null

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (osmého senátu)

8. října 2026(*)

„ Řízení o předběžné otázce – Ochrana spotřebitele – Směrnice 93/13/EHS – Zneužívající ujednání ve spotřebitelských smlouvách – Článek 3 odst. 1 a 3 a bod 1 písm. e) přílohy – Pojem ‚zneužívající ujednání‘ – Ujednání, jehož předmětem nebo účinkem je zavázat spotřebitele, který neplní svůj závazek, k nepřiměřeně vysoké náhradě – Článek 4 odst. 2 – Ujednání vymezující hlavní předmět smlouvy – Smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací uzavřené spotřebitelem s jejich poskytovatelem – Ujednání ukládající spotřebiteli smluvní pokutu za každý den prodlení s platbou – Ujednání, které spotřebiteli v případě ukončení smlouvy před uplynutím minimální doby trvání závazku z důvodu, který mu lze přičíst, ukládá povinnost uhradit poskytovateli částku dlužnou za zbývající období“

Ve spojených věcech C‑872/24 a C‑909/24,

jejichž předmětem jsou dvě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Tribunalul Arad (Vyšší soud v Aradu, Rumunsko) ze dne 16. listopadu 2024, došlým Soudnímu dvoru dne 16. prosince 2024 (věc C‑872/24), a rozhodnutím téhož soudu ze dne 5. listopadu 2024, došlým Soudnímu dvoru dne 16. prosince 2024 (věc C‑909/24), v řízeních

Digi România SA

proti

VK (C‑872/24),

a

Investcapital Ltd

proti

PN (C‑909/24),

SOUDNÍ DVŮR (osmý senát),

ve složení: S. Rodin, vykonávající funkci předsedy senátu, N. Piçarra (zpravodaj) a O. Spineanu-Matei, soudci,

generální advokát: D. Spielmann,

za soudní kancelář: V. Di Bucci, vedoucí,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

s ohledem na vyjádření, která předložili:

–        za Investcapital Ltd: Y. Beşleagă, A. Stoica a V. Stoica, avocaţi,

–        za Evropskou komisi: A. Boitoş a P. Kienapfel, jako zmocněnci,

s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,

vydává tento

Rozsudek

1        Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu článku 56 SFEU, čl. 3 odst. 1 a 3 a čl. 4 odst. 2 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, oprava Úř. věst 2016, L 303, s. 26), jakož i bodu 1 písm. e) její přílohy, článku 20 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě) (Úř. věst. 2002, L 108, s. 51; Zvl. vyd. 13/29, s. 367) a článků 101, 105, 107, přílohy VIII části A bodu 3 podbodu iv) a přílohy IX bodu 2.4 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1972 ze dne 11. prosince 2018, kterou se stanoví evropský kodex pro elektronické komunikace (Úř. věst. 2018, L 321, s. 36).

2        Tyto žádosti byly předloženy v rámci sporů mezi Digi România SA, společností založenou podle rumunského práva, a spotřebitelem VK (věc C‑872/24), a mezi Investcapital Ltd, společností založenou podle rumunského práva, a spotřebitelem PN (věc C‑909/24) ve věci částek požadovaných těmito společnostmi na základě ujednání obsažených ve smlouvách o poskytování služeb elektronických komunikací uzavřených s těmito spotřebiteli.

 Právní rámec

 Unijní právo

 Směrnice 93/13

3        Osmý a devatenáctý bod odůvodnění směrnice 93/13 uvádějí:

„vzhledem k tomu, že dva [oba] programy Společenství pro politiku ochrany a informování spotřebitele [...] zdůraznily význam ochrany spotřebitele v oblasti zneužívajících smluvních ujednání; [...] tato ochrana by měla být zajištěna právními a správními předpisy buď harmonizovanými na úrovni Společenství, anebo přímo přijatými na této úrovni;

[...]

vzhledem k tomu, že pro účely této směrnice se posouzení zneužívající povahy nesmí týkat ujednání, která popisují hlavní předmět smlouvy, ani poměru kvalita/cena dodávaného zboží nebo poskytovaných služeb; [...] hlavní předmět smlouvy a poměr kvalita/cena mohou být nicméně vzaty v úvahu při posuzování zneužívající povahy jiných ujednání[...]“

4        Podle čl. 1 odst. 1 směrnice je jejím účelem sblížit právní a správní předpisy členských států týkající se zneužívajících ujednání ve smlouvách uzavíraných mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem.

5        Článek 2 uvedené směrnice stanoví:

Pro účely této směrnice se rozumí:

[...]

b)      ‚spotřebitelem‘ fyzická osoba, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání;

c)      ‚prodávajícím nebo poskytovatelem‘ fyzická nebo právnická osoba, veřejnoprávně nebo soukromoprávně vlastněná, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely související s její obchodní nebo výrobní činností nebo povoláním.“

6        Článek 3 téže směrnice stanoví:

„1.      Smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, je považováno za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.

[...]

3.      Příloha obsahuje informativní a nevyčerpávající seznam ujednání, která mohou být považována za zneužívající.“

7        Článek 4 odst. 2 směrnice 93/13 stanoví:

„Posouzení zneužívající povahy smluvních ujednání se netýká vymezení hlavního předmětu smlouvy ani přiměřenosti mezi cenou a odměnou na straně jedné a službami nebo zbožím poskytovaným jako protiplnění na straně druhé, pokud jsou tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem.“

8        Článek 6 odst. 1 uvedené směrnice zní:

„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“

9        Článek 7 odst. 1 této směrnice zní:

„Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.“

10      Článek 8 téže směrnice stanoví:

„Členské státy mohou přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější ustanovení slučitelná se Smlouvou v oblasti působnosti této směrnice, aby zajistily nejvyšší stupeň ochrany spotřebitele.“

11      Příloha směrnice 93/13, nadepsaná „Ujednání podle čl. 3 odst. 3“, v bodě 1 písm. e) uvádí zejména ta, jejichž předmětem nebo účinkem je „zavázat spotřebitele, který neplní svůj závazek, k nepřiměřeně vysoké náhradě“.

 Směrnice 2002/22

12      Bod 30 odůvodnění směrnice 2002/22/EU, která byla v souladu s článkem 125 směrnice 2018/1972 s účinností k 21. prosinci 2020 zrušena, uváděl:

„[...] Kromě ustanovení této směrnice se použijí požadavky stávajících právních předpisů Společenství na ochranu spotřebitele vztahující se na smlouvy, zejména směrnice [...] 93/13[...] a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku [(Úř. věst. 1997, L 144, s. 19; Zvl. vyd. 15/03, s. 319)] pro transakce se spotřebitelem, které se týkají elektronických sítí a služeb. [...]“

13      Článek 20 odst. 1 směrnice 2002/22 ve svém původním znění stanovoval:

„Odstavce 2, 3 a 4 se použijí, aniž by tím byla dotčena pravidla Společenství na ochranu spotřebitele, zejména směrnice 97/7/ES[…] a 93/13[...], a vnitrostátní pravidla ve shodě s právními předpisy Společenství.“

 Směrnice 2018/1972

14      Bod 258 odůvodnění směrnice 2018/1972 zní následovně:

„[...] Kromě této směrnice se na transakce se spotřebitelem, které se týkají sítí a služeb elektronických komunikací, použijí požadavky stávajících právních předpisů Unie na ochranu spotřebitele vztahující se na smlouvy, zejména směrnice 93/13[...] a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU [ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES (Úř. věst. 2011, L 304, s. 64)]. [...]“

 Směrnice o DPH

15      Článek 2 odst. 1 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. 2006, L 347, s. 1, dále jen „směrnice o DPH“) stanoví:

„Předmětem DPH jsou tato plnění:

[...]

c)      poskytnutí služby za úplatu uskutečněné v rámci členského státu osobou povinnou k dani, která jedná jako taková[...]

[...]“

 Rumunské právo

16      Článek 4 Legea nr. 193/2000 privind clauzele abuzive din contractele încheiate între profesioniști și consumatori (zákon č. 193/2000 o zneužívajících ujednáních ve smlouvách uzavíraných mezi prodávajícími nebo poskytovateli a spotřebiteli) ze dne 6. listopadu 2000 (opětovně vyhlášený v Monitorul Oficial al României, části I, č. 543 ze dne 3. srpna 2012), kterým byla provedena směrnice 93/13 do rumunského práva, uvádí:

„1.      Smluvní ujednání, které nebylo přímo sjednáno se spotřebitelem, je považováno za zneužívající, jestliže samo o sobě nebo společně s jinými smluvními ujednáními způsobuje v rozporu s požadavkem dobré víry významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele.

[...]

4.      Příloha, která je nedílnou součástí tohoto zákona, obsahuje nevyčerpávající seznam ujednání, která jsou považována za zneužívající.“

17      Příloha tohoto zákona v odst. 1 písm. i) stanoví:

„Za zneužívající se považují smluvní ujednání, která spotřebiteli, který neplní své smluvní povinnosti, ukládají zaplatit náhradu ve výši nepřiměřené újmě způsobené prodávajícímu nebo poskytovateli“.

 Spory v původních řízeních a předběžné otázky

 Věc C‑872/24

18      Dne 5. září 2013 uzavřel VK se společností Digi România smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací týkající se poskytování mobilních telefonních služeb a přístupu k internetu, která byla prodloužena dodatkem ze dne 27. června 2016. Vzhledem k tomu, že VK neplatil smluvené měsíční platby, Digi România uplatnila ujednání o automatickém ukončení obsažené v této smlouvě a za období let 2019 až 2022 požadovala po VK částku 807,25 rumunských lei (RON) (přibližně 161,45 eura) z titulu hlavního dluhu odpovídajícího splatným a nezaplaceným fakturám, k němuž byla připočtena smluvní pokuta za prodlení ve výši 0,2 % hlavního dluhu za každý den prodlení.

19      Digi România podala k Judecătoria Arad (Soud prvního stupně v Aradu, Rumunsko) žalobu proti VK, kterou se domáhala zaplacení částky dlužné z titulu nezaplacených faktur, jakož i náhrady ve výši 289,92 RON (přibližně 57,98 eura) za aktivaci služby a využívání neomezeného tarifu Optim.

20      Rozsudkem ze dne 21. března 2024 Judecătoria Arad (Soud prvního stupně v Aradu) tuto žalobu částečně zamítl. Uvedený soud prohlásil smluvní ujednání stanovující smluvní pokutu za prodlení s platbou ve výši 0,2 % hlavního dluhu za každý den prodlení za zneužívající z důvodu, že spotřebiteli ukládá v případě nesplnění jeho smluvních povinností zaplatit náhradu ve výši nepřiměřené újmě způsobené prodávajícímu nebo poskytovateli. Upřesnil, že roční sazba smluvní pokuty za prodlení činí 73 % hlavního dluhu, čímž významně překračuje zákonnou úrokovou sazbu ve výši referenční úrokové míry rumunské národní banky Banca Națională a României navýšené o čtyři procentní body.

 Věc C‑909/24

21      V období od 23. listopadu do 8. prosince 2017 uzavřel PN se společností Orange România S. A. čtyři smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací týkajících se poskytování mobilních telefonních služeb a přístupu k internetu. Vzhledem k tomu, že PN neplatil smluvené měsíční platby, Orange România uplatnila ujednání o automatickém ukončení obsažené v těchto smlouvách a požadovala od PN jednak částku 272,62 RON (přibližně 54,52 eura) z titulu hlavního dluhu odpovídajícího poskytnutým a nezaplaceným službám, k níž byla připočtena smluvní pokuta za prodlení ve výši 0,5 % hlavního dluhu za každý den prodlení, a jednak částku 5 648,64 RON (přibližně 1 129,72 eura) z titulu náhrady za nedodržení 24měsíčního smluvního závazku stanoveného v uvedených smlouvách.

22      V návaznosti na postoupení pohledávky společnosti Orange România vůči PN z titulu smluv uvedených v předchozím bodě na společnost Investcapital, k němuž došlo dne 30. března 2022, podala Investcapital k Judecătoria Arad (Soud prvního stupně v Aradu) žalobu na PN, kterou se domáhala zaplacení částek odpovídajících této pohledávce navýšených o zákonné úroky ode dne podání žaloby k tomuto soudu.

23      Rozsudkem ze dne 22. února 2024 Judecătoria Arad (Soud prvního stupně v Aradu) prohlásil z týchž důvodů, jaké byly uvedeny v jeho rozsudku ze dne 21. března 2024 uvedeném v bodě 20 rozsudku v projednávané věci, smluvní ujednání ukládající smluvní pokutu za prodlení s platbou ve výši 0,5 % hlavního dluhu za každý den prodlení za zneužívající. Za takové prohlásil rovněž smluvní ujednání umožňující poskytovateli požadovat zaplacení náhrady škody v případě předčasného ukončení smlouvy s dobou trvání závazku 24 měsíců z důvodu přičitatelného spotřebiteli, jelikož toto ujednání nebylo s tímto spotřebitelem přímo sjednáno, a navíc mu ukládá zaplatit náhradu přesahující výši újmy, kterou poskytovatel utrpěl v důsledku tohoto ukončení.

24      Tribunalul Arad (Vyšší soud v Aradu, Rumunsko), který je předkládajícím soudem, k němuž Investcapital a Digi România podaly odvolání proti rozsudkům vydaným dne 22. února 2024 a 21. března 2024, považuje za nezbytné zaprvé určit, zda a případně v jakém rozsahu je směrnice 93/13 použitelná na ujednání ukládající smluvní pokuty za prodlení s platbou obsažená ve smlouvách o poskytování služeb elektronických komunikací dotčených ve věcech v původních řízeních, vzhledem k tomu, že vnitrostátní právní úprava použitelná na toto odvětví činnosti, obdobně jako právní úprava obecně upravující úroky z prodlení, nestanoví na rozdíl od vnitrostátních právních předpisů použitelných například na bankovní služby jakékoliv omezení ohledně smluvní pokuty za prodlení požadované po spotřebiteli. Předkládající soud má za to, že tato ujednání mohou být zkoumána z hlediska směrnice 93/13, a klade si otázku, zda tato směrnice umožňuje v nich stanovené smluvní pokuty za prodlení snížit.

25      Zadruhé, pokud jde o ujednání obsažené ve smlouvách o poskytování služeb elektronických komunikací uzavřených ve věci C‑909/24, podle kterého je spotřebitel v případě předčasného ukončení smlouvy z důvodu, který mu lze přičíst, povinen zaplatit náhradu škody odpovídající částce, kterou by byl povinen zaplatit za zbývající dobu trvání závazku, se předkládající soud zamýšlí nad tím, zda skutečnost, že Soudní dvůr kvalifikoval takovou částku odměny jako „poskytování služeb za úplatu“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice o DPH, znamená, že smluvní ujednání, které stanoví, že tato částka musí být kvalifikována jako ujednání vymezující hlavní předmět smlouvy ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13. Uvedený soud má za to, že na tuto otázku musí být odpovězeno kladně, a že podle daného čl. 4 odst. 2 tudíž nemůže být takové ujednání předmětem posouzení z hlediska posledně uvedené směrnice, pokud jde o jeho zneužívající povahu.

26      Za těchto podmínek se Tribunalul Arad (Vyšší soud v Aradu) rozhodl přerušit řízení a ve věci C‑872/24 položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Musí být skutečnost, že vnitrostátní právní předpis – který stanoví určité omezení výše úroků z prodlení v právních vztazích, které nevyplývají z provozování podniku – má, pokud jde o právní vztahy, které vyplývají z provozování podniku, odlišný normativní obsah, takže nestanoví omezení příslušné smluvní pokuty použitelné na právní vztahy mezi provozovatelem služeb elektronických komunikací (poskytování mobilních telefonních služeb a služeb internetového připojení) a spotřebitelem, ale stanoví takové omezení pro jiné vztahy, například v rámci bankovní činnosti, považována za prvek zakládající volný pohyb služeb stanovený v článku 56 a násl. Smlouvy o [FEU], tak jak je v odvětví elektronických komunikací upraven směrnic[emi] [2002/22] a [...] [2018/1972], anebo naopak lze omezení příslušné smluvní pokuty ve prospěch spotřebitelů dosáhnout prostřednictvím soudní pravomoci na základě ustanovení čl. 3 odst. 3 směrnice [93/13], a konkrétně [bodu 1] písm. e) přílohy této směrnice, podle něhož může být ujednání považováno za zneužívající, pokud přiznává poskytovateli právo zavázat spotřebitele, který neplní své závazky, k nepřiměřeně vysoké náhradě?

2)      Vyplývá z výkladu a použití ustanovení čl. 3 odst. 3 směrnice 93/13, a, konkrétněji, [bodu 1] písm. e) přílohy této směrnice, v rámci analýzy případné zneužívající povahy sankčního ujednání, které stanoví výši náhrady za prodlení, kterou má spotřebitel zaplatit v případě nezaplacení faktury za služby elektronických komunikací (poskytování mobilních telefonních služeb a služeb internetového připojení), ve výši [0,2] % za každý den prodlení:

–        povinnost soudu vycházet z roční sazby těchto úroků, a sice [73] % p.a., takže určení zneužívající povahy této smluvní pokuty lze provést pouze na základě její srovnávací analýzy s výší zákonných úroků, které by se použily v případě, že by strany samy konkrétní výši úroků z prodlení nestanovily,

nebo

–        je soud povinen zohlednit také skutečnou dobu, za kterou je smluvní pokuta ve výši [0,2] % požadována, tj. počet dnů, za který je vymáhána, a zohlednit při svém posouzení skutečnou výši částky požadované z titulu smluvní pokuty ve vztahu k výši hlavního dluhu?

3)      Ukládá v rámci analýzy případné zneužívající povahy sankčního ujednání, které stanoví výši úroků z prodlení, které má spotřebitel zaplatit z důvodu nezaplacení faktur za služby elektronických komunikací (poskytování mobilních telefonních služeb a služeb internetového připojení) ve výši [0,2] % za každý den prodlení, výklad a použití ustanovení čl. 3 odst. 3 směrnice 93/13, a, konkrétněji, [bodu 1] písm. e) přílohy této směrnice, soudu, aby kromě částek dlužných spotřebitelem zohlednil i případnou újmu, která vznikla poskytovateli, jež má základ v právních vztazích, v jejichž rámci má tento poskytovatel obdobné povinnosti, pokud jde o výši úroků z prodlení, které by měl zaplatit z důvodu nesplnění vlastních platebních povinností?

4)      Lze konkrétně stanovenou výši smluvní pokuty za prodlení považovat za zneužívající, pokud přesahuje hlavní dluh, který má spotřebitel zaplatit?“

27      Ve věci C‑909/24 se Tribunalul Arad (Vyšší soud v Aradu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru čtyři předběžné otázky, které jsou totožné s otázkami položenými ve věci C‑872/24, jakož i následující pátou až sedmou předběžnou otázku:

„5)      Má vysvětlení poskytnuté Soudním dvorem v rozsudku ze dne 22. listopadu 2018, MEO – Serviços de Comunicações e Multimédia (C‑295/17, EU:C:2018:942), v tom smyslu, že předem stanovená částka, kterou hospodářský subjekt obdrží v případě předčasného ukončení smlouvy o poskytování služeb s minimální dobou trvání závazku ze strany svého zákazníka nebo z důvodu tomuto zákazníkovi přičitatelného, přičemž tato částka odpovídá částce, kterou by daný subjekt obdržel za zbytek uvedené doby v případě, že by k takovému ukončení nedošlo, je považována za odměnu za poskytnutí služby za úplatu a jako taková podléhá dani z přidané hodnoty (DPH), autonomní povahu, takže tato kvalifikace je relevantní pouze pro účely výkladu a uplatňování směrnic o DPH, nebo ji lze zohlednit i při výkladu a použití čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13, aby bylo možné z působnosti této směrnice vyloučit ujednání, které stanoví takové náklady, a to po jeho kvalifikaci jako ujednání vymezující hlavní předmět smlouvy nebo ujednání o přiměřenosti mezi cenou a odměnou ve vztahu k poskytnutým službám nebo dodanému zboží, pokud je toto ujednání považováno za jasně a srozumitelně formulované?

6)      V případě, že na [předchozí] otázku bude odpovězeno tak, že výklad podaný Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku má autonomní povahu, a že je tudíž tento výklad použitelný pouze ve vztahu ke směrnicím o DPH, do jaké míry tento výklad čl. 3 odst. 1 a 3 směrnice 93/13, článku 20 směrnice [2002/22], jakož i článků 101, 105, 107, přílohy VIII části A bodu 3 podbodu iv) a přílohy IX bodu 2.4 směrnice 2018/1972 umožňuje kvalifikovat jako zneužívající smluvní ujednání obsažené ve smlouvě o poskytování služeb elektronických komunikací (poskytování mobilních telefonních služeb a služeb internetového připojení), která spadá do působnosti směrnice 2002/22 nebo směrnice 2018/1972, kterým je stanovena částka, kterou má hospodářský subjekt obdržet jako náhradu škody a která odpovídá částce, kterou by tento hospodářský subjekt obdržel během zbývající části dotčeného smluvního období, v případě předčasného ukončení ze strany spotřebitele nebo z důvodu mu přičitatelného smlouvy o poskytování služeb s minimální dobou trvání závazku 24 měsíců odpovídající její maximální délce stanovené článkem 105 směrnice 2018/1972:

–        s ohledem na výši této částky a na základě jejího posouzení jako nepřiměřené újmě, která vznikla poskytovateli komunikačních služeb, nebo

–        na základě zjištění existence právní nerovnováhy mezi právy a povinnostmi stran z důvodu, že taková smluvní pokuta je stanovena pouze k tíži spotřebitele, a nikoli i k tíži poskytovatele komunikačních služeb, a to v kontextu, kdy tatáž smlouva ukládá poskytovateli povinnost zaplatit náhradu ve výši hodnoty neposkytnuté nebo nesprávně poskytnuté služby v případě, že tato služba nesplňuje předem stanovené kvalitativní parametry?

7)      Jaký význam má v rámci přezkumu předchozí otázky skutečnost, že spotřebitel, který uzavřel smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací (poskytování mobilních telefonních služeb a služeb internetového připojení) na dobu nejméně 24 měsíců, měl prospěch z určitých akčních nabídek spočívajících ve slevě na zařízení nebo služby, když ze skutkových okolností projednávané věci vyplývá, že hodnota těchto slev je zahrnuta do výše předplatného počítané za celé smluvní období?“

28      Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 7. února 2025 byly věci C‑872/24 a C‑909/24 spojeny pro účely písemné i ústní části řízení, jakož i pro účely rozsudku.

 K předběžným otázkám

 K první až čtvrté otázce

29      Úvodem je třeba připomenout, že v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU Soudnímu dvoru přísluší poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z pohledu této logiky je na Soudním dvoru, aby případně přeformuloval otázky, které jsou mu položeny. Mimoto může Soudní dvůr považovat za užitečné zohlednit pravidla unijního práva, na která vnitrostátní soud ve svých otázkách neodkázal a jejichž zohlednění může učinit výklad některých jiných pravidel tohoto práva uvedených v jejich znění nadbytečným (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. března 1986, Tissier, 35/85, EU:C:1986:143, bod 9, a ze dne 1. srpna 2025, Alace a Canpelli, C‑758/24 a C‑759/24, EU:C:2025:591, bod 44).

30      V projednávané věci má předkládající soud správně za to, že sporná smluvní ujednání, která stanoví smluvní pokutu za prodlení s platbou, mohou být zkoumána z pohledu čl. 3 odst. 3 směrnice 93/13, a konkrétně bodu 1 písm. e) její přílohy, za účelem určení, zda jejich předmětem nebo účinkem je zavázat spotřebitele, který neplní své závazky, k nepřiměřeně vysoké náhradě, a zda je v případě kladné odpovědi možné její výši snížit. Tato ustanovení ve spojení s čl. 1 odst. 1, čl. 2 písm. b) a c), čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 téže směrnice, na která uvedený soud ve znění své první až čtvrté otázky neodkázal, přitom postačují k poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu, aniž je třeba vykládat článek 56 SFEU.

31      Za těchto podmínek je třeba mít za to, že podstatou první až čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 odst. 3 směrnice 93/13 a bod 1 písm. e) její přílohy ve spojení s čl. 1 odst. 1, čl. 2 písm. b) a c), čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že do působnosti uvedené směrnice spadá ujednání obsažené ve smlouvě o poskytování služeb elektronických komunikací uzavřené mezi poskytovatelem a spotřebitelem, které spotřebiteli ukládá smluvní pokutu určité výše za prodlení s platbou, i když vnitrostátní právní úprava použitelná na danou oblast činnosti na rozdíl od vnitrostátních právních předpisů upravujících jiná odvětví hospodářské činnosti žádné omezení výše takové pokuty nestanoví. Pro případ kladné odpovědi se uvedený soud táže, jaká kritéria musí být zohledněna při posuzování případné nepřiměřenosti pokut, které byly spotřebiteli smluvně uloženy, a zda tatáž směrnice umožňuje vnitrostátnímu soudu jejich výši snížit.

32      Zaprvé, jak již Soudní dvůr zdůraznil, směrnice 93/13 je obecnou směrnicí na ochranu spotřebitele. Podle svého čl. 1 odst. 1 ve spojení s osmým bodem svého odůvodnění se tato směrnice vztahuje bez ohledu na druh hospodářské činnosti na zneužívající ujednání ve smlouvách uzavíraných mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem, jak jsou definováni v jejím čl. 2 písm. c) a b) (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. března 2025, Arce, C‑365/23, EU:C:2025:192, bod 44 a citovaná judikatura).

33      V důsledku toho je směrnice 93/13 použitelná na takové smlouvy o službách elektronických komunikací, jako jsou smlouvy dotčené ve věci v původním řízení, které byly uzavřeny mezi poskytovatelem a spotřebitelem, aniž v tomto ohledu hrála roli existence vnitrostátní právní úpravy specifické pro toto odvětví, která nestanoví jakékoliv omezení výše smluvních pokut za prodlení s platbou, které mohou být spotřebiteli uloženy. Z toho plyne, že ujednání takových smluv mohou být předmětem posouzení případné zneužívající povahy zejména na základě článku 3 uvedené směrnice a bodu 1 písm. e) její přílohy.

34      Tento závěr je ostatně potvrzen jak článkem 20 odst. 1 směrnice 2002/22 vykládaným ve světle bodu 30 jejího odůvodnění, tak bodem 258 odůvodnění směrnice 2018/1972, z nichž výslovně vyplývá, že ustanovení směrnice 93/13 se použijí na transakce se spotřebitelem, které se týkají sítí a služeb elektronických komunikací.

35      Podle čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13 se ujednání smlouvy uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem považuje za zneužívající, pokud nebylo individuálně sjednáno a v rozporu s požadavkem dobré víry způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.

36      Jak uvádí odstavec 3 téhož článku, její příloha obsahuje informativní a nevyčerpávající seznam smluvních ujednání, která mohou být považována za zneužívající, mezi nimiž jsou v jejím bodě 1 písm. e) uvedena ujednání, jejichž předmětem nebo účinkem je zavázat spotřebitele, který neplní svůj závazek, k nepřiměřeně vysoké náhradě.

37      V tomto ohledu Soudní dvůr zdůraznil, že výše takové náhrady musí být přiměřená povaze spotřebitelem nesplněné povinnosti (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 24. října 2019, Topaz, C‑211/17, EU:C:2019:906, body 58 a 59).

38      Kromě toho za účelem posouzení, zda je výše sazby úroků z prodlení stanovená ujednáním zavádějícím smluvní pokutu za prodlení s platbou vhodná k dosažení cílů, které sleduje, aniž by šla nad rámec toho, co je k tomuto účelu nezbytné, musí příslušný soud zohlednit zejména ustanovení vnitrostátního práva použitelná v případě neexistence dohody mezi stranami, a zejména porovnat smluvně stanovenou sazbu úroků z prodlení se zákonnou úrokovou sazbou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. března 2013, Aziz, C‑415/11, EU:C:2013:164, bod 74).

39      V této souvislosti je třeba dodat, že členské státy mohou na základě článku 8 směrnice 93/13, který jim za účelem zajištění vyšší úrovně ochrany spotřebitele umožňuje přijmout nebo ponechat v platnosti v oblasti upravené touto směrnicí přísnější ustanovení slučitelná se Smlouvou, vypracovat národní seznam ujednání, která je třeba považovat za zneužívající [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. září 2023, mBank (Polský rejstřík zakázaných klauzulí), C‑139/22, EU:C:2023:692, body 39, 40 a 42, jakož i citovaná judikatura].

40      Pokud tak členské státy rozšíří ochranu stanovenou v čl. 3 odst. 1 a 3 směrnice 93/13 a její příloze tím, že za zneužívající obecně prohlásí ujednání vyjmenována v bodě 1 této přílohy, není další zkoumání sporného smluvního ujednání podle kritérií uvedených v čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13 nutné, je-li takové ujednání z věcného hlediska rovnocenné, zejména s ohledem na účinky, některému z ujednání na uvedeném seznamu [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. září 2023, mBank (Polský rejstřík zakázaných klauzulí), C‑139/22, EU:C:2023:692, body 42 a 44, jakož i citovaná judikatura].

41      Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že cílem čl. 4 odst. 4 zákona č. 193/2000 a jeho přílohy je sestavení národního seznamu ujednání, která musí být považována za zneužívající (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. února 2015, Matei, C‑143/13, EU:C:2015:127, bod 61). Mezi typickými ujednáními vyjmenovanými v uvedené příloze figuruje v odst. 1 písm. i) to, které ukládá spotřebiteli, který neplní své smluvní závazky, povinnost zaplatit náhradu ve výši nepřiměřené újmě, kterou utrpěl prodávající nebo poskytovatel.

42      V souladu s judikaturou uvedenou v bodě 40 tohoto rozsudku proto smluvní ujednání ukládající spotřebiteli, který neplní své povinnosti dotčené ve věcech v původních řízeních, úroky za prodlení s platbou nevyžadují další zkoumání podle kritérií uvedených v čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13, jsou-li s ohledem na všechny relevantní okolnosti projednávaných případů taková ujednání z věcného hlediska, zejména s ohledem na své účinky, rovnocenná ujednání uvedenému v odst. 1 písm. i) přílohy zákona č. 193/2000. V tomto ohledu musí mít dotyčný prodávající nebo poskytovatel možnost zpochybnit tuto rovnocennost u příslušného soudu v rámci kontradiktorního řízení způsobem stanoveným v tomto ohledu vnitrostátními procesními pravidly [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. ledna 2024, Getin Noble Bank a další (Přezkum zneužívající povahy ujednání z úřední povinnosti), C‑531/22, EU:C:2024:58, bod 72 a citovaná judikatura].

43      Zadruhé, pokud jde o otázku, zda soud členského státu může v případě, že konstatuje zneužívající povahu smluvního ujednání ukládajícího smluvní pokutu za prodlení s platbou bez omezení její výše, snížit tuto pokutu na základě směrnice 93/13, z jejího čl. 6 odst. 1 vyplývá, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou za podmínek stanovených právem dotyčného členského státu pro tohoto spotřebitele závazná. Druhá část věty uvedeného ustanovení upřesňuje, že taková smlouva zůstává pro strany závaznou „za stejných podmínek“, může-li nadále existovat „bez dotyčných zneužívajících ujednání“.

44      Soudní dvůr ze znění čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice vyvodil, že vnitrostátní soudy mají povinnost vyloučit použití zneužívajícího smluvního ujednání, aby tak nebylo vůči spotřebiteli závazné, nebude-li si to tento přát, avšak nemají pravomoc měnit jeho obsah. Kromě zrušení zneužívajícího ujednání musí být tato smlouva v zásadě zachována bez jakékoli jiné změny, je-li v souladu s vnitrostátním právem taková další existence právně možná (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 3. září 2024, Investcapital, C‑658/23, EU:C:2024:716, body 48, 52 a 56).

45      Tento výklad je podepřen cílem a obecnou systematikou směrnice 93/13. Vzhledem k významu veřejného zájmu na ochraně spotřebitelů, kteří se nacházejí v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, totiž čl. 7 odst. 1 uvedené směrnice členským státům ukládá zajistit odpovídající a účinné prostředky „zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli“ (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 3. září 2024, Investcapital, C‑658/23, EU:C:2024:716, bod 50 a citovaná judikatura).

46      Pokud by vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících ujednání v těchto smlouvách, splnění dlouhodobého cíle stanoveného v dotčeném článku 7 by mohlo být touto výsadou ohroženo, jelikož by došlo k oslabení odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívajícího v tom, že se taková zneužívající ujednání vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. května 2013, Asbeek Brusse a de Man Garabito, C‑488/11, EU:C:2013:341, bod 58 a citovaná judikatura).

47      Z toho plyne, že čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 ve spojení s jejím čl. 7 odst. 1 musí být vykládán v tom smyslu, že neumožňuje vnitrostátnímu soudu, pokud určí, že ujednání o smluvní pokutě za prodlení s platbou ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem má zneužívající povahu, omezit se, byť to vnitrostátní právo umožňuje, na snížení pokuty uložené spotřebiteli uvedeným ujednáním, nýbrž mu ukládá, aby použití tohoto ujednání vůči spotřebiteli bez dalšího vyloučil (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. května 2013, Asbeek Brusse a de Man Garabito, C‑488/11, EU:C:2013:341, bod 60 a citovaná judikatura, jakož i usnesení ze dne 3. září 2024, Investcapital, C‑658/23, EU:C:2024:716, bod 58).

48      S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na první až čtvrtou položenou otázku odpovědět tak, že čl. 3 odst. 3 směrnice 93/13 a bod 1 písm. e) její přílohy ve spojení s čl. 1 odst. 1, čl. 2 písm. b) a c), čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že

–        do působnosti uvedené směrnice spadá a za zneužívající může být prohlášeno ujednání obsažené ve smlouvě o poskytování služeb elektronických komunikací uzavřené mezi poskytovatelem a spotřebitelem, které spotřebiteli ukládá smluvní pokutu určité výše za prodlení s platbou, i když vnitrostátní právní úprava použitelná na danou oblast činnosti na rozdíl od vnitrostátních právních předpisů upravujících jiná odvětví hospodářské činnosti žádné omezení výše takové pokuty nestanoví;

–        pokud vnitrostátní právo výslovně kvalifikuje jako zneužívající smluvní ujednání, jehož předmětem nebo účinkem je zavázat spotřebitele, který neplní své závazky, k nepřiměřeně vysoké náhradě, mohou být bez dalšího zkoumání podle kritérií uvedených v čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13 za zneužívající prohlášena ujednání, která jsou z věcného hlediska, zejména s ohledem na své účinky, rovnocenná některému z ujednání uváděnému vnitrostátním právem, což musí být určeno během kontradiktorní diskuse mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem způsobem stanoveným za tímto účelem vnitrostátními procesními pravidly;

–        vnitrostátní soud má povinnost použití takových ujednání vyloučit, avšak nemůže snížit výši pokut za prodlení s platbou, které stanovují.

 K páté otázce

49      Podstatou páté otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že brání posouzení případné zneužívající povahy smluvního ujednání, které spotřebiteli ukládá, aby v případě předčasného ukončení smlouvy o poskytování služeb, která stanoví minimální dobu trvání závazku, z důvodu, který mu lze přičíst, zaplatil dotyčnému poskytovateli náhradu ve výši odpovídající zbývajícím měsíčním platbám, když Soudní dvůr pro účely použití směrnice o DPH takovou náhradu kvalifikoval jako „odměnu za poskytnutí služby za úplatu“ ve smyslu jejího čl. 2 odst. 1 písm. c).

50      Podle čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 ve spojení s devatenáctým bodem jejího odůvodnění se posouzení zneužívající povahy smluvních ujednání netýká zejména vymezení hlavního předmětu smlouvy, pokud jsou tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem.

51      Uvedené ustanovení tak stanoví výjimku z meritorního přezkumu zneužívajících ujednání stanoveného v rámci systému ochrany spotřebitele zavedeného touto směrnicí, a proto je třeba vykládat toto ustanovení striktně [tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. ledna 2023, D. V. (Odměna advokáta – Princip hodinové sazby), C‑395/21, EU:C:2023:14, bod 30].

52      Za smluvní ujednání upravující „hlavní předmět smlouvy“ ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 je třeba považovat ta, která stanovují hlavní plnění této smlouvy a jako taková ji charakterizují. Naopak ujednání mající ve vztahu k ujednáním vymezujícím samotnou podstatu smluvního vztahu doplňkový charakter nemohou pod pojem „hlavní předmět smlouvy“ spadat [rozsudek ze dne 12. ledna 2023, D. V. (Odměna advokáta – Princip hodinové sazby), C‑395/21, EU:C:2023:14, bod 31 a citovaná judikatura].

53      V projednávané věci ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že smluvní ujednání dotčené ve věci C‑909/24 neurčuje hlavní plnění smlouvy, tedy poskytování služeb elektronických komunikací a zaplacení ceny za tyto služby spotřebitelem, ale jeho cílem je sankcionovat jednání spotřebitele v případě ukončení smlouvy z důvodu, který je mu přičitatelný, před uplynutím stanovené minimální doby trvání závazku. Za těchto podmínek a s výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, nespadá toto ujednání do kategorie ujednání, která se vztahují k pojmu „hlavní předmět smlouvy“, neboť jeho cílem je sankcionovat porušení smluvní povinnosti, a nikoli určit její obsah [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. září 2022, Vicente (Žaloba na zaplacení odměny advokáta), C‑335/21, EU:C:2022:720, body 78 a 79].

54      Zneužívající povaha uvedeného ujednání tedy může být předmětem posouzení z pohledu směrnice 93/13. V tomto ohledu nemá význam okolnost, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 22. listopadu 2018, MEO – Serviços de Comunicações e Multimédia (C‑295/17, EU:C:2018:942, bod 57), pro účely směrnice o DPH kvalifikoval předem stanovenou částku, kterou musí spotřebitel zaplatit hospodářskému subjektu v případě předčasného ukončení smlouvy o poskytování služeb stanovující minimální dobu trvání závazku z důvodu přičitatelného tomuto spotřebiteli, jako „odměnu za poskytnutí služby za úplatu“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) posledně uvedené směrnice.

55      Takový závěr je podepřen odlišnými cíli sledovanými směrnicí 93/13 a směrnicí o DPH. Cílem směrnice 93/13 je totiž zajistit veřejný zájem, kterým je ochrana spotřebitelů před zneužívajícími ujednáními ve smlouvách uzavřených s prodávajícími nebo poskytovateli (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. srpna 2018, Banco Santander a Escobedo Cortés, C‑96/16 a C‑94/17, EU:C:2018:643, bod 75), zatímco cílem směrnice o DPH je zavést systém DPH, jenž nenarušuje podmínky hospodářské soutěže ani nebrání volnému pohybu zboží a služeb (rozsudek ze dne 1. srpna 2025, Galerie Karsten Greve, C‑433/24, EU:C:2025:600, bod 35 a citovaná judikatura).

56      Vzhledem k tomu, že ustanovení rumunského práva uvedená v bodě 41 tohoto rozsudku v souladu s cílem směrnice 93/13 připomenutým v předchozím bodě výslovně kvalifikují jako zneužívající každé ujednání, které spotřebiteli v případě nesplnění smluvních povinností ukládá povinnost zaplatit náhradu ve výši nepřiměřené újmě vzniklé prodávajícímu nebo poskytovateli, byla by tato ustanovení z velké části zbavena svého užitečného účinku, kdyby na základě čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 byly příslušné soudy bez dalšího zbaveny možnosti posoudit zneužívající povahu takového smluvního ujednání, jako je ujednání dotčené ve věci C‑909/24 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. února 2015, Matei, C‑143/13, EU:C:2015:127, body 60 a 61).

57      S ohledem na výše uvedené je třeba na pátou otázku odpovědět tak, že čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání posouzení případné zneužívající povahy smluvního ujednání, které spotřebiteli ukládá, aby v případě předčasného ukončení smlouvy o poskytování služeb, která stanoví minimální dobu trvání závazku, z důvodu, který mu lze přičíst, zaplatil dotyčnému poskytovateli náhradu ve výši odpovídající zbývajícím měsíčním platbám, i když Soudní dvůr takovou náhradu pro účely použití směrnice o DPH kvalifikoval jako „odměnu za poskytnutí služby za úplatu“ ve smyslu jejího čl. 2 odst. 1 písm. c).

 K šesté a sedmé otázce

58      Jak bylo připomenuto v bodě 29 tohoto rozsudku, v rámci postupu spolupráce mezi soudy členských států a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU může Soudní dvůr považovat za užitečné zohlednit pravidla unijního práva, na která vnitrostátní soud ve své otázce neodkázal a jejichž zohlednění může učinit výklad pravidel unijního práva uvedených v jeho otázce nadbytečným.

59      Tak je tomu v tomto případě, jelikož zohlednění ustanovení bodu 1 písm. e) přílohy směrnice 93/13, které není zmíněno v šesté otázce, za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu, která mu umožní rozhodnout spor, který mu byl předložen, činí výklad článků 101, 105 a 107, přílohy VIII části A bodu 3 podbodu iv) a přílohy IX bodu 2.4 směrnice 2018/1972, uvedených ve znění této otázky, nadbytečným.

60      Za těchto podmínek je třeba mít za to, že podstatou šesté a sedmé otázky předkládajícího soudu, které lze zkoumat společně, je, zda čl. 3 odst. 1 a 3 směrnice 93/13 ve spojení s bodem 1 písm. e) její přílohy musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje prohlásit za zneužívající smluvní ujednání obsažené ve smlouvě o službách elektronických komunikací uzavřené na dobu nejméně 24 měsíců, podle kterého je v případě předčasného ukončení této smlouvy přičitatelného spotřebiteli tento spotřebitel povinen zaplatit poskytovateli jako náhradu částku dlužnou za zbývající období, do níž se zahrnou i slevy poskytnuté spotřebiteli na dodané služby a zboží.

61      Jak je uvedeno v bodech 37 až 41 tohoto rozsudku, z výkladu čl. 3 odst. 3 směrnice 93/13 ve spojení s bodem 1 písm. e) její přílohy sice vyplývá, že smluvní ujednání ukládající spotřebiteli, který neplní své závazky, zaplatit prodávajícímu nebo poskytovateli nepřiměřeně vysokou náhradu, je uvedeno v informativním a nevyčerpávajícím seznamu ujednání, která mohou být prohlášena za zneužívající, avšak čl. 4 odst. 4 zákona č. 193/2000 a odst. 1 písm. i) jeho přílohy ukládají za účelem poskytnutí vyšší ochrany spotřebitelům povinnost kvalifikovat takové ujednání jako zneužívající bez nutnosti dalšího zkoumání podle kritérií uvedených v čl. 3 odst. 1 uvedené směrnice.

62      Jak výslovně uvádí předkládající soud, musí být tedy případná zneužívající povaha smluvního ujednání dotčeného ve věci C‑909/24 posuzována na základě tohoto pravidla, a to za podmínek připomenutých v bodě 42 tohoto rozsudku.

63      S ohledem na výše uvedené je třeba na šestou a sedmou otázku odpovědět tak, že čl. 3 odst. 1 a 3 směrnice 93/13 ve spojení s bodem 1 písm. e) její přílohy musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje prohlásit za zneužívající smluvní ujednání obsažené ve smlouvě o službách elektronických komunikací uzavřené na dobu nejméně 24 měsíců, podle kterého je v případě předčasného ukončení této smlouvy přičitatelného spotřebiteli tento spotřebitel povinen zaplatit poskytovateli jako náhradu částku dlužnou za zbývající dobu trvání závazku, do níž se zahrnou i slevy poskytnuté spotřebiteli na dodané služby a zboží.

 K nákladům řízení

64      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto:

1)      Článek 3 odst. 3 a bod 1 písm. e) přílohy směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách ve spojení s čl. 1 odst. 1, čl. 2 písm. b) a c), čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 této směrnice

musí být vykládány v tom smyslu, že

–        do působnosti uvedené směrnice spadá a za zneužívající může být prohlášeno ujednání obsažené ve smlouvě o poskytování služeb elektronických komunikací uzavřené mezi poskytovatelem a spotřebitelem, které spotřebiteli ukládá smluvní pokutu určité výše za prodlení s platbou, i když vnitrostátní právní úprava použitelná na danou oblast činnosti na rozdíl od vnitrostátních právních předpisů upravujících jiná odvětví hospodářské činnosti žádné omezení výše takové pokuty nestanoví;

–        pokud vnitrostátní právo výslovně kvalifikuje jako zneužívající smluvní ujednání, jehož předmětem nebo účinkem je zavázat spotřebitele, který neplní své závazky, k nepřiměřeně vysoké náhradě, mohou být bez dalšího zkoumání podle kritérií uvedených v čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13 za zneužívající prohlášena ujednání, která jsou z věcného hlediska, zejména s ohledem na své účinky, rovnocenná některému z ujednání uváděnému vnitrostátním právem, což musí být určeno během kontradiktorní diskuse mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem způsobem stanoveným za tímto účelem vnitrostátními procesními pravidly;

–        vnitrostátní soud má povinnost použití takových ujednání vyloučit, avšak nemůže snížit výši pokut za prodlení s platbou, které stanovují.

2)      Článek 4 odst. 2 směrnice 93/13

musí být vykládán v tom smyslu, že

nebrání posouzení případné zneužívající povahy smluvního ujednání, které spotřebiteli ukládá, aby v případě předčasného ukončení smlouvy o poskytování služeb, která stanoví minimální dobu trvání závazku, z důvodu, který mu lze přičíst, zaplatil dotyčnému poskytovateli náhradu ve výši odpovídající zbývajícím měsíčním platbám, i když Soudní dvůr takovou náhradu pro účely použití směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty kvalifikoval jako „odměnu za poskytnutí služby za úplatu“ ve smyslu jejího čl. 2 odst. 1 písm. c).

3)      Článek 3 odst. 1 a 3 směrnice 93/13 ve spojení s bodem 1 písm. e) její přílohy

musí být vykládán v tom smyslu, že

umožňuje prohlásit za zneužívající smluvní ujednání obsažené ve smlouvě o službách elektronických komunikací uzavřené na dobu nejméně 24 měsíců, podle kterého je v případě předčasného ukončení této smlouvy přičitatelného spotřebiteli tento spotřebitel povinen zaplatit poskytovateli jako náhradu částku dlužnou za zbývající dobu trvání závazku, do níž se zahrnou i slevy poskytnuté spotřebiteli na dodané služby a zboží.

Podpisy


*      Jednací jazyk: rumunština.