Směrnice 2001/42 byla do italského právního řádu provedena decreto legislativo n. 152 – Norme in materia ambientale (legislativní nařízení č. 152 o právních předpisech v oblasti životního prostředí) ze dne 3. dubna 2006 (běžný doplněk GURI č. 88 ze dne 14. dubna 2006).

Článek 6 tohoto nařízení, ve znění účinném v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení, stanoví: „1.Strategické posouzení vlivů na životní prostředí se týká plánů a programů, které mohou mít významný vliv na životní prostředí a kulturní dědictví. 2.S výhradou odstavce 3 se posouzení vlivů provádí u všech plánů a programů:

a)které se připravují pro posuzování a řízení kvality ovzduší v odvětvích zemědělství, lesnictví, rybolovu, energetiky, průmyslu, dopravy, nakládání s odpady, vodohospodářství, telekomunikací, turistiky, územního plánování nebo využívání půdy a které stanoví referenční rámec pro schvalování, povolování, umístění nebo realizaci záměrů uvedených v přílohách II, III a IV tohoto nařízení;

b)u kterých je vzhledem k důsledkům, které mohou mít na cíle ochrany lokalit označených jako zvláště chráněná území pro účely ochrany volně žijících ptáků a lokalit označených jako lokality významné pro Společenství pro účely ochrany přírodních stanovišť, jakož i volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, považováno za nezbytné provést posouzení vlivů ve smyslu článku 5 nařízení prezidenta republiky č. 357 ze dne 8. září 1997 a jeho pozdějších změn.

3.Plány a programy uvedené v odstavci 2, které stanoví využití menších oblastí na místní úrovni, a menší změny plánů a programů uvedených v odstavci 2 vyžadují posouzení vlivů na životní prostředí pouze tehdy, stanoví-li příslušný orgán, že mají významný vliv na životní prostředí v souladu s ustanoveními článku 12 […]. 3a.Příslušný orgán v souladu s ustanoveními článku 12 posoudí, zda plány a programy neuvedené v odstavci 2, které stanoví rámec pro budoucí schvalování záměrů, mohou mít významný vliv na životní prostředí. […]“

Comune di Venezia a Società Ca’ Roman tvrdí, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nepřípustná.

Namítají, že oblast, které se týká plán dotčený v původním řízení, se nachází mimo LVS a ZCHÚ zmíněné v bodě 18 tohoto rozsudku. Pokud jde o tuto oblast, posouzení důsledků na životní prostředí podle článků 6 a 7 směrnice o stanovištích tedy není vyžadováno s tím důsledkem, že posouzení vlivů na životní prostředí podle směrnice 2001/42 není nezbytné vzhledem k tomu, že podmínky stanovené v čl. 3 odst. 2 písm. b) posledně uvedené směrnice nejsou splněny. Za těchto podmínek není odpověď na otázky položené předkládajícím soudem relevantní pro výsledek sporu v původním řízení.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí na vlastní odpovědnost a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, se vztahuje domněnka relevance. Odmítnutí rozhodnout o žádosti podané vnitrostátním soudem ze strany Soudního dvora je možné pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (viz zejména rozsudky ze dne 13. března 2001, PreussenElektra, C‑379/98, EU:C:2001:160, bod 39, a ze dne 21. září 2016, Radgen, C‑478/15, EU:C:2016:705, bod 27).

V projednávaném případě, jak uvedla generální advokátka v bodě 22 svého stanoviska, nelze vyloučit, že plán dotčený v původním řízení – i v případě, že se přímo dotýká jen jedné oblasti mimo LVS nebo ZCHÚ zmíněné v bodě 18 tohoto rozsudku – vyžaduje posouzení důsledků na životní prostředí podle článků 6 a 7 směrnice o stanovištích. Plán nebo program týkající se oblasti mimo LVS nebo ZCHÚ totiž na ně může mít za určitých okolností vliv.

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že v projednávané věci má předkládající soud, který uvádí, že se plán dotčený v původním řízení týká oblasti přilehlé k LVS a ZCHÚ zmíněným v bodě 18 tohoto rozsudku, za to, že tomu tak je, což Soudnímu dvoru nepřísluší ověřovat.

Za těchto podmínek není zjevné, že by požadovaný výklad směrnice 2001/42 neměl vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda je čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/42 platný s ohledem na ustanovení Smlouvy o FEU a Listiny.

Úvodem je třeba poukázat na to, že směrnice 2001/42 je založena na čl. 175 odst. 1 ES, který se týká činností, které má Evropská unie vyvíjet v oblasti životního prostředí, aby bylo dosaženo cílů uvedených v článku 174 ES.

Článek 191 SFEU, který odpovídá článku 174 ES a dříve v podstatě článku 130r Smlouvy o ES, v odstavci 2 stanoví, že politika Unie v oblasti životního prostředí je zaměřena na „vysokou úroveň ochrany“, přičemž přihlíží k rozdílné situaci v jednotlivých regionech Unie. V tomtéž smyslu čl. 3 odst. 3 SEU stanoví, že Unie usiluje zejména o „vysoký stupeň ochrany a zlepšování kvality životního prostředí“.

Podle judikatury Soudního dvora dovoluje čl. 191 odst. 1 SFEU přijímání opatření týkajících se jen určitých aspektů životního prostředí, pokud tato opatření přispívají k udržení a ochraně životního prostředí, jakož i ke zlepšení jeho kvality (viz rozsudky ze dne 14. července 1998, Safety Hi-Tech, C‑284/95, EU:C:1998:352, bod 45, a ze dne 14. července 1998, Bettati, C‑341/95, EU:C:1998:353, bod 43).

I když je nesporné, že čl. 191 odst. 2 SFEU vyžaduje, aby politika Unie v oblasti životního prostředí byla zaměřena na vysokou úroveň ochrany, taková úroveň ochrany, aby byla slučitelná s tímto ustanovením, nemusí být nutně nejvyšší možná z technického hlediska. Článek 193 SFEU totiž členským státům dovoluje zachovat nebo zavádět přísnější ochranná opatření (viz rozsudky ze dne 14. července 1998, Safety Hi-Tech, C‑284/95, EU:C:1998:352, bod 49, a ze dne 14. července 1998, Bettati, C‑341/95, EU:C:1998:353, bod 47).

Je tudíž třeba ověřit, zda je ve světle této judikatury čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/42 platný s ohledem na článek 191 SFEU.

V této souvislosti je třeba upřesnit, že z důvodu nutnosti vyvážení určitých cílů a zásad uvedených v článku 191 SFEU, jakož i z důvodu komplexnosti zavádění kritérií se musí soudní přezkum nutně omezit na to, zda se Evropský parlament a Rada Evropské unie při přijímání čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/42 dopustily zjevně nesprávného posouzení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. července 1998, Safety Hi-Tech, C‑284/95, EU:C:1998:352, bod 37; ze dne 14. července 1998, Bettati, C‑341/95, EU:C:1998:353, bod 35, a ze dne 15. prosince 2005, Řecko v. Komise, C‑86/03, EU:C:2005:769, bod 88).

Pokud jde o směrnici 2001/42, je třeba připomenout, že podle jejího článku 1 je jejím cílem zajistit vysokou úroveň ochrany životního prostředí a přispět k zahrnutí úvah o životním prostředí do přípravy a přijetí plánů a programů s cílem podporovat udržitelný rozvoj stanovením, aby v souladu s uvedenou směrnicí některé plány a programy, které mohou mít významný vliv na životní prostředí, podléhaly posouzení vlivů na životní prostředí.

Z článku 3 odst. 2 písm. b) uvedené směrnice vyplývá, že s výhradou odstavce 3 tohoto článku se posouzení vlivů na životní prostředí provádí u všech plánů a programů, u kterých je vyžadováno posouzení důsledků na životní prostředí podle článků 6 a 7 směrnice o stanovištích s ohledem na možný vliv na území.

Co se týče čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/42, tento článek stanoví, že plány a programy, které stanoví využití menších oblastí na místní úrovni, a menší změny plánů a programů vyžadují posouzení vlivů na životní prostředí pouze tehdy, stanoví-li členské státy, že mohou mít významný vliv na životní prostředí.

Z tohoto ustanovení ve spojení s bodem 10 odůvodnění směrnice 2001/42 vyplývá, že u plánů a programů, které stanoví využití menších oblastí na místní úrovni, musejí příslušné orgány dotyčného členského státu provést předběžné posouzení s cílem ověřit, zda konkrétní plán nebo program může mít významný vliv na životní prostředí, a že tyto orgány musí posléze povinně podrobit tento plán nebo tento program posouzení vlivů na životní prostředí podle této směrnice, dospějí-li k závěru, že uvedený plán nebo uvedený program může mít takový vliv na životní prostředí.

Podle čl. 3 odst. 5 směrnice 2001/42 se určení plánů nebo programů, které mohou mít významný vliv na životní prostředí, a vyžadují z tohoto důvodu posouzení vlivů na životní prostředí podle této směrnice, provádí buď přezkoumáním jednotlivých případů, nebo stanovením druhů plánů nebo programů, anebo kombinací obou přístupů. Za tímto účelem musejí vzít členské státy ve všech případech v úvahu příslušná kritéria stanovená v příloze II uvedené směrnice, aby se zajistilo, že se na plány a programy s možným významným vlivem na životní prostředí vztahuje tato směrnice.

Cílem mechanismů přezkumu plánů a programů uvedených v čl. 3 odst. 5 směrnice 2001/42 je usnadnit určení plánů a programů, které je třeba posoudit, neboť mohou mít významný vliv na životní prostředí (viz rozsudek ze dne 22. září 2011, Valčiukienė a další, C‑295/10, EU:C:2011:608, bod 45).

Prostor pro uvážení, který členské státy mají na základě čl. 3 odst. 5 směrnice 2001/42 ke stanovení určitých druhů plánů nebo programů, které mohou mít významný vliv na životní prostředí, má své meze v povinnosti uvedené v čl. 3 odst. 3 této směrnice vykládaném ve spojení s odstavcem 2 téhož článku, aby plány a programy, které mohou mít významný vliv na životní prostředí, zejména z důvodu svých charakteristik, vlivů a oblastí, které by mohly být zasaženy, podléhaly posouzení takových vlivů na životní prostředí (viz rozsudek ze dne 22. září 2011, Valčiukienė a další, C‑295/10, EU:C:2011:608, bod 46).

Účelem čl. 3 odst. 2, 3 a 5 směrnice 2001/42 je tak to, aby z posouzení vlivů na životní prostředí nebyl vyňat žádný plán nebo program, který může mít významný vliv na životní prostředí (viz rozsudek ze dne 22. září 2011, Valčiukienė a další, C‑295/10, EU:C:2011:608, bod 53).

Tuto situaci je tudíž třeba odlišit od situace, v níž by čistě kvantitativní prahová hodnota měla za následek, že by v praxi celá určitá kategorie plánů nebo programů byla předem vyňata z posuzování vlivů na životní prostředí podle směrnice 2001/42, přestože by tyto plány nebo programy mohly mít významný vliv na životní prostředí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. září 2011, Valčiukienė a další, C‑295/10, EU:C:2011:608, bod 47, jakož i citovaná judikatura).

S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že jelikož čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/42 nevyjímá z posouzení vlivů na životní prostředí podle této směrnice žádný plán nebo program, který může mít významný vliv na životní prostředí, je v souladu s cílem sledovaným uvedenou směrnicí, kterým je zajistit vysokou úroveň ochrany životního prostředí.

Předkládající soud však uvádí, že pouhé ověření, zda určitý plán nebo program musí být předmětem posouzení vlivů na životní prostředí, na rozdíl od povinného a systematického posouzení vlivů na životní prostředí, by pro vnitrostátní správní orgány představovalo příležitost obejít cíle ochrany sledované směrnicí o stanovištích a směrnicí 2001/42.

Jak nicméně vyplývá ze směrnice 2001/42, jak je vykládána Soudním dvorem, členským státům přísluší, aby v rámci svých pravomocí přijaly veškerá obecná či specifická opatření nezbytná pro to, aby plány nebo programy, které mohou mít významný vliv na životní prostředí ve smyslu této směrnice, byly před svým přijetím předmětem posouzení vlivů na životní prostředí, v souladu s procedurálními podmínkami a kritérii stanovenými uvedenou směrnicí (viz rozsudek ze dne 28. února 2012, Inter-Environnement Wallonie a Terre wallonne, C‑41/11, EU:C:2012:103, bod 42, jakož i citovaná judikatura).

Každopádně pouhé riziko, že vnitrostátní orgány svým jednáním mohou obejít použití směrnice 2001/42, nemůže mít za následek neplatnost čl. 3 odst. 3 této směrnice.

V projednávané věci se tedy Parlament a Rada při přijímání čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/42 nedopustily zjevně nesprávného posouzení s ohledem na článek 191 SFEU. V uvedeném ustanovení směrnice 2001/42 tudíž nevyšla v kontextu projednávané věci najevo žádná skutečnost, kterou by mohla být dotčena jeho platnost s ohledem na článek 191 SFEU.

Kromě toho, pokud jde o otázku případné neplatnosti čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/42 s ohledem na článek 37 Listiny, je třeba připomenout, že tento článek stanoví, že „[v]ysoká úroveň ochrany životního prostředí a zvyšování jeho kvality musí být začleněny do politik Unie a zajištěny v souladu se zásadou udržitelného rozvoje“.

V této souvislosti je třeba poukázat na to, že čl. 52 odst. 2 Listiny stanoví, že práva uznaná Listinou, jež jsou podrobněji upravena ve Smlouvách, jsou vykonávána za podmínek a v mezích v nich stanovených. To je případ článku 37 Listiny. Jak totiž vyplývá z Vysvětlení k Listině základních práv (Úř. věst. 2007, C 303, s. 17) týkajících se tohoto ustanovení, „[z]ásady stanovené v [článku 37 Listiny] jsou založeny na článcích 2, 6 a 174 [ES], které byly nyní nahrazeny čl. 3 odst. 3 [SEU] a články 11 a 191 [SFEU]“.

Z toho plyne, že vzhledem k tomu, že – jak bylo konstatováno v bodě 60 tohoto rozsudku – v čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/42 nevyšla najevo žádná skutečnost, kterou by mohla být dotčena jeho platnost s ohledem na článek 191 SFEU, v tomto ustanovení rovněž nevyšla najevo žádná skutečnost, kterou by mohla být dotčena jeho platnost s ohledem na článek 37 Listiny.

Z výše uvedených úvah vyplývá, že přezkum první otázky neodhalil žádnou skutečnost, kterou by mohla být dotčena platnost čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/42 s ohledem na ustanovení Smlouvy o FEU a Listiny.

Podstatou druhé a třetí otázky předkládajícího soudu, kterými je třeba se zabývat společně, je, zda čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/42 ve spojení s bodem 10 odůvodnění této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „menší oblasti na místní úrovni“ uvedený ve zmíněném odstavci 3 může být definován pouze odkazem na plochu dotyčné oblasti.

Pokud jde o pojem „menší oblasti na místní úrovni“ ve smyslu čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/42, z požadavků jednotného použití unijního práva i ze zásady rovnosti vyplývá, že znění ustanovení unijního práva, které za účelem vymezení svého smyslu a rozsahu výslovně neodkazuje na právo členských států, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Unii, přičemž tento výklad je třeba nalézt s přihlédnutím ke kontextu tohoto ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou (viz zejména rozsudky ze dne 18. ledna 1984, Ekro, 327/82, EU:C:1984:11, bod 11, a ze dne 13. října 2016, Mikołajczyk, C‑294/15, EU:C:2016:772, bod 44).

Vzhledem k tomu, že čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/42 za účelem vymezení smyslu a rozsahu pojmu „menší oblasti na místní úrovni“ na právo členských států výslovně neodkazuje, musí být tento smysl a rozsah vymezen s přihlédnutím ke kontextu tohoto ustanovení a k cíli této směrnice.

V této souvislosti je třeba poukázat na to, že podle znění uvedeného ustanovení musí plán nebo program splňovat dvě kumulativní podmínky. Zaprvé tento plán nebo tento program musí stanovit využití „menší oblasti“ a zadruhé se tato oblast musí nacházet na „místní úrovni“.

Pokud jde o pojem „místní úroveň“, je třeba zdůraznit, že výraz „místní úroveň“ je rovněž použit v čl. 2 písm. a) první odrážce směrnice 2001/42. Podle tohoto ustanovení se „plány a programy“ rozumějí plány a programy, včetně těch, které jsou spolufinancovány Unií, a rovněž jejich veškeré změny, které podléhají přípravě nebo přijetí orgánem na národní, regionální nebo místní úrovni nebo které připravuje úřad pro legislativní proces tak, aby mohly být přijaty parlamentem nebo vládou, a jsou vyžadovány právními a správními předpisy.

Jak uvedla generální advokátka v bodě 56 svého stanoviska, ze stejně znějící formulace v čl. 2 písm. a) první odrážce a v čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/42, jakož i ze systematiky této směrnice vyplývá, že výraz „místní úroveň“ má v obou těchto ustanoveních stejný význam, a sice že odkazuje na správní úroveň v dotyčném členském státě.

Aby tedy plán nebo program mohl být kvalifikován jako opatření, které stanoví využití menší oblasti „na místní úrovni“ ve smyslu čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/42, tento plán nebo tento program musí být připraven nebo přijat orgánem na místní úrovni, a nikoli orgánem na regionální nebo národní úrovni.

Pokud jde o pojem „menší oblast“, přívlastek „menší“ podle obvyklého významu přisuzovaného tomuto slovu v běžném jazyce odkazuje na velikost oblasti. Jak uvedla generální advokátka v bodě 59 svého stanoviska, toto kritérium pro velikost oblasti může být chápáno výlučně tak, že je tvořeno čistě kvantitativním prvkem, a sice plochou oblasti dotčené plánem nebo programem uvedeným v čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/42, bez ohledu na vlivy na životní prostředí.

Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že unijní zákonodárce tím, že použil výraz „menší oblasti na místní úrovni“, zamýšlel vzít za referenční bod rámec územní působnosti orgánu na místní úrovni, který připravil nebo přijal dotyčný plán či program. Kromě toho vhledem k tomu, že kritérium využití „menších oblastí“ musí být splněno doplňkově k požadavku stanovení na místní úrovni, dotyčná oblast musí mít v poměru k této oblasti územní působnosti malou velikost.

S ohledem na výše uvedené je třeba na druhou a třetí otázku odpovědět, že čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/42 ve spojení s bodem 10 odůvodnění této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „menší oblasti na místní úrovni“ uvedený ve zmíněném odstavci 3 musí být definován odkazem na plochu dotyčné oblasti za následujících podmínek:

plán či program je připraven nebo přijat orgánem na místní úrovni, a nikoli orgánem na regionální nebo národní úrovni, a

tato oblast v rámci územní působnosti orgánu na místní úrovni má v poměru k této oblasti územní působnosti malou velikost.