1.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 2 ).

2.

Tato žádost byla předložena v rámci řízení zahájeného Bauarbeiter-Urlaubs- u. Abfertigungskasse (pojišťovna pro nároky stavebních dělníků na placenou dovolenou a odstupné, Rakousko) ( 3 ) ve věci vydání osvědčení podle článku 53 nařízení č. 1215/2012 za účelem výkonu pravomocného rozsudku pro zmeškání proti společnosti Gradbeništvo Korana d.o.o., se sídlem ve Slovinsku.

3.

Podle článků 37 a 42 nařízení č. 1215/2012 je nutné toto osvědčení předložit za účelem uznání a výkonu rozhodnutí vydaného v jednom členském státě v jiném členském státě. Uvedený dokument potvrzuje, vykonatelnost zmíněných rozhodnutí, přestože jeho vydání nepředcházelo zvláštní řízení, a byl koncipován jako reprodukce jejich obsahu ve formě výňatků za účelem podpory jejich volného oběhu a přímé vykonatelnosti.

4.

Jak uvedla Evropská komise, za uvedených podmínek závisí přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce na tom, zda mají úkoly soudu původu prováděné ve fázi vydání tohoto osvědčení správní nebo soudní povahu.

5.

Tato právní otázka týkající se použití článku 53 nařízení č. 1215/2012 je nová, na rozdíl od otázky položené Arbeits- und Sozialgericht Wien (soud pro pracovní a sociální záležitosti ve Vídni, Rakousko) jako předkládajícím soudem, která se týká kvalifikace sporu, na jejímž základě by bylo možné určit, zda tento spor spadá pod „občanské a obchodní věci“. Jelikož poslední otázka nepřináší s ohledem na judikaturu Soudního dvora zvláštní obtíže, budou se mé závěry týkat výlučně přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou musí Soudní dvůr posoudit předtím, než se začne zabývat věcí samou.

6.

Na závěr své analýzy navrhnu Soudnímu dvoru, aby určil, že v případě pohybností ohledně použitelnosti nařízení č. 1215/2012 vyžaduje vydání osvědčení podle článku 53 uvedeného nařízení soudní přezkum, v jehož rámci je vnitrostátní soud oprávněn položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku, a tudíž aby konstatoval, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.

I.

Právní rámec

A.

Unijní právo

7.

V bodech 1, 4, 6, 26, 29 a 32 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 se uvádí:

8.

Článek 1 obsažený v kapitole I tohoto nařízení, nadepsané „Oblast působnosti a definice“, stanoví:

9.

Článek 28 uvedeného nařízení ve svém prvním a druhém odstavci stanoví:

10.

Článek 37 odst. 1 téhož nařízení, který se nachází v oddíle 1, nadepsaném „Uznávání“, kapitoly III, jež se týká „[u]znávání a výkon[u] [rozhodnutí vydaných v některém členském státě]“, stanoví:

11.

Oddíl 2 uvedené kapitoly III, nadepsaný „Výkon“, obsahuje článek 39, který stanoví:

12.

Článek 42 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 stanoví:

13.

Článek 43 odst. 1 tohoto nařízení zní:

14.

Článek 53 nařízení č. 1215/2012, který se nachází v oddíle 4, nadepsaném „Společná ustanovení“, stanoví:

B.

Rakouské právo

15.

Z důvodu předmětu mého stanoviska se tento přehled omezuje na procesní ustanovení.

16.

Podle usnesení Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) ze dne 17. září 2015 ( 6 ), které bylo vydáno na základě nařízení č. 44/2001 ( 7 ), se § 7a odst. 1 ( 8 ) Gesetz über das Exekutions- und Sicherungsverfahren [Exekutionsordnung (exekuční řád)] ( 9 ), ve znění pozdějších předpisů, vztahuje na osvědčení uvedená v článku 54 nařízení č. 44/2001. Podle tohoto ustanovení je k vydání takového osvědčení příslušný prvostupňový soud.

17.

Podle § 16 odst. 7 Bundesgesetz betreffend die Besorgung gerichtlicher Geschäfte durch Rechtspfleger [Rechtspflegergesetz (zákon o soudních úřednících)] ( 10 ) ze dne 12. prosince 1985 je tímto úkolem pověřen Rechtspfleger (soudní úředník).

18.

Podle bodu 7 usnesení Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud) se řízení o vydání osvědčení podle článku 54 nařízení č. 44/2001 v zásadě řídí pravidly hlavního řízení. Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud) navíc v témže bodě uvedl, že se nepoužije ustanovení § 84 odst. 1 EO (nyní § 411 odst. 1), které upravuje sporné řízení.

19.

Podle § 7 odst. 3 EO lze podat opravný prostředek za účelem zrušení osvědčení, která byla vydána protiprávně nebo omylem.

II.

Skutkové okolnosti sporu v původním řízení a předběžná otázka

20.

BUAK je kolektivní organizace rakouského veřejného práva se sídlem ve Vídni (Rakousko), jejímž úkolem je vybírat prostředky určené k vyplácení náhrad mezd za placenou dovolenou a odstupného stavebním dělníkům podle Bauarbeiter-Urlaubs-und Abfertigungsgesetz (zákon o dovolené a odstupném stavebních dělníků) ( 11 ) ze dne 23. listopadu 1972, ve znění pozdějších předpisů ( 12 ).

21.

Gradbeništvo Korana je společnost se sídlem ve Slovinsku, která vysílala pracovníky k provádění stavebních prací do Rakouska.

22.

Dne 18. října 2016 podala BUAK u Arbeits- und Sozialgericht Wien (soud pro pracovní a sociální záležitosti ve Vídni) žalobu na Gradbeništvo Korana na zaplacení částky 38 477,50 eura, která odpovídala příplatkům podle oddílu VIb BUAG, které uvedená společnost dlužila za dny odpracované značným počtem stavebních dělníků, kteří byli v období od února 2016 do června 2016 vysláni do Rakouska.

23.

Rozsudkem pro zmeškání ze dne 28. dubna 2017 vydaným z důvodu, že se společnost Gradbeništvo Korana nedostavila na předběžné jednání konané téhož dne, vyhověl Arbeits- und Sozialgericht Wien (soud pro pracovní a sociální záležitosti ve Vídni) žalobě podané BUAK v plném rozsahu a stanovil lhůtu patnácti dnů pro dobrovolné splnění rozsudku ze strany žalované společnosti. Zmíněný rozsudek byl oznámen společnosti Gradbeništvo Korana s účinkem ke dni 21. června 2017, a jelikož proti němu nebyl podán opravný prostředek, nabyl právní moci ( 13 ).

24.

Za účelem nuceného výkonu tohoto rozsudku podala BUAK dne 31. července 2017 u téhož soudu žádost o vydání osvědčení podle článku 53 nařízení č. 1215/2012.

25.

Předkládající soud se proto táže na použitelnost uvedeného nařízení, která závisí na tom, zda řízení, které vedlo k vydání rozsudku ze dne 28. dubna 2017, je občanskou a obchodní věcí ve smyslu čl. 1 odst. 1 uvedeného nařízení.

26.

Uvedený soud má za to, že za určitých okolností by mohlo být řízení považováno za řízení veřejnoprávní povahy, přestože BUAK nemá pravomoc vydávat v souvislosti s vysíláním pracovníků exekuční tituly, jak je tomu v případě situací s čistě vnitrostátními aspekty, a musí žalovat na zaplacení příplatků u Arbeits- und Sozialgericht Wien (soud pro pracovní a sociální záležitosti ve Vídni), který je v této věci výlučně příslušný.

27.

Předkládající soud rovněž uvádí, že obdobným řízením založeným na oddílu VIb BUAG se v rozsudku ze dne 19. listopadu 2014 ( 14 ) se zabýval Tribunal fédéral (spolkový soud, Švýcarsko), který rozhodl, že z důvodu vztahu podřízenosti mezi zaměstnavatelem a BUAK vykonává tato organizace veřejnou moc, a proto takové řízení nespadá do rozsahu působnosti článku 1 Luganské úmluvy ( 15 ).

28.

Za těchto podmínek se Arbeits- und Sozialgericht Wien (soud pro pracovní a sociální záležitosti ve Vídni) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

–

jak výše nároků zaměstnanců na náhradu mzdy za dobu dovolené vůči BUAK, tak i výše nároků BUAK na příplatky vůči zaměstnavatelům, není stanovena smlouvou ani kolektivní smlouvou, ale vyhláškou spolkového ministra,

–

příplatky, které jsou zaměstnavatelé povinni platit BUAK, slouží vedle úhrady nákladů na náhrady mezd za dobu dovolené vyplácené zaměstnancům i na úhradu administrativních nákladů BUAK a

–

BUAK má v souvislosti s uplatňováním a vymáháním svých nároků na uvedené příplatky ze zákona rozsáhlejší pravomoci než soukromá osoba, když

–

zaměstnavatelé jsou pod sankcí peněžité pokuty povinni podávat v určitých případech, jakož i pravidelně každý měsíc, hlášení na BUAK, a to s použitím způsobů komunikace zřízených ze strany BUAK, poskytnout součinnost a strpět kontrolní opatření ze strany BUAK, umožnit nahlédnout do mzdových, obchodních a jiných podkladů a poskytovat BUAK informace a

–

BUAK má v případě, že dojde k porušení ohlašovacích povinností ze strany zaměstnavatelů, právo stanovit příplatky, které zaměstnavatelé dluží, na základě vlastního šetření, přičemž v tomto případě je výše nároku stanovena BUAK nezávisle na skutečných okolnostech daného vyslání nebo zaměstnání?“

29.

Předkládající soud informoval dne 5. července 2018 Soudní dvůr o zahájení insolvenčního řízení vůči společnosti Gradbeništvo Korana a o tom, že na žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nadále trvá ( 16 ).

III.

Moje analýza

30.

Komise ve svém písemném vyjádření žádá Soudní dvůr, aby se vyjádřil, a to poprvé v souvislosti s řízením o vydání osvědčení podle článku 53 nařízení č. 1215/2012, k přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce z hlediska článku 267 SFEU, která závisí na kvalifikaci úkolů vykonávaných předkládajícím orgánem.

31.

Tvrdí, že soud původu, jakožto soud pověřený k vydání osvědčení podle článku 53 nařízení č. 1215/2012, jedná v postavení soudního orgánu v návaznosti na řízení, které vedlo k rozhodnutí, jež má být vykonáno, jako soudní orgán, a že zmíněný soud je v této fázi příslušný k rozhodnutí o otázce použitelnosti tohoto nařízení, jestliže nemohla být vyřešena ve fázi vynesení rozsudku. Komise poukazuje na logiku a účel uvedeného nařízení, jakož i na zvláštní okolnosti věci spočívající v neuplatnění námitek žalovanou stranou, z čehož dovozuje, že Soudní dvůr má pravomoc odpovědět na položenou otázku.

32.

Aby bylo možné posoudit, zda jsou ve věci v původním řízení splněny podmínky pro přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, je vhodné zaprvé odkázat na zásady stanovené v této oblasti Soudním dvorem, konkrétně na ty, které se týkají přezkumu přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané orgánem, který je pověřen k potvrzení soudního rozhodnutí jako evropského exekučního titulu ( 17 ).

33.

Soudní dvůr na jedné straně připomněl, že „podle ustálené judikatury Soudního dvora, i když článek 267 SFEU nepodmiňuje možnost obrátit se na Soudní dvůr sporným charakterem řízení, v jehož rámci vnitrostátní soud pokládá předběžnou otázku, vnitrostátní soudy jsou oprávněny obrátit se na Soudní dvůr pouze tehdy, pokud před nimi probíhá spor a rozhodují v rámci řízení, které má být ukončeno rozhodnutím soudní povahy“ ( 18 ).

34.

Na druhé straně Soudní dvůr znovu uvedl, že „i když formulace ‚vynesení […] rozsudku‘ ve smyslu čl. 267 druhého pododstavce SFEU zahrnuje celé řízení vedoucí k vynesení rozsudku předkládajícím soudem, tato formulace musí být vykládána široce, aby se zamezilo tomu, že četné procesní otázky budou považovány za nepřípustné a nebudou moci být předmětem výkladu Soudního dvora, a aby Soudní dvůr mohl vyložit všechna procesní ustanovení unijního práva, která předkládající soud musí použít“ ( 19 ).

35.

Zadruhé je třeba provést srovnání dvou z předchozích rozhodnutí Soudního dvora, která se týkala osvědčení vydaných na základě nařízení č. 44/2001 a č. 805/2004.

36.

V rozsudku ze dne 16. června 2016, Pebros Servizi ( 20 ), vydaném na základě výše uvedených zásad, Soudní dvůr rozhodl, že „potvrzení soudního rozhodnutí jako evropského exekučního titulu představuje akt soudní povahy“ ( 21 ), čímž potvrdil analýzu provedenou rozsudkem ze dne 17. prosince 2015, Imtech Marine Belgium ( 22 ).

37.

Naproti tomu z rozsudku Soudního dvora ze dne 6. září 2012, Trade Agency ( 23 ), který se týkal opravného prostředku proti prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí, které bylo vydáno pro zmeškání v členském státě původu a doplněno osvědčením podle článku 54 nařízení č. 44/2001 ( 24 ), lze dovodit, že vydání takového osvědčení nevyžaduje soudní přezkum. Soudní dvůr uvedl, že „jelikož soud […] příslušný k vydání tohoto osvědčení nezbytně neodpovídá tomu, kdo vydal rozhodnutí, jehož výkon je požadován, [informace o skutkovém stavu obsažené v osvědčení] mají čistě indikativní charakter s čistě informativní hodnotou“ ( 25 ).

38.

Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že vodítka užitečná pro kvalifikaci úkolů vykonávaných soudem původu při vydávání osvědčení podle článku 53 nařízení č. 1215/2012 musí vycházet nejen ze znění příslušných ustanovení, nýbrž i ze systému zavedeného tímto nařízením a z cílů, které sleduje.

39.

Analýza těchto skutečností mě vede k závěru, že i přes určité styčné body mezi nařízením č. 1215/2012 a nařízeními č. 44/2001 a č. 805/2004 není žádné z předchozích řešení přijatých Soudním dvorem přímo použitelné.

40.

Je totiž nejprve třeba poukázat na to, že znění článku 53 nařízení č. 1215/2012 je odlišné od znění článku 54 nařízení č. 44/2001, který mu odpovídá. Zatímco naposled uvedené ustanovení stanovilo, že „[s]oud nebo příslušný orgán členského státu, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno, vydá na žádost kterékoli dotčené strany osvědčení za použití standardního formuláře uvedeného v příloze V [tohoto] nařízení“ ( 26 ), článek 53 stanoví, že osvědčení vydává „soud původu“.

41.

Dále je třeba odlišit řízení před uvedeným soudem o vydání osvědčení dokládajícího, že je rozhodnutí vykonatelné ( 27 ), od řízení o potvrzení rozhodnutí jako evropského exekučního titulu ( 28 ). Uvedené pojmy použité v nařízeních č. 805/2004 a č. 1215/2012 ukazují na podstatný rozdíl mezi oběma řízeními. Jak totiž uvedl Soudní dvůr, podle čl. 6 odst. 1 a článku 9 nařízení č. 805/2004 formálnímu úkonu vydání osvědčení předchází potvrzení rozhodnutí o nesporném nároku jako exekučního titulu před soudem původu ( 29 ).

42.

Konečně je nezbytné uvést, že nařízení č. 1215/2012, podobně jako nařízení č. 805/2004, sice stanoví zásadu zrušení potvrzení vykonatelnosti, avšak bez dalších podmínek ji zobecňuje. Tato zásadní změna, k níž došlo v rámci přepracovaného znění nařízení č. 44/2001, které zjednodušilo prohlášení vykonatelnosti, vyplývá z formulace zásady okamžité vykonatelnosti ( 30 ) stanovené v článku 39 nařízení č. 1215/2012. Uvedené ustanovení musí být vykládáno ve světle bodu 26 odůvodnění tohoto nařízení, podle něhož „by mělo být rozhodnutí vydané soudy členského státu považováno za rozhodnutí vydané v dožádaném členském státě“.

43.

Podle článku 42 nařízení č. 1215/2012 proto stačí pro účely výkonu rozhodnutí, které bylo vydáno v některém členském státě, v jiném členském státě předložit vyhotovení uvedeného rozhodnutí a osvědčení podle článku 53 tohoto nařízení.

44.

Toto osvědčení představuje nutný základ pro uplatnění zásady přímé vymahatelnosti rozhodnutí vydaného v členských státech. Jinak řečeno, bez takového dokumentu nemůže rozhodnutí „volně obíhat v evropském justičním prostoru“ ( 31 ), což v případě systému zavedeného nařízením č. 44/2001 neplatilo ( 32 ).

45.

Pro snazší porozumění rozhodnutí, které má být vykonáno, bylo zavedeno osvědčení, které jej má nahrazovat ( 33 ), aniž by bylo vždy nutné osvědčení ( 34 ), a dokonce i vykonávané rozhodnutí ( 35 ), předkládat.

46.

Účinnost uvedeného systému odůvodňující doplnění řady položek osvědčení, je založena na kvalitním ověření skutečností, které přísluší soudu původu ve fázi vynesení rozsudku, a které bude následně sloužit jako základ pro vydání osvědčení. Příslušný soud v dožádaném členském státě již nevykonává žádnou kontrolu. Jedině osoba, proti níž byl návrh na výkon rozhodnutí podán, se může se obrátit soud, aby rozhodl o jí uváděných důvodech pro odepření uznání ( 36 ) nebo výkonu ( 37 ) rozhodnutí. Právě z tohoto důvodu musí být osvědčení podle článku 53 nařízení č. 1215/2012 doručeno dotčené osobě před zahájením výkonu rozhodnutí podle článku 43 tohoto nařízení.

47.

Za těchto podmínek soud původu, jemuž byla předložena žádost o vydání osvědčení, v zásadě pouze převezme údaje obsažené v rozhodnutí, které má být vykonáno ( 38 ). Neprovádí kontrolu splnění některých požadavků, které mohou odůvodňovat zrušení prohlášení vykonatelnosti, jak tomu bylo podle dřívějších právních nástrojů ( 39 ), kdy prohlášení vykonatelnosti bylo vázané na ověření konkrétních záruk ( 40 ) nebo na průběh řízení podle zvláštních pravidel stanovených v některých nařízeních ( 41 ).

48.

V případě žádosti o vydání osvědčení podle článku 53 nařízení č. 1215/2012 proto musí být podle mého názoru zváženy dva případy.

49.

Pokud se soud původu považuje za příslušný k vydání osvědčení, neboť rozhodnutí, které má být vykonáno, obsahuje všechny požadované náležitosti, úkon vydání osvědčení nemá povahu soudního rozhodnutí. Přestože je uvedené osvědčení klíčovým prvkem v procesu výkonu rozhodnutí podle nařízení č. 1215/2012, jeho povaha se v uvedeném případě neliší od povahy osvědčení upraveného v článku 54 nařízení č. 44/2001, jak ji vyložil Soudní dvůr ( 42 ).

50.

Mimoto vzhledem k tomu, že článek 53 nařízení č. 1215/2012 neupřesňuje, kdo má v rámci soudu původu pravomoc osvědčení vydat ( 43 ), může zmíněné osvědčení vydat též jiný než soudní orgán. Otázka předložení věci Soudnímu dvoru tedy v tomto případě nevzniká.

51.

Pokud však soud původu, tak, jako je tomu v projednávané věci, nerozhodl ve fázi vynesení rozsudku ( 44 ) o použitelnosti nařízení č. 1215/2012 ( 45 ) a není zjevné, zda spor spadá do oblasti působnosti tohoto nařízení, musí tento soud nutně provést soudní přezkum podle vnitrostátních procesních pravidel, buď v rámci řízení o vydání osvědčení, nebo v rámci řízení o odvolání ( 46 ), když bylo vydání osvědčení odmítnuto.

52.

Za těchto okolností soud původu nedoplňuje ani nevykládá rozhodnutí, které je neúplné nebo nepřesné, za účelem vyplnění některých položek osvědčení ( 47 ). Při ověřování, zda je příslušný pro vydání osvědčení, se soud nachází ve fázi navazující na řízení, v němž byl vydán původní rozsudek, jejímž cílem je zajistit okamžitou vykonatelnost vydaného rozhodnutí. Soud původu proto musí přijmout takové rozhodnutí, které v souladu s širokým výkladem pojmu „řízení, které má být ukončeno rozhodnutím soudní povahy“ ( 48 ), odůvodňuje, že se může obrátit na Soudní dvůr. Na tom úzce závisí právní jistota a rychlý výkon rozhodnutí vydaného v členském státě původu.

53.

Podle mého názoru je tento případ možné přirovnat k tomu, v němž soud původu vykládá smysl některých položek osvědčení s ohledem na zvláštní rysy vnitrostátního práva ( 49 ) nebo posuzuje pravomoc soudu rozhodujícího ve věci samé v případě rozhodnutí nařizujícího předběžné nebo zajišťovací opatření ( 50 ). Soud původu vykonává v takovém případě soudní funkce, které jej též opravňují k tomu, aby předložil Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

54.

Taková kvalifikace orgánu jako soudu ve smyslu článku 267 SFEU by však podle mého názoru měla zůstat výjimkou. Ve fázi výkonu rozhodnutí totiž nemá docházet k „zahájení nového řízení“ ( 51 ), neboť by jinak byl ohrožen účel nařízení č. 1215/2012 a došlo by k zásahu do práv dlužníka ( 52 ). Je třeba připomenout nespornou povahu řízení o vydání osvědčení. Kromě toho dlužník, jemuž by bylo osvědčení doručeno ( 53 ), může podat opravný prostředek proti účinkům osvědčení pouze z důvodů uvedených v článku 45 ( 54 ) nařízení č. 1215/2012. Tyto důvody jsou přitom vykládány podle ustálené judikatury Soudního dvora striktně tak, aby se žalovaný, který byl o řízení řádně informován, nemohl v této fázi řízení dovolávat důvodů, jako je použitelnost tohoto nařízení, které mohly být uplatněny před soudem rozhodujícím ve věci samé či v rámci uplatnění opravných prostředků ( 55 ).

55.

Na základě všech těchto úvah mám za to, že soud původu, jemuž byl podán návrh na vydání osvědčení podle článku 53 nařízení č. 1215/2012 a který má pochybnosti ohledně použitelnosti tohoto nařízení v případě neexistence rozhodnutí o této otázce, je oprávněn předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku.

56.

Proto navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl, že v případě pochybností ohledně použitelnosti nařízení č. 1215/2012 vyžaduje vydání osvědčení podle článku 53 tohoto nařízení soudní přezkum, v jehož rámci je vnitrostátní soud oprávněn předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, a aby v důsledku toho rozhodl, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.

IV.

Závěry

57.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl, že v případě pochybností ohledně použitelnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech vyžaduje vydání osvědčení podle článku 53 tohoto nařízení soudní přezkum, v jehož rámci je vnitrostátní soud oprávněn předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku, a aby v důsledku toho rozhodl, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Arbeits- und Sozialgericht Wien (soud pro pracovní a sociální záležitosti ve Vídni, Rakousko) je přípustná.