null

STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

TAMARY ĆAPETA

přednesené dne 17. září 2026(1)

Věc C‑470/25

E. sp. z o.o.

proti

Dyrektor Podkarpackiego Oddziału Regionalnego Agencji Restrukturyzacji i Modernizacji Rolnictwa w Rzeszowie,

za účasti:

Rzecznik Praw Obywatelskich,

Prokuratura Krajowa

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Nejvyšší správní soud (Naczelny Sąd Administracyjny, Polsko)]

„ Řízení o předběžné otázce – Zemědělství – Ochrana finančních zájmů Evropské unie – Nařízení Rady (ES, Euratom) č. 2988/95 – Článek 4 odst. 3 – Společná zemědělská politika – Financování, řízení a sledování – Nařízení (EU) č. 1306/2013 – Článek 60 – Doložka o obcházení – Důsledky zjištění, že podmínky pro získání výhody byly vytvořeny uměle – Pojem ‚výhoda‘ – Zamítnutí nebo odnětí celé částky podpory, anebo pouze té částky, která je důsledkem vytvoření umělých podmínek“






I.      Úvod

1.        Je-li zjištěno, že zemědělec rozdělením jediného zemědělského podniku vytvořil umělé podmínky s cílem získat v rámci společné zemědělské politiky (SZP) vyšší částku podpory, než na jakou by měl jinak nárok podle použitelných unijních právních předpisů, měla by být zamítnuta celá částka podpory, anebo pouze ta částka, která je důsledkem vytvoření umělých podmínek?

2.        To je podstatou otázky položené v rámci žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou v projednávané věci podal Nejvyšší správní soud (Naczelny Sąd Administracyjny, Polsko). Soudní dvůr je žádán o výklad pojmu „výhoda“, jak je použit v čl. 4 odst. 3 nařízení (ES, Euratom) č. 2988/95(2) o ochraně finančních zájmů Unie a v článku 60 nařízení (EU) č. 1306/2013(3) o financování, řízení a sledování SZP.

II.    Právní rámec

3.        Článek 4 nařízení č. 2988/95 stanoví:

„1.      Každá nesrovnalost vede zpravidla k odnětí neoprávněně získané výhody

-      formou povinnosti zaplatit nebo nahradit dlužné nebo neoprávněně získané částky,

-      úplným nebo částečným propadnutím jistoty poskytnuté na podporu žádosti o udělení výhody nebo při přijetí zálohy.

2.      Použití opatření uvedených v odstavci 1 se omezuje na odnětí získané výhody s připočtením (je-li to stanoveno) úroků, které mohou být určeny paušálně.

3.      Jednání, u nichž je prokazatelné, že jejich účelem je získání výhody v rozporu s cíli [unijního] práva [...] použitelného v daném případě umělým vytvořením podmínek vyžadovaných pro získání uvedené výhody, vedou k tomu, že se uvedená výhoda buď neudělí, nebo odejme.

4.      Opatření uvedená v tomto článku nejsou považována za sankce.“

4.        Článek 5 nařízení č. 2988/95 stanoví:

„1.      Úmyslné nesrovnalosti nebo nesrovnalosti způsobené z nedbalosti mohou vést k těmto správním sankcím:

a)      zaplacení správní pokuty;

b)      zaplacení vyšší částky, než byly částky neoprávněně přijaté nebo úmyslně nezaplacené, případně s připočtením úroků; tato dodatečná částka se určí v souladu s procentní sazbou stanovenou ve zvláštních předpisech a nesmí překročit úroveň bezpodmínečně nutnou k tomu, aby měla odrazující povahu;

c)      úplné nebo částečné odnětí výhody udělené podle [unijních] předpisů [...], a to i tehdy, jestliže hospodářský subjekt měl neoprávněný prospěch pouze z části uvedené výhody;

d)      vynětí z nároku na výhodu nebo odnětí výhody po dobu následující po nesrovnalosti;

e)      dočasné odnětí souhlasu nebo uznání, které jsou nezbytné pro účast v programu podpor [Unie];

f)      propadnutí jistoty nebo záruky, které byly poskytnuty jako zajištění splnění podmínek stanovených předpisy, nebo doplacení částky neoprávněně uvolněné jistoty;

g)      jiné sankce výlučně ekonomické povahy, rovnocenné povahy a rozsahu stanovené v odvětvových předpisech přijatých Radou s přihlédnutím ke zvláštním požadavkům dotyčných odvětví a při dodržení prováděcích pravomocí svěřených Radou Komisi.

2.      Aniž jsou dotčeny odvětvové předpisy existujících ke dni vstupu tohoto nařízení v platnost, mohou být jiné nesrovnalosti postihovány jen takovými sankcemi uvedenými v odstavci 1, které nejsou rovnocenné trestům, pokud jsou tyto sankce nezbytné k zajištění řádného uplatňování předpisů.“

5.        Článek 60 nařízení č. 1306/2013, nadepsaný „Doložka o obcházení“, stanoví:

„Aniž jsou dotčena zvláštní ustanovení, neposkytne se žádná z výhod stanovených v právních předpisech v odvětví zemědělství fyzické nebo právnické osobě, o níž se zjistí, že podmínky nezbytné pro získání těchto výhod byly vytvořeny uměle v rozporu s cíli uvedených právních předpisů.“

III. Spor v původním řízení, předběžná otázka a řízení před Soudním dvorem

6.        E. je polská společnost (dále jen „společnost E.“), která má postavení zemědělského producenta.

7.        Společnost E. požádala o poskytnutí plateb na zemědělské pozemky v rámci režimů podpory zemědělství EU pro rok 2019. Jednalo se o: (1) přímé platby, a sice jednotnou platbu na plochu, ekologickou platbu a redistributivní platbu, (2) agroenvironmentálně-klimatické platby a (3) platby pro oblasti s přírodními či jinými zvláštními omezeními.

8.        Tyto platby spadaly do finančního období SZP 2014 – 2020. Byly upraveny tehdy platnými unijními právními předpisy, mezi něž patřilo nařízení (EU) č. 1307/2013(4) o přímých platbách a nařízení (EU) č. 1305/2013(5) o rozvoji venkova. Společná pravidla pro financování, řízení a sledování podpory v rámci SZP se řídila nařízením č. 1306/2013, zatímco nařízení č. 2988/95 stanoví obecná pravidla týkající se kontrol, správních opatření a sankcí postihujících nesrovnalosti za účelem ochrany finančních zájmů Unie ve všech oblastech unijního práva, čímž se vztahuje i na SZP(6).

9.        Správní orgán prvního stupně(7) v rámci správní kontroly zjistil, že společnost E. měla stejného zástupce jako společnost B., a sice polská společnost (dále jen „společnost B.“), která měla rovněž postavení zemědělského producenta a která podala žádost o poskytnutí plateb totožných s těmi, o něž požádala společnost E. Jediným společníkem společností E. a B. byla společnost N., další polská společnost (dále jen „společnost N.“).

10.      V průběhu řízení správní orgán prvního stupně zjistil, že mezi těmito třemi společnostmi, jakož i mezi osobami, které je založily a které byly mezi sebou spřízněny, existovalo propojení. V případě společností E. a B. svědčily o jejich propojení rovněž takové okolnosti, jako např. totožný způsob řízení nebo využívání služeb stejných subjektů (subjektů provádějících agrotechnické zásahy, zemědělských poradců, právníků). Uvedený orgán dospěl k závěru, že tyto dvě společnosti byly propojeny jak personálně, tak majetkově. Také mimo jiné uvedl, že tyto dvě společnosti byly založeny téměř ve stejné době, uzavřely mezi sebou pachtovní smlouvy a obě zahájily plnění agroenvironmentálně-klimatického závazku v roce 2015, a to v rámci stejného balíčku a varianty. Proto uvedený orgán vydal rozhodnutí, jimiž žádosti společnosti E. o poskytnutí plateb zamítl.

11.      Tato rozhodnutí byla v odvolacím řízení potvrzena rozhodnutím správního orgánu druhého stupně(8) ze dne 30. listopadu 2021.

12.      Jako další důkaz uvedený orgán předložil simulaci výpočtů pro každou z plateb, které by společnosti E., B. a N. získaly, kdyby podaly žádost jako jeden subjekt. Následně ji porovnal s výší plateb v případě, že by tyto tři společnosti žádaly o platby samostatně. Zjištěný rozdíl mezi těmito dvěma hodnotami činil 69 916,37 polských zlotých (PLN) (přibližně 16 445 eur). Uvedený orgán považoval tyto výpočty za důkaz existence výhody, která vyplývala z podmínek, které byly uměle vytvořeny s cílem získat neoprávněně vyšší platby.

13.      Podle uvedeného orgánu tedy společnosti E., B. a N. vytvořily svou strukturu uměle rozdělením jediného zemědělského podniku s cílem maximalizovat platby přijaté v rámci režimů podpory zemědělství EU, a tím se vyhnout degresivitě plateb založených na výměře.

14.      Společnost E. podala proti rozhodnutím správního orgánu druhého stupně žaloby k Vojvodskému správnímu soudu v Řešově (Wojewódzki Sąd Administracyjny w Rzeszowie, Polsko).

15.      Rozsudkem ze dne 7. dubna 2022 uvedený soud tyto žaloby zamítl. Podle jeho názoru společnost E. uměle vytvořila podmínky k získání co největších výhod z unijních podpor. Uvedený soud vztáhl tento závěr na veškeré platby, o něž společnost E. žádala.

16.      Společnost E. podala proti tomuto rozsudku kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (Naczelny Sąd Administracyjny), který je v projednávané věci předkládajícím soudem.

17.      Na podporu této kasační stížnosti společnost E. mimo jiné tvrdila, že nevytvořila umělé podmínky, a podpůrně tvrdila, že příslušná unijní právní úprava byla nesprávně vyložena v tom smyslu, že vytvoření umělých podmínek mělo mít za následek pouze snížení plateb o částku vyplývající z těchto umělých podmínek, a nikoli zamítnutí plateb v celém rozsahu.

18.      Předkládající soud sice shrnul judikaturu Soudního dvora týkající se posouzení uměle vytvořených podmínek(9), ale nepožaduje, aby mu Soudní dvůr poskytl k tomuto aspektu věci jakákoliv vodítka. Klade otázku pouze ohledně výkladu unijního práva z hlediska důsledků zjištění, že žadatel uměle vytvořil určité podmínky. Článek 4 odst. 3 nařízení č. 2988/95 stanoví, že důsledkem umělého vytvoření podmínek je to, že se „výhoda buď neudělí, nebo odejme“, zatímco článek 60 nařízení č. 1306/2013 stanoví, že „[se] neposkytne [...] žádná z výhod“ subjektům, které uměle vytvořily podmínky. Mezi účastníky řízení je sporné to, jakým způsobem musí být tato ustanovení vykládána, pokud jde o pojem „výhoda“.

19.      Předkládající soud uvádí, že zatímco zahrnutí formulace „žádná z výhod“ do článku 60 nařízení č. 1306/2013 by mohlo nasvědčovat tomu, že lze zamítnout poskytnutí platby v celé její výši, z článku 4 odst. 4 nařízení č. 2988/95, který uvádí, že opatření by neměla být považována za sankce, plyne, že zamítnutí poskytnutí platby by se mělo vztahovat pouze na částky získané za uměle vytvořených podmínek, a nikoli na celou částku podpory.

20.      Uvedený soud kromě toho poznamenává, že je možné přijmout buď přístup spočívající v neposkytnutí výhody, která by vznikla umělým vytvořením podmínek, nebo přístup spočívající v neposkytnutí podpory v celém rozsahu. Poukazuje na to, že v rozhodovací praxi soudů jednotlivých členských států existují rozdílné přístupy, přičemž některé, například polské soudy, přijaly posledně uvedený přístup – označovaný jako „sankční výklad“ – který vede k úplnému vyloučení osoby ze systému podpor, pokud je zjištěno, že došlo k umělému vytvoření podmínek, zatímco jiné, například německé soudy, dávají přednost prvně uvedenému přístupu – označovanému jako „korektivní výklad“ – podle něhož se nevyplatí pouze ta část platby, která je důsledkem uměle vytvořených podmínek. Tato rozdílná výkladová praxe může mít škodlivé důsledky pro polské zemědělce a ohrozit účinnost a jednotnost unijního práva.

21.      Za těchto okolností se Nejvyšší správní soud (Naczelny Sąd Administracyjny) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být pojem ‚výhoda‘ použitý v čl. 4 odst. 3 [nařízení č. 2988/95] a článku 60 [nařízení č. 1306/2013], vykládán v tom smyslu, že znamená neudělení nebo odejmutí celé platby stanovené v právních předpisech v odvětví zemědělství, anebo pouze té části platby, která je důsledkem vytvoření umělých podmínek?“

22.      Písemná vyjádření předložily Soudnímu dvoru společnost E., Polská republika, Italská republika, Portugalská republika, Rumunsko, jakož i Evropská komise.

23.      Dne 4. června 2026 se konalo jednání, na němž přednesly ústní vyjádření společnost E., veřejný ochránce práv (Rzecznik Praw Obywatelskich, Polsko), Polsko, Dánské království, Portugalsko a Komise.

IV.    Analýza

A.      K přípustnosti

24.      Polsko tvrdí, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná v projednávané věci je nepřípustná z důvodu, že předkládající soud nebyl řádně ustaven. Tato žádost byla předložena tříčlenným soudním kolegiem Nejvyššího správního soudu (Naczelny Sąd Administracyjny), přičemž jeden z jeho členů byl jmenován soudcem tohoto soudu v rámci řízení, do něhož byla zapojena KRS v jejím novém složení(10). Polsko se odvolává zejména na judikaturu Soudního dvora týkající se nesplnění požadavků EU vyplývajících z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny základních práv Evropské unie („Listina“) ze strany Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy, Polsko)(11). Má za to, že jelikož je institucionální postavení Nejvyššího správního soudu (Naczelny Sąd Administracyjny) podobné postavení Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy), platí stejné požadavky i pro posouzení zákonnosti složení Nejvyššího správního soudu (Naczelny Sąd Administracyjny).

25.      Podle mého názoru je třeba tuto námitku odmítnout.

26.      Jak jsem nedávno uvedla ve svém stanovisku ve věci Naski(12), Soudní dvůr konstatoval, že skutečnost, že byl soudce jmenován na základě návrhu KRS v novém složení nestačí sama o sobě k závěru, že byly porušeny požadavky vyplývající z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny. Je naopak nezbytné zohlednit všechny okolnosti související se jmenováním daného soudce. Kromě toho, ne každá vada v postupu jmenování vede k neplatnému složení soudu; relevantní jsou pouze pochybení, která mohou u jednotlivců vyvolat vážné a legitimní pochybnosti o tom, zda není uvedený soudce ovlivňován vnějšími faktory, zejména ze strany ostatních odvětví státní moci.

27.      Jak jsem rovněž podrobněji vysvětlila ve svém stanovisku ve věci Naski(13), určitá judikatura, na kterou se Polsko odvolává(14), se týká zvláštních okolností souvisejících s osobami jmenovanými soudci určitých kolegií Nejvyššího soudu, což vedlo Soudní dvůr k závěru, že domněnka, že vnitrostátní soud splňuje požadavky „soudu“ ve smyslu článku 267 SFEU, byla vyvrácena(15).

28.      V projednávané věci Polsko nepředložilo žádné specifické ani konkrétní důkazy, které by prokazovaly, že kterýkoli ze soudců kolegia předkládajícího soudu byl jmenován v rámci postupu, který by byl srovnatelný s okolnostmi vyplývajícími z uvedené judikatury. Polsko rovněž Soudnímu dvoru nedoložilo žádné konkrétní okolnosti týkající se dotčeného soudce, nýbrž se opíralo výlučně o skutečnost, že tento soudce byl jmenován na základě návrhu KRS v jejím novém složení.

29.      Mám tedy za to, že domněnka, podle níž je otázka předložena „soudem“ ve smyslu článku 267 SFEU, není v projednávané věci vyvrácena a žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.

B.      K věci samé

30.      Podstatou otázky předkládajícího soudu je, jak je třeba chápat pojem „výhoda“ použitý v čl. 4 odst. 3 nařízení č. 2988/95 a v článku 60 nařízení č. 1306/2013. Tento výklad je nezbytný k tomu, aby uvedený soud mohl rozhodnout, zda za okolností, kdy je prokázáno, že určitá osoba uměle vytvořila podmínky pro získání plateb na základě unijní právní úpravy v oblasti zemědělství, má být zamítnuta nebo odňata celá částka podpory, nebo pouze ta částka, která je důsledkem uměle vytvořených podmínek.

31.      Je třeba připomenout, že tato otázka se týká pouze důsledků zjištění uměle vytvořených podmínek, a nikoli posouzení, zda vůbec k umělému vytvoření podmínek došlo, a to i přesto, že společnost E. před předkládajícím soudem napadá i toto druhé zjištění. Otázka předložená Soudnímu dvoru tedy vychází z předpokladu, že bylo prokázáno, že podmínky byly vytvořeny uměle.

32.      Zúčastnění na řízení před Soudním dvorem zastávají v tomto ohledu dva odlišné postoje. Společnost E., veřejný ochránce práv, Dánsko, Rumunsko, jakož i Komise v podstatě tvrdí, že se pojem „výhoda“ vztahuje pouze na částku, která je důsledkem uměle vytvořených podmínek. Tento přístup budu označovat jako „korektivní výklad“. Naproti tomu Polsko, Itálie a Portugalsko tvrdí, že tento pojem se vztahuje na celou částku podpory, a tento přístup budu označovat jako „sankční výklad“.

33.       Zastánci korektivního i sankčního výkladu se opírají o znění, kontext a cíle týchž ustanovení, docházejí však k opačným závěrům.

34.      V tomto stanovisku nejprve uvedu protichůdné argumenty zúčastněných a uspořádám je podle obvyklých metod výkladu unijního práva, abych tak prokázala, že možné jsou oba výklady. Poté přednesu své rozhodnutí a vysvětlím, proč je podle mého názoru vhodnější korektivní výklad, zejména s přihlédnutím ke struktuře a cílům dotčené unijní právní úpravy.

1.      Shrnutí hlavních argumentů zúčastněných

a)      Ke znění

35.      Společnost E. tvrdí, že použití formulace „takové výhody“(16) v článku 60 nařízení č. 1306/2013 svědčí o tom, že mezi výhodou a vytvořením umělých podmínek musí existovat přímá souvislost, a tudíž má být zamítnuta nebo odňata pouze tato část platby.

36.      Polsko a Portugalsko naproti tomu tvrdí, že formulace „žádná z výhod“(17) uvedená v článku 60 nařízení č. 1306/2013 vylučuje možnost, že by bylo odkazováno pouze na tu část platby, jež je důsledkem uměle vytvořených podmínek. Tato formulace odkazuje na pojem „výhoda“, který spadá do širší kategorie „výhod stanovených v právních předpisech v odvětví zemědělství“. Definuje podporu, kterou lze získat, a proto by pojem „výhoda“ měl být ztotožněn s částkou podpory požadovanou osobou, která podmínky uměle vytvořila.

37.      Polsko dále tvrdí, že na základě doslovné analýzy čl. 4 odst. 3 nařízení č. 2988/95 znamená použití výrazu „výhoda“ v jednotném čísle to, že se tento pojem vztahuje na podporu jako celek; výraz „výhoda“ je obecným pojmem, který zahrnuje jakoukoli platbu, a proto by zúžení obsahu tohoto pojmu na nadměrnou částku představovalo výklad contra legem.

38.      Itálie tvrdí, že znění čl. 4 odst. 3 nařízení č. 2988/95 nerozlišuje mezi částečnou a celkovou získanou výhodou, na rozdíl od jiných ustanovení, jako jsou čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 4 odst. 2 uvedeného nařízení(18). Pokud tedy unijní normotvůrce zamýšlí odkazovat výlučně na část neoprávněně získané výhody, činí tak výslovně. Itálie kromě toho na základě systematického výkladu znění článku 4 nařízení č. 2988/95 dospěla k závěru, že omezení rozsahu odnětí výhody na to, co bylo získáno neoprávněně, je stanoveno pouze v odstavci 2 uvedeného článku, který opět odkazuje pouze na odstavec 1, což má za následek, že pojem „výhoda“ uvedený v odstavci 3 označuje celou částku obdržené podpory.

b)      Ke kontextu

39.      Pokud jde o bezprostřední kontext, a sice ostatní ustanovení unijních aktů, v nichž se nachází ustanovení, jejichž výklad je požadován, zúčastnění vycházejí bez ohledu na to, zda zastávají korektivní či sankční výklad, z rozlišení mezi správními opatřeními a sankcemi, avšak vyvozují z tohoto rozlišení odlišné závěry.

40.      Zastánci korektivního výkladu zdůrazňují, že čl. 4 odst. 3 nařízení č. 2988/95, který se týká správních opatření, jakož i článek 60 nařízení č. 1306/2013, jenž toto ustanovení provádí v rámci SZP, odjímají neoprávněně vyplacené částky a obnovují stav, který by existoval, kdyby nedošlo k umělému vytvoření podmínek. Pojem „výhoda“ obsažený v těchto ustanoveních se proto vztahuje pouze na tu část podpory, kterou zemědělec obdrží v důsledku uměle vytvořených podmínek, a nikoli na podporu, na niž by měl nárok, kdyby tyto podmínky neexistovaly, neboť to by znamenalo sankcionování této osoby.

41.      Jak společnost E. a veřejný ochránce práv zdůraznili na jednání, tato ustanovení, která se týkají správních opatření, nemohou sama o sobě sloužit jako právní základ pro ukládání sankcí zemědělcům ze strany členských států. Komise má za to, že pokud právní řád členského státu neobsahuje žádné ustanovení upravující otázku ukládání sankcí, nelze tuto mezeru v právní úpravě napravovat rozšířeným výkladem článku 60 nařízení č. 1306/2013. Dánsko a Komise se domnívají, že dotčená ustanovení musí být uplatňována jednotně ve všech členských státech, přičemž pokud členské státy chtějí jít dále a ukládat sankce, mohou v této fázi mezi nimi existovat rozdíly.

42.      Naopak zastánci „sankčního výkladu“ nepovažují zamítnutí celé částky podpory nebo její odnětí za sankci. V tomto ohledu by pojem „sankční výklad“ mohl být ve skutečnosti pro tento přístup nesprávným označením; jelikož jej však používají všichni účastníci tohoto řízení, budu jej užívat i nadále.

43.      Polsko je toho názoru, že rozlišení mezi správními opatřeními a sankcemi v nařízení č. 2988/95 ve skutečnosti svědčí o tom, že úplné vynětí z nároku na výhodu není sankčním opatřením vůči příjemci, ale aktem obnovení legality; jedná se o pouhé odstranění hospodářských důsledků neoprávněné platby. Nadto mohou členské státy i nadále ukládat sankce.

44.      Z pohledu Itálie však vytvoření umělých podmínek představuje úmyslné jednání, které se vyznačuje klamáním, a tudíž představuje úmyslnou nesrovnalost ve smyslu článku 5 nařízení č. 2988/95, který je proveden v článku 60 nařízení č. 1306/2013. Jednotlivé aspekty nečestného jednání žadatele nelze rozdělit z kvantitativního hlediska, neboť uměle vytvořené podmínky narušují vztah důvěry mezi orgánem udělujícím výhodu a osobou, která ji má získat. Podpora proto musí být zamítnuta nebo odňata v celém rozsahu.

c)      K cílům

45.      Společnost E., Dánsko, Rumunsko, jakož i Komise tvrdí, že v souladu s cíli dotčených ustanovení je korektivní výklad, zatímco Polsko a Portugalsko uvádí, že s těmito cíli je v souladu sankční výklad.

46.      V této souvislosti společnost E. tvrdí, že cílem SZP je podpora zemědělců, kteří se zabývají skutečnou zemědělskou činností. V souladu s tímto cílem získají zemědělci, jestliže bude zamítnuta nebo odňata pouze část podpory spjatá s umělými podmínkami, podporu, na kterou mají nárok; v opačném případě by zemědělec nedostal žádnou podporu, přestože by skutečně vykonával zemědělskou činnost. Nadto se odvolává na zásadu ne bis in idem a zásadu proporcionality, neboť výklad ustanovení, který je založen na navrácení platby, zamezuje riziku dvojího uložení sankčního opatření vůči stejnému subjektu a vyloučení z platebních režimů bez ohledu na výši získané výhody je nepřiměřené a poškozuje zemědělce.

47.      Komise se odvolává na ochranu finančních zájmů EU jakožto cíle dotčených ustanovení. Tyto zájmy jsou chráněny snížením přiznané částky na základě odečtení částky, která byla získána neoprávněně.

48.      Podle názoru Dánska je zamítnutí nebo odnětí pouze té podpory, kterou zemědělec získal v důsledku uměle vytvořených podmínek, řešením, které umožňuje dosáhnout spravedlivé rovnováhy mezi cíli SZP a ochranou finančních zájmů EU.

49.      Polsko se ztotožňuje s tím, že cílem dotčených ustanovení je zajistit účinné provádění SZP a chránit finanční zájmy EU. Těchto cílů by však nebylo dosaženo, pokud by se připustilo, že i přes vytvoření umělých podmínek by mohla být část podpory získána, neboť takový přístup by nepodporoval řádné a účinné využívání finančních prostředků Unie. Je třeba zohlednit článek 325 SFEU a čl. 4 odst. 3 SEU, podle nichž jsou členské státy povinny zavádět režimy podpory a přijímat konkrétní opatření k boji proti zneužívání.

50.      Kromě toho má Polsko za to, že zamítnutí nebo odnětí celé částky podpory nelze chápat tak, že zemědělec je zbaven svého nároku. Nárok na podporu nikdy neexistoval, jelikož žadatel, který podporu získal na základě uměle vytvořených podmínek, nesplňoval hmotněprávní podmínky, a proto je platba v celém rozsahu neoprávněná. V tomto smyslu je zamítnutí nebo odnětí platby v celém rozsahu přiměřené, protože zcela neutralizuje důsledky vytvoření umělých podmínek; je vhodné, jelikož přímo odstraňuje následky vytvoření takových podmínek; a neexistují žádná méně přísná opatření, která by byla stejně účinná, neboť vrácení pouze nadměrné částky by ponechalo část důsledků plynoucích z obcházení právní úpravy nedotčenou.

51.      Z pohledu Portugalska je úplné vyloučení podpory v souladu s cíli účinnosti a odrazujícího účinku, které musí správní opatření sledovat, aby byla zajištěna ochrana finančních zájmů EU v souladu s čl. 2 odst. 1 druhou větou nařízení č. 2988/95.

d)      K historii vzniku právní úpravy

52.      Argumenty týkající se historie vzniku právní úpravy předložilo pouze Polsko. Poukazuje na skutečnost, že doložky o obcházení podobné doložce uvedené v článku 60 nařízení č. 1306/2013 byly obsaženy v předchozích unijních nařízeních v oblasti SZP, která již stanovila, že osobám, u nichž bylo zjištěno, že uměle vytvořily určité podmínky, nebude poskytnuta žádná výhoda. Ačkoli článek 60 nařízení č. 1306/2013 přímo neodkazuje na neudělení nebo odnětí jakýchkoli plateb, legislativní historie nenaznačuje, že by toto řešení mělo být vyloučeno. Je proto obtížné mít za to, že záměrem unijního normotvůrce bylo omezit uplatnění úplného vyloučení podpory v případě obcházení použitelné právní úpravy.

53.      Podle mého názoru polská argumentace, která je založená na historii vzniku právní úpravy, nepodporuje sankční ani korektivní výklad, neboť nic nenasvědčuje tomu, že by předchozí ustanovení podobná ustanovení obsaženému v článku 60 nařízení č. 1306/2013 měla být vykládána v souladu s jedním či druhým řešením(19). Jinými slovy, dotčená ustanovení byla stejně nejednoznačná jako ustanovení článku 60 nařízení č. č. 1306/2013(20).

2.      Navrhovaný výklad

54.      Vzhledem k tomu, že nařízení č. 2988/95 ani nařízení č. 1306/2013 neobsahují žádné vysvětlení k pojmu „výhoda“, nelze pouze na základě jejich znění dospět k závěru, zda se tento pojem vztahuje na celou částku podpory, nebo pouze na tu částku, která je důsledkem uměle vytvořených podmínek.

55.      Budeme-li totiž posuzovat znění dotčených ustanovení samostatně, lze přijmout jak korektivní, tak sankční výklad. Jak jsem již uvedla v předchozích stanoviscích, ve většině případů není možné pochopit smysl ustanovení unijního práva pouze na základě použitých výrazů. V takových případech nelze znění těchto ustanovení oddělit od jejich kontextu a cílů(21).

56.      Připomínám, že projednávaná věc se týká podpory v rámci SZP. Jak bylo Soudnímu dvoru uvedeno, vychází z toho, že zemědělské podniky společností E., B. a N. byly uměle rozděleny za účelem získání vyšší platby, než na jakou by měly nárok, pokud by podaly žádost jako jeden subjekt. Nicméně s výhradou ověření předkládajícím soudem podle všeho v projednávané věci není sporné, že společnost E. vykonávala zemědělskou činnost v období, na které měla být podpora poskytnuta. Jeví se tedy, že společnost E. by měla nárok na podporu, avšak výše této podpory by byla nižší v důsledku systému degresivních plateb zavedeného za účelem zvýhodnění menších podniků.

57.      Za těchto okolností je přímo relevantním ustanovením, na jehož základě by předkládající soud měl rozhodnout, zda má být zamítnuta celá částka podpory, nebo pouze její nadměrná část, doložka o obcházení obsažená v článku 60 nařízení č. 1306/2013. Předkládající soud musí pro rozhodnutí sporu, který mu byl předložen, pochopit význam pojmu „výhoda“ uvedeného v tomto ustanovení.

58.      Článek 60 nařízení č. 1306/2013 je součástí hlavy V tohoto nařízení nadepsané „Kontrolní systémy a sankce“. Jak vyplývá z článku 58, prvního ustanovení obsaženého v této hlavě, tyto kontrolní systémy a sankce, které musí členské státy zavést, slouží k ochraně finančních zájmů EU. Relevantním kontextem pro výklad ustanovení obsažených v této hlavě je tudíž nařízení č. 2988/95, které představuje obecný právní předpis, jehož cílem je ochrana finančních zájmů EU ve všech oblastech spadajících do rozpočtu EU, včetně SZP.

59.      To potvrzuje bod 39 odůvodnění nařízení č. 1306/2013, který uvádí: „Aby byly chráněny finanční zájmy rozpočtu EU, měly by členské státy přijmout opatření s cílem ověřit, že operace financované z fondů opravdu probíhají a jsou řádně prováděny. Členské státy by rovněž měly předcházet veškerým nesrovnalostem nebo nesplnění povinností ze strany příjemců a tyto nesrovnalosti a nesplnění povinností odhalovat a účinně je řešit. Za tímto účelem by se mělo použít [nařízení č. 2988/95]. [...]“(22).

60.      Soudní dvůr již vyložil článek 4 nařízení č. 2988/95 tak, že obsahuje správní opatření, jejichž účelem je ochrana příjmů a výdajů rozpočtu EU. V tomto ohledu Soudní dvůr rozlišil mezi správními opatřeními a sankcemi. Takový závěr vskutku vyplývá z čl. 4 odst. 4 nařízení č. 2988/95, podle něhož „[o]patření uvedená v tomto článku nejsou považována za sankce.“

61.      Výše uvedené potvrzuje judikatura, v níž Soudní dvůr důsledně zastává názor, že „povinnost vrátit vyplacené náhrady není sankcí, pro kterou by byl nutný jasný a jednoznačný právní základ, nýbrž pouze důsledkem zjištění, že podmínky vyžadované pro získání výhody plynoucí z [unijní] právní úpravy [...] byly vytvořeny uměle, čímž se vyplacené náhrady staly neoprávněnými platbami a byla odůvodněna povinnost je vrátit.“(23)

62.      Na tomto základě Soudní dvůr ve věci Cimmino a další(24) uvedl, že dovozce, který uměle vytvořil situaci, jež mu umožnila neoprávněně získat zvýhodněnou celní sazbu na dovoz banánů, měl povinnost uhradit příslušné clo za dotyčné produkty, aniž by byly dotčeny případné sankce stanovené vnitrostátní právní úpravou.

63.      Stručně řečeno, nařízení č. 2988/95 tak rozlišuje mezi správními opatřeními a sankcemi, přičemž první z nich jsou uvedena v článku 4 a druhé v článku 5 tohoto nařízení, přičemž z judikatury jasně vyplývá, že správní opatření slouží k ochraně rozpočtu EU, a nikoli k potrestání osob, které obcházejí unijní právní úpravu. Budu-li citovat generální advokátku E. Sharpston, „tato opatření se týkají konkrétních částek, které měly být, ale nebyly zaplaceny do rozpočtu EU, nebo které byly neprávem z tohoto rozpočtu vyplaceny“(25), nebo, jako je tomu v projednávané věci, které by neměly být vyplaceny z rozpočtu EU.

64.      Všichni zúčastnění, s výjimkou Itálie(26), se shodují na tom, že článek 60 nařízení č. 1306/2013 nepředstavuje sankci, nýbrž správní opatření, jímž se v rámci SZP provádí článek 4 nařízení č. 2988/95.

65.      Jak v podstatě uvedla Komise, struktura nařízení č. 1306/2013 , které obsahuje pravidla týkající se správních opatření v článku 60 a (částečně) v článku 63 a pravidla týkající se správních sankcí (částečně) v článku 63 a článku 64, odráží rozdíly, které existují v nařízení č. 2988/95, pokud jde o jeho články 4 a 5.

66.      Na rozdíl od zastánců korektivního výkladu se Polsko, jež souhlasí s tím, že se článek 60 nařízení č. 1306/2013 týká správních opatření, a nikoli sankcí, nedomnívá, že by zamítnutí nebo odnětí celé částky podpory představovalo sankci. Uvedený členský stát spolu s Portugalskem tvrdí, že pokud by byla zamítnuta nebo odňata pouze nadměrná část podpory, zbavilo by to dotčené ustanovení jakéhokoli odrazujícího účinku, což by mohlo oslabit systém ochrany finančních zájmů EU.

67.      Tento argument založený na odrazujícím účinku se však týká sankcí, a nikoli správních opatření. Narozdíl od tvrzení Portugalska, že skutečnost, že čl. 2 odst. 1 nařízení č. 2988/95 stanoví, že „[k]ontroly a správní opatření a sankce“ musí být „účinné, přiměřené a odrazující“, tuto tezi nevyvrací, neboť uvedená formulace vyjadřuje obecné zásady režimu zavedeného tímto nařízením v hlavě I, zatímco rozlišení mezi opatřeními a sankcemi je zavedeno později v hlavě II uvedeného nařízení.

68.      Lze dodat, že článek 62 nařízení 2021/2116, který mezitím nahradil článek 60 nařízení č. 1306/2013 , stanoví: „Aniž jsou dotčena zvláštní ustanovení práva Unie, členské státy přijmou účinná a přiměřená opatření, aby se zabránilo obcházení ustanovení práva Unie, a zejména pak zajistí, aby se žádná z výhod stanovených v právních předpisech v oblasti zemědělství neposkytla fyzické nebo právnické osobě, v souvislosti s nimiž se zjistí, že podmínky nezbytné pro získání těchto výhod byly vytvořeny uměle v rozporu s cíli uvedených právních předpisů.“(27)

69.      Vzhledem k tomu, že v tomto novém ustanovení je použita spojka „a“, je tím podle všeho potvrzeno, že preventivní opatření jsou skutečně nezbytná, avšak liší se od správních opatření, která jsou zaměřena na odstranění následků zneužití, pokud k němu dojde.

70.      Navíc na rozdíl od argumentů předložených Polskem, k dosažení cíle správních opatření není nutné zamítnout nebo odejmout celou částku podpory, ale pouze tu částku, která by z rozpočtu EU neměla být vyplacena nebo která byla vyplacena neoprávněně.

71.      Chce-li členský stát jít dále a odejmout vyšší částku, musí tak učinit na základě samostatného právního základu a nemůže se dovolávat čl. 4 odst. 3 nařízení č. 2988/95 ani článku 60 nařízení č. 1306/2013.

72.      Bez takového jasného právního základu pro uložení sankce by došlo k porušení zásady legality. Soudní dvůr měl totiž za to, že zamítnutí nebo odnětí neoprávněné platby, která byla získána na základě zneužití unijní právní úpravy, není v rozporu se zásadou legality(28). Zamítnutí částky v celém rozsahu by však v případě, že by zemědělec měl nárok na určitou podporu v rámci SZP, vedlo k jeho sankcionování.

73.      V tomto ohledu se jeví, že mezi situací v Portugalsku a situací v Polsku existuje významný rozdíl. Portugalsko na jednání uvedlo, že v rámci jeho právního řádu byly přijaty vnitrostátní právní předpisy, které výslovně stanoví, že příjemcům není poskytována žádná platba, pokud uměle vytvořili podmínky pro získání výhod. Jak nicméně zdůraznil veřejný ochránce práv a jak potvrdilo Polsko, v polském právním řádu žádná taková právní úprava není obsažena.

74.      Výklad čl. 4 odst. 3 nařízení č. 2988/95 a článku 60 nařízení č. 1306/2013 v tom smyslu, že samy o sobě umožňují členskému státu zamítnout celou částku podpory, by byl v rozporu se zásadou nulla poena sine lege, neboť uložení sankcí si vyžaduje jasný právní základ, který ve vztahu k adresátům předem stanoví, že určité chování bude mít za následek sankci.

75.      Kromě toho takový výklad není nezbytný k zajištění účinnosti správních opatření, jejichž účelem je ochrana finančních zájmů EU, a nikoli sankcionování zneužívání. Finanční zájmy EU jsou chráněny již tím, že je zamítnuta nebo odňata pouze ta částka podpory, která je spjata s uměle vytvořenými podmínkami.

76.      Jak navíc uvedlo Dánsko, navrhované řešení je rovněž v souladu s cíli SZP. Jedním z těchto cílů je poskytovat podporu zemědělcům, kteří vykonávají skutečnou zemědělskou činnost. Posouzení, zda tomu tak je, závisí, jak uvedla společnost E., Dánsko a Rumunsko, na okolnostech konkrétní věci. Pokud by zemědělec, který podporu získal, nevykonával zemědělskou činnost, odůvodňovalo by to zamítnutí nebo odnětí celé částky podpory. Jestliže však zemědělec vykonával činnosti, na které mu byla podpora poskytnuta, bylo by v rozporu s tímto cílem SZP odejmout mu podporu na tyto činnosti.

77.      Mám tedy za to, že Soudní dvůr by měl přijmout výklad pojmu „výhoda“ uvedeného v čl. 4 odst. 3 nařízení č. 2988/95 a v článku 60 nařízení č. 1306/2013 v tom smyslu, že vyžaduje zamítnutí nebo odnětí pouze té částky podpory, která byla neoprávněná, jelikož byla důsledkem uměle vytvořených podmínek, a nikoli celé částky podpory, a to za předpokladu, že byla vykonávána zemědělská činnost. Tento výklad by umožnil nejlépe sladit cíle SZP s ochranou finančních zájmů EU.

78.      Zbývá ještě posoudit některé praktické argumenty předložené zastánci sankčního výkladu.

79.      Polsko tvrdí, že výklad, podle něhož by měla být zamítnuta či odňata pouze nadměrná část podpory, by vedl ke svévoli a nepředvídatelnosti, neboť orgány by musely vytvářet hypotetické scénáře pro výpočet, na jakou částku by měl zemědělec nárok a jaká částka by měla být zamítnuta či odňata. Uvedený členský stát na jednání zdůraznil, že provádění takových posouzení je spojeno se značnými obtížemi.

80.      Portugalsko tvrdí, že určení situací s uměle vytvořenými podmínkami s sebou nese vysoké administrativní náklady, jelikož vyžaduje, aby orgány nahradily nesprávnou žádost o podporu žádostí správnou.

81.      I kdybych tyto argumenty shledala relevantními, takové praktické obtíže by se nezdály být nepřekonatelné. Projednávaná věc dokazuje, že je možné provést nezbytné výpočty (viz bod 12 tohoto stanoviska).

82.      Jak uvedla Komise, potenciální zátěž kladená na orgány by nebyla nadměrná, pokud by bylo vyžadováno pouze přiměřené úsilí. Příslušná posouzení jsou nadto obvykle již prováděna v rámci šetření existence uměle vytvořených podmínek.

83.      V situacích, kdy není možné provést nezbytné výpočty, se však jeví, že judikatura podporuje názor, že zamítnutí nebo odnětí celé částky podpory je odůvodněné(29).

84.      Argumenty založené na praktických obtížích se proto nejeví být dostatečně pádnými důvody, které by bránily přijmout navrhovaný výklad.

V.      Závěry

85.      S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku položenou Nejvyšším správním soudem (Naczelny Sąd Administracyjny, Polsko) takto:

„Pojem ‚výhoda‘ použitý v ustanoveních čl. 4 odst. 3 nařízení Rady (ES, Euratom) č. 2988/95 ze dne 18. prosince 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství a článku 60 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013 ze dne 17. prosince 2013 o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 352/78, (ES) č. 165/94, (ES) č. 2799/98, (ES) č. 814/2000, (ES) č. 1290/2005 a (ES) č. 485/2008

musí být vykládán v tom smyslu, že by měla být zamítnuta nebo odňata pouze ta částka podpory, která je důsledkem vytvoření umělých podmínek.“


1      Původní jazyk: angličtina.


2      Nařízení Rady ze dne 18. října 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství (Úř. věst. 1995, L 312, s. 1; Zvl. vyd. 01/01, s. 340“).


3      Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 17. prosince 2013 o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 352/78, (ES) č. 165/94, (ES) č. 2799/98, (ES) č. 814/2000, (ES) č. 1290/2005 a (ES) č. 485/2008 (Úř. věst. 2013, L 347, s. 549“). Toto nařízení bylo nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/2116 ze dne 2. prosince 2021 o financování, řízení a monitorování společné zemědělské politiky a zrušení nařízení (EU) č. 1306/2013 (Úř. věst. 2021, L 435, s. 187).


4      Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 17. prosince 2013, kterým se stanoví pravidla pro přímé platby zemědělcům v režimech podpory v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zrušují nařízení Rady (ES) č. 637/2008 a nařízení Rady (ES) č. 73/2009 (Úř. věst. 2013, L 347, s. 608). Toto nařízení bylo nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/2115 ze dne 2. prosince 2021, kterým se stanoví pravidla podpory pro strategické plány, jež mají být vypracovány členskými státy v rámci společné zemědělské politiky (strategické plány SZP) a financovány Evropským zemědělským záručním fondem (EZZF) a Evropským zemědělským fondem pro rozvoj venkova (EZFRV), a kterým se zrušují nařízení (EU) č. 1305/2013 a (EU) č. 1307/2013 (Úř. věst. 2021, L 435, s. 1).


5      Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 17. prosince 2013 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1698/2005 (Úř. věst. 2013, L 347, s. 487). I toto nařízení bylo nahrazeno nařízením 2021/2115.


6      Viz zejména čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 1, jakož i body 3, 9 a 13 odůvodnění nařízení č. 2988/95.


7      Vedoucí okresního pracoviště Agentury pro restrukturalizaci a modernizaci zemědělství (Kierownik Biura Powiatowego Agencji Restrukturyzacji i Modernizacji Rolnictwa, Polsko; dále jen „správní orgán prvního stupně“).


8      Ředitel Podkarpatské regionální pobočky Agentury pro restrukturalizaci a modernizaci zemědělství v Řešově (Dyrektor Podkarpackiego Oddziału Regionalnego Agencji Restrukturyzacji i Modernizacji Rolnictwa w Rzeszowie, Polsko; dále jen „správní orgán druhého stupně“).


9      Předkládající soud zohlednil judikaturu Soudního dvora, podle níž zneužívající praktika vyžaduje dva podstatné prvky: zaprvé souhrn objektivních skutečností, ze kterých vyplývá, že i přes formální dodržení podmínek stanovených relevantní právní úpravou nebyl dosažen cíl sledovaný touto právní úpravou, a zadruhé subjektivní prvek spočívající v záměru získat výhodu vyplývající z unijní právní úpravy tím, že jsou uměle vytvořeny podmínky vyžadované pro její získání. Zmiňuje zejména rozsudky ze dne 12. září 2013, Slančeva sila (C‑434/12, EU:C:2013:546), a ze dne 7. dubna 2022, Avio Lucos (C‑176/20, EU:C:2022:274).


10      Národní rada soudnictví (Krajowa Rada Sądownictwa, Polsko; dále jen „KRS“).


11      Polsko odkazuje na rozsudky ze dne 21. prosince 2023, Krajowa Rada Sądownictwa (Setrvání soudce ve funkci) (C‑718/21, EU:C:2023:1015), a ze dne 4. září 2025, AW „T“ (C‑225/22, EU:C:2025:649), jakož i na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ze dne 8. listopadu 2021, Dolińska-Ficek a Ozimek v. Polsko (CE:ECHR:2021:1108JUD004986819).


12      Viz mé stanovisko ve věci Naski (C‑273/24, EU:C:2026:609, zejména body 36 až 38), v němž odkazuji na rozsudky ze dne 26. března 2020, Přezkum Simpson v. Rada a HG v. Komise (C‑542/18 RX-II a C‑543/18 RX-II, EU:C:2020:232), a ze dne 24. března 2026, Rzecznik Praw Obywatelskich (Vyloučení soudce obecného soudu) (C‑521/21, EU:C:2026:242). Viz také nedávné rozsudky ze dne 16. července 2026, Gekus (C‑748/23, EU:C:2026:594, zejména body 35 až 37), a ze dne 16. července 2026, Rzecznik Dyscyplinarny Sądu Najwyższego (C‑96/24, C‑103/24 a C‑112/24, EU:C:2026:595, zejména body 52 až 54).


13      Viz mé stanovisko ve věci Naski (C‑273/24, EU:C:2026:609, zejména body 39 až 42).


14      Konkrétně rozsudek ze dne 21. prosince 2023, Krajowa Rada Sądownictwa (Setrvání soudce ve funkci) (C‑718/21, EU:C:2023:1015), a rozsudek ESLP ze dne 8. listopadu 2021, Dolińska-Ficek a Ozimek v. Polsko (CE:ECHR:2021:1108JUD004986819).


15      Mezi tyto okolnosti patřilo jmenování osob do funkce soudců Nejvyššího soudu prezidentem republiky navzdory rozhodnutí příslušného polského soudu s odkladným účinkem usnesení KRS a skutečnost, že ESLP i Nejvyšší správní soud (Naczelny Sąd Administracyjny) shledaly konkrétní postupy jmenování týkající se určitých osob v rozporu s požadavky na nezávislost.


16      Kurzivou zvýraznila autorka stanoviska.


17      Kurzivou zvýraznila autorka stanoviska.


18      Je však třeba poznamenat, že znění čl. 4 odst. 2 nařízení č. 2988/95 v italštině se liší od ostatních jazykových znění, neboť odkazuje na odnětí „neoprávněně získané výhody“, zatímco ostatní jazyková znění odkazují na „získanou výhodu“.


19      Polsko v této souvislosti odkazuje v podstatě na: (1) článek 193 nařízení Rady (ES) č. 1234/2007 ze dne 22. října 2007, kterým se stanoví společná organizace zemědělských trhů a zvláštní ustanovení pro některé zemědělské produkty („jednotné nařízení o společné organizaci trhů“) (Úř. věst. 2007, L 299, s. 1); (2) článek 30 nařízení Rady (ES) č. 73/2009 ze dne 19. ledna 2009 , kterým se stanoví společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zavádějí některé režimy podpor pro zemědělce a kterým se mění nařízení (ES) č. 1290/2005, (ES) č. 247/2006, (ES) č. 378/2007 a zrušuje nařízení (ES) č. 1782/2003 (Úř. věst. 2009, L 30, s. 16); (3) čl. 4 odst. 8 nařízení Komise (EU) č. 65/2011 ze dne 27. ledna 2011, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1698/2005, pokud jde o provádění kontrolních postupů a podmíněnosti s ohledem na opatření na podporu rozvoje venkova (Úř. věst. 2011, L 25, s. 8); a (4) článek 145 prováděcího nařízení Komise (EU) č. 543/2011 ze dne 7. června 2011, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1234/2007 pro odvětví ovoce a zeleniny a odvětví výrobků z ovoce a zeleniny (Úř. věst. 2011, L 157, s. 1).


20      Tak je tomu i v případě jiných aktů Unie. Viz například článek 7 nařízení Rady (ES) č. 1259/1999 ze dne 17. května 1999, kterým se stanoví společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky (Úř. věst. 1999, L 160, s. 113; Zvl. vyd. 03/25, s. 424); nebo článek 29 nařízení Rady (ES) č. 1782/2003 ze dne 29. září 2003, kterým se stanoví společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zavádějí některé režimy podpor pro zemědělce a kterým se mění nařízení (EHS) č. 2019/93, (ES) č. 1452/2001, (ES) č. 1453/2001, (ES) č. 1454/2001, (ES) č. 1868/94, (ES) č. 1251/1999, (ES) č. 1254/1999, (ES) č. 1673/2000, (EHS) č. 2358/71 a (ES) č. 2529/2001 (Úř. věst. 2003, L 270, s. 1; Zvl. vyd. 03/40, s. 269).


21      V tomto ohledu viz má stanoviska ve věci Rigall Arteria Management (C‑64/21, EU:C:2022:453, bod 43) a ve věci G. K. a další (Úřad evropského veřejného žalobce) (C‑281/22, EU:C:2023:510, bod 33).


22      V tomto smyslu Soudní dvůr uvedl, že ustanovení nařízení č. 1306/2013 je třeba vykládat v souladu s obecnými pravidly nařízení č. 2988/95. Viz rozsudek ze dne 29. února 2024, Eesti Vabariik (Põllumajanduse Registrite ja Informatsiooni Amet) (C‑437/22, EU:C:2024:176, bod 51).


23      Soudní dvůr toto poprvé konstatoval v rozsudku ze dne 14. prosince 2000 ve věci Emsland-Stärke (C‑110/99, EU:C:2000:695, bod 56) (kurzivou zvýraznila autorka stanoviska), která se týkala zneužívajících praktik v souvislosti s vývozními náhradami v rámci SZP, ale článek 4 odst. 3 nařízení č. 2988/95 zde nebyl použitelný ratione temporis. Soudní dvůr totéž zopakoval ve své pozdější judikatuře, v níž se uvedené nařízení použilo. Viz například rozsudky ze dne 4. června 2009, Pometon (C‑158/08, EU:C:2009:349, bod 28); ze dne 9. července 2015, Cimmino a další (C‑607/13, EU:C:2015:448, bod 73); a ze dne 4. října 2024, Komise v. PB (C‑721/22 P, EU:C:2024:836, bod 46).


24      Rozsudek ze dne 9. července 2015 (C‑607/13, EU:C:2015:448, bod 75).


25      Stanovisko generální advokátky E. Sharpston ve věci Cimmino a další (C‑607/13, EU:C:2015:67, bod 112).


26      Itálie tvrdí, že článek 60 nařízení č. 1306/2013 provádí článek 5 nařízení č. 2988/95. Viz bod 44 tohoto stanoviska.


27      Kurzivou zvýraznila autorka stanoviska.


28      Viz například rozsudek ze dne 4. června 2009, Pometon (C‑158/08, EU:C:2009:349, bod 28 a citovaná judikatura).


29      V tomto ohledu Komise odkazuje na rozsudek ze dne 13. prosince 2012, FranceAgriMer (C‑670/11, EU:C:2012:807), který se týká čl. 4 odst. 1 nařízení č. 2988/95 a v němž Soudní dvůr konstatoval, že vnitrostátní orgány mohly požadovat vrácení celé částky, protože nebylo možné samostatně určit část výhody.