výrobek dodala. Totéž platí v případě dovezeného výrobku, jestliže na tomto výrobku není uvedena totožnost dovozce podle odstavce 2, i když je název výrobce uveden.
<TI><NP><NO.P>V —</NO.P><TXT>Posouzení</TXT></NP></TI>35.Z výše uvedeného vyplývá, že za současného stavu sporu zde jsou stále tři témata, na nichž se účastníci řízení neshodují:přípustnost zbývajícího žalobního důvodu Komise, podle něhož Francouzská republika doposud správně neprovedla do vnitrostátních právních předpisů článek 3 odst. 3 směrnice;
opodstatněnost uvedeného žalobního důvodu;
konečně otázka, zda Komise užila správného postupu při výpočtu koeficientu délky porušení.
36.Francouzská republika zpochybnila přípustnost zbývajícího žalobního důvodu dvěma argumenty:tento dílčí žalobní důvod představuje ve skutečnosti nový žalobní důvod, neboť Komise ve věci C-52/00 výslovně nežádala Soudní dvůr, aby prohlásil, že Francouzská republika měla výslovně vyloučit odpovědnost dodavatele v případech, kdy může uvědomit poškozenou osobu pouze o jméně nebo názvu svého vlastního dodavatele;
podpůrně, Komise měla francouzské orgány okamžitě upozornit, že znění článku 1386-7, jak vyplývalo z návrhu pozměňujícího zákona v době, kdy byl předán dopisem ze dne 27. června 2003 Komisi, je stále nedostatečné k tomu, aby zajistilo správné provedení směrnice.
37.Tyto dva argumenty se mi jeví jako nepřesvědčivé.38.Předmět projednávané žaloby spočívá v nesplnění povinností ve lhůtě stanovené výše uvedeným rozsudkem Komise v. Francie. Právě tento rozsudek definuje a vymezuje hmotněprávní povinnosti Francouzské republiky, jak mimo jiné jasně vyplývá ze spisu týkajícího se postupu před zahájením soudního řízení a z písemné korespondence mezi účastníky řízení v projednávané věci.39.V důsledku oznámení ze dne 23. února 2005, v němž francouzská vláda uplatňuje, že článek 29 zákona z roku 2004 ve spojení s vládním nařízením z roku 2005 zajišťuje úplné splnění povinností vyplývajících z výše uvedeného rozsudku Komise v. Francie, Komise reagovala rozborem a posouzením této informace. Tyto vedly ke konstatování, že uvedená vláda povinnosti zajisté ve své většině splnila, ale ne zcela. Ohledně zbývající části, u níž nebyly splněny z ní vyplývající povinnosti, se Komise rozhodla setrvat na projednávané žalobě.40.Je nesporné, že část článku 3 odst. 3 směrnice, u něhož je úplné splnění povinností stále sporné, plně náleží do rámce projednávaného řízení tak, jak byl vymezen výzvou a odůvodněným stanoviskem Komise. Jeho předmět se pouze zúžil. Namísto tří bodů uvedených ve výroku výše uvedeného rozsudku Komise v. Francie jde nyní jen o část druhého bodu uvedeného výroku.41.Podle ustálené judikatury Soudního dvora týkající se použití článku 226 ES má postup před zahájením soudního řízení tři cíle:umožnit dotčenému členskému státu, aby napravil případné porušení;
umožnit mu vykonávat svá práva obhajoby;
vymezit předmět sporu pro řízení před Soudním dvoremRozsudek ze dne 10. prosince 2002, Komise v. Irsko (C-362/01, Recueil, s. I-11433, body 16 až 18).
.
Z uvedeného vyplývá, že Komise po ukončení postupu před zahájením soudního řízení již nemůže rozšířit ani změnit předmět sporu. Naproti tomu je plně oprávněna zúžit jeho předmět, neboť takové zúžení nemůže poškodit základní procesní záruky členských států.
42.V rámci uplatnění článku 228 odst. 2 ES plní postup před zahájením soudního řízení obdobné funkce jako postup stanovený v článku 226. Z toho vyplývá, že Komise může zúžit předmět sporu během soudního řízení za předpokladu, že zůstane z věcného hlediska nezměněn.43.V projednávaném případě přitom Komise zúžila předmět sporu, zatímco jeho věcný obsah zůstal stejný, tedy správné a úplné splnění povinností vyplývajících z výše uvedeného rozsudku Komise v. Francie. Okolnost, že se nyní francouzská vláda a Komise neshodují na přesném rozsahu povinností vyplývajících z článku 3 odst. 3 směrnice, nemá na toto konstatování vliv. Plnění povinností vyplývajících z rozsudku Soudního dvora totiž s sebou může přinášet otázky o jejich konkrétním obsahu. Tyto otázky musí být případně vyřešeny během postupu stanoveného v článku 228 ES. V tomto ohledu ještě odkazuji na nedávný rozsudek Komise v. Francie v jiné věciZe dne 12. července 2005 (C-301/02. Sb. rozh. s. I-6263).
, kde Soudní dvůr nejprve musel stanovit přesné povinnosti Francouzské republiky, tak jak vyplývají z relevantní právní úpravy Společenství, a to předtím, než vůbec mohl určit, zda Francouzská republika úplně a správně splnila povinnosti vyplývající z předcházejícího rozsudku Soudního dvora ze dne 11. června 1991Komise v. Francie (C-64/88, Recueil. s. I-2727).
, či nikoliv.44.Ostatně tvrzení francouzské vlády by vedlo k výsledkům málo uspokojivým, či dokonce paradoxním, neboť částečné splnění povinností vyplývajících z rozsudku Soudního dvora, vydaného na základě článku 226 ES, by pro Komisi znamenalo povinnost opětovně zahájit řízení na základě téhož článku. Takový důsledek se mi jeví z hlediska procesní ekonomie jako výrazně nežádoucí.45.V této souvislosti připomínám historii projednávané věci. Již v rozsudku ze dne 13. ledna 1993Komise v. Francie (C-293/91. Recueil. s. I-1)
musel Soudní dvůr konstatovat, že Francouzská republika nesplnila své povinnosti tím, že neprovedla směrnici ve lhůtě stanovené jejím článkem 19. Následně Soudní dvůr v rozsudku ze dne 25. dubna 2002Výše uvedený rozsudek Komise v. Francie.
konstatoval, že Francouzská republika směrnici neprovedla správné. Přijetí francouzské teze, kterou mimo jiné považuji za vnitřně nepodloženou, by mělo za následek možnost čtvrtého či dokonce pátého řízení ohledně provedení směrnice Francouzskou republikou.46.Právě s ohledem na výše uvedené musíme přistupovat k posouzení teze, podle níž jsou povinnosti členských států, musí-li splnit povinnosti vyplývající pro ně z rozsudku Soudního dvora vydaného na základě článku 226 ES, vymezeny obsahem žalobních důvodů formulovaných Komisí právě v tomto předešlém řízení.47.Tím, že francouzská vláda podporovala posledně zmiňovanou tezi, ponechala bez povšimnutí, že předmět řízení podle článku 228 ES je stále vymezen předchozím rozsudkem Soudního dvora. Projednávané řízení nemůže mít jiný předmět než nesplnění, nesprávné splnění či částečné splnění povinností vyplývajících z uvedeného rozsudku.48.Lze si totiž zajisté představit, že během řízení podle článku 228 ES mohou vyvstat otázky ohledně dosahu předchozího rozsudku. Nicméně takové otázky se netýkají přípustnosti žaloby, ale její opodstatněnosti. Právě z tohoto důvodu se později k tomuto argumentu francouzské vlády vrátíme.49.Ani podpůrný argument francouzské vlády se mi nejeví jako přijatelný.50.Otázka, zda Komise měla informovat francouzské orgány o svém názoru, že zamýšlené znění článku 1386-7 občanského zákoníku představuje neúplné provedení článku 3 odst. 3 směrnice, nebo zda mělo náležet Francouzské republice, aby výslovně vyzvala Komisi, aby jí sdělila své komentáře k dotčenému textu, není relevantní pro posouzení přípustnosti projednávané žaloby.51.Nemám v úmyslu vyloučit, že nedostatky ve spolupráci mezi Komisí a členskými státy při plnění povinností vyplývajících z rozsudků Soudního dvora by mohly mít vliv na posuzování opodstatněnosti žaloby na základě článku 228 ES nebo závažnosti případných sankcí, ale takové okolnosti nemohou ovlivnit přípustnost žaloby, která je jinak zcela přípustná.52.Pokud jde o meritum projednávané věci, je třeba, abychom určili, zda článek 1386-7 občanského zákoníku v platném znění splňuje požadavky článku 3 odst. 3 směrnice.53.Ve výše uvedeném rozsudku ze dne 25. dubna 2003, Komise v. Francie, Soudní dvůr výslovně rozhodl, že směrnice, v otázkách, které upravuje, v plném rozsahu harmonizuje právní a správní předpisy členských státůBod 24.
. Z uvedeného vyplývá, že členské státy již nejsou oprávněny zachovávat jiný obecný režim odpovědnosti za vadné výrobky než režim stanovený směrnicí. Pro přesné stanovení povinností členských států je tedy třeba, abychom se odvolali na doslovné znění textu a na systém vlastní směrnice.54.Přitom znění článku 3 odst. 3 neponechává téměř žádný prostor k nejasnostem. Podle jeho poslední věty [...] [se] považuje [...] každý dodavatel [vadného výrobku] za výrobce, pokud v přiměřené lhůté neuvědomí poškozenou osobu o totožnosti výrobce nebo osobyKurzíva provedena autorem tohoto stanoviska.
, která mu výrobek dodala. První pododstavec článku 1386-7 občanského zákoníku nyní zní takto: Prodejce [...] nebo jakýkoliv jiný dodavatel je odpovědný za nedostatečnou bezpečnost výrobku za stejných podmínek jako výrobceTotéž.
, pouze pokud je tento neznámý.55.Při srovnání obou textů je na první pohled zřejmé, že francouzský zákonodárce do nového znění článku 1386-7 občanského zákoníku nezahrnul dodavatele dodavatele. Provedení článku 3 odst. 3 směrnice do francouzského práva tak stále není úplné.56.Toto konstatování je jako takové dostatečné pro závěr, že projednávaná žaloba je odůvodněná.57.Nicméně jen pro úplnost se budeme stručně zabývat tezí francouzské vlády, týkající se zbývající části předmětu sporu.58.Jak jsem připomněl výše v bodě 53, Soudní dvůr již v bodě 24 výše uvedeného rozsudku ze dne 25. dubna 2002, Komise v. Francie, rozhodl, že směrnice v plném rozsahu harmonizuje ustanovení členských států o odpovědnosti za vadné výrobky. Francouzská republika se tak nemůže dovolávat toho, že je povinna změnit článek 1386-7 občanského zákoníku, jen pokud Soudní dvůr výslovně prokáže jeho nesoulad se směrnicí.59.Argument vznesený Francouzskou republikou v odpovědi na otázku položenou Soudním dvorem, podle něhož má členský stát vždy určitý prostor pro uvážení ohledně provedení směrnice, a to vzhledem ke zvláštní právní povaze tohoto nástroje, rovněž není relevantní.60.Podle četné judikatury jsou povinnosti členských států v oblasti provádění směrnic vymezeny jejich povahou, předmětem a zněním. Vzhledem k povaze směrnice dotčené v projednávaném případě, která, jak již bylo uvedeno, v plném rozsahu upravuje harmonizaci pravidel týkajících se konkrétního předmětu, neexistuje v jejím textu žádná opora svědčící ve prospěch argumentu, podle něhož mají francouzské orgány právo neuvést dodavatele dodavatele v pozměněném článku 1386-7 občanského zákoníku.61.Na základě výše uvedeného docházíme tedy k závěru, že projednávaná žaloba je přípustná a odůvodněná.62.Ještě zbývá otázka, zda snížené penále, jehož uložení Komise Soudnímu dvoru ještě navrhuje, je přiměřené. Obzvláště vyvstává otázka, zda postup použitý k výpočtu koeficientu délky porušení je přijatelný.63.Komise dne 8. ledna 1997 zveřejnila sdělení o způsobu výpočtu penále stanoveného v článku 171 Smlouvy o EHS (článek 228 ES)Oř. věst. C 63, s. 2.
. V uvedeném sdělení bylo upřesněno, že v závislosti na délce porušení se základní paušální částka násobí koeficientem rovnajícím se nejméně 1 a nejvíce 3. (neoficiální překlad)64.Nepřekvapuje, že použití tak lapidárního vzorce v praxi není jednoduché, neboť nenabízí žádné přesné kritérium pro posouzení trvání porušení. Rovněž nijak neudivuje, že Komise z vlastní iniciativy zavedla přesnější a objektivnější kritéria.Naopak je s podivem, že až doposud neinformovala členské státy o svém souvisejícím rozhodnutí ze dne 2. dubna 2001.
65.Jakkoli může být jednání Komise z etického hlediska zpochybňováno, není jako takové protiprávní ani nelegitimní. To závisí až na otázce, zda použití nového způsobu výpočtu povede k negativnímu čl pozitivnímu výsledku pro dotčený členský stát. V prvním případě nemůže být použití nového postupu bez předchozího zveřejnění považováno za nepřípustné. Ve druhém případě by takové použití bylo vskutku protiprávní, neboť by bylo v rozporu se zásadou ochrany legitimního očekáváníZde existuje srovnání se sděleními Komise, ohledně výpočtu pokut udělených podle článku 15 odst. 2 nařízení č. 17 Rady ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články [81] a [82] Smlouvy. (Úř. věst. 1962, 13, s. 204), zveřejněnými jako pokyny v Úř. věst. 1998, C 9, s. 3.
.66.V projednávaném případě musíme konstatovat, že se jedná o upřesnění týkající se již zveřejněného způsobu výpočtu, které nerozšiřuje rozsah působnosti tohoto způsobu a jehož konkrétní použití nevede pro dotčený členský stát k méně příznivému výsledku než při použití původního způsobu. Porovnámeli totiž výsledky nového způsobu, tedy koeficient 1,3, s výsledkem, k němuž by podle informací Komise v odpovědi na otázky položené Soudním dvorem ze dne 5. července 2005 nejspíš původní postup vedl, tedy s koeficientem 1,5, je nutno konstatovat, že použití nového postupu bylo pro Francouzskou republiku příznivější.67.S ohledem na to, že francouzská vláda nevznesla námitky vůči použití ostatních dvou složek výpočtu, koeficientu závažnosti porušení a pevného faktoru pro Francouzskou republiku, dospíváme tedy k závěru, že není namístě snižovat požadovanou výši zbývající části penále.68.Nicméně nesdílím názor Komise v části, ve které navrhuje vztáhnout navrhované penále na dobu ode dne vyhlášení rozsudku v projednávané věci. V tomto ohledu považuji za užitečné vrátit se k nedostatku transparentnosti, který měl vliv na komunikaci mezi francouzskými orgány a službami Komise ohledně plánovaných změn občanského zákoníku, tak jak byly předány Komisi dopisem ze dne 27. června 2003.69.Komise tak neupozornila francouzské orgány na zjevnou nedokonalost navrhovaného znění článku 1386-7 občanského zákoníku. Jde o kuriózní opomenutí, vzhledem k tomu, že by takové upozornění nijak neovlivnilo odpovědnost francouzské vlády za správné splnění povinností vyplývajících z výše uvedeného rozsudku ze dne 25. dubna 2002, Komise v. Francie. Francouzské orgány nepovažovaly za užitečné výslovně požádat Komisi o stanovisko, aby tak snížily nebezpečí zbytečného prodlužování lhůty, již tak příliš dlouhé, pro správné provedení směrnice. Ani jeden z obou přístupů neodpovídá normám článku 10 ES.70.Při uložení povinnosti platit penále je v každém případě třeba dotčenému členskému státu přiznat krátkou dodatečnou lhůtu k tomu, aby mu ještě bylo umožněno dostát svým povinnostemRozsudek ze dne 25. listopadu 2003, Komise v. Španělsko (C-278/01, Recueil, s. I-14141, bod 53).
. Přiznání takové dodatečné lhůty je namístě zejména v případech, kdy, tak jako je tomu v projednávaném případě, je přesný obsah těchto povinností určen definitivně až ve vlastním rozsudku, jímž je uložena povinnost platit penále.71.Z těchto důvodů navrhuji uložit Francouzské republice penále 13715 eur za každý den prodlení se splněním povinností vyplývajících z výše uvedeného rozsudku ze dne 25. dubna 2002, Komise v. Francie, a to počínaje třetím měsícem ode dne, kdy byl vyhlášen rozsudek v projednávané věci.72.Francouzské republice musí být podle článku 69 odst. 2 jednacího řádu uložena náhrada nákladů řízení.