null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
DEANA SPIELMANNA
přednesené dne 8. září 2026(1)
Věci C-529/24 P, C-536/24 P, C-537/24 P a C-585/24 P
Rada Evropská unie
proti
Hypo Vorarlberg Bank AG,
Jednotnému výboru pro řešení krizí (C-529/24 P)
a
Jednotný výbor pro řešení krizí
proti
Hypo Vorarlberg Bank AG (C-536/24 P),
a
Jednotný výbor pro řešení krizí
proti
Volkskreditbank AG (C-537/24 P)
a
Rada Evropská unie
proti
Volkskreditbank AG
Jednotnému výboru pro řešení krizí (C-585/24 P)
„ Kasační opravný prostředek – Hospodářská a měnová unie – Bankovní unie – Jednotný mechanismus pro řešení krizí úvěrových institucí a některých investičních podniků – Jednotný fond pro řešení krizí – Rozhodnutí o výpočtu příspěvků předem na příspěvkové období 2022 – Článek 291 odst. 2 SFEU – Prováděcí pravomoci svěřené Radě – Odůvodnění svěření pravomoci – Článek 70 odst. 7 nařízení (EU) č. 806/2014 – Článek 8 odst. 1 prováděcího nařízení (EU) 2015/81 – Meze prováděcích pravomocí – Článek 69 nařízení č. 806/2014 – Povinnost dosáhnout cílové úrovně – Článek 70 odst. 2 nařízení č. 806/2014 – Strop ve výši 12,5 % cílové úrovně – Článek 264 druhý pododstavec SFEU – Časové omezení účinků zrušení“
Obsah
I. Úvod
II. Právní rámec
A. Mezivládní dohoda
B. Směrnice BRRD
C. Nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2015/63
D. Nařízení o SRM
E. Prováděcí nařízení (EU) 2015/81
III. Úvodní poznámky
IV. Skutečnosti předcházející sporu
V. Rozhodnutí SRB 2022
VI. Řízení před Tribunálem a napadené rozsudky
VII. Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků řízení
VIII. Ke kasačním opravným prostředkům
A. K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku
1. Argumenty SRB a unijních orgánů
2. Argumenty úvěrových institucí
3. Posouzení
B. Ke druhému žalobnímu důvodu
1. Argumenty SRB a unijních orgánů
2. Argumenty úvěrových institucí
3. Posouzení
a) K přezkumu kumulativních podmínek
b) K tomu, zda čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 dodržuje zákaz doplňovat či měnit obsah nařízení o SRM
C. Ke třetímu žalobnímu důvodu
1. Argumenty SRB a unijních orgánů
2. Argumenty úvěrových institucí
3. Posouzení
IX. K zachování časových účinků
A. Argumenty účastníků řízení
B. Posouzení
X. K nákladům řízení
Závěry
I. Úvod
1. Toto stanovisko se týká kasačních opravných prostředků podaných Radou Evropské unie a Jednotným výborem pro řešení krizí (SRB) a znějících na zrušení rozsudků Tribunálu Evropské unie ze dne 29. května 2024 ve věci Hypo Vorarlberg Bank v. SRB (Příspěvky předem 2022) (T-395/22, EU:T:2024:333) a ze dne 3. července 2024 ve věci Volkskreditbank v. SRB (Příspěvky předem 2022) (T-406/22, EU:T:2024:439) (dále jen „napadené rozsudky“).
2. Těmito rozsudky Tribunál zrušil rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) SRB/ES/2022/18 ze dne 11. dubna 2022 o výpočtu příspěvků předem na rok 2022 do Jednotného fondu pro řešení krizí (dále jen „rozhodnutí SRB 2022“) v rozsahu, v němž se týká Hypo Vorarlberg Bank AG a Volkskreditbank AG, a zachoval účinky tohoto rozhodnutí do doby, než budou přijata nezbytná opatření, která vyplývají z těchto rozsudků, a to v přiměřené lhůtě, která nepřesáhne dvanáct měsíců ode dne nabytí právní moci těchto rozsudků.
3. V rámci projednávaných věcí je Soudní dvůr vyzván, aby rozhodl, zaprvé, zda bylo svěření prováděcí pravomoci Radě řádně odůvodněno, zadruhé, zda Rada nepřekročila prováděcí pravomoc, která jí byla svěřena, a zatřetí, zda se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení při výkladu dvou ustanovení nařízení (EU) č. 806/2014(2), jímž se stanoví výše příspěvků, které mají uhradit úvěrové instituce povolené v rámci bankovní unie, a začtvrté, zda mohl Tribunál platně pozastavit časové účinky napadených rozsudků.
II. Právní rámec
A. Mezivládní dohoda
4. Článek 5 odst. 1 písm. a) mezivládní dohody(3) stanoví mimo jiné, že pokud se v prvním roce přechodného období rozhodne o použití Jednotného fondu pro řešení krizí, užijí se všechny finanční prostředky dostupné v příslušném podfondu odpovídajícím smluvním stranám, v nichž je instituce nebo skupina, na kterou se vztahuje postup řešení krize, usazena nebo povolena. Ve druhém roce tohoto období se použije 60 % těchto prostředků, ve třetím roce 40 % těchto prostředků a v následujících letech přechodného období se dostupnost finančních prostředků v podfondech odpovídajících dotčeným smluvním stranám každoročně snižuje o 6 a 2/3 procentního bodu.
B. Směrnice BRRD
5. Článek 103 odst. 7 směrnice 2014/59/EU (dále jen „BRRD“)(4) stanoví, že Komise je zmocněna přijímat akty v přenesené pravomoci podle článku 115, jimiž upřesní pojem „příspěvků upravených v poměru k rizikovému profilu institucí“ „s přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem:
[...]
c) finanční situaci instituce;
[...]
g) významu instituce pro stabilitu finančního systému nebo hospodářství jednoho nebo více členských států nebo Unie;
[...]“.
C. Nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2015/63
6. Podle článku 4 nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2015/63(5):
„1. Orgány příslušné k řešení krize stanoví roční příspěvky splatné jednotlivými institucemi v poměru k jejich rizikovému profilu na základě informací, které tyto instituce poskytly podle článku 14, a za použití metodiky stanovené v tomto oddílu.
2. Orgán příslušný k řešení krize stanoví roční příspěvek uvedený v odstavci 1 na základě roční cílové úrovně mechanismu financování k řešení krizí, přičemž zohlední cílovou úroveň, jíž má být podle čl. 102 odst. 1 směrnice [BRRD] dosaženo do 31. prosince 2024, a na základě čtvrtletně počítané průměrné hodnoty vkladů pojištěných v předchozím roce všemi institucemi povolenými na jeho území.“
D. Nařízení o SRM
7. Článek 70 nařízení o SRM, nadepsaný „Příspěvky předem“, stanoví:
„1. Jednotlivé příspěvky každé instituce se získávají alespoň jednou ročně a vypočítají se jako úměrný podíl celkové hodnoty jejích závazků (bez započtení kapitálu) po odečtení pojištěných vkladů na úhrnných závazcích (bez započtení kapitálu) všech institucí povolených na území všech zúčastněných členských států po odečtení pojištěných vkladů.
2. [...]
Každoroční výpočet příspěvků jednotlivých institucí je založen na:
a) paušálním příspěvku, který je úměrný podílu celkové hodnoty závazků instituce (bez započtení kapitálu) po odečtení pojištěných vkladů na úhrnných závazcích (bez započtení kapitálu) všech institucí povolených na území zúčastněných členských států po odečtení pojištěných vkladů; a
b) příspěvku upraveném v poměru k rizikovému profilu, který vychází z kritérií stanovených v čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59/EU, se zřetelem k zásadě proporcionality a aniž by došlo k narušení mezi strukturami bankovního sektoru členských států.
[...]
6. Použijí se akty v přenesené pravomoci, které upřesňují pojem příspěvků upravených v poměru k rizikovému profilu institucí, přijaté Komisí podle čl. 103 odst. 7. směrnice [BRRD].
7. Rada na návrh Komise přijme v rámci aktů v přenesené pravomoci uvedených v odstavci 6 prováděcí akty, jimiž se stanoví podmínky uplatňování odstavců 1, 2 a 3, zejména v souvislosti s:
a) používáním metodiky pro výpočet jednotlivých příspěvků;
b) praktickými pravidly pro to, jak se institucím přidělují rizikové faktory uvedené v aktu v přenesené pravomoci.“
E. Prováděcí nařízení (EU) 2015/81
8. Článek 4 prováděcího nařízení (EU) 2015/81(6) zní:
„Pro každé příspěvkové období výbor po konzultaci s [Evropskou centrální bankou (ECB)] nebo vnitrostátními příslušnými orgány a v úzké spolupráci s vnitrostátními orgány příslušnými k řešení krize vypočte roční příspěvek splatný každou institucí, a to na základě roční cílové úrovně fondu. Roční cílová úroveň se stanoví s odkazem na cílovou úroveň fondu podle čl. 69 odst. 1 a článku 70 nařízení [o SRM] a v souladu s metodikou stanovenou v nařízení v přenesené pravomoci [2015/63].“
9. Podle čl. 8 odst. 1 tohoto nařízení se odchylně od článku 4 uvedeného nařízení roční příspěvky institucí během počátečního období uvedeného v čl. 69 odst. 1 nařízení o SRM vypočtou podle následující upravené metodiky (dále jen „upravená metodika výpočtu“):
„a) v prvním roce počátečního období tyto instituce přispějí 60 % svých ročních příspěvků vypočtených v souladu s článkem 103 směrnice [BRRD] a článkem 4 nařízení v přenesené pravomoci [2015/63] a 40 % svých ročních příspěvků vypočtených v souladu s články 69 a 70 nařízení [o SRM] a článkem 4 tohoto nařízení;
[...]
v sedmém roce počátečního období tyto instituce přispějí 6,67 % svých ročních příspěvků vypočtených v souladu s článkem 103 směrnice [BRRD] a článkem 4 nařízení v přenesené pravomoci [2015/63] a 93,33 % svých ročních příspěvků vypočtených v souladu s články 69 a 70 nařízení [o SRM] a článkem 4 tohoto nařízení;
[...].“
III. Úvodní poznámky
10. Finanční krize z roku 2008 odhalila v rámci Unie nedostatek nástrojů, které by umožňovaly účinně předcházet platební neschopnosti úvěrových institucí a investičních podniků (dále jen „instituce“) nebo alespoň minimalizovat její negativní dopady. S cílem zabránit tomu, aby členské státy byly v budoucnu nuceny využívat peníze daňových poplatníků k záchraně nezdravých institucí či institucí v selhání, přijal normotvůrce Unie několik nástrojů, jejichž cílem je v zásadě zajistit, aby selhání jedné instituce nemělo dopad na stabilitu finančních trhů jednotlivých členských států(7).
11. Mezi tyto nástroje patří směrnice BRRD, která má za cíl harmonizovat právní předpisy a regulační opatření všech členských států související s ozdravnými postupy a řešením krize institucí povolených na území Unie. Zejména každému členskému státu ukládá určit jeden nebo více orgánů, které jsou oprávněny používat nástroje k řešení krize uvedené v této směrnici, včetně ustavení vnitrostátního mechanismu financování prostřednictvím fondů ovládaných jejich vnitrostátními orgány příslušnými k řešení krize(8). Za tímto účelem měly po uplynutí desetiletého období, trvajícího od 1. ledna 2015 do 31. prosince 2024, dostupné finanční prostředky tohoto mechanismu získané prostřednictvím příspěvků vybíraných každoročně od všech institucí povolených na území každého členského státu, dosáhnout výše nejméně 1 % hodnoty pojištěných vkladů všech těchto institucí(9). Členské státy navíc mohly stanovit cílové úrovně, které tuto hodnotu překračují(10). Podle BRRD je roční příspěvek každé z těchto institucí vypočten úměrně podílu celkové hodnoty jejích závazků (bez započtení kapitálu) po odečtení pojištěných vkladů (dále jen „čisté závazky“) na úhrnných závazcích (bez započtení kapitálu) všech institucí povolených na území daného členského státu po odečtení pojištěných vkladů (dále jen „úhrnné čisté závazky“)(11). Tento roční příspěvek měl být upraven v poměru k rizikovému profilu každé dotčené instituce, který byl stanoven s přihlédnutím k určitým konkrétním ukazatelům rizika podle metodiky uvedené v nařízení v přenesené pravomoci 2015/63(12).
12. S cílem dále prohloubit integraci rámce pro řešení krize stanovilo nařízení o SRM, jehož návrh(13) se do značné míry inspiroval systémem zavedeným směrnicí BRRD, jednotná pravidla a postupy pro řešení krize institucí v členských státech eurozóny a v členských státech, jejichž měnou není euro, ale které navázaly úzkou spolupráci s ECB (dále jen „zúčastněné členské státy“)(14). Za tímto účelem byl tímto nařízením zřízen jednotný mechanismus pro řešení krizí, přičemž za uplatňování jeho pravidel a postupů odpovídá SRB(15), a nařízení zejména stanoví zřízení Jednotného fondu pro řešení krizí s cílem zajistit efektivní použití nástrojů k řešení krize(16). Za tímto účelem by do konce počátečního období v délce osmi let, trvajícího od 1. ledna 2016 do 31. prosince 2023 (dále jen „počáteční období“), měly dostupné finanční prostředky Jednotného fondu pro řešení krizí dosáhnout výše nejméně 1 % hodnoty pojištěných vkladů všech úvěrových institucí povolených ve všech zúčastněných členských státech (dále jen „cílová úroveň“)(17). Podle uvedeného nařízení pocházejí tyto finanční prostředky z jednotlivých příspěvků vybíraných jednou ročně od každé instituce, které se vypočítají jako úměrný podíl celkové hodnoty jejích čistých závazků na úhrnných čistých závazcích všech institucí povolených na území všech zúčastněných členských států(18). Výpočet těchto příspěvků je navíc založen na paušálním příspěvku a příspěvku upraveném v poměru k rizikovému profilu každé dotčené instituce, přičemž se odkazuje na ukazatele rizika uvedené ve směrnici BRRD(19) a na nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 jakožto nástroj upřesňující pojem příspěvků upravených v poměru k rizikovému profilu institucí(20). Nařízení o SRM mimo jiné stanoví, že SRB každoročně vypočte jednotlivé příspěvky, aby zajistil, že příspěvky, které mají uhradit všechny instituce povolené na území všech zúčastněných členských států, nepřekročí 12,5 % cílové úrovně (dále jen „strop ve výši 12,5 %“)(21).
13. Vzhledem k tomu, že zúčastněné členské státy jsou vázány jak směrnicí BRRD, tak nařízením o SRM, stanoví toto nařízení, že pokud SRB plní úkoly a vykonává pravomoci, které má podle směrnice BRRD plnit nebo vykonávat vnitrostátní orgán příslušný k řešení krize, považuje se SRB za relevantní vnitrostátní orgán k řešení krize(22). Převádění těchto příspěvků Jednotného fondu pro řešení krizí však zůstává v pravomoci zúčastněných členských států, které podle směrnice BRRD a uvedeného nařízení získávají příspěvky od institucí nacházejících se na jejich území. V této souvislosti mezivládní dohoda stanoví povinnost převádět do Jednotného fondu pro řešení krizí příspěvky, které jsou získány na vnitrostátní úrovni, až do dne použitelnosti uvedeného nařízení(23). Kromě toho se smluvní strany zavázaly, že za účelem posílení finanční kapacity Jednotného fondu pro řešení krizí již od jeho založení, do něj v plném rozsahu převedou příspěvky vybrané podle směrnice BRRD(24). Tato dohoda dále stanoví, že během přechodného období(25) budou příspěvky vybírané na vnitrostátní úrovni přidělovány do podfondů odpovídajících jednotlivým zúčastněným státům, a také postupné splynutí nakládání s těmito podfondy tak, aby na konci přechodného období zanikly(26).
14. Rada na základě čl. 70 odst. 7 nařízení o SRM dále přijala prováděcí nařízení 2015/81. Stanovila v něm upravenou metodiku výpočtu jednotlivých příspěvků s cílem sladit výpočet jednotlivých příspěvků s rychlostí vzájemného využívání finančních prostředků v případě čerpání z Jednotného fondu pro řešení krizí během počátečního období. Za tímto účelem se výpočet příspěvků, které mají být přiděleny do sdílené části vnitrostátních podfondů v rámci Jednotného fondu pro řešení krizí, zakládá na kritériích stanovených v nařízení o SRM, zatímco výpočet příspěvků určených do části podfondů, která není sdílena, se zakládá na kritériích stanovených ve směrnici BRRD(27).
IV. Skutečnosti předcházející sporu
15. Skutečnosti předcházející sporu jsou uvedeny v bodech 2 až 4 napadených rozsudků. Lze je shrnout následovně.
16. Hypo Vorarlberg Bank a Volkskreditbank jsou úvěrovými institucemi se sídlem v Rakousku. Rozhodnutím SRB 2022 stanovil tento výbor v souladu s čl. 70 odst. 2 nařízení o SRM příspěvky předem do Jednotného fondu pro řešení krizí (dále jen „příspěvky předem“) na rok 2022 (dále jen „příspěvkové období 2022“) pro instituce, na něž se vztahuje článek 2 ve spojení s čl. 67 odst. 4 tohoto nařízení, včetně Hypo Vorarlberg Bank a Volkskreditbank.
17. Finanzmarktaufsichtsbehörde (Orgán pro dohled nad finančními trhy, Rakousko), který je vnitrostátním orgánem příslušným k řešení krize ve smyslu čl. 3 odst. 1 bodu 3 nařízení o SRM, institucím Hypo Vorarlberg Bank a Volkskreditbank výměrem ze dne 22. dubna 2022 uložil, aby uhradily svůj příspěvek předem na příspěvkové období 2022, jak byl stanoven Jednotným výborem pro řešení krizí.
V. Rozhodnutí SRB 2022
18. SRB ve svém rozhodnutí popsal postup pro stanovení příspěvků předem pro příspěvkové období 2022. Poté, co SRB zaznamenal trend neustálého růstu pojištěných vkladů během počátečního období, který byl od roku 2019 umocněn řadou významných jednorázových událostí, zejména pandemií Covidu-19 a válkou mezi Ukrajinou a Ruskem, SRB stanovil, že cílová úroveň Jednotného fondu pro řešení krizí na konci počátečního období by měla dosáhnout 79,98 miliardy eur(28). S ohledem na dostupné finanční prostředky ve výši přibližně 52 miliard eur a s cílem dosáhnout nejméně 1 % hodnoty pojištěných vkladů všech institucí povolených ve všech zúčastněných členských státech v průběhu zbývajících let do konce počátečního období, došel k závěru, že v cyklech 2022 a 2023 musí vybrat 28 miliard eur(29).
19. Jelikož cyklus 2022 je předposledním cyklem počátečního období, SRB usoudil, že k tomu, aby v daném časovém horizontu vyrovnal tento předpokládaný rozdíl ve výši 28 miliard eur mezi finančními prostředky, které jsou v současné době v Jednotném fondu pro řešení krizí dostupné, a cílovou úrovní přibližně 80 miliard eur plánovanou na konec počátečního období, má omezený manévrovací prostor. V důsledku toho stanovil celkovou výši příspěvků do Jednotného fondu pro řešení krizí na příspěvkové období 2022 na přibližně 14 miliard eur(30).
20. SRB následně vysvětlil metodiku pro výpočet příspěvků předem na příspěvkové období 2022. Uvedl mimo jiné, že na sedmý rok počátečního období bylo 6,67 % příspěvků předem vypočteno na „vnitrostátním základě“, tj. na základě údajů poskytnutých institucemi povolenými na území příslušného zúčastněného členského státu (dále jen „vnitrostátní základ“), v souladu s článkem 103 směrnice BRRD a článkem 4 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63. Doplnil, že zbývající část příspěvků předem (tedy 93,33 %) byla vypočtena na „základě údajů bankovní unie“, tedy na základě údajů vykázaných všemi institucemi povolenými na území všech zúčastněných členských států (dále jen „unijní základ“) v souladu s články 69 a 70 nařízení o SRM a článkem 4 prováděcího nařízení 2015/81(31).
VI. Řízení před Tribunálem a napadené rozsudky
21. Svými návrhy došlými kanceláři Tribunálu dne 27. června 2022 a 1. července 2022, podaly Hypo Vorarlberg Bank a Volkskreditbank žaloby, jimiž se domáhaly, aby Tribunál na základě čl. 263 odst. 4 SFEU zrušil rozhodnutí SRB 2022 v rozsahu, v němž se jich týká. Na podporu svých žalob vznesly Hypo Vorarlberg Bank a Volkskreditbank osm žalobních důvodů.
22. V napadených rozsudcích Tribunál žalobám Hypo Vorarlberg Bank a Volkskreditbank vyhověl(32).
23. Za tímto účelem zaprvé vyhověl námitce protiprávnosti vznesené na základě článku 277 SFEU a prohlásil čl. 70 odst. 7 nařízení o SRM za nepoužitelný z důvodu, že toto ustanovení přiznává v rozporu s čl. 291 odst. 2 SFEU prováděcí pravomoci Radě, aniž by toto svěření bylo náležitě odůvodněno(33).
24. Zadruhé Tribunál vyhověl námitce protiprávnosti čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 s tím, že přijetím tohoto ustanovení Rada překročila prováděcí pravomoci, které jí byly svěřeny na základě čl. 70 odst. 7 nařízení o SRM, neboť změnila metodiku výpočtu příspěvků předem zavedenou tímto nařízením(34).
25. Zatřetí měl Tribunál za to, že rozhodnutí SRB 2022 porušilo čl. 70 odst. 2 nařízení o SRM, a to z důvodu, že výše příspěvků předem na příspěvkové období 2022 přesahovala 12,5 % konečné cílové úrovně, která byla v daném roce odhadnuta na přibližně 80 miliard eur(35).
26. Začtvrté, vzhledem k tomu, že se jeden z důvodů pro zrušení rozhodnutí SRB 2022 týká protiprávnosti čl. 70 odst. 7 uvedeného nařízení a prováděcího nařízení 2015/81, Tribunál vyhověl návrhu SRB a zachoval účinky tohoto rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká Hypo Vorarlberg Bank a Volkskreditbank, do doby, než v přiměřené lhůtě, která nepřesáhne 12 měsíců ode dne nabytí právní moci těchto rozsudků, Jednotný výbor přijme nezbytná opatření, která vyplývají z napadených rozsudků(36).
VII. Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků řízení
27. Ve svých kasačních opravných prostředcích podaných k Soudnímu dvoru, Rada a SRB, jehož návrhová žádání podporuje Evropský parlament jako vedlejší účastník řízení v prvním stupni a Komise jako vedlejší účastnice v řízení o kasačním opravném prostředku, navrhují, aby Soudní dvůr:
– zrušil napadené rozsudky;
– zamítl žaloby nebo, podpůrně, vrátil věci Tribunálu;
– uložil Hypo Vorarlberg Bank a Volkskreditbank náhradu nákladů řízení;
– ještě podpůrněji, zachoval účinky rozhodnutí SRB 2022 po dobu 30 měsíců ode dne, kdy rozsudky Soudního dvora nabudou právní moci.
28. Hypo Vorarlberg Bank, jejíž návrhová žádání podporuje Österreichischer Sparkassenverband jako vedlejší účastnice v řízení o kasačním opravném prostředku, a Volkskreditbank navrhují kasační opravné prostředky zamítnout a uložit navrhovatelům náhradu nákladů řízení.
29. Usneseními předsedy Soudního dvora ze dne 30. června 2025 bylo povoleno vedlejší účastenství Bundesverband deutscher Banken eV a Fédération bancaire française na podporu návrhových žádání Hypo Vorarlberg Bank a Volkskreditbank.
30. Řeči účastníků byly vyslechnuty na společném jednání ve věcech C-454/24 P, C-529/24 P, C-536/24 P, C-537/24 P, C-585/24 P, C-671/24 P a C-705/24 P dne 17. března 2026.
VIII. Ke kasačním opravným prostředkům
31. Na podporu svých kasačních opravných prostředků uplatňují navrhovatelé v podstatě tři důvody, které vycházejí z toho, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl zaprvé za to, že nařízení o SRM neobsahuje žádné odůvodnění, pokud jde o svěření dotčené prováděcí pravomoci Radě podle čl. 70, odstavec 7 tohoto nařízení, a za druhé, že přijetím čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 Rada překročila jí takto svěřené pravomoci. Zatřetí, Tribunál údajně nesprávně vyložil čl. 69 odst. 1 a čl. 70 odst. 2 nařízení o SRM a porušil je, když rozhodl, že strop ve výši 12,5 % musí být dodržen za všech okolností, a to na úkor cílové úrovně, které má být dosaženo na konci počátečního období.
A. K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku
1. Argumenty SRB a unijních orgánů
32. Navrhovatelé tvrdí, že se Tribunál v bodech 32 až 43 napadených rozsudků dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že svěření prováděcích pravomocí Radě na základě čl. 70 odst. 7 nařízení o SRM (dále jen „dotčená prováděcí pravomoc“) nebylo řádně odůvodněno v souladu s čl. 291 odst. 2 SFEU.
33. V této souvislosti tvrdí, že normotvůrce Unie dodržel judikaturu Soudního dvora, podle níž je třeba požadavek podrobně uvést důvody, proč je Radě svěřeno přijetí prováděcích opatření k právně závaznému aktu Unie, posuzovat s ohledem na povahu a obsah základního aktu, který má být proveden nebo změněn, jakož i na kontext, v němž byl tento akt přijat, a že obecné a stručné odůvodnění může být dostačující(37).
34. Je pravda, že bod 114 odůvodnění nařízení o SRM sice výslovně neuvádí důvody, proč byla dotyčná prováděcí pravomoc svěřena Radě, a nikoli Komisi. Uvádí však věcné důvody pro svěření prováděcích pravomocí Radě, vzhledem k nimž považoval normotvůrce Unie za „nezbytné“ přijmout prováděcí opatření s cílem upřesnit uplatňování metodik pro výpočet jednotlivých příspěvků do Jednotného fondu pro řešení krizí a technické podmínky pro výpočet paušálního příspěvku a příspěvku upraveného v poměru k rizikovému profilu. Rovněž uvádí, že by Rada „měla“ přijmout prováděcí akty, zejména s cílem „vzít v úvahu zásadu proporcionality, aniž by došlo k narušení struktur bankovního odvětví v členských státech“, což potvrzuje čl. 70 odst. 2 písm. b) tohoto nařízení.
35. Toto odůvodnění obsažené bodě 114 odůvodnění uvedeného nařízení je dále vyjasněno historickým kontextem přijetí tohoto nařízení. Cílem nařízení o SRM totiž podle nich bylo prohloubit integraci rámce pro řešení krize v bankovní unii, což s sebou neslo riziko narušení rovných podmínek mezi zúčastněnými a nezúčastněnými členskými státy. Dotčená prováděcí pravomoc tedy spadala do oblasti citlivé pro všechny členské státy kvůli přímému a bezprostřednímu dopadu, který má metodika výpočtu jednotlivých příspěvků na výši příspěvků vybíraných v každém zúčastněném členském státě, vzhledem k možným narušením struktur bankovního odvětví, která prováděcí opatření mohla způsobit, a potenciálně významnému dopadu těchto opatření na rozpočtovou svrchovanost členských států i na finanční stabilitu členských států a Unie jako celku. Svěření dotčené prováděcí pravomoci Radě tedy podle nich bylo odůvodněné i s ohledem na úlohu Rady v rámci Unie obecně a zejména v rámci jednotného mechanismu pro řešení krizí složeného ze zástupců všech členských států, kteří mají specifické odborné znalosti související s jejich vnitrostátním bankovním odvětvím.
36. Dále je podle nich vhodné zohlednit širší systematický kontext čl. 70 odst. 7 a bodu 114 odůvodnění nařízení o SRM. Body 12, 19 a 20 odůvodnění tohoto nařízení tak rovněž vysvětlují hlediska, z nichž vychází financování Jednotného fondu pro řešení krizí a výpočet příspěvků, jakož i zvláštní citlivost těchto aspektů pro všechny členské státy a nutnost nezasahovat do rozpočtové svrchovanosti členských států. Bod 24 odůvodnění tohoto nařízení vysvětluje prováděcí pravomoci Rady, pokud jde o přijímání rozhodnutí, která mohou mít významný dopad na finanční stabilitu členských států a Unie. Článek 70 odst. 6 nařízení SRM svým odkazem na čl. 103 odst. 7 písm. g) směrnice BRRD vyjadřuje význam příspěvků předem pro stabilitu finančního systému nebo hospodářství členských států a Unie, a čl. 70 odst. 2 druhý pododstavec písm. b) tohoto nařízení výslovně zdůrazňuje, jak důležité je zabránit narušení mezi strukturami bankovního sektoru členských států a nutnost vzít při přijímání prováděcích aktů upravujících použití metodiky výpočtu v úvahu zásadu proporcionality.
37. Odkazy na mezivládní dohodu uvedené zejména v bodech 19 a 20 odůvodnění uvedeného nařízení, jakož i v čl. 1 třetím pododstavci, v článcích 67 a 77 téhož nařízení, vytváří dále úzkou vazbu mezi těmito dvěma nástroji a nutností zajistit soulad mezi metodikou výpočtu jednotlivých příspěvků, které budou vybírány v každém zúčastněném členském státě, a postupným sdílením příspěvků členských států do Jednotného fondu pro řešení krizí, jak tato dohoda stanoví, což navíc výslovně vyplývá z bodů 14 a 15 odůvodnění prováděcího nařízení 2015/81. Uvedená dohoda je tedy nedílnou součástí právního rámce, který upravuje financování a využívání Jednotného fondu pro řešení krizí. Potvrzuje potenciálně významný dopad, který mohou mít prováděcí opatření, k nimiž byla Radě svěřena dotčená prováděcí pravomoc, na členské státy a na jejich rozpočet.
38. Navrhovatelé z toho vyvozují, že Tribunál měl v bodech 38 napadených rozsudků nesprávně za to, že není „patrná žádná skutečnost“, z které by vyplývalo, že svěření dotčené prováděcí pravomoci Radě bylo odůvodněno zvláštní úlohou, a že v bodech 39 a 40 těchto rozsudků nesprávně uvedl, že uvedená dohoda nepředstavuje v tomto ohledu relevantní kontextuální prvek.
39. Parlament v podstatě uvádí některé argumenty shodné s argumenty navrhovatelů, a má za to, že odůvodnění svěření dotčené prováděcí pravomoci Radě vyplývá dostatečně srozumitelně z příslušných ustanovení nařízení o SRM a z jeho normativního kontextu, a Komise je toho názoru, že Tribunál při posuzování kontextuálního odůvodnění tohoto udělení pravomoci náležitě nezohlednil celý soubor příslušných pravidel.
2. Argumenty úvěrových institucí
40. Hypo Vorarlberg Bank a Volkskreditbank, které na jednání podpořil svaz Bundesverband deutscher Banken, mají za to, že svěření dotčené prováděcí pravomoci Radě je v rozporu s požadavky vyplývajícími z čl. 291 odst. 2 SFEU ve spojení s článkem 296 druhým pododstavcem SFEU. Otázka „nezbytnosti“ či „vhodnosti“ přenesení prováděcí pravomoci na Radu, není natolik relevantní.
41. V této souvislosti v podstatě tvrdí, že ačkoli body odůvodnění nařízení o SRM, na které navrhovatelé odkazují, zmiňují nutnost zabránit narušení mezi strukturami bankovního sektoru v jednotlivých členských státech a zachovat finanční stabilitu a vysvětlují pouze důvody, proč mělo být přijato prováděcí nařízení týkající se metodiky výpočtu příspěvků, a nezmiňují úlohu Rady v souvislosti s tímto výpočtem. Pokud jde o mezivládní dohodu, nelze ji použít k odůvodnění přenesení prováděcích pravomocí na Radu, jelikož tato dohoda se netýká výpočtu příspěvků ze strany SRB po roce 2016, ale převodu příspěvků, které byly vybírány na vnitrostátní úrovni dříve. Povinnost odůvodnit svěření těchto pravomocí navíc přísluší autorovi základního právního aktu, který má být prováděn.
42. Na jednání Hypo Vorarlberg Bank a Volkskreditbank, podporované Bundesverband deutscher Banken, uvedly, že ani historie vzniku nařízení o SRM neumožňuje podpořit názor, že svěření příslušné prováděcí pravomoci Radě bylo náležitě odůvodněno, jelikož z rozhodnutí nahradit přenesenou pravomoc původně svěřenou Komisi prováděcí pravomocí ve prospěch Rady žádné jasné a jednotné odůvodnění nevyplývá.
3. Posouzení
43. Pokud jde o svěření prováděcích pravomocí, připomínám, že čl. 291 odst. 1 SFEU stanoví, že členské státy přijmou veškerá opatření podle vnitrostátního práva nezbytná k provedení právně závazných aktů Unie. Jak je však stanoveno v odstavci 2 uvedeného článku, jsou-li pro provedení právně závazných aktů Unie nezbytné jednotné podmínky, svěří tyto akty prováděcí pravomoci Komisi nebo ve zvláštních a řádně odůvodněných případech a v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP) Radě.
44. Před přijetím čl. 291 odst. 2 SFEU stanovil článek 145 EHS, který se stal následně ve znění Jednotného evropského aktu článkem 202 ES, že Rada si může „ve zvláštních případech vyhradit právo vykonávat prováděcí pravomoci přímo“(38). Ačkoli znění těchto dvou posledních ustanovení výslovně nestanovovalo povinnost Rady odůvodnit takové vyhrazení pravomoci, Soudní dvůr již od roku 1989 judikoval tak, že vyhrazení prováděcích pravomocí Radou se může uplatnit pouze výjimečně, a to za předpokladu, že posledně zmíněná předloží podrobné odůvodnění(39).
45. Soudní dvůr tedy uvedl, že čl. 145 třetí odrážku EHS, která odpovídá čl. 291 odst. 2 SFEU, je třeba vykládat v tom smyslu, že Rada, jedná-li jako normotvůrce, musí rozhodnutí, kterým si vyhrazuje prováděcí pravomoci, zevrubně zdůvodnit(40).
46. Článek 202 třetí odrážka Smlouvy o ES, který nahradil čl. 145 třetí odrážku EHS, byl Soudním dvorem rovněž vyložen v rozsudcích Komise v. Rada(41) a ze dne 6. května 2008 Parlament v. Rada(42), jimiž Soudní dvůr upřesnil, že Rada je jakožto autor základního aktu povinna v závislosti na povaze a obsahu základního aktu, který má být proveden nebo změněn(43), řádně odůvodnit výjimku z pravidla, podle něhož v systému Smlouvy, je-li třeba přijmout na úrovni Společenství opatření k provedení základního aktu, přísluší výkon této pravomoci zpravidla Komisi. Tento požadavek vychází z článku 253 ES, který se stal článkem 296 druhým pododstavcem SFEU a který stanoví obecnou povinnost, že všechny právní akty, které orgány přijmou, musí obsahovat odůvodnění(44).
47. Na rozdíl od čl. 145 třetí odrážky ES a čl. 202 třetí odrážky ES, článek 291 odst. 2 SFEU autorům základního právního aktu, kteří se rozhodnou svěřit prováděcí pravomoc Radě, výslovně ukládá, s výjimkou případů týkajících se SZBP, aby tuto volbu náležitě odůvodnili(45). Vzhledem k tomu, že tento požadavek na odůvodnění je v současném znění Smlouvy výslovně uveden, Soudní dvůr svou judikaturu v tomto ohledu potvrdil(46).
48. V projednávané věci má Soudní dvůr přezkoumat, zda se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když měl v podstatě za to, že z čl. 70 odst. 7 nařízení o SRM, ve spojení s různými kontextuálními prvky, kterých se dovolávají navrhovatelé, nevyplývá, že by svěření dotčené prováděcí pravomoci Radě bylo řádně odůvodněno ve smyslu čl. 291 odst. 2 SFEU.
49. Jak je uvedeno v bodech 32 až 39 tohoto stanoviska, navrhovatelé, podporovaní Parlamentem a Komisí, výslovně odkazují na bod 114 odůvodnění nařízení o SRM, který podle nich uvádí věcné důvody pro svěření prováděcí pravomoci Radě; na historický kontext přijetí tohoto nařízení související se začleněním rámce pro řešení krizí do bankovní unie a rizika narušení mezi strukturami bankovního sektoru, a na úlohu Rady, složené ze zástupců všech členských států, kteří mají specifické odborné znalosti související s jejich vnitrostátním bankovním odvětvím, v této citlivé oblasti, která se dotýká finanční stability členských států i Unie. Kontextuální prvky v podstatě vyplývají z bodů 12, 19, 20 a 24 odůvodnění nařízení o SRM, z čl. 70 odst. 6 téhož nařízení prostřednictvím odkazu na čl. 103 odst. 7 písm. g) směrnice BRRD a z čl. 70 odst. 2 druhého pododstavce písm. b) tohoto nařízení. Navrhovatelé se dále za účelem prokázání souvislosti mezi uvedeným nařízením a mezivládní dohodou dovolávají bodů 19 a 20 odůvodnění uvedeného nařízení, čl. 1 třetího pododstavce, článků 67 a 77 uvedeného nařízení, jakož i bodů 14 a 15 odůvodnění prováděcího nařízení 2015/81.
50. Musím přiznat, že nejsem netečný k vysvětlením, která navrhovatelé předložili Soudnímu dvoru ve svých písemných vyjádřeních i během jednání a která měla odůvodnit zásah Rady souvislostí mezi složením Rady a odbornými znalostmi jejích členů a úlohou tohoto orgánu, mimo jiné s ohledem na dopad, který může mít výpočet příspěvků na finanční stabilitu a ekonomickou situaci institucí v zúčastněných členských státech.
51. Nemohu se však zbavit přesvědčení, že tato vysvětlení jasně nevyplývají z bodů odůvodnění nařízení o SRM, článků tohoto nařízení, ani z dalších ustanovení, jichž se navrhovatelé dovolávají.
52. Je totiž třeba nejprve konstatovat, že důvody, proč byla dotčená prováděcí pravomoc svěřena Radě, ze znění čl. 70 odst. 7 nařízení o SRM ani z žádného jiného ustanovení tohoto nařízení výslovně nevyplývají(47).
53. Dále, jak Tribunál správně uvedl v bodě 32 napadených rozsudků, v bodě 114 odůvodnění nařízení o SRM jsou uvedeny účel a obsah prováděcích aktů, které mají být přijaty, jakož i rozhodnutí svěřit Radě pravomoc k jejich přijetí, aniž by v něm byly uvedeny důvody, proč by tato prováděcí pravomoc měla být vyhrazena Radě. Bod 114 odůvodnění sice uvádí, že normotvůrce považoval za nezbytné přijmout prováděcí opatření „s cílem upřesnit uplatňování metod pro výpočet jednotlivých příspěvků do Jednotného fondu pro řešení krizí a technické podmínky pro výpočet paušálního příspěvku a příspěvku upraveného v poměru k rizikovému profilu“. Dále dodává, že tyto metody by měly zajistit, aby byly při výpočtu jednotlivých příspěvků zohledněny určité prvky a vzít v úvahu „zásadu proporcionality, aniž by došlo k narušení struktur bankovního odvětví v členských státech“. Avšak vůbec neuvádí důvody, proč by měla být tato prováděcí pravomoc svěřena Radě.
54. Totéž platí i pro ostatní ustanovení nařízení o SRM, kterých se navrhovatelé dovolávají.
55. Bod 12 odůvodnění uvedeného nařízení zmiňuje zásadní význam zavedení jednotného mechanismu pro řešení krizí vzhledem k úzké provázanosti bankovních systémů v rámci vnitřního trhu, jakož i k ochraně, kterou tento mechanismus přinese pro stabilitu bank členských států.
56. Bod 19 odůvodnění tohoto nařízení poukazuje na nutnost oslabit stávající vazbu mezi státy a bankovním sektorem a zabránit tomu, aby vnitrostátní postupy narušovaly hospodářskou soutěž na vnitřním trhu. Za tímto účelem by měl být Jednotný fond pro řešení krizí, jakožto klíčový prvek pro řádné fungování jednotného mechanismu řešení krizí, financován z příspěvků bank vybíraných na vnitrostátní úrovni a prostředky by měly být sdružovány na úrovni Unie v souladu s mezivládní dohodou. Dodává, že v zájmu dalšího oslabení spojitosti mezi vnímanou rozpočtovou situací jednotlivých členských států by rozhodnutí přijímaná v rámci jednotného mechanismu pro řešení krizí neměla zasahovat do rozpočtové svrchovanosti ani do rozpočtových pravomocí členských států.
57. Bod 20 odůvodnění téhož nařízení upřesňuje, že toto nařízení spolu se směrnicí BRRD stanoví podmínky pro používání Jednotného fondu pro řešení krizí a obecná kritéria pro stanovení a výpočet příspěvků předem a následných příspěvků. Dále zmiňuje pravidlo zavedené mezivládní dohodou, podle něhož budou během přechodného období příspěvky vybírané na vnitrostátní úrovni v souladu se směrnicí BRRD a uvedeným nařízením přidělovány do jednotlivých vnitrostátních podfondů, které postupně splynou.
58. Pokud jde o bod 24 odůvodnění nařízení o SRM, zmiňuje se v něm značný dopad rozhodnutí o řešení krize na finanční stabilitu členských států a Unie a také na fiskální svrchovanost členských států. Dále je v něm uvedeno, že Rada, jakožto orgán, který může vykonávat prováděcí pravomoci, bude při příjímání rozhodnutí o řešení provádět účinnou kontrolu posouzení provedeného SRB a týkajícího se existence veřejného zájmu a má posuzovat případnou podstatnou změnu částky z Jednotného fondu pro řešení krizí, jež má být použita na konkrétní opatření k řešení krize(48).
59. Tyto body odůvodnění však nijak nezmiňují jakékoli odůvodnění prováděcí pravomoci Rady týkající se stanovení metodiky výpočtu jednotlivých příspěvků.
60. Mimoto je třeba připustit, že čl. 70 odst. 2 druhý pododstavec písm. b) nařízení o SRM výslovně zdůrazňuje, že je důležité zabránit narušení mezi strukturami bankovního sektoru členských států a nutnost mít na zřeteli zásadu proporcionality, a čl. 70 odst. 6 tohoto nařízení, který odkazuje na čl. 103 odst. 7 směrnice BRRD, lze chápat tak, že mimo jiné dokládá význam příspěvků předem pro stabilitu finančního systému nebo hospodářství jednoho či více členských států nebo Unie. Tato ustanovení však neobsahují žádné odůvodnění, proč by mělo příslušet právě Radě, aby v rámci prováděcí pravomoci upřesnila výpočet příspěvků.
61. Kromě toho se odkazy na mezivládní dohodu, které jsou uvedeny v bodech 19 a 20 odůvodnění nařízení o SRM, jakož i v čl. 1 třetím pododstavci a v článcích 67 a 77 téhož nařízení týkají výlučně převádění prostředků získaných na vnitrostátní úrovni, rozdělení Jednotného fondu pro řešení krizí na vnitrostátní podfondy a postupného slučování prostředků získaných na vnitrostátní úrovni přidělených do těchto podfondů. I kdybychom připustili, že je tato dohoda nedílnou součástí právního rámce, který upravuje financování a použití Jednotného fondu pro řešení krizí, a že potvrzuje potenciálně významný dopad, jaký mohou prováděcí opatření mít na členské státy a na jejich rozpočet, neobsahuje žádnou zmínku o důvodech, proč by měla být dotčená prováděcí pravomoc svěřena Radě.
62. Z výše uvedeného vyplývá, že ustanovení, na která navrhovatelé odkazují, opravdu dokládají význam příspěvků předem pro stabilitu finančního systému, potenciálně významný dopad, který mohou prováděcí opatření mít na členské státy a na jejich rozpočet, jakož i na finanční stabilitu Unie a na rozpočtovou svrchovanost členských států, význam zamezení narušení mezi strukturami bankovního sektoru členských států, či nutnost mít při přijímání prováděcích aktů upravujících použití metodiky výpočtu na zřeteli zásadu proporcionality. Podle mého názoru však nemohou nahradit či zhojit chybějící odůvodnění, které by vysvětlovalo nutnost svěřit Radě prováděcí pravomoc týkající se konkrétně použití metodiky výpočtu jednotlivých příspěvků a praktických podmínek, za nichž jsou institucím přiřazovány rizikové faktory uvedené v aktech v přenesené pravomoci, jak je stanoveno v čl. 70 odst. 7 nařízení o SRM.
63. Ani citlivá povaha těchto otázek nepředstavuje dostatečný důvod k tomu, aby byly v této oblasti prováděcí pravomoci svěřeny Radě, neboť k přijímání prováděcích opatření v „obzvláště citlivých odvětvích“ může být zmocněna i Komise(49).
64. I když body 14 a 15 odůvodnění prováděcího nařízení 2015/81 popisují konkrétní finanční kontext, v němž se příspěvky vypočítávají, a nutnost zavést upravenou metodiku výpočtu příspěvků předem, která tento kontext zohledňuje, mám v neposlední řadě za to,, stejně jako Tribunál v bodě 39 napadených rozsudků, že povinnost odůvodnit svěření prováděcí pravomoci Radě přísluší autorovi základního legislativního aktu. Rada tedy nemůže přiznání takové pravomoci odůvodnit dodatečně v prováděcím aktu.
65. Judikatura Soudního dvora, na kterou navrhovatelé odkazují, podle mého názoru nevede k odlišnému závěru.
66. Ve skutečnosti, ačkoli ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky Komise v. Rada, National Iranian Oil Company v. Rada a Fenix International, Soudní dvůr zohlednil kontext, v němž byl přijat základní právní akt, který Radě svěřil prováděcí pravomoc, systematicky vycházel z odůvodnění výslovně uvedeného v textu, a to buď v samotném základním právním aktu, byť obecně a stručně, nebo v jiných nařízeních, která považoval za součást uceleného celku. Při prostudování odůvodnění a ustanovení dotčených v rozsudcích Komise v. Rada a Fenix International bylo možné konstatovat, že obsahují výslovné, byť někdy stručné odůvodnění, které jasně vysvětluje důvody vyhrazení provádění ve prospěch Rady(50). Pokud jde o rozsudek National Iranian Oil Company v. Rada, vzhledem k tomu, že dotčené nařízení svěřilo Radě stejnou prováděcí pravomoc, jaká jí již byla svěřena v předchozích nařízeních, a jednalo se o věcnou návaznost, mohlo odůvodnění, jímž byla výslovně odůvodněna předchozí nařízení, implicitně, avšak dostatečně odůvodnit i dotčené nařízení(51).
67. Podle mého názoru tomu tak v projednávané věci není. Jak je uvedeno v bodě 62 tohoto stanoviska, ustanovení, na která navrhovatelé odkazují, mají za cíl popsat obecný kontext, v němž bylo nařízení o SRM přijato, jakož i citlivou oblast, do níž zřízení Jednotného fondu pro řešení krizí náleží, nikoli však odůvodnit přenesení prováděcí pravomoci, jak je uvedeno v čl. 70 odst. 7 tohoto nařízení, která má pro Radu zvláštní povahu. Bod 114 odůvodnění uvedeného nařízení se omezuje na tvrzení, že „by Rada měla“ v rámci pravomoci upřesnit metody pro výpočet příspěvků předem, aniž by však zdůvodňoval, proč by tomu tak mělo být. Kontext tohoto nařízení k nápravě naprosto chybějícího odůvodnění nestačí. Vysvětlení, která navrhovatelé uvedli ve svých písemných vyjádřeních a přednesli na jednání, ať už jsou jakkoli podrobná a zasazená do kontextu, ve znění nařízení o SRM chybí a naprosto chybějící odůvodnění není v dané věci vyváženo existencí odůvodnění v jiných nařízeních, aktech nebo dohodách.
68. Ačkoli někteří mohli argumentovat, že Soudní dvůr dosud projevoval při uplatňování povinnosti řádně odůvodnit svěření prováděcí pravomoci určitou shovívavost, když nevyžadoval podrobné odůvodnění(52), nejsem přesvědčen, že by zamýšlel připustit určitý druh automatismu, na jehož základě by v tomto ohledu postačovalo pouhé zmínění nutnosti svěřit prováděcí pravomoc Radě nebo uvedení výrazu, že „by Rada měla“. Unijní právo stanoví povinnost podrobného odůvodnění, podle níž musí autor základního právního aktu uvést odůvodnění v právním aktu, který vyhrazuje prováděcí pravomoci Radě(53).
69. Je třeba považovat takový postoj za příliš formalistický, a to tím spíše v tomto konkrétním případě, kdy se orgány Unie na úloze Rady v dané oblasti shodují(54)? Tím si nejsem jistý.
70. Na jedné straně se mi totiž takový postoj jeví jako nezbytný k zajištění dodržování pravidel týkajících se rozdělení pravomocí na institucionální úrovni. V tomto ohledu souhlasím se slovy generálního advokáta Légera ve věci Komise v. Rada, podle nichž by jakékoli vyhrazení pravomocí Radou, které nesplňuje tyto kategorické požadavky, v rámci udělování a výkonu prováděcích pravomocí zpochybnilo institucionální rovnováhu, jež vyplývá ze Smlouvy. Soudní dvůr musí prostřednictvím přezkumu zajistit, aby udělování prováděcích pravomocí Komisi neporušilo obsah a účel tohoto udělení(55).
71. Na druhé straně, i kdybychom vycházeli z toho, že regulační rámec, jehož součástí je prováděcí nařízení 2015/81, tvoří celek, jehož integrita by se měla zachovat, nelze vyloučit, že opačný postoj, který by se opíral o obzvláště pružný výklad požadavku na podrobné odůvodnění svěření prováděcích pravomocí Radě, by měl dopady přesahující okolnosti dané věci a uplatnil by se, i kdyby se některý unijní orgán dovolával nedostatečného odůvodnění při svěřování prováděcí pravomoci Radě a porušení institucionálních pravomocí Komise a Parlamentu.
72. Dodávám, že nestačí, aby všechny orgány Unie, které se podílely na legislativním postupu týkajícím se nařízení o SRM, jakkoli věděly o důvodech svěření dotčených prováděcích pravomocí, aby bylo možné dospět k závěru, že je odůvodněné. V každém případě, na rozdíl od toho, co během jednání naznačila Rada, z legislativního postupu nevyplývá, že by se od samého počátku uvažovalo o tom, že by pravomoc upřesnit metodiku pro výpočet jednotlivých příspěvků byla svěřena Radě. Článek 66 odst. 3 písm. a) návrhu nařízení o SRM, který předložila Komise, totiž stanovil, že příspěvky předem určené k naplňování Jednotného fondu pro řešení krizí budou vypočítány podle metodiky vypracované Komisí v aktech v přenesené pravomoci.
73. Domnívám se tudíž, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 38, 42 a 43 napadených rozsudků v podstatě rozhodl, že svěření dotčené prováděcí pravomoci Radě nebylo ve smyslu čl. 291 odst. 2 SFEU řádně odůvodněno.
74. Z výše uvedeného vyplývá, že první důvod kasačního opravného prostředku musí být, podle mého názoru, zamítnut jako neopodstatněný.
75. Pro případ, že by Soudní dvůr tento návrh nepřijal, a v zájmu řádného výkonu spravedlnosti, je nyní třeba posoudit argumenty navrhovatelů založené na nesprávném právním posouzení, kterého se údajně Tribunál dopustil, když rozhodl, že Rada překročila meze příslušné prováděcí pravomoci.
B. Ke druhému žalobnímu důvodu
1. Argumenty SRB a unijních orgánů
76. Navrhovatelé v podstatě tvrdí, že se Tribunál dopustil několikerého nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že přijetím čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 Rada překročila meze prováděcích pravomocí, které jí uděluje čl. 70 odst. 7 nařízení o SRM.
77. Rada v první řadě namítá, že Soudní dvůr ve svých rozsudcích ze dne 15. října 2014 Parlament v. Komise(56) a Fenix International stanovil tři podmínky pro přezkum mezí prováděcích pravomocí vyplývajících z čl. 291 odst. 2 SFEU, a to, že přijatá prováděcí opatření respektují základní obecné cíle základního legislativního aktu, že jsou nezbytná nebo užitečná k usnadnění jednotného provedení tohoto aktu a že tento akt nijak nemění ani nedoplňují. Otázka, zda se čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 omezuje pouze na upřesnění normativního obsahu nařízení o SRM, by tedy podle Rady vyžaduje provedení strukturovaného přezkumu těchto tří kumulativních podmínek, a Tribunál tedy v bodech 52 až 54 napadených rozsudků nesprávně omezil svůj přezkum pouze na třetí z uvedených podmínek.
78. Dále navrhovatelé tvrdí, že Tribunál měl v bodech 63 až 67, 71, 72 a 85 těchto rozsudků nesprávně za to, že čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 „doplňuje“ čl. 70 odst. 1 a 2 nařízení o SRM, na něž odkazuje odstavec 7 tohoto ustanovení, což dokládá přezkum všech tří výše uvedených podmínek. Na rozdíl od toho, co Tribunál uvedl v bodech 78 a 79 uvedených rozsudků, podle výkladu ve svém kontextu přenesení prováděcích pravomocí na Radu podle navrhovatelů nejen umožňuje přijetí upravené metodiky výpočtu stanovené v čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81, ale dokonce je nutné za účelem jednotného provádění nařízení o SRM, aniž by tím bylo toto nařízení doplňováno či měněno.
79. V této souvislosti se navrhovatelé dovolávají na jedné straně nutnosti, výslovně uvedené v čl. 70 odst. 2 písm. b) nařízení o SRM, založit příspěvek na rizikovém profilu podle kritérií stanovených v čl. 103 odst. 7 směrnice BRRD, a to zejména podle kritérií uvedených v písmenech c) a g) tohoto ustanovení, tj. „finanční situaci instituce“ a významu instituce „pro stabilitu finančního systému nebo hospodářství jednoho nebo více členských států nebo Unie“, jakož na nutnosti mít na zřeteli zásadu proporcionality, aniž by docházelo k narušení mezi strukturami bankovního sektoru v členských státech. Podle navrhovatelů by vzhledem k dopadům, které může mít způsob výpočtu příspěvků na vnitrostátní bankovní odvětví, takové požadavky znamenaly, že by se během přechodného období rizikový profil institucí určoval jak ve vztahu k členskému státu, kde se instituce nachází, tak ve vztahu k bankovní unii jako celku.
80. Na rozdíl od toho, co Tribunál údajně konstatoval v bodech 75 a 76 napadených rozsudků, je podle navrhovatelů zavedení upravené metodiky výpočtu odůvodněno ještě více díky vzájemné provázanosti článku 70 nařízení o SRM s článkem 103 směrnice BRRDještě větší důvod k. Obdobné znění pravidel pro výpočet příspěvků předem v těchto ustanoveních a odkaz prvního z těchto ustanovení na druhé totiž podle navrhovatelů znamenají, že výpočet příspěvků předem podle uvedeného nařízení je úzce spojen s výpočtem příspěvků předem, jak jej stanoví směrnice BRRD. Podle navrhovatelů je tomu tak tím spíše, že čl. 70 odst. 7 nařízení o SRM v podstatě stanoví, že prováděcí pravomoc Rady by měla být vykonávána v rámci nařízení v přenesené pravomoci 2015/63. To však odkazuje čl. 103 odst. 1 a 2 směrnice BRRD, a tedy na metodiku výpočtu jednotlivých příspěvků, která vyžaduje zohlednění údajů o institucích povolených na vnitrostátním základě.
81. Na druhé straně je podle navrhovatelů postupný přechod od metodiky výpočtu zavedené směrnicí BRRD k metodice výpočtu zavedené nařízením o SRM, jak ji stanovuje upravená metodika výpočtu, nezbytný nebo užitečný pro usnadnění jednotného provádění výpočtu příspěvků do Jednotného fondu pro řešení krizí během počátečního období, které se vyznačuje přechodem od systému financování vyplývajícího ze směrnice BRRD k postupnému uplatňování nařízení o SRM. Tato nutnost přechodu vyplývá nejen bodů 14 a 15 odůvodnění prováděcího nařízení 2015/81, z návrhu prováděcího nařízení předloženého Komisí(57), a ze stanoviska právní služby Rady(58), ale také z mezivládní dohody. Na rozdíl od toho, co Tribunál rozhodl v bodech 80 až 82 napadených rozsudků, je totiž podle navrhovatelů cílem nařízení o SRM , jak vyplývá z článků 67 a 77 tohoto nařízení, zajistit soulad mezi příjmy Jednotného fondu pro řešení krizí ve formě ročních příspěvků a vnitrostátními podfondy definovanými v mezivládní dohodě. Upravená metodika výpočtu však zajišťuje, že výpočet příspěvků bude v souladu s tempem slučování vnitrostátních podfondů Jednotného fondu pro řešení krizí v počátečním období.
82. Při jednání navrhovatelé upřesnili, že upravená metodika výpočtu umožnila propojit rizikové faktory pro výpočet příspěvků s využitím příspěvků v případě řešení krize. Vzhledem k tomu, že vnitrostátní podfondy Jednotného fondu pro řešení krizí byly na začátku počátečního období poskytovány přednostně, je v důsledku této metodiky skutečná schopnost financovat řešení krizí vázána na příslušný vnitrostátní podfond, jehož velikost a finanční kapacita se mohou mezi zúčastněnými členskými státy značně lišit. Bez této úpravy by instituce do Jednotného fondu pro řešení krizí přispívaly, jako za stavu plného sdílení, zatímco přístup k prostředkům v případě řešení krize by i nadále do značné míry závisel na velikosti jejich příslušných vnitrostátních podfondů.
83. Článek 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 tedy podle navrhovatelů nařízení o SRM nedoplňuje ani nemění, ale pouze dále upřesňuje uplatňování metodiky výpočtu příspěvků předem stanovené v čl. 70 odst. 1 a 2 nařízení o SRM.
84. SRB v neposlední řadě dodává, že Tribunál nesprávně opomenul zohlednit přechodnou povahu upravené metodiky výpočtu, která byla uplatňována pouze v letech 2016 až 2022. Ve svém rozsudku ze dne 20. prosince 2023 Landesbank Baden-Württemberg v. SRB(59)však Tribunál údajně potvrdil, že v souvislosti s aktem Komise v přenesené pravomoci přechodná ustanovení nevedou ke změně základního aktu, nýbrž určují způsob, jakým má být tento akt uplatňován. Tyto zásady by se měly uplatnit v projednávané věci.
85. Parlament tvrdí, že přezkum prvních dvou podmínek týkajících se dodržování mezí prováděcích pravomocí uvedených v rozsudku Fenix International dokládá, že je splněna i třetí z těchto podmínek. V této souvislosti uvádí argumenty podobné těm, které předložila Rada.
86. Komise má za to, že z nařízení o SRM vyplývá, že stanoví uplatňování nejen svých vlastních ustanovení, ale i ustanovení směrnice BRRD, a zdůrazňuje zásadní význam mezivládní dohody. Článek 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 má za cíl vyjasnit vztah a vzájemné působení mezi vnitrostátní složkou příspěvků předem, jejichž výpočet stanoví směrnice BRRD, a sdílenou složkou těchto příspěvků, jejíž výpočet je stanoven nařízením o SRM. Zohledňuje postupné rušení složky příspěvků vypočítávaných na vnitrostátní úrovni v souladu s touto dohodou a následné postupné zvyšování složky příspěvků vypočítávaných na úrovni bankovní unie, přičemž nadále uplatňuje stejnou metodiku úpravy podle rizikového profilu, která je stanovená nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.
2. Argumenty úvěrových institucí
87. Hypo Vorarlberg Bank a Volkskreditbank tvrdí, že výtky Rady, jimiž Tribunálu vytýká, že nepřezkoumal první dvě podmínky týkající se dodržení mezí prováděcích pravomocí stanovených v rozsudku Fenix International, jsou irelevantní. Podle nich vzhledem k tomu, že se jedná o tři kumulativní podmínky, stačí se dovolávat nedodržení jedné z nich, jak tomu je i v projednávané věci, kdy byla v žalobě na neplatnost podané Tribunálu uplatňována pouze podmínka týkající se toho, zda přijatá prováděcí opatření nemění nebo nedoplňují nařízení o SRM.
88. Z toho vyplývá, že argumenty navrhovatelů, v nichž vysvětlují, proč byla upravená metodika výpočtu nezbytná a v souladu se základními obecnými cíli tohoto nařízení, nejsou rozhodující. Přestože v této souvislosti uvedené instituce připouštějí, že úkolem Rady může být přijímání ustanovení, jež mají zabránit narušení mezi strukturami bankovního sektoru, domnívají se Hypo Vorarlberg Bank a Volkskreditbank, že z argumentů navrhovatelů jasně nevyplývá, jakým narušením by se pomocí upravené metodiky výpočtu zabránilo, a že Rada každopádně nemůže za tímto účelem své prováděcí pravomoci překročit.
89. Pokud jde o údajnou vzájemnou závislost mezi článkem 70 nařízení o SRM a článkem 103 směrnice BRRD, Hypo Vorarlberg Bank a Volkskreditbank namítají, že v článku 70 tohoto nařízení je zmíněn pouze odstavec 7 článku 103 této směrnice. Normotvůrce Unie tedy výslovně začlenil některé prvky směrnice BRRD do téhož nařízení , a to konkrétně nutnost zohlednit při výpočtu příspěvků ukazatele rizika definované ve směrnici BRRD. Nestanovil však, že má být uplatněna celá metodika výpočtu podle směrnice BRRD, ani postupný přechod od výpočtu na základě směrnice BRRD k výpočtu na základě tohoto nařízení.
90. Podle uvedených institucí kromě toho by existoval rozdíl mezi sdílením vnitrostátních podfondů Jednotného fondu pro řešení krizí a podmínkami pro používání tohoto fondu, jak jsou stanoveny v mezivládní dohodě a v článcích 67 a 77 nařízení o SRM na jedné straně, a úpravou metodiky výpočtu příspěvků tak, aby odpovídala tempu slučování vnitrostátních podfondů Jednotného fondu pro řešení krizí, na druhé straně, což unijní normotvůrce nezmínil. Avšak ani ustanovení, která má Rada provádět, tedy čl. 70 odst. 1 až 3 uvedeného nařízení, ani předpis, který jí prováděcí pravomoci svěřuje, tedy čl. 70 odst. 7 uvedeného nařízení, na tuto dohodu neodkazují. Z uvedené dohody rovněž nevyplývá, že by převáděné příspěvky měly být vypočítávány kombinovanou metodou na základě směrnice BRRD a tohoto nařízení.
91. A konečně, Hypo Vorarlberg Bank a Volkskreditbank zpochybňují relevantnost rozsudku ze dne 20. prosince 2023, Landesbank Baden-Württemberg v. SRB(60), neboť v něm nebylo dotčeno prováděcí nařízení, nýbrž nařízení v přenesené pravomoci, v jehož rámci má v souladu s čl. 290 odst. 1 SFEU Komise pravomoc doplnit nebo změnit některé nepodstatné prvky základního legislativního aktu.
92. Během jednání Bundesverband deutscher Banken především namítal, že upravená metodika výpočtu není ani v souladu s obecnými cíli nařízení o SRM, ani není nezbytná pro výpočet příspěvků finančních institucí na základě jejich rizikového profilu v souladu se zásadou proporcionality. Dále v podstatě dodal, že z politického cíle, který byl zavedením takovéto metodiky výpočtu sledován, jasně vyplývá, že Rada překročila meze stanovené v čl. 70 odst. 7 tohoto nařízení.
3. Posouzení
93. Na úvod podotýkám, že jak Tribunál správně uvedl v bodech 53 napadených rozsudků, ačkoli čl. 70 odst. 7 nařízení o SRM, který Radě svěřuje prováděcí pravomoc, zmiňuje podmínky provádění odstavců 1 až 3 tohoto ustanovení, cílem čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 není vymezit podmínky provádění čl. 70 odst. 3 nařízení o SRM týkajícího se neodvolatelných platebních příslibů. Tento odstavec 3 tedy není v projednávané věci relevantní, a proto se toto posouzení zaměří na dotčenou prováděcí pravomoc svěřenou Radě podle čl. 70 odst. 7 tohoto nařízení, a to s odkazem na odstavce 1 a 2 tohoto článku.
94. V rámci této analýzy se zaprvé budu zabývat výtkami navrhovatelů týkajícími se nesprávného právního posouzení, kterého se měl dopustit Tribunál, když systematicky nepřezkoumal, zda v projednávané věci byly splněny první dvě podmínky týkající se mezí prováděcí pravomoci, které jsou uvedené v judikatuře Soudního dvora. Zadruhé se budu zabývat výtkami týkajícími se nesprávného právního posouzení, kterého se měl Tribunál dopustit, když měl za to, že čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 mění způsob výpočtu příspěvků, jak vyplývá z čl. 70 odst. 1 a 2 nařízení o SRM.
a) K přezkumu kumulativních podmínek
95. Je třeba zdůraznit, že v souladu s judikaturou Soudního dvora, na kterou Tribunál v podstatě odkazuje v bodech 49 napadených rozsudků, jsou-li Radě svěřeny prováděcí pravomoci na základě čl. 291 odst. 2 SFEU, má posledně uvedená upřesnit obsah legislativního aktu za účelem zajištění jeho provedení za jednotných podmínek ve všech členských státech. Ustanovení prováděcího aktu přijatého Radou tak musí respektovat základní obecné cíle sledované legislativním aktem, který mají tato ustanovení upřesnit, a musí být nezbytná nebo užitečná k jednotnému provedení tohoto aktu, aniž jej doplňují či mění, a to ani v jeho nepodstatných prvcích(61) Dodržování mezí prováděcích pravomocí je tedy podmíněno splněním souboru tří kumulativních podmínek.
96. V projednávané věci Tribunál poté, co připomněl požadavky vyplývající z rozsudku Fenix International, v bodech 52 napadených rozsudků omezil svůj přezkum na otázku, zda čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 splňuje podmínku, že nedoplňuje ani nemění nařízení o SRM.
97. Podle mého názoru taková analýza nesprávným právním posouzením stižena není.
98. Ačkoli Soudní dvůr ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky ze dne 15. října 2014 Parlament v. Komise(62) a Fenix International, posuzoval, zda dotčená ustanovení splňují tři podmínky týkající se mezí prováděcích pravomocí, je třeba konstatovat, že strukturovaná analýza, kterou provedl, směřovala k zamítnutí argumentů, že tomu tak nebylo, a že tudíž Rada nepřekročila prováděcí pravomoci, které jí byly svěřeny. Z této judikatury Soudního dvora však nelze vyvodit, že unijní soudy mají povinnost posuzovat tyto tři podmínky v určitém pořadí, ani že by bylo nutné posoudit všechny podmínky, pokud jedna z nich není splněna. Vzhledem k tomu, že uvedené tři podmínky musí být totiž splněny kumulativně, což strany nezpochybňují, stačí k závěru, že Rada překročila prováděcí pravomoc, která jí byla svěřena na základě čl. 291 odst. 2 SFEU, skutečnost, že není splněna jedna z nich(63).
99. Nelze navíc tvrdit, že dodržení prvních dvou podmínek automaticky vede k dodržení třetí podmínky, což Rada na jednání uznala. I kdybychom tedy připustili, že čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 je nezbytný nebo užitečný pro provádění nařízení o SRM, či dokonce, že je v souladu s jeho základními obecnými cíli, nic to nemění na tom, že pokud není splněna podmínka týkající se zákazu doplňovat nebo měnit obsah nařízení o SRM, meze prováděcích pravomocí dodrženy nejsou.
100. Podle mého názoru se tedy Tribunál nedopustil pochybení, když se omezil na přezkum podmínky, na jejímž základě čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 nesměl doplnit ani změnit nařízení o SRM, aniž by předtím přezkoumal argumenty unijních orgánů, jimiž se snažily prokázat, že je toto ustanovení v souladu se základními obecnými cíli tohoto nařízení a je nezbytné nebo užitečné pro usnadnění jeho jednotného provádění.
101. Jelikož Tribunál na základě tohoto přezkumu dospěl k závěru, že tato podmínka splněna nebyla, nebyl povinen posuzovat další dvě podmínky týkající se mezí prováděcích pravomocí, a proto je třeba argumenty Rady v tomto ohledu zamítnout jako neopodstatněné.
b) K tomu, zda čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 dodržuje zákaz doplňovat či měnit obsah nařízení o SRM
102. Na rozdíl od přenesené pravomoci, kterou může unijní normotvůrce svěřit Komisi legislativním aktem podle čl. 290 odst. 1 SFEU, aby mohla přijímat předpisy, které doplňují nebo mění nepodstatné prvky tohoto aktu(64), zahrnují prováděcí pravomoci svěřené Komisi nebo Radě podle čl. 291 odst. 2 SFEU v podstatě pravomoc přijímat opatření, která jsou nezbytná nebo užitečná k jednotnému provádění ustanovení legislativního aktu, na jehož základě jsou přijímána, a která se omezují na upřesnění jeho obsahu v souladu se základními obecnými cíli sledovanými tímto aktem, aniž by jej měnila nebo doplňovala, a to jak v jeho podstatných, tak v nepodstatných prvcích(65), pokud takto přijatá prováděcí opatření nejsou s uvedeným legislativním aktem v rozporu(66).
103. Konkrétně měl Soudní dvůr za to, že prováděcí opatření se omezuje na upřesnění ustanovení dotčeného legislativního aktu, pokud je jeho cílem pouze obecně nebo pro některé konkrétní případy vyjasnit dosah těchto ustanovení nebo určit způsoby jejich provádění, avšak za podmínky, že se při tom toto opatření vyvaruje jakéhokoli rozporu s cíli uvedených ustanovení a nijak nepozmění normativní obsah tohoto aktu nebo jeho působnost(67).
104. V projednávané věci připomínám, že Parlament a Rada svěřily posledně jmenovanému orgánu podle čl. 70 odst. 7 nařízení o SRM prováděcí pravomoc k tomu, aby v rámci aktů v přenesené pravomoci uvedených v čl. 70 odst. 6 přijala prováděcí akty, kterými se stanoví podmínky provádění odstavců 1 a 2 uvedeného ustanovení, zejména pokud jde o použití metodiky výpočtu jednotlivých příspěvků a praktické postupy pro přidělování rizikových faktorů stanovených v uvedených aktech v přenesené pravomoci institucím. Na základě této prováděcí pravomoci přijala Rada prováděcí nařízení 2015/81, jehož čl. 8 odst. 1 je předmětem těchto diskuzí.
105. Je třeba konstatovat, že čl. 70 odst. 1 nařízení o SRM stanoví, že jednotlivé příspěvky každé instituce se získávají alespoň jednou ročně a vypočítávají se jako úměrný podíl celkové hodnoty jejích čistých závazků na úhrnných čistých závazcích všech institucí povolených na území všech zúčastněných členských států Článek 70 odst. 2 druhý pododstavec písm. a) a b) zase stanoví, že každoroční výpočet příspěvků jednotlivých institucí je založen na paušálním příspěvku, který je úměrný podílu čistých závazků instituce na úhrnných čistých závazcích všech institucí povolených na území zúčastněných členských států, a příspěvku upraveném v poměru k rizikovému profilu, který vychází z kritérií stanovených v čl. 103 odst. 7 směrnice BRRD, se zřetelem k zásadě proporcionality a aniž by došlo k narušení mezi strukturami bankovního sektoru členských států.
106. Je třeba upřesnit, že ačkoli se paušální příspěvek a příspěvek v poměru k rizikovému profilu mohou jevit jako dvě odlišné složky výpočtu ročních příspěvků, jsou úzce propojeny. Pro instituce, jako jsou instituce dotčené v projednávaných věcech, se totiž příspěvek v poměru k rizikovému profilu vypočítává tak, že se vychází z výše paušálního příspěvku každé instituce a upraví se podle rizikového profilu této instituce(68). Příspěvek takto upravený v poměru k rizikovému profilu určité instituce spočívá na srovnání expozice této instituce relevantním rizikovým faktorům s expozicí ostatních dotyčných institucí(69).
107. Ze znění čl. 70 odst. 2 druhého pododstavce písm. a) nařízení o SRM tedy vyplývá, že každý rok se paušální příspěvek, který slouží k určení výše příspěvku v závislosti na rizikovém profilu, vypočítává v poměru k výši čistých závazků dané instituce k úhrnným čistým závazkům všech institucí povolených „na území zúčastněných členských států“. Stejně tak čl. 70 odst. 1 odkazuje při výpočtu jednotlivých příspěvků na úhrnné čisté závazky všech institucí povolených „na území všech zúčastněných členských států“.
108. Jak tedy v podstatě Tribunál uvedl v bodech 61 a 62 napadených rozsudků, v souladu se zněním čl. 70 odst. 1 a 2 tohoto nařízení úhrnné čisté závazky všech institucí povolených na území všech zúčastněných členských států představují vhodné údaje, které je třeba zohlednit při stanovení výše paušálního příspěvku, jenž slouží jako základ pro výpočet příspěvku v poměru k rizikového profilu. Tato ustanovení navíc neodlišují metodiku výpočtu, která by se měla použít v počátečním období, od metodiky, která by se měla použít po něm.
109. Článek 70 odst. 1 a 2 uvedeného nařízení tedy neobsahuje žádnou výslovnou zmínku o tom, že během počátečního období by se při výpočtu klesajícího procenta příspěvků měly zohlednit údaje bankovních institucí shromážděné na vnitrostátní úrovni v souladu s čl. 103 odst. 2 směrnice BRRD. Z toho usuzuji, že nic ve znění tohoto ustanovení výslovně neumožňuje dospět k závěru, že by zde uvedená metodika výpočtu příspěvků předem mohla být vykládán tak, že částečně a dočasně zahrnuje jiné než unijní údaje.
110. Navzdory tomu je třeba konstatovat, že upravená metodika výpočtu předpokládala, že část příspěvků předem bude vypočítána na vnitrostátní úrovni, jak na to Tribunál poukázal v bodech 58 až 60 a 63 až 65 napadených rozsudků. Článek 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 tak stanoví, že každý rok počátečního období se klesající část ročních příspěvků vypočte v souladu s článkem 103 směrnice BRRD a článkem 4 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, a to s přihlédnutím k úhrnným čistým závazkům všech institucí povolených na území příslušného zúčastněného členského státu (tedy k vnitrostátnímu základu), zatímco rostoucí část příspěvků se vypočte v souladu s články 69 a 70 nařízení o SRM a článkem 4 prováděcího nařízení 2015/81, tj. s přihlédnutím k úhrnným čistým závazkům všech institucí povolených na území všech zúčastněných členských států (tedy k unijnímu základu). Upravená metodika výpočtu tedy stanoví, že údaje, které se zohlední při výpočtu jedné části příspěvků, se získávají na vnitrostátním základě, zatímco údaje pro druhou část se shromažďují na unijním základě. Tímto postupem se Rada podstatně odchýlila od konkrétního znění čl. 70 odst. 1 a 2 nařízení o SRM.
111. Navrhovatelé mají nicméně v podstatě za to, že klesající zohledňování údajů shromážděných na vnitrostátním základě, jak je uvedeno v čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81, je oprávněně založeno na nařízení o SRM, jelikož mezi článkem 70 tohoto nařízení a článkem 103 směrnice BRRD, jakož i nařízením v přenesené pravomoci 2015/63, existuje vzájemná závislost. Přesněji řečeno, rizikový profil institucí, zejména ukazatele rizika, jako jsou „finanční situace instituce“ a „význam instituce pro stabilitu finančního systému nebo hospodářství jednoho nebo více členských států nebo Unie“, uvedené v čl. 103 odst. 7 písm. c) a g) směrnice BRRD, mohl být ovlivněn postupným slučováním vnitrostátních podfondů v případě použití Jednotného fondu pro řešení krizí, jak je stanoveno v mezivládní dohodě. Podle navrhovatelů je třeba tento kontext náležitě zohlednit, aby byla dodržena zásada proporcionality a nedošlo k narušení mezi strukturami bankovního sektoru členských států, jak stanoví čl. 70 odst. 2 písm. b) nařízení o SRM. Upravená metodika výpočtu všechny tyto cíle podle navrhovatelů splňuje, což by výslovně vyplývá z bodů 14 a 15 odůvodnění prováděcího nařízení 2015/81.
112. Ačkoli lze tyto argumenty vykládat tak, že upravená metodika výpočtu byla nezbytná pro provádění nařízení o SRM a byla v souladu s jeho základními obecnými cíli, připomínám, že jak vyplývá z bodu 99 tohoto stanoviska, toto konstatování Radu neopravňuje k porušení zákazu doplňovat či měnit obsah uvedeného nařízení .
113. Pokud však tyto argumenty mají naopak podpořit to, že odkaz v článku 70 téhož nařízení na ukazatele rizika uvedené v článku 103 odst. 7 směrnice BRRD a v nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, jakož i zmínka o zásadě proporcionality a o narušeních mezi strukturami bankovního sektoru, kterým je třeba zabránit, zahrnují možnost zohlednit při výpočtu příspěvků předem údaje získané na vnitrostátním základě, domnívám se, že by to mělo být přinejmenším jasně patrné z prvků nařízení o SRM, které je základním právním aktem(70).
114. V této souvislosti je třeba nejprve konstatovat, že čl. 70 odst. 2 písm. b) tohoto nařízení stanoví, že příspěvek v poměru k rizikovému profilu se zakládá na kritériích stanovených v čl. 103 odst. 7 směrnice BRRD. Stejně tak čl. 70 odst. 7 uvedeného nařízení odkazem na čl. 70 odst. 6 uvedeného nařízení, který stanoví použití „aktů v přenesené pravomoci, které upřesňují pojem příspěvků upravených v poměru k rizikovému profilu institucí, přijatých Komisí“, vytváří výslovnou souvislost s čl. 103 odst. 7 směrnice BRRD i s nařízením v přenesené pravomoci 2015/63. Mezi metodikou výpočtu jednotlivých příspěvků stanovenou nařízením o SRM a metodikou stanovenou směrnicí BRRD tedy skutečně existují určité podobnosti.
115. Každá z těchto metodik výpočtu totiž vychází z čistých závazků dané instituce a vyžaduje upravit paušální příspěvek ve smyslu nařízení o SRM(71) nebo základní roční příspěvek ve smyslu směrnice BRRD(72)podle rizikového profilu této instituce. Za tímto účelem je třeba zohlednit ukazatele rizika stanovené v čl. 103 odst. 7 směrnice BRRD a použít příslušnou metodiku úpravy, jak je upřesněno v nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.
116. Článek 103 odst. 7 směrnice BRRD tak stanoví osm skutečností, k nimž musí Komise při přijímání aktu v přenesené pravomoci přihlédnout za účelem upřesnění pojmu „úprava příspěvků podle rizikového profilu institucí“, a nařízení v přenesené pravomoci č. 2015/63 konkrétně stanoví a provádí zásady, které je třeba v rámci této úpravy uplatňovat. To také stanoví přesnou metodiku výpočtu, která se konkrétně použije k určení výše příspěvků předem institucí na základě úpravy v poměru k jejich rizikového profilu, podrobně upravuje jednotlivé fáze této metodiky výpočtu a stanoví matematické vzorce, které musí SRB nebo vnitrostátní orgány příslušné k řešení krize uplatnit(73). Cílem uvedeného nařízení v přenesené pravomoci je tedy zajistit harmonizovaný výklad kritérií stanovených v čl. 103 odst. 7 směrnice BRRD, tak aby se určování ukazatele rizik institucí pro účely výpočtu jednotlivých příspěvků provádělo v celé Unii podobným způsobem, a to jak v rámci systému zavedeného směrnicí BRRD, tak v rámci systému zavedeného nařízením o SRM(74).
117. Tyto dvě metodiky výpočtu se naopak liší v tom, jaké údaje je třeba při určování ročních příspěvků zohlednit. Na rozdíl od souboru údajů, z něhož vychází metodika výpočtu stanovená směrnicí BRRD a který sestává výlučně z údajů bankovních institucí shromážděných na vnitrostátní úrovni, se článek 70 odst. 1 a 2 nařízení o SRM výslovně vztahuje pouze na údaje na úrovni Unie.
118. Jak Tribunál konstatoval v bodech 75 napadených rozsudků, čl. 103 odst. 7 směrnice BRRD, který je jediným ustanovením uvedené směrnice, na něž se výslovně odkazuje v článku 70 uvedeného nařízení, se o vnitrostátním souboru údajů, který slouží jako základ pro metodiku výpočtu příspěvků stanovenou v čl. 103 odst. 2 uvedené směrnice, nijak nezmiňuje. Stejně tak z nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 nevyplývá, že by SRB, jedná-li jako orgán příslušný k řešení krizí v rámci nařízení o SRM, musel při výpočtu variabilního procenta příspěvků předem vycházet z těchto vnitrostátních údajů. Kromě toho, ačkoli bod 109 odůvodnění nařízení o SRM uvádí, že „[v] zájmu zajištění spravedlivého výpočtu příspěvků a poskytnutí pobídek k působení podle méně rizikového modelu by příspěvky do fondu měly zohledňovat míru rizika, kterou úvěrové instituce podstupují, v souladu se směrnicí [BRRD] a s akty v přenesené pravomoci, které byly v souladu s uvedenou směrnicí přijaty“(75), nestanoví, že je nutné vypočítávat klesající část příspěvků s přihlédnutím k údajům shromážděným na vnitrostátní úrovni.
119. Ještě více mě udivuje argument, že by odkaz článku 70 nařízení o SRM na čl. 103 odst. 7 směrnice BRRD a na nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 zmocňoval Radu k přijetí upravené metodiky výpočtu, neboť takový argument přisuzuje článku 70 nařízení o SRM dvojí význam, který se mi jeví jako protichůdný.
120. Na jedné straně má být totiž podle navrhovatelů článek 70 tohoto nařízení vykládán tak, že implicitně směřuje k zohlednění rostoucího procenta údajů shromážděných na unijní úrovni a klesajícího procenta údajů shromážděných na vnitrostátní úrovni. Na druhé straně se však tentýž článek vztahuje v souladu se samotným zněním prováděcího nařízení 2015/81 i na metodiku výpočtu, která zohledňuje pouze údaje shromážděné na unijní úrovni. Článek 8 odst. 1 písm. a) až h) tohoto prováděcího nařízení tak stanoví, že rostoucí procento ročních příspěvků se vypočítá „v souladu s články 69 a 70 nařízení [o SRM] a článkem 4 [téhož prováděcího nařízení]“, a že „v osmém roce počátečního období tyto instituce přispějí 100 % svých ročních příspěvků vypočtených v souladu s články 69 a 70 nařízení (EU) č. 806/2014 a článkem 4 tohoto nařízení“. V souladu se zněním uvedeného článku 4 však musí být způsob výpočtu v souladu s článkem 70 nařízení o SRM a „v souladu s metodikou stanovenou v nařízení v přenesené pravomoci [2015/63]“(76). Všechny strany tato ustanovení vyložily tak, že v počátečním období budou v rostoucí míře – až do dosažení 100 % v posledním roce tohoto období – sloužit jako základ pro výpočet ročních příspěvků pouze údaje shromážděné na unijní úrovni. Z toho tedy vyplývá, zaprvé, že pouhý odkaz na nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 nelze chápat tak, že implicitně zahrnuje odkaz na metodiku výpočtu podle směrnice BRRD a na použití údajů shromážděných na vnitrostátní úrovni, a zadruhé, že metodika výpočtu stanovená v článku 70 nařízení o SRM stanovuje pouze použití údajů od povolených institucí shromážděných na unijní úrovni.
121. Totéž podle mého názoru platí i pro argument navrhovatelů, podle něhož zohlednění ukazatelů rizika uvedených v čl. 103 odst. 7 písm. c) a g) směrnice BRRD vede k výpočtu příspěvků institucí metodou, která klesajícím způsobem zohledňuje údaje povolených institucích shromážděné na vnitrostátní úrovni. Jelikož stejné ukazatele rizika se rovněž podílejí na stanovení rizikového profilu institucí a jejich příspěvku v poměru k rizikovému profilu v rámci výpočtu, který se plně opírá o unijní údaje, z nařízení o SRM nevyplývá, že by odkaz na toto ustanovení směrnice BRRD znamenal postupný přechod od metodiky výpočtu na základě vnitrostátních údajů k metodice výpočtu na základě unijních údajů.
122. Zadruhé, pokud jde o argument navrhovatelů, že cílem nařízení o SRM je zajistit soulad mezi příjmy Jednotného fondu pro řešení krizí ve formě ročních příspěvků a postupným slučováním vnitrostátních podfondů v případě použití Jednotného fondu pro řešení krizí, jak je stanoveno v mezivládní dohodě, domnívám se, stejně jak v podstatě uvedl Tribunál v bodech 79 napadených rozsudků, že tato dohoda se nijak nezabývá otázkou metodiky výpočtu, která má být použita pro účely výběru jednotlivých příspěvků(77). Totéž platí pro nařízení o SRM, které neobsahuje žádný výslovnou zmínku o tom, že by měl výběr jednotlivých příspěvků v případě čerpání z Jednotného fondu pro řešení krizí odpovídat slučování vnitrostátních podfondů Jednotného fondu pro řešení krizí. Článek 67 odst. 1 a 4 a článek 77 nařízení o SRM odkazují pouze na pravidla uvedené dohody týkající se převádění finančních prostředků a použití Jednotného fondu pro řešení krizí během řešení krize(78). Souvislost, která by měla existovat mezi výpočtem příspěvků v počátečním období a postupným slučováním podfondů v rámci Jednotného fondu pro řešení krizí, tedy z tohoto nařízení dostatečně nevyplývá.
123. Dále podotýkám, že tempo postupného zvyšování příspěvků vypočtených na unijním základě, spojené s postupným rušením příspěvků vypočtených na vnitrostátním základě, jak je stanoveno v upravené metodice výpočtu, přesně neodpovídá tempu slučování vnitrostátních podfondů Jednotného fondu pro řešení krizí zavedeného mezivládní dohodou. Jak totiž Rada potvrdila na jednání, procento příspěvků vypočtených na vnitrostátním základě neodpovídá přesně procentu nesloučených prostředků vnitrostátních podfondů, které lze v rámci postupu řešení krize využít(79). Tento rozdíl se promítá do všech let počátečního období a podle mého názoru zpochybňuje argument, že upravená metodika výpočtu umožňuje zajistit, aby skutečná kapacita financovat řešení z vnitrostátních podfondů byla vázána na příspěvky získané s přihlédnutím k vnitrostátním údajům.
124. Z výše uvedeného vyplývá, že nelze dále tvrdit, že nutnost zohlednit zásadu proporcionality, aniž by docházelo k narušení rovnováhy mezi strukturami bankovního sektoru členských států, uvedená v čl. 70 odst. 2 písm. b) nařízení o SRM, implicitně zahrnuje metodiku výpočtu, která spočívá v postupném zavádění příspěvků vypočtených na unijnímu základu, doprovázeném postupným rušením příspěvků vypočtených na vnitrostátnímu základu. Podle mého názoru totiž nelze pojmu „proporcionalita“ ani nutnosti nezpůsobovat narušení mezi strukturami bankovního sektoru přisuzovat takový význam, který by se vymykal úvahám vyplývajícím ze samotného znění tohoto nařízení.
125. Dodávám, že na rozdíl od toho, co tvrdila Rada ve svých písemných vyjádřeních před Soudním dvorem, ze stanoviska její právní služby nevyplývá, že právní služba považovala čl. 7 odst. 1 návrhu prováděcího nařízení, který se stal čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81, za plně slučitelný s přenesením pravomocí stanoveným v nařízení o SRM. Po přezkumu odůvodnění uvedených v bodech 13 a 14 odůvodnění návrhu prováděcího nařízení, které se týkají nutnosti zabránit narušení mezi strukturami bankovního sektoru, právní služba konstatovala, že tak, jak je formulován, žádný prvek návrhu prováděcího nařízení neumožňuje dospět k závěru, že je upravená metodika výpočtu slučitelná s obecnými pravidly a zásadami stanovenými v čl. 70 odst. 1 a 2 nařízení o SRM, a že je třeba poskytnout dostatečně pádné vysvětlení, aby bylo možné prokázat skutečnou souvislost mezi uvedenou metodikou a rizikovými faktory. Stanovisko právní služby Rady si ostatně nekladlo za cíl se vyjadřovat k věrohodnosti takového odůvodnění(80).
126. Je pravda, že návrh prováděcího nařízení byl následně pozměněn, a to včetně bodů 13 a 14 odůvodnění, kterých se týkalo stanovisko právní služby Rady. V každém případě však platí, že podrobnější vysvětlení uvedená v bodech 13 až 15 odůvodnění prováděcího nařízení 2015/81, které se týkají dodržování zásady proporcionality, nutnosti zabránit narušení mezi strukturami bankovního sektoru a užitečnosti zajištění přiměřenosti příspěvků v poměru k rizikovém profilu s ohledem s očekávaným použitím nesdílených finančních prostředků vnitrostátních podfondů, nemají jasný základ v nařízení o SRM, které je, jak vyplývá z bodů 114 až 123 tohoto stanoviska, základním legislativním aktem.
127. Pokud bylo záměrem upravené metodiky výpočtu zajistit, aby příspěvky, které mají některé instituce uhradit v rámci jednotného mechanismu řešení krizí, nepřesahovaly nepřiměřeně výši příspěvků, které by musely uhradit v rámci mechanismu zavedeného směrnicí BRRD(81), z tohoto nařízení to jasně nevyplývá. Navíc stejně tak připadá v úvahu, jak tvrdily Hypo Vorarlberg Bank a Volkskreditbank, že upravená metodika výpočtu vedla u jiných institucí k vyšším částkám příspěvků, než jaké by platily na základě metodiky výpočtu zohledňující výlučně unijní údaje.
128. Jak Tribunál správně konstatoval v bodech 71 a 72, jakož i 78 a 79 napadených rozsudků, Rada tudíž nebyla oprávněna se prostřednictvím prováděcích pravomocí, které jí byly svěřeny nařízením o SRM, odchýlit od metodiky výpočtu výslovně stanovené v čl. 70 odst. 1 a 2 uvedeného nařízení, které zmiňuje pouze souvislost mezi údaji jednotlivých institucí a údaji získanými na unijní úrovni, a měnit samotný základ této metodiky výpočtu.
129. Je pravda, jak uvedl generální advokát A. Rantos ve svém stanovisku ve věci Fenix International, že rozlišení mezi pojmy „doplnit nebo změnit“ a „upřesnit“ legislativní akt není stanoveno jednoznačně(82). Kromě toho lze argumentovat tím, že jakákoli prováděcí opatření k základnímu legislativnímu aktu vždy něco „doplňují“, zejména proto, že samotné stanovení jednotných podmínek provádění k zmocňovacímu ustanovení uvedeného legislativního aktu vždy něco přidá(83).
130. Jak však generální advokát N. Jääskinen uvedl ve svém stanovisku ve věci Spojené království v. Parlament a Rada, když citoval filozofa Stefana Körnera, „existence hraničních případů neimplikuje neexistenci jasně pozitivního nebo jasně negativního případu“(84). Domnívám se však, že právní úprava přijatá v rámci prováděcí pravomoci musí být přinejmenším v souladu s jednoznačným zněním obecného pravidla stanoveného základním legislativním aktem.
131. Přechodná povaha upravené metodiky výpočtu nemůže tento závěr vyvrátit(85).
132. Domnívám se tudíž, že Tribunál v bodech 85 napadených rozsudků správně dospěl k závěru, že upravená metodika výpočtu zavedená čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 mění normativní obsah nařízení o SRM, takže Rada překročila prováděcí pravomoci, které jí byly svěřeny v čl. 70 odst. 7 tohoto nařízení(86).
133. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby druhý důvod kasačního opravného prostředku zamítl jako neopodstatněný.
C. Ke třetímu žalobnímu důvodu
1. Argumenty SRB a unijních orgánů
134. Navrhovatelé v podstatě tvrdí, že se Tribunál v bodech 114 až 122 napadených rozsudků dopustil mnoha nesprávných právních posouzení, když měl za to, že strop ve výši 12,5 % měl být uplatňován za všech okolností po celou dobu počátečního období na úkor cíle dosáhnout cílové úrovně, a tím, že od SRB vyžadoval, aby tuto cílovou úroveň záměrně a významně nadhodnotil. Výklad, který Tribunál dvůr poskytl ke vztahu mezi článkem 69 odst. 1 a článkem 70 odst. 2 prvním a čtvrtým odstavcem, nařízení o SRM, je podle navrhovatelů v rozporu se zněním, kontextem a cílem těchto ustanovení, jakož i se zásadami řádné správy, právní jistoty a proporcionality a s mezemi přenesení pravomocí zakotvenými v judikatuře Meroni v. Vysoký úřad(87). Úvahy Tribunálu jsou v tomto ohledu podle navrhovatelů stiženy řadou rozporů.
135. Za prvé, ze znění čl. 69 odst. 1 tohoto nařízení vyplývá, že cílová úroveň odpovídající výši „nejméně 1 % hodnoty pojištěných vkladů všech úvěrových institucí povolených ve všech zúčastněných členských státech“ představuje přísný minimální požadavek. Toto ustanovení podle navrhovatelů vymezuje hlavní cíl, jehož má být na konci počátečního období dosaženo, což již Soudní dvůr již uznal(88).
136. Navíc na rozdíl od toho, co Tribunál tvrdí v bodech 118 a 119 napadených rozsudků, smysl čl. 70 odst. 2 prvního a čtvrtého pododstavce uvedeného nařízení z jeho znění jednoznačně nevyplývá. Tribunál si navíc protiřečí, pokud toto ustanovení vykládá způsobem, který je v rozporu s jeho vlastním zněním. V souladu se zněním tohoto ustanovení ve spojení s čl. 3 odst. 1 bodem 35 tohoto nařízení je „cílovou úrovní“, na kterou se odkazuje, „konečná cílová úroveň“, kterou lze s jistotou určit až na konci počátečního období. Z toho vyplývá, že na rozdíl od toho, co Tribunál tvrdil v bodě 115 těchto rozsudků, se pravidlo stropu ve výši 12,5 % má vztahovat na tuto konečnou cílovou úroveň, a nikoli na „předpokládanou“ každoroční cílovou úroveň počátečního období. Dodržení tohoto pravidla lze podle navrhovatelů ověřit pouze v průměru, a to na základě všech příspěvků vybraných na konci uvedeného období, jak je tomu i v projednávané věci(89).
137. Aby bylo možné tato ustanovení sladit a zajistit jejich účinnost, je tedy čl. 69 odst. 1 a článek 70 odst. 2 první a čtvrtý pododstavec nařízení o SRM vykládat kontextuálně a teleologicky.
138. Hlavním cílem čl. 69 odst. 1 tohoto nařízení, který vyplývá zejména z důvodové zprávy návrhu nařízení o SRM, je zajistit, aby finanční sektor poskytoval dostatečné finanční prostředky k tomu, aby jednotný mechanismus pro řešení krizí mohl plnit své funkce, a tím zachovat finanční stabilitu systému, a aby příspěvky finančních institucí byly přiměřené a předvídatelné.
139. Kromě toho orientační povaha stropu ve výši 12,5 % vyplývá z kontextu a účelu čl. 70 odst. 2 prvního a čtvrtého pododstavce nařízení o SRM. Znění důvodové zprávy návrhu nařízení o SRM tak uvádí, že roční příspěvek bankovního odvětví během počátečního období, které bylo tehdy stanoveno na deset let, představuje „asi“ jednu desetinu cílové částky(90). Strop ve výši 12,5 % byl tedy v rámci legislativního procesu stanoven pouze s ohledem na počáteční období osmi let a má být, jak vyplývá z čl. 69 odst. 2 a 5 tohoto nařízení, jakož i z čl. 3 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2017/747 v souladu se zásadou, podle níž musí být příspěvky rozděleny co nejrovnoměrněji(91).
140. Článek 69 odst. 3 a 4 nařízení o SRM, které se ostatně týkají zvláštních okolností, za nichž SRB může buď prodloužit počáteční období, nebo vybírat nové příspěvky po uplynutí tohoto období, rovněž neumožňují mít za to, že strop ve výši 12,5 % musí být striktně uplatňován v každém roce uvedeného období, ani že systém umožňuje, že na konci počátečního období není dosažena cílová úroveň .
141. SRB dodává, že z kontextuálního hlediska unijní normotvůrce neměl v úmyslu umožnit SRB, aby vybíral vyšší příspěvky než nezbytně nutné, na rozdíl od systému zavedeného v rámci směrnice BRRD, kde byla členským státům výslovně udělena pravomoc stanovit cílové úrovně vyšší než „nejméně 1 % hodnoty pojištěných vkladů“(92). SRB nemůže pouze za účelem dodržení stropu ve výši 12,5 % záměrně stanovit cílovou úroveň na uměle vyšší hodnotě, než jaká vyplývá z přesného promítnutí ekonomických skutečností a hodnocení dostupných v době vypracování prognóz, na rozdíl od toho, co však požadoval Tribunál v bodech 125 až 127 napadených rozsudků.
142. Takový požadavek na nadhodnocení cílové úrovně navíc porušuje zásadu řádné správy zakotvenou v článku 41 Listiny základních práv Evropské unie, jakož i zásady právní jistoty a proporcionality. Rovněž překračuje meze přenesení pravomocí na agenturu Unie, jak určil rozsudek Meroni v. Vysoký úřad(93). Pokud by SRB měl možnost stanovit cílovou úroveň na libovolně zvolené procento vyšší 1 % hodnoty pojištěných vkladů, bylo by to v rozporu s pravomocí normotvůrce určit hodnotu nezbytnou a přiměřenou k zajištění účinného a dostatečného financování Jednotného fondu pro řešení krizí, a v podstatě by byla na SRB přenesena odpovědnost za stanovení vhodné cílové úrovně, čímž by mu byla svěřena skutečná politická diskreční pravomoc.
143. V neposlední řadě jsou podle navrhovatelů úvahy Tribunálu stiženy rozpory, jelikož na jedné straně v bodech 114 napadených rozsudků uvádí, že je důležité, aby SRB provedl „co možná nejpřesnější odhad konečné cílové úrovně s ohledem na údaje dostupné v okamžiku tohoto odhadu“, a na druhé straně v bodech 125 a 126 těchto rozsudků uvádí, že SRB měl „na základě konzervativních odhadů odhadnout vývoj hodnoty pojištěných vkladů tak, aby bylo dosaženo uvedené cílové úrovně při dodržení stropu ve výši 12,5 %“, v důsledku čehož je nadhodnocena cílová úroveň, aniž by to bylo odůvodněno dostupnými údaji.
144. SRB na závěr zdůrazňuje, že správnou rovnováhu mezi čl. 69 odstavci 1 a 2 a čl. 70 odst. 2 nařízení o SRM lze zachovat pouze tehdy, pokud se bude mít za to, že strop ve výši 12,5 % není absolutní hranicí, ale musí být uplatňován v souladu s pravidlem co nejrovnoměrnějšího rozložení příspěvků v průběhu počátečního období a s hlavním cílem dosáhnout konečné cílové úrovně na konci uvedeného období. Tento cíl je však fakticky nemožné splnit, pokud by SRB musel tento strop striktně uplatňovat. Tribunál tedy v bodech 123 až 126 uvedených rozsudků údajně nesprávně dospěl k závěru, že takový postup byl možný. Taková analýza podle navrhovatelů vychází z nesprávných kontrolních kritérií a nezohledňuje skutkové a právní okolnosti v době přijetí rozhodnutí SRB 2022, tedy v příspěvkovém období 2022.
145. Parlament se domnívá, že ačkoli Tribunál v bodě 123 uvedených rozsudků právem uvedl, že nebylo nemožné sladit cíl dosažení cílové úrovně s pravidlem stropu ve výši 12,5 % a požadavkem co nejrovnoměrnějšího rozdělení ročních příspěvků, jak vyplývá z doslovného výkladu článků 69 a 70 nařízení o SRM, v bodech 114 až 116 napadených rozsudků se však Tribunál od takového výkladu odchýlil, když měl za to, že strop se vztahuje k předpokládané konečné cílové úrovni, a nikoli ke konečné cílové úrovni známé na konci počátečního období. Takové pochybení jej vedlo k tomu, že od SRB vyžadoval, aby nadhodnotil výši cílové úrovně, což nevyplývá z doslovného znění, ani ze smyslu tohoto nařízení a neumožňuje to dodržet požadavek na rovnoměrné rozdělení ročních příspěvků. Mimoto se argumenty Parlamentu v podstatě shodují s argumenty SRB a Rady. Totéž platí i pro Komisi, která má za to, že argumentace Tribunálu klade rozhodující důraz na roční cílovou úroveň na úkor konečné cílové úrovně známé na konci počátečního období, a tím obrací pořadí finančních cílů, jichž je třeba dosáhnout.
2. Argumenty úvěrových institucí
146. Hypo Vorarlberg Bank, podporovaná Österreichischer Sparkassenverband, a Volkskreditbank, zaprvé namítají, že jak ze znění čl. 70 odst. 2 nařízení o SRM, tak z legislativního postupu jasně vyplývá, že strop ve výši 12,5 %, který byl dvakrát závazně formulován, musí být během počátečního období za všech okolností dodržen, neboť tento strop byl stanoven s cílem chránit finanční instituce před nadměrnými příspěvky a nenarušovat neúměrně ekonomické funkce bankovního sektoru. Na druhé straně nelze dovozovat závaznou přednost cílové úrovně stanovené v čl. 69 odst. 1 tohoto nařízení, jelikož toto ustanovení je na stejné úrovni jako článek 70 uvedeného nařízení. Dále uvádějí, že výtka spočívající v tom, že Tribunál požadoval, aby SRB cílovou úroveň záměrně nadhodnotil, vychází z nesprávného výkladu napadených rozsudků, neboť Tribunál pouze uvedl, že SRB měl provádět konzervativní odhady vývoje pojištěných vkladů. Takové požadavky podle nich nejsou v rozporu a vylučují jakékoli nadhodnocení.
3. Posouzení
147. Abych se vyhnul opakování, odkazuji na body 45 až 106 stanoviska, které dnes předkládám ve věcech C-454/24 P, SRB v. Dexia a C-705/24 P, SRB v. BAWAG P.S.K., neboť body 95 až 133 napadených rozsudků jsou totožné s body 27 až 65 rozsudku ze dne 10. dubna 2024, Dexia v. SRB (Příspěvky předem 2022) (T-411/22, EU:T:2024:216), a jelikož argumenty navrhovatelů jsou ve všech těchto věcech v podstatě stejné, navrhuji Soudnímu dvoru, aby tyto argumenty zamítl jako neopodstatněné.
148. Vzhledem k tomu, že žádnému z důvodů kasačního opravného prostředku předložených navrhovateli na podporu jejich kasačních opravných prostředků nebylo vyhověno, je třeba kasační opravné prostředky zamítnout v plném rozsahu.
IX. K zachování časových účinků
A. Argumenty účastníků řízení
149. Podpůrně, jelikož se námitka protiprávnosti týká čl. 70 odst. 7 nařízení o SRM a má dopad jak na prováděcí nařízení 2015/81, tak na rozhodnutí SRB 2022, navrhovatelé tvrdí, že k nápravě tvrzených vad by byly nezbytné tři po sobě jdoucí řízení, a z tohoto důvodu žádají Soudní dvůr, aby odložil účinek zrušení tohoto rozhodnutí na dobu nejméně 30 měsíců ode dne nabytí právní moci rozsudků vydaných v těchto věcech.
150. Hypo Vorarlberg Bank tvrdí, že o zachování účinků rozhodnutí SRB 2022 po dobu 30 měsíců v případě jeho zrušení nepožádal žádný z účastníků řízení v prvním stupni. Mimoto, vzhledem k tomu, že SRB žádal Tribunál o zachování účinků uvedeného rozhodnutí po dobu šesti měsíců ode dne nabytí právní moci rozsudku Tribunálu, Tribunál údajně nesprávně nařídil zachování těchto účinků po dobu 12 měsíců. Dále uvádí, že ačkoli lze v souladu s čl. 264 druhým pododstavcem SFEU omezit ex tunc obvyklý účinek zrušení, jedná se o výjimku, kterou je třeba vykládat striktně.
151. Podle uvedené banky zaprvé rozhodnutí SRB 2022 nebylo zrušeno z důvodu porušení podstatných formálních náležitostí, ale kvůli věcnému porušení ustanovení nařízení o SRM. Zadruhé navrhovatelé údajně neprokázali, že by okamžité zrušení uvedeného rozhodnutí nebo zachování jeho účinků po dobu delší než 12 měsíců představovalo riziko pro finanční stabilitu či mělo závažné negativní dopady. Toto zachování by však mělo závažné negativní důsledky pro bankovní instituce, které by se nedomohly ani vrácení neoprávněně vybraných částek, ani úroků jako paušální náhrady škody.
152. Podpůrně Hypo Vorarlberg Bank tvrdí, že by bylo možné uvažovat nanejvýš o částečném zachování, takže by mohla být vrácena ta část vybraných příspěvků, která přesahuje výši konečné cílové úrovně známé na konci počátečního období.
B. Posouzení
153. Je třeba poznamenat, že Soudní dvůr bude muset posoudit tento důvod kasačního opravného prostředku pouze v případě, že kasační opravné prostředky zamítne a potvrdí zrušení rozhodnutí SRB 2022, jak navrhuji.
154. Abych se vyhnul opakování, odkazuji na body 23 až 30 stanoviska, které dnes předkládám ve věci C-671/24 P, BAWAG P.S.K. v. SRB, neboť rozhodnutí SRB 2022 dotčené v uvedené věci je stiženo stejnou protiprávností jako rozhodnutí SRB v této projednávané věci.
155. Navrhuji proto Soudnímu dvoru, aby zachoval účinky rozhodnutí SRB 2022 v rozsahu, v němž se týká Hypo Vorarlberg Bank a Volkskreditbank, a to po přiměřenou dobu, která nepřesáhne 30 měsíců ode dne vynesení rozsudků ve věcech C-454/24 P, C-529/24 P, C-536/24 P, C-537/24 P, C-585/24 P, C-671/24 P a C-705/24 P, a to až do vstupu nového rozhodnutí SRB, kterým se stanoví příspěvky předem těchto institucí do Jednotného fondu pro řešení krizí, v platnost.
X. K nákladům řízení
156. Z výše uvedených úvah vyplývá, že je třeba kasační opravné prostředky zamítnout v plném rozsahu. Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora proto o nákladech řízení rozhodne Soudní dvůr.
157. Podle čl. 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 uvedeného jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že navrhovatelé neměli ve věci úspěch a Hypo Vorarlberg Bank a Volkskreditbank požadovaly náhradu nákladů řízení, je důvodné navrhovatelům uložit, že ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Hypo Vorarlberg Bank a Volkskreditbank.
158. Podle čl. 140 odst. 1 a 3 jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 téhož jednacího řádu, orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení a Soudní dvůr může rozhodnout, že vlastní náklady řízení nesou i jiní vedlejší účastníci, než jsou účastníci uvedení v čl. 140 odst. 1 a 2 jednacího řádu. Podle čl. 184 odst. 4 jednacího řádu platí, že účastnil-li se vedlejší účastník řízení v prvním stupni písemné nebo ústní části řízení před Soudním dvorem, může Soudní dvůr rozhodnout, že ponese vlastní náklady řízení. Parlament a Komise proto ponesou vlastní náklady řízení.
159. Na základě těchto ustanovení je rovněž třeba rozhodnout, že SRB a Rada ponesou své vlastní náklady, a to ve věcech C-529/24 P a C-585/24 P, jakož i C-536/24 P a C-537/24 P, a že Bundesverband deutscher Banken a Fédération bancaire française ponesou své vlastní náklady v každé z těchto věcí.
Závěry
160. S přihlédnutím k výše uvedeným úvahám navrhuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl takto:
1) Kasační opravné prostředky se zamítají.
2) Účinky rozhodnutí Jednotného výbor pro řešení krizí SRB/ES/2022/18 zůstávají v rozsahu, v němž se toto rozhodnutí týká Hypo Vorarlberg Bank AG a Volkskreditbank AG zachovány, dokud nevstoupí v platnost nový akt, který jej nahradí, a to nejpozději do 30 měsíců od vydání rozsudku ve věcech C-454/24 P, C-529/24 P, C-536/24 P, C-537/24 P, C-585/24 P, C-671/24 P a C-705/24 P.
3) Rada Evropské unie ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Hypo Vorarlberg Bank a Volkskreditbank ve věcech C-529/24 P a C-585/24 P.
4) Jednotný výbor pro řešení krizí ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Hypo Vorarlberg Bank a Volkskreditbank ve věcech C-536/24 P a C-537/24 P.
5) Rada Evropské unie ponese vlastní náklady řízení vynaložené ve věcech C-536/24 P a C-537/24 P.
6) Jednotný výbor pro řešení krizí ponese vlastní náklady řízení vynaložené ve věcech C-529/24 P a C-585/24 P.
7) Evropský parlament a Evropská komise, jakož i Bundesverband deutscher Banken eV a Fédération bancaire française, ponesou vlastní náklady řízení.
1– Původní jazyk: francouzština.
2– Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 806/2014 ze dne 15. července 2014, kterým se stanoví jednotná pravidla a jednotný postup pro řešení krize úvěrových institucí a některých investičních podniků v rámci jednotného mechanismu pro řešení krizí a Jednotného fondu pro řešení krizí a mění nařízení (EU) č. 1093/2010 (Úř. věst. 2014, L 225, s. 1, dále jen „nařízení o SRM“). „SRM“ je zkratka pro „Jednotný mechanismus pro řešení krizí“.
3– Mezivládní dohoda o převádění a sdílení příspěvků do Jednotného fondu pro řešení krizí, podepsaná v Bruselu dne 21. května 2014 (dále jen „mezivládní dohoda“).
4– Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 15. května 2014, kterou se stanoví rámec pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí a investičních podniků a kterou se mění směrnice Rady 82/891/EHS, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES, 2002/47/ES, 2004/25/ES, 2005/56/ES, 2007/36/ES, 2011/35/EU, 2012/30/EU a 2013/36/EU a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 a (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2014, L 173, s. 190, (dále jen „BRRD“). „BRRD“ je zkratkou „Bank Recovery and Resolution Directive“.
5– Nařízení Komise v přenesené pravomoci ze dne 21. října 2014, kterým se doplňuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU, pokud jde o příspěvky předem do mechanismů financování k řešení krizí (Úř. věst. 2015, L 11, s. 44).
6– Prováděcí nařízení Rady ze dne 19. prosince 2014, kterým se stanoví jednotné podmínky uplatňování nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 806/2014, pokud jde o příspěvky předem do Jednotného fondu pro řešení krizí (Úř. věst. 2015, L 15, s. 1).
7– Viz body 1 až 6 odůvodnění BRRD. Viz také stanovisko generálního advokáta M. Campose Sánchez-Bordony ve věci State Street Bank International (C-255/18, EU:C:2019:539, body 33 až 51).
8– Viz body 15, 104 a 131 odůvodnění a článek 3 směrnice BRRD.
9– Viz body 105 až 107 odůvodnění a články 102, 103 a 130 směrnice BRRD.
10– Viz čl. 102 odst. 1 druhá věta směrnice BRRD.
11– Viz čl. 103 odst. 2 směrnice BRRD.
12– Viz článek 103 odst. 2 druhý pododstavec a čl. 103 odst. 7 směrnice BRRD, jakož i článek 4 a následující nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.
13– Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 10. července 2013, kterým se stanoví jednotná pravidla a jednotný postup pro řešení problémů úvěrových institucí a některých investičních podniků v rámci jednotného mechanismu pro řešení problémů a jednotného fondu pro řešení problémů bank a mění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010, [COM(2013)520 final] (dále jen „návrh nařízení o SRM“).
14– Viz čl. 4 odst. 1 nařízení o SRM.
15– Viz body 10 a 11 odůvodnění a článek 1 nařízení o SRM.
16– Viz čl. 76 odst. 1 nařízení o SRM.
17– Viz čl. 69 odst. 1 nařízení o SRM. Podle článku 3 odst. 1 bodu 35 tohoto nařízení se cílovou úrovní rozumí „objem dostupných finančních prostředků, kterého má být dosaženo podle čl. 69 odst. 1“;
18– Viz čl. 70 odst. 1 nařízení o SRM.
19– Viz čl. 70 odst. 2 nařízení o SRM.
20– Viz čl. 70 odst. 6 nařízení o SRM.
21– Viz čl. 70 odst. 2 nařízení o SRM. Je třeba poznamenat, že tento mechanismus řešení krizí se do značné míry inspiruje mechanismem, který musí vnitrostátní orgány příslušné k řešení krize zavést podle směrnice BRRD, ačkoli mechanismus zavedený touto směrnicí nestanovil strop ve výši 12,5 %.
22– Viz článek 5 nařízení o SRM.
23– Viz bod 20 odůvodnění nařízení o SRM, ale také body 7 a 12 odůvodnění, čl. 1 odst. 1 písm. a) a článek 3 mezivládní dohody.
24– Viz bod 12 odůvodnění, článek 1 a čl. 3 odst. 3 mezivládní dohody.
25– Období definované jako období od 1. ledna 2016 do o okamžiku, kdy Jednotný fond pro řešení krizí dosáhne cílové úrovně, avšak nepřesahující osm let ode dne použitelnosti mezivládní dohody [viz čl. 1 odst. 1 písm. b) této dohody].
26– Viz bod 20 odůvodnění a článek 1 nařízení o SRM, jakož i bod 9 odůvodnění, čl. 1 odst. 1 písm. b) a články 4 a 5 mezivládní dohody.
27– Body 13 až 15 odůvodnění, jakož i článek 4 a čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81.
28– 79 987 450 580 eur [viz napadená rozhodnutí (bod 129)].
29– Viz bod 60 a 61 odůvodnění rozhodnutí SRB 2022.
30– 14 253 573 821,46 eura (viz bod 62 odůvodnění rozhodnutí SRB 2022).
31– Viz oddíl 6 rozhodnutí SRB 2022.
32– Napadené rozsudky (body 134 až 136).
33– Napadené rozsudky (body 23 až 42).
34– Napadené rozsudky (body 45 až 86).
35– Napadené rozsudky (body 95 až 133).
36– Napadené rozsudky (body 141 až 146).
37– Navrhovatelé odkazují na rozsudky ze dne 18. ledna 2005, Komise v. Rada (C-257/01, dále jen „rozsudek Komise v. Rada“, EU:C:2005:25, bod 53); ze dne 1. března 2016, National Iranian Oil Company v. Rada (C-440/14 P, dále jen „rozsudek National Iranian Oil Company v. Rada“, EU:C:2016:128, body 49 a 50, jakož i citovaná judikatura, a bod 64), jakož i ze dne 28. února 2023, Fenix International (C-695/20, dále jen „rozsudek Fenix International“, EU:C:2023:127, bod 37).
38– Článek 10 Jednotného evropského aktu tak stanovil, že článek 145 EHS bude doplněn o následující ustanovení:
„– svěřuje Komisi v aktech, které přijímá, pravomoci k provádění předpisů, které vydá. Rada může upravit určité podmínky výkonu těchto pravomocí. Rada si může rovněž ve zvláštních případech vyhradit právo vykonávat tyto prováděcí pravomoci přímo. Výše uvedené podmínky musí být v souladu se zásadami a pravidly, která předem Rada přijala na návrh Komise a po obdržení stanoviska Evropského parlamentu jednomyslně.“ (Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.)
39– Viz stanovisko generální advokáta P. Légera ve věci Komise v. Rada (C-257/01, EU:C:2004:226, bod 52).
40– Viz rozsudky ze dne 24. října 1989, Komise v. Rada (16/88, EU:C:1989:397, bod 10); National Iranian Oil Company v. Rada (bod 49) a ze dne 22. září 2016, NIOC a další v. Rada (C-595/15 P, dále jen „rozsudek NIOC a další v. Rada“, EU:C:2016:721, bod 55).
41– Bod 51. V této souvislosti generální advokát P. Léger ve svém stanovisku ve věci Komise v. Rada (C-257/01, EU:C:2004:226, bod 54) uvedl, že povinnost uvést podrobné odůvodnění vyžaduje uvést nejen skutkové a právní důvody, které vedly k rozhodnutí ponechat prováděcí pravomoci Radě, nýbrž také vysvětlení, proč je důležité, aby výjimečně vykonávala tyto pravomoci právě Rada, a nikoli Komise.
42– C-133/06, EU:C:2008:257, bod 47.
43– Před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost totiž výraz „prováděcí pravomoci“ obsažený v čl. 202 třetí odrážce ES pokrýval dva druhy pravomocí, a sice pravomoc provést na úrovni Unie legislativní akt Unie nebo některá jeho ustanovení a za určitých okolností i pravomoc přijímat normativní akty, kterými se doplňují nebo mění prvky legislativního aktu, které nejsou podstatné. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod podepsaná v Římě dne 4. listopadu 1950, navrhla rozlišení mezi těmito dvěma typy pravomocí, které bylo nakonec převzato do Lisabonské smlouvy, jež zavádí rozlišení mezi přenesenou pravomocí a prováděcí pravomocí v článcích 290 a 291 SFEU [viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 18. března 2014, Komise v. Parlament a Rada (C-427/12, EU:C:2014:170, bod 36)].
44– Viz v tomto smyslu rozsudky ve věcech Komise v. Rada (bod 59); National Iranian Oil Company v. Rada (bod 60 a citovaná judikatura) a NIOC a další v. Rada (bod 66 a citovaná judikatura).
45– Viz Blumann, C., « Un nouveau départ pour la comitologie. Le règlement n o 182/2011 du 16 février 2011 », Cahiers de droit européen, č. 1, 2011, s. 26–52, který tuto změnu znění Smlouvy vyložil tak, že svěření prováděcí pravomoci Radě bude obtížnější než za platnosti Smlouvy o EHS a Smlouvy o ES, alespoň z teoretického hlediska, a to vzhledem ke snaze oprostit tento orgán od výkonné funkce a soustředit ho na ostatní úkoly.
46– Viz rozsudky; National Iranian Oil Company v. Rada (body 50 a 60 a citovaná judikatura), NIOC a další v. Rada (bod 56 a citovaná judikatura) a Fenix International (bod 37 a citovaná judikatura).
47– Zdá se, že během jednání došlo v této souvislosti ke konsensu.
48– V této souvislosti podotýkám, že jak Tribunál v bodech 35 napadených rozsudků, tak i SRB ve svých písemných vyjádřeních před Soudním dvorem poukázal na souvislost mezi bodem 24 odůvodnění a čl. 18 odst. 7 nařízení o SRM.
49– Viz Chamon, M., „The Sui Generis Framework for Implementing the Law of EMU: „A Constitutional Assessment“, European Papers, sv. 6, č. 3, 2021, s. 1463–1484, spec. s. 1480–1482, který cituje například bod 14 odůvodnění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 ze dne 16. února 2011, kterým se stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí (Úř. věst. 2011, L 55, s. 13).
50– Viz rozsudky ve věcech Komise v. Rada (body 33, 34, 38, 53 až 56 a 59) a Fenix International (body 39 a 40). Viz také rozsudek ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Evropský parlament a Rada (C-156/21, EU:C:2022:97, body 188 a 189), v němž měl Soudní dvůr za to, že informace obsažené v dotčeném nařízení, které upřesňují, že prováděcí pravomoci byly svěřeny Radě za účelem zajištění jednotných podmínek pro provádění uvedeného nařízení, s ohledem na významné finanční dopady takových opatření, postačovaly k tomu, aby bylo možné mít za to, že svěření těchto pravomocí Radě bylo náležitě odůvodněné.
51– Viz rozsudek ve věci National Iranian Oil Company v. Rada (body 60 až 65). V tomto smyslu viz také stanovisko generálního advokáta a Cruz Villalóna ve věci National Iranian Oil Company v. Rada (C-440/14 P, EU:C:2015:545, body 93 až 97).
52– Viz Chamon, M., „Only Fans of the Council’s implementing powers in Luxembourg“: „Fenix International“, Common Market Law Review, č. 6, sv. 60, 2023, s. 1683–1704, zejména s. 1693.
53– Viz stanovisko generální advokáta P. Légera ve věci Komise v. Rada (C-257/01, EU:C:2004:226, bod 54).
54– Při jednání Rada v podstatě tvrdila, že je třeba analyzovat příslušnou judikaturu Soudního dvora s ohledem na skutečnost, že v dané věci byl řádný legislativní postup poznamenán záměrným rozhodnutím Rady a Parlamentu, se souhlasem Komise, svěřit prováděcí pravomoc Radě.
55– V tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta P. Légera ve věci Komise v. Rada (C-257/01, EU:C:2004:226, bod 55). Viz také, pokud jde o riziko „posunu pravomocí“ („competence creep“), Dougan M., „EU Competences in an Age of Complexity and Crisis: Challenges and Tensions in the System of Attributed Powers“, Common Market Law Review, č. 1, sv. 61, 2024, s. 93–138, zejména s. 120–124.
56– C-65/13, EU:C:2014:2289.
57– Viz návrh prováděcího nařízení Rady ze dne 24. listopadu 2014, kterým se stanoví jednotné podmínky uplatňování nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 806/2014, pokud jde o příspěvky předem do Jednotného fondu pro řešení krizí[COM (2014) 710 v konečném znění] (dále jen „návrh prováděcího nařízení“).
58– Viz stanovisko právního služby Rady ze dne 13. listopadu 2014 ke slučitelnosti článku 7 návrhu týkajícího se přechodných ustanovení s nařízením o SRM (dokument 15506/14) (dále jen „stanovisko právní služby Rady“). Článek 7 odst. 1 tohoto návrhu se stal čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81.
59– T-389/21, EU:C:2023:827, body 231 až 236.
60– T-389/21, EU:C:2023:827.
61–V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. října 2014, Parlament v. Komise (C-65/13, EU:C:2014:2289, body 43 až 46) a Fenix International (body 44 až 49).
62– C-65/13, EU:C:2014:2289.
63– Viz obdobně rozsudek ze dne 23. října 2007, Parlament v. Komise (C-403/05, EU:C:2007:624, body 49 až 70), ve kterém Soudní dvůr zrušil rozhodnutí Komise poté, co dospěl k závěru, že Komise sledovala cíl, který přesahoval rámec politiky sledované nařízením, na jehož základě jí Rada tuto prováděcí pravomoc svěřila, aniž by v přezkumu dále pokračoval.
64– Viz mimo jiné rozsudky ze dne 18. března 2014, Komise v. Parlament a Rada (C-427/12, EU:C:2014:170, bod 38), a ze dne 17. března 2016, Parlament v. Komise (C-286/14, EU:C:2016:183, bod 30 a citovaná judikatura).
65– Viz rozsudek ze dne 15. října 2014, Parlament v. Komise (C-65/13, EU:C:2014:2289, bod 45) a Fenix International (body 48 a 49). Pro další podrobnosti o rozlišení mezi aktem v přenesené pravomoci a prováděcím aktem viz, mimo jiné, stanovisko generálního advokáta Cruz Villalóna ve věci Komise v. Parlament a Rada (C-427/12, EU:C:2013:871, body 21 až 79); Viz Blumann, C., „Un nouveau départ pour la comitologie. Le règlement no 182/2011 du 16 février 2011“, , op. cit., sSalomia, O.-M., „Delegated Acts and Implementing Acts – New Legal Acts of the European Union“, Challenges of the Knowledge Society. Public Law, sv. 7, květen 2017, s. 551–556; Chamon, M., „The Sui Generis Framework for Implementing the Law of EMU: „A Constitutional Assessment“, op. cit., Craig, P., „Comitology, Rulemaking, and the Lisbon Settlement: Tensions and Strains“, v Rulemaking by the European Commission: The New System for Delegation of Powers, Bergström, C. F., a Ritleng, D., (dir), Oxford University Press, 2016, s. 173–202.
66– V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. října 2014, Parlament v. Komise (C-65/13, EU:C:2014:2289, bod 44 a citovaná judikatura).
67– Viz rozsudek Fenix International (bod 50).
68– Jak SRB uvedl během jednání, „na rizikovém profilu závisí příspěvek jako celek“. Viz také důvodová zpráva a bod 6 odůvodnění návrhu prováděcího nařízení.
69– Rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB (C-584/20 P a C-621/20 P, EU:C:2021:601, bod 131).
70– Viz obdobně rozsudek ze dne 23. října 2007, Parlament v. Komise (C-403/05, EU:C:2007:624, body 52 až 59), v němž měl Soudní dvůr za to, že nařízení, jímž byla Komisi svěřena prováděcí pravomoc a které se týkalo výkonu správy finanční a technické pomoci a hospodářské spolupráce s rozvojovými zeměmi Latinské Ameriky a Asie, neobsahovalo žádnou výslovnou zmínku o boji proti terorismu a mezinárodní kriminalitě, což je oblast, na niž se vztahuje rozhodnutí SRB 2022, které Komise přijala při provádění uvedeného nařízení.
71– Viz čl. 70 odst. 2 písm. a) směrnice BRRD.
72– Viz čl. 103 odst. 2 druhý pododstavec směrnice BRRD a bod 5 odůvodnění nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.
73– Viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB (C-584/20 P a C-621/20 P, EU:C:2021:601, body 128 a 130).
74– Viz bod 21 odůvodnění nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.
75– Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.
76– SRB při jednání potvrdil, že se tento odkaz vztahuje na celý text a metodiku výpočtu uvedenou v nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.
77– Viz mimo jiné body 7 a 9 odůvodnění mezivládní dohody, z nichž vyplývá, že zatímco směrnice BRRD a nařízení o SRM stanoví obecná kritéria pro určení příspěvků a jejich výpočet, tato dohoda stanoví povinnost zúčastněných členských států převádět do Jednotného fondu pro řešení krizí příspěvky získané na vnitrostátní úrovni na základě jednotných kritérií, postupů a podmínek, zejména přidělování, během přechodného období, příspěvků, které vybírají na vnitrostátní úrovni, do jednotlivých podfondů odpovídajících jednotlivým smluvním stranám, jakož i postupné slučování použití těchto podfondů tak, aby na konci přechodného období zanikly.
78– Beru na vědomí, že SRB při jednání uznal, že by bylo technicky možné postupně slučovat příspěvky v rámci Jednotného fondu pro řešení krizí, aniž by bylo nutné během přechodného období upravovat metodu výpočtu.
79– Článek 8 odst. 1 písm. a) prováděcího nařízení 2015/81 tak stanoví, že v prvním roce počátečního období instituce přispějí 60 % svých ročních příspěvků vypočtených v souladu s metodikou směrnice BRRD. Podle čl. 5 odst. 1 písm. a) mezivládní dohody se však během prvního roku přechodného období se využijí nejprve všechny finanční zdroje dostupné podfondech odpovídajících dotčeným smluvním stranám, v nichž je dotčená instituce nebo skupina, na kterou se vztahuje postup řešení krize, usazena nebo povolena.
80– Viz bod 1, poznámka pod čarou č. 2, jakož i body 14, 18 až 24 a 39 stanoviska právní služby Rady.
81– Upravená metodika výpočtu uvedená v čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 se zdá být výsledkem jednání vedených zejména Francouzskou republikou, která si přála částečně neutralizovat narušení související se specifiky svého bankovního sektoru, jelikož v důsledku přechodu na jednotný mechanismus pro řešení krizí se příspěvek francouzských institucí oproti příspěvku, který platily v čistě vnitrostátním systému řešení krizí, zvýšil. Viz Francouzský senát, řádné zasedání 2014–2015, zpráva č. 307 vypracovaná jménem finančního výboru k návrhu zákona, kterým se schvaluje ratifikace dohody o převádění a sdílení příspěvků do Jednotného fondu pro řešení krizí (zrychlené řízení), autor: Albéric de Montgolfier, předloženo dne 4. března 2015, zvláště s. 19–20, dostupné na následující adrese: https://www.senat.fr/rap/l14-307/l14-3071.pdf.
82– C-695/20, EU:C:2022:685, bod 42. Viz také stanovisko generálního advokáta N. Jääskinena ve věci Spojené království v. Evropský parlament a Rada (C-270/12, EU:C:2013:562, bod 78), v němž uvedl, že „není vždy lehké stanovit hranici mezi doplněním prvků legislativního aktu, které nejsou podstatné, a stanovením podrobnějších prováděcích pravidel“.
83– Viz Craig, P., „Comitology, Rulemaking, and the Lisbon Settlement:“ „Tensions and Strains“, op. cit. zejména s. 177–178; Chamon, M., „Only Fans of the Council’s implementing powers in Luxembourg“: Fenix International “, op. cit., zejména s. 1698–1699.
84– C-270/12, EU:C:2013:562, bod 78 a poznámka pod čarou 103.
85– Konstatuji, že, jak správně poukazují Hypo Vorarlberg Bank a Volkskreditbank, v rozsudku ze dne 20. prosince 2023 ve věci Landesbank Baden-Württemberg v. SRB (T-389/21, EU:T:2023:827, body 228 až 237) se Tribunál zabýval pravomocemi, které má Komise v rámci přenesené pravomoci týkající se provádění čl. 103 odst. 7 směrnice BRRD. V této souvislosti měl Tribunál v podstatě za to, že Komisi je při provádění dotčeného ustanovení směrnice BRRD svěřen široký prostor pro uvážení, který by případně mohl znamenat nutnost stanovit přechodná období, během nichž by se některé ukazatele rizika uvedené v tomto ustanovení neuplatňovaly, a to zejména z důvodu nedostupnosti údajů nezbytných pro jejich výpočet.
86– Nevyjadřuji se zde ke konkrétnější otázce, zda lze upravenou metodiku výpočtu, či konkrétněji rozhodnutí o úpravě údajů, které slouží jako základ pro výpočet příspěvků, označit za „klíčový prvek “ základního legislativního aktu, jehož přijetí vyžaduje politická rozhodnutí, která spadají do oblasti odpovědnosti unijního normotvůrce, takže nemohou být předmětem přenesení pravomoci ani být obsahem prováděcích aktů [v tomto ohledu, či dokonce v tomto smyslu, obdobně rozsudek ve věci Fenix International (bod 41 a 42 a citovaná judikatura)], nebo zda by takový aspekt mohl být případně přenesen na Komisi, jak se uvažovalo v průběhu legislativního procesu (viz článek 66 návrhu nařízení o SRM předloženého Komisí).
Jelikož se tato otázka podle mého názoru vymyká rámci tohoto kasačního řízení, omezím se na připomenutí, že ačkoli má zákonodárce Unie diskreční pravomoc při rozhodování o udělení delegované pravomoci podle čl. 290 odst. 1 SFEU nebo prováděcí pravomoc podle čl. 291 odst. 2 SFEU [viz rozsudek ze dne 18. března 2014, Komise v. Parlament a Rada (C-427/12, EU:C:2014:170, bod 40)], musí tuto pravomoc vykonávat v souladu s podmínkami stanovenými v článcích 290 a 291 SFEU [viz rozsudek ze dne 16. července 2015, Komise v. Parlament a Rada (C-88/14, EU:C:2015:499, bod 28)].
87– Rozsudek ze dne 13. června 1958 (9/56, EU:C:1958:7, s. 43 a 44), v němž Soudní dvůr v podstatě rozhodl, že přenesení diskreční pravomoci, která zahrnuje širokou volnost uvážení a může svým uplatněním vést k realizaci skutečné hospodářské politiky, nahrazuje rozhodnutí orgánu, jemuž byla pravomoc svěřena, a tím dochází k skutečnému přesunu odpovědnosti. Takové přenesení pravomocí by narušilo základní záruku rovnováhy moci, která je charakteristickým rysem institucionální struktury Unie.
88– Navrhovatelé odkazují zejména na rozsudky ze dne 14. listopadu 2019, State Street Bank International (C-255/18, EU:C:2019:967, body 41–44), a ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB (C-584/20 P a C-621/20 P, EU:C:2021:601, bod 113).
89– V této souvislosti SRB upřesňuje, že pokud by se dodržení stropu ve výši 12,5 % mělo ověřovat ve vztahu ke konečné cílové úrovni známé na konci počátečního období stanoveného k 31. prosinci 2023, odečítalo by se v průměru každý rok 12,15 % této cílové úrovně.
90– Viz bod 4.3.2 důvodové zprávy k návrhu nařízení o SRM.
91– Nařízení Komise v přenesené pravomoci ze dne 17. prosince 2015, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 806/2014, pokud jde o kritéria týkající se výpočtu příspěvků předem a o okolnosti a podmínky, za nichž lze úplně nebo částečně odložit úhradu mimořádných následných příspěvků (Úř. věst. 2017, L 113, s. 2)
92– Podrobněji viz čl. 102 odst. 1 směrnice BRRD.
93– Rozsudek ze dne 13. června 1958 (9/56, EU:C:1958:7).