null
STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
JULIANE KOKOTT
přednesené dne 15. října 2026(1)
Věc C-430/25 [Gena] (i)
AR
proti
Dyrektor Krajowej Informacji Skarbowej
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Vojvodský správní soud ve Varšavě (Wojewódzki Sąd Administracyjny w Warszawie [Polsko])
„ Řízení o předběžné otázce – Volný pohyb osob – Volný pohyb pracovníků – Přímé daně – Zdanění při odchodu – Daň při odchodu z nerealizovaných kapitálových zisků z jednotlivých složek majetku – Nerealizované kapitálové zisky vytvořené před vznikem daňové povinnosti v tuzemsku – Nezohlednění nerealizovaných ztrát – Rozsah případného odkladu platby daně při odchodu“
I. Úvod
1. Trvalé přestěhování daňového poplatníka z jedné země do druhé vede zpravidla ke změně jeho daňového domicilu nebo – jinými slovy – změně jeho daňové rezidence. Některé státy využijí tuto příležitost k tomu, aby vybíraly tzv. daň při odchodu z doposud vzniklých latentních (tedy nerealizovaných) kapitálových zisků z některých složek majetku daňového poplatníka, k nimž by po jeho odchodu již nemusely mít automaticky přístup.
2. Otázkou, zda a za jakých podmínek je takové zdanění při odchodu slučitelné s unijním právem, se Soudní dvůr v průběhu více než 20 let od vydání rozsudku de Lasteyrie du Saillant zabýval opakovaně(2). V současnosti lze považovat za nesporné, že základní svobody evropského vnitřního trhu v zásadě nebrání výběru daně při odchodu(3). Ďábel se však – jako to tak často bývá – ukrývá v detailech, a to v konkrétní podobě a konkrétním způsobu výběru této daně, což velmi názorně ilustruje tento případ.
3. Jedná se o daňového poplatníka, který v současnosti pracuje jako zaměstnanec v Polsku, a to po dobu něco málo přes pět let. K okamžiku svého plánovaného odchodu z Polska v roce 2028 bude po skončení svého zaměstnání v této zemi s největší pravděpodobností povinen zaplatit v Polsku daň při odchodu z nerealizovaných kapitálových zisků z některých významných složek jeho soukromého majetku, zejména akcií. Spor se nyní týká tří aspektů: zaprvé, zda lze v tomto ohledu zohlednit i nerealizované kapitálové zisky, které v minulosti vznikly v zahraničí, ačkoli v Polsku ještě nevznikla daňová povinnost; zadruhé, zda je třeba kromě nerealizovaných kapitálových zisků zohlednit i nerealizované ztráty; a zatřetí, na jak dlouhou dobu je případnou daň při odchodu třeba odložit.
4. Problematika zdanění při odchodu názorně ukazuje, jak obtížné může být nalézt spravedlivou rovnováhu mezi legitimními daňovými zájmy členských států na straně jedné a požadavky na řádné fungování evropského vnitřního trhu na straně druhé.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
5. Unijní právní rámec projednávané věci je vymezen ustanoveními o volném pohybu pracovníků (článek 45 SFEU) a dále ustanoveními o volném pohybu občanů Unie (čl. 21 odst. 1 SFEU).
B. Vnitrostátní právo
6. V polském právu jsou relevantní různá ustanovení zákona o dani z příjmů fyzických osob (ustawa o podatku dochodowym od osób fizycznych) ze dne 26. února 1991(4) (dále jen „zákon o dani z příjmů“) ve znění platném ke dni 31. prosince 2024, dále nařízení ministra financí o prodloužení lhůty pro fyzické osoby na zaplacení daně z příjmů pocházejících z nerealizovaných kapitálových zisků daňovými poplatníky (Rozporządzenie Ministra Finansów w sprawie przedłużenia terminu do wpłaty przez podatników podatku dochodowego od osób fizycznych podatku należnego od dochodów z niezrealizowanych zysków) ze dne 27. června 2024(5), rovněž ve znění platném ke dni 31. prosince 2024. Z mnoha ustanovení těchto dvou právních aktů uvedených v předkládacím usnesení jsou níže uvedeny pouze některé články zákona o dani z příjmů v rozsahu, v němž jsou přímo relevantní pro posouzení projednávané věci z hlediska unijního práva.
7. Článek 30b odst. 1 zákona o dani z příjmů zní ve výňatcích takto:
„Z příjmů dosažených:
[...]
2. z úplatného převodu podílů (akcií)
[...]
– se daň z příjmů stanoví ve výši 19 % z dosaženého příjmu.“
8. Článek 30da odst. 1 zákona o dani z příjmů mimo jiné stanoví:
„Daň z příjmů z nerealizovaných kapitálových zisků činí:
1. 19 % základu daně
– v případě, že je stanovena hodnota majetku pro daňové účely;
[...]“
9. Článek § 30da odst. 2 zákona o dani z příjmů stanoví:
„Zdanění příjmů z nerealizovaných kapitálových zisků podléhá:
[...]
2. změna daňové rezidence daňového poplatníka, který je v Polské republice daňovým rezidentem s neomezenou daňovou povinností, která vede k tomu, že Polská republika ztrácí právo zdanit příjmy z převodu majetku ve vlastnictví tohoto daňového poplatníka, v důsledku změny místa jeho bydliště do jiného státu“
10. Článek § 30da odst. 3 zákona o dani z příjmů stanoví:
V případě majetku nesouvisejícího s hospodářskou činností, podléhají dani z příjmů z nerealizovaných kapitálových zisků v případě uvedeném v odst. 2 bodě 2 pouze následující složky majetku: veškerá práva a závazky ve společnosti, která není právnickou osobou, podíly ve společnosti, akcie a jiné cenné papíry, derivátové finanční nástroje a podíly v kapitálových fondech (dále jen „osobní majetek“), pokud měl daňový poplatník bydliště na území Polské republiky po dobu alespoň pěti let během desetiletého období předcházejícího dni změny daňové rezidence.“
11. Článek 30da odst. 12 zákona o dani z příjmů stanoví:
„Základem daně z příjmů z nerealizovaných kapitálových zisků je součet příjmů z nerealizovaných zisků, které jsou stanoveny pro jednotlivé složky majetku.“
12. Článek 30da odst. 14 zákona o dani z příjmů stanoví:
„Daňoví poplatníci jsou povinni podat k finančnímu úřadu podle stanoveného vzoru daňové přiznání o výši příjmů z nerealizovaných kapitálových zisků nejpozději do sedmého dne měsíce následujícího po měsíci, v němž celková tržní hodnota převedeného majetku překročila částku 4 000 000 PLN, a v této lhůtě zaplatit splatnou daň. Pokud po měsíci, v němž celková tržní hodnota převedeného majetku překročí částku 4 000 000 PLN, je převeden další majetek, jsou daňoví poplatníci povinni podat daňové přiznání nejpozději do sedmého dne měsíce následujícího po měsíci, v němž k převodu majetku došlo, a v této lhůtě zaplatit splatnou daň.“
13. Článek § 30db odst. 1 zákona o dani z příjmů kromě toho stanoví:
„Ustanovení článku 30da se nepoužijí, pokud celková tržní hodnota převedeného majetku nepřesahuje 4 000 000 PLN.“
14. Konečně čl. 30de odst. 1 zákona o dani z příjmů stanoví:
„Daňový poplatník může příslušného ředitele finančního úřadu požádat o placení celé daně z příjmů z nerealizovaných kapitálových zisků nebo její části ve splátkách, a to po dobu nejvýše pěti let [...].
III. Skutkový stav a původní řízení
15. AR je italský a americký státní příslušník. Pochází z Itálie a od srpna 2022 se zdržuje v Polsku, kde pracuje jako zaměstnanec pro polský podnik.
16. Svou daňovou rezidenci má AR od 1. ledna 2023 v Polsku, a proto od tohoto data podléhá dani z příjmů v Polsku na základě neomezené daňové povinnosti ze všech jeho příjmů, a to bez ohledu na to, kde se nacházejí zdroje příjmů.
17. AR má v úmyslu ponechat si daňovou rezidenci v Polsku alespoň do 1. ledna 2028, tedy po dobu nejméně pěti let. Po skončení svého pracovního poměru v Polsku nemá AR v úmyslu již vykonávat ekonomickou činnost. Plánuje se přestěhovat do Německa, kde vlastní nemovitost, a přemístit tam rovněž svou daňovou rezidenci.
18. Ještě před zahájením své pracovní činnosti v Polsku nashromáždil AR značný majetek, který nesouvisel s příjmy dosaženými v Polsku a jehož převod by v Polsku rovněž nepodléhal zdanění, pokud by svým přestěhováním do této země nezískal postavení polského daňového rezidenta.
19. V okamžiku svého plánovaného přestěhování z Polska do Německa by osobní majetek AR měl podle jeho vlastních odhadů přesáhnout 4 miliony PLN a v podstatě zahrnuje následující složky: akcie různých společností nesouvisející s ekonomickou činností, které AR nabyl částečně soukromě a částečně v rámci motivačních programů pro zaměstnance, jakož i „Stock Units“, které mu byly poskytnuty v rámci těchto programů jako odměny, jakož i nemovitosti nacházející se mimo Polsko. V průběhu řízení o předběžné otázce však předkládající soud upřesnil, že ve sporu v původním řízení jsou pro účely zdanění při odchodu relevantní pouze akcie, které AR drží.
20. Dne 30. října 2024 AR podal k řediteli Státní finanční informační služby (Dyrektor Krajowej Informacji Skarbowej, Polsko, dále jen „daňový orgán“) žádost o individuální výkladové stanovisko ohledně různých otázek týkajících se možného zdanění majetku při odchodu v okamžiku jeho plánovaného přestěhování se z Polska do Německa.
21. V následně vydaném individuálním výkladovém stanovisku ze dne 31. prosince 2024 daňový orgán v podstatě uvedl, že veškerý majetek, který AR nashromáždil, podléhá polskému zdanění při odchodu, včetně majetku nabytého před jeho přestěhováním do Polska. Daňový orgán uvedl podrobnější informace o výpočtu případně zdanitelných nerealizovaných zisků, jakož i podmínky jejich zdanění, zejména lhůty pro podání příslušného daňového přiznání a pro zaplacení daně při odchodu.
22. AR podal proti tomuto stanovisku žalobu k Vojvodskému správnímu soudu ve Varšavě (Wojewódzki Sąd Administracyjny w Warszawie, Polsko), který je předkládajícím soudem. Na podporu své žaloby v podstatě tvrdí, že právní názor daňového orgánu vyjádřený v individuálním výkladovém stanovisku je v rozporu s unijním právem. Některé z jeho pochybností sdílí i předkládající soud.
IV. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a řízení před Soudním dvorem
23. Za těchto okolností se Vojvodský správní soud ve Varšavě (Wojewódzki Sąd Administracyjny w Warszawie, Polsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
1. Musí být ustanovení unijního práva, zejména články 21 a 45 SFEU, vykládány v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která při stanovení základu daně z příjmů fyzických osob z nerealizovaných kapitálových zisků z osobního majetku, která je vybírána v souvislosti s přemístěním daňové rezidence dotčené osoby do jiného státu (dále jen „daň při odchodu“) zohledňuje zvýšení hodnoty majetku, k němuž došlo v době, kdy tato osoba nebyla daňovým rezidentem v tomto členském státě?
2. Musí být ustanovení unijního práva, zejména články 21 a 45 SFEU, vykládány v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která pro účely stanovení základu daně při odchodu vyžaduje, aby byly zohledněny pouze příjmy z majetku, jehož hodnota se zvýšila, přičemž ze základu této daně vylučuje ztráty pocházející z majetku, jehož hodnota se snížila?
3. Musí být ustanovení unijního práva, zejména články 21 a 45 SFEU, vykládány v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která stanoví, že změna daňové rezidence fyzické osoby podléhající dani při odchodu vede k okamžitému výběru této daně, případně k jejímu zaplacení ve splátkách po dobu nejvýše pěti let (počítáno od konce zdaňovacího období), namísto toho, aby se její zaplacení odložilo až do převodu jednotlivých složek majetku?
24. V řízení o předběžné otázce před Soudním dvorem předložily písemná vyjádření polská, německá a norská vláda(6), jakož i Evropská komise. Dne 21. dubna 2026 zaslal Soudní dvůr předkládajícímu soudu žádost o vysvětlení týkající se první předběžné otázky, na kterou předkládající soud odpověděl dne 22. května 2026.
V. Posouzení
25. Tři předběžné otázky, jejichž rozsah se podle upřesnění předkládajícího soudu omezuje pouze na akcie AR, poskytují Soudnímu dvoru příležitost, aby blíže objasnil některé praktické významné aspekty zdanění při odchodu z hlediska základních svobod evropského vnitřního trhu: Zaprvé je třeba posoudit, zda se vnitrostátní daň při odchodu může vztahovat na nerealizované kapitálové zisky, které vznikly v zahraničí v době, kdy daňový poplatník ještě nebyl daňovým rezidentem v tuzemsku (viz níže oddíl B). Zadruhé je třeba přezkoumat, zda je slučitelné se stejnými základními svobodami, že vnitrostátní dani při odchodu sice podléhají nerealizované kapitálové zisky z jednotlivých složek majetku, ale nepodléhají ji nerealizované ztráty pocházející z tohoto majetku (k tomu viz oddíl C níže). Konečně zatřetí se bude jednat o otázku, na jakou dobu je třeba případně poskytnout daňovému poplatníkovi odklad zaplacení případné daně při odchodu (viz níže oddíl D). Jako úvodní otázku ke všem těmto bodům se budu zabývat tím, která základní svoboda je v projednávané věci relevantní (viz níže oddíl A).
A. Úvodní otázka: Určení použitelné základní svobody
26. Všechny tři předběžné otázky se současně týkají jak volného pohybu občanů Unie (článek 21 SFEU), tak i volného pohybu pracovníků (článek 45 SFEU).
27. Mezi zúčastněnými stranami je sporné, zda je třeba použít článek 21 SFEU nebo článek 45 SFEU. Zatímco německá vláda se opírá o první z těchto dvou základních svobod, polská vláda a Komise považují za relevantní druhou z těchto svobod. AR se ve svém písemném vyjádření odvolává bez rozdílu na obě ustanovení a norská vláda se v rozsahu, v němž se jí týká, vyjadřuje pouze k článku 45 SFEU(7).
28. Podle ustálené judikatury(8) je volný pohyb občanů Unie, který je obecně zakotven v článku 21 SFEU, konkrétně vyjádřen ve zvláštních ustanoveních o volném pohybu osob, zejména těch, která se týkají volného pohybu pracovníků (článek 45 SFEU). Volný pohyb občanů Unie je tedy v subsidiárním vztahu ke zvláštním právům na volný pohyb zakotveným ve Smlouvě o FEU. V konečném důsledku se volný pohyb občanů Unie vztahuje především na osoby, které nejsou ekonomicky aktivní, zatímco v případě ekonomicky aktivních osob se v závislosti na konkrétní situaci uplatní konkrétnější základní svoboda, která je relevantní pro jejich příslušnou činnost.
29. V projednávané věci by sice na první pohled mohl být relevantní volný pohyb občanů Unie (článek 21 SFEU), vzhledem k tomu, že AR nemá podle všeho po skončení svého pobytu v Polsku v úmyslu vykonávat výdělečnou činnost. Jeho plánované přestěhování a s tím související přemístění jeho daňové rezidence z Polska do Německa v roce 2028 by proto jako takové neměly souviset s pracovními důvody.
30. Při bližším pohledu je však zřejmé, že jak přestěhování AR do Polska ve druhé polovině roku 2022 (v jehož důsledku se stal daňovým rezidentem v Polsku od roku 2023), tak jeho plánovaný odchod z Polska v roce 2028 (včetně přemístění jeho daňové rezidence z Polska) neoddělitelně souvisí s jeho pracovní činností pro podnik v tomto členském státě během tohoto období trvajícího něco přes pět let. Pan AR by se podle všeho vůbec do Polska nepřestěhoval, pokud by tam nezačal pracovat jako zaměstnanec. Stejně tak jeho předpokládaný odchod z Polska souvisí zjevně s ukončením této pracovní činnosti(9).
31. Jak v případě daňových otázek souvisejících s usazením pracovníka za účelem výkonu závislé činnosti, tak v případě otázek souvisejících s odchodem pracovníka při ukončení tohoto zaměstnání, je relevantní základní svobodou volný pohyb pracovníků (článek 45 SFEU). V tomto kontextu je volný pohyb občanů Unie (článek 21 SFEU) subsidiární.
32. Z toho vyplývá, že všechny tři předběžné otázky je třeba zkoumat z hlediska volného pohybu pracovníků (článek 45 SFEU), a nikoli z hlediska volného pohybu občanů Unie (článek 21 SFEU). Jak však správně uvedly některé zúčastněné strany, úvahy, které je třeba v tomto ohledu uvést k článku 45 SFEU, by mohly být případně snadno přeneseny na článek 21 SFEU(10).
B. Výběr daně při odchodu z nerealizovaných kapitálových zisků vytvořených před vznikem daňové povinnosti v tuzemsku (první předběžná otázka)
33. Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda volný pohyb pracovníků (článek 45 SFEU) zakazuje vybírat daň při odchodu i z takových kapitálových zisků z majetku, které vznikly v zahraničí v době, kdy daňový poplatník ještě nebyl daňovým rezidentem v tuzemsku.
34. Podstatou této otázky je skutečnost, že nerealizované kapitálové zisky dotčené v projednávané věci z některých akcií, které držel AR mimo Polsko, vznikly před jeho přestěhováním do Polska, tedy v době, kdy AR ještě neměl daňovou rezidenci v Polsku, a tedy tam ani nepodléhal neomezené daňové povinnosti. Polský daňový orgán by tyto zisky zdanil pouze proto, že AR má mezitím svou daňovou rezidenci v Polsku.
35. Mezi zúčastněnými stranami v tomto ohledu neexistuje jednotný názor: Zatímco AR a Komise mají za to, že sporná právní úprava je v rozporu s unijním právem, polská a německá vláda zastávají opačný názor.
1. Omezení volného pohybu pracovníků
36. Dokud nebude zdanění při odchodu fyzických osob harmonizováno na základě unijního práva(11), spadá, stejně jako ostatní přímé daně, do pravomoci členských států, přičemž tyto státy však musí svou pravomoc vykonávat v souladu s unijním právem a zejména se základními svobodami zaručenými Smlouvou o FEU(12). Mezi tyto základní svobody patří podle článku 45 SFEU volný pohyb pracovníků.
37. Podle ustálené judikatury představuje zdanění při odchodu omezení základních svobod volného pohybu osob(13), včetně volného pohybu pracovníků(14).
38. Na straně jedné totiž zdanění při odchodu daňového poplatníka, který zamýšlí přemístit svou daňovou rezidenci do jiného členského státu, z dosud nerealizovaných kapitálových zisků některých složek jeho majetku, činí takový odchod méně atraktivní, neboť jej značně znevýhodňuje, pokud jde o peněžní toky, ve srovnání s daňovým poplatníkem, který zůstává v tuzemsku(15): v nejhorším případě musí daňový poplatník, který se stěhuje, okamžitě zaplatit daň při odchodu, ačkoli k tomuto okamžiku ještě vůbec nerealizoval zdaněné kapitálové zisky prodejem příslušných složek majetku, tedy ještě je „nezpeněžil“. V nejlepším případě se musí tento daňový poplatník přinejmenším vyrovnat s dodatečnou administrativní zátěží, splnit povinnosti spojené s dokumentací, případně poskytnout záruky nebo vytvořit rezervy, z nichž bude moci později – po uplynutí případného odkladu platby – zaplatit daň při odchodu.
39. Na straně druhé je pro zdanění při odchodu charakteristické, že zatěžuje právě transakce s přeshraničním prvkem, a to odchod ze země, na rozdíl od čistě vnitrostátních transakcí(16). V tomto ohledu je s daňovým poplatníkem, který si přeje přemístit svou daňovou rezidenci do jiného členského státu, zacházeno méně příznivě než s daňovým poplatníkem, který tak neučinil a který se nanejvýš přestěhuje v rámci téhož členského státu; první z nich je totiž – z důvodu svého přestěhování – zdaněn z latentních, tedy dosud nerealizovaných kapitálových zisků z některých složek jeho majetku, zatímco v případě druhého daňového poplatníka se zdaňují pouze skutečně realizované kapitálové zisky, a to teprve tehdy a v rozsahu, v němž dotčené složky majetku skutečně prodá.
40. V rámci řízení o předběžné otázce se před Soudním dvorem projednávalo, zda je možné i přesto vyloučit omezení, takže se nejedná o porušení volného pohybu pracovníků, pokud vnitrostátní právo zaručuje, že výpočet daně při odchodu se provede přesně podle stejných kritérií jako výpočet běžné daně z příjmů ze skutečně realizovaných kapitálových zisků z převodu majetku daňových poplatníků, kteří si ponechají svou daňovou rezidenci v tuzemsku.
41. Předkládající soud tak v odpovědi na otázku položenou Soudním dvorem potvrdil, že podle polského práva je výpočet daně při odchodu, která je předmětem sporu v původním řízení, pokud jde o zohlednění nerealizovaných kurzových zisků z akcií vzniklých v minulosti v zahraničí, naprosto stejný jako výpočet běžné daně z příjmů z kurzových zisků z akcií, které by daňový poplatník zůstávající v Polsku realizoval jejich převodem v této zemi.
42. Za těchto okolností by bylo možné na první pohled dospět k závěru, že neexistuje žádné omezení, a tedy porušení volného pohybu pracovníků, a to pouze z toho důvodu, že způsob výpočtu daně při odchodu z latentních, nerealizovaných kurzových zisků z akcií se neliší od způsobu výpočtu běžné daně z příjmů ze skutečně realizovaných kurzových zisků z akcií.
43. Při bližším pohledu však samotné rovné zacházení, pokud jde zejména o výpočet daně splatné v jedné či druhé situaci, však nepostačuje k tomu, aby bylo možné zcela vyloučit omezení volného pohybu osob. Je zajímavé, že většina, ne-li dokonce všechny případy zdanění při odchodu, kterými se dosud Soudní dvůr zabýval, se vyznačovaly – podle všeho – právě tím, že daň při odchodu z nerealizovaných kapitálových zisků z jednotlivých složek majetku daňového poplatníka, který přemístil svou daňovou rezidenci do zahraničí, byla vypočtena stejně jako daň (běžná daň z příjmů fyzických nebo právnických osob) ze skutečně realizovaných kapitálových zisků při prodeji složek majetku daňovým poplatníkem, který zůstal v tuzemsku. To však Soudnímu dvoru nebránilo v tom, aby v každém z těchto případů konstatoval omezení příslušné základní svobody.
44. Rozhodujícím hlediskem pro konstatování omezení základních svobod volného pohybu osob nejsou případné rozdíly ve výpočtu daně při odchodu z nerealizovaných kapitálových zisků ve srovnání s běžnou daní z příjmů fyzických nebo právnických osob ze skutečných kapitálových zisků realizovaných prodejem. Skutečně omezující prvek – a relevantní nerovné zacházení – spíše spočívá právě v tom, že daňový poplatník, který se stěhuje do zahraničí, je zdaněn z důvodu svého odchodu, a to z nerealizovaných (latentních) kapitálových zisků, zatímco daňový poplatník setrvávající v tuzemsku je zdaněn pouze v případě skutečných kapitálových zisků realizovaných prodejem(17). Toto konkrétní omezení volného pohybu osob není vyloučeno jen z toho důvodu, že samotné způsoby výpočtu obou druhů daní mohou být totožné.
45. Skutečnost, že omezení volného pohybu osob nelze v žádném případě vyloučit samotným použitím stejných metod výpočtu daně, je kromě toho zvláště jasná v rozsudku Komise v. Španělsko(18): V uvedené věci se jednalo o jednu a tutéž daň z některých (již dosažených) příjmů, která byla vypočtena a vybrána zcela stejným způsobem jak v případě odchodu ze země, tak v případě setrvání v tuzemsku, s jediným rozdílem, že v případě odchodu byla splatná dříve než v případě setrvání v tuzemsku. Soudní dvůr správně neváhal kvalifikovat daň vybranou při odchodu jako omezení navzdory – či právě kvůli – naprosté shodě ve způsobech výpočtu, a to právě ze stejných důvodů jako ve všech ostatních případech „klasických“ daní při odchodu z nerealizovaných (latentních) kapitálových zisků.
46. V projednávané věci to znamená, že omezení volného pohybu pracovníků prostřednictvím takové daně při odchodu, jako je polská daň, není vyloučeno jen proto, že polští daňoví poplatníci, kteří si ponechají svou daňovou rezidenci v tuzemsku, jsou rovněž povinni zaplatit běžnou daň z příjmů z kurzových zisků z akcií, kterých dosáhli v zahraničí již před jejich přestěhováním do Polska. Zdanění při odchodu má právě v důsledku své vazby na odchod a na latentní, dosud nerealizované kapitálové zisky specifickou povahu, která omezuje volný pohyb osob.
2. Odůvodnění
47. Omezení volného pohybu osob způsobené zdaněním při odchodu může být odůvodněno pouze naléhavými důvody obecného zájmu, pokud jsou dodrženy požadavky zásady proporcionality(19).
48. Jediným důvodem obecného zájmu, který Soudní dvůr doposud uznal jako odůvodnění pro stanovení daně při odchodu, je cíl vyváženého rozdělení daňové pravomoci mezi členskými státy(20).
49. Níže se tedy omezím na posouzení, zda legitimní cíl vyváženého rozdělení daňové pravomoci mezi členskými státy může odůvodnit takovou daň při odchodu, jako je sporná polská daň. Žádné jiné odůvodnění není v projednávané věci zřejmé, v každém případě předkládající soud ani zúčastněné strany, především polská vláda, takové důvody neuvedly.
a) Nezpůsobilost sporné daňové úpravy přispět k vyváženému rozdělení daňové pravomoci mezi členskými státy
50. Soudní dvůr se dosud podrobně nezabýval tím, co je třeba přesně chápat vyváženým rozdělením daňové pravomoci mezi členskými státy a jaká kritéria lze v tomto ohledu použít. To není nijak překvapivé, jelikož členské státy v tomto ohledu disponují značným prostorem pro uvážení: Neexistují-li sjednocující nebo harmonizační opatření přijatá na unijní úrovni, mají členské státy i nadále pravomoc stanovit na základě smlouvy nebo jednostranně kritéria pro rozdělení své daňové pravomoci(21). Tento prostor pro uvážení členských států však není neomezený, ale musí se využívat v souladu s unijním právem, zejména se základními svobodami evropského vnitřního trhu(22).
51. V projednávané věci není přesně známo, jaké úvahy vedly polského zákonodárce při přijímání sporných vnitrostátních předpisů o zdanění při odchodu, aby dosáhl vyváženého vymezení vlastní daňové pravomoci vůči pravomoci jiných států. Předkládající soud ani zúčastněné strany, včetně polské vlády, v tomto ohledu neuvádějí konkrétní informace.
52. Vzhledem k nedostatku dalších informací proto vycházím z toho, že – stejně jako ve všech dosud rozhodnutých případech týkajících se této problematiky – slouží zásada teritoriality jako kritérium pro vyvážené rozdělení pravomocí v oblasti výběru daně při odchodu. Soudní dvůr již opakovaně rozhodl, že „členský stát je v souladu se zásadou daňové teritoriality spojenou s časovým prvkem, a sice daňovým sídlem daňového poplatníka v tuzemsku v okamžiku vzniku nerealizovaných kapitálových zisků, oprávněn zdanit uvedené kapitálové zisky v okamžiku přemístění tohoto daňového poplatníka“ (23).
53. Z toho vyplývá, jak rovněž konstatoval Soudní dvůr, že „nerealizované kapitálové zisky související s hospodářským majetkem se zdaní v členském státě, ve kterém byly dosaženy“(24). Kapitálové zisky dosažené po odchodu jsou tedy zdaněny výlučně ve státě nové daňové rezidence, tedy tam, kde byly dosaženy (25). Naproti tomu je podle mého názoru logické, že pokud jsou stejná kritéria uplatňována konzistentně, právo na zdanění nerealizovaných kapitálových zisků dosažených před přestěhováním do země přísluší výlučně státu tehdejší daňové rezidence daňového poplatníka.
54. V konečném důsledku se totiž jedná v případě zdanění při odchodu o uplatnění práva každého členského státu „vykonávat svou daňovou pravomoc v souvislosti s činnostmi vykonávanými na jeho území“(26). Jinými slovy, každý členský stát by měl mít podle zásady daňové teritoriality právo zdanit nerealizované kapitálové zisky (nebo skryté rezervy), „které vznikly na jeho území“(27) nebo v každém případě „v rámci [jeho] daňové pravomoci…“(28). Přesně stejný výklad zdanění při odchodu zastává unijní normotvůrce – v případě společností podléhajících dani z příjmů právnických osob – když uvádí: „[...] [Z]danění při odchodu zajišťuje, že [...] tento stát zdaní ekonomickou hodnotu jakýchkoli kapitálových zisků vytvořených na jeho území [...]“(29). To vše je ostatně zcela v souladu s obecnými úvahami, které formují vývoj evropského daňového práva v jiných souvislostech, například v rámci zdanění dividend(30).
55. I když uznáme, že přesná a vyčerpávající definice zásady teritoriality dosud neexistuje(31), je podle mého názoru podle všeho naprosto nepředstavitelné, že by se členský stát mohl rozumně opírat o zásadu daňové teritoriality za účelem výběru daně při odchodu z nerealizovaných kapitálových zisků, které nebyly vytvořeny ani z časového, ani místního hlediska v rámci jeho daňové pravomoci – a to za okolností, kdy daňový poplatník byl nejen cizincem, který nemá daňovou rezidenci v tuzemsku, ale i zdroje jeho příjmů se nacházely v zahraničí.
56. Pokud členský stát rozšíří své zdanění při odchodu na takové nerealizované kapitálové zisky vytvořené v zahraničí a dokonce před příchodem daňového poplatníka, nejedná se podle všeho o přiměřený příspěvek k vyváženému rozdělení daňové pravomoci mezi členskými státy, ale představuje to zásah do daňové pravomoci státu nebo států, které jsou ve skutečnosti příslušné podle zásady teritoriality.
57. Takové extenzivní zdanění při odchodu, jako je polské zdanění dotčené v projednávané věci, by jistě mohlo mít za cíl alespoň nepřímo dosáhnout vyšší daňové příjmy nebo v každém případě zabránit poklesu daňových příjmů. Takový záměr však nemůže sám o sobě odůvodnit omezení základní svobody(32).
58. Celkově lze tedy konstatovat, že taková právní úprava, jako je sporná polská právní úprava, rozhodně nemůže zajistit vyvážené rozdělení daňové pravomoci mezi členskými státy.
b) Podpůrně: Nepřiměřenost sporného daňového režimu
59. Pro úplnost se však ještě budu zabývat otázkou, zda taková daň při odchodu, jako je sporná polská daň, je v souladu se zásadou proporcionality. Daň při odchodu totiž ve své konkrétní podobě musí být nejen způsobilá zajistit vyvážené rozdělení daňové pravomoci mezi členskými státy, avšak nesmí překračovat rámec toho, co je nezbytné k dosažení tohoto cíle. V tomto ohledu nesmí být zatížení uložené daňovému poplatníkovi nebo nevýhody, které mu vznikly, nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům(33). Zejména poslední aspekt, rovněž označovaný jako „přiměřenost v užším smyslu“, u něhož je třeba přiznat, že k jeho samostatnému posouzení dochází jen zřídka, si v takovém případě, jako je projednávaný případ, zaslouží zvláštní pozornost.
60. Na rozdíl od všech dosavadních případů týkajících se zdanění při odchodu se totiž projednávaný případ vyznačuje tím, že daňový poplatník se v průběhu své pracovní kariéry jako zaměstnanec několikrát přestěhuje z pracovních důvodů z jedné země do druhé a musí přitom samozřejmě pokaždé přemístit i svou daňovou rezidenci.
61. Kdyby každý členský stát, z něhož daňový poplatník odchází, vždy zdanil celkovou částku nerealizovaných kapitálových zisků z příslušných složek majetku této osoby daní při odchodu, a to včetně všech nerealizovaných kapitálových zisků vytvořených v minulosti v jiném státe, tedy částečně i za období sahající hluboko do minulosti, musel by daňový poplatník za tentýž nerealizovaný kapitálový zisk zaplatit daň opakovaně, a to několikrát po sobě, což by mohlo tento zisk – ačkoli nebyl nikdy realizován prodejem – z ekonomického hlediska podstatně snížit či jej dokonce zcela eliminovat(34).
62. Jak předkládající soud (ve svém předkládacím rozhodnutí i v odpovědi na žádost Soudního dvora o vysvětlení), tak Komise (ve svých písemných vyjádřeních) správně zdůraznily, že by taková situace, v níž by potenciálně několik členských států mohlo jednotlivě vybrat vlastní daň při odchodu z nerealizovaných kapitálových zisků dosažených v minulosti v jiném státě, měla značně odrazující účinek na pracovníky, pokud jde o uplatnění jejich práva na volný pohyb v rámci evropského vnitřního trhu. Úprava zdanění při odchodu s tak rozsáhlým dopadem by odrazovala dotčené osoby nejen od toho, aby odešli ze členského státu, ale především se i přistěhovali do takového členského státu.
63. Je pravda, že unijní právo, jak Soudní dvůr zdůraznil(35) v ustálené judikatuře, nezaručuje občanovi Unie, že výkon jeho svobody pohybu je v oblasti zdanění neutrální. Vzhledem k rozdílům mezi právními úpravami členských států v této oblasti může být takový výkon volného pohybu osob v jednotlivých případech více či méně výhodný, či dokonce nevýhodný. Podobně je třeba připustit, že základní svobody evropského vnitřního trhu v současné době obecně nezakazují(36) dvojí zdanění a že členské státy nejsou povinny přizpůsobit vlastní daňový systém různým daňovým systémům ostatních členských států, zejména za účelem zamezení dvojího zdanění vyplývajícího ze souběžného výkonu jejich daňových pravomocí(37).
64. Zátěž vyplývající ze zdanění při odchodu, jako je v tomto případě sporné polské zdanění, však daleko přesahuje míru nepříjemností, které občané Unie, a zejména pracovníci, mohou rozumně očekávat, když vykonávají své právo na volný pohyb a v souvislosti se svou výdělečnou činností přemístí své bydliště z jednoho členského státu do druhého.
65. Jinými slovy, zátěž vyplývající z takto koncipované daně při odchodu, jíž je daňový poplatník vystaven při výkonu svého práva na volný pohyb, je zcela nepřiměřená ve vztahu k samotnému cíli vyváženého rozdělení daňové pravomoci mezi členskými státy.
66. V této souvislost je třeba poznamenat, že případ AR není v žádném případě ojedinělým případem. V současném světě práce je změna místa výkonu práce a bydliště, a to i přes hranice, stále častějším jevem. Nejen zaměstnanci velkých mezinárodních digitálních skupin, bank a advokátních kanceláří, ale i řada pracovníků v odvětví zdravotnictví a sociální péče, v oblasti informačních technologií, jakož i v dalších odvětvích, vykonávají v současnosti činnosti, které mohou v průběhu své pracovní kariéry opakovaně vyžadovat přestěhování do jiných členských států Evropské unie, a to na kratší či delší dobu, v některých případech dokonce do třetích zemí.
67. Tito pracovníci nejsou zdaleka vždy jen relativně dobře situovaní, či dokonce majetní vedoucí pracovníci či „vrcholoví vedoucí pracovníci“. V mnoha mezinárodních společnostech využívají v současnosti velké skupiny zaměstnanců systémy odměňování, které stanoví vyplácení části mzdy ve formě akcií nebo nároků na akcie. Pro mnoho dotčených osob představují jejich kapitálové investice, které z toho vyplývají, podstatnou část jejich osobních úspor a jsou současně klíčovým prvkem pro jejich soukromé důchodové pojištění. Zároveň je (alespoň částečná) odměna zaměstnanců v podobě akcií společnosti, zejména pro mladé a rozvíjející se podniky, důležitým nástrojem, aby se – především v počáteční fázi – mohly adekvátně rozvíjet a zároveň být atraktivní pro vysoce kvalifikované zaměstnance na trhu práce, který je stále více mezinárodní. Tato skutečnost je ostatně zohledněna i v rámci aktuálních probíhajících prací unijních orgánů na nových evropských legislativních záměrech(38).
68. Pokud by se všichni tito zaměstnanci museli obávat, že nerealizované kapitálové zisky z jejich akcií a jiných cenných papírů, které získali v souvislosti s jejich pracovní činností, budou muset být při každé přeshraniční změně místa bydliště a zaměstnání opakovaně zcela zdanit, hrozilo by, že výhody evropského vnitřního trhu, zejména v moderním světě práce, by se pro velký počet občanů Unie výrazně omezily nebo by dokonce zanikly.
3. Dílčí závěr
69. Z toho vyplývá, že volný pohyb pracovníků (článek 45 SFEU) brání vnitrostátní daňové právní úpravě, podle níž při přemístění daňové rezidence pracovníka do zahraničí podléhají dani při odchodu nerealizované kapitálové zisky ze složek majetku tohoto pracovníka, které vznikly v zahraničí v době, kdy pracovník ještě neměl v tuzemsku daňovou rezidenci.
C. Nezohlednění nerealizovaných ztrát u jednotlivých složek majetku (druhá předběžná otázka)
70. Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda volný pohyb pracovníků (článek 45 SFEU) zakazuje, aby do základu daně při odchodu byly zahrnuty pouze ty složky majetku daňového poplatníka, u nichž došlo k nerealizovanému kapitálovému zisku, přičemž jsou vyloučeny složky majetku, u nichž došlo k nerealizované ztrátě.
71. I v této otázce se účastníci řízení neshodují. AR a Komise podporují zohlednění nerealizovaných ztrát, avšak polská a německá vláda s tím nesouhlasí.
1. Omezení volného pohybu pracovníků
72. Důvodem druhé předběžné otázky je podle všeho skutečnost, že v projednávané věci u některých akcií AR od okamžiku, kdy je nabyl, došlo k nárůstu kurzu, zatímco u jiných jeho akcií došlo k poklesu kurzu. Pro účely výpočtu sporné polské daně při odchodu se přitom zohledňují pouze akcie, jejichž kurz vzrostl, zatímco akcie, jejichž kurz klesl, se do základu daně nezahrnují, takže nerealizované kurzové zisky nelze započíst s nerealizovanými kurzovými ztrátami.
73. Podle informací předkládajícího soudu je situace zcela odlišná, pokud jde o výpočet polské daně z příjmu z výnosů ze skutečně realizovaných výnosů z prodeje akcií: Pokud daňový poplatník prodá akcie, které vlastní, zahrnují se pro účely zdanění jeho příjmů z kapitálového majetku do základu pro výpočet běžné daně z příjmů nejen kurzové zisky z prodaných akcií, kterých dosáhl v příslušném zdaňovacím období, ale i kurzové ztráty z jiných prodaných akcií, které realizoval ve stejném období, takže v konečném důsledku dochází v příslušném zdaňovacím období k započtení realizovaných kurzových zisků s případnými realizovanými kurzovými ztrátami.
74. V souvislosti se základem daně tak dochází k nerovnému zacházení mezi daňovými poplatníky, kteří z důvodu přemístění svého bydliště do zahraničí podléhají dani při odchodu z nerealizovaných kapitálových zisků z některých složek majetku, a daňovými poplatníky, kteří si ponechali svou daňovou rezidenci v tuzemsku a pouze prodali některé složky majetku, přičemž částečně realizovali kapitálové zisky a částečně ztráty.
75. Takové rozdílné zacházení, zejména pokud jde konkrétně o výpočet základu daně, zajisté není, jak bylo uvedeno výše(39), nezbytnou podmínkou pro konstatování omezení volného pohybu pracovníků. Posiluje však již tak omezující účinek každé daně při odchodu. Jak je známo, zdanění při odchodu vede ke znevýhodnění daňového poplatníka, který přemístí své bydliště do zahraničí, v oblasti peněžních toků, neboť – na rozdíl od daňového poplatníka, který zůstává v tuzemsku –, jsou zdaněny zejména jeho nerealizované kapitálové zisky, a nikoli skutečně realizované kapitálové zisky z jeho majetku. Právě toto znevýhodnění v oblasti peněžních toků se ještě prohlubuje, pokud se při dani při odchodu nezohledňují nerealizované ztráty, zatímco u běžné daně z příjmů lze tyto nerealizované ztráty započítat s realizovanými výnosy z prodeje. Zjednodušeně řečeno, daň při odchodu bývá zpravidla vyšší, pokud jsou při jejím výpočtu zohledněny pouze nerealizované kapitálové zisky, nikoli však i nerealizované ztráty z téhož účtu cenných papírů.
76. Z toho vyplývá, že nezohlednění nerealizovaných ztrát při výpočtu takové daně při odchodu, jako je sporná polská daň při odchodu, představuje omezení volného pohybu pracovníků.
2. Odůvodnění
77. Stejně tak jako v rámci první předběžné otázky, k odůvodnění takového omezení je třeba nejprve zohlednit vyvážené rozdělení daňové pravomoci mezi členskými státy (k tomu viz oddíl a) níže). Kromě toho je třeba se stručně zabývat snahou zabránit dvojímu zohlednění ztrát (k tomu viz oddíl b) níže).
a) Vyvážené rozdělení daňové pravomoci
78. Vycházíme-li nejprve z toho, že cílem zdanění při odchodu je dosažení legitimního cíle vyváženého rozdělení daňové pravomoci mezi členskými státy, je třeba posoudit, zda skutečnost, že nerealizované ztráty hodnoty složek majetku daňového poplatníka nejsou zohledněny, může zaručit uskutečnění tohoto cíle.
79. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že za způsobilé k dosažení sledovaného cíle lze považovat pouze opatření, které skutečně odpovídá snaze dosáhnout jej soudržným a systematickým způsobem(40).
80. Právě takový soudržný a systematický přístup chybí v takové právní úpravě, jako je právní úprava dotčená v projednávané věci, pokud ztráty, které utrpěl daňový poplatník, se sice nesmí zohlednit při výpočtu daně při odchodu v případě přemístění jeho daňové rezidence, avšak v případě jejich realizace prostřednictvím prodeje mohou být pro účely vyměření běžné daně z příjmů zohledněny. Má-li být pro účely zdanění zjištěn vývoj hodnoty akcií, nachází se daňový poplatník, který se hodlá přestěhovat do zahraničí, a daňový poplatník, který si ponechá své bydliště v tuzemsku, ve srovnatelné situaci(41). Z toho vyplývá, že v zájmu soudržnosti přístupu je třeba v obou případech skutečně použít stejnou metodu výpočtu základu daně.
81. Předkládající soud předpokládá, že při přijímání vnitrostátních právních předpisů týkajících se zdanění při odchodu mohl polský zákonodárce vycházet z modelu daňového poplatníka, který je kdykoli ochoten realizovat zisky, avšak váhá s realizací ztrát. To by mohl být možný důvod pro zohlednění nerealizovaných kapitálových zisků při vyloučení latentních ztrát v souvislostí s daní při odchodu.
82. I kdybychom předpokládali, že se polský zákonodárce skutečně řídil takovými úvahami, nevyjadřuje to přesto soudržný a systematický přístup, neboť model takového „investora vyhýbajícího se ztrátám“ se – pokud vůbec – odráží pouze v právních předpisech o dani při odchodu, nikoli však v právních předpisech o běžné dani z příjmů z kurzových změn skutečně realizovaných prodejem.
83. Domnívám se, že bez ohledu na to vyžaduje soudržný a systematický přístup k rozdělení daňové pravomoci mezi členskými státy, aby členský stát, který vybírá daň při odchodu, zahrnul do základu této daně jak nerealizované kapitálové zisky dosažené daňovým poplatníkem, tak nerealizované ztráty, které mu vznikly, přinejmenším ve stejném rozsahu, v němž by uznal ztráty i v případě skutečného převodu příslušných složek majetku v tuzemsku rezidenty za účelem jejich zdanění běžnou daní z příjmů.
84. Právě tento názor ostatně vyplývá již z dosavadní judikatury týkající se zdanění při odchodu: Soudní dvůr podle všeho bez dalšího vychází z toho, že členský stát příslušný pro zdanění kapitálových zisků nesmí ponechat bez povšimnutí případné vzniklé ztráty(42). Při výpočtu základu daně při odchodu samozřejmě nemusí zohlednit pouze ty ztráty, které nespadají do jeho daňové pravomoci (43).
85. Dodávám, že každé zdanění při odchodu nutně souvisí s momentálním stavem majetku daňového poplatníka relevantního pro daňové účely k určitému rozhodnému dni. Podléhají-li cenné papíry v soukromém vlastnictví, zejména akcie, dani při odchodu, v konečném důsledku se vychází z fikce, že daňový poplatník v okamžiku přemístění své daňové rezidence do zahraničí zruší celý svůj účet cenných papírů a převede tak nejen jednotlivé, ale všechny cenné papíry, které se na něm nacházejí, přičemž u některých dosáhne kurzové zisky, avšak u některých rovněž kurzové ztráty. Za těchto podmínek se soudržný a systematický přístup nemůže omezit pouze na jednostranné zohlednění kurzových zisků některých cenných papírů a nezohlednit kurzové ztráty jiných cenných papírů.
86. Je pravda, že v jiné souvislosti může být samostatné posouzení vývoje hodnoty jednotlivých složek majetku za účelem výpočtu daně při odchodu sice přiměřené, zejména u některých hmotných aktiv podniků (konkrétně budov, strojů a vozidel), jelikož na ně byly pravděpodobně uplatněny zvláštní daňové výhody, například odpisy za opotřebení, které by měly být kompenzovány daní při odchodu. Tak tomu však není v případě akcií na účtu cenných papírů fyzické osoby: Pro posouzení vývoje hodnoty majetku daňového poplatníka, a tedy i pro stanovení základu pro výpočet případné daně při odchodu, je v tomto případě rozhodující pouze celkové hodnocení účtu cenných papírů.
87. Celkově lze tedy konstatovat, že taková právní úprava, jako je sporná polská právní úprava, nemůže rozhodně zajistit vyvážené rozdělení daňové pravomoci mezi členskými státy.
b) Zamezení dvojímu zohlednění ztrát
88. Při zkoumání předběžné otázky bylo okrajově zmíněno jako možné odůvodnění rovněž zamezení dvojímu zohlednění ztrát. Bylo uvedeno, že existuje riziko dvojího zohlednění ztrát, pokud členský stát, z něhož daňový poplatník odchází, nejprve zohlední nerealizované ztráty při výpočtu daně při odchodu a při následném převodu dotčeného majetku může daňový poplatník v členském státě, do něhož se přestěhoval, rovněž pro daňové účely uplatnit – nyní již realizované – ztráty.
89. Soudní dvůr uznává, že členské státy musí mít možnost zabránit dvojímu zohlednění ztrát(44). O nebezpečí dvojího zohlednění však lze hovořit pouze tehdy, pokud je jedna a tatáž ztráta skutečně uplatněna pro daňové účely ve dvou různých členských státech. V případě zdanění při odchodu tomu tak není, a to ze dvou důvodů.
90. Zaprvé se rozhodně nejedná o tutéž ztrátu, pokud se v jednom členském státě – státě odchodu – jedná o nerealizovanou ztrátu s daňovými důsledky a v jiném členském státě – státě, do něhož se daňový poplatník přestěhoval – o skutečnou ztrátu realizovanou prodejem.
91. Zadruhé je podle zásady daňové teritoriality každý dotčený členský stát povinen zohlednit pro daňové účely pouze ztráty, které vznikly v rámci jeho daňové pravomoci(45). Členský stát, do něhož se daňový poplatník přestěhoval, „v zásadě v okamžiku realizace majetku … zohlední zisky a snížení hodnoty, které vznikly od okamžiku přemístění [daňové rezidence]“(46). Není povinen zohlednit ztráty, které vůbec nevznikly během období daňové rezidence daňového poplatníka na jeho území a které kromě toho již předtím zohlednil členský stát, z něhož daňový poplatník odchází, a to zpravidla dokonce v úplně jiném zdaňovacím období(47). Použije se zásada zachování symetrie mezi právem zdanit zisky a možností odečíst ztráty(48).
3. Dílčí závěr
92. Z toho vyplývá, že volný pohyb pracovníků (článek 45 SFEU) brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž musí být do základu daně při odchodu zahrnuty pouze ty složky majetku daňového poplatníka, u nichž došlo k nerealizovanému kapitálovému zisku, přičemž jsou vyloučeny složky majetku, u nichž došlo k nerealizované ztrátě.
D. Rozsah případného odkladu platby daně při odchodu (třetí předběžná otázka)
93. Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda z hlediska volného pohybu pracovníků (článek 45 SFEU) je dostačující odklad platby daně při odchodu s možností platby ve splátkách po dobu nejvýše pěti let, nebo zda musí být daňovému poplatníkovi poskytnut rozsáhlejší, úplný odklad platby daně, a to až do okamžiku skutečného prodeje dotčených složek majetku.
94. Tato otázka spadá do kontextu, v němž sporná polská právní úprava stanoví možnost odkladu platby ve splátkách na základě žádosti po dobu nejvýše pěti let od konce zdaňovacího období, v němž daňový poplatník opustil Polsko. Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, předkládající soud pokládá tuto otázku Soudnímu dvoru především proto, že vývoj judikatury Soudního dvora není v tomto ohledu zcela jednoznačný, zejména od vydání rozsudku velkého senátu ve věci Wächtler(49).
95. V této souvislosti není překvapivé, že i zúčastněné strany mají na třetí předběžnou otázku rozdílné názory: Zatímco AR a Komise se domnívají, že je nutný úplný odklad platby daně při odchodu až do okamžiku skutečného prodeje dotčených složek majetku, všechny zúčastněné vlády se domnívají, že odklad nejvýše na pět let s možností platby ve splátkách je dostatečný.
1. Omezení volného pohybu pracovníků
96. Každý výběr daně při odchodu před okamžikem skutečného prodeje dotčených složek majetku daňového poplatníka vede – bez ohledu na to, zda je při tom umožněna platba ve splátkách či nikoli – k znevýhodnění v oblasti peněžních toků daňového poplatníka a představuje tedy nepochybně omezení volného pohybu pracovníků(50).
2. Odůvodnění
97. Jak jsem již uvedla výše, takové omezení může být odůvodněno pouze naléhavými důvody obecného zájmu při dodržení zásady proporcionality(51). Vzhledem k tomu, že v rámci řízení o předběžné otázce nebyly předloženy žádné další argumenty, budu se dále zabývat dvěma základními důvody, které hovoří pro skutečný výběr (na rozdíl od pouhého stanovení) daně při odchodu, které byly již v dosavadní judikatuře opakovaně projednány: Jedná se o vyvážené rozdělení daňové pravomoci mezi členskými státy na straně jedné a účinný výběr daně při odchodu na straně druhé.
a) Vyvážené rozdělení daňové pravomoci
98. Pokud jde o první možné odůvodnění, a to vyvážené rozdělení daňové pravomoci mezi členskými státy, je nesporné, že tento důvod nepostačuje k tomu, aby byl proveden výběr daně při odchodu již tehdy, pokud a po dobu, po kterou zůstávají kapitálové zisky z dotčených složek majetku poplatníka nerealizované. Jak totiž Soudní dvůr uvedl, s vyváženým rozdělením daňové pravomoci není v rozporu skutečnost, pokud je platba již stanovené daně při odchodu zcela odložena až do skutečné realizace zdaněných kapitálových zisků(52). Odklad platby pouze na omezenou dobu, například pouze na pět let, tedy překračuje rámec toho, co je nezbytné pro samotné rozdělení daňové pravomoci mezi členskými státy, a je tedy nepřiměřený k dosažení tohoto prvního cíle.
b) Účinný výběr daně při odchodu
99. Naproti tomu druhá situace je méně jednoznačná, pokud jde o druhé možné odůvodnění, a to zájem členského státu, z něhož daňový poplatník odchází, na účinném výběru daně při odchodu.
100. Od vydání rozsudku Wächtler(53) není jasné, jaký význam lze tomuto zájmu členských států ještě přisuzovat. Je tomu tak proto, že Soudní dvůr v tomto rozsudku společně zkoumal odůvodnění pro stanovení a výběr daně při odchodu a odmítl je – alespoň pokud jde o skutkové okolnosti dané věci – přičemž se však v zásadě omezil na úvahy, které jsou ve skutečnosti relevantní pouze ve vztahu k vyváženému rozdělení daňové pravomoci mezi členskými státy.
1) Vhodnost
101. Nedomnívám se však, že by Soudní dvůr v rozsudku Wächtler měl v úmyslu upřít členským státům legitimní zájem na účinném výběru jejich daně při odchodu(54). K dosažení tohoto cíle je rovněž jistě vhodné odložit platbu na omezenou dobu. Dokud unijní normotvůrce neprovede v této oblasti harmonizaci, členské státy si ponechávají určitý prostor pro uvážení, v jehož rámci samy stanoví přesnou dobu trvání a podmínky odkladu platby, který mají poskytnout.
2) Nezbytnost
102. Klíčovým prvkem přezkoumání odůvodnění je však to, zda je odklad platby pouze na omezenou dobu příliš přísný, tj. zda jde nad rámec toho, co je nezbytné k účinnému výběru daně při odchodu. Je třeba zvážit alternativní, méně omezující opatření: na jedné straně dlouhodobější a úplný odklad daně při odchodu až do skutečného prodeje dotčených složek majetku, případně proti složení jistoty(55); na straně druhé vyčerpání všech existujících možností spolupráce a výměny informací mezi daňovými orgány státu, z něhož daňový poplatník odchází a státu, do něhož se přestěhoval (56).
103. Na rozdíl od toho, jak podle všeho naznačuje rozsudek Wächtler(57), mám za to, že taková – jistě méně omezující – však nejsou stejně vhodná k dosažení cíle co nejúčinnějšího výběru daně při odchodu. Ani složení jistoty daňovým poplatníkem, ani spolupráce a výměna informací se zahraničními orgány totiž zásadně nemění skutečnost, že s rostoucím časovým odstupem od okamžiku odchodu daňového poplatníka je stále obtížnější a nákladnější sledovat jeho dotčené složky majetku(58). Riziko, že nebude možné daňovou pohledávku vymáhat, se zvyšuje v závislosti na uplynutí času(59).
104. Kromě toho je možné, že některé složky majetku, které vykazují nerealizované kapitálové zisky, nebudou nikdy prodány, takže odklad daně při odchodu by pak trval donekonečna a daň by se nikdy vybrala. To by bylo v rozporu s právem členského státu, z něhož daňový poplatník odchází, které Soudní dvůr výslovně uznal, a to právo vybrat daň při odchodu, pokud některé dotčené složky majetku nejsou po odchodu prodány(60).
105. Vzhledem k výše uvedenému lze odklad platby daně při odchodu pouze na omezenou dobu – například na dobu pěti let – považovat i při náležitém zohlednění prostoru pro uvážení, který zůstává členským státům, za zcela nezbytný pro skutečné dosažení legitimního cíle účinného výběru daně při odchodu.
3) Přiměřenost v užším smyslu
106. Konečně zbývá přezkoumat, zda odklad platby daně při odchodu na omezenou dobu – a nikoli až do skutečné realizace nerealizovaných kapitálových zisků ze složek majetku prostřednictvím jejich skutečného prodeje – znamená pro daňového poplatníka finanční zátěž nebo mu způsobuje nevýhody, které jsou zcela nepřiměřené ve vztahu ke sledovanému cíli účinného výběru této daně („přiměřenost v užším smyslu“).
107. Samotné zájmy daňového poplatníka hovoří nepochybně ve prospěch toho, aby byl poskytnut co možná nejdelší odklad platby, tedy úplný odklad bez jakékoli povinnosti placení ve splátkách, a to až do okamžiku skutečného prodeje dotčených složek majetku. Vzhledem k tomu, že daň při odchodu se svou povahou vždy vztahuje na latentní (dosud nerealizované) kapitálové zisky, daňový poplatník nutně nemá v okamžiku stanovení této daně k dispozici likvidní prostředky nezbytné k zaplacení uvedené daně; mohl by být tedy nucen prodat některé složky svého majetku, aby potřebné peněžní prostředky získal.
108. Oprávněné zájmy daňového poplatníka je však třeba vyvážit stejně oprávněným zájmem členského státu, z něhož daňový poplatník odchází, na účinném výběru daně při odchodu a je třeba zabezpečit spravedlivou rovnováhu. Na rozdíl od toho, co by mohl naznačovat výše uvedený rozsudek Wächtler(61), v této souvislosti skutečně nemůže jít o úplné „odstranění“ znevýhodnění v oblasti peněžních toků daňového poplatníka, které mu vzniká v důsledku daně při odchodu. Považuje-li se daň při odchodu v zásadě za odůvodněnou(62), musí daňový poplatník přijmout určitou míru nevýhod spojených s touto daní za předpokladu, že tyto nevýhody lze upravit tak, že pro něj budou únosné.
109. Z tohoto pohledu by se však rozsudek Wächtler – který se týkal konkrétního případu vnitrostátní právní úpravy bez jakékoli automatické možnosti odkladu (63)– neměl zobecňovat; naopak tento rozsudek by měl být vykládán v návaznosti na poměrně rozsáhlou judikaturu, která byla vydána v oblasti zdanění při odchodu v průběhu více než 20 let. Jako společného jmenovatele lze z toho vyvodit, že i když je okamžitý výběr stanovené daně při odchodu nepřiměřený(64), může být odklad platby na omezenou dobu zcela slučitelný se základními svobodami(65), pokud se odklad platby neuplatní pouze výjimečně, v závažných případech nebo za zvláštních podmínek, avšak je přiznán automaticky každému daňovému poplatníkovi povinnému zaplatit daň při odchodu(66).
110. Soudní dvůr již zejména uznal, že pětiletý odklad platby může zcela splňovat požadavky týkající se přiměřenosti(67). Kromě toho unijní normotvůrce nyní stanoví pětiletý odklad platby daně při odchodu jako pravidlo, i když je omezen na společnosti podléhající dani z příjmů právnických osob(68). Tato právní úprava by byla zpochybněna, pokud by Soudní dvůr v projednávané věci konstatoval, že odklad omezený na dobu pěti let je nepřiměřený.
111. V této souvislosti není odklad platby daně při odchodu po dobu nejvýše pěti let spojený s platbou ve splátkách podle všeho v žádném případě za nepřiměřený.
4) Doplňující poznámky k rovnému zacházení s podniky a fyzickými osobami
112. Je pravda, že v současné době nelze ani z unijní právní úpravy, ani z judikatury vyvodit konkrétní ustanovení, pokud jde zejména o daň při odchodu, kterou má zaplatit zaměstnanec nebo – obecněji – fyzická osoba. Některá řízení o předběžné otázce týkající se daně při odchodu se sice týkala fyzických osob, ale podle všeho se jednalo zpravidla o dotčené osoby jakožto podnikatele nebo v každém případě o významné akcionáře podniků(69).
113. V rámci řízení o nesplnění povinnosti však Soudní dvůr již výslovně uznal, že „neexistuje žádný objektivní důvod, aby bylo v rámci zdanění při odchodu, pokud jde o nerealizované kapitálové zisky, rozlišováno mezi fyzickými a právnickými osobami“(70).
114. V praxi totiž není vždy snadné vymezit hranici mezi podnikatelem a fyzickou osobou, která vlastní značný počet podnikových podílů – zejména akcií. I fyzická osoba se totiž podílí na hospodářském životě tím, že investuje své úspory na akciovém trhu a alespoň nepřímo finančně podporuje podniky v jejich činnosti.
115. Jak podniky, tak fyzické osoby se v konečném důsledku potýkají se stejným problémem s likviditou, pokud jde o zdanění při odchodu, neboť musí uhradit daňový dluh, přestože dosud nerealizovali prodejem nerealizované kapitálové zisky ze svého majetku, na nichž je tato daň založena, takže k úhradě daňového dluhu budou pravděpodobně muset čerpat ze samotné podstaty svého majetku.
116. Jak podniky, tak i fyzické osoby se oprávněně brání tomu, aby čerpali na vyrovnání dluhů právě z této podstaty jejich majetku: z podnikatelského hlediska totiž může takový postup vést k oslabení postavení podniku na trhu a případně i ke ztrátě pracovních míst; u fyzických osob může být s takovým postupem spojen citelný zásah do jejich úspor a případně může být ohroženo i jejich důchodové spoření.
117. Zatížení daní při odchodu tedy může být závažné jak pro podniky, tak pro fyzické osoby. To však souvisí s povahou daně při odchodu, která se vždy vztahuje na nerealizované kapitálové zisky z určitých složek majetku a nesouvisí s jejich skutečným prodejem.
118. Celkově vzato se domnívám, že odklad platby daně při odchodu po dobu nejvýše pěti let spojený s platbou ve splátkách, a to i v případě, jako je projednávaný případ, který se netýká podniku, nýbrž zaměstnance, splňuje požadavky týkající se přiměřenosti.
3. Mezitímní závěry
119. Z toho vyplývá, že volný pohyb pracovníků (článek 45 SFEU) nebrání vnitrostátní daňové právní úpravě, podle níž může být na základě žádosti platba daně při odchodu zcela nebo částečně odložena formou plateb ve splátkách po dobu nejvýše pěti let, aniž je nutné čekat na skutečný převod dotčených složek majetku.
VI. Závěry
120. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Vojvodský správní soud ve Varšavě (Wojewódzki Sąd Administracyjny w Warszawie, Polsko) následovně.
Článek 45 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že:
1. brání vnitrostátní daňové právní úpravě, podle níž při přemístění daňové rezidence pracovníka do zahraničí podléhají dani při odchodu nerealizované kapitálové zisky ze složek majetku tohoto pracovníka, které vznikly v zahraničí v době, kdy pracovník ještě neměl v tuzemsku daňovou rezidenci.
2. brání vnitrostátní daňové právní úpravě, podle níž musí být do základu daně při odchodu zahrnuty pouze ty složky majetku daňového poplatníka, u nichž došlo k nerealizovanému kapitálovému zisku, přičemž jsou vyloučeny složky majetku, u nichž došlo k nerealizované ztrátě.
3. nebrání vnitrostátní daňové právní úpravě, podle níž může být na základě žádosti platba daně při odchodu zcela nebo částečně odložena formou plateb ve splátkách po dobu nejvýše pěti let, aniž je nutné čekat na skutečný převod dotčených složek majetku.
1– Původní jazyk: němčina.
i– Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.
2– Rozsudek ze dne 11. března 2004 (C-9/02, EU:C:2004:138).
3– Srov. zejména rozsudek ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus (C-371/10, EU:C:2011:785, bod 46).
4– Dz. U. z roku 2024, č. 226, ve znění pozdějších předpisů.
5– Dz. U. z roku 2023, č. 902, ve znění pozdějších předpisů.
6– Norská vláda omezuje své vyjádření na třetí předběžnou otázku.
7– Norská vláda toto tvrzení odůvodňuje skutečností, že v Dohodě o EHP, která je pro Norsko relevantní, se nenachází ekvivalent článku 21 SFEU.
8– Tato judikatura vychází z rozsudku ze dne 26. listopadu 2002, Oteiza Olazabal (C-100/01, EU:C:2002:712, bod 26); kromě toho viz novější rozsudek ze dne 21. prosince 2023, Chief Appeals Officer a další (C-488/21, EU:C:2023:1013, bod 46), jakož i konkrétně ke zdanění při odchodu rozsudky ze dne 7. září 2006, N (C-470/04, EU:C:2006:525, body 22 a 23), a ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Portugalsko (C-503/14, EU:C:2016:979, body 35 a 36).
9– V rozsudku ze dne 9. listopadu 2006 (Turpeinen (C-520/04, EU:C:2006:703) se naproti tomu jednalo o osobu, která během své pracovní činnosti nikdy nevyužila základních svobod evropského vnitřního trhu, ale přestěhovala se do zahraničí až po skončení své pracovní kariéry, takže v tomto případě mohl být relevantní pouze volný pohyb občanů Unie (nyní článek 21 SFEU).
10– Viz rovněž rozsudek ze dne 12. července 2012, Komise v. Španělsko (C-269/09, EU:C:2012:439, bod 93).
11– Na unijní úrovni existuje v současnosti sekundární právní úprava týkající se zdanění při odchodu pouze v souvislosti s podniky podléhajícími dani z příjmů právnických osob, a to na základě článku 5 směrnice Rady (EU) ze dne 12. července 2016, kterou se stanoví pravidla proti praktikám vyhýbání se daňovým povinnostem, které mají přímý vliv na fungování vnitřního trhu (Úř. věst. 2016, L 193, s. 1); tato směrnice je rovněž běžně známá pod anglickou zkratkou „ATAD“ (Anti-Tax-Avoidance-Directive).
12– Viz naposledy rozsudek ze dne 12. března 2026, Chefquet (C-119/24, EU:C:2026:189, bod 29); viz v tomto ohledu zásadní rozsudky ze dne 11. srpna 1995, Wielockx (C-80/94, EU:C:1995:271, bod 16), a ze dne 14. února 1995, Schumacker (C-279/93, EU:C:1995:31, bod 21), jakož i konkrétně ke zdanění při odchodu – rozsudky ze dne 11. března 2004, de Lasteyrie du Saillant (C-9/02, EU:C:2004:138, bod 44), a ze dne 12. července 2012, Komise v. Španělsko (C-269/09, EU:C:2012:439, bod 47).
13– Viz rozsudky ze dne 11. března 2004, de Lasteyrie du Saillant (C-9/02, EU:C:2004:138, body 39 až 48); ze dne 7. září 2006, N (C-470/04, EU:C:2006:525, body 33 až 39), ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus (C-371/10, EU:C:2011:785, body 35 až 41), a ze dne 14. září 2017, Trustees of the P Panayi Accumulation & Maintenance Settlements (C-646/15, EU:C:2017:682, body 41 až 48).
14– rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Portugalsko (C-503/14, EU:C:2016:979, body 37 až 47).
15– Rozsudky ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus (C-371/10, EU:C:2011:785, bod 37), ze dne 23. ledna 2014, DMC (C-164/12, EU:C:2014:20, bod 40), ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Portugalsko (C-503/14, EU:C:2016:979, body 44 a 45), a ze dne 16. února 2023, Gallaher (C-707/20, EU:C:2023:101, bod 91); ve stejném smyslu, v souvislosti s Dohodou se Švýcarskou konfederací o volném pohybu osob, rozsudek ze dne 26. února 2019, Wächtler (C-581/17, EU:C:2019:138, body 57 a 68).
16– Rozsudky ze dne 11. března 2004, de Lasteyrie du Saillant (C-9/02, EU:C:2004:138, bod 46); ze dne 7. září 2006, N (C-470/04, EU:C:2006:525, bod 35), ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus (C-371/10, EU:C:2011:785, bod 37), ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Portugalsko (C-503/14, EU:C:2016:979, body 43 až 45), a ze dne 14. září 2017, Trustees of the P Panayi Accumulation & Maintenance Settlements (C-646/15, EU:C:2017:682, body 45 až 47).
17– Rozsudky ze dne 11. března 2004, de Lasteyrie du Saillant (C-9/02, EU:C:2004:138, bod 46); ze dne 7. září 2006, N (C-470/04, EU:C:2006:525, bod 35), ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus (C-371/10, EU:C:2011:785, body 37 až 40), ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Portugalsko (C-503/14, EU:C:2016:979, body 43 až 46), a ze dne 14. září 2017, Trustees of the P Panayi Accumulation & Maintenance Settlements (C-646/15, EU:C:2017:682, body 45 až 49).
18– Rozsudek ze dne 12. července 2012 (C-269/09, EU:C:2012:439, body 57 až 60).
19– Rozsudky ze dne 11. března 2004, de Lasteyrie du Saillant (C-9/02, EU:C:2004:138, bod 49), ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus (C-371/10, EU:C:2011:785, bod 42), a ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Portugalsko (C-503/14, EU:C:2016:979, bod 48); srov. mimo jiné, konkrétně k odůvodnění omezení volného pohybu pracovníků v souvislosti s přímým zdaněním, rozsudek ze dne 12. března 2026, Chefquet (C-119/24, EU:C:2026:189, bod 60).
20– Rozsudky ze dne 7. září 2006, de Lasteyrie du Saillant (C-470/04, EU:C:2006:525, body 40 až 47); ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus (C-371/10, EU:C:2011:785, bod 46), ze dne 12. července 2012, Komise v. Španělsko (C-269/09, EU:C:2012:439, bod 78), ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Portugalsko (C-503/14, EU:C:2016:979, bod 51), a ze dne 14. září 2017, Trustees of the P Panayi Accumulation & Maintenance Settlements (C-646/15, EU:C:2017:682, bod 51) a ze dne 16. února 2023, Gallaher (C-707/20, EU:C:2023:101, bod 86). Odůvodnění spočívající ve vyváženém rozdělení daňové pravomoci mezi členskými státy bylo poprvé posuzováno v rozsudku ze dne 13. prosince 2005, Marks & Spencer (C-446/03, EU:C:2005:763, body 43 až 46), nikoli však v souvislosti s daní při odchodu.
21– Rozsudky ze dne 16. dubna 2015, Komise v. Německo (C-591/13, EU:C:2015:230, bod 64), ze dne 21. května 2015, Verder LabTec (C-657/13, EU:C:2015:331, bod 42), a ze dne 23. listopadu 2017, A (C-292/16, EU:C:2017:888, bod 30); v tomtéž smyslu již rozsudek ze dne 12. května 1998, Gilly (C-336/96, EU:C:1998:221, body 24 a 30).
22– Rozsudky ze dne 21. září 1999, Compagnie de Saint-Gobain (C-307/97, EU:C:1999:438, bod 57), ze dne 12. prosince 2006, Test Claimants in Class IV of the ACT Group Litigation (C-374/04, EU:C:2006:773, bod 54), a ze dne 25. února 2021, Société Générale (C-403/19, EU:C:2021:136, bod 30).
23– Rozsudky ze dne 12. července 2012, Komise v. Španělsko (C-269/09, EU:C:2012:439, bod 78), ze dne 23. ledna 2014, DMC (C-164/12, EU:C:2014:20, bod 49), a ze dne 14. září 2017, Trustees of the P Panayi Accumulation & Maintenance Settlements (C-646/15, EU:C:2017:682, bod 52), jakož i – v zásadě stejně znějící – rozsudek ze dne 22. března 2018, Jacob a Lassus (C-327/16 a C-421/16, EU:C:2018:210, bod 65); v tomtéž smyslu již rozsudky ze dne 7. září 2006, N (C-470/04, EU:C:2006:525, bod 46), a ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus (C-371/10, EU:C:2011:785, body 46, 48 a 60), na základě mých stanovisek v obou posledně uvedených věcech (stanovisko ve věci N, C-470/04, EU:C:2006:217, a ve věci National Grid Indus, C-371/10, EU:C:2011:563).
24– Rozsudek ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus (C-371/10, EU:C:2011:785, bod 48, předposlední věta).
25– Rozsudek ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus (C-371/10, EU:C:2011:785, bod 48, poslední věta). Členský stát naproti tomu není povinen zohlednit případné ztráty, k nimž došlo po odchodu do jiného členského státu: viz rozsudek ze dne 14. září 2017, Trustees of the P Panayi Accumulation & Maintenance Settlements (C-646/15, EU:C:2017:682, bod 58).
26– Rozsudek ze dne 16. dubna 2015, Komise v. Německo (C-591/13, EU:C:2015:230, bod 65, kurzivou zvýraznila autorka tohoto stanoviska).
27– Rozsudky ze dne 25. dubna 2013, Komise v. Španělsko (C-406/11 P, EU:C:2013:264, bod 31), a ze dne 16. dubna 2015, Komise v. Německo (C-591/13, EU:C:2015:230, bod 65, podobně body 69 a 70).
28– Rozsudek ze dne 21. května 2015, Verder LabTec (C-657/13, EU:C:2015:331, bod 44); v tomtéž smyslu rozsudek ze dne 16. února 2023, Gallaher (C-707/20, EU:C:2023:101, bod 91), a ze dne 23. listopadu 2017, A (C-292/16, EU:C:2017:888, bod 32).
29– Bod 10 odůvodnění směrnice 2016/1164 („směrnice ATAD“). Kurzivou zvýraznila autorka stanoviska.
30– Pokud jde o zdanění dividend, Soudní dvůr opakovaně zdůraznil, že žádný členský stát se nemusí vzdát svého práva zdanit příjem pocházející z hospodářské činnosti vykonávané na jeho území (v této souvislosti zejména rozsudek Soudního dvora ze dne 12. prosince 2006, Test Claimants in Class IV of the ACT Group Litigation, C-374/04, EU:C:2006:773, bod 59 na konci; viz rovněž nedávno mé stanovisko ze dne 10. září 2026 ve věci Finanzamt für Großbetriebe (C-475/25, EU:C:2026:744, zejména bod 47a zde citovaná judikatura).
31– Viz mé stanovisko ze dne 30. března 2006 ve věci N (C-470/04, EU:C:2006:217, bod 93).
32– Rozsudek ze dne 6. června 2000, Verkooijen (C-35/98, EU:C:2000:294, bod 59), ze dne 11. března 2004, de Lasteyrie du Saillant (C-9/02, EU:C:2004:138, bod 60), ze dne 16. dubna 2015, Komise v. Německo (C-591/13, EU:C:2015:230, bod 78), a ze dne 16. prosince 2021, Prefettura di Massa Carrara (C-274/20, EU:C:2021:1022, bod 39).
33– Rozsudky ze dne 11. července 1989, Schräder HS Kraftfutter (265/87, EU:C:1989:303, bod 21 na konci), ze dne 9. března 2010, ERG a další (C-379/08 a C-380/08, EU:C:2010:127, bod 86), ze dne 22. ledna 2013, Sky Österreich (C-283/11, EU:C:2013:28, bod 50), a ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Parlament a Rada (C-156/21, EU:C:2022:97, bod 340).
34– Pokud nárůst kurzu akcie od okamžiku jejího nabytí daňovým poplatníkem činí 1 000 eur a tři členské státy postupně vybírají daň při odchodu ve výši 30 %, případný zisk, který by daňový poplatník mohl nakonec realizovat prodejem, se z ekonomického hlediska sníží na 100 eur, neboť daňový poplatník musel postupně zaplatit daně při odchodu v celkové výši 900 eur (ledaže by pro něj vznikla výhodnější situace, například na základě smluv o zamezení dvojího zdanění).
35– Rozsudky ze dne 29. dubna 2004, Weigel (C-387/01, EU:C:2004:256, bod 55), ze dne 12. února 2009, Block (C-67/08, EU:C:2009:92, bod 35), ze dne 12. července 2005, Schempp (C-403/03, EU:C:2005:446, bod 45), a ze dne 16. ledna 2025, E P (Grant Erasmus+) (C-277/23, EU:C:2025:18, bod 43); podobně rozsudek ze dne 30. října 2025, Attal et Associés (C-321/24, EU:C:2025:836, bod 40).
36– Rozsudky ze dne 14. listopadu 2006, Kerckhaert a Morres (C-513/04, EU:C:2006:713, bod 22), ze dne 12. února 2009, Block (C-67/08, EU:C:2009:92, bod 30), a ze dne 15. dubna 2010, CIBA (C-96/08, EU:C:2010:185, bod 27).
37– Rozsudky ze dne 12. února 2009, Block (C-67/08, EU:C:2009:92, bod 31), ze dne 15. dubna 2010, CIBA (C-96/08, EU:C:2010:185, bod 28), a ze dne 26. února 2020, Stanleyparma a Stanleybet Malta (C-788/18, EU:C:2020:110, bod 23); v tomtéž smyslu již rozsudek ze dne 6. prosince 2007, Columbus Container Services (C-298/05, EU:C:2007:754, bod 51).
38– Viz zejména návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o právním rámci 28. Režimu pro obchodní společnosti – „EU Inc. [COM(2026) 321 final], který Komise předložila dne 18. března 2026 a v němž mimo jiné uvádí, že je nezbytná podpora účasti zaměstnanců, např. prostřednictvím programů opcí na akcie a v němž rovněž odkazuje na činnost Evropské rady.
39– Viz body 40 až 46 tohoto stanoviska.
40– Ustálená judikatura; konkrétně k volnému pohybu pracovníků viz rozsudky ze dne 13. července 2016, Pöpperl (C-187/15, EU:C:2016:550, bod 33), ze dne 21. prosince 2023, Royal Antwerp Football Club (C-680/21, EU:C:2023:1010, body 141 a 150), a ze dne 4. října 2024, FIFA (C-650/22, EU:C:2024:824, bod 95); dále rozsudky ze dne 10. března 2009, Hartlauer (C-169/07, EU:C:2009:141, bod 55), ze dne 17. listopadu 2009, Presidente del Consiglio dei Ministri (C-169/08, EU:C:2009:709, bod 42) – Posledně uvedený byl vydán v souvislosti s vnitrostátní daňovou úpravou – a rozsudek ze dne 4. října 2024, Litevská republika a další v. Parlament a Rada (Balíček mobility) (C-541/20 až C-555/20, EU:C:2024:818, bod 367).
41– Soudní dvůr opakovaně zdůrazňuje srovnatelnost těchto situací v různých souvislostech: viz rozsudky ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus (C-371/10, EU:C:2011:785, bod 38), ze dne 12. července 2012, Komise v. Španělsko (C-269/09, EU:C:2012:439, bod 60), ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Portugalsko (C-503/14, EU:C:2016:979, bod 46), a ze dne 26. února 2019, Wächtler (C-581/17, EU:C:2019:138, bod 60).
42– V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. září 2006, Schumacker (C-279/04, EU:C:2006:525, bod 54), jakož i ze dne 22. března 2018, Jacob a Lassus (C-327/16 a C-421/16, EU:C:2018:210, bod 84).
43– V tomto smyslu rozsudky ze dne 31. ledna 2013, Komise v. Nizozemsko (C-301/11, nezveřejněný, EU:C:2013:47, bod 16), a ze dne 14. září 2017, Trustees of the P Panayi Accumulation & Maintenance Settlements (C-646/15, EU:C:2017:682, bod 58); podobně již rozsudek ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus (C-371/10, EU:C:2011:785, body 56, 58 a 61).
44– Rozsudky ze dne 13. prosince 2005, Marks & Spencer (C-446/03, EU:C:2005:763, bod 47), ze dne 4. července 2018, NN (C-28/17, EU:C:2018:526, bod 42), a ze dne 19. prosince 2024, Credit Suisse Securities (Europe) (C-601/23, EU:C:2024:1048, bod 72).
45– V tomto smyslu rozsudky ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus (C-371/10, EU:C:2011:785, bod 61), ze dne 21. prosince 2016, Kommise v. Portugalsko (C-503/14, EU:C:2016:979, bod 55), a ze dne 27. února 2020, AURES Holdings (C-405/18, EU:C:2020:127, Rn. 41, první část věty, a bod 52).
46– Rozsudek ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus (C-371/10, EU:C:2011:785, bod 61).
47– V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. února 2020, AURES Holdings (C-405/18, EU:C:2020:127, bod 52).
48– Viz k této symetrii – konkrétně ohledně daně při odchodu – rozsudek ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus (C-371/10, EU:C:2011:785, bod 58) – dále – v různých dalších souvislostech – rozsudky ze dne 15. května 2008, Lidl Belgium (C-414/06, EU:C:2008:278, bod 33), ze dne 7. listopadu 2013, K (C-322/11, EU:C:2013:716, bod 51), a ze dne 21. prosince 2023, Cofidis (C-340/22, EU:C:2023:1019, bod 60).
49– Rozsudek ze dne 26. února 2019 (C-581/17, EU:C:2019:138).
50– Podrobněji viz mé úvahy k první a druhé předběžné otázce (zejména body 37 až 39 a 74 tohoto stanoviska).
51– Viz v této souvislosti mé výše uvedené úvahy, zejména k první předložené otázce (bod 47 tohoto stanoviska).
52– Rozsudky ze dne 26. února 2019, Wächtler (C-581/17, EU:C:2019:138, bod 64); v tomtéž smyslu rozsudky ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus (C-371/10, EU:C:2011:785, body 68 až 73), ze dne 6. září 2012, Komise v. Portugalsko (C-38/10, EU:C:2012:521, body 31 až 33), a ze dne 23. listopadu 2017, A (C-292/16, EU:C:2017:888, body 35 a 36).
53– Rozsudek ze dne 26. února 2019 (C-581/17, EU:C:2019:138, body 63 až 66).
54– Srov. rozsudek ze dne 26. února 2019, Wächtler (C-581/17, EU:C:2019:138, bod 66), v němž Soudní dvůr v zásadě uznal, že „okamžitý výběr dotčené daně k okamžiku přenesení bydliště daňového poplatníka může být v zásadě odůvodněn nezbytností zajistit účinný výběr daňových dluhů.“)
55– Viz rozsudky ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus (C-371/10, EU:C:2011:785, body 73 a 74), ze dne 23. ledna 2014, DMC (C-164/12, EU:C:2014:20, body 65 a 69), a ze dne 26. února 2019, Wächtler (C-581/17, EU:C:2019:138, bod 66).
56– Rozsudky ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus (C-371/10, EU:C:2011:785, bod 78), ze dne 25. dubna 2013, Komise v. Španělsko (C-64/11, EU:C:2013:264, bod 38), a ze dne 26. února 2019, Wächtler (C-581/17, EU:C:2019:138, bod 65).
57– Viz rozsudek ze dne 26. února 2019 (C-581/17, EU:C:2019:138, bod 66).
58– V tomto smyslu již rozsudek ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus (C-371/10, EU:C:2011:785, bod 70), jakož i dále mé stanovisko ze dne 8. září 2011 v této věci (EU:C:2011:563, body 69 až 71).
59– Rozsudky ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus (C-371/10, EU:C:2011:785, bod 74), ze dne 23. ledna 2014, DMC (C-164/12, EU:C:2014:20, bod 62), ze dne 21. května 2015, Verder LabTec (C-657/13, EU:C:2015:331, bod 50), ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Portugalsko (C-503/14, EU:C:2016:979, bod 59, poslední věta), a ze dne 16. února 2023, Gallaher (C-707/20, EU:C:2023:101, bod 91, poslední část věty).
60– Rozsudek ze dne 18. července 2013, Komise v. Dánsko (C-261/11, EU:C:2013:480, body 35 až 37); podobně rozsudky ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus (C-371/10, EU:C:2011:785, bod 49), a ze dne 23. ledna 2014, DMC (C-164/12, EU:C:2014:20, body 51 až 53).
61– Viz rozsudek ze dne 26. února 2019 (C-581/17, EU:C:2019:138, bod 68).
62– V tomto ohledu viz již mé úvodní poznámky v bodě 2 tohoto stanoviska.
63– Rozsudek ze dne 26. února 2019, Wächtler (C-581/17, EU:C:2019:138, bod 68).
64– Rozsudky ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus (C-371/10, EU:C:2011:785, bod 85), ze dne 6. září 2012, Komise v. Portugalsko (C-38/10, EU:C:2012:521, bod 31), ze dne 16. dubna 2015, Komise v. Německo (C-591/13, EU:C:2015:230, bod 67), ze dne 14. září 2017, Trustees of the P Panayi Accumulation & Maintenance Settlements (C-646/15, EU:C:2017:682, bod 59), a ze dne 16. února 2023, Gallaher (C-707/20, EU:C:2023:101, bod 90).
65 V tomto smyslu rozsudky ze dne 23. ledna 2014, DMC (C‑164/12, EU:C:2014:20, bod 61), ze dne 6. září 2012, Komise v. Portugalsko (C‑38/10, EU:C:2012:521, bod 32), a ze dne 16. dubna 2015, Komise v. Německo (C‑591/13, EU:C:2015:230, bod 73).
66– V tomto smyslu rozsudek ze dne 11. března 2004, de Lasteyrie du Saillant (C-9/02, EU:C:2004:138, body 47 a 56), ze dne 25. dubna 2013, Komise v. Španělsko (C-64/11, EU:C:2013:264, bod 37), a ze dne 26. února 2019, Wächtler (C-581/17, EU:C:2019:138, bod 68), posledně uvedený rozsudek se týká Dohody se Švýcarskou konfederací o volném pohybu osob.
67– Rozsudky ze dne 23. ledna 2014, DMC (C-164/12, EU:C:2014:20, body 62 a 64), a ze dne 21. května 2015, Verder LabTec (C-657/13, EU:C:2015:331, bod 52).
68– Článek 5 odst. 2 směrnice 2016/1164 (směrnice „ATAD“).
69– Takto v rozsudcích ze dne 11. března 2004, de Lasteyrie du Saillant (C-9/02, EU:C:2004:138), ze dne 7. září 2006, N (C-470/04, EU:C:2006:525), a ze dne 26. února 2019, Wächtler (C-581/17, EU:C:2019:138). Naproti tomu svěřenští správci uvedení v rozsudku ze dne 14. září 2017, Trustees of the P Panayi Accumulation & Maintenance Settlements (C-646/15, EU:C:2017:682), samotní nepodléhali dani při odchodu jako fyzické osoby.
70– Rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Portugalsko (C-503/14, EU:C:2016:979, bod 56, pokud jde o odůvodnění založené na vyváženém rozdělení daňové pravomoci mezi členskými státy). Rovněž rozsudek ze dne 12. července 2012, Komise v. Španělsko (C-127/09, EU:C:2012:439) se týká fyzických osob.