20.7.2016   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 264/57

Zpravodaj:

Jorge PEGADO LIZ

1.1

EHSV souhlasí s potřebou a vhodností regulovat některé ze záležitostí uvedených ve sdělení Komise COM(2015) 633 final. Zejména jde o záležitosti vyjmenované v návrhu směrnice o některých aspektech smluv o poskytování digitálního obsahu.

1.2

Nicméně EHSV se domnívá, že mnohem důležitější než regulace smluvních práv u smluv o prodeji movitých věcí online jsou jiné faktory, které popisuje a jež mají větší význam a prioritu pro cíl Komise vytvořit jednotný digitální trh a tvoří větší překážky přeshraničního obchodu.

1.3

Vzhledem k řešeným aspektům EHSV mimoto nesouhlasí s právním základem, jejž uvádí Komise, a naproti tomu navrhuje článek 169 SFEU.

1.4

Z toho vyplývá, že přijatá opatření by v zásadě měla být založena na minimální harmonizaci podle odst. 2 písm. a) a odstavce 4 tohoto článku, což obecně přijímá evropský normotvůrce.

1.5

EHSV se domnívá, že regulace těchto záležitostí prostřednictvím dvou směrnic namísto jednoho nástroje je přijatelná pouze z důvodů naléhavosti a vhodnosti regulace obchodování s digitálním obsahem online.

1.6

Dále se domnívá, že není dostatečně odůvodněna volba cílené úplné harmonizace namísto jiné možnosti, např. vzorové smlouvy certifikované značkou EU nebo minimální harmonizace v souladu s článkem 169 SFEU.

1.7

Pokud jde o aspekty, které nyní zvlášť upravuje návrh týkající se smluv o prodeji movitých věcí online, považuje za správnější je regulovat společně v rámci přezkumu směrnice 1999/44/ES, jejíž jednu kapitolu tvoří, v rámci části programu REFIT týkající se právních předpisů na ochranu spotřebitele.

1.8

Komise svým návrhem týkajícím se prodeje hmotných statků online vytvořila dva systémy, čímž dochází k rozdílnému přístupu k prodeji zboží online a mimo Internet, což je nepřípustné.

1.9

Pro případ, že bude záměr Komise potvrzen ve své stávající formě, uvádí EHSV celou řadu zlepšení textů návrhů s cílem neomezit práva spotřebitelů a skutečně zaručit vysokou úroveň ochrany, jako požaduje SFEU.

1.10

Zejména se pak zabývá regulací prodeje digitálního obsahu, již považuje za prioritní a s ohledem na niž přijímá z pragmatických důvodů Komisí navrženou formu cílené maximální harmonizace.

1.11

Tam nicméně vznikají mezery v předvídání a nedostatky v zavádění, jež jsou neslučitelné s maximální harmonizací a způsobují nepřekonatelné problémy při provádění a uplatňování v členských státech. Tyto mezery se Výbor snaží odstranit prostřednictvím konkrétních návrhů.

2.1

Daným sdělením činí Komise první krok v provádění strategie pro jednotný digitální trh v Evropě (1) a realizuje jedno z nejdůležitějších opatření svého pracovního programu na rok 2015 (2). Cílem návrhu je zaručit „zlepšení přístupu spotřebitelů a podniků ke zboží a službám online v celé Evropě“ a návrh se skládá z následujících dvou právních nástrojů:

2.2

Komise si je vědoma, že ze systematického hlediska jsou hlavní prvky těchto dvou návrhů úzce spojeny se směrnicí o prodeji zboží spotřebitelům (3), a zdůraznila, že jsou proto soudržné v nejvyšší možné míře. Vysvětlila však, že se rozhodla „přijmout dva legislativní nástroje“, protože „specifický charakter digitálního obsahu vyžaduje, aby bylo několik pravidel upraveno jinak než v případě zboží,“ a „rychlý technologický a obchodní vývoj digitálního obsahu bude vyžadovat přezkum používání této směrnice“, čímž také odůvodňuje začlenění těchto ustanovení „do jediného právního nástroje, a sice směrnice o poskytování digitálního obsahu“.

2.3

Komise hodlá prostřednictvím těchto dvou návrhů dosáhnout pěti cílů:

2.4

Komise se domnívá, že nejvhodnější metodou je v obou případech „cílená“ harmonizace. Budou se plně harmonizovat předpisy vztahující se na smlouvy o poskytování digitálního obsahu a o nákupu a prodeji zboží online a také závazná práva a povinnosti stran smlouvy o dodání digitálního obsahu a o nákupu a prodeji zboží online. Týká se to téměř všech ustanovení směrnice s výjimkou pravidel pro opodstatnění, platnost nebo účinky smluv včetně důsledků ukončení smlouvy (čl. 1 odst. 4 návrhu směrnice o prodeji na dálku) a určitých prvků jejího provádění.

2.5

Komise výslovně omezuje oblast působnosti na smluvní právo ve vztazích mezi podniky a spotřebiteli, neboť, jak se uvádí v posouzení dopadu (s. 23), neexistují důkazy ukazující na to, že by rozdíly ve smluvním právu bránily podnikům z EU nakupovat online v jiných členských státech. Uznává, že malé a střední podniky, které jsou slabší stranou a mají horší vyjednávací postavení, rovněž čelí těžkostem souvisejícím se smluvním právem, a to především při využívaní digitálního obsahu. Komise se však s ohledem zejména na stanoviska zúčastněných stran a členských států rozhodla zabývat se touto otázkou v kontextu jiných iniciativ oznámených v rámci strategie pro jednotný digitální trh.

2.6

Pokud jde o zvolený právní nástroj, Komise odůvodňuje volbu směrnice namísto nařízení tím, že směrnice představují vhodnější nástroj, protože ponechávají členským státům možnost přizpůsobit provedení v jejich vnitrostátních právních předpisech. Tato volba podle ní vytvoří společně s cílenou úplnou harmonizací závazných práv spotřebitelů přiměřenou rovnováhu mezi vysokou úrovní ochrany spotřebitele na úrovni EU a výrazným rozšířením příležitostí pro podniky.

2.7

Ekonomické důvody pro tyto směrnice spatřuje Komise podle všeho v některých předpokladech, mj.:

2.8

Nicméně k dosažení těchto výsledků nestačí navržené dvě směrnice – ty jsou součástí většího balíčku opatření, z nichž Komise poukazuje zejména na:

2.9

Komise rovněž zdůrazňuje, že musíme „jednat okamžitě“, než bude pozdě, jelikož případná zpoždění v oblasti digitálního obsahu s sebou nesou riziko, že se objeví vnitrostátní předpisy, a bude tak fragmentován jednotný trh a vzniknou překážky účasti spotřebitelů a poskytovatelů v přeshraničních transakcích.

3.1

Ekonomické a psychologické základy ukazující vztah mezi navrženými legislativními opatřeními a zvýšením objemu elektronického obsahu a jeho žádoucí dopad na růst na evropské úrovni mají být podle všeho uvedeny ve studii připojené k posouzení dopadu. Nicméně z jejího podrobného rozboru očividně a jednoznačně nevyplývá, že by údaje, z nichž vychází a k nimž dospívá, byly absolutně spolehlivé, že by na ně neměly vliv další faktory a že by jiné možnosti nepřinesly lepší výsledky.

3.1.1

I když uznáme některé výchozí statistické údaje za správné (konkrétně že 62 % (s. 10) evropských obchodníků, tj. 122 000 podniků, a více než 13,5 % (s. 13) spotřebitelů, tj. 8–13 milionů, čímž by se celkový počet zvýšil na 70 milionů, by začalo provádět přeshraniční online transakce, kdyby se odstranily údajné překážky a dodatečné náklady přímo vyplývající z platného právního systému), nemůžeme s jistotou stanovit zvýšení objemu uskutečněného obchodu, které by mělo za následek zvýšení evropského HDP odhadované na 0,03 %, tj. asi na 4 biliony eur jako jeho přímý a výlučný důsledek. Naproti tomu je jasné, že každý podnik bude muset nést náklady v průměrné výši 7 000 EUR na přizpůsobení smluvních nástrojů novému režimu.

3.1.2

Na základě této studie dále nelze ani řádně kvantifikovat, že jiné dodatečné faktory (např. jazyková otázka nebo daňové režimy, kvalita, cena a dostupnost služeb vysokorychlostního internetu, riziko podvodu, soudní výdaje, bezpečnost platebních prostředků, ověření totožnosti a bezúhonnosti prodávajících, malá důvěra v postupy soudního a mimosoudního řešení sporů) nebudou i nadále rozhodujícím způsobem ovlivňovat možnosti přeshraničního obchodování online, možná více než stávající právní systém (popsaný na s. 7 a následujících stranách a na s. 18 a následujících stranách posouzení dopadu).

3.1.2.1

Zvláště významné – vzhledem ke svému uvedení ve všech studiích zadaných Komisí – jsou v těchto souvislostech zpoždění v provádění a potíže s používáním a nefunkčnost určitých systémů alternativních řešení sporů zavedených směrnicí 2013/11/EU (5), a to z důvodů často spojených s nedostatkem finančních prostředků v určitých členských státech, a dále zjevná nefunkčnost systému online řešení sporů zavedeného nařízením (EU) č. 524/2013 (6), jež vstoupilo v platnost 15. února 2016 a které je zásadní pro fungování jednotného digitálního trhu.

3.1.3

Dále není jasně uvedena relativní váha pružnosti nabídky a poptávky ve výpočtu nasycení trhu z hlediska dokonalé hospodářské soutěže, což je – i přestože je to čistě teoretická hypotéza – každopádně zásadní pro důvěryhodnost modelu, nemluvě o vnějších faktorech makroekonomické politiky, které zásadním způsobem ovlivňují rozhodnutí spotřebitelů o nákupu, např. důsledky úsporných opatření, ve srovnání s politikami růstu, založenými na spotřebě a investicích keynesiánského typu.

3.1.4

V posouzení, které provedla Komise, se klade důraz na navrhovaný model a nevzaly se v něm řádně v úvahu ekonomické důsledky ostatních čtyř možných modelů (posouzení dopadu, s. 23 a následující strany), které by rovněž přispěly k odstranění stejných překážek. Bylo by tak možné provést srovnávací analýzu. Zejména se jedná o možnost 5 – evropská vzorová smlouva na dobrovolném základě ve spojení se značkou důvěry EU (s. 25), přestože by šlo o jednoduchou alternativu s nízkými náklady a malou byrokratickou zátěží (s. 38 a následující strany), tj. nejlépe by vyhovovala zásadám balíčku v oblasti zlepšování právní úpravy (7) a REFIT (8). V přípravných konzultacích také získala podporu.

3.2

Za řádně odůvodněnou nelze považovat ani volbu směrnic s maximální harmonizací. EHSV obecně stanovil, že v případě harmonizace otázek souvisejících v podstatě s fungováním vnitřního trhu je vhodnější přijímat nařízení (tak podrobná, jak to bude potřeba), a dal také najevo, že ve specifických otázkách práv spotřebitelů preferuje směrnice s minimální harmonizací, jak to ostatně vyplývá z ustanovení čl. 169 odst. 4 SFEU.

3.2.1

EHSV se naopak několikrát vyslovil proti tendenci převládající u Komise v posledních letech, a sice přijímat směrnice s maximální harmonizací, které poskytují nízkou úroveň ochrany a špatně reagují na zájmy příslušných subjektů (9).

3.2.2

V nyní projednávaném případě existuje celá řada záležitostí, jimiž se směrnice nezabývají a které je potřeba harmonizovat, např. způsobilost nezletilých uzavírat smlouvy v digitálním prostředí (v posledním znění směrnice o ochraně údajů stanovená na 13–16 let), definice specifických kategorií nepřiměřených podmínek u online smluv, jež nejsou stanoveny ve směrnici 93/13/EHS (10), nová praktika tlačítek „zaplatit nyní“ (pay now) na stránkách jistých sociálních sítí, která uživatele nepřepojují na stránky nějaké odpovědné platformy, a doporučitelné zahrnutí standardní formulace týkající se společné regulace.

3.3

Za neodůvodněnou se rovněž považuje volba dvou směrnic namísto jedné, jelikož se zbytečně zdvojují právní ustanovení, zvyšuje se úsilí v oblasti provádění spočívající v zajištění souladu s vnitřními předpisy každého členského státu a je nutné vyvinout větší úsilí v oblasti výkladu, jemuž by se zcela předešlo, pokud by se text směrnice o prodeji hmotných statků online stanovil jako základ a specifické rysy prodeje nehmotných statků by byly zahrnuty jako výjimky ze základního režimu. Je totiž jasné, že rozdíl mezi hmotným statkem a digitálním obsahem není patrný, zejména pokud jsou vzájemně propojeny.

3.4

Podle Komise byl nástroj zvolen na základě: 189 odpovědí získaných v rámci konzultace všech kategorií zúčastněných stran z celé EU, konzultace skupiny tvořené 22 organizacemi zastupujícími široké spektrum zájmů, která se sešla sedmkrát, seminářů s členskými státy a schůzí s vnitrostátními donucovacími orgány během zasedání Výboru pro spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele a s vnitrostátními orgány odpovědnými za spotřebitelskou politiku během zasedání sítě pro spotřebitelskou politiku (květen 2015), jež později zpochybnila platnost tohoto vzorku na základě jeho malé šíře (11).

3.4.1

Nicméně podle známých a zveřejněných výsledků (12) se pro danou volbu nevyslovila jasná většina: organizace spotřebitelů jsou jasně proti veškeré a jakékoliv formě uplatňování práva prodávajícího, zatímco většina profesních organizací a někteří akademičtí pracovníci ji podporují. Většina členských států pak zpochybnila potřebu nových právních předpisů v oblasti nákupu na dálku (které již zahrnuje prodej online) a zejména přiměřenost dvou směrnic vzhledem k potížím se ziskem přesných a jasně definovaných pokynů. Na první pohled by bylo možné z objektivní analýzy odpovědí získaných v rámci konzultace usoudit, že možnost 5 získala obecný souhlas příslušných subjektů a spotřebitelů (samozřejmě v závislosti na znění vzorových smluvních předpisů, jež má schválit odvětví, a míře používání a přijímání značky důvěry podniky v EU), zejména protože daným subjektům přináší nejmenší náklady.

3.5

Dále je potřeba připomenout, že EHSV měl příležitost vyjádřit se k tématu práv spotřebitelů v digitálním prostředí v řadě svých stanovisek, v nichž uvedl základní přístup, podle něhož by ta samá práva, která jsou uznána ve „fyzickém“ světě mimo Internet (smlouvy uzavírané osobně), měla být v souladu s online světem, aniž byly dotčeny vlastní specifické rysy nebo patřičné formy transakcí s digitálním obsahem (nehmotným), vždy však musí jít o posilování těchto práv, ne o jejich omezování či oslabování. Komise svým návrhem týkajícím se prodeje hmotných statků online vytvořila dva systémy, čímž dochází k rozdílnému přístupu k prodeji zboží online a mimo Internet, což je nepřípustné.

4.1

Výše uvedené připomínky neznamenají, že EHSV plně nepodporuje potřebu a příležitost regulovat některé oblasti zahrnuté do posuzovaných návrhů směrnic, zejména pokud jde o prodej digitálního obsahu online. Pokud jde o prodej hmotných statků online, doporučuje EHSV, aby byl vhodně upraven v rámci programu REFIT. V následujících připomínkách ke každému návrhu se vzhledem ke zjevnému nedostatku místa uvádí pouze body navrženého znění, s nimiž Výbor nesouhlasí.

4.2

4.2.1

Pokud jde o právní základ, zástupci spotřebitelů a většina členů EHSV se v souladu s předchozími stanovisky domnívají, že by jím měl být spíše čl. 169 odst. 2 SFEU, jelikož se hlavně jedná o definici práv spotřebitelů a jejich ochranu, ne výhradně o vytváření jednotného trhu. Někteří členové EHSV, zejména zástupci profesí, přikládají význam aspektu realizace jednotného trhu a souhlasí s Komisí.

4.2.2

Vzhledem k tomu, že byla zvolena směrnice, se EHSV domnívá, že by měla znamenat minimální harmonizaci podle vzoru platné směrnice o prodeji a zárukách (směrnice 1999/44/ES), protože zvolená možnost vede k větší fragmentaci, menší právní jistotě a dvěma typům ochrany. Nyní zavedená zlepšení by měla být samozřejmě uplatněna i na prodej ve „fyzickém“ světě.

4.2.3

Vzhledem ke složitosti právních předpisů v oblasti ochrany spotřebitele se návrh vzájemně ovlivňuje s řadou dalších pravidel, která doplňuje (13), ale vyžaduje zbytečné a obtížně vysvětlitelné úsilí, které je v rozporu s dobrými pravidly balíčku v oblasti zlepšování právní úpravy, a způsobuje dodatečné prováděcí problémy při vytváření souladu s již platnými vnitrostátními předpisy, jimiž se provedly nebo doplnily dané předpisy EU a které se v jednotlivých členských státech liší.

4.2.4

EHSV by proto upřednostnil, aby pravidla uvedená v tomto návrhu směrnice doplnila přezkum směrnice 1999/44/ES v rámci programu REFIT.

4.2.5

Dále jsou navrženy některé konkrétní změny některých prvků návrhu:

1.

Pojetí obchodní záruky by mělo zahrnovat ještě další formy náhrady, které se nepovažují za zahrnuté do pravidel uvedených v článku 15.

2.

Pojetí hmotného movitého předmětu není definováno pevně, a členské státy by si ho mohly vykládat různě.

3.

Kromě toho nejsou vyloučeny další typy výrobků s vlastními právními předpisy, jako jsou např. léčivé přípravky a zdravotnické prostředky, které jsou vyloučeny z oblasti působnosti jiných právních předpisů týkajících se ochrany spotřebitele.

4.

Nedomníváme se, že by bylo definováno to, zda lze internetové platformy považovat za „prodávající“.

5.

Dále se nedomníváme, že by byl definován pojem výrobce za účelem jeho přímé odpovědnosti vůči spotřebiteli podle článku 16.

1.

Je nutné začlenit kritérium „trvanlivosti“ (14) podmiňující dobu trvání záruky.

2.

Definice požadavků na soulad musí být formulována negativně, aby byl spotřebitel výslovně zproštěn dokazování, že zboží není v souladu, a tuto povinnost měl prodávající.

3.

Znění výjimek z článku vede k obecnému vyloučení odpovědnosti prodávajícího, již nelze přenést na spotřebitele, aniž by bylo dotčeno právo na nápravu (vztahující se na případ VW).

1.

Doplnit na konec druhého odstavce: „s výhradou situací, kdy je vlivem zvláštní složitosti instalace zapotřebí delší doba, která byla dohodnuta s prodávajícím“.

2.

Práva udělená v tomto návrhu prodejcům se musí přenést na kohokoliv, kdo jedná v dobré víře.

1.

Ustanovení vylučuje jako první volbu možnost vrátit okamžitě zboží a získat zpět peníze, což by bylo v rozporu s právy spotřebitelů v několika členských státech (např. Řecku, Portugalsku, Irsku, Spojeném království, Dánsku, Litvě), která se mezi sebou výrazně liší.

2.

Pojetí „přiměřené lhůty“ je subjektivní a dává prostor k různému provedení zásadní záležitosti, což je neslučitelné s povahou maximální harmonizace. Např. v Bulharsku, Francii, Portugalsku a Lucembursku je tato lhůta 30 dní, v Maďarsku, Rumunsku, Řecku a Estonsku pak 15 dní. Ustanovení musí stanovit lhůtu odpovídající maximální lhůtě uplatňované v některých zemích EU, tj. 15 dní.

3.

Výraz „nemožná“ v odst. 3 písm. a) je třeba nahradit výrazem „technicky nemožná“.

4.

Stejně tak je pojetí „významné obtíže“ subjektivní a mělo by být zrušeno nebo nahrazeno formulací z rakouského zákona „co nejmenší obtíže“ a doplněno o možnost dát spotřebiteli na přechodnou dobu okamžitě k dispozici náhradní, podobné zboží, dokud nebude provedena oprava.

5.

Komise ve svém návrhu nevzala v úvahu požadavek, který je již obsažený ve vnitrostátních právních předpisech některých zemí (Francie, Malta, Řecko, Rumunsko, Portugalsko a Slovinsko) a podle něhož musí výrobci během předpokládané doby životnosti zboží mít nebo prodejcům dodat přiměřenou zásobu náhradních dílů, což je záležitost související s plánovaným zastaráváním a záruční dobou nahrazeného dílu.

6.

Komise by měla stanovit, že je prodejce povinen poskytnout spotřebiteli na přechodnou dobu náhradní zboží.

1.

Komise nestanovila přerušení zákonné záruční doby na dobu provádění opravy nebo výměny, což je součástí většiny vnitrostátních právních předpisů. To stejné platí pro dobu případných zprostředkování, rozhodčích řízení nebo opravných prostředků.

2.

V případě výměny musí pro náhradní zboží platit nová, stejně dlouhá záruční doba počínaje jeho dodáním.

1.

Pojetí „významné“ by vzhledem k výše uvedeným důvodům mělo být vyškrtnuto.

2.

V případě „opakovaných“ vad musí mít spotřebitel automaticky možnost ukončit smlouvu.

1.

Povinnost spotřebitele platit v případě ukončení smlouvy za používání zboží nebo jeho poškození či ztráty je velmi sporná.

2.

Soudní dvůr již totiž rozhodl, že v případě výkonu práva na výměnu nelze po spotřebiteli požadovat zaplacení náhrady za používání vadného výrobku (věc Quelle (15)).

3.

Není jasné, jak vysoká částka se má vyplatit v případě, že bylo současně zakoupeno více výrobků za jednu celkovou cenu bez rozlišení cen jednotlivých výrobků.

1.

Vložit do prvního odstavce písmeno d): v jiných zárukách poskytovaných prodávajícím jménem třetích stran, jejichž cílem je zajištění záruky (pojištění vybavení, záruky značky atd.).

2.

Rovněž se musí uvést informace o možnosti přenést obchodní záruku na třetí strany.

1.

Fakt, že se tento prvek neharmonizuje, je významným původcem odlišností v provedení směrnice, a má tak škodlivé důsledky pro obchod.

2.

Předpis by měl stanovit přímou a solidární odpovědnost výrobce vůči spotřebiteli v případech, kdy si spotřebitel zvolí opravu či výměnu zboží.

3.

Dále by měl stanovit, že v případě, kdy prodejce požaduje po výrobci náhradu, má právo na proplacení celé výše souvisejících výdajů.

4.

Stejně jako u předchozích bodů by měl stanovit solidární odpovědnost internetových platforem, kde spotřebitel zboží zakoupil.

4.3

4.3.1

Jak uvádí samotná Komise, týká se základ návrhu (tj. sběr výsledků odborných konzultací a posouzení dopadů) obou návrhů, neboť tyto dva návrhy jsou pojaty jako balíček se společnými cíli. EHSV proto nebude opakovat obecné připomínky týkající se obou návrhů a zaměří se na připomínky ke konkrétním prvkům. Je však potřeba již nyní uvést, že EHSV tento návrh v zásadě schvaluje, zejména pokud jde o:

4.3.2

Dále jsou navrženy některé konkrétní změny některých prvků návrhu, který se skládá z 24 článků (a ne z 20, jak je mylně uvedeno v některých verzích, bod 5).

1.

EHSV bude souhlasit s platbou v naturáliích („jiné než peněžní protiplnění“), pokud bude obsah této koncepce přesně definován a v případě poskytování osobních či jiných údajů bude specifikováno, o jaké údaje se jedná a za jakých podmínek a okolností se poskytují.

2.

Bude rovněž potřeba vyjasnit, zda jsou zahrnuty určité služby jako zpoplatněné televizní vysílání („pay TV“), Google a Facebook Messenger a zda určité fyzické platformy pro přístup a Internet věcí spadají mezi hmotné či nehmotné statky.

3.

Není jasné, zda se vyloučení v odst. 5 písm. a) týká i zdravotní péče, služeb hazardních her nebo finančních služeb. Tuto záležitost je potřeba více vyjasnit, jinak povede k právní nejistotě.

4.

Není jasné, zda do této oblasti působnosti patří i tzv. skryté platby, tj. služby, které jsou poskytované zdarma, během poskytování však mohou zahrnovat jiné služby, které jsou placené.

5.

Oblast působnosti u údajů, jejichž zpracování je nezbytné, uvedená v čl. 3 odst. 4, musí zahrnovat nejen plnění, ale také „uzavření smlouvy“. Zpracování těchto údajů musí být povoleno v souladu s pravidly stanovenými v právních předpisech týkajících se osobních údajů.

6.

Je rovněž zásadně důležité vyjasnit rozdíl mezi výrobky a službami poskytovanými online a těmi, které jsou zcela spojeny s hmotnými statky, jak tomu je u tzv. nositelné elektroniky (wearables) nebo internetu věcí, kde k většině procesů dochází elektronickou formou, jejímž základem je však hmotný statek.

7.

Musí být jasné, že je potřeba v tomto návrhu jasně vymezit služby datových center, především služby tzv. cloud computingu, ať jsou zdarma nebo za protiplnění, vzhledem k tomu, že jsou často spojeny s jinými službami nebo výrobky poskytovanými spotřebitelům, a mohly by tedy být z oblasti působnosti směrnice vyloučeny.

8.

Rovněž je potřeba v oblasti působnosti tohoto nástroje vyjasnit, zda zahrnuje také kombinaci služeb poskytování digitálního obsahu s komunikačními službami, jako je Facebook Messenger nebo Google Hangout, jelikož tyto služby nejsou v současnosti upraveny směrnicí 2002/21/ES o službách elektronických komunikací a protože by některé z nich měly být podle všeho považovány za služby elektronických komunikací, u nichž by měl mít spotřebitel vyšší úroveň ochrany.

9.

Stejně tak není jasný rozdíl mezi situacemi, kdy získané osobní údaje slouží pouze k plnění smlouvy nebo k plnění právních norem. EHSV proto preventivně navrhuje, aby se směrnice týkala všech služeb poskytovaných po dodání osobních údajů pouze s výjimkou těch, u nichž poskytovatel výslovně prokáže, že tyto údaje slouží pouze k plnění smlouvy nebo právních norem.

10.

Ještě ohledně odstavce 4: bude potřeba vyjasnit, kdy je sběr osobních údajů určen k plnění smlouvy nebo pro splnění zákonných požadavků. V jiných odvětvích, např. v telekomunikacích nebo energetice, totiž podniky často používají osobní údaje k reklamním kampaním, přestože jejich používání bylo povoleno k plnění smlouvy. A ještě se musí vyjasnit zejména to, zda se vztahuje i na jiné druhy protiplnění kromě peněz.

1.

V odstavci 1 vyškrtnout „v příslušných případech“.

2.

V odst. 1 písm. b) za „pro nějž jej spotřebitel požaduje“ doplnit „nebo hodlá legitimně požadovat“.

3.

V odst. 2 písm. b) vyškrtnout „případným“.

1.

V odst. 2 písm. b) nahradit text „poskytovatel přijme veškerá opatření, která lze očekávat, aby se zdržel“ textem „poskytovat se zdrží“.

2.

Písmena c), d) a e) závisí na právní úpravě autorského práva, která dosud není známa.