null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MANUELA CAMPOS SÁNCHEZ-BORDONY
přednesené dne 17. září 2026(1)
Věc C‑407/25 [Tersten](i)
Belgische Staat – Administratie Douane en Accijnzen
Trestní řízení
proti
NV SI,
LM Kft,
LC,
BÜ Kft,
JS,
BZ,
QJF Kft,
LS,
SH Kft,
ZJ,
JZ,
XH,
HS,
3H H & LS GmbH
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal hof van beroep te Brussel (odvolací soud v Bruselu, Belgie)]
„ Řízení o předběžné otázce – Úřad evropského veřejného žalobce – Nařízení 2017/1939 – Článek 24 odst. 2 – Poskytování informací Úřadu evropského veřejného žalobce – Článek 4 odst. 3 SEU – Zásada loajální spolupráce – Článek 27 – Evokační právo – Pravomoc vnitrostátních vyšetřovacích orgánů – Evokace Úřadem evropského veřejného žalobce ve fázi vyšetřování – Evokace Úřadem evropského veřejného žalobce po zahájení trestního stíhání – Zásada procesní autonomie členských států“
1. Nařízení (EU) 2017/1939(2) stanoví, že pokud justiční nebo donucovací orgán členského státu zahájí vyšetřování trestného činu, na který by se mohla vztahovat pravomoc Úřadu evropského veřejného žalobce (dále rovněž „Úřad“), měl by o tom bez zbytečného odkladu Úřad uvědomit, aby ten mohl rozhodnout, zda uplatní své evokační právo.
2. Trestní řízení, které je základem této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, se týká trestných činů spadajících do pravomoci Úřadu evropského veřejného žalobce. Belgické celní orgány zahájily vyšetřování těchto trestných činů v době, kdy již bylo nařízení 2017/1939 v platnosti(3), avšak před tím, než Úřad evropského veřejného žalobce začal plnit úkoly v rámci vyšetřování a trestního stíhání (dne 1. června 2021)(4).
3. Vzhledem k tomu, že belgické orgány v té době neinformovaly Úřad evropského veřejného žalobce o svém vyšetřování a trestní řízení bylo rozhodnuto v prvním stupni, předkládající soud se v podstatě táže, jaké důsledky z tohoto neinformování vyplývají pro dané řízení, které je nyní ve fázi odvolacího řízení.
I. Právní rámec
A. Unijní právo
1. Nařízení 2017/1939
4. Článek 4 („Úkoly“) stanoví:
„Úřad odpovídá za vyšetřování a trestní stíhání pachatelů a spolupachatelů trestných činů poškozujících nebo ohrožujících finanční zájmy Unie, jež jsou stanoveny ve směrnici (EU) 2017/1371(5) a vymezeny tímto nařízením, a jejich postavení před soud. Úřad v této souvislosti provádí úkony vyšetřování a trestního stíhání a vykonává před příslušnými soudy členských států úlohu žalobce, dokud není v daném případě vydáno pravomocné rozhodnutí.“
5. Článek 22 („Věcná příslušnost Úřadu“) v odstavci 1 stanoví:
„Úřad je příslušný ve vztahu k trestným činům poškozujícím nebo ohrožujícím finanční zájmy Unie, které jsou stanoveny ve směrnici [2017/1371], jak byla provedena ve vnitrostátním právu, bez ohledu na to, zda by stejné trestné jednání mohlo být podle vnitrostátního práva klasifikováno jako jiný druh trestného činu. […]“
6. Článek 24 („Ohlašování, zaznamenávání a ověřování informací“) stanoví:
„1. Orgány, instituce a jiné subjekty Unie a orgány členských států příslušné podle příslušného vnitrostátního práva ohlásí Úřadu bez zbytečného odkladu jakékoli trestné jednání, u něhož by mohl vykonat svou pravomoc v souladu s článkem 22 a čl. 25 odst. 2 a 3.
2. Pokud justiční nebo donucovací orgán členského státu zahájí vyšetřování v souvislosti s trestným činem, u něhož by Úřad mohl vykonat svou pravomoc v souladu s článkem 22 a čl. 25 odst. 2 a 3, nebo pokud kdykoli po zahájení vyšetřování příslušný justiční nebo donucovací orgán členského státu shledá, že se vyšetřování týká takového trestného činu, uvědomí o tom bez zbytečného odkladu Úřad, aby ten mohl rozhodnout, zda uplatní své evokační právo podle článku 27.
[…]“
7. Článek 25 („Výkon pravomoci Úřadu“) odst. 1 stanoví:
„Úřad vykonává svou pravomoc tím, že zahájí vyšetřování podle článku 26 nebo rozhodne, že uplatní své evokační právo podle článku 27. Pokud se Úřad rozhodne vykonat svou pravomoc, nesmějí příslušné vnitrostátní orgány vykonávat vlastní pravomoc ve vztahu ke stejnému trestnému jednání.“
8. Článek 27 („Evokační právo“) stanoví:
„1. Po obdržení všech relevantních informací v souladu s čl. 24 odst. 2 rozhodne Úřad co nejdříve a nejpozději pět dnů po tomto obdržení, zda uplatní své evokační právo, a o svém rozhodnutí uvědomí vnitrostátní orgány. Evropský nejvyšší žalobce může v konkrétním případě přijmout odůvodněné rozhodnutí prodloužit uvedenou lhůtu nejdéle o pět dnů a v takovém případě o tom uvědomí vnitrostátní orgány.
2. Během lhůt uvedených v odstavci 1 nesmějí vnitrostátní orgány přijmout žádné rozhodnutí podle vnitrostátního práva, které může mít za následek, že by Úřad nemohl uplatnit své evokační právo.
Vnitrostátní orgány přijmou v souladu s vnitrostátním právem jakékoli naléhavé opatření nezbytné k tomu, aby zajistily účinné vyšetřování a trestní stíhání.
3. Pokud se Úřad jinými prostředky, než jsou informace uvedené v čl. 24 odst. 2, dozví o tom, že vyšetřování v souvislosti s trestným činem, pro který by mohl být příslušný, již vykonávají příslušné orgány členského státu, uvědomí neprodleně tyto orgány. Poté, co byl řádně informován v souladu s čl. 24 odst. 2, rozhodne Úřad o tom, zda uplatní své evokační právo. Toto rozhodnutí přijme ve lhůtách stanovených v odstavci 1 tohoto článku.
[…]
5. Pokud Úřad uplatní své evokační právo, předají příslušné orgány členských států spis Úřadu a zdrží se provádění dalších vyšetřovacích úkonů týkajících se téhož trestného činu.
[…]
7. Pokud se Úřad zdržel výkonu své pravomoci, uvědomí o tom bez zbytečného odkladu příslušné vnitrostátní orgány. Příslušné vnitrostátní orgány informují Úřad kdykoli v průběhu řízení o jakýchkoli nových skutečnostech, které by mohly Úřadu poskytnout důvody, aby přehodnotil své předchozí rozhodnutí nevykonat svou pravomoc.
Úřad může uplatnit své evokační právo po obdržení těchto informací za předpokladu, že vnitrostátní vyšetřování nebylo dosud dokončeno a že soudu nebyla podána obžaloba. Toto rozhodnutí přijme ve lhůtě stanovené v odstavci 1.
[…]“
9. Článek 35 („Skončení vyšetřování“) stanoví:
„1. Pokud evropský pověřený žalobce, který případ projednává, považuje vyšetřování za dokončené, předloží dohlížejícímu evropskému žalobci zprávu obsahující stručné vylíčení případu a návrh rozhodnutí o tom, zda vést trestní stíhání u vnitrostátního soudu, nebo zda zvážit postoupení případu, jeho odložení nebo zvláštní způsob řízení podle článku 34, 39 nebo 40. Dohlížející evropský žalobce tyto dokumenty předá příslušné stálé komoře, a pokud to považuje za nezbytné, připojí vlastní posouzení. Pokud stálá komora přijme podle čl. 10 odst. 3 rozhodnutí navržené evropským pověřeným žalobcem, postupuje tento žalobce v dané věci v souladu s ním.
2. Jestliže stálá komora dospěje na základě obdržených zpráv k závěru, že rozhodnutí navržené evropským pověřeným žalobcem nepřijme, provede v případě potřeby před přijetím konečného rozhodnutí nebo před udělením dalších pokynů evropskému pověřenému žalobci vlastní přezkum spisu.
3. Pokud evropský pověřený žalobce ve své zprávě navrhne podání obžaloby buď u soudu členského státu, ve kterém se nachází, nebo v souladu s čl. 26 odst. 4 u soudu jiného členského státu, který je pro daný případ příslušný, uvede pro to ve zprávě dostatečné důvody.
[…]“
10. Článek 120 („Vstup v platnost“) stanoví:
„1. Toto nařízení vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.
2. Úřad vykonává svou pravomoc ve vztahu ke všem trestným činům, které spadají do jeho působnosti a jsou spáchány po dni vstupu tohoto nařízení v platnost.
Úřad začne plnit své úkoly v rámci vyšetřování a trestního stíhání, které mu toto nařízení ukládá, ode dne, který po zřízení Úřadu určí Komise rozhodnutím na návrh evropského nejvyššího žalobce. Rozhodnutí [Evropské komise] bude zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie.
Den určený Komisí nesmí nastat dříve než tři roky po dni vstupu tohoto nařízení v platnost.
[…]“
B. Belgické právo
11. Nařízení 2017/1939 bylo začleněno do belgického práva prostřednictvím wet van 17 februari 2021 houdende diverse bepalingen inzake justitie(6), platného od 24. února 2021, kterým byla do Algemene wet inzake douane en accijnzen van 18 juli 1977(7) vložena kapitola XXVa.
12. Článek 285/2 odst. 1 AWDA zní následovně:
„Generální správce Algemene Administratie van de Douane en Accijnzen (obecná správa cel a spotřebních daní, Belgie) určí alespoň jednoho úředníka obecné správy [...], který je pověřen spoluprací s evropskými pověřenými žalobci uvedenými v článku 309/2 Gerechtelijk Wetboek [(soudní řád)], pokud jde o delikty, podvodná jednání nebo trestné činy uvedené v článcích 281 a 282, ve vztahu k nimž Úřad evropského veřejného žalobce vykonává pravomoc na základě článků 22, 25, 26 a 27 nařízení [2017/1939].“
13. Článek 285/4 odst. 1 AWDA stanoví:
„Pravomoc zahájit a vést jakékoli stíhání uvedené v čl. 281 odst. 2, pokud jde o delikty, podvodná jednání nebo trestné činy uvedené v článku 281, ve vztahu k nimž na základě článku 22, 25, 26 a 27 nařízení [2017/1939] vykonává pravomoc Úřad evropského veřejného žalobce, je svěřena úředníkovi uvedenému v čl. 285/2 odst. 1.“
II. Skutkový stav, spor a předběžné otázky
14. V letech 2019 a 2020 zahájily belgické celní orgány vyšetřování, v jehož průběhu konstatovaly, že v letech 2028 a 2019 se 26 fyzických a právnických osob dopustilo několika porušení celních předpisů při dovozu zboží z Číny, které bylo celně odbaveno v Bruselu a jehož příjemci se nacházeli v Německu, Španělsku a Maďarsku.
15. Protokoly 19/D/000565, 19/D/000724 a 20/D/000058 týkající se cel a spotřebních daní byly vyhotoveny dne 27. listopadu 2019, 1. dubna 2020, resp. 15. dubna 2020 a doporučeně zaslány osobám, které se dopustily protiprávního jednání.
16. Přímá předvolání obecné správy cel a spotřebních daní byla osobám, které se dopustily protiprávního jednání, doručena v červenci a srpnu 2021, když Úřad evropského veřejného žalobce dne 1. června 2021 začal plnit své úkoly v rámci vyšetřování a trestního stíhání.
17. Rozsudkem ze dne 9. prosince 2022, vyneseným v kontradiktorním řízení vůči některým obžalovaným a v nepřítomnosti vůči ostatním, Nederlandstalige rechtbank van eerste aanleg Brussel (Nizozemskojazyčný soud prvního stupně v Bruselu, Belgie): a) v trestní části řízení zprostil obžalované viny a b) v občanskoprávní části některým z nich uložil povinnost zaplatit Belgickému státu dovozní clo ve výši 143 951 eur.
18. Dne 6. ledna 2023 podal Belgický stát proti rozsudku vydanému v prvním stupni odvolání k hof van beroep te Brussel (odvolací soud v Bruselu, Belgie).
19. Mezitímním rozsudkem ze dne 5. prosince 2024 hof van beroep te Brussel (odvolací soud v Bruselu) prohlásil za přípustné odvolání v trestní věci, pokud jde o některé obžalované, a v občanskoprávní věci, pokud jde o celní dluh, který obžalovaným vznikl.
20. Před rozhodnutím o odvolání Belgického státu hof van beroep te Brussel (odvolací soud v Bruselu) uvádí, že
– jeden z obžalovaných namítá nepřípustnost návrhů předložených v trestních a občanskoprávních věcech z důvodu, že Belgický stát neprokázal, že informoval Úřad evropského veřejného žalobce o stíhaných činech, ani že Úřad evropského veřejného žalobce rozhodl, že neexistují důvody pro uplatnění jeho evokačního práva, v souladu s článkem 24 nařízení 2017/1939;
– podle Belgického státu bylo vyšetřování ukončeno předáním protokolu osobám, které se dopustily protiprávního jednání, před tím, než Úřad evropského veřejného žalobce zahájil svou činnost. Úřad evropského veřejného žalobce proto neměl možnost věc prostřednictvím evokace převzít a neexistovala žádná překážka, která by vnitrostátním orgánům bránila v trestním stíhání;
– fáze vyšetřování případu nebyla ukončena, když Úřad evropského veřejného žalobce začal fungovat dne 1. června 2021;
– Belgický stát nepředložil žádný dokument, který by prokazoval, že po zahájení vyšetřování trestných činů příslušné orgány informovaly Úřad evropského veřejného žalobce způsoby stanovenými v článku 24 nařízení 2017/1939, aby mu umožnily uplatnit jeho evokační právo.
21. Za těchto okolností hof van beroep te Brussel (odvolací soud v Bruselu) položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„Musí být články 24, 25, 27 a 35 nařízení [2017/1939] vykládány v tom smyslu, že vylučují, aby vnitrostátní celní správa a státní zastupitelství byly za těchto okolností i nadále příslušné pro trestní stíhání v dané věci?
Musí trestní soud v případě, že zjistí, že o věci nebyl vyrozuměn Úřad evropského veřejného žalobce, věc znovu vrátit příslušným vnitrostátním orgánům, aby mohly o vyšetřování vyrozumět Úřad evropského veřejného žalobce, a ten popřípadě mohl uplatnit své evokační právo?“
III. Řízení před Soudním dvorem
22. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 19. června 2025.
23. Písemná vyjádření předložily rakouská, belgická, italská a polská vláda, jakož i Komise.
24. Soudní dvůr na základě čl. 23 druhého pododstavce statutu Soudního dvora vyzval Úřad evropského veřejného žalobce, aby písemně předložil relevantní informace o předmětu žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které má k dispozici.
25. Dne 24. dubna 2026 poskytl Úřad evropského veřejného žalobce tyto informace Soudnímu dvoru a k těmto informacím byly vyslechnuty strany, které se zúčastnily jednání konaného dne 19. května 2026, a sice belgická a polská vláda, jakož i Komise.
IV. Posouzení
26. Jak jsem již uvedl, nařízení 2017/1939 vstoupilo v platnost dne 20. listopadu 2017, avšak Úřad evropského veřejného žalobce začal plnit své úkoly v rámci vyšetřování a trestního stíhání až dne 1. června 2021. Není pochyb o tom, že trestné činy, které jsou v projednávané věci kladeny za vinu, spadají do věcné příslušnosti Úřadu evropského veřejného žalobce.
27. Předkládající soud má za to, že je prokázáno, že trestní vyšetřování nebylo dne 1. června 2021 ukončeno, a proto měl vnitrostátní orgán informovat Úřad evropského veřejného žalobce, aby ten mohl uplatnit své evokační právo. Vzhledem k tomu, že jej neinformoval, dodává, že „[v]yvstává otázka, jaký důsledek má nevyrozumění Úřadu evropského veřejného žalobce“(8). Za účelem jejího vyřešení předkládá Soudnímu dvoru dvě předběžné otázky, jejichž obsah jsem uvedl.
A. První předběžná otázka
28. Předkládající soud se táže, zda čl. 24 odst. 2, čl. 25 odst. 1 a článek 27 nařízení 2017/1939 brání tomu, aby si vnitrostátní orgány (obecná správa cel a spotřebních daní a belgické státní zastupitelství) ponechaly za výše popsaných okolností pravomoc vést trestní stíhání.
29. Podle čl. 25 odst. 1 nařízení 2017/1939 může Úřad evropského veřejného žalobce postupovat dvěma způsoby: a) zahájit přímé vyšetřování skutků, které údajně představují trestné činy spadající do jeho pravomoci, nebo b) uplatnit své evokační právo ve vztahu k vyšetřováním již zahájeným vnitrostátními orgány.
30. Úřad evropského veřejného žalobce zahájí přímé vyšetřování podle článku 26 nařízení 2017/1939(9), jakmile obdrží relevantní informace o trestném činu, který by mohl spadat do jeho pravomoci a v souvislosti s nímž justiční nebo donucovací orgán členského státu nezahájil vyšetřování(10). Nebudu se podrobněji zabývat tímto způsobem činnosti Úřadu evropského veřejného žalobce, který s nyní analyzovanými skutečnostmi nesouvisí.
31. Úřad evropského veřejného žalobce může rovněž vykonávat své pravomoci tím, že uplatní své evokační právo, pokud orgán členského státu zahájil „vyšetřování v souvislosti s trestným činem, u něhož by Úřad mohl vykonat svou pravomoc [...]“, a tento orgán jej o svém vyšetřování informuje.
32. Pro zodpovězení první předběžné otázky je třeba vycházet z obvyklých výkladových metod (doslovné, systematické a teleologické)(11), které umožní objasnit smysl článků 24, 25 a 27 nařízení 2017/1939.
1. Doslovný výklad
33. Článek 24 odst. 2 nařízení 2017/1939(12) upravuje následující případy:
– justiční nebo donucovací orgán členského státu zahájí vyšetřování v souvislosti s trestným činem, u něhož by Úřad evropského veřejného žalobce mohl vykonat svou pravomoc,
– nebo kdykoli po zahájení vyšetřování tento orgán shledá, že se vyšetřování týká takového trestného činu(13).
34. V obou případech musí vnitrostátní orgán informovat Úřad evropského veřejného žalobce, aby ten mohl rozhodnout, zda uplatní své evokační právo.
35. Článek 27 odst. 3 nařízení 2017/1939 stanoví, že Úřad evropského veřejného žalobce může uplatnit své evokační právo poté, co obdrží informace o probíhajícím vyšetřování z jiných zdrojů. Toto ustanovení znamená, že nařízení 2017/1939 implicitně počítá s možností, že tyto vnitrostátní orgány Úřad evropského veřejného žalobce neinformují.
36. Vnitrostátní orgány by měly „bez zbytečného odkladu“ oznámit Úřadu evropského veřejného žalobce jakékoli trestné jednání, u něhož by mohl vykonat svou pravomoc (čl. 24 odst. 1 nařízení 2017/1939). Mám za to, že tyto informace musí poskytnout, jakmile se dozvědí o trestném jednání (notitia criminis), bez ohledu na to, zda formálně zahájily vyšetřování. V každém případě je důležité, aby informovaly Úřad evropského veřejného žalobce bez zbytečného odkladu, jakmile mají jistotu (nebo pouze podezření), že se skutky týkají trestných činů spadajících do jeho pravomoci.
37. Po poskytnutí informací a před tím, než Úřad evropského veřejného žalobce rozhodne o evokaci, nesmí vnitrostátní orgán „přijmout žádné rozhodnutí [...], které může mít za následek, že by Úřad nemohl uplatnit své evokační právo“ (čl. 27 odst. 2 první pododstavec nařízení 2017/1939)(14).
38. Pokud Úřad evropského veřejného žalobce uplatní své evokační právo, převezme vyšetřování, které již zahájil vnitrostátní orgán, a proto mu příslušné orgány členských států předají spis a zdrží se provádění dalších vyšetřovacích úkonů týkajících se téhož trestného činu(15). Úřad evropského veřejného žalobce pokračuje v řízení od okamžiku, kdy informuje vnitrostátní orgány o evokaci.
39. Evokace Úřadem evropského veřejného žalobce vede ke ztrátě pravomoci vnitrostátních orgánů. A contrario jsou vnitrostátní orgány oprávněny vyšetřovat trestný čin spadající do pravomoci Úřadu evropského veřejného žalobce, dokud ten neuplatní své evokační právo.
40. Doslovný výklad čl. 25 odst. 1 a čl. 27 odst. 5 nařízení 2017/1939 tedy umožňuje dospět k závěru, že vnitrostátní orgány mohou pokračovat ve svém jednání, včetně trestního stíhání, dokud Úřad evropského veřejného žalobce nepřijme (a nesdělí) rozhodnutí o evokaci věci.
41. Článek 24 odst. 2 nařízení 2017/1939 neupravuje konkrétní důsledky nesplnění informační povinnosti ze strany vnitrostátních orgánů. Toto pravidlo zejména nebrání vnitrostátním orgánům v tom, aby pokračovaly ve vyšetřování a trestním stíhání do doby, než Úřad evropského veřejného žalobce věc převezme prostřednictvím evokace.
42. Doslovné znění čl. 24 odst. 2, čl. 25 odst. 1 a článku 27 nařízení 2017/1939 tudíž nebrání tomu, aby vnitrostátní orgány, které zahájily vyšetřování trestných činů stíhatelných Úřadem evropského veřejného žalobce, měly i nadále pravomoc pokračovat ve vyšetřování a případně trestním stíhání do doby, než se Úřad evropského veřejného žalobce rozhodne využít svého evokačního práva.
2. Systematický výklad
43. Systematický výklad čl. 24 odst. 2, článku 25 a článku 27 nařízení 2017/1939 vede ke stejnému výsledku.
44. Nařízení 2017/1939 zavádí komplexní systém pravomocí sdílených Úřadem evropského veřejného žalobce a vnitrostátními orgány odpovědnými za boj proti trestným činům poškozujícím nebo ohrožujícím finanční zájmy Unie.
45. V rámci tohoto systému má Úřad evropského veřejného žalobce evokační právo, tj. přednost při stíhání trestných činů poškozujících nebo ohrožujících finanční zájmy Unie(16). Tato přednost je odůvodněna tím, že Úřad evropského veřejného žalobce může lépe řídit a zajišťovat soudržnost vyšetřování a trestního stíhání na úrovni Unie, pokud jde o trestné činy, které často mají nadnárodní rozměr.
46. Kombinace sdílené pravomoci a přednosti Úřadu evropského veřejného žalobce využitím evokačního práva však neznamená, že vnitrostátní orgány nejsou příslušné ke stíhání trestných činů poškozujících nebo ohrožujících finanční zájmy Unie. Nařízení 2017/1939 nezakotvilo výlučnou pravomoc Úřadu evropského veřejného žalobce v této oblasti(17).
47. I když nařízení 2017/1939 obecně přiznává přednostní pravomoc Úřadu evropského veřejného žalobce, vnitrostátní orgány si ponechávají podpůrnou pravomoc ke stíhání tohoto druhu trestných činů.
48. Vnitrostátní orgány mají v každém případě podpůrnou pravomoc ke stíhání trestných činů poškozujících nebo ohrožujících finanční zájmy Unie, pokud se Úřad evropského veřejného žalobce (v případě trestného činu, který je již vyšetřován) rozhodne nevyužít možnosti evokace, kterou mu přiznává článek 27 nařízení 2017/1939.
49. Obecně platí, že činnost Úřadu evropského veřejného žalobce podléhá dvojímu kritériu:
– pokud Úřad evropského veřejného žalobce vede vlastní přímé vyšetřování, použije se zásada zákonnosti a Úřad evropského veřejného žalobce je povinen trestné činy vyšetřovat a případně trestně stíhat,
– pokud však probíhá vyšetřování ze strany vnitrostátních orgánů (ať už jsou o nich Úřad evropského veřejného žalobce informován, nebo se o nich dozví jinými prostředky), není povinen uplatnit své evokační právo, ale může tak učinit.
50. Z výše uvedeného a z hlediska systému jako celku vyplývá, že vnitrostátní orgány si ponechávají pravomoc stíhat trestné činy, pokud Úřad evropského veřejného žalobce nepoužije mechanismus evokace.
51. Článek 24 odst. 2 nařízení 2017/1939 tedy umožňuje vnitrostátním orgánům stíhat trestný čin spadající do pravomoci Úřadu evropského veřejného žalobce, a to i v případě, že vedou probíhající vyšetřování, které mu nebylo oznámeno, a to až do okamžiku, kdy Úřad evropského veřejného žalobce danou věc prostřednictvím evokace převezme.
52. Článek 40 odst. 2 jednacího řádu Úřadu evropského veřejného žalobce(18) stanoví, že kromě prvků relevantních v jakémkoli vyšetřování(19) Úřad posoudí další faktory s cílem ověřit oprávněnost evokace(20).
53. Na základě čl. 9 odst. 2 téhož jednacího řádu(21) přijalo kolegium Úřadu evropského veřejného žalobce operační pokyny k vyšetřování, politice evokace a postupování případů(22). V příloze č. 2 se konkrétně hovoří o evokaci případů, které v přechodném období mezi vstupem nařízení 2017/1939 v platnost (20. listopadu 2017) a dnem, kdy Úřad evropského veřejného žalobce začal plnit úkoly v rámci vyšetřování a trestního stíhání (1. června 2021), vyšetřovaly vnitrostátní orgány. Tak je tomu v projednávané věci.
54. Pokud jde o tyto případy, příloha 2 operačních pokynů uvádí, že „[v] souladu se zásadou proporcionality a nezbytnosti by měl Úřad [uplatnit své evokační právo] pouze [na] ty případy, kdy uplatnění pravomocí přinese přidanou hodnotu pro další vyšetřování“.
55. Analýza evokace nemůže odhlédnout od skutečnosti, že čl. 25 odst. 2 a 3 nařízení 2017/1939 svěřuje vnitrostátním orgánům pravomoc stíhat určité trestné činy poškozující nebo ohrožující finanční zájmy Unie.
56. V souladu s čl. 25 odst. 2 nařízení 2017/1939 tak v případě trestných činů spadajících do působnosti článku 22 tohoto nařízení, které způsobily nebo mohly způsobit škodu finančním zájmům Unie v hodnotě nižší než 10 000 eur, jedná Úřad evropského veřejného žalobce pouze za určitých okolností(23). Trestné činy působící finančním zájmům Unie nízkou škodu tedy zůstávají v pravomoci vnitrostátních orgánů, ledaže je Úřad evropského veřejného žalobce převezme prostřednictvím evokace, což může učinit pouze tehdy, je-li splněn některý z případů uvedených v čl. 25 odst. 2 uvedeného nařízení.
57. Podobně čl. 25 odst. 3 nařízení 2017/1939 stanoví, že Úřad evropského veřejného žalobce se zdrží výkonu své pravomoci v souvislosti s jakýmkoli trestným činem spadajícím do působnosti článku 22, jsou-li dány určité faktory(24). Vyvstanou-li takové faktory, předá Úřad evropského veřejného žalobce po konzultaci s příslušnými vnitrostátními orgány věc těmto příslušným vnitrostátním orgánům bez zbytečného odkladu.
58. Pravomoc vnitrostátních orgánů ve vztahu k trestným činům spadajícím pod okolnosti čl. 25 odst. 2 a 3 nařízení 2017/1939 je doplňujícím a systematickým argumentem, který hovoří ve prospěch toho, aby si tyto orgány zachovaly pravomoc (přinejmenším prozatímně) do doby, než se Úřad evropského veřejného žalobce rozhodne věc převzít prostřednictvím evokace.
59. V souladu s ustanoveními nařízení 2017/1939, která upravují pravomoci vnitrostátních orgánů a Úřadu evropského veřejného žalobce (a která nevynikají jasností), je v případě vyšetřování již zahájených vnitrostátními orgány ze systematického hlediska rozhodující okamžik, kdy Úřad evropského veřejného žalobce přijme rozhodnutí, zda uplatní či neuplatní evokační právo.
60. Domnívám se, že pro tyto účely není rozhodující, že Úřad evropského veřejného žalobce nemohl přijmout rozhodnutí o evokaci věci v důsledku toho, že vnitrostátní orgány nesplnily povinnost, kterou jim ukládá čl. 24 odst. 2 nařízení 2017/1939.
61. Je pravda, že informace, které musí vnitrostátní orgány poskytnout, budou nezbytné k tomu, aby Úřad evropského veřejného žalobce mohl uplatnit evokaci(25), pokud nemá k dispozici jiné zdroje pro zjištění notitia criminis. Povinnost předat mu tyto informace je projevem zásady loajální spolupráce(26) uvedené v čl. 5 odst. 6 nařízení 2017/1939.
62. Informační povinnost podle čl. 24 odst. 2 se kromě toho vztahuje k jiným obdobným povinnostem vnitrostátních orgánů (odstavce 3 a 5 téhož článku), které jsou rovněž inspirovány zásadou loajální spolupráce(27). Jedná se o informační povinnosti, které doplňují povinnost stanovenou v čl. 24 odst. 2 nařízení 2017/1939, ale použijí se v případech, kdy mají vnitrostátní orgány přednostní pravomoc ke stíhání trestných činů poškozujících nebo ohrožujících finanční zájmy Unie.
63. V každém případě opakuji, že k tomu, aby byly vnitrostátní orgány zbaveny pravomoci, je důležité, aby Úřad evropského veřejného žalobce uplatnil své evokační právo. Do té doby si tyto orgány z hlediska článků 24, 25 a 27 nařízení 2017/1939 zachovávají svou pravomoc.
3. Teleologický výklad
64. Z bodů 12 a 14 odůvodnění nařízení 2017/1939 vyplývá, že cílem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce je účinněji bojovat proti trestným činům poškozujícím nebo ohrožujícím finanční zájmy Unie(28).
65. Úřad evropského veřejného žalobce je jednotnou a navzdory své decentralizované organizaci nedělitelnou institucí Evropské unie(29), které jsou svěřeny pravomoci vyšetřovat a stíhat trestné činy poškozující nebo ohrožující finanční zájmy Evropské unie(30). Činnost však vykonává v situaci, kdy na evropské úrovni neexistuje skutečné společné hmotné ani procesní trestní právo. Nařízení 2017/1939 obsahuje jen omezený počet ustanovení a ve všem ostatním odkazuje na vnitrostátní právní předpisy(31).
66. Podle mého názoru by cíl spočívající v účinnějším boji proti trestným činům poškozujícím nebo ohrožujícím finanční zájmy Unie měl vést k výkladu čl. 24 odst. 2 nařízení 2017/1939 ve prospěch závěru, že vnitrostátní orgány mohou pokračovat v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci nesplnily svou povinnost informovat Úřad evropského veřejného žalobce (s výhradou toho, co uvedu v rámci analýzy druhé předběžné otázky).
67. Opačné řešení (tedy tvrdit, že nesplnění této povinnosti má bez dalšího za následek nepříslušnost vnitrostátních orgánů ke stíhání trestných činů poškozujících nebo ohrožujících finanční zájmy Unie) se mi jeví jako nepřiměřené a nesoudržné s cílem nařízení 2017/1939.
68. Tím spíše by tomu tak bylo, pokud by důsledky porušení čl. 24 odst. 2 nařízení 2017/1939 vedly k neplatnosti dosud vedených vnitrostátních vyšetřování a k nemožnosti připustit důkazy shromážděné vnitrostátními orgány.
69. V každém případě, pokud vnitrostátní orgány členského státu opakovaně neplní svou povinnost informovat Úřad evropského veřejného žalobce v souladu s čl. 24 odst. 2 nařízení 2017/1939, může Komise proti tomuto členskému státu podat žalobu pro nesplnění povinnosti. Tím se zajistí, aby Úřad evropského veřejného žalobce řádně vykonával své povinnosti ve vztahu k trestným činům poškozujícím nebo ohrožujícím finanční zájmy Unie, které začaly vyšetřovat vnitrostátní orgány.
70. Stručně řečeno, mám za to, že čl. 24 odst. 2, čl. 25 odst. 1 a článek 27 nařízení 2017/1939 nebrání tomu, aby vnitrostátní orgány vedly trestní stíhání před soudy členského státu, přestože Úřad evropského veřejného žalobce nebyl informován o tom, že tyto orgány zahájily a vedly vyšetřování trestného činu, u něhož Úřad evropského veřejného žalobce může vykonávat svou pravomoc.
B. Druhá předběžná otázka
71. Předkládající soud se táže, zda „trestní soud v případě, že zjistí, že o věci nebyl vyrozuměn Úřad evropského veřejného žalobce“, musí věc znovu vrátit příslušným vnitrostátním orgánům, aby mohly vyrozumět Úřad evropského veřejného žalobce, a ten popřípadě mohl uplatnit své evokační právo.
72. Spor, který je základem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, je ve fázi odvolacího řízení, poté co již byl vydán rozsudek prvního stupně. Může Úřad evropského veřejného žalobce v této konkrétní procesní fázi ještě uplatnit své evokační právo?
73. Tato otázka podle mého názoru vychází z předpokladu, že porušení informační povinnosti stanovené v čl. 24 odst. 2 nařízení 2017/1939 představuje procesní vadu, kterou lze zhojit před rozhodnutím ve věci samé. Zhojení by spočívalo právě v tom, že by Úřad evropského veřejného žalobce mohl uplatnit své evokační právo.
74. Implicitní otázkou v rámci této druhé předběžné otázky je, zda čl. 24 odst. 2 a článek 27 nařízení 2017/1939 brání tomu, aby vnitrostátní soud vydal rozhodnutí ve věci samé, dokud Úřad evropského veřejného žalobce neměl možnost přijmout rozhodnutí o uplatnění svého evokačního práva.
75. Odpověď, kterou navrhuji, bude opět vycházet z výkladu nařízení 2017/1939 v souladu s obvyklými kritérii.
1. Doslovný výklad
76. Článek 24 odst. 2 nařízení 2017/1939 doslovně nestanoví přesné časové omezení povinnosti vnitrostátních orgánů informovat Úřad evropského veřejného žalobce.
77. Pokud jde o tuto povinnost, přicházejí v úvahu dvě odlišná řešení: buď ji lze splnit pouze ve fázi vyšetřování, anebo výjimečně i po skončení fáze vyšetřování, jakmile tyto orgány zahájily trestní stíhání (a případně se věcí zabývají soudy).
78. Článek 24 odst. 2 nařízení 2017/1939 používá výraz „kdykoli po zahájení vyšetřování“, aby určil, kdy má vnitrostátní orgán informovat Úřad evropského veřejného žalobce. Jak uvádí Komise, toto ustanovení neomezuje možnost informování o vnitrostátních řízeních výhradně na období vyšetřování skutkových okolností. Z hlediska textu by tedy bylo možné připustit, že nic nebrání tomu, aby k předání informací došlo až po zahájení trestního stíhání.
79. Je pravda, že obecným pravidlem musí být, že ke sdělení informací vnitrostátními orgány Úřadu evropského veřejného žalobce dochází právě ve fázi vyšetřování. V článku 24 odst. 2 se stanoví, že sdělení musí být učiněno „bez zbytečného odkladu“, a činnost Úřadu evropského veřejného žalobce v této počáteční fázi může zvýšit účinnost vyšetřování trestných činů poškozujících nebo ohrožujících finanční zájmy Unie.
80. Z jazykového hlediska však nevidím překážku tomu, aby k předání informace výjimečně došlo až po zahájení trestního stíhání, v době, kdy věc již projednávají vnitrostátní soudy.
81. Pokud se navíc jedná o vyšetřování vedená vnitrostátními orgány během „přechodného období“ (kdy Úřad evropského veřejného žalobce ještě nezahájil činnost), měla by být a fortiori povolena výjimka z obecného pravidla.
82. Ani čl. 27 odst. 1 nařízení 2017/1939 nestanoví přesné časové omezení pro evokaci Úřadem evropského veřejného žalobce. Úřad evropského veřejného žalobce musí přijmout rozhodnutí „co nejdříve“ po obdržení příslušných informací(32).
83. Časová pružnost je zdůrazněna tím, že Úřad evropského veřejného žalobce může vykonat své pravomoci také tehdy, jestliže se původně zdržel uplatnění evokačního práva, avšak v průběhu řízení se objevily nové skutečnosti, které mu mohou poskytnout důvody k přehodnocení jeho rozhodnutí. Vnitrostátní orgány jej musí o této okolnosti informovat a Úřad může uplatnit evokační právo „za předpokladu, že vnitrostátní vyšetřování nebylo dosud dokončeno a že soudu nebyla podána obžaloba“ (čl. 27 odst. 7 druhý pododstavec nařízení 2017/1939).
84. Toto posledně uvedené časové omezení uplatnění evokačního práva se omezuje na případ, kdy se po předchozím odmítnutí Úřadu evropského veřejného žalobce uplatnit ve věci evokační právo objeví nové skutečnosti. V takovém případě je třeba, aby vnitrostátní vyšetřování nebylo ukončeno. Na rozdíl od názoru zastávaného belgickou vládou v jejím písemném vyjádření a na jednání nevidím žádný důvod k tomu, aby bylo toto pravidlo pro účely uplatnění evokace analogicky uplatněno na jakoukoli jinou situaci. Toto časové omezení se použije pouze v případě, kdy byl Úřad evropského veřejného žalobce předem informován a evokační právo neuplatnil. Za těchto okolností, pokud se objeví nové skutečnosti, může Úřad evropského veřejného žalobce své rozhodnutí změnit a věc převzít prostřednictvím evokace, dokud není fáze vyšetřování ukončena.
85. Opakuji, časové omezení čl. 27 odst. 7 druhého pododstavce nařízení 2017/1939 nelze uplatnit nad rámec konkrétní situace, na kterou odkazuje. Nepovažuji za logické použít jej na případy opožděného informování (pokud se věc již nachází ve fázi řízení před soudem a vyšetřování bylo ukončeno), kdy Úřad evropského veřejného žalobce neměl předtím příležitost rozhodnout o možnosti evokace.
2. Systematický výklad
86. Systematická analýza ustanovení nařízení 2017/1939 podle mého názoru potvrzuje výše uvedené. Z tohoto hlediska hovoří pro takové řešení několik důvodů.
87. Zaprvé z článku 4 nařízení 2017/1939 vyplývá, že účast Úřadu evropského veřejného žalobce se neomezuje na fázi vyšetřování trestných činů, nýbrž zahrnuje rovněž vedení trestního stíhání před vnitrostátními soudy(33).
88. Informace o probíhajících vyšetřováních vedených vnitrostátními orgány a evokační právo Úřadu evropského veřejného žalobce jsou klíčovými nástroji pro výkon jeho funkcí. Proto mohou jak informace, tak evokační právo vstoupit do hry nejen během fáze vyšetřování, nýbrž i v průběhu řízení před soudy, a to až do pravomocného rozhodnutí ve věci.
89. Úřad evropského veřejného žalobce samozřejmě při rozhodování o evokaci věci ve fázi soudního řízení zohlední procesní důsledky svého vstupu do řízení i jeho vhodnost z hlediska účinnějšího postihu trestného činu.
90. Vstup Úřadu evropského veřejného žalobce do soudní fáze řízení namísto vnitrostátních orgánů není pouhou změnou procesních aktérů. Není totiž bez významu, zda obžalobu zastupuje Úřad evropského veřejného žalobce nebo vnitrostátní orgány. Pokud Úřad evropského veřejného žalobce věc převezme prostřednictvím evokace, nic mu nebrání propojit ji s přeshraničními úkony(34) a předložit důkazní prostředky v tom či onom smyslu, které mají podle vnitrostátního práva vliv na danou věc.
91. Zadruhé čl. 13 odst. 1 druhý pododstavec nařízení 2017/1939 stanoví, že „[e]vropští pověření žalobci odpovídají za vyšetřování a trestní stíhání, která sami zahájili, která jim byla přidělena nebo která převzali za použití svého evokačního práva“(35). Z tohoto ustanovení vyplývá, že mohou uplatnit evokační právo ve věcech, kterými se vnitrostátní orgány zabývaly ve fázi vyšetřování a po zahájení trestního stíhání, dokud jsou tyto věci projednávány před vnitrostátními soudy.
92. Zatřetí čl. 27 odst. 5 nařízení 2017/1939 stanoví, že „[p]okud Úřad uplatní své evokační právo, předají(36) příslušné orgány členských států spis Úřadu a zdrží se provádění dalších vyšetřovacích úkonů týkajících se téhož trestného činu“. V tomto kontextu může spis zahrnovat jak vyšetřovací úkony, tak i následné procesní úkony. Předání spisu znamená, že Úřad evropského veřejného žalobce může po evokaci využít důkazní prostředky, které v něm vnitrostátní orgány shromáždily.
93. Začtvrté čl. 25 odst. 6 nařízení 2017/1939 stanoví pravidla pro řešení kompetenčních sporů mezi Úřadem evropského veřejného žalobce a vnitrostátními orgány. O pozitivních nebo negativních kompetenčních sporech rozhodne vnitrostátní soud(37), aniž tento systém obsahuje v tomto ohledu časová omezení.
94. Konečně pravomoci, které čl. 35 odst. 1 nařízení 2017/1939 svěřuje evropským pověřeným žalobcům(38), neznamenají – na rozdíl od toho, co podle všeho naznačuje předkládající soud – že Úřad evropského veřejného žalobce může vést trestní stíhání pouze tehdy, pokud předtím sám provedl vyšetřování.
95. Podle mého názoru čl. 35 odst. 1 nařízení 2017/1939 upravuje skončení fáze vyšetřování v případě, kdy jej provedl Úřad evropského veřejného žalobce, k čemuž dojde vždy v případě přímého vyšetřování a tehdy, když k informování a evokaci došlo před zahájením trestního stíhání. Toto ustanovení však nepředjímá časové omezení pro informování Úřadu evropského veřejného žalobce ani pro výkon jeho evokačního práva ve (výjimečných) případech, kdy již byla věc postoupena vnitrostátnímu soudu příslušnému k jejímu projednání.
3. Teleologický výklad
96. Jak jsem již uvedl, cílem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce je účinněji bojovat proti trestným činům poškozujícím nebo ohrožujícím finanční zájmy Unie.
97. Tomuto cíli lépe slouží takový výklad použitelných ustanovení nařízení 2017/1939, který hovoří pro výjimečný zásah Úřadu evropského veřejného žalobce (a předcházející informování ze strany vnitrostátních orgánů) i po skončení fáze vyšetřování, když je věc projednávána vnitrostátními soudy.
98. Jistě je žádoucí, aby Úřad evropského veřejného žalobce zasáhl ve vztahu k trestným činům spadajícím do jeho pravomoci co nejdříve ve fázi vyšetřování, jakmile vnitrostátní orgány zjistí, že skutky mohou představovat trestné činy poškozující finanční zájmy Unie.
99. Nicméně i po zahájení trestního stíhání může sdělení informací Úřadu evropského veřejného žalobce pomoci k uskutečnění cíle nařízení 2017/1939(39).
100. Po obdržení informací ve fázi hlavního líčení totiž bude Úřad evropského veřejného žalobce muset rychle rozhodnout (ve lhůtě pěti dnů) zda věc převezme prostřednictvím evokace, podle čl. 27 odst. 1 nařízení 2017/1939, s možností prodloužení o dalších pět dnů. Tato možnost nemá negativní dopad na rychlost soudního řízení, a naopak by mohla přispět k lepšímu výkonu spravedlnosti, pokud Úřad evropského veřejného žalobce ve fázi hlavního líčení předloží doplňující informace, s ohledem na své odborné znalosti v oblasti organizované přeshraniční trestné činnosti poškozující finanční zájmy Unie.
101. Nepřehlížím fakt, že neexistence harmonizace trestního práva procesního členských států může vést k rozdílům mezi členskými státy. Nepodceňuji ani obtíže, které by znamenalo nahrazení vnitrostátních orgánů Úřadem evropského veřejného žalobce ve fázi hlavního líčení, tím spíše v odvolacím nebo kasačním řízení. Tyto obtíže mohou být značné, pokud jde o přípustnost důkazů nebo o pokračování trestního stíhání do té doby vedeného příslušným vnitrostátním orgánem.
102. Úřad evropského veřejného žalobce by měl tyto obtíže zohlednit při rozhodování, zda uplatní své evokační právo, a obžalobu převzít pouze tehdy, pokud neexistují procesní překážky, které by zmařily úspěch jeho návrhů. Pokud by nahrazení vnitrostátních orgánů Úřadem evropského veřejného žalobce podle vnitrostátního trestního práva procesního vyvolalo neřešitelné problémy vnitrostátní povahy nebo závažně ohrozilo samotný výkon trestního stíhání(40), Úřad evropského veřejného žalobce bude muset zvážit vhodnost evokace věci.
4. Historický výklad
103. V průběhu legislativního postupu vedoucího k přijetí nařízení 2017/1939 doplnila Rada do návrhu Komise tuto větu(41): „Úřad evropského veřejného žalobce může uplatnit evokační právo kdykoli ve fázi vyšetřování“.
104. Po intenzivních diskusích bylo toto časové omezení zrušeno(42). Přikláním se k názoru, že jeho odstranění svědčí o vůli normotvůrce umožnit Úřadu evropského veřejného žalobce uplatnit evokační právo bez časového omezení, tedy i po skončení fáze vyšetřování. Právě tento výklad podle Komise, jak uvedla na jednání, vyplývá z jednání, která vedla k přijetí nařízení 2017/1939.
105. Nepovažuji za logické mít za to, že odstranění časového omezení lze vykládat jako snahu nechat tuto otázku otevřenou, nebo že vycházelo z předpokladu, že totéž omezení lze snadno dovodit z jiných ustanovení nařízení 2017/1939.
5. Úprava zásahu Úřadu evropského veřejného žalobce po zahájení trestního stíhání a sankce za nesplnění informační povinnosti, kterou mají vnitrostátní orgány
106. Pokud bude přijato mnou navrhované řešení (tedy že vnitrostátní orgán může výjimečně předat informace Úřadu evropského veřejného žalobce a ten může uplatnit své evokační právo i v případě, že vnitrostátní vyšetřování již skončilo), je třeba následně určit, jak má být toto řešení provedeno v praxi.
107. Nařízení 2017/1939 neupřesňuje procesní postupy, jimiž má být Úřad evropského veřejného žalobce informován a jimiž má tento Úřad rozhodnout, zda uplatní, či neuplatní své evokační právo po skončení fáze vyšetřování a zahájení soudní fáze řízení. Neupravuje ani důsledky porušení (nesplnění) informační povinnosti vnitrostátních orgánů vůči Úřadu evropského veřejného žalobce.
108. Nesplnění této povinnosti zasahuje do pravomoci Úřadu evropského veřejného žalobce vstupovat do řízení týkajících se trestných činů poškozujících finanční zájmy Unie. Dotýká se samozřejmě pravomocí Úřadu evropského veřejného žalobce, může však mít dopad i na práva osob obviněných z těchto trestných činů.
109. Za těchto okolností sdílím stanovisko, které sám Úřad evropského veřejného žalobce uvedl ve svém písemném vyjádření ze dne 24. dubna 2026, zaslaném Soudnímu dvoru jako odpověď na jeho výzvu.
110. V tomto dokumentu Úřad evropského veřejného žalobce v podstatě uvádí, že vzhledem k neexistenci výslovných ustanovení unijního práva o důsledcích porušení článku 24 nařízení 2017/1939 a s ohledem na systém sdílené pravomoci zavedený normotvůrcem za účelem ochrany finančních zájmů Unie,
– by neoznámení věci Úřadu evropského veřejného žalobce samo o sobě nemělo zbavovat zahájení trestního stíhání vnitrostátními orgány jeho zákonnosti;
– procesní sankci za nesplnění povinnosti informovat Úřad evropského veřejného žalobce o věci spadající do jeho příslušnosti je třeba hledat v použitelném vnitrostátním právu, v souladu se zásadou procesní autonomie členských států(43) a s čl. 5 odst. 3 nařízení 2017/1939(44);
– informování Úřadu evropského veřejného žalobce, byť opožděné, by mohlo představovat účinnou nápravu porušení čl. 24 odst. 2 nařízení 2017/1939. Je na Komisi, aby v případě potřeby přijala veškerá vhodná opatření, pokud vnitrostátní právní úprava nestanoví dostatečné mechanismy k zajištění včasného informování Úřadu evropského veřejného žalobce.
111. Při určení mechanismu, který by umožnil informovat Úřad evropského veřejného žalobce(45) poté, co se trestní řízení po zahájení trestního stíhání vnitrostátními orgány dostalo do soudní fáze, je totiž třeba vycházet z vnitrostátního práva. Podle téhož vnitrostátního práva (vykládaného co nejvíce v souladu s nařízením 2017/1939) bude třeba určit prostředek, který Úřadu evropského veřejného žalobce umožní případně uplatnit evokační právo a pokračovat v soudním řízení namísto vnitrostátních orgánů.
112. Je-li Úřad evropského veřejného žalobce informován a rozhodne se své evokační právo neuplatnit, bude trestní řízení pokračovat s vnitrostátním orgánem, který obžalobu dosud zastupoval. Naopak pokud Úřad evropského veřejného žalobce věc prostřednictvím evokace převezme, mělo by být nahrazení vnitrostátního orgánu provedeno postupy, které umožňuje vnitrostátní právo.
113. V tomto ohledu zásada efektivity uplatňování nařízení 2017/1939 vyžaduje, aby toto nahrazení neztěžovalo ani nezdržovalo projednání trestných činů poškozujících finanční zájmy Unie: cílem nařízení 2017/1939 je právě zvýšit účinnost při stíhání těchto trestných činů.
114. Pokud Úřad evropského veřejného žalobce uplatní své evokační právo, musí tak učinit, aniž jsou tím dotčena práva osob zúčastněných v probíhajícím řízení(46). Musí proto zvážit, do jaké míry jeho vstup v této fázi řízení zasahuje do práva obžalovaných osob na obhajobu, které je Úřad evropského veřejného žalobce povinen respektovat v souladu s vnitrostátními procesními předpisy: jeho rozhodnutí týkající se důkazů, právní kvalifikace skutků, výše trestů a dalších prvků vedení trestního stíhání, dojde-li k evokaci ve fázi soudního řízení, nesmějí být na úkor práv, která obžalovaným osobám přiznává vnitrostátní právo.
115. Je-li pokračování v trestním stíhání vnitrostátním orgánem účinnější než jeho nahrazení Úřadem evropského veřejného žalobce, měl by Úřad zvážit vhodnost nevyužití evokace věci. Domnívám se, že po zahájení trestního stíhání a v situaci, kdy věc probíhá před vnitrostátními soudy, by použití evokačního práva mělo být výjimečné.
116. Stručně řečeno, čl. 24 odst. 2 a článek 27 nařízení 2017/1939 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní orgány musí informovat Úřad evropského veřejného žalobce o probíhajících soudních řízeních týkajících se trestných činů, u nichž Úřad evropského veřejného žalobce může vykonávat svou pravomoc, pokud tyto vnitrostátní orgány předtím Úřad evropského veřejného žalobce o svých vyšetřováních neinformovaly. Za těchto okolností může Úřad evropského veřejného žalobce své evokační právo stále ještě uplatnit.
V. Závěry
117. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji odpovědět hof van beroep te Brussel (odvolací soud v Bruselu, Belgie) následovně:
„Článek 24 odst. 2, čl. 25 odst. 1 a článek 27 nařízení Rady (EU) 2017/1939 ze dne 12. října 2017, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce,
musí být vykládány v tom smyslu, že
– nebrání tomu, aby vnitrostátní orgány vedly trestní stíhání před soudy členského státu, přestože Úřad evropského veřejného žalobce nebyl informován o tom, že tyto orgány zahájily a vedly vyšetřování trestného činu, u něhož Úřad evropského veřejného žalobce může vykonávat svou pravomoc;
– vnitrostátní orgány musí informovat Úřad evropského veřejného žalobce o probíhajících řízeních týkajících se trestných činů, u nichž Úřad evropského veřejného žalobce může vykonávat svou pravomoc, pokud tyto vnitrostátní orgány předtím Úřad evropského veřejného žalobce o svých vyšetřováních neinformovaly. Za těchto okolností může Úřad evropského veřejného žalobce stále uplatnit své evokační právo.“
1 Původní jazyk: španělština.
i Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.
2 Nařízení Rady (EU) ze dne 12. října 2017, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce (Úř. věst. 2017, L 283, s. 1).
3 Nařízení 2017/1939 vstoupilo v platnost dne 20. listopadu 2017.
4 Podle článku 1 prováděcího rozhodnutí Komise (EU) 2021/856 ze dne 26. května 2021, kterým se stanoví datum, k němuž Úřad evropského veřejného žalobce začne plnit své úkoly v rámci vyšetřování a trestního stíhání (Úř. věst. 2021, L 188, s. 100; oprava Úř. věst. 2021, L 190, s. 101).
5 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 5. července 2017 o boji vedeném trestněprávní cestou proti podvodům poškozujícím finanční zájmy Unie (Úř. věst. 2017, L 198, s. 29).
6 Zákon o různých ustanoveních v oblasti soudnictví (Belgisch Staatsblad, 24. února 2021, s. 16822) ze dne 17. února 2021.
7 Obecný zákon o clech a spotřebních daních (Belgisch Staatsblad, 21. září 1977, s. 11476) ze dne 18. července 1977 (dále jen „AWDA“).
8 Předkládací rozhodnutí, bod 5.3.
9 Článek 26 odst. 1 nařízení 2017/1939 stanoví, že Úřad evropského veřejného žalobce zahájí vyšetřování, pokud „existují dostatečné důvody se domnívat, že dochází nebo došlo ke spáchání trestného činu“.
10 Článek 24 odst. 1 nařízení 2017/1939 stanoví, že orgány, instituce a jiné subjekty Unie a orgány členských států příslušné podle příslušného vnitrostátního práva ohlásí Úřadu evropského veřejného žalobce bez zbytečného odkladu jakékoli trestné jednání, u něhož by mohl vykonat svou pravomoc v souladu s článkem 22 a čl. 25 odst. 2 a 3.
11 Podle ustálené judikatury z požadavků jednotného použití unijního práva i ze zásady rovnosti vyplývá, že znění ustanovení unijního práva, které za účelem vymezení svého smyslu a rozsahu výslovně neodkazuje na právo členských států, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Unii, přičemž tento výklad je třeba nalézt nejen s ohledem na jeho znění, ale i s přihlédnutím ke kontextu tohoto ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou, jejíž je součástí [rozsudky ze dne 17. listopadu 1983, Merck (292/82, EU:C:1983:335, bod 12); ze dne 30. dubna 2024, M. N. (EncroChat) (C‑670/22, EU:C:2024:372, bod 109), a ze dne 8. dubna 2025, Úřad evropského veřejného žalobce (Soudní přezkum procesních úkonů) (C‑292/23, EU:C:2025:255, bod 51).
12 K pochopení rozsahu tohoto ustanovení přispívají body 51 a 52 odůvodnění nařízení 2017/1939.
13 Článek 26 odst. 2 nařízení 2017/1939 stanoví reciproční povinnost Úřadu evropského veřejného žalobce informovat ohlašující orgán o svém rozhodnutí vést vyšetřování.
14 Povinnost zdržet se jednání nebrání vnitrostátním orgánům v tom, aby přijaly „v souladu s vnitrostátním právem jakékoli naléhavé opatření nezbytné k tomu, aby zajistily účinné vyšetřování a trestní stíhání“ (čl. 27 odst. 2 druhý pododstavec nařízení 2017/1939).
15 Článek 27 odst. 5 nařízení 2017/1939.
16 Bod 58 odůvodnění nařízení 2017/1939 uvádí, že „[p]ravomoc Úřadu týkající se trestných činů poškozujících nebo ohrožujících finanční zájmy Unie, by měla obecně mít přednost před vnitrostátními nároky na pravomoc“.
17 Iniciativa Komise, jejímž cílem bylo svěřit Úřadu evropského veřejného žalobce výlučnou pravomoc stíhat trestné činy poškozující nebo ohrožující finanční zájmy Unie, nebyla v konečném znění nařízení 2017/1939 zachována. Viz návrh nařízení Rady o zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce [COM (2013) 534 final] ze dne 17. července 2023, jehož článek 11 odst. 4 stanovil: „Úřad evropského veřejného žalobce má výlučnou působnost k vyšetřování a stíhání trestných činů proti finančním zájmům Unie“.
18 Jednací řád ve znění rozhodnutí kolegia Úřadu evropského veřejného žalobce č. 3/2020 ze dne 12. října 2020 a pozměněný a doplněný rozhodnutím kolegia Úřadu evropského veřejného žalobce č. 85/2021 ze dne 11. srpna 2021 a rozhodnutím kolegia Úřadu evropského veřejného žalobce č. 26/2022 ze dne 29. června 2022 (Úř. věst. 2023, C 181, s. 1).
19 Článek 40 odst. 1 jednacího řádu Úřadu evropského veřejného žalobce stanoví, že „[p]ři ověřování za účelem zahájení vyšetřování se posoudí, zda a) ohlášené jednání představuje trestný čin spadající do věcné, územní, osobní a časové působnosti Úřadu; b) podle platných vnitrostátních práv existují rozumné důvody domnívat se, že dochází nebo že došlo ke spáchání trestného činu; c) existují zjevné právní důvody, které brání stíhání; d) jsou případně splněny podmínky stanovené v čl. 25 odst. 2, 3 a 4 nařízení“.
20 Článek 40 odst. 2 jednacího řádu Úřadu evropského veřejného žalobce uvádí jako takové pokrok ve vyšetřování; důležitost vyšetřování s ohledem na zajištění soudržnosti politiky vyšetřování a stíhání Úřadu; přeshraniční aspekty vyšetřování, a existenci jakéhokoli jiného konkrétního důvodu, pro který má Úřad lepší možnosti pro pokračování vyšetřování.
21 Kolegium Úřadu evropského veřejného žalobce může přijímat „[...] rozhodnutí o strategických otázkách [a o obecných otázkách vyplývajících z konkrétních případů] s cílem zajistit jednotu, účinnost a soudržnost politiky Úřadu v oblasti trestního stíhání ve všech členských státech [...]“.
22 Rozhodnutí kolegia Úřadu evropského veřejného žalobce ze dne 21. dubna 2021, kterým se přijímají operační pokyny k vyšetřování, politice evokace a postupování případů, jež se mění rozhodnutími kolegia Úřadu evropského veřejného žalobce č. 007/2022 ze dne 7. února 2022 a č. 026/2022 ze dne 29. června 2022. Dostupné na: (https://www.eppo.europa.eu/sites/default/files/2022-11/2021.029-2022.026_Amended_Op_Guidelines_on_Investigation_Evocation_Referral_CS.pdf.
23 Pokud a) má případ dopad na úrovni Unie, který vyžaduje, aby Úřad evropského veřejného žalobce provedl vyšetřování; nebo b) ze spáchání daného trestného činu by jsou podezřelí úředníci nebo jiní zaměstnanci Unie nebo členové orgánů Unie.
24 Toto ustanovení se použije, pokud: „[...] a) nejvyšší sankce stanovená ve vnitrostátním právu za trestný čin spadající do působnosti čl. 22 odst. 1 není přísnější než nejvyšší sankce za neoddělitelně spjatý trestný čin podle čl. 22 odst. 3, ledaže byl tento neoddělitelně spjatý trestný čin nástrojem ke spáchání trestného činu spadajícího do působnosti čl. 22 odst. 1, nebo b) existuje důvod předpokládat, že škoda, která byla nebo by mohla být způsobena finančním zájmům Unie trestným činem uvedeným v článku 22, nepřesahuje škodu, která byla nebo by mohla být způsobena jiné oběti [...]“. Článek 25 odst. 4 však stanoví, že Úřad evropského veřejného žalobce může, se souhlasem příslušných vnitrostátních orgánů, vykonat své pravomoci, pokud se zdá, že je ve výhodnějším postavení pro dané vyšetřování nebo trestní stíhání.
25 Bod 53 odůvodnění nařízení 2017/1939 uvádí, že „[d]održování této povinnosti podávat zprávy je klíčové pro dobré fungování Úřadu a tato zásada by měla být vykládána široce, aby se zajistilo, že vnitrostátní úřady budou informovat i o případech, u nichž posouzení některých kritérií není bezprostředně možné (například rozsah škody nebo použitelná sankce) […]“.
26 Bod 14 odůvodnění nařízení 2017/1939 dodává, že Úřad evropského veřejného žalobce a příslušné vnitrostátní orgány by se měly vzájemně podporovat a informovat s cílem účinně bojovat proti trestným činům spadajícím do pravomoci Úřadu.
27 Článek 24 odst. 5 nařízení 2017/1939: „Úřad je v souladu s odstavci 1 a 2 tohoto článku informován i o případech, kdy není možné posoudit, zda jsou splněna kritéria stanovená v čl. 25 odst. 2“. Posledně uvedené ustanovení se týká trestných činů v hodnotě nižší než 10 000 eur. Článek 24 odst. 3 ukládá vnitrostátním orgánům povinnost informovat Úřad evropského veřejného žalobce, pokud zahájily vyšetřování v souvislosti s trestným činem, jak je vymezen v článku 22, a shledají, že by Úřad mohl v souladu s čl. 25 odst. 3 nevykonat svou pravomoc (pokud vnitrostátní právo stanoví stejnou nebo přísnější sankci za neoddělitelně spjatý trestný čin nebo pokud škoda způsobená jiné oběti převyšuje škodu způsobenou finančním zájmům Unie).
28 Rozsudek ze dne 21. prosince 2023, G. K. a další (Úřad evropského veřejného žalobce) (C‑281/22, EU:C:2023:1018, bod 65).
29 Článek 8 odst. 1 nařízení 2017/1939.
30 Článek 86 odst. 2 SFEU a článek 4 nařízení 2017/1939.
31 Článek 5 odst. 3 nařízení 2017/1939.
32 „[…] a nejpozději pět dnů po tomto obdržení, […] a o svém rozhodnutí uvědomí vnitrostátní orgány“. Stejné lhůty platí, pokud se Úřad evropského veřejného žalobce dozví o probíhajících vnitrostátních vyšetřováních jinými prostředky, tj. bez předchozího oznámení vnitrostátních orgánů v souladu s čl. 27 odst. 3 nařízení 2017/1939.
33 Bod 31 odůvodnění nařízení 2017/1939: „[ú]loha žalobce před příslušnými soudy se použije až do okamžiku ukončení řízení, čímž se má na mysli pravomocné rozhodnutí o tom, zda podezřelá nebo obviněná osoba uvedený trestný čin spáchala, včetně případného odsouzení a rozhodnutí o právních krocích nebo opravných prostředcích dostupných do doby, než uvedené rozhodnutí nabude konečné platnosti“.
34 Případně by mohl dokonce navrhnout, aby se soudy jednoho členského státu prohlásily za nepříslušné ve prospěch soudů jiného členského státu, a to podle místa, v němž se trestná činnost soustřeďuje, nebo – bylo-li spácháno několik souvisejících trestných činů – místa, v němž byla spáchána většina trestných činů, ve smyslu čl. 26 odst. 4 nařízení 2017/1939.
35 Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.
36 Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.
37 Členskému státu přísluší určit vnitrostátní soud, který rozhodne spor týkající se určení příslušnosti.
38 „Pokud evropský pověřený žalobce, který případ projednává, považuje vyšetřování za dokončené, předloží dohlížejícímu evropskému žalobci zprávu obsahující stručné vylíčení případu a návrh rozhodnutí o tom, zda vést trestní stíhání u vnitrostátního soudu, nebo zda zvážit postoupení případu, jeho odložení nebo zvláštní způsob řízení podle článku 34, 39 nebo 40“.
39 I když se Úřad evropského veřejného žalobce rozhodne neuplatnit své evokační právo, sdělení vnitrostátních orgánů může mít pozitivní dopad na stíhání jiných trestných činů poškozujících nebo ohrožujících finanční zájmy Unie, které Úřad evropského veřejného žalobce vyšetřuje.
40 V závislosti na konkrétním případě by mohly vyvstat problémy s promlčením nebo uplatňováním pravidla ne bis in idem.
41 Článek 19 odst. 3 in fine návrhu nařízení obsaženého v dokumentu Rady ze dne 14. května 2014 (dokument 9478/1/14 REV 1); převzato do čl. 21 odst. 4 první věty pozměněného návrhu nařízení obsaženého v dokumentu Rady ze dne 28. listopadu 2014 (15862/1/14 REV 1).
42 Dokument Rady ze dne 26. května 2015 (8316/3/15 REV 3).
43 Podle ustálené judikatury platí, že podle této zásady přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby upravil procesní podmínky prostředků nezbytných k tomu, aby byla jednotlivcům v oblastech pokrytých unijním právem zajištěna účinná právní ochrana, avšak za podmínky, že tyto podmínky nejsou v situacích, na které se vztahuje unijní právo, méně příznivé než v obdobných situacích podléhajících vnitrostátnímu právu (zásada rovnocennosti) a v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právem (zásada efektivity). Rozsudky ze dne 21. prosince 2021, Randstad Italia (C‑497/20, EU:C:2021:1037, body 56 a 58), a ze dne 8. dubna 2025, Úřad evropského veřejného žalobce (Soudní přezkum procesních úkonů) (C‑292/23, EU:C:2025:255, bod 82).
44 Článek 5 odst. 3 nařízení 2017/1939 stanoví, že „[v]nitrostátní právo se použije v rozsahu, ve kterém není daná věc upravena tímto nařízením“.
45 V belgickém právu podle všeho povinnost informovat Úřad evropského veřejného žalobce podle čl. 24 odst. 2 nařízení 2017/1939 přísluší procureur du Roi, le procureur général ou le procureur fédéral, na něž odkazuje čl. 156/1 odst. 3 soudního řádu, zmíněný ve vyjádřeních belgické vlády a Komise, anebo úředníkovi obecné správy cel a spotřebních daní uvedenému v čl. 285/2 odst. 1 obecného zákona o clech a spotřebních daních, který cituje předkládající soud.
46 Podle čl. 5 odst. 1 nařízení 2017/1939 „Úřad dbá na to, aby při své činnosti dodržoval práva zakotvená v Listině [základních práv Evropské unie]“.