Komise se ve svém písemném vyjádření domnívá, že žalobce v původním řízení nepodal žádost o mezinárodní ochranu u Spolkové republiky Německo. Komise uvádí, že [v] dopise advokáta dotčené osoby adresovaném nizozemským orgánům se odkazuje na dopis Bundesamt für Migration und Flüchtlinge (Německý spolkový úřad pro migraci a uprchlíky […]) ze dne 4. července 2016, v němž se vysvětluje, že všem cizincům, kteří vstoupí na německé území, jsou sejmuty otisky prstů, a že všechny takové osoby jsou zařazeny do kategorie 1 v rámci systému Eurodac – tj. žadatelé o azyl, což je jiná kategorie než osoby zadržené v souvislosti s neoprávněným překročením vnějších hranic – bez ohledu na to, zda byla skutečně podána žádost o azyl, či nikoli. V důsledku uvedeného způsobu registrace německé orgány mezitím zamítly, stejně jako v projednávané věci, dožádání nizozemských orgánů s odůvodněním, že nebyla podána žádost o azyl (viz bod 8 vyjádření Komise).

Podle Komise německé orgány odpověděly dne 7. dubna 2016 prozatím zamítavě, aby byla dodržena lhůta pro odpověď stanovená v čl. 25 odst. 1 nařízení Dublin III. Odpověď vyžad[ovala] důkladnější posouzení v Německu, o čemž byly [nizozemské orgány] informovány, aniž o to musely žádat (viz bod 5 písemného vyjádření Komise).

Na jednání dne 16. ledna 2018 potvrdil advokát žalobce v původním řízení ve věci C‑47/17, že dané penále musí být chápáno ve smyslu určité peněžité částky, jež má být uhrazena za každý den prodlení, a to i v minulosti, s vydáním rozhodnutí správního orgánu ve stanovené nebo určené lhůtě.

Ačkoli ze spisu zřejmě vyplývá, že žalobce v původním řízení nepodal žádost o azyl v Itálii, a tudíž by se v projednávané věci jednalo o převzetí (nikoli přijetí zpět), v oznámení o přemístění zaslaném italskými orgány se odkazuje na čl. 18 odst. 1 písm. b) nařízení Dublin III. Uvádím dále, že podle Komise dne 8. dubna 2016 upozornil advokát dotčené osoby, že Itálie se nestala příslušným státem dne 26. ledna 2016, ale dne 1. září 2015. Šestiměsíční lhůta pro přemístění stanovená v článku 29 nařízení Dublin III tudíž v té době již uplynula (viz bod 23 písemného vyjádření Komise).

Z bodu 4 odůvodnění nařízení Dublin III vyplývá, že společný evropský azylový systém by měl rovněž zahrnovat jasnou a proveditelnou metodu určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl. Podle bodu 5 odůvodnění uvedeného nařízení by [t]ato metoda […] měla být založena na objektivních a spravedlivých kritériích jak pro členské státy, tak pro dotčené osoby. Mělo by být zejména možné urychleně určit příslušný členský stát tak, aby byl zaručen účinný přístup k řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany a aby nebyl ohrožen cíl urychleného vyřízení žádostí o mezinárodní ochranu.

Soudní dvůr se totiž dopisem ze dne 16. října 2017 zaslaným zúčastněným uvedeným v článku 23 statutu Soudního dvora dotázal dotčených na právní základ dodatečného postupu nového posouzení zavedeného článkem 5 odst. 2 nařízení č. 1560/2003. Žalobce v původním řízení ve věci C‑48/17 se domnívá, že nařízení Dublin III vůbec nepřiznává Komisi pravomoc zavést postup nového posouzení. Německá vláda má za to, že i když nařízení Dublin III neobsahuje výslovné zmocnění k přijetí postupu nového posouzení, nařízení č. 1560/2003 upřesňuje v [bodě 1 odůvodnění], že k účinnému provádění nařízení Dublin III musí být jasně vymezena celá řada zvláštních opatření. Účelem je zejména usnadnit vyřízení žádosti. Stejný účel má i článek 5 nařízení [č. 1560/2003], který obsahuje ustanovení o vyřizování žádostí v případě jejich zamítnutí. Žalobce v původním řízení ve věci C‑48/17 uvedl na jednání dne 16. ledna 2018, že podle něj nemůže být právním základem sporného postupu nového posouzení čl. 29 odst. 4 nařízení Dublin III. Komise na uvedeném jednání tvrdila, že právním základem ustanovení čl. 5 odst. 2 nařízení č. 1560/2003 jsou čl. 17 odst. 3 nařízení Dublin II (jenž ne zcela přesně odpovídá článku 21 odst. 3 nařízení Dublin III) a čl. 29 odst. 4 nařízení Dublin III. Nizozemská vláda se v tomto ohledu přiklonila k vyjádření Komise.

Žádné takové zmocnění ostatně neobsahuje ani nařízení Dublin II.

A v minulosti nařízení Dublin II. V tomto smyslu viz bod 1 odůvodnění nařízení č. 1560/2003.

Domnívám se, že v souladu s čl. 21 odst. 1 a čl. 23 odst. 1 nařízení Dublin III, jakož i s rozsudkem ze dne 26. července 2017, Mengesteab (C‑670/16, EU:C:2017:587, bod 67), může v případě zamítavé odpovědi dožádaného státu podat dožadující stát novou žádost o převzetí nebo přijetí zpět, pod podmínkou, že byly dodrženy závazné lhůty stanovené v článcích 21 a 23 nařízení Dublin III. Z uvedeného vyplývá, že si lze, přinejmenším teoreticky, představit možnost podání souběžných žádostí o převzetí nebo přijetí zpět. Pokud však uplynuly příslušné lhůty, nemůže již dožadující členský stát takovou žádost podat. Komise ve své odpovědi na písemné otázky Soudního dvora uvádí, že [p]ostup podání žádosti o nové posouzení je využíván v nezanedbatelném počtu případů (v roce 2015 se jednalo o 2903 žádostí, v roce 2016 o 8442 žádostí), přičemž přibližně ve třetině případů bylo žádosti vyhověno (v roce 2015 bylo vyhověno 1019 žádostem a v roce 2016 bylo vyhověno 2489 žádostem).

Jak uvádím níže v bodě 111 tohoto stanoviska, je dožádaný stát podle čl. 5 odst. 2 nařízení č. 1560/2003 příslušný k novému posouzení žádosti o mezinárodní ochranu pouze tehdy, pokud tuto svou příslušnost výslovně uznal v přiměřené lhůtě.

V tomto ohledu je znění daného ustanovení zcela jasné, pokud jde o použití závazných pojmů: [t]ato možnost musí být využita do tří týdnů od obdržení zamítavé odpovědi.

Komise v bodě 53 svého vyjádření uvádí, že [n]ařízení Dublin III a nařízení č. 1560/2003 přijaté k jeho provedení obsahují řadu lhůt, které jsou jednoznačně závazné, avšak ne vše se řídí závaznými lhůtami. Právě z tohoto důvodu nelze přijmout výklad, který by byl v rozporu s jasným zněním daných ustanovení. Pokud jde o čl. 5 odst. 2 nařízení [č. 1560/2003], mohou nepochybně nastat případy, kdy musí orgány dožádaného členského státu posoudit složité případy, týkající se například nezletilých osob bez doprovodu a případných rodinných příslušníků; za takových okolností by byla závazná krátká lhůta v rozporu se stanoveným účelem, kterým je správné určení příslušného členského státu. Jasné znění čl. 5 odst. 2 nařízení č. 1560/2003 je tedy vedeno politickými důvody.

Podle nizozemské vlády je tato lhůta pouhým vodítkem pro dožádaný členský stát. Komise má za to, že účelem nařízení č. 1560/2003 není stanovit přísně závaznou lhůtu, ale uvést pouze rámcovou lhůtu, která by měla být dodržena, je-li to možné. Zmíněná lhůta je tudíž čistě orientační. Švýcarská konfederace, která předložila vyjádření pouze k první předběžné otázce, nezaujímá tak jednoznačný postoj a uvádí, že [z]e znění daného ustanovení lze dovodit, že lhůta stanovená v čl. 5 odst. 2 […] nařízení [č. 1560/2003] je čistě orientační, a nikoli prekluzivní. Je tedy celkem zřejmé, zejména vychází-li se z některých jazykových znění čl. 5 odst. 2, […] že povinnost dožádaného [členského státu] odpovědět do dvou týdnů nelze chápat tak, že by z nedodržení této lhůty musely bezprostředně plynout právní důsledky. Povinnost vynasnažit se naopak naznačuje v souvislosti se lhůtou pro odpověď na žádost o nové posouzení jistou pružnost. Dožádaný členský stát může tudíž platně odpovědět na takovou žádost i po uplynutí dvoutýdenní lhůty. Z účelu nařízení Dublin III však v tomto smyslu vyplývá, že lhůta stanovená v čl. 5 odst. 2 nařízení […] č. 1560/2003 představuje povinnost, již je třeba v zásadě dodržet, a nikoli pouze orientační údaj, který není nijak relevantní. Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.

Vláda Spojeného království uvádí, že na rozdíl například od článků 22 a 25 nařízení Dublin III není stanoven automatický přechod příslušnosti, pokud dožádaný členský stát neodpoví […] do dvou týdnů […] (viz bod 20 vyjádření vlády Spojeného království). Podle maďarské vlády lze v této souvislosti konstatovat, že ani nařízení [Dublin III], ani nařízení č. 1560/2003 nespojuje výslovně žádné právní důsledky s neposkytnutím odpovědi na žádost o nové posouzení nebo s překročením lhůty dvou týdnů stanovené za tímto účelem, a tedy ani žádné důsledky, jež by měly dopad na příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu (viz bod 18 vyjádření maďarské vlády). Německá vláda v odpovědích na písemné otázky Soudního dvora vyjádřila názor, že [n]ařízení Dublin III nestanoví žádné právní důsledky pro případ neposkytnutí odpovědi na žádost o nové posouzení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět. […] [J]e třeba uvést, že vzhledem k neexistenci právního základu v nařízení Dublin III nemůže v důsledku neposkytnutí odpovědi dojít k přenesení příslušnosti.

Jak vyplývá z vlastního znění uvedeného ustanovení, a zejména výrazu vynasnaží se.

Komise má za to, že tyto lhůty tudíž nelze prodloužit ani nemohou vést k přenesení příslušnosti. Jinými slovy to znamená, že po zamítavé odpovědi ve smyslu čl. 5 odst. 1 nařízení č. 1560/2003 může být založena příslušnost dožádaného členského státu pouze tehdy, pokud posledně uvedený takovou příslušnost sám uzná. Důvodem je skutečnost, že žádost o nové posouzení nepředstavuje novou žádost o přijetí zpět. Na základě žádosti o nové posouzení je dožádaný členský stát pouze povinen znovu posoudit danou situaci a ověřit, zda trvá na své zamítavé odpovědi, nic více. Jiný výklad by byl ostatně v rozporu s hierarchií právních norem, jelikož by to znamenalo, že prováděcí předpis se odchyluje od základního nařízení. Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.

Věc C‑48/17

Věc C‑47/17. Ve spojených věcech C‑47/17 a C‑48/17 předkládající soud uvádí, že podle čl. 31 odst. 3 směrnice 2013/32 [č]lenské státy zajistí, aby řízení o posouzení žádosti o azyl bylo skončeno do šesti měsíců od podání žádosti. Závěr, že by doba nového posuzování podle čl. 5 odst. 2 nařízení [č. 1560/2003], týkající se otázky, který členský stát je příslušný pro posouzení žádosti o azyl, mohla být delší než lhůta stanovená pro přijetí rozhodnutí o samotné žádosti o azyl, jež musí být navíc přijato poté, co je rozhodnuto o příslušnosti k posouzení této žádosti, proto postrádá logiku. V souladu s mými úvahami uvedenými v bodě 75 tohoto stanoviska se domnívám, že lhůty stanovené ve směrnici 2013/32, zejména v jejím čl. 31 odst. 3, jsou jasně odlišné od lhůt stanovených nařízením Dublin III, a tudíž i lhůt stanovených nařízením č. 1560/2003.

V souladu se zásadou loajální spolupráce zakotvenou v čl. 4 odst. 3 SEU jsou totiž členské státy zejména povinny usnadňovat Unie plnění jejích úkolů.

Podle vlády Spojeného království [n]elze určit, co se rozumí přiměřenou lhůtou, jelikož tento pojem závisí z podstaty věci na skutkových okolnostech. Co je přiměřené, záleží na souvislostech (viz bod 22 vyjádření vlády Spojeného království).

Ve věci C‑47/17 německé orgány neodpověděly na žádost o nové posouzení podanou státním tajemníkem dne 14. dubna 2016. Je třeba připomenout, že ve věci C‑48/17 italské orgány na základě žádosti o nové posouzení podané státním tajemníkem dne 1. prosince 2015 a upomínky ze dne 18. ledna 2016 uznaly příslušnost k posouzení žádosti dotčené osoby o mezinárodní ochranu dne 26. ledna 2016, tedy méně než dva měsíce od podání dané žádosti.

Komise uvedla jako orientační vodítko, že mezi skutkové okolnosti a faktory, jež by mohly být případně relevantní pro takové posouzení, patří zejména […] rozsah šetření a úkonů potřebných k posouzení žádosti a také případná přetíženost příslušných orgánů. Nizozemská vláda má za to, že pro zodpovězení otázky, zda se jedná o přiměřenou lhůtu, mohou být relevantní zejména tyto aspekty: [1] dotčené orgány dožadujícího členského státu a dožádaného členského státu musely vyhledávat mnoho informací o dotčené osobě, [2] dotčené orgány dožadujícího členského státu a dožádaného členského státu spolu musely vícekrát jednat, například z důvodu vyjasnění odlišných názorů, [3] dotčené orgány dožádaného členského státu čelily zvýšenému pracovnímu zatížení, například z důvodu příchodu mimořádně velkého množství žadatelů o azyl.

Viz bod 113 tohoto stanoviska.