null

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu)

8. září 2026(*)

„ Řízení o předběžné otázce – Směrnice 77/187/ES a 2001/23/ES – Převody podniků – Zachování práv zaměstnanců – Článek 1 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 – Povinnost podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podle čl. 267 třetího pododstavce SFEU – Odpovědnost členského státu za újmu způsobenou jednotlivcům v důsledku porušení unijního práva, které mu lze přičíst – Porušení přičitatelné vnitrostátnímu soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva – Zohlednění judikatury Soudního dvora existující ke dni vydání rozhodnutí tohoto vnitrostátního soudu, o němž je tvrzeno, že způsobil takovou újmu“

Ve věci C‑293/24,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud, Portugalsko) ze dne 13. března 2024, došlým Soudnímu dvoru dne 23. dubna 2024, v řízení

João Filipe Ferreira da Silva e Brito a další

proti

Estado português,

SOUDNÍ DVŮR (velký senát),

ve složení: K. Lenaerts, předseda, T. von Danwitz, místopředseda, F. Biltgen, K. Jürimäe, L. Arastey Sahún, J. Passer a F. Schalin, předsedové senátů, S. Rodin, E. Regan, D. Gratsias, M. Gavalec (zpravodaj), Z. Csehi, S. Gervasoni, N. Fenger a R. Frendo, soudci,

generální advokátka: T. Ćapeta,

za soudní kancelář: L. Carrasco Marco, radová,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 16. června 2025,

s ohledem na vyjádření, která předložili:

–        za J. F. Ferreiru da Silva e Brito a další: J. L. da Cruz Vilaça, I. Domingues Alves, M. Martins Pereira a T. Santos Silva, advogados,

–        za portugalskou vládu: P. Barros da Costa, M. J. Castello-Branco, C. Freire, S. Leite a A. Pimenta, jako zmocněnkyně,

–        za německou vládu: J. Möller a R. Kanitz, jako zmocněnci,

–        za španělskou vládu: A. Gavela Llopis, jako zmocněnkyně,

–        za Evropskou komisi: M. Afonso, S. Delaude a P. Van Nuffel, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 30. října 2025,

vydává tento

Rozsudek

1        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 3 odst. 1 směrnice Rady 77/187/EHS ze dne 14. února 1977 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí závodů (Úř. věst. 1977, L 61, s. 26), čl. 1 odst. 1 směrnice Rady 2001/23/ES ze dne 12. března 2001 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů (Úř. věst. 2001, L 82, s. 16; Zvl. vyd. 05/04, s. 98), jakož i čl. 267 třetího pododstavce SFEU.

2        Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Joãoem Filipem Ferreirou da Silva e Brito a dalšími bývalými zaměstnanci letecké společnosti Air Atlantis S. A. (dále jen „AIA“) a Estado português (Portugalský stát) za účelem náhrady škody, která jim byla způsobena porušením unijního práva, jehož se dopustil Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud, Portugalsko) v rozsudku ze dne 25. února 2009 (dále jen „rozsudek ze dne 25. února 2009“).

 Právní rámec

 Unijní právo

 Smlouva o FEU

3        Článek 267 SFEU stanoví:

„Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se:

a)      výkladu Smluv,

b)      platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie.

Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o této otázce.

Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie.

[...]“

 Směrnice 77/187

4        Druhý bod odůvodnění směrnice 77/187 uváděl, že „je nezbytné stanovit opatření na ochranu zaměstnanců pro případ změny zaměstnavatele, zejména zajistit zachování jejich práv“. (neoficiální překlad)

5        Článek 1 této směrnice v odstavci 1 stanovil:

„Tato směrnice se vztahuje na převody podniků, závodů nebo částí závodů na jiného zaměstnavatele, které vyplývají ze smluvního převodu nebo sloučení.“ (neoficiální překlad)

6        Článek 3 uvedené směrnice v odst. 1 prvním pododstavci stanovil:

„Práva a povinnosti, které pro převodce vyplývají z pracovní smlouvy nebo pracovního poměru platných ke dni převodu ve smyslu čl. 1 odst. 1, jsou v důsledku převodu převedeny na nabyvatele.“ (neoficiální překlad)

7        Podle čl. 4 odst. 1 prvního pododstavce této směrnice:

„Převod podniku, závodu, nebo části závodu nepředstavuje sám o sobě pro převodce nebo nabyvatele důvod k propouštění. Toto ustanovení však nebrání propouštění z hospodářských, technických nebo organizačních důvodů, se kterými jsou spojeny změny stavu zaměstnanců.“ (neoficiální překlad)

 Směrnice 2001/23

8        Směrnice 2001/23 s účinností od 11. dubna 2001 kodifikovala směrnici 77/187 ve znění směrnice Rady 98/50/ES ze dne 29. června 1998 (Úř. věst. 1998, L 201, s. 88).

9        Body 3 a 8 odůvodnění směrnice 2001/23 zní:

„(3)      Je proto nezbytné stanovit opatření na ochranu zaměstnanců pro případ změny zaměstnavatele, zejména zajistit zachování jejich práv.

[...]

(8)      Právní jistota a průhlednost vyžadují vyjasnění významu převodu v souvislosti s judikaturou Soudního dvora. Toto vyjasnění nemění oblast působnosti směrnice 77/187/EHS tak, jak byla vyložena Soudním dvorem.“

10      Článek 1 odst. 1 písm. a) a b) této směrnice stanoví:

„a)      Tato směrnice se vztahuje na veškeré převody podniku, závodu nebo části podniku nebo závodu na jiného zaměstnavatele, které vyplývají ze smluvního převodu nebo sloučení;

b)      S výhradou písmene a) a následujících ustanovení tohoto článku se převodem podle této směrnice rozumí převod hospodářské jednotky, která si zachovává svou identitu, považované za organizované seskupení prostředků, jehož cílem je vykonávat hospodářskou činnost jako činnost hlavní nebo doplňkovou.“

11      Článek 3 odst. 1 první pododstavec uvedené směrnice zní následovně:

„Práva a povinnosti, které pro převodce vyplývají z pracovní smlouvy nebo pracovního poměru platných ke dni převodu, jsou v důsledku převodu převedeny na nabyvatele.“

12      Článek 4 odst. 1 první pododstavec této směrnice stanoví:

„Převod podniku, závodu, nebo části podniku nebo závodu nepředstavuje sám o sobě pro převodce nebo nabyvatele důvod k propouštění. Toto ustanovení však nebrání propouštění z hospodářských, technických nebo organizačních důvodů, se kterými jsou spojeny změny stavu zaměstnanců.“

 Portugalské právo

13      Článek 23 odst. 3 Regime jurídico da cessação do contrato individual de trabalho (právní režim ukončení individuálních pracovních smluv), schválený prostřednictvím Decreto-Lei n. 64-A/89 (nařízení s mocí zákona č. 64-A/89) ze dne 27. února 1989 (Diário da República, řada I, č. 48, 2o Suplemento, ze dne 27. února 1989, dále jen „LCCT“), stanovil:

„Přijetí odstupného podle tohoto článku zaměstnancem znamená souhlas s propuštěním.“

 Spor v původním řízení a předběžné otázky

14      Žalobci v původním řízení jsou bývalí zaměstnanci letecké společnosti AIA. Tito zaměstnanci byli propuštěni v rámci hromadného propouštění s účinností k 30. dubnu 1993 z důvodu zrušení této společnosti.

15      Od 1. května 1993 uskutečnila společnost Transportes Aéreos Portugueses S. A. (dále jen „TAP“) část charterových letů, které se AIA, jejímž byla hlavním akcionářem, zavázala uskutečnit v letní sezóně Mezinárodního sdružení leteckých dopravců (IATA) v roce 1993, tedy v období od 1. května do 31. října 1993. K uskutečnění těchto letů využívala společnost TAP, která do té doby nepůsobila na trhu charterových letů, v zásadě čtyři z osmi letadel provozovaných společností AIA, jakož i kancelářské vybavení a část palubního nádobí této společnosti. Společnost TAP rovněž příležitostně využívala svá vlastní letadla i vlastní posádky.

16      Podle předkládacího rozhodnutí bylo cílem rozhodnutí společnosti TAP o uskutečnění těchto letů vyhnout se alespoň částečně placení vysokých náhrad stanovených pro případ neplnění smluv uzavřených mezi společností AIA a cestovními kancelářemi. Podobně vzhledem k tomu, že společnost TAP musela platit nájemné za čtyři letadla pronajatá společností AIA, uzavřela dohodu s příslušnými leasingovými pronajímateli, aby mohla tato letadla využívat.

17      Žalobci v původním řízení tvrdí, že odstupné při propuštění přijali, protože z jejich pohledu bylo zrušení společnosti AIA nevyhnutelné vzhledem k liberalizaci mezinárodní letecké dopravy a celkové krizi vyvolané první válkou v Perském zálivu. V době svého propuštění však údajně nevěděli, že po ukončení jejich pracovních smluv společnost TAP převezme část vybavení společnosti AIA a bude pokračovat v její činnosti v oblasti charterových letů.

18      V této souvislosti společnost TAP po zrušení společnosti AIA znovu zařadila do svého obchodního oddělení dvě zaměstnankyně, které byly do té doby přiděleny do obchodního oddělení společnosti AIA, a pověřila je úkoly v oblasti charterových letů pro letní sezónu IATA roku 1993.

19      Kromě toho během letní sezóny IATA roku 1994 uskutečnila společnost TAP charterové lety, které nikdy předtím neprovozovala a které odpovídaly trasám tradičně obsluhovaným společností AIA.

20      V letech 1993 a 1994 se žalobci v původním řízení obrátili na Tribunal do Trabalho de Lisboa (Pracovní soud v Lisabonu, Portugalsko), přičemž zejména napadli své hromadné propuštění a požádali o přijetí do zaměstnání společností TAP. Tvrdili, že skutečným záměrem společnosti TAP bylo převzít s nižšími náklady činnost společnosti AIA na trhu charterových letů, což představovalo převod závodu.

21      Rozsudkem ze dne 6. února 2007 uvedený soud uložil společnosti TAP, aby znovu přijala žalobce v původním řízení do zaměstnání a zaplatila jim náhradu škody.

22      Rozsudkem ze dne 16. ledna 2008 Tribunal da Relação de Lisboa (Odvolací soud v Lisabonu, Portugalsko) tento rozsudek zrušil s tím, že zrušení společnosti AIA bylo způsobeno zejména jejími špatnými výsledky a její likvidace vedla k rozptýlení aktiv podniku, takže již neexistoval žádný závod, který by mohl být převeden.

23      Tento soud měl rovněž za to, že převod některých aktiv společnosti AIA na společnost TAP nelze kvalifikovat jako převod části závodu. Společnost TAP podle něj nabyla po likvidaci společnosti AIA pouze některé jednotlivé složky obchodního závodu, které postrádaly vlastní organizaci charakteristickou pro hospodářskou jednotku způsobilou samostatně působit na trhu. Kromě toho žádná z těchto složek není rozhodující ani nezbytná pro zajištění činnosti v oblasti charterových letů vykonávané společností TAP. Navíc během letní sezóny IATA roku 1993 podle něj společnost TAP využila k uskutečnění některých letů, k jejichž provozování se zavázala společnost AIA, vlastní letadla. Bývalá letadla AIA byla do jejich vrácení leasingovým pronajímatelům využívána rovněž k provozování pravidelných letů společnosti TAP.

24      Kromě toho, třebaže na první pohled se mohlo zdát, že společnost TAP pokračuje v činnosti společnosti AIA, Tribunal da Relação de Lisboa (Odvolací soud v Lisabonu) tento výklad odmítl. Zaprvé neplnění smluv uzavřených společností AIA vystavilo společnost TAP riziku vysokých náhrad. Zadruhé společnost TAP byla sama schopna zajistit plnění smluv uzavřených společností AIA. Zatřetí vzhledem k tomu, že společnost TAP využila při působení na trhu charterových letů svůj vlastní podnik, nelze konstatovat převod závodu. Začtvrté se provozováním charterových letů v roce 1994 společnost TAP snažila získat podíl na trhu uvolněný zrušením společnosti AIA, což nelze označit za převod klientely ze společnosti AIA na společnost TAP tím spíše, že tato klientela je na trhu charterových letů velmi nestálá. Zapáté závod, která AIA vlastnila, byl vázán na nepřenosnou licenci k provozování letů, což znemožňovalo převod závodu.

25      Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud) rozsudkem ze dne 25. února 2009 zamítl dovolání podané žalobci v původním řízení proti rozsudku Tribunal da Relação de Lisboa (Odvolací soud v Lisabonu) ze dne 16. ledna 2008 s tím, že nedošlo k převodu závodu ve smyslu směrnice 77/187 a že není nutné předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku.

26      Uvedený soud se v prvé řadě ztotožnil s úvahami Tribunal da Relação de Lisboa (Odvolací soud v Lisabonu) s výjimkou toho, že nepřikládal význam skutečnosti, že AIA vlastnila závod spojený s nepřenosnou licencí. Vzhledem k tomu, že společnost TAP byla sama držitelkou licence opravňující ji k provozování pravidelných i nepravidelných letů, skutečnost, že licence, kterou měla AIA k provozování charterových letů, byla nepřenosná, společnosti TAP nebránila ve výkonu této činnosti.

27      Podle předkládajícího soudu ovšem po likvidaci aktiv společnosti AIA nezůstala v rámci společnosti TAP „žádná hospodářská jednotka, která by se přímo a samostatně věnovala pokračování činnosti v oblasti charterových letů, kterou dříve provozovala společnost AIA“.

28      Kromě toho bylo v zájmu společnosti TAP jakožto hlavního věřitele společnosti AIA plnit smlouvy uzavřené společností AIA, aby nemusela hradit vysoké náhrady, které byly v těchto smlouvách stanoveny pro případ zrušení letů. Podobně i dohoda uzavřená s výborem pro likvidaci společnosti AIA a pronajímateli za účelem převodu čtyř letadel pronajatých touto společností měla za cíl zmírnit ztráty způsobené jejím zrušením, jelikož společnost TAP byla podnájemcem jednoho z těchto letadel a ručitelem u leasingu ostatních tří letadel. Kromě toho byla uvedená letadla bez rozdílu využívána jak pro pravidelné, tak pro nepravidelné lety, než byla po uplynutí smluv v letech 1998 až 2000 vrácena leasingovým pronajímatelům. Tyto okolnosti tedy nesvědčí o žádném úmyslu převzít „charterovou“ činnost společnosti AIA a nestačí k tvrzení, že tato činnost byla v rámci společnosti TAP provozována samostatně.

29      Předkládající soud v rozsudku ze dne 25. února 2009 potvrdil, že pokud jde o lety uskutečněné v roce 1994, společnost TAP se pouze snažila získat podíl na trhu, který se uvolnil v důsledku likvidace společnosti AIA, což podle judikatury Soudního dvora neumožňuje dospět k závěru o převodu hospodářské jednotky mezi těmito dvěma společnostmi.

30      Kromě toho předání palubního nádobí a kancelářského vybavení náležejícího společnosti AIA společnosti TAP není relevantní, a to nejen proto, že bylo zohledněno v rámci likvidace, ale také proto, že nebylo prokázáno, že toto nádobí a vybavení bylo použit k „charterové“ činnosti. Nelze tedy tvrdit, že je součástí organizovaného souboru majetku a osob specificky určených pro nepravidelné lety.

31      Konečně po zrušení společnosti AIA společnost TAP pouze znovu zařadila mezi své zaměstnance dvě zaměstnankyně, které byly do té doby přiděleny TAP do obchodního oddělení společnosti AIA, a zadávala jim rovnocenné úkoly.

32      V druhé řadě měl Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud) v rozsudku ze dne 25. února 2009 za to, že s ohledem na obsah směrnic 77/187 a 2001/23, jejich výklad Soudním dvorem a charakteristiky sporu v původním řízení není nutné pokládat Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Podle tohoto soudu není povinnost podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce stanovená v čl. 267 třetím pododstavci SFEU „absolutní“ a nelze ji vyžadovat pouze z toho důvodu, že účastníci původního řízení žádají o předložení věci Soudnímu dvoru, jinak by se totiž řízení o předběžné otázce „stalo procesním prostředkem k jejich dispozici“. Soudní dvůr ostatně „sám výslovně uznal, že ‚správné použití práva Společenství může být natolik zřejmé, že nevyvolává žádné rozumné pochybnosti o řešení otázky, která vyvstala‘“.

33      Předkládající soud dodal, že v projednávané věci „s ohledem na obsah pravidel směrnic [77/187 a 2001/23], výklad těchto pravidel Soudním dvorem a charakteristiky dotčené věci posuzované v rámci tohoto rozsudku nevzbuzuje výklad žádné relevantní pochybnosti, které by vyžadovaly předložení předběžné otázky, přičemž to, že otázky vznesené v tomto řízení nejsou zcela totožné se situacemi, které již byly předloženy Soudnímu dvoru, nemá žádný vliv“. V této souvislosti upřesnil, že „Soudní dvůr vypracoval rozsáhlou a ustálenou judikaturu k problému výkladu pravidel Společenství týkajících se ‚převodu závodu‘ “ a „[směrnice 2001/23] již odráží konsolidaci pojmů v ní uvedených na základě této judikatury, které se nyní vyznačují takovou jasností soudního výkladu (na úrovni Společenství i vnitrostátní), že v projednávaném případě umožňuje upustit od předběžné konzultace Soudního dvora“.

34      Vzhledem k tomu, že žalobci v původním řízení měli v podstatě za to, že rozsudek ze dne 25. února 2009 vychází ze zjevně nesprávného výkladu pojmu „převod závodu“ ve smyslu směrnice 2001/23 a že v něm předkládající soud porušil povinnost předložit předběžnou otázku podle čl. 267 třetího pododstavce SFEU, podali k Varas Cíveis de Lisboa (soud prvního stupně v Lisabonu, Portugalsko) žalobu na určení odpovědnosti portugalského státu za účelem dosažení náhrady škody, kterou jim tento rozsudek způsobil.

35      Uvedený soud se rozhodl přerušit řízení a podat k Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

36      V rozsudku ze dne 9. září 2015, Ferreira da Silva e Brito a další (C‑160/14, dále jen „rozsudek Ferreira da Silva e Brito I“, EU:C:2015:565), Soudní dvůr v odpovědi na tuto žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předně rozhodl, že okolnosti sporu v původním řízení umožňují konstatovat „převod závodu“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 směrnice 2001/23. Dále měl za to, že za okolností vyznačujících se jednak tím, že vnitrostátní soudy nižších stupňů, které věc projednávaly, vydaly protichůdná rozhodnutí ohledně výkladu pojmu „převod závodu“ a jednak opakovaně se vyskytujícími problémy s výkladem tohoto pojmu v různých členských státech, takže řada vnitrostátních soudů byla nucena obrátit se na Soudní dvůr, je Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud) v souladu s čl. 267 třetím pododstavcem SFEU povinen předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu tohoto pojmu.

37      Varas Cíveis de Lisboa (soud prvního stupně v Lisabonu) v rozsudku vydaném po vyhlášení rozsudku Ferreira da Silva e Brito I zamítl žalobu žalobců v původním řízení z důvodu, že neprokázali existenci zjevného porušení unijního práva ze strany Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud). Poté, co Tribunal da Relação de Lisboa (Odvolací soud v Lisabonu) rozsudkem ze dne 16. března 2023 zamítl jejich odvolání, podali dovolání k Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud), který je předkládajícím soudem.

38      Vzhledem k tomu, že Tribunal da Relação de Lisboa (Odvolací soud v Lisabonu) v rozsudku ze dne 16. března 2023 kritizoval rozsudek Ferreira da Silva e Brito I zejména z toho důvodu, že Soudní dvůr v něm posuzoval pojem „převod závodu“ ve světle rozhodnutí vydaných po 25. únoru 2009, žádá předkládající soud Soudní dvůr, aby upřesnil, zda se toto posouzení mohlo opírat výlučně o judikaturu předcházející 25. únoru 2009. Tento soud rovněž žádá Soudní dvůr, aby konkrétně posoudil, zda v projednávané věci lze vydání rozsudku ze dne 25. února 2009 kvalifikovat jako dostatečně závažné porušení unijního práva. Konečně v případě, že by Soudní dvůr dospěl k závěru, že skutkové okolnosti dotčené v původním řízení představují „převod závodu“ ve smyslu směrnic 77/187 a 2001/23, vyvstává otázka, zda čl. 23 odst. 3 LCCT, který stanovil, že přijetí odstupného podle tohoto článku zaměstnancem znamená souhlas s propuštěním, byl slučitelný s tehdy platným unijním právem, a konkrétně s čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 směrnice 77/187.

39      Za těchto podmínek se Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:

„1)      Měly být směrnice [77/187] a [2001/23], zejména čl. 1 odst. 1 směrnice 2001/23, v němž je vymezen pojem ‚převod‘, s ohledem na výše uvedené zjištěné skutečnosti a judikaturu Soudního dvora existující ke dni 25. února 2009, vykládány k tomuto datu v tom smyslu, že pojem ‚převod závodu‘ zahrnuje situaci, kdy byl podnik působící na trhu charterových letů zrušen rozhodnutím většinového akcionáře, který byl sám podnikem působícím v oblasti letecké dopravy a v rámci likvidace provedl úkony podrobně popsané v rámci výše uvedených zjištěných skutkových okolností?

2)      Je-li odpověď na první otázku kladná, je třeba s ohledem na výše uvedené zjištěné skutečnosti a judikaturu Soudního dvora existující ke dni 25. února 2009 konstatovat, že závěr obsažený v rozsudku vydaném téhož dne, v němž Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud) v posledním stupni a s ohledem na skutkový stav, který mu byl znám, rozhodl, že výše uvedené směrnice, zejména čl. 1 odst. 1 směrnice 2001/23, musí být vykládány v tom smyslu, že situace popsaná v předchozí otázce pod pojem ‚převod závodu‘ nespadá, představuje dostatečně závažné porušení unijního práva?

3)      Představuje s ohledem na výše uvedené zjištěné skutečnosti a judikaturu Soudního dvora existující ke dni 25. února 2009 dostatečně závažné porušení unijního práva závěr obsažený v rozsudku vydaném téhož dne, v němž Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud) v posledním stupni a s ohledem na skutkový stav, který mu byl znám, rozhodl, že článek 234 ES (nyní článek 267 SFEU) musí být vykládán v tom smyslu, že za skutkových okolností popsaných v první předběžné otázce a stavu, kdy vnitrostátní soudy nižšího stupně, které věc projednávaly, vydaly protichůdná rozhodnutí, není povinen předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ohledně správného výkladu pojmu ‚převod závodu‘ ve smyslu čl. 1 odst. 1 směrnice 2001/23?

4)      Je-li odpověď na první otázku kladná a zároveň je kladná odpověď na alespoň jednu z předchozích dvou otázek, tedy v případě závěru, že došlo k dostatečně závažnému porušení unijního práva, musí být v případě, jako je tento, kdy bylo prokázáno, že zaměstnanci přijali odstupné za hromadné propouštění v přesvědčení, že zrušení jejich zaměstnavatele, společnosti [AIA], je nevyhnutelné, a nevěděli, že po ukončení jejich pracovních smluv bude společnost TAP provozovat alespoň část charterových letů, které předtím provozovala společnost [AIA], a že společnosti TAP bude předána část vybavení společnosti [AIA], včetně letadel, čl. 3 odst. 1 směrnice 77/187 vykládán v tom smyslu, že brání takovému vnitrostátnímu ustanovení, jako je čl. 23 odst. 3 právního režimu ukončení individuálních pracovních smluv, schváleného prostřednictvím [LCCT], který byl mezitím zrušen, ale v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení byl použitelný, a podle něhož platí, že ‚přijetí odstupného podle tohoto článku zaměstnancem znamená souhlas s propuštěním‘?“

 K předběžným otázkám

 Úvodní poznámky

40      Předkládající soud v předběžných otázkách odkazuje jak na směrnici 77/187, tak na směrnici 2001/23, která kodifikovala směrnici 77/187 ve znění směrnice 98/50. Vzhledem k tomu, že hromadné propuštění žalobců v původním řízení bylo účinné ke dni 30. dubna 1993, měla by být použita první z těchto směrnic. Znění relevantních ustanovení těchto směrnic je však do značné míry podobné, takže odpovědi na tyto otázky se nemohou lišit podle toho, zda se týkají první či druhé z uvedených směrnic.

 K první až třetí otázce

41      Podstatou první až třetí otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda může být založena odpovědnost členského státu z důvodu dostatečně závažného porušení čl. 1 odst. 1 směrnice 77/187 nebo čl. 1 odst. 1 směrnice 2001/23, k němuž došlo ze strany jednoho z jeho soudů, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, jako je výklad přijatý Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud) v rozsudku ze dne 25. února 2009, a to v důsledku souběhu pochybení při výkladu relevantního ustanovení a nesplnění povinnosti tohoto soudu předložit předběžnou otázku podle čl. 267 třetího pododstavce SFEU.

42      Úvodem je třeba připomenout, že systému smluv, na kterých je Unie založena, je vlastní zásada odpovědnosti státu za újmu způsobenou jednotlivcům v důsledku porušení unijního práva, které mu lze přičíst (rozsudek ze dne 19. listopadu 1991, Francovich a další, C‑6/90 a C‑9/90, EU:C:1991:428, bod 35). Tato zásada je platná pro jakékoli porušení unijního práva členským státem, a to bez ohledu na orgán veřejné moci, který se tohoto porušení dopustil [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur a Factortame, C‑46/93 a C‑48/93, EU:C:1996:79, body 31 a 32, jakož i ze dne 22. prosince 2022, Ministre de la Transition écologique a Premier ministre (Odpovědnost státu za znečištění ovzduší), C‑61/21, EU:C:2022:1015, bod 43].

43      Uvedená zásada se tedy použije i tehdy, když dotčené porušení vyplývá z rozhodnutí vnitrostátního soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky. Soudní dvůr totiž již konstatoval, že soudní moc hraje zásadní úlohu při ochraně práv, která jednotlivcům vyplývají z pravidel unijního práva, a soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, je již z definice posledním stupněm, v němž mohou jednotlivci uplatnit práva, která jim přiznávají tato pravidla. Soudní dvůr z toho vyvodil, že plná účinnost pravidel unijního práva by byla zpochybněna a ochrana těchto práv oslabena, kdyby bylo vyloučeno, aby jednotlivci mohli za určitých podmínek dosáhnout náhrady škody, která jim byla způsobena porušením unijního práva v důsledku rozhodnutí vnitrostátního soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. září 2003, Köbler, C‑224/01, EU:C:2003:513, body 32 až 36 a 59; ze dne 13. června 2006, Traghetti del Mediterraneo, C‑173/03, EU:C:2006:391, bod 31, a ze dne 28. července 2016, Tomášová, C‑168/15, EU:C:2016:602, bod 20).

44      Pokud jde o podmínky vzniku této odpovědnosti, Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že poškození jednotlivci mají nárok na náhradu škody, jsou-li splněny tři kumulativní podmínky, a sice zaprvé porušené pravidlo unijního práva jim přiznává práva, zadruhé porušení tohoto pravidla je dostatečně závažné a zatřetí existuje přímá příčinná souvislost mezi tímto porušením a škodou, kterou tito jednotlivci utrpěli [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur a Factortame, C‑46/93 a C‑48/93, EU:C:1996:79, bod 51; ze dne 22. prosince 2022, Ministre de la Transition écologique a Premier ministre (Odpovědnost státu za znečištění ovzduší), C‑61/21, EU:C:2022:1015, bod 44, jakož i ze dne 18. prosince 2025, Hamoudi v. Frontex, C‑136/24 P, EU:C:2025:977, bod 68].

45      Tyto tři podmínky jsou nezbytné a postačující k založení odpovědnosti členského státu za porušení unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur a Factortame, C‑46/93 a C‑48/93, EU:C:1996:79, bod 66, a ze dne 30. září 2003, Köbler, C‑224/01, EU:C:2003:513, bod 57).

46      Unijní právo tedy brání tomu, aby vnitrostátní právo stanovilo dodatečné nebo přísnější podmínky, než jsou podmínky uvedené v bodě 44 tohoto rozsudku. Naproti tomu nijak nevylučuje, aby odpovědnost státu za porušení tohoto práva mohla být na základě vnitrostátního práva založena za méně omezujících podmínek (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur a Factortame, C‑46/93 a C‑48/93, EU:C:1996:79, bod 66; ze dne 13. března 2007, Test Claimants in the Thin Cap Group Litigation, C‑524/04, EU:C:2007:161, bod 115, jakož i ze dne 25. listopadu 2010, Fuß, C‑429/09, EU:C:2010:717, body 65 a 66).

47      Pokud jde konkrétně o odpovědnost členského státu za škody způsobené rozhodnutím vnitrostátního soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky a jež porušuje pravidlo unijního práva, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že tato odpovědnost se řídí třemi podmínkami uvedenými v bodě 44 tohoto rozsudku (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. září 2003, Köbler, C‑224/01, EU:C:2003:513, bod 52, a ze dne 28. července 2016, Tomášová, C‑168/15, EU:C:2016:602, bod 23).

48      V projednávaném případě je první podmínka vzniku odpovědnosti členského státu za porušení unijního práva splněna, jelikož je zjevné, že čl. 1 odst. 1 směrnice 77/187 i čl. 1 odst. 1 směrnice 2001/23 přiznává práva zaměstnancům.

49      Tyto směrnice totiž sledují cíl ochrany zaměstnanců. V souladu s bodem 2 odůvodnění směrnice 77/187 a bodem 3 odůvodnění směrnice 2001/23 a podle samotného názvu těchto směrnic je jejich cílem chránit zaměstnance v případě změny zaměstnavatele, zejména zajistit zachování jejich práv, což Soudní dvůr opakovaně zdůraznil (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. května 1992, Redmond Stichting, C‑29/91, EU:C:1992:220, bod 11; ze dne 12. listopadu 1992, Watson Rask a Christensen, C‑209/91, EU:C:1992:436, bod 26; ze dne 14. dubna 1994, Schmidt, C‑392/92, EU:C:1994:134, bod 15, jakož i ze dne 15. prosince 2005, Güney-Görres a Demir, C‑232/04 a C‑233/04, EU:C:2005:778, bod 40).

50      Účelem čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce a čl. 4 odst. 1 prvního pododstavce těchto směrnic je tedy v zájmu zaměstnanců zajistit zachování jejich práv v případě změny zaměstnavatele tím, že jim umožňují pokračovat v zaměstnání u nabyvatele za stejných podmínek, jaké byly dohodnuty s převodcem. Cílem těchto ustanovení je v co největší míře zajistit pokračování pracovního poměru s nabyvatelem beze změn, zejména tím, že po něm vyžadují zachovat pracovní podmínky sjednané v kolektivní smlouvě a chrání zaměstnance před propuštěním čistě z důvodu převodu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. února 1985, Wendelboe a další, 19/83, EU:C:1985:54, bod 15; ze dne 11. července 1985, Foreningen af Arbejdsledere i Danmark, 105/84, EU:C:1985:331, bod 15; ze dne 25. července 1991, d’Urso a další, C‑362/89, EU:C:1991:326, bod 9, jakož i ze dne 27. listopadu 2008, Juuri, C‑396/07, EU:C:2008:656, bod 28).

51      Pokud jde o druhou podmínku vzniku odpovědnosti členského státu za porušení unijního práva, a sice požadavek dostatečně závažného porušení unijního práva, je třeba přihlédnout ke specifické povaze funkce soudu a legitimním požadavkům právní jistoty. Odpovědnost státu za porušení unijního práva rozhodnutím vnitrostátního soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, může být založena pouze ve výjimečném případě, kdy soudce zjevně porušil použitelné právo (rozsudek ze dne 30. září 2003, Köbler, C‑224/01, EU:C:2003:513, bod 53).

52      Za účelem určení, zda je tato podmínka splněna, musí vnitrostátní soud, který projednává žalobu na náhradu škody, zohlednit všechny skutečnosti charakterizující situaci, která je mu předložena, zejména stupeň jasnosti a přesnosti porušeného pravidla, rozsah posuzovací pravomoci, kterou porušené pravidlo ponechává vnitrostátním či unijním orgánům, úmyslnou nebo neúmyslnou povahu spáchaného protiprávního jednání nebo způsobené škody, omluvitelnost nebo neomluvitelnost případného nesprávného právního posouzení, okolnost, že postoj zaujatý unijním orgánem mohl přispět k přijetí nebo zachování vnitrostátních opatření nebo zvyklostí odporujících unijnímu právu, jakož i nesplnění povinnosti dotčeného soudu předložit předběžnou otázku podle čl. 267 třetího pododstavce SFEU (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. září 2003, Köbler, C‑224/01, EU:C:2003:513, body 54 a 55, jakož i ze dne 28. července 2016, Tomášová, C‑168/15, EU:C:2016:602, body 25 a 26).

53      Je však třeba upřesnit, že k tomu, aby mohla být založena odpovědnost členského státu, nemusí být nutně splněna všechna kritéria uvedená v předchozím bod.

54      Navíc vzhledem k tomu, že v rámci sporů týkajících se odpovědnosti členských států za porušení unijního práva musí být „dostatečně závažné porušení“ tohoto práva posuzováno k okamžiku přijetí dotčeného protiprávního rozhodnutí (obdobně viz rozsudek ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada, C‑123/18 P, EU:C:2019:694, body 39 a 55), je pro tento účel rozhodující judikatura existující v okamžiku, kdy vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, vydal sporné rozhodnutí.

55      Pokud jde o nesplnění povinnosti předložit předběžnou otázku vnitrostátním soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, toto nesplnění představuje skutečnost, jejíž význam se liší v závislosti na okolnostech dané věci.

56      I když porušení této povinnosti může přispět k závěru, že porušení unijního práva, kterého se dopustil takový soud, je zjevné, nemůže samo o sobě postačovat ke konstatování dostatečně závažného porušení pravidla unijního práva, které přiznává práva jednotlivcům, a tudíž ke vzniku odpovědnosti členského státu.

57      Uvedená povinnost je součástí soudní spolupráce – prostřednictvím dialogu mezi jednotlivými soudy – zavedené mezi Soudním dvorem a soudy členských států za účelem zajistit soudržnost, plný účinek a specifický charakter unijního práva, jakož i autonomii unijního právního systému, jehož dodržování Soudní dvůr zajišťuje, a jednak řádné uplatňování a jednotný výklad unijního práva. Tato spolupráce umožňuje zejména zabránit tomu, aby v některém členském státě vznikla vnitrostátní judikatura, která nebude v souladu s pravidly unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 1. prosince 1965, Schwarze, 16/65, EU:C:1965:117, s. 1094; ze dne 24. května 1977, Hoffmann-La Roche, 107/76, EU:C:1977:89, bod 5; ze dne 15. října 2024, KUBERA, C‑144/23, EU:C:2024:881, body 33 a 35, jakož i ze dne 24. března 2026, Remling, C‑767/23, EU:C:2026:243, body 19 a 21, jakož i citovaná judikatura). Znamená tedy společnou odpovědnost vnitrostátních soudů, zejména těch, jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, a Soudního dvora za zajištění jednotného a soudržného výkladu unijního práva.

58      Je třeba rovněž připomenout, že systém přímé spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy zavedený článkem 267 SFEU nepředstavuje procesní prostředek, který by měli k dispozici účastníci řízení ve sporu probíhajícím před vnitrostátním soudem. Nestačí tedy, že účastník řízení tvrdí, že spor nastoluje otázku týkající se výkladu unijního práva, aby dotyčný soud musel mít za to, že taková otázka vyvstala ve smyslu článku 267 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2021, Consorzio Italian Management a Catania Multiservizi, C‑561/19, EU:C:2021:799, body 53 a 54, jakož i citovaná judikatura).

59      Z toho vyplývá, že k tomu, aby bylo konstatováno dostatečně závažné porušení unijního práva zakládající odpovědnost členského státu, musí být porušení povinnosti předložit předběžnou otázku stanovené v čl. 267 třetím pododstavci SFEU doprovázeno porušením jiné normy unijního práva, která přiznává práva jednotlivcům.

60      Jak vyplývá v projednávané věci z bodů 1 a 2 výroku rozsudku Ferreira da Silva e Brito I, rozsudek ze dne 25. února 2009 porušil jak čl. 1 odst. 1 směrnice 2001/23, tak povinnost předložit předběžnou otázku stanovenou v čl. 267 třetím pododstavci SFEU. Za těchto okolností je třeba zkoumat, zda výklad unijního práva, který zvolil předkládající soud v posledně uvedeném rozsudku, může být kvalifikován jako dostatečně závažné porušení tohoto práva.

61      V tomto ohledu je třeba připomenout, že porušení unijního práva je v každém případě dostatečně závažné, pokud bylo dotčené rozhodnutí přijato ve zjevném rozporu s judikaturou Soudního dvora v dané oblasti (rozsudky ze dne 30. září 2003, Köbler, C‑224/01, EU:C:2003:513, bod 56, jakož i ze dne 28. července 2016, Tomášová, C‑168/15, EU:C:2016:602, bod 26).

62      Použití kritérií umožňujících určit odpovědnost členských států za škody způsobené jednotlivcům porušením unijního práva však musí být v zásadě prováděno vnitrostátními soudy v souladu s pokyny poskytnutými Soudním dvorem k tomuto uplatňování [rozsudky ze dne 1. června 1999, Konle, C‑302/97, EU:C:1999:271, bod 59; ze dne 30. září 2003, Köbler, C‑224/01, EU:C:2003:513, bod 100; v tomto smyslu viz rovněž rozsudky ze dne 28. července 2016, Tomášová, C‑168/15, EU:C:2016:602, bod 21, a ze dne 10. prosince 2020, Euromin Holdings (Cyprus), C‑735/19, EU:C:2020:1014, bod 70].

63      Za účelem poskytnutí užitečné odpovědi může Soudní dvůr předkládajícímu soudu v duchu spolupráce s vnitrostátními soudy poskytnout všechna vodítka, o nichž má za to, že jsou nezbytná (viz rozsudky ze dne 21. března 1985, Celestri & C., 172/84, EU:C:1985:137, bod 12; ze dne 1. července 2008, MOTOE, C‑49/07, EU:C:2008:376, bod 30, a ze dne 19. března 2026, Oblastní nemocnice Kolín, C‑513/24, EU:C:2026:214, bod 26).

64      V tomto ohledu jsou pro zjištění, zda rozsudek Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud) ze dne 25. února 2009 představuje dostatečně závažné porušení unijního práva, rozhodující tři skutečnosti, kterými se vyznačovalo přijetí tohoto rozsudku.

 K pochybením při výkladu unijního práva ve světle judikatury Soudního dvora, kterou měl Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud) zohlednit při vydání rozsudku ze dne 25. února 2009

65      V prvé řadě je třeba připomenout, že v bodě 1 výroku rozsudku Ferreira da Silva e Brito I Soudní dvůr rozhodl, že „čl. 1 odst. 1 směrnice 2001/23 musí být vykládán v tom smyslu, že pojem ‚převod závodu‘ zahrnuje situaci, kdy dochází ke zrušení podniku působícího na trhu charterových letů jeho většinovým akcionářem, který je sám podnikem působícím v oblasti letecké dopravy, a kdy tento posledně uvedený podnik nastoupí do práv a povinností zrušené společnosti ve smlouvách o nájmu letadel a v platných smlouvách o charterových letech, vyvíjí činnost dříve uskutečňovanou zrušeným podnikem, opětovně přijme některé ze zaměstnanců do té doby zaměstnaných u tohoto podniku a pověří je stejnými úkoly, jako byly ty, jež plnili dříve, a převezme drobné vybavení zmíněného podniku“.

66      Je pravda, že Soudní dvůr k tomuto výkladu dospěl s odkazem – v bodech 24, 25 a 27 rozsudku Ferreira da Silva e Brito I – na dva rozsudky vydané až po rozsudku ze dne 25. února 2009, a sice na rozsudky ze dne 29. července 2010, UGT-FSP (C‑151/09, EU:C:2010:452) a ze dne 6. března 2014, Amatori a další (C‑458/12, EU:C:2014:124). Podobně v bodech 33 a 34 rozsudku Ferreira da Silva e Brito I zmínil rozsudek ze dne 12. února 2009, Klarenberg (C‑466/07, EU:C:2009:85). Vzhledem k jeho souběhu s rozsudkem ze dne 25. února 2009 přitom není jisté, že se s ním Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud) mohl před vydáním posledně uvedeného rozsudku seznámit.

67      Je tedy třeba uvést judikaturu Soudního dvora předcházející rozsudku ze dne 12. února 2009, Klarenberg (C‑466/07, EU:C:2009:85), za účelem určení, zda výklad čl. 1 odst. 1 směrnice 2001/23 zvolený v rozsudku Ferreira da Silva e Brito I již bylo možné snadno vyvodit z této judikatury.

68      V tomto ohledu se jeví, že v době vydání rozsudku ze dne 25. února 2009 již Soudní dvůr ve své judikatuře vypracoval metodiku posuzování společnou pro jednotlivé případy převodu podniku nebo závodu. Již od vydání rozsudku ze dne 18. března 1986, Spijkers (24/85, EU:C:1986:127), totiž Soudní dvůr jasně formuloval, jaké skutkové okolnosti musí charakterizovat danou operaci, aby mohla být kvalifikována jako „převod podniku nebo závodu“, přičemž následně byly tyto okolnosti systematizovány zejména v rozsudcích ze dne 19. května 1992, Redmond Stichting (C‑29/91, EU:C:1992:220) a ze dne 11. března 1997, Süzen (C‑13/95, EU:C:1997:141).

69      Z judikatury již tedy vyplývalo, že k tomu, aby bylo konstatováno zachování identity dotčené hospodářské jednotky po změně osoby odpovědné za provozování podniku nebo závodu, musí být tato jednotka organizována trvalým způsobem a její činnost se nemůže omezovat na provedení určitého díla. Pojem jednotka odkazuje na organizované seskupení osob a prostředků umožňující výkon hospodářské činnosti, která sleduje vlastní cíl (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. září 1995, Rygaard, C‑48/94, EU:C:1995:290, bod 20, a ze dne 11. března 1997, Süzen, C‑13/95, EU:C:1997:141, bod 13).

70      Rozhodujícím kritériem pro určení existence převodu ve smyslu směrnice 77/187, jakož i směrnice 2001/23 je, zda si dotčená jednotka zachovává svou identitu, což vyplývá zejména ze skutečného pokračování v provozu nebo jeho převzetí (rozsudky ze dne 18. března 1986, Spijkers, 24/85, EU:C:1986:127, bod 11; ze dne 19. května 1992, Redmond Stichting, C‑29/91, EU:C:1992:220, bod 23, a ze dne 11. března 1997, Süzen, C‑13/95, EU:C:1997:141, bod 10).

71      Naopak vzhledem k tomu, že ze samotného znění článku 1 směrnice 77/187 a článku 1 směrnice 2001/23 vyplývá, že rozsah působnosti těchto směrnic se vztahuje na všechny případy změny v rámci smluvních vztahů fyzické nebo právnické osoby odpovědné za provozování podniku, která z tohoto důvodu přebírá závazky zaměstnavatele vůči zaměstnancům podniku, není důležité, zda je převedeno vlastnictví hmotných prostředků (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 17. prosince 1987, Ny Mølle Kro, 287/86, EU:C:1987:573, bod 12; ze dne 12. listopadu 1992, Watson Rask a Christensen, C‑209/91, EU:C:1992:436, bod 15; ze dne 20. listopadu 2003, Abler a další, C‑340/01, EU:C:2003:629, bod 41, jakož i ze dne 15. prosince 2005, Güney-Görres a Demir, C‑232/04 a C‑233/04, EU:C:2005:778, bod 37).

72      K určení toho, zda jsou podmínky umožňující konstatovat zachování identity dané hospodářské jednotky splněny, je třeba vzít v úvahu všechny skutkové okolnosti charakterizující dotčenou operaci, k nimž patří zejména typ podniku nebo závodu, o který se jedná, převedení nebo nepřevedení takových hmotných složek podnikání, jako jsou budovy a movitý majetek, hodnota nehmotných složek v době převodu, převzetí nebo nepřevzetí podstatné části zaměstnanců novým zaměstnavatelem, převedení nebo nepřevedení klientely, jakož i stupeň podobnosti činností vykonávaných před převodem a po převodu a délka případného pozastavení těchto činností. Tyto skutečnosti představují nicméně pouze částečné aspekty celkového posouzení, které je třeba provést, a nemohou proto být hodnoceny samostatně (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. března 1986, Spijkers, 24/85, EU:C:1986:127, bod 13; ze dne 19. května 1992, Redmond Stichting, C‑29/91, EU:C:1992:220, bod 24, jakož i ze dne 11. března 1997, Süzen, C‑13/95, EU:C:1997:141, bod 14).

73      Kromě toho již z judikatury, jejíž znalost bylo možné od Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyššího soudu) rozumně očekávat v době, kdy tento soud vydal rozsudek ze dne 25. února 2009, vyplývalo, že toto posouzení musí zohlednit zejména typ podniku nebo závodu, o který se jedná. Význam, který je třeba přiznat jednotlivým kritériím pro určení „převodu podniku nebo závodu“ ve smyslu směrnic 77/187 a 2001/23, se totiž nutně liší v závislosti na provozované činnosti, ba i na výrobních nebo provozních metodách uplatňovaných v daném podniku, závodě nebo části závodu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. března 1997, Süzen, C‑13/95, EU:C:1997:141, bod 18; ze dne 10. prosince 1998, Hidalgo a další, C‑173/96 a C‑247/96, EU:C:1998:595, bod 31; ze dne 2. prosince 1999, Allen a další, C‑234/98, EU:C:1999:594, bod 28, jakož i ze dne 15. prosince 2005, Güney-Görres a Demir, C‑232/04 a C‑233/04, EU:C:2005:778, bod 35).

74      V odvětvích, kde je činnost založena především na pracovní síle a kde kolektiv zaměstnanců, který trvale spojuje společná činnost, může odpovídat hospodářské jednotce, je třeba klást důraz na převzetí zaměstnanců. Taková jednotka si totiž může zachovat svoji identitu i po převodu v případě, kdy se nový zaměstnavatel nespokojí s pokračováním v dotčené činnosti, ale převezme rovněž podstatnou část – co do počtu a dovedností – zaměstnanců, které jeho předchůdce předtím vyčlenil speciálně pro tento úkol. V takovém případě získá nový zaměstnavatel organizovaný soubor složek podnikání, který mu umožní trvale pokračovat v činnostech nebo některých činnostech převádějícího podniku (rozsudky ze dne 11. března 1997, Süzen, C‑13/95, EU:C:1997:141, bod 21; ze dne 10. prosince 1998, Hidalgo a další, C‑173/96 a C‑247/96, EU:C:1998:595, bod 32, jakož i ze dne 2. prosince 1999, Allen a další, C‑234/98, EU:C:1999:594, bod 29).

75      Naproti tomu v odvětví, kde hmotné složky podnikání významně přispívají k výkonu činnosti, jako je pravidelná autobusová veřejná doprava, musí skutečnost, že nedošlo k podstatnému převodu takových aktiv, která jsou nezbytná k řádnému fungování jednotky, z dosavadního úspěšného uchazeče o zakázku na nového úspěšného uchazeče, vést k závěru, že si tato jednotka nezachovala svou identitu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. ledna 2001, Liikenne, C‑172/99, EU:C:2001:59, bod 42).

76      Několik let před vydáním rozsudku ze dne 25. února 2009 Soudní dvůr v tomto smyslu upřesnil, že pokud činnost není založena především na pracovní síle, jelikož vyžaduje značné vybavení, může se převzetí hmotných složek podnikání nezbytných pro výkon činnosti ukázat jako rozhodující pro určení převodu hospodářské jednotky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. listopadu 2003, Abler a další, C‑340/01, EU:C:2003:629, bod 36), a to i když toto převzetí není spojeno s převodem vlastnického práva k těmto hmotným složkám (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. prosince 1999, Allen a další, C‑234/98, EU:C:1999:594, bod 30 a citovaná judikatura).

77      A contrario nepřevzetí podstatné části – co do počtu a dovedností – zaměstnanců novým podnikatelem, které jeho předchůdce přidělil k výkonu stejné činnosti, nepostačuje v takovém odvětví k vyloučení existence převodu jednotky, která si zachovává svou identitu, ve smyslu směrnic 77/187 a 2001/23. Jiný závěr by odporoval hlavnímu účelu těchto směrnic, kterým je zachovat i proti vůli nabyvatele pracovní smlouvy zaměstnanců převodce (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. listopadu 2003, Abler a další, C‑340/01, EU:C:2003:629, bod 37).

78      Z bodů 68 až 77 tohoto rozsudku vyplývá, že dávno před vydáním rozsudku ze dne 25. února 2009 vytvořil Soudní dvůr metodiku posuzování pojmu „převod podniku nebo závodu“, která vycházela z rozlišování podle toho, zda je činnost v dotyčném odvětví založena především na pracovní síle, nebo naopak na významném vybavení.

79      Uvedený rozsudek přitom neobsahuje výslovný odkaz na tuto metodiku ani žádné informace, které by umožňovaly mít za to, že ji v něm Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud) implicitně uplatnil. Vzhledem k tomu, že odvětví civilní letecké dopravy, o které se jedná ve sporu v původním řízení, zjevně patří mezi odvětví, která nejsou založena především na pracovní síle, jelikož vyžadují významné vybavení, došlo tímto k porušení judikatury Soudního dvora připomenuté zejména v bodech 75 až 77 tohoto rozsudku.

80      Rozsudky ze dne 12. února 2009, Klarenberg (C‑466/07, EU:C:2009:85), ze dne 29. července 2010, UGT-FSP (C‑151/09, EU:C:2010:452), a ze dne 6. března 2014, Amatori a další (C‑458/12, EU:C:2014:124), na které Soudní dvůr odkázal v rozsudku Ferreira da Silva e Brito I, navíc uvedenou metodiku nezměnily.

81      Zaprvé v bodě 24 rozsudku Ferreira da Silva e Brito I Soudní dvůr uvedl, že již „rozhodl, že se směrnice 77/187, kodifikovaná směrnicí 2001/23, použije ve všech případech, kdy v rámci smluvních vztahů dochází ke změně fyzické nebo právnické osoby odpovědné za provozování podniku, která přebírá závazky zaměstnavatele vůči zaměstnancům podniku (viz rozsudky [ze dne 7. března 1996,] Merckx a Neuhuys, C‑171/94 a C‑172/94, EU:C:1996:87, bod 28; [ze dne 10. prosince 1998,] Hernández Vidal a další, C‑127/96, C‑229/96 a C‑74/97, EU:C:1998:594, bod 23, jakož i [ze dne 6. března 2014,] Amatori a další, C‑458/12, EU:C:2014:124, bod 29 a citovaná judikatura)“. Bod 29 rozsudku ze dne 6. března 2014, Amatori a další (C‑458/12, EU:C:2014:124) přitom doslova přebírá bod 28 rozsudku ze dne 7. března 1996, Merckx a Neuhuys (C‑171/94 a C‑172/94, EU:C:1996:87).

82      Soudní dvůr tak v bodě 24 rozsudku Ferreira da Silva e Brito I pouze potvrdil poměrně starou formulaci, která vychází z rozsudku ze dne 17. prosince 1987, Ny Mølle Kro (287/86, EU:C:1987:573, bod 12), a kterou poté mnohokrát zopakoval, zejména v rozsudcích ze dne 15. června 1988, Bork International a další (101/87, EU:C:1988:308, bod 13), a ze dne 19. května 1992, Redmond Stichting (C‑29/91, EU:C:1992:220, bod 11).

83      Kromě toho bod 25 rozsudku Ferreira da Silva e Brito I odkazuje mimo jiné na bod 30 rozsudku ze dne 6. března 2014, Amatori a další (C‑458/12, EU:C:2014:124), když uvádí, že rozhodujícím kritériem pro určení existence převodu ve smyslu směrnice 2001/23 je okolnost, že si dotčená jednotka zachovává svou identitu, což vyplývá zejména ze skutečného pokračování v provozu nebo jeho převzetí. Tento bod 30 přitom z velké míry vychází z bodů 11 a 12 rozsudku ze dne 18. března 1986, Spijkers (24/85, EU:C:1986:127), které jsou rovněž citovány v tomto bodě 25 rozsudku Ferreira da Silva e Brito I.

84      Konečně bod 28 rozsudku ze dne 29. července 2010, UGT-FSP (C‑151/09, EU:C:2010:452), na který odkazuje bod 27 rozsudku Ferreira da Silva e Brito I, opakuje ustálenou judikaturu, podle níž se význam přiznávaný jednotlivým kritériím existence převodu ve smyslu směrnic 77/187 a 2001/23 nezbytně liší v závislosti na vykonávané činnosti, jak bylo zdůrazněno v bodě 73 tohoto rozsudku.

85      Zadruhé je pravda, že Soudní dvůr v bodech 33 a 34 rozsudku Ferreira da Silva e Brito I uvedl, že z bodů 46 až 48 rozsudku ze dne 12. února 2009, Klarenberg (C‑466/07, EU:C:2009:85), vyhlášeného pouze několik dní před rozsudkem ze dne 25. února 2009, vyplývá, že „relevantním faktorem pro závěr o zachování identity převáděné jednotky není zachování specifické organizace jednotlivých převáděných výrobních faktorů zavedené podnikatelem, ale zachování funkční vazby vzájemné závislosti a komplementarity mezi těmito faktory“, a že tedy „[z]achování takové funkční vazby mezi jednotlivými převáděnými faktory [...] nabyvateli umožňuje tyto faktory využívat, i když jsou po převodu začleněny do nové a odlišné organizační struktury za účelem provozování stejné či obdobné hospodářské činnosti“.

86      Nicméně v bodě 44 rozsudku ze dne 12. února 2009, Klarenberg (C‑466/07, EU:C:2009:85), Soudní dvůr s odkazem na starší rozsudky uvedl, že ačkoliv dříve rozhodl, že faktor týkající se organizace práce přispívá k vymezení identity hospodářské jednotky, rozhodl rovněž, že změna organizační struktury převáděné jednotky nemůže bránit použití směrnice 2001/23.

87      Předkládající soud přitom postupoval v rozporu s širokým výkladem pojmu „převod podniku nebo závodu“, jak vyplýval z této judikatury předcházející rozsudku ze dne 12. února 2009, Klarenberg (C‑466/07, EU:C:2009:85), když měl v rozsudku ze dne 25. února 2009 za to, že je nezbytné ověřit, zda „charterová“ činnost společnosti AIA byla provozována v rámci společnosti TAP samostatně, za účelem posouzení, zda převod jednotky převedené na posledně uvedenou leteckou společnost má být považován za „převod podniku nebo závodu“ ve smyslu směrnice 77/187.

88      Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud) totiž tím, že vázal konstatování takového převodu na podmínku, kterou Soudní dvůr ve své judikatuře nikdy neuplatnil, a sice že převáděná jednotka si v rámci entity, která ji přebírá, zachová organizační autonomii, stanovil požadavek, který v těchto směrnicích nemá oporu a odchyluje se od metodiky uplatňované v příslušné judikatuře Soudního dvora, jejíž zohlednění ze strany předkládajícího soudu při vydání rozsudku ze dne 25. února 2009 bylo možné rozumně očekávat.

89      Ostatně je třeba zdůraznit, že předkládající soud měl v rozsudku ze dne 25. února 2009 za to, že „jednání společnosti TAP [bylo] z hospodářského hlediska konzistentní“, jelikož spočívalo v tom, že „navrhla zrušení společnosti AIA z důvodu, že její hospodářský provoz nebyl udržitelný, a v rámci likvidace převzala lety, které se AIA dříve zavázala uskutečnit, aby se vyhnula vysokým náhradám“.

90      Předkládající soud tímto postupem při výkladu pojmu „převod podniku nebo závodu“ zaujal k takové operaci subjektivní přístup a systematicky ji zasazoval do kontextu likvidace společnosti AIA a cíle společnosti TAP snížit ztráty vzniklé touto likvidací. Z judikatury Soudního dvora, jejíž zohlednění ze strany Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud) při vydání rozsudku ze dne 25. února 2009 bylo možné rozumně očekávat, přitom jasně vyplývalo, že tento pojem vychází z objektivních kritérií. Jak bylo zdůrazněno v bodě 69 tohoto rozsudku, rozhodujícím kritériem pro určení existence převodu podniku, závodu nebo části závodu ve smyslu směrnic 77/187 a 2001/23 je, zda si dotčená jednotka zachovává svou identitu, což vyplývá zejména ze skutečného pokračování v provozu nebo jeho převzetí.

91      Z toho vyplývá, že předkládající soud měl odhlédnout jak od kontextu likvidace společnosti AIA, tak od cíle společnosti TAP snížit ztráty způsobené touto likvidací a měl zohlednit řadu objektivních indicií, které svědčí o tom, že společnost TAP skutečně pokračovala v činnosti charterových letů do té doby vykonávané společností AIA. V tomto ohledu je nejdůležitější indicií to, že společnost TAP provozovala čtyři z osmi letadel, která si pronajala společnost AIA, po nezanedbatelnou dobu, a to od roku 1993 do jejich vrácení po uplynutí nájemních smluv v letech 1998 a 2000.

92      S ohledem na judikaturu, kterou měl Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud) zohlednit, souběh pochybení při výkladu unijního práva, kterých se dopustil v rozsudku ze dne 25. února 2009, jak jsou popsány v bodech 79, 87, 88 a 90 tohoto rozsudku, podle všeho způsobuje, že jeho rozsudkem došlo k dostatečně závažnému porušení unijního práva.

 K nesplnění povinnosti předložit předběžnou otázku stanovené v čl. 267 třetím pododstavci SFEU ze strany Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud)

93      V druhé řadě, indicií v tomto smyslu je také to, že předkládající soud nesplnil povinnost předložit předběžnou otázku, a to v rozporu s čl. 267 třetím pododstavcem SFEU. Jak totiž vyplývá z bodu 2 výroku rozsudku Ferreira da Silva e Brito I, Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud) tuto povinnost v rozsudku ze dne 25. února 2009 nesplnil.

94      Jak bylo uvedeno v bodě 33 tohoto rozsudku, předkládající soud v rozsudku ze dne 25. února 2009 vysvětlil, že není namístě, aby podal žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. V této souvislosti konstatoval, že „s ohledem na obsah pravidel směrnic [77/187 a 2001/23], výklad těchto pravidel Soudním dvorem a charakteristiky [sporu v původním řízení] nevyvolává výklad žádné relevantní pochybnosti, které by vyžadovaly předložení předběžné otázky, přičemž to, že otázky vznesené v tomto řízení nejsou zcela totožné se situacemi, které byly předloženy Soudnímu dvoru, nemá žádný vliv“. Dodal, že „Soudní dvůr vypracoval rozsáhlou a ustálenou judikaturu k problému výkladu pravidel Společenství týkajících se ‚převodu závodu‘ [a že] nadto [směrnice 2001/23] již odráží konsolidaci pojmů v ní uvedených na základě této judikatury, které se nyní vyznačují takovou jasností soudního výkladu (na úrovni Společenství i vnitrostátní), že v projednávaném případě umožňuje upustit od předběžné konzultace Soudního dvora“.

95      Předkládající soud zmínil nejprve výklad směrnic 77/187 a 2001/23 Soudním dvorem, dále fakt, že „to, že otázky vznesené v tomto řízení nejsou zcela totožné se situacemi, které byly předloženy Soudnímu dvoru, nemá žádný vliv“, a konečně skutečnost, že Soudní dvůr vytvořil „rozsáhlou a ustálenou judikaturu k problému výkladu pravidel Společenství týkajících se ‚převodu závodu‘“, přičemž měl zjevně za to, že je v projednávané věci zproštěn povinnosti předložit předběžnou otázku podle čl. 267 třetího pododstavce SFEU, jelikož odpověď na otázku, která vyvstala, vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora řešící dotčenou právní otázku, i když sporné otázky nejsou zcela totožné.

96      Nelze-li rozhodnutí vnitrostátního soudu napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento vnitrostátní soud v zásadě povinen obrátit se na Soudní dvůr na základě čl. 267 třetího pododstavce SFEU, pokud před ním vyvstane otázka týkající se výkladu unijního práva nebo platnosti aktu sekundárního práva (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. října 1982, Cilfit, 283/81, EU:C:1982:335, bod 11; ze dne 4. listopadu 1997, Parfums Christian Dior, C‑337/95, EU:C:1997:517, bod 26; ze dne 18. července 2013, Consiglio Nazionale dei Geologi, C‑136/12, EU:C:2013:489, bod 25, jakož i ze dne 24. března 2026, Remling, C‑767/23, EU:C:2026:243, bod 20).

97      Takový vnitrostátní soud tedy může být této povinnosti zproštěn pouze tehdy, pokud se nachází v jedné ze tří situací uvedených Soudním dvorem v rozsudku ze dne 6. října 1982, Cilfit (283/81, EU:C:1982:335, bod 21), jinými slovy, pokud otázka unijního práva, která před ním vyvstala, není relevantní, pokud dotčené ustanovení unijního práva již bylo předmětem výkladu Soudního dvora nebo pokud je správný výklad unijního práva natolik zřejmý, že neponechává prostor pro žádnou rozumnou pochybnost.

98      Jak bylo připomenuto v bodě 57 tohoto rozsudku, vnitrostátní soudy, a fortiori ty, jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, a Soudní dvůr jsou v rámci soudní spolupráce zavedené článkem 267 SFEU, která s sebou nese společnou odpovědnost, a při respektování jejich příslušných pravomocí povolány k tomu, aby přímo a vzájemně přispívaly k tvorbě rozhodnutí za účelem zajištění jednotného uplatňování unijního práva ve všech členských státech.

99      Tato odpovědnost ve spojení se základní povinností soudů, jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku, přitom znamená, že domnívá-li se takový vnitrostátní soud, že odpověď na otázku unijního práva, která před ním vyvstala, vyplývá z judikatury Soudního dvora, má pouze omezený prostor pro uvážení, který se omezuje na volbu buď se řídit výkladem již podaným Soudním dvorem, nebo obrátit se na něj s předběžnou otázkou, aby požádal o další upřesnění nebo navrhl změnu judikatury.

100    Nemá-li být zpochybněna jak závazná povaha, kterou mají rozsudky vydané v řízení o předběžné otázce ve vztahu k vnitrostátním soudům, pokud jde o výklad ustanovení unijního práva, kterých se týkají [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. února 1977, Benedetti, 52/76, EU:C:1977:16, bod 26; ze dne 11. června 1987, X, 14/86, EU:C:1987:275, bod 12, jakož i ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu), C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 74], tak logika soudní spolupráce vlastní řízení o předběžné otázce, nemůže se vnitrostátní soud bez toho, aby se obrátil na Soudní dvůr se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, odchýlit z vlastní iniciativy od výkladu ustanovení unijního práva použitelného na spor probíhající před tímto vnitrostátním soudem, k němuž Soudní dvůr předtím dospěl.

101    Za takových okolností, jako jsou okolnosti dané ve věci v původním řízení, kdy Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud) vyložil pojem „převod podniku nebo závodu“ tak, že se odchýlil od metodiky používané v relevantní judikatuře Soudního dvora v dané oblasti, má rozhodnutí přijaté jednostranně tímto vnitrostátním soudem významný vliv na posouzení existence dostatečně závažného porušení unijního práva.

 K omluvitelnosti či neomluvitelnosti porušení unijního práva ze strany Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud)

102    Ve třetí a poslední řadě, jak bylo připomenuto v bodě 52 tohoto rozsudku, Soudní dvůr v bodě 55 rozsudku ze dne 30. září 2003, Köbler (C‑224/01, EU:C:2003:513), uvedl, že omluvitelnost nebo neomluvitelnost případného nesprávného právního posouzení patří mezi relevantní skutečnosti charakterizující situaci předloženou vnitrostátnímu soudu, který rozhoduje o žalobě na náhradu škody, za účelem posouzení existence dostatečně závažného porušení unijního práva.

103    Jak bylo zdůrazněno v bodě 88 tohoto rozsudku, v projednávaném případě vycházel rozsudek ze dne 25. února 2009 z předpokladu, že konstatování převodu podniku nebo závodu ve smyslu směrnic 77/187 a 2001/23 je podmíněno tím, že si převáděná jednotka zachová organizační autonomii v rámci entity, která ji převzala.

104    Je přitom třeba konstatovat, že Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud) v té době nemohl nevědět, že soulad takového předpokladu s pojmem „převod podniku nebo závodu“ ve smyslu těchto směrnic byl právě předmětem řízení o předběžné otázce před Soudním dvorem, ve kterém bylo dne 6. listopadu 2008 předneseno stanovisko generálního advokáta Mengozziho ve věci Klarenberg (C‑466/07, EU:C:2008:614).

105    V tomto ohledu je třeba připomenout, že pokud řešení sporu probíhajícího před vnitrostátním soudem závisí na výkladu unijního práva, který je předmětem souběžného řízení o předběžné otázce před Soudním dvorem, jež se týká týchž aspektů tohoto práva, z povinnosti loajální spolupráce zakotvené v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci SEU vyplývá, že vnitrostátní soud by měl, aby zabránil přijetí rozhodnutí, které bude případně v rozporu s rozhodnutím Soudního dvora, učinit nezbytné kroky k zajištění toho, aby byl zohledněn rozsudek vydaný v tomto řízení o předběžné otázce, v němž bylo stanovisko generálního advokáta Soudního dvora k dispozici několik měsíců před vyhlášením tohoto rozsudku.

106    Z toho vyplývá, že v projednávané věci měly okolnosti uvedené v bodě 104 tohoto rozsudku varovat Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud) před rizikem, že předpoklad připomenutý v bodě 103 tohoto rozsudku bude Soudním dvorem v podstatě odmítnut. Jsou tedy takové povahy, že snižují pravděpodobnost, že by nesprávný výklad unijního práva, kterého se dopustil tento soud v uvedeném rozsudku, mohl být považován za omluvitelný.

 Závěr k prvním třem otázkám

107    Předkládající soud musí určit, zda Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud) v rozsudku ze dne 25. února 2009 dostatečně závažným způsobem porušil unijní právo, na základě analýzy všech skutečností charakterizujících situaci, která mu byla předložena, ve smyslu bodů 54 a 55 rozsudku ze dne 30. září 2003, Köbler (C‑224/01, EU:C:2003:513), při náležitém zohlednění úvah obsažených v bodech 65 až 106 tohoto rozsudku.

108    Předkládající soud bude muset rovněž ověřit, zda existuje přímá příčinná souvislost mezi porušením čl. 1 odst. 1 směrnice 77/187, jak podle všeho vyplývá ze spisu předloženého Soudnímu dvoru, a celou či částečnou újmou, kterou utrpěli žalobci v původním řízení v důsledku hromadného propouštění, které se jich týkalo (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 25. listopadu 2010, Fuß, C‑429/09, EU:C:2010:717, bod 59, a ze dne 4. října 2018, Kantarev, C‑571/16, EU:C:2018:807, bod 116).

109    S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první až třetí otázku odpovědět tak, že k závěru, že Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud) v rozsudku ze dne 25. února 2009 dostatečně závažným způsobem porušil čl. 1 odst. 1 směrnice 77/187, přispívá zaprvé okolnost, že tento rozsudek je stižen souběhem pochybení při výkladu unijního práva, posuzovaných z hlediska judikatury Soudního dvora, jejíž zohlednění tímto soudem bylo možné při vydání tohoto rozsudku rozumně očekávat, zadruhé okolnost, že tento rozsudek ze dne 25. února 2009 byl vydán v rozporu s povinností předložit předběžnou otázku, kterou tento soud měl podle čl. 267 třetího pododstavce SFEU, a zatřetí okolnost, že Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud) nemohl nevědět, že soulad metodologického přístupu použitého v uvedeném rozsudku s unijním právem je specificky předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce projednávané Soudním dvorem.

 Ke čtvrté otázce

110    Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 odst. 1 směrnice 77/187 a čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/23 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které to, že zaměstnanec přijme odstupné náležející mu ze zákona při hromadném propouštění, znamená, že propuštění akceptuje, takže ztrácí možnost toto propuštění napadnout a domáhat se zachování svých práv na základě těchto směrnic.

111    V tomto ohledu stačí konstatovat, že ochrana, kterou mají směrnice 77/187 a 2001/23 zajistit zaměstnancům dotčeným převodem podniku nebo závodu, je věcí veřejného pořádku, a nepodléhá tedy dohodě stran pracovní smlouvy. Pravidla těchto směrnic, zejména pravidla týkající se ochrany zaměstnanců před propuštěním z důvodu převodu, musí být tudíž považována za kogentní v tom smyslu, že není dovoleno se od nich odchýlit v neprospěch zaměstnanců. Z toho vyplývá, že dotčení zaměstnanci se nemohou vzdát práv, která jim uvedené směrnice přiznávají, a že omezení těchto práv není přípustné, a to ani s jejich souhlasem (rozsudek ze dne 10. února 1988, Foreningen af Arbejdsledere i Danmark, 324/86, EU:C:1988:72, body 14 a 15).

112    Na čtvrtou otázku je tudíž třeba odpovědět tak, že čl. 3 odst. 1 směrnice 77/187 a čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/23 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které to, že zaměstnanec přijme odstupné náležející ze zákona při hromadném propouštění, znamená, že propuštění akceptuje, takže ztrácí možnost toto propuštění napadnout a domáhat se zachování svých práv na základě těchto směrnic.

 K nákladům řízení

113    Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:

1)      K závěru, že Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud, Portugalsko) v rozsudku ze dne 25. února 2009 dostatečně závažným způsobem porušil čl. 1 odst. 1 směrnice Rady 77/187/EHS ze dne 14. února 1977 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí závodů, přispívá zaprvé okolnost, že tento rozsudek je stižen souběhem pochybení při výkladu unijního práva, posuzovaných z hlediska judikatury Soudního dvora, jejíž zohlednění tímto soudem bylo možné při vydání tohoto rozsudku rozumně očekávat, zadruhé okolnost, že tento rozsudek ze dne 25. února 2009 byl vydán v rozporu s povinností předložit předběžnou otázku, kterou měl tento soud podle čl. 267 třetího pododstavce SFEU, a zatřetí okolnost, že Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud) nemohl nevědět, že soulad metodologického přístupu použitého v uvedeném rozsudku s unijním právem je specificky předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce projednávané Soudním dvorem.

2)      Článek 3 odst. 1 směrnice 77/187 a článek 3 odst. 1 směrnice Rady 2001/23/ES ze dne 12. března 2001 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů

musí být vykládány v tom smyslu, že

brání vnitrostátní právní úpravě, podle které to, že zaměstnanec přijme odstupné náležející mu ze zákona při hromadném propouštění, znamená, že propuštění akceptuje, takže ztrácí možnost toto propuštění napadnout a domáhat se zachování svých práv na základě těchto směrnic.

Podpisy


*      Jednací jazyk: portugalština.