Jak jsem již zmínil, G. de Ruyter byl nizozemský státní příslušník zaměstnaný nizozemskou společností, který byl nicméně daňovým rezidentem Francie. V letech 1997 až 2004 mu byly z nizozemského zdroje vypláceny doživotní renty za úplatu, ohledně nichž měla francouzská daňová správa za to, že se jedná o příjmy z majetku, které z toho titulu podléhají příspěvku CSG a CRDS, sociálnímu odvodu ve výši 2 %, jakož i dodatečnému příspěvku k tomuto odvodu ve výši 0,3 %.

G. de Ruyter napadl povinnost hradit tyto sociální příspěvky a odvod před francouzskými správními soudy. S odvoláním na rozsudky ze dne 15. února 2000, Komise v. Francie (C‑34/98, EU:C:2000:84), a ze dne 15. února 2000, Komise v. Francie (C‑169/98, EU:C:2000:85) 17 – První z těchto rozsudků se týkal CRDS, druhý z nich CSG. , tvrdil, že tyto sociální příspěvky a odvod jsou z důvodu jejich specifického určení k financování francouzských povinných systémů sociálního zabezpečení v rozporu s článkem 13 nařízení č. 1408/71, který stanoví zásadu použití právních předpisů jediného členského státu v oblasti sociálního zabezpečení.

Vnitrostátní soud [francouzská Conseil d’État (Státní rada)], který předložil věc Soudnímu dvoru, neměl pochybnosti o tom, že se uvedené sociální příspěvky a odvod podílejí na financování francouzských povinných systémů sociálního zabezpečení. Conseil d’État (Státní rada) si naproti tomu kladla otázku, zda i přesto, že základem pro výpočet předmětných příspěvků a odvodu jsou na rozdíl od případů, ve kterých byly vydány rozsudky ze dne 15. února 2000, Komise v. Francie (C‑34/98, EU:C:2000:84), a ze dne 15. února 2000, Komise v. Francie (C‑169/98, EU:C:2000:85), nikoliv příjmy z výdělečné činnosti a náhradní příjmy, ale příjmy z majetku dotyčného poplatníka, nezávisle na výkonu jakékoliv hospodářské činnosti, a že tyto příspěvky a odvod nezakládají nárok na žádnou dávku nebo výhodu poskytovanou systémem sociálního zabezpečení, lze mít za to, že tyto příspěvky a dávky mají přímou a relevantní souvislost s některými odvětvími sociálního zabezpečení, takže nesporně spadají do působnosti nařízení č. 1408/71.

Soudní dvůr na tuto otázku odpověděl kladně.

Soudní dvůr předně připomněl, že určující skutečností pro účely uplatnění nařízení č. 1408/71 je přímá a dostatečně relevantní souvislost mezi vnitrostátním ustanovením a zákony, které upravují odvětví sociálního zabezpečení vyjmenovaná v článku 4 tohoto nařízení, a to bez ohledu na okolnost, zda lze daný odvod podle vnitrostátního práva kvalifikovat jako „daň“ 18 – Rozsudek ze dne 26. února 2015, de Ruyter (C‑623/13, EU:C:2015:123, body 23 a 24). .

Soudní dvůr rovněž zopakoval svou judikaturu 19 – Rozsudky ze dne 15. února 2000, Komise v. Francie (C‑34/98, EU:C:2000:84, body 39 a 40), a ze dne 15. února 2000, Komise v. Francie (C‑169/98, EU:C:2000:85, body 37 a 38). , podle které pro účely použití nařízení č. 1408/71 rovněž postrádá relevanci existence či neexistence protiplnění ve formě dávek, jelikož určujícím kritériem je kritérium spočívající ve specifickém určení příspěvku k financování systému sociálního zabezpečení členského státu 20 – Rozsudek ze dne 26. února 2015, de Ruyter (C‑623/13, EU:C:2015:123, bod 26). .

Soudní dvůr dále rozhodl, že závěr, k němuž dospěl v rozsudcích ze dne 15. února 2000, Komise v. Francie (C‑34/98, EU:C:2000:84, body 36 a 37), a ze dne 15. února 2000, Komise v. Francie (C‑169/98, EU:C:2000:85, body 34 a 35), ohledně příjmů z výdělečné činnosti a náhradních příjmů je třeba použít v případě odvodů, pro jejichž výpočet jsou základem příjmy z majetku, jelikož není zpochybňováno, že výnos z těchto odvodů je určen přímo a specificky k financování některých odvětví sociálního zabezpečení ve Francii 21 – Rozsudek ze dne 26. února 2015, de Ruyter (C‑623/13, EU:C:2015:123, bod 28). .

V tomto ohledu Soudní dvůr zdůraznil, že určující skutečností není existence pracovního poměru, ale to, že je určitá osoba povinně či dobrovolně pojištěna pro případ jedné či více pojistných událostí v rámci obecného či zvláštního systému sociálního zabezpečení uvedeného v čl. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71 22 – Rozsudek ze dne 26. února 2015, de Ruyter (C‑623/13, EU:C:2015:123, bod 31). .

Soudní dvůr nadto uvedl, že především s ohledem na úplnost systému kolizních norem, který stanoví nařízení č. 1408/71, a to zejména s ohledem na zásadu použití právních předpisů jediného členského státu v oblasti sociálního zabezpečení uvedenou v článku 13 tohoto nařízení, jejímž cílem je předejít potížím, které mohou vyplynout ze současného použití několika vnitrostátních právních předpisů, a odstranit nerovné zacházení ve vztahu k osobám pohybujícím se v rámci Unie, se použití nařízení č. 1408/71 nemůže omezit na příjmy, které pro tyto osoby plynou z jejich pracovních poměrů, neboť jinak by vznikly rozdíly při použití článku 13 tohoto nařízení v závislosti na původu příjmů, které tyto osoby pobírají 23 – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. února 2015, de Ruyter (C‑623/13, EU:C:2015:123, body 35, 37 a 38). . „Ukládat povinnost těm osobám mezi rezidenty členského státu, které se účastní sociálního zabezpečení jiného členského státu, aby kromě toho financovaly – byť jen částečně – sociální zabezpečení státu bydliště, by vytvářelo nerovné zacházení s ohledem na článek 13 nařízení č. 1408/71, jelikož všichni ostatní rezidenti posledně uvedeného členského státu jsou povinni hradit příspěvky pouze do režimu sociálního zabezpečení tohoto členského státu“ 24 – Rozsudek ze dne 26. února 2015, de Ruyter (C‑623/13, EU:C:2015:123, bod 39 a citovaná judikatura). .

Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že vzhledem k tomu, že se na G. de Ruytera nevztahuje žádná z výslovných výjimek z použití článku 13 nařízení č. 1408/71, nemůže podléhat předmětným příspěvkům a odvodu, pokud jde o příjmy plynoucí z pracovního poměru, ani pokud se jedná o příjmy plynoucí z jeho majetku, přičemž tato konstatování nemůže zpochybnit skutečnost, že příjmy z majetku G. de Ruytera ještě nebyly předmětem zdanění ve formě příspěvků na sociální zabezpečení v členském státě zaměstnání 25 – Rozsudek ze dne 26. února 2015, de Ruyter (C‑623/13, EU:C:2015:123, body 40 a 41). .

Úvaha Soudního dvora se tedy z podstatné části zakládá na striktním dodržování pravidla zákazu souběhu právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení a kolizní normy, které jsou uvedeny v článku 13 nařízení č. 1408/71, tedy prakticky vzato na výlučné pravomoci členského státu zaměstnání, pokud jde o právní úpravu sociálního zabezpečení. Jak uvedla generální advokátka E. Sharpston v bodě 57 svého stanoviska ve věci de Ruyter (C‑623/13, EU:C:2014:2307), na který Soudní dvůr odkazuje v bodě 41 tohoto rozsudku, uplatnění předmětných příspěvků a odvodu na G. de Ruytera by „mělo za následek porušení pravidla zákazu souběhu právních předpisů uvedeného v čl. 13 odst. 1 a kolizní normy uvedené v čl. 13 odst. 2 písm. a) uvedeného nařízení. Okolnost, zda doživotní renty pobírané G. de Ruyterem v Nizozemsku skutečně podléhaly příspěvkům na sociální zabezpečení v této zemi, je tak irelevantní“ 26 – V bodě 56 téhož stanoviska generální advokátka E. Sharpston označila pravidlo zákazu souběhu systémů uvedené v čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1408/71 za pravidlo, které „má absolutní platnost“, přičemž výjimky z něj se omezují na články 14c a 14f tohoto nařízení. .

Lze podobnou úvahu použít i v projednávané věci?

Francouzská vláda tvrdí, že nikoliv. Podle jejího názoru se totiž úředník Unie, vzhledem k tomu, že nespadá do působnosti nařízení č. 1408/71 a č. 883/2004, nemůže dovolávat zásady použití právních předpisů jediného členského státu v oblasti sociálního zabezpečení, jelikož tato zásada nemá ekvivalent v primárním právu Unie, zejména článku 45 SFEU, ani v sekundárním právu Unie.

Tvrzení francouzské vlády sice není úplně nesprávné, opomíjí však podle mého názoru podstatnou právní skutečnost, a sice existenci společného systému sociálního zabezpečení úředníků Unie, který zakotvuje služební řád. Zohledníme-li služební řád a dodržování služebního řádu členskými státy, značně se tím podle mého názoru přiblíží případ W. de Lobkowicze případu G. de Ruytera.

Není zpochybňováno, že CSG a ostatní příspěvky a odvod dotčené ve věci v původním řízení jsou specificky a přímo určeny k financování některých odvětví sociálního zabezpečení ve Francii, a z tohoto důvodu spadají do působnosti nařízení č.1408/71 a č. 883/2004 27 – Je třeba uvést, že zatímco se rozsudek ze dne 26. února 2015, de Ruyter (C‑623/13, EU:C:2015:123), týkal CSG, sociálního odvodu ve výši 2 %, jakož i dodatečného příspěvku ve výši 0,3 %, projednávaná věc se navíc týká dodatečného příspěvku ve výši 1,1 %, přičemž výnos z něho je určen, jak podotýká předkládající soud, pro fonds national des solidarités actives (Národní fond aktivní solidarity), a na který je podle tohoto soudu třeba nahlížet tak, že rovněž spadá do působnosti nařízení č.1408/71 a č. 883/2004. .

Navíc je nesporné, že příjmy z pronájmu nemovitostí dotčené ve věci v původním řízení jsou podle vnitrostátního práva považovány za příjmy z majetku podobně jako doživotní renty dotčené ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 26. února 2015, de Ruyter (C‑623/13, EU:C:2015:123).

Jak již jsem dříve uvedl, je také nesporné to, že úředník Unie, jakým je W. de Lobkowicz, nespadá do působnosti nařízení č. 1408/71 a č. 883/2004 28 – Viz zejména rozsudky ze dne 3. října 2000, Ferlini (C‑411/98, EU:C:2000:530, bod 41) a ze dne 16. prosince 2004, My (C‑293/03, EU:C:2004:821, bod 35). .

V důsledku této skutečnosti, která odlišuje projednávanou věc od věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 26. února 2015, de Ruyter (C‑623/13, EU:C:2015:123), se účastníci řízení ve svých vyjádřeních soustředili a neshodli na otázce, zda má zásada použití právních předpisů jediného členského státu v oblasti sociálního zabezpečení svůj základ přímo v článku 45 SFEU. Komise a W. de Lobkowicz tvrdí, že tomu tak je, a z toho důvodu lze řešení vyslovené Soudním dvorem v rozsudku ze dne 26. února 2015, de Ruyter (C‑623/13, EU:C:2015:123), použít na projednávanou věc na základě výkladu článku 45 SFEU. Jak jsem již zmínil, francouzská vláda zastává opačný názor a tvrdí, že výhody vyplývající z rozsudku ze dne 26. února 2015, de Ruyter (C‑623/13, EU:C:2015:123), mohou svědčit pouze pracovníkům, kteří spadají do působnosti nařízení č. 1408/71 a č. 883/2004, vzhledem k tomu, že zásada použití právních předpisů jediného členského státu je zakotvena pouze v těchto nařízeních.

Třebaže se Komise snažila, a to i na jednání, najít v judikatuře skutečnosti, které by mohly podpořit její tvrzení, že taková zásada vskutku přímo vyplývá z článku 45 SFEU, domnívám se, že tuto polemiku již Soudní dvůr ukončil s opačným výsledkem v rozsudku ze dne 16. ledna 1992, Komise v. Francie (C‑57/90, EU:C:1992:10). Již v této věci týkající se případu příjemců dávek předčasného a doplňkového starobního důchodu, kteří nespadali do působnosti nařízení č. 1408/71, se Komise a Francouzská republika rozcházely v tom, zda je zásada použití právních předpisů jediného členského státu v oblasti sociálního zabezpečení zásadou, která existovala před přijetím nařízení č. 1408/71, neboť vychází z ustanovení Smlouvy týkajících se volného pohybu pracovníků 29 – Rozsudek ze dne 16. ledna 1992, Komise v. Francie (C‑57/90, EU:C:1992:10, body 8 až 10). . Konkrétněji, Komise sice připustila, že se vytýkané neplnění povinností týkalo příjemců systémů sociálního zabezpečení, které v dané době nespadaly do věcné působnosti nařízení č. 1408/71, současně však tvrdila, že Soudní dvůr ve svých rozsudcích vydaných před vstupem uvedeného nařízení v platnost vyložil články 48 a 51 Smlouvy o EHS (nyní se jedná o články 45 a 48 SFEU) v tom smyslu, že existuje zásada použití právních předpisů jediného členského státu 30 – Rozsudek ze dne 16. ledna 1992, Komise v. Francie (C‑57/90, EU:C:1992:10, body 8 a 9). . Na rozdíl od stanoviska generálního advokáta C. O. Lenze předneseného v této věci (C‑57/90, nezveřejněno, EU:C:1991:345), Soudní dvůr tvrzení Komise odmítl. Soudní dvůr konstatoval, že příjemci daných systémů sociálního zabezpečení nespadají pod případy, které upravuje zejména článek 13 nařízení č. 1408/71, na základě čehož dovodil, že „se v jejich prospěch nelze dovolávat zásady použití právních předpisů jediného členského státu“ 31 – Rozsudek ze dne 16. ledna 1992, Komise v. Francie (C‑57/90, EU:C:1992:10, bod 14). , a vyslovil závěr, že Francouzská republika „neporušila povinnosti, které má podle Smlouvy o EHS, a zejména neporušila […] čl. 13 odst. 1“ nařízení č. 1408/71 32 – Rozsudek ze dne 16. ledna 1992, Komise v. Francie (C‑57/90, EU:C:1992:10, bod 21) (kurziva provedena autorem tohoto stanoviska). Shodně viz také rozsudek ze dne 6. února 1992, Komise v. Belgie (C‑253/90, EU:C:1992:58, bod 18). .

K dnešnímu dni se Soudní dvůr ve své pozdější judikatuře od tohoto rozsudku neodchýlil. Pokud Soudní dvůr, jak zmiňuje Komise, pravidelně uvádí, že zásada použití právních předpisů jediného členského státu v oblasti sociálního zabezpečení „je vyjádřena zejména v“ článku 13 nařízení č. 1408/71 33 – Viz zejména rozsudek ze dne 12. června 2012, Hudzinski a Wawrzyniak (C‑611/10 a C‑612/10, EU:C:2012:339, bod 41 a citovaná judikatura). , pouze tím podle mého názoru připomíná, že je tato zásada uvedena také v jiných ustanoveních uvedeného nařízení 34 – Pokud jde o čl. 14 odst. 2 nařízení č. 1408/71, viz zejména rozsudky ze dne 9. března 2006, Piatkowski (C‑493/04, EU:C:2006:167, bod 21), a ze dne 16. května 2013, Wencel (C‑589/10, EU:C:2013:303, bod 47). .

Soudní dvůr měl ostatně ještě nedávno příležitost zopakovat, a to v rozsudku ze dne 26. října 2016, Hoogstad (C‑269/15, EU:C:2016:802, bod 37), že zásadou použití právních předpisů jediného členského státu v oblasti sociálního zabezpečení se řídí jen situace, na které odkazují čl. 13 odst. 2, jakož i články 14 až 17 nařízení č. 1408/71, v rozsahu, v němž určují kolizní normy, které je třeba v jednotlivých případech použít.

Ani na základě rozsudků, které Komise citovala na jednání, nelze tvrdit, že by Soudní dvůr jednoznačně potvrdil, že zásada použití právních předpisů jediného členského státu v oblasti sociálního zabezpečení vyplývá přímo z ustanovení Smlouvy týkajících se volného pohybu pracovníků.

Tak tomu zajisté je v případě rozsudku ze dne 9. června 1964, Nonnenmacher (92/63, EU:C:1964:40, s. 574). Tento rozsudek, vynesený před rozsudkem ze dne 16. ledna 1992, Komise v. Francie (C‑57/90, EU:C:1992:10), a podávající výklad vztahů mezi článkem 12 nařízení Rady č. 3 ze dne 25. září 1958 o sociálním zabezpečení migrujících pracovníků 35 – Úř. věst. 1958, s. 561. a články 48 a 51 Smlouvy o EHS, totiž jednak upřesnil, že zákaz souběhu dvou vnitrostátních právních předpisů určených pracovníkům nemůže být dovozen bez právního předpisu a dále že článek 12 nařízení č. 3 (a nikoliv články 48 a 51 Smlouvy o EHS) zakazuje uplatňování právních předpisů jiného členského státu, než je členský stát, v němž dotyčný pracuje, pouze v rozsahu, v němž by ho zavazovaly přispívat na financování instituce sociálního zabezpečení, která by mu nemohla poskytnout pro tutéž pojistnou událost a totéž pojistné období odpovídající výhodu.

To platí i v případě rozsudku ze dne 15. února 2000, Komise v. Francie (C‑169/98, EU:C:2000:85). Je pravda, že Soudní dvůr v tomto rozsudku konstatoval, že Francouzská republika porušila články 48 a 52 Smlouvy o ES (nyní články 45 a 49 SFEU). Tento závěr nicméně navazoval a odkazoval na závěr, který Soudní dvůr vyslovil v rámci posouzení týkajícího se porušení článku 13 nařízení č. 1408/71. Soudní dvůr kromě toho netvrdil, že zásada použití právních předpisů jediného členského státu v oblasti sociálního zabezpečení vyplývá ze zmíněných článků Smlouvy o ES. Pouze rozhodl, že skutečnost, že CSG podléhají příjmy z výdělečné činnosti a náhradní příjmy zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných, které mají bydliště ve Francii, ale nepodléhají francouzským právním předpisům v oblasti sociálního zabezpečení, je z důvodu požadavku přispívat na financování sociálního zabezpečení tohoto členského státu, na kterém nejsou tyto osoby účastny, porušením článku 13 nařízení č. 1408/71 a současně představuje nerovné zacházení, které je v rozporu se zásadou volného pohybu pracovníků, a to již z důvodu existence tohoto článku 36 – Viz rozsudek ze dne 15. února 2000, Komise v. Francie (C‑169/98, EU:C:2000:85, body 42 až 45). . Porušení povinností vyplývajících z článků 48 a 52 Smlouvy o ES, které konstatoval Soudní dvůr, tak zjevně není zcela nezávislým na porušení článku 13 nařízení č. 1408/71. Jak upřesním v bodě 65 tohoto stanoviska, zákaz stanovený členskému státu požadovat na pracovníkovi, aby přispíval na financování systému sociálního zabezpečení, na kterém není tento pracovník účasten, v každém případě automaticky nevyplývá z předchozího závěru, že se na předmětnou situaci použije zásada použití právních předpisů jediného členského státu v oblasti sociálního zabezpečení.

Třebaže tedy zásada použití právních předpisů jediného členského státu v oblasti sociálního zabezpečení zajisté přispívá k podpoře volného pohybu pracovníků v rámci Unie tím, že tyto pracovníky podřizuje právním předpisům jediného členského státu v oblasti sociálního zabezpečení 37 – V tomto smyslu viz zejména rozsudek ze dne 26. května 2005, Allard (C‑249/04, EU:C:2005:329, bod 32). , nevyplývá tato zásada v současném stadiu vývoje unijního práva přímo z článku 45 SFEU ani, jak to formuluje Komise, není „vlastní“ tomuto ustanovení.

Přitom ovšem nelze zcela vyloučit, že rozpor mezi účastníky řízení ohledně původu zásady použití právních předpisů jediného členského státu v oblasti sociálního zabezpečení je v konečném důsledku dán tím, že si Komise význam tohoto výrazu nesprávně vyložila. Komise totiž, a to zejména s ohledem na její ústní vyjádření před Soudním dvorem, tento výraz zřejmě chápe jako synonymum zákazu stanoveného členským státům požadovat na migrujících pracovnících, aby odváděli příspěvky na sociální pojištění bez nároku na jakékoliv protiplnění, pokud jde o sociální dávky, nebo jim ukládat povinnost, aby se podíleli na financování vnitrostátních systémů sociálního zabezpečení, na kterých nejsou účastni, tedy aniž by měli sebemenší vyhlídku na čerpání jakékoliv výhody z tohoto systému. Je pravda, jak tvrdila Komise, že Soudní dvůr na členských státech požaduje dodržování tohoto zákazu, který někdy dovozuje přímo z ustanovení Smlouvy týkajících se volného pohybu osob 38 – Viz zejména rozsudky ze dne 15. února 1996, Kemmler (C‑53/95, EU:C:1996:58, body 13 a 14), ze dne 15. února 2000, Komise v. Francie (C‑169/98, EU:C:2000:85, body 42 a 45), ze dne 19. března 2002, Hervein a další (C‑393/99 a C‑394/99, EU:C:2002:182, bod 49), ze dne 21. ledna 2016, Komise v. Kypr (C‑515/14, EU:C:2016:30, bod 40), a ze dne 6. října 2016, Adrien a další (C‑466/15, EU:C:2016:749, bod 30). Většinu těchto rozsudků citovala Komise na jednání na podporu svého tvrzení, podle něhož článek 45 SFEU zakotvuje zásadu použití právních předpisů jediného členského státu v oblasti sociálního zabezpečení. . Uvedený zákaz nelze nicméně směšovat se zásadou použití právních předpisů jediného členského státu. Soudní dvůr totiž požadoval její dodržování i v případech, kdy se na dotyčné migrující pracovníky vztahovaly současně právní předpisy sociálního zabezpečení více členských států 39 – Viz rozsudky ze dne 19. března 2002, Hervein a další (C‑393/99 a C‑394/99, EU:C:2002:182, body 49, 61 a 64), ze dne 9. března 2006, Piatkowski (C‑493/04, EU:C:2006:167, body 34 až 36), a ze dne 6. října 2016, Adrien a další (C‑466/15, EU:C:2016:749, bod 30). V tomto smyslu viz také stanovisko generální advokátky E. Sharpston ve věci de Ruyter (C‑623/13, EU:C:2014:2307, bod 58). .

Zákaz stanovený členským státům ukládat dvojí odvádění příspěvků bez dodatečné výhody a stanovit migrujícímu pracovníkovi povinnost, aby přispíval na financování systému sociálního zabezpečení, na kterém není účasten a který mu tudíž nemůže poskytnout žádnou výhodu, je podle mého názoru společným jmenovatelem této judikatury, a to bez ohledu na to, zda se na předmětnou situaci vztahují nařízení č. 1408/71 a č. 883/2004 anebo tato situace do působnosti těchto nařízení nespadá.

Jinými slovy, tento zákaz vyplývá jak ze zásady použití právních předpisů jediného členského státu v oblasti sociálního zabezpečení, tak z požadavku odstranění nerovného zacházení mezi migrujícími a usazenými pracovníky v případě, že se tato zásada přímo nepoužije 40 – V této souvislosti není bez zajímavosti uvést, že v rozsudku ze dne 6. října 2016, Adrien a další (C‑466/15, EU:C:2016:749, bod 30), dovodil Soudní dvůr restriktivní charakter francouzské právní úpravy dotčené v projednávané věci, a tedy její rozpor s článkem 45 SFEU pouze z okolnosti, že dotyční dočasní zaměstnanci Unie museli hradit „příspěvky bez nároku na protiplnění“ do vnitrostátního důchodového systému, jehož byli nadále účastníky na základě práva volby, které tato právní úprava národním úředníkům přiděleným [k orgánu nebo instituci Unie] poskytovala. .

V projednávané věci se přitom v konečném důsledku jedná právě o tento zákaz. Je totiž nesporné, že sociální příspěvky a odvod, které jsou po W. de Lobkowiczovi požadovány, jsou přímo a specificky určeny k financování některých odvětví francouzského systému sociálního zabezpečení, jehož není W. de Lobkowicz účastníkem, jelikož je výlučně a povinně účasten na společném systému nemocenského pojištění (dále jen „RCAM“) zavedeného služebním řádem.

Okolnost, že se na situaci W. de Lobkowicze vztahuje služební řád, přitom nelze podle mého názoru přejít ani podcenit. Především nesmí podle mého názoru vést k tomu, že bude upřednostňován přezkum předběžné otázky z hlediska článku 45 SFEU, právě před přezkumem z hlediska služebního řádu.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že z článku 14 protokolu a z ustanovení služebního řádu vyplývá, že Unie má výlučnou pravomoc stanovit systém sociálního zabezpečení svých úředníků a podmínky jeho uplatnění.

Služební řád výrazně překračuje rámec systému koordinace vnitrostátních právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení upravený nařízeními č. 1408/71 a č. 883/2004, jelikož zavádí pro úředníky Unie skutečný společný systém nemocenského pojištění a důchodový systém. Jedná se přitom o systémy, v nichž je členství úředníků Unie při jejich vstupu do služby povinné a které se týkají podstatné části odvětví sociálního zabezpečení, která by v případě, že by se jednalo o pojistné krytí jiných migrujících pracovníků podle vnitrostátních právních předpisů, bez jakékoliv pochybnosti spadala do věcné působnosti nařízení č. 1408/71 a č. 883/2004 41 – Pouze připomínám, že ustanovení služebního řádu v oblasti sociálního zabezpečení se na základě pracovního řádu ostatních zaměstnanců použijí obdobně na dočasné zaměstnance. , a pro které je rovněž charakteristická platba příspěvků sociálního zabezpečení do těchto systémů 42 – K RCAM viz čl. 72 odst. 1 třetí pododstavec služebního řádu, a pokud jde o důchodový systém, viz čl. 83 odst. 2 služebního řádu. .

Členské státy musí samozřejmě při výkonu své pravomoci týkající se uspořádání svých systémů sociálního zabezpečení dodržovat unijní právo 43 – Viz zejména rozsudky ze dne 4. prosince 2003, Kristiansen (C‑92/02, EU:C:2003:652, bod 31), ze dne 4. února 2015, Melchior (C‑647/13, EU:C:2015:54, bod 21), a ze dne 10. září 2015, Wojciechowski (C‑408/14, EU:C:2015:591, bod 35). , zejména protokol, který má stejnou právní sílu jako Smlouvy 44 – Viz zejména posudek 2/13 ze dne 18. prosince 2014 (EU:C:2014:2454, bod 161). , a služební řád, který – a to připomínám – byl přijat nařízením s obecnou působností a který je podle s čl. 288 druhého pododstavce SFEU závazný v celém rozsahu a přímo použitelný ve všech členských státech 45 – V tomto smyslu viz zejména rozsudky ze dne 4. července 2013, Gardella (C‑233/12, EU:C:2013:449, bod 30), a ze dne 10. září 2015, Wojciechowski (C‑408/14, EU:C:2015:591, bod 36). Co se týče pracovního řádu ostatních zaměstnanců, viz také rozsudek ze dne 4. prosince 2003, Kristiansen (C‑92/02, EU:C:2003:652, bod 32). .

Z toho důvodu by členský stát, který by úředníkovi Unie stanovil povinnost hradit příspěvky sociálního zabezpečení, základem pro jejichž výpočet by byl plat úředníka, zjevně porušoval pravomoc unijních orgánů, která vyplývá z článku 14 protokolu a ustanovení služebního řádu. Dotyčného úředníka Unie by pak mohla taková povinnost odrazovat od toho, aby přijal zaměstnání ve službách unijních orgánů, s ohledem na to, že by ho zavazovala nadále hradit příspěvky do systému sociálního zabezpečení členského státu původu, aniž by se mu za to dostalo protiplnění 46 – V tomto smyslu viz zejména rozsudek ze dne 21. ledna 2016, Komise v. Kypr (C‑515/14, EU:C:2016:30, bod 45). , zatímco na straně unijních orgánů by taková situace mohla být překážkou jejich řádného fungování, a to v rozporu s povinností loajální spolupráce a pomoci, kterou mají členské státy dodržovat a která zahrnuje závazek usnadnit unijním orgánům plnění jejich poslání 47 – V tomto smyslu viz zejména rozsudek ze dne 21. ledna 2016, Komise v. Kypr (C‑515/14, EU:C:2016:30, bod 52 a citovaná judikatura). .

Tak by tomu bylo i v případě právních předpisů členského státu, které by zatížily platy a služební požitky úředníka Unie příspěvky a odvody přímo a specificky určenými k financování systému sociálního zabezpečení tohoto členského státu, a to i přesto, že by byly podle vnitrostátního práva považovány za „daně“ 48 – Ostatně ve specifickém případě úředníků a dočasných zaměstnanců Unie by skutečnost, že by takové příspěvky a odvody, pro jejichž výpočet jsou základem příjmy pocházející z výdělečné činnosti ve službách unijních orgánů, byly považovány za „daně“, byla i přesto v rozporu se zákazem vyjádřeným v čl. 12 druhém pododstavci protokolu, podle kterého jsou tyto osoby osvobozeny od vnitrostátních daní z platů, mezd a služebních požitků, které jim poskytuje Unie. a nezakládaly by podle právních předpisů sociálního zabezpečení tohoto členského státu nárok na sociální dávky nebo výhody 49 – Obdobně viz rozsudky ze dne 15. února 2000, Komise v. Francie (C‑169/98, EU:C:2000:85, body 32, 37 a 38), a ze dne 26. února 2015, de Ruyter (C‑623/13, EU:C:2015:123, body 24 a 26). . S ohledem na protokol a služební řád totiž nemůže úředník Unie, pokud jde o jeho plat a mzdu, podléhat právním předpisům sociálního zabezpečení členského státu, a to ani toho členského státu, jehož je daňovým rezidentem podle článku 13 protokolu.

Výlučná pravomoc unijních orgánů stanovit pravidla a podmínky systému nemocenského pojištění a důchodového systému svých úředníků má totiž nejen usnadnit přijímání úředníků, ale rovněž jim zajistit komplexní a jednotné sociální zabezpečení a určit míru jejich účasti na uvedených systémech, a to nezávisle na právních předpisech upravujících sociální zabezpečení, které se použijí v jejich členském státě původu. Přiznání takové pravomoci unijním orgánům si tedy také klade za cíl zaručit rovné zacházení s úředníky Unie majícími různou státní příslušnost, a zabránit tak zejména tomu, aby mohli být případně nuceni podílet se na financování více systémů sociálního zabezpečení nebo do nich odvádět příspěvky.

Mám tudíž za to, že článek 14 protokolu a ustanovení služebního řádu v oblasti sociálního zabezpečení plní ve vztahu k úředníkům Unie přinejmenším podobnou funkci, jakou plní ve vztahu k ostatním migrujícím pracovníkům článek 13 nařízení č. 1408/71 a článek 11 nařízení č. 883/2004, a to funkci spočívající zejména v zákazu souběhu systémů sociálního zabezpečení a povinnosti podílet se na financování takových systémů nebo do nich odvádět příspěvky, aniž by jim to mohlo přinést jakoukoliv výhodu.

Tento výklad je podpořen tím, že na rozdíl od úředníků (a dočasných zaměstnanců) Unie smluvní zaměstnanci Unie, u nichž délka smlouvy nemohla v době rozhodné z hlediska skutkového základu sporu v původním řízení v zásadě překročit 3 roky, spadají do působnosti čl. 16 odst. 3 nařízení č. 1408/71, ve znění nařízení Parlamentu a Rady (ES) č. 988/2009 ze dne 16. září 2009 50 – Úř. věst. 2009, L 284, s. 43. , a článku 15 nařízení č. 883/2004 51 – Tato dvě ustanovení znějí následovně: „Smluvní zaměstnanci [Unie] si mohou zvolit, zda se na ně budou vztahovat právní předpisy členského státu, v němž jsou zaměstnáni, právní předpisy členského státu, které se na ně vztahovaly naposledy, nebo právní předpisy členského státu, jehož jsou státními příslušníky, pokud jde o jiná ustanovení než ta, která se týkají rodinných přídavků, jejichž poskytování se řídí systémem vztahujícím se na tyto zaměstnance. Toto právo volby, kterého lze využít jen jednou, nabývá účinku dnem nástupu do zaměstnání.“. Připomínám, že před tím, než byla v rámci pracovního řádu ostatních zaměstnanců vytvořena kategorie smluvních zaměstnanců, čl. 16 odst. 3 nařízení č. 1408/71 se vztahoval na pomocné zaměstnance. . Třebaže mohou smluvní zaměstnanci využít práva volby, nadále platí, že výkon tohoto práva, které je použitelné ode dne nástupu do zaměstnání, může vést pouze k tomu, že se použijí právní předpisy sociálního zabezpečení jediného členského státu. V souladu s ustanoveními výše uvedených nařízení by tak smluvní zaměstnanec Unie, daňový rezident Francie, který by si zvolil použití právní úpravy sociálního zabezpečení svého státu zaměstnání, například Belgického království, musel být osvobozen, podobně jako ostatní pracovníci spadající do působnosti nařízení č. 1408/71 a č. 883/2004, od povinnosti podílet se, byť jen částečně, na financování systému sociálního zabezpečení členského státu, jehož je daňovým rezidentem, tedy systému, na kterém není účasten, a to v souladu s řešením, které vyplývá z rozsudku ze dne 26. února 2015, de Ruyter (C‑623/13, EU:C:2015:123, body 38 až 40), tedy i pokud jde o příjmy z majetku, které tomuto smluvnímu zaměstnanci plynou.

Přitom i s ohledem na vzájemný vztah mezi služebním řádem, který byl přijat – připomínám – v roce 1968, a nařízeními č. 1408/71 a č. 883/2004, se jeví jako zcela nepravděpodobné, že by unijní normotvůrce zamýšlel v rámci kategorie migrujících pracovníků vyjmout úředníky a dočasné zaměstnance Unie z uplatnění zásady použití právních předpisů jediného členského státu v oblasti sociálního zabezpečení, přičemž těmto předpisům odpovídají v případě úředníků a dočasných zaměstnanců Unie, relevantní ustanovení služebního řádu. Tito úředníci a dočasní zaměstnanci Unie naopak nespadají do působnosti uvedených nařízení, jelikož se na ně již vztahuje RCAM, který služební řád zavedl.

Za těchto podmínek mám za to, že odůvodnění řešení, které Soudní dvůr vyslovil v rozsudku ze dne 26. února 2015, de Ruyter (C‑623/13, EU:C:2015:123, body 38 až 40), se použije rovněž na případ úředníka Unie, jakým je případ W. de Lobkowicze. Pokud by tomu totiž tak nebylo, byl by tento úředník, který je na základě článku 13 protokolu daňovým rezidentem Francie, nejen povinen přispívat do RCAM na základě služebního řádu, ale navíc financovat, byť jen částečně, některá odvětví francouzského systému sociálního zabezpečení, zatímco ostatní francouzští rezidenti, kteří nevyužili svobody pohybu, by přispívali pouze do francouzského systému.

Na tomto závěru podle mého názoru nic nemění námitky francouzské vlády, podle nichž z dotčených příspěvků a odvodu každopádně nevyplývá žádné přímé protiplnění v podobě sociálních dávek, jelikož jsou podle vnitrostátního práva považovány za „daně“, a že příjmy z majetku, o které se jedná, nejsou zatíženy žádnou podobnou srážkou.

Jak uvádějí W. de Lobkowicz i Komise, tyto námitky již Soudní dvůr posoudil a odmítl v rozsudcích ze dne 15. února 2000, Komise v. Francie (C‑169/98, EU:C:2000:85, body 31 až 38), a ze dne 26. února 2015, de Ruyter (C‑623/13, EU:C:2015:123, bod 41).

Co se konkrétně týče druhé námitky, kterou vznesla francouzská vláda, dodávám, že jakkoli není sporu o tom, že je Francouzská republika oprávněna vykonávat svou daňovou pravomoc nad příjmy W. de Lobkowicze z pronájmu nemovitostí, kterým ostatně nemůže svědčit ustanovení článku 13 protokolu, tuto pravomoc je třeba vykonávat v souladu s unijním právem. Pokud jsou přitom příspěvky a odvod dotčené v posuzované věci, a to bez ohledu na to, jak jsou posuzovány podle vnitrostátního práva, přímo a specificky určeny k financování francouzského systému sociálního zabezpečení, je třeba mít za to, že spadají do výlučné pravomoci unijních orgánů stanovit společný systém nemocenského pojištění svých úředníků, která – jak jsem již uvedl – brání tomu, aby členský stát takovým úředníkům ukládal povinnost financovat, byť jen částečně, jeho vlastní systém sociálního zabezpečení, aniž by tito jednotlivci měli, na rozdíl od ostatních rezidentů účastných na systému sociálního zabezpečení tohoto členského státu, sebemenší vyhlídku na čerpání jakékoliv výhody z tohoto systému.