<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?><CONCLUSION NNC="YES" xmlns:fmx="http://opoce" xmlns:xsi="http://www.w3.org/2001/XMLSchema-instance" xsi:noNamespaceSchemaLocation="http://formex.publications.europa.eu/schema/formex-05.21-20110601.xd"><BIB.CONCLUSION><REF.CASE FILE="ECRCJ2010CSB.1001016101.case.xml"><NO.CASE>C-81/09</NO.CASE></REF.CASE><NO.CELEX>62009CC0081</NO.CELEX><NO.SEQ>0026.0001</NO.SEQ><PAGE.FIRST.ECR>I-10163</PAGE.FIRST.ECR><PAGE.SEQ>1</PAGE.SEQ><PAGE.LAST.ECR>I-10205</PAGE.LAST.ECR><PAGE.TOTAL>43</PAGE.TOTAL></BIB.CONCLUSION><CURR.TITLE><LEFT>STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY V. TRSTENJAK – VĚC C-81/09</LEFT><RIGHT>IDRYMA TYPOU</RIGHT></CURR.TITLE><TITLE><TI><P><HT TYPE="UC">Stanovisko generální advokátky</HT></P><P><HT TYPE="UC">Verici Trstenjak</HT></P><P>přednesené dne <DATE ISO="20100602">2. června 2010</DATE><NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0001"><P>Původní jazyk: němčina.</P></NOTE></P></TI></TITLE><CONTENTS.CONCLUSION><TOC><TITLE><TI><P>Obsah</P></TI></TITLE><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>I –</NO.ITEM><ITEM.CONT>Úvod</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10165</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>II –</NO.ITEM><ITEM.CONT>Právní rámec</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10166</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>A –</NO.ITEM><ITEM.CONT>Právo Společenství</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10166</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>1.</NO.ITEM><ITEM.CONT>Primární právo</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10166</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>2.</NO.ITEM><ITEM.CONT>Sekundární právo</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10167</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>a)</NO.ITEM><ITEM.CONT>Směrnice 68/151/EHS</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10167</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.ITEM><NO.ITEM>b)</NO.ITEM><ITEM.CONT>Směrnice 89/667/EHS</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10168</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK></TOC.BLK></TOC.BLK></TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>B –</NO.ITEM><ITEM.CONT>Vnitrostátní právo</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10168</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK></TOC.BLK></TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>III –</NO.ITEM><ITEM.CONT>Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10170</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>IV –</NO.ITEM><ITEM.CONT>Řízení u Soudního dvora</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10171</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>V –</NO.ITEM><ITEM.CONT>Hlavní argumenty stran</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10171</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>VI –</NO.ITEM><ITEM.CONT>Právní posouzení</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10172</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>A –</NO.ITEM><ITEM.CONT>Úvodní poznámky</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10172</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>1.</NO.ITEM><ITEM.CONT>Sbližování právních předpisů jako nástroj evropského práva společností</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10172</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.ITEM><NO.ITEM>2.</NO.ITEM><ITEM.CONT>Předmět právní úpravy směrnice 68/151</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10173</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK></TOC.BLK><?PAGE NO="I-10164"?><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>B –</NO.ITEM><ITEM.CONT>K předběžné otázce</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10174</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>1.</NO.ITEM><ITEM.CONT>Sekundární právo jako kritérium přezkumu</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10176</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>a)</NO.ITEM><ITEM.CONT>Použitelnost směrnice 68/151</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10176</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>i)</NO.ITEM><ITEM.CONT>Existence akciové společnosti ve smyslu článku 1 směrnice 68/151</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10176</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.ITEM><NO.ITEM>ii)</NO.ITEM><ITEM.CONT>Uznání omezení ručení</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10176</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.ITEM><NO.ITEM>iii)</NO.ITEM><ITEM.CONT>Ručení za závazky akciové společnosti</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10178</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.ITEM><NO.ITEM>iv)</NO.ITEM><ITEM.CONT>Rozsah ručení akciové společnosti</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10180</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK></TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>b)</NO.ITEM><ITEM.CONT>Slučitelnost se směrnicí 68/151</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10180</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK></TOC.BLK></TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>2.</NO.ITEM><ITEM.CONT>Slučitelnost s primárním právem</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10183</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>a)</NO.ITEM><ITEM.CONT>Přípustnost použití primárního práva</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10183</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>b)</NO.ITEM><ITEM.CONT>Svoboda usazování</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10184</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>i)</NO.ITEM><ITEM.CONT>Použitelnost článků 43 ES a 48 ES</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10184</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>ii)</NO.ITEM><ITEM.CONT>Omezení svobody usazování</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10187</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>–</NO.ITEM><ITEM.CONT>Článek 43 ES jakožto všeobecný zákaz omezení</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10187</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.ITEM><NO.ITEM>–</NO.ITEM><ITEM.CONT>Možnost teleologického vymezení zákazu omezení</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10189</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK></TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>iii)</NO.ITEM><ITEM.CONT>Odůvodnění omezení svobody usazování</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10191</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>–</NO.ITEM><ITEM.CONT>Ochrana základních práv jako oprávněného zájmu</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10192</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.ITEM><NO.ITEM>–</NO.ITEM><ITEM.CONT>Přezkum proporcionality</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10193</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK></TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>iv)</NO.ITEM><ITEM.CONT>Dílčí závěr</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10200</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK></TOC.BLK></TOC.BLK><?PAGE NO="I-10165"?><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>c)</NO.ITEM><ITEM.CONT>Volný pohyb kapitálu</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10200</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>i)</NO.ITEM><ITEM.CONT>Použitelnost článku 56 ES</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10200</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>ii)</NO.ITEM><ITEM.CONT>Omezení volného pohybu kapitálu</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10201</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>–</NO.ITEM><ITEM.CONT>Článek 56 ES jakožto všeobecný zákaz omezení</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10201</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.ITEM><NO.ITEM>–</NO.ITEM><ITEM.CONT>Možnost teleologického vymezení zákazu omezení</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10202</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK></TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>iii)</NO.ITEM><ITEM.CONT>Odůvodnění</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10203</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>–</NO.ITEM><ITEM.CONT>Ochrana základních práv jako oprávněný zájem</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10203</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.ITEM><NO.ITEM>–</NO.ITEM><ITEM.CONT>Přezkum proporcionality</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10203</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK></TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>iv)</NO.ITEM><ITEM.CONT>Dílčí závěr</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10204</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK></TOC.BLK></TOC.BLK></TOC.BLK></TOC.BLK></TOC.BLK></TOC.BLK></TOC.BLK></TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>VII –</NO.ITEM><ITEM.CONT>Závěry</ITEM.CONT><ITEM.REF>I - 10204</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK></TOC><GR.SEQ LEVEL="1"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD">I –</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Úvod</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>1.</NO.P><TXT>Základem projednávané věci je žádost řecké Symvoulio tis Epikrateias (Státní rada; dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0001" REF.END="QE0001"/>předkládající soud<QUOT.END REF.START="QS0001" CODE="201C" ID="QE0001"/>) o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 234 ES<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0002"><P>Řízení o rozhodnutí o předběžné otázce je nyní podle Lisabonské smlouvy pozměňující smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství ze dne <DATE ISO="20071213">13. prosince 2007</DATE> (<REF.DOC.OJ COLL="C" NO.OJ="306" PAGE.FIRST="1" DATE.PUB="2007">Úř. věst. C 306, s. 1</REF.DOC.OJ>) upraveno v článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.</P></NOTE>, prostřednictvím níž je Soudní dvůr žádán o výklad první směrnice Rady 68/151/EHS ze dne <DATE ISO="19680309">9. března 1968</DATE> o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0003"><P><REF.DOC.OJ COLL="L" NO.OJ="065" PAGE.FIRST="8" DATE.PUB="1968">Úř. věst. L 65, s. 8</REF.DOC.OJ>; Zvl. vyd. 17/01, s. 3.</P></NOTE>.</TXT></NP><NP><NO.P>2.</NO.P><TXT>Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká sporu mezi Idryma Typou A.E. (dále<?PAGE NO="I-10166"?> jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0002" REF.END="QE0002"/>žalobkyně v původním řízení<QUOT.END REF.START="QS0002" CODE="201C" ID="QE0002"/>), akciovou společností činnou v oblasti tisku a televizního vysílání, a Ypourgos Typou kai Meson Mazikis Enimerosis (ministr pro tisk a sdělovací prostředky, dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0003" REF.END="QE0003"/>žalovaný v původním řízení<QUOT.END REF.START="QS0003" CODE="201C" ID="QE0003"/>), jehož předmětem je zákonnost pokuty, která byla uložena žalobkyni v původním řízení z důvodu porušení zákonných předpisů a pravidel profesní etiky upravujících provozování televizních stanic, přičemž za její zaplacení ručí společně a nerozdílně žalobkyně, jakož i její akcionáři a členové správní rady.</TXT></NP><NP><NO.P>3.</NO.P><TXT>Z právního hlediska vyvstávají v souvislosti s touto žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce dvě právní otázky, které spolu úzce souvisejí. Podstatou první otázky je, zda v právu společností Evropské unie existuje dostatečně určitý koncept právní formy akciové společnosti, který stejně tak jako právní řády mnoha členských států uznává zásadu, podle níž je ručení kapitálové společnosti omezeno do výše jejího majetku. Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda právě uvedená zásada dovoluje za okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, toto omezení ručení neuplatnit. Rozšíření ručení akciové společnosti na majetek společníků by totiž bylo možné pouze v případě slučitelnosti takzvaného <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0004" REF.END="QE0004"/>neuplatnění omezení ručení<QUOT.END REF.START="QS0004" CODE="201C" ID="QE0004"/> s právem Společenství.</TXT></NP></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="1"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD">II –</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Právní rámec</HT></TXT></NP></TI></TITLE><GR.SEQ LEVEL="2"><TITLE><TI><NP><NO.P>A –</NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Právo Společenství</HT></TXT></NP></TI></TITLE><GR.SEQ LEVEL="3"><TITLE><TI><NP><NO.P>1.</NO.P><TXT>Primární právo</TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>4.</NO.P><TXT>Článek 43 ES zní:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><ALINEA><P><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0005" REF.END="QE0005"/>V rámci níže uvedených ustanovení jsou zakázána omezení svobody usazování pro státní příslušníky jednoho členského státu na území státu druhého. Stejně tak jsou zakázána omezení při zřizování zastoupení, poboček nebo dceřiných společností státními příslušníky jednoho členského státu usazenými na území druhého státu.</P><P>Svoboda usazování zahrnuje přístup k samostatně výdělečným činnostem a jejich výkon, jakož i zřizování a řízení podniků, zejména společností ve smyslu čl. 48 druhého pododstavce, za podmínek stanovených pro vlastní státní příslušníky právem země usazení, nestanoví-li kapitola o pohybu kapitálu jinak.<QUOT.END REF.START="QS0005" CODE="201C" ID="QE0005"/></P></ALINEA></QUOT.S></P></NP><NP><NO.P>5.</NO.P><TXT>Článek 44 ES stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><PARAG IDENTIFIER="044.001"><NO.PARAG><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0006" REF.END="QE0006"/>1.</NO.PARAG><ALINEA>Rada přijme na návrh Komise postupem podle článku 251 po konzultaci<?PAGE NO="I-10167"?> s Hospodářským a sociálním výborem směrnice k zavedení svobody usazování v určité oblasti činnosti.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="044.002"><NO.PARAG>2.</NO.PARAG><ALINEA><P>Rada a Komise plní úkoly, které pro ně vyplývají z předchozích ustanovení, přičemž zejména:</P><P>[…]</P><LIST TYPE="alpha"><ITEM><NP><NO.P>g)</NO.P><TXT>v míře nezbytné k dosažení jejich rovnocennosti koordinují záruky, které jsou pro ochranu zájmů společníků i třetích osob vyžadovány v členských státech od společností ve smyslu čl. 48 druhého pododstavce.<QUOT.END REF.START="QS0006" CODE="201C" ID="QE0006"/></TXT></NP></ITEM></LIST></ALINEA></PARAG></QUOT.S></P></NP><NP><NO.P>6.</NO.P><TXT>Článek 48 ES zní:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><ALINEA><P><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0007" REF.END="QE0007"/>Se společnostmi založenými podle práva některého členského státu, jež mají své sídlo, svou ústřední správu nebo hlavní provozovnu uvnitř Společenství, se pro účely této kapitoly zachází stejně jako s fyzickými osobami, které jsou státními příslušníky členských států.</P><P>Společnostmi se rozumějí společnosti založené podle občanského nebo obchodního práva včetně družstev a jiné právnické osoby veřejného nebo soukromého práva s výjimkou neziskových organizací.<QUOT.END REF.START="QS0007" CODE="201C" ID="QE0007"/></P></ALINEA></QUOT.S></P></NP><NP><NO.P>7.</NO.P><TXT>Článek 56 ES stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><PARAG IDENTIFIER="056.001"><NO.PARAG><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0008" REF.END="QE0008"/>1.</NO.PARAG><ALINEA>V rámci této kapitoly jsou zakázána všechna omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy a mezi členskými státy a třetími zeměmi.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="056.002"><NO.PARAG>2.</NO.PARAG><ALINEA>V rámci této kapitoly jsou zakázána všechna omezení plateb mezi členskými státy a mezi členskými státy a třetími zeměmi.<QUOT.END REF.START="QS0008" CODE="201C" ID="QE0008"/></ALINEA></PARAG></QUOT.S></P></NP></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="3"><TITLE><TI><NP><NO.P>2.</NO.P><TXT>Sekundární právo</TXT></NP></TI></TITLE><GR.SEQ LEVEL="4"><TITLE><TI><NP><NO.P>a)</NO.P><TXT>Směrnice 68/151/EHS</TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>8.</NO.P><TXT>Směrnice 68/151, použitelná <HT TYPE="ITALIC">ratione temporis,</HT> stanovila až do svého zrušení směrnicí 2009/101/ES<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0004"><P>Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/101/ES ze dne <DATE ISO="20090916">16. září 2009</DATE> o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 48 druhého pododstavce Smlouvy, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření (<REF.DOC.OJ COLL="L" NO.OJ="258" PAGE.FIRST="11" DATE.PUB="2009">Úř. věst. L 258, s. 11</REF.DOC.OJ>).</P></NOTE>, která vstoupila v platnost dne <DATE ISO="20091021">21. října 2009</DATE>, koordinaci ochranných opatření v rámci práva společností v členských státech na ochranu zájmů společníků a třetích osob.</TXT></NP><?PAGE NO="I-10168"?><NP><NO.P>9.</NO.P><TXT>Z odůvodnění této směrnice na jedné straně vyplývá, že <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0009" REF.END="QE0009"/>koordinace uvedená v čl. 54 odst. 3 písm. g) [Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství] a v Obecném programu pro odstranění omezení svobody usazování je naléhavá, zejména s ohledem na akciové společnosti, [komanditní společnosti na akcie] a společnosti s ručením omezeným, neboť činnost těchto společností často překračuje hranice státních území<QUOT.END REF.START="QS0009" CODE="201C" ID="QE0009"/>. Kromě toho se v odůvodnění této směrnice poukazuje na to, že <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0010" REF.END="QE0010"/>v těchto oblastech musí být předpisy Společenství pro tyto společnosti přijaty současně, neboť poskytují vůči třetím osobám pouze záruku obchodního jmění<QUOT.END REF.START="QS0010" CODE="201C" ID="QE0010"/>.</TXT></NP><NP><NO.P>10.</NO.P><TXT>Článek 1 této směrnice ve znění aktu o přistoupení Řecka<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0005"><P><REF.DOC.OJ COLL="L" NO.OJ="291" DATE.PUB="1979">Úř. věst. 1979, L 291</REF.DOC.OJ>.</P></NOTE> stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><ALINEA><P><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0011" REF.END="QE0011"/>Koordinační opatření stanovená touto směrnicí se použijí na právní a správní předpisy členských států, které se vztahují na tyto formy společností: […]</P><P>v Řecku:</P><P>ανώνυμη εταιρία, εταιρία περιωρισμένης ευθύνης, ετερόρρυθμη κατά μετοχές εταιρία [akciová společnost, komanditní společnost na akcie, společnost s ručením omezeným].<QUOT.END REF.START="QS0011" CODE="201C" ID="QE0011"/></P></ALINEA></QUOT.S></P></NP><NP><NO.P>11.</NO.P><TXT>Směrnice 68/51 zahrnuje tři oddíly. Oddíl 1 upravuje zveřejňování aktů společnosti, oddíl 2 obsahuje ustanovení týkající se platnosti závazků převzatých společností a oddíl 3 upravuje případnou neplatnost společnosti.</TXT></NP></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="4"><TITLE><TI><NP><NO.P>b)</NO.P><TXT>Směrnice 89/667/EHS</TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>12.</NO.P><TXT>Dvanáctá směrnice Rady 89/667/EHS ze dne <DATE ISO="19891221">21. prosince 1989</DATE> v oblasti práva společností o společnostech s ručením omezeným s jediným společníkem<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0006"><P><REF.DOC.OJ COLL="L" NO.OJ="395" PAGE.FIRST="40" DATE.PUB="1989">Úř. věst. L 395, s. 40</REF.DOC.OJ>; Zvl. vyd. 17/01, s. 104.</P></NOTE> stanoví ve svém odůvodnění, že <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0012" REF.END="QE0012"/>je třeba vytvořit právní nástroj umožňující omezení ručení jednotlivého podnikatele v celém Společenství, aniž tím jsou dotčeny právní předpisy členských států, které ukládají tomuto jednotlivému podnikateli ve výjimečných případech ručení za závazky podniku<QUOT.END REF.START="QS0012" CODE="201C" ID="QE0012"/>.</TXT></NP></GR.SEQ></GR.SEQ></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="2"><TITLE><TI><NP><NO.P>B –</NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Vnitrostátní právo</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>13.</NO.P><TXT>Článek 5 odst. 1 řecké ústavy zakotvuje právo všech občanů na svobodný rozvoj vlastní osobnosti a na účast na společenském, hospodářském a politickém životě při dodržování<?PAGE NO="I-10169"?> práv ostatních osob, ústavy a dobrých mravů. Podle odstavce 3 téhož článku je osobní svoboda nedotknutelná.</TXT></NP><NP><NO.P>14.</NO.P><TXT>Článek 106 odst. 2 ústavy stanoví, že soukromá podnikatelská činnost nesmí být vykonávána na úkor svobody a lidské důstojnosti, přičemž podle čl. 15 odst. 2 ústavy, ve znění předcházejícím její novelizaci z roku 2001, zajišťuje rozhlasové a televizní vysílání podléhající státní kontrole šíření objektivních informací a kvalitní úroveň vysílání.</TXT></NP><NP><NO.P>15.</NO.P><TXT>Zákon č. 2328/1995 upravuje činnost soukromých televizí. Podle jeho čl. 1 odst. 9 musí být akciemi akciových společností provozujících televizní stanice akcie na jméno. Podle jeho čl. 1 odst. 10 může být každá akciová společnost držitelem pouze jedné licence na zřízení, správu a provozování televizní stanice nebo mít účast pouze v jedné společnosti, jež je držitelem takové licence. Účast fyzické nebo právnické osoby v takové společnosti nesmí přesahovat 25 % ze základního kapitálu. Akcionáři, kteří mají podíl převyšující 2,5 % ze základního kapitálu a členové správní rady společnosti, kteří jsou žadateli o licenci na provozování televizní stanice nebo jsou jejími držiteli, nesmí být v minulosti odsouzeni za trestné činy, jež mají za následek nemožnost výkonu veřejné funkce. Pro akcionáře platí kromě toho zákonná povinnost doložit, jakým způsobem nabyli svého majetku. Dále je v čl. 1 odst. 11 stanovena neslučitelnost účasti ve společnosti státem pověřené k výkonu prací nebo k poskytování služeb s účastí ve společnosti provozující televizní stanici. Odstavec 13 téhož článku ukládá povinnost oznámit příslušnému ministrovi veškeré převody akcií v rámci takové společnosti, které převyšují 2,5 % ze základního kapitálu. Článek 3 téhož zákona stanoví pravidla profesní etiky, jimiž se musí televizní stanice řídit, zatímco článek 4 stanoví správní sankce za porušení těchto pravidel. Co se týče těchto sankcí, je v čl. 4 odst. 3 tohoto zákona zejména stanoveno, že pokuty se ukládají společně a nerozdílně, tedy nejen společnosti, jež je držitelem licence na zřízení a provozování televizní stanice, jejím zákonným zástupcům a členům správní rady, nýbrž také všem akcionářům, kteří mají ve společnosti podíl převyšující 2,5 % ze základního kapitálu.</TXT></NP><NP><NO.P>16.</NO.P><TXT>Zákon č. 2190/1920 obsahuje obecnou právní úpravu akciových společností. Podle jeho článku 1 je akciovou společností<?PAGE NO="I-10170"?> <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0013" REF.END="QE0013"/>kapitálová společnost, jež má právní subjektivitu a ručí za své závazky pouze svým majetkem<QUOT.END REF.START="QS0013" CODE="201C" ID="QE0013"/>.</TXT></NP></GR.SEQ></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="1"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD">III –</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>17.</NO.P><TXT>Rozhodnutím ze dne <DATE ISO="20010511">11. května 2001</DATE> uložil žalovaný v původním řízení pokutu ve výši <FT TYPE="NUMBER">10000000</FT> GRD akciové společnosti <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0014" REF.END="QE0014"/>Nea Tileorasi<QUOT.END REF.START="QS0014" CODE="201C" ID="QE0014"/>, která je majitelkou televizní stanice <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0015" REF.END="QE0015"/>Star Channel<QUOT.END REF.START="QS0015" CODE="201C" ID="QE0015"/>, přičemž za její zaplacení ručí společně a nerozdílně i její akcionáři a členové správní rady. Pokuta byla uložena na základě zprávy Ethniko Symvoulio Radiotileorasis (Národní rada pro rozhlasové a televizní vysílání, dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0016" REF.END="QE0016"/>ESR<QUOT.END REF.START="QS0016" CODE="201C" ID="QE0016"/>), věcně příslušného nezávislého orgánu, neboť odvysíláním informací v rámci hlavní zpravodajské relace televizní stanice <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0017" REF.END="QE0017"/>Star Channel<QUOT.END REF.START="QS0017" CODE="201C" ID="QE0017"/> dne <DATE ISO="20000211">11. února 2000</DATE> došlo k porušení povinnosti respektování osobnosti, cti, dobrého jména a soukromí, jakož i presumpce neviny ve vztahu ke dvěma zpěvákům a jednomu módnímu návrháři.</TXT></NP><NP><NO.P>18.</NO.P><TXT>Žalobkyně v původním řízení, která je akcionářem společnosti Nea Tileorasi, podala u předkládajícího soudu návrh na zrušení ministerského rozhodnutí, jímž byla pokuta uložena, a rozhodnutí ESR, na kterém spočívalo ministerské rozhodnutí.</TXT></NP><NP><NO.P>19.</NO.P><TXT>Jak vyplývá z předkládacího usnesení, předkládající soud se v rámci tohoto řízení zabýval jak ústavností, tak také slučitelností právní úpravy v čl. 4 odst. 3 zákona 2328/95 s právem Společenství.</TXT></NP><NP><NO.P>20.</NO.P><TXT>Předkládací soud na jedné straně přezkoumal, zda právní úprava, která stanoví ukládání pokut společně a nerozdílně jak společnosti, tak i určité kategorii akcionářů, je v souladu s ustanoveními řecké ústavy o hospodářské svobodě. Na druhé straně předkládající soud přezkoumal, zda sporná právní úprava spadá do působnosti směrnice 68/151 a zda je slučitelná s jejím článkem 1. Členové kolegia příslušného soudu přitom zastávali rozdílné právní názory.</TXT></NP><NP><NO.P>21.</NO.P><TXT>Předkládající soud vyjadřuje ve svém předkládacím usnesení pochybnost v souvislosti s výkladem směrnice 68/151. Přerušil tedy řízení a předložil Soudnímu dvoru k rozhodnutí tuto předběžnou otázku:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><P><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0018" REF.END="QE0018"/>Brání směrnice 68/151/EHS, která v článku 1 stanoví, že: <QUOT.START CODE="201A" ID="QS0019" REF.END="QE0019"/>Koordinační opatření stanovená touto směrnicí se použijí na právní a správní předpisy členských států, které se vztahují na tyto formy společností: [...] – v Řecku: ανώνυμη εταιρία [akciová společnost]<QUOT.END REF.START="QS0019" CODE="2018" ID="QE0019"/>, přijetí vnitrostátní právní úpravy, jako je čl. 4 odst. 3 zákona č. 2328/1995, v rozsahu, v němž stanoví, že pokuty udělené v souladu s výše uvedenými odstavci téhož článku v případě<?PAGE NO="I-10171"?> porušení platné právní úpravy a pravidel profesní etiky upravujících provozování televizních stanic se ukládají nejen společnosti, jež je držitelem licence na zřízení a provozování televizní stanice, ale společně a nerozdílně také všem akcionářům s podílem převyšujícím 2,5 % ze základního kapitálu?<QUOT.END REF.START="QS0018" CODE="201C" ID="QE0018"/></P></QUOT.S></P></NP></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="1"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD">IV –</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Řízení u Soudního dvora</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>22.</NO.P><TXT>Předkládací usnesení ze dne <DATE ISO="20080917">17. září 2008</DATE> došlo kanceláři Soudního dvora dne <DATE ISO="20090226">26. února 2009</DATE>.</TXT></NP><NP><NO.P>23.</NO.P><TXT>Písemná vyjádření předložily řecká vláda a Komise, a to ve lhůtě stanovené v článku 23 statutu Soudního dvora.</TXT></NP><NP><NO.P>24.</NO.P><TXT>Na jednání konaném dne <DATE ISO="20100311">11. března 2010</DATE> přednesli [zmocněnci Řecké republiky a zástupci Komise] ústní vyjádření.</TXT></NP></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="1"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD">V –</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Hlavní argumenty stran</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>25.</NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Řecká vláda</HT> a <HT TYPE="ITALIC">Komise</HT> se ve svých vyjádřeních shodují v tom, že článek 1 směrnice 68/151 nebrání vnitrostátnímu právnímu předpisu, jako je čl. 4 odst. 3 zákona 2328/95.</TXT></NP><NP><NO.P>26.</NO.P><TXT>Jak řecká vláda, tak také Komise jsou toho názoru, že cílem směrnice 68/151 není harmonizace konceptu, respektive pojmu <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0020" REF.END="QE0020"/>akciová společnost<QUOT.END REF.START="QS0020" CODE="201C" ID="QE0020"/>, nýbrž pouze stanoví výčet forem společností již existujících v členských státech, na něž se použijí její ustanovení.</TXT></NP><NP><NO.P>27.</NO.P><TXT>Členské státy jsou proto oprávněny vytvářet nové formy společností nebo ukládat společnostem uvedeným v článku 1 směrnice 68/151 další povinnosti. <HT TYPE="ITALIC">Komise</HT> odkazuje v této souvislosti na směrnici 89/667, která ve své preambuli uznává nutnost zachovat taková vnitrostátní ustanovení, jež ve výjimečných případech ukládají jednotlivému podnikateli povinnost ručení za závazky podniku, a to odchylně od v této směrnici rovněž uvedeného právního nástroje omezení ručení společnosti, který má být podle směrnice poskytnut jednotlivému podnikateli v celém Společenství. Jak <HT TYPE="ITALIC">řecká vláda,</HT> tak také <HT TYPE="ITALIC">Komise</HT> dospívají k závěru, že právo Společenství nezaručuje akcionářům osvobození od ručení za závazky akciové společnosti.</TXT></NP><?PAGE NO="I-10172"?><NP><NO.P>28.</NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Řecká vláda</HT> podpůrně uvádí, že čl. 4 odst. 3 zákona 2328/95 nevytváří ze společného a nerozdílného ručení společníků, jejichž podíl převyšuje 2,5 % ze základního kapitálu obecné pravidlo. Toto ustanovení spíše stanoví pro případ porušení zákonných předpisů a pravidel profesní etiky upravujících provozování televizních stanic ukládání pokut jak společnosti, která je majitelkou licence pro provoz televizních stanice, tak i společníkům, kteří hrají zvláštní úlohu při založení a fungování společnosti.</TXT></NP></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="1"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD">VI –</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Právní posouzení</HT></TXT></NP></TI></TITLE><GR.SEQ LEVEL="2"><TITLE><TI><NP><NO.P>A –</NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Úvodní poznámky</HT></TXT></NP></TI></TITLE><GR.SEQ LEVEL="3"><TITLE><TI><NP><NO.P>1.</NO.P><TXT>Sbližování právních předpisů jako nástroj evropského práva společností</TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>29.</NO.P><TXT>Právo společností Evropské unie se zabývá především rámcovými podmínkami pro podniky národního nebo evropského původu na vnitřním trhu<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0007"><P>Viz Behrens, P., <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0021" REF.END="QE0021"/>Gesellschaftsrecht<QUOT.END REF.START="QS0021" CODE="201C" ID="QE0021"/>, v: <HT TYPE="ITALIC">Handbuch des EU-Wirtschaftsrechts</HT> (Vyd. Manfred A. Dauses), E. III, bod 3, s. 3.</P></NOTE>. Konkrétní úprava těchto rámcových podmínek je vedena snahou jednak o harmonizaci vnitrostátních systémů práva společností v členských státech a jednak o vytvoření nadnárodního systému práva společností primárně zakotveného v právu Unie.</TXT></NP><NP><NO.P>30.</NO.P><TXT>Snaha o sblížení pravidel práva společností existujících v jednotlivých členských státech má různé důvody. Hlavním spojovacím prvkem je svoboda usazování stanovená v článku 43 ES, která se podle článku 48 ES vztahuje rovněž na společnosti a podle níž je třeba odstranit omezení svobody usazování pro státní příslušníky jednoho členského státu na území státu druhého<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0008"><P>Viz Rondinelli, M., <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0022" REF.END="QE0022"/>Il proceso di armonizzazione del diritto societario europeo<QUOT.END REF.START="QS0022" CODE="201C" ID="QE0022"/>, <HT TYPE="ITALIC">Percorsi di diritto societario europeo</HT>, Turín 2000, s. 38, který poukazuje na úzkou souvislost mezi harmonizací práva společností Evropské unie a svobodou usazování. Takto také Grünwald, A., <HT TYPE="ITALIC">Europäisches Gesellschaftsrecht</HT>, Vídeň 1999, s. 12, a Mustaki, G./Engammare, V., <HT TYPE="ITALIC">Droit européen des sociétés</HT>, Basilej 2009, s. 105.</P></NOTE>. Právě pro společnosti však platí, že svého práva na svobodu usazování mohou fakticky využít nebo jej využívají pouze v případě harmonizovaných právních rámcových podmínek. Další podnět k harmonizaci práva spočívá na poznatku, že rozhodnutí o umístění podniku mají být přijímána v zájmu celého hospodářství Unie na základě racionálních ekonomických hledisek, a nikoli podle toho, kde jsou pro podnik<?PAGE NO="I-10173"?> nejvýhodnější rámcové podmínky z hlediska práva společností<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0009"><P>Podle názoru Rondinelli, M., výše uvedené dílo (poznámka pod čarou 8), s. 38, má být harmonizací práva zabráněno tomu, aby rozhodnutí o umístění a pohyby kapitálu nebyly prováděny na základě ekonomických hledisek, nýbrž podle toho, kde existují nejvýhodnější rámcové podmínky práva společností.</P></NOTE>. Dále má být prostřednictvím sbližování právních řádů členských států zajištěno, aby podmínky hospodářské soutěže pro podniky v Unii byly v nejvyšší možné míře rovné. Konečně existence srovnatelných právních rámcových podmínek přispívá k tomu, aby přeshraniční investice podniků a společníků byly prováděny ve prospěch hospodářského a sociálního rozvoje v Unii.</TXT></NP></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="3"><TITLE><TI><NP><NO.P>2.</NO.P><TXT>Předmět právní úpravy směrnice 68/151</TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>31.</NO.P><TXT>Směrnice 68/151 přijatá dne <DATE ISO="19680309">9. března 1968</DATE>, tedy deset let po vstupu v platnost Římských smluv, není pouze první směrnicí v oblasti práva společností, nýbrž je vůbec prvním opatřením ke sbližování práva v oblasti občanského práva<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0010"><P>Viz Habersack, M., <HT TYPE="ITALIC">Europäisches Gesellschaftsrecht</HT>, 3. vydání, Mnichov 2006, § 5, bod 1, s. 82.</P></NOTE>. Směrnice spočívající na právním základě čl. 54 odst. 3 písm. g) Smlouvy EHS [čl. 44 odst. 2 písm. g) ES]<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0011"><P>Odpovídá čl. 50 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie.</P></NOTE>, sleduje ochranu třetích osob, zejména smluvních partnerů společnosti. Tyto osoby mají mít možnost získat nejen nezbytné informace o společnosti, nýbrž se mají rovněž spolehnout na platnost projevů vůle učiněných jménem společnosti, jakož i na existenci společnosti zapsané v rejstříku<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0012"><P>Viz Hempel, K., <HT TYPE="ITALIC">Kommentar zu EU- und EG-Vertrag</HT> (Vyd. Heinz Mayer), článek 44, bod 19, s. 19; Rondinelli, M., výše uvedené dílo (poznámka pod čarou 8), s. 42.</P></NOTE>. Podle čtvrtého a šestého bodu odůvodnění této směrnice je tedy jejím cílem koordinace předpisů členských států o zveřejňování podstatných údajů týkajících se společnosti, o platnosti převzatých závazků a o neplatnosti společnosti. Taková pravidla o ochraně právních vztahů byla sice známa v právních řádech všech zakládajících států. Nebyla však nikterak rovnocenná. Vzhledem k přibývajícímu nárůstu přeshraničních činností společností považovaly tudíž členské státy sbližování vnitrostátních předpisů za neodkladné, a to za účelem zajištění rovnocenné ochrany právních vztahů v rámci celého Společenství obecně a zejména za účelem ochrany věřitelů.</TXT></NP><NP><NO.P>32.</NO.P><TXT>Přijetí směrnice předcházela dlouholetá vyjednávání v rámci tehdy ještě šesti zakládajících států Evropského hospodářského společenství. Při přístupu ostatních členských států, mezi nimi Řecka v roce 1981, převzaly tyto státy směrnici 68/151 jakožto součást <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0023" REF.END="QE0023"/>acquis communautaire<QUOT.END REF.START="QS0023" CODE="201C" ID="QE0023"/>. Příslušnými akty o přistoupení byla ustanovení směrnice, zejména článek 1 o dotčených společnostech, přizpůsobena rozšíření skupiny členských států. Toto ustanovení směrnice, o jehož výklad žádá předkládající soud ve své předběžné otázce Soudní dvůr, stanoví osobní<?PAGE NO="I-10174"?> působnost směrnice tím, že uvádí výčet těch forem společností, na něž se směrnice vztahuje v každém jednotlivém členském státě. Jedná se přitom bez výjimky o kapitálové společnosti<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0013"><P>Systém evropského práva společností jakožto oblast práva, v níž se nachází přinejmenším také část práva Společenství, zahrnuje nanejvýše pouze kapitálové společnosti (viz Behrens, P., výše uvedené dílo, [poznámka pod čarou 7], bod 15, s. 8). Svoboda usazování (články 43 ES, 48 ES) jakož i čl. 44 odst. 2 písm. g) ES platí sice jako hlavní kompetenční normy v právu společností Evropské unie pro všechny společnosti, které slouží dosažení zisku, i pro takové společnosti veřejného práva. Bez ohledu na základní svobody však regulační obsah úpravy evropského práva týkající se osobních kapitálových společností představuje pouze jeden právní akt: Statut evropského hospodářského zájmového sdružení (viz Grundmann, S., <HT TYPE="ITALIC">Europäisches Gesellschaftsrecht</HT>, Heidelberg, § 1, bod 12, s. 6). Důvod právního důrazu, který je kladen na akciové společnosti, by mohl spočívat v tom, že tento druh společnosti je pro podniky činné v celém Společenství z důvodu své struktury v podstatě třeba považovat za optimální formu společnosti (viz Grünwald, A., výše uvedené dílo [poznámka pod čarou 8], s. 13).</P></NOTE>, totiž o akciovou společnost, komanditní společnost na akcie a společnost s ručením omezeným, které se bez ohledu na jednotlivé rozdíly v úpravě příslušných forem společností v právu společností členských států vyznačují určitými společnými prvky.</TXT></NP></GR.SEQ></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="2"><TITLE><TI><NP><NO.P>B –</NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">K předběžné otázce</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>33.</NO.P><TXT>Jedním z těchto společných prvků je zásada, jež je v projednávané věci relevantní, a sice zásada omezení ručení kapitálové společnosti za závazky společnosti do výše jejího majetku. Povaha dlužníka a s tím související ručení kapitálové společnosti věřitelům za závazky společnosti spočívá v tom, že je kapitálovým společnostem podle vnitrostátního práva přiznána právní způsobilost. Tato specifická právní způsobilost společnosti má za následek, že závazky převzaté jménem společností nejsou současně závazky společníků. Jako protiváhu omezení ručení do výše majetku právnické osoby musí mít taková akciová společnost a společnost s ručením omezeným základní kapitál, na jehož úpis a zachování právní řád z důvodů ochrany věřitele přísně dbá. Navzdory zásadnímu oddělení majetku společnosti a majetku společníka u kapitálových společností připouští judikatura a legislativa v členských státech výjimečně za zvláštních okolností osobní ručení společníka za závazky společnosti<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0014"><P>K zásadě oddělení majetku společníků a majetku společnosti viz Kraft, A./Kreutz, P., <HT TYPE="ITALIC">Gesellschaftsrecht</HT>, 10. vydání, Berlín 1997, s. 50 a násl., např. oddělení majetku společníků a majetku společnosti u kapitálových společností Kocbek, M., <HT TYPE="ITALIC">Zakon o gospodarskih družbah (ZGD) s komentarjem,</HT> 2. vydání, GV Založba 2002, svazek I, s. 127.</P></NOTE> .</TXT></NP><NP><NO.P>34.</NO.P><TXT>V rozsahu, v němž jsem v tomto ohledu získala přehled, je tato zásada, bez ohledu na jednotlivé rozdíly, uznávána ve všech<?PAGE NO="I-10175"?> členských státech<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0015"><P>Vnitrostátní právní řády upravují omezení ručení kapitálových společností, přičemž jednotlivé formulace se liší. To jednak znamená, že věřitelům se za závazky společnosti ručí pouze majetkem společnosti; jiné právní řády stanoví, že společníci ručí pouze do výše určitého vkladu nebo že neručí osobně. Tím je vždy myšleno, že společníci vůči věřitelům společnosti, tedy ve vztahu navenek, neručí (viz Schwarz, G. C., <HT TYPE="ITALIC">Europäisches Gesellschaftsrecht</HT>, 1. vydání, Baden-Baden 2000, bod 289, s. 187). Německo: § 1 odst. 1 zákona o akciích (Aktiengesetz, AktG) a § 13 odst. 2 zákona o společnostech s ručením omezeným (Gesetz betreffend die Gesellschaften mit beschränkter Haftung, GmbHG) stanoví, že za závazky společnosti vůči věřitelům se jim ručí pouze majetkem společnosti. Francie: čl. L. 223-1 odst. 1 obchodního zákoníku (<HT TYPE="ITALIC">Code de Commerce</HT>) stanoví, že společnost s ručením omezeným (<HT TYPE="ITALIC">société à responsabilité limitée</HT>) je založena jednou nebo více osobami, které ručí za ztráty pouze do výše svých podílů. Stejně tak vyplývá z článku L. 225-1 obchodního zákoníku, že společníci akciové společnosti (<HT TYPE="ITALIC">société anonyme</HT>) ručí za ztráty pouze do výše svých podílů. Rakousko: § 48 spolkového zákona o akciových společnostech (Bundesgesetz über Aktiengesellschaften, AktG) a § 61 odst. 2 zákona o společnostech s omezeným ručením (GmbHG) stanoví, že za závazky společnosti se jejím věřitelům ručí pouze majetkem společnosti. Slovinsko: čl. 7 odst. 2 zákona o společnostech (Zakon o gospodarskih družbah – ZGD-1) stanoví, zákonem se stanoví kdy a jak ručí společníci vedle společnosti. Podle čl. 168 odst. 2 ZGD-1 ručí akciová společnost věřitelům za své závazky celým svým majetkem. Podle čl. 168 odst. 3 ZGD-1 neručí akcionáři věřitelům za závazky společnosti. Podle článku 472 neručí společníci ani za závazky společnosti s ručením omezeným (k tomu viz Kocbek, M., výše uvedené dílo, [poznámka pod čarou 14], svazek I, s. 122, 530 a svazek II, s. 336). Spojené království: kapitálové společnosti, jako <HT TYPE="ITALIC">public company limited by shares a private company limited by shares</HT> jsou upraveny v zákoně o kapitálových společnostech (Companies Act 2006). První z nich je srovnatelná s německou akciovou společností, posledně uvedená s německou společností s ručením omezeným (viz Just, C., <HT TYPE="ITALIC">Die englische Limited in der Praxis</HT>, Mnichov 2005, s. 4). Článek 1 odst. 1 zákona o kapitálových společnostech stanoví, že společnost je <HT TYPE="ITALIC">limited company</HT>, pokud je ručení jejích společníků omezeno její zakladatelskou smlouvou, a že ručení podíly (<HT TYPE="ITALIC">shares</HT>) nebo složením záruky (<HT TYPE="ITALIC">guarantee</HT>) může být omezeno. Španělsko: článek 1 zákona 2/1995 ze dne <DATE ISO="19950323">23. března 1995</DATE> o společnostech s ručením omezeným (<HT TYPE="ITALIC">Ley de Sociedades de Responsabilidad Limitada</HT>) uvádí, že základní kapitál společnosti se skládá z podílů sestávajících se z účastí společníků a že společníci neručí za závazky společnosti. Totéž uvádí článek 1 zákona 1564/1989 o akciových společnostech (<HT TYPE="ITALIC">Ley de Sociedades Anónimas</HT>).</P></NOTE>. Kromě toho byla tato zásada převzata do nařízení č. 2157/2001<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0016"><P>Nařízení Rady (ES) č. 2157/2001 ze dne <DATE ISO="20011008">8. října 2001</DATE> o statutu evropské společnosti (SE) (<REF.DOC.OJ COLL="L" NO.OJ="294" PAGE.FIRST="1" DATE.PUB="2001">Úř. věst. L 294, s. 1</REF.DOC.OJ>; Zvl. vyd. 06/04, s. 251).</P></NOTE>, na jehož základě byla vytvořena nadnárodní forma společnosti evropská akciová společnost (Societas Europaea, SE)<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0017"><P>Evropská akciová společnost má podle článku 1 nařízení č. 2157/2001 vlastní právní subjektivitu. Jako právnická osoba je tudíž nositelkou práv a povinností vůči třetím osobám společnost (a nikoliv celkový počet jejích společníků). Ručení jednotlivých akcionářů, tedy společníků, je podle čl. 1 odst. 2 věty 2 nařízení omezeno na nominální hodnotu jimi upsaných akcií. Z předpisu nevyplývá, zda je ručení ve vztahu k hlavním vkladům omezeno na vztah dovnitř nebo zda věřitelé Evropské akciové společnosti mohou postupovat rovněž přímo proti akcionářům. Skutečnost, že společnost je právnickou osobou, sice a <HT TYPE="ITALIC">priori</HT> nevylučuje ručení navenek. Avšak, vzhledem k tomu, že právnická osoba je sama nositelkou práva a povinností, je v zásadě nutné přijmout zvláštní ustanovení za účelem stanovení ručení jejích společníků vůči třetím osobám. Věřitelé jsou totiž v právním vztahu pouze se společností a nikoli se společníky. Jak výstižně objasňuje Schröder, A., <HT TYPE="ITALIC">Europäische Aktiengesellschaft SE</HT> (Vyd. Gerhard Manz/Barbara Mayer/Albert Schröder), Baden-Baden 2005, článek 1 SE-VO, body 25 až 29, s. 49 a násl., chybí základ pro povinnost obecného ručení akcionáře společnosti vůči třetím osobám ve vztahu k věřitelům společnosti. Článek 1 odst. 2 věta 2 nařízení podle názoru autora takovým základem není, nýbrž omezuje povinnost akcionáře na poskytnutí vkladu v určité výši, aniž by stanovil, zda povinnost platí pouze ve vztahu dovnitř nebo také navenek společnosti. Pouze výjimečně může být zásada oddělení majetku společnosti od majetku společníků a dojít k rozšíření ručení na společníka, jestliže zájmům věřitelů nelze vyhovět jiným způsobem.</P></NOTE>. Zda a v jaké míře dovoluje právo Společenství vzhledem k okolnostem věci v původním řízení výjimečně rozšíření ručení na majetek společníků, je třeba zjistit výkladem dotčených ustanovení směrnice, a sice podle jejího znění, jejího systematického rámce, jakož i jejího smyslu a účelu, přičemž je třeba zohlednit rovněž současný stupeň harmonizace v oblasti práva společností Unie.</TXT></NP><NP><NO.P>35.</NO.P><TXT>Za účelem zodpovězení předběžné otázky je však třeba především zkoumat, zda<?PAGE NO="I-10176"?> sporná vnitrostátní právní úprava spadá do působnosti směrnice 68/151, a následně, zda je slučitelná s požadavky směrnice.</TXT></NP><GR.SEQ LEVEL="3"><TITLE><TI><NP><NO.P>1.</NO.P><TXT>Sekundární právo jako kritérium přezkumu</TXT></NP></TI></TITLE><GR.SEQ LEVEL="4"><TITLE><TI><NP><NO.P>a)</NO.P><TXT>Použitelnost směrnice 68/151</TXT></NP></TI></TITLE><GR.SEQ LEVEL="5"><TITLE><TI><NP><NO.P>i)</NO.P><TXT>Existence akciové společnosti ve smyslu článku 1 směrnice 68/151</TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>36.</NO.P><TXT>Článek 1 směrnice 68/151 definuje klasický okruh kapitálových společností, k němuž náleží rovněž forma akciové společnosti, kterou má podle příslušných řeckých ustanovení žalobkyně v původním řízení. V důsledku tohoto formální propojení s určitou formou společnosti je tudíž v každém případě dána osobní působnost směrnice.</TXT></NP><NP><NO.P>37.</NO.P><TXT>Dále je třeba přezkoumat, zda je dána věcná působnost směrnice 68/151. Pro tyto účely by musela být do určité míry uznávána zásada omezení ručení za závazky akciové společnosti.</TXT></NP></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="5"><TITLE><TI><NP><NO.P>ii)</NO.P><TXT>Uznání omezení ručení</TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>38.</NO.P><TXT>Právo akciových společností se stalo v rámci unijního práva předmětem nejrůznějších úprav, které společně vytvářejí v zásadě ucelenou koncepci<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0018"><P>Tento názor zastává rovněž Behrens, P., výše uvedené dílo (poznámka pod čarou 7), bod 15, s. 8, který poukazuje na množství charakteristických rysů, jimiž se právo akciových společností Evropské unie vyznačuje.</P></NOTE>. Akciová společnost je podle tohoto konceptu právně samostatná a disponuje základním kapitálem rozděleným do akcií. Akcionáři neručí za závazky společnosti; proto je úpis a zachování základního kapitálu společnosti zajištěno příslušnou právní úpravou. Organizační struktura společnosti se vyznačuje oddělením řídící úrovně a valné hromady akcionářů, jakož i na řídící úrovni oddělením obchodního vedení a dozoru. To platí nezávisle na tom, zda jsou na řídící úrovni stanoveny dva oddělené orgány (dualistický systém), nebo jeden jediný orgán (monistický systém); právo společností Evropské unie nabízí volbu mezi oběma modely. Akcie jsou v zásadě volně převoditelné a obchodovatelné na burze; akcionáři mají stejná práva (zejména hlasovací právo a nárok na dividendu) a povinnosti (povinnost vkladu). Podrobně je upraveno vedení účetnictví; účetní doklady podléhají auditu a zveřejnění. Právní předpisy v oblasti práva koncernů mají<?PAGE NO="I-10177"?> zahrnovat zvláštní problematiku vzájemně propojených společností. Tato ucelená koncepce akciového práva je však současně mezi členskými státy v důležitých bodech – např. ohledně struktury řídících orgánů – předmětem sporů, takže příslušná opatření ke sbližování nebyla dosud uskutečněna.</TXT></NP><NP><NO.P>39.</NO.P><TXT>Co se týče v dané věci relevantního aspektu omezení ručení, je třeba konstatovat, že směrnice 68/151 ho zjevně uznává jakožto zásadu práva kapitálových společností<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0019"><P>V této souvislosti viz Schwarz, G. C., výše uvedené dílo (poznámka pod čarou 15), bod 289, s. 187, podle jehož tvrzení se omezení ručení do výše majetku společnosti považuje dle názoru zastávaného v literatuře za charakteristický znak společností, na které se vztahuje směrnice 68/151.</P></NOTE>. Z třetího bodu odůvodnění této směrnice je tudíž třeba vyvodit konstatování zákonodárce směrnice, že společnosti uvedené v článku 1 <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0024" REF.END="QE0024"/>poskytují vůči třetím osobám pouze záruku obchodního jmění<QUOT.END REF.START="QS0024" CODE="201C" ID="QE0024"/>. Článek 7 této směrnice dále obsahuje ustanovení, jež upravuje společnou a nerozdílnou odpovědnost osob za závazky společnosti, které vznikly v důsledku jednání jménem společnosti ještě předtím, než nabyla právní subjektivitu. Rovněž toto naznačuje uznání výše uvedené zásady oddělení majetku společnosti od majetku společníků. Podobná formulace jako ve třetím bodu odůvodnění této směrnice se ostatně nachází, s odkazem na právní úpravu tam obsaženou, ve směrnici 78/660<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0020"><P>Čtvrtá směrnice Rady 78/660/EHS ze dne <DATE ISO="19780725">25. července 1978</DATE> založená na čl. 54 odst. 3 písm. g) Smlouvy o ročních účetních závěrkách některých forem společností (<REF.DOC.OJ COLL="L" NO.OJ="222" PAGE.FIRST="11" DATE.PUB="1978">Úř. věst. L 222, s. 11</REF.DOC.OJ>; Zvl. vyd. 17/01, s. 21).</P></NOTE>, podle níž <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0025" REF.END="QE0025"/>je nutné souběžně koordinovat tyto oblasti u uvedených forem společností, poněvadž [...] společnost[i] [...] [poskytují] třetím osobám [...] jako záruk[u] jen čistá aktiva společnosti<QUOT.END REF.START="QS0025" CODE="201C" ID="QE0025"/>. Kromě toho vychází také směrnice 89/667, uvedená předkládajícím soudem a účastníky řízení, zjevně z existence příslušné zásady, přičemž omezení ručení je označováno za nezbytný <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0026" REF.END="QE0026"/>právní nástroj<QUOT.END REF.START="QS0026" CODE="201C" ID="QE0026"/> takzvané společnosti s jediným společníkem<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0021"><P>Společnost s jediným společníkem je kapitálovou společností, v jejímž případě se veškeré podíly na společnosti nacházejí v rukou fyzické nebo právnické osoby. Jedná se zde tedy <HT TYPE="ITALIC">in praxi</HT> o jednotlivého obchodníka (jednotlivého podnikatele), který se prostřednictvím své společnosti s omezeným ručením účastní právního styku, jehož ručení je však omezeno do výše jeho vkladů.</P></NOTE>.</TXT></NP><NP><NO.P>40.</NO.P><TXT>Dospěla jsem tudíž k závěru, že zákonodárce Společenství při přijímání sporných směrnic omezení ručení sice výslovně nestanovil, vycházel však zjevně ze zásady formulované v tomto smyslu v rámci práva společností ve vnitrostátních právních řádech a z relevantního nepsaného práva Společenství<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0022"><P>Takto také Grundmann, S., výše uvedené dílo (poznámka pod čarou 13), § 9, bod 286, s. 127.</P></NOTE>. To zajisté nevypovídá nic o jejím přesném normativním obsahu. Tím se budu<?PAGE NO="I-10178"?> zabývat v rámci přezkumu slučitelnosti sporné vnitrostátní právní úpravy se směrnicí 68/151.</TXT></NP></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="5"><TITLE><TI><NP><NO.P>iii)</NO.P><TXT>Ručení za závazky akciové společnosti</TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>41.</NO.P><TXT>Směrnice 68/151 sice uznává omezení ručení do výše majetku společnosti, ovšem výslovně pouze za <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0027" REF.END="QE0027"/>závazky<QUOT.END REF.START="QS0027" CODE="201C" ID="QE0027"/>, které společnost převzala, jak vyplývá z druhého bodu odůvodnění. To však vyvolává otázku, zda pod tento pojem spadají rovněž státem uložené pokuty.</TXT></NP><NP><NO.P>42.</NO.P><TXT>Podle ustálené judikatury Soudního dvora<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0023"><P>Viz mimo jiné rozsudky ze dne <DATE ISO="19840118">18. ledna 1984</DATE>, Ekro (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="327/82" PAGE.ECR="107" YEAR="1984">327/82, Recueil, s. 107</REF.DOC.ECR>, bod 11); ze dne <DATE ISO="20000919">19. září 2000</DATE>, Linster (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-287/98" PAGE.ECR="I-6917" YEAR="2000">C-287/98, Recueil, s. I-6917</REF.DOC.ECR>, bod 43); ze dne <DATE ISO="20001109">9. listopadu 2000</DATE>, Yiadom (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-357/98" PAGE.ECR="I-9265" YEAR="2000">C-357/98, Recueil, s. I-9265</REF.DOC.ECR>, bod 26); ze dne <DATE ISO="20030206">6. února 2003</DATE>, SENA (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-245/00" PAGE.ECR="I-1251" YEAR="2003">C-245/00, Recueil, s. I-1251</REF.DOC.ECR>, bod 23); ze dne <DATE ISO="20041012">12. října 2004</DATE>, Komise v. Portugalsko (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-55/02" PAGE.ECR="I-9387" YEAR="2004">C-55/02, Sb. rozh. s. I-9387</REF.DOC.ECR>, bod 45); ze dne <DATE ISO="20050127">27. ledna 2005</DATE>, Junk (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-188/03" PAGE.ECR="I-885" YEAR="2005">C-188/03, Sb. rozh. s. I-885</REF.DOC.ECR>, body 27 až 30), a ze dne <DATE ISO="20061207">7. prosince 2006</DATE>, SGAE (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-306/05" PAGE.ECR="I-11519" YEAR="2006">C-306/05, Sb. rozh. s. I-11519</REF.DOC.ECR>, bod 31).</P></NOTE> vyplývá z požadavků jak jednotného používání práva Společenství, tak zásady rovnosti, že znění ustanovení práva Společenství, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení smyslu a významu tohoto ustanovení, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celém Společenství, přičemž výklad je třeba provést s přihlédnutím k celkové systematice ustanovení a cíli sledovanému dotčenou právní úpravou. Odkazuje-li však zákonodárce Společenství v právním aktu Společenství konkludentně na obyčeje jednotlivých států, není věcí Soudního dvora dávat použitému pojmu v rámci práva Společenství vlastní definici<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0024"><P>Viz rozsudek Ekro (uvedený výše v poznámce pod čarou 23, bod 14).</P></NOTE>.</TXT></NP><NP><NO.P>43.</NO.P><TXT>Ve směrnici však nelze nalézt ani legální definici tohoto neurčitého právního pojmu, ani z ní nelze vyvodit případná výkladová vodítka. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že právo společností Evropské unie nesleduje žádnou rozsáhlou unifikaci předpisů členských států v oblasti práva společností, nýbrž se dosud omezilo úpravu jednotlivých aspektů práva společností prostřednictvím sbližování právních předpisů, a to regulační technikou směrnic<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0025"><P>Podle názoru Jung, P./Müller-Huschke, W., <HT TYPE="ITALIC">EU-Kommentar</HT> (Vyd. Jürgen Schwarze), 2. vydání, Baden-Baden 2009, článek 44 ES, bod 14, vyplývá ze znění čl. 44 odst. 2 písm. g) ES (<QUOT.START CODE="201E" ID="QS0028" REF.END="QE0028"/>koordinovat<QUOT.END REF.START="QS0028" CODE="201C" ID="QE0028"/>, <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0029" REF.END="QE0029"/>dosáhnout rovnocennosti<QUOT.END REF.START="QS0029" CODE="201C" ID="QE0029"/>) a jeho systematické souvislosti s kompetenční normou čl. 44 odst. 1 ES omezenou na vydání směrnic, že se neusiluje o právní unifikaci, nýbrž pouze o sbližování právních předpisů. Podobně také Hempel, K., výše uvedené dílo (poznámka pod čarou 12), článek 44, bod 13, s. 17. Prats Jané, S., <HT TYPE="ITALIC">Evolución del Derecho societario europeo</HT>, Badajoz 2007, s. 13, zdůrazňuje základní rozdíl mezi sbližováním právních předpisů a právní unifikací. Mustaki, G./Engammare, V., výše uvedené dílo (poznámka pod čarou 8), s. 105, poukazují na to, že Smlouva o ES stanoví pouze povinnost koordinace a nikoli unifikace, což členským státům dovoluje zachovat vnitrostátní zvláštnosti v právu společností.</P></NOTE>, což také objasňuje použití výrazů <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0030" REF.END="QE0030"/>koordinovat<QUOT.END REF.START="QS0030" CODE="201C" ID="QE0030"/> a <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0031" REF.END="QE0031"/>dosáhnout rovnocennosti<QUOT.END REF.START="QS0031" CODE="201C" ID="QE0031"/> v čl. 44 odst. 2 písm. g) ES. To však s sebou nese nižší míru harmonizace. To odlišuje směrnice založené na čl. 44 odst. 2 písm. g) ES od takových právních aktů<?PAGE NO="I-10179"?> v oblasti práva společností Evropské unie, které byly přijaty například na základě článku 95 ES. Pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0032" REF.END="QE0032"/>sbližování právních předpisů<QUOT.END REF.START="QS0032" CODE="201C" ID="QE0032"/> použitý v článku 95 ES nelze totiž chápat technicky, neboť zahrnuje jak sbližování v užším smyslu, tak také právní unifikaci<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0026"><P>Takto také Schwarz, G. C., výše uvedené dílo (poznámka pod čarou 15), bod 201, s. 129.</P></NOTE>. Bez ohledu na to umožňuje článek 95 ES nejen přijímání směrnic, nýbrž také přijetí nařízení a rozhodnutí, jakož i jiných závazných opatření ve smyslu článku 249 ES.</TXT></NP><NP><NO.P>44.</NO.P><TXT>Navíc ke sbližování právních předpisů dochází, jak výslovně vyplývá z právního základu, tedy čl. 44 odst. 2 písm. g) ES, pouze v <HT TYPE="ITALIC">nezbytné míře</HT>. Tato formulace naznačuje, že zásada subsidiarity zde byla upravena již před jejím zakotvením v čl. 5 odst. 2 ES<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0027"><P>V literatuře je zastáván názor, že výkon této koordinační pravomoci podléhá zásadě proporcionality ve smyslu čl. 5 odst. 3 ES. Částečně je zastáván názor, že požadavek nezbytnosti v čl. 44 odst. 2 písm. g) ES je konkretizován v zásadě subsidiarity (viz Behrens, P., výše uvedené dílo [poznámka pod čarou 7], bod 6a, s. 4). Schwarz, G. C., výše uvedené dílo [poznámka pod čarou 15], bod 198, s. 128, v tom naproti tomu spatřuje rané vyjádření zásady subsidiarity.</P></NOTE>. Jednání ze strany Unie tudíž předpokládá, že cílů dotyčného opatření nemůže být uspokojivě dosaženo na úrovni členských států, a proto, z důvodu jejich rozsahu či účinků, jich může být lépe dosaženo na úrovni Společenství. Nezbytná jsou z důvodu znění a systematického umístění čl. 44 odst. 2 písm. g) ES v právu svobody usazování pouze taková harmonizační opatření, která účinně odstraní nebo alespoň zmírní překážky výkonu svobody usazování společností podmíněného rozdíly mezi předpisy v oblasti práva společností členských států. Ve směrnici se však nenachází nic, co by naznačovalo, že zákonodárce směrnice považoval unijní právní úpravu v této oblasti za nezbytnou.</TXT></NP><NP><NO.P>45.</NO.P><TXT>Neexistence základní definice pro pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0033" REF.END="QE0033"/>závazky společnosti<QUOT.END REF.START="QS0033" CODE="201C" ID="QE0033"/> tudíž naznačuje, že zákonodárce směrnice zjevně harmonizaci tohoto pojmu nezamýšlel, nýbrž chtěl spíše ponechat vnitrostátnímu právu prostor pro bližší zákonnou úpravu. Vzhledem k tomu, že zákonodárce směrnice v této oblasti nevyužil své legislativní pravomoci, nýbrž namísto toho konkludentně odkázal na právo členských států, nepřísluší Soudnímu dvoru poskytnout tomuto pojmu jednotnou definici v rámci práva Společenství.</TXT></NP><NP><NO.P>46.</NO.P><TXT>Přísluší tudíž vnitrostátnímu soudu, aby na základě svého vnitrostátního práva určil, zda státem uložené pokuty mohou být považovány za závazky akciové společnosti. Jak vyplývá z předkládacího usnesení, je odpověď většiny členů soudního kolegia předkládajícího soudu na tuto otázku záporná. Menšina členů soudního kolegia předkládajícího soudu na ni však odpovídá kladně, a sice s odvoláním na hospodářskou svobodu chráněnou řeckou ústavou, jakož i na zásady uznané v právu společností tohoto členského státu.</TXT></NP><?PAGE NO="I-10180"?><NP><NO.P>47.</NO.P><TXT>Pokud by předkládající soud dospěl k závěru, že pokuty nelze podle vnitrostátního práva považovat za závazky akciové společnosti, bylo by tak v projednávaném případě nutné vycházet z toho, že sporná vnitrostátní právní úprava nespadá do působnosti směrnice 68/151. Otázka slučitelnosti by musela být logicky zodpovězena v tom smyslu, že v takovém případě směrnice 68/151 nebrání právní úpravě, jako je čl. 4 odst. 3 zákona 2328/95.</TXT></NP><NP><NO.P>48.</NO.P><TXT>Vzhledem k okolnosti, že v rámci řeckého právního řádu nebylo ještě zjevně dosaženo ohledně této právní otázky jednotného názoru, jakož i k nutnosti, poskytnout předkládajícímu soudu užitečnou odpověď na jeho předběžnou otázku<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0028"><P>V rozsudku ze dne <DATE ISO="19790712">12. července 1979</DATE>, Union Laitière Normande (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="244/78" PAGE.ECR="2663" YEAR="1979">244/78, Recueil, s. 2663</REF.DOC.ECR>, bod 5), Soudní dvůr objasnil, že článek 234 ES mu sice nedovoluje posuzovat důvody žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, že však nutnost dospět k účelnému výkladu práva Společenství může vyžadovat načrtnutí právního rámce, do nějž se má požadovaný výklad zasadit. Podle názoru Lenaerts, K./Arts, A./Maselis, I., <HT TYPE="ITALIC">Procedural Law of the European Union</HT>, 2. vydání, s. 188, bod 6-021, nebrání Soudnímu dvoru nic v tom, aby vyjádřil své chápání skutkových okolností v původním řízení a některé aspekty vnitrostátního práva jako výchozí bod pro užitečný výklad použitelných ustanovení v rámci práva Společenství a zásad práva Společenství.</P></NOTE>, je třeba dále podpůrně přezkoumat právní stav rovněž pro případ, že by pokuty měly být kvalifikovány jakožto závazky společnosti, které vyvolají ručení akciové společnosti a případně také ručení akcionářů v případě rozšíření ručení.</TXT></NP></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="5"><TITLE><TI><NP><NO.P>iv)</NO.P><TXT>Rozsah ručení akciové společnosti</TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>49.</NO.P><TXT>Vzhledem k tomu, že směrnice 68/151 rovněž nestanoví omezení své věcné působnosti podle určitých kategorií závazků společnosti, nýbrž zahrnuje obecně formu akciové společnosti, spadá rovněž právní úprava, jako je čl. 4 odst. 3 zákona 2328/95, do působnosti směrnice 68/151.</TXT></NP></GR.SEQ></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="4"><TITLE><TI><NP><NO.P>b)</NO.P><TXT>Slučitelnost se směrnicí 68/151</TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>50.</NO.P><TXT>Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda článek 1 směrnice 68/151 brání vnitrostátní právní úpravě, jako je čl. 4 odst. 3 zákona 2328/95. Vyvstává tak nutně otázka slučitelnosti takové právní úpravy s právem Společenství, přičemž je třeba připomenout, že Soudnímu dvoru nepřísluší, aby v rámci řízení o předběžné otázce posuzoval slučitelnost vnitrostátního práva s právem Společenství, ani aby vnitrostátní právo vykládal. Soudní dvůr má naopak pravomoc poskytnout předkládajícímu soudu veškeré prvky výkladu vztahující se k právu Společenství, které mu umožní posoudit takovou<?PAGE NO="I-10181"?> slučitelnost pro účely rozhodnutí ve věci, jež mu byla předložena<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0029"><P>Viz mimo jiné rozsudky ze dne <DATE ISO="19931215">15. prosince 1993</DATE>, Hünermund a další (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-292/92" PAGE.ECR="I-6787" YEAR="1993">C-292/92, Recueil, s. I-6787</REF.DOC.ECR>, bod 8); ze dne <DATE ISO="20060323">23. března 2006</DATE>, Enirisorse (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-237/04" PAGE.ECR="I-2843" YEAR="2006">C-237/04, Sb. rozh. s. I-2843</REF.DOC.ECR>, bod 24); ze dne <DATE ISO="20080131">31. ledna 2008</DATE>, Centro Europa 7 (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-380/05" PAGE.ECR="I-349" YEAR="2008">C-380/05, Sb. rozh. s. I-349</REF.DOC.ECR>, body 49 a 50), a ze dne <DATE ISO="20081216">16. prosince 2008</DATE>, Michaniki (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-213/07" PAGE.ECR="I-9999" YEAR="2008">C-213/07, Sb. rozh. s. I-9999</REF.DOC.ECR>, bod 51).</P></NOTE>.</TXT></NP><NP><NO.P>51.</NO.P><TXT>Soudnímu dvoru tedy přísluší, aby v projednávané věci omezil svůj přezkum na provedení výkladu práva Společenství, tak aby byl předkládajícímu soudu, který je příslušný k posouzení slučitelnosti dotčených ustanovení vnitrostátního práva s právem Společenství, užitečný při rozhodování o sporu, který projednává<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0030"><P>Viz mimo jiné rozsudek Michaniki (uvedený výše v poznámce pod čarou 29), bod 52.</P></NOTE>.</TXT></NP><NP><NO.P>52.</NO.P><TXT>Článek 1 směrnice 68/151 by bránil vnitrostátní právní úpravě, jako je čl. 4 odst. 3 zákona 2328/95, pouze tehdy, pokud by v něm byla obsažena vyčerpávající právní úprava omezení ručení akciové společnosti, která by za okolností věci v původním řízení vylučovala rozšíření ručení na společníky.</TXT></NP><NP><NO.P>53.</NO.P><TXT>Jak již bylo uvedeno, ve směrnici 68/151 lze sice nalézt uznání zásady oddělení majetku společnosti od majetku společníků<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0031"><P>Viz bod 39 tohoto stanoviska.</P></NOTE>, ale na základě toho nelze usuzovat, že obsahuje vyčerpávající právní úpravu této oblasti. Jak správně objasnila Komise, cílem směrnice 68/151 totiž není harmonizovat formu akciové společnosti, jak je známa v právních řádech členských států. Jak již bylo uvedeno výše<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0032"><P>Viz bod 43 tohoto stanoviska.</P></NOTE>, slouží sice její právní základ v čl. 44 odst. 2 písm. g) ES sbližování právních předpisů, nikoli však právní unifikaci. Toto ustanovení rovněž nelze použít jako právní základ pro vytvoření nadnárodních forem společností. Účelem směrnic vydaných na základě tohoto ustanovení smlouvy není rozsáhlá úprava práva společností. Tyto směrnice nevytvářejí jednotné právo, nýbrž harmonizují výlučně dílčí oblasti práva a prostřednictvím legislativní techniky směrnic ponechávají členským států prostor pro vlastní úpravu. Cíl směrnic spočívá v zavedení hmotněprávně rovnocenných právních předpisů sloužících ochraně společníků a věřitelů v Unii<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0033"><P>V tomto smyslu Hempel, K., výše uvedené dílo (poznámka pod čarou 12), článek 44, bod 13, s. 17.</P></NOTE>.</TXT></NP><NP><NO.P>54.</NO.P><TXT>Je pravda, že článek 1 směrnice 68/151 tak pouze stanoví pro každý jednotlivý členský stát formy společností, na které se mají uplatnit povinnosti zveřejňování zakotvené ve směrnici 68/151. Toto ustanovení nedefinuje konkrétní formy společností ani je nespojuje se specifickými znaky. Namísto toho navazuje pouhým výčtem na již známé<?PAGE NO="I-10182"?> formy společností v právních řádech členských států<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0034"><P>V tomto smyslu rovněž Grünwald, A., výše uvedené dílo (poznámka pod čarou 8), s. 13, který poukazuje na to, že směrnice Unie v oblasti práva společností navazují pouze na formální kritérium právní formy. Vzhledem k této skutečnosti jakož i za podmínek odlišného rozšíření akciových společností dochází fakticky k silně odlišnému stupni harmonizace v členských státech. Schwarz, G. C., výše uvedené dílo (poznámka pod čarou 15), bod 282, s. 182, objasňuje, že směrnice Unie v oblasti práva společností nezahrnují všechny společnosti, jež jsou rovněž adresátem svobody usazování. Působnost směrnic zahrnuje spíše jen určité vyjmenované formy společností jednotlivých členských států. Je tedy upřednostněna legislativní technika výčtu namísto obecných pojmů vyžadujících výklad. V článku 1 příslušné směrnice resp. příslušného návrhu směrnice jsou uvedeny formy společností, na něž se mají koordinační opatření vztahovat.</P></NOTE>. Nelze tudíž členským státům zabránit v tom, aby v tomto výčtu uvedeným druhům společností neuložily další povinnosti, za předpokladu, že nejsou v rozporu se směrnicí nebo s jinými ustanoveními práva Společenství.</TXT></NP><NP><NO.P>55.</NO.P><TXT>Nelze tak například uvést jediné ustanovení směrnice, které členským státům přikazuje, aby ve svém vnitrostátním právu společností stanovily, že ručení akciové společnosti má být omezeno do výše majetku společnosti, ačkoli řada vnitrostátních právních řádů příslušná ustanovení obsahuje<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0035"><P>V tomto smyslu Werlauff, E., <HT TYPE="ITALIC">EU-Company Law</HT>, 2. vydání, Kodaň 2003, s. 40. Autor jednak objasňuje, že ustanovení směrnic v oblasti práva společností nestanoví povinnost členských států stanovit jakožto podstatný znak jejich definice akciové společnosti, že ručení společnosti je omezeno do výše majetku společnosti, ačkoli příslušná ustanovení lze nalézt v mnoha vnitrostátních právních řádech. Kromě toho poukazuje autor na to, že stávající ustanovení směrnic nebrání členským státům v tom, aby buď zákonem nebo prostřednictvím judikatury zachovaly ustanovení, která v určitých případech podle zásady narušení omezení ručení (německy <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0034" REF.END="QE0034"/>Haftungsdurchgriff<QUOT.END REF.START="QS0034" CODE="201C" ID="QE0034"/>; dánsky <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0035" REF.END="QE0035"/>ansvarsgenombrott<QUOT.END REF.START="QS0035" CODE="201C" ID="QE0035"/>; anglicky <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0036" REF.END="QE0036"/>principle of lifting the veil<QUOT.END REF.START="QS0036" CODE="201C" ID="QE0036"/>) ukládají společníkům přímé ručení za závazky společnosti.</P></NOTE>. Zdá se, že je tomu spíše naopak, zejména když směrnice 89/667 sice ve svém pátém bodu odůvodnění uvádí omezení ručení jakožto nezbytný <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0037" REF.END="QE0037"/>právní nástroj<QUOT.END REF.START="QS0037" CODE="201C" ID="QE0037"/> společnosti s jediným společníkem, současně však ponechává nedotčené právo členských států <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0038" REF.END="QE0038"/>uložit tomuto jednotlivému podnikateli ve výjimečných případech ručení za závazky podniku<QUOT.END REF.START="QS0038" CODE="201C" ID="QE0038"/>. Na základě toho lze dospět k závěru, že výjimky z omezení ručení podle práva Společenství jsou bezpochyby přípustné. Zákonodárce Společenství je ovšem nestanoví sám. Jak vyplývá ze směrnice 89/667, zákonodárce Společenství je však připouští<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0036"><P>Takto také Grundmann, S., výše uvedené dílo (poznámka pod čarou 13), § 9, bod 288, s. 128.</P></NOTE> jednak výslovně pro jasně vymezené skupiny případů (např. čl. 2 odst. 2 směrnice 89/667), jednak méně výslovně a všeobecně (pátý bod odůvodnění: <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0039" REF.END="QE0039"/>ve výjimečných případech<QUOT.END REF.START="QS0039" CODE="201C" ID="QE0039"/>). Zatímco čl. 2 odst. 2 směrnice 89/667 je třeba podle šestého bodu odůvodnění považovat za vyčerpávající, musí být výjimka z omezení ručení s odvoláním na takzvaný výjimečný případ ve smyslu pátého bodu odůvodnění odůvodněna okolnostmi jednotlivého případu.</TXT></NP><NP><NO.P>56.</NO.P><TXT>V případě uvedených právních úprav je ovšem třeba uvážit, že se použijí výlučně na společnosti s jediným společníkem. Naproti tomu ve směrnici 68/151 použitelné na původní řízení se srovnatelná právní úprava<?PAGE NO="I-10183"?> nenachází. Tím spíše nelze nalézt ustanovení upravující výjimky, která připouštějí výjimku z omezení ručení z důvodů, které uvádí řecká vláda. Podle argumentace řecké vlády je sporná vnitrostátní právní úprava odůvodněná z důvodů veřejného a sociálního zájmu. Sankce koncipovaná jako omezení hospodářské činnosti společníků je odůvodněná na základě skutečnosti, že společníci jsou vzhledem ke své účasti na valné hromadě a na jmenování řídících orgánů schopni dbát na dodržování zákonných předpisů a pravidel profesní etiky platných pro provozování televizních stanic<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0037"><P>Viz body 9 a 10 vyjádření řecké vlády.</P></NOTE>.</TXT></NP><NP><NO.P>57.</NO.P><TXT>Vzhledem k neexistenci výslovné právní úpravy ve směrnici 68/151 spadá pravomoc stanovit výjimečně dovolené rozšíření ručení akciových společností z výše uvedených důvodů do příslušnosti zákonodárce jednotlivých členských států<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0038"><P>Viz rozsudek ze dne <DATE ISO="19971216">16. prosince 1997</DATE>, Coöperatieve Rabobank (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-104/96" PAGE.ECR="I-7219" YEAR="1997">C-104/96, Recueil, s. I-7219</REF.DOC.ECR>, body 22 až 24), v němž Soudní dvůr vzhledem k nedostatku výslovné právní úpravy ve směrnici 68/151 uznal normotvornou pravomoc zákonodárců jednotlivých členských států. V této věci se jednalo o otázku, zda vnitrostátní právo může rovněž upravit omezení institucionální pravomoci zastoupení v jednotlivých případech, jestliže si třetí osoba nebyla porušení skutečně vědoma. Soudní dvůr na to odpověděl kladně s odůvodněním, že zákonodárce směrnice neměl v úmyslu tyto případy (střet zájmů a provedení právního úkonu se sebou samým) upravit, existuje tudíž právní mezera. Mezeru musí zaplnit vnitrostátní právo.</P></NOTE>. Z neexistence harmonizace plyne, že je v zásadě věcí členských států, rozhodnout podle svého uvážení, do jaké míry chtějí zohlednit ochranu dotčených zájmů v případě rozšíření ručení akciové společnosti.</TXT></NP><NP><NO.P>58.</NO.P><TXT>Vzhledem k výše uvedenému je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že směrnice 68/151 nebrání vnitrostátní právní úpravě, jako je čl. 4 odst. 3 zákona č. 2328/1995, která stanoví, že pokuty stanovené ve výše uvedených odstavcích tohoto článku v případě porušení zákonných předpisů a pravidel profesní etiky platných pro provozování televizních stanic, se ukládají nejen společnosti, jež je držitelem licence na zřízení a provozování televizní stanice, ale společně a nerozdílně s ní také všem akcionářům s podílem převyšujícím 2,5 % ze základního kapitálu.</TXT></NP></GR.SEQ></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="3"><TITLE><TI><NP><NO.P>2.</NO.P><TXT>Slučitelnost s primárním právem</TXT></NP></TI></TITLE><GR.SEQ LEVEL="4"><TITLE><TI><NP><NO.P>a)</NO.P><TXT>Přípustnost použití primárního práva</TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>59.</NO.P><TXT>Jak již bylo naznačeno, je zásadní pravomoc zákonodárce jednotlivých členských států ukládat dodatečné povinnosti druhům společností uvedeným v článku 1 směrnice 68/151 omezena dalšími požadavky práva<?PAGE NO="I-10184"?> Společenství<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0039"><P>Viz bod 54 tohoto stanoviska.</P></NOTE>, přičemž je třeba zohlednit mimo jiné ustanovení primárního práva o svobodě usazování<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0040"><P>Viz Grundmann, S., výše uvedené dílo (poznámka pod čarou 13), § 9, bod 311, s. 136, který zjevně souhlasí s tímto přístupem. Autor zkoumá otázku, zda jsou členské státy oprávněny stanovit výjimky ze zásady omezení ručení kapitálových společností. Autor je toho názoru, že by byl myslitelný rovněž argument, že chybí již pravomoc zabránit vnitrostátnímu zákonodárci v úpravě rozšíření ručení a směrnici je třeba vykládat v tomto smyslu (v souladu s primárním právem). Zdá se, že autor navrhuje přezkum na základě ustanovení primárního práva ke svobodě usazování. Habersack, M., výše uvedené dílo (poznámka pod čarou 10), § 1, bod 3, s. 1, poukazuje na to, že základní svobody stanovily omezení organizační svobody vnitrostátního zákonodárce rovněž nezávisle na tvorbě sekundárního práva.</P></NOTE>. Zaprvé jsou výše uvedené směrnice určeny právě k tomu, aby sloužily k zavedení této základní svobody, jak výslovně vyplývá z čl. 44 odst. 1 ES. Zadruhé Soudní dvůr v rozsudku Daihatsu<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0041"><P>Rozsudek ze dne <DATE ISO="19971204">4. prosince 1997</DATE>, Daihatsu (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-97/96" PAGE.ECR="I-6843" YEAR="1997">C-97/96, Recueil, s. I-6843</REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>, jehož předmětem byl výklad směrnice 68/151, objasnil, že na čl. 44 odst. 2 písm. g) ES je třeba nahlížet ve spojení s ostatními ustanoveními primárního práva<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0042"><P>Tamtéž, bod 18. Soudní dvůr tam uvedl toto: <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0040" REF.END="QE0040"/>Článek 54 odst. 3 písm. g) je třeba posuzovat ve spojení s články 52 a 54 Smlouvy ES, podle nichž je koordinace předpisů práva společností nedílnou součástí všeobecného programu ke zrušení omezení svobody usazování, a s čl. 3 písm. h) Smlouvy ES, podle něhož zahrnují činnosti Společenství sbližování vnitrostátních právních předpisů v míře nutné pro fungování společného trhu<QUOT.END REF.START="QS0040" CODE="201C" ID="QE0040"/>.</P></NOTE>.</TXT></NP><NP><NO.P>60.</NO.P><TXT>Dotyčná žádost o výklad těchto ustanovení sice není v předběžné otázce výslovně uvedena, avšak předkládající soud na to ve svém předkládacím usnesení místy odkazuje<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0043"><P>Viz s. 5 a 7 předkládacího usnesení.</P></NOTE>, z čehož lze usoudit, že si je významu těchto ustanovení pro rozhodnutí v původním řízení vědom. Mimoto se Komise ve svém vyjádření stručně vyjádřila k otázce slučitelnosti sporné vnitrostátní právní úpravy s článkem 43 ES a 48 ES.</TXT></NP><NP><NO.P>61.</NO.P><TXT>V tomto ohledu je třeba připomenout, že je věcí Soudního dvora poskytnout vnitrostátnímu soudu veškerý výklad práva Společenství, který může být užitečný pro rozhodnutí věci, jež mu byla předložena, ať už na něj odkazoval v položených otázkách, či nikoliv<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0044"><P>Viz rozsudky ze dne <DATE ISO="19901212">12. prosince 1990</DATE>, SARPP (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-241/89" PAGE.ECR="I-4695" YEAR="1990">C-241/89, Recueil, s. I-4695</REF.DOC.ECR>, bod 8); ze dne <DATE ISO="19940202">2. února 1994</DATE>, Verband Sozialer Wettbewerb, rozsudek <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0041" REF.END="QE0041"/>Clinique<QUOT.END REF.START="QS0041" CODE="201C" ID="QE0041"/> (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-315/92" PAGE.ECR="I-317" YEAR="1994">C-315/92, Recueil, s. I-317</REF.DOC.ECR>, bod 7); ze dne <DATE ISO="19990304">4. března 1999</DATE>, Consorzio per la tutela del formaggio Gorgonzola (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-87/97" PAGE.ECR="I-1301" YEAR="1999">C-87/97, Recueil, s. I-1301</REF.DOC.ECR>, bod 16); ze dne <DATE ISO="20040907">7. září 2004</DATE>, Trojani (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-456/02" PAGE.ECR="I-7573" YEAR="2004">C-456/02, Sb. rozh. s. I-7573</REF.DOC.ECR>, bod 38), a ze dne <DATE ISO="20050217">17. února 2005</DATE>, Oulane (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-215/03" PAGE.ECR="I-1215" YEAR="2005">C-215/03, Recueil, s. I-1215</REF.DOC.ECR>, bod 47).</P></NOTE>. Vzhledem k účinkům, které bude mít rozhodnutí o předběžné otázce na právní řád Řecka, se mi zdá nezbytné zabývat se výše uvedenými ustanoveními v rámci přezkumu projednávané věci.</TXT></NP></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="4"><TITLE><TI><NP><NO.P>b)</NO.P><TXT>Svoboda usazování</TXT></NP></TI></TITLE><GR.SEQ LEVEL="5"><TITLE><TI><NP><NO.P>i)</NO.P><TXT>Použitelnost článků 43 ES a 48 ES</TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>62.</NO.P><TXT>Podle čl. 43 odst. 2 ES zahrnuje svoboda usazování přístup k samostatně výdělečným činnostem a jejich výkon, jakož i zřizování<?PAGE NO="I-10185"?> a řízení podniků, zejména společností ve smyslu čl. 48 odst. 2 ES za podmínek stanovených pro vlastní státní příslušníky právem země usazení. Osobní působnost této základní svobody zahrnuje tudíž v první řadě podnikatele.</TXT></NP><NP><NO.P>63.</NO.P><TXT>Mimoto v souladu s ustálenou judikaturou spadají do působnosti ustanovení Smlouvy o ES o svobodě usazování vnitrostátní ustanovení, která se uplatní v případě, kdy státní příslušník dotyčného členského státu vlastní podíl na základním kapitálu společnosti usazené v jiném členském státě umožňující mu vykonávat určitý vliv na rozhodování této společnosti a určovat její činnost<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0045"><P>Viz mimo jiné rozsudky ze dne <DATE ISO="20000413">13. dubna 2000</DATE>, Baars (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-251/98" PAGE.ECR="I-2787" YEAR="2000">C-251/98, Recueil, s. I-2787</REF.DOC.ECR>, bod 22); ze dne <DATE ISO="20021121">21. listopadu 2002</DATE>, X a Y (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-436/00" PAGE.ECR="I-10829" YEAR="2002">C-436/00, Recueil, s. I-10829</REF.DOC.ECR>, bod 37); ze dne <DATE ISO="20060912">12. září 2006</DATE>, Cadbury Schweppes a Cadbury Schweppes Overseas (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-196/04" PAGE.ECR="I-7995" YEAR="2006">C-196/04, Sb. rozh. s. I-7995</REF.DOC.ECR>, bod 31); ze dne <DATE ISO="20070313">13. března 2007</DATE>, Test Claimants in the Thin Cap Group Litigation (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-524/04" PAGE.ECR="I-2107" YEAR="2007">C-524/04, Sb. rozh. s. I-2107</REF.DOC.ECR>, bod 27); ze dne <DATE ISO="20071023">23. října 2007</DATE>, Komise v. Německo (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-112/05" PAGE.ECR="I-8995" YEAR="2007">C-112/05, Sb. rozh. s. I-8995</REF.DOC.ECR>, bod 13); ze dne <DATE ISO="20071206">6. prosince 2007</DATE>, Columbus Container Services (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-298/05" PAGE.ECR="I-10451" YEAR="2007">C-298/05, Sb. rozh. s. I-10451</REF.DOC.ECR>, bod 29); ze dne <DATE ISO="20080717">17. července 2008</DATE>, Komise v. Španělsko (C-207/07, bod 60); ze dne <DATE ISO="20081222">22. prosince 2008</DATE>, Truck Center (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-282/07" PAGE.ECR="I-10767" YEAR="2008">C-282/07, Sb. rozh. s. I-10767</REF.DOC.ECR>, bod 25); ze dne <DATE ISO="20090618">18. června 2009</DATE>, Aberdeen Property Fininvest Alpha (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-303/07" PAGE.ECR="I-5145" YEAR="2009">C-303/07, Sb. rozh. s. I-5145</REF.DOC.ECR>, bod 34), a ze dne <DATE ISO="20100121">21. ledna 2010</DATE>, SGI (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-311/08" PAGE.ECR="I-487" YEAR="2010">C-311/08, Sb. rozh. s. I-487</REF.DOC.ECR>, bod 27). Usnesení ze dne <DATE ISO="20090604">4. června 2009</DATE>, KBC Bank a další (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-439/07+C-499/07" PAGE.ECR="I-4409" YEAR="2009">C-439/07 a C-499/07, Sb. rozh. s. I-4409</REF.DOC.ECR>, bod 70).</P></NOTE>. Prostřednictvím čl. 43 odst. 1 ES jsou tudíž chráněni v zásadě také společníci akciové společnosti v rozsahu, v němž v ní zaujmou dostatečně rozhodující postavení<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0046"><P>Viz například rozsudek Baars (uvedený výše v poznámce pod čarou 45), bod 22. V něm se jednalo o státního příslušníka členského státu, který v tomto státu bydlel a držel veškeré podíly společnosti, která měla své sídlo v jiném členském státě. Soudní dvůr stanovil, že 100% účast na kapitálu společnosti, jež má své sídlo v jiném členském státu, nepochybně způsobí, že se na tuto osobu povinnou k dani použijí předpisy Smlouvy o svobodě usazování.</P></NOTE>.</TXT></NP><NP><NO.P>64.</NO.P><TXT>Tento předpoklad je naproti tomu rozhodující pro odlišení od volného pohybu kapitálu. Není-li totiž účast dostatečná pro výkon rozhodujícího vlivu na rozhodnutí společnosti, není pak příslušnou svobodou svoboda usazování, nýbrž volný pohyb kapitálu<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0047"><P>V tomto smyslu Randelzhofer v. Forsthoff, <HT TYPE="ITALIC">Das Recht der Europäischen Union</HT> (Vyd. Grabitz/Hilf), článek 43, bod 115, s. 31, a Ress v. Ukrow, článek 56, bod 156, s. 68. Viz rovněž stanovisko generálního advokáta Albera ze dne <DATE ISO="19991014">14. října 1999</DATE>, Baars (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-251/98" PAGE.ECR="I-2787" YEAR="1999">C-251/98, Recueil, s. I-2787</REF.DOC.ECR>, bod 33), v němž generální advokát objasnil, že hranice mezi pouhou investicí kapitálu ve formě akcií podniku usazeného v jiném členském státě a usazením se v tomto členském státě by měla být stanovena tam, kde akcionář dosahuje svého zisku již nikoli z podpory podnikatelské činnosti, jež je určována jinými osobami, prostřednictvím pouhého vkladu kapitálu, nýbrž tam kde bude sám vyvíjet podnikatelskou činnost. Taková podnikatelská činnost navíc předpokládá, že se akcionář kromě výkonu pouhého hlasovacího práva akcionáře, účastní v míře, která mu zajišťuje podstatný vliv na podnikatelská rozhodnutí společnosti. Přitom je třeba vycházet z předpisů práva společností ve státě, v němž je podnik usazen. Viz konečně rozsudky SGI (uvedený výše v poznámce pod čarou 45, body 36 a 37) a Aberdeen Property Fininvest Alpha (uvedený výše v poznámce pod čarou 45, body 34 a 35).</P></NOTE>.</TXT></NP><NP><NO.P>65.</NO.P><TXT>Kdy přesně se jedná o rozhodující vliv zakládající působnost svobody usazování, Soudní dvůr obecně nedefinoval, podle jeho judikatury se toto posuzuje spíše podle<?PAGE NO="I-10186"?> skutkových okolností jakož i relevantního práva společností<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0048"><P>Viz Randelzhofer v. Forsthoff, výše uvedené dílo (poznámka pod čarou 8), článek 43, bod 115, s. 31, a Ress v. Ukrow, článek 56, bod 156, s. 68. Posledně uvedení autoři poukazují na to, že kapitálová účast ve výši nižší než 25 % může podle judikatury Soudního dvora být v daném případě pro určitý vliv dostačující, jestliže majiteli podílu jiným způsobem zajistí rozhodující vliv na společnost, na které se účastní a ve které je spojen s ostatními majiteli podílů. Podle judikatury Soudního dvora však účast ve výši pouhých 10 % hlasovacích práv není zpravidla dostatečná pro výkon jistého vlivu na rozhodování společnosti a určování jejích činností.</P></NOTE>. V každém případě se zdá, že rozsudek Baars<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0049"><P>Viz rozsudek Baars (uvedený výše v poznámce pod čarou 45, bod 19).</P></NOTE>, jenž byl základem této ustálené judikatury, naznačuje, že tomu tak je v případě, že podle okolností případu existuje <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0042" REF.END="QE0042"/>možnost kontroly společnosti nebo jejího vedení<QUOT.END REF.START="QS0042" CODE="201C" ID="QE0042"/>, o což se v případě podstatné účasti nepochybně jedná.</TXT></NP><NP><NO.P>66.</NO.P><TXT>Zjištění<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0050"><P>Viz rozsudky X a Y (uvedený výše v poznámce pod čarou 45, bod 37), Komise v. Německo (uvedený výše v poznámce pod čarou 45, bod 14), Komise v. Španělsko (uvedený výše v poznámce pod čarou 45, body 35 až 39, 61), a ze dne <DATE ISO="20090326">26. března 2009</DATE>, Komise v. Itálie (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-362/07" PAGE.ECR="I-2291" YEAR="2009">C-362/07, Sb. rozh. s. I-2291</REF.DOC.ECR>, body 38 a 39).</P></NOTE>, zda podíl na základním kapitálu společnosti ve výši 2,5 % již skutečně postačí k výkonu jistého vlivu na rozhodování dotčené společnosti a určování její činnosti, musí v zásadě učinit předkládající soud na základě konkrétních okolností věci v původním řízení, jakož i relevantního práva společností. V této souvislosti musí existovat jisté pochybnosti ohledně splnění tohoto předpokladu. Na druhé straně je třeba vzít v úvahu skutečnost, že toto procento představuje pouze minimální mez. Sporná vnitrostátní právní úprava tudíž zahrnuje také daleko větší podíly na základním kapitálu společnosti, které by dotčeným společníkům teoreticky mohly umožnit výkon jistého vlivu na rozhodování společnosti a určovat její činnosti ve smyslu judikatury Soudního dvora.</TXT></NP><NP><NO.P>67.</NO.P><TXT>Z předkládacího usnesení<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0051"><P>Viz s. 4 předkládacího rozhodnutí.</P></NOTE> v každém případě vyplývá, že většina členů soudního kolegia předkládajícího soudu zastává názor, že z důvodu zvláštní právní úpravy platné pro akciové společnosti provozující rozhlasové a televizní stanice, jako je požadavek formy akcií na jméno apod., je třeba mít za to, že společník takových společností, který drží podíl převyšující 2,5 % ze základního kapitálu není běžným investorem, avšak společník-podnikatel, který má možnost ovlivňovat vedení právnické osoby, a tudíž i provozování televizní stanice. Za předpokladu, že jsou tato konstatování správná, je třeba vycházet z toho, že společníci dotčené společnosti jsou rovněž chráněni svobodou usazování.</TXT></NP><?PAGE NO="I-10187"?><NP><NO.P>68.</NO.P><TXT>Článek 48 ES zase stanoví platnost kapitoly o právu na svobodné usazování pro společnosti a sdružení soukromého, jakož i veřejného práva tím, že je za určitých podmínek staví na roveň fyzickým osobám<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0052"><P>Viz Troberg v. Tiedje, v: <HT TYPE="ITALIC">Kommentar zum Vertrag über die Europäische Union und zur Gründung der Europäischen Gemeinschaft</HT> (Vyd. Hans von der Groeben/Jürgen Schwarze), článek 48, bod 1, s. 1596.</P></NOTE>.</TXT></NP></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="5"><TITLE><TI><NP><NO.P>ii)</NO.P><TXT>Omezení svobody usazování</TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>69.</NO.P><TXT>Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje tomu, že se sporná právní úprava uplatňuje odlišně na vnitrostátní a zahraniční akciové společnosti, respektive společníky, je třeba dále vycházet z nediskriminační povahy této právní úpravy.</TXT></NP><GR.SEQ LEVEL="6"><TITLE><TI><NP><NO.P>–</NO.P><TXT>Článek 43 ES jakožto všeobecný zákaz omezení</TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>70.</NO.P><TXT>Zbývá tedy dále přezkoumat, zda sporná právní úprava představuje omezení svobody usazování ve smyslu článku 43 ES a zda může být takové omezení v daném případě odůvodněné. Podle ustálené judikatury<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0053"><P>Viz mimo jiné rozsudky ze dne <DATE ISO="19930331">31. března 1993</DATE>, Kraus (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-19/92" PAGE.ECR="I-1663" YEAR="1993">C-19/92, Recueil, s. I-1663</REF.DOC.ECR>, bod 32); ze dne <DATE ISO="19951130">30. listopadu 1995</DATE>, Gebhard (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-55/94" PAGE.ECR="I-4165" YEAR="1995">C-55/94, Recueil, s. I-4165</REF.DOC.ECR>, bod 37); ze dne <DATE ISO="19990309">9. března 1999</DATE>, Centros (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-212/97" PAGE.ECR="I-1459" YEAR="1999">C-212/97, Recueil, s. I-1459</REF.DOC.ECR>, bod 34); ze dne <DATE ISO="20010201">1. února 2001</DATE>, Mac Quen a další (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-108/96" PAGE.ECR="I-837" YEAR="2001">C-108/96, Recueil, s. I-837</REF.DOC.ECR>, bod 26), a ze dne <DATE ISO="20021017">17. října 2002</DATE>, Payroll a další (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-79/01" PAGE.ECR="I-8923" YEAR="2002">C-79/01, Recueil, s. I-8923</REF.DOC.ECR>, bod 26); ze dne <DATE ISO="20041014">14. října 2004</DATE>, Komise v. Nizozemsko (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-299/02" PAGE.ECR="I-9761" YEAR="2004">C-299/02, Recueil, s. I-9761</REF.DOC.ECR>, bod 15); ze dne <DATE ISO="20030930">30. září 2003</DATE>, Inspire (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-167/01" PAGE.ECR="I-10155" YEAR="2003">C-167/01, Recueil, s. I-10155</REF.DOC.ECR>, bod 133); ze dne <DATE ISO="20050421">21. dubna 2005</DATE>, Komise v. Řecko (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-140/03" PAGE.ECR="I-3177" YEAR="2005">C-140/03, Sb. rozh. s. I-3177</REF.DOC.ECR>, bod 27), a ze dne <DATE ISO="20090310">10. března 2009</DATE>, Hartlauer (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-169/07" PAGE.ECR="I-1721" YEAR="2009">C-169/07, Sb. rozh. s. I-1721</REF.DOC.ECR>, bod 33).</P><P>Článek 43 ES odpovídá obsahově článku 31 Dohody o EHP, k jejímuž výkladu je příslušný Soud ESVO (ve vztahu ke státům ESVO/EHP). V souladu s požadavkem jednotné judikatury uvnitř Evropského hospodářského prostoru použil Soud ESVO výše uvedenou judikaturu Soudního dvora na toto ustanovení dohody. Viz mimo jiné rozsudky ze dne <DATE ISO="20070626">26. června 2007</DATE>, ESA v. Norsko (E-<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="2/06" PAGE.ECR="163" YEAR="2007">2/06, Sb. rozh. s. 163</REF.DOC.ECR>, bod 64) a ze dne <DATE ISO="20080507">7. května 2008</DATE>, Seabrokers v. Norsko (E-<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="7/07" PAGE.ECR="171" YEAR="2008">7/07, Sb. rozh. s. 171</REF.DOC.ECR>, bod 50). K požadavku jednotnosti a k nezbytnosti dialogu mezi Soudním dvorem a Soudem ESVO viz Baudenbacher, C., <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0043" REF.END="QE0043"/>The EFTA Court, the ECJ, and the latter’s Advocates General: a tale of judicial dialogue<QUOT.END REF.START="QS0043" CODE="201C" ID="QE0043"/>, <HT TYPE="ITALIC">Continuity and change in EU law: essays in honour of Sir Francis Jacobs</HT>, 2008, s. 120 a násl.</P></NOTE> brání článek 43 ES veškerým vnitrostátním opatřením, která, i když se použijí bez diskriminace na základě státní příslušnosti, mohou bránit příslušníkům členských států Společenství ve výkonu svobody usazování zaručené Smlouvou nebo jej učinit méně přitažlivým.</TXT></NP><NP><NO.P>71.</NO.P><TXT>Podle této judikatury obsahuje článek 43 ES nejen zákaz zjevné a skryté diskriminace, nýbrž může být chápán rovněž jako všeobecný zákaz omezení. Omezeními ve smyslu článku 43 ES jsou tedy nejen diskriminační, nýbrž za určitých okolností také nediskriminační právní úpravy, tedy opatření, která zpravidla neznevýhodňují cizince<?PAGE NO="I-10188"?> ani úmyslně, ani svými skutečnými účinky<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0054"><P>Viz Schwarz, G. C., výše uvedené dílo (poznámka pod čarou 15), bod 136, s. 89.</P></NOTE>. Článek 43 ES brání v zásadě každému vnitrostátnímu ustanovení, které je způsobilé bránit výkonu svobody usazování nebo jej učinit <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0044" REF.END="QE0044"/>méně přitažlivým<QUOT.END REF.START="QS0044" CODE="201C" ID="QE0044"/><NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0055"><P>V tomto smyslu Mustaki, G./Engammare, V., výše uvedené dílo (poznámka pod čarou 8), s. 40; Prats Jané, S., výše uvedené dílo (poznámka pod čarou 25), s. 94, a Forsthoff, U./Schulz, M., <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0045" REF.END="QE0045"/>Gläubigerschutz bei EU-Auslandsgesellschaften<QUOT.END REF.START="QS0045" CODE="201C" ID="QE0045"/>, <HT TYPE="ITALIC">Grenzüberschreitende Gesellschaften</HT> (Vyd. Heribert Hirte/Thomas Bücker), 2. vydání, Berlín 2006, bod 38, s. 82, s odkazem na judikaturu Soudního dvora. Jako klasický příklad omezení svobody usazování ve smyslu čl. 43 odst. 1 ES uvádí Jung, P., <HT TYPE="ITALIC">EU-Kommentar</HT> (Vyd. Jürgen Schwarze), 2. vydání, Baden-Baden 2009, článek 48 ES, bod 21, například poplatky za zápis společností nebo jejich poboček do obchodního rejstříku.</P></NOTE>. Soudní dvůr dal svou judikaturou k volnému pohybu zboží a služeb podnět k rozvoji základních svobod, a to od zákazu diskriminace, jež odpovídá pojmu <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0046" REF.END="QE0046"/>strukturální totožnost základních svobod<QUOT.END REF.START="QS0046" CODE="201C" ID="QE0046"/> až po všeobecný zákaz omezení<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0056"><P>Ulmer, P., <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0047" REF.END="QE0047"/>Schutzinstrumente gegen die Gefahren einer Geschäftstätigkeit inländischer Zweigniederlassungen von Kapitalgesellschaften mit fiktivem Auslandssitz<QUOT.END REF.START="QS0047" CODE="201C" ID="QE0047"/>, <HT TYPE="ITALIC">Juristenzeitung</HT> 1999, s. 665, poukazuje na to, že pravidlo Cassis de Dijon stanovené pro oblast volného pohybu zboží platí rovněž v rámci svobody usazování, což je uznáváno v novější judikatuře Soudního dvora. Viz rovněž Habersack, M., výše uvedené dílo (poznámka pod čarou 10), § 3, bod 4, s. 4, který poukazuje na rozsah pojmu <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0048" REF.END="QE0048"/>svoboda usazování<QUOT.END REF.START="QS0048" CODE="201C" ID="QE0048"/> definovaného Soudním dvorem v rozsudcích Kraus a Gebhard.</P></NOTE>.</TXT></NP><NP><NO.P>72.</NO.P><TXT>Výchozím bodem úvah při přezkumu povahy omezení sporné právní úpravy musí být podle mého názoru hypotetická konstelace, v níž společnost usazená v Unii buď přesune své hlavní sídlo (primární svoboda usazování) do Řecka nebo tam zřídí pobočku (sekundární svoboda usazování)<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0057"><P>V této souvislosti je třeba si povšimnout rozsudku Soudního dvora ze dne <DATE ISO="19880927">27. září 1988</DATE>, Daily Mail (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="81/87" PAGE.ECR="5483" YEAR="1988">81/87, Recueil, s. 5483</REF.DOC.ECR>, bod 25), podle něhož články 43 ES a 48 ES za současného stavu práva Společenství nezajišťují společnosti, která byla založena podle práva členského státu a má v něm své sídlo, právo přeložit sídlo jejího obchodního vedení do jiného členského státu. Naproti tomu uznal Soudní dvůr v rozsudku Centros (uvedený výše v poznámce pod čarou 53) právo společností na zřízení pobočky v jiném členském státě. K tomu viz Maranelli, K., <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0049" REF.END="QE0049"/>Il diritto comunitario di stabilimento delle società<QUOT.END REF.START="QS0049" CODE="201C" ID="QE0049"/>, <HT TYPE="ITALIC">Percorsi di diritto societario europeo</HT>, Turín 2000, s. 122 a násl.</P></NOTE>. Nelze vyloučit, že výhled na případnou výjimku z omezení ručení akciové společnosti, a tím také riziko společného osobního ručení společníků v případě porušení právních předpisů a pravidel profesní etiky upravujících provozování televizních stanic, může na podniky, které hodlají přemístit své sídlo z jiného členského státu do Řecka nebo tam zřídit pobočku, působit odrazujícím způsobem. Uložení sankce spojené s peněžitou pokutou rovněž vůči jejím společníkům může tuto společnost, včetně jejích akcionářů, odradit od činnosti v rámci řeckého mediálního sektoru. Jak vysvětluje předkládající soud, učiní rozšíření ručení na společníky nákup akcií takových společností, jako v případě žalobkyně v původním řízení, rovněž neatraktivní<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0058"><P>Viz s. 4 předkládacího rozhodnutí.</P></NOTE>. Sporná právní úprava je proto v zásadě způsobilá učinit výkon svobody usazování zaručený Smlouvou pro zahraniční společnosti méně atraktivní.</TXT></NP><NP><NO.P>73.</NO.P><TXT>V souladu s obecnou, v judikatuře dosud zastávanou definicí omezení ve smyslu<?PAGE NO="I-10189"?> článku 43 ES by se v původním řízení muselo vycházet z omezení svobody usazování<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0059"><P>Viz Grundmann, S., výše uvedené dílo (poznámka pod čarou 13), § 9, bod 311, s. 137, který rovněž souhlasí s omezující povahou zákonem stanoveného rozšíření ručení, formuluje jej však jinak. Podle jeho názoru je jistě svoboda usazování přinejmenším v přeshraničních případech podporována, pokud se v zahraničí není třeba obávat narušení omezení ručení. Müller-Graff, P.-C., <HT TYPE="ITALIC">EUV/EGV-Kommentar</HT> (Vyd. Rudolf Streinz), článek 48, bod 22, s. 692, se právní úpravou narušení omezení ručení z důvodů ochrany věřitelů zabývá v rámci přezkumu otázky, zda jsou omezení přemístění sídla společnosti do jiného členského státu slučitelná s článkem 43 ES. Podle jeho názoru mohou být v ojedinělých případech odůvodněná. Autor tedy zjevně vychází z toho, že se v případě právních úprav narušení omezení ručení jedná o omezení svobody usazování ve smyslu článku 43 ES. Ulmer, P., výše uvedené dílo (poznámka pod čarou 56), s. 665, vychází v případě narušení omezení ručení zjevně také z omezení svobody usazování, které by však mohlo obstát v přezkumu přiměřenosti.</P></NOTE>.</TXT></NP></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="6"><TITLE><TI><NP><NO.P>–</NO.P><TXT>Možnost teleologického vymezení zákazu omezení</TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>74.</NO.P><TXT>Soudní dvůr sice, jak již bylo uvedeno, vychází rovněž v případě svobody usazování zjevně ze sbližování základních svobod, neboť vykládá pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0050" REF.END="QE0050"/>omezení<QUOT.END REF.START="QS0050" CODE="201C" ID="QE0050"/> podle článku 43 ES náležitě široce<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0060"><P>Viz Skouris, V., <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0051" REF.END="QE0051"/>Das Verhältnis von Grundfreiheiten und Grundrechten im europäischen Gemeinschaftsrecht<QUOT.END REF.START="QS0051" CODE="201C" ID="QE0051"/>, <HT TYPE="ITALIC">Die Öffentliche Verwaltung,</HT> 2006, s. 94, který poukazuje na to, že v rámci vzájemného vztahu základních svobod existuje paralelní tendence (klíčové slovo: <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0052" REF.END="QE0052"/>jednotná dogmatika základních práv<QUOT.END REF.START="QS0052" CODE="201C" ID="QE0052"/>). Při přezkumu mezí to umožňuje, aby speciální meze stanovené u příslušné základní svobody v daném případě byly kombinovány s obecným pojmem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0053" REF.END="QE0053"/>naléhavé důvody obecného zájmu<QUOT.END REF.START="QS0053" CODE="201C" ID="QE0053"/>. Často používané takzvané <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0054" REF.END="QE0054"/>pravidlo Gebhard<QUOT.END REF.START="QS0054" CODE="201C" ID="QE0054"/> (viz bod 70 tohoto stanoviska) se neuplatní konkrétně ve vztahu k určité základní svobodě, nýbrž na všechny základní svobody.</P></NOTE>. Nicméně se dosud jednoznačně nevyjádřil k dosahu čl. 43 odst. 1 ES. Vzhledem k tomu, že v judikatuře Keck a Mithouard<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0061"><P>Rozsudek ze dne <DATE ISO="19931124">24. listopadu 1993</DATE> ve věcech <REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-267/91+C-268/91" PAGE.ECR="I-6097" YEAR="1993">C-267/91 a C-268/91, Keck a Mithouard, Recueil, s. I-6097</REF.DOC.ECR>.</P></NOTE> bylo provedeno vymezení volného pohybu zboží podle článku 28 ES, klade si otázku, zda je opodstatněné rovněž dogmatické vymezení pojmu <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0055" REF.END="QE0055"/>omezení v oblasti svobody usazování<QUOT.END REF.START="QS0055" CODE="201C" ID="QE0055"/>. Ve prospěch tohoto vymezení by mohl hovořit účel této základní svobody, která má umožnit svobodnou volbu umístění sídla, avšak nemá být nástrojem hospodářských subjektů, kterým by mohly měnit podmínky týkající se umístění sídla ve vztahu k vnitrostátním soutěžitelům<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0062"><P>V tomto smyslu Forsthoff, U., <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0056" REF.END="QE0056"/>Mobilität von Gesellschaften im Binnenmarkt – Spielraum für Erstreckung deutschen Rechts auf EU-Auslandsgesellschaften<QUOT.END REF.START="QS0056" CODE="201C" ID="QE0056"/>, <HT TYPE="ITALIC">Grenzüberschreitende Gesellschaften</HT> (Vyd. Heribert Hirte/Thomas Bücker), 2. vydání, Berlín 2006, body 38, 39, s. 82 a násl.</P></NOTE>.</TXT></NP><NP><NO.P>75.</NO.P><TXT>V souladu jak se smyslem a účelem svobody usazování, která má za cíl odstranit omezení pro společnosti přicházející z jiných členských států, tak s cílem práva společností Evropské unie zajistit zachování, jakož i identitu společnosti v případě přeshraničního přemístění sídla<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0063"><P>Jako překážky přístupu působí v každém případě takové předpisy členských států, které se týkají identity společnosti. Tato identita nesmí být překročením hranice dotčena. Předpisy, které zasahují do identity společnosti, nemohou být považovány za součást podmínek týkajících se umístění sídla, neboť nejsou vneseny do hospodářského subjektu z vnějšku, nýbrž mění podobu nositele svobody usazování, společnosti, zevnitř. Myšlenku ochrany identity lze nalézt v judikatuře Soudního dvora (viz rozsudek ze dne <DATE ISO="20021105">5. listopadu 2002</DATE>, Überseering, <REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-208/00" PAGE.ECR="I-9919" YEAR="2002">C-208/00, Recueil, s. I-9919</REF.DOC.ECR>, bod 80 a násl.).</P></NOTE>, by v zásadě bylo možné stanovit<?PAGE NO="I-10190"?> rozsah působnosti zákazu omezení podle toho, zda dotčená vnitrostátní právní úprava zakládá <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0057" REF.END="QE0057"/>specifické překážky přístupu<QUOT.END REF.START="QS0057" CODE="201C" ID="QE0057"/> nebo pouze stanoví <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0058" REF.END="QE0058"/>podmínky týkající se umístění sídla<QUOT.END REF.START="QS0058" CODE="201C" ID="QE0058"/>. V prvním případě by se uplatnil zákaz omezení, na ostatní případy by se uplatil pouze zákaz přímé a nepřímé diskriminace obsažený ve svobodě usazování<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0064"><P>K tomu viz Forsthoff, U., výše uvedené dílo (poznámka pod čarou 62), body 73 a 74, s. 544 a násl., Habersack, M., výše uvedené dílo (poznámka pod čarou 10), § 3, bod 7, s. 13, zastává názor, že články 43 ES a 48 ES obsahují zákaz omezení v rozsahu, v němž se jedná o přístup na trh, a tudíž o usazování jako takové. Naproti tomu, co se týče výkonu živnosti společnosti usazené na území jiného členského státu, podléhá obecným vnitrostátním ustanovením. Obzvláště ta omezení, jež jsou spojena se závaznými, avšak nikoli diskriminačními předpisy vnitrostátního práva upravujícího živnosti, hospodářskou soutěž a pracovní právo pak již vůbec nespadají do oblasti ochrany svobody usazování. V jejich případě se spíše jedná o pouhé <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0059" REF.END="QE0059"/>podmínky prodeje<QUOT.END REF.START="QS0059" CODE="201C" ID="QE0059"/> ve smyslu judikatury Keck. K přezkumu zaměřenému na zásadu proporcionality vnitrostátního práva tedy nedošlo. Vnitrostátní právo lze uplatnit vůči společnostem usazeným v jiných členských státech v rozsahu, v němž je nediskriminuje.</P></NOTE>. Jednotlivé rozsudky v oblasti volného pohybu služeb<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0065"><P>Viz rozsudek ze dne <DATE ISO="19950510">10. května 1995</DATE>, Alpine Investments (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-384/93" PAGE.ECR="I-1141" YEAR="1995">C-384/93, Recueil, s. I-1141</REF.DOC.ECR>, bod 37). Rozsudek se týká vnitrostátního zákazu tzv. <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0060" REF.END="QE0060"/>cold calling<QUOT.END REF.START="QS0060" CODE="201C" ID="QE0060"/>, který podle názoru Soudního dvora bezprostředně <HT TYPE="ITALIC">ovlivnil přístup na trh služeb v jiných členských státech</HT>. Soudní dvůr proto dospěl k závěru, že byl způsobilý narušit pohyb služeb v rámci Společenství. To dokládá, že Soudní dvůr chápe základní svobody v první řadě jako nástroj k otevření trhu. Viz dále rozsudek ze dne <DATE ISO="20000411">11. dubna 2000</DATE>, Deliège (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-51/96+C-191/97" PAGE.ECR="I-2549" YEAR="2000">C-51/96 a C-191/97, Recueil, s. I-2549</REF.DOC.ECR>, bod 60 a násl.).</P></NOTE> a volného pohybu kapitálu<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0066"><P>Viz rozsudek ze dne <DATE ISO="20030513">13. května 2003</DATE>, Komise v. Španělsko (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-463/00" PAGE.ECR="I-4581" YEAR="2003">C-463/00, Recueil, s. I-4581</REF.DOC.ECR>, bod 61) v souvislosti se svobodným pohybem kapitálu. V něm považoval Soudní dvůr vnitrostátní ustanovení, která omezují investice, za omezení pohybu kapitálu ve smyslu článku 56 ES. Podle názoru Soudního dvora byla sporná omezení investic sice použitelná bez rozdílu jak na subjekty usazené v oblasti tak na cizí subjekty, přesto se týkala postavení nabyvatele podílu jako takového, a byla tudíž způsobilá odradit vkladatele z jiných členských států od takových investic, a tudíž <HT TYPE="ITALIC">ovlivnit přístup na trh</HT>. Viz rovněž rozsudek z téhož dne Komise v. Spojené království (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-98/01" PAGE.ECR="I-4641" YEAR="2003">C-98/01, Recueil, s. I-4641</REF.DOC.ECR>, bod 47).</P></NOTE> ukazují, že Soudní dvůr chápe základní svobody v první řadě jako nástroj k otevření trhu, a v důsledku toho posuzuje vnitrostátní ustanovení při přezkumu otázky, zda v jednotlivém případě dochází k omezení základních svobod, podle toho, zda zabraňují přístupu na trh, či nikoli.</TXT></NP><NP><NO.P>76.</NO.P><TXT>V případě sporné vnitrostátní právní úpravy se při podrobnější analýze nejedná ani o ustanovení, jehož cílem je specificky upravit <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0061" REF.END="QE0061"/>přístup<QUOT.END REF.START="QS0061" CODE="201C" ID="QE0061"/> akciových společností do řecké mediální oblasti, ani nepůsobí jako <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0062" REF.END="QE0062"/>překážka<QUOT.END REF.START="QS0062" CODE="201C" ID="QE0062"/> pro někoho, kdo o přístup do této zvláštní oblasti usiluje. Je spíše nedílnou součástí obecného právního rámce, který upravuje provozování televizních stanic. Má zajistit dodržování předpisů a pravidel profesní etiky upravujících provozování televizních stanic. Z pohledu objektivního pozorovatele se jedná o rámcové podmínky upravující provozování médií, které by měl provozovatel televizní stanice vždy dodržovat. Z právního hlediska je povinnost k dodržování těchto rámcových podmínek upravujících provozování médií upravena jakožto <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0063" REF.END="QE0063"/>příkaz<QUOT.END REF.START="QS0063" CODE="201C" ID="QE0063"/> spojený<?PAGE NO="I-10191"?> s provozováním televizní stanice a nikoli jako <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0064" REF.END="QE0064"/>podmínka<QUOT.END REF.START="QS0064" CODE="201C" ID="QE0064"/><NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0067"><P>V obecném správním právu se podmínka vyznačuje tím, že činí začátek nebo konec účinnosti správního aktu závislé na určité události, jejíž vznik je nejistý. Nejisté přitom může být nejen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0065" REF.END="QE0065"/>kdy<QUOT.END REF.START="QS0065" CODE="201C" ID="QE0065"/> událost nastane, nýbrž také <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0066" REF.END="QE0066"/>zda<QUOT.END REF.START="QS0066" CODE="201C" ID="QE0066"/> vůbec nastane. Uložení povinnosti naproti tomu narozdíl od podmínky obsahuje vlastní věcnou úpravu, totiž povinnost adresáta správního aktu k určitému konání, strpění nebo upuštění určitého konání. S uložením povinnosti spojený právní akt má bez ohledu na to, zda je povinnost splněna, či nikoli, okamžitě právní účinky. Podmíněný správní nabývá účinnost až splněním podmínky. Uložení povinnosti stanoví závazek, který je vymahatelný. Odkladná podmínka není závazná, a tudíž také vymahatelná. K tomu viz Maurer, H., <HT TYPE="ITALIC">Allgemeines Verwaltungsrecht</HT>, 11. vydání, Mnichov 1997, bod 6 a násl., s. 315 a násl.</P></NOTE>. To znamená, že nestanoví, <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0067" REF.END="QE0067"/>zda<QUOT.END REF.START="QS0067" CODE="201C" ID="QE0067"/> či <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0068" REF.END="QE0068"/>kdy<QUOT.END REF.START="QS0068" CODE="201C" ID="QE0068"/>, nýbrž pouze <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0069" REF.END="QE0069"/>jak<QUOT.END REF.START="QS0069" CODE="201C" ID="QE0069"/> musí být televizní stanice provozována. Upraveny jsou tak pouze <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0070" REF.END="QE0070"/>způsoby<QUOT.END REF.START="QS0070" CODE="201C" ID="QE0070"/> provozování televizní stanice. Dodržování těchto způsobů se nedotýká jak existence, tak identity akciové společnosti.</TXT></NP><NP><NO.P>77.</NO.P><TXT>Pokud by se měl Soudní dvůr vyslovit pro teleologické vymezení zákazu omezení, musela by být sporná vnitrostátní právní úprava zařazena do kategorie <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0071" REF.END="QE0071"/>podmínky týkající se umístění sídla<QUOT.END REF.START="QS0071" CODE="201C" ID="QE0071"/>, které by neměly být podle tohoto výkladu považovány za omezení ve smyslu čl. 43 odst. 1 ES. Vzhledem k neexistenci omezení svobody usazování by bylo v zásadě možné upustit od dalšího přezkumu podle článků 43 ES a 48 ES.</TXT></NP><NP><NO.P>78.</NO.P><TXT>V této souvislosti však považuji za nutné upozornit na to, že v judikatuře Soudního dvora se sice objevují některé náznaky, že Soudní dvůr je v ojedinělých případech připraven souhlasit s restriktivnějším výkladem, to však nelze v žádném případě chápat tak, že by Soudní dvůr upustil od svého dosud širokého výkladu pojmu <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0072" REF.END="QE0072"/>omezení<QUOT.END REF.START="QS0072" CODE="201C" ID="QE0072"/>. Spíše je třeba vycházet ze v zásadě širokého chápání tohoto pojmu. V souladu s tím spočívají následující úvahy na konceptu rozsáhlého zákazu omezení<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0068"><P>Viz body 70 až 73 tohoto stanoviska.</P></NOTE>.</TXT></NP><NP><NO.P>79.</NO.P><TXT>Je proto nutné konstatovat existenci omezení svobody usazování.</TXT></NP></GR.SEQ></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="5"><TITLE><TI><NP><NO.P>iii)</NO.P><TXT>Odůvodnění omezení svobody usazování</TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>80.</NO.P><TXT>Z judikatury Soudního dvora<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0069"><P>Viz rozsudky Kraus (uvedený výše v poznámce pod čarou 53, bod 32) a Gebhard (uvedený výše v poznámce pod čarou 53, bod 37).</P></NOTE> vyplývá, že vnitrostátní opatření, která omezují výkon základních svobod zaručených Smlouvou, musí splňovat následující předpoklady pro to, aby byla slučitelná s článkem 43 ES: musí být odůvodněna naléhavými důvody obecného zájmu, musí být způsobilá zajistit uskutečnění cíle, který sledují a nesmí překračovat meze toho, co je k jeho dosažení nezbytné.<?PAGE NO="I-10192"?> Mimoto představuje ochrana základních práv oprávněný zájem, který v zásadě odůvodňuje omezení základní svobody zaručené Smlouvou o ES<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0070"><P>Viz rozsudek ze dne <DATE ISO="20030612">12. června 2003</DATE>, Schmidberger (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-112/00" PAGE.ECR="I-5659" YEAR="2003">C-112/00, Recueil, s. I-5659</REF.DOC.ECR>, bod 74).</P></NOTE>.</TXT></NP><GR.SEQ LEVEL="6"><TITLE><TI><NP><NO.P>–</NO.P><TXT>Ochrana základních práv jako oprávněného zájmu</TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>81.</NO.P><TXT>Jak již bylo objasněno<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0071"><P>Viz bod 56 tohoto stanoviska.</P></NOTE>, považuje řecká vláda spornou vnitrostátní právní úpravu z důvodů veřejného a sociálního zájmu za odůvodněnou. Z celkového posouzení relevantních vnitrostátních ustanovení vyplývá, že pokuty stanovené v čl. 4 odst. 3 zákona 2328/95 směřují k tomu, aby zabránily porušování příkazu respektovat určité hodnoty chráněné ústavním právem – k nimž patří ochrana individuálních osobnostních práv, rodinného života, jakož i soukromí. Pokuta, za níž žalobkyně v původním řízení ručí společně a nerozdílně, byla, jak vyplývá ze skutkových zjištění v předkládacím rozhodnutí, uložena z důvodu porušení výše uvedených základních hodnot. Tvrzení řecké vlády je při rozumném posouzení třeba chápat v tom smyslu, že se vláda zjevně odvolává na ochranu základních práv zaručených ústavním právem.</TXT></NP><NP><NO.P>82.</NO.P><TXT>V tomto rozsahu je třeba připomenout, že základní práva jsou podle ustálené judikatury nedílnou součástí obecných právních zásad, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje. Soudní dvůr za tímto účelem vychází z ústavních tradic společných členským státům, jakož i z poznatků, které skýtají mezinárodně právní instrumenty týkající se ochrany lidských práv, na jejichž tvorbě členské státy spolupracovaly nebo k nimž přistoupily. V této souvislosti přísluší zvláštní význam na jedné straně EÚLP<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0072"><P>Viz zejména rozsudky ze dne <DATE ISO="19910618">18. června 1991</DATE>, ERT (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-260/89" PAGE.ECR="I-2925" YEAR="1991">C-260/89, Recueil, s. I-2925</REF.DOC.ECR>, bod 41); ze dne <DATE ISO="20010306">6. března 2001</DATE>, Connolly v. Komise (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-274/99 P" PAGE.ECR="I-1611" YEAR="2001">C-274/99 P, Recueil, s. I-1611</REF.DOC.ECR>, bod 37); ze dne <DATE ISO="20021022">22. října 2002</DATE>, Roquette Frères (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-94/00" PAGE.ECR="I-9011" YEAR="2002">C-94/00, Recueil, s. I-9011</REF.DOC.ECR>, bod 25); Schmidberger (uvedený výše v poznámce pod čarou 70, bod 71); ze dne <DATE ISO="20060627">27. června 2006</DATE>, Parlament v. Rada (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-540/03" PAGE.ECR="I-5769" YEAR="2006">C-540/03, Sb. rozh. s. I-5769</REF.DOC.ECR>, bod 35), a ze dne <DATE ISO="20070118">18. ledna 2007</DATE>, PKK a KNK v. Rada (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-229/05 P" PAGE.ECR="I-439" YEAR="2007">C-229/05 P, Sb. rozh. s. I-439</REF.DOC.ECR>, bod 76).</P></NOTE>. Zásady rozpracované v této judikatuře byly potvrzeny čl. 6 odst. 2 EU. Podle něj <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0073" REF.END="QE0073"/>[ctí] Unie základní práva zaručená Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod podepsanou v Římě dne <DATE ISO="19501104">4. listopadu 1950</DATE> a ta, jež vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, jako obecné zásady práva Společenství<QUOT.END REF.START="QS0073" CODE="201C" ID="QE0073"/>. Kromě toho se Soudní dvůr za účelem potvrzení existence určitých obecných právních zásad<?PAGE NO="I-10193"?> několikrát odvolal<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0073"><P><REF.DOC.OJ COLL="C" NO.OJ="364" PAGE.FIRST="1" DATE.PUB="1950">Úř. věst. C 364, s. 1</REF.DOC.OJ>.</P></NOTE> na Listinu základních práv Evropské unie vyhlášenou dne <DATE ISO="20001207">7. prosince 2000</DATE> v Nice<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0074"><P>Viz rozsudky ze dne <DATE ISO="20080214">14. února 2008</DATE>, Dynamic Medien (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-244/06" PAGE.ECR="I-505" YEAR="2008">C-244/06, Sb. rozh. s. I-505</REF.DOC.ECR>, bod 42); ze dne <DATE ISO="20071211">11. prosince 2007</DATE>, International Transport Workers’ Federation a Finnish Seamen’s Union (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-438/05" PAGE.ECR="I-10779" YEAR="2007">C-438/05, Sb. rozh. s. I-10779</REF.DOC.ECR>, bod 43), a ze dne <DATE ISO="20060627">27. června 2006</DATE>, Parlament v. Rada (uvedený výše v poznámce pod čarou 72, bod 38).</P></NOTE>.</TXT></NP><NP><NO.P>83.</NO.P><TXT>Jak Soudní dvůr několikrát objasnil<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0075"><P>Viz zejména rozsudky ERT (uvedený výše v poznámce pod čarou 72, bod 41); ze dne <DATE ISO="19970529">29. května 1997</DATE>, Kremzow (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-299/95" PAGE.ECR="I-2629" YEAR="1997">C-299/95, Recueil, s. I-2629</REF.DOC.ECR>, bod 14), a ze dne <DATE ISO="20080903">3. září 2008</DATE>, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-402/05 P+C-415/05 P" PAGE.ECR="I-6351" YEAR="2008">C-402/05 P a C-415/05 P, Sb. rozh. s. I-6351</REF.DOC.ECR>, bod 284).</P></NOTE>, nejsou opatření, jež jsou neslučitelná s dodržováním takto uznaných a zajištěných lidských práv ve Společenství přijatelná. Vzhledem k tomu, že základní práva musí být dodržována jak Společenstvím, tak také jeho členskými státy, představuje podle názoru Soudního dvora ochrana těchto práv oprávněný zájem, který v zásadě odůvodňuje omezení povinností uložených právem Společenství, byť by se jednalo o povinnosti uložené na základě základní svobody zaručené Smlouvou<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0076"><P>Viz rozsudek Schmidberger (uvedený výše v poznámce pod čarou 70, bod 74) v souvislosti s omezením volného pohybu zboží. Mimoto viz rozsudky ze dne <DATE ISO="20071213">13. prosince 2007</DATE>, United Pan-Europe Communications Belgium a další (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-250/06" PAGE.ECR="I-11135" YEAR="2007">C-250/06, Sb. rozh. s. I-11135</REF.DOC.ECR>, bod 41) (kulturní politika a svoboda projevu, jakožto omezení volného pohybu služeb), Dynamic Medien (uvedený výše v poznámce pod čarou 74, bod 42) a ze dne <DATE ISO="20041014">14. října 2004</DATE>, Omega (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-36/02" PAGE.ECR="I-9609" YEAR="2004">C-36/02, Sb. rozh. s. I-9609</REF.DOC.ECR>, bod 35) (lidská důstojnost jakožto omezení volného pohybu služeb).</P></NOTE>.</TXT></NP><NP><NO.P>84.</NO.P><TXT>V této souvislosti je třeba poukázat na to, že právo na dodržování soukromí, jehož ochrana je podle údajů řecké vlády cílem sporné právní úpravy, je podle judikatury Soudního dvora rovněž jedním ze základních práv chráněných právním řádem Evropské unie<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0077"><P>Výslovně uznáno v rozsudku ze dne <DATE ISO="19920408">8. dubna 1992</DATE>, Komise v. Německo (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-62/90" PAGE.ECR="I-2601" YEAR="1992">C-62/90, Sb. rozh. s. I-2601</REF.DOC.ECR>, bod 23). Kromě toho viz rozsudky ze dne <DATE ISO="20041019">19. října 2004</DATE>, Chen (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-200/02" PAGE.ECR="I-9925" YEAR="2004">C-200/02, Sb. rozh. s. I-9925</REF.DOC.ECR>, bod 16), a ze dne <DATE ISO="20080725">25. července 2008</DATE>, Metock a další (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-127/08" PAGE.ECR="I-6241" YEAR="2008">C-127/08, Sb. rozh. s. I-6241</REF.DOC.ECR>, bod 79).</P></NOTE>. Kromě toho je toto základní právo zakotveno v čl. 8 odst. 1 EÚLP<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0078"><P>Podle čl. 8 (povinnost respektovat soukromí) odst. 1 EÚLP má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.</P></NOTE>, jakož i v článku 7 Listiny základních práv<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0079"><P>Podle článku 7 (respektování soukromí a rodinného života) Listiny základních práv má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.</P></NOTE>.</TXT></NP><NP><NO.P>85.</NO.P><TXT>Sporná vnitrostátní právní úprava sleduje v tomto směru jeden z cílů uznaných právním řádem Unie, a z toho důvodu je tento cíl legitimní.</TXT></NP></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="6"><TITLE><TI><NP><NO.P>–</NO.P><TXT>Přezkum proporcionality</TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>86.</NO.P><TXT>Jak jsem již objasnila ve svém stanovisku ze dne <DATE ISO="20100414">14. dubna 2010</DATE> ve věci C-271/08, Komise v. Německo, je třeba vycházet ze vztahu<?PAGE NO="I-10194"?> rovného postavení základních svobod a základních práv<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0080"><P>Viz mé stanovisko ze dne <DATE ISO="20100414">14. dubna 2010</DATE> v dosud projednávané věci C-271/08, Komise v. Německo, body 187 a 188. Skouris, V., výše uvedené dílo (poznámka pod čarou 60), s. 93, nevychází ze vztahu hierarchie mezi základními svobodami a základními právy. Uvádí různé faktory ve prospěch jejich zásadního rovného postavení, jako např. povaha základních svobod podobná základním právům, jakož i sbližování základních svobod a základních práv v judikatuře Soudního dvora.</P></NOTE>. To vyžaduje, aby se v rozsahu, v němž je v konkrétním případě v důsledku výkonu základního práva omezena základní svoboda, byla mezi nimi nastolena přiměřená rovnováha. Za tímto účelem je třeba vycházet z toho, že výkon základní svobody je legitimním cílem, který může stanovit hranice základního práva. Naopak je třeba za legitimní cíl uznat rovněž výkon základního práva, který může omezit základní svobodu. Pro stanovení přesné hranice mezi základními svobodami a základními právy má zvláštní význam zásada proporcionality. V rámci přezkumu proporcionality je přitom třeba vycházet z třístupňového schématu přezkumu, na základě něhož je nutno přezkoumat 1. vhodnost, 2. nezbytnost a 3. přiměřenost dotčeného opatření<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0081"><P>Viz mé stanovisko ve věci C-271/08, Komise v. Německo, bod 189.</P></NOTE>.</TXT></NP><NP><NO.P>87.</NO.P><TXT>Z výše uvedených úvah vyplývá, že ačkoliv ochrana základního práva na respektování soukromí představuje legitimní zájem, který může v zásadě odůvodnit omezení takové základní svobody zaručené Smlouvou o ES, jako je svoboda usazování, mohou být taková omezení odůvodněna pouze tehdy, pokud jsou způsobilá zaručit uskutečnění sledovaného cíle a nepřekračují meze toho, co je k jeho dosažení nezbytné<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0082"><P>Viz v tomto smyslu rozsudky Omega (uvedený výše v poznámce pod čarou 76, bod 36); International Transport Workers’ Federation und Finnish Seamen’s Union (uvedený výše v poznámce pod čarou 74, bod 75), a Dynamic Medien (uvedený výše v poznámce pod čarou 74, bod 42).</P></NOTE>.</TXT></NP><NP><NO.P>88.</NO.P><TXT>Pro účely posouzení přiměřenosti je třeba přezkoumat skutkové a právní poznatky, jež charakterizovaly situaci v dotčeném členském státě; k provedení tohoto přezkumu je příslušný předkládající soud<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0083"><P>Viz rozsudky ze dne <DATE ISO="20010308">8. března 2001</DATE>, Gourmet International (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-405/98" PAGE.ECR="I-1795" YEAR="2001">C-405/98, Recueil, s. I-1795</REF.DOC.ECR>, bod 33); ze dne <DATE ISO="20000113">13. ledna 2000</DATE>, Estée Lauder (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-220/98" PAGE.ECR="I-117" YEAR="2000">C-220/98, Recueil, s. I-117</REF.DOC.ECR>, bod 30 a násl.), a ze dne <DATE ISO="19970626">26. června 1997</DATE>, Familiapress (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-368/95" PAGE.ECR="I-3689" YEAR="1997">C-368/95, Recueil, s. I-3689</REF.DOC.ECR>, bod 28 a násl.).</P></NOTE>. V projednávaném případě má Soudní dvůr dostatečné informace o skutkové a právní situaci, aby provedl abstraktní hodnocení jemu předloženého případu podle zásady přiměřenosti. Předkládající soud je povinen zohlednit kritéria výkladu stanovené Soudním dvorem při uplatnění práva Společenství v rámci řízení ve věci samé<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0084"><P>Podle Craig, P./De Búrca, G., <HT TYPE="ITALIC">EU Law</HT>, 4. vydání, Oxford 2008, s. 492, poskytuje sice článek 234 ES Soudnímu dvoru pravomoc k výkladu Smlouvy, však nikoli výslovně k jejímu použití na řízení ve věci samé. Hranice mezi výkladem a uplatněním naznačuje rozdělení pravomoci mezi Soudní dvůr a vnitrostátní soud. V důsledku toho Soudní dvůr vykládá Smlouvu a vnitrostátní soudy uplatňují tento výklad na konkrétní případ.</P></NOTE>.</TXT></NP><?PAGE NO="I-10195"?><GR.SEQ LEVEL="7"><TITLE><TI><P>Vhodnost</P></TI></TITLE><NP><NO.P>89.</NO.P><TXT>Jak potvrdila řecká vláda na jednání v odpovědi na otázku Soudního dvora, je třeba vycházet z toho, že sporná právní úprava je v zásadě založena na domněnce řeckého zákonodárce, podle níž má akcionář, který drží podíl převyšující 2,5 % ze základního kapitálu akciové společnosti, možnost ovlivňovat řízení společnosti. Tato domněnka vnitrostátního zákonodárce je obsažena a blíže objasněna jak předkládajícím soudem, tak také řeckou vládou v jejich vyjádřeních. Předkládající soud<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0085"><P>Viz s. 4 předkládacího rozhodnutí.</P></NOTE> tak poukazuje na to, že akcionář, který drží podíl převyšující 2,5 % ze základního kapitálu akciové společnosti není běžným investorem, avšak akcionář-podnikatel, který má možnost ovlivňovat řízení právnické osoby, a tudíž i provozování televizní stanice. Řecká vláda<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0086"><P>Viz bod 66 tohoto stanoviska.</P></NOTE> naopak vysvětluje, že společníci této kategorie mohou v důsledku své účasti na valné hromadě, jakož i na volbě členů řídícího orgánu společnosti zajistit přijetí jasných směrnic týkajících se tvorby programu a postoje televizní stanice k aktuálním tématům.</TXT></NP><NP><NO.P>90.</NO.P><TXT>Bez ohledu na otázku, zda se tato zákonná domněnka v původním řízení uplatní, zda jinými slovy, žalobkyně v původním řízení, jak bylo upřesněno řeckou vládou na jednání, jejíž podíl na kapitálu akciové společnosti <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0074" REF.END="QE0074"/>Nea Tileorasi<QUOT.END REF.START="QS0074" CODE="201C" ID="QE0074"/> dosahuje pouze 5 %, má skutečně rozhodující vliv na rozhodovací postupy této společnosti, což by musel konkrétně určit předkládající soud<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0087"><P>Viz bod 66 tohoto stanoviska.</P></NOTE>, je pak však v každém případě více než sporné, zda je možno tento vliv považovat za dostačující k tomu, aby cíleně působil na tvorbu programové skladby televizní stanice takovým způsobem, že by vůbec nedošlo k porušení předpisů a pravidel profesní etiky upravujících provozování televizních stanic.</TXT></NP><NP><NO.P>91.</NO.P><TXT>Za tímto účelem je třeba nejprve přezkoumat postavení akcionáře uvnitř akciové společnosti. Práva akcionáře lze obecně rozdělit na majetková práva, práva účasti a práva na ochranu<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0088"><P>Majetková práva: práva na dividendy; právo na nákup nových akcií; právo na podíl na likvidačním zůstatku; právo na úroky za období, jež vyžadovala příprava a výstavba až do začátku plného provozu podniku, právo na užívání investičního majetku společnosti. Práva účasti: právo být pozván a seznámit se s programem jednání; právo na podávání návrhů a vyjádření názoru; právo nechat se zastoupit na valné hromadě; hlasovací a volební právo na valné hromadě; právo napadnout rozhodnutí, která jsou v rozporu se zákonem či stanovami. Práva na ochranu: právo na informace zahrnující právo na nahlížení a právo být informován; kolektivní právo být zastoupen v představenstvu; práva ochrany menšiny v řízení o zrušení společnosti a zvláštním auditu a právo na svolání valného hromady; ostatní žalobní práva, která zahrnují právo podat žalobu, právo na určení neplatnosti usnesení valné hromady a nároky týkající se odpovědnosti.</P></NOTE>. Na rozdíl od člena řídícího<?PAGE NO="I-10196"?> orgánu akciové společnosti – který by měl spíše možnost vlivu na televizní stanici ve vlastnictví společnosti – vykonává průměrný společník svá práva účasti zpravidla v rámci valné hromady, na níž je oprávněn hlasovat<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0089"><P>Viz Mustaki, G./Engammare, V., výše uvedené dílo (poznámka pod čarou 8), s. 189. Jak, Schmidt, K., <HT TYPE="ITALIC">Gesellschaftsrecht</HT>, 4. vydání, Kolín nad Rýnem/Berlín/Bonn/Mnichov 2002, s. 837, výstižně objasňuje, je valná hromada <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0075" REF.END="QE0075"/>sídlem demokracie akcionářů<QUOT.END REF.START="QS0075" CODE="201C" ID="QE0075"/>, v němž akcionáři vykonávají svá práva v záležitostech společnosti.</P></NOTE>. Tato práva účasti zahrnují v závislosti na právním řádu a stanovách volbu a odvolávání řídícího či dozorčího orgánu<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0090"><P>Grundmann, S., výše uvedené dílo (poznámka pod čarou 13), § 11, bod 394, s. 180, tak poukazuje na rozdíly v jednotlivých členských státech při volbě a odvolávání orgánů. Zaprvé se pravomoc volit členy řídícího orgánu liší již proto, že se zčásti volí jednokomorový, zčásti dvojkomorový řídící orgán. Bez ohledu na to není ani v prvním případě ve všech členských státech zajištěna pravomoc valné hromady volit a odvolávat členy orgánu. V druhém případě je valná hromada dokonce typicky oprávněna pouze k volbě dozorčího orgánu, má tedy pouze nepřímý vliv.</P></NOTE>. Při tom je třeba zohlednit skutečnost, že v druhém případě je vliv jednotlivého akcionáře na řízení společnosti slabší, poněvadž je pouze nepřímý<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0091"><P>Viz Grundmann, S., výše uvedené dílo (poznámka pod čarou 13), § 11, bod 394, s. 180.</P></NOTE>. Kromě toho se jednotlivá hmotně-právní pravidla týkající se volby a odvolávání orgánů liší v závislosti na právním řádu a stanovách. Volba orgánu je sice charakterizována obecnou zásadou, že většina valné hromady volí všechny členy, avšak závisí na příslušných ustanoveních stanov, zda se uskuteční volba podle poměrného zastoupení, nebo zda musí být jednotlivým akcionářům či orgánům přiznáno právo určit, kdo obsadí konkrétní místo. Tyto rozmanité okolnosti vedou ve výsledku k tomu, že zdánlivé možnosti vlivu jednotlivých akcionářů na řízení společnosti se při bližším posouzení zdají být méně výrazné, než se předpokládá.</TXT></NP><NP><NO.P>92.</NO.P><TXT>Strukturu společnosti je třeba odlišit od vlastní struktury televizní stanice, přičemž v rámci této struktury přísluší zvláštní role programovému řediteli, jakožto odpovědnému vedoucímu celé redakční oblasti televizní stanice. Jemu jsou zase podřízeni šéfredaktoři příslušní pro jednotlivé oblasti. Dále jsou zde pracovníci stanice odpovědní za realizaci jednotlivých pořadů. Tyto osoby jednají více méně nezávisle v rámci své vlastní odpovědnosti.</TXT></NP><NP><NO.P>93.</NO.P><TXT>Jednotlivý akcionář se tudíž nachází na konci dlouhého řetězce rozhodovacích subjektů, jejichž jednání může ovlivnit pouze omezeně. Tím spíše nelze předpokládat, zda některý ze spolupracovníků televizní stanice, ať již úmyslně nebo pouze z nedbalosti poruší předpisy a pravidla profesní etiky upravující provozování takových stanic. Tyto úvahy ukazují, že vliv, který má akcionář <HT TYPE="ITALIC">uvnitř společnosti</HT>, málo vypovídá o jeho skutečném vlivu <HT TYPE="ITALIC">na vnitřní postupy televizní stanice</HT>. Předkládající soud by musel popřípadě přezkoumat, zda možnosti vlivu jednotlivých akcionářů, které sporná vnitrostátní právní úprava<?PAGE NO="I-10197"?> pokládá za samozřejmé, nejsou ve skutečnosti přece jen čistě teoretické.</TXT></NP><NP><NO.P>94.</NO.P><TXT>Na druhé straně by mohl jednotlivý akcionář, jak správně podotýká řecká vláda, vykonávat práva účasti za účelem zajištění přijetí jasných směrnic ohledně programové skladby. Bylo by přitom třeba pomýšlet na vypracování kodexu jednání pro spolupracovníky televizní stanice, který by je zavazoval k respektování určitých právních zájmů, které mají ústavní základ jako je ochrana individuálních osobnostních práv, jakož i rodinného života a soukromí. Požadavek, aby řídící orgán zajistil, že televizní stanice vlastněná společností, včetně jejích pracovníků, bude dodržovat určité etické zásady, by mohlo nebezpečí porušování v každém případě snížit.</TXT></NP><NP><NO.P>95.</NO.P><TXT>To by ovšem předpokládalo společné jednání více akcionářů, neboť by o tom musela rozhodnout valná hromada. Právo požádat o svolání valné hromady a určení pořadu jednání však podle systémů práva společností členských států závisí obvykle na určitém procentu podílů dotčených akcionářů ve vztahu k upsanému kapitálu společnosti. Podle čl. 55 odst. 1 nařízení č. 2157/2001 činí tento podíl v případě Evropské akciové společnosti alespoň 10 %. Avšak i v případě překročení této prahové hodnoty by bylo nejisté, zda by příslušné preventivní opatření bylo způsobilé zcela vyloučit porušování ze strany jednotlivých pracovníků televizní stanice.</TXT></NP><NP><NO.P>96.</NO.P><TXT>Při přezkumu vhodnosti opatření však záleží na tom, zda opatření z hlediska kauzality a pravděpodobnosti běhu událostí může vést směrem zamýšleným členským státem, přičemž je třeba členským státům poskytnout jistý prostor pro stanovení prognóz. Opatření členského státu by proto bylo třeba označit za nevhodné teprve tehdy, kdyby nemělo žádné účinky na sledovaný cíl<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0092"><P>V tomto smyslu Schroeder, W., <HT TYPE="ITALIC">EUV/EGV – Kommentar</HT> (Vyd. Rudolf Streinz), článek 30 ES, článek 52, s. 476.</P></NOTE>. Podle mého názoru se úvahy zákonodárce, na nichž sporná vnitrostátní právní úprava spočívá, ukazují jako spíše teoretické. Hrozba pokuty by sice mohla akcionáře vést k tomu, aby přijali preventivní opatření za účelem zabránění porušování právních předpisů a jiných pravidel. Není však schopna taková porušení zcela vyloučit. Vhodnost takové vnitrostátní právní úpravy k ochraně individuálních osobnostních práv, jakož i rodinného života a soukromí je však třeba potvrdit do té míry, v níž každopádně podporuje ochranu těchto právních hodnot.</TXT></NP></GR.SEQ><?PAGE NO="I-10198"?><GR.SEQ LEVEL="7"><TITLE><TI><P>Nezbytnost</P></TI></TITLE><NP><NO.P>97.</NO.P><TXT>Zásada přiměřenosti dále vyžaduje volbu nejméně zatěžujícího opatření v případě možnosti volby mezi několika vhodnými opatřeními<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0093"><P>Viz mimo jiné rozsudky ze dne <DATE ISO="19871118">18. listopadu 1987</DATE>, Maizena a další (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="137/85" PAGE.ECR="4587" YEAR="1987">137/85, Recueil, s. 4587</REF.DOC.ECR>, bod 15) ze dne <DATE ISO="19931207">7. prosince 1993</DATE>, ADM Ölmühlen (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-339/92" PAGE.ECR="I-6473" YEAR="1993">C-339/92, Recueil, s. I-6473</REF.DOC.ECR>, bod 15); ze dne <DATE ISO="20020711">11. července 2002</DATE>, Käserei Champignon Hofmeister (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-210/00" PAGE.ECR="I-6453" YEAR="2002">C-210/00, Recueil, s. I-6453</REF.DOC.ECR>, bod 59); ze dne <DATE ISO="20060907">7. září 2006</DATE>, Španělsko v. Rada (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-310/04" PAGE.ECR="I-7285" YEAR="2006">C-310/04, Sb. rozh. s. I-7285</REF.DOC.ECR>, bod 97), a ze dne <DATE ISO="20061212">12. prosince 2006</DATE>, Německo v. Parlament a Rada (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-380/03" PAGE.ECR="I-11573" YEAR="2006">C-380/03, Sb. rozh. s. I-11573</REF.DOC.ECR>, bod 144).</P></NOTE>.</TXT></NP><NP><NO.P>98.</NO.P><TXT>Jako alternativní opatření k uložení pokuty by v mediální oblasti přicházelo v úvahu, jak správně vysvětlila řecká vláda na jednání, odnětí licence k provozování televizní stanice příslušným orgánem dozoru v oblasti médií. Odnětí televizní licence ovšem představuje v mediální oblasti nejpřísnější sankci<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0094"><P>Právní úpravy v mediální oblasti se v každém státě liší. Nicméně vykazují bezpočet společných znaků. Odnětí vysílacího oprávnění se jako nejpřísnější sankce ukládá zpravidla až v opakovaném případě. Při prvním porušení se jím nejprve pohrozí. Kromě zrušení povolení přichází v úvahu rovněž dočasné pozastavení oprávnění nebo stanovení dodatečných podmínek. Některé právní úpravy v mediální oblasti poskytují mediálním institucím, které vykonávají dohled nad soukromými rozhlasovými stanicemi, možnost ukládat pokuty (viz Kühn, F., <HT TYPE="ITALIC">Rundfunkrecht in Indien und Deutschland</HT>, Berlín 2006, s. 208; Bayer, J./Ricke, T., <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0076" REF.END="QE0076"/>Die Medienaufsicht in Ungarn<QUOT.END REF.START="QS0076" CODE="201C" ID="QE0076"/>, <HT TYPE="ITALIC">Medien und Recht International</HT>, 2009, s. 32 a násl.; Kieserling, H., <HT TYPE="ITALIC">Das Fernsehrecht Spaniens</HT>, Frankfurt nad Mohanem 2002, s. 159; Ruhle, E.-O./Freund, N./Kronegger, D./Schwarz, M., <HT TYPE="ITALIC">Das neue österreichische Telekommunikations- und Rundfunkrecht</HT>, Vídeň 2004, s. 268).</P></NOTE>, poněvadž je s ním spojen zákaz provozování televizní stanice<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0095"><P>To má opět dopad na lidská práva, především pokud jde o respektování svobody médií. Článek 10 odst. 1 třetí věta EÚLP poskytuje sice státům, které jsou stranami úmluvy možnost stanovit povolení (licenci) za účelem kontroly rozhlasu a televize na jejich území. Povolení a jiná omezení je však nutné posuzovat na základě požadavků odstavce 2. Toto ustanovení uvádí, že rozmanitost médií může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.</P></NOTE>. Ve vztahu k tomu představuje jednorázová pokuta v případě případného porušení zákonných předpisů a pravidel profesní etiky jednoznačně méně omezující opatření.</TXT></NP><NP><NO.P>99.</NO.P><TXT>Vyvstává nicméně otázka, zda by bylo také v rámci tohoto druhu sankcí možné si představit méně omezující vnitrostátní právní úpravu.</TXT></NP><NP><NO.P>100.</NO.P><TXT>Samotná hrozba pokutami vůči akciové společnosti – bez výjimky z omezení ručení – by byla v zásadě rovněž způsobilá přimět společnost k respektování předpisů a pravidel profesní etiky upravujících provozování televizních stanic. Je však sporné, zda by měla tentýž odrazující účinek, zvláště kdyby s ní byla spojena pouze finanční újma společnosti. V závislosti na své finanční situaci by se společnost s takovou újmou mohla vyrovnat, aniž by musela zásadně změnit své chování. Účinek takové sankce by nebylo možné s jistotou určit. To je v případě společného<?PAGE NO="I-10199"?> a nerozdílného ručení společníka, při němž ručí každý jednotlivec sám celým svým majetkem, zřetelně odlišné. V tomto případě by byl společník spíše ochoten učinit něco pro to, aby se vyhnul odpovědnosti. V tomto směru nelze oba přístupy považovat za stejně účinné.</TXT></NP><NP><NO.P>101.</NO.P><TXT>Pozornost by měla spíše směřovat na odlišný přístup, který by nejlépe vyhovoval okolnostem jednotlivého případu. Tak by například mohlo být stanoveno pouze ručení těch akcionářů, kterým lze konkrétní porušení přičítat. Vzhledem ke skutečnosti, že pokutu je třeba zařadit mezi sankce, vyžaduje nutně přičitatelné protiprávní jednání dotčeného. Příslušnou změnou by bylo možné zabránit tomu, aby byli potrestáni akcionáři, kteří jsou za daných okolností sice ochotní, avšak neschopní sami nebo v rámci společné iniciativy prosadit opatření k zabránění porušení. V současnosti platná vnitrostátní právní úprava totiž z důvodu své široké působnosti zahrnuje rovněž právě tyto akcionáře. Odlišnější přístup by nejen méně omezil svobodu usazování, nýbrž by dosáhl stejného účinku, jaký má v současné době platný přístup. Přesná podoba této vnitrostátní právní úpravy spadá do pravomoci vnitrostátního zákonodárce.</TXT></NP><NP><NO.P>102.</NO.P><TXT>Spornou vnitrostátní právní úpravu není tudíž nutné považovat za nezbytnou k dosažení sledovaného cíle.</TXT></NP></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="7"><TITLE><TI><P>Přiměřenost</P></TI></TITLE><NP><NO.P>103.</NO.P><TXT>Konečně musí být uložená omezení v přiměřeném vztahu ke sledovanému cíli<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0096"><P>Viz mimo jiné rozsudky Maizena a další (uvedený výše v poznámce pod čarou 93, bod 15); ADM Ölmühlen (uvedený výše v poznámce pod čarou 93, bod 15); Käserei Champignon Hofmeister (uvedený výše v poznámce pod čarou 93, bod 59); Španělsko v. Rada (uvedený výše v poznámce pod čarou 93, bod 97), jakož i Německo v. Parlament a Rada (uvedený výše v poznámce pod čarou 93, bod 144).</P></NOTE>.</TXT></NP><NP><NO.P>104.</NO.P><TXT>V souvislosti s ochranou právních hodnot chráněných ústavním právem jako individuální osobnostní právo, jakož i rodinný život a soukromí se podle mého názoru sice doporučuje přiznat zákonodárcům jednotlivých členských států určitou diskreční pravomoc<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0097"><P>Soudní dvůr přiznal členským státům prostor pro uvážení v případě volby vhodných opatření k zabránění ohrožování základních svobod s odůvodněním, že členské státy zůstávají výlučně příslušné k zachování veřejné bezpečnosti a pořádku (viz rozsudek ze dne <DATE ISO="19971209">9. prosince 1997</DATE>, Komise v. Francie, <REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-265/95" PAGE.ECR="I-6959" YEAR="1997">C-265/95, Recueil, s. I-6959</REF.DOC.ECR>, bod 33).</P></NOTE>. Tato diskreční pravomoc však nemůže být tak široká, aby akcionáři nesli odpovědnost za porušení, která jim nelze přičítat. Navíc taková porušení nelze vzhledem ke zvláštní struktuře společnosti a televizní stanice zcela vyloučit. V tomto případě je tak svoboda usazování omezena ve větší míře, než je pro ochranu výše uvedených právních hodnot bezpodmínečně nutné.</TXT></NP><NP><NO.P>105.</NO.P><TXT>V rozsahu, v němž lze předpokládat, že účelem sporné vnitrostátní právní úpravy je v zásadě vést akcionáře k přijetí preventivních opatření, by bylo smysluplnější stanovit ručení pouze pro ty akcionáře, kteří mají<?PAGE NO="I-10200"?> nejen určitý vliv na společnost, nýbrž na samotný řídící orgán společnosti, a tudíž nepřímo na samotné rozhodující subjekty televizní stanice. O tom lze v případě držení podílu pouze ve výši 2,5 % ze základního kapitálu společnosti pochybovat. Jak bylo uvedeno výše, je sporné již to, zda je jednotlivý společník sám schopen prosadit přijetí opatření, aby zabránil porušování zákonů a pravidel profesní etiky upravujících provozování televizních stanic.</TXT></NP><NP><NO.P>106.</NO.P><TXT>V důsledku toho nejsou ukládaná zatížení akcionářů přiměřená sledovanému cíli.</TXT></NP><NP><NO.P>107.</NO.P><TXT>Vzhledem k výše uvedeným úvahám docházím k závěru, že spornou vnitrostátní právní úpravu nelze považovat za přiměřenou. Tato úprava je založena na takovém zvažování mezi svobodou usazování, jakožto základní svobodou a základním právem na respektování soukromí a rodinného života, jež není v souladu s právem Společenství.</TXT></NP></GR.SEQ></GR.SEQ></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="5"><TITLE><TI><NP><NO.P>iv)</NO.P><TXT>Dílčí závěr</TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>108.</NO.P><TXT>Celkově lze konstatovat, že články 43 ES a 48 ES brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je čl. 4 odst. 3 zákona 2328/1995.</TXT></NP></GR.SEQ></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="4"><TITLE><TI><NP><NO.P>c)</NO.P><TXT>Volný pohyb kapitálu</TXT></NP></TI></TITLE><GR.SEQ LEVEL="5"><TITLE><TI><NP><NO.P>i)</NO.P><TXT>Použitelnost článku 56 ES</TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>109.</NO.P><TXT>Dále je nutné se zabývat otázkou slučitelnosti s ustanoveními Smlouvy o volném pohybu kapitálu pouze do té míry, v níž může sporný vnitrostátní právní předpis obsahovat zvláštní omezení ve vztahu k těmto ustanovením Smlouvy a v níž se nepoužijí ustanovení Smlouvy o svobodě usazování<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0098"><P>Viz rozsudek X a Y (uvedený výše v poznámce pod čarou 45, bod 66).</P></NOTE>.</TXT></NP><NP><NO.P>110.</NO.P><TXT>Vzhledem k mým úvahám v bodech 63 až 66 tohoto stanoviska ohledně působnosti článků 43 ES a 48 ES se ukazuje přezkum na základě článku 56 ES jako nezbytný pouze ve vztahu k těm společníkům, kteří sice drží podíl převyšující 2,5 % ze základního kapitálu společnosti, přesto však nedisponují takovou účastí, která by jim umožnila vykonávat určitý vliv na rozhodování společnosti a určovat její činnosti<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0099"><P>Viz rozsudky X a Y (uvedený výše v poznámce pod čarou 45, bod 68), a Komise v. Španělsko (uvedený výše v poznámce pod čarou 45, body 35 až 39).</P></NOTE>.</TXT></NP></GR.SEQ><?PAGE NO="I-10201"?><GR.SEQ LEVEL="5"><TITLE><TI><NP><NO.P>ii)</NO.P><TXT>Omezení volného pohybu kapitálu</TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>111.</NO.P><TXT>Podle ustálené judikatury<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0100"><P>Viz mimo jiné rozsudky Komise v. Německo (uvedený výše v poznámce pod čarou 45, bod 17); ze dne <DATE ISO="20060928">28. září 2006</DATE>, Komise v. Nizozemsko (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-282/04+C-283/04" PAGE.ECR="I-9141" YEAR="2006">C-282/04 a C-283/04, Sb. rozh. s. I-9141</REF.DOC.ECR>, bod 18); Komise v. Spojené království (uvedený výše v poznámce pod čarou 66, body 38 a 43); ze dne <DATE ISO="20020604">4. června 2002</DATE>, Komise v. Francie (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-483/99" PAGE.ECR="I-4781" YEAR="2002">C-483/99, Recueil, s. I-4781</REF.DOC.ECR>, body 35 a 40). Totéž se ostatně musí vztahovat na článek 40 Dohody o EHP, jemuž článek 56 ES obsahově odpovídá. Jak konstatoval Soud ESVO v rozsudku ze dne <DATE ISO="20041123">23. listopadu 2004</DATE>, Fokus Bank (E-1/04, ECR, 2004, s. 11, body 22 a 23), s odkazem na rozsudek Soudního dvora ze dne <DATE ISO="20030923">23. září 2003</DATE>, Ospelt a Schlössle Weissenberg (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-452/01" PAGE.ECR="I-9743" YEAR="2003">C-452/01, Recueil, s. I-9743</REF.DOC.ECR>, bod 28) a stanovisko generálního advokáta Jakobse ze dne <DATE ISO="20030410">10. dubna 2003</DATE> (body 72 a 73) v téže věci, jsou ustanovení ohledně volného pohybu kapitálu ve Smlouvě o ES a v Dohodě o EHP v zásadě totožná.</P></NOTE> zakazuje čl. 56 odst. 1 ES zcela obecně omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy.</TXT></NP><NP><NO.P>112.</NO.P><TXT>Vzhledem k neexistenci definice pojmu <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0077" REF.END="QE0077"/>pohyb kapitálu<QUOT.END REF.START="QS0077" CODE="201C" ID="QE0077"/> ve Smlouvě o ES ve smyslu čl. 56 odst. 1 ES, přiznal Soudní dvůr již dříve informativní povahu klasifikaci připojené ke směrnici Rady 88/361/EHS ze dne <DATE ISO="19880624">24. června 1988</DATE>, kterou se provádí článek 67 Smlouvy (článek zrušený Amsterodamskou smlouvou)<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0101"><P><REF.DOC.OJ COLL="L" NO.OJ="178" PAGE.FIRST="5" DATE.PUB="1988">Úř. věst. L 178, s. 5</REF.DOC.OJ>; Zvl. vyd. 10/01, s. 10.</P></NOTE>. <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0078" REF.END="QE0078"/>Pohyb kapitálu<QUOT.END REF.START="QS0078" CODE="201C" ID="QE0078"/> ve smyslu čl. 56 odst. 1 ES představují tedy zejména přímé investice ve formě účasti podniku prostřednictvím vlastnictví akcií, které umožňují skutečně se podílet na jeho řízení a kontrole (takzvané <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0079" REF.END="QE0079"/>přímé<QUOT.END REF.START="QS0079" CODE="201C" ID="QE0079"/> investice), jakož i koupě cenných papírů na kapitálovém trhu uskutečněná pouze s cílem investovat bez úmyslu ovlivňovat řízení a kontrolu podniku (takzvané <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0080" REF.END="QE0080"/>portfoliové<QUOT.END REF.START="QS0080" CODE="201C" ID="QE0080"/> investice)<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0102"><P>Viz v tomto smyslu rozsudky ze dne <DATE ISO="19990316">16. března 1999</DATE>, Trummer a Mayer (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-222/97" PAGE.ECR="I-1661" YEAR="1999">C-222/97, Recueil, s. I-1661</REF.DOC.ECR>, bod 21); Komise v. Francie (uvedený výše v poznámce pod čarou 100, body 36 a 37); Komise v. Spojené království (uvedený výše v poznámce pod čarou 66, body 39 a 40), jakož i Komise v. Nizozemsko (uvedený výše v poznámce pod čarou 100, bod 19).</P></NOTE>.</TXT></NP><GR.SEQ LEVEL="6"><TITLE><TI><NP><NO.P>–</NO.P><TXT>Článek 56 ES jakožto všeobecný zákaz omezení</TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>113.</NO.P><TXT>Co se týče obou těchto forem investic, Soudní dvůr upřesnil, že jako <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0081" REF.END="QE0081"/>omezení<QUOT.END REF.START="QS0081" CODE="201C" ID="QE0081"/> podle čl. 56 odst. 1 ES musí být kvalifikovány vnitrostátní právní úpravy, které mohou zabránit nebo omezit nabytí akcií v dotčených podnicích nebo mohou odradit investory jiných členských států od investování do kapitálu těchto podniků<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0103"><P>Viz v tomto smyslu rozsudky ze dne <DATE ISO="20020604">4. června 2002</DATE>, Komise v. Portugalsko (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-367/98" PAGE.ECR="I-4731" YEAR="2002">C-367/98, Recueil, s. I-4731</REF.DOC.ECR>, bod 45); Komise v. Francie (uvedený výše v poznámce pod čarou 100, bod 41); ze dne <DATE ISO="20050602">2. června 2005</DATE>, Komise v. Itálie (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-174/04" PAGE.ECR="I-4933" YEAR="2005">C-174/04, Sb. rozh. s. I-4933</REF.DOC.ECR>, body 30 a 31); ze dne <DATE ISO="20060119">19. ledna 2006</DATE>, Bouanich (<REF.DOC.ECR EDITION="GEN" NO.CASE="C-265/04" PAGE.ECR="I-923" YEAR="2006">C-265/04, Sb. rozh. s. I-923</REF.DOC.ECR>, body 34 a 35); Komise v. Nizozemsko (uvedený výše v poznámce pod čarou 100, bod 20), jakož i Komise v. Německo (uvedený výše v poznámce pod čarou 45, bod 19).</P></NOTE>.</TXT></NP><?PAGE NO="I-10202"?><NP><NO.P>114.</NO.P><TXT>Jak již bylo objasněno<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0104"><P>Viz bod 68 tohoto stanoviska.</P></NOTE>, může nebezpečí společného osobního ručení společníka odradit potenciální investory, neboť s podílem na takovém podniku je spojeno dodatečné finanční riziko, jež překračuje běžné obchodní riziko. V této souvislosti je třeba znovu poukázat na konstatování předkládajícího soudu, podle nichž rozšíření ručení na společníky učiní koupi akcií takových společností, jako v případě žalobkyně v původním řízení, rovněž neatraktivní.</TXT></NP><NP><NO.P>115.</NO.P><TXT>Podle této široké definice dosud zastávané Soudním dvorem by bylo nutno existenci omezení ve smyslu čl. 56 odst. 1 ES v projednávaném případě připustit.</TXT></NP></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="6"><TITLE><TI><NP><NO.P>–</NO.P><TXT>Možnost teleologického vymezení zákazu omezení</TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>116.</NO.P><TXT>Soudní dvůr stejně jako v souvislosti s volným pohybem služeb ve své dosavadní judikatuře naznačil možnost teleologického vymezení zákazu omezení také pro volný pohyb kapitálu<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0105"><P>Viz bod 66 tohoto stanoviska.</P></NOTE>. Vzhledem k nejširšímu možnému sbližování základních svobod by tudíž bylo skutečně myslitelné provést teleologické vymezení zákazu omezení rovněž v oblasti volného pohybu kapitálu, a podle toho pak rozlišovat, zda dotčená vnitrostátní právní úprava zakládá <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0082" REF.END="QE0082"/>zvláštní překážky přístupu<QUOT.END REF.START="QS0082" CODE="201C" ID="QE0082"/>, nebo pouze stanoví <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0083" REF.END="QE0083"/>podmínky týkající se umístění sídla<QUOT.END REF.START="QS0083" CODE="201C" ID="QE0083"/>. Odlišný výklad obou základních svobod by nepochybně vedl k rozporu v hodnocení při nakládání s velkými a malými akcionáři, neboť zatímco velkým akcionářům by bylo zabráněno odvolat se na svobodu usazování, mohli by malí akcionáři vystoupit proti sporné vnitrostátní právní úpravě s odůvodněním, že dochází k omezení volného pohybu kapitálu. Pokud velcí akcionáři nemohou odvozovat nároky na sbližování podmínek týkajících se umístění sídla<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0106"><P>V bodu 74 tohoto stanoviska jsem v souvislosti se svobodou usazování objasnila, že tato základní svoboda nemá být nástrojem hospodářského subjektu, kterým by mohl měnit podmínky týkající se umístění sídla ve vztahu k vnitrostátním soutěžitelům. To samé musí platit rovněž ve vztahu k volnému pohybu kapitálu.</P></NOTE> ze základních svobod, tím spíš by to nemělo být možné v případě malých akcionářů. Kromě toho neexistuje důvod pro rozdílné zacházení, neboť oba druhy akcionářů se nacházejí ve zcela totožné situaci.</TXT></NP><NP><NO.P>117.</NO.P><TXT>Co se týče samotné sporné vnitrostátní právní úpravy, je třeba konstatovat, že posuzována sama o sobě neomezuje možnost akcionářů účastnit se na společnosti za účelem vytvoření nebo udržování dlouhodobých<?PAGE NO="I-10203"?> a přímých hospodářských vztahů, které jim umožní podílet se účinně na jejím řízení či kontrole. Přílivu přímých investic totiž nejsou kladeny do cesty ani právní, ani faktické překážky. Rovněž zvláštním způsobem neupravuje způsob a podmínky investic do společností v oblasti řeckého mediálního sektoru. Spornou vnitrostátní právní úpravu je třeba, v souladu s mými výše uvedenými úvahami<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0107"><P>Viz bod 76 tohoto stanoviska.</P></NOTE>, spíše zařadit do kategorie <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0084" REF.END="QE0084"/> podmínek týkajících se umístění sídla<QUOT.END REF.START="QS0084" CODE="201C" ID="QE0084"/>, které by v rozsahu, v němž by byl přijat vymezující teleologický výklad, nebylo možno vykládat jako omezení ve smyslu čl. 56 odst. 1 ES.</TXT></NP><NP><NO.P>118.</NO.P><TXT>Jak jsem již objasnila<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0108"><P>Viz bod 78 tohoto stanoviska.</P></NOTE>, nic však nenasvědčuje dosud tomu, odhlédneme-li od ojedinělých případů, že by byl Soudní dvůr připraven upustit od svého dosud širokého výkladu pojmu <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0085" REF.END="QE0085"/>omezení<QUOT.END REF.START="QS0085" CODE="201C" ID="QE0085"/>. Následující úvahy tudíž spočívají na konceptu všeobecného zákazu omezení.</TXT></NP><NP><NO.P>119.</NO.P><TXT>Z tohoto důvodu existuje omezení volného pohybu kapitálu. Dále je třeba zkoumat, zda toto omezení může být odůvodněné a zda obstojí ve zkoušce přiměřenosti.</TXT></NP></GR.SEQ></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="5"><TITLE><TI><NP><NO.P>iii)</NO.P><TXT>Odůvodnění</TXT></NP></TI></TITLE><GR.SEQ LEVEL="6"><TITLE><TI><NP><NO.P>–</NO.P><TXT>Ochrana základních práv jako oprávněný zájem</TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>120.</NO.P><TXT>V rozsahu, v němž je cílem sporné vnitrostátní právní úpravy ochrana základního práva na respektování soukromí, sleduje tato úprava cíl uznaný právním řádem Společenství, a tudíž cíl legitimní, který v zásadě může odůvodnit omezení<NOTE NUMBERING="ARAB" TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0109"><P>Viz bod 85 tohoto stanoviska.</P></NOTE>.</TXT></NP></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="6"><TITLE><TI><NP><NO.P>–</NO.P><TXT>Přezkum proporcionality</TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>121.</NO.P><TXT>V rozsahu, v němž podle této vnitrostátní právní úpravy ručí rovněž ti společníci, kteří nevykonávají určitý vliv na rozhodování společnosti, se ovšem uvedená vnitrostátní právní úprava ukazuje jako nevhodná k ochraně výše uvedených právních hodnot, poněvadž tento druh společníků nemůže učinit mnoho pro to, aby zabránil porušení právních předpisů a pravidel profesní etiky upravujících provozování televizních stanic.</TXT></NP><?PAGE NO="I-10204"?><NP><NO.P>122.</NO.P><TXT>Vzhledem k tomu, že jsou myslitelná méně omezující opatření, která slibují tentýž výsledek, především ručení těch společníků, kteří mají skutečně vliv na řídící orgán společnosti, respektive na rozhodovací struktury televizní stanice, nebo jimž lze porušení skutečně přičítat, nelze rovněž ručení v tomto případě relevantní skupiny společníků považovat za nezbytné.</TXT></NP><NP><NO.P>123.</NO.P><TXT>Pochybnosti, které byly vyjádřeny v souvislosti s omezením svobody usazování, platí tím spíše pro volný pohyb kapitálu. Omezení této základní svobody, aniž by bylo nezbytné pro ochranu základního práva, neodpovídá požadavku přiměřenosti. Volným pohybem kapitálu jsou totiž chráněni pouze ti společníci, kteří nejsou schopni, vykonávat určitý vliv na rozhodování společnosti a určovat její činnosti. Okolnost, že jim přesto může být uložena pokuta, dokazuje, že omezení této základní svobody je nepřiměřené.</TXT></NP><NP><NO.P>124.</NO.P><TXT>Spornou vnitrostátní právní úpravu nelze tudíž celkově považovat za přiměřenou. Spočívá na zvažování mezi volným pohybem kapitálu jako základní svobodou a základním právem na respektování soukromí a rodinného života, které není v souladu s právem Společenství.</TXT></NP></GR.SEQ></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="5"><TITLE><TI><NP><NO.P>iv)</NO.P><TXT>Dílčí závěr</TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>125.</NO.P><TXT>Celkově lze konstatovat, že čl. 56 odst. 1 ES brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako čl. 4 odst. 3 zákona 2328/1995.</TXT></NP></GR.SEQ></GR.SEQ></GR.SEQ></GR.SEQ></GR.SEQ><?PAGE NO="I-10205"?><GR.SEQ LEVEL="1"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD">VII</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Závěry</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP><NO.P>126.</NO.P><TXT>S přihlédnutím k předcházejícím úvahám navrhuji Soudnímu dvoru odpovědět na předběžnou otázku položenou Symvoulio tis Epikrateias následujícím způsobem:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><LIST TYPE="ARAB"><ITEM><NP><NO.P><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0086" REF.END="QE0086"/>1)</NO.P><TXT>První směrnice Rady ze dne <DATE ISO="19680309">9. března 1968</DATE> o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření, nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je čl. 4 odst. 3 zákona 2328/1995, podle níž se pokuty stanovené v předcházejících odstavcích tohoto článku za porušení právních předpisů a pravidel profesní etiky, upravujících provozování televizních stanic ukládají nejen společnosti, jež je držitelem licence na zřízení a provozování televizní stanice, ale společně a nerozdílně s ní také všem společníkům, kteří drží podíl převyšující 2,5 % ze základního kapitálu.</TXT></NP></ITEM><ITEM><NP><NO.P>2)</NO.P><TXT>Naproti tomu články 43 ES, 48 ES a 56 ES brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava uvedená v bodě 1.<QUOT.END REF.START="QS0086" CODE="201C" ID="QE0086"/></TXT></NP></ITEM></LIST></QUOT.S></P></NP></GR.SEQ></CONTENTS.CONCLUSION></CONCLUSION>