V první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že měl za to, že potvrzující důkaz, v projednávaném případě prohlášení, které předložila společnost American Standard Inc. (dále jen „Ideal Standard“) v rámci žádosti o shovívavost, vyžaduje důkaz, kterým by byla potvrzena koordinace cen během schůzky AFICS konané dne 25. února 2004. Přitom podle tohoto orgánu je účelem požadavku potvrzení důkazu ověření věrohodnosti důkazu. Tím, že Tribunál požadoval, aby byl důkaz nezbytně potvrzen druhým dokumentem, a sám neověřil, zda byl určitý důkaz sám o sobě věrohodný, vyložil Tribunál požadavek potvrzení důkazu příliš restriktivně, čímž porušil zásadu volného předkládání důkazů.

Žalobkyně v prvním stupni tvrdí, že první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je nepřípustná, jelikož zaprvé Komise vybízí Soudní dvůr, aby přezkoumal zjištění Tribunálu, která se týkají potvrzení důkazů a věrohodnosti žádosti o shovívavost společnosti Ideal Standard, a zadruhé před Tribunálem nebyly vzneseny argumenty týkající se věrohodnosti prohlášení, které bylo učiněno v rámci žádosti o shovívavost, přestože neexistovalo potvrzení druhým důkazem. Každopádně žalobkyně v prvním stupni tvrdí, že z judikatury nevyplývá, že by prohlášení učiněné v rámci žádosti o shovívavost mohlo být v tomto ohledu natolik věrohodné, že by nemuselo být potvrzeno.

Je třeba připomenout, že před Soudním dvorem není možné zpochybnit posouzení, které Tribunál provedl ohledně důkazní síly jemu předložených písemností ve spisu, pokud se nejedná o případy nedodržení pravidel v oblasti důkazního břemene a provádění důkazů a zkreslení uvedených písemností (rozsudek ze dne 19. prosince 2013, Siemens v. Komise, C‑239/11 P, C‑489/11 P a C‑498/11 P, nezveřejněný, EU:C:2013:866, bod 129 a citovaná judikatura).

Naproti tomu otázka, zda Tribunál dodržel pravidla použitelná v oblasti důkazního břemene a provádění důkazů při posuzování důkazů, kterých se Komise dovolávala, aby na nich založila existenci porušení pravidel unijního práva hospodářské soutěže, představuje právní otázku, kterou je možno uplatnit v rámci kasačního opravného prostředku (rozsudek ze dne 19. prosince 2013, Siemens v. Komise, C‑239/11 P, C‑489/11 P a C‑498/11 P, nezveřejněný, EU:C:2013:866, bod 130 a citovaná judikatura).

Jak Tribunál připomněl v bodě 105 napadeného rozsudku, prohlášení podniku obviněného z účasti na kartelové dohodě, jehož správnost je popírána několika ostatními obviněnými podniky, nemůže být považováno za dostatečný důkaz existence protiprávního jednání spáchaného těmito podniky, aniž je podpořeno jinými důkazními materiály, přičemž vyžadovaný stupeň potvrzení může být nižší v návaznosti na věrohodnost dotčených prohlášení (viz rovněž rozsudek ze dne 19. prosince 2013, Siemens v. Komise, C‑239/11 P, C‑489/11 P a C‑498/11 P, nezveřejněný, EU:C:2013:866, bod 135 a citovaná judikatura).

Tribunál v bodech 117 a 118 napadeného rozsudku pouze použil toto pravidlo vyplývající z judikatury, neboť poté co uvedl, že prohlášení společnosti Ideal Standard, která byla učiněna v rámci její žádosti o shovívavost, byla zpochybněna, měl za to, že tato prohlášení nemohou z toho důvodu představovat sama o sobě dostatečný důkaz protisoutěžní povahy diskusí, k nimž došlo během schůzky AFICS konané dne 25. února 2004.

Argumenty Komise týkající se příliš striktního výkladu požadavku potvrzujícího důkazu jsou tudíž neopodstatněné.

Stran argumentů Komise, které mají zpochybnit výsledek, k němuž dospěl Tribunál při posuzování důkazů, a sice ohledně věrohodnosti a důkazní síly, které Tribunál přisoudil prohlášením společnosti Ideal Standard, která byla učiněna v rámci její žádosti o shovívavost, jsou tyto argumenty ve smyslu judikatury, která je připomenuta v bodě 26 tohoto rozsudku, ve stadiu řízení o kasačním opravném prostředku nepřípustné, neboť Komise se nedovolává zjevného zkreslení skutečností či důkazů, ani takové zkreslení neprokázala.

První část prvního důvodu kasačního opravného prostředku tedy musí být částečně odmítnuta jako nepřípustná a částečně zamítnuta jakožto neopodstatněná.

Ve druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že Tribunál, který nejprve nesprávně konstatoval, že prohlášení společnosti Ideal Standard musí být potvrzeno jiným důkazem, se poté nesprávně zdržel přezkoumání důkazní hodnoty prohlášení společnosti Roca SARL (dále jen „Roca“), která uvedená společnost přiložila ke své žádosti o shovívavost, přičemž odkázal na část sporného rozhodnutí, v němž byla shrnuta odpověď společnosti Roca na oznámení námitek ze dne 26. března 2007. Přitom podle Komise jednak tato odpověď nebyla ani součástí spisu a jednak Tribunál dospěl ve věci, která vedla k vydání rozsudku ze dne 16. září 2013, Roca v. Komise (T‑412/10, nezveřejněný, EU:T:2013:444), k diametrálně odlišnému závěru, podle kterého byla tato odpověď součástí spisu. Kromě toho v souvisejících věcech, které vedly k vydání rozsudku ze dne 16. září 2013, Villeroy & Boch Austria a další v. Komise (T‑373/10, T‑374/10, T‑382/10 a T‑402/10, nezveřejněný, EU:T:2013:455) a rozsudku ze dne 16. září 2013, Duravit a další v. Komise (T‑364/10, nezveřejněný, EU:T:2013:477) měl Tribunál správně za to, že prohlášení o shovívavosti může být potvrzeno jiným takovým prohlášením, a dospěl k závěru, že prohlášení společností Ideal Standard a Roca se vzájemně potvrzují, přinejmenším co se týče výrobků nižší kategorie.

Napadený rozsudek je tudíž zaprvé stižen nedostatkem odůvodnění, neboť Tribunál nepřezkoumal důkazní hodnotu prohlášení společnosti Roca, které bylo učiněno v rámci shovívavosti, a nahradil takový přezkum uvedením odpovědi společnosti Roca, které bylo vytrženo z kontextu, na oznámení námitek ze dne 26. března 2007, jak bylo shrnuto ve sporném rozhodnutí. Zadruhé Tribunál podle Komise zrušil část sporného rozhodnutí na základě dokumentu, který nebyl součástí spisu. Zatřetí výklad odpovědi společnosti Roca je zkreslením důkazu, o čemž svědčí i výklad uvedeného důkazu ve třech výše uvedených souvisejících věcech. Začtvrté zjištění Tribunálu, které je uvedeno v bodě 120 napadeného rozsudku, podle něhož nemůže prohlášení v rámci shovívavosti potvrzovat jiné takové prohlášení, je stiženo vadou nesprávného právního posouzení.

Žalobkyně v prvním stupni tvrdí, že druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je nepřípustná a každopádně neopodstatněná. Totiž vzhledem k tomu, že prohlášení, která učinila společnost Roca v řízení o shovívavosti, nejsou uvedena ve spise Tribunálu, nelze posledně uvedenému vytýkat, že vycházel pouze z příslušných bodů odůvodnění sporného rozhodnutí. Co se týče odpovědi společnosti Roca na oznámení námitek ze dne 26. března 2007, Tribunál se nedopustil pochybení, vycházel-li z relevantních částí sporného rozhodnutí, kterých se dovolávaly žalobkyně v prvním stupni. Konečně žalobkyně v prvním stupni tvrdí, že nedošlo ke zkreslení důkazů, neboť se jedná o jiné důkazy, jež byly projednány jiným způsobem a v jiných věcech.

Úvodem je třeba konstatovat, že se Komise v projednávané věci dovolává zaprvé nedostatečného odůvodnění napadeného rozsudku, zadruhé nemožnosti, aby Tribunál zrušil částečně sporné rozhodnutí a opíral se přitom o dokument, který není součástí spisu, zatřetí zkreslení důkazů a začtvrté nesprávného uplatnění pravidel v oblasti dokazování. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně v prvním stupni, Komise se přitom neomezuje na to, že by zpochybňovala posuzování skutkových okolností ze strany Tribunálu nebo opakovala argumenty, které byly uvedeny před Tribunálem. Druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je tedy přípustná.

Stran opodstatněnosti platí, jak již bylo zdůrazněno v bodě 26 tohoto rozsudku, že pouze Tribunál je příslušný ke zjištění a posouzení relevantních okolností, jakož i k posouzení důkazů, s výhradou případu, kdy by došlo ke zkreslení těchto skutkových okolností a důkazů.

Dále z ustálené judikatury vyplývá, že unijnímu soudu přísluší rozhodovat na základě okolností sporu, zda je třeba předložit dokument, a to v souladu s ustanoveními jednacího řádu pro provádění důkazů. Co se Tribunálu týče, vyplývá z ustanovení článku 49 ve spojení s čl. 65 písm. b) jeho jednacího řádu, ve znění použitelném ke dni napadeného rozsudku, že návrh na předložení jakéhokoli důkazu je součástí provádění dokazování, jež může Tribunál nařídit v kterékoliv fázi řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. října 2003, Salzgitter v. Komise, C‑182/99 P, EU:C:2003:526, bod 41 a citovaná judikatura, rozsudek ze dne 2. října 2003, Aristrain v. Komise, C‑196/99 P, EU:C:2003:529, bod 67 a citovaná judikatura; rozsudek ze dne 2. října 2003, Ensidesa v. Komise, C‑198/99 P, EU:C:2003:530, bod 28 a citovaná judikatura a rozsudek ze dne 2. října 2003, Corus UK v. Komise, C‑199/99 P, EU:C:2003:531, bod 67 a citovaná judikatura).

Konečně z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že přestože Tribunál nemusí výslovně odůvodnit svá posouzení, pokud jde o hodnotu každého důkazu, který je mu předložen, zejména má-li za to, že tyto důkazy jsou bezvýznamné či postrádají relevanci pro vyřešení sporu, musí přitom dodržovat obecné zásady a procesní pravidla v oblasti důkazního břemene a provádění důkazů a nesmí zkreslit důkazy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. června 2000, Dorsch Consult v. Rada a Komise, C‑237/98 P, EU:C:2000:321, bod 51).

V této souvislosti z bodu 120 napadeného rozsudku vyplývá, že se Tribunál opíral za účelem posouzení důkazní hodnoty prohlášení, která učinila společnost Roca v rámci své žádosti o shovívavost, výlučně o bod 586 odůvodnění sporného rozhodnutí, v němž je uvedeno shrnutí odpovědi společnosti Roca na oznámení námitek ze dne 26. března 2007. Na základě toho měl Tribunál za to, že se Komise v případě neexistence potvrzujících důkazů nemohla opírat o uvedená prohlášení, aby prokázala, že v průběhu schůzky AFICS konané dne 25. února 2004 došlo ke koordinaci minimálních cen.

Tribunál přitom nemohl popírat veškerou důkazní hodnotu, kterou měla prohlášení, jež učinila společnost Roca v rámci své žádosti o shovívavost, tím, že se opíral výlučně o uvedený bod 586 odůvodnění, který představuje shrnutí jiného důkazu, jestliže nepřezkoumal bod 556 odůvodnění sporného rozhodnutí, který se týká těchto prohlášení, a dokonce ani jejich obsah.

Tribunál se tím porušil povinnost uvést odůvodnění a pravidla použitelná v oblasti dokazování.

Kromě toho je třeba uvést, že argument Komise, podle kterého se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že měl v bodě 120 napadeného rozsudku za to, že prohlášení, které bylo učiněno v rámci shovívavosti, nemůže potvrdit jiné takové prohlášení, není neopodstatněný.

Koncepce vzájemného potvrzení totiž znamená, že jeden důkaz může být potvrzen jiným důkazem. Přitom v unijním právním řádu neexistuje pravidlo, které by bránilo tomu, aby potvrzující důkaz měl stejnou povahu jako důkaz potvrzovaný, a sice aby prohlášení, které bylo učiněno v rámci jedné žádosti o shovívavost, potvrzovalo jiné takové prohlášení.

Tribunál se tudíž tím, že měl v bodě 120 napadeného rozsudku za to, že Komise měla povinnost předložit dodatečné důkazy z toho důvodu, že prohlášení učiněné v rámci žádosti o shovívavost nemůže potvrzovat takovéto jiné prohlášení, dopustil nesprávného právního posouzení.

Z výše uvedeného vyplývá, aniž je třeba rozhodovat o ostatních argumentech, jichž se dovolává Komise na podporu druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, že tato část je opodstatněná.

V třetí části prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že Tribunál v souvislosti s tabulkou týkající se schůzky AFICS konané dne 25. února 2004 podal příliš restriktivní výklad požadavku týkajícího se potvrzení důkazů, což je v rozporu s ustálenou judikaturou. Podle tohoto orgánu Tribunál, který v bodě 119 napadeného rozsudku trval na tom, že tato tabulka musí sama o sobě prokázat existenci protiprávního jednání, aniž přitom zohlednil ostatní důkazy a dodatečná vysvětlení, zejména ta, která byla obsažená v žádosti o shovívavost, kterou podala společnost Ideal Standard, se tím dopustil nesprávného právního posouzení. Podle Komise Tribunál dále porušil povinnost uvést odůvodnění, neboť nepřezkoumal důkazní hodnotu vysvětlení předložených v uvedené žádosti. Komise podotýká, že tuto část dále podporuje skutečnost, že posouzení téhož důkazu v rozsudku ze dne 16. září 2013, Duravit a další v. Komise (T‑364/10, nezveřejněný, EU:T:2013:477) vedlo k odlišnému závěru, a sice k potvrzení průkazného charakteru uvedené tabulky.

Podle žalobkyň v prvním stupni je uvedená část nepřípustná v rozsahu, v němž Komise navrhuje, aby Soudní dvůr přezkoumal posouzení skutkových okolností a přípustnosti důkazů, které učinil Tribunál. Uvedené žalobkyně mají každopádně za to, že Tribunál posoudil tabulku týkající se schůzky AFICS konané dne 25. února 2004 správně. Sdílí názor Tribunálu, podle něhož Komise nepředložila jakékoli vysvětlení, které by mohlo podporovat závěr o tom, že předmětem této schůzky byly protisoutěžní diskuse.

Jak bylo připomenuto v bodě 27 tohoto rozsudku, otázka, zda Tribunál dodržel pravidla použitelná v oblasti důkazního břemene a provádění důkazů při posuzování důkazů, kterých se Komise dovolávala, aby na nich založila existenci porušení pravidel unijního práva hospodářské soutěže, představuje právní otázku, kterou lze uplatnit v rámci kasačního opravného prostředku. Z toho vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně v prvním stupni, je třetí část prvního důvodu kasačního opravného prostředku přípustná.

Stran opodstatněnosti je třeba připomenout, že jelikož je nesporné, že zákaz účasti na protisoutěžních praktikách a dohodách, jakož i sankce, které mohou pachatele postihnout, jsou obecně známé, je obvyklé, že činnosti, se kterými jsou tyto praktiky a dohody spojeny, se odehrávají tajně, že setkání se konají tajně, nejčastěji ve třetím státě, a že související dokumentace je omezena na minimum. I když Komise odhalí písemnosti výslovně prokazující protiprávní kontakty mezi hospodářskými subjekty, jako jsou zápisy ze schůzky, jsou tyto obvykle pouze útržkovité a rozptýlené, takže je často nutné rekonstruovat některé podrobnosti dedukcí (viz rozsudek ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, EU:C:2004:6, body 55 a 56).

Kromě toho ve většině případů musí být existence protisoutěžního jednání nebo dohody odvozena z určitého počtu shodujících se okolností a nepřímých důkazů, které, posuzovány jako celek, mohou být v případě neexistence jiného soudržného vysvětlení důkazem porušení pravidel hospodářské soutěže (viz rozsudek ze dne 17. září 2015, Total Marketing Services v. Komise, C‑634/13 P, EU:C:2015:614, bod 26 a citovaná judikatura).

Dále je třeba připomenout, že k prokázání porušení čl. 101 odst. 1 SFEU je nezbytné, aby Komise podala závažné, přesné a shodující se důkazy Nicméně není nutné, aby každý z důkazů předložených posledně uvedenou odpovídal těmto kritériím se zřetelem na každý prvek protiprávního jednání. Postačí, aby tomuto požadavku vyhověl soubor indicií uváděných tímto orgánem, posuzován jako celek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. července 2010, Knauf Gips v. Komise, C‑407/08 P, EU:C:2010:389, bod 47).

V této souvislosti měl Tribunál v bodě 119 napadeného rozsudku za to, že jelikož tabulka předložená společností Ideal Standard v příloze její žádosti o shovívavost není datována ani neobsahuje žádný údaj, z něhož by bylo možné vyvodit, že souvisí se schůzkou AFICS konanou dne 25. února 2004, a neuvádí názvy konkurenčních společností ani minimální či maximální ceny, jež by tito soutěžitelé měli uplatňovat, nemůže potvrzovat stanovení cen v rámci této schůzky.

Přitom je třeba uvést, že Tribunál tím uplatnil na tuto tabulku takové požadavky, a pokud by byly splněny, byla by uvedená tabulka sama o sobě dostatečným důkazem pro prokázání stanovení cen.

Komise nicméně uvedenou tabulku uplatnila pouze jako potvrzující důkaz. Tribunál tudíž tím, že vyžadoval, aby takový důkaz obsahoval veškeré prvky, které stačí k prokázání stanovení cen během schůzky AFICS konané dne 25. února 2004, opomněl posoudit, zda by se důkazy, posuzovány jako celek, mohly navzájem podporovat, a jednal v rozporu s judikaturou uvedenou v bodech 50 až 52 tohoto rozsudku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. ledna 2007, Salzgitter Mannesmann v. Komise, C‑411/04 P, EU:C:2007:54, body 44 až 48).

Z výše uvedeného vyplývá, aniž je třeba rozhodovat o ostatních argumentech, jichž se Komise dovolává na podporu třetí části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, že tato část je opodstatněná.

Ve čtvrté části prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že se Tribunál dopustil porušení povinnosti uvést odůvodnění napadeného rozsudku, neboť nepřezkoumal určité důkazy uvedené ve sporném rozhodnutí, které potvrzují prohlášení společností Ideal Standard a Roca, zejména měsíční tabulky obsahující důvěrné číselné údaje o tržbách, které jsou uvedeny v bodech 572 až 574 sporného rozhodnutí a jsou součástí spisu Tribunálu, jakož i prohlášení pana Laligného. Podle Komise mají tyto důkazy přinejmenším potvrzující hodnotu, neboť prokazují, že k protisoutěžním kontaktům došlo během roku 2004, čímž posilují věrohodnost prohlášení společností Ideal Standard a Roca.

Žalobkyně v prvním stupni tvrdí, že čtvrtá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je nepřípustná v rozsahu, v němž Komise zpochybňuje posouzení skutkových okolností Tribunálem. Kromě toho žalobkyně v prvním stupni uvádějí, že se prohlášení pana Laligného dovolávaly před Tribunálem pouze proto, aby prokázaly nedostatečnou soudržnost žádostí o shovívavost, jež podala společnost Ideal Standard, a že zmíněné prohlášení je pro účely vyřešení sporu každopádně irelevantní.

Na úvod je třeba z důvodů, které jsou uvedeny v bodě 49 tohoto rozsudku, odmítnout námitku nepřípustnosti, které se dovolávají žalobkyně v prvním stupni.

Stran posouzení opodstatněnosti čtvrté části prvního důvodu kasačního opravného prostředku je třeba připomenout, že podle judikatury připomenuté v bodě 39 tohoto rozsudku platí, že Tribunál nemusí, s výhradou povinnosti dodržovat obecné zásady a procesní pravidla v oblasti důkazního břemene a provádění důkazů a povinnosti nezkreslit důkazy, výslovně odůvodnit svá posouzení, pokud jde o hodnotu každého důkazu, který je mu předložen, zejména má-li za to, že tyto důkazy jsou bezvýznamné či postrádají relevanci pro vyřešení sporu.

Kromě toho průkazný nebo neprůkazný charakter procesních písemností spadá do svrchovaného posouzení skutkových okolností Tribunálem, které nepodléhá přezkumu Soudního dvora v rámci kasačního opravného prostředku, s výjimkou případu zkreslení důkazů předložených Tribunálu, nebo jestliže z dokumentů vložených do spisu vyplývá věcná nesprávnost zjištění Tribunálu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. března 2015, Dole Food a Dole Fresh Fruit Europe v. Komise, C‑286/13 P, EU:C:2015:184, bod 58 a citovaná judikatura).

V projednávaném případě Tribunál v bodech 110 až 121 napadeného rozsudku přezkoumal, zda Komise prokázala, že se společnosti Allia SAS (dále jen „Allia“) a Produits Céramiques de Touraine SA (dále jen „PCT“) účastnily během schůzky AFICS konané dne 25. února 2004 diskusí, které se týkaly koordinace minimálních cen výrobků nižší kategorie.

Komise přitom v bodě 90 své žalobní odpovědi v prvním stupni tvrdila, že prohlášení pana Laligného se vztahuje k jednání v rámci jiného profesního sdružení, než je AFICS. Komise v rámci tohoto kasačního opravného prostředku netvrdí, že by před Tribunálem argumentovala, že by tento důkaz měl být zohledněn jako potvrzení prohlášení společností Ideal Standard a Roca, která se týkala schůzky AFICS ze dne 25. února 2004. Za těchto okolností Tribunálu nelze vytýkat, že v rámci svého přezkumu diskusí, k nimž došlo během této posledně uvedené schůzky, neprovedl analýzu uvedeného důkazu.

Naproti tomu Tribunál, který měl v bodech 117 až 120 napadeného rozhodnutí za to, že prohlášení společností Ideal Standard a Roca nejsou potvrzena žádným potvrzujícím důkazem, a proto nepředstavují dostatečný důkaz protisoutěžní povahy uvedených diskusí, postupoval nesprávně, když nepřezkoumal, zda tabulky uvedené v bodech 572 až 574 sporného rozhodnutí, které byly součástí spisu, umožňují, jak výslovně tvrdí Komise v bodech 97 a 99 své žalobní odpovědi v prvním stupni, potvrdit uvedená prohlášení.

Čtvrtá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je tedy opodstatněná v rozsahu, v němž je v ní Tribunálu vytýkáno, že nepřezkoumal důkazní hodnotu uvedených tabulek.

V páté části prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že Tribunál tím, že neposoudil některé důkazy a že na důkazy, které skutečně posoudil, uplatnil příliš striktní požadavky, neprovedl celkové posouzení těchto důkazů, k čemuž je podle ustálené judikatury povinen.

Žalobkyně v prvním stupni tvrdí, že pátá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je nepřípustná, neboť Komise touto částí zpochybňuje posouzení skutkových okolností, které učinil Tribunál. Dále tvrdí, že pokud nebyly posouzeny veškeré důkazy, zejména pak ty, jež jsou irelevantní, neznamená to, že Tribunál neprovedl celkové posouzení.

Z důvodů, které jsou uvedeny v bodě 49 tohoto rozsudku, je třeba odmítnout námitku nepřípustnosti, které se dovolávají žalobkyně v prvním stupni.

Dále s ohledem na body 43 až 45, 49 až 56, 64 a 65 tohoto rozsudku, z nichž vyplývá, že Tribunál porušil pravidla použitelná v oblasti dokazování, nepřezkoumal důkazní hodnotu určitých písemností ve spisu a neověřil, zda by se důkazy, posuzovány jako celek, mohly navzájem podporovat, je třeba mít za to, že pátá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je opodstatněná.

Z výše uvedených úvah plyne, že prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku je třeba částečně vyhovět.

Žalobkyně v prvním stupni tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, neboť nepoužil správně právní úpravu týkající se přípustnosti žalobních důvodů a argumentů. Podle žalobkyň v prvním stupni měl Tribunál zejména nesprávně za to, že argument týkající se nedostatečných náležitostí oznámení námitek ze dne 26. března 2007 je nepřípustný.

V této souvislosti tvrdí, že v rámci judikatury dochází ke konstatování nepřípustnosti žalobního důvodu pouze výjimečně, a že k takovému závěru lze dospět pouze tehdy, nejsou-li na podporu dotčeného žalobního důvodu uvedeny žádné argumenty. Žalobkyně v prvním stupni přitom uvedený argument odůvodnily dostatečně k tomu, aby na něj mohla Komise odpovědět a o tomto bodu na jednání se diskutovalo, aniž by o něm bylo tvrzeno, že je příliš obecný nebo nejasný.

Dále žalobkyně v prvním stupni podpůrně tvrdí, že Tribunál neodůvodnil své rozhodnutí nepřezkoumat uvedený argument, když konstatoval, že uvedený argument je formulován obecně a postrádá nezbytnou přesnost k tomu, aby mohl být považován za přípustný.

Komise tvrdí, že první část prvního důvodu vychází z neúplného výkladu napadeného rozsudku a z nesprávného pojetí rozsahu prohlášení Tribunálu o nepřípustnosti.

V této souvislosti tento orgán tvrdí, že se toto prohlášení týká pouze bodu 158 žalobního návrhu žalobkyň v prvním stupni, který obsahuje obecná tvrzení ohledně vytýkaných skutečností, které byly vůči žalobkyním v prvním stupni uvedeny v oznámení námitek ze dne 26. března 2007, neboť Tribunál v bodech 288 až 290 napadeného rozsudku věcně přezkoumal výtky uvedené vůči společnosti Pozzi Ginori z důvodu její účasti na schůzkách sdružení Michelangelo v Itálii. Podle Komise, i kdyby se nepřípustnost vztahovala k části žalobního důvodu, který se týká Itálie, v rozsahu, v němž Tribunál věcně přezkoumal žalobní důvod týkající se dotčeného protiprávního jednání v tomto členském státě, taková nepřípustnost by každopádně neměla žádné důsledky. Komise má tudíž za to, že odůvodnění napadeného rozsudku je v tomto ohledu dostatečné.

Je třeba uvést, že Tribunál v bodě 286 napadeného rozsudku připomněl judikaturu, podle které žalobní důvody, které jsou formulovány abstraktně, nesplňují požadavky statutu Soudního dvora Evropské unie a jednacího řádu Tribunálu, které se týkají přípustnosti.

V této souvislosti měl Tribunál v bodě 287 napadeného rozsudku za to, že argument žalobkyň v prvním stupni, který se týká údajného porušení povinnosti Komise uvést právně dostačujícím způsobem námitky, které byly vůči uvedeným žalobkyním uplatňovány v oznámení námitek ze dne 26. března 2007, je nepřípustný, neboť je formulován abstraktně a postrádá přesnost.

Tribunál nicméně v bodech 288 až 290 napadeného rozsudku přezkoumal opodstatněnost argumentu, který se týká údajného porušení povinnosti Komise uvést právně dostačujícím způsobem námitky, které byly uplatňovány v oznámení námitek ze dne 26. března 2007 vůči společnosti Pozzi Ginori z důvodu její účasti na schůzkách vícevýrobkového sdružení Michelangelo.

Je přitom třeba uvést, že žalobkyně v prvním stupni se na podporu svého argumentu, který se týká nesprávného použití právní úpravy týkající se přípustnosti žalobních důvodů, zaměřují na prokázání dostatečné přesnosti svého argumentu předloženého před Tribunálem, který se týká nedostatečného popisu protiprávního jednání, k němuž došlo v Itálii. Tribunál ovšem, jak bylo uvedeno v předchozím bodě tohoto rozsudku, opodstatněnost tohoto argumentu posuzoval.

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že první část prvního důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku musí být zamítnuta jako neúčinná.

Ve druhé části prvního důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku mají žalobkyně v prvním stupni za to, že se Tribunál dopustil zjevně nesprávného právního posouzení nebo podpůrně zkreslení skutkových okolností, neboť dospěl k závěru o tom, že oznámení námitek ze dne 26. března 2007 dostatečně prokazuje protiprávní jednání.

Tvrdí, že Tribunál uplatnil nesprávné právní kritérium při posuzování toho, zda informace, které musí být uvedeny v oznámení námitek, splňují dostatečné náležitosti k tomu, aby bylo zaručeno právo na obhajobu. Tribunál měl podle nich zejména nesprávně za to, že stačí uvést, že během schůzek uvedených v oznámení námitek ze dne 26. března 2007 došlo k „protisoutěžnímu jednání“, aniž je třeba upřesnit povahu takového jednání či jakékoli další podrobnosti. Přitom, pokud by Tribunál vycházel z judikatury Soudního dvora, zejména z rozsudku ze dne 9. července 2009, Daniels Midland v. Komise (C‑511/06 P, EU:C:2009:433), měl podle žalobkyň v prvním stupni zrušit sporné rozhodnutí v části, v níž se týká protiprávního jednání v odvětví sanitární keramiky v Itálii, jelikož v oznámení námitek ze dne 26. března nejsou dostatečně prokázány bližší okolnosti této části jednání, aby bylo zaručeno právo žalobkyň v prvním stupni na obhajobu. Podle posledně uvedených žalobkyň je v napadeném rozsudku použito kritérium, které se týká minimálních požadavků na přípustnost oznámení námitek, které nesplňuje požadavky týkající se srozumitelného oznamování obvinění podle článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“).

Žalobkyně v prvním stupni podpůrně tvrdí, že závěr Tribunálu o tom, že oznámení námitek ze dne 26. března 2007, je dostačující, který je uveden v bodě 289 napadeného rozsudku, každopádně představuje zjevné zkreslení obsahu spisu. Takový závěr je dále v rozporu se závěrem, k němuž Tribunál dospěl v rozsudku ze dne 16. září 2013, Wabco Europe a další v. Komise (T‑380/10, EU:T:2013:449) stran dostatečné povahy téže části tohoto oznámení námitek.

Komise tvrdí, že druhá část prvního důvodu vedlejšího kasačního prostředku je nepřípustná, neboť je novým důvodem, který nebyl uplatněn v prvním stupni. Podle tohoto orgánu žalobkyně v prvním stupni před Tribunálem tvrdily, že v oznámení námitek ze dne 26. března 2007 nejsou uvedeny žádné skutečnosti o sdružení Michelangelo. Přitom v řízení o kasačním opravném prostředku tvrdí, že informace, které Komise poskytla ohledně „povahy“ protisoutěžních jednání, nejsou v tomto oznámení námitek uvedeny, což podle Komise zakládá nový žalobní důvod.

Tento orgán tvrdí, že tato část je každopádně neopodstatněná. Podle Komise, rozhodnutí, které je vydáno na základě řízení o protiprávním jednání podle čl. 101 odst. 1 SFEU, nemusí být přesnou kopií oznámení námitek, které bylo sděleno v rámci tohoto řízení, a povinnost dodržovat právo na obhajobu je splněna, pokud v tomto rozhodnutí nejsou dotčené osoby obviněny z jiných protiprávních jednání, než která jsou uvedena v oznámení námitek, a jsou v něm obsaženy pouze ty skutečnosti, k nimž se mohly dotčené osoby vyjádřit.

Stran argumentu žalobkyň v prvním stupni, podle kterého Tribunál neuplatnil právní kritérium rozvinuté v rozsudku ze dne 9. července 2009, Archer Daniels Midland v. Komise (C‑511/06 P, EU:C:2009:433) k posouzení otázky, zda měly uvedené žalobkyně možnost účinně se hájit, Komise tvrdí, že takový argument nemůže v žádném případě obstát. Podle tohoto orgánu se uvedený rozsudek na projednávaný případ nepoužije, neboť žalobkyně v prvním stupni nezpochybňovaly, že by si nebyly vědomy své účasti na schůzkách, dat dotčených schůzek a dotčených důkazů, ale pouze tvrdily, že nevěděly o „povaze“ protisoutěžního jednání, což je pojem příliš neurčitý na to, aby prokazoval, v čem měly spočívat nedostatky oznámení námitek ze dne 26. března 2007. Tento orgán uvádí, že protisoutěžní jednání byla popsána v bodech 256 a 393 až 400 tohoto oznámení námitek a žalobkyně v prvním stupni svým vyjádřením k uvedenému oznámení prokázaly, že si byly vědomy „povahy“ protisoutěžního jednání, a proto údajné nedostatky oznámení námitek neměly na řízení žádný dopad.

V rozsahu, v němž argument žalobkyň v prvním stupni, který se týká porušení článku 6 EÚLP, vychází z předpokladu, že oznámení námitek ze dne 26. března 2007 nebylo dostačující, Komise tvrdí, že mezi tímto oznámením námitek a sporným rozhodnutím neexistuje zásadní rozdíl, který by mohl vést k porušení uvedeného článku.

Je třeba uvést, že Tribunál v bodech 288 až 291 napadeného rozsudku přezkoumal, zda důkazy uvedené v oznámení námitek ze dne 26. března 2007, které se týkají účasti společnosti Pozzi Ginori na schůzkách sdružení Michelangelo, mohly žalobkyním v prvním stupni umožnit, aby uplatnily své právo na obhajobu, neboť uvedené žalobkyně před Tribunálem tvrdily, že v tomto oznámení námitek nebyly upřesněny jakékoli informace týkající se vytýkaného protisoutěžního jednání, k němuž mělo dojít během schůzek sdružení Michelangelo.

Tribunál konkrétně nejprve v bodě 288 napadeného rozsudku uvedl, že tabulka týkající se schůzek vícevýrobkového sdružení Michelangelo, která je uvedena v bodě 277 oznámení námitek ze dne 26. března 2007, potvrzuje účast společnosti Pozzi Ginori na schůzkách, během nichž došlo k protisoutěžnímu jednání, a že písemné důkazy o tomto jednání jsou uvedeny v poznámkách pod čarou vložených do této tabulky. Dále Tribunál v bodě 289 napadeného rozsudku uvedl, že vysvětlení, které podala Komise ohledně účasti společnosti Pozzi Ginori na schůzkách vícevýrobkového sdružení Michelangelo, i přes svou stručnost umožňovala žalobkyním v prvním stupni, aby se podrobně obeznámily s jednáním, které bylo vytýkáno společnosti Pozzi Ginori. Tribunál konečně v bodě 289 napadeného rozsudku uvedl, že Komise v bodě 277 oznámení námitek ze dne 26. března 2007 uvedla povahu vytýkaných jednání, jejich četnost, přesné datum, kdy k nim došlo, a důkazy, jež měla k dispozici. Tribunál v bodě 290 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že důkazy obsažené v tomto oznámení námitek byly dostatečné k tomu, aby mohly žalobkyně v prvním stupni uplatnit své právo na obhajobu.

Je třeba konstatovat, že žalobkyně v prvním stupni pouze opakují argumenty, které již byly vzneseny před Tribunálem, a ve skutečnosti směřují k tomu, aby Soudní dvůr provedl nové posouzení povahy oznámení námitek ze dne 26. března 2007. Takový argument přitom musí být ve stadiu kasačního opravného prostředku zamítnut jako nepřípustný (viz obdobně rozsudek ze dne 12. září 2006, Reynolds Tobacco a další v. Komise, C‑131/03 P, EU:C:2006:541, bod 50 a citovaná judikatura).

Stran přípustnosti argumentu vycházející z porušení článku 6 EÚLP je třeba uvést, že tento argument vychází z předpokladu přípustnosti argumentu týkajícího se nedostačující povahy oznámení námitek ze dne 26. března 2007.

Vzhledem k tomu, že jednak z bodu 96 tohoto rozsudku vyplývá, že uvedený argument je nepřípustný a že žalobkyně v prvním stupni neuvádějí, v čemž spočívalo porušení článku 6 EÚLP ze strany Tribunálu, ale obecně jen opakují, že obsah oznámení námitek ze dne 26. března 2007 nesplňuje požadavky podle tohoto článku, usilují uvedené žalobkyně v podstatě o to, aby Soudní dvůr nahradil posouzení Tribunálu, které se týká dostatečné povahy tohoto oznámení námitek, posouzením svým, aniž by prokázaly jakékoli zkreslení skutečností nebo důkazů. Takový argument ovšem není ve stadiu kasačního opravného prostředku přípustný.

V důsledku toho musí být druhá část prvního důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku odmítnuta jako nepřípustná.

Z výše uvedeného vyplývá, že je třeba zamítnout první důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku částečně jako nepřípustný a částečně jako neúčinný.