–

za Evropskou komisi: S. Noë, H. Tserepa-Lacombe a C. Vang, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 15 bodu 5 a čl. 16 bodu 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi A1 a A2, dvěma fyzickými osobami s bydlištěm v Dánsku, na straně jedné a I, pojišťovnou se sídlem v Nizozemsku (dále jen „pojišťovna I“), na straně druhé, který se týká platnosti ujednání o soudní příslušnosti stanoveného ve smlouvě o havarijním pojištění plavidla týkající se plachetnice.

Právní rámec

Nařízení č. 1215/2012

3

Body 15 a 18 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 uvádějí:

4

Pravidla pro určení příslušnosti ve věcech pojištění, která jsou předmětem kapitoly II oddílu 3 nařízení, jsou uvedena v jeho článcích 10 až 16.

5

Článek 10 uvedeného nařízení zní takto:

6

Článek 11 téhož nařízení v odstavci 1 stanoví:

7

Článek 15 nařízení č. 1215/2012 stanoví:

8

Článek 16 tohoto nařízení stanoví:

9

Jak vyplývá z bodu 41 odůvodnění nařízení č. 1215/2012, v souladu s články 1 a 2 Protokolu (č. 22) o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o EU a ke Smlouvě o FEU, se Dánské království neúčastnilo přijetí tohoto nařízení a toto nařízení pro něj nebylo závazné ani použitelné. V souladu s čl. 3 odst. 2 Dohody mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2005, L 299, s. 62) však tento členský stát dopisem ze dne 20. prosince 2012 oznámil Evropské komisi své rozhodnutí, že bude uplatňovat obsah uvedeného nařízení (Úř. věst. 2013, L 79, s. 4) s tím důsledkem, že ustanovení tohoto nařízení se uplatní na vztahy mezi Evropskou unií a Dánskem. Podle ustanovení čl. 3 odst. 6 této dohody zakládá oznámení Dánska vzájemné závazky mezi Dánskem a Unií (Úř. věst. 2013, L 79, s. 4).

Směrnice 2009/138

10

Článek 13 směrnice 2009/138 stanoví:

11

Část 6, nadepsaná „Plavidla (námořní, jezerní, říční a průplavová)“ přílohy I části A této směrnice, zní následovně:

–

říčních a průplavových plavidel,

–

jezerních plavidel,

–

námořních plavidel.“

Rozhodnutí 2014/887/EU

12

Bod 7 odůvodnění rozhodnutí Rady 2014/887/EU ze dne 4. prosince 2014 o schválení Haagské úmluvy ze dne 30. června 2005 o dohodách o volbě soudu jménem Evropské unie (Úř. věst. 2014, L 353, s. 5) uvádí:

13

„Prohlášení Evropské unie v okamžiku schválení Haagské úmluvy ze dne 30. června 2005 o dohodách o volbě soudu […] učiněné v souladu s článkem 21 [této] úmluvy“ uvedené v příloze I rozhodnutí 2014/887 zní:

Spor v původním řízení a předběžná otázka

14

Dne 15. října 2013 uzavřeli A1 a A2 kupní smlouvu na použitou plachetnici za cenu 315 000 eur s maloobchodníkem se sídlem v Ijmuidenu (Nizozemsko).

15

A1 a A2 uzavřeli rovněž smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu a havarijním pojištění plavidla týkající se této plachetnice s pojišťovnou I. Při uzavření této smlouvy, která nabyla účinnosti dne 1. listopadu 2013, A1 a A2 uvedli ve formuláři žádosti o pojištění poskytnutém touto pojišťovnou, nazvaném „Application form yacht insurance“ (formulář žádosti o pojištění jachty), zaprvé, že uvedená plachetnice má domovský přístav v Dánsku, a zadruhé, že je používána pouze pro soukromé a rekreační účely a není pronajímána.

16

Na základě ustanovení pojistných podmínek stanovených uvedenou smlouvou mohl pojistník předložit případný spor příslušnému soudu v Nizozemsku.

17

V květnu 2018 loď náležející A1 a A2 uvízla ve Finsku na mělčině. Na jaře následujícího roku byly zjištěny škody na kýlu a trupu uvedené plachetnice. V květnu 2019 oznámili tedy žalobci, že loď uvízla na mělčině, pojišťovně I, která na základě znaleckého posudku odmítla uhradit nahlášené škody, a to z důvodu jejich povahy.

18

Následně A1 a A2 podali proti této společnosti žalobu k Retten i Helsingør (soud v Helsingøru, Dánsko), kterou se domáhali, aby bylo této společnosti uloženo uhradit náklady spojené s náhradou těchto škod vyčíslené na 300 000 dánských korun (DKK) (přibližně 40 300 eur). V rámci této žaloby vznesla uvedená pojišťovna námitku nepřípustnosti z důvodu, že podle ujednání o soudní příslušnosti obsaženého v dotčené pojistné smlouvě měla být uvedená žaloba podána k nizozemskému soudu.

19

Rozsudkem ze dne 19. května 2020 Retten i Helsingør (soud v Helsingøru) této námitce nepřípustnosti vyhověl.

20

A1 a A2 podali proti tomuto rozsudku odvolání k předkládajícímu soudu, Østre Landsret (odvolací soud pro východní oblast, Dánsko), v němž se domáhali vrácení věci k Retten i Helsingør (soud v Helsingøru) a podpůrně meritorního přezkumu žaloby předkládajícím soudem z důvodu, že plachetnice dotčená v původním řízení jakožto rekreační plavidlo nespadá pod čl. 16 bod 5 nařízení č. 1215/2012, a že v důsledku toho právem podali žalobu v prvním stupni k dánskému soudu.

21

Konkrétně A1 a A2 tvrdí, že jako „velká rizika“ ve smyslu tohoto ustanovení je třeba kvalifikovat pouze škodu vzniklou plavidlu, které je pojištěno a využíváno pro obchodní účel, která vznikla v rámci takového užívání. Výklad uvedeného ustanovení, podle něhož jsou za „velká rizika“ považovány veškeré škody vzniklé každému plavidlu bez ohledu na jeho velikost a užívání, včetně škody na rekreačních plavidlech používaných pro soukromé účely, by byl v rozporu s cíli sledovanými nařízením č. 1215/2012, a zejména s cílem chránit slabší stranu ve smluvním vztahu.

22

Pojišťovna I zpochybňuje argumentaci, kterou předložili A1 a A2. Podle této společnosti uzavřeli posledně uvedení pojistnou smlouvu obsahující závazné ujednání o soudní příslušnosti, podle níž je příslušným soudem nizozemský soud, i když mají postavení spotřebitelů. Takové ujednání je podle čl. 15 bodu 5 nařízení č. 1215/2012 přípustné, jelikož takové havarijní pojištění plavidla, jako je pojištění dotčené ve věci v původním řízení, spadá pod pojem „velká rizika“ ve smyslu čl. 16 bodu 5 tohoto nařízení ve spojení s čl. 13 bodem 27 směrnice 2009/138.

23

Za těchto okolností se Østre Landsret (odvolací soud pro východní oblast) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

K předběžné otázce

24

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 15 bod 5 nařízení č. 1215/2012 ve spojení s čl. 16 bodem 5 tohoto nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že se na smlouvu o havarijním pojištění plavidla týkající se rekreačního plavidla využívaného pro neobchodní účely vztahuje tento čl. 15 bod 5.

25

Úvodem je pro účely odpovědi na tuto otázku třeba připomenout, že oddíl 3 kapitoly II nařízení č. 1215/2012 stanoví zvláštní pravidla pro určení příslušnosti ve věcech pojištění.

26

Článek 11 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012 stanoví, že pojistitel, který má bydliště v některém členském státě, může být žalován v jiném členském státě v případě žaloby podané pojistníkem, pojištěným nebo oprávněnou osobou u soudu místa bydliště žalobce v jiném členském státě.

27

V některých případech však nařízení č. 1215/2012 stanoví možnost odchýlit se od uvedených zvláštních pravidel o příslušnosti ve věcech pojištění dohodou, a zejména podle čl. 15 bodu 5 tohoto nařízení dohodami, které se týkají pojistné smlouvy do té míry, v níž se vztahuje na jedno či více z rizik uvedených v článku 16.

28

V projednávané věci je nesporné, že s ohledem na pojistnou smlouvu dotčenou ve věci v původním řízení a rizika, na která se vztahuje, by mohl být relevantní pouze čl. 16 bod 5 nařízení č. 1215/2012, který se týká „velkých rizik“ ve smyslu směrnice 2009/138.

29

V tomto ohledu je třeba připomenout, že z ustálené judikatury Soudního dvora výklad ustanovení unijního práva vyžaduje, aby bylo zohledněno nejen znění takového ustanovení, ale i kontext, do něhož spadá, jakož i cíle a účel, které sleduje akt, jehož je součástí. Historie vzniku ustanovení unijního práva může rovněž poskytnout informace relevantní pro jeho výklad [rozsudek ze dne 25. června 2020, A a další (A a další (Větrné elektrárny v obcích Aalter a Nevele), C‑24/19, EU:C:2020:503, bod 37 a citovaná judikatura].

30

Za účelem zjištění, zda se lze v případě smlouvy o havarijním pojištění plavidla týkající se rekreačního plavidla využívaného pro neobchodní účely odchýlit od pravidel o příslušnosti ve věcech pojištění stanovených nařízením č. 1215/2012, je tedy třeba se zaměřit na znění čl. 15 bodu 5 a čl. 16 bodu 5 tohoto nařízení a relevantních ustanovení směrnice 2009/138, na kterou tento čl. 16 bod 5 odkazuje, jakož i na systematiku těchto pravidel, jejich historii a cíle, z nichž vycházejí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. února 2020, Balta, C‑803/18, EU:C:2020:123, bod 32 a citovaná judikatura).

31

Pokud jde o doslovný výklad dotčených ustanovení, ze znění čl. 15 bodu 5 a čl. 16 bodu 5 nařízení č. 1215/2012 vyplývá, že „všechna ‚velká rizika‘ ve smyslu směrnice 2009/138“ patří mezi rizika uvedená v tomto čl. 15 bodě 5.

32

Pojem „velká rizika“ je definován v čl. 13 bodě 27 této směrnice.

33

Zaprvé v souladu s tímto čl. 13 bodem 27 písm. a) představují „velká rizika“ rizika zařazená do odvětví 4 až 7, 11 a 12 přílohy I části A uvedené směrnice.

34

Zadruhé podle uvedeného čl. 13 bodu 27 písm. b) spadají pod „velká rizika“ rizika zařazená do odvětví 14 a 15 této přílohy I části A, pokud příjemce vykonává podnikatelskou činnost v oblasti průmyslu, obchodu nebo svobodného povolání a rizika s touto činností souvisejí.

35

Zatřetí tentýž čl. 13 bod 27 písm. c) se týká rizik zařazených do odvětví 3, 8 až 10, 13 a 16 uvedené přílohy I části A, pokud pojistník překročí číselné limity alespoň nejméně dvou z kritérií uvedených v tomto bodě 27 písm. c).

36

V projednávaném případě je nesporné, že z odvětví přílohy I části A směrnice 2009/138, na která odkazuje čl. 13 bod 27 písm. a) až c) této směrnice, může být relevantní pouze část 6, která je uvedena v tomto čl. 13 bodě 27 písm. a). Tato část se vztahuje na veškeré škody způsobenými na říčních, průplavových, jezerních a námořních plavidlech.

37

Ani uvedená část 6 ani čl. 13 bod 27 písm. a) směrnice 2009/138 přitom neobsahují další upřesnění, zejména pokud jde o využívání těchto plavidel, a to na rozdíl od tohoto čl. 13 bodu 27 písm. b) a c), který obsahuje údaje týkající se činnosti vykonávané pojistníkem nebo rozvahy, obratu nebo počtu zaměstnanců jeho podniku.

38

Z doslovného výkladu čl. 13 bodu 27 směrnice 2009/138 a čl. 16 bodu 5 nařízení č. 1215/2012 tedy vyplývá, že tato ustanovení mohou být vykládána v tom smyslu, že pod „velká rizika“, která jsou uvedena v těchto ustanoveních, spadají všechny škody na říčních, průplavových, jezerních a námořních plavidlech bez ohledu na to, zda jsou používána k obchodním účelům či nikoli.

39

Pokud jde o kontext čl. 16 bodu 5 nařízení č. 1215/2012, je třeba uvést, že toto ustanovení je uvedeno slovy „aniž jsou dotčeny body 1 až 4“, což umožňuje dospět k závěru, že body 1 až 4 tohoto článku 16 představují lex specialis ve vztahu k uvedenému čl. 16 bodu 5, a že tudíž v situacích, které mají tyto body 1 až 4 specificky upravovat, mají přednost před tímto bodem 5.

40

Kromě toho se čl. 16 bod 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012 vztahuje mimo jiné na veškeré škody na námořních plavidlech způsobené událostmi, k nimž došlo v souvislosti s jejich používáním pro obchodní účely.

41

Jak však správně uvedla Komise, je třeba konstatovat, že v případě, že by všechny škody na námořních plavidlech bez ohledu na jejich použití byly považovány za „velká rizika“ ve smyslu čl. 16 bodu 5 nařízení č. 1215/2012, byl by tento čl. 16 bod 1 písm. a) zbaven podstaty, pokud jde o námořní plavidla. Totéž platí pro body 2 až 4 uvedeného článku 16, jelikož posledně uvedené body se týkají rizik vyplývajících z užívání nebo provozu plavidel v souladu s tímtéž čl. 16 bodem 1 písm. a) a rizik vedlejších k některému z rizik uvedených v čl. 16 bodech 1 až 3 tohoto nařízení.

42

Takový výsledek by byl v rozporu se záměrem unijního normotvůrce přiznat vlastní obsah bodům 1 až 4 článku 16 nařízení č. 1215/2012.

43

Znění článku 16 nařízení č. 1215/2012 totiž v podstatě přebírá znění článku 14 nařízení č. 44/2001. Body 1 až 4 tohoto článku 14, nyní body 1 až 4 tohoto článku 16, však nebyly obsaženy v návrhu nařízení Rady (ES) o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech předloženém Komisí [COM(1999) 348 final], z něhož vychází nařízení č. 44/2001, a byly do něj vloženy až v průběhu legislativního postupu, čímž byl upřesněn pojem „rizika“ uvedený v čl. 15 bodě 5 nařízení č. 1215/2012.

44

Úvahy uvedené v bodech 39 až 43 tohoto rozsudku tedy svědčí ve prospěch úzkého výkladu čl. 16 bodu 5 nařízení č. 1215/2012, podle kterého se toto ustanovení nevztahuje na škody způsobenými na plavidlech využívaných pro neobchodní účely, takže na smlouvu o havarijním pojištění plavidla týkající se rekreačního plavidla využívaného pro neobchodní účely se čl. 15 bod 5 tohoto nařízení nevztahuje.

45

Tento výklad podporují i jiné kontextové aspekty. Takové výjimky z pravidel o příslušnosti ve věcech pojištění, jako je výjimka povolená na základě čl. 15 bodem 5 nařízení č. 1215/2012, je totiž třeba vykládat striktně (obdobně viz rozsudek ze dne 12. května 2005, Société financière et industrielle du Peloux, C‑112/03, EU:C:2005:280, bod 31).

46

Kromě toho výklad uvedený v bodě 44 tohoto rozsudku umožňuje zajistit soulad s použitím Haagské úmluvy o dohodách o volbě soudu ze strany Unie uzavřené dne 30. června 2005.

47

V souladu s bodem 2 písm. d) bodem i) písm. a) prohlášení citovaného v bodě 13 tohoto rozsudku totiž Unie uplatňuje tuto úmluvu na pojistné smlouvy, pokud se dohoda o volbě soudu týká pojistné smlouvy, která se vztahuje na jedno nebo více rizik považovaných za velká rizika, a tedy zejména na jakékoli škody na námořních plavidlech způsobené událostmi, k nimž došlo v souvislosti s jejich využíváním pro obchodní účely. Z toho vyplývá, že Unie naproti tomu neuplatňuje uvedenou úmluvu, pokud jde o pojistné smlouvy pokrývající rizika spojená s využíváním námořních plavidel pro neobchodní účely.

48

Konečně, pokud jde o cíle sledované nařízením č. 1215/2012, z bodu 18 odůvodnění tohoto nařízení vyplývá, že žaloba ve věcech pojištění se vyznačuje určitou nerovnováhou mezi smluvními stranami, kterou mají ustanovení oddílu 3 kapitoly II uvedeného nařízení napravit tím, že slabší straně poskytnou výhodu pravidel pro určení příslušnosti, která jsou pro její zájmy příznivější než obecná pravidla [rozsudek ze dne 9. prosince 2021, BT (Vyzvání pojištěného aby se připojil k řízení), C‑708/20, EU:C:2021:986, bod 32 a citovaná judikatura].

49

Cílem pravidel obsažených v tomto oddíle 3 je zajistit, aby slabší strana, která hodlá žalovat silnější stranu, tak mohla učinit u soudu členského státu, který je snadno dostupný (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. června 2022, Allianz Elementar Versicherung, C‑652/20, EU:C:2022:514, bod 50 a citovaná judikatura).

50

I když se smluvní strany pojistné smlouvy pokrývající „velké riziko“ mohou na základě čl. 15 bodu 5 nařízení č. 1215/2012 ve spojení s čl. 16 bodem 5 tohoto nařízení odchýlit od pravidel pro určení příslušnosti stanovených v uvedeném oddíle 3 uzavřením dohod, taková možnost byla zavedena s cílem zohlednit skutečnost, že strany takové pojistné smlouvy mají stejné postavení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. února 2020, Balta, C‑803/18, EU:C:2020:123, bod 39).

51

Žádná zvláštní ochrana totiž není odůvodněna zejména ve vztazích mezi podnikateli v odvětví pojišťovnictví, z nichž o žádném nelze mít za to, že je vzhledem k ostatním ve slabším postavení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. února 2020, Balta, C‑803/18, EU:C:2020:123, bod 45 a citovaná judikatura).

52

V projednávané věci je tomu jinak, pokud jde o takové pojistníky, jako jsou žalobci v původním řízení, kteří vzhledem k tomu, že nejednali jako podnikatelé, uzavřeli smlouvu o havarijním pojištění plavidla týkající se rekreačního plavidla využívaného k soukromým a rekreačním účelům, a nikoli pro obchodní účely.

53

V tomto ohledu není třeba v každém jednotlivém případě posuzovat otázku, zda lze osobu považovat za „slabší stranu“. Jak již totiž Soudní dvůr zdůraznil, takové posouzení by vedlo ke vzniku rizika právní nejistoty a bylo by v rozporu s cílem nařízení č. 1215/2012, uvedeným v bodě 15 odůvodnění tohoto nařízení, podle něhož musí být pravidla pro určení příslušnosti vysoce předvídatelná (rozsudek ze dne 27. února 2020, Balta, C‑803/18, EU:C:2020:123, bod 42 a citovaná judikatura).

54

Výklad uvedený v bodě 44 tohoto rozsudku, podle kterého smlouva o havarijním pojištění plavidla týkající se rekreačního plavidla využívaného pro neobchodní účely nespadá pod čl. 15 bod 5 nařízení č. 1215/2012, je tedy v souladu s cíli sledovanými tímto nařízením, pokud v případě takových pojistných smluv je zvláštní ochrana pojistníka odůvodněná a je zajištěna předvídatelnost pravidel pro určení příslušnosti.

55

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 15 bod 5 nařízení č. 1215/2012 ve spojení s čl. 16 bodem 5 tohoto nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že na smlouvu o havarijním pojištění plavidla týkající se rekreačního plavidla využívaného pro neobchodní účely se tento čl. 15 bod 5 nevztahuje.

K nákladům řízení

56

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.