ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu)
4. června 2026 ( *1 )
„Řízení o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Azylová politika – Společná řízení pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany – Směrnice 2013/32/EU – Článek 46 – Právo na účinný opravný prostředek – Úplné ex nunc posouzení – Rozsah pravomoci soudu prvního stupně – Přezkum skutkového stavu soudem prvního stupně – Přezkum potřeby mezinárodní ochrany soudem prvního stupně – Postavení uprchlíka nebo status doplňkové ochrany – Směrnice 2011/95/EU – Podmínky, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí pro přiznání postavení uprchlíka – Článek 2 písm. d) – ‚Oprávněné obavy z pronásledování‘ – Posouzení“
Ve věci C‑440/25 [Ebilum] ( i ),
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím rechtbank Den Haag, zittingsplaats Zwolle (Soud prvního stupně v Haagu, zasedající ve Zwolle, Nizozemsko) ze dne 4. července 2025, došlým Soudnímu dvoru dne 4. července 2025, v řízení
PM,
QN,
RM,
SM,
TM,
UM,
VM a
WM
proti
Minister van Asiel en Migratie
SOUDNÍ DVŮR (druhý senát),
ve složení: K. Jürimäe, předsedkyně senátu, K. Lenaerts, předseda Soudního dvora vykonávající funkci soudce druhého senátu, F. Schalin, M. Gavalec (zpravodaj) a Z. Csehi, soudci,
generální advokátka: T. Ćapeta,
za soudní kancelář: A. Lamote, radová,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 27. října 2025,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
|
– |
za PM, QN, RM, SM, TM, UM, VM a WM: T. Neijzen, advocate, a S. Rafi, experte, |
|
– |
za nizozemskou vládu: A. Hanje a J. Langer, jako zmocněnci, |
|
– |
za českou vládu: A. Edelmannová, L. Halajová a J. Vláčil, jako zmocněnci, |
|
– |
za německou vládu: J. Möller a R. Kanitz, jako zmocněnci, |
|
– |
za Evropskou komisi: F. Blanc, M. Debieuvre a F. van Schaik, jako zmocněnkyně, |
po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 4. prosince 2025,
vydává tento
Rozsudek
|
1 |
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60), samotného nebo ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), a dále čl. 2 písm. d) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (Úř. věst. 2011, L 337, s. 9). |
|
2 |
Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi PM, QN, RM, SM, TM, UM, VM a WM, iráckými státními příslušníky a členy téže rodiny, a Minister van Asiel en Migratie (ministr pro azyl a migraci, Nizozemsko) (dále jen „ministr“) ve věci rozhodnutí ministra, kterým byly zamítnuty žádosti prvně uvedených o mezinárodní ochranu. |
Právní rámec
Unijní právo
Směrnice 2011/95
|
3 |
Bod 4 odůvodnění směrnice 2011/95 uvádí: „[... Ú]mluva [o právním postavení uprchlíků, která byla podepsána dne 28. července 1951 v Ženevě (Recueil des traités des Nations unies, svazek 189, s. 150, č. 2545 [1954]) (dále jen „Ženevská úmluva“)] a [P]rotokol [týkající se právního postavení uprchlíků uzavřený v New Yorku dne 31. ledna 1967] jsou základem mezinárodního právního režimu na ochranu uprchlíků.“ |
|
4 |
Článek 2 směrnice, nadepsaný „Definice“, v písmenu d) stanoví: „ ‚[U]prchlíkem‘ [se rozumí] státní příslušník třetí země, který se v důsledku oprávněných obav před pronásledováním [z pronásledování] z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám [sociálním skupinám] nebo i zastávání určitých politických názorů nachází mimo zemi své státní příslušnosti a je neschopen přijmout nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám odmítá ochranu dotyčné země, nebo osoba bez státní příslušnosti, která se ze stejných shora uvedených důvodů nachází mimo zemi svého dosavadního pobytu, která vzhledem ke shora uvedeným obavám se tam nechce nebo nemůže vrátit a na kterou se nevztahuje článek 12.“ |
|
5 |
Článek 4 směrnice, nadepsaný „Posuzování skutečností a okolností“, uvádí: „1. Členské státy mohou pokládat za povinnost žadatele předložit co nejdříve všechny náležitosti potřebné k doložení žádosti o mezinárodní ochranu. Povinností členského státu je posoudit významné náležitosti žádosti ve spolupráci se žadatelem. 2. Náležitosti uvedené v odstavci 1 zahrnují prohlášení žadatele a všechny dokumenty, jež má žadatel k dispozici a které uvádějí jeho věk, jeho původ, jeho vztahy včetně dotčených příbuzných, jeho totožnost, státní příslušnost nebo příslušnosti, zemi nebo země a místo nebo místa jeho předchozího pobytu, předchozí žádosti o azyl, cestovní trasy, cestovní doklady a důvody podání žádosti o mezinárodní ochranu. 3. Posouzení žádosti o mezinárodní ochranu se provádí jednotlivě a jsou při něm zohledněny
4. Skutečnost, že žadatel již byl pronásledován nebo utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám pronásledování nebo způsobení vážné újmy, je závažným ukazatelem odůvodněnosti obav žadatele z pronásledování nebo reálného nebezpečí utrpění vážné újmy, neexistují-li závažné důvody domnívat se, že pronásledování nebo způsobení vážné újmy se již nebude opakovat. 5. Uplatňují-li členské státy zásadu, podle které je povinností žadatele, aby žádost o mezinárodní ochranu zdůvodnil, a nejsou-li jednotlivá prohlášení žadatele doložena písemnými nebo jinými doklady, nevyžadují tato prohlášení důkazy při splnění těchto podmínek:
|
Směrnice 2013/32
|
6 |
Body 10, 16, 18, 22 a 34 odůvodnění směrnice 2013/32 znějí takto:
[…]
[…]
[…]
[…]
|
|
7 |
Článek 2 směrnice, nadepsaný „Definice“, v písmenu f) stanoví: „ ‚[R]ozhodujícím orgánem‘ [se rozumí] kvazisoudní nebo správní orgán členského státu příslušný k posuzování žádostí o mezinárodní ochranu a příslušný k přijímání rozhodnutí v prvním stupni v těchto případech.“ |
|
8 |
Článek 46 směrnice, nadepsaný „Právo na účinný opravný prostředek“, v odstavcích 1 a 3 uvádí: „1. Členské státy zajistí, aby měl žadatel o mezinárodní ochranu právo na účinný opravný prostředek před soudem proti:
[…] 3. Členské státy pro dosažení souladu s odstavcem 1 zajistí, aby účinný opravný prostředek obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU, a to alespoň v řízeních o opravném prostředku u soudu prvního stupně.“ |
Nizozemské právo
|
9 |
Článek 3:3 wet houdende algemene regels van bestuursrecht (Algemene wet bestuursrecht) [zákon, kterým se stanoví obecná pravidla správního práva (obecný zákon o správním právu)] ze dne 4. června 1992 (Stb. 1992, č. 315) ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „Awb“) stanoví: „Správní orgán nevykonává svou pravomoc k přijetí rozhodnutí za jiným účelem, než pro který mu byla svěřena.“ |
|
10 |
Článek 6:19 Awb uvádí: „1. Stížnost nebo žaloba se automaticky týká rovněž rozhodnutí o zpětvzetí, změně nebo nahrazení napadeného rozhodnutí, ledaže by na tom strany neměly dostatečný zájem. […] 6. Zpětvzetí ani nahrazení rozhodnutí nebrání zrušení tohoto rozhodnutí, jestliže na tom má stěžovatel nebo žalobce zájem.“ |
Spor v původním řízení a předběžné otázky
|
11 |
PM, QN, RM, SM, TM, UM, VM a WM (dále jen společně „žalobci v původním řízení“) jsou iráčtí státní příslušníci, kteří jsou členy téže rodiny složené z rodičů a jejich šesti dětí, z toho několika dcer (dále jen „dcery“). |
|
12 |
V roce 2017 podaly v Nizozemsku žádosti o mezinárodní ochranu. Tyto žádosti se zakládaly na třech skupinách důvodů, a sice zaprvé problémech se sousedem, jakož i obavě z krevní msty a nuceného sňatku dívek, zadruhé obavě, že tyto budou podrobeny obřízce, a zatřetí jejich ztotožnění se se základní hodnotou rovnosti žen a mužů a obavě z pronásledování v případě návratu do Iráku. |
|
13 |
Rozhodnutími ze dne 11. září 2023 ministr tyto žádosti o mezinárodní ochranu zamítl jako zjevně nedůvodné. Žalobci v původním řízení podali proti těmto rozhodnutím žalobu k rechtbank Den Haag zittingsplaats Zwolle (Soud prvního stupně v Haagu, zasedající ve Zwolle, Nizozemsko), tedy předkládajícímu soudu. |
|
14 |
Předkládající soud se tuto žalobu zabýval na jednání konaném dne 26. března 2024, načež znovu otevřel dokazování s tím, že čeká na vyhlášení rozsudku ze dne 11. června 2024, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Ženy ztotožňující se s hodnotou rovnosti mezi pohlavími) (C‑646/21, EU:C:2024:487), který by mohl být pro posouzení uvedené žaloby relevantní. |
|
15 |
Po vyhlášení uvedeného rozsudku ministr znovu žalobce v původním řízení vyslechl, vypracoval návrh nového rozhodnutí a doplňujícími rozhodnutími ze dne 25. února 2025 potvrdil zamítnutí uvedených žádostí o mezinárodní ochranu. Ministr však poskytl doplňující odůvodnění k údajnému ztotožnění se se základní hodnotou rovnosti mužů a žen i obavy z obřízky a nucených sňatků dívek. |
|
16 |
Žalobci v původním řízení rozhodnutí ze dne 11. září 2023 a doplňující rozhodnutí ze dne 25. února 2025 (dále jen společně „rozhodnutí dotčená ve věci v původním řízení“) zpochybnili. |
|
17 |
Ačkoli ministr přijal rozhodnutí o zrušení rozhodnutí dotčených v původním řízení ab initio, předkládající soud zdůrazňuje, že podle článku 6:19 Awb má pravomoc tato zrušovací rozhodnutí zrušit, neboť žalobci v původním řízení mají na jejich zrušení zájem. V tomto ohledu uvádí, že rozhodnutí o zrušení rozhodnutí dotčených ve věci v původním řízení mohou být zrušena ze dvou různých důvodů. Zaprvé byla podle něj přijata v rozporu s článkem 3:3 Awb. Zadruhé představují protiprávní zásah ministra do řízení před předkládajícím soudem, takže jsou v rozporu s článkem 47 Listiny a článkem 46 směrnice 2013/32. Předkládající soud konečně uvádí, že z důvodu zrušení těchto zrušovacích rozhodnutí může rozhodnutí dotčená ve věci v původním řízení zkoumat meritorně. |
|
18 |
Pokud jde o zamítnutí žádostí žalobců v původním řízení o mezinárodní ochranu, má předkládající soud za to, že disponuje dostatkem informací k tomu, aby sám posoudil věrohodnost některých tvrzení uvedených na podporu žádostí o azyl, a sice ztotožnění se se základní hodnotou rovnosti žen a mužů, a dále k tomu, aby sám posoudil některé důvody uplatněné na podporu žádostí o mezinárodní ochranu, a sice problémy se sousedem a obavy z krevní msty a z nuceného sňatku dívek. |
|
19 |
Uvedený soud však upřesňuje, že podle judikatury Afdeling Bestuursrechtspraak van de Raad van State (oddělení správního soudnictví Státní rady, Nizozemsko) nemůže taková posuzování provádět. Podle této vnitrostátní judikatury totiž soud, který rozhoduje o zákonnosti zamítavého rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu a má za to, že posouzení hodnověrnosti tvrzení uváděného na podporu této žádosti a obsaženého v takovém rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné, nemůže sám o této věrohodnosti ani o uvedené žádosti rozhodnout. Takový soud by musel takové zamítavé rozhodnutí zrušit a poté věc ministrovi vrátit, aby žádost o mezinárodní ochranu znovu posoudil. |
|
20 |
Předkládající soud přitom uvádí, že má pochybnosti o souladu uvedené vnitrostátní judikatury se směrnicí 2013/32. |
|
21 |
Co se týče obavy žalobců v původním řízení z pronásledování v případě návratu do Iráku, dodává, že pojem „odůvodněné obavy“ není ve směrnici 2011/95 definován a že na vnitrostátní úrovni není zaveden žádný standard pro jejich posuzování. Pokud by přitom takové obavy měly být vyhodnocovány na základě matematické pravděpodobnosti, má uvedený soud za to, že by měl v tomto ohledu vrátit věc ministrovi, aby ji stanovil, jelikož za současného stavu spisu a informací o dotčené zemi nemá k dispozici podklady nezbytné k provedení takového výpočtu. |
|
22 |
Za těchto podmínek se rechtbank Den Haag, zittingsplaats Zwolle (Soud prvního stupně v Haagu, zasedající ve Zwolle) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
|
Řízení před Soudním dvorem
|
23 |
Předkládající soud požádal, aby byla věc projednána v naléhavém řízení o předběžné otázce podle článku 23a statutu Soudního dvora Evropské unie a článku 107 jednacího řádu Soudního dvora. |
|
24 |
Dne 22. července 2025 druhý senát Soudního dvora na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí generální advokátky rozhodl, že této žádosti nevyhoví. |
|
25 |
Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 19. srpna 2025 bylo rozhodnuto, že věc bude projednána ve zrychleném řízení podle čl. 105 odst. 1 jednacího řádu. |
K nařízením (EU) 2024/1347 a 2024/1348
|
26 |
Aniž předkládající soud v položených otázkách formálně odkazoval na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1347 ze dne 14. května 2024 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu udělené ochrany, o změně směrnice Rady 2003/109/ES a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU (Úř. věst. L, 2024/1347, a oprava Úř. věst. L, 2025/90926) nebo nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. května 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (Úř. věst. L, 2024/1348), požádal Soudní dvůr, aby tato nařízení zahrnul do odpovědí na tyto otázky, jelikož by mohl být nucen je v rámci přezkumu sporu v původním řízení použít. |
|
27 |
Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudnímu dvoru v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU přísluší poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. V tomto směru může Soudní dvůr zohlednit normy unijního práva, na které vnitrostátní soud ve svých otázkách neodkázal (viz rozsudky ze dne 20. března 1986, Tissier, 35/85, EU:C:1986:143, bod 9, a ze dne 1. srpna 2025, Alace a Canpelli, C‑758/24 a C‑759/24, EU:C:2025:591, bod 44). |
|
28 |
Nejprve je však třeba uvést, že podle článku 42 se nařízení 2024/1347 použije od 12. června 2026. |
|
29 |
Není tedy prokázáno, že výklad tohoto nařízení je pro předkládající soud nezbytný k tomu, aby mohl ve věci v původním řízení rozhodnout. |
|
30 |
V každém případě je třeba uvést, že čl. 2 písm. d) směrnice 2011/95 a čl. 3 bod 5 nařízení 2024/1347, které definují pojem „uprchlík“, mají totožné znění. Výklad výrazu „oprávněné obavy z pronásledování“, který je použit v čl. 2 písm. d) uvedené směrnice, je proto relevantní pro účely případného výkladu téhož výrazu, který je použit v čl. 3 bodě 5 uvedeného nařízení. |
|
31 |
Dále z čl. 79 odst. 2 a 3 nařízení 2024/1348 vyplývá, že se toto nařízení použije od 12. června 2026 a vedle toho že se použije na řízení o udělení mezinárodní ochrany ve vztahu k žádostem podaným od 12. června 2026. |
|
32 |
Z toho plyne, že takové žádosti o mezinárodní ochranu, jako jsou žádosti žalobců v původním řízení, podané před tímto datem, se řídí směrnicí 2013/32. |
|
33 |
Za těchto podmínek není třeba výkladu nařízení 2024/1347 a 2024/1348. |
K předběžným otázkám
K první až čtvrté otázce
|
34 |
Podstatou první až čtvrté otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32 ve spojení s článkem 47 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že přiznává soudu prvního stupně, k němuž byl podán opravný prostředek proti zamítavému rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu, pravomoc závazně rozhodnout o hodnověrnosti tvrzení uplatněných na podporu této žádosti, věrohodnosti obav žadatele z pronásledování nebo reálného nebezpečí vážné újmy v případě návratu do země původu, jakož i o důvodnosti uvedené žádosti s přihlédnutím ke skutečnostem uvedeným v rámci řízení o tomto prostředku, a dále zda členské státy mohou případně omezit tuto pravomoc tak, že k posuzování žádostí o mezinárodní ochranu a rozhodování o jejich důvodnosti je příslušný pouze rozhodující orgán ve smyslu čl. 2 písm. f) této směrnice (dále jen „rozhodující orgán“). |
|
35 |
V prvé řadě je třeba uvést, že směrnice 2013/32 rozlišuje mezi „rozhodujícím orgánem“, který v čl. 2 písm. f) definuje jako „kvazisoudní nebo správní orgán členského státu příslušný k posuzování žádostí o mezinárodní ochranu a příslušný k přijímání rozhodnutí v prvním stupni v těchto případech“, na jedné straně a „soudem“, jenž je uveden v jejím článku 46, na straně druhé. Řízení před rozhodujícím orgánem se řídí ustanoveními kapitoly III této směrnice, nadepsané „Řízení v prvním stupni“, kdežto pro řízení před soudem platí pravidla stanovená v kapitole V uvedené směrnice, která je nadepsána „Řízení o opravném prostředku“ a tvoří ji uvedený článek 46 (viz rozsudky ze dne 25. července 2018, Alheto, C‑585/16, EU:C:2018:584, bod 103, a ze dne 16. července 2020, Addis, C‑517/17, EU:C:2020:579, bod 61). |
|
36 |
Jak vyplývá z bodu 34 odůvodnění směrnice 2013/32, postupy pro posuzování potřebnosti mezinárodní ochrany by měly příslušným orgánům umožnit řádné posouzení žádosti o takovou ochranu. |
|
37 |
Je rovněž třeba zdůraznit, že z bodů 16 a 22 odůvodnění a z článku 4 uvedené směrnice, jakož i z její obecné systematiky plyne, že posouzení žádosti o mezinárodní ochranu správním nebo kvazisoudním orgánem vybaveným specifickými prostředky a pracovníky kvalifikovanými v této oblasti je zásadní fází společného postupu zavedeného touto směrnicí (viz rozsudky ze dne 25. července 2018, Alheto, C‑585/16, EU:C:2018:584, bod 116, a ze dne 16. července 2020, Addis, C‑517/17, EU:C:2020:579, bod 61). |
|
38 |
Mimoto je třeba připomenout, že posuzování, které se řídí článkem 4 směrnice 2011/95, podle kterého musí rozhodující orgán přijmout rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu, probíhá ve dvou samostatných fázích. V první z nich musí rozhodující orgán zjistit skutkové okolnosti, které mohou sloužit jako důkazy na podporu žádosti. Ve druhé fázi musí provést právní posouzení těchto poznatků, které spočívá v rozhodnutí, zda jsou vzhledem k okolnostem charakterizujícím daný případ splněny hmotněprávní podmínky pro přiznání mezinárodní ochrany (obdobně viz rozsudek ze dne 22. listopadu 2012, M., C‑277/11, EU:C:2012:744, bod 64). |
|
39 |
Je zajisté pravda, že posouzení hodnověrnosti tvrzení uvedených na podporu žádosti o mezinárodní ochranu a věrohodnosti obav z pronásledování nebo reálného nebezpečí vážné újmy spadá do první fáze a posouzení skutkového stavu. Toto posouzení však neuniká pravomoci soudu prvního stupně, k němuž byl podán opravný prostředek proti zamítavému rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu. |
|
40 |
Článek 46 odst. 1 směrnice 2013/32 totiž přiznává žadatelům o mezinárodní ochranu právo na účinný opravný prostředek před soudem proti rozhodnutím týkajícím se takových žádostí. Článek 46 odst. 3 vymezuje rozsah tohoto práva, přičemž upřesňuje, že členské státy vázané touto směrnicí musí zajistit, aby soud, u něhož je rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu napadeno, provedl „úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95“ (viz rozsudky ze dne 25. července 2018, Alheto, C‑585/16, EU:C:2018:584, bod 106, a ze dne 1. srpna 2025, Alace a Canpelli, C‑758/24 a C‑759/24, EU:C:2025:591, bod 76). |
|
41 |
Co se týče rozsahu uvedeného práva, Soudní dvůr rozhodl, že formulace „zajistí, aby účinný opravný prostředek obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky“, musí být vykládána v tom smyslu, že členské státy jsou povinny na základě posledně uvedeného ustanovení upravit vnitrostátní právo tak, aby soud při rozhodování o uvedených opravných prostředcích posoudil všechny skutkové a právní okolnosti, které mu umožní provést aktualizované posouzení daného případu (rozsudky ze dne 25. července 2018, Alheto, C‑585/16, EU:C:2018:584, bod 110, jakož i ze dne 1. srpna 2025, Alace a Canpelli, C‑758/24 a C‑759/24, EU:C:2025:591, bod 81). |
|
42 |
V tomto ohledu Soudní dvůr upřesnil, že výraz „ex nunc“ zdůrazňuje povinnost soudu provést posouzení, které případně zohlední nové okolnosti, jež nastaly po přijetí rozhodnutí, které je předmětem opravného prostředku (rozsudky ze dne 25. července 2018, Alheto, C‑585/16, EU:C:2018:584, bod 111, jakož i ze dne 1. srpna 2025, Alace a Canpelli, C‑758/24 a C‑759/24, EU:C:2025:591, bod 82). |
|
43 |
Takové posouzení totiž umožňuje vyřídit žádost o mezinárodní ochranu úplně, aniž by bylo nutné vracet věc rozhodujícímu orgánu (rozsudek ze dne 25. července 2018, Alheto, C‑585/16, EU:C:2018:584, bod 112). |
|
44 |
Soudní dvůr dále uvedl, že přídavné jméno „úplné“ uvedené v čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32 potvrzuje, že soud je povinen posoudit jak skutečnosti, jež rozhodující orgán zohlednil nebo měl zohlednit, tak skutečnosti, které nastaly po přijetí rozhodnutí tímto orgánem (rozsudky ze dne 25. července 2018, Alheto, C‑585/16, EU:C:2018:584, bod 113, a ze dne 1. srpna 2025, Alace a Canpelli, C‑758/24 a C‑759/24, EU:C:2025:591, bod 83). |
|
45 |
Z toho zaprvé plyne, že podle judikatury Soudního dvora uvedené v bodech 41 až 43 tohoto rozsudku má soud prvního stupně, k němuž byl podán opravný prostředek proti zamítavému rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu, pravomoc k posouzení skutkového stavu a provedení vlastního úplného a aktualizovaného posouzení skutečností, které před ním byly projednávány. |
|
46 |
Pouze posouzení skutkového stavu totiž umožňuje posoudit hodnověrnost tvrzení uvedených na podporu žádosti o mezinárodní ochranu a věrohodnost obav z pronásledování nebo reálného nebezpečí vážné újmy, které jsou podstatnými součástmi posouzení potřeby této ochrany. |
|
47 |
Zadruhé soud prvního stupně, k němuž byl podán opravný prostředek proti zamítavému rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu, je povinen, jak vyplývá z bodů 42 a 44 tohoto rozsudku, posoudit jak skutečnosti, které rozhodující orgán zohlednil nebo měl zohlednit, tak skutečnosti, které nastaly po přijetí tohoto rozhodnutí tímto orgánem. |
|
48 |
To znamená, že takový soud může zohlednit skutečnosti uvedené během řízení o opravném prostředku, které však ještě nebyly během správní fáze k dispozici. |
|
49 |
Mimoto by vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu bylo značně zpožděno, kdyby uvedený soud musel vrátit spis rozhodujícímu orgánu, aby tyto skutečnosti zohlednil při rozhodování o potřebě mezinárodní ochrany žadatele. |
|
50 |
Pravomoc takového soudu zohlednit nové skutečnosti, k nimž se uvedený orgán nevyjádřil, odpovídá cíli směrnice 2013/32, kterým je zejména, aby žádosti o mezinárodní ochranu byly vyřízeny „co možná nejdříve, aniž by tím bylo dotčeno provedení přiměřeného a úplného posouzení“, jak vyplývá především z bodu 18 jejího odůvodnění (rozsudky ze dne 25. července 2018, Alheto, C‑585/16, EU:C:2018:584, body 111 a 112, jakož i ze dne 4. října 2024, Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky, C‑406/22, EU:C:2024:841, body 78 a 88). |
|
51 |
Pokud jde o to, zda musí mít žadatel o mezinárodní ochranu a rozhodující orgán možnost se k těmto novým skutečnostem vyjádřit, Soudní dvůr uvedl, že soud je povinen, jak vyplývá z článku 47 Listiny, poskytnout tomuto žadateli možnost se vyjádřit, pokud na něj tyto skutečnosti mohou mít nepříznivý vliv (rozsudek ze dne 25. července 2018, Alheto, C‑585/16, EU:C:2018:584, bod 114). |
|
52 |
Uvedený soud musí rovněž v souladu se zásadou kontradiktornosti poskytnout rozhodujícímu orgánu příležitost se k takovým novým skutečnostem vyjádřit. |
|
53 |
Takový výklad se nabízí tím spíše, že uvedený soud musí tyto nové skutečnosti zohlednit k tomu, aby mohl o žádosti o mezinárodní ochranu rozhodnout úplným způsobem. |
|
54 |
Z toho plyne, že za účelem splnění požadavku úplného ex nunc posouzení stanoveného v čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32 musí mít vnitrostátní soud prvního stupně, k němuž byl podán opravný prostředek proti zamítavému rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu, pravomoc k provedení vlastního posouzení skutečností a dále musí zohlednit nové okolnosti, jež nastaly po přijetí rozhodnutí, které je předmětem opravného prostředku, přičemž je třeba zajistit, aby strany měly příležitost se k nim vyjádřit. |
|
55 |
Ve druhé řadě z judikatury Soudního dvora vyplývá, že unijní normotvůrce tím, že stanovil, že soud, který je příslušný rozhodovat o opravném prostředku proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu, je povinen případně zkoumat „potřebu mezinárodní ochrany“ žadatele, zamýšlel přijetím čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32 svěřit uvedenému soudu, má-li tento za to, že disponuje všemi skutkovými a právními poznatky nezbytnými v tomto ohledu, pravomoc, aby po provedení úplného ex nunc, tedy vyčerpávajícího a aktualizovaného, posouzení těchto poznatků závazně rozhodl o otázce, zda uvedený žadatel splňuje podmínky stanovené ve směrnici 2011/95 k tomu, aby mu byla přiznána mezinárodní ochrana (rozsudek ze dne 29. července 2019, Torubarov, C‑556/17, EU:C:2019:626, bod 65). |
|
56 |
Zaprvé z této judikatury, jakož i z bodů 41 až 44 tohoto rozsudku vyplývá, že normotvůrce v čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32 vymezil rozsah a intenzitu zkoumání potřeby mezinárodní ochrany žadatelů vnitrostátním soudem prvního stupně, k němuž byl podán opravný prostředek proti zamítavému rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu. Z toho plyne, že vymezení rozsahu a intenzity tohoto zkoumání nespadá do procesní autonomie členských států. Členské státy tudíž nemohou omezit pravomoc takového soudu rozhodovat o této potřebnosti. |
|
57 |
Jinak tomu nemůže být ani z důvodu, že rozhodující orgán by měl k věcnému zkoumání žádostí o mezinárodní ochranu lepší předpoklady a vybavenost. Je pravda, že zkoumání takové žádosti tímto orgánem je v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 37 tohoto rozsudku zásadní fází společných řízení zavedených směrnicí 2013/32. V rámci systému upraveného touto směrnicí však uvedený orgán není jediným příslušným k posuzování žádostí o mezinárodní ochranu a rozhodování o jejich důvodnosti, jak vyplývá zejména z judikatury uvedené v bodě 55 tohoto rozsudku. |
|
58 |
Stejně tak z předchozích úvah vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí nizozemská vláda ve svém vyjádření, je vnitrostátnímu soudu prvního stupně, k němuž byl podán opravný prostředek proti zamítavému rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu, svěřena pravomoc jdoucí nad rámec „zdrženlivějšího přezkumu“ rozhodnutí rozhodujícího orgánu. V důsledku toho takový soud nemůže být nucen vykonávat tuto pravomoc „zdrženlivě“, ale naopak musí provést úplné ex nunc, tedy vyčerpávající a aktualizované, posouzení skutkových a právních okolností, jakož i potřeby mezinárodní ochrany žadatele. |
|
59 |
Zadruhé je pravda, že podle judikatury Soudního dvora se čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32 vztahuje pouze na posouzení opravného prostředku, a netýká se tedy toho, co bude následovat po případném zrušení rozhodnutí, jež je jeho předmětem (rozsudek ze dne 29. července 2019, Torubarov, C‑556/17, EU:C:2019:626, bod 54). |
|
60 |
Z judikatury však rovněž vyplývá, že přiznání pravomoci závazně rozhodnout o tom, zda žadatel splňuje podmínky stanovené směrnicí 2011/95 pro přiznání mezinárodní ochrany, takovému soudu znamená, že pokud tento zruší rozhodnutí správního orgánu po úplném a aktualizovaném posouzení potřeby mezinárodní ochrany žadatele ve světle všech relevantních právních a skutkových okolností a konstatuje, že tomuto žadateli musí být mezinárodní ochrana přiznána, a poté vrátí věc tomuto správnímu orgánu k tomu, aby přijal nové rozhodnutí, je uvedený orgán povinen požadovanou mezinárodní ochranu přiznat, s výhradou nových skutkových nebo právních okolností objektivně vyžadujících nové aktualizované posouzení. Stejně tak pokud tentýž správní orgán následně přijme rozhodnutí v opačném smyslu, aniž za tímto účelem prokáže, že nastaly nové okolnosti odůvodňující nové posouzení potřeby mezinárodní ochrany uvedeného žadatele, musí uvedený soud toto rozhodnutí, které není v souladu s jeho předchozím rozsudkem, změnit a nahradit ho vlastním rozhodnutím o žádosti o mezinárodní ochranu, přičemž v případě potřeby nepoužije vnitrostátní právní úpravu, která by mu takový postup zakazovala (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. července 2019, Torubarov, C‑556/17, EU:C:2019:626, body 66, 73, 75, 77 a 78). |
|
61 |
V projednávaném případě z vysvětlení poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že má za to, že disponuje dostatkem informací k tomu, aby sám posoudil hodnověrnost některých tvrzení žadatelů o mezinárodní ochranu, jakož i některých důvodů uplatněných na podporu jejich žádostí. Upřesňuje však, že podle judikatury Afdeling Bestuursrechtspraak van de Raad van State (oddělení správního soudnictví Státní rady) nemá pravomoc taková posouzení provádět a měl by se spokojit se zrušením rozhodnutí dotčených ve věci v původním řízení a vrácením věci ministrovi, aby žádosti o mezinárodní ochranu znovu posoudil. |
|
62 |
V tomto ohledu je třeba připomenout, že vnitrostátní soudy jsou při použití vnitrostátního práva povinny vykládat toto právo v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu dotčené směrnice, aby dosáhly jí zamýšleného výsledku, a tudíž souladu s čl. 288 třetím pododstavcem SFEU (rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Bauer a Willmeroth, C‑569/16 a C‑570/16, EU:C:2018:871, bod 66 a citovaná judikatura). |
|
63 |
Zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který bude v souladu s jí sledovaným cílem (rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Bauer a Willmeroth, C‑569/16 a C‑570/16, EU:C:2018:871, bod 67 a citovaná judikatura). |
|
64 |
Jak Soudní dvůr rozhodl, požadavek konformního výkladu ukládá vnitrostátním soudům mimo jiné povinnost případně změnit ustálenou judikaturu, vychází-li tato z výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli určité směrnice. Vnitrostátní soud se proto zejména nemůže platně domnívat, že dotčené vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem pouze z toho důvodu, že toto ustanovení bylo předtím konstantně vykládáno v rozporu s ním (rozsudek ze dne 17. dubna 2018, Egenberger, C‑414/16, EU:C:2018:257, body 72 a 73, jakož i citovaná judikatura). |
|
65 |
Nicméně pro případ, že by takový konformní výklad nebyl možný, zdůraznil Soudní dvůr požadavek, aby příslušný soud za účelem uplatnění unijního práva vyloučil použití ustanovení vnitrostátních právních předpisů představujících případně překážku plného účinku unijních norem majících přímý účinek, jako je například čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32 ve spojení s článkem 47 Listiny (rozsudek ze dne 3. dubna 2025, Barouk, C‑283/24, EU:C:2025:236, bod 41 a citovaná judikatura). |
|
66 |
Konečně, možnost odvolat se proti rozhodnutí vnitrostátního soudu prvního stupně, k němuž byl podán opravný prostředek proti zamítavému rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu, nemůže předchozí úvahy zpochybnit. |
|
67 |
Podle znění čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32 se účinný opravný prostředek, který členské státy mají povinně zavést, musí týkat „alespoň […] řízení o opravném prostředku u soudu prvního stupně“. Toto ustanovení členské státy zavazuje, aby takový opravný prostředek upravily, přičemž jim ponechává možnost zavést odvolací nebo kasační řízení, avšak aby se charakteristiky přezkumu stanoveného uvedeným ustanovením nelišily v závislosti na tom, zda členské státy této možnosti využijí. |
|
68 |
S ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na první až čtvrtou otázku odpovědět tak, že čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32 ve spojení s článkem 47 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že přiznává soudu prvního stupně, k němuž byl podán opravný prostředek proti zamítavému rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu, pravomoc závazně rozhodnout o hodnověrnosti tvrzení uplatněných na podporu této žádosti, věrohodnosti obav žadatele z pronásledování nebo reálného nebezpečí vážné újmy v případě návratu do země původu, jakož i o důvodnosti uvedené žádosti s přihlédnutím ke skutečnostem uvedeným v rámci řízení o tomto prostředku, a dále že členské státy nemohou tuto pravomoc omezit. |
K páté otázce
|
69 |
Podstatou páté otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 2 písm. d) směrnice 2011/95 musí být vykládán v tom smyslu, že výraz „oprávněné obavy z pronásledování“ míří na situaci, v níž existuje přiměřená pravděpodobnost, že žadatel o mezinárodní ochranu bude po návratu do země původu pronásledován, a případně podle jakých kritérií musí být taková pravděpodobnost určována. |
|
70 |
V projednávaném případě z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že předkládající soud zvažuje dva standardy pro posouzení oprávněných obav z pronásledování. Na jedné straně by tyto obavy mohly být posuzovány na základě matematického výpočtu pravděpodobnosti. Na druhé straně by uvedené obavy mohly být definovány jako „přiměřená pravděpodobnost“ nebo „důvodné riziko pronásledování“. Pro takový případ se uvedený soud táže, zda relevantní kritérium spočívá v určení, zda z pohledu uvážlivého a rozumně uvažujícího člověka nacházejícího se v situaci žadatele o mezinárodní ochranu lze po zvážení všech známých okolností považovat návrat do země původu za nepřijatelný. |
|
71 |
V tomto ohledu je v první řadě třeba připomenout, že podle čl. 2 písm. d) směrnice 2011/95, který přebírá čl. 1 oddíl A bod 2 Ženevské úmluvy, se „uprchlíkem“ rozumí státní příslušník třetí země, který se v důsledku oprávněných obav z pronásledování z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů zastávání určitých politických názorů či příslušnosti k určitým sociálním skupinám nachází mimo zemi své státní příslušnosti a je neschopen přijmout ochranu dotyčné země nebo ji vzhledem ke shora uvedeným obavám odmítá. |
|
72 |
Pokud jde o posouzení toho, zda žadatel o mezinárodní ochranu má oprávněné obavy z pronásledování, Soudní dvůr zdůraznil, že takové posouzení musí být prováděno s ostražitostí a opatrností, neboť se jedná o otázky týkající se osobní integrity a individuálních svobod, tj. otázky, které se vztahují k základním hodnotám Evropské unie (obdobně viz rozsudek ze dne 2. března 2010, Salahadin Abdulla a další, C‑175/08, C‑176/08, C‑178/08 a C‑179/08, EU:C:2010:105, body 88 až 90). |
|
73 |
Z judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že v systému směrnice 2011/95 musí mít posouzení odůvodněnosti obav žadatele z pronásledování v souladu s jejím čl. 4 odst. 3 individuální povahu a musí být prováděno případ od případu. Při takovém posouzení musí příslušné vnitrostátní orgány určit, zda prokázané okolnosti představují takové ohrožení, že dotyčná osoba může mít s ohledem na svou individuální situaci oprávněné obavy ze skutečného pronásledování. Toto určení musí spočívat pouze na konkrétním zhodnocení skutečností a okolností v souladu s pravidly uvedenými zejména v čl. 4 odst. 3 až 5 uvedené směrnice [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. září 2023, Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie (Politické názory zastávané v hostitelském členském státě), C‑151/22, EU:C:2023:688, bod 42]. |
|
74 |
Článek 4 odst. 3 směrnice 2011/95 vyjmenovává v písmenech a) až e) skutečnosti, které musí být za tímto účelem zohledněny, mezi něž patří zejména všechny významné skutečnosti týkající se země původu žadatele v době rozhodování o žádosti, informace a dokumenty umožňující určit, zda žadatel byl nebo by mohl být pronásledován, jakož i jeho konkrétní postavení a osobní situace. Článek 4 odst. 4 uvedené směrnice uvádí, že skutečnost, že žadatel již byl pronásledován nebo vystaven přímým hrozbám pronásledování, je závažným ukazatelem odůvodněnosti obav žadatele z pronásledování, neexistují-li závažné důvody se domnívat, že pronásledování se již nebude opakovat. |
|
75 |
Příslušné orgány členských států musí provést úplné a důkladné posouzení všech relevantních okolností týkajících se zvláštní osobní situace tohoto žadatele a obecného kontextu země jeho původu, zvláště v jeho politických, právních, soudních, historických a kulturních souvislostech, aby určily, zda jsou obavy uvedeného žadatele, že bude osobně pronásledován, oprávněné [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. září 2023, Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie (Politické názory zastávané v hostitelském členském státě), C‑151/22, EU:C:2023:688, bod 45]. |
|
76 |
Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že pro určení, zda se žadatel o mezinárodní ochranu obává pronásledování oprávněně, je třeba s ostražitostí a opatrností provést individuální, konkrétní a objektivní posouzení osobní situace tohoto žadatele a skutečností a okolností týkajících se jeho žádosti a situace v zemi jeho původu. |
|
77 |
Ve druhé řadě je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury musí být ustanovení směrnice 2011/95 vykládána nejen ve světle její obecné systematiky a účelu, ale rovněž s ohledem na Ženevskou úmluvu, která představuje „základ mezinárodního právního režimu na ochranu uprchlíků“, jak je uvedeno v bodě 4 odůvodnění této směrnice [rozsudek ze dne 4. října 2024, Bundesamt für Fremdenwesen und Asyl a další (Afgánské ženy), C‑608/22 a C‑609/22, EU:C:2024:828, bod 33 a citovaná judikatura]. |
|
78 |
V tomto kontextu jsou zvláště relevantní akty Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) vzhledem k roli svěřené tomuto úřadu Ženevskou úmluvou [rozsudek ze dne 16. ledna 2024, Intervjuirašt organ na DAB pri MS (Ženy, které se staly oběťmi domácího násilí), C‑621/21, EU:C:2024:47, bod 38 a citovaná judikatura]. |
|
79 |
Výraz „má oprávněné obavy před pronásledováním [z pronásledování]“ uvedený v čl. 1 oddílu A bodě 2 Ženevské úmluvy je vyložen v bodech 37 až 50 dokumentu UNHCR HCR/1P/4/FRE/REV.4 z února 2019, nazvaného „Příručka k postupům pro určování právního postavení uprchlíků a vybraná doporučení UNHCR z oblasti mezinárodní ochrany: v souladu s Úmluvou z roku 1951 a s Protokolem z r. 1967 týkajících se právního postavení uprchlíků“. |
|
80 |
Podle tohoto dokumentu mají „oprávněné obavy z pronásledování“ subjektivní a objektivní rozměr. Vzhledem k subjektivní povaze obav spočívá posouzení situace žadatele o mezinárodní ochranu spíše na zhodnocení jeho prohlášení nežli na vyhodnocování situace v zemi jeho původu. Nicméně vzhledem k tomu, že tento subjektivní prvek je konkretizován výrazem „oprávněné“, postavení uprchlíka nemůže být určováno pouze duševním rozpoložením tohoto žadatele, ale musí být založeno na objektivní situaci a individuálním posouzení. Při posuzování existence oprávněných obav je tedy třeba přihlížet k oběma aspektům. |
|
81 |
Z těchto pokynů vyplývá, že posuzování existence „oprávněných obav z pronásledování“ nemůže být prováděno pouze ze subjektivního pohledu žadatele o mezinárodní ochranu, ale musí být založeno na objektivním posouzení situace. |
|
82 |
A dále jsou požadovaným standardem obavy, které jsou oprávněné nebo přiměřeně doložitelné. |
|
83 |
Ve třetí řadě je třeba připomenout, že podle bodu 10 odůvodnění směrnice 2013/32 by členské státy měly při jejím provádění zohlednit příslušné pokyny vypracované Evropským podpůrným úřadem pro otázky azylu (EASO), který byl v roce 2022 nahrazen Agenturou Evropské unie pro otázky azylu (EUAA) |
|
84 |
Přitom EUAA zaprvé na stranách 20 a 21 své praktické příručky s podtitulem „Podmínky pro získání nároku na mezinárodní ochranu“ uvádí, že k tomu, aby mohly být subjektivní obavy žadatele o mezinárodní ochranu považovány za opodstatněné, musí být objektivně doloženy. Mimoto je pro posouzení situace tohoto žadatele třeba jeho individuální situaci zkoumat ve světle informací o obecné situaci v zemi jeho původu. |
|
85 |
Zadruhé na stranách 118 a 119 „Praktické příručky o [k] hodnocení důkazů a rizik“ agentura EUAA upřesňuje, že obavy z pronásledování se považují za odůvodněné, pokud pravděpodobnost rizika pronásledování přesáhne určitou prahovou hodnotu. Podle této příručky je přitom třeba vyžadovat přiměřenou míru pravděpodobnosti, takže pouhá možnost pronásledování sice k prokázání odůvodněnosti uplatňovaných obav není dostatečná, nemělo by být však vyžadováno, aby toto riziko bylo jisté. |
|
86 |
Z těchto tří souborů úvah vyplývá, že ke zjištění existence odůvodněných obav z pronásledování nemohou příslušné vnitrostátní orgány vycházet pouze ze subjektivního hlediska žadatele o mezinárodní ochranu, ale musí provést individuální, konkrétní a objektivní posouzení osobní situace tohoto žadatele a skutečností a okolností týkajících se jeho žádosti a situace v zemi jeho původu. |
|
87 |
Dále z nich plyne, že obavy z pronásledování musí být považovány za prokázané, pokud existuje přiměřená pravděpodobnost, že se nebezpečí pronásledování, na které se žadatel odvolává, po jeho návratu do země původu stane skutečností. |
|
88 |
S ohledem na všechny předcházející úvahy je třeba na pátou otázku odpovědět tak, že čl. 2 písm. d) směrnice 2011/95 musí být vykládán v tom smyslu, že výraz „oprávněné obavy z pronásledování“ míří na situaci, v níž existuje přiměřená pravděpodobnost, že žadatel o mezinárodní ochranu bude po návratu do země původu pronásledován, a ke zjištění existence takových obav musí příslušné vnitrostátní orgány provést individuální, konkrétní a objektivní posouzení osobní situace tohoto žadatele a skutečností a okolností týkajících se jeho žádosti a situace v zemi jeho původu. |
K nákladům řízení
|
89 |
Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. |
|
Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto: |
|
|
|
Podpisy |
( *1 ) – Jednací jazyk: nizozemština.
( i ) – Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.