null

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)

15. října 2026(*)

„ Řízení o předběžné otázce – Platební služby na vnitřním trhu – Směrnice (EU) 2015/2366 – Neautorizované platební transakce – Článek 73 – Odpovědnost poskytovatele platebních služeb – Článek 74 – Odpovědnost plátce – Povinnost okamžitého vrácení peněžních prostředků příslušející poskytovateli platebních služeb – Rozsah – Rozdělení odpovědnosti mezi poskytovatele platebních služeb a plátce – Článek 69 – Povinnosti uživatele platebních služeb – Hrubá nedbalost – Skutečnost, že poskytovatel platebních služeb odmítl okamžitě vrátit plátci částku ve výši neautorizované transakce z důvodu, že plátce tuto transakci umožnil v důsledku hrubé nedbalosti“

Ve věci C‑70/25 [Tukowiecka](i),

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Okresního soudu v Košalíně (Sąd Rejonowy w Koszalinie, Polsko) ze dne 23. ledna 2025, došlým Soudnímu dvoru dne 3. února 2025, v řízení

N. O.

proti

PKO BP S. A.,

SOUDNÍ DVŮR (první senát),

ve složení: F. Biltgen, předseda senátu, S. Gervasoni, A. Kumin, I. Ziemele a M. Bošnjak (zpravodaj), soudci,

generální advokát: A. Rantos,

za soudní kancelář: V. Di Bucci, vedoucí,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

s ohledem na vyjádření, která předložili:

–        za PKO BP S. A.: M. Trepka a M. Wurm, radcowie prawni, jakož i Ł. Hejmej a A. Szczęśniak, adwokaci,

–        za polskou vládu: B. Majczyna, jako zmocněnec,

–        za českou vládu: J. Očková, M. Smolek a J. Vláčil, jako zmocněnci,

–        za italskou vládu: S. Fiorentino, jako zmocněnec, ve spolupráci s: G. Iappelli, avvocato dello Stato,

–        za Evropskou komisi: G. Goddin a J. Szczodrowski, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 5. března 2026,

vydává tento

Rozsudek

1        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 73 odst. 1 a čl. 74 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2366 ze dne 25. listopadu 2015 o platebních službách na vnitřním trhu, o změně směrnice 2002/65/ES, 2009/110/ES a 2013/36/EU a nařízení (EU) č. 1093/2010 a o zrušení směrnice 2007/64/ES (Úř. věst. 2015, L 337, s. 35, a oprava Úř. věst. 2018, L 102, s. 97) (dále jen „směrnice 2015/2366“).

2        Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi N. O., fyzickou osobou a PKO BP S. A., bankou, týkajícího se toho, že posledně uvedená banka odmítla vrátit částku ve výši platební transakce, kterou N. O. neautorizovala.

 Právní rámec

 Unijní právo

 Směrnice 2007/64/ES

3        Článek 60 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/64/ES ze dne 13. listopadu 2007 o platebních službách na vnitřním trhu, kterou se mění směrnice 97/7/ES, 2002/65/ES, 2005/60/ES a 2006/48/ES a zrušuje směrnice 97/5/ES (Úř. věst. 2007, L 319, s. 1), nadepsaný „Odpovědnost poskytovatele platebních služeb za neautorizované platební transakce“, v odstavci 1 stanovil:

„Aniž je dotčen článek 58, členské státy zajistí, aby v případě neautorizované platební transakce poskytovatel platebních služeb plátce okamžitě vrátil plátci částku ve výši neautorizované platební transakce a tam, kde to připadá v úvahu, platební účet, z nějž byla částka odepsána, obnovil do stavu, v jakém by byl, kdyby k neautorizované platební transakci nedošlo.“

 Směrnice 2015/2366

4        V bodech 6 a 71 odůvodnění směrnice 2015/2366 je uvedeno:

„(6)      Je třeba přijmout nová pravidla, která zaplní mezery v právních předpisech a zároveň zaručí jejich větší srozumitelnost a jednotné uplatňování právního rámce v celé [Evropské] [u]nii. Měly by být zaručeny rovné podmínky pro provozování činnosti jak stávajících, tak i nových hráčů na trhu, aby tržní podíl nových způsobů platby vzrostl a zároveň byla při použití těchto platebních služeb v celé Unii zaručena vysoká úroveň ochrany spotřebitele. Tím by měl být zefektivněn celý platební systém a zajištěn větší výběr a větší transparentnost platebních služeb, přičemž by zároveň měla být posílena důvěra spotřebitelů v harmonizovaný trh plateb.

[...]

(71)      V případě neautorizované platební transakce by měl poskytovatel platebních služeb částku této transakce plátci okamžitě vrátit. Pokud však existuje závažné podezření, že k neautorizované transakci došlo v důsledku podvodného jednání uživatele platebních služeb, a pokud je toto podezření založeno na objektivních důvodech sdělených relevantnímu vnitrostátnímu orgánu, měl by mít poskytovatel platebních služeb před vrácením částky plátci možnost provést v přiměřené lhůtě šetření. V zájmu ochrany plátce před jakýmkoliv znevýhodněním by den valuty připsání vrácené částky neměl být pozdější než den, kdy byla částka z jeho účtu odepsána. Aby byl uživatel platebních služeb motivován k nahlášení každé krádeže nebo ztráty platebního prostředku bez zbytečného odkladu svému poskytovateli platebních služeb a aby se tak snížilo riziko neautorizovaných platebních transakcí, měl by uživatel nést odpovědnost pouze za velmi omezenou částku, s výjimkou případů, kdy se uživatel platebních služeb dopustil podvodného jednání nebo hrubé nedbalosti. V tomto kontextu se k zajištění jednotné a vysoké úrovně ochrany uživatele v rámci Unie jeví jako adekvátní částka 50 [eur]. V případě, že se plátce o ztrátě, odcizení nebo zneužití platebního prostředku nemohl dozvědět, nemělo by to zakládat jakoukoli jeho odpovědnost. Jakmile navíc uživatel poskytovateli platebních služeb oznámí, že jeho platební prostředek mohl být zneužit, neměla by být na uživateli platebních služeb požadována úhrada žádných dalších ztrát vyplývajících z neautorizovaného použití daného prostředku. Touto směrnicí není dotčena odpovědnost poskytovatelů platebních služeb za technické zabezpečení svých vlastních produktů.“

5        Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Předmět“, v odstavci 2 písm. b) stanoví:

„Tato směrnice rovněž stanoví pravidla týkající se:

[...]

b)      příslušných práv a povinností uživatelů platebních služeb a poskytovatelů platebních služeb v souvislosti s poskytováním platebních služeb jakožto pravidelnou činností při výkonu povolání nebo podnikatelské činnosti.“

6        Článek 69 uvedené směrnice, nadepsaný „Povinnosti uživatele platebních služeb v souvislosti s platebními prostředky a osobními bezpečnostními údaji“, stanoví:

„1.      „Uživatel platebních služeb, který je oprávněn používat platební prostředek:

a)      používá platební prostředek v souladu s podmínkami, které upravují vydávání a používání daného platebního prostředku, které musejí být objektivní, nediskriminační a přiměřené;

b)      oznámí poskytovateli platebních služeb nebo subjektu jím určenému ztrátu, odcizení, zneužití nebo neautorizované použití platebního prostředku, a to neprodleně po zjištění této skutečnosti.

2.      Pro účely odst. 1 písm. a) učiní uživatel platebních služeb, jakmile obdrží platební prostředek, zejména veškerá přiměřená opatření na ochranu osobních bezpečnostních údajů.“

7        Článek 71 této směrnice, nadepsaný „Oznámení a náprava neautorizovaných nebo nesprávně provedených transakcí“, v odstavci 1 stanoví:

„Uživatel platebních služeb získá od poskytovatele platebních služeb nápravu neautorizované nebo nesprávně provedené platební transakce pouze v případě, že uživatel platebních služeb poskytovateli platebních služeb neprodleně po zjištění a nejpozději do třinácti měsíců ode dne odepsání částky z účtu oznámí tuto transakci vedoucí ke vzniku nároku, včetně nároku podle článku 89.

[...]“

8        Článek 72 směrnice 2015/2366, nadepsaný „Doklad o ověření a provedení platebních transakcí“, v odstavci 2 stanoví:

„Pokud uživatel platební služby popírá autorizaci provedené platební transakce, použití platebního prostředku zaznamenané poskytovatelem platebních služeb, včetně případně poskytovatele služeb iniciování platby, nemusí být samo o sobě postačující pro prokázání, zda daná platební transakce byla plátcem autorizována nebo zda se plátce dopustil podvodu nebo zda z důvodu hrubé nedbalosti nebo úmyslně nesplnil jednu nebo více povinností podle článku 69. Poskytovatel platebních služeb nebo případně poskytovatel služeb iniciování platby předloží podpůrné doklady k prokázání podvodu nebo hrubé nedbalosti na straně uživatele platebních služeb.“

9        Článek 73 této směrnice, nadepsaný „Odpovědnost poskytovatele platebních služeb za neautorizované platební transakce“, v odstavci 1 stanoví:

„Aniž je dotčen článek 71, členské státy zajistí, aby v případě neautorizované platební transakce poskytovatel platebních služeb plátce vrátil plátci částku ve výši neautorizované platební transakce, a to okamžitě a v každém případě nejpozději do konce následujícího pracovního dne poté, co transakci zjistil nebo mu byla oznámena, s výjimkou případů, kdy má důvodné podezření, že došlo k podvodu, a tyto důvody písemně sdělí příslušnému vnitrostátními orgánu. Poskytovatel platebních služeb plátce v příslušných případech uvede platební účet, z nějž byla částka odepsána, zpět do stavu, v jakém by byl, kdyby k neautorizované platební transakci nedošlo. Tím se rovněž zajistí, aby dnem valuty částky připsané na platební účet plátce byl nejpozději den, kdy byla tato částka odepsána z účtu.“

10      Článek 74 uvedené směrnice, nadepsaný „Odpovědnost plátce za neautorizované platební transakce“, v odstavci 1 stanoví:

„Odchylně od článku 73 může mít plátce povinnost nést ztrátu do výše 50 [eur] plynoucí z veškerých neautorizovaných platebních transakcí, která vyplývá z použití ztraceného nebo odcizeného platebního prostředku nebo ze zneužití platebního prostředku.

První pododstavec se nepoužije, pokud:

a)      ztrátu, odcizení nebo zneužití platebního prostředku plátce nemohl zjistit před provedením platby, a to s výjimkou případů, kdy podvodně jednal on sám; nebo

b)      ztráta byla způsobena jednáním či opomenutím zaměstnance, zástupce nebo pobočky poskytovatele platebních služeb nebo subjektu poskytujícího outsourcing.

Plátce nese všechny ztráty plynoucí z neautorizovaných platebních transakcí, pokud mu vznikly v důsledku toho, že jednal podvodně nebo nesplnil úmyslně či z důvodu hrubé nedbalosti jednu nebo více povinností uvedených v článku 69. V těchto případech se maximální částka uvedená v prvním pododstavci tohoto odstavce nepoužije.

Pokud plátce nejednal podvodně nebo s úmyslem nesplnit své povinnosti podle článku 69, mohou členské státy snížit odpovědnost podle tohoto odstavce s přihlédnutím zejména k povaze osobních bezpečnostních údajů a ke konkrétním okolnostem, za nichž k jeho ztrátě, odcizení nebo zneužití [za nichž ke ztrátě, odcizení nebo zneužití platebního prostředku] došlo.“

11      Článek 102 této směrnice, nadepsaný „Postupy pro alternativní řešení sporů“, v odstavci 1 stanoví:

„Členské státy zajistí, aby v souladu s příslušným [...] unijním právem [...], a je-li to vhodné, za využití stávajících příslušných orgánů byly zavedeny přiměřené, nezávislé, nestranné, transparentní a účinné postupy pro alternativní řešení sporů za účelem mimosoudního urovnání sporů mezi uživateli platebních služeb a poskytovateli platebních služeb, které se týkají práv a povinností vyplývajících z hlav III a IV této směrnice. Členské státy zajistí, aby tyto postupy pro alternativní řešení sporů byly použitelné na poskytovatele platebních služeb.“

12      Článek 107 směrnice 2015/2366, nadepsaný „Úplná harmonizace“, v odstavci 1 stanoví:

„Pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmí členské státy ponechat v platnosti ani zavádět ustanovení odchylující se od ustanovení této směrnice; tím nejsou dotčeny článek 2, čl. 8 odst. 3, článek 32, čl. 38 odst. 2, čl. 42 odst. 2, čl. 55 odst. 6, čl. 57 odst. 3, čl. 58 odst. 3, čl. 61 odst. 2 a 3, čl. 62 odst. 5, čl. 63 odst. 2 a 3, čl. 74 odst. 1 čtvrtý pododstavec a článek 86.“

 Polské právo

13      Článek 46 zákona o platebních službách (ustawa o usługach płatniczych) ze dne 19. srpna 2011 (Dz. U. č. 199, částka 1175), v platném znění (Dz. U. z roku 2024, částka 30), který do polského právního řádu provádí články 73 a 74 směrnice 2015/2366, v odstavcích 1 a 3 stanoví:

„1.      S výhradou čl. 44 odst. 2 v případě neautorizované platební transakce poskytovatel [platebních služeb] plátce okamžitě, nejpozději však do konce následujícího pracovního dne poté, co bylo zjištěno, že z účtu plátce byla odepsána neautorizovaná transakce, nebo po dni obdržení příslušného oznámení, vrátí plátci částku ve výši neautorizované platební transakce, s výjimkou případů, kdy má poskytovatel [platebních služeb] plátce důvodné a řádně doložené podezření, že došlo k podvodu, a o této skutečnosti písemně informuje orgány činné v trestním řízení. Používá-li plátce platební účet, poskytovatel [platebních služeb] plátce uvede platební účet, z něhož byla částka odepsána, zpět do stavu, v němž by byl, kdyby k neautorizované platební transakci nedošlo. Den valuty částky připsané na platební účet plátce musí být nejpozději den, kdy byla tato částka odepsána z účtu. [...]

3.      Plátce odpovídá za neautorizované platební transakce v plném rozsahu, pokud je provedl úmyslně nebo v důsledku vědomé či hrubé nedbalosti porušil jednu nebo více povinností uvedených v článku 42.“

 Spor v původním řízení a předběžná otázka

14      Žalobkyně v původním řízení uzavřela s PKO BP, bankou se sídlem v Polsku, smlouvu o vedení běžného účtu.

15      Byla obětí podvodu spočívajícího v phishingu spáchaného neidentifikovaným pachatelem, který jí jakožto údajný zájemce o koupi předmětu prodávaného žalobkyní na on-line aukční platformě zaslal odkaz, na jehož základě byl u ní vyvolán dojem, že pochází z této platformy a jeho předmětem je potvrdit prodej. Žalobkyně v původním řízení měla poté, co tento odkaz použila, přístup na internetové stránky reprodukující vzhled internetových stránek její banky a zadala do nich své přihlašovací údaje ke službě internetového bankovnictví. Takto získané údaje umožnily tomuto pachateli převést z účtu žalobkyně na účet, který držel, částku ve výši 3 000 polských zlotých (PLN) (přibližně 705 eur). Tuto platební transakci autorizoval pachatel podvodu prostřednictvím potvrzovacího kódu, který byl zaslán prostřednictvím SMS a získán od žalobkyně v původním řízení v důsledku tohoto klamavého jednání.

16      Žalobkyně v původním řízení si následujícího dne uvědomila, že došlo k podvodu, a neprodleně informovala PKO BP a policii o neautorizované platební transakci. Pachatel tohoto podvodu nebyl identifikován.

17      PKO BP odmítla vrátit žalobkyni v původním řízení částku ve výši neautorizované platební transakce zejména z důvodu, že újma, která ji vznikla, vyplývá z toho, že v důsledku hrubé nedbalosti porušila povinnost uchovávat dotčený platební prostředek s náležitou péčí a nezpřístupnit jej neoprávněným osobám.

18      Následně podala žalobkyně v původním řízení proti PKO BP žalobu na zaplacení částky 3 000 PLN (přibližně 705 eur) k Okresnímu soudu v Košalíně (Sąd Rejonowy w Koszalinie, Polsko), který je předkládajícím soudem.

19      Na podporu své žaloby žalobkyně v původním řízení tvrdila, že PKO BP byla jakožto poskytovatel platebních služeb povinna jí okamžitě vrátit částku ve výši neautorizované platební transakce, ledaže existuje důvodné podezření, že se plátce dopustil podvodu.

20      PKO BP tvrdí, že nesplnění povinností plátce v důsledku hrubé nedbalosti představuje rovněž důvod k tomu, aby byl poskytovatel platebních služeb zproštěn povinnosti vrátit částku ve výši neautorizované platební transakce. V tomto ohledu tvrdí, že může nezávisle posoudit všechny podmínky své odpovědnosti za takovou transakci a je této povinnosti vrácení peněžních prostředků zproštěna, prokáže-li existenci takové nedbalosti na straně plátce.

21      Předkládající soud má za to, že směrnice 2015/2366 a vnitrostátní ustanovení, která zajišťují její provedení do polského právního řádu, zakotvují obecnou zásadu, podle které poskytovatel platebních služeb nese v plném rozsahu riziko spojené s neautorizovanými platebními transakcemi. Podle uvedeného soudu přísluší tomuto poskytovateli jakožto specializovanému odborníkovi, aby zajistil bezpečnost transakcí proti rizikům podvodu, jakož i ochranu finančních prostředků, které jsou mu svěřeny.

22      Tento soud kromě toho uvádí, že jak tato směrnice, tak vnitrostátní ustanovení přiznávají plátci právo na vrácení částky ve výši neautorizovaných transakcí, což znamená právo na okamžité navrácení takto ztracených finančních prostředků. Toto právo je podle něj omezeno pouze v případě, že existuje důvodné podezření, že plátce spáchal podvod a je tento podvod oznámen příslušným vnitrostátním orgánům.

23      Předkládající soud navíc poznamenává, že polským soudům nebyly předloženy žaloby podané bankami směřující k tomu, aby byla spotřebiteli uložena povinnost vrátit částku ve výši neautorizovaných platebních transakcí z důvodu, že se dopustil hrubé nedbalosti. Naproti tomu u nich byla předložena celá řada žalob podaných spotřebiteli proti bankovním institucím z důvodu, že tyto instituce odmítly vrátit částku ve výši takových transakcí.

24      Podle předkládajícího soudu je tato situace příkladem toho, že to, že poskytovatelé platebních služeb uplatňují výjimky z práva na vrácení peněžních prostředků, se stalo pravidlem pro neautorizované platební transakce. Poskytovatelé platebních služeb podle něj částku ve výši takových transakcí zpravidla nevracejí, takže nárok na vrácení u vnitrostátních soudů musejí uplatnit plátci, zvláště spotřebitelé.

25      V tomto kontextu má tento soud za to, že výklad směrnice 2015/2366 zastávaný PKO BP neumožňuje dosáhnout cíle ochrany plátce, který sleduje povinnost okamžitého vrácení částky ve výši neautorizovaných platebních transakcí, která je zakotvena v ustanoveních této směrnice. Má tedy za to, že tato ustanovení musí být vykládána v tom smyslu, že brání tomu, aby poskytovatel platebních služeb mohl odmítnout okamžité vrácení částky ve výši neautorizované platební transakce z důvodu, že újma, která plátci vznikla v důsledku této transakce, je přičitatelná jeho hrubé nedbalosti.

26      Předkládající soud má za to, že by takový výklad měl na následek, že by břemeno spojené se zpochybněním své odpovědnosti, zejména pokud jde o zahájení řízení, soudní poplatky, provádění důkazů a přípravu procesních písemností, nesl poskytovatel platebních služeb jakožto odborník, a nikoli plátce, který je často spotřebitelem.

27      Za těchto podmínek se Okresní soud v Košalíně (Sąd Rejonowy w Koszalinie) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být ustanovení čl. 73 odst. 1 ve spojení s čl. 74 odst. 1 směrnice [2015/2366] vykládána v tom smyslu, že poskytovatel platebních služeb může odmítnout okamžité vrácení částky ve výši neautorizované platební transakce plátci, pokud plátce utrpěl ztrátu v souvislosti s neautorizovanou platební transakcí tím, že hrubě zanedbal povinnosti stanovené v článku 69 [této směrnice]?“

 K předběžné otázce

28      Podstatou jediné otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 73 odst. 1 a čl. 74 odst. 1 směrnice 2015/2366 musí být vykládány v tom smyslu, že poskytovatel platebních služeb může odmítnout okamžité vrácení částky ve výši neautorizované platební transakce plátci z důvodu, že plátce tuto transakci umožnil v důsledku hrubé nedbalosti, kdy byly porušeny povinnosti, které má podle článku 69 této směrnice.

29      V souladu s ustálenou judikaturou je pro výklad ustanovení unijního práva třeba vzít v úvahu jeho znění, kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 17. listopadu 1983, Merck, 292/82, EU:C:1983:335, bod 12, a ze dne 1. srpna 2025, Veracash, C‑665/23, EU:C:2025:598, bod 34). Historie vzniku ustanovení unijního práva může rovněž poskytnout informace relevantní pro jeho výklad (rozsudek ze dne 2. září 2021, CRCAM, C‑337/20, EU:C:2021:671, bod 31).

30      Pokud jde v prvé řadě o doslovný výklad, je třeba uvést, že článek 73 směrnice 2015/2366 upravuje odpovědnost poskytovatele platebních služeb a článek 74 uvedené směrnice upravuje odpovědnost plátce za neautorizované platební transakce.

31      Ze znění čl. 73 odst. 1 této směrnice zaprvé vyplývá, že poskytovatel platebních služeb plátce v zásadě vrátí plátci částku ve výši neautorizované platební transakce okamžitě poté, co transakci zjistil nebo mu byla oznámena, a v každém případě nejpozději do konce následujícího pracovního dne.

32      Tato povinnost vrácení peněžních prostředků se uplatní, „aniž je dotčen článek 71“ uvedené směrnice, jehož odstavec 1 stanoví, že uživatel platebních služeb získá od poskytovatele platebních služeb nápravu neautorizované nebo nesprávně provedené platební transakce pouze v případě, že to uživatel platebních služeb poskytovateli platebních služeb neprodleně oznámí.

33      Kromě toho je nutno zdůraznit, že znění čl. 73 odst. 1 této směrnice stanoví pouze jedinou výjimku z povinnosti okamžitého vrácení peněžních prostředků, a sice případ, kdy má poskytovatel platebních služeb důvodné podezření, že došlo k podvodu, a tyto důvody písemně sdělí příslušnému vnitrostátnímu orgánu.

34      Z toho vyplývá, že čl. 73 odst. 1 směrnice 2015/2366 nestanoví žádnou výjimku z povinnosti okamžitého vrácení v případě podezření, že plátce umožnil neautorizovanou platební transakci v důsledku hrubé nedbalosti, kdy byly porušeny povinnosti, které má podle článku 69 této směrnice.

35      Pokud jde zadruhé o čl. 74 odst. 1 směrnice 2015/2366, jeho první dva pododstavce umožňují členským státům odchylně uložit plátci, aby až do výše 50 eur nesl ztráty plynoucí z veškerých neautorizovaných transakcí v důsledku ztráty, odcizení nebo zneužití platebního prostředku, s výjimkou případů, kdy toto jednání nemohl plátce zjistit před provedením platby. Jeho třetí pododstavec stanoví, že plátce nese všechny ztráty plynoucí z neautorizovaných platebních transakcí, pokud mu vznikly v důsledku toho, že jednal podvodně nebo nesplnil úmyslně či z důvodu hrubé nedbalosti jednu nebo více povinností uvedených v článku 69 této směrnice. Mezi tyto povinnosti patří zejména povinnost uvedená v odstavci 2 tohoto článku 69, která spočívá v přijetí veškerých přiměřených opatření na ochranu osobních bezpečnostních údajů.

36      Kromě toho čtvrtý pododstavec čl. 74 odst. 1 směrnice 2015/2366 umožňuje členským státům snížit odpovědnost plátce, pokud nejednal podvodně nebo s úmyslem nesplnit své povinnosti podle článku 69 této směrnice. Z žádné skutečnosti v předkládacím rozhodnutí ani ve vyjádřeních předložených Soudnímu dvoru však nevyplývá, že Polská republika této možnosti využila.

37      Články 73 a 74 směrnice uvedené směrnice, které vymezují jejich příslušná práva a povinnosti, tak rozdělují riziko mezi poskytovatele platebních služeb a plátce.

38      Pokud jde o vztah mezi povinnostmi stanovenými v článcích 73 a 74 směrnice 2015/2366, je třeba konstatovat, že znění čl. 74 odst. 1 této směrnice neumožňuje jednoznačně určit rozsah výjimky, která je v něm stanovena. Podle prvního výkladu se tato výjimka týká povinnosti okamžitého vrácení peněžních prostředků, stanovené v čl. 73 odst. 1 uvedené směrnice, v případě, kdy plátce nesplnil v důsledku hrubé nedbalosti povinnosti, které má podle článku 69 této směrnice. Podle druhého výkladu se tato výjimka týká pouze konečné povahy vrácení peněžních prostředků, přičemž poskytovatel platebních služeb je povinen nejprve provést toto okamžité vrácení peněžních prostředků a následně případně může po plátci požadovat vrácení ztrát vyplývajících z neautorizovaných transakcí prostřednictvím právních prostředků stanovených za tímto účelem.

39      Pokud jde ve druhé řadě o kontext článků 73 a 74 směrnice 2015/2366, je třeba zdůraznit, že se bod 71 odůvodnění této směrnice týká případu, kdy má poskytovatel platebních služeb důvodné podezření, že se uživatel platebních služeb dopustil podvodu a objektivní důvody zakládající toto podezření písemně sdělí příslušnému vnitrostátnímu orgánu. Tento bod 71 odůvodnění podle všeho podporuje výklad, podle kterého jedinou výjimkou z povinnosti okamžitého vrácení je výjimka výslovně stanovená v čl. 73 odst. 1 této směrnice.

40      Dále je nutno připomenout, že v rámci rozložení důkazního břemene čl. 72 odst. 2 uvedené směrnice ukládá poskytovateli platebních služeb povinnost prokázat hrubou nedbalost plátce. Toto rozložení důkazního břemene odráží obecnou systematiku režimu zavedeného články 73 a 74 této směrnice, který spočívá v posílení ochrany poskytované plátci v případě neautorizovaných platebních transakcí.

41      Takové pravidlo totiž potvrzuje, že unijní normotvůrce zamýšlel zajistit soudržnost mezi režimem zavedeným v čl. 73 odst. 1 směrnice 2015/2366 a procesními pravidly určenými k zaručení jeho účinného provádění.

42      Z úvah uvedených v bodech 39 až 41 tohoto rozsudku tedy vyplývá, že přezkum kontextu článků 73 a 74 této směrnice podporuje výklad, podle něhož tyto články 73 a 74 upravují odlišné aspekty postupu vrácení částky ve výši neautorizovaných platebních transakcí v tom smyslu, že článek 73 uvedené směrnice ukládá poskytovateli platebních služeb povinnost okamžitě vrátit tuto částku, zatímco článek 74 této směrnice upravuje rozdělení odpovědnosti mezi tohoto poskytovatele a plátce v pozdější fázi, jak vyplývá z mechanismu popsaného v bodě 38 tohoto rozsudku.

43      Pokud jde ve třetí řadě o cíle sledované směrnicí 2015/2366, je třeba připomenout, jak vyplývá z jejího čl. 1 odst. 2 písm. b), že jejím cílem je zejména stanovit příslušná práva a povinnosti uživatelů platebních služeb a poskytovatelů platebních služeb v souvislosti s poskytováním platebních služeb jakožto pravidelnou činností při výkonu povolání nebo podnikatelské činnosti.

44      Cílem této směrnice je tedy, jak vyplývá z bodu 6 jejího odůvodnění, zaručit vysokou úroveň ochrany spotřebitele (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. listopadu 2020, DenizBank, C‑287/19, EU:C:2020:897, bod 102, a ze dne 11. července 2024, Eurobank Bulgaria, C‑409/22, EU:C:2024:600, bod 79, jakož i citovaná judikatura).

45      Výklad čl. 74 odst. 1 směrnice 2015/2366 v tom smyslu, že zprošťuje poskytovatele platebních služeb povinnosti provést okamžité vrácení peněžních prostředků, jak je stanovena v čl. 73 odst. 1 této směrnice, pokud plátce v důsledku hrubé nedbalosti nesplnil povinnosti, které má podle článku 69 této směrnice, by však vedl nejen k tomu, že by povinnost okamžitého vrácení peněžních prostředků plátci byla zbavena užitečného účinku, ale i k tomu, že by uživatel byl případně nucen uplatnit své právo u příslušných soudů a nést z toho vyplývající nevýhody, zejména případné náklady řízení. Jeví se přitom, že je takové rozdělení odpovědnosti a rizik na úkor plátce obtížně slučitelné s cílem spočívajícím v zaručení vysoké úrovně ochrany spotřebitele, jak byl připomenut v předcházejícím bodě tohoto rozsudku.

46      Naproti tomu výklad čl. 74 odst. 1 směrnice 2015/2366 v tom smyslu, že poskytovatele platebních služeb nezprošťuje povinnosti provést okamžité vrácení peněžních prostředků, je v souladu s cílem zaručit vysokou úroveň ochrany spotřebitele. Tento výklad nebrání tomu, aby poskytovatel platebních služeb následně požadoval od plátce za podmínek stanovených v čl. 74 odst. 1 této směrnice náhradu ztrát plynoucích z neautorizovaných platebních transakcí, vyplývají-li z toho, že v důsledku hrubé nedbalosti plátce nebyly splněny povinnosti, které má podle článku 69 uvedené směrnice.

47      Z toho vyplývá, že cíle sledované směrnicí 2015/2366 podporují výklad, podle kterého okolnost, že poskytovatel platebních služeb má za to, že plátce v důsledku hrubé nedbalosti nesplnil povinnosti, které má podle článku 69 této směrnice, nemůže vést k tomu, že je zproštěn povinnosti okamžitého vrácení peněžních prostředků stanovené v čl. 73 odst. 1 uvedené směrnice.

48      Pokud jde ve čtvrté řadě o historii vzniku směrnice 2015/2366, je třeba uvést, že režim zavedený v čl. 73 odst. 1 této směrnice se podstatně liší od režimu, který dříve zavedla směrnice 2007/64, pokud jde o výjimky z povinnosti okamžitého vrácení peněžních prostředků.

49      Článek 60 směrnice 2007/64, který upravoval odpovědnost poskytovatele platebních služeb za neautorizované platební transakce, totiž nestanovil žádnou výslovnou výjimku z této povinnosti. Totéž platilo i v případě původního návrhu Evropské komise, který stál na počátku legislativního procesu vedoucího k přijetí směrnice 2015/2366 [COM (2013) 547 final]. Unijní normotvůrce až v průběhu tohoto procesu zavedl specifickou výjimku z povinnosti okamžitého vrácení peněžních prostředků, pokud má poskytovatel platebních služeb důvodné podezření, že došlo k podvodu, aniž členským státům bylo umožněno ponechat v platnosti nebo zavádět ustanovení odchylující se od ustanovení směrnice 2015/2366, jak vyplývá z čl. 107 odst. 1 této směrnice.

50      Konečně je třeba upřesnit, že na rozdíl od toho, co tvrdí v písemných vyjádřeních česká a italská vláda, výklad uvedený v bodě 47 tohoto rozsudku nemá za následek obcházení mechanismu pro alternativní řešení sporů uvedeného v čl. 102 odst. 1 směrnice 2015/2366.

51      Jak v tomto ohledu uvedl generální advokát v bodě 51 svého stanoviska, je nutno zdůraznit, že se tento mechanismus neomezuje na řešení sporů týkajících se okamžitého vrácení peněžních prostředků stanoveného v článku 73 této směrnice, ale vztahuje se na všechny druhy sporů, které vyplývají z hlav III a IV uvedené směrnice. Z toho plyne, že nelze mít za to, že existence takového mechanismu představuje nezbytný doplněk k uplatňování jediného ustanovení uvedené směrnice, a sice jejího článku 73, a tudíž ekvivalent mechanismu povinného ověřování dodržování povinností stanovených v článku 69 téže směrnice.

52      S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že čl. 73 odst. 1 a čl. 74 odst. 1 směrnice 2015/2366 musí být vykládány v tom smyslu, že poskytovatel platebních služeb nemůže odmítnout okamžité vrácení částky ve výši neautorizované platební transakce plátci z důvodu, že plátce tuto transakci umožnil v důsledku hrubé nedbalosti, kdy byly porušeny povinnosti, které má podle článku 69 této směrnice.

 K nákladům řízení

53      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

Článek 73 odst. 1 a čl. 74 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2366 ze dne 25. listopadu 2015 o platebních službách na vnitřním trhu, o změně směrnice 2002/65/ES, 2009/110/ES a 2013/36/EU a nařízení (EU) č. 1093/2010 a o zrušení směrnice 2007/64/ES

musí být vykládány v tom smyslu, že

poskytovatel platebních služeb nemůže odmítnout okamžité vrácení částky ve výši neautorizované platební transakce plátci z důvodu, že plátce tuto transakci umožnil v důsledku hrubé nedbalosti, kdy byly porušeny povinnosti, které má podle článku 69 směrnice 2015/2366.

Podpisy

*      Jednací jazyk: polština.

i      Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.