I.

Úvod

1.

China Chamber of Commerce for Import and Export of Machinery and Electronic Products (dále jen „CCCME“) je sdružením podle čínského práva, mezi jehož členy patří čínští vyvážející výrobci určitých výrobků z litiny.

2.

Tímto kasačním opravným prostředkem CCCME a devět dalších navrhovatelek, které jsou výrobci výrobků z litiny pocházejících z Čínské lidové republiky (dále je „ČLR“) (dále společně jen „navrhovatelé“), navrhují, aby Soudní dvůr zrušil rozsudek ze dne 19. května 2021, China Chamber of Commerce for Import and Export of Machinery and Electronic Products v. Komise (dále jen „napadený rozsudek“) ( 2 ). Tímto rozsudkem Tribunál zamítl žalobu navrhovatelů na neplatnost prováděcího nařízení Komise (EU) 2018/140 (dále jen „napadené nařízení“) ( 3 ), kterým se ukládá antidumpingové clo na dovoz určitých výrobků z litiny pocházejících z ČLR. Těmito výrobky jsou v podstatě poklopy kanalizačních šachet.

3.

Tento kasační opravný prostředek vyvolává řadu otázek, z nichž tři jsou možná důležitější než ostatní. První otázka je procesní povahy. Je to poprvé, co CCCME napadlo antidumpingové nařízení. Z toho je zřejmé, že projednávaná věc nastoluje otázku „osobního a bezprostředního dotčení“ ve vztahu k obchodní organizaci, jejíž členové spolupracovali v antidumpingovém řízení a o které Evropská komise tvrdí, že je odnoží ČLR. Rovněž vyvolává otázku vymezení zájmového svazu vývozců podle nařízení (EU) 2016/1036 (dále jen „základní nařízení“) ( 4 ). V důsledku toho bude muset Soudní dvůr stanovit podmínky, za jakých je přípustné, aby takový svaz mohl podat žalobu na neplatnost podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU vlastním jménem a jménem svých členů.

4.

Druhá otázka je věcné povahy. Týká se pravidel pro zjištění újmy způsobené výrobnímu odvětví Unie. Navrhovatelé zpochybňují extrapolace a úpravy údajů Eurostatu ( 5 ) provedené Komisí za účelem zjištění této újmy. Soudní dvůr tedy musí vymezit požadavky stanovené v článcích 3 odst. 2, 3 a 5 základního nařízení, podle nichž se zjištění újmy musí zakládat na skutečných důkazech a zahrnovat objektivní posouzení.

5.

Třetí otázka se týká procesních pravidel, jimiž se řídí antidumpingové správní řízení, a zejména informační povinnosti, kterou má Komise.

II.

Právní rámec

A.

Unijní právo

6.

Článek 3 základního nařízení, nadepsaný „Zjišťování újmy“, stanoví:

7.

Článek 5 odst. 10 a 11 základního nařízení stanoví:

8.

Článek 6 odst. 7 základního nařízení stanoví:

9.

Článek 19 základního nařízení, nadepsaný „Ochrana důvěrných informací“, v odst. 1 až 3 stanoví:

10.

Článek 20 odst. 1 a 2 základního nařízení zní:

B.

Právo Světové obchodní organizace

11.

Dohoda o provádění článku VI Všeobecné dohody o clech a obchodu 1994 (GATT) ( 6 ) (dále jen „antidumpingová dohoda z roku 1994“) je obsažena v příloze 1A Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO), schválené rozhodnutím Rady 94/800/ES ( 7 ).

12.

Článek 6 antidumpingové dohody z roku 1994, nadepsaný „Důkazy“, v odstavci 6.1.3 stanoví:

13.

V tomto odstavci je obsažena poznámka pod čarou, která upřesňuje, že „tam, kde je počet zúčastněných vývozců zvláště vysoký, bude plný text písemné žádosti poskytnut pouze úřadům vyvážejícího Člena nebo příslušnému obchodnímu svazu“.

14.

Odstavec 6.11 antidumpingové dohody z roku 1994 stanoví:

III.

Skutkové okolnosti a napadené nařízení

15.

Skutečnosti předcházející sporu byly Tribunálem vylíčeny v bodech 1 až 9 napadeného rozsudku a pro potřeby tohoto řízení je lze shrnout následujícím způsobem.

16.

Dne 31. října 2016 byl na základě článku 5 základního nařízení Komisi podán podnět k zahájení antidumpingového řízení týkajícího se dovozu určitých výrobků z litiny pocházejících z ČLR a z Indické republiky. Tento podnět podalo sedm výrobců v Evropské unii ( 8 ).

17.

Oznámením zveřejněným v Úředním věstníku Evropské unie dne 10. prosince 2016 ( 9 ) Komise zahájila antidumpingové řízení týkající se dotčeného dovozu.

18.

Výrobek, který byl předmětem šetření, spočíval v „určitých výrobcích z litiny s lupínkovým grafitem (tzv. šedá litina) nebo litiny s kuličkovým grafitem (známé také jako tvárná litina) a v jejich částech a tyto výrobky se používají k zakrytí podzemních nebo podpovrchových systémů a/nebo přístupu k podzemním nebo podpovrchovým systémům, a umožnění přístupu k podzemním nebo podpovrchovým systémům a/nebo výhledu na podzemní nebo podpovrchové systémy“ (dále jen „dotčený výrobek“).

19.

Šetření dumpingu a újmy se týkalo období od 1. října 2015 do 30. září 2016 (dále jen „období šetření“). Zkoumání trendů významných pro posouzení újmy zahrnovalo období od 1. ledna 2013 do konce období šetření (dále jen „posuzované období“).

20.

Dne 16. srpna 2017 přijala Komise prováděcí nařízení (EU) 2017/1480 (dále jen „prozatímní nařízení“) ( 10 ).

21.

Na základě antidumpingového řízení přijala Komise dne 29. ledna 2018 napadené nařízení.

22.

CCCME se zúčastnilo správního řízení, které vedlo k přijetí napadeného nařízení. Zbývajícími právnickými osobami je devět výše uvedených čínských vyvážejících výrobců, z nichž dva byli vybráni Komisí, aby se stali součástí vzorku čínských vyvážejících výrobců vybraných pro účely šetření.

IV.

Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek

23.

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 23. dubna 2018 podali navrhovatelé žalobu na neplatnost napadeného nařízení. CCCME se na podporu své žaloby před Tribunálem dovolávalo šesti žalobních důvodů. Komise zpochybnila jak přípustnost, tak opodstatněnost této žaloby.

24.

Usnesením ze dne 24. října 2018 povolil předseda prvního senátu Tribunálu vstup společnosti EJ Picardie a dalších devíti právnických osob ( 11 ) do řízení (dále jen „vedlejší účastnice“).

25.

V napadeném rozsudku se Tribunál začal zabývat argumenty Komise ohledně přípustnosti žaloby CCCME. Tribunál konstatoval, že žaloba je přípustná v rozsahu, v němž byla podána zaprvé CCCME jeho vlastním jménem za účelem ochrany jeho procesních práv, zadruhé CCCME jménem 19 členů, které určilo, a zatřetí ostatními právnickými osobami, jejichž jména jsou uvedena v příloze I napadeného rozsudku.

26.

Pokud jde o opodstatněnost žaloby, Tribunál zamítl všech šest žalobních důvodů vznesených CCCME, a v důsledku toho zamítl žalobu v plném rozsahu.

V.

Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání

27.

Tento kasační opravný prostředek podalo CCCME vlastním jménem a jménem svých členů, jakož i ostatní navrhovatelé, kteří nejsou CCCME zastoupeni.

28.

Navrhovatelé navrhují, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek, vyhověl návrhovým žádáním navrhovatelů v jejich žalobě podané k Tribunálu, zrušil napadené nařízení v rozsahu, v němž se týká CCCME, jednotlivých společností a dotčených členů, uložil Komisi náhradu nákladů řízení před Tribunálem a řízení o kasačním opravném prostředku, včetně nákladů řízení vynaložených navrhovateli, a uložil vedlejším účastnicím nést vlastní náklady řízení.

29.

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek v rozsahu, v němž prohlašuje žalobu v prvním stupni za přípustnou, prohlásil žalobu podanou k Tribunálu za nepřípustnou, zamítl kasační opravný prostředek a uložil navrhovatelům náhradu nákladů řízení před Tribunálem a řízení o kasačním opravném prostředku.

30.

Vedlejší účastnice navrhují, aby Soudní dvůr zamítl kasační opravný prostředek v plném rozsahu, rozhodl, že CCCME nemůže být považováno za zájmový svaz pro účely základního nařízení, a uložil navrhovatelům náhradu nákladů řízení vynaložených odpůrkyněmi.

31.

Soudní dvůr položil účastníkům řízení několik písemných otázek s tím, že je na ně třeba odpovědět písemně. Tito účastníci řízení odpověděli dne 29. srpna 2022. Všechny výše uvedení účastníci řízení přednesli před Soudním dvorem na jednání dne 5. října 2022 ústní argumenty. Na jednání byli účastníci řízení požádáni, aby se ve svých ústních argumentech zaměřili na otázky přípustnosti a na první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku, jakož i na druhý a pátý důvod kasačního opravného prostředku, na které se toto stanovisko v souladu s požadavkem Soudního dvora omezí.

VI.

Posouzení kasačního opravného prostředku

32.

Nejprve se budu zabývat námitkou, kterou Komise a vedlejší účastnice řízení uplatnily a která vychází z toho, že Tribunál nesprávně prohlásil žalobu na neplatnost za přípustnou (A). Dále se zaměřím na dva důvody kasačního opravného prostředku, které se týkají zjištění újmy. Začnu analýzou první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, pokud jde o objem dovozu (B). Dále se budu zabývat otázkou skutečných důkazů, která je vznesena v rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku (C). Nakonec posoudím pátý důvod kasačního opravného prostředku, který se týká dodržení práva na obhajobu účastníků řízení a povinnosti Komise sdělit těmto účastníkům informace (D).

A.

K přípustnosti žaloby v prvním stupni

33.

Ve své kasační odpovědi Komise tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když prohlásil uvedenou žalobu za přípustnou.

34.

Zaprvé je třeba připomenout, že podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU může každá fyzická nebo právnická osoba za podmínek uvedených v prvním a druhém pododstavci tohoto článku podat žalobu mimo jiné proti aktu, který se jí bezprostředně a osobně dotýká. Právo sdružení, a zejména obchodních sdružení, podat žalobu na neplatnost k Tribunálu vyplývá z práva soukromých osob podat takovou žalobu podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU.

35.

Podle judikatury jsou žaloby podané sdružením přípustné ve třech přesně vymezených situacích: zaprvé, jestliže sdružení zastupuje zájmy podniků, které by byly samy oprávněny podat žalobu, a byly by tedy samy aktivně legitimovány; zadruhé, jestliže je sdružení individualizováno z důvodu dotčení jeho vlastních zájmů jakožto sdružení zejména proto, že jeho postavení vyjednavače bylo dotčeno aktem, jehož zrušení je navrhováno, nebo také zatřetí, jestliže právní předpis tomuto sdružení výslovně přiznává soubor práv procesní povahy ( 12 ).

36.

V projednávané věci jsou předmětem námitky nepřípustnosti vznesené Komisí první a třetí situace. První námitka nepřípustnosti se týká situace, kdy obchodní sdružení podává žalobu vlastním jménem, protože má vlastní zájem (1), a druhá námitka nepřípustnosti se týká přípustnosti obchodního sdružení, které zastupuje své členy, jež jsou sami aktivně legitimováni (2). Komise dále zpochybňuje platnost plných mocí udělených právnickými osobami, což je předmětem třetí námitky nepřípustnosti (3).

1.

K první námitce nepřípustnosti, vycházející z toho, že žalobu na neplatnost podalo CCCME vlastním jménem

37.

Komise podporovaná vedlejšími účastnicemi tvrdí, že se Tribunál v bodech 52 až 75 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že uznání CCCME jako zájmového svazu vývozců během správního řízení postačovalo k prokázání, že bylo osobně a bezprostředně dotčeno ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU. O tom, zda subjekt má, či nemá procesní práva v daném správním řízení, rozhodují legislativní pravidla přijatá unijním normotvůrcem, a nikoli rozhodnutí správního orgánu, který tato pravidla nerespektuje. Tribunál sám neposoudil, zda CCCME objektivně splňuje všechny podmínky, které základní nařízení vyžaduje k tomu, aby bylo zájmovým svazem vývozců. Ve svých odpovědích na otázky Soudního dvora Komise kladla velký důraz na povinnost vykládat pojem „obchodní svaz“ ve smyslu základního nařízení ve světle čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a odpovídajícího čl. 11 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“).

38.

Komise a vedlejší účastnice tvrdí, že CCCME není svazem zastupujícím vyvážející výrobce, protože jednalo pod dohledem, řízením a obchodním vedením dotčených ministerstev v ČLR. Vedlejší účastnice dodávají, že CCCME nepřijímá pouze pokyny od státu, ale jedná jménem státu při organizaci obchodních činností vyvážejících výrobců a při kontrole hospodářské soutěže tímto státem na domácím a vývozním trhu.

39.

CCCME tvrdí, že je zájmovým svazem vývozců podle základního nařízení, a je tedy účastníkem řízení. Z důvodů uvedených Tribunálem v napadeném rozsudku CCCME uvádí, že je napadeným nařízením bezprostředně a osobně dotčeno. CCCME zejména zdůrazňuje, že bylo Komisí považováno za účastníka řízení jak během šetření, které vedlo k přijetí napadeného nařízení, tak v předchozích šetřeních. Na jednání CCCME dodalo, že Komise by měla ověřovat, zda je daný subjekt účastníkem řízení během vyšetřování, a nikoli ve fázi soudního řízení. Rovněž tvrdilo, že článek 12 Listiny a článek 11 EÚLP nejsou pro účely tohoto řízení relevantní.

a)

Úvodní poznámky

40.

Úvodem bych chtěla zdůraznit, že Tribunál zkoumal aktivní legitimaci CCCME v bodech 46 až 76 napadeného rozsudku a zamítl námitku nepřípustnosti vznesenou Komisí. Zaprvé rozhodl, že CCCME je osobně dotčeno napadeným nařízením, protože Komise považovala CCCME za účastníka řízení ve smyslu základního nařízení, a tudíž přiznala tomuto sdružení procesní práva v průběhu řízení, které vedlo k přijetí napadeného nařízení (dále jen „antidumpingové řízení“). Tribunál navíc odmítl argument Komise, podle něhož CCCME nelze považovat za účastníka řízení ve smyslu základního nařízení, ale pouze za zastupující stranu. Zadruhé Tribunál rozhodl, že CCCME je bezprostředně dotčeno, neboť může zajistit dodržování svých procesních práv pouze tehdy, pokud bude mít příležitost napadené nařízení zpochybnit.

41.

V tomto ohledu bych ráda poznamenala, že z čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU vyplývá, že za účelem určení, zda právnické osoby, jako je CCCME, jsou oprávněny podat žalobu vlastním jménem, je třeba zkoumat, zda tyto osoby mají jednak aktivní legitimaci a jednak právní zájem na podání žaloby ( 13 ). Zejména pokud jde o druhou podmínku, která není v tomto kasačním opravném prostředku zpochybňována ( 14 ), poznamenávám, že v bodech 78 a 79 napadeného rozsudku rozhodl Tribunál, že zrušení napadeného nařízení by vyžadovalo, aby Komise znovu zahájila antidumpingové řízení, a případně umožnila CCCME účastnit se řízení, aby shromáždila jeho připomínky v souladu se základním nařízením. Vzhledem k tomu, že zrušení by mohlo mít takové následky, mohlo by mít právní důsledky pro CCCME jednající vlastním jménem. Jinými slovy, pokud by došlo k porušení procesních práv CCCME, ovlivnilo by to výsledek antidumpingových šetření, a CCCME má tedy zájem takové porušení napadnout. Jeho zájmem na podání žaloby k Tribunálu vlastním jménem je tedy ochrana jeho procesních práv.

b)

Obecná kritéria týkající se aktivní legitimace obchodních svazů podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU

42.

Úvodem je třeba připomenout, že pravidla aktivní legitimace právnických osob pro účely napadení unijního aktu jsou stanovena v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU. V projednávané věci je třeba posoudit část tohoto ustanovení, podle níž lze podat žalobu, pokud se akt bezprostředně a osobně dotýká sdružení ( 15 ).

43.

Aby bylo možné určit, zda CCCME může v projednávané věci podat žalobu z důvodu dopadu napadeného aktu svým jménem jako sdružení, z ustálené judikatury vyplývá, že jiné subjekty než adresáti rozhodnutí mohou tvrdit, že jsou osobně dotčeny, pouze tehdy, pokud se jich toto rozhodnutí dotýká mimo jiné z důvodu faktické situace, která je vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím je individualizuje způsobem obdobným tomu, jak je individualizován adresát rozhodnutí ( 16 ).

44.

V projednávaném případě je podle mého názoru zřejmé, že uložení antidumpingových cel nezměnilo právní situaci CCCME, pokud jde o jeho individuální postavení, jelikož tento subjekt sám není povinen toto clo platit ( 17 ). Skutečnost, že se určitá osoba účastní řízení vedoucího k přijetí unijního opatření, však může tuto osobu individuálně odlišit ve vztahu k danému opatření, které má pro ni závazné právní účinky, pokud jí příslušné unijní právní předpisy poskytují určité procesní záruky ( 18 ). Přesný rozsah činnosti CCCME, která je v jeho vlastním zájmu, tedy závisí na právním postavení tohoto subjektu, jak je definováno unijním právem za účelem ochrany oprávněných zájmů přiznaných tomuto subjektu ( 19 ).

c)

Status udělený Komisí během antidumpingového řízení

45.

Tribunál měl za to, že Komise považovala CCCME za účastníka řízení, jemuž musí být přiznána procesní práva stanovená v základním nařízení v průběhu celého správního řízení. V bodech 53 až 57 napadeného rozsudku Tribunál učinil řadu závěrů, podle nichž Komise přiznala CCCME právo zúčastnit se dvou slyšení uspořádaných v rámci šetření, jak je stanoveno v čl. 6 odst. 5 základního nařízení. Rovněž uvedl, že CCCME obdrželo od Komise povolení získat podle čl. 6 odst. 7 základního nařízení přístup k vyšetřovacímu spisu a že následně Komise zaslala CCCME v souladu s čl. 20 odst. 1 základního nařízení prozatímní zjištění, ke kterým dospěla a k nimž CCCME předložilo písemné připomínky. Tribunál navíc zdůraznil, že CCCME obdrželo v souladu s čl. 20 odst. 2 základního nařízení konečná zjištění, v nichž Komise zamýšlela navrhnout uložení konečných opatření. Na základě těchto skutečností Tribunál dospěl k závěru, že v tomto konkrétním případě CCCME splňovalo požadavky, aby mohlo být považováno za osobně dotčené ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU.

46.

Podle mého názoru je výchozím bodem této analýzy závěr učiněný Tribunálem, podle něhož se Komise během správního řízení dopustila pochybení, když přiznala CCCME postavení účastníka řízení a procesní práva z tohoto postavení vyplývající. I když Komise toto pochybení nezpochybňuje ( 20 ), podotýkám, že Tribunál se nevyjadřuje k tomu, zda je toto pochybení prokázáno, či nikoli ( 21 ). Naopak v bodě 68 napadeného rozsudku se Tribunál opírá o to, že Komise sama označila CCCME za účastníka řízení, přičemž cituje konkrétně bod 25 odůvodnění napadeného nařízení, v němž měla Komise za to, že CCCME musí být považováno za účastníka řízení zastupujícího zejména čínské odvětví výroby litiny.

47.

Podle judikatury týkající se čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU nicméně platí, že skutečnost, že se osoba tak či onak účastní procesu vedoucího k přijetí unijního aktu, tuto osobu individuálně neodlišuje ve vztahu k danému aktu, pokud příslušné unijní právní předpisy nestanoví pro takovou osobu zvláštní procesní záruky ( 22 ). Zájmové svazy tak mohou být bezprostředně a osobně dotčeny porušením procesních práv, která jim přiznává základní nařízení. Právě na základě tohoto nařízení musí Tribunál posoudit, zda takový subjekt, jako je CCCME, má být individuálně odlišen pro účely čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU.

48.

Z toho vyplývá, že právní kvalifikaci CCCME jako účastníka řízení pro účely použití základního nařízení nelze předjímat. Pro účely čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU je úkolem Tribunálu ověřit, zda subjekt, jako je CCCME, lze charakterizovat jako zájmový svaz výrobců podle základního nařízení, a to tím spíše že Komise a vedlejší účastnice zpochybňují postavení CCCME ve smyslu tohoto nařízení ( 23 ).

49.

Ačkoli tedy Komise v průběhu správního řízení uznala CCCME jako účastníka řízení a přiznala mu z toho vyplývající procesní práva, představuje toto uznání a přiznání správní praxi, která není závazná pro rozhodování unijního soudu v řízení o žalobě na neplatnost. Status udělený Komisí CCCME musí být v souladu se základním nařízením, které je základem pro přijetí napadeného nařízení. V tomto ohledu, jak Komise správně zdůrazňuje, platí, že o tom, zda subjekt požívá procesních práv v daném správním řízení, rozhoduje unijní normotvůrce, když přijímá právní rámec, konkrétně základní nařízení v projednávané věci, a nikoli praxe správního orgánu.

50.

To však neznamená, že chybný postup Komise nemá žádné důsledky, zejména pokud tento orgán zbaví osobu jejích procesních práv. Naopak za zvláštních okolností projednávané věci uznání CCCME jako účastníka řízení tuto osobu nezbavilo, ale spíše jí přiznalo více práv, jak uvedla Komise na jednání. Z tohoto důvodu nemá výše uvedené uznání ze strany Komise negativní důsledky na právo CCCME na obhajobu ( 24 ).

51.

Domnívám se proto, že pro účely určení přípustnosti žaloby na neplatnost bylo úkolem Tribunálu ověřit, jaký status a jaká procesní práva (pokud vůbec) měla být CCCME přiznána v souladu se základním nařízením. Tribunál však, když v bodech 53 až 71 napadeného rozsudku posuzoval, zda bylo CCCME, když jednalo vlastním jménem, osobně dotčeno, podle všeho takové ověření neprovedl. Měl pouze za to, že pro účely přípustnosti žaloby na neplatnost bylo CCCME osobně dotčeno pouze z toho důvodu, že mu Komise přiznala procesní práva ( 25 ). Domnívám se tedy, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že CCCME je osobně a bezprostředně dotčeno na základě toho, že mu Komise přiznala procesní práva v průběhu antidumpingového řízení, aniž ověřil, zda je přiznání těchto práv v souladu se základním nařízením.

52.

S ohledem na výše uvedené pochybení je na Soudním dvoru, aby ověřil, zda podle základního nařízení byla Komise skutečně povinna uznat CCCME jako účastníka řízení nebo zájmový svaz a přiznat mu určitá procesní práva. To vyvolává otázku, zda je CCCME účastníkem řízení nebo zájmovým svazem vývozců.

d)

Účastník řízení nebo zájmový svaz

1)

Pojem „účastník řízení“

53.

Pokud jde o subjekty uvedené v základním nařízení, je třeba nejprve poznamenat, že jeho ustanovení odkazují na různé aktéry, jako jsou „vývozci“, „dovozci“, (a jejich) „zájmové svazy“, „zájmové svazy dovozců nebo vývozců“, „žadatelé“, „zástupci země vývozu“, „vláda země vývozu“, „uživatelé a organizace spotřebitelů“ a „účastníci řízení“. Přestože tyto kategorie nejsou v základním nařízení definovány, z jeho článků 5, 6, 10, 11 a 19 vyplývá, že toto nařízení přiznává těmto subjektům různá práva ( 26 ).

54.

Z doslovného a systematického výkladu čl. 5 odst. 10 a 11 základního nařízení je však zřejmé, že pojem „účastníci řízení“ je souhrnný a zahrnuje všechny výše uvedené subjekty. Zejména pokud se osoba přihlásí v souladu s čl. 5 odst. 10, stává se účastníkem řízení.

55.

Pro účely určení statusu účastníka řízení v průběhu správního řízení a jeho procesních práv, jelikož různé subjekty mají různá práva, je třeba stejně tak určit, v jakém postavení vystupují, tj. jako vývozce, dovozce, zájmový svaz nebo někdo jiný ( 27 ). V tomto ohledu bych měla také poznamenat, že ačkoli základní nařízení rozlišuje mezi zájmovými svazy vývozců a zástupci země vývozu ( 28 ), toto nařízení ani judikatura neposkytují přesné údaje, pokud jde o kritéria, která je třeba vzít v úvahu k vymezení těchto pojmů.

2)

Pojem „zájmový svaz vývozců“

56.

Vzniká otázka, zda je CCCME zájmovým svazem vývozců ve smyslu základního nařízení. Strany dospěly zcela přirozeně ke dvěma protichůdným odpovědím. Podle CCCME základní nařízení neuvádí žádná procesní ani věcná kritéria, která by sloužila k vymezení zájmového svazu vývozců. S odvoláním na obecný význam pojmů „zájmový“ a „svaz“ CCCME tvrdí, že jakýkoli orgán nebo subjekt, který jedná jménem vyvážejících výrobců nebo za ně, lze označit za zájmový svaz vývozců ve smyslu základního nařízení. Přidání jakýchkoli dalších kritérií by znamenalo, že by status zájmového svazu vývozců byl podmíněn neodůvodněnými dodatečnými podmínkami. Naproti tomu Komise a vedlejší účastnice tvrdí, že pojem „zájmový svaz vývozců“ musí být definován pomocí konkrétních věcných a procesních kritérií. Argumentují zejména tím, že pojem „svaz“ by měl být v souladu se společnými tradicemi unijních členských států chápán jako subjekt, který je ustaven a jedná demokratickým způsobem, a který je nezávislý na vládě.

57.

Jak uvedla Komise na jednání, z toho vyplývá, že pro účely tohoto stanoviska je zásadní výklad pojmu „svaz“. V tomto ohledu základní nařízení a jeho kontext stanoví věcná a procesní kritéria, která definují „zájmový svaz vývozců“. Pokud jde o procesní kritéria, základní nařízení v čl. 5 odst. 10 druhém pododstavci zejména stanoví, že účastníci řízení se musí přihlásit ( 29 ). Co se týče věcných kritérií, základní nařízení podle všeho pojem „zájmový svaz vývozců“ nedefinuje. V této souvislosti bych chtěla poznamenat, že tento výraz se poprvé objevil v nařízení Rady (ES) č. 3284/94 ( 30 ), kterým se provádí antidumpingová dohoda z roku 1994, zatímco všechny předchozí verze základního antidumpingového nařízení uváděly výraz „obchodní svaz“ ( 31 ).

58.

Ačkoli byl pojem „obchodní svaz“ přijat v právu WTO, konkrétně v odstavci 6.11 bodě i) antidumpingové dohody z roku 1994 ( 32 ), Komise nebyla schopna při ústním jednání před Tribunálem vysvětlit, proč Rada během přijímání nařízení (ES) č. 3284/94 a provádění této dohody provedla změny v navrhovaném znění a odkud pojem „zájmový svaz“ pochází ( 33 ). Proto není jasné, proč Evropská unie přijala výraz „zájmový svaz“ a nepoužila stejné znění, jaké je použito v uvedené dohodě. Je to o to překvapivější, že čl. 5 odst. 11 základního nařízení odkazuje na pojem „obchodní svaz“, který, jak se strany shodly na jednání, jasně označuje „zájmový svaz“.

59.

V každém případě vzhledem k tomu, že základní nařízení provádí do unijního práva mezinárodní závazek vyplývající z antidumpingové dohody z roku 1994, je pro účely definice výrazu „zájmový svaz“ ve smyslu základního nařízení vhodné zohlednit pojem „obchodní nebo podnikatelský svaz“ ve smyslu odstavce 6.11 bodu i) uvedené dohody ( 34 ). Podle tohoto ustanovení musí subjekt, který spadá do jeho působnosti, splňovat dvě kritéria: zaprvé musí být „obchodním nebo podnikatelským svazem“ a zadruhé většina jeho členů musí být výrobci, vývozci nebo dovozci výrobku, který je předmětem šetření. Těmito dvěma kritérii se budu zabývat níže.

i)

Obchodní nebo podnikatelský svaz

–

Obecná kritéria

60.

Účastníci řízení se na jednání shodli, že výraz „obchodní nebo podnikatelský svaz“ podle odstavce 6.11 bodu i) antidumpingové dohody z roku 1994 byl v základním nařízení proveden odkazem na „zájmový svaz“ ( 35 ). Vzhledem k tomu, že uvedené ustanovení neobsahuje definici ani odkaz na vnitrostátní právní předpisy, musí být tento výraz v souladu s čl. 31 odst. 1 Vídeňské úmluvy o smluvním právu ze dne 23. května 1969 „[vykládán] v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy“.

61.

V tomto ohledu musím nejprve poznamenat, že existují určité nesrovnalosti mezi jazykovými verzemi odstavce 6.11 bodu i) antidumpingové dohody z roku 1994, protože dva ze tří úředních jazyků WTO odkazují na „sdružení“ – trade or business association v angličtině ( 36 ), a las asociaciones mercantiles, gremiales o empresariales ve španělštině ( 37 ) – zatímco třetí jazyk odkazuje na „seskupení“ – un groupement professionnel commercial ou industriel ( 38 ) ve francouzštině. Běžný význam těchto pojmů patrně zahrnuje různé typy organizací, které sdružují a podporují podniky a zaměstnavatele určitého odvětví průmyslu, jakož i chrání jejich práva. Pro úplnost dodávám, že v různých právních systémech zahrnovala historická definice „obchodního sdružení“ obchodní komory a rady, sdružení nebo instituty, společnosti na ochranu obchodu, sdružení poskytující všeobecné obchodní služby, jež nezastupují určité skupiny osob, poradní řemeslné a profesní komory a syndikátní obchodní a průmyslové komory ( 39 ). V důsledku toho běžný význam těchto pojmů nepodporuje přístup, který obhajuje Komise. Výkladu odst. 6.11 bodu i) antidumpingové dohody z roku 1994 v tom smyslu, že „zájmový svaz“ existuje pouze tehdy, je-li demokraticky řízen, nic v této dohodě nenasvědčuje ( 40 ).

62.

Nelze se tedy rozumně spoléhat pouze na význam pojmu „sdružení (svaz)“, jak je chápán ve společných tradicích unijních členských států, tj. sdružení, které je založeno a jedná demokratickým způsobem a je nezávislé na vládě. Obvyklý význam těchto pojmů spíše znamená subjekt, který podporuje podniky určitého výrobního odvětví a chrání jejich práva.

63.

Pokud jde o kontext, pojmy „obchodní nebo podnikatelský svaz“ se objevují v mnohostranném kontextu WTO, jejíž činnost vykonávají zástupci vlád, ale jejíž kořeny tkví v každodenní činnosti průmyslu a obchodu. Škála subjektů, které lze po právní stránce označit za „obchodní“ nebo „podnikatelské svazy“, je tedy mimořádně široká. Podle mého názoru mohou sahat od obchodních komor a svazů obchodních komor až po profesní obchodní skupiny, podnikatelské svazy, odvětvová sdružení nebo profesní orgány ( 41 ). Vzhledem k tomu, že pojem „obchodní nebo podnikatelský svaz“ vychází z mnohostranného rámce WTO tvořeného zeměmi s různými politickými a hospodářskými režimy, tvrdím, že právní standard uplatňovaný na tento pojem se liší od standardu uplatňovaného na pojmy „sdružení (svaz)“ podle vnitrostátního práva unijních členských států nebo jiných oblastí unijního práva. Z toho vyplývá, že pro účely použití základního nařízení, kterým se provádí odstavec 6.11 bod i) antidumpingové dohody z roku 1994, je třeba pojem „zájmový svaz“ vykládat široce a označit jím všechny druhy subjektů zastupujících průmyslová odvětví, která jsou předmětem antidumpingového řízení.

–

Vztah k pojmu „svoboda sdružování“

64.

Podle Komise nemůže být svaz či sdružení zájmový, pokud nesplňuje požadavky stanovené v čl. 12 odst. 1 Listiny. CCCME naopak na jednání tvrdilo, že toto ustanovení by nemělo být relevantní.

65.

Pokud jde především o právo na svobodu sdružování zakotvené v čl. 12 odst. 1 Listiny, toto právo odpovídá právu zaručenému v čl. 11 odst. 1 EÚLP, a proto musí být v souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny považováno za právo, které má stejný význam a rozsah jako posledně uvedené právo. Ustanovení základního nařízení by proto měla být vykládána způsobem, který zohledňuje judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ( 42 ).

66.

V této souvislosti je nutné zaprvé uvést, že podle judikatury ESLP představuje právo na svobodu sdružování jeden z podstatných základů demokratické a pluralitní společnosti, neboť umožňuje občanům jednat kolektivně v oblastech společného zájmu, a přispívat tak k řádnému fungování veřejného života ( 43 ). Zadruhé toto právo zahrnuje nejen možnost založit nebo rozpustit sdružení ( 44 ), ale také možnost tohoto sdružení jednat, což mimo jiné znamená, že musí mít možnost vykonávat svou činnost a fungovat bez neoprávněných zásahů ze strany státu ( 45 ).

67.

I když je tedy pravda, že ustanovení základního nařízení je třeba vykládat mimo jiné s ohledem na právo na svobodu sdružování zakotvené v čl. 12 odst. 1 Listiny a tak, aby nedošlo k neodůvodněnému omezení tohoto práva, nelze tento výklad použít jako prostředek k omezení práv subjektu, který se tohoto práva ani nedovolává. Ustanovení základního nařízení by například měla být vykládána tak, že hospodářský subjekt by neměl být nucen nebo povinen stát se členem obchodního nebo podnikatelského svazu, s výjimkou případů, kdy je takový zásah oprávněný a přiměřený ( 46 ).

68.

Komise zejména nemůže využít svobodu sdružování zakotvenou v těchto ustanoveních k omezení práv subjektu, který tvrdí, že zastupuje určité podniky či odvětví ( 47 ). Jinými slovy, povinnost vykládat základní nařízení ve světle Listiny a EÚLP může zahrnovat přiznání práv účastníkům antidumpingového řízení, ale nemůže být použita jako prostředek k odrazení těchto účastníků od výkonu jejich práva na obhajobu zaručeného podle článků 41 nebo 47 Listiny.

69.

V tomto ohledu se domnívám, že rozsah svobody sdružování ve smyslu čl. 12 odst. 1 Listiny a článku 11 EÚLP je užší než pojem „zájmový svaz“ podle základního nařízení; tento pojem zahrnuje svobodu sdružování, ale také pojem „obchodní nebo podnikatelský svaz“ ve smyslu mezinárodního obchodního práva. Jinými slovy, pokud se uvedená svoboda neuplatní, může být subjekt stále zájmový, pokud jde o jeho členy ve smyslu základního nařízení a v kontextu práva mezinárodního obchodu.

70.

Komise se proto nemůže dovolávat této svobody, aby omezila pojem „zájmový svaz“ ve smyslu základního nařízení a znemožnila organizaci zastupovat své členy nebo odvětví. Pokud by se Soudní dvůr řídil přístupem Komise, musel by dotčený subjekt, aby mohl být právně kvalifikován jako zájmový svaz podle základního nařízení, vždy dodržovat tato ustanovení bez ohledu na to, zda se dovolává práva na uvedenou svobodu, či nikoli. Z toho vyplývá, že Soudní dvůr by měl odmítnout dříve vznesený argument Komise, podle něhož veřejná moc vykonávaná dotčeným subjektem ( 48 ) vylučuje jeho kvalifikaci jako svazu či sdružení, neboť nesplňuje požadavky čl. 12 odst. 1 Listiny a článku 11 EÚLP. Ze stejných důvodů se domnívám, že argument Komise, podle něhož dotčený subjekt nemůže mít regulační pravomoci, protože nesplňuje tyto požadavky, je třeba odmítnout.

71.

V každém případě v projednávané věci ze spisu předloženého Soudnímu dvoru nevyplývá nic, co by naznačovalo, že výklad základního nařízení, který by umožňoval považovat CCCME za zájmový svaz vývozců, by znamenal neodůvodněné omezení tohoto základního práva ve smyslu uvedených ustanovení.

–

Stanovy sdružení (svazu)

72.

Z praktického hlediska by otázka, zda je subjekt „obchodním nebo podnikatelským svazem“, měla být analyzována s přihlédnutím k jeho stanovám. V projednávaném případě je ze stanov CCCME zřejmé, že se jedná mimo jiné o neziskovou organizaci založenou podniky a institucemi, které se zabývají vývozem, investicemi a spoluprací v oblasti strojírenských a elektronických výrobků ( 49 ). Podle článků 2 a 3 těchto stanov je účelem CCCME poskytovat svým členům koordinaci, konzultace a služby, chránit zákonná práva a zájmy svých členů a podporovat rozvoj strojírenského a elektronického průmyslu ( 50 ). Podle mého názoru účel, jak je definován ve stanovách CCCME, neponechává žádný prostor pro pochybnosti, že CCCME je sdružením zastupujícím, přinejmenším formálně, některé výrobce a vývozce z ČLR.

73.

Dalším problémem, který vyvstává, je, zda je CCCME sdružením zastupujícím výrobce konkrétních výrobků, které jsou předmětem šetření. Jak již název napovídá, je CCCME subjektem, který zastupuje výrobce a vývozce „strojírenských a elektronických výrobků“ a „strojírenského a elektrotechnického průmyslu“ ( 51 ). Je pravda, že tyto vágní výrazy neupřesňují, zda tento subjekt zahrnuje výrobce a vývozce konkrétních výrobků, jako jsou určité výrobky z litiny (poklopy kanalizačních šachet). Z živnostenských oprávnění členů CCCME však rovněž vyplývá, že činnost těchto členů zahrnuje výrobu litiny ( 52 ).

74.

Kromě toho na rozdíl od argumentů Komise, i kdyby výrobky, které jsou předmětem šetření, představovaly pouze zlomek všech výrobků, s nimiž mají členové svazu co do činění, což se zdá být tento případ, svaz může stále zastupovat výrobce dotčeného výrobku, pokud tito výrobci představují významný počet hospodářských subjektů v dotčeném odvětví ( 53 ). V rozsudku BEUC v. Komise ( 54 ), se Tribunál domníval, že účastník řízení musí být schopen prokázat objektivní spojení mezi svými činnostmi a dotčeným výrobkem ( 55 ). To, zda jsou tyto výrobky zmíněny na internetových stránkách CCCME, by na rozdíl od tvrzení vedlejších účastnic nemělo být relevantní ( 56 ).

75.

Obracím se proto k jádru otázky: do jaké míry je třeba zohlednit nezávislost subjektu na státu pro účely jeho právní kvalifikace jako zájmového svazu vývozců podle základního nařízení?

–

Autonomie versus státní zásahy

76.

Vzniká otázka, do jaké míry je subjekt spojen s vládou státu, v němž je usazen, aby to vylučovalo, že tento subjekt může zastupovat své členy.

77.

Na úvod bych chtěla podotknout, že v mezinárodním obchodním právu je v závislosti na vnitrostátním právu možné, aby určitá sdružení, která zastupují své členy, měla určité vazby na vládu, neboť sdružení požívají podle právních předpisů různých států různou míru svobody a autonomie. Pokud je navíc sdružení založeno ve třetím státě a řídí se jeho právem, jako v tomto případě, je obtížné nebo dokonce nemožné posoudit míru autonomie. Komise by musela prokázat, že ve vztahu k rozhodnutím týkajícím se antidumpingových řízení zastupuje dotyčné sdružení stát, což vylučuje jakékoli zastoupení členů.

78.

V projednávaném případě se Komise opírá o stanovy CCCME, aby prokázala, že CCCME je pod „dohledem, řízením a obchodním vedením“ různých ministerstev ČLR ( 57 ). Pojmy „dohled, řízení a obchodní vedení“ jsou však velmi široké, neboť mohou zahrnovat různé stupně vlivu nebo zásahů. Na základě důkazů předložených Komisí a vedlejšími účastnicemi řízení ( 58 ) se sice CCCME jeví jako subjekt, nad nímž čínský stát vykonává určitou kontrolu, ale takto široké pojmy nepostačují k prokázání toho, že stát vykonává kontrolu způsobem, který vylučuje zastupování zájmů vývozců, nebo že tento subjekt je odnoží ČLR.

79.

Pro účely antidumpingového řízení podle základního nařízení musí být navíc prokázáno, že kontrola vykonávaná státem se vztahuje konkrétně na rozhodnutí přijatá tímto sdružením v souvislosti s tímto řízením. Určité vazby nebo spojení s vládou nemusí proto nutně automaticky vylučovat, aby sdružení současně zastupovalo své výrobce nebo vývozce v rámci antidumpingového řízení. Z toho vyplývá, že v projednávaném případě, i když je jisté, že stát vykonává určitou kontrolu, nebylo prokázáno, že dotčený subjekt nezastupuje své členy v konkrétním dotčeném antidumpingovém řízení.

80.

V každém případě v oblasti práva mezinárodního obchodu, kde se zájmy států a podniků často prolínají, má autonomie sdružení ve vztahu ke státu podle všeho význam, pokud stát a vývozci, které toto sdružení zastupuje, mají protichůdné zájmy. Jinými slovy, pokud mají členové sdružení stejný zájem jako stát, není třeba rozlišovat mezi zájmy členů a státu. V projednávaném případě taková protichůdnost zájmů nebyla zjištěna.

81.

V praxi určité subjekty využívají zákonného monopolu na řízení určité činnosti. Může se stát, že v kontextu mezinárodního obchodu mají tyto subjekty nejlepší předpoklady k tomu, aby zastupovaly své členy. V takovém případě by měl mít dotyčný subjekt možnost zúčastnit se správního řízení vedoucího k uložení antidumpingových cel.

82.

Argumentace založená na státních zásazích proto nestačí k vyloučení možnosti, aby CCCME jednalo v zájmu čínských vývozců.

83.

Takové posouzení není zpochybněno rozsudkem ze dne 10. července 1986, DEFI v. Komise ( 59 ), ve kterém Soudní dvůr v podstatě konstatoval, že podle příslušných francouzských právních předpisů měla francouzská vláda pravomoc určovat řízení a politiku dotčené organizace, a tudíž definovat zájmy, které měla tato organizace chránit. Zaprvé v uvedeném případě byl adresátem rozhodnutí Komise o státní podpoře stát a podniky, které podporu obdržely, byly v tomto řízení považovány pouze za „zúčastněné strany“, takže se mělo za to, že samy nemohou usilovat o zahájení kontradiktorní diskuse s Komisí stejným způsobem, jaký je nabízen výše uvedenému členskému státu ( 60 ). Naproti tomu v projednávaném případě základní nařízení považuje všechny podniky, zájmové svazy podniků a zástupce dotčených zemí za účastníky řízení. Výše uvedené rozlišení mezi státem a podnikem v právu v oblasti státní podpory proto není pro účely antidumpingového řízení relevantní. Zadruhé v uvedeném případě organizace sama uznala, že nezastupuje příjemce dotčené podpory, ale zastupuje své vlastní zájmy. V projednávaném případě však, jak uznává Komise, může být CCCME organizací zastupující čínské výrobní odvětví jako celek. Vzhledem k tomu, že situace CCCME není stejná jako situace dotčené francouzské organizace, není proto v projednávaném případě možné použít mutatis mutandis argumentaci Soudního dvora v rozsudku ze dne 10. července 1986, DEFI v. Komise ( 61 ).

84.

Konečně Komise ve svých odpovědích na písemné otázky Soudního dvora odkázala na povinné členství, aby dokázala, že subjekt, jako je CCCME, nemůže být zájmovým svazem. Komise však na jednání uznala, že se její argument týkal pouze státních zásahů a otázka povinného členství není pro účely tohoto řízení relevantní. V každém případě je třeba poznamenat, že Komise nepředložila žádný důkaz o takovém členství v projednávané věci. Na jednání CCCME uvedlo, že stát se jeho členem není povinné, a není-li důkaz o opaku, není důvod pochybovat o správnosti tohoto tvrzení.

–

Prozatímní závěry

85.

Na základě výše uvedených skutečností se domnívám, že bez ohledu na údajný vliv ČLR na CCCME tento subjekt splňuje první kritérium definice obchodního svazu ve smyslu odstavce 6.11 bodu i) antidumpingové dohody z roku 1994, a tedy zájmového svazu ve smyslu čl. 5 odst. 11 základního nařízení.

ii)

Členové jsou výrobci, vývozci nebo dovozci výrobku, který je předmětem šetření

86.

Pokud jde o druhé kritérium, podle odstavce 6.11 bodu i) antidumpingové dohody z roku 1994 by většina členů dotčeného subjektu měla být výrobci, vývozci nebo dovozci výrobku, který je předmětem šetření.

87.

Komise v podstatě tvrdí, že výrobci a vývozci litiny nepředstavují většinu členů CCCME, v důsledku čehož nelze toto sdružení považovat za zástupce těchto výrobců a vývozců. Na jednání Komise dodala, že se šetření Komise musí týkat většiny členů dotčeného subjektu.

88.

V tomto ohledu bych měla poznamenat, že výrobek, který je předmětem šetření, může být velmi specifickým výrobkem, což je tento případ. Situace, kdy vývozci nebo výrobci určitého výrobku, jako jsou některé litinové výrobky, jako v tomto případě, netvoří většinu členů sdružení, je více než pravděpodobná. Nezdá se rozumné požadovat, aby pro každý konkrétní výrobek existovalo sdružení. To by v podstatě vedlo k situaci, kdy by při velmi úzkém věcném rozsahu antidumpingového šetření nemohlo být žádné sdružení nikdy označeno za „zájmový svaz vývozců“. Proto se domnívám, že odstavec 6.11 bod i) antidumpingové dohody z roku 1994 je třeba vykládat v tom smyslu, že sdružení musí zastupovat „značný počet hospodářských subjektů v daném odvětví“ ( 62 ).

89.

S ohledem na výše uvedená kritéria se domnívám, že v projednávaném případě nic nebrání tomu, aby bylo CCCME charakterizováno jako zájmový svaz vývozců dotčeného výrobku. V souladu s tím jsem toho názoru, že CCCME bylo oprávněno požívat procesních práv podle základního nařízení jako zájmový svaz vývozců čínského odvětví výroby litiny.

90.

V důsledku toho musí být CCCME považováno za osobně dotčené ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU z důvodu nedodržení jeho procesních práv.

91.

Pokud jde o požadavek bezprostředního dotčení, měla bych zdůraznit, že Komise ve své kasační odpovědi pouze uvádí, že „stejné nesprávné právní posouzení má rovněž vliv na závěr o bezprostředním dotčení v bodech 71 až 75 [napadeného] rozsudku, protože přímý účinek vychází ze závěru, podle něhož má CCCME procesní práva […], takže tento závěr musí být rovněž vyvrácen“. S ohledem na výše uvedené odůvodnění a vzhledem k neexistenci podloženého zpochybnění ze strany Komise se však domnívám, že Tribunál správně v bodech 71 až 75 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že CCCME může být považováno také za bezprostředně dotčené, protože CCCME může zajistit, aby jeho procesní práva byla dodržena pouze tehdy, je-li schopno napadnout napadené nařízení.

92.

Závěrem z výše uvedených důvodů navrhuji, aby Soudní dvůr zrušil odůvodnění v bodech 58 až 60 a 68 až 70 napadeného rozsudku, protože závěr, podle něhož Komise uznala postavení CCCME jako účastníka řízení během správního řízení, nemohl z právního hlediska postačovat ke splnění požadavků na osobní dotčení ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU. I když odůvodnění rozsudku Tribunálu vykazuje porušení unijního práva, ale jeho výrok se jeví jako opodstatněný z jiných právních důvodů, nemůže nicméně takové porušení vést ke zrušení tohoto rozsudku. Je třeba spíše nahradit odůvodnění ( 63 ). V projednávané věci navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl, že CCCME lze charakterizovat jako zájmový svaz vývozců čínského odvětví výroby litiny, a tudíž by mělo být považováno za osobně a bezprostředně dotčené ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU z důvodu porušení jeho procesních práv. Podotýkám však, že přesný rozsah procesních záruk poskytnutých tomuto sdružení, což je otázka meritorní, a nikoli otázka přípustnosti, bude záviset na všech zájmech, které zastupuje ( 64 ), a bude předmětem analýzy pátého důvodu kasačního opravného prostředku.

2.

K druhé námitce nepřípustnosti, vycházející z toho, že žalobu podalo CCCME jménem svých členů

93.

Komise tvrdí, že CCCME nelze charakterizovat jako zájmový svaz, a proto není osobně ani bezprostředně dotčeno ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU. Komise vysvětluje, že před Tribunálem tvrdila, že právo sdružení podat žalobu, pokud jednají jménem svých členů, je přípustné pouze pro sdružení, která tyto členy zastupují. Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení tím, že v bodech 98 až 103 napadeného rozsudku odmítl požadavek, že sdružení může své členy zastupovat pouze tehdy, je-li organizováno demokratickým způsobem.

94.

Komise tvrdí, že obchodní svaz, který je odpovědný za ochranu kolektivních zájmů svých členů, nemůže být zároveň odnoží státu, který je organizován na základě komunistického systému jedné strany. Jako obchodní svaz by musel hájit zájmy svých členů, jak je tito členové demokraticky definovali vůči státu, jehož je odnoží. Podle Komise není výklad, podle něhož je obchodní svaz součástí státu a zároveň hájí kolektivní zájmy svých členů proti témuž státu, v souladu se základními zásadami zastupitelské demokracie, neboť ty jsou společné tradici členských států. Zohlednění specifických rysů státu, v němž je svaz založen, by bylo v rozporu se zásadou stanovenou v čl. 3 odst. 5 SEU, podle níž Unie ve svých vztazích s okolním světem zastává a podporuje své hodnoty. V důsledku toho komise vyzývá Soudní dvůr, aby zrušil závěry Tribunálu, podle nichž je CCCME obchodním svazem, který je oprávněn podávat žaloby jménem svých členů.

95.

Vedlejší účastnice tvrdí, že CCCME není zájmovým svazem ve smyslu čl. 6 odst. 7 základního nařízení, ale zástupcem země vývozu ve smyslu tohoto ustanovení. CCCME, který je polostátním orgánem, kontroluje a koordinuje činnosti vyvážejících výrobců, které zastupuje. Sloužení zájmům vyvážejících výrobců je tedy pouze důsledkem jeho polostátní a prvořadé role při řízení domácích a vývozních trhů. Aby se jednalo o zájmový svaz, musí mít kritérium způsobilosti zastupovat zájmy přednost před kritériem kontroly.

96.

CCCME popírá, že je „odnoží“ ČLR, a tvrdí, že Komise Soudnímu dvoru nepředložila důkaz o opaku. Existence vazby s tímto státem není dostatečná, protože obchodní komory mají velmi úzké vazby se svými státy. Kromě toho CCCME tvrdí, že Komise zaprvé nezpochybnila skutkové zjištění uvedené v bodě 91 napadeného rozsudku, týkající se předmětů činnosti CCCME, zadruhé neprokázala, že není organizováno demokraticky a zatřetí nezpochybnila, že předměty činnosti CCCME mu umožňují zahrnout soudní řízení s cílem hájit zájmy jeho členů. CCCME také zdůrazňuje, že z jeho stanov vyplývá, že jeho členové mají hlasovací právo.

97.

Úvodem zdůrazňuji, že otázka, zda je určitý subjekt „zájmovým svazem […] vývozců“ ve smyslu základního nařízení ( 65 ), je otázkou odlišnou od otázky, zda tento subjekt může zastupovat své členy v rámci přímé žaloby na neplatnost před Tribunálem. Jak je tedy vysvětleno výše ( 66 ), druhou námitku nepřípustnosti je třeba odlišit od první námitky nepřípustnosti v rozsahu, v němž se týká možnosti CCCME podat žalobu na neplatnost jménem svých členů. Možnost sdružení zastupovat své členy před soudy Evropské unie, a konkrétně jeho aktivní legitimace závisí na kritériích vypracovaných judikaturou ve vztahu k čl. 263 čtvrtému pododstavci SFEU.

98.

Měla bych připomenout, že sdružení, které je pověřeno ochranou kolektivních zájmů výrobců, může v zásadě podat žalobu na neplatnost podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU pouze v případě, že podniky, které zastupuje, nebo alespoň některé z nich jsou aktivně legitimovány ( 67 ). Na základě uvedeného ustanovení je tudíž přípustná žaloba sdružení, které jedná namísto a jménem jednoho nebo několika svých členů, kteří by mohli sami takovou přípustnou žalobu podat ( 68 ), a pokud tito členové sami žalobu nepodali k ochraně svého vlastního zájmu (svých vlastních zájmů) ( 69 ).

99.

Je však třeba poznamenat, že v primárním unijním právu neexistuje jednotná definice ani kritéria toho, co je sdružení, které je odpovědné za ochranu kolektivních zájmů svých členů. V tomto ohledu je třeba tento pojem, jelikož čl. 263 čtvrtý pododstavec SFEU neodkazuje na vnitrostátní právní předpisy, pokud jde o význam pojmu „sdružení (svaz)“, považovat za autonomní pojem unijního práva EU, který musí být vykládán jednotným způsobem na celém území Evropské unie ( 70 ). Podle judikatury by tento pojem měl být vykládán s ohledem na znění tohoto ustanovení, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí ( 71 ).

100.

Vzhledem k tomu, že pro účely použití čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU ustanovení primárního unijního práva, ani judikatura Soudního dvora nedefinují pojem „sdružení (svaz)“ ( 72 ), přejdu na kontext pravidel upravujících sdružení. Souhlasím s Komisí, že podle společných tradic členských států pojem „sdružení“ znamená, že tyto subjekty se mohou řídit samy bez zásahů státu v souladu s vlastními pravidly a postupy, a zejména nezávisle na vládě a jiných veřejných orgánech ( 73 ). Tyto vlastnosti vyplývají ze základního práva na svobodu sdružování ve smyslu článku 12 Listiny a článku 11 EÚLP ( 74 ). Vnitrostátní právní předpisy provádějící toto základní právo, uznávané všemi členskými státy, proto musí splňovat tyto požadavky. V tomto ohledu má Komise pravdu, když tvrdí, že podle vnitrostátních právních předpisů členských států se stát obecně neúčastní rozhodování ve sdruženích ( 75 ). Jak však bylo uvedeno výše ( 76 ), tato svoboda nemůže být zneužívána k tomu, aby odradila strany od výkonu jejich práva na obhajobu zaručeného články 41 a 47 Listiny pro účely aktivní legitimace ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU.

101.

Je pravda, že Soudní dvůr připouští zásahy zájmových svazů, jejichž účelem je chránit zájmy jejich členů ve věcech vyvolávajících zásadní otázky, které by se mohly těchto členů dotýkat ( 77 ). Ve věci Venezuela v. Rada ( 78 ) však Soudní dvůr rozhodl, že kontextuální a teleologický výklad čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU ve světle zásad účinného soudního přezkumu a právního státu svědčí ve prospěch konstatování, že třetí stát musí mít aktivní legitimaci, pokud jsou splněny ostatní podmínky stanovené tímto ustanovením ( 79 ). Zdůrazňuji, že v uvedené věci Soudní dvůr nečinil možnost podat žalobu na neplatnost stanovenou v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU závislou na demokratickém rozhodovacím procesu třetího státu, ačkoli otázka způsobilosti tohoto státu demokraticky zastupovat zájmy může být otázkou spornou. Soudní dvůr přitom zaujal „hodnotově neutrální“ přístup v tom smyslu, že postavení státu – které lze chápat mimo jiné jako politické a kulturní společenství, s nímž jsou jednotlivci spojeni na základě různých kritérií, jako je státní příslušnost, bydliště nebo náboženství – ( 80 ) nebylo podmíněno jeho režimem a demokratický rozhodovací proces nebyl v žádném případě faktorem pro toto určení.

102.

S ohledem na tento výklad, nakolik Komise v projednávané věci odůvodňuje požadavek dodatečné podmínky týkající se způsobilosti dotčeného sdružení zastupovat zájmy vycházející ze základních zásad demokracie a zásady stanovené v čl. 3 odst. 5 SEU ( 81 ), měl by tento požadavek za následek nepřiměřené omezení přístupu CCCME k soudům jménem jeho členů a omezení zásady účinné právní ochrany zaručené článkem 47 Listiny.

103.

Pokud jde o posledně uvedenou zásadu, Soudní dvůr rozhodl, že podmínky přípustnosti stanovené v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU musí být vykládány ve světle základního práva na účinnou právní ochranu, aniž by to však vedlo k vyloučení podmínek výslovně stanovených v uvedené smlouvě ( 82 ). V projednávaném případě však žádné takové podmínky neexistují. Výklad tohoto ustanovení navrhovaný Komisí spíše znamená přidání nové podmínky, která má za následek omezení přístupu některých subjektů k Tribunálu.

104.

Důvody pro to, aby sdružení bylo umožněno jednat jménem svých členů, navíc mohou Tribunál zbavit nutnosti vyřizovat vícero žalob a jsou v souladu s požadavkem řádného výkonu spravedlnosti, neboť mohou zabránit podání velkého počtu žalob proti stejným aktům ze strany členů sdružení zastupujících jejich zájmy ( 83 ). Výše uvedená dodatečná podmínka navrhovaná Komisí proto není ve světle smyslu existence zastupování zájmů před soudy sdružením opodstatněná.

105.

Druhou námitkou nepřípustnosti Komise kritizuje body 89 až 103 napadeného rozsudku, v nichž Tribunál zamítl výtku související s možnosti CCCME podat žalobu jménem svých členů. V těchto bodech Tribunál odmítl výklad navrhovaný Komisí, podle kterého rozsudek ze dne 28. února 2019, Rada v. Growth Energy and Renewable Fuels Association ( 84 ), zavedl požadavek týkající se způsobilosti dotčeného sdružení zastupovat zájmy.

106.

Na rozdíl od tvrzení Komise se však domnívám, že rozsudek ze dne 28. února 2019, Rada v. Growth Energy a Renewable Fuels Association, nezavádí další podmínku týkající se způsobilosti dotčeného sdružení zastupovat zájmy. Kromě toho nic v uvedeném rozsudku nenaznačuje, že by demokratické rozhodování mělo být faktorem pro určení zastupitelnosti obchodního svazu.

107.

Soudní dvůr zejména v bodě 123 uvedeného rozsudku rozhodl, že „nelze přitom připustit, že neexistence hlasovacího práva některých členů sdružení nebo jiného nástroje, který by jim umožnil prosazovat své zájmy v rámci něj, postačuje k prokázání, že předmětem činnosti uvedeného sdružení není zastupování takových členů“. Z toho vyvodil, že se Tribunál tím, že rozhodl, že dotčeným sdružením přísluší prokázat nejen to, že jejich členové jsou bezprostředně a osobně dotčeni ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, ale také to, že členové, jejichž zájmy mají v úmyslu hájit, musí mít mimoto možnost prosazovat své osobní zájmy v rámci těchto sdružení, dopustil nesprávného právního posouzení. Soudní dvůr tím výslovně odmítl prosazování individuálních práv v rámci sdružení, tedy požadavek, aby členové sdružení měli možnost, aby jejich zájmy v rámci sdružení převažovaly ( 85 ).

108.

Kromě toho, jak již bylo uvedeno v analýze týkající se první námitky nepřípustnosti, otázka státní kontroly a demokratického rozhodování vyvolává otázku důkazu takového rozhodování ( 86 ). V tomto ohledu je třeba poznamenat, že Komise před Tribunálem zpochybnila důkazy o zastoupení tím, že uvedla, že „rozhodnutí CCCME o podání [žaloby na neplatnost]“ a plné moci udělené CCCME nepostačují k prokázání existence demokratického procesu ve sdružení. Odkázala také na článek 4 stanov CCCME, který se týká kontroly ze strany ministerstev ( 87 ).

109.

Takové spojení se státem, jak již bylo uvedeno ( 88 ), nestačí k tomu, aby bylo možné prohlásit, že CCCME je odnoží státu nebo že CCCME není organizováno demokratickým způsobem. Otázka, zda je CCCME organizováno demokratickým způsobem, je totiž příliš široká pro účely rozhodování o její způsobilosti zastupovat zájmy ( 89 ). Sama Komise souhlasí s tím, že v projednávaném případě nejde o strukturu hlasovacích práv, ale o to, že CCCME údajně jedná podle pokynů příslušných ministerstev ČLR ( 90 ). Podotýkám však, že v projednávané věci neexistuje žádný důkaz o tom, jakým způsobem bylo rozhodnuto o podání žaloby k Tribunálu, a že se na tomto rozhodnutí podílela vláda. Důkazy předložené Tribunálu nepostačují k prokázání toho, že rozhodnutí zahájit soudní řízení bylo přijato bez souhlasu členů a na příkaz uvedené vlády.

110.

Domnívám se proto, že Soudní dvůr by měl druhou námitku nepřípustnosti vycházející z toho, že CCCME není zástupcem svých členů v soudním řízení, zamítnout.

3.

K třetí námitce nepřípustnosti, vycházející z toho, že žalobu podali navrhovatelé nezastoupeni CCCME

111.

Komise zdůrazňuje, pokud jde o ostatní navrhovatele, kteří nejsou zastoupeni CCCME, že před Tribunálem tvrdila, že existují pochybnosti o tom, zda osoby, které podepsaly plné moci, byly oprávněny to učinit. Podle Komise se Tribunál tím, že v bodech 133 až 137 napadeného rozsudku odmítl ověřit, zda tyto osoby byly k tomu zmocněny, dopustil nesprávného právního posouzení.

112.

Tento orgán se opírá o rozsudek Barge v. High Authority ( 91 ), v němž Soudní dvůr rozhodl, že advokát jednající za účastníka řízení není povinen při podání žaloby předložit řádně vyhotovené pověření k jednání, s výhradou, že v případě námitky musí prokázat, že je k tomu zmocněn. Podle Komise článek 38 tehdy platného jednacího řádu Soudního dvora nestanovil povinnost předložit plnou moc u žalob podávaných soukromými osobami. V uvedeném případě však Soudní dvůr, jenž se opíral o svůj statut, umožnil druhé straně zpochybnit existenci „řádně vyhotoveného pověření“ a rozhodl, že v takové situaci musí Soudní dvůr požadovat důkaz o takovém pověření. Změna jednacího řádu Soudního dvora nemůže jít proti požadavku stanovenému v tomto statutu, který je vyšší normou než tento jednací řád.

113.

V projednávaném případě Komise žádá Soudní dvůr, aby vyzval ostatní navrhovatele k předložení dokumentů, které jsou nezbytné k tomu, aby se ověřilo, zda jsou plné moci řádně vyhotoveny.

114.

Navrhovatelé tvrdí, že Komise před Tribunálem nevyjádřila žádné pochybnosti o tom, zda byly osoby, které podepsaly plné moci, oprávněny to učinit, ale zpochybňovala úplnost formálních dokumentů. Tribunál správně potvrdil, že jeho jednací řád nevyžaduje prokázání, že pověření udělené advokátovi bylo uděleno osobou k tomu oprávněnou. Neshledal však, že již nemá povinnost kontrolovat, zda osoba podepisující plnou moc byla k tomu skutečně oprávněna. Tribunál pouze konstatoval, že povinné dokumenty jsou v pořádku. Komise nezpochybnila skutečnost, že zmocnění udělily osoby, které k tomu byly oprávněny. Vzhledem k absenci podložených argumentů, které by mohly zpochybnit výše uvedené skutečnosti, není Tribunál povinen požadovat předložení takových důkazů.

115.

Úvodem bych měla poznamenat, že Komise před Tribunálem tvrdila, že pokud jde o sedm dalších právnických osob, jejichž jména jsou uvedena v příloze I napadeného rozsudku, postavení osoby, která podepsala plné moci, bylo „generální ředitel“, „výkonný ředitel“, „finanční kontrolor“ nebo „ředitel“, bez jakéhokoli dalšího vysvětlení nebo odůvodnění, zda tato osoba mohla podepsat takové zmocnění podle čínského práva. Pokud jde o další dvě právnické osoby, jejichž jména jsou uvedena v této příloze, Komise uvedla, že předložily plnou moc, která neuvádí postavení podepisující osoby, aniž navíc přiložily jakékoli dokumenty prokazující, že podepisující osoba byla oprávněna takový dokument podepsat.

116.

V tomto ohledu podle čl. 19 třetího a čtvrtého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, jenž se použije na řízení před Tribunálem na základě článku 53 tohoto statutu ( 92 ), musí být účastníci řízení kromě členských států a orgánů Evropské unie zastoupeni advokátem oprávněným k výkonu advokacie, zejména podle práva některého členského státu.

117.

K tomu, aby byla žaloba na neplatnost přípustná, je třeba prokázat, že dotčená osoba skutečně rozhodla o podání žaloby a advokáti, kteří tvrdí, že tuto osobu zastupují, byli k tomu skutečně zmocněni ( 93 ). V tomto ohledu čl. 51 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu vyžaduje, aby advokát zastupující účastníka řízení, který je právnickou osobou soukromého práva, uložil v soudní kanceláři procesní plnou moc udělenou tímto účastníkem řízení, jelikož nepředložení této plné moci může v souladu s čl. 51 odst. 4 uvedeného jednacího řádu vést k formální nepřípustnosti žaloby.

118.

Pokud jde o čl. 51 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu, musím poznamenat, že na rozdíl od dřívějšího znění tohoto jednacího řádu ( 94 ) toto ustanovení nestanoví, že účastník řízení musí prokázat, že procesní plná moc byla jeho advokátovi řádně udělena osobou k tomu oprávněnou. Tribunál ve své judikatuře ze změny jednacího řádu dovodil, že žádné takové důkazy nejsou vyžadovány ( 95 ).

119.

Domnívám se nicméně, že zmírnění procesních pravidel ve fázi podání žaloby na neplatnost nemá vliv na výše uvedený hmotněprávní požadavek na zastoupení žalobců jejich advokáty stanovený v článku 19 statutu Soudního dvora Evropské unie, který je vyšší normou než onen jednací řád. V nedávném rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že podmínka nezávislosti, kterou tento článek 19 ukládá zástupcům neprivilegovaných účastníků řízení, může být předmětem omezeného přezkumu ze strany soudů Evropské unie ( 96 ). Stejnou míru přezkumu je třeba analogicky uplatnit na požadavek týkající se zastoupení, pokud jde o platnost pověření uděleného advokátovi žalobce.

120.

Skutečnost, že nové ustanovení, čl. 51 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu, neobsahuje výslovný odkaz na požadavek takového důkazu, tedy nezbavuje Tribunál povinnosti přezkoumat platnost pověření osoby podepisující plnou moc, pokud druhá strana tuto platnost výslovně zpochybňuje. Komise správně poukazuje na to, že v případě zpochybnění platnosti pověření uděleného stranou jejímu advokátovi musí být tato strana schopna prokázat, že osoba podepisující plnou moc je k tomu skutečně oprávněna ( 97 ).

121.

Domnívám se proto, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že vzhledem k tomu, že jeho jednací řád nevyžaduje prokázání toho, že pověření udělené advokátovi bylo vystaveno osobou k tomu oprávněnou, musela být námitka Komise týkající se zákonnosti tohoto pověření zamítnuta.

122.

Pokud se však Komise snaží zpochybnit výkon takové pravomoci, měla by přinejmenším nést důkazní břemeno v tomto směru. V projednávané věci se Komise opírá o pouhá tvrzení. Zaprvé se opírá o skutečnost, že některé osoby podepisující dotčené plné moci neuvádějí své funkce a nepřikládají žádné dokumenty osvědčující pravomoc podepisovat takové dokumenty. Zadruhé Komise zakládá svá tvrzení na skutečnosti, že některé podepisující osoby, které uvedly svou pozici jako výkonný ředitel, generální ředitel, finanční kontrolor nebo ředitel, neprokázaly, že podle čínského práva byly oprávněny podepisovat takové plné moci. Taková tvrzení je však třeba řádně doložit ( 98 ).

123.

Z toho vyplývá, že bod 136 napadeného rozsudku je stižen nesprávným právním posouzením. I když odůvodnění rozsudku Tribunálu vykazuje porušení unijního práva, ale jeho výrok se jeví jako opodstatněný z jiných právních důvodů, nemůže nicméně takové porušení vést ke zrušení tohoto rozsudku. Je třeba spíše nahradit odůvodnění ( 99 ). V projednávaném případě doporučuji Soudnímu dvoru, aby tento bod zrušil, a měl za to, že tvrzení Komise nepředstavují věcné zpochybnění toho, že pověření udělené advokátovi žalobce mu bylo řádně uděleno osobou k tomu oprávněnou.

124.

Nyní přejdu k meritu věci a zaměřím se zejména na první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku, jakož i na druhý a pátý důvod kasačního opravného prostředku.

B.

K první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku

125.

Podle navrhovatelů se Tribunál v bodech 152 až 211 a 398 až 403 napadeného rozsudku dopustil pochybení tím, že neshledal porušení článků 3 odst. 2, 3, 5, 6 a 7 základního nařízení a zásady řádné správy ve vztahu k údajům o dovozu.

126.

Nejprve poznamenám, že Komise provedla úpravy údajů o dovozu, které jsou popsány v bodech 159 až 166 napadeného rozsudku. Tyto úpravy v podstatě vycházely z předpokladu, že podíly objemů různých výrobků spadajících pod stejný kód výrobku se v čase a mezi jednotlivými zeměmi nezměnily. Navrhovatelé napadli tyto úpravy u Tribunálu s tím, že tato metoda byla založena na neodůvodněných a nepřiměřených předpokladech, v důsledku čehož se zohledněné objemy nezakládaly na skutečných důkazech.

127.

V bodě 196 napadeného rozsudku Tribunál tyto argumenty odmítl. Konstatoval, že vzhledem k absenci přesnějších a novějších informací podobného nebo vyššího stupně spolehlivosti, s přihlédnutím k přiměřenosti a spolehlivosti odhadů předložených Komisí a s ohledem na širokou posuzovací pravomoc tohoto orgánu byl objem dovozu stanoven správně.

128.

Před Soudním dvorem navrhovatelé uplatňují dva argumenty, které posoudím níže.

1.

Použití referenčních údajů

129.

Navrhovatelé tvrdí, že Tribunál nesprávně rozhodl, že údaje o dovozu, na které se Komise odvolává, lze považovat za skutečné důkazy a že jejich použití bylo odůvodněné. Odůvodnění napadeného rozsudku neřeší kritiku týkající se předpokladu, o který se opírala Komise, podle něhož podíl objemů a cen výrobků v rámci daného kódu odvozeného z kombinované nomenklatury (KN) ( 100 ) v referenčních letech zůstal během následujících let nezměněn a byl použit na různé původy. Tvrdí, že Tribunál se tím, že potvrdil, že Komise byla oprávněna zohlednit údaje referenčního roku, dopustil nesprávného právního posouzení. Navrhovatelé zejména nesouhlasí s bodem 194 napadeného rozsudku, v němž Tribunál souhlasí s použitím odhadů, o které se Komise opírala za účelem zamítnutí první části prvního žalobního důvodu v prvním stupni. Podle navrhovatelů se Tribunál nezabývá jejich argumentem, podle něhož Komise nebyla oprávněna vycházet z výše uvedeného předpokladu.

130.

Navrhovatelé tvrdí, že bez podpůrných důkazů nemůže být takový předpoklad opodstatněný a nesplňuje požadavek skutečných důkazů podle čl. 3 odst. 2 základního nařízení. Z údajů o dovozu se vychází zejména při posuzování vývoje dovozu a rozdílů mezi jednotlivými zeměmi. Navrhovatelé se proto domnívají, že předpoklad, že takový vývoj neexistuje, je absurdní.

131.

Komise, podporovaná vedlejšími účastnicemi, tvrdí, že se Tribunál nedopustil pochybení, když rozhodl, že byl splněn požadavek na předložení skutečných důkazů podle čl. 3 odst. 2 základního nařízení.

132.

Hned na úvod musím připomenout, že podle ustálené judikatury disponují unijní orgány zejména v oblasti antidumpingových opatření a zjišťování újmy z důvodu složitosti hospodářských, politických a právních situací, které musí zkoumat, širokou posuzovací pravomocí ( 101 ).

133.

Komisi v tomto ohledu podle čl. 3 odst. 2 základního nařízení přísluší předložit skutečné důkazy a provést objektivní posouzení údajů týkajících se prvků újmy ( 102 ).

134.

Přezkum prováděný unijním soudem se musí týkat nejen existence případných nesprávných právních posouzení, ale rovněž dodržení relevantních procesních pravidel, věcné správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě byla učiněna napadená volba, neexistence zjevně nesprávného posouzení nebo zneužití pravomoci. Je tomu tak zvláště tehdy, když jde o určení existence újmy způsobené výrobnímu odvětví Unie, které předpokládá posouzení komplexních hospodářských situací ( 103 ). Je rovněž na žalobci, aby předložil důkazy umožňující Soudnímu dvoru konstatovat, že se Komise při zjišťování újmy dopustila zjevně nesprávného posouzení ( 104 ).

135.

Přezkum důkazů, na nichž unijní orgány zakládají svá zjištění, ze strany Tribunálu navíc nepředstavuje nové posouzení skutkového stavu nahrazující posouzení těchto orgánů. Tento přezkum nezasahuje do široké posuzovací pravomoci uvedených orgánů v oblasti obchodní politiky, ale omezuje se na posouzení toho, zda tyto důkazy mohou podepřít závěry vyvozené zmíněnými orgány. Tribunálu tedy přísluší nejen ověřit věcnou správnost uplatněných důkazů, jejich věrohodnost a soudržnost, ale rovněž přezkoumat, zda tyto důkazy představují veškeré relevantní údaje, jež musí být vzaty v úvahu při posuzování komplexní situace, a zda o ně lze opřít závěry, které jsou z nich vyvozovány ( 105 ).

136.

V projednávaném případě musí Soudní dvůr rozhodnout, zda Tribunál právem souhlasil s přístupem Komise, která extrapolovala absolutní a relativní objemy dovozů dotčeného výrobku za referenční roky a země na následující roky a na další země.

137.

Pokud jde o použití údajů Eurostatu, Soudní dvůr konstatoval nejen, že je vhodné je použít pro účely zjištění újmy ( 106 ), ale rovněž, že Komise je musí „s požadovanou řádnou péčí“ také přezkoumat, jsou-li tyto údaje zpochybněny ( 107 ). Z judikatury Soudního dvora však vyplývá, že „zpochybnění“ údajů Eurostatu znamená, že strany musí prokázat existenci věcných nepřesností, které se rovnají faktickým chybám ( 108 ). Toto pravidlo vyplývá z výše uvedené judikatury, podle níž je na žalobci, aby předložil důkazy, které Soudnímu dvoru umožní konstatovat, že se Komise při zjišťování újmy dopustila zjevně nesprávného posouzení. Je třeba poznamenat, že navrhovatelé před Tribunálem argumentovali tím, že Komise ani žadatelé nevysvětlili, proč by tyto předpoklady měly být oprávněné nebo opodstatněné, že se Komise nepokusila získat informace k ověření správnosti těchto předpokladů, a tedy údaje o dovozu nejsou založeny na skutečných důkazech ( 109 ). Tím se navrhovatelé v podstatě snažili přenést důkazní břemeno na Komisi a zbavit se povinnosti zpochybnit spolehlivost použitých údajů.

138.

Tribunál proto správně rozhodl, že pokud účastníci řízení chtějí zpochybnit spolehlivost údajů použitých Komisí ohledně objemu dumpingových dovozů, musí svá tvrzení doložit důkazy, které mohou konkrétně zpochybnit spolehlivost metody nebo údajů použitých tímto orgánem ( 110 ). V projednávaném případě Tribunál takové skutkové pochybení nezjistil a Soudní dvůr by se měl v této fázi zdržet nového posuzování skutkového stavu, které mu v rámci řízení o kasačním opravném prostředku nepřísluší.

139.

Pokud jde o úpravy a extrapolace pro účely zjišťování újmy, Soudní dvůr nestanovil standard pro to, co představuje přípustnou úpravu nebo extrapolaci. Soudní dvůr by proto měl posoudit, zda jsou dotčené úpravy a extrapolace přípustné podle zpráv Odvolacího orgánu WTO s ohledem na odstavec 3.1 antidumpingové dohody z roku 1994.

140.

V tomto ohledu ve zprávě US – Hot-Rolled Steel Odvolací orgán WTO rozhodl, že pojem „skutečné důkazy“ se týká „kvality důkazů, o které se orgány mohou opírat při rozhodování“, a že slovo „skutečné“ znamená, „že důkazy musí mít skutečnou, objektivní a ověřitelnou povahu a musí být věrohodné“ ( 111 ).

141.

Ve zprávě Mexiko – antidumpingová cla na rýži navíc Odvolací orgán WTO připustil, že v rámci diskreční pravomoci, kterou má vyšetřující orgán při přijímání metodiky, jíž se řídí při analýze újmy, lze očekávat, že tento orgán bude muset vycházet z opodstatněných předpokladů nebo vyvozovat závěry. Dodal však, že vyšetřující orgán přitom musí zajistit, aby jeho zjištění byla založena na „skutečných důkazech“. Pokud se tedy zjišťování opírá o předpoklady, měly by být tyto předpoklady odvozeny jako opodstatněné závěry z věrohodného skutkového základu a měly by být dostatečně vysvětleny, aby bylo možné ověřit jejich objektivitu a věrohodnost ( 112 ). V daném případě měl Odvolací orgán WTO za to, že se očekávalo, že dotčený vyšetřující orgán „doloží opodstatněnost a důvěryhodnost konkrétních předpokladů“ ( 113 ).

142.

Z těchto zpráv vyplývá, že pokud nejsou k dispozici údaje, které by umožnily přímo určit existenci určitých skutečností, může vyšetřující orgán zjistit existenci újmy na základě upravených údajů vyvozených z opodstatněných závěrů nebo opodstatněných předpokladů. To vyvolává otázku, co je opodstatněný závěr nebo opodstatněný předpoklad. Podle mého názoru je předpoklad nebo závěr opodstatněný, pokud je pravděpodobnější, že je pravdivý, než že není. Jde o posouzení pravděpodobnosti scénářů, v nichž mají opodstatněné závěry vysokou pravděpodobnost, že budou pravdivé. Zaprvé, pokud se Komise opírá o závěr učiněný na základě úprav známých údajů, musí být tyto údaje spolehlivé a správné. Komise se proto obecně odvolává na údaje Eurostatu, které byly shromážděny zavedeným postupem, jenž zahrnuje dostatečnou úroveň kontroly. Zadruhé úpravy musí být provedeny za použití spolehlivé a transparentní metody, čímž se zajistí vysoce pravděpodobný závěr, který může představovat opodstatněný závěr nebo opodstatněný předpoklad ( 114 ).

143.

V důsledku toho, pokud jde o posouzení úprav a extrapolací pro účely zjištění újmy, musí být soudní přezkum omezen na posouzení, zda je předpoklad, o který se Komise opírá, založen na údajích, které jsou důvěryhodné a správné, a zda se úpravy provádí použitím spolehlivé a transparentní metody. S ohledem na tyto úvahy měl Tribunál posoudit, zda úpravy a extrapolace údajů Eurostatu týkající se dotčených výrobků, které provedla Komise, představují opodstatněný závěr nebo opodstatněný předpoklad.

144.

V napadeném rozsudku Tribunál velmi podrobně vysvětlil způsob, jakým Komise provedla úpravy a extrapolace, a zda údaje použité Komisí lze právoplatně označit za skutečné důkazy ( 115 ). Zaprvé popsal odhad objemu dumpingového dovozu ve výši 30 % za období po roce 2014. Komise v podstatě vycházela ze známých existujících údajů, tj. z rozdělení dovážených výrobků za období před rokem 2014 ( 116 ). Zadruhé vzhledem k tomu, že přesné procento rozdělení podle země původu u některých výrobků nebylo známo, vysvětlil Tribunál metodu pro účely odhadu procentního podílu objemu dovozu dotčeného výrobku podle země původu ( 117 ). Zatřetí Tribunál objasnil, jak Komise ex officio odvodila objem konkrétní kategorie výrobků (mříží odvodňovacích žlábků), přičemž zohlednila průměrné prodeje těchto výrobků uskutečněné vyvážejícími výrobci zařazenými do vzorku během období šetření ( 118 ). Na základě těchto podrobných vysvětlení Tribunál prima facie prokázal, že tyto metody byly spolehlivé a transparentní. Dále Tribunál podrobně posoudil tři námitky vznesené navrhovateli ( 119 ).

145.

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že Tribunál při svém posouzení v podstatě konstatoval, že Komise vycházela ze spolehlivých a přesných poměrů týkajících se předchozích období nebo jednotlivých zemí původu. V bodě 196 napadeného rozsudku tak Tribunál rozhodl, že odhady předložené Komisí jsou „přiměřené“ a „spolehlivé“. V podstatě vzal v úvahu, že úpravy a extrapolace se opírají o věrohodný základ a že jsou přiměřené. Tribunál přitom zkoumal neexistenci zjevně nesprávného posouzení a přiměřenou pravděpodobnost, že domněnka je pravdivá, což je podle mého názoru, jak je vysvětleno výše ( 120 ), správný právní standard.

146.

Navrhovatelé na jednání zejména tvrdili, že jistě došlo ke změnám v podílech dotčených výrobků a předpoklad, že k žádným změnám nedošlo, je „zjevně nelogický“. Argumentovali, že podle „jednoduché logiky“ se podíly výrobků v průběhu času mění. Podle mého názoru Tribunál správně rozhodl, že odhady byly spolehlivé a přiměřené, a proto Komise rozumně předpokládala, že objem dovozu dotčeného výrobku daného kódu KN nebo dané země zůstal v čase neměnný. Jak uvedly vedlejší účastnice řízení na jednání před Soudním dvorem, lze důvodně předpokládat, že poptávka po dvou dotčených výrobcích, konkrétně po městském mobiliáři a poklopech kanalizačních šachet, byla před rokem 2014 a po něm stabilní, jelikož tyto dva výrobky mají poměrně dlouhou životnost a jelikož objem dovozu těchto výrobků zůstal v průběhu času stabilní. Existuje tedy vysoká pravděpodobnost, že podíl těchto výrobků zůstal stejný před rokem 2014, kdy o něm existovaly údaje, i po roce 2014, kdy tyto údaje neexistovaly. Jak bylo vysvětleno výše, Komise vycházela ze známých údajů a použila spolehlivou a transparentní metodu, čímž dosáhla závěru s vysokou pravděpodobností pravdivosti. Tribunál tedy nepochybil, když rozhodl, že závěr Komise je opodstatněný.

147.

S ohledem na výše uvedené zprávy Odvolacího orgánu WTO, které připouštějí „opodstatněné závěry“ ( 121 ), a širokou posuzovací pravomoc Komise ( 122 ), se proto domnívám, že údaje týkající se dotčeného výrobku lze extrapolovat a upravit, jak bylo vysvětleno ( 123 ). Dotčené úpravy a extrapolace představují skutečné důkazy ve smyslu zpráv Odvolacího orgánu WTO a ve smyslu čl. 3 odst. 2 základního nařízení. Tribunál se tak v bodech 183 až 196 napadeného rozsudku nedopustil pochybení, když odmítl kritiku žalobců a souhlasil s dotčenými odhady.

2.

Odmítnutí alternativních údajů

148.

Navrhovatelé ve svém kasačním opravném prostředku nesouhlasí s tím, že Tribunál v bodech 178 a 179 napadeného rozsudku odmítl alternativní údaje, které předložili. Před Tribunálem navrhovatelé namítali, že Komise měla vzít v úvahu údaje o čínském celním vývozu, které ukazují, že odhady EU byly nadhodnocené ( 124 ).

149.

Navrhovatelé ve snaze vyhnout se vyjádření k údajům, které Komise skutečně použila, předložili alternativní údaje. V bodech 178 a 179 napadeného rozsudku Tribunál správně odmítl tvrzení navrhovatelek, když uvedl, že je na žalobcích, aby mají-li v úmyslu zpochybnit spolehlivost údajů použitých Komisí o objemu dumpingového dovozu, doložili svá tvrzení důkazy, které mohou konkrétně zpochybnit věrohodnost metody nebo údajů použitých tímto orgánem. Tribunál tedy připomněl, že žalobce nemůže pouze předložit alternativní údaje, ale musí předložit důkazy, které mohou zpochybnit údaje poskytnuté Komisí.

150.

V rámci kasačního opravného prostředku navrhovatelé podle všeho nepoukazují na žádné konkrétní nesprávné právní posouzení v této analýze, což činí tento argument nepřípustným. V každém případě je třeba tento argument odmítnout jako neopodstatněný. Z důvodů, které jsem vysvětlila výše ( 125 ), musí účastníci řízení svá tvrzení doložit důkazy, které mohou konkrétně zpochybnit důvěryhodnost metody nebo údajů použitých daným orgánem ( 126 ), a nikoli pouze předložit alternativní údaje z různých zdrojů. Jak bylo vysvětleno výše, je věcí žalobce, aby předložil důkazy umožňující Soudnímu dvoru konstatovat, že se Komise při zjišťování újmy dopustila zjevně nesprávného posouzení ( 127 ).

151.

Za těchto okolností navrhuji, aby Soudní dvůr zamítl první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku jako částečně nepřípustnou a částečně neopodstatněnou.

C.

K druhému důvodu kasačního opravného prostředku

152.

Navrhovatelé tvrdí, že se Tribunál v bodech 302 až 311 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení z toho důvodu, že se zabýval pouze jejich argumenty týkajícími se výrobních nákladů jednoho z podniků Unie (Saint-Gobain PAM), a nikoli argumenty týkající se jeho ziskovosti. Zejména s ohledem na skutečnost, že společnost Saint-Gobain PAM prodávala dotčený výrobek jak přímo nezávislým zákazníkům, tak nepřímo prostřednictvím prodejních subjektů ve spojení, jediným způsobem, jak zjistit zisk skutečně dosažený skupinou Saint-Gobain PAM, bylo porovnat na jedné straně prodejní ceny zákazníkům, kteří nejsou ve spojení, a na straně druhé výrobní náklady výrobce a prodejní, režijní a administrativní náklady prodejců.

153.

Tím, že Komise vzala v úvahu pouze výrobní náklady vynaložené společností Saint-Gobain PAM v rámci výroby, bez ohledu na typ následného prodeje, nezohlednila při výpočtu celkové ziskovosti tohoto podniku „skryté“ zisky, které výrobce získal z prodeje subjektům ve spojení. Na jednání navrhovatelé tvrdili, že Komise nezohlednila náklady nezávislých prodejců.

154.

Navrhovatelé zejména tvrdí, že v situaci, kdy prodejní subjekty, které dosahují zisku ve výši 2 % z prodeje zákazníkům, kteří nejsou ve spojení, a kdy výrobce dosahuje zisku ve výši 10 % z prodeje prodejním subjektům, které nejsou ve spojení, skutečný celkový zisk skupiny Saint-Gobain PAM je součtem číselných údajů získaných na základě těchto procentních podílů. Komise však při použití své vlastní metody podle všeho dospěla v této situaci k závěru, že skupina Saint-Gobain PAM dosáhla celkového zisku ve výši pouze 2 %. Dodatečný zisk ve výši 10 %, který výrobce získal ze svého prodeje prodejním subjektům ve spojení, zůstává „skrytý“, jelikož tyto prodeje se pro účely analýzy újmy považují za náklady.

155.

Komise, podporovaná vedlejšími účastnicemi, tvrdí, že druhý důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný.

156.

Na úvod je třeba připomenout, že podle čl. 3 odst. 2 a 3 základního nařízení se zjištění újmy musí zakládat na skutečných důkazech a zahrnovat objektivní posouzení účinku dumpingového dovozu na ceny obdobných výrobků na trhu Unie. Pokud jde konkrétně o účinek dumpingového dovozu na ceny, čl. 3 odst. 3 uvedeného nařízení stanoví povinnost posoudit, zda ve srovnání s cenou obdobného výrobku výrobního odvětví Unie existuje značné cenové podbízení ze strany tohoto dovozu nebo zda tento dovoz jinak způsobil pokles cen nebo zabránil významnou měrou jejich růstu, ke kterému by jinak došlo.

157.

Pokud jde o stanovení tohoto dopadu, čl. 3 odst. 5 základního nařízení stanoví, že zahrnuje posouzení všech relevantních hospodářských činitelů a ukazatelů, které ovlivňují stav daného výrobního odvětví Unie. Toto ustanovení obsahuje výčet různých faktorů, které lze zohlednit, a upřesňuje, že tento výčet není vyčerpávající a žádné z těchto kritérií není nezbytně rozhodující ( 128 ).

158.

K tomuto důvodu kasačního opravného prostředku je třeba učinit dvě úvodní poznámky.

159.

V první řadě je s ohledem na faktory uvedené v předchozím bodě důležité rozlišovat makroekonomické a mikroekonomické ukazatele. Pokud jde o makroekonomické ukazatele, jako je výroba, výrobní kapacita, využití kapacity, objem prodeje, podíl na trhu, zaměstnanost, růst, produktivita, rozsah dumpingového rozpětí a překonání účinků dřívějšího dumpingu, tyto ukazatele vycházejí z údajů výrobního odvětví Unie jako celku, tj. všech výrobců v Unii ( 129 ). Co se týče mikroekonomických ukazatelů, tyto zahrnují průměrné jednotkové ceny, jednotkové náklady, pracovní náklady, zásoby, ziskovost, peněžní tok, investice, návratnost investic a schopnost opatřit si kapitál. Z bodů 161 až 167 odůvodnění prozatímního nařízení vyplývá, že posledně uvedené faktory byly zkoumány na základě informací získaných z odpovědí výrobců v Unii zařazených do vzorku na dotazník Komise týkající se újmy ( 130 ).

160.

Druhý důvod kasačního opravného prostředku se podle všeho zabývá jedním konkrétním ukazatelem mikroekonomické újmy, a sice ziskovostí výrobního odvětví Unie. Jelikož se jedná o mikroekonomický ukazatel újmy, Komise při svých výpočtech vycházela z odpovědí na tento dotazník ( 131 ).

161.

Ve druhé řadě je výpočet ziskovosti vysvětlen v bodě 161 odůvodnění prozatímního nařízení a jeho výsledky jsou uvedeny v tabulce 12 uvedeného nařízení. Komise vysvětluje, že „stanovila ziskovost tří výrobců v [Evropské unii] zařazených do vzorku tak, že čistý zisk před zdaněním z prodeje obdobného výrobku odběratelům v Unii, kteří nejsou ve spojení, vyjádřila jako procentní podíl z obratu tohoto prodeje“. Jak Komise vysvětlila ve svých odpovědích na otázky Soudního dvora, jedná se o „rozdíl mezi výrobními náklady skupiny, které zahrnují prodejní, režijní a administrativní náklady prodejní společnosti ve spojení, a cenou zaplacenou prvním nezávislým zákazníkem“ ( 132 ). Z toho vyplývá, že ziskovost je rozdíl mezi dvěma číselnými údaji, tedy výrobními náklady podniku na jedné straně a cenou zaplacenou prvním nezávislým zákazníkem na straně druhé.

162.

Před Tribunálem navrhovatelé v rámci páté části prvního žalobního důvodu tvrdili, že „pro výpočet újmy vzniklé výrobnímu odvětví Unie použila Komise v případě společnosti Saint-Gobain PAM ceny fakturované za další prodej v rámci skupiny společností, jejíž byl tento výrobce součástí (použití převodních cen), aniž (posoudila, zda se jedná o tržní cenu)“ ( 133 ). Konkrétně navrhovatelé před Tribunálem tvrdili, že Komise měla použít výrobní náklady společnosti Saint-Gobain PAM (Francie) plus příslušné prodejní, režijní a administrativní náklady společností Saint-Gobain v Německu, Španělsku a Itálii, a porovnat tyto výrobní náklady s cenami těchto prodejních společností ve spojení pro prvního nezávislého zákazníka. Tato druhá metoda by vyloučila jakékoli umělé zvýšení prodejní ceny dohodnuté mezi společností Saint-Gobain PAM a společnostmi ve spojení.

163.

Před Soudním dvorem navrhovatelé napadají přezkum zahrnutí cen účtovaných v rámci skupiny do výpočtu nákladů výrobního odvětví Unie, který provedl Tribunál ( 134 ). Podle navrhovatelů se Tribunál v bodech 302 až 311 napadeného rozsudku dopustil pochybení z důvodu, že zkoumal pouze jejich argumenty týkající se nákladů, a nikoli argumenty týkající se ziskovosti společnosti Saint-Gobain PAM.

164.

V tomto ohledu jsou závěry Tribunálu uvedeny v bodech 305 a 306 napadeného rozsudku. Tribunál konstatoval, že skutečnost, že společnost Saint-Gobain PAM prodávala dotčený výrobek nejen přímo nezávislým zákazníkům, ale také nepřímo prostřednictvím subjektů ve spojení, nemá žádný vliv na stanovení výrobních nákladů. V bodě 307 uvedeného rozsudku dospěl k závěru, že skutečnost, že některé prodeje byly provedeny prostřednictvím společností ve spojení, neměla žádný dopad na výpočet výrobních nákladů společnosti Saint-Gobain PAM, a tedy na posouzení újmy, která vznikla výrobnímu odvětví Unie.

165.

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že argumentace navrhovatelů před Tribunálem a Soudním dvorem se týká prvního faktoru pro určení ziskovosti, tj. výrobních nákladů. Závěr, podle něhož stanovení výrobních nákladů není závislé na prodeji v rámci skupiny, je skutkovým zjištěním, které nelze napadnout kasačním opravným prostředkem. Je důležité poznamenat, že Tribunál v rozporu s tím, co tvrdí navrhovatelé ( 135 ), nekonstatoval, že by výpočet zisku vycházel z kupní ceny dohodnuté v rámci skupiny mezi společností Saint-Gobain PAM a subjekty ve spojení. Argumenty, podle nichž Komise neodhalila „skryté zisky“ z důvodu prodejů v rámci skupiny, je proto třeba odmítnout, protože tyto prodeje nebyly pro stanovení výrobních nákladů relevantní.

166.

V každém případě mám na základě vysvětlení Komise před Soudním dvorem za to, že tento orgán nepoužil zisky uvnitř skupiny pro výpočet ziskovosti společnosti Saint-Gobain PAM. Jak Komise vysvětlila, nejprve vypočítala výrobní náklady pro každý výrobek vyrobený výrobcem v Unii zařazeným do vzorku ( 136 ). Tyto výrobní náklady byly následně porovnány s prodejními cenami účtovanými prvnímu nezávislému zákazníkovi na trhu v Unii. Jinými slovy, pokud výrobce v Unii nejprve prodá výrobek subjektu ve spojení, použije Komise cenu, kterou tento subjekt ve spojení účtuje prvnímu nezávislému zákazníkovi. Výpočet ziskovosti proto nezahrnoval žádnou cenu, která by byla účtována mezi dvěma subjekty ve spojení jednoho výrobce v Unii ( 137 ). Konečně Komise na základě ziskovosti každého výrobce v Unii zařazeného do vzorku, který odpověděl na dotazník, shrnula údaje a zprůměrovala je, aby získala ukazatel újmy nazvaný „ziskovost“ ( 138 ). Tribunál tedy dle mého názoru v bodě 306 napadeného rozsudku právem rozhodl, že při výpočtu výrobních nákladů výrobce nemají prodejní ceny uvnitř skupiny žádný význam.

167.

Domnívám se proto, že Tribunálu nelze vytýkat, že přijal přístup Komise. Zjištění újmy se podle všeho zakládá na objektivních okolnostech. Za těchto okolností navrhuji, aby Soudní dvůr druhý důvod kasačního opravného prostředku zamítl jako neopodstatněný.

D.

K pátému důvodu kasačního opravného prostředku

1.

K první části

168.

V první části svého pátého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelé zpochybňují částečnou nepřípustnost třetího žalobního důvodu v prvním stupni týkajícího se možnosti různých subjektů dovolávat se porušení práva na obhajobu.

169.

V napadeném rozsudku Tribunál vymezil tři situace, které jsou závislé na povaze subjektu, který uplatňuje žalobní důvod. V první situaci CCCME jedná vlastním jménem a namítá porušení svých procesních práv. V druhé situaci se žalobního důvodu dovolávají členové CCCME a ostatní právnické osoby, jejichž jména jsou uvedena v příloze I napadeného rozsudku, kteří zpochybňují napadené nařízení z důvodu, že jim nebyly sděleny informace podstatné pro hájení jejich zájmů. Třetí situace zahrnuje dva různé scénáře. Na jedné straně ostatní právnické osoby, jejichž jména jsou uvedena v uvedené příloze, tvrdí, že byla porušena procesní práva CCCME ( 139 ). Na druhé straně členové CCCME namítají porušení svých vlastních procesních práv z důvodu, že CCCME údajně vykonávalo procesní práva svých členů během antidumpingového řízení ( 140 ).

170.

Navrhovatelé napadají druhou a třetí situaci.

171.

Pokud jde o druhou situaci, navrhovatelé tvrdí, že Tribunál v bodech 434 až 438 napadeného rozsudku nesprávně konstatoval, že členové CCCME a devět dalších navrhovatelů se neúčastnilo šetření, a že jejich výtka vycházející z toho, že jim nebyly sděleny informace týkající se zjištění dumpingu a újmy, je tudíž nepřípustná. Podle navrhovatelů se tyto osoby účastnily šetření, neboť spolupracovaly, pokud jde o složení vzorku, nebo se nechaly do vzorku zařadit.

172.

Tyto argumenty vyvolávají otázku, zda vyplnění dotazníku pro výběr vzorku a ochota být součástí vzorku právně postačují k tomu, aby byl vyvážející výrobce považován za účastníka řízení podle čl. 5 odst. 10 druhého pododstavce základního nařízení, v důsledku čehož může tento účastník využívat procesních záruk stanovených v základním nařízení.

173.

Než odpovím na tuto otázku, měla bych zdůraznit, že způsob, jakým Komise provedla výběr vzorku čínských výrobců podle článku 17 základního nařízení, je popsán v bodech 22 a 23 odůvodnění prozatímního nařízení. Komise vysvětlila, že aby mohla rozhodnout, zda je výběr vzorku nutný, a pokud ano, vzorek vybrat, požádala všechny vyvážející výrobce v ČLR, aby poskytli informace uvedené v oznámení o zahájení řízení ( 141 ). Osmdesát jedna vyvážejících výrobců v ČLR poskytlo požadované informace a souhlasilo se zařazením do vzorku; sedmdesát osm z nich bylo shledáno přípustnými pro zařazení do vzorku ( 142 ). Na základě největšího reprezentativního objemu vývozu do Unie Komise předběžně vybrala vzorek tří spolupracujících výrobců. Podle čl. 17 odst. 2 základního nařízení byl výběr vzorku projednán se všemi známými dotčenými vyvážejícími výrobci i orgány ČLR. Na žádost některých účastníků řízení Komise změnila vzorek tak, že do něj zahrnula pět největších vyvážejících výrobců do Unie. Zastoupení ČLR při Evropské unii konečný vzorek podpořilo. Z tohoto popisu a z vysvětlení poskytnutých Komisí na jednání před Soudním dvorem vyplývá, že ve skutečnosti existovaly tři kategorie vyvážejících výrobců, tj. zaprvé vyvážející výrobci, kteří odpověděli na oznámení o zahájení řízení, a kteří tak představovali účastníky řízení, zadruhé výrobci zařazení do vzorku a zatřetí výrobci spolupracující s Komisí pro účely stanovení složení vzorku.

174.

Před Tribunálem vyvážející výrobci tvrdili porušení svého vlastního práva na obhajobu. Uvedený soud zamítl třetí žalobní důvod na neplatnost, který mu byl předložen, v rozsahu, v němž jej uplatňovali vyvážející výrobci zařazení do vzorku a ostatní spolupracující vyvážející výrobci ( 143 ). Před Soudním dvorem navrhovatelé tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení skutkového stavu ( 144 ). Podle navrhovatelů je třeba osoby, které odpověděly na dotazník pro výběr vzorku, považovat za vyvážející výrobce účastnící se šetření ( 145 ).

175.

V tomto ohledu podotýkám, že je nesporné, že některé osoby spolupracovaly při výběru vzorku a byly do tohoto vzorku také zařazeny. Za účelem určení povahy účasti těchto osob ve správním řízení je třeba posoudit, zda se nějak překrývá koncept účastníků šetření podle čl. 5 odst. 10 základního nařízení a účastníků výběru vzorku podle článku 17 uvedeného nařízení.

176.

Článek 5 odst. 10 první pododstavec základního nařízení stanoví, že „v oznámení o zahájení řízení vyhlásí Komise zahájení šetření“, a mimo jiné „stanoví lhůty, během kterých se mohou účastníci řízení přihlásit, předložit písemné stanovisko a sdělit informace, pokud se k jejich stanoviskům a informacím má přihlédnout při šetření“. Jak jsem již uvedla ( 146 ), toto ustanovení je třeba vykládat v souladu se seznamem účastníků řízení uvedeným v čl. 5 odst. 11 základního nařízení, kterými jsou „[Komisi] známí dotčení vývozci, dovozci a zájmové svazy dovozců nebo vývozců, zástupci země vývozu a žadatelé“. Navrhovatelé v podstatě tvrdí, že tento seznam není vyčerpávající a že osoby spolupracující při výběru vzorku a osoby, které byly do tohoto vzorku zařazeny, by měly mít stejné postavení jako osoby uvedené v tomto seznamu. Zda je tento seznam úplný, či nikoli, základní nařízení výslovně nestanoví ( 147 ).

177.

Navíc čl. 17 odst. 1 základního nařízení stanoví, že v případech, kdy je počet žadatelů, vývozců nebo dovozců, typů výrobků nebo obchodů příliš velký, může být šetření omezeno na přiměřený počet stran, výrobků nebo obchodů, který se vybere jako vzorek. Společnost, která chce využít zvláštního cla, proto může vyplnit dotazník podle čl. 17 odst. 2 uvedeného nařízení ( 148 ), který však představuje pouze jeden krok v šetření.

178.

Navrhovatelé tvrdí, že jelikož Komise může přijmout jakákoli opatření podle čl. 5 odst. 10 základního nařízení, je předložení dotazníku pro výběr vzorku způsobem, jak může vyvážející výrobce „kontaktovat“ Komisi v reakci na oznámení o zahájení řízení podle tohoto článku.

179.

Podle mého názoru však ze základního nařízení nelze vyvodit, že se určitá osoba vyplněním dotazníku pro výběr vzorku vývozců stává účastníkem řízení podle čl. 5 odst. 10 a 11 základního nařízení. Z obecné systematiky základního nařízení totiž vyplývá, že pojem „účastníci řízení“ v tomto článku se liší od pojmu „strany“ uvedeného v článku 17 základního nařízení.

180.

Zaprvé čl. 17 odst. 1 základního nařízení, který se týká výběru vzorku, umožňuje Komisi vybrat vzorek, a tím zúžit počet stran, výrobků nebo obchodů „v případech, kdy je počet žadatelů, vývozců nebo dovozců, typů výrobků nebo obchodů příliš velký“ ( 149 ). Účelem tohoto ustanovení je proto umožnit Komisi shromažďovat a analyzovat údaje od podskupiny aktérů za účelem vyvození závěrů s ohledem na mnoho údajů. Jinými slovy, umožňuje Komisi pracovat s malým a zvládnutelným množstvím údajů, místo aby se musela dívat na všechny dostupné údaje. Nemá smysl, aby Komise využívala dotazníky pro výběr vzorku, pokud by to znamenalo, že by se každý účastník dotazníku stal účastníkem řízení ve smyslu čl. 5 odst. 10 druhého pododstavce základního nařízení.

181.

Zadruhé z výkladu čl. 9 odst. 6 základního nařízení vyplývá, že existují dvě zvláštní kategorie účastníků, a to „vývozci nebo výrobci, kteří se přihlásili v souladu s článkem 17 [uvedeného nařízení], ale nebyli zahrnuti do šetření“, a „strany tvořící vzorek“. Odkaz na článek 17 základního nařízení, a nikoli na jeho článek 5, zřejmě naznačuje, že osoby účastnící se výběru vzorku jsou odlišné od účastníků řízení v čl. 5 odst. 10 a 11 uvedeného nařízení.

182.

Dodala bych, že rozdíl mezi „[zúčastněnými stranami]“ a „vývozci nebo zahraničními výrobci, kteří obdrželi dotazníky“, je také patrný v odstavci 6.1 antidumpingové dohody z roku 1994, který stanoví, že „[v]šechny strany, zúčastněné v antidumpingovém šetření, budou seznámeny s tím, jaké informace úřady vyžadují“, zatímco odstavec 6.1.1 uvedené dohody stanoví, že „[v]ývozci nebo zahraniční výrobci, kteří obdrželi dotazníky, používané v antidumpingovém šetření, budou mít nejméně 30 dní na odpověď“.

183.

Je tedy třeba konstatovat, že základní nařízení stanoví různé úrovně práv v závislosti na tom, na jaké osoby se vztahují, tj. osoby účastnící se výběru vzorku a zúčastněné strany účastnící se šetření. Z tohoto rozlišení vyplývá, že procesní práva přiznaná těmto osobám jsou odlišná. Pokud jde o zúčastněné strany, zájmový svaz vývozců může požádat o nahlédnutí do informací (čl. 6 odst. 7 základního nařízení) a o poskytnutí informací (čl. 20 odst. 1 základního nařízení). S účastí na výběru vzorků však taková práva nejsou podle všeho spojena. Podle mého názoru je s takovou účastí spojeno pouze právo zaujmout stanovisko k výběru vzorku navrženému Komisí, nikoli však k ostatním prvkům šetření.

184.

Proto dle mého názoru Tribunál správně odlišil osoby, které neprokázaly, že se účastnily šetření, nebo podaly žádost o sdělení dotčených informací, od zúčastněných osob ve smyslu čl. 5 odst. 10 druhého pododstavce základního nařízení ( 150 ). Domnívám se tedy, že Tribunál se nedopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že osoby, které spolupracovaly pouze při výběru vzorku, nemohou vznést výtku z důvodu, že jim nebyly poskytnuty informace, které jim měly být sděleny.

185.

Pokud jde o třetí situaci, navrhovatelé tvrdí, že se Tribunál v bodech 443 až 447 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že CCCME mohla hájit procesní práva pouze svých členů, u nichž bylo prokázáno, že v průběhu šetření obdrželo toto sdružení zmocnění umožňující mu vykonávat jejich procesní práva jejich jménem, přičemž CCCME vystupovalo v průběhu celého šetření jako subjekt zastupující čínské výrobního odvětví jako celek ( 151 ).

186.

Navrhovatelé zejména tvrdí, že Tribunál použil nesprávný právní standard, když rozhodl, že CCCME nemohlo v průběhu řízení vykonávat procesní práva jednotlivých společností ani dotčených členů. Tribunál tím, že rozhodl, že jednotlivé dotčené společnosti a členové nemají aktivní legitimaci, použil nesprávný právní standard a způsobil neplatnost práva na obhajobu jednotlivých dotčených společností a členů. Tvrzení, že zájmové svazy mají méně rozsáhlá procesní práva než vyvážející výrobci, je právně nepodložené.

187.

V bodě 444 napadeného rozsudku Tribunál konstatoval, že svaz může vykonávat procesní práva některých svých členů, pokud „během šetření uvedl záměr jednat jako zástupce některých svých členů, což předpokládá, že tito členové byli určeni a že tento subjekt je schopen prokázat, že od nich obdržel zmocnění, které mu umožňuje výkon těchto procesních práv jejich jménem“. V bodě 445 tohoto rozsudku uvedl, že „ze spisu […] vyplývá, že v projednávané věci se takto CCCME během šetření vůči Komisi neprezentovalo, ale že naopak v průběhu šetření jednalo jako subjekt zastupující čínské výrobní odvětví jako celek“. Toto zjištění založil na připomínkách, které k prozatímnímu nařízení předložilo CCCME dne 15. září 2017 ( 152 ).

188.

V tomto ohledu musím připomenout, že dodržování práva na obhajobu má při antidumpingových šetřeních klíčový význam ( 153 ). Toto pravidlo je třeba vykládat s ohledem na čl. 41 odst. 2 písm. b) Listiny, který zahrnuje právo na přístup ke spisu jako součást práva na řádnou správu. Právo na přístup ke spisu umožňuje stranám seznámit se s důkazy, aby se mohly účinně vyjádřit.

189.

Zejména v souvislosti se sdělováním informací dotčeným podnikům v průběhu šetření vyžaduje dodržení jejich práva na obhajobu, aby těmto podnikům bylo v průběhu správního řízení umožněno účinně sdělit svůj postoj ke správnosti a relevanci tvrzených skutečností a okolností a k důkazům, které Komise použila na podporu svého tvrzení o existenci dumpingové praxe a z toho vzniklé újmy ( 154 ). Tyto požadavky jsou zakotveny v čl. 20 odst. 1 a 2 základního nařízení, který stanoví, že vývozci a jejich zájmové svazy mohou „požádat o konečné informace o nejdůležitějších skutečnostech a úvahách, na jejichž základě je zamýšleno doporučit přijetí konečných opatření“.

190.

Z tohoto ustanovení vyplývá, že právo na obhajobu se přiznává jednotlivě konkrétním subjektům ( 155 ). Na rozdíl od Tribunálu se nedomnívám, že základní důvod, proč porušení práva na obhajobu může uplatňovat pouze dotčená osoba, spočívá v tom, že povaha porušení těchto práv je subjektivní ( 156 ). V této souvislosti připomínám, že Soudní dvůr již rozhodl, že porušení subjektivních práv mohou hájit jiné osoby ( 157 ). Podle mého názoru vyplývá důvod, proč má právo na obhajobu v antidumpingovém řízení povahu intuitu personae, ze skutečnosti, že toto právo je úzce spjato s osobou, které bylo přiznáno, neboť pouze dotčený subjekt může sám určit hospodářský a právní dopad opatření Komise s ohledem na svou konkrétní situaci. Jinými slovy, jelikož se v antidumpingovém řízení právo na obhajobu týká samotného subjektu, může toto právo vykonávat pouze tento subjekt. Výlučnost tohoto práva vyplývá z povahy práva na obhajobu ve správním řízení, které nemůže hájit jiná osoba ( 158 ). Z tohoto důvodu je CCCME jako zájmový svaz oprávněno dovolávat se svých vlastních procesních záruk, které vyplývají z jeho vlastní účasti ve správním řízení ( 159 ).

191.

Členství ve sdružení navíc neznamená automatický převod procesních práv a práva na obhajobu na dotyčné sdružení v souvislosti s těmito řízeními. K takovému převodu musí jednoznačně dojít ze strany členů daného sdružení. Pokud sdružení vykonává procesní práva svých členů, musí jasně uvést, které členy zastupuje, a prokázat, jaká práva mu byla udělena. Tento požadavek vyplývá z čl. 5 odst. 10 druhého pododstavce základního nařízení, který umožňuje účastníkům řízení, aby se přihlásili – což znamená předložení plných mocí. ( 160 ) Navíc čl. 5 odst. 11 základního nařízení výslovně rozlišuje mezi vyvážejícími společnostmi a jejich zájmovými svazy ( 161 ).

192.

Domnívám se tedy, že Tribunál správně rozhodl, že možnost vykonávat procesní práva některých svých členů během antidumpingového řízení je podmíněna tím, že subjekt v průběhu tohoto řízení – a nikoli ex post facto – prokázal záměr jednat jako zástupce některých svých členů. Jak uvedl Tribunál, uvedení členové musí být jasně určeni a sdružení musí být schopno prokázat, že od těchto členů obdrželo zmocnění, které mu umožňuje výkon těchto procesních práv jejich jménem ( 162 ). Z toho vyplývá, že i když má sdružení z titulu svého postavení za cíl zastupovat všechny subjekty působící v určitém odvětví, musí být, pokud chce zastupovat procesní práva svých členů, řádně pověřeno každým z nich, aby mohlo zastupovat procesní práva jejich jménem.

193.

Na rozdíl od argumentů navrhovatelů se výkon procesních práv v antidumpingovém šetření neřídí stejnou logikou jako kolektivní žaloby sdružení v soudním řízení. Soudní dvůr rozhodl, že je přípustné, pokud sdružení zastupuje zájmy podniků, které jsou oprávněny zahájit řízení samy, aby tak činilo bez zvláštního pověření vyhotoveného členy ( 163 ). To je odůvodněno procesními výhodami, neboť se tím zamezí podávání mnoha samostatných žalob proti stejným rozhodnutím ( 164 ). Pokud jde o procesní práva účastníků antidumpingových šetření, je však situace odlišná. Vzhledem k individuální povaze a rozsahu práva na obhajobu hromadná žaloba nezamezí podávání mnoha stejných žalob proti stejnému rozhodnutí, ale spíše kombinuje různé samostatné účastnické žaloby, které proto musí být identifikovatelné a explicitní.

194.

V projednávaném případě bod 25 odůvodnění napadeného nařízení uvádí, že CCCMEE mělo být považováno za účastníka řízení zastupujícího zejména čínské odvětví výroby litiny ( 165 ). Podotýkám však, že tento bod odůvodnění neobsahuje žádný údaj o tom, že by zastupovalo jednotlivé vyvážející výrobce. Kromě toho body 30 a 62 až 74 odůvodnění uvedeného nařízení odkazují na výtky CCCME, ale neuvádějí, že tyto výtky byly vzneseny jménem vyvážejících výrobců. Napadené nařízení tedy patrně naznačuje, že CCCME jednalo svým vlastním jménem jako zástupce čínského odvětví výroby litiny.

195.

Je třeba zdůraznit, že navrhovatelé nepředložili důkaz o tom, že by některý z vyvážejících výrobců udělil CCCME plnou moc nebo ji jakýmkoli jiným způsobem zmocnil k zastupování během správního řízení před Komisí, nebo že by tyto společnosti byly v rozhodné době členy CCCME. V důsledku toho skutečnost, že se CCCME během antidumpingového řízení prezentovalo jako sdružení zastupující všechny čínské výrobce působící v dotčeném odvětví v ČLR a Komise ho jako takové uznala, nestačí k tomu, aby toto sdružení mohlo během antidumpingového řízení vykonávat procesní práva všech svých členů.

196.

Domnívám se proto, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 444 napadeného rozsudku konstatoval, že možnost sdružení vykonávat procesní práva některých svých členů během antidumpingového řízení je podmíněna tím, že tento subjekt v průběhu šetření uvedl záměr jednat jako zástupce některých svých členů, což předpokládá, že tito členové byli určeni a že tento subjekt je schopen prokázat, že od nich obdržel zmocnění, které mu umožňuje výkon těchto procesních práv jejich jménem.

197.

Tento závěr není zpochybněn článkem 20 základního nařízení, který stanoví, že zájmové svazy mohou požádat o informace o nejdůležitějších skutečnostech a úvahách, na jejichž základě je zamýšleno mimo jiné uložení konečných opatření. Jak bylo uvedeno výše, toto ustanovení je třeba vykládat ve světle bodu 29 odůvodnění tohoto nařízení, který zdůrazňuje souvislost s procesním právem účastníků hájit své zájmy. Právo na poskytnutí informací podle článku 20 základního nařízení je základním pilířem práva účastníků řízení na obhajobu ( 166 ), a proto vyžaduje účast dotčené strany na šetření, aby mohla následně poukázat na případné nedostatky před unijními soudy.

198.

Domnívám se tedy, že Tribunál právem rozhodl, že třetí žalobní důvodv prvním stupni, kterým byla Komise kritizována za to, že odmítla poskytnout navrhovatelům informace relevantní pro zjištění dumpingu a újmy, může být vznesen CCCME, jednajícím vlastním jménem jako sdružení zastupující čínské výrobní odvětví jako celek, a právem odmítl jako nepřípustné argumenty předložené v rámci tohoto žalobního důvodu členy CCCME a jinými právnickými osobami, jejichž jména jsou uvedena v příloze I napadeného rozsudku ( 167 ).

199.

V důsledku toho navrhuji Soudnímu dvoru, aby zamítl první část pátého důvodu kasačního opravného prostředku.

2.

K druhé části

200.

Druhá část, která se vztahuje k části napadeného rozsudku, jež se zabývá tvrzením CCCME, podle něhož Komise měla poskytnout výpočty v souhrnné formě, zejména pokud jde jednak o výpočty běžné hodnoty, účinků čínského dovozu na ceny a úrovně pro odstranění újmy a jednak odhady týkající se makroekonomických ukazatelů ( 168 ). Pokud jde o výpočty, které byly základem pro přezkum mikroekonomických a makroekonomických ukazatelů, které umožňují posoudit újmu způsobenou výrobnímu odvětví Unie, CCCME získalo souhrnné údaje podle ukazatele a podle roku, tak jak jsou uvedeny v bodech 137 až 166 odůvodnění prozatímního nařízení ( 169 ).

201.

Prvním výtkou CCCME zpochybňuje bod 507 napadeného rozsudku, v němž Tribunál konstatoval, že předložení důvěrných údajů v souhrnné formě nutně nezbavuje tyto údaje důvěrnosti, a nebylo třeba nařídit sdělení makroekonomických ukazatelů újmy z důvodu jejich důvěrnosti ( 170 ). Konkrétně na jedné straně tvrdí, že jelikož Komise nikdy netvrdila, že souhrnné makroekonomické údaje o újmě jsou samy o sobě důvěrné, nemohl se na to Tribunál odvolávat jako na argument, aniž by protiprávně nahradil Komisi. Bod 130 odůvodnění napadeného nařízení se netýká důvěrnosti, ale skutečnosti údajů. Na druhou stranu CCCME tvrdí, že právní kvalifikace odhadovaných ukazatelů makroekonomické újmy jako důvěrných údajů Tribunálem je chybná. Poskytnutí souhrnných údajů za výrobní odvětví Unie jako celek by účastníkům řízení neumožnilo ověřit správnost těchto údajů, zejména pokud jde o odhady.

202.

Na úvod bych chtěla zdůraznit, že účelem práva na přístup k informacím a povinnosti poskytnout informace je umožnit účastníkům řízení seznámit se s důkazy, aby se mohli účinně vyjádřit ( 171 ). Povinnost poskytovat informace je zakotvena v článku 20 základního nařízení.

203.

Pokud jde o argument, podle kterého Komise nikdy formálně nekvalifikovala souhrnné odhady makroekonomického ukazatele jako důvěrné během správního řízení, ani ve svých písemných vyjádřeních před Tribunálem, je třeba zdůraznit, že Komise totiž tvrdí a znovu potvrdila na jednání před Soudním dvorem a navrhovatelé jí v tomto ohledu neodporovali, že tyto údaje nikdy neexistovaly. Jelikož je nesporné, že souhrnné údaje nikdy neexistovaly, je jasné, že Komise je nemohla formálně kvalifikovat jako důvěrné během správního řízení nebo ve svých písemných vyjádřeních před Tribunálem. Z tohoto důvodu navrhuji, aby byl procesní argument vznesený navrhovateli zamítnut.

204.

Pokud jde o argument, podle kterého jedinou rozhodující otázkou je, zda jsou makroekonomické údaje, byť v souhrnné formě, stále důvěrné, musím připomenout, že v rozsudku Timex v. Rada a Komise ( 172 ) Soudní dvůr rozhodl, že všechny informace, které nejsou důvěrné, musí být bez ohledu na jejich zdroj poskytnuty, aby se žadatel mohl přesvědčit o tom, že byly v dané věci správně zjištěn skutkový stav. V rozsudku Al-Jubail ( 173 ) bylo právo na přístup k informacím Soudním dvorem vnímáno a považováno za součást práva být vyslechnut. Unijní orgány musí při plnění své povinnosti poskytnout veškeré informace, které jsou nezbytné pro úspěšnou obhajobu stran, postupovat s náležitou péčí a zároveň zajistit ochranu žadatelů a spolupracujících výrobců, jichž se antidumpingové šetření týká.

205.

Povinnost poskytovat informace má být vykonávána v souladu s povinností péče, tj. „povinností příslušného orgánu pečlivě a nestranně přezkoumat všechny relevantní aspekty jednotlivého případu“ ( 174 ), což nutně znamená určitý prostor pro uvážení správního orgánu. Podle ustálené judikatury musí být zásady upravující právo na informace v souladu s požadavky důvěrnosti, zejména s povinností orgánů dodržovat obchodní tajemství ( 175 ). V této souvislosti by povinnost orgánů zajistit důvěrné zacházení s informacemi, jejichž zveřejnění by mělo nepříznivý dopad zejména na podnik, který takové informace poskytl, neměla zbavovat ostatní dotčené strany, zejména vývozce, procesních záruk, které jsou stanoveny v základním nařízení, ani zbavovat své podstaty práva, která jsou jim na základě stejných ustanovení přiznána ( 176 ).

206.

Rozhodnutí o zachování důvěrnosti údajů proto vyžaduje nalezení rovnováhy mezi ochranou údajů výrobců v Unii (kteří dávají podnět k zahájení řízení a jejichž podnět je základem šetření) a právy vyvážejících výrobců ze třetích zemí a jejich zájmových svazů.

207.

V projednávané věci je pravda, že předložení údajů ve formě souhrnu omezuje možnost CCCME ověřit správnost dotčených údajů. S ohledem na rovnováhu, kterou je třeba dosáhnout mezi těmito právy a ochranou důvěrných údajů, je však třeba mít za to, že předložení údajů tímto způsobem nutně neznamená porušení práva CCCME na obhajobu. V tomto ohledu je důležité zdůraznit, že makroekonomické údaje bez ohledu na to, zda se týkají výrobců ze třetích zemí nebo výrobců v Unii, pokud jsou založeny na znalostech trhu, by měly být chráněny, neboť spolupráce těchto výrobců tvoří základ antidumpingového šetření.

208.

Chtěla bych uvést, že Tribunál již rozhodl, že odhadovaná výroba výrobku, který je předmětem šetření, dotčenými výrobci v Unii, z níž Komise vycházela při výpočtu spotřeby, byla správně považována za důvěrnou, jelikož vycházela ze znalosti trhu, kterou měli žadatelé. Tribunál proto dále konstatoval, že když se Komise omezila na poskytnutí celkových číselných údajů o výrobě, jednala v souladu se základním nařízením ( 177 ). S tímto přístupem souhlasím, protože antidumpingová šetření mohou vycházet z údajů poskytnutých malým počtem výrobců nebo malým segmentem trhu ( 178 ). I v souhrnné formě, a dokonce i na základě pouhých odhadů je teoreticky možné vyvodit ekonomické údaje týkající se konkrétních průmyslových subjektů, konkrétních výrobků, nebo dokonce konkrétní společnosti, a tak dedukcí odhalit určitá obchodní tajemství.

209.

V projednávaném případě Komise v bodě 130 odůvodnění napadeného nařízení vysvětlila, že zdrojem údajů jsou skutečné údaje a „odhady týkající se zbytku výrobního odvětví Unie poskytnutých žadateli“. Souhlasím s Komisí, že skutečnost, že žadatelé poskytli odhady týkající se zbytku výrobního odvětví Unie, znamená, že tyto odhady vycházely z jejich znalosti trhu. Podání založená na průzkumu trhu – i když jsou tato podání pouze odhady, a dokonce v souhrnné formě – mohou odhalit obchodní tajemství žadatelů nebo spolupracujících výrobců antidumpingového řízení a jsou svou povahou důvěrná, jak rozhodl Tribunál v bodě 507 napadeného rozsudku. Tribunál proto nepochybil, když v uvedeném bodě konstatoval, že makroekonomické údaje předložené v souhrnné formě mohou být stále důvěrné. Navrhuji proto, aby Soudní dvůr první výtku zamítl.

210.

Druhá a třetí výtka by měly být projednány společně, neboť se obě týkají stejné části odůvodnění napadeného rozsudku. Zaprvé CCCME tvrdí, že v bodě 509 napadeného rozsudku Tribunál zkreslil skutkový stav, když konstatoval, že výpočty cenového podbízení v souhrnné formě požadované CCCME neexistovaly, neboť cenové podbízení bylo vypočteno výlučně podle jednotlivých druhů výrobku a podle vyvážejícího výrobce. CCCME uvádí, že v tomto ohledu předložilo důkazy a že Komise nemůže vypočítat cenové podbízení bez shrnutí údajů o cenách na úrovni výrobního odvětví Unie.

211.

Nejprve bych měla poukázat na to, že v bodě 24 odůvodnění napadeného nařízení Komise uvedla, že souhrnné výpočty cenového podbízení požadované společností CCCME neexistují, protože cenové podbízení bylo vypočteno výhradně podle typu výrobku a podle vyvážejícího výrobce. Každý čínský vyvážející výrobce zařazený do vzorku tak získal výpočty cenového podbízení pro každý z druhů výrobků, který vyvážel. CCCME tvrdí, že Komise nemohla učinit zjištění, že „62,6 % celkového prodeje výrobců v Unii zařazených do vzorku bylo cenově podhodnoceno“, aniž by se výpočty cenového podbízení shrnuly ( 179 ). Chtěla bych však zdůraznit, že CCCME nepředkládá žádné důkazy na podporu takového tvrzení. Zkreslení tvrzené CCCME tedy nebylo prokázáno. CCCME pouze tvrdí, že došlo ke zkreslení skutečností, ale neprokázalo takové zjištění.

212.

Zadruhé CCCME tvrdí, že Tribunál použil nesprávný právní standard, když konstatoval, že poskytnutí výpočtů cenového podbízení v souhrnné formě by bylo příliš zatěžující pro dodržení článku 20 základního nařízení. Na jednání CCCME dodalo, že příprava těchto údajů by nezabrala téměř žádný čas.

213.

Vyvstává otázka, zda je Komise povinna vypracovat nové dokumenty na základě stávajících údajů pro účely ochrany práva na obhajobu. V této souvislosti bych chtěla zdůraznit, že předložení nových dokumentů Komisí znamená předání informací, které se týkají žadatelů a ostatních spolupracujících společností. Vzhledem k tomu, že by to mohlo potenciálně umožnit ostatním zúčastněným stranám získat přístup k obchodnímu tajemství, nelze to považovat za automatizované vytvoření tabulky obsahující ekonomické údaje. S ohledem na povinnost péče, která zahrnuje povinnost Komise pečlivě a nestranně přezkoumat všechny relevantní aspekty jednotlivého případu ( 180 ), musí Komise zvážit každou informaci, kterou se rozhodne sdělit.

214.

V praxi musí Komise u každého dokumentu sděleného během antidumpingového řízení, který obsahuje nové souhrnné údaje, určit, zda tyto údaje nenarušují důvěrnost údajů, které strany Komisi svěřily a které má Komise k dispozici. Vytváření a sdělování nových souhrnných údajů tedy vyžaduje, aby Komise zajistila rovnováhu mezi důvěrností a právem na obhajobu dotčených stran. I když pracovní vytížení Komise nemůže být samo o sobě námitkou, je faktorem při stanovení této rovnováhy, protože samotná ochrana údajů žadatelů nebo spolupracujících stran může záviset na tomto pracovním vytížení. Jinými slovy, pokud je Komise systematicky povinna předkládat nové souhrnné údaje, je rovněž povinna určit, zda sdělení těchto údajů nemůže narušit důvěrnost údajů, které strany Komisi svěřily. Tento druhý požadavek je třeba vzít v úvahu při hledání rovnováhy. Souhlasím tedy s Tribunálem, že objem informací požadovaných CCCME je v projednávané věci takový, že by činnost Komise a její šetření byly narušeny, pokud by musela poskytnout všechny tyto informace ve formě přizpůsobené výhradně potřebám CCCME ( 181 ).

215.

V bodě 513 napadeného rozsudku Tribunál v podstatě rozhodl, že CCCME mělo k dispozici „nejdůležitější skutečnosti a úvahy, na jejichž základě Komise předpokládala přijetí konečných opatření“, a že „tento subjekt mohl užitečně hájit své zájmy jako sdružení zastupující čínské výrobní odvětví“. Na základě skutkového posouzení Tribunálu je tedy třeba mít za to, že CCCME bylo schopna hájit své zájmy, což činí případné pochybení v bodech 511 a 512 napadeného rozsudku neúčinným.

216.

Konečně CCCME v podstatě tvrdí, že v bodech 511 a 512 napadeného rozsudku je zjištění Tribunálu v rozporu s čl. 20 odst. 2 základního nařízení, jelikož CCCME byl odepřen přístup k požadovaným údajům, i když tyto údaje nebyly důvěrné nebo mohly být sděleny nedůvěrným způsobem. Kromě toho CCCME tvrdí, že Tribunál nevyvážil případné obavy týkající se důvěrnosti a práva na obhajobu, když mu odmítl sdělit makroekonomické údaje ve formě souhrnných údajů.

217.

Nesouhlas CCCME se závěrem Tribunálu, podle něhož mělo CCCME k dispozici nejdůležitější skutečnosti a úvahy, se týká skutkové otázky a tento závěr nelze napadnout v rámci kasačního opravného prostředku. Tvrzení předložená Soudnímu dvoru ze strany CCCME nepostačují k prokázání nesprávného právního posouzení při použití čl. 20 odst. 2 základního nařízení. Zejména, jak bylo uvedeno v bodech 451 až 470 a 484 až 504 napadeného rozsudku, Tribunál podrobně přezkoumal posouzení provedené Komisí, pokud jde o právo CCCME na obhajobu.

218.

V důsledku toho navrhuji, aby Soudní dvůr zamítl druhou část pátého důvodu kasačního opravného prostředku.

3.

K třetí části

219.

Zaprvé CCCME tvrdí, že se Tribunál v bodě 524 napadeného rozsudku dopustil pochybení, když tomuto subjektu neumožnil přístup k informacím o vlastnostech výrobků – nad rámec informací obsažených v kódech výrobků – z důvodu, že tyto informace neumožňují subjektu lépe chránit své právo na obhajobu. CCCME tvrdí, že je z právního hlediska nesprávné, že pouze spolupracující vyvážející výrobci mohou být oprávněni formulovat žádosti o úpravu, a že tyto informace by proto nebyly užitečné pro CCCME, které má všeobecné znalosti o trhu.

220.

CCCME uvádí, že Tribunál v podstatě vytvořil podkategorii účastníků řízení, čímž stanovil rozdíl mezi zájmovými svazy a ostatními účastníky řízení, což je v rozporu s čl. 20 odst. 2 základního nařízení. CCCME tvrdí, že jde o sdružení zastupující vyvážející výrobce, takže to, co je relevantní pro jeho členy, je relevantní i pro CCCME. Na podporu svých tvrzení se CCCME dovolává rozsudku ze dne 20. března 1985, Timex v. Rada a Komise ( 182 ), a tvrdí, že Komise byla povinna přinejmenším poskytnout všechny informace nezbytné k určení dotčených položek, aby mohlo ověřit, zda orgány správně zjistily skutkový stav ( 183 ).

221.

Úvodem bych chtěla zdůraznit, že Tribunál zvážil obavy týkající se práva na obhajobu a důvěrnosti, jak vyplývá z bodů 451 až 470 a 484 až 504 napadeného rozsudku, které nebyly zpochybněny.

222.

Pokud jde o požadovaný přístup k informacím o vlastnostech výrobků, CCCME před Tribunálem vytýkalo Komisi, že mu nesdělila, pokud jde o výrobky výrobců z Indie a Unie, které byly srovnávány s dováženými výrobky, jiné informace než informace o vlastnostech uvedené v kódech výrobků. V bodech 523 a 524 napadeného rozsudku Tribunál rozlišuje mezi situací vyvážejícího výrobce a CCCME. To je v projednávaném případě sdružením zastupujícím čínské výrobní odvětví jako celek ( 184 ). Pokud by mu byly sděleny informace týkající se vlastností výrobků, neumožnily by mu užitečně srovnat dotčené výrobky, protože v zásadě nemá k dispozici vzory výrobků uváděných na trh čínskými vyvážejícími výrobci zařazenými do vzorku, které byly porovnány s indickými výrobky.

223.

Nemám za to, že by toto posouzení bylo stiženo nesprávným právním posouzením, i když rozlišuje mezi nejdůležitějšími skutečnostmi a úvahami poskytovanými zájmovému svazu a těmi, které jsou zpřístupněny ostatním účastníkům řízení. Domnívám se, že Komise může rozlišovat mezi zájmovými svazy a vyvážejícími výrobci, protože musí najít spravedlivou rovnováhu mezi právem na obhajobu a ochranou důvěrnosti ( 185 ). Vzhledem k tomu, že informace se týkají vlastností výrobků a jako takové představují obchodní tajemství, musí je Komise chránit. Z toho vyplývá, že Komise při dosažení výše uvedené rovnováhy může a měla by rozlišovat mezi subjekty žádajícími o přístup k těmto informacím.

224.

Zadruhé CCCME kritizuje bod 529 napadeného rozsudku, v němž Tribunál konstatoval, že během antidumpingového řízení mělo CCCME k dispozici všechny informace týkající se metody použité Komisí pro výpočet objemů dovozu. Podle CCCME takové posouzení nezohledňuje skutečnost, že údaje o dotčeném dovozu nebyly veřejně dostupnými informacemi. Stanovení objemů dovozu sestávalo z velmi složitého výpočtu založeného na několika předpokladech a údaje vycházely především z informací a metodologie poskytnuté žadateli. CCCME tvrdí, že je zcela nesmyslné očekávat, že účastník řízení znovu provede tak složitý výpočet, který má několik různých fází a zahrnuje několik předpokladů, když ho Komise mohla snadno poskytnout, protože neobsahoval důvěrné informace a tyto údaje a výpočty představovaly nejdůležitější skutečnosti a úvahy.

225.

Úvodem bych chtěla poukázat na některá skutkové okolnosti zjištěné Tribunálem.

226.

Zaprvé bylo CCCME bylo během antidumpingového řízení informováno o metodě výpočtu objemu dovozu použité Komisí. CCCME byly sděleny zejména i) procentní podíly zaznamenané u dovozu pocházejícího z ČLR, Indie a dalších třetích zemí ve vztahu k dřívějším podkódům, které se používaly předtím, než byl v roce 2014 zaveden obecný kód KN ex 7325 10 00, ii) pevná částku, která se odečte od kódu KN ex 7325 99 10 za účelem získání dovozů pocházejících z ČLR, Indie a dalších třetích zemí, a iii) procentní podíl, který se odečte od celkového dovozu, aby se vyjmuly mříže odvodňovacích žlábků.

227.

Zadruhé vzhledem k tomu, že údaje použité k prokázání tohoto dovozu byly získány ze statistik poskytnutých Eurostatem, které jsou k dispozici ve veřejné databázi Comext, mělo mimoto CCCME k dispozici všechny informace potřebné k novému provedení výpočtů Komise, k nimž požadovalo přístup.

228.

Pokud tedy CCCME chtělo ověřit spolehlivost výpočtů provedených Komisí, mělo k tomu příslušné údaje. V projednávaném případě CCCME žádným způsobem nedokládá tvrzení, že není schopno nově provést výpočty. Dá se očekávat, že takový účastník řízení, jako je CCCME, si sám ověří dotčené výpočty. Například v rozsudku Bricmate ( 186 ) zpochybnili účastníci řízení správnost průměrných dovozních cen dotčených výrobků pro některé členské státy. Pochybnosti vznesené vnitrostátním soudem, které vedly k přezkumu antidumpingových opatření, byly proto opodstatněné ( 187 ). V důsledku toho podle mého názoru Tribunál správně rozhodl, že CCCME mělo k dispozici všechny informace nezbytné k novému provedení výpočtů Komise, o jejichž zpřístupnění požádalo ( 188 ).

229.

Zatřetí CCCME zpochybňuje posouzení v bodě 538 napadeného rozsudku z důvodu, že Tribunál nesprávně kvalifikoval skutečné souhrnné údaje a odhady jako důvěrné. CCCME tvrdí, že jelikož tyto údaje nebyly důvěrné, musí být sděleny účastníkům řízení v souladu s čl. 6 odst. 7 základního nařízení a představovat nejdůležitější skutečnosti a úvahy podle čl. 20 odst. 2 tohoto nařízení.

230.

Je třeba poznamenat, že CCCME zpochybňuje zjištění v bodě 538 napadeného rozsudku, podle kterého Komise nemusí provádět takové rozlišení, posuzuje-li újmu vzniklou Unii, jelikož je tato újma posuzována pro celé výrobní odvětví Unie. Je sice pravda, že toto hodnoticí kritérium není dostatečné k tomu, aby odůvodnilo nesdělení skutečných souhrnných a odhadovaných dotčených údajů. Komise tak může být povinna vytvořit tento dokument za účelem ochrany práva na obhajobu. V projednávané věci nicméně Tribunál rozhodl, a tento závěr nebyl CCCME zpochybněn v rámci kasačního opravného prostředku, že skutečné údaje výrobců zařazených do vzorku a ostatních žadatelů na jedné straně a odhady provedené pro zbývající výrobce na straně druhé jsou, byť v souhrnné formě, důvěrné povahy. Podle mého názoru jsou tyto důvody dostatečné k tomu, aby ospravedlnily nesdělení těchto údajů CCCME.

231.

Navrhuji proto, aby Soudní dvůr zamítl třetí část pátého důvodu kasačního opravného prostředku a tento důvod kasačního opravného prostředku v plném rozsahu.

VII.

K nákladům řízení

232.

Soudní dvůr mě požádal, abych posoudila pouze námitky nepřípustnosti a první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku, jakož i druhý a pátý důvod kasačního opravného prostředku. Vzhledem k tomu, že konečné rozhodnutí o kasačním opravném prostředku bude záviset na postoji, který Soudní dvůr zaujme nejen ve vztahu k těmto námitkám a důvodům kasačního opravného prostředku, ale také ve vztahu k druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku a ke třetímu a čtvrtému důvodu kasačního opravného prostředku, nevydávám v tomto případě žádné doporučení ohledně nákladů řízení.

VIII.

Závěry

233.

S ohledem na výše uvedené, aniž bych předjímala posouzení Soudního dvora, pokud jde o druhou část prvního důvodu kasačního opravného prostředku a třetí a čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku, navrhuji, aby Soudní dvůr zamítl první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku, jakož i druhý a pátý důvod kasačního opravného prostředku.