I.

Úvod

1.

Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká smlouvy o mezinárodní přepravě zboží uzavřené mezi spotřebitelem a obchodníkem. Předmětem uvedené smlouvy byla přeprava několika osobních věcí zmíněného spotřebitele z Norska do Litvy.

2.

Při vstupu do Unie byl v rámci dopravy dotčeného zboží zaměstnanec uvedeného obchodníka zastaven švédskými celními orgány a informován o tom, že dopravované zboží podléhá clu. Po zaplacení cla požádal obchodník spotřebitele o úhradu zaplacené částky. Spotřebitel však částku dlužnou z titulu cla odmítl uhradit s odůvodněním, že obchodník porušil svou předsmluvní informační povinnost, a to tím, že ho neinformoval o příslušných celních režimech použitelných na přepravu zboží.

3.

Směrnice 2011/83/EU (dále jen „směrnice o právech spotřebitelů“ ( 2 )) stanoví požadavky týkající se informací, které musí obchodníci poskytnout spotřebitelům před uzavřením smlouvy, aby byla nastolena správná rovnováha mezi vysokou úrovní ochrany spotřebitele a konkurenceschopností podniků ( 3 ). Rozsah uvedené informační povinnosti v ní však není výslovně vymezen; přesněji řečeno, ze znění příslušného ujednání nevyplývá zcela jasně, jak daleko až musí obchodníci – kteří poskytují službu mezinárodní přepravy zboží – zajít, aby uvedenou povinnost splnili.

4.

Vzhledem k této nejasnosti žádá Lietuvos Aukščiausiasis Teismas (Nejvyšší soud Litvy), který je předkládajícím soudem v projednávané věci, Soudní dvůr o výklad čl. 5 odst. 1 směrnice o právech spotřebitelů, a sice o odpověď na otázku, zda je uvedené ustanovení nutno vykládat v tom smyslu, že obchodník, který spotřebiteli poskytuje službu mezinárodní přepravy, je povinen tohoto spotřebitele informovat o celních režimech vztahujících se na dotčenou přepravu.

II.

Skutkový stav v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem

5.

Žalobce v původním řízení, D. V. (odesílatel zboží a spotřebitel), uzavřel s žalovaným, „Kigas“ MB (dále jen „Kigas“), telefonicky ústní smlouvu o přepravě zboží.

6.

Podle uvedené smlouvy se malé partnerství Kigas zavázalo přepravit zboží ve vlastnictví žalobce, a sice dva motocykly, čtyřkolku, dvě pračky a dvě sušičky, z Norska do Litvy za cenu 450 eur. Smluvní strany nepodepsaly písemnou smlouvu o přepravě ani nevystavily nákladní list obsahující podrobnosti přepravy.

7.

Žalobce předal zboží žalovanému v Norsku dne 16. června 2020. Podle svědecké výpovědi se zaměstnanec žalovaného při předání zboží žalobce dotázal, zda je nezbytné zastavovat na celnici, avšak žalobce mu vysvětlil, že zboží je přepravováno pro něj osobně.

8.

Dne 17. června 2020 byl zaměstnanec žalovaného při provádění přepravy zastaven na hranici mezi Norskem a Švédskem, kde bylo po kontrole provedené úředníky celního orgánu rozhodnuto, že dotčené zboží musí být deklarováno celním orgánům při vstupu do Unie. Téhož dne bylo vystaveno celní prohlášení, kterým byla uložena povinnost zaplatit z dopravovaného zboží clo ve výši 40 899 korun (SEK) (3 890,59 eura); žalovaný toto clo zaplatil.

9.

Dne 18. června 2020 vystavil žalovaný žalobci fakturu na částku 4 340,59 eura (450 eur za přepravu a 3 890,59 eura z titulu cla uvaleného na zboží švédskými celními orgány).

10.

Dopravce dodal dne 20. června 2020 na sjednané místo v Litvě veškeré zboží s výjimkou jednoho z motocyklů žalobce. Žalovaný následně žalobce informoval, že zadržený motocykl bude předán po zaplacení faktury.

11.

V návaznosti na výše uvedené skutečnosti podal žalobce proti žalovanému žalobu ke Kauno apylinkės teismas (Okresní soud v Kaunasu, Litva), v níž se domáhal toho, aby soud: i) určil, že faktura ze dne 18. června 2020 vystavená žalovaným je neopodstatněná, čímž bude uznáno, že žalobce není povinen platit clo uvedené na faktuře, a uložil žalovanému, aby vystavil novou fakturu znějící pouze na úplatu za služby ve výši 450 eur; ii) uložil žalovanému, aby žalobci ihned vrátil zadržovaný motocykl.

12.

Žalovaný podal u dotčeného soudu vzájemnou žalobu, kterou se domáhal toho, aby soud: 1) uložil žalobci povinnost zaplatit 450 eur za přepravu zboží; 2) přiznal žalovanému náhradu škody ve výši 3 876,76 eura.

13.

Před zmíněným soudem žalobce tvrdil, že žalovaný nesplnil svou povinnost podle článku 5 směrnice o právech spotřebitelů, a sice povinnost poskytnout žalobci nezbytné informace před uzavřením smlouvy.

14.

Uvedené ustanovení upravuje povinnost poskytnout informace ve vztahu ke smlouvám jiným, než jsou smlouvy uzavřené na dálku či smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory. Smlouva dotčená ve věci v původním řízení sice byla uzavřena telefonicky, a lze ji tedy považovat za smlouvu uzavřenou na dálku, resp. smlouvu uzavřenou mimo obchodní prostory ve smyslu článku 6 směrnice o právech spotřebitelů, nicméně předkládající soud ve své odpovědi na žádost Soudního dvora o informace potvrdil, že smlouvu dotčenou ve věci v původním řízení je nutné považovat za smlouvu jinou než smlouvu uzavřenou na dálku či smlouvu uzavřenou mimo obchodní prostory, a tudíž se na ni vztahuje článek 5 směrnice o právech spotřebitelů, nikoli článek 6 uvedené směrnice.

15.

Článek 5 odst. 1 písm. a) a c) směrnice o právech spotřebitelů stanoví:

16.

Na základě uvedených ustanovení žalobce tvrdil, že žalovaný tím, že mu neposkytl relevantní informace o clech, porušil povinnost, která pro něj vyplývá z článku 5 směrnice o právech spotřebitelů. Žalobce tvrdil, že v důsledku tohoto porušení není povinen clo uhradit.

17.

Žalovaný tvrdil, že podle článku 5 směrnice o právech spotřebitelů není vázán povinností poskytovat žalobci informace o clech ani o dokumentech nezbytných pro celní režimy. Podpůrně žalovaný tvrdil, že podle článku 11 Úmluvy CMR ( 4 ) je vlastně povinností žalobce jakožto odesílatele, aby dopravci poskytl relevantní informace týkající se cla.

18.

Článek 11 odst. 1 a 2 Úmluvy CMR stanoví:

19.

Rozsudkem ze dne 17. května 2023 Kauno apylinkės teismas (Okresní soud v Kaunasu) žalobě podané žalobcem vyhověl částečně a vzájemné žalobě žalovaného vyhověl v plném rozsahu, přičemž žalovanému uložil, aby žalobci vrátil zadržený motocykl, a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému 450 eur za přepravu zboží a 3 876,76 eura z titulu odškodnění.

20.

Proti uvedenému rozhodnutí byl následně podán opravný prostředek ke Kauno apygardos teismas (Krajský soud v Kaunasu, Litva), který rozhodnutím ze dne 16. listopadu 2023 rozhodnutí soudu nižšího stupně potvrdil.

21.

Zmíněné soudy měly za to, že v projednávané věci se použijí ustanovení Lietuvos Respublikos civilinis kodeksas (občanský zákoník Litevské republiky;), která upravují spotřebitelské smlouvy, i ustanovení Úmluvy CMR. Dále konstatovaly, že v případě rozporu mezi vnitrostátními právními předpisy upravujícími spotřebitelské vztahy a pravidlem zakotveným v článku 11 Úmluvy CMR by mělo mít přednost pravidlo stanovené v Úmluvě CMR. Na základě takového odůvodnění a v souladu se stanoviskem žalovaného zmíněné soudy rozhodly, že žalobce jakožto odesílatel zboží nesplnil svou povinnost poskytnout žalovanému informace a doklady nezbytné ke splnění celních formalit, a je tedy povinen nahradit žalovanému náklady vzniklé z titulu cla.

22.

Po vydání rozhodnutí Kauno apygardos teismas (Krajský soud v Kaunasu) podal žalobce proti uvedenému rozhodnutí kasační opravný prostředek k předkládajícímu soudu.

23.

Předkládající soud má pochybnosti o tom, zda by měl být čl. 5 odst. 1 písm. a) směrnice o právech spotřebitelů vykládán v tom smyslu, že obchodník, který spotřebiteli poskytuje službu mezinárodní přepravy, je povinen informovat dotčeného spotřebitele o celních režimech vztahujících se na dotčenou přepravu.

24.

V případě, že taková povinnost existuje, žádá předkládající soud o objasnění jejího rozsahu a působnosti. Přesněji řečeno, uvedený soud si klade otázku, zda taková informační povinnost znamená, že obchodník je povinen i) informovat spotřebitele o konkrétních dokladech, které musí být předloženy celním orgánům, a ii) vypočítat konkrétní částky příslušných cel a spotřebitele o nich informovat, nebo zda stačí spotřebitele informovat pouze o možnosti, že clo může být uloženo.

25.

Žalovaný je sice profesionálem v oboru mezinárodní přepravy zboží, avšak předkládající soud má přece jen pochybnosti o tom, zda by bylo přiměřené zatěžovat obchodníka povinností zjišťovat konkrétní podrobnosti každého zboží, které mu má být předáno k přepravě, a relevantní požadavky na každou jednotlivou přepravu, a to za účelem vypočtení příslušného cla.

26.

Předkládající soud podotýká, že odpověď na otázku týkající se rozsahu a působnosti povinnosti obchodníka poskytnout spotřebiteli informace o celních režimech použitelných v průběhu mezinárodní přepravy podle článku 5 směrnice o právech spotřebitelů mu umožní určit, který účastník původního řízení by měl nést nepříznivé důsledky nedostatečného splnění požadavků celních režimů, a následně rozhodnout o tom, který z účastníků má nést náklady vynaložené na clo zaplacené žalovaným během přepravy.

27.

Za výše uvedených okolností se Lietuvos Aukščiausiasis Teismas (Nejvyšší soud Litvy) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

28.

Písemná vyjádření předložily Soudnímu dvoru česká a litevská vláda, jakož i Komise.

29.

Soudní dvůr rozhodl podle čl. 76 odst. 2 svého jednacího řádu, že bude rozhodnuto bez jednání.

III.

Analýza

A.

Úvodní poznámky k předběžným otázkám

30.

Obě otázky položené předkládajícím soudem by měly být posuzovány společně. Podstatou otázek předkládajícího soudu je, zda povinnost uložená obchodníkům podle čl. 5 odst. 1 směrnice o právech spotřebitelů, a sice povinnost poskytnout spotřebiteli informace o hlavních vlastnostech poskytnutého zboží nebo služeb [čl. 5 odst. 1 písm. a)] a o celkové ceně zboží nebo služeb [čl. 5 odst. 1 písm. c)], musí být vykládána v tom smyslu, že zahrnuje povinnost obchodníků poskytovat informace o celních režimech, které se na toto zboží nebo službu mohou vztahovat, a pokud tomu tak je, jak podrobné musí tyto informace být.

31.

Než přistoupím k analýze uvedených otázek, považuji za užitečné nastínit některé okolnosti týkající se zaprvé uplatňování cel na zboží vstupující na území Unie z Norska (část B) a zadruhé relevance článku 11 Úmluvy CMR pro projednávanou věc (část C).

32.

Svou analýzu předběžných otázek tak rozvrhnu do dvou fází.

33.

Nejprve posoudím, zda lze celní režimy rozumně považovat za jednu z „hlavních vlastností“ služby mezinárodní přepravy zboží ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a) směrnice o právech spotřebitelů. Na základě uvedeného rozboru dospěji k závěru, že pojem „hlavní vlastnosti“ v kontextu smlouvy o mezinárodní dopravě zboží musí být vykládán v tom smyslu, že zahrnuje celní režimy, a ukládá tak obchodníkovi poskytujícímu takovou službu povinnost informovat spotřebitele před uzavřením smlouvy o tom, že přepravované zboží může podléhat clu (část D).

34.

Poté se budu věnovat rozsahu takové povinnosti. Přesněji řečeno posoudím, zda uvedená povinnost vyžaduje, aby obchodník poskytl spotřebiteli podrobné informace o konkrétních dokladech, které mají být předloženy pro účely celních režimů, jakož i o konkrétních sazbách a částkách cla, aby bylo možno stanovit celkovou částku cla pro každou přepravu (část E).

B.

Kontext celních režimů v projednávané věci

35.

Norsko je sice členem Evropského hospodářského prostoru (EHP), nicméně není členem celní unie EU. Dohoda o Evropském hospodářském prostoru (dále jen „Dohoda o EHP“) rozšiřuje vnitřní trh Unie o Norsko tím, že zajišťuje volný pohyb zboží, které splňuje požadavky unijních předpisů upravujících výrobky; neodstraňuje však celní hranice ani celní formality mezi Norskem a Unií ( 5 ).

36.

Veškeré zboží dopravované z Norska na celní území Evropské unie tak musí být předloženo celnímu orgánu v místě vstupu a podléhá dovozním režimům a clům, neuplatní-li se zvláštní osvobození nebo preferenční zacházení.

37.

Podle Dohody o EHP může být zboží pocházející z Norska, k němuž jsou přiloženy nezbytné doklady prokazující preferenční původ, při vstupu na území Unie osvobozeno od cla.

38.

Zboží, které nepochází z Norska, popřípadě zboží, u něhož nelze prokázat preferenční původ, však nadále podléhá společnému celnímu sazebníku Unie a použitelným sazbám DPH nebo spotřebních daní při dovozu, a to bez ohledu na to, zda je zboží přepravováno pro osobní spotřebu, nebo jako součást obchodní transakce ( 6 ).

39.

Na tomto místě je vhodné podotknout, že z předkládacího rozhodnutí nevyplývá zcela jasně, zda zboží dopravované pro žalobce pocházelo z Unie, z Norska, popřípadě ze třetí země, a tudíž zda mohlo být toto zboží osvobozeno od uloženého cla.

40.

V každém případě, jak bylo uvedeno, využití takového osvobození vyžaduje, aby byly ke zboží při jeho předložení celním orgánům ve Švédsku přiloženy požadované doklady prokazující jeho původ. Účastníci původního řízení ovšem nezpochybnili, že žalobce (odesílatel/spotřebitel) neposkytl žalovanému (dopravci/obchodníkovi) dokumenty a informace týkající se takových celních režimů. V projednávané věci je rovněž nesporné, že žalovaný neposkytl spotřebiteli podrobné informace o celních režimech, uplatnitelných osvobozeních a ve vztahu k nim stanovených požadavcích.

C.

K použitelnosti článku 11 Úmluvy CMR v projednávané věci

41.

Než přistoupím k posouzení podstaty a rozsahu povinnosti obchodníka poskytnout informace o clech před uzavřením smlouvy, budu se stručně věnovat argumentaci předkládané žalovaným a podporované českou vládou v jejím písemném vyjádření k článku 11 Úmluvy CMR.

42.

Česká vláda argumentuje ve prospěch restriktivního výkladu informační povinnosti obchodníka a tvrdí, že smlouva o mezinárodní přepravě zboží, která nezahrnuje celní zprostředkovatelské služby (jak tomu patrně je v projednávané věci) ( 7 ), zavazuje obchodníka pouze k přepravě zboží, a neukládá mu tedy povinnost informovat spotřebitele o příslušných clech, neboť taková služba by nebyla součástí sjednané smlouvy.

43.

Na podporu uvedeného argumentu odkazuje česká vláda na článek 11 Úmluvy CMR, který ukládá odesílateli zboží (jenž je v řízení v projednávané věci rovněž spotřebitelem) povinnost poskytnout obchodníkům nezbytné doklady a veškeré další informace, které obchodník potřebuje ke splnění požadavků celních režimů. Než se budu věnovat posouzení, zda by taková povinnost spotřebitele měla mít vliv na předsmluvní informační povinnost obchodníka, je nejprve nezbytné posoudit použitelnost zmíněné úmluvy na skutkové okolnosti projednávané věci.

44.

Úmluva CMR představuje právní nástroj, kterým se řídí určení odpovědnosti dopravců v mezinárodní silniční nákladní přepravě. Zmíněná úmluva se podle svého článku 1 vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy.

45.

V projednávané věci se spor týká smlouvy o silniční přepravě zboží, která uvádí adresu v Norsku jako místo převzetí a adresu v Litvě jako místo dodání. Vzhledem k tomu, že Norsko i Litva jsou smluvními stranami Úmluvy CMR ( 8 ), jsou podmínky použitelnosti Úmluvy CMR stanovené v jejím článku 1 v plném rozsahu splněny ( 9 ).

46.

Úmluva CMR upravuje především povinnosti a omezenou odpovědnost dopravce v mezinárodní silniční dopravě a ukládá odesílateli povinnost poskytnout doklady a informace nezbytné pro splnění celních formalit.

47.

Je však namístě úvodem předeslat, jak uvedla litevská vláda ve svém písemném vyjádření, že Úmluva CMR „se v žádném případě nevztahuje na všechny otázky soukromého práva, které vyvstanou v souvislosti se smlouvou o silniční nákladní přepravě“, ani neupravuje otázky týkající se ochrany spotřebitele (včetně otázek týkajících se informační povinnosti obchodníků) v okamžiku, kdy je smlouva mezi spotřebitelem a obchodníkem uzavírána ( 10 ).

48.

Dále povinnost spotřebitele poskytnout obchodníkovi informace a doklady potřebné pro splnění celních formalit podle článku 11 Úmluvy CMR vzniká teprve po uzavření smlouvy o mezinárodní přepravě zboží.

49.

Takovouto povinnost nastupující po uzavření smlouvy tedy nelze chápat tak, že vylučuje povinnost obchodníka informovat spotřebitele o použitelných celních režimech a o dokladech, které případně bude spotřebitel povinen dopravci poskytnout, jež se uplatní před uzavřením smlouvy. Jiný závěr by byl podle mého názoru v rozporu s obecným cílem směrnice o právech spotřebitelů, kterým je zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitele.

50.

Povinnost odesílatele poskytnout takové doklady tedy vzniká až po sjednání smlouvy, a neměla by tudíž ovlivnit předsmluvní informační povinnost obchodníka.

D.

Musí být cla považována za jednu z hlavních vlastností smlouvy o mezinárodní přepravě zboží?

51.

Článek 5 odst. 1 písm. a) směrnice o právech spotřebitelů jasně stanoví, že před uzavřením smlouvy o poskytnutí zboží nebo služby je obchodník povinen spotřebiteli poskytnout veškeré relevantní informace týkající se hlavních vlastností takového zboží nebo služby.

52.

Předkládající soud uvádí, že v kontextu smluv o mezinárodní přepravě zboží může být pojem „hlavní vlastnosti“ vykládán buď restriktivně, to znamená tak, že se vztahuje pouze na informace týkající se právního vztahu přepravy (jako je například místo převzetí zboží, místo dodání, trasa, cena atd.), ale nikoli na informace o celních režimech a dokladech požadovaných pro tyto režimy, nebo extenzivně, tedy tak, že pojmem „hlavní vlastnosti“ se rozumí i informace týkající se celních režimů, které jsou na tuto přepravu použitelné.

53.

Dotčená informační povinnost musí být vykládána v širším kontextu cílů sledovaných normotvůrcem prostřednictvím uvedené směrnice.

54.

Se zřetelem na tuto okolnost a vzhledem k cílům uvedeným v článku 1 směrnice o právech spotřebitelů, tj. přispět k řádnému fungování vnitřního trhu a zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitele, je nutno působnost uvedené směrnice ( 11 ), a tudíž i pojem „informace“ ve smyslu jejího článku 5, vykládat široce.

55.

Judikatury Soudního dvora týkající se rozsahu informační povinnosti podle článku 5 směrnice o právech spotřebitelů sice není mnoho, nicméně se domnívám, že užitečné vodítko ohledně otázky, jak by měl Soudní dvůr rozsah uvedené povinnosti vykládat, lze dovodit z výkladu Soudního dvora týkajícího se toho, co může představovat klamavé opomenutí, pokud jde o závažné informace, které musí obchodník poskytnout spotřebiteli před uzavřením smlouvy podle článku 7 směrnice o nekalých obchodních praktikách ( 12 ).

56.

Soudní dvůr již konstatoval, že pojmy obsažené ve směrnici o právech spotřebitele a ve směrnici o nekalých obchodních praktikách musejí být, pokud možno, vykládány stejně, jelikož obě směrnice jsou založeny na článku 114 SFEU a usilují o zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele v rámci právních a správních předpisů, na něž se vztahují ( 13 ).

57.

Soudní dvůr tedy může využít směrnice o nekalých obchodních praktikách a judikatury vyvinuté v souvislosti s ní jako vodítek pro výklad směrnice o právech spotřebitelů, přesněji jako základu pro určení, zda unijní normotvůrce zamýšlel do informační povinnosti stanovené v článku 5 směrnice o právech spotřebitelů zahrnout, v kontextu smluv o mezinárodní přepravě zboží, i povinnost poskytnout informace o celních režimech.

58.

Z článku 7 odst. 4 směrnice o nekalých obchodních praktikách vyplývá, jak připomíná i judikatura, která se vyvinula v souvislosti s uvedeným ustanovením ( 14 ), že informace, které je obchodník povinen poskytnout spotřebiteli před uzavřením smlouvy, představují všechny závažné informace, které v souvislosti s dotčenou smlouvou průměrný spotřebitel potřebuje pro rozhodnutí o obchodní transakci, přičemž opominutí takových informací způsobí nebo může způsobit, že průměrný spotřebitel učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil ( 15 ).

59.

Pokud tedy obchodník neposkytne spotřebiteli informace, které by – pokud by je byl spotřebitel obdržel – pravděpodobně vedly k tomu, že by spotřebitel učinil ohledně dané obchodní transakce jiné rozhodnutí, představuje takové opominutí porušení povinnosti obchodníka podle článku 5 směrnice o právech spotřebitelů.

60.

Mám za to, že v projednávané věci je pro určení, zda musí být čl. 5 odst. 1 písm. a) směrnice o právech spotřebitelů vykládán v tom smyslu, že obchodník, který spotřebiteli poskytuje službu mezinárodní přepravy, je povinen informovat uvedeného spotřebitele o použitelných celních režimech, rozhodným kritériem to, zda by spotřebitel – kdyby byl o příslušných celních režimech informován – pravděpodobně učinil ohledně dotčené obchodní transakce jiné rozhodnutí.

61.

S přihlédnutím ke skutečnosti, že cla mohou významně navýšit celkové náklady mezinárodní přepravy, jak se stalo právě v projednávané věci ( 16 ), mám za to, že cla mohou být považována za opatření mající odrazující účinek na spotřebitele, a patrně je tak mohou od uzavírání smluv o mezinárodní přepravě zrazovat.

62.

Navíc bude vymezení „hlavních vlastností“ smlouvy ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a) směrnice o právech spotřebitelů, které je nezbytné pro určení, jaké předsmluvní informace musí obchodník spotřebiteli poskytnout, nevyhnutelně záviset na konkrétních okolnostech, za kterých k uzavření smlouvy dochází ( 17 ). Vzhledem k přeshraniční povaze smluv o mezinárodní přepravě zboží a ke skutečnosti, že uvedené zboží obvykle clům podléhá, se lze důvodně domnívat, že uvedená cla představují jednu z hlavních vlastností takových druhů smluv.

63.

Dalším faktorem podporujícím argumentaci, podle které tvoří celní režimy součást „hlavních vlastností“ uvedených druhů smluv ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a) směrnice o právech spotřebitelů, je navíc skutečnost, že Úmluva CMR, kterou se řídí smlouvy o mezinárodní přepravě zboží, obsahuje zvláštní ustanovení týkající se povinností souvisejících s celními režimy.

64.

S ohledem na zvláštní povahu smluv o mezinárodní přepravě zboží a na cíle sledované směrnicí o právech spotřebitelů mám tedy za to, že čl. 5 odst. 1 písm. a) uvedené směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že obchodník, který spotřebiteli poskytuje službu mezinárodní přepravy, má povinnost informovat spotřebitele o tom, že dopravované zboží může podléhat clu.

E.

Jak podrobné však musí takové informace být?

65.

V návaznosti na konstatování, že čl. 5 odst. 1 směrnice o právech spotřebitelů musí být vykládán tak, že ukládá obchodníkům obecnou povinnost informovat spotřebitele o možnosti uplatnění celních režimů během přeshraniční přepravy zboží, je nyní nutno posoudit rozsah takovéto zvláštní informační povinnosti, a zejména zhodnotit, zda uvedená povinnost vyžaduje, aby obchodník poskytl i) podrobné informace o konkrétních požadovaných dokladech [čl. 5 odst. 1 písm. a)] a ii) podrobné informace o sazbách a částkách cel použitelných na přepravu pro účely stanovení celkové ceny poskytované služby [čl. 5 odst. 1 písm. c)], nebo zda postačuje, budou-li takové informace obecnější povahy.

66.

Pokud jde o rozsah informační povinnosti obchodníka, předkládající soud se v podstatě táže, zda ke splnění povinnosti informovat spotřebitele o tom, že dopravované zboží může podléhat clu, stačí, aby obchodník prohlásil, že doklady nezbytné pro celní režimy musí obstarat odesílatel (spotřebitel), nebo zda musí obchodník poskytnout podrobné informace o konkrétních dokladech (např. seznam), které musí být předloženy celním orgánům.

67.

Mám za to, že odpověď na uvedenou otázku bude v konečném důsledku záviset na konkrétní službě nabízené obchodníkem, přesněji řečeno na tom, zda smlouva zahrnuje celní zprostředkovatelské služby, v jejichž rámci se obchodník zavazuje jednat na účet spotřebitele pro účely splnění požadavků celních režimů, nebo nikoli.

68.

Na tomto místě je vhodné poznamenat, že v souladu se svou povinností poskytnout spotřebiteli před uzavřením smlouvy veškeré relevantní informace týkající se hlavních vlastností služby musí obchodník, který poskytuje službu mezinárodní přepravy zboží, informovat spotřebitele o tom, zda je taková zprostředkovatelská služba v rámci uzavírané smlouvy nabízena, či nikoli, a tudíž kdo bude odpovědný za obstarání dokladů nezbytných pro splnění celních formalit, tj. zda touto osobou bude obchodník (pokud smlouva zprostředkovatelskou službu zahrnuje), nebo spotřebitel (pokud smlouva zprostředkovatelskou službu nezahrnuje).

69.

Podle mého názoru teprve poté, co spotřebitel takové informace obdrží, bude schopen učinit informované rozhodnutí o obchodní transakci, jelikož takové informace mu umožní se rozhodnout, zda uvedené celní formality raději vyřídí sám, nebo zda uzavře smlouvu s obchodníkem, který takovou službu poskytuje.

1.

Rozsah informační povinnosti obchodníků, kteří nabízejí celní zprostředkovatelskou službu

70.

Obchodníci, kteří poskytují službu mezinárodní přepravy zboží, mohou jakožto součást takové smlouvy nabízet celní zprostředkovatelskou službu, v jejímž rámci se obchodník zaváže jednat jako celní zástupce spotřebitele před celními orgány.

71.

Taková smlouva by zahrnovala úkony obchodníka spočívající v jednání na účet spotřebitele při jednáních s celními orgány, provádění úkonů a formalit požadovaných celními předpisy a zajišťování toho, aby byly splněny požadavky celních režimů a zaplaceny platby, tak aby mohlo zboží bez problémů překročit hranici ( 18 ).

72.

V případě, že by smlouva o mezinárodní přepravě zboží zahrnovala celní zprostředkovatelskou službu, byl by podle mého názoru obchodník povinen poskytnout spotřebiteli podrobné informace o konkrétních dokladech nezbytných ke splnění celních formalit. Takové informace jsou nutně součástí poskytované služby, a spadají tudíž do rozsahu předsmluvní informační povinnosti obchodníka ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a) směrnice o právech spotřebitelů.

73.

Článek 5 odst. 1 písm. c) uvedené směrnice představuje značné břemeno, které musí obchodníci nést, pokud jde o informování potenciálního spotřebitele o celkové ceně poskytované služby. Nejen že uvedené ustanovení ukládá obchodníkovi povinnost informovat spotřebitele, je-li to možné, o celkové ceně zboží včetně daní, jakož i o případných dalších poplatcích, ale ještě stanoví, že pokud obchodník nemůže takový výpočet celkové ceny provést před uzavřením smlouvy, musí spotřebitele informovat alespoň o způsobu, jakým má být celková cena vypočtena.

74.

Pokud se obchodník v rámci jím poskytované služby mezinárodní přepravy zaváže jednat na účet spotřebitele jako jeho celní zástupce, musí takový obchodník zahrnout cenu uvedené služby do informací poskytovaných spotřebiteli o celkové ceně za plnění na základě smlouvy, tak aby mohl spotřebitel učinit informované rozhodnutí o obchodní transakci.

75.

V případě smluv o mezinárodní přepravě zboží však nebude vždy možné, aby obchodník vypočetl celkové náklady služby včetně cel, a to z toho důvodu, že přesné náklady na samotné clo nelze vždy rozumně stanovit předem a jejich výše bude pravděpodobně záviset na řadě různých faktorů ( 19 ).

76.

Informace o sazbách a částkách cel, jakož i o uplatnění uvedených různých faktorů nicméně spadají pod „způsob […] výpočtu [ceny]“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. c) směrnice o právech spotřebitelů a jako takové představují závažné informace, které průměrný spotřebitel potřebuje, aby mohl učinit informované rozhodnutí o obchodní transakci ( 20 ).

77.

Povinnost obchodníka – který poskytuje celní zprostředkovatelskou službu jakožto součást smlouvy o mezinárodní přepravě zboží – poskytnout informace o celkové ceně služby včetně daní a jakýchkoliv dalších poplatků ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. c) tak může být splněna tím, že obchodník spotřebitele před uzavřením smlouvy informuje o tom, že bude splatné clo, a poskytne mu podrobné informace o sazbách a částkách cla použitelných na dotčenou konkrétní přepravu, včetně informací o obecných faktorech, které mohou ovlivnit celkové náklady na uvedené clo (jako je hodnota nebo původ dopravovaného zboží), nebo jakýchkoliv jiných variabilních faktorech nezávislých na vůli obchodníka ( 21 ).

78.

S ohledem na uvedené úvahy musí být čl. 5 odst. 1 písm. a) a c) směrnice o právech spotřebitelů vykládán v tom smyslu, že obchodník, který poskytuje celní zprostředkovatelské služby spotřebiteli jakožto součást služby mezinárodní přepravy zboží, je povinen spotřebitele informovat o celních režimech použitelných na mezinárodní přepravu. Uvedená povinnost zahrnuje povinnost poskytnout podrobné informace o konkrétních dokladech potřebných pro splnění celních formalit, jakož i podrobné informace o konkrétních sazbách a částkách cla, včetně informací o obecných faktorech, které mohou ovlivnit celkovou cenu poskytované služby.

2.

Rozsah informační povinnosti obchodníků, kteří nenabízejí celní zprostředkovatelskou službu

79.

S ohledem na výše uvedené by mohlo být nepřiměřené očekávat, že obchodník, který nenabízí takové zprostředkovatelské služby, bude spotřebiteli poskytovat stejně podrobné informace týkající se celních režimů.

80.

Souhlasím sice s tím, že uložení takové povinnosti dotčeným obchodníkům může být nepřiměřené, nicméně to neoslabuje podstatnou povinnost obchodníků poskytnout spotřebitelům dostatečné informace o hlavních vlastnostech poskytované služby, aby mohl spotřebitel učinit informované rozhodnutí o obchodní transakci.

81.

Při posuzování rozsahu takové povinnosti je důležité nastolit správnou rovnováhu mezi vysokou úrovní ochrany spotřebitele a konkurenceschopností podniků ( 22 ). S ohledem na výše uvedené nemůže být na jedné straně povinnost obchodníka poskytnout informace o clech natolik široká, aby obchodníka a jeho zdroje nepřiměřeně zatěžovala, a na druhé straně by neměla být vykládána natolik restriktivně, aby spotřebitele zbavila vysoké úrovně ochrany zaručené článkem 1 směrnice o právech spotřebitelů.

82.

Ve světle uvedených úvah souhlasím s předkládajícím soudem, že by bylo nepřiměřené zatěžovat dopravce, který nenabízí zprostředkovatelské služby, povinností zjišťovat konkrétní podrobnosti každého zboží, které mu má být předáno k mezinárodní přepravě, jakož i konkrétní požadavky na doklady použitelné na přepravu tohoto zboží v různých zemích. To platí především v hospodářském kontextu fungování některých podniků – zejména těch nejmenších, jako je podnik dotčený v projednávané věci – které nemusí mít zdroje potřebné k provádění takového zjišťování ( 23 ).

83.

Předpisy týkající se ochrany spotřebitelů, jako je směrnice o právech spotřebitelů, však vycházejí z předpokladu, že se spotřebitelé nacházejí v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti ( 24 ). Obchodník tak musí poskytnout dostatečné informace k vyrovnání této nerovnováhy a k tomu, aby mohli spotřebitelé učinit informované rozhodnutí o obchodní transakci.

84.

Jak podrobné informace by však k nápravě takové nerovnováhy postačovaly?

85.

Zodpovězení uvedené otázky vyžaduje zvážení druhů dokladů, které mohou být pro účely cel požadovány.

86.

Procesní rámec pro uplatňování cel je v celé Unii harmonizován ( 25 ), přičemž kromě povinného celního prohlášení ( 26 ) jsou stanoveny i všeobecné požadavky na doklady pro celní režimy, a to v prováděcím nařízení Komise (EU) 2015/2447 ( 27 ). Jedná se zejména o podklady týkající se celní hodnoty ( 28 ) a původu ( 29 ) dopravovaného zboží. Členské státy tak sice mohou dle svého uvážení požadovat konkrétní formy dokumentace, které splňují konkrétní požadavky ( 30 ), avšak základní požadavky týkající se dokazování zůstávají stejné v rámci celé Unie.

87.

S přihlédnutím k výše uvedenému a vzhledem k tomu, že obchodníci, kteří poskytují služby mezinárodní přepravy, budou mít odborné znalosti obecných pravidel upravujících celní režimy, včetně dokumentace nezbytné pro takové režimy, jako je doklad o hodnotě nebo o původu zboží, lze konstatovat, že od obchodníka by mělo být možné přiměřeně očekávat, že spotřebiteli poskytne takové obecné informace o druzích důkazních prostředků, které spotřebitel případně bude povinen obchodníkovi poskytnout za účelem splnění požadavků celních režimů, a to bez ohledu na to, zda obchodník celní zprostředkovatelské služby nabízí, či nikoli, tak aby mohl uvedený spotřebitel učinit informované rozhodnutí o obchodní transakci.

88.

Z uvedených důvodů se nedomnívám, že lze čl. 5 odst. 1 písm. a) směrnice o právech spotřebitelů vykládat tak, že v rámci smluv o mezinárodní přepravě zboží ukládá obchodníkům, kteří neposkytují celní zprostředkovatelské služby, povinnost poskytnout podrobné informace týkající se konkrétních dokladů (například seznam), které musí být předloženy celním orgánům na dané státní hranici ve vztahu ke každému přepravovanému zboží. Spíše uvedené ustanovení podle mého názoru jednoduše vyžaduje, aby obchodníci informovali spotřebitele o druzích důkazních prostředků, které bude spotřebitel povinen dodat, tj. že spotřebitel bude muset předložit doklady prokazující původ nebo hodnotu dopravovaného zboží, avšak nikoli aby uváděli konkrétní dokumenty, které jsou za tímto účelem nezbytné.

89.

S ohledem na povahu poskytované služby by povinnost obchodníka stanovená v čl. 5 odst. 1 písm. c) uvedené směrnice, tedy povinnost informovat spotřebitele o celkové ceně poskytované služby, neměla být vykládána tak, že vyžaduje, aby obchodník poskytující službu mezinárodní přepravy zboží, ale nikoli celní zprostředkovatelskou službu, poskytl spotřebiteli podrobné informace o konkrétních sazbách a částkách cla. Důvodem je skutečnost, že náklady na cla nelze rozumně považovat za součást „ceny“ takové služby, která zahrnuje pouze dopravu zboží a nezahrnuje službu celního odbavení.

90.

Souhlasím s Komisí, že informační povinnost stanovená v čl. 5 odst. 1 písm. c) směrnice o právech spotřebitelů musí být vykládána ve světle povahy smlouvy uzavřené mezi obchodníkem a spotřebitelem. Pokud smlouva nestanoví, že dopravce bude poskytovat celní zprostředkovatelské služby, není dopravce povinen poskytnout spotřebiteli podrobné informace o sazbách a výších cel použitelných na dotčené zboží.

91.

To však nikterak nezrušuje povinnost takového obchodníka informovat spotřebitele v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. a) směrnice o právech spotřebitelů o tom, že může vzniknout povinnost clo zaplatit.

92.

S přihlédnutím k výše uvedenému by si takoví obchodníci měli, po poskytnutí uvedených informací spotřebiteli, vymínit, že v případě, že se na hranici uplatní celní režimy, a to buď z důvodu povahy přepravovaného zboží, nebo v důsledku nesprávných nebo nedostatečných dokladů poskytnutých spotřebitelem, zaplatí clo obchodník za spotřebitele a spotřebitel bude povinen je obchodníkovi uhradit, jakmile bude zboží dodáno. Takové informace o možnosti vzniku budoucích nákladů lze rozumně považovat za závažné informace, které spotřebitel potřebuje znát, aby mohl učinit informované rozhodnutí o obchodní transakci.

93.

S ohledem na výše uvedené mám za to, že čl. 5 odst. 1 písm. a) a c) směrnice o právech spotřebitelů musí být vykládán v tom smyslu, že obchodník, který poskytuje službu mezinárodní přepravy zboží, nikoli však celní zprostředkovatelskou službu, je povinen spotřebitele před uzavřením smlouvy informovat o tom, že dopravované zboží může podléhat clu a že spotřebitel bude povinen uhradit obchodníkovi veškeré clo zaplacené obchodníkem za spotřebitele. Obchodník může takovou povinnost splnit tím, že spotřebiteli poskytne obecné informace o druzích důkazních prostředků požadovaných pro účely celních režimů, není ale povinen poskytovat podrobné informace o konkrétních dokladech nezbytných pro splnění uvedených celních formalit ani o sazbách a částkách uvedených cel.

94.

Při uplatnění výše uvedených závěrů na skutkové okolnosti věci v původním řízení lze podle všeho říci, že v projednávané věci není sporu o tom, že smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným neobsahovala celní zprostředkovatelskou službu. Rovněž není sporu o tom, že žalovaný (obchodník) neposkytl žalobci (spotřebiteli) podrobné informace o celních režimech a použitelných sazbách cla.

95.

Předkládajícímu přísluší posoudit otázky, zda žalovaný neposkytl žalobci relevantní informace týkající se případných celních režimů, a porušil tak svou předsmluvní informační povinnost podle článku 5 směrnice o právech spotřebitelů, jaký je rozsah a jaké jsou jeho důsledky uvedeného porušení pro dotčenou smlouvu.

IV.

Závěry

96.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Lietuvos Aukščiausiasis Teismas (Nejvyšší soud Litvy) odpověděl následovně: