Tento kasační opravný prostředek se týká námitkového řízení zahájeného společností LG Electronics Inc. 2 – Dále jen „LG“ nebo „odpůrkyně“. ve věci přihlášky k zápisu ochranné známky Společenství „compressor technology“ podané k Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a průmyslové vzory) (OHIM) společností BSH Bosch und Siemens Hausgeräte GmbH 3 – Dále jen „BSH“ nebo „navrhovatelka“. . Je jím usilováno o zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 4. prosince 2014, BSH v. OHIM – LG Electronics (compressor technology) 4 – T‑595/13, EU:T:2014:1023, dále jen „napadený rozsudek“. .

Tento kasační opravný prostředek má dvě části.

Zaprvé by měl dát Soudnímu dvoru znovu možnost upřesnit případy, kdy soud Unie musí zkoumat i bez návrhu právní důvody, aby dostál svému poslání posuzovat otázky legality.

Zadruhé by měl umožnit, aby se Soudní dvůr vyjádřil k architektuře a způsobu uplatňování opravných prostředků podaných k OHIM, jejichž cílem je přezkum rozhodnutí námitkových oddělení. Soudní dvůr bude muset především definovat oblast působnosti a podmínky aplikace čl. 8 odst. 3 nařízení Komise (ES) č. 216/96 ze dne 5. února 1996, kterým se stanoví jednací řád odvolacích senátů Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu (ochranné známky a průmyslové vzory) 5 – Úř. věst. L 28, s. 11. Nařízení pozměněné nařízením Komise (ES) č. 2082/2004 ze dne 6. prosince 2004 (Úř. věst. L 360, s. 8; Zvl. vyd. 17/01, s. 221, dále jen „nařízení č. 216/96“). .

Toto ustanovení uvádí následující: „V jednáních inter partes může strana obhajoby [odpůrce] ve své odpovědi [svém vyjádření v odpověď] žádat o rozhodnutí, kterým se ruší nebo mění napadené rozhodnutí na základě bodu neuvedeného v odvolání. Taková podání se stávají bezpředmětnými v případě, kdy odvolatel [navrhovatel] v řízení nepokračuje.“

Zatímco společnost BSH v projednávané věci podala na základě článků 58 až 64 nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství 6 – Úř. věst. L 78, s. 1. odvolání, jímž se domáhala přezkumu rozhodnutí námitkového oddělení o velmi omezeném seznamu výrobků, společnost LG podala vedlejší odvolání, směřující k přezkumu tohoto rozhodnutí, týkající se mnohem rozsáhlejšího seznamu výrobků, a to ve svém vyjádření v odpověď formulovaném na základě čl. 8 odst. 3 nařízení č. 216/96.

Rozhodnutím ze dne 5. září 2013 7 – Věc R 1176/2012-1. Rozhodnutí ve znění opravného rozhodnutí ze dne 3. prosince 2013, dále jen „sporné rozhodnutí“. první odvolací senát OHIM (dále jen „odvolací senát“) zamítl odvolání společnosti BSH a částečně vyhověl společnosti LG.

V projednávané věci je zpochybňována právě legalita tohoto rozhodnutí.

Zatímco žaloba na neplatnost podaná k Tribunálu se týkala pouze meritorního posouzení nebezpečí záměny mezi kolidujícími označeními pro účely zápisu ochranné známky „compressor technology“, kasační opravný prostředek podaný k Soudnímu dvoru uvádí dvě čistě procesněprávní otázky, které se týkají jednak úlohy soudu a jednak existence a legality opravného prostředku.

Co se týče úlohy soudu, navrhuji, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek nikoli na základě důvodů uplatňovaných společností BSH u Soudního dvora, ale proto, že se Tribunál nezabýval dvěma důvody veřejného pořádku, které musí zkoumat i bez návrhu, vyplývajícími v první řadě ze skutečnosti, že odvolací senát nemá pravomoc k přezkumu rozhodnutí odvolacího oddělení, pokud jde o jiné výrobky než ty, které uvedla navrhovatelka v hlavním odvolání, a v druhé řadě z porušení práva navrhovatelky být vyslechnuta v rámci tohoto řízení.

Vzhledem k tomu, že tyto dva důvody byly předmětem sporné rozpravy před Soudním dvorem, navrhuji, aby se jimi Soudní dvůr zabýval i bez návrhu a sám ve sporu rozhodl.

V tomto rámci bude Soudní dvůr muset určit, zda je s ohledem jak na pravidla stanovená v článcích 58 až 64 nařízení č. 207/2009, tak na procesní záruky zakotvené v Listině základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), cílem čl. 8 odst. 3 nařízení č. 216/96 skutečně zavést opravný prostředek paralelní s opravným prostředkem upraveným v rámci nařízení č. 207/2009.

Soudní dvůr tak bude vyzván, aby ukončil stávající právní nejistotu, kterou vyvolává nejednotnost přístupů k výkladu jednoho a téhož ustanovení uplatňovaných různými odvolacími senáty OHIM a různými kolegii Tribunálu.

V tomto stanovisku vysvětlím důvody, proč cílem čl. 8 odst. 3 nařízení č. 216/96 zjevně nemůže být poskytnout opravný prostředek nezávislý na tom, který je zakotven v článku 58 a následujících nařízení č. 207/2009. Tvrdím tedy, že odvolací senát, když přijal a vyhověl odvolání, jehož nepřípustnost byla zjevná, nebyl oprávněn změnit rozhodnutí námitkového oddělení týkající se jiných výrobků než těch, které byly předmětem hlavního odvolání, a překročil svou pravomoc.

Podpůrně rovněž vysvětlím, že odvolací senát nerespektoval práva společnosti BSH na obranu tím, že jí nepovolil předložit vyjádření k vedlejšímu odvolání podanému společností LG.

Soudnímu dvoru tedy navrhnu, aby zrušil sporné rozhodnutí a rozhodl o tom, že OHIM uhradí náklady obou řízení.

Námitkové oddělení zamítlo rozhodnutím ze dne 3. května 2012 přihlášku k zápisu ochranné známky společenství „compressor technology“ podanou společností BSH. Bylo totiž toho názoru, že existuje nebezpečí záměny se starší ochrannou známkou „KOMPRESSOR“, jejímž majitelem je společnost LG, a to pro část požadovaných výrobků v třídách 7, 9 a 11 ve smyslu Niceské dohody 10 – Niceská dohoda o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957 ve znění pozdějších změn a úprav. , mimo jiné pro elektrické úklidové přístroje pro domácnost, včetně vysavačů a přístrojů na vysávání suchého a mokrého odpadu 11 – Viz úplný seznam dotčených výrobků v bodě 3 napadeného rozsudku. .

Pokud jde o ostatní uvedené výrobky tříd 7, 9 a 11, námitkové oddělení zamítlo námitku předloženou společností LG z důvodu, že neexistuje nebezpečí záměny.

Toto rozhodnutí bylo účastníkům řízení doručeno dne 3. května 2012.

Společnost BSH podala dne 26. června 2012 proti tomuto rozhodnutí odvolání, kterým se, za použití předepsaného formuláře, domáhala jeho zrušení, a dne 3. září 2012 předložila své vyjádření, v němž uvedla odůvodnění svého odvolání. Požadovala přezkum rozhodnutí námitkového oddělení v části, která se týká posouzení nebezpečí záměny, pokud jde o elektrické úklidové přístroje pro domácnost, včetně vysavačů a přístrojů na vysávání suchého a mokrého odpadu ve třídě 7, přičemž ostatních výrobků se návrh netýkal.

Dne 31. října 2012 společnost LG tedy jediným podáním nazvaným „Vyjádření v odpověď“ předložila připomínky k argumentům předloženým společností BSH na podporu svého odvolání a zároveň požádala o přezkum rozhodnutí námitkového oddělení v tom smyslu, aby přihláška ochranné známky „compressor technology“ byl zamítnuta v širším rozsahu. Společnost LG tvrdila zejména, že v rozporu s rozhodnutím vydaným námitkovým oddělením existuje nebezpečí záměny s následujícími výrobky:

třída 7: elektrické přístroje na likvidaci odpadu, jmenovitě drtiče a lisy odpadu;

třída 9: osobní váhy; elektrické přístroje pro svařování fólií; přístroje pro dálkové ovládání, přístroje pro signalizaci a řízení (elektrické/elektronické) pro stroje a přístroje pro domácnost a kuchyň; nahrané a nenahrané datové nosiče čitelné strojem pro přístroje pro domácnost; elektrické prodejní automaty pro občerstvení nebo jídlo, prodejní automaty; součásti zahrnuté ve třídě 9 pro všechno výše uvedené zboží.

Součásti zahrnuté ve třídě 9 pro elektrické přístroje a nástroje zahrnuté ve třídě 9, tedy elektrické žehličky, kuchyňské váhy;

třída 11: infračervené lampy pro neléčebné účely; vyhřívané podušky (nikoliv pro léčebné účely), vyhřívané přikrývky (nikoliv pro léčebné účely); strojová výčepní zařízení (přístroje pro čepování) pro výdej chlazených nápojů pro použití v kombinaci s přístroji pro chlazení nápojů.

Dopisem ze dne 8. listopadu 2012 nazvaným „Sdělení a vyjádření“ OHIM sdělil společnosti BSH „vyjádření“ podané společností LG a uvedl, že písemná část řízení byla skončena, přiložené vyjádření je sdělováno pouze pro informaci a že spis bude včas předán odvolacímu senátu, který o věci rozhodne.

Odvolací senát považoval v bodě 13 sporného rozhodnutí odvolání podané společností BSH za přípustné, neboť bylo podáno v souladu s články 58 až 60 nařízení č. 207/2009 a s pravidlem 48 nařízení č. 2868/95.

V bodě 14 napadeného rozhodnutí odvolací senát v rámci přezkumu rozsahu odvolání zdůraznil, že společnost LG podala ve vyjádření v odpověď na podání, v němž byly vyloženy důvody odvolání společnosti BSH, „akcesorické“ odvolání („ancillary appeal“) v souladu s čl. 8 odst. 3 nařízení č. 216/96, v němž žádala přezkum rozhodnutí námitkového oddělení týkající se výše uvedených výrobků v třídách 7, 9 a 11.

Odvolací senát uzavřel svůj přezkum s tím, že zamítl odvolání společnosti BSH a částečně vyhověl vedlejšímu odvolání společnosti LG.

Společnost BSH tedy podala k Tribunálu žalobu na neplatnost a na její podporu uvedla jediný důvod vycházející ze skutečnosti, že odvolací senát porušil čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 týkající se posuzování nebezpečí záměny kolidujících označení.

Tribunál tuto žalobu zamítl.

Společnost BSH ve svém kasačním opravném prostředku navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek a sporné rozhodnutí, a podpůrně aby věc vrátil Tribunálu a zároveň uložil OHIM náhradu nákladů obou řízení.

OHIM navrhuje, aby byl kasační opravný prostředek zamítnut a aby byla společnosti BSH uložena náhrada nákladů řízení.

Na podporu svého kasačního opravného prostředku uplatňuje společnost BSH dva důvody.

První důvod je před Soudním dvorem uplatňován poprvé. Vychází z toho, že OHIM porušil článek 60 nařízení č. 207/2009, který stanoví procesní pravidla, jež se použijí pro podání odvolání k odvolacím senátům OHIM. Společnost BSH totiž tvrdí, že vedlejší odvolání podané společností LG bylo nepřípustné, neboť v něm nebyla dodržena žádná z podmínek týkajících se lhůty a formy, jež vyžaduje tento článek.

Druhý důvod vychází z porušení čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94 v rámci posuzování nebezpečí záměny označení „compressor technology“ a „KOMPRESSOR“.

Nedomnívám se, že by v tomto stadiu bylo nutné posuzovat, zda je sporné rozhodnutí stiženo vadami uváděnými společností BSH v jejím kasačním opravném prostředku. Mám za to, že napadený rozsudek musí být bez dalšího zrušen, protože se Tribunál ex officio nezabýval skutečností, že sporné rozhodnutí bylo přijato orgánem, který není příslušný, a to v rozporu s právem navrhovatelky na účinnou procesní obranu.

Mám totiž za to, že vedlejší odvolání podané odpůrkyní bylo zjevně nepřípustné, takže odvolací senát nebyl příslušný k přezkumu rozhodnutí námitkového oddělení týkajícího se výrobků uvedených v rámci tohoto odvolání.

Kromě toho konstatuji, že odvolací senát změnil rozhodnutí odvolacího oddělení, a vyhověl tak požadavkům odpůrkyně, aniž předem umožnil společnosti BSH se skutečně seznámit s jejím stanoviskem, čímž porušil právo odpůrkyně na účinnou procesní obranu.

Nepříslušnost a porušení podstatných procesních náležitostí, jsou důvody veřejného pořádku, které soud Unie může či musí zkoumat i bez návrhu, pokud tak neučiní účastníci řízení.

Z pravidel, jimiž se řídí řízení před soudy Unie, zejména z článku 21 statutu Soudního dvora Evropské unie a článku 177 jednacího řádu Tribunálu, vyplývá, že spor je určen a vymezen účastníky řízení. Z toho plyne, že soud Unie v zásadě nemůže překročit rámec návrhů, které jsou mu předloženy v návrhových žádáních účastníků, a musí o těchto žádostech rozhodnout rovněž v rámci skutkového a právního stavu vylíčeného účastníky řízení.

Úloha soudu Unie nicméně není pasivní. V rámci sporu ve věci ochranné známky Společenství se jeho soudní přezkum neomezuje pouze na zopakování přezkumu již dříve provedeného odvolacím senátem OHIM 12 – Rozsudek OHIM v. Kaul (C‑29/05 P, EU:C:2007:162, bod 55). . Úloha soudu Unie se rovněž neomezuje jen na posuzování merita návrhů každého z účastníků sporu za přísného následování důvodů a argumentů jimi uváděných. Soud Společenství nemá totiž pouze funkci arbitra. Musí také zajišťovat dodržování práva Unie, a zejména základních záruk zakotvených v Listině.

Pravidla týkající se řízení před každým soudem Unie, stejně jako judikatura, vymezily tedy několik případů, ve kterých je soud Unie nadán pravomocí zkoumat i bez návrhu právní důvody, aby tak naplnil svoje poslání posuzovat otázky legality.

Na základě svého jednacího řádu může Tribunál konstatovat i bez návrhu svoji zjevnou nepříslušnost k rozhodnutí o žalobě nebo zjevnou nepřípustnost návrhu, případně jeho zjevnou právní neopodstatněnost 13 – Viz článek 126 jednacího řádu Tribunálu. . Také může i bez návrhu posoudit splnění nepominutelných podmínek řízení 14 – Viz článek 129 jednacího řádu Tribunálu. , tzn. konstatovat, zda nedošlo k porušení takových základních podmínek přípustnosti žaloby, jako je existence napadnutelného právního aktu 15 – Usnesení ISAE/VP a Interdata v. Komise (C‑130/91, EU:C:1992:7, bod 11). , aktivní legitimace 16 – Rozsudek Itálie v. Komise (C‑298/00 P, EU:C:2004:240, bod 35) a rozsudek Regione Siciliana v. Komise (C‑417/04 P, EU:C:2006:282, bod 36). nebo dodržení procesních lhůt 17 – Rozsudek Politi v. ETF (C‑154/99 P, EU:C:2000:354, bod 15 a citovaná judikatura) a rozsudek Evropaïki Dynamiki v. Komise (C‑469/11 P, EU:C:2012:705, bod 50 a citovaná judikatura). .

Soudní dvůr navíc stanovil rozdíl mezi důvody vyplývajícími na jedné straně z materiální legality napadeného aktu, které se týkají porušení právního pravidla práva týkajícího se uplatňování Smlouvy o fungování EU a které může soud Unie zkoumat pouze v případě, že ho účastníci řízení uplatnili, a na druhé straně důvody zpochybňující vnější legalitu napadeného aktu, které vycházejí z porušení podstatných formálních náležitostí, představují důvody veřejného pořádku a musí být zkoumány soudem Unie i bez návrhu 18 – Rozsudek Komise v. Sytraval et Brink’s France (C‑367/95 P, EU:C:1998:154, bod 67 a citovaná judikatura) a rozsudek Komise v. Irsko a další (C‑89/08 P, EU:C:2009:742, bod 40). . V posledně uvedeném případě poškozují nedostatky, jimiž je stižena forma aktu nebo probíhajícího řízení, práva třetích stran nebo osob, jichž se tento akt dotýká, nebo mohou mít vliv na jeho obsah 19 – Tato definice je použita v Rideau, J., „Recours en annulation“, Jurisclasseur Europe, 2008, svazek 331, bod 22. . Může se jednat například o nedostatečné osvědčení pravosti aktu 20 – Rozsudek Komise v. Solvay (C‑287/95 P et C‑288/95 P, EU:C:2000:189, bod 55). či jeho neoznámení 21 – Rozsudek Hoechst v. Komise (C‑227/92 P, EU:C:1999:360, bod 72). .

Soudní dvůr tak potvrdil, že nedostatek příslušnosti tvůrce napadeného aktu 22 – Rozsudek Salzgitter v. Komise (C‑210/98 P, EU:C:2000:397, bod 56 a citovaná judikatura) a usnesení Planet v. Komise (T‑320/09, EU:T:2011:172, bod 41 a citovaná judikatura). , stejně jako neexistence či nedostatek odůvodnění tohoto aktu 23 – Rozsudek Komise v. Irsko a další (C‑89/08 P, EU:C:2009:742, bod 34 a citovaná judikatura). představují důvody veřejného pořádku, které mohou či dokonce musí být zkoumány soudem Unie i bez návrhu, třebaže jej žádný z účastníků řízení nežádal, aby tak učinil.

Soudu Společenství rozhodujícímu o žalobě na neplatnost tedy nelze vytýkat, že překročil rámec sporu, překročil svou pravomoc, rozhodl ultra petitum, ani že porušil svůj jednací řád, jestliže zkoumá i bez návrhu právě takový důvod, který se dotýká legality právního aktu, jehož zrušení je navrhováno 24 – Rozsudek Komise v. Irsko a další (C 89/08 P, EU:C:2009:742, bod 35). .

V jednotlivých případech uváděných v judikatuře je vada, kterou je stižen napadený právní akt, dostatečně závažné povahy na to, aby odůvodnila její sankcionování soudem Unie, i když daná vada nebyla žalobcem uplatněna. Jinými slovy, pokud je napadený právní akt v rozporu s překážkou věci pravomocně rozsouzené nebo došlo-li k porušení podstatných formálních náležitostí, není důležité, zda vady takového právního aktu namítl na podporu svého návrhu na zrušení též žalobce. Požadavek ochrany právního řádu Unie a ochrany základních práv soudu posuzujícímu otázky legality umožňuje a případně ho nutí, aby konstatoval, že je dotčený právní akt stižen vadou, která v každém případě znamená jeho zrušení.

Je zřejmé, že tato pravomoc nemůže být podmíněna tím, že se bude pojit k důvodům a argumentům předkládaným účastníky řízení. Respektování takové podmínky by totiž bylo v rozporu se samotným cílem této pravomoci zkoumat důvod i bez návrhu právě v situaci, kdy byla porušena imperativní norma, a účastníci řízení toto porušení neuplatnili.

Ze spisu předloženého Tribunálu v této věci vyplývá, že vedlejší odvolání podané společností LG na základě čl. 8 odst. 3 nařízení č. 216/96 nesplňovalo žádnou z podmínek lhůty a formy, které musí splňovat, aby bylo přípustné.

Ze sporného rozhodnutí rovněž jasně vyplývá, že odvolací senát, ačkoli výslovně rozhodoval o přípustnosti odvolání podaného na prvním místě společností BSH v bodě 13, nikdy nezkoumal přípustnost vedlejšího odvolání podaného společností LG, a to i přesto, že sporné rozhodnutí se zakládá na skutečnostech uváděných v tomto vedlejším odvolání.

Jak je však možné vyhovět odvolání, jehož přípustnost nebyla předtím posouzena?

Je třeba uznat, že se jedná o nesnadný úkol, neboť pokud jde o význam čl. 8 odst. 3 nařízení č. 216/96 a o procesní pravidla, jimiž se řídí podání takového odvolání, panují velké nejasnosti.

Nicméně odvolací senát každopádně tím, že neposoudil přípustnost odvolání podaného společností LG, porušil pravidlo 49 odst. 1 nařízení č. 2868/95, které stanoví, že „[n]evyhovuje-li odvolání článkům [58 až 60 nařízení č. 207/2009] a pravidlu 48 odst. 1 písm. c) a odst. 2, zamítne je odvolací senát jako nepřípustné“.

Při rozhodování o tomto odvolání odvolací senát ostatně rovněž překročil hranice své pravomoci, neboť odvolání existuje pouze v případě, že je podáno v souladu s právem.

Před posouzením důvodů pro zrušení předložených účastníky řízení byl tedy Tribunál povinen zkoumat z moci úřední pravomoc odvolacího senátu, aby mohl přijmout sporné rozhodnutí.

Ze skutečností uvedených ve spisu navíc vyplývá, že sporné rozhodnutí bylo přijato, aniž se mohla společnost BSH předtím vyjádřit k vedlejšímu odvolání podanému společností LG, což bezpochyby poškodilo odůvodnění tohoto nařízení. Toto pochybení bylo o to zřejmější, že skutečnosti uvedené společností LG v jejím vedlejším odvolání byly zjevně rozhodující pro vyústění řízení, neboť odvolací senát změnil rozhodnutí námitkového oddělení v neprospěch společnosti BSH.

Na základě judikatury, kterou jsem připomněl, Soudní dvůr přitom opakovaně rozhodl, že je v rozporu se základní právní zásadou, pokud soudní rozhodnutí vychází ze skutkových okolností nebo dokumentů, s nimiž se účastníci řízení nebo kterýkoli z nich nemohli seznámit, a k nimž se tedy nemohli vyjádřit.

Tribunál byl proto při neexistenci zkoumání pravomoci odvolacího senátu povinen z moci úřední provést kontrolu legality sporného rozhodnutí jak z hlediska základních zásad, a sice práva být vyslechnut a kontradiktornosti, tak z hlediska čl. 63 odst. 2 a druhé věty článku 75 nařízení č. 207/2009.

V důsledku toho navrhuji Soudnímu dvoru, aby z těchto důvodů napadený rozsudek zrušil.

V případě zrušení rozsudku, který byl napaden kasačním opravným prostředkem, stanoví článek 61 statutu Soudního dvora Evropské unie, že Soudní dvůr může věc buď vrátit zpět Tribunálu k rozhodnutí, nebo vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje.

Jsem toho názoru, že spor je ve stavu, v němž o něm soudní řízení dovoluje rozhodnout, a to na základě dvou právních důvodů, které by podle mého názoru měl Soudní dvůr uplatnit i bez návrhu.

Zaprvé, pokud jde o to, zda odvolací senát měl pravomoc přezkoumávat rozhodnutí námitkového oddělení týkající se výrobků uvedených ve vedlejším odvolání společnosti LG, tato otázka souvisí s přípustností tohoto odvolání a byla projednána společností BSH a OHIM v rámci jejich písemností a na jednání před Soudním dvorem.

Zadruhé, pokud jde o to, zda je sporné rozhodnutí stiženo porušením práva na účinnou procesní obranu společnosti BSH, neboť tato společnost nebyla vyslechnuta, tato skutečnost byla rovněž předmětem sporné rozpravy před Soudním dvorem.

Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby uplatnil i bez návrhu důvod vycházející ze skutečnosti, že odvolací senát není příslušný k přijetí sporného rozhodnutí.

V rámci svého stanoviska se budu podpůrně zabývat důvodem vycházejícím z porušení práva navrhovatelky být vyslechnuta a zásady kontradiktornosti v rámci řízení o přijetí tohoto rozhodnutí.

Podle článku 137 jednacího řádu Soudního dvora, který se použije na řízení o kasačním opravném prostředku na základě čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu, Soudní dvůr rozhoduje o nákladech řízení v rozsudku nebo usnesení, jímž se končí řízení.

V projednávané věci je třeba zdůraznit, že i když bude napadený rozsudek zrušen, navrhuji Soudnímu dvoru, aby vyhověl odvolání společnosti BSH a zrušil sporné rozhodnutí. Navrhuji tedy uložit OHIM náhradu nákladů řízení vynaložených společností BSH jak v řízení v prvním stupni, tak v rámci kasačního opravného prostředku, a to v souladu s jejím návrhovým žádáním.