STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
TAMARY ĆAPETA
přednesené dne 12. června 2025 ( 1 )
Věc C‑137/24 P
Michael Heßler
proti
Evropské komisi
„Kasační opravný prostředek – Nařízení (EHS, Euratom, ESUO) č. 260/68 – Služební řád – Příspěvek na vyživované dítě – Odpočet z daně – Vazba mezi příspěvkem na vyživované dítě a odpočtem z daně – Vztah mezi interní směrnicí unijních orgánů a hierarchicky vyššími normotvornými akty“
I. Úvod
|
1. |
Osoby pracující v orgánech Evropské unie mají nárok na určité sociální výhody. Pokud jde o zaměstnance, kteří pečují o nezaopatřené děti, zahrnují tyto výhody příspěvek na vyživované dítě a odpočet z daně. |
|
2. |
Michael Heßler, úředník Evropské komise, podal žádost o odpočet z daně z důvodu péče o dceru, která je sice starší 26 let, ale v době podání žádosti ještě studovala. Komise tuto žádost zamítla. M. Heßler podal proti tomuto zamítavému rozhodnutí žalobu k Tribunálu, který ji zamítl rozsudkem ze dne 20. prosince 2023, Heßler v. Komise (T‑369/22, EU:T:2023:855, dále jen „napadený rozsudek“). Projednávaným kasačním opravným prostředkem M. Heßler uvedený rozsudek zpochybňuje. |
|
3. |
Na základě žádosti Soudního dvora se toto stanovisko zaměřuje pouze na jednu z otázek vznesených v rámci kasačního opravného prostředku, a sice zda existuje spojitost mezi příspěvkem na vyživované dítě a odpočtem z daně na vyživované dítě stanoveným nařízením (EHS, Euratom, ESUO) č. 260/68 ( 2 ). |
|
4. |
Odpověď na takovou otázku vyžaduje, aby Soudní dvůr vyložil dva nástroje unijního práva: služební řád ( 3 ) a nařízení č. 260/68. |
II. Použitelná právní úprava
Unijní právo
Služební řád
|
5. |
Podmínky pro přiznání příspěvku na vyživované dítě jsou stanoveny v článku 2 přílohy VII služebního řádu, nadepsané „Odměna a náhrada výdajů“, který stanoví: „1. Úředník, který má jedno nebo více vyživovaných dětí, pobírá v souladu s odstavci 2 a 3 měsíční příspěvek ve výši […] na každé vyživované dítě. 2. ‚Vyživovaným dítětem‘ se rozumí manželské, nemanželské dítě nebo osvojené dítě úředníka nebo jeho manžela/manželky, o které úředník skutečně pečuje. Totéž platí i pro dítě, u něhož byla podána žádost o adopci a bylo zahájeno řízení o adopci. Každé dítě, vůči němuž má úředník vyživovací povinnost na základě soudního rozhodnutí opírajícího se o právní předpisy členských států o ochraně nezletilých, je považováno za vyživované dítě. 3. Příspěvek se poskytuje:
4. Výjimečně může být jakákoli osoba, kterou má úředník ze zákona povinnost vyživovat a tato povinnost je spojena se značnými výdaji, považována za vyživované dítě na základě zvláštního odůvodněného rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování s přihlédnutím k podpůrným dokladům. 5. Nemůže-li si dítě z důvodu vážné nemoci nebo invalidity samo vydělávat na své živobytí, je příspěvek vyplácen po celou dobu trvání nemoci nebo invalidity bez ohledu na věk dítěte. 6. Na jedno vyživované dítě se ve smyslu tohoto článku vyplácí jen jeden příspěvek a to i tehdy, pokud rodiče přísluší ke dvěma různým orgánům Evropské unie. 7. Pokud péči o vyživované dítě ve smyslu odstavců 2 a 3 přiřkne zákon nebo výrok soudu či příslušného správního orgánu druhé osobě, vyplácí se příspěvek na vyživované dítě jménem a na účet úředníka této druhé osobě.“ |
Nařízení č. 260/68
|
6. |
Odpočet z daně je upraven článkem 3 nařízení č. 260/68, který v relevantních částech stanoví: „1. Daň je splatná měsíčně z platů, mezd a služebních požitků všeho druhu vyplácených Společenstvími každému poplatníku. […] 3. Základ daně se snižuje o následující rodinné příspěvky a sociální platby:
[…]. 4. Aniž je dotčen článek 5, odpočte se z částky vypočtené podle předchozích ustanovení 10 % určených na reprezentaci a osobní vydání. Kromě toho se na každé nezaopatřené dítě v péči poplatníka a za každou osobu, která se ve smyslu čl. 2 odst. 4 přílohy VII služebního řádu Evropských společenství nachází v postavení nezaopatřeného dítěte, odpočte dodatečně částka odpovídající dvojnásobku příspěvku na nezaopatřené dítě.“ |
III. Skutkový stav a řízení
A. Skutečnosti předcházející sporu
|
7. |
Navrhovatel je úředníkem Komise. Je otcem dvou dívek, narozených v letech 1993 a 1994, na které pobíral příspěvek na vyživované dítě do doby, kdy dovršily věk 26 let, tedy v případě starší dcery do roku 2019 a v případě mladší dcery do roku 2020. |
|
8. |
Kromě vyplácení příspěvku na vyživované dítě využíval navrhovatel až do 31. července 2021 rovněž odpočet z daně stanovený v čl. 3 odst. 4 druhém pododstavci nařízení č. 260/68, a to za každou ze svých dcer, které k uvedenému datu ještě studovaly. |
|
9. |
Dne 28. června 2021 zaslal navrhovatel Úřadu Komise pro správu a vyplácení individuálních nároků (dále jen „PMO“) potvrzení o studiu za svou starší dceru, aby ve vztahu k ní mohl požádat o prodloužení doby provádění odpočtu z daně. |
|
10. |
E-maily ze dne 29. června 2021 odpovídajícími na příslušnou žádost pracovník oddělení PMO odpovědného za vyřízení případu navrhovatele informoval, že na základě rozsudku XB v. ECB ( 4 ) jsou zamítány veškeré žádosti o přiznání nebo prodloužení odpočtu z daně v případě, že neexistuje nárok na příspěvek na vyživované dítě vyplácený na základě článku 2 přílohy VII služebního řádu ( 5 ). |
|
11. |
Dne 15. července 2021 zaslal navrhovatel vedoucí oddělení PMO odpovědného za vyřízení případu přípis, v němž zpochybnil informace obsažené v e-mailech ze dne 29. června 2021. Na tento přípis neobdržel výslovnou odpověď. |
|
12. |
Dne 18. srpna 2021 požádal navrhovatel PMO, aby mu přiznal prodloužení odpočtu z daně za jeho mladší dceru. |
|
13. |
E-mailem ze dne 27. srpna 2021 pracovník oddělení PMO odpovědného za vyřízení případu navrhovateli odpověděl. Obsah uvedené odpovědi byl v zásadě totožný s obsahem odpovědi týkající se starší dcery. |
|
14. |
Dne 24. listopadu 2021 podal navrhovatel stížnost proti odmítnutí prodloužit odpočet vyplývajícímu ze skutečnosti, že PMO na jeho žádost neodpověděl, v níž se domáhal prodloužení odpočtu z daně na obě dcery. |
|
15. |
Dne 25. března 2022 ředitel oddělení pro finanční, právní a partnerské záležitosti při Generálním ředitelství Komise pro lidské zdroje a bezpečnost, jednající jako orgán oprávněný ke jmenování, stížnost navrhovatele zamítl (dále jen „rozhodnutí o zamítnutí stížnosti“). |
B. Řízení před Tribunálem
|
16. |
Návrhem došlým Tribunálu dne 24. června 2022 podal navrhovatel žalobu, kterou se domáhal, aby Tribunál jednak zrušil rozhodnutí o zamítnutí stížnosti a jednak uložil Komisi povinnost přiznat mu dotčený odpočet od daně se zpětnou účinností od 1. srpna 2021 a nadále mu jej poskytovat, dokud budou splněny podmínky, a dále navýšit nevyplacené platby o úroky. |
|
17. |
Tribunál žalobu napadeným rozsudkem v plném rozsahu zamítl. |
C. Důvody kasačního opravného prostředku a návrhová žádání účastníků řízení před Soudním dvorem
|
18. |
Jak je uvedeno v bodě 3 výše, projednávaný kasační opravný prostředek je založen na třech důvodech, nicméně toto stanovisko se v souladu s žádostí Soudního dvora zaměří pouze na třetí důvod ( 6 ). |
|
19. |
Argumenty navrhovatele v rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku sice nejsou jasně odděleny, ale lze je rozdělit na několik částí. Zaprvé navrhovatel tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 93 napadeného rozsudku spojil odpočet z daně se skutečnou výplatou příspěvku na vyživované dítě. Zadruhé navrhovatel tvrdí, že Tribunál mj. v bodě 74 napadeného rozsudku nesprávně vyložil pojem „nezaopatřené dítě“, a tudíž nesprávně zamítl jeho žádost o odpočet z daně týkající se jeho dcery. Zatřetí navrhovatel tvrdí, že Tribunál v bodě 94 napadeného rozsudku nezohlednil závaznou povahu interních aktů Komise. A začtvrté navrhovatel tvrdí, že Tribunál v bodě 100 napadeného rozsudku nesprávně vyložil právní povahu odpočtu z daně. |
|
20. |
Na základě uvedených důvodů kasačního opravného prostředku navrhovatel navrhuje, aby Soudní dvůr:
|
|
21. |
Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:
|
IV. Analýza
|
22. |
Na základě žádosti Soudního dvora se mé stanovisko zaměřuje pouze na třetí důvod kasačního opravného prostředku a je uspořádáno následovně. |
|
23. |
V části A se budu zabývat argumentem navrhovatele, že se Tribunál dopustil nesprávného posouzení, když spojil skutečnou výplatu příspěvku na vyživované dítě s nárokem na odpočet z daně. V části B se budu zabývat pojmem „nezaopatřené dítě“ ve smyslu čl. 3 odst. 3 písm. a) nařízení č. 260/68 ve spojení s článkem 2 přílohy VII služebního řádu. V části C posoudím možnost uplatnění interního rozhodnutí vedoucích administrativy, tedy aspekt, který se týká vztahu mezi interními akty unijních orgánů a normotvornými unijními akty. Konečně v části D stručně posoudím tvrzení navrhovatele, že Tribunál nesprávně vyložil povahu odpočtu z daně. |
A. K vazbě mezi příspěvkem na vyživované dítě a odpočtem z daně
|
24. |
Navrhovatel tvrdí, že se Tribunál v bodě 93 napadeného rozsudku dopustil nesprávného výkladu práva, když nárok na odpočet z daně podmínil skutečnou výplatou příspěvku na vyživované dítě. |
|
25. |
Lze se ztotožnit s názorem navrhovatele, že znění čl. 3 odst. 4 nařízení č. 260/68 nárok na odpočet z daně na skutečnou výplatu příspěvku na dítě neváže. Odpočet z daně je však, jak vysvětlím, spojen s článkem 2 přílohy VII služebního řádu, neboť je podmíněn splněním stejných požadavků nezaopatřenosti jako nárok na příspěvek na dítě. |
|
26. |
Ze znění čl. 3 odst. 4 druhého pododstavce nařízení č. 260/68 vyplývá, že odpočet z daně je podmíněn pouze existencí vyživovaného dítěte ve smyslu čl. 2 odst. 2 přílohy VII služebního řádu. Kromě toho, pokud lze osobu kvalifikovat jako vyživované dítě podle čl. 2 odst. 4 přílohy VII služebního řádu, může mít skutečnost, že takové dítě existuje, za následek vznik nároku na odpočet z daně u kteréhokoli úředníka, který má ve vztahu k uvedenému dítěti vyživovací povinnost. Uvedené ustanovení tedy nepodmiňuje nárok na odpočet z daně skutečnou výplatou příspěvku na vyživované dítě na základě čl. 2 odst. 3 přílohy VII služebního řádu. |
|
27. |
Neexistuje tedy žádná taková vazba mezi příspěvkem na vyživované dítě a odpočtem z daně v tom smyslu, že by úředníkovi vznikl nárok na odpočet z daně pouze v případě, že by byl příspěvek na vyživované dítě skutečně vyplácen. V tomto smyslu se totiž Tribunál skutečně dopustil nesprávného posouzení, když v bodě 93 napadeného rozsudku uvedl, že úředník má nárok na odpočet z daně pouze tehdy, je-li mu skutečně vyplácen příspěvek na vyživované dítě. |
|
28. |
V tomto ohledu se Tribunál rovněž nesprávně dovolává bodu 103 rozsudku XB v. ECB při závěru, že nárok na odpočet z daně může založit pouze skutečné vyplácení příspěvku na vyživované dítě. Hlavní otázkou v uvedené věci bylo, zda i zaměstnanec, který s Evropskou centrální bankou (dále jen „ECB“) uzavřel krátkodobý pracovní poměr, má nárok na daňové výhody, nikoli zda je příspěvek na vyživované dítě spjat s odpočtem z daně. Proto není rozsudek XB v. ECB pro projednávanou věc přímo relevantní. |
|
29. |
Byť se mohu ztotožnit s názorem navrhovatele, že nárok na odpočet z daně na vyživované dítě nezávisí na skutečné výplatě příspěvku na vyživované dítě, nemohu souhlasit s tím, že vazba mezi oběma druhy výhod neexistuje. |
|
30. |
Judikatura již objasnila, že spojení mezi odpočtem z daně a příspěvkem na vyživované dítě existuje v tom smyslu, že oba instituty sledují stejný sociální cíl a řeší stejný problém, neboť oba jsou odůvodněny náklady vyplývajícími ze současné a jisté potřeby související s dítětem a jeho skutečnou výživou ( 8 ). Kromě toho existuje vazba mezi oběma výhodami v tom smyslu, že podmínky pro jejich přiznání jsou stejné, jelikož obě závisejí na pojmu „vyživované dítě“. |
|
31. |
Vzhledem k tomu, že nárok na odpočet z daně závisí na existenci vyživovaného dítěte a čl. 3 odst. 4 nařízení č. 260/68 odkazuje při definování uvedeného pojmu na služební řád, je třeba dále analyzovat, zda se Tribunál nedopustil nesprávného výkladu pojmu „vyživované dítě“. |
B. K pojmu „vyživované dítě“
|
32. |
Navrhovatel má za to, že Tribunál v bodě 74 napadeného rozsudku nesprávně vyložil pojem „vyživované dítě“, když dospěl k závěru, že při jeho definování je nutno vedle odstavce 2 zohlednit i ostatní odstavce článku 2 přílohy VII služebního řádu. Na podporu svého argumentu navrhovatel tvrdí, že z rozsudku Brems v. Rada ( 9 ) vyplývá, že definice pojmu „vyživované dítě“ musí být posuzována pouze na základě čl. 2 odst. 2 přílohy VII služebního řádu. |
|
33. |
S názorem navrhovatele se neztotožňuji. |
|
34. |
Nárok na odpočet z daně na základě čl. 3 odst. 4 nařízení č. 260/68 vzniká v souvislosti s vyživovaným dítětem ve smyslu článku 2 přílohy VII služebního řádu. |
|
35. |
Článek 2 odst. 2 přílohy VII služebního řádu definuje vyživované dítě jako „manželské, nemanželské dítě nebo osvojené dítě úředníka nebo jeho manžela/manželky, o které úředník skutečně pečuje“. Uvedené ustanovení nezavádí pro účely definice uvedeného pojmu žádnou věkovou hranici. |
|
36. |
Jak však Tribunál správně konstatoval v bodě 79 napadeného rozsudku (který navrhovatel výslovně nerozporoval), uvedené ustanovení nelze vykládat odděleně od jiných ustanovení zmíněného článku. Záměr unijního normotvůrce lze naopak rozpoznat jedině výkladem všech ustanovení dotčeného článku jako celku. |
|
37. |
V tomto ohledu čl. 2 odst. 3 přílohy VII služebního řádu naznačuje, že unijní normotvůrce chtěl zavést věkovou hranici, od které již určitá osoba nemůže být považována za vyživované dítě, s výjimkami stanovenými v čl. 2 odst. 4 a 5 přílohy VII. Uvedená hranice byla stanovena na 18 let, když před dovršením tohoto věku není nutné nezaopatřenost prokazovat. Uvedená věková hranice však může být zvýšena až na 26 let v určitých případech, kdy existuje „nezaopatřenost“ z důvodu, že dítě studuje nebo se odborně vzdělává a je o tom předložen důkaz. Po dovršení věku 26 let však již dítě za vyživované dítě považováno není, i kdyby stále studovalo. |
|
38. |
Lze diskutovat o vhodnosti zvolené věkové hranice 26 let s ohledem na možnou délku některých druhů studia. Taková diskuse však patří do normotvorného procesu, nikoli do rozhodovací činnosti soudů. |
|
39. |
Kromě toho unijní normotvůrce stanovil další možnosti, které úředníkům umožňují získat další výhody, a to v situacích, kdy může být určitá osoba považována za vyživované dítě na základě podmínek uvedených v čl. 2 odst. 4 nebo 5 přílohy VII služebního řádu. Úředník tedy může mít nárok na odpočet z daně za dítě starší 26 let, které stále studuje, pokud je vyživovací povinnost spjatá s uvedeným dítětem spojena se značnými náklady, jak stanoví čl. 2 odst. 4. Úředník by však musel prokázat, že je tato podmínka splněna. |
|
40. |
V projednávané věci navrhovatel netvrdil, že jeho nárok na odpočet z daně vzniká na základě posledně uvedeného ustanovení služebního řádu. Navrhovatel tvrdil, že na něj má nárok výlučně na základě skutečnosti, že jeho dcera, ač starší 26 let, stále studuje. |
|
41. |
Na podporu argumentu, podle kterého je pojem „vyživované dítě“ definován v čl. 2 odst. 2 přílohy VII služebního řádu vykládaném izolovaně, a neobsahuje tedy žádnou věkovou hranici, se navrhovatel dovolával rozsudku Brems v. Rada. |
|
42. |
S výkladem uvedeného rozsudku, jak jej podává navrhovatel, nemohu souhlasit. I když Tribunál v uvedeném rozsudku uvedl, že definice pojmu „vyživované dítě“ je zakotvena v daném ustanovení, odkázal při zodpovídání předběžných otázek i na jiné odstavce uvedeného článku ( 10 ). |
|
43. |
Soudní dvůr takový výklad potvrdil v rozsudku Rada v. Brems ( 11 ), v němž konstatoval, že čl. 2 odst. 4 přílohy VII služebního řádu nemůže být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby osoby, které jsou osobami vyživovanými úředníkem a nacházejí se v jiné situaci, než jsou situace uvedené v čl. 2 odst. 3 a 5 přílohy VII služebního řádu, byly považovány za vyživované děti. |
|
44. |
Závěrem souhlasím s názorem Komise, že pojem „vyživované dítě“ musí být vykládán se zohledněním článku 2 přílohy VII služebního řádu jako celku, neboť nelze předpokládat, že unijní normotvůrce zamýšlel přiznat výhody dětem unijních úředníků bez ohledu na jejich specifickou situaci či věk. |
|
45. |
Ve stejném duchu, pokud na vyživované děti starší 26 let nemohou unijní úředníci pobírat příspěvek na vyživované dítě, to samé platí i pro odpočet z daně, neboť nařízení č. 260/68 výslovně odkazuje na pojem „vyživované dítě“, jak je definován ve služebním řádu. |
|
46. |
Tribunál měl tedy v odůvodnění správně za to, že nárok na odpočet z daně závisí na stejných kritériích, jako jsou kritéria stanovená pro nárok na příspěvek na vyživované dítě, neboť oba instituty vycházejí z pojmu „vyživované dítě“. Uvedený pojem musí být vykládán ve světle článku 2 přílohy VII služebního řádu jako celku a v zásadě vylučuje děti starší 26 let, i když stále studují. |
|
47. |
Argumenty navrhovatele, že se Tribunál dopustil nesprávného výkladu pojmu „vyživované dítě“, je tedy třeba odmítnout jako neopodstatněné. |
C. Může být interními akty orgánu zvýšen věk, který určuje, zda se dítě považuje za vyživované dítě?
|
48. |
Navrhovatel tvrdí, že Tribunál v bodě 94 napadeného rozsudku ( 12 ) nesprávně vyložil povahu interní směrnice Komise 36-2004 ze dne 24. května 2004. |
|
49. |
Uvedeným interním aktem Komise provedla závěry vedoucích administrativy č. 222/04 ze dne 7. dubna 2004, v nichž tito vedoucí souhlasili s přiznáním odpočtu z daně podle čl. 3 odst. 4 druhého pododstavce nařízení č. 260/68 za vyživované děti starší 26 let. Takový odpočet z daně má být schválen pouze tehdy, pokud dítě zahájilo vzdělávání před dovršením věku 26 let a v tomto vzdělávání řádně pokračuje. Rovněž se shodli na tom, že odpočet z daně na uvedeném základě již nebude přiznáván ode dne, kdy dítě obdrží příjem převyšující 40 % platu úředníka v první platové třídě prvním platovém stupni nebo kdy dítě dovrší věk 30 let. |
|
50. |
Navrhovatel tvrdí, že výše zmíněný akt není interním rozhodnutím obecné povahy přijatým na základě služebního řádu, ale rozhodnutím přijatým na základě článku 10 nařízení č. 260/68 za účelem zajištění jednotného výkladu uvedeného nařízení. Kromě toho se navrhovatel domnívá, že závěry vedoucích administrativy č. 222/04 ze dne 7. dubna 2004 představují lex specialis, jehož konečným cílem je zjednodušení administrativního řízení. Navrhovatel v podstatě tvrdí, že děti starší 26 let, které jsou stále vyživované, neboť studují, v každém případě zakládají nárok na odpočet z daně podle čl. 2 odst. 4 přílohy VII služebního řádu použitelného na základě čl. 3 odst. 4 nařízení č. 260/68. Dohoda vedoucích administrativy pouze zjednodušila postup pro získání této výhody na uvedeném základě. |
|
51. |
S argumenty navrhovatele se nemohu ztotožnit. |
|
52. |
Podle ustálené judikatury Soudního dvora musí být interní akty orgánů považovány za orientační pravidlo chování, které si administrativa sama stanoví a nemůže se od něj odchýlit bez uvedení důvodů ( 13 ). Uvedené akty tudíž omezují posuzovací pravomoc orgánu, který je vydal ( 14 ). |
|
53. |
Takové interní akty přijaté unijním orgánem se ovšem v žádném případě nemohou odchýlit od nadřazených závazných aktů, jako je nařízení č. 260/68 nebo služební řád ( 15 ). |
|
54. |
Jinými slovy, interní směrnice nemůže legálně stanovit pravidla odchylující se od ustanovení služebního řádu nebo jakéhokoli jiného normotvorného nebo prováděcího unijního aktu. |
|
55. |
Ze spisu není zřejmé, na jakém základě Komise dotčenou interní směrnici přijala. Stejné odůvodnění by se však použilo jak v případě, že by interní směrnice byla, jak tvrdí navrhovatel, rozhodnutím přijatým na základě článku 10 nařízení 260/68 za účelem zajištění jednotného výkladu uvedeného nařízení, tak v případě, že by se jednalo o interní rozhodnutí obecné povahy přijaté na základě služebního řádu. Bez ohledu na to, na jakém základě bylo takové interní rozhodnutí přijato, není použitelné, pokud je v rozporu s unijním právem. |
|
56. |
Takovou interní směrnici, jako je směrnice dotčená v projednávané věci, nelze považovat za slučitelnou se zněním ani s cíli služebního řádu ani nařízení č. 260/68. Naopak se od uvedených normotvorných aktů odchyluje tím, že zavádí věkovou hranici, která v uvedených nařízeních stanovena není, popřípadě neodůvodněně eliminuje nutnost prokazovat existenci podmínek stanovených v čl. 2 odst. 4 přílohy VII služebního řádu pro získání nároku na odpočet z daně. |
|
57. |
Argumenty navrhovatele, podle kterých se Tribunál dopustil v bodě 94 napadeného rozsudku nesprávného posouzení, tedy rovněž musí být odmítnuty jako neopodstatněné. |
D. K povaze odpočtu z daně
|
58. |
Navrhovatel tvrdí, že Tribunál v bodě 100 napadeného rozsudku nesprávně vyložil skutečnou povahu odpočtu z daně. Má za to, že odpočet z daně není spjat s výplatou peněz, ale způsobuje pouze snížení zdanitelného příjmu, přičemž z uvedeného důvodu požádal pouze o vrácení zaplacených daní vypočtených na základě částky, o niž by se snížil jeho zdanitelný příjem, pokud by mohl využít odpočet z daně. |
|
59. |
Souhlasím s navrhovatelem, že odpočet z daně není částkou, kterou by měla Komise úředníkovi platit, ale spíše částkou, která snižuje základ daně, z něhož má být vypočtena daň, která má být zaplacena. |
|
60. |
Podle mého názoru však v bodě 100 napadeného rozsudku není uvedeno nic, co by naznačovalo, že je Tribunál jiného názoru. Důvodem, proč Tribunál považoval návrh navrhovatele za peněžitý nárok, je skutečnost, že se navrhovatel žalobou domáhal, aby mu Komise zaplatila částky, které nebyly zaplaceny řádně. Uvedená kvalifikace nároku navrhovatele posloužila k založení příslušnosti Tribunálu k rozhodnutí o nároku navrhovatele (tehdy žalobce), což představovalo závěr v jeho prospěch. |
|
61. |
Závěrem lze říci, že i když se Tribunál dopustil nesprávného posouzení, když měl za to, že nárok na odpočet z daně za vyživované dítě závisí na skutečné výplatě příspěvku na vyživované dítě, nedopustil se nesprávného posouzení, když dospěl k závěru, že mezi oběma druhy výhod existuje vazba. Nárok na odpočet z daně je podmíněn splněním požadavku stanoveného v článku 2 přílohy VII služebního řádu, který musí být pro účely určení pojmu „vyživované dítě“ vykládán jako celek. Uvedený pojem nezahrnuje děti starší 26 let, byť ještě studují, ledaže splňují jiné podmínky, které jsou stanoveny v čl. 2 odst. 4 přílohy VII služebního řádu. Pravidla týkající se nároku na odpočet z daně takto stanovená unijní právní úpravou nemohou být měněna interními akty unijních orgánů. |
V. Závěry
|
62. |
S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby třetí důvod kasačního opravného prostředku navrhovatele zamítl. |
( 1 ) – Původní jazyk: angličtina.
( 2 ) – Nařízení Rady č. 260/68 ze dne 29. února 1968, kterým se stanoví podmínky a postup pro uplatňování daně ve prospěch Evropských společenství (Úř. věst. 1968, L 56, s. 8; Zvl. vyd. 01/01, s. 33).
( 3 ) – Nařízení (EHS) č. 31, (ESAE) č. 11, kterým se stanoví služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii (Úř. věst. 1962, 45, s. 1387) (dále jen „služební řád“).
( 4 ) – Rozsudek ze dne 12. března 2020, XB v. ECB (T‑484/18, EU:T:2020:90, dále jen „rozsudek XB v. ECB“).
( 5 ) – Pod podpisem odpovědného pracovníka v těchto e-mailech byla také poznámka, že tyto byly zaslány pouze pro informační účely a nepředstavují rozhodnutí, které lze napadnout podle článku 90 služebního řádu.
( 6 ) – První důvod kasačního opravného prostředku se týká bodů 44 a 45 napadeného rozsudku, v nichž podle navrhovatele Tribunál nesprávně prohlásil jeho žalobu na neplatnost za nepřípustnou, pokud jde o jeho mladší dceru. Druhý důvod kasačního opravného prostředku se týká bodu 50 napadeného rozsudku. Navrhovatel tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když neuznal povinnost administrativy na základě čl. 41 odst. 2 písm. c) Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a nesprávně vyložil právo být vyslechnut zakotvené v jejím čl. 41 odst. 2 písm. a).
( 7 ) – Závěry vedoucích administrativy č. 222/04 (SEC[2004]411) ze dne 7. dubna 2004.
( 8 ) – Viz rozsudky ze dne 27. listopadu 1980, Sorasio-Allo a další v. Komise (81/79, 82/79 a 146/79, EU:C:1980:270, bod 15), ze dne 28. listopadu 1991, Schwedler v. Parlament (C‑132/90 P, EU:C:1991:452, bod 26), a ze dne 7. května 1992, Rada v. Brems (C‑70/91 P, EU:C:1992:201, bod 7).
( 9 ) – Rozsudek ze dne 14. prosince 1990 (T‑75/89, EU:T:1990:88, dále jen „rozsudek Brems v. Rada“).
( 10 ) – Rozsudek Brems v. Rada, bod 23. V uvedené věci byl Tribunál tázán, jak dlouho umožňují ustanovení služebního řádu přiznávat úředníkovi příspěvek na vyživované dítě, pokud jde o dítě starší 18 let, které nestuduje ani se odborně nevzdělává a žádná vážná nemoc ani invalidita mu nebrání v tom, aby si samo vydělávalo na živobytí. Právní otázka, která byla základem uvedeného sporu, se týkala výkladu čl. 2 odst. 4 přílohy VII služebního řádu, a zejména toho, zda je dítě úředníka zahrnuto ve výrazu „jakákoli osoba“, jak tvrdil žalobce v uvedené věci, nebo zda musí být zmíněný výraz vykládán jako „jakákoli jiná osoba“ než dítě úředníka, jak tvrdila žalovaná.
( 11 ) – Rozsudek ze dne 7. května 1992 (C‑70/91 P, EU:C:1992:201, bod 8).
( 12 ) – Navrhovatel odkazuje na bod 84 napadeného rozsudku. Musí se však jednat o lapsus calami, neboť uvedený bod nemá k argumentům navrhovatele žádný vztah. Budu tedy postupovat tak, jako by navrhovatel ve skutečnosti odkazoval na bod 94 napadeného rozsudku.
( 13 ) – V tomto ohledu viz rozsudky ze dne 30. ledna 1974, Louwage v. Komise (148/73, EU:C:1974:7), a ze dne 1. prosince 1983, Michael v. Komise (343/82, EU:C:1983:360).
( 14 ) – Stanovisko generální advokátky C. Stix-Hackl ve věci Libéros v. Komise (C‑171/00 P, EU:C:2001:628, bod 33).
( 15 ) – Rozsudek ze dne 1. prosince 1983, Blomefield v. Komise (190/82, EU:C:1983:358, bod 21).