null

STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

LAILY MEDINA

přednesené dne 17. září 2026(1)

Věc C‑449/25

FV

proti

Serviciul pentru Imigrări al Judeţului Bihor

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Curtea de Apel Oradea (Odvolací soud v Oradea, Rumunsko)]

„ Řízení o předběžné otázce – Směrnice 2004/38/ES – Článek 21 odst. 1 SFEU – Právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států – Občanství Unie – Oprávněné osoby – Odvozené právo pobytu – Státní příslušník třetí země – Zákaz uznávání partnerství uzavřených v zahraničí – Ustanovení zachovávající uplatnění práva na volný pohyb občanů Unie a EHP – Občanský svazek uzavřený v jiném členském státě, v němž žádný z partnerů nepobývá – Žádný skutečný pobyt v hostitelském členském státě – Rozvinutí nebo upevnění rodinného života – Národní ústavní identita – Článek 4 odst. 2 SEU“






1.        Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Curtea de Apel Oradea (Odvolací soud v Oradea, Rumunsko), se týká situace, kdy bylo odmítnuto přiznání práva pobytu na území členského státu státní příslušnici třetí země, která je partnerkou státní příslušnice uvedeného členského státu, přičemž zmíněné osoby spolu uzavřely občanský svazek v jiném členském státě, v němž žádná z nich nepobývá.

2.        Věc se v podstatě týká výkladu čl. 21 odst. 1 SFEU, konkrétně otázky, zda občanka Unie, která vycestuje do jiného členského státu pouze za účelem uzavření občanského svazku, aniž si zde zřídila bydliště, tím využila svého práva na volný pohyb způsobem, který partnerce uvedené občanky přiznává odvozené právo pobytu v členském státě, jehož je dotčená občanka Unie státní příslušnicí.

I.      Právní rámec

A.      Unijní právo

3.        Článek 2 směrnice 2004/38(2), nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

2.      ‚rodinným příslušníkem‘:

a)      manžel nebo manželka;

b)      partner, se kterým občan Unie uzavřel registrované partnerství na základě právních předpisů členského státu, zachází-li právní řád hostitelského členského státu s registrovaným partnerstvím jako s manželstvím, v souladu s podmínkami stanovenými souvisejícími právními předpisy hostitelského členského státu;

[…]“

4.        Článek 3 směrnice 2004/38, nadepsaný „Oprávněné osoby“, je formulován následovně:

„1.      Tato směrnice se vztahuje na všechny občany Unie, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky, nebo v takovém členském státě pobývají, a na jejich rodinné příslušníky ve smyslu čl. 2 bodu 2, kteří je doprovázejí nebo následují.

2.      Aniž je dotčeno právo volného pohybu a pobytu dotyčných osob, které tyto osoby již případně mají, usnadňuje hostitelský členský stát v souladu se svými vnitrostátními předpisy vstup a pobyt těchto osob:

[…]

b)      partnera, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah.

Hostitelský členský stát pečlivě posoudí osobní poměry těchto osob a zdůvodní každé odepření vstupu či pobytu těchto osob.“

5.        Článek 6 uvedené směrnice, nadepsaný „Právo pobytu po dobu do tří měsíců“, stanoví:

„1.      Občané Unie mají právo pobytu na území jiného členského státu po dobu až tří měsíců […]

2.      Odstavec 1 se použije také na rodinné příslušníky, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu a tohoto občana Unie doprovázejí nebo následují a kteří jsou držiteli platného cestovního pasu.“

6.        Článek 7 směrnice 2004/38, nadepsaný „Právo pobytu po dobu delší než tři měsíce“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.      Všichni občané Unie mají právo pobytu na území jiného členského státu po dobu delší než tři měsíce, pokud:

a)      jsou v hostitelském členském státě zaměstnanými osobami nebo osobami samostatně výdělečně činnými; nebo

b)      mají pro sebe a své rodinné příslušníky dostatečné prostředky, aby se po dobu svého pobytu nestali zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu, a jsou účastníky zdravotního pojištění, kterým jsou v hostitelském členském státě kryta všechna rizika; nebo

c)—      jsou zapsáni u soukromého či veřejného subjektu, akreditovaného nebo financovaného hostitelským členským státem v souladu s jeho právními předpisy nebo správní praxí z prvotního důvodu studia, včetně odborné přípravy, a

—      jsou účastníky zdravotního pojištění, kterým jsou v hostitelském členském státě kryta všechna rizika, a prohlášením nebo jiným podobným prostředkem podle své volby ujistí příslušný vnitrostátní orgán, že mají dostatečné prostředky pro sebe a své rodinné příslušníky, aby se po dobu jejich pobytu nestali zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu; nebo

d)      jsou rodinnými příslušníky doprovázejícími nebo následujícími občana Unie, který splňuje podmínky uvedené v písmenech a), b) nebo c).

2.      Právo pobytu stanovené v odstavci 1 se vztahuje rovněž na rodinné příslušníky doprovázející nebo následující v hostitelském členském státě občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, za předpokladu, že tento občan Unie splňuje podmínky stanovené v odst. 1 písm. a), b) nebo c).“

7.        Článek 16 této směrnice, nadepsaný „Obecné pravidlo pro občany Unie a jejich rodinné příslušníky“, v odst. 1 a 2 stanoví:

„1.      Právo trvalého pobytu v hostitelském členském státě mají občané Unie, kteří tam nepřetržitě legálně pobývají po dobu pěti let. […]

2.      Odstavec 1 se vztahuje rovněž na rodinné příslušníky, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu a s občanem Unie v hostitelském členském státě nepřetržitě legálně pobývají po dobu pěti let.“

B.      Rumunské právo

1.      Občanský zákoník

8.        Článek 259 Legea nr. 287/2009 privind Codul civil (zákon č. 287/2009, občanský zákoník; dále jen „občanský zákoník“) stanoví:

„1.      Manželství je dobrovolný svazek muže a ženy, uzavřený za podmínek stanovených zákonem.

2.      Muž a žena jsou oprávněni uzavřít manželství za účelem založení rodiny.“

9.        Článek 277 občanského zákoníku stanoví:

„1.      Manželství mezi osobami stejného pohlaví je zakázáno.

2.      Manželství mezi osobami stejného pohlaví, která byla uzavřena rumunskými občany nebo cizinci v zahraničí, nejsou v Rumunsku uznávána.

3.      Partnerství mezi osobami opačného nebo stejného pohlaví, která byla uzavřena rumunskými občany nebo cizinci v zahraničí, nejsou v Rumunsku uznávána[(3)].

4.      Na rumunském území se použijí právní ustanovení týkající se volného pohybu občanů členských států Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru.“

2.      Nařízení vlády s mocí zákona č. 194/2002

10.      Článek 50 odst. 1 a 2 Ordonanța de urgență a Guvernului nr. 194/2002 privind regimul străinilor în România (nařízení vlády s mocí zákona č. 194/2002 o režimu cizinců v Rumunsku; dále jen „nařízení vlády č. 194/2002“) stanoví:

„1.      Právo přechodného pobytu cizinců, kteří vstoupili na území Rumunska na základě dlouhodobého víza, a osob osvobozených od povinnosti získat dlouhodobé vízum může být za podmínek stanovených v tomto oddíle prodlouženo ze strany Inspectoratul General pentru Imigrări (Generální inspektorát pro imigraci, Rumunsko) nebo jeho územními pracovišti.

2.      Právo přechodného pobytu v Rumunsku lze následně prodlužovat vždy nejvýše o jeden rok, pouze pokud:

[…]

i)      jsou splněny obecné podmínky uvedené v tomto oddíle, jakož i zvláštní podmínky pro prodloužení práva pobytu v závislosti na účelu, pro který je požadováno.

[…]“

11.      Článek 62 odst. 3 a 32 nařízení vlády č. 194/2002 stanoví:

„3.      Právo pobytu cizinců, kteří jsou rodinnými příslušníky rumunského státního příslušníka, může být prodlouženo, pokud má rumunský státní příslušník v souladu se zákonem bydliště nebo pobyt v Rumunsku, a to za následujících podmínek:

[…]

b)      v případě partnerů, pokud:

i)      předloží rodný list dítěte;

[…]

32.      Právo pobytu cizinců, kteří jsou rodinnými příslušníky rumunských státních příslušníků a kteří byli zaregistrováni s právem pobytu v jiném členském státě v tomto postavení, může být prodlouženo, pokud:

a)      prokáží, že byli zaregistrováni s právem pobytu v jiném členském státě jako rodinní příslušníci rumunského občana, který má bydliště nebo pobyt v Rumunsku;

b)      při podání žádosti předloží následující dokumenty:

[…]

iii)      doklady potvrzující, že byli zaregistrováni s právem pobytu v jiném členském státě jako rodinní příslušníci rumunského státního příslušníka;

[…]“

12.      Článek 81 odst. 2 nařízení vlády č. 194/2002 stanoví:

„Generální inspektorát pro imigraci prohlásí za neoprávněný pobyt cizinců, kteří se nacházejí v jedné z následujících situací:

[…]

c)      cizinec nesplňuje nebo přestal splňovat podmínky vstupu stanovené v článku 6 Schengenského hraničního kodexu nebo podmínky vstupu či pobytu stanovené tímto nařízením s mocí zákona;

[…]“

II.    Spor v původním řízení a předběžná otázka

13.      Žalobkyně FV je britskou státní příslušnicí.

14.      Dne 12. června 2024 uzavřela FV v Itálii občanský svazek osob stejného pohlaví s GH, rumunskou občankou s bydlištěm v Rumunsku, v souladu s italským právem(4). V době uzavření občanského svazku měla FV bydliště v Austrálii a GH v Rumunsku. Žádná z nich nepobývala na italském území.

15.      Dne 1. ledna 2025 vstoupila FV na rumunské území, aby zde žila se svou partnerkou, která pečuje o svou těžce zdravotně postiženou matku.

16.      Dne 21. února 2025 podala FV u Serviciul pentru Imigrări al Județului Bihor (Imigrační služba správního území Bihor, Rumunsko; dále jen „imigrační služba“) žádost o prodloužení práva přechodného pobytu za účelem sloučení rodiny z důvodu, že podle rumunských právních předpisů měla maximální doba pobytu bez povolení uplynout dne 31. března 2025.

17.      Dne 16. dubna 2025 vydala imigrační služba rozhodnutí o navrácení z rumunského území (dále jen „rozhodnutí o navrácení“). V rozhodnutí o navrácení bylo uvedeno, že v souladu s čl. 81 odst. 2 písm. c) nařízení vlády č. 194/2002 se pobyt FV na rumunském území stal od 16. dubna 2025 neoprávněným, takže podle ustanovení nařízení vlády č. 194/2002(5) je FV povinna opustit rumunské území a vrátit se do Spojeného království do 30 dnů ode dne, kdy se o tomto rozhodnutí dozví.

18.      V odůvodnění rozhodnutí o navrácení bylo uvedeno, že FV neprokázala, že má právo pobývat v jiném členském státě Evropské unie jako rodinná příslušnice rumunského státního příslušníka. Rovněž nemá s partnerkou GH žádné děti.

19.      FV podala proti rozhodnutí o navrácení žalobu ke Curtea de Apel Oradea – Secția de contencios administrativ și fiscal (Odvolací soud v Oradea – senát pro správní a daňové spory) jakožto soudu prvního a posledního stupně. Tvrdí, že podle judikatury Soudního dvora Evropské unie, zejména rozsudku ve věci Coman(6), vzhledem k tomu, že partnerství osob stejného pohlaví uznává členský stát Evropské unie, konkrétně Itálie, je Rumunsko povinno uznat pro účely výkonu práva na volný pohyb a pobyt rodinné vazby legálně založené v jiném členském státě, včetně vazeb mezi osobami stejného pohlaví. Tvrdí, že rozhodnutí o navrácení, které vůči ní bylo přijato, porušilo její právo na rodinný život zakotvené v článku 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“) a v článku 7 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), jakož i právo na volný pohyb a pobyt.

20.      FV dále tvrdí, že rozhodnutí, který bylo odmítnuto prodloužení jejího práva pobytu s odůvodněním, že partnerství osob stejného pohlaví nejsou vnitrostátním právem uznávána, představuje nepřímou diskriminaci párů stejného pohlaví a žalovaná je povinna jí vydat povolení k přechodnému pobytu za účelem sloučení rodiny na základě čl. 21 odst. 1 SFEU, článku 7 směrnice 2004/38, jakož i rozsudku Coman.

21.      Imigrační služba považuje své rozhodnutí o navrácení za oprávněné. Tvrdí, že situace FV mohla spadat do jedné ze dvou kategorií, které vnitrostátní právní předpisy stanoví v případě partnerů. Žádost o prodloužení práva pobytu podaná FV však nesplnila kritéria žádné z uvedených dvou kategorií. Podle imigrační služby je první kategorie, která připouští prodloužení práva pobytu, upravena v čl. 62 odst. 3 nařízení vlády č. 194/2002, který stanoví podmínku, že registrovaní partneři musí mít společné děti, což v případě žalobkyně a její partnerky splněno není. Druhá kategorie, která by se podle žalované mohl na žalobkyni vztahovat, je kategorie upravená v čl. 62 odst. 32 nařízení vlády č. 194/2002, který vyžaduje, aby byli registrovaní partneři registrováni s právem pobytu v jiném členském státě. Žalobkyně však nepředložila žádný důkaz prokazující uvedenou skutečnost.

22.      Předkládající soud má za to, že právní a skutkové okolnosti projednávané věci se liší od věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Coman, ve dvou ohledech: zaprvé osoby stejného pohlaví v uvedené věci uzavřely manželství, a zadruhé oba manželé dříve trvale pobývali v jiném členském státě, než je členský stát určení. Naproti tomu v projednávané věci FV a její partnerka uzavřely občanský svazek a trvale nepobývaly ani v členském státě, ve kterém své partnerství uzavřely, ani v žádném jiném členském státě. V tomto ohledu předkládající soud podotýká, že z písemností ve spise vyplývá, že Rumunsko je prvním členským státem, v němž FV žila se svou partnerkou po dobu 90 dnů po uzavření občanského svazku.

23.      Předkládající soud rovněž uvádí, že zmocnění zástupci FV před ním potvrdili, že FV a GH přicestovaly do Itálie, aby zde uzavřely občanský svazek, jelikož právní předpisy uvedeného členského státu umožňují uzavřít občanský svazek mezi osobami stejného pohlaví, kdežto rumunské právní předpisy takový právní institut ani žádný jiný podobný institut pro osoby stejného pohlaví neupravují.

24.      Předkládající soud však konstatuje, že FV a její partnerka využily práva na volný pohyb rumunské státní příslušnice jako občanky Evropské unie, aby mohly vycestovat do jiného členského státu – konkrétně do Itálie – který umožňuje uzavřít občanský svazek osob stejného pohlaví, což je právní úkon, který v Rumunsku není možné učinit. Předkládající soud uvádí, že pokud by FV a její partnerka nebyly osobami stejného pohlaví, mohly uzavřít v Rumunsku manželství a v takovém případě by nebyl důvod pro odmítnutí prodloužení práva pobytu FV v Rumunsku.

25.      Za těchto podmínek se Curtea de Apel Oradea (Odvolací soud v Oradea) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 21 odst. 1 [SFEU]v situaci, kdy občan Evropské unie využil práva na volný pohyb tím, že se přemístil do jiného členského státu, než jehož je státním příslušníkem, a uzavřel zde občanský svazek podle italských právních předpisů se státním příslušníkem třetí země stejného pohlaví, vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby orgány členského státu, jehož je občan Evropské unie státním příslušníkem, odmítly přiznat právo pobytu na území tohoto členského státu státnímu příslušníkovi třetí země z důvodu, že právo tohoto členského státu neuznává partnerství osob stejného pohlaví?“

26.      Písemná vyjádření předložily Soudnímu dvoru německá, norská a rumunská vláda, jakož i Evropská komise. Všechny uvedené zúčastněné strany, jakož i dánská vláda, se zúčastnily jednání, které se konalo dne 16. června 2026. Písemné odpovědi FV na otázky položené Soudním dvorem byly se souhlasem Soudního dvora čteny za přítomnosti členů Soudního dvora a zúčastněných stran přítomných na jednání.

III. Posouzení

27.      Na úvod je třeba poznamenat, že FV napadla rozhodnutí o navrácení u předkládajícího soudu. Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, rozhodnutí o navrácení bylo přímým důsledkem zamítnutí žádosti o prodloužení práva FV na přechodný pobyt. Imigrační služba konstatovala, že pobyt FV se stal neoprávněným ke dni 1. dubna 2025, poté co byla zamítnuta její žádost o prodloužení pobytu. Otázka předložená tímto soudem se týká spíše souladu podmínek, na nichž je založeno udělení odvozeného práva pobytu, s unijním právem, než souladu samotného rozhodnutí o navrácení s unijním právem.

28.      Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 21 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby orgány členského státu, jehož je občan Unie státním příslušníkem, odmítly přiznat právo pobytu na území uvedeného členského státu státnímu příslušníkovi třetí země, s nímž zmíněný občan Unie uzavřel občanský svazek na základě práva jiného členského státu, v němž žádný z nich nepobýval, a to z důvodu, že právo členského státu, jehož je občan Unie státním příslušníkem, neuznává občanské svazky osob stejného pohlaví(7).

29.      Než se vyjádřím k otázce, zda ve věci nastala překážka volného pohybu, je třeba určit, zda GH využila svého práva na volný pohyb způsobem, který FV přiznává odvozené právo pobytu v Rumunsku. Právě tato úvodní otázka je rozhodující, neboť otázky pokládané v projednávané věci mohou vyvstat pouze v případě, že se na projednávanou věc skutečně použije čl. 21 odst. 1 SFEU, případně článek 20 SFEU.

A.      K otázce, zda došlo k výkonu práv na volný pohyb způsobem, který partnerovi občana Unie zakládá odvozené právo pobytu

30.      V projednávané věci GH, rumunská státní příslušnice, vycestovala do Itálie pouze za účelem uzavření občanského svazku s FV, britskou státní příslušnicí s bydlištěm v Austrálii, aniž si v Itálii zřídila bydliště. Po návratu GH do Rumunska požádala FV jakožto partnerka GH o přiznání odvozeného práva pobytu v Rumunsku. Projednávaná věc se tedy týká situace, kdy se občan Unie poté, co údajně využil svého práva na volný pohyb, vrátí do členského státu, jehož je státním příslušníkem, a snaží se uvedených práv dovolávat například za tím účelem, aby získal právo pobytu pro svého partnera, který je státním příslušníkem třetí země. Tato situace bývá běžně označována jako situace „vycestování a návratu zpět“ [U-turn](8).

1.      Odvozená práva pobytu na základě čl. 21 odst. 1 SFEU, kdy se směrnice 2004/38 použije obdobně

a)      Obecný rámec

31.      Článek 21 odst. 1 SFEU přiznává každému občanu Unie právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou zejména omezení a podmínek stanovených ve Smlouvách(9). Účelem směrnice 2004/38 je usnadnit výkon základního a osobního práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, které uvedené ustanovení přiznává přímo občanům Unie(10). Bod 5 odůvodnění zmíněné směrnice zdůrazňuje, že má-li být výše uvedené právo vykonáváno v objektivně existujících podmínkách důstojnosti, je třeba je zaručit také rodinným příslušníkům těchto občanů bez ohledu na jejich státní příslušnost(11).

32.      Článek 21 odst. 1 SFEU ani směrnice 2004/38 nepřiznává státním příslušníkům třetích zemí, kteří mají rodinné nebo osobní vazby na občana Unie, žádné samostatné právo. Případná práva přiznaná státním příslušníkům třetích zemí uvedenými ustanoveními jsou právy odvozenými od výkonu svobody pohybu dotčeným občanem Unie. Účel a odůvodnění uvedených odvozených práv se zakládá na skutečnosti, že odmítnout jejich uznání by mohlo narušit svobodu pohybu občana Unie(12).

33.      Pokud jde o právní rámec upravující uvedená odvozená práva, existují dvě samostatné kategorie státních příslušníků třetích zemí relevantní v projednávané věci, které jsou zmíněny ve směrnici 2004/38 a které mohou požívat práv v souvislosti s výkonem svobody pohybu občanem Unie.

34.      První kategorie uvedená v čl. 2 bodě 2 písm. b) směrnice 2004/38 se vztahuje na partnera, se kterým občan Unie uzavřel registrované partnerství na základě právních předpisů členského státu, zachází-li právní řád hostitelského členského státu s registrovaným partnerstvím jako s manželstvím. Je-li uvedená podmínka splněna, má partner status „rodinného příslušníka“ občana Unie a má všechna práva přiznaná rodinným příslušníkům uvedenou směrnicí. Toto ustanovení se tak vztahuje na situaci, kdy bylo partnerství legálně formalizováno a je s ním v hostitelském členském státě zacházeno jako s manželstvím.

35.      Druhá kategorie podle čl. 3 odst. 2 písm. b) směrnice 2004/38 zahrnuje partnera, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah, pokud uvedený vztah nesplňuje podmínky čl. 2 bodu 2 písm. b) zmíněné směrnice, například z toho důvodu, že hostitelský členský stát nezachází s registrovaným partnerstvím jako s manželstvím, nebo proto, že partnerství nebylo formálně zaregistrováno. V takovém případě nemá partner status „rodinného příslušníka“ ve smyslu čl. 2 bodu 2 směrnice 2004/38, ale hostitelský členský stát je přesto povinen usnadnit jeho vstup a pobyt na svém území. Článek 3 odst. 2 písm. b) uvedené směrnice se tedy vztahuje na situaci, kdy vztah v praxi existuje, ale nesplňuje formální právní podmínky nezbytné k tomu, aby mohla být dotčená osoba považována za rodinného příslušníka ve smyslu čl. 2 bodu 2 písm. b) směrnice.

36.      Podmínkou toho, aby mohl být rodinný příslušník občana Unie považován za oprávněnou osobu ve smyslu článku 3 směrnice 2004/38 v kterémkoli z uvedených dvou postavení, tedy je, aby občan Unie, s nímž má uvedená osoba rodinný nebo osobní vztah, vůbec spadal do působnosti uvedené směrnice(13).

37.      Cílem směrnice 2004/38 je sice usnadnit a posílit výkon práva občanů Unie na volný pohyb a pobyt na území členských států, nicméně jejím předmětem je, jak vyplývá z jejího čl. 1 písm. a), stanovení podmínek výkonu tohoto práva(14).

38.      Soudní dvůr v této souvislosti rozhodl, že jelikož podle zásady mezinárodního práva nemůže členský stát odepřít vlastním státním příslušníkům právo na vstup na své území nebo pobyt v něm, a tito státní příslušníci tam tedy mají bezpodmínečné právo pobytu, není cílem směrnice 2004/38 upravit podmínky pobytu občana Unie v členském státě, jehož je státním příslušníkem. Cílem uvedené směrnice tedy není přiznat odvozené právo pobytu na území tohoto členského státu státním příslušníkům třetího státu, kteří jsou s uvedeným občanem spojeni jako jeho rodinní příslušníci ve smyslu čl. 2 bodu 2 uvedené směrnice, ani usnadnit pobyt partnerovi, s nímž má dotčený občan řádně doložený trvalý vztah ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. b) uvedené směrnice (společně dále jen „rodinní příslušníci nebo partner“)(15).

39.      Z toho vyplývá, že jelikož občan Unie nespadá pod pojem „oprávněná osoba“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38, tedy pokud se nepřestěhoval do jiného členského státu, než jehož je státním příslušníkem, ani v něm nepobývá(16), pak rodinný příslušník nebo partner takového občana Unie rovněž nespadá pod uvedený pojem pro účely získání odvozeného práva pobytu v uvedeném členském státě, neboť práva přiznaná toutéž směrnicí rodinným příslušníkům nebo partnerovi nejsou vlastními právy příslušejícími těmto osobám, nýbrž právy odvozenými, získanými z důvodu jejich vazby na občana Unie, který je oprávněnou osobou(17).

40.      Soudní dvůr nicméně uznal, že státní příslušníci třetích států, již jsou rodinnými příslušníky nebo partnerem občana Unie, se sice nemohou dovolávat směrnice 2004/38 za účelem získání odvozeného práva pobytu v členském státě, jehož má dotčený občan Unie státní příslušnost, neboť zmíněná směrnice se v dotčeném členském státě nepoužije, nicméně jim může být za určitých okolností přiznáno odvozené právo pobytu na základě čl. 21 odst. 1 SFEU, zejména pokud by odmítnutí takového práva narušilo svobodu pohybu občana Unie tím, že by jej odradilo od výkonu uvedených práv v jiném členském státě(18).

41.      Jak Soudní dvůr vysvětlil, při návratu občana Unie do členského státu, jehož je státním příslušníkem, tedy v případě situace „vycestování a návratu zpět“, má totiž přiznání odvozeného práva pobytu státnímu příslušníkovi třetí země, který je rodinným příslušníkem nebo partnerem tohoto občana Unie, s nímž tento občan pobýval v hostitelském členském státě, za cíl odstranit z toho vyplývající překážku odrazení občana Unie od toho, aby opustil členský stát, jehož je státním příslušníkem, tím, že se uvedenému občanu zajistí, že po návratu do uvedeného členského státu bude moci pokračovat v rodinném životě, který rozvíjel nebo upevnil v hostitelském členském státě(19). Soudní dvůr konstatoval, že i když se směrnice 2004/38 na takovýto případ návratu nevztahuje, musí se podmínky pro udělení odvozeného práva pobytu v hostitelském členském státě státnímu příslušníkovi třetí země, který je rodinným příslušníkem občana Unie, použít obdobně, neboť v obou případech představuje občan Unie referenční osobu, v souvislosti s níž může být takové odvozené právo uděleno(20). Stejné závěry se použijí ve vztahu k povinnosti usnadnit pobyt partnera, s nímž má občan Unie řádně doložený trvalý vztah ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. b) směrnice 2004/38.

42.      Odůvodnění Soudního dvora vychází ze zásady rovného zacházení se dvěma objektivně srovnatelnými situacemi. V situaci přiznání práv v hostitelském členském státě i v situaci „vycestování a návratu zpět“ je občan Unie tím, kdo představuje referenční osobu, od níž státní příslušník třetí země odvozuje svá práva pobytu. Stejně tak musí být v obou situacích zachován rodinný život, který byl rozvíjen nebo upevňován během skutečného pobytu v hostitelském členském státě. Vzhledem k tomu, že unijní právo vyžaduje, aby bylo s objektivně srovnatelnými situacemi zacházeno stejně, neexistuje-li objektivní důvod ospravedlňující rozdílné zacházení, nesmí být podmínky pro přiznání odvozeného práva pobytu v zásadě přísnější v situaci „vycestování a návratu zpět“ než v situaci přiznání práv v hostitelském členském státě(21).

b)      Vývoj judikatury týkající se situace „vycestování a návratu zpět“

43.      Situace „vycestování a návratu zpět“ nastala poprvé ve věci, v níž byl vydán rozsudek Singh a která se týkala volného pohybu osob vykonávajících hospodářskou činnost(22). V uvedené věci Soudní dvůr rozhodl, že státní příslušník členského státu, který pracoval a pobýval v jiném členském státě s manželem nebo manželkou, který je státním příslušníkem třetí země, má při svém návratu do členského státu své státní příslušnosti právo na to, aby jej jeho manžel či manželka doprovázeli za podmínek přinejmenším stejně příznivých, jako jsou podmínky stanovené unijním právem, a to z toho důvodu, že v opačném případě by mohl být občan Unie od výkonu svých práv na volný pohyb odrazován(23).

44.      Toto odůvodnění bylo následně v rozsudku Eind(24) rozšířeno na situace, kdy se občan Unie, který využil svého práva na volný pohyb za účelem výkonu hospodářské činnosti v jiném členském státě, vrátí do členského státu, jehož je státním příslušníkem, aniž v posledně uvedeném státě vykonává jakoukoli hospodářskou činnost. Soudní dvůr rozhodl, že takový občan Unie by mohl být odrazen od opuštění členského státu, jehož je státním příslušníkem, za účelem výkonu zaměstnání na území jiného členského státu, pokud nemá jistotu, že se může vrátit s rodinným příslušníkem, nezávisle na úmyslu vykonávat po návratu v posledně uvedeném státě hospodářskou činnost(25). Souvislost s hospodářskou činností zakotvená v rozsudku Singh tedy již nebyla nezbytná a důvod přiznání odvozených práv pobytu vycházel výlučně z „užitečného účinku“ práva na volný pohyb(26).

45.      V návaznosti na zmíněné rozsudky vyvstala otázka, jak dlouho musí občan Unie a jeho rodinný příslušník před návratem do členského státu, jehož je občan Unie státním příslušníkem, pobývat v hostitelském členském státě, aby rodinný příslušník získal právo pobytu v členském státě státní příslušnosti občana Unie. Soudní dvůr se s uvedenou složitou otázkou vypořádal v rozsudku O. a B. vytvořením analytického rámce nezbytného pro její zodpovězení.

2.      Analytický rámec vytvořený Soudním dvorem v rozsudku O. a B.

46.      Analytický rámec vytvořený v rozsudku O. a B. spočívá na dvou odlišných, byť vzájemně propojených, kumulativních podmínkách, a sice na skutečném pobytu v hostitelském členském státě a na rodinném životě rozvinutém nebo upevněném během tohoto skutečného pobytu. Splnění uvedených dvou podmínek zakládá rodinnému příslušníkovi občana Unie, který je státním příslušníkem třetí země, odvozené právo pobytu v členském státě, jehož je občan Unie státním příslušníkem. Stejně tak tento závazek ukládá členskému státu, jehož je občan Unie státním příslušníkem, povinnost usnadnit pobyt partnera, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah, jak stanoví čl. 3 odst. 2 písm. b) směrnice 2004/38, který se použije obdobně(27).

a)      Skutečný pobyt v hostitelském členském státě podle článku 7 nebo podle článku 16 směrnice 2004/38

47.      V bodě 51 rozsudku O. a B. Soudní dvůr rozhodl, že překážka výkonu práv na volný pohyb „vznikne pouze tehdy, pokud je pobyt občana Unie v hostitelském členském státě natolik skutečný, aby mu v tomto členském státě umožnil rozvíjet nebo upevnit rodinný život“. Z uvedené formulace („vznikne pouze tehdy, pokud“) vyplývá, že skutečný pobyt je nezbytnou podmínkou pro existenci překážky volného pohybu, a tedy pro existenci odvozeného práva pobytu rodinného příslušníka po návratu občana Unie do členského státu, jehož je občan Unie státním příslušníkem.

48.      Soudní dvůr zmíněnou podmínku dále rozvíjí argumentací vycházející ze dvou odlišných hypotéz. Podle první hypotézy platí(28), že pokud občan Unie využívá pouze práv, která mu přiznává čl. 6 odst. 1 směrnice 2004/38, a sice pobytu v délce nepřekračující tři měsíce, jako jsou víkendy nebo prázdniny, pak takový pobyt v zásadě neprokazuje úmysl občana Unie se v hostitelském členském státě usadit takovým způsobem, který by mu umožňoval v něm rozvíjet nebo upevnit svůj rodinný život. Odmítnutí přiznání odvozeného práva pobytu po návratu tedy občana Unie neodradí od výkonu práv vyplývajících z článku 6 uvedené směrnice a žádné překážky nevznikají. Soudní dvůr dále potvrzuje(29), že krátkodobé pobyty, i pokud by byly zohledněny jako celek, spadají pod uvedený článek a nezakládají odvozené právo pobytu po návratu.

49.      Podle druhé hypotézy platí(30), že pokud občan Unie využívá práv přiznaných čl. 7 odst. 1 směrnice 2004/38, a sice pobytu delšího než tři měsíce, který splňuje podmínky stanovené v uvedeném ustanovení, pak takový pobyt v zásadě svědčí o usazení v hostitelském členském státě, a tedy o tom, že pobyt občana Unie je skutečný, a je s ním spojeno rozvíjení nebo upevňování rodinného života v uvedeném členském státě. Cestu k odvozenému právu pobytu po návratu tak může otevřít pobyt delší než tři měsíce na základě článku 7 směrnice 2004/38, případně a fortiori trvalý pobyt na základě článku 16 zmíněné směrnice(31).

50.      Z uvedených dvou odlišných hypotéz vyplývá, že odvozené právo pobytu, které svědčí rodinnému příslušníkovi po návratu občana Unie, může být pouze tak široké jako práva skutečně vykonávaná občanem Unie v hostitelském členském státě. Pokud občan Unie využil pouze práva na volný pohyb, jak je zakotveno v článku 6 směrnice 2004/38, žádné odvozené právo pobytu po návratu nevzniká. Pokud občan Unie využil svého práva pobytu, jak je zakotveno v článku 7, resp. v článku 16 uvedené směrnice, může odvozené právo pobytu po návratu vzniknout. Odvozené právo tak odráží právo vykonávané občanem Unie. A fortiori se stejná logika uplatní ve vztahu k povinnosti usnadnit pobyt, která je stanovena v čl. 3 odst. 2 písm. b) směrnice 2004/38. Členský stát, jehož je občan Unie státním příslušníkem, musí usnadnit pobyt partnerovi, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah, pokud takový občan Unie v hostitelském členském státě skutečně pobýval.

b)      Rodinný život rozvíjený nebo upevňovaný během skutečného pobytu

51.      Je-li naplněn skutkový předpoklad skutečného pobytu, je rozvíjení nebo upevňování rodinného života během takového skutečného pobytu další kumulativní podmínkou, která musí být splněna, aby po návratu vznikla povinnost přiznat odvozené právo pobytu rodinnému příslušníkovi ze třetí země (nebo povinnost usnadnit pobyt partnerovi, s nímž má občan Unie řádně doložený trvalý vztah)(32). Vzhledem k tomu, že takové posouzení vyžaduje, aby byly prokázány relevantní skutkové okolnosti, přísluší předkládajícímu soudu, aby ověřil, zda je uvedená podmínka ve věci, která mu byla předložena, splněna(33).

52.      Skutečný pobyt v hostitelském členském státě, během něhož občan Unie a jeho rodinný příslušník rozvíjejí nebo upevňují rodinný život, zakládá povinnost přiznat odvozené právo pobytu po návratu do členského státu, jehož je občan Unie státním příslušníkem. Stejně tak platí, pokud jde o partnera, se kterým občan Unie během skutečného pobytu v hostitelském členském státě rozvíjel nebo upevňoval rodinný život, že splnění zmíněných dvou kumulativních podmínek zakládá povinnost usnadnit pobyt v členském státě, jehož je občan Unie státním příslušníkem. Rozvíjení a upevňování rodinného života během skutečného pobytu je inherentní součástí práva na volný pohyb a musí být chráněno odstraněním následující překážky: odmítnutí udělení práva pobytu rodinnému příslušníkovi nebo partnerovi, kteří jsou státními příslušníky třetí země nebo odmítnutí usnadnit takovému partnerovi pobyt v členském státě, jehož je občan Unie státním příslušníkem, by mohlo narušit svobodu pohybu občana Unie tím, že by jej odrazovalo od výkonu jeho práva na vstup a pobyt v hostitelském členském státě, neboť by takové odepření zbavilo dotčeného občana jistoty, že bude moci po návratu v rozvíjení nebo upevňování rodinného života dále pokračovat. Pokud rodinný život nebyl v průběhu skutečného pobytu rozvinut ani upevněn, předmět, který má uvedená svoboda pohybu chránit, zaniká a spolu s ním i základ pro přiznání odvozeného práva pobytu dotčenému státnímu příslušníkovi třetí země (resp. pro uložení povinnosti usnadnit pobyt tomuto partnerovi) po návratu(34).

53.      Takový výklad byl potvrzen v rozsudku Altiner a Ravn(35), v němž Soudní dvůr rozhodl, že rozhodujícím kritériem pro přiznání odvozeného práva pobytu po návratu občana Unie je existence rodinného života, který byl během skutečného pobytu v hostitelském členském státě rozvinut nebo upevněn a před návratem nebyl přerušen. Zmíněný rozsudek potvrzuje, že rámec vytvořený v rozsudku O. a B. se týká reality rodinného života, který dotčené osoby v hostitelském členském státě během skutečného pobytu doopravdy vedly, nikoli pouhého formálního uskutečnění právního aktu v dotčeném státě. Všechny ostatní okolnosti jsou v rámci celkového posouzení relevantními faktory, ale nemohou sloužit jako pevná kritéria pro automatické vydání rozhodnutí(36).

c)      Uplatnění uvedeného rámce v projednávané věci

54.      Při uplatnění na okolnosti dané v projednávané věci vede analytický rámec vytvořený v rozsudku O. a B. k jednoznačnému závěru: žádná ze stanovených dvou kumulativních podmínek uvedeného rámce zjevně splněna není.

55.      Pokud jde o skutečný pobyt, pak lze z předkládacího rozhodnutí patrně dovodit, že GH neměla v Itálii skutečný pobyt na základě článku 7, resp. článku 16 směrnice 2004/38. Do Itálie odcestovala pouze proto, aby uzavřela občanský svazek s FV, a ihned poté se vrátila do Rumunska, aniž si v Itálii zřídila bydliště. Jak Soudní dvůr rozhodl v rozsudku O. a B(37)., pouze pobyt splňující podmínky uvedené v čl. 7 odst. 1 a 2 nebo čl. 16 odst. 1 a 2 směrnice 2004/38 je způsobilý založit odvozené právo pobytu po návratu, přičemž krátkodobé pobyty, jako jsou víkendy či dovolené, i pokud by byly zohledněny jako celek, spadají pod článek 6 dotčené směrnice a nesplňují uvedené podmínky.

56.      Pokud jde o rozvinutí a upevnění rodinného života, krátká návštěva GH v Itálii nesplňuje uvedenou podmínku ve smyslu, jak jsou tyto výrazy vykládány v rozsudku O. a B(38). Uzavření občanského svazku je sice právním úkonem nezpochybnitelného osobního významu, nicméně není rovnocenné tomu, když dotčené osoby žijí v hostitelském členském státě jako rodina. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že v okamžiku uzavření občanského svazku měla GH bydliště v Rumunsku a FV v Austrálii, přičemž FV přicestovala do Rumunska až přibližně o šest měsíců později. Z předkládacího rozhodnutí jinak nevyplývá, zda GH a FV sdílely společný život v Itálii nebo zde rozvíjely svůj rodinný život v jakémkoli konkrétním a materiálním smyslu. Je tedy na předkládajícím soudu, aby uvedené skutečnosti zjistil a na základě všech relevantních okolností posoudil, zda byl rodinný život v době přítomnosti GH v Itálii skutečně rozvinut nebo upevněn ve smyslu rozsudku O. a B.

57.      Kromě toho z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že mezi krátkou cestou GH do Itálie a příjezdem FV do Rumunska přibližně o šest měsíců později uplynula poměrně dlouhá doba. Zmíněná okolnost je právně relevantní ve světle rozsudku Altiner a Ravn, v němž Soudní dvůr konstatoval, že členské státy jsou oprávněny před přiznáním odvozeného práva pobytu na základě čl. 21 odst. 1 SFEU ověřit, že takový rodinný život mezi občanem Unie a státním příslušníkem třetí země, který je jeho rodinným příslušníkem, nebyl před vstupem státního příslušníka třetí země do členského státu, jehož státním příslušníkem je dotyčný občan Unie, přerušen(39).

58.      Soudní dvůr již dříve vysvětlil, že odrazení od výkonu svobody pohybu vyplývá z toho, že občan Unie nebude mít výhledově možnost pokračovat po návratu do svého členského státu, jehož je státním příslušníkem, se svými rodinnými příslušníky nebo s partnerem v „rodinném životě“, který byl rozvinut nebo upevněn v hostitelském členském státě. Soudní dvůr uznává, že tento „rodinný život“ mohl být v hostitelském členském státě vytvořen sňatkem nebo sloučením rodiny, nicméně klade důraz na požadavek rozvíjet rodinný život po dobu pobytu v hostitelském členském státě, který musí být po návratu chráněn, nikoli na samotné uskutečnění dotčeného právního aktu(40).

59.      Argument, že rozvíjení rodinného života musí být chápáno prospektivně, a tudíž akt uzavření občanského svazku představuje akt směřující k budoucímu rodinnému životu, a měl by tedy postačovat, nemá žádnou oporu ve znění rozsudku O. a B. a je jím ve skutečnosti přímo popřen. V celém zmíněném rozsudku je vyjadřování Soudního dvora retrospektivní(41): týká se ochrany rodinného života, který již existuje a byl rozvinut prostřednictvím výkonu svobody pohybu, nikoli podpory budoucího rozvíjení rodinného života, který se v hostitelském členském státě dosud nevytvořil.

60.      Argumentace odrazením se uplatní současně ve dvou časových rovinách, přičemž za výchozí bod se bere okamžik podání žádosti o povolení k pobytu. Od uvedeného okamžiku směrem do minulosti směřuje první otázka na určení toho, zda byl rodinný život během skutečného pobytu v hostitelském členském státě skutečně rozvinut nebo upevněn, což je otázka týkající se skutkových okolností, které v okamžiku podání žádosti buď prokázány jsou či nikoli. Od téhož okamžiku směrem do budoucnosti se druhá otázka týká toho, zda by odepření odvozeného práva pobytu bránilo pokračování uvedeného rodinného života po návratu. Zmíněné dvě otázky jsou spojeny třetím, hypotetickým rozměrem: a sice tím, zda je možné, že by občan Unie vůbec neopustil členský stát, jehož je státním příslušníkem, pokud by v okamžiku odjezdu věděl, že rodinný život, který se má rozvíjet při výkonu svobody pohybu, nebude po návratu chráněn. Účelem čl. 21 odst. 1 SFEU je takové odrazení eliminovat, tedy odstranit riziko, že občan Unie, který si není jistý, zda bude rodinný život rozvinutý při výkonu svobody pohybu po návratu chráněn, by mohl být méně ochoten vůbec uplatnit toto právo na svobodu pohybu(42).

61.      Argumentace odrazením předpokládá, že během pobytu v hostitelském členském státě bylo vybudováno něco konkrétního, co musí být nyní chráněno. Prospektivní výklad by znamenal, že by občanovi Unie vznikl nárok na ochranu podle čl. 21 odst. 1 SFEU nikoli tím, že by rodinný život v jiném členském státě skutečně rozvinul, ale již jen tím, že by učinil právní krok, z něhož by se rodinný život mohl v budoucnosti rozvinout. To ale není teze, kterou Soudní dvůr vyslovil v rozsudku O. a B. a podle níž musí být rodinný život během skutečného pobytu skutečně rozvinut nebo upevněn, což je retrospektivní požadavek založený na skutečnostech, které již nastaly.

62.      Z nesplnění podmínek skutečného pobytu a rozvíjení a upevňování rodinného života v hostitelském členském státě vyplývá, že okolnosti projednávané věci podle všeho nemohou vést k uplatnění čl. 21 odst. 1 SFEU, jak jej vyložil Soudní dvůr v rozsudku O. a B., a odmítnutí přiznat FV odvozené právo pobytu v Rumunsku tak nepředstavuje překážku výkonu práv na volný pohyb GH ve smyslu uvedeného ustanovení.

d)      Požadavek skutečného pobytu jako záruka zachování výsad unijního normotvůrce a národní ústavní identity

63.      Pokud by měl Soudní dvůr rozhodnout tak, že i taková krátká návštěva, jako je návštěva dotčená v projednávané věci, by mohla vést k uplatnění čl. 21 odst. 1 SFEU, pak by takový odklon od stávající judikatury zásadně rozšířil působnost práva na volný pohyb, čímž by se omezily pravomoci, které si členské státy zachovaly v záležitostech rodinného(43) a přistěhovaleckého(44) práva, přičemž obě uvedené oblasti spadají do prostoru svobody, bezpečnosti a práva, a jsou tedy sdílenými pravomocemi členských států a Unie podle čl. 4 odst. 2 písm. j) SFEU. Pokud občan Unie ve skutečnosti nevyužil svého práva na volný pohyb způsobem, který by vedl k vytvoření skutečné a podstatné vazby s jiným členským státem, přísluší unijnímu normotvůrci, nikoli Soudnímu dvoru, aby rozhodl, zda je třeba přiznat i v takových situacích práva pobytu státním příslušníkům třetích zemí. Učinil by tak postupem, který by měl právní základ v čl. 79 odst. 2 písm. a) nebo čl. 81 odst. 3 SFEU, a přijetím sekundárních aktů nezbytných pro uvedený účel.

64.      V rozsudku Metock se Soudní dvůr zabýval rozdělením pravomocí, pokud jde o opatření nezbytná k zajištění volného pohybu občanů Unie. Soudní dvůr vysvětlil, že Unie odvozuje svou pravomoc z čl. 18 odst. 2 a článků 40 ES, 44 ES a 52 ES, na jejichž základě byla přijata směrnice 2004/38(45). Uvedená ustanovení byla nyní nahrazena čl. 21 odst. 2 SFEU a články 46 SFEU, 50 SFEU a 59 SFEU. Soudní dvůr dále objasnil, že unijní normotvůrce „má pravomoc k tomu, aby upravil […] vstup a pobyt státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie, v členském státě, v němž tento občan Unie vykonal své právo na volný pohyb“, „jelikož skutečnost, že by občana Unie jeho rodina nemohla v hostitelském členském státě doprovázet nebo následovat, by mohla narušit jeho svobodu pohybu tím, že by jej odradila od výkonu jeho práva na vstup a práva pobytu v tomto členském státě“(46).

65.      Článek 21 odst. 2 SFEU a články 46 SFEU, 50 SFEU a 59 SFEU jsou právními základy ve vztahu k občanům Unie, kteří využili své svobody pohybu tím, že se usadili v jiném členském státě, než jehož jsou státními příslušníky. Pokud jde o čistě vnitrostátní situace, Soudní dvůr dále upřesnil, že se nepoužijí ustanovení Smlouvy týkající se volného pohybu ani akty přijaté k jejich provedení. Případné rozdílné zacházení mezi občany Unie, kteří nevykonají své právo volného pohybu, a občany Unie, kteří tak učiní, pokud jde o vstup a pobyt jejich rodinných příslušníků, tedy nespadá do působnosti práva volného pohybu a občanství Unie(47).

66.      Mimo oblast práva volného pohybu a občanství Unie by unijní normotvůrce mohl přijímat akty na základě čl. 79 odst. 2 písm. a) SFEU, který upravuje podmínky sloučení rodiny, pokud jde o rodinné příslušníky občanů Unie, kteří jsou státními příslušníky třetích zemí, při návratu dotčených občanů Unie do členského státu, jehož jsou státními příslušníky, nebo na základě čl. 81 odst. 3 SFEU, který upravuje otázky rodinného práva s mezinárodním prvkem; dosud tak ovšem neučinil ve vztahu ke státním příslušníkům třetích zemí, kteří jsou rodinnými příslušníky nebo partnerem občana Unie, který se vrací do členského státu, jehož je státním příslušníkem. Nelze však říci, že odvozené právo pobytu státního příslušníka třetí země má v uvedeném kontextu výslovný normativní základ v unijním právu. Neexistuje tedy žádné ustanovení unijního práva, které by v uvedeném kontextu přímo přiznávalo právo pobytu státnímu příslušníkovi třetí země.

67.      Z toho vyplývá, že nelze prosazovat takový výklad čl. 21 odst. 1 SFEU, který jde nad rámec toho, co je nezbytně nutné k zajištění účinnosti skutečně vykonávaných práv volného pohybu. Výklad, který by uvedený rámec překračoval, by zasahoval do pravomocí členských států a do případných budoucích politických rozhodnutí unijního normotvůrce učiněných podle čl. 79 odst. 2 písm. a) SFEU nebo čl. 81 odst. 3 SFEU. Z tohoto důvodu Soudní dvůr v situacích „vycestování a návratu zpět“ konstatoval, že členský stát, jehož je občan Unie státním příslušníkem, má povinnost přiznat práva pobytu státním příslušníkům třetích zemí, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie – nebo usnadnit pobyt státnímu příslušníkovi třetí země, který je partnerem, s nímž má občan Unie řádně doložený trvalý vztah – avšak pouze tehdy, pokud občan Unie využil svého práva na volný pohyb tím, že skutečně pobýval v hostitelském členském státě a během takového pobytu rozvinul nebo upevnil rodinný život s dotčenými rodinnými příslušníky či partnerem(48).

68.      Například v rozsudku Coman Soudní dvůr omezil pravomoci členského státu, jehož je občan Unie státním příslušníkem, které se týkají vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie, avšak pouze v případech, kdy to bylo nezbytně nutné k zajištění účinnosti práv přiznaných občanům Unie čl. 21 odst. 1 SFEU(49). Uvedené omezení bylo vždy spojeno s existencí skutečné a podstatné vazby mezi výkonem práv volného pohybu občanem Unie a situací rodinného příslušníka, který je státním příslušníkem třetí země, přičemž taková vazba má být zaručena právě požadavkem skutečného pobytu podle článku 7, resp. článku 16 směrnice 2004/38. Zrušení uvedeného požadavku by mohlo vést k rozšíření působnosti unijního práva i do oblasti vnitrostátního přistěhovaleckého práva nad rámec toho, co je nezbytně nutné k zajištění účinnosti práv na volný pohyb.

69.      Minimální požadavek skutečného pobytu, jak jej dovodil Soudní dvůr v rozsudku O. a B. ze struktury a cílů čl. 21 odst. 1 SFEU, tak zajišťuje, aby výklad působnosti uvedeného ustanovení Soudním dvorem nezasahoval do pravomocí, které Smlouvy vyhrazují členským státům, nebo svěřují unijnímu normotvůrci za účelem jejich výkonu prostřednictvím vhodných normativních postupů.

70.      Mám za to, že požadavek skutečného pobytu, chápaný jako minimální podmínka, zachovává smysluplný rozsah pravomoci členských států v takových oblastech, jako je rodinné právo, které se dotýkají přímo jejich ústavní identity. Pokud by byl uvedený minimální požadavek zrušen, a i jen jediná krátká návštěva by byla považována za dostatečnou k tomu, aby daná situace spadala do působnosti čl. 21 odst. 1 SFEU, přičemž směrnice 2004/38 by se použila obdobně, byla by působnost unijního práva v oblasti volného pohybu rozšířena nad rámec toho, co je stanoveno Smlouvami. Možnost členských států upravovat základní aspekty rodinného práva ve vztahu k vlastním státním příslušníkům by totiž byla de facto značně omezena v jakékoli situaci, která by obsahovala byť jen sebemenší mezinárodní prvek. Kromě toho by došlo k obcházení procesních záruk stanovených v čl. 81 odst. 3 SFEU a sdílené pravomoci podle čl. 4 odst. 2 písm. j) SFEU. Význam uvedené rovnováhy uznaly i vlády, které byly přítomny na jednání, včetně dánské, německé a norské vlády.

71.      Z toho vyplývá, že na základě analytického rámce zavedeného v rozsudku O. a B. je nutno vyvodit závěr, že čl. 21 odst. 1 SFEU není v projednávané věci použitelný. Neposkytuje tedy oporu pro udělení odvozeného práva pobytu FV v Rumunsku na tomto základě. Rovněž tak neukládá rumunským orgánům povinnost jí pobyt usnadnit. V zájmu zachování rozdělení pravomocí mezi Soudním dvorem a unijním normotvůrcem, jakož i mezi Evropskou unií a členskými státy, by měl požadavek skutečného pobytu zůstat v judikatuře Soudního dvora i nadále platný. Otázku, zda lze FV přesto přiznat odvozené právo pobytu v Rumunsku, je však třeba posoudit i na jiném právním základě, a sice na základě článku 20 SFEU.

3.      Odvozená práva pobytu na základě článku 20 SFEU

72.      Soudní dvůr opakovaně konstatoval, že status občana Unie má být základním statusem státních příslušníků členských států(50). Dále rozhodl, že článek 20 SFEU brání vnitrostátním opatřením, v jejichž důsledku jsou občané Unie zbaveni možnosti skutečně využívat podstatné části práv plynoucích z tohoto statusu(51).

73.      Jakožto státní příslušnice členského státu má GH status občana Unie podle čl. 20 odst. 1 SFEU, a může se tedy i vůči svému členskému státu, jehož je státní příslušnicí dovolávat práv, která s tímto statusem souvisejí, a zejména práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států přiznaného článkem 21 SFEU(52).

74.      Působnost článku 20 SFEU v situacích týkajících se rodinných příslušníků, kteří jsou státními příslušníky třetích zemí, byla poprvé vymezena v rozsudku Ruiz Zambrano. V uvedeném rozsudku Soudní dvůr připustil, že odepření práva na pobyt otci, který je státním příslušníkem třetí země by zbavilo jeho nezletilé děti, které jsou občany Unie, možnosti skutečně využívat podstatné části práv plynoucích z jejich postavení občanů Unie, jelikož by byly nuceny opustit území Unie jako celek(53).

75.      V rozsudku Dereci Soudní dvůr upřesnil, že zbavení možnosti skutečně využívat podstatné části práv plynoucích z občanství Unie odpovídá situaci, kdy občan Unie musí de facto opustit území Unie jako celek, a zmíněnou situaci kvalifikoval jako výjimečnou(54). Dále rozhodl, že pouhé přání zachovat rodinnou jednotu na území Unie nestačí samo o sobě k učinění závěru, že by občan Unie byl nucen opustit území Unie, kdyby odvozené právo pobytu nebylo dotčenému rodinnému příslušníkovi přiznáno(55).

76.      V tomto ohledu je třeba uvést, že výše zmíněná judikatura týkající se článku 20 SFEU byla rozvinuta v kontextu věcí týkajících se nezletilých dětí, které jsou občany Unie a jsou závislé na rodiči, který je státním příslušníkem třetí země. V rozsudku K. A. a další (Slučování rodin v Belgii) Soudní dvůr konstatoval, že na rozdíl od nezletilých osob, tím spíše pokud jde o děti nízkého věku, jsou dospělé osoby v zásadě schopny žít nezávisle na svých rodinných příslušnících. Z toho vyplývá, že uznání vztahu závislosti, který může zakládat odvozené právo pobytu na základě článku 20 SFEU, mezi dvěma dospělými členy téže rodiny je možné pouze ve výjimečných případech, kdy s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem nemůže být dotyčná osoba žádným způsobem odloučena od rodinného příslušníka, na kterém je závislá(56).

77.      Z uvedených rozsudků v jejich vzájemném spojení vyplývá, že článku 20 SFEU se lze dovolávat v situacích, kdy občané Unie pobývají v členském státě, jehož jsou státními příslušníky, a nikdy nevyužili svého práva na volný pohyb, pokud existuje skutečná souvislost s unijním právem z důvodu rizika, že by byl občan Unie nucen opustit území Unie jako celek. V návaznosti na rozsudek Safi se uvedená základní podmínka neomezuje na nucený odchod z Unie jako celku, ale vztahuje se i na situace, kdy by byl občan Unie nucen opustit členský stát, jehož je státním příslušníkem, aby doprovázel státního příslušníka třetí země do jiného členského státu, pokud by toto přemístění buď bránilo pokračování rodinného života s oběma rodiči, nebo by bylo v rozporu s nejvlastnějším zájmem dítěte(57).

78.      Podmínky, které musí být splněny, aby bylo konstatováno porušení práv vyplývajících z občanství Unie podle článku 20 SFEU z důvodu odepření odvozeného práva pobytu, jsou však přísné. Jsou splněny pouze tehdy, pokud je vztah závislosti mezi občanem Unie a státním příslušníkem třetí země prokázán na základě konkrétního a individuálního posouzení všech relevantních okolností věci. Jak Soudní dvůr uvedl v rozsudku Chavez-Vilchez a další, takové posouzení musí zohlednit všechny relevantní faktory, mezi něž patří zejména otázka výkonu rodičovské péče o dítě, jakož i právní, finanční a citové vazby mezi stranami, a v neposlední řadě i rizika, která by mohlo obnášet odloučení(58).

79.      Judikatura stanoví, že požadovaný vztah závislosti existuje, pokud by občan Unie neměl jinou možnost než následovat státního příslušníka třetí země, jestliže by byl tento státní příslušník třetí země povinen opustit území, obvykle proto, že skutečně pečuje o nezletilého občana Unie, jako tomu bylo v rozsudcích Ruiz Zambrano a Safi.

80.      V projednávané věci žádný takový vztah závislosti neexistuje, byť je na vnitrostátním soudu, aby na základě všech relevantních okolností určil, zda tomu tak skutečně je. GH je dospělou osobou, která se rozhodla uzavřít občanský svazek s FV, ale nic ve spise předloženém Soudnímu dvoru nenasvědčuje tomu, že by byla na FV závislá ve smyslu uvedené judikatury, takže odepření pobytu FV by nemělo za následek to, že by byla GH prakticky nucena opustit Rumunsko či Unii. Přání žít společně v páru, byť pochopitelné, nesplňuje minimální požadavek stanovený v rozsudku Dereci(59).

81.      Z informací uvedených v předkládacím rozhodnutí nevyplývá, že by v projednávané věci existoval vztah závislosti, který by mohl způsobit, že by dotčená situace spadala do působnosti článku 20 SFEU ve smyslu výkladu podaného v rozsudcích Ruiz Zambrano, Dereci a Safi. Projednávaná věc tedy nespadá do působnosti článku 20 SFEU.

4.      K otázce, zda se na projednávanou věc samostatně uplatní Listina

82.      Pokud jde o argument, že rozhodnutí o navrácení přijaté vůči FV porušilo její právo na rodinný život zakotvené v článku 7 Listiny(60), je třeba připomenout, že ustanovení Listiny jsou určena členským státům, výhradně pokud uplatňují unijní právo, jak je definováno v čl. 51 odst. 1 Listiny(61).

83.      Z ustálené judikatury nyní vyplývá, že pravidla Smlouvy v oblasti volného pohybu osob a akty přijaté k jejich provedení nelze použít na činnosti, které nevykazují žádnou spojitost s jakoukoliv ze situací upravených unijním právem a jejichž všechny relevantní prvky se omezují na jediný členský stát(62). Účelem občanství Unie zavedeného článkem 20 SFEU není rozšiřovat věcnou působnost Smlouvy i na vnitrostátní situace, které nemají žádnou souvislost s unijním právem. Jakákoli případná diskriminace státních příslušníků členského státu na základě právních předpisů uvedeného státu spadá do působnosti práva tohoto státu, a musí být tedy řešena v rámci vnitrostátního právního řádu dotčeného státu(63).

84.      V rozsudku Coman Soudní dvůr nejprve konstatoval existenci překážky volného pohybu osob a poté přistoupil k posouzení dodržování základních práv zakotvených v Listině, neboť dotčené vnitrostátní akty bylo třeba považovat za akty provádějící unijní právo ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny. Listina se však nevztahuje na vnitrostátní situaci, v níž taková překážka zjištěna není. Z výše uvedených důvodů nespadá projednávaná věc do působnosti ustanovení Smlouvy týkajících se občanství, jelikož GH si nezřídila skutečný pobyt v Itálii, a samotné přemístění, které uskutečnila, nepostačuje k založení odvozených práv pobytu FV, jež je státní příslušnicí třetí země, v členském státě, jehož je GH státní příslušnicí. Vzhledem k tomu, že dotčená situace nespadá do působnosti unijního práva, se Listina nepoužije.

85.      To však neznamená, že základní práva GH a FV, zejména jejich právo na rodinný život, nejsou chráněna. Jak Soudní dvůr konstatoval v rozsudku Dereci, „[p]okud má [předkládající soud] za to, že [jejich] situace nespadá do oblasti působnosti [unijního] práva, bude muset provést takový přezkum z hlediska čl. 8 odst. 1 [EÚLP]“(64).

5.      Dílčí závěr

86.      Pokud jde o směrnici 2004/38, jejím účelem není upravovat pobyt občana Unie v členském státě, jehož je státním příslušníkem, a není tedy na situaci dotčenou v projednávané věci použitelná.

87.      Pokud jde o článek 21 SFEU, GH nevyužila práv volného pohybu způsobem, který by FV, státní příslušnici třetí země, založil právo pobytu v členském státě, jehož je GH státní příslušnicí. GH na krátkou dobu vycestovala do Itálie, a to pouze za účelem uzavření občanského svazku, aniž si zde zřídila skutečný pobyt ve smyslu článku 7 nebo článku 16 směrnice 2004/38 a aniž v uvedeném členském státě rozvinula nebo upevnila svůj rodinný život v konkrétním smyslu vyžadovaném judikaturou.

88.      Pokud jde o článek 20 SFEU, není splněn minimální požadavek stanovený v rozsudku Ruiz Zambrano, jak byl upřesněn v rozsudku Dereci a rozšířen v rozsudku Safi. Mezi GH a FV podle všeho neexistuje žádný vztah závislosti ve smyslu judikatury. GH je dospělou osobou, která se rozhodla uzavřít občanský svazek s FV, ale není na FV závislá ve smyslu požadovaném judikaturou.

89.      Minimální podmínky pro použitelnost čl. 21 odst. 1 SFEU, při obdobném použití směrnice 2004/38 a minimální podmínky pro použitelnost článku 20 SFEU nejsou splněny. Žádost FV o přiznání odvozeného práva pobytu tedy nespadá do působnosti uvedených ustanovení.

B.      Alternativní analýza: k otázce, zda odmítnutí přiznat odvozené právo pobytu představuje překážku

90.      Následující analýza je provedena pouze pro úplnost a pro případ, že by měl Soudní dvůr, na rozdíl od výše vyvozeného závěru, za to, že GH využila svých práv na volný pohyb způsobem, v jehož důsledku žádost o přiznání odvozeného práva pobytu FV spadá do působnosti čl. 21 odst. 1 SFEU. Jedině v takovém případě by pak bylo nezbytné posoudit, zda odmítnutí rumunských orgánů přiznat FV odvozené právo pobytu v Rumunsku představuje překážku výkonu práv GH na volný pohyb ve smyslu čl. 21 odst. 1 SFEU.

1.      Odvozená práva pobytu v souladu s čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38, použitelným obdobně

91.      Jak jsem již vysvětlila výše, v případech navracení, na které se vztahuje čl. 21 odst. 1 SFEU, se ustanovení směrnice 2004/38 použijí obdobně(65). Přiznání odvozeného práva pobytu v členském státě původu se v souladu s čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38 přiznává pouze státním příslušníkům třetích zemí, kteří jsou „rodinnými příslušníky“ občana Unie ve smyslu čl. 2 bodu 2 uvedené směrnice. Státní příslušník třetí země, který není rodinným příslušníkem občana Unie, tedy nemá odvozené právo pobytu na základě čl. 21 odst. 1 SFEU(66).

92.      Podle judikatury Soudního dvora může situace manželů stejného pohlaví spadat pod pojem „rodinný příslušník“ ve smyslu čl. 2 bodu 2 písm. a) směrnice 2004/38(67). Zmíněnou judikaturu však nelze rozšiřovat na registrovaná partnerství(68). Na rozdíl od pojmu „manžel nebo manželka“ uvedeného v čl. 2 bodě 2 písm. a) uvedené směrnice, který Soudní dvůr v rozsudku Coman označil za genderově neutrální a definovaný s odkazem na právní předpisy členského státu, v němž bylo manželství legálně uzavřeno (nebo uznáno), pojem „registrovaný partner“ uvedený v čl. 2 bodě 2 písm. b) uvedené směrnice výslovně podmiňuje přiznání statusu „rodinného příslušníka“ tím, že právní řád hostitelského členského státu zachází s registrovaným partnerstvím jako s manželstvím. Uvedená dvě ustanovení tedy působí odlišně: pojem „manžel nebo manželka“ je definován odkazem na právní předpisy členského státu, v němž bylo manželství legálně uzavřeno (nebo uznáno), zatímco podmínka zacházení s registrovaným partnerstvím jako s manželstvím je ponechána výlučně na právním řádu hostitelského členského státu. Z toho vyplývá, že argumentaci, z níž vychází rozsudek Coman, nelze na projednávanou věc použít obdobně.

93.      Použije-li se směrnice 2004/38 obdobně v situaci „vycestování a návratu zpět“, platí následující právní fikce: Rumunsko, členský stát státní příslušnosti, přebírá pro účely volného pohybu úlohu hostitelského členského státu. Podle čl. 2 bodu 2 písm. b) uvedené směrnice, použitelného obdobně, tedy právě rumunské právo určuje, zda lze občanský svazek uzavřený GH a FV v Itálii kvalifikovat jako registrované partnerství, s nímž se zachází jako s manželstvím, a zda tedy FV má postavení rodinné příslušnice GH. Vzhledem k tomu, že podle čl. 259 odst. 1 občanského zákoníku je manželství definováno jako dobrovolný svazek muže a ženy a podle čl. 277 odst. 1 uvedeného zákoníku je manželství mezi osobami stejného pohlaví zakázáno, nemohou FV a GH uzavřít v Rumunsku manželství. Kromě toho podle čl. 277 odst. 3 občanského zákoníku nejsou v Rumunsku uznávána partnerství uzavřená v zahraničí mezi osobami opačného nebo stejného pohlaví. Vzhledem k tomu, že rumunské právo neuznává partnerství osob stejného pohlaví za rovnocenná manželství, nespadá FV pod pojem „rodinný příslušník“ ve smyslu čl. 2 bodu 2 směrnice 2004/38, který se v projednávané věci použije obdobně. Je však na předkládajícím soudu, aby ověřil, jaké přesné právní postavení má podle rumunského práva občanský svazek uzavřený v Itálii osobami stejného pohlaví, a zejména zda jej lze kvalifikovat jako registrované partnerství ve smyslu čl. 2 bodu 2 písm. b) směrnice 2004/38.

94.      Uvedený závěr je však v rámci této analýzy pouze dílčí otázkou. Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že pokud státního příslušníka třetí země nelze považovat za rodinného příslušníka ve smyslu čl. 2 bodu 2 směrnice 2004/38, nebrání takový závěr posouzení otázky, zda přesto nemůže vzniknout omezenější povinnost usnadnit vstup a pobyt.

2.      Odvozená práva pobytu v souladu s čl. 3 odst. 2 písm. b) směrnice 2004/38, použitelným obdobně

a)      Povinnost usnadnit vstup a pobyt

95.      V rozsudku Banger Soudní dvůr rozhodl, že neregistrovaný partner občana Unie sice nemůže být považován za rodinného příslušníka ve smyslu čl. 2 bodu 2 směrnice 2004/38, nicméně čl. 21 odst. 1 SFEU ve spojení s čl. 3 odst. 2 písm. b) této směrnice, který se použije obdobně, ukládá členskému státu, jehož je občan Unie státním příslušníkem, povinnost usnadnit udělení povolení k pobytu uvedenému partnerovi(69). Soudní dvůr rozhodl, že se státním příslušníkem třetí země, který má řádně doložený trvalý vztah s občanem Unie, jenž využil svobody pohybu a pobytu a vrátil se do členského státu, jehož je státním příslušníkem, nesmí být po návratu zacházeno hůře, než směrnice stanoví pro případ státního příslušníka třetí země, který má takový vztah s občanem Unie, jenž právo na volný pohyb uplatnil v jiném členském státě, než je členský stát, jehož je státním příslušníkem(70). Rozhodnutí neudělit povolení k pobytu takovému partnerovi musí být navíc vydáno na základě pečlivého posouzení osobních poměrů žadatele a musí být odůvodněno(71).

96.      V rozsudku SM (Dítě v péči zajišťované prostřednictvím alžírského institutu „kafala“)(72) Soudní dvůr rozhodl, že jelikož svěřením dítěte v režimu alžírského institutu „kafala“ nevzniká mezi dítětem a jeho opatrovníkem trvalý vztah rodiče a dítěte, nemůže být takové dítě považováno za „potomka [občana Unie] v přímé linii“ ve smyslu čl. 2 bodu 2 písm. c) směrnice 2004/38(73). Soudní dvůr nicméně dále posuzoval, zda takové dítě spadá pod pojem „jiný rodinný příslušník“ použitý v čl. 3 odst. 2 písm. a) uvedené směrnice, podle kterého jsou členské státy v souladu se svými vnitrostátními právními předpisy povinny usnadnit vstup a pobyt všech ostatních rodinných příslušníků, kteří jsou v zemi, z níž pocházejí, osobami vyživovanými občanem Unie s primárním právem pobytu nebo členy jeho domácnosti(74).

97.      V kontextu situace „vycestování a návratu zpět“ podle čl. 21 odst. 1 SFEU se tedy čl. 3 odst. 2 písm. b) směrnice 2004/38 použije obdobně, což znamená, že členský stát státní příslušnosti musí usnadnit vstup a pobyt partnera, s nímž má občan Unie řádně doložený trvalý vztah(75). V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že čl. 21 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že ukládá členskému státu, jehož je občan Unie státním příslušníkem, povinnost usnadnit udělení povolení k pobytu neregistrovanému partnerovi, který je státním příslušníkem třetí země a s nímž má občan Unie řádně doložený trvalý vztah, pokud se uvedený občan Unie poté, co využil svého práva na volný pohyb za účelem výkonu práce v jiném členském státě v souladu s podmínkami stanovenými směrnicí 2004/38, vrátí společně se svým partnerem k pobytu do členského státu, jehož je státním příslušníkem(76).

98.      V projednávané věci skutečnost, že FV nelze považovat za rodinného příslušníka ve smyslu čl. 2 bodu 2 písm. b) směrnice 2004/38, který se v projednávané věci použije obdobně, nebrání posouzení otázky, zda čl. 21 odst. 1 SFEU ve spojení s čl. 3 odst. 2 písm. b) uvedené směrnice, který se použije obdobně, ukládá Rumunsku povinnost usnadnit vstup a pobyt FV jakožto partnerky, s níž má GH řádně doložený trvalý vztah.

99.      Kromě toho je povinnost usnadnění podle čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38 nejen procesním požadavkem, ale ukládá členským státům i hmotněprávní povinnost, aby jistým způsobem zvýhodnily žádosti podané státními příslušníky třetích států, jichž se uvedený článek týká, oproti žádostem o vstup a pobyt podaným ostatními státními příslušníky třetích zemí(77). Za účelem splnění uvedené hmotněprávní povinnosti musí členské státy stanovit, že dotčené osoby budou moci dosáhnout rozhodnutí o své žádosti, jež bude vydáno na základě pečlivého posouzení osobních poměrů těchto osob, při kterém budou zohledněny všechny relevantní faktory, a v případě zamítavého rozhodnutí bude odůvodněno(78). V tomto ohledu se členské státy nemohou dovolávat skutečnosti, že jejich vnitrostátní právo nenabízí partnerům stejného pohlaví možnost prokázat trvalý vztah. Z ustálené judikatury vyplývá, že členské státy musí při výkonu své pravomoci ve věcech občanského statusu dodržovat unijní právo, a zvláště svobodu pohybovat se a pobývat na území členských států přiznanou každému občanovi Unie(79). Z toho vyplývá, že občanský status legálně založený v jiném členském státě v rámci výkonu práv volného pohybu musí být členským státem státní příslušnosti zohledněn, i když právo uvedeného členského státu neuznává dotčený institut, a to konkrétně a výhradně pro účely výkonu práv svěřených unijním právem(80).

100. Navzdory prostoru pro uvážení, který členské státy mají, musí tedy vnitrostátní právní úprava obsahovat kritéria, která jsou v souladu s obvyklým významem výrazu „usnadnění“ uvedeného v čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38 a nezbavují uvedené ustanovení jeho užitečného účinku(81).

101. Kromě toho se pro účely této alternativní analýzy povinnost „usnadnit“ stanovená v čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38 uplatní obdobně, takže při výkonu zmíněného prostoru pro uvážení uplatňuje členský stát státní příslušnosti unijní právo ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny(82). Dotčený členský stát tak musí takovou pravomoc vykonávat v souladu s ustanoveními Listiny. V tomto ohledu, jak vyplývá z vysvětlení k Listině základních práv, v souladu s jejím čl. 52 odst. 3 mají práva zaručená článkem 7 Listiny stejný smysl a rozsah jako práva zaručená článkem 8 EÚLP(83). Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že vztah páru osob stejného pohlaví může spadat pod pojmy „soukromý život“ a „rodinný život“ stejným způsobem jako vztah páru osob opačného pohlaví, který se nachází ve stejné situaci(84).

102. Z toho vyplývá, že automatické zamítnutí žádosti o pobyt pouze z toho důvodu, že právo členského státu státní příslušnosti neuznává občanský svazek mezi osobami stejného pohlaví, je neslučitelné s povinností usnadnit vstup a pobyt stanovenou v čl. 3 odst. 2 písm. b) směrnice 2004/38, který se na situaci „vycestování a návratu zpět“ použije obdobně. Uvedená povinnost ukládá členským státům povinnost posuzovat žádosti v každém jednotlivém případě zvlášť, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem osobních poměrů dotčených osob, a v případě zamítnutí vydat řádně odůvodněná rozhodnutí. Paušální odmítnutí založené pouze na neuznávání občanského svazku ve vnitrostátním právu zbavuje čl. 3 odst. 2 písm. b) uvedené směrnice jejího užitečného účinku a je neslučitelné s obvyklým významem výrazu „usnadnit“ vykládaného ve světle článku 7 Listiny a článku 8 EÚLP.

103. Kromě toho jsou požadavky stanovené v článku 62 nařízení vlády č. 194/2002 patrně obtížně slučitelné s čl. 21 odst. 1 SFEU, jak jej vykládá Soudní dvůr, bez ohledu na sexuální orientaci dotčeného páru.

b)      Tři úrovně potenciální neslučitelnosti vnitrostátních právních předpisů s unijním právem

104. Zaprvé, pokud jde o požadavek předchozího pobytu stanovený v čl. 62 odst. 32 písm. b) bodě iii) nařízení vlády č. 194/2002, uvedené ustanovení podmiňuje prodloužení práva pobytu státního příslušníka třetí země, který je partnerem rumunského občana, předložením dokladů prokazujících, že uvedený státní příslušník třetí země byl dříve zaregistrován s právem pobytu v jiném členském státě jako rodinný příslušník zmíněného rumunského občana.

105. Z toho vyplývá, že požadavek stanovený v čl. 62 odst. 32 písm. b) bodě iii) nařízení vlády č. 194/2002, podle kterého musí být státní příslušník třetí země formálně zaregistrován s právem pobytu v jiném členském státě jako rodinný příslušník uvedeného rumunského občana, stanoví podmínku, která jde nad rámec toho, co vyžaduje znění čl. 3 odst. 2 písm. b) směrnice 2004/38 a judikatura. Posledně uvedené ustanovení totiž vyžaduje pouze prokázání toho, že občan Unie a jeho partner, který je státním příslušníkem třetí země, mají „řádně doložený trvalý vztah“. Nevyžaduje však dokumenty prokazující, že byl uvedený partner dříve registrován s právem pobytu v jiném členském státě jako rodinný příslušník občana Unie. Článek 62 nařízení vlády č. 194/2002 tudíž stanoví dodatečné požadavky, které vůbec nejsou uvedeny v čl. 3 odst. 2 písm. b) směrnice 2004/38.

106. Takový požadavek je navíc obtížně slučitelný s rozsudkem Metock, v němž Soudní dvůr rozhodl, že požívání odvozeného práva pobytu nemůže záviset na předchozím legálním pobytu takového státního příslušníka třetí země v jiném členském státě(85).

107. V projednávané věci měla FV v okamžiku uzavření občanského svazku bydliště v Austrálii a odcestovala do Rumunska přibližně šest měsíců po návratu GH, aniž předtím pobývala v jiném členském státě jako partnerka GH. I kdyby FV a GH prokázaly, že mají „řádně doložený trvalý vztah“, má použití čl. 62 odst. 32 písm. b) bodu iii) nařízení vlády č. 194/2002 za následek automatické vyloučení FV z jakékoli možnosti získat právo pobytu v Rumunsku pouze z toho důvodu, že neměla předchozí formálně registrovaný pobyt v jiném členském státě, což je podmínka neslučitelná s rozsudkem Metock, která zbavuje povinnost usnadnit vstup a pobyt jejího užitečného účinku.

108. Zadruhé, pokud jde o podmínku týkající se dětí stanovenou v čl. 62 odst. 3 písm. b) bodě i) uvedeného nařízení vlády, podmiňuje zmíněné ustanovení prodloužení práva pobytu státního příslušníka třetí země, který je partnerem rumunského občana, předložením rodného listu dítěte, což tedy vyžaduje, aby partneři měli společné dítě. Opět platí, že žádnou takovou podmínku nelze ve znění čl. 3 odst. 2 písm. b) směrnice 2004/38 nalézt. Kromě toho čl. 10 odst. 2 směrnice 2004/38 taxativně vyjmenovává doklady, jejichž předložení může být požadováno po státních příslušnících třetích zemí, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie, aby jim byla vydána pobytová karta, přičemž dotčené ustanovení neupravuje možnost požadovat doklady potvrzující předchozí legální pobyt v jiném členském státě ani narození společného dítěte. Uvedené požadavky jdou tedy nad rámec toho, co připouští směrnice 2004/38, která se na situaci „vycestování a návratu zpět“ použije obdobně, a jsou tedy neslučitelné s čl. 21 odst. 1 SFEU, jak byl vyložen v rozsudku Metock.

109. Zatřetí nad rámec dvou výše uvedených potenciálních rozporů, které vznikají nezávisle na sexuální orientaci dotčeného páru, vede společný účinek článku 62 nařízení vlády č. 194/2002 a článku 277 občanského zákoníku ještě k dalšímu samostatnému rozporu se zásadou zákazu diskriminace na základě sexuální orientace, která je zakotvena v čl. 21 odst. 1 Listiny. Jak je uvedeno výše(86), v rámci této alternativní analýzy uplatňuje členský stát státní příslušnosti unijní právo ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, a to konkrétně při využívání svého prostoru pro uvážení, který mu přiznává čl. 3 odst. 2 písm. b) směrnice 2004/38, jenž se použije obdobně.

110. Jak uvádí sám předkládající soud v předkládacím rozhodnutí(87), pokud by GH a FV nebyly osobami stejného pohlaví, mohly uzavřít v Rumunsku (nebo v jiném členském státě) manželství a v takovém případě by nebyl důvod odmítnout FV prodloužení jejího práva pobytu v Rumunsku. Důvodem, proč tak GH a FV nemohly učinit, a byly tedy nuceny vycestovat do Itálie za účelem uzavření občanského svazku, je právě to, že rumunské právo zakazuje v čl. 277 odst. 1 občanského zákoníku manželství osob stejného pohlaví a odmítá podle čl. 277 odst. 3 tohoto zákoníku uznávat partnerství osob stejného pohlaví uzavřená v zahraničí(88). Společným účinkem obou zmíněných ustanovení a článku 62 nařízení vlády č. 194/2002 je, že páry osob stejného pohlaví se dostávají do strukturálně odlišného a podstatně horšího postavení, než mají páry osob opačného pohlaví: zatímco páry osob opačného pohlaví mohou uzavřít v Rumunsku manželství, a splnit tak podmínky pro sloučení rodiny, párům osob stejného pohlaví je zmíněná možnost zcela upřena a takové osoby nemají podle rumunského práva žádný reálný prostředek pro dosažení uznání jejich vztahu nebo práv na sloučení rodiny.

111. Článek 277 odst. 4 občanského zákoníku zmíněný diskriminační účinek neřeší, zejména ne v kontextu situace „vycestování a návratu zpět“ týkající se rumunských státních příslušníků. Uvedené ustanovení sice zachovává použitelnost práva na volný pohyb občanů Unie a EHP, samo však nevytváří žádný mechanismus uznávání vztahů osob stejného pohlaví, které založili rumunští státní příslušníci, již využili svého práva na volný pohyb. Takový výklad má oporu i v rozsudku Coman(89), v němž Soudní dvůr při výkladu čl. 21 odst. 1 SFEU neměl za to, že čl. 277 odst. 4 občanského zákoníku uvedený problém řeší nebo eliminuje zjištěnou překážku. Právě naopak, ve světle uvedeného rozsudku bylo Rumunsko povinno uznat manželství pro konkrétní účely přiznání odvozeného práva pobytu, a to právě proto, že čl. 277 odst. 4 občanského zákoníku zachovává použitelnost čl. 21 odst. 1 SFEU, což vyžadovalo uznání na prvním místě. Strukturální znevýhodnění párů osob stejného pohlaví podle rumunského vnitrostátního práva tedy přetrvává, a právě v tomto ohledu je pozitivní povinnost vyplývající z článku 7 Listiny, ve světle článku 8 EÚLP, i nadále relevantní pro případ, že by Soudní dvůr konstatoval, že unijní právo je v projednávané věci použitelné.

112. Výše popsaná strukturální nevýhoda, podle níž se páry osob stejného pohlaví nacházejí v podstatně horší situaci než páry osob opačného pohlaví a nemají žádný reálný prostředek pro dosažení uznání svého vztahu nebo práv na sloučení rodiny podle rumunského vnitrostátního práva, je podle všeho obtížně slučitelná se zásadou zákazu diskriminace na základě sexuální orientace zakotvenou v čl. 21 odst. 1 Listiny ve spojení s článkem 7 Listiny a článkem 8 EÚLP. Jak Soudní dvůr konstatoval v rozsudku Coman(90) a znovu potvrdil v rozsudku Wojewoda Mazowiecki(91), na vztah, který udržuje pár tvořený osobami stejného pohlaví, se vztahuje pojem „soukromý život“ i pojem „rodinný život“, a to stejně jako v případě páru tvořeného osobami opačného pohlaví, který se nachází ve stejné situaci. Jak Soudní dvůr potvrdil v rozsudku Wojewoda Mazowiecki(92), když vycházel z rozsudků Evropského soudu pro lidská práva vydaných ve věci Fedotova a další v. Rusko(93), Przybyszewska a další v. Polsko(94) a Formela a další v. Polsko(95), článek 8 EÚLP nyní ukládá členským státům pozitivní povinnost vytvořit právní rámec, který zakotvuje právní uznání a ochranu párů osob stejného pohlaví.

113. V tomto ohledu je třeba rozlišovat mezi rozhodnutím členského státu nezavést manželství nebo občanské svazky osob stejného pohlaví do svého vnitrostátního právního řádu, které spadá do jeho pravomoci a může být chráněno článkem 4 odst. 2 SEU jakožto vyjádření jeho národní ústavní identity, a odmítnutím jakékoli formy právního uznání nebo ochrany párům stejného pohlaví. To první spadá do pravomoci členských států; to druhé nikoli, neboť představuje porušení pozitivní povinnosti uložené článkem 7 Listiny ve spojení s článkem 8 EÚLP, jak Soudní dvůr potvrdil v rozsudku Wojewoda Mazowiecki(96).

114. Z toho vyplývá, že pokud Soudní dvůr dospěje k závěru, že unijní právo se na žádost o přiznání odvozeného práva pobytu v projednávané věci použije, jsou dotčené vnitrostátní akty podle všeho obtížně slučitelné s čl. 21 odst. 1 SFEU a čl. 21 odst. 1 Listiny, vykládaným ve světle článku 7 Listiny. Zejména podmínky předchozího pobytu a narození dětí stanovené v článku 62 nařízení vlády č. 194/2002 značně překračují rámec toho, co uvedená ustanovení vyžadují. Společný účinek zmíněného článku 62 ve spojení s článkem 277 občanského zákoníku navíc vytváří strukturální nevýhodu výhradně pro páry osob stejného pohlaví, které nemají žádný realistický prostředek, aby dosáhly právního uznání svého vztahu nebo práv na sloučení rodiny podle rumunského vnitrostátního práva, na rozdíl od párů osob opačného pohlaví, které si zachovávají možnost uzavřít v Rumunsku (nebo v jiném členském státě) manželství. Je na předkládajícím soudu, aby uvedené otázky posoudil ve světle výše uvedených úvah.

115. Dále podotýkám, že rumunská vláda nepředložila Soudnímu dvoru žádné důvody, jimiž by odůvodnila tvrzenou překážku výkonu práv GH na volný pohyb v případě, že by bylo zjištěno, že taková překážka existuje.

116. Uvedenou alternativní analýzou nicméně není dotčen hlavní závěr, a sice že projednávaná věc nespadá do působnosti článku 20 a čl. 21 odst. 1 SFEU.

117. Na základě výše uvedených úvah navrhuji, aby na předběžnou otázku položenou Soudnímu dvoru odpověděl Soudní dvůr následovně:

Článek 20 a čl. 21 odst. 1 SFEU, při obdobném použití směrnice 2004/38, musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby orgány členského státu, jehož je občan Unie státním příslušníkem, odmítly přiznat právo pobytu na území uvedeného členského státu státnímu příslušníkovi třetí země, se kterým zmíněný občan Unie uzavřel občanský svazek podle práva jiného členského státu, a to z důvodu, že právo členského státu, jehož je občan Unie státním příslušníkem, neuznává občanské svazky osob stejného pohlaví, pokud zmíněný občan Unie neměl skutečný pobyt v členské státě, v němž byl občanský svazek uzavřen, ani neprokázal úmysl se zde usadit způsobem, který by vedl k rozvíjení nebo upevnění rodinného života v uvedeném členském státě, a pokud mezi občanem Unie a státním příslušníkem třetí země není žádný vztah závislosti takové povahy, aby odepření pobytu prakticky nutilo občana Unie opustit území Unie jako celku nebo opustit členský stát, jehož je státním příslušníkem.

IV.    Závěry

118. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy jsem toho názoru, že na předběžnou otázku položenou Curtea de Apel Oradea (odvolací soud v Oradea, Rumunsko) je třeba odpovědět následovně:

„Článek 20 a čl. 21 odst. 1 SFEU, při obdobném použití směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS,

musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby orgány členského státu, jehož je občan Unie státním příslušníkem, odmítly přiznat právo pobytu na území uvedeného členského státu státnímu příslušníkovi třetí země, se kterým zmíněný občan Unie uzavřel občanský svazek podle práva jiného členského státu, a to z důvodu, že právo členského státu, jehož je občan Unie státním příslušníkem, neuznává občanské svazky osob stejného pohlaví, pokud zmíněný občan Unie neměl skutečný pobyt v členské státě, v němž byl občanský svazek uzavřen, ani neprokázal úmysl se zde usadit způsobem, který by vedl k rozvíjení nebo upevnění rodinného života v uvedeném členském státě, a pokud mezi občanem Unie a státním příslušníkem třetí země není žádný vztah závislosti takové povahy, aby odepření pobytu prakticky nutilo občana Unie opustit území Unie jako celku nebo opustit členský stát, jehož je státním příslušníkem.“


1      Původní jazyk: angličtina.


2      Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (Úř. věst. 2004, L 158, s. 77, Zvl. vyd. 05/05, s. 46 a oprava Úř. věst. 2004, L 229, s. 35).


3      Znění poskytnuté rumunskou vládou.


4      Občanský zákoník používá pojem „partnerství“, zatímco GH a FV uzavřely v Itálii občanský svazek podle italského práva. V tomto stanovisku se proto pojmem „občanský svazek“ rozumí právní vztah, který GH a FV uzavřely v Itálii, zatímco pojem „partnerství“ se používá při odkazu na tento pojem tak, jak se objevuje v rumunském právu nebo v judikatuře Soudního dvora.


5      Předkládací rozhodnutí cituje čl. 83 odst. 1, jakož i čl. 88 odst. 1 a 3 písm. b) nařízení vlády č. 194/2002.


6      Rozsudek ze dne 5. června 2018, Coman a další, C‑673/16, dále jen „rozsudek Coman“, EU:C:2018:385.


7      Podobná otázka vyvstala v dosud neskončené věci C‑237/26, PMLP, v níž se předkládající soud táže, zda může členský stát z důvodu, že právo tohoto členského státu neumožňuje manželství mezi osobami stejného pohlaví, odmítnout uznat manželství uzavřené mezi dvěma státními příslušníky tohoto členského státu stejného pohlaví v jiném členském státě Evropské unie, v němž osoby, které uzavřely manželství, neměly před uzavřením manželství ani po něm bydliště, ale s nímž má jedna z osob, které uzavřely manželství, úzkou vazbu a do něhož se tyto osoby vydaly za účelem uzavření manželství. Na rozdíl od projednávané věci, která se týká odvozených práv pobytu, se zmíněná věc týká uznání osobního stavu.


8      Výraz „vycestování a návrat zpět“ se vyvinul v kontextu základních svobod Unie (jako je svoboda usazování) a je používán k popisu takového strukturálního vzorce chování státního příslušníka, který se dovolává základní svobody, aby vytvořil určitý mezinárodní prvek, často právě za tím účelem, aby se „vrátil“ a dovolával se unijního práva proti vnitrostátním pravidlům svého vlastního členského státu. Viz Wouters, J., disertační práce (K. U. Leuven, 1996), v níž pojednává o „U-bochtconstructies en misbruik van communautaire rechten“ (účelové konstrukce „vycestování a návratu zpět“ a zneužívání práv Společenství) v kontextu zakládání společností; Looijestijn-Clearie, A., „Centros Ltd – A Complete U-Turn in the Right of Establishment for Companies“, sv. 49 International & Comparative Law Quarterly 2000, s. 621-642. Teprve později bylo označení „vycestování a návrat zpět“ použito i na judikaturu týkající se občanství, v níž bylo použito k popisu obdobného vzorce chování občana Unie, který využil své svobody pohybu vycestováním do zahraničí a následným návratem domů, přičemž se domáhal ochrany práv (jako je sloučení rodiny) nabytých během uvedené doby strávené v zahraničí.


9      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. listopadu 2017, Lounes (C‑165/16, dále jen „rozsudek Lounes“, EU:C:2017:862, bod 45).


10      Rozsudek Coman, bod 18, a rozsudek ze dne 12. března 2014, O. a B. (C‑456/12, dále jen „rozsudek O. a B.“, EU:C:2014:135, bod 35).


11      Viz rozsudek Lounes, bod 31, a rozsudek ze dne 18. prosince 2014, McCarthy a další, C‑202/13, EU:C:2014:2450, body 31 a 33 a citovaná judikatura.


12      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. listopadu 2012, Iida (C‑40/11, EU:C:2012:691, body 67 a 68), a ze dne 8. května 2013, Ymeraga a další (C‑87/12, EU:C:2013:291, bod 35).


13      Rozsudek ze dne 15. listopadu 2011, Dereci a další (C‑256/11, dále jen „rozsudek Dereci“, EU:C:2011:734, bod 55).


14      V tomto smyslu viz rozsudek Lounes, bod 36; rozsudek O. a B., bod 41; a rozsudek ze dne 5. května 2011, McCarthy (C‑434/09, dále jen „rozsudek McCarthy“, EU:C:2011:277, bod 33).


15      V tomto smyslu viz rozsudek Lounes, bod 37, rozsudek O. a B., body 42 a 43, a rozsudek McCarthy, body 29, 34 a 42.


16      Jiná ustanovení směrnice 2004/38, jako je její článek 4, který upravuje právo na opuštění území, se však na občany Unie pobývající v členském státě, jehož jsou státními příslušníky, a na jejich rodinné příslušníky nebo partnera vztahovat mohou.


17      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 2. října 2025, NiZzA (C‑573/24, EU:C:2025:747, bod 42), a ze dne 13. září 2016, CS (C‑304/14, EU:C:2016:674, bod 22 a citovaná judikatura).


18      V tomto smyslu viz rozsudek Coman, bod 23; rozsudek Lounes, bod 46; rozsudek O. a B., bod 44; a rozsudek ze dne 10. května 2017, Chavez-Vilchez a další (C‑133/15, EU:C:2017:354, bod 54).


19      Rozsudek O. a B., bod 49.


20      Tamtéž, bod 50.


21      Tamtéž.


22      Rozsudek ze dne 7. července 1992 (C‑370/90, EU:C:1992:296).


23      Tamtéž, bod 19.


24      Viz rozsudek ze dne 11. prosince 2007, Eind (C‑291/05, EU:C:2007:771).


25      Tamtéž, bod 35. V bodě 36 uvedeného rozsudku Soudní dvůr dodal, že „[t]ento odrazující účinek by měla pro téhož státního příslušníka rovněž pouhá perspektiva nemožnosti po jeho návratu do členského státu původu pokračovat v rodinném životě s blízkými příbuznými případně vytvořeném sňatkem nebo sloučením rodiny v hostitelském členském státě“.


26      Rozsudek ze dne 7. července 1992 (C‑370/90, EU:C:1992:296). Viz rozsudky ze dne 8. listopadu 2012, Iida (C‑40/11, EU:C:2012:691, bod 70), a ze dne 11. prosince 2007, Eind (C‑291/05, EU:C:2007:771, body 32, 35 a 36).


27      V tomto smyslu viz rozsudek Coman, bod 24, a rozsudek O. a B., body 51 až 54.


28      Bod 52.


29      Bod 59.


30      Bod 53.


31      Bod 55.


32      Bod 54 rozsudku O. a B. je formulován podmíněně a má normativní povahu: „[p]okud byl při skutečném pobytu občana Unie v hostitelském členském státě […] rozvíjen nebo upevněn v tomto členském státě rodinný život, užitečný účinek práv, která pro dotyčného občana Unie vyplývají z čl. 21 odst. 1 SFEU, vyžaduje […]“.


33      Bod 57 rozsudku O. a B.


34      Bod 54. Někteří autoři dokonce tvrdí, že rozhodujícím kritériem pro zachování práva pobytu po návratu do členského státu původu občana Unie není doba trvání pobytu, ale to, zda je pobyt v hostitelském členském státě způsobilý „rozvinout nebo upevnit rodinný život v uvedeném členském státě“, přičemž pobyt v hostitelském členském státě delší než tři měsíce, který je v souladu s podmínkami stanovenými v článku 7 směrnice 2004/38, by pak mohl založit domněnku, že rodinný život rozvinut nebo upevněn byl, spíše než aby byl předběžnou podmínkou takového nároku (Kroeze, H., „Chapter 10 Distinguishing between Use and Abuse of EU Free Movement Law: Evaluating Use of the ‚Europe-route‘ for Family Reunification to Overcome Reverse Discrimination“, v Cambien, N., Kochenov, D. and Muir, E. (eds), European Citizenship under Stress: Social Justice, Brexit and Other Challenges, Brill Nijhoff, Leiden, 2020, s. 222 až 270;, k dispozici na adrese: https://doi.org/10.1163/9789004433076_011).


35      Rozsudek ze dne 27. června 2018 (C‑230/17, dále jen „rozsudek Altiner a Ravn“, EU:C:2018:497).


36      Tamtéž, body 30 až 33.


37      Bod 59.


38      Je tedy vhodné podotknout, že francouzské znění uvedeného rozsudku („développer ou consolider“) podporuje takový výklad pojmu „rozvinul a upevnil“, který vyžaduje proces postupného rozvoje rodinného života během skutečného pobytu, nikoli okamžité založení právní vazby, přičemž takový výklad je v souladu s celkovou logikou rámce vytvořeného v rozsudku O. a B., který se týká ochrany rodinného života, jejž dotčené osoby v jiném členském státě skutečně prožívají, nikoli rodinného života, který je v uvedeném státě pouze formalizován.


39      Bod 31.


40      Rozsudky ze dne 8. listopadu 2012, Iida (C‑40/11, EU:C:2012:691, bod 70); ze dne 11. prosince 2007, Eind (C‑291/05, EU:C:2007:771, body 35 a 36); a rozsudek O. a B., bod 54.


41      Bod 56 uvedeného rozsudku hovoří o tom, že občan Unie „vedl rodinný život“ se státním příslušníkem třetí země v hostitelském členském státě, a odpověď v bodě 61 uvedeného rozsudku se týká občana Unie, který „rozvíjel nebo upevnil rodinný život“ během skutečného pobytu v uvedeném státě.


42      V tomto ohledu je možné odkázat na předchozí analýzu argumentace odrazením podanou v bodech 40 až 44 výše.


43      Článek 81 odst. 3 SFEU stanoví, že Rada přijímá opatření týkající se rodinného práva s mezinárodním prvkem jednomyslně po konzultaci s Evropským parlamentem, přičemž tento procesní požadavek odráží citlivost rodinného práva a přednost vnitrostátní pravomoci v uvedené oblasti. Zmíněné ustanovení rovněž obsahuje překlenovací ustanovení, které Radě umožňuje jednomyslně a s výhradou veta vnitrostátního parlamentu rozhodnout, že některé aspekty rodinného práva s mezinárodním prvkem mohou být místo toho předmětem aktů přijatých řádným legislativním postupem. Podle čl. 81 odst. 1 SFEU je navíc uvedená pravomoc zaměřena na justiční spolupráci v občanských věcech s mezinárodním prvkem; v souladu s čl. 81 odst. 2 SFEU se uvedená pravomoc vztahuje zejména na vzájemné uznávání a výkon soudních rozhodnutí, slučitelnost kolizních norem a pravidel pro určení příslušnosti, jakož i odstraňování překážek řádného průběhu občanskoprávního řízení. Struktura Smluv tak odráží skutečnost, že vymezení rodinných vztahů je záměrně ponecháno především na členských státech a podléhá pouze omezením, která unijní právo v oblasti volného pohybu uplatňuje na výkon takové pravomoci, pokud občan Unie skutečně vykonával svá práva volného pohybu způsobem, který vytváří skutečné a podstatné spojení s jiným členským státem.


44      Článek 79 odst. 2 písm. a) SFEU zmocňuje Unii k přijímání opatření týkajících se podmínek vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí, a to i za účelem slučování rodin.


45      Rozsudek ze dne 25. července 2008, Metock a další (C‑127/08, dále jen „rozsudek Metock“, EU:C:2008:449, bod 61).


46      Rozsudek Metock, body 63 a 65, kurzivou zvýraznila autorka tohoto stanoviska.


47      Rozsudek Metock, body 73, 77 a 78. Je třeba podotknout, že odkaz v bodě 78 uvedeného rozsudku na „působnost práva Společenství“ musí být v daném kontextu chápán tak, že odkazuje na působnost směrnice 2004/38, neboť uvedený rozsudek se týká výkladu právě zmíněné směrnice.


48      Viz rozsudek O. a B., body 56 a 57.


49      R. A. Coman a R. C. Hamilton společně legálně pobývali v Belgii po dobu delší než tři měsíce a před návratem do Rumunska žili společně jako rodina.


50      Rozsudek ze dne 8. března 2011, Ruiz Zambrano (C‑34/09, dále jen „rozsudek Ruiz Zambrano“, EU:C:2011:124, bod 41 a citovaná judikatura).


51      Viz rozsudky McCarthy, bod 47, a Ruiz Zambrano, bod 42.


52      Viz rozsudek McCarthy, bod 48.


53      Viz rozsudek Ruiz Zambrano, body 42 a 44.


54      Tamtéž, bod 67.


55      Rozsudek Dereci, bod 68.


56      Rozsudek ze dne 8. května 2018, C‑82/16, EU:C:2018:308, bod 65.


57      Rozsudek ze dne 4. června 2026, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (C‑147/24, dále jen „rozsudek Safi“, EU:C:2026:442, body 51, 53 a 57 až 63).


58      Viz rozsudek ze dne 10. května 2017 (C‑133/15, EU:C:2017:354, body 68 a 69).


59      Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že GH má bydliště v Rumunsku, kde pečuje o svou těžce zdravotně postiženou matku. Bylo by tedy možné tvrdit, že GH má na jedné straně povinnost pečovat o svou matku v Rumunsku a na druhé straně chce žít s FV, přičemž odepřením pobytu FV by se osobní situace GH stala neřešitelnou. Uvedená okolnost sice ilustruje tíživou osobní situaci, v níž se GH nachází, nicméně nezakládá vztah závislosti, jehož ochrana je cílem článku 20 SFEU, jak vyplývá z judikatury.


60      Viz bod 11 předkládacího rozhodnutí. Článek 6 odst. 1 SEU a čl. 51 odst. 2 Listiny dále upřesňují, že ustanovení Listiny nerozšiřují pravomoci Unie stanovené ve Smlouvách.


61      Viz rozsudek ze dne 26. února 2013, Åkerberg Fransson (C‑617/10, EU:C:2013:105, bod 17).


62      Rozsudek Metock, bod 77, a rozsudek ze dne 1. dubna 2008, Vláda Francouzského společenství a valonská vláda (C‑212/06, EU:C:2008:178, bod 33).


63      V tomto smyslu viz rozsudek Metock, bod 77.


64      Rozsudek Dereci, bod 72.


65      Viz bod 41 výše.


66      Rozsudek ze dne 12. července 2018, Banger (C‑89/17, dále jen „rozsudek Banger“, EU:C:2018:570, bod 34).


67      Rozsudek Coman, body 33 až 35.


68      Rozsudek Coman, bod 36.


69      Viz body 30 až 33.


70      Bod 32.


71      Bod 41.


72      Rozsudek ze dne 26. března 2019 (C‑129/18, EU:C:2019:248).


73      Bod 56.


74      Viz body 57 a 58.


75      V tomto smyslu viz rozsudek Banger, bod 33.


76      Tamtéž, bod 35.


77      Rozsudek ze dne 26. března 2019, SM (Dítě v péči zajišťované prostřednictvím alžírského institutu „kafala“) (C‑129/18, EU:C:2019:248, bod 61 a citovaná judikatura).


78      Tamtéž, bod 62 a citovaná judikatura.


79      Rozsudek Coman, bod 38, a rozsudek ze dne 2. června 2016, Bogendorff von Wolffersdorff (C‑438/14, EU:C:2016:401, bod 32).


80      Rozsudek Coman, bod 45, a rozsudek ze dne 8. června 2017, Freitag (C‑541/15, EU:C:2017:432, bod 46).


81      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. března 2019, SM (Dítě v péči zajišťované prostřednictvím alžírského institutu „kafala“) (C‑129/18, EU:C:2019:248, bod 63) a rozsudek Banger, bod 40 a citovaná judikatura.


82      Viz rozsudek ze dne 26. února 2013, Åkerberg Fransson (C‑617/10, EU:C:2013:105, bod 17).


83      Viz vysvětlení k Listině základních práv (Úř. věst. 2007, C 303, s. 17).


84      Rozsudky citované v bodě 50 rozsudku Coman. Viz rozsudek ESLP ze dne 7. listopadu 2013, Vallianatos a další v. Řecko, CE:ECHR:2013:1107JUD002938109, bod 73, jakož i rozsudek ESLP ze dne 14. prosince 2017, Orlandi a další v. Itálie, CE:ECHR:2017:1214JUD002643112, bod 143.


85      Bod 58.


86      Viz bod 101 výše.


87      Bod 29.


88      Ustanovení §277 odst. 3 občanského zákoníku odmítá uznání veškerých partnerství uzavřených v zahraničí, ať již mezi páry stejného pohlaví, nebo mezi páry opačného pohlaví, a je tedy zdánlivě neutrální. Jeho praktický účinek však neutrální není. Páry opačného pohlaví se v neuznání zahraničního partnerství neocitají v právním vakuu, neboť si zachovávají možnost uzavřít v Rumunsku manželství, což rumunské právo plně uznává. Párům stejného pohlaví naproti tomu čl. 277 odst. 1 uvedeného zákoníku manželství zcela zakazuje a čl. 277 odst. 3 uvedeného zákoníku odmítá uznání zahraničních partnerství, takže takové páry nemají v Rumunsku žádný právní prostředek, jehož pomocí by mohly dosáhnout jakékoli formy uznání svého vztahu.


89      Viz body 39, 40 a 51.


90      Bod 50.


91      Rozsudek ze dne 25. listopadu 2025, Wojewoda Mazowiecki (C‑713/23, dále jen „rozsudek Wojewoda Mazowiecki“, EU:C:2025:917, bod 65).


92      Bod 66.


93      Rozsudek ESLP ze dne 13. července 2021, CE:ECHR:2021:0713JUD004079210, bod 152.


94      Rozsudek ESLP ze dne 12. prosince 2023, CE:ECHR:2023:1212JUD001145417, bod 104.


95      Rozsudek ESLP ze dne 19. září 2024, CE:ECHR:2024:0919JUD005882812, bod 29.


96      Bod 66.