1

Kasačním opravným prostředkem se Studio Legale Ughi e Nunziante, profesní sdružení založené podle italského práva (dále jen „advokátní kancelář“), domáhá zrušení usnesení Tribunálu Evropské unie ze dne 10. října 2022, Studio Legale Ughi e Nunziante v. EUIPO – Nunziante a Ughi (UGHI E NUNZIANTE) (T‑389/22, dále jen „napadené usnesení“, EU:T:2022:662), kterým Tribunál odmítl jako zjevně nepřípustnou žalobu této advokátní kanceláře znějící na zrušení rozhodnutí pátého odvolacího senátu Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) ze dne 8. dubna 2022 (věc R 407/2021‑5), týkajícího se řízení o zrušení ochranné známky Ughi e Nunziante (dále jen „sporné rozhodnutí“).

Právní rámec

2

Článek 19 první až čtvrtý pododstavec statutu Soudního dvora Evropské unie stanoví:

3

Článek 21 statutu Soudního dvora Evropské unie stanoví:

4

V souladu s čl. 53 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie se jeho hlava III, která obsahuje ustanovení citovaná v bodech 2 a 3 tohoto rozsudku, použije na řízení před Tribunálem.

5

Článek 51 jednacího řádu Tribunálu, nadepsaný „Povinné zastoupení“, stanoví:

6

Článek 55 tohoto jednacího řádu, nadepsaný „Vyloučení z řízení“, zní takto:

7

Článek 78 uvedeného jednacího řádu, nadepsaný „Přílohy k žalobě“, stanoví:

Skutečnosti předcházející sporu

8

Skutečnosti předcházející sporu mohou být shrnuty následovně.

9

Dne 26. září 2017 podala advokátní kancelář u úřadu EUIPO návrh na zrušení slovní ochranné známky Evropské unie UGHI E NUNZIANTE pro všechny služby, pro které byla tato ochranná známka zapsána.

10

Rozhodnutím ze dne 23. února 2021 zrušovací oddělení EUIPO tomuto návrhu vyhovělo pro všechny služby, s výjimkou „právních služeb“ náležejících do třídy 45 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků.

11

Dne 1. března 2021 podala tato advokátní kancelář proti uvedenému rozhodnutí odvolání k EUIPO pouze v rozsahu, v němž byl návrh na zrušení zamítnut.

12

Sporným rozhodnutím pátý odvolací senát EUIPO toto odvolání zamítl.

Řízení před Tribunálem a napadené usnesení

13

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 1. července 2022 podala advokátní kancelář žalobu znějící na zrušení sporného rozhodnutí.

14

Napadeným usnesením Tribunál odmítl tuto žalobu jako zjevně nepřípustnou.

15

V bodě 5 tohoto usnesení Tribunál zejména připomněl, že v souladu s čl. 19 třetím a čtvrtým pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie musí být jiní účastníci řízení než členské státy a orgány Evropské unie, státy, které jsou stranami Dohody o EHP, a Kontrolní úřad ESVO zastoupeni advokátem a pouze advokát oprávněný k výkonu advokacie podle práva některého členského státu nebo jiného státu, který je stranou Dohody o EHP, může zastupovat účastníka řízení před unijními soudy.

16

V bodě 6 uvedeného usnesení Tribunál upřesnil, že ze znění čl. 19 třetího pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, zejména z použití výrazu „zastoupeni“, jakož i z bodu 44 rozsudku ze dne 14. července 2022, Universität Bremen v. REA (C‑110/21 P, EU:C:2022:555), vyplývá, že „účastník řízení“ ve smyslu tohoto ustanovení, bez ohledu na jeho postavení, není oprávněn sám jednat před unijním soudem, ale musí využít služeb třetí osoby, i když je tento účastník řízení advokátem oprávněným k výkonu advokacie před vnitrostátními soudy.

17

V bodě 7 a následujících téhož usnesení připomněl důvody, proč je tento doslovný výklad potvrzen jak kontextem, do něhož je toto ustanovení zasazeno, tak cílem, který sleduje.

18

Tribunál, který vycházel zejména z bodu 47 rozsudku ze dne 14. července 2022, Universität Bremen v. REA (C‑110/21 P, EU:C:2022:555), měl v bodě 9 napadeného usnesení za to, že cílem úkolu spočívajícího v zastupování advokátem uvedeného v čl. 19 třetím a čtvrtém pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie, který je vykonáván v zájmu řádného výkonu spravedlnosti, je především chránit a hájit co nejlépe zájmy mandanta, zcela nezávisle a v souladu s právními předpisy a profesními a etickými pravidly.

19

V bodě 10 tohoto usnesení Tribunál dále konstatoval, že definice pojmu „nezávislost“ advokáta prošla vývojem v oblasti zastupování před unijními soudy, přičemž rozhodujícím kritériem v tomto ohledu je nyní ochrana a hájení zájmů klienta.

20

V bodě 11 uvedeného usnesení Tribunál připomněl, že v souladu s ustálenou judikaturou je požadavek nezávislosti advokáta vymezen nejen negativně, tedy neexistencí pracovního poměru mezi advokátem a jeho klientem, ale rovněž pozitivně, a sice odkazem na etická pravidla.

21

V bodech 12 a 13 téhož usnesení s ohledem na svou vlastní judikaturu a judikaturu Soudního dvora zaprvé upřesnil, že tento požadavek nezávislosti ve specifickém kontextu článku 19 statutu Soudního dvora Evropské unie nutně předpokládá, že mezi advokátem a jeho klientem není pracovní poměr, zadruhé, že se uvedený požadavek uplatní i v případě, že zastoupeným účastníkem řízení je advokátní kancelář, a zatřetí, že tentýž požadavek nevyžaduje, aby mezi advokátem a jeho klientem neexistovala žádná vazba, ale pouze takové vazby, které zjevně zhoršují schopnost advokáta vykonávat úkol obhajoby tak, aby co nejlépe sloužil zájmům svého klienta v souladu s právními předpisy, jakož i profesními a etickými pravidly.

22

Tribunál tak v bodech 15 a 16 napadeného usnesení konstatoval, že v projednávané věci žalobkyně, která je advokátní kanceláří, určila ke svému zastupování tři advokáty působící v této kanceláři jako společníci. Měl za to, že toto postavení není slučitelné s požadavky nezávislosti vyžadovanými k zastupování této kanceláře před unijními soudy.

23

Tribunál tedy v bodě 17 tohoto usnesení rozhodl, že návrh na zahájení řízení byl podepsán advokáty, kteří neměli postavení třetí osoby nezávislé na žalobkyni, takže žaloba nebyla podána v souladu s čl. 19 třetím a čtvrtým pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 51 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu.

24

Konečně měl Tribunál v bodě 18 napadeného usnesení za to, že nesplnění povinnosti zastoupení advokátem oprávněným k výkonu advokacie podle práva některého členského státu nebo jiného státu, který je stranou Dohody o EHP, nepatří mezi požadavky, které mohou být po uplynutí lhůty pro podání žaloby na základě čl. 21 druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 78 odst. 6 jednacího řádu Tribunálu odstraněny.

Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků řízení o kasačním opravném prostředku

25

Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 20. prosince 2022 podala advokátní kancelář projednávaný kasační opravný prostředek proti napadenému usnesení, na jehož podporu uvádí tři důvody.

26

Podáními došlými téhož dne navrhla jednak na základě čl. 170a odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, aby byl její kasační opravný prostředek uznán přijatelným v souladu s článkem 58a statutu Soudního dvora Evropské unie, a jednak na základě čl. 95 odst. 2 tohoto jednacího řádu, aby jí a jednotlivým advokátům uvedeným v kasačním opravném prostředku byla přiznána anonymita.

27

Rozhodnutím ze dne 4. ledna 2023 Soudní dvůr žádost o anonymizaci zamítl.

28

Usnesením Soudního dvora ze dne 8. května 2023, Studio Legale Ughi e Nunziante v. EUIPO (C‑776/22 P, EU:C:2023:441), byl kasační opravný prostředek uznán přijatelným, pokud jde o jeho druhý a třetí důvod.

29

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 18. září 2023 byl povolen vstup Evropské Komise do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání EUIPO.

30

Navrhovatelka v kasačním opravném prostředku navrhuje, aby Soudní dvůr:

–

vyhověl druhému důvodu kasačního opravného prostředku a zrušil napadené usnesení nebo určil, že právní zastoupení navrhovatelky advokáty, které zmocnila k podání žaloby k Tribunálu, je platné, a v důsledku toho vrátil věc Tribunálu k rozhodnutí ve věci samé;

–

podpůrně vyhověl třetímu důvodu kasačního opravného prostředku a zrušil napadené usnesení nebo rozhodl, že advokátní kancelář je oprávněna pokračovat v řízení s nápomocí advokáta, který není členem sdružení advokátů, jež tvoří kancelář, a v důsledku toho vrátil věc Tribunálu k rozhodnutí ve věci samé a

–

uložil EUIPO náhradu nákladů řízení o kasačním opravném prostředku.

31

EUIPO navrhuje, aby Soudní dvůr:

–

kasační opravný prostředek zamítl a

–

uložil advokátní kanceláři náhradu nákladů řízení.

32

Komise rovněž navrhuje, aby byl kasační opravný prostředek zamítnut a navrhovatelce uložena náhrada nákladů řízení.

Ke kasačnímu opravnému prostředku

33

Druhý důvod uplatněný navrhovatelkou na podporu jejího kasačního opravného prostředku vychází z porušení článku 19 statutu Soudního dvora Evropské unie a článku 51 jednacího řádu Tribunálu. Třetí důvod kasačního opravného prostředku vychází z porušení článků 47 a 52 Listiny základních práv Evropské unie, jakož i případně čl. 51 odst. 4 a čl. 55 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu. Jak bylo připomenuto v bodě 28 tohoto rozsudku, kasační opravný prostředek byl uznán přijatelným, pokud jde o jeho druhý a třetí důvod.

Argumentace účastníků řízení

34

Navrhovatelka v rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku Tribunálu v podstatě vytýká, že nesprávně vyložil článek 19 statutu Soudního dvora Evropské unie a článek 51 jednacího řádu Tribunálu. Tento důvod kasačního opravného prostředku sestává ze dvou částí.

35

V první části navrhovatelka Tribunálu vytýká, že se dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 17 napadeného usnesení rozhodl, že žaloba v prvním stupni nebyla podána zejména v souladu s čl. 19 čtvrtým pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie, podle kterého může zastupovat účastníka řízení před Soudním dvorem nebo mu být nápomocen pouze advokát oprávněný k výkonu advokacie podle práva některého členského státu. Tvrdí totiž, že předložila všechny dokumenty prokazující, že advokáti, které zmocnila k jejímu zastupování, byli zapsáni v advokátní komoře v Římě (Itálie), takže byli oprávněni k výkonu advokacie před italskými soudy, čímž splnili podmínku stanovenou dotčeným ustanovením.

36

V rámci druhé části navrhovatelka Tribunálu vytýká, že nesprávně vyložil čl. 19 třetí pododstavec statutu Soudního dvora Evropské unie, když rozhodl, že advokáti, kteří jsou společníky v advokátní kanceláři, postrádají nezávislost na této advokátní kanceláři požadovanou k tomu, aby ji mohli zastupovat v řízení před unijními soudy, a to v rozporu s judikaturou Soudního dvora, zejména pak s rozsudkem ze dne 14. července 2022, Universität Bremen v. REA (C‑110/21 P, EU:C:2022:555).

37

V rámci této druhé části navrhovatelka zaprvé tvrdí, že judikatura týkající se „vlastního zastupování“ před unijními soudy, která byla zmíněna v bodech 6 a 8 napadeného usnesení, není za okolností projednávané věci relevantní.

38

Profesní sdružení s názvem „Studio Legale Ughi e Nunziante“ je totiž v souladu s vnitrostátním právem upravujícím danou oblast autonomním právním subjektem ve vztahu ke svým členům. Podle navrhovatelky by došlo k „vlastnímu zastupování“ pouze tehdy, pokud by svým advokátem určila svého statutárního zástupce. Jak přitom sám Tribunál konstatoval v bodě 15 napadeného usnesení, v projednávané věci tomu tak není.

39

Zadruhé navrhovatelka v podstatě tvrdí, že v souladu s nedávnou judikaturou Soudního dvora nelze předpokládat, že advokát, který je společníkem advokátní kanceláře, postrádá nezávislost požadovanou k tomu, aby mohl tuto kancelář zastupovat před unijními soudy.

40

V tomto ohledu navrhovatelka nejprve zdůrazňuje, že za účelem určení, zda advokát splňuje požadavek nezávislosti, jak je vykládán v této nedávné judikatuře, je třeba především posoudit, zda je advokát schopen chránit zájmy účastníka řízení, který jej určil za svého zástupce. Kromě toho by měl být požadavek nezávislosti advokáta posuzován specifickým způsobem, pokud je navrhovatelem advokátní kancelář.

41

Navrhovatelka dále tvrdí, že i když pojem „advokát“ ve smyslu čl. 19 třetího pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie musí být vykládán autonomně, kritéria vyžadovaná k prokázání nezávislosti advokáta, a sice neexistence pracovního poměru, jakož i odkaz na profesní a etická pravidla, musí být posuzována s ohledem na relevantní vnitrostátní právní předpisy, a fortiori při neexistenci pravidel unijního práva v dané oblasti.

42

V tomto ohledu navrhovatelka upřesňuje, že v italském právu je výkon povolání advokáta neslučitelný s jakýmkoli pracovním poměrem zahrnujícím vztah podřízenosti, takže mezi advokátní kanceláří a advokátem, který je jejím členem jakožto společník, neexistuje žádný pracovní poměr. Mimoto je služba poskytovaná navrhovatelce jejími společníky v souladu s příslušnými vnitrostátními právními předpisy, jakož i s etickými pravidly profese advokáta, která ukládají povinnost nezávislosti.

43

S ohledem na výše uvedené se navrhovatelka dále domnívá, že v projednávané věci by k porušení požadavku nezávislosti advokáta mohlo dojít pouze v důsledku střetu zájmů a tlaků nebo vnějších zásahů vůči třem advokátům, které určila jako své zástupce. Pokud jde o možnost střetu zájmů, má za to, že v konkrétním případě, kdy advokát, který je společníkem advokátní kanceláře, tuto kancelář zastupuje, nepřevládá střet, ale naopak společný zájem.

44

EUIPO, podporovaný Komisí, má za to, že druhý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut.

45

EUIPO nejprve tvrdí, že na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelka, Tribunál v napadeném usnesení nezpochybnil skutečnost, že advokáti zmocnění touto účastnicí řízení byli oprávněni k výkonu advokacie před italskými soudy.

46

Dále připomíná, že ze znění čl. 19 třetího pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie vyplývá, že účastník řízení musí být „zastoupen“, což znamená, že není oprávněn jednat sám, ale musí využít služeb třetí osoby. To je potvrzeno kontextem, v němž je třeba toto ustanovení vykládat, jelikož účastník řízení a jeho zástupce nemohou být jedna a tatáž osoba. EUIPO navíc zdůrazňuje, že cílem povinného zastoupení advokátem je zabránit tomu, aby soukromé osoby jednaly před soudem samy, a zároveň zajistit, aby právnické osoby byly obhajovány zástupcem, který je od nich dostatečně oddělen. Napadené usnesení je přitom založeno především na tom, že vzhledem k tomu, že advokáti pověření zastupováním navrhovatelky před Tribunálem jsou jejími společníky, nemohou být považováni za nezávislé třetí osoby.

47

EUIPO dodává, že požadavek nezávislosti advokáta musí být vykládán negativně, tedy jako zákaz pracovního poměru mezi advokátem a jeho klientem, a zároveň pozitivně, tedy s odkazem na profesní etiku. Tento požadavek je chápán tak, že neznamená, že nesmí existovat žádná vazba mezi advokátem a jeho klientem, ale pouze vazby, které zjevně narušují schopnost advokáta zajistit úkol obhajoby v nejlepším zájmu klienta. V projednávané věci se EUIPO domnívá, že skutečnost, že tři advokáti pověřeni zastupováním advokátní kanceláře, která je žalobkyní před Tribunálem, jsou jejími společníky, znamená, že v rámci kanceláře vykonávají významné administrativní a finanční pravomoci. Tato okolnost zjevně ohrožuje nezávislost těchto advokátů a zjevně narušuje jejich schopnost plnit své úkoly, jelikož postavení advokáta samo o sobě nepřiznává určenému zástupci dostatečnou nezávislost ve smyslu čl. 19 třetího pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie.

48

Komise, která vystupuje jako vedlejší účastnice na podporu EUIPO, rovněž tvrdí, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že zastupování právnické osoby advokáty, kteří nejsou dostatečně od této právnické osoby odděleni a jejichž zájmy splývají s jejími zájmy, není v souladu s požadavky článku 19 třetího pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie. V projednávané věci skutečnost, že advokáti, kteří podepsali návrh na zahájení řízení jménem advokátní kanceláře, která je žalobkyní v řízení před Tribunálem, mají postavení společníků v této advokátní kanceláři, znamená, že mezi tímto účastníkem řízení a jeho zástupci neexistuje dostatečný stupeň oddělení.

Závěry Soudního dvora

49

Je třeba připomenout, že čl. 19 třetí a čtvrtý pododstavec statutu Soudního dvora Evropské unie, který se použije na řízení před Tribunálem v souladu s článkem 53 tohoto statutu, stanoví dvě odlišné kumulativní podmínky, pokud jde o zastupování účastníků řízení neuvedených v prvním a druhém pododstavci tohoto článku 19 před unijními soudy, tj. takzvaných „neprivilegovaných“ účastníků řízení. Podle první podmínky stanovené v čl. 19 třetím pododstavci musí být tito účastníci řízení „zastoupeni advokátem“. Podle druhé podmínky stanovené ve čtvrtém pododstavci téhož článku může zastupovat účastníka řízení před unijními soudy nebo mu být nápomocen pouze advokát oprávněný k výkonu advokacie podle práva některého členského státu nebo jiného státu, který je stranou Dohody o EHP.

K první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku, vycházející z porušení čl. 19 čtvrtého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie

50

Pokud jde o druhou kumulativní podmínku týkající se platnosti zastupování neprivilegovaného účastníka řízení před unijními soudy, stanovenou v čl. 19 čtvrtém pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie, která se týká oprávnění advokáta k výkonu advokacie podle práva některého členského státu, Soudní dvůr již rozhodl, že ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že smysl a rozsah této podmínky musí být vykládány s odkazem na dotčené vnitrostátní právo (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. února 2020, Uniwersytet Wrocławski a Polsko v. REA, C‑515/17 P a C‑561/17 P, EU:C:2020:73, bod 56, jakož i ze dne 14. července 2022, Universität Bremen v. REA, C‑110/21 P, EU:C:2022:555, bod 40 a citovaná judikatura).

51

V projednávané věci je nesporné, že advokáti zmocnění navrhovatelkou měli oprávnění k výkonu advokacie před italskými soudy v souladu s vnitrostátními pravidly upravujícími danou oblast.

52

Tribunál se tedy tím, že v bodě 17 napadeného usnesení rozhodl, že žaloba v prvním stupni nebyla podána v souladu s čl. 19 čtvrtým pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie, dopustil nesprávného právního posouzení.

53

První části druhého důvodu kasačního opravného prostředku je tudíž třeba vyhovět.

Ke druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku, vycházející z porušení čl. 19 třetího pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie

54

Pokud jde o první kumulativní podmínku týkající se platnosti zastupování neprivilegovaných účastníků řízení před unijními soudy, stanovenou v čl. 19 třetím pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie, která spočívá v povinnosti těchto účastníků řízení být „zastoupeni advokátem“, podle ustálené judikatury platí, že jelikož toto ustanovení neodkazuje na vnitrostátní právo členských států, je třeba pojem „advokát“ vykládat autonomním a jednotným způsobem v celé Unii s přihlédnutím nejen ke znění uvedeného ustanovení, ale i k jeho kontextu a cíli (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. února 2020, Uniwersytet Wrocławski a Polsko v. REA, C‑515/17 P a C‑561/17 P, EU:C:2020:73, bod 57, jakož i ze dne 14. července 2022, Universität Bremen v. REA, C‑110/21 P, EU:C:2022:555, bod 43).

55

V tomto rámci Soudní dvůr zaprvé rozhodl, že jak ze znění uvedeného ustanovení, a zejména z použití výrazu „zastoupeni“, tak z kontextu, jehož je součástí, vyplývá, že „účastník řízení“ ve smyslu tohoto ustanovení, bez ohledu na jeho postavení, není oprávněn sám jednat před unijním soudem, ale musí využít služeb třetí osoby, kterou může být pouze „advokát“ (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. února 2020, Uniwersytet Wrocławski a Polsko v. REA, C‑515/17 P a C‑561/17 P, EU:C:2020:73, body 58 a 60, jakož i ze dne 14. července 2022, Universität Bremen v. REA, C‑110/21 P, EU:C:2022:555, body 44 a 45).

56

Tento výklad je v souladu s cílem podmínky stanovené v čl. 19 třetím pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie, kterým je jednak zabránit tomu, aby soukromé osoby samy vystupovaly před soudem bez využití prostředníka, a jednak zajistit, aby na obranu právnických osob vystupoval zástupce, jenž má od právnické osoby, kterou zastupuje, dostatečný odstup (rozsudky ze dne 4. února 2020, Uniwersytet Wrocławski a Polsko v. REA, C‑515/17 P a C‑561/17 P, EU:C:2020:73, bod 61, jakož i ze dne 14. července 2022, Universität Bremen v. REA, C‑110/21 P, EU:C:2022:555, bod 46).

57

Zadruhé Soudní dvůr rozhodl, že úkol zastupování, který přísluší „advokátovi“ ve smyslu čl. 19 třetího pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, je především chránit a hájit co nejlépe zájmy mandanta, a to zcela nezávisle a v souladu s právními předpisy a profesními a etickými pravidly (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. února 2020, Uniwersytet Wrocławski a Polsko v. REA, C‑515/17 P a C‑561/17 P, EU:C:2020:73, bod 62, jakož i ze dne 14. července 2022, Universität Bremen v. REA, C‑110/21 P, EU:C:2022:555, bod 47).

58

Jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 46 až 52 svého stanoviska, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že první kumulativní podmínka stanovená v čl. 19 třetím pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie, která spočívá v povinnosti neprivilegovaných účastníků řízení být „zastoupeni advokátem“, vyžaduje dodržení dvou požadavků.

59

Zaprvé, jak vyplývá z bodu 55 tohoto rozsudku, tato podmínka ukládá neprivilegovaným účastníkům řízení zákaz „vlastního zastupování“ před unijními soudy, to znamená, že tito účastníci řízení se v žádném případě nemohou zastupovat sami.

60

Vzhledem k tomu, že statut Soudního dvora Evropské unie ani jednací řád Soudního dvora nestanoví žádnou odchylku nebo výjimku z tohoto zákazu, nemůže předložení žaloby podepsané samotným žalobcem v žádném případě postačovat k podání žaloby k unijním soudům, a to ani v případě, že je žalobce advokátem oprávněným k výkonu advokacie před vnitrostátním soudem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. února 2020, Uniwersytet Wrocławski a Polsko v. REA, C‑515/17 P a C‑561/17 P, EU:C:2020:73, bod 59, jakož i ze dne 14. července 2022, Universität Bremen v. REA, C‑110/21 P, EU:C:2022:555, bod 44).

61

Zadruhé uvedená podmínka ukládá zástupcům neprivilegovaných účastníků řízení povinnost dodržet požadavek nezávislosti, jak vyplývá z bodu 57 tohoto rozsudku.

62

Tento požadavek je vymezen jak negativně, tak pozitivně. Negativně je vymezen neexistencí jakéhokoliv pracovního poměru, který se vyznačuje vztahem podřízenosti mezi zástupcem určeným účastníkem řízení a tímto účastníkem řízení. Uvedený požadavek je pozitivně vymezen odkazem na etiku a profesní disciplínu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. února 2020, Uniwersytet Wrocławski a Polsko v. REA, C‑515/17 P a C‑561/17 P, EU:C:2020:73, bod 63, jakož i ze dne 14. července 2022, Universität Bremen v. REA, C‑110/21 P, EU:C:2022:555, bod 49).

63

Navíc tentýž požadavek nelze chápat tak, že nesmí existovat žádná vazba mezi zástupcem určeným účastníkem řízení a tímto účastníkem řízení, ale pouze vazby, které zjevně narušují jeho schopnost plnit úkol spočívající v zastupování, který mu přísluší, jak je uvedeno v bodě 57 tohoto rozsudku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. února 2020, Uniwersytet Wrocławski a Polsko v. REA, C‑515/17 P a C‑561/17 P, EU:C:2020:73, bod 64).

64

U každého advokáta, bez ohledu na formu, v níž vykonává své povolání, k čemuž jej opravňují platné právní předpisy a profesní a etická pravidla, se s výhradou toho, co bude uvedeno v následujícím bodě, předpokládá, že splňuje požadavek nezávislosti vyplývající z první kumulativní podmínky stanovené v čl. 19 třetím pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie.

65

Jak však vyplývá z bodu 62 tohoto rozsudku, požadavek nezávislosti kladený na zástupce neprivilegovaných účastníků řízení ve zvláštním kontextu tohoto ustanovení nutně předpokládá neexistenci jakéhokoliv pracovního poměru charakterizovaného vztahem podřízenosti mezi účastníkem řízení a jím zmocněným zástupcem. Domněnka nezávislosti uvedená v předcházejícím bodě se tudíž neuplatní, pokud takový pracovní poměr existuje. Tak je tomu zejména v případě, kdy advokáti, kteří v souladu s použitelným vnitrostátním právem vykonávají své povolání jako zaměstnanci advokátní kanceláře, která je zaměstnává, tuto kancelář zastupují před unijními soudy. Totéž platí v případě, kdy podnikoví právníci (in-house lawyers), členové advokátní komory členského státu, kteří jsou podle vnitrostátního práva tohoto členského státu oprávněni zastupovat právnickou osobu, k níž jsou vázáni pracovním poměrem, před vnitrostátními soudy, by měli tuto osobu zastupovat před unijními soudy.

66

Kromě případů, kdy mezi účastníkem řízení a jím zmocněným zástupcem existuje pracovní poměr vyznačující se vztahem podřízenosti, se tato domněnka nezávislosti uplatní a může být vyvrácena pouze tehdy, vyplývá-li z konkrétních okolností, že mezi nimi existují vztahy, které zjevně narušují schopnost tohoto zástupce plnit svůj úkol v nejlepším zájmu svého klienta nebo že uvedený zástupce nedodržuje použitelná vnitrostátní profesní a etická pravidla (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. února 2020, Uniwersytet Wrocławski a Polsko v. REA, C‑515/17 P a C‑561/17 P, EU:C:2020:73, bod 64).

67

V projednávané věci měl Tribunál v bodě 16 napadeného usnesení za to, že „postavení advokátů, kteří jsou společníky advokátní kanceláře, žalobkyně v projednávané věci“ není „slučitelné s požadavky nezávislosti vyžadovanými k jejímu zastupování před Tribunálem“. Z toho v bodě 17 uvedeného usnesení vyvodil, že „vzhledem k tomu, že návrh na zahájení řízení byl podepsán advokáty, kteří neměli postavení třetí osoby nezávislé na žalobkyni“, nebyla žaloba v prvním stupni podána v souladu s čl. 19 třetím a čtvrtým pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 51 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu.

68

Pokud přitom advokáti mají za podmínek, které jsou v souladu s platnými právními předpisy a profesními a etickými pravidly, postavení společníků v advokátní kanceláři, kterou zastupují před unijními soudy, nelze tuto okolnost samu o sobě považovat za neslučitelnou s požadavkem nezávislosti. Takovou okolnost totiž nelze stavět na roveň okolnosti, že existuje pracovní poměr ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 62 tohoto rozsudku. Dále vzhledem k neexistenci konkrétních důkazů prokazujících vazby mezi advokátní kanceláří a společníkem, jehož tato kancelář určila jako svého zástupce, které by zjevně narušovaly schopnost tohoto zástupce plnit úkol spočívající v zastupování v nejlepším zájmu dotyčného účastníka řízení, nebo že uvedený společník nedodržuje platná vnitrostátní profesní a etická pravidla, nelze domněnku nezávislosti advokáta, jenž je zároveň společníkem, považovat za vyvrácenou.

69

Tribunál se tak dopustil nesprávného právního posouzení, jelikož nerespektoval rozsah požadavku nezávislosti vyplývajícího z první kumulativní podmínky stanovené v čl. 19 třetím pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie.

70

Konečně je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury může každá okolnost týkající se přípustnosti žaloby na neplatnost podané k Tribunálu, včetně okolnosti týkající se zastoupení právnické osoby advokátem za účelem podání této žaloby, představovat nepominutelný důvod, který je unijní soud povinen uplatnit i bez návrhu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. února 2024, Pilatus Bank v. ECB, C‑256/22 P, EU:C:2024:125, body 34 a 36, jakož i citovaná judikatura). Skutečnost, že taková žaloba nebyla podána v souladu s požadavky stanovenými v čl. 19 třetím pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie, jak je vykládán judikaturou Soudního dvora, je takovou okolností.

71

Povinnost unijního soudu zkoumat nepominutelný důvod i bez návrhu však nemá vliv na dodržování práva na obhajobu. Unijní soud tedy v zásadě nemůže založit své rozhodnutí na právním důvodu uplatněném bez návrhu, i kdyby se jednalo o důvod nepominutelný, aniž předtím vyzve účastníky řízení k předložení vyjádření k tomuto důvodu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. prosince 2009, Přezkum M v. EMEA, C‑197/09 RX–II, EU:C:2009:804, body 40 až 42 a 57, jakož i citovaná judikatura).

72

V projednávané věci je třeba poznamenat, že se Tribunál v bodech 15 až 19 napadeného usnesení omezil na to, že konstatoval, že žalobkyně je advokátní kancelář, jež zmocnila ke svému zastupování tři advokáty, kteří v této kanceláři působili jako společníci, a z toho vyvodil právně chybný závěr, podle kterého tito advokáti nemohli zastupovat uvedenou advokátní kancelář za podmínek slučitelných s článkem 19 statutu Soudního dvora Evropské unie, přičemž taková neslučitelnost nemohla být podle Tribunálu zhojena po uplynutí lhůty pro podání žaloby.

73

Tribunál přitom měl ověřit, případně za použití organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 svého jednacího řádu, zda existuje pracovní poměr mezi těmito třemi advokáty a advokátní kanceláří ve smyslu bodu 65 tohoto rozsudku. Při neexistenci takového pracovního poměru by umožňovaly dospět k závěru o nedostatku nezávislosti ve smyslu čl. 19 třetího pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie pouze konkrétní skutečnosti prokazující, že vazby mezi advokátní kanceláří a advokáty, kteří jsou jejími společníky, mohly zjevně narušit jejich schopnost plnit své úkoly, nebo že uvedení advokáti nedodržovali platná vnitrostátní profesní a etická pravidla.

74

Kromě toho v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 71 tohoto rozsudku měl Tribunál před rozhodnutím o této otázce vyzvat žalobkyni k předložení vyjádření, aby byla zajištěna účinnost jejího práva na obranu.

75

Konečně, pokud měl Tribunál za to, že požadavek nezávislosti nebyl splněn, měl před konstatováním nepřípustnosti žaloby vyzvat žalobkyni, aby si zvolila nového advokáta.

76

S ohledem na závažnost důsledků, které vyplývají z porušení článku 19 statutu Soudního dvora Evropské unie, pokud jde o žalobce, a sice nevratné prohlášení nepřípustnosti jeho žaloby, musí mít totiž žalobce možnost zvolit si nového advokáta poté, co se mohl seznámit se skutečnostmi, které podle Tribunálu odůvodňují rozhodnutí o nepřípustnosti, a vyjádřit se k nim.

77

Z článku 78 odst. 6 jednacího řádu Tribunálu ve spojení s jeho čl. 51 odst. 2 až 4 ostatně vyplývá, že účastníka řízení nelze postihnout nepřípustností jeho žaloby, aniž byl předtím vyzván k odstranění vad z důvodu, že jeho žaloba nesplňuje podmínky stanovené v čl. 78 odst. 1 až 5 tohoto jednacího řádu. Z článku 55 odst. 1 a 3 uvedeného jednacího řádu rovněž vyplývá, že totéž platí v případě, kdy je chování advokáta považováno za neslučitelné s důstojností Tribunálu nebo s řádným výkonem spravedlnosti v průběhu řízení. V takových případech totiž tato ustanovení zajišťují kontinuitu řízení tím, že podle okolností stanoví, že dotyčný účastník řízení může předložit požadované písemnosti nebo si zvolit nového zástupce v přiměřené lhůtě stanovené soudní kanceláří.

78

Je třeba rovněž uvést, že článek 21 statutu Soudního dvora Evropské unie nevymezuje taxativně situace, za nichž může dojít k odstranění vad žaloby.

79

Soudní dvůr již měl ostatně příležitost rozhodnout, aniž mu v tom bránil článek 21 statutu Soudního dvora Evropské unie, že je třeba vyzvat žalobce k odstranění vad žaloby v případě, že je podána žaloba podepsaná samotným žalobcem (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 5. prosince 1996, Lopes v. Soudní dvůr, C‑174/96 P, EU:C:1996:473, bod 3).

80

Navíc, jak uvedl generální advokát v bodě 108 svého stanoviska, ze současné praxe členských států vyplývá, že pokud vnitrostátní právo stanoví, že platnost procesních aktů účastníka řízení je zpochybněna porušením pravidel týkajících se požadavku nezávislosti zástupce tohoto účastníka řízení, může být toto porušení alespoň zhojeno v průběhu řízení.

81

Druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku a druhému důvodu kasačního opravného prostředku je tedy třeba vyhovět v plném rozsahu.

82

Napadené usnesení je tudíž třeba zrušit, aniž je třeba zkoumat třetí důvod kasačního opravného prostředku.

K žalobě před Tribunálem

83

Podle čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie může Soudní dvůr v případě zrušení rozhodnutí Tribunálu vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to stav soudního řízení dovoluje, nebo věc vrátit zpět Tribunálu k rozhodnutí.

84

V projednávané věci má Soudní dvůr k dispozici informace nezbytné ke konečnému rozhodnutí o tom, zda byla žaloba podána v souladu s článkem 19 statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 51 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu. Je zřejmé, že žaloba byla podána jménem žalobkyně advokáty, u nichž lze v souladu s tím, co bylo uvedeno v bodě 68 tohoto rozsudku, předpokládat, že splňují požadavek nezávislosti ve smyslu článku 19 statutu Soudního dvora Evropské unie. Vzhledem k tomu, že ze spisu nevyplývá nic, co by tuto domněnku vyvrátilo, ani nic, co by zpochybnilo, že advokáti zastupující žalobkyni splňují tento požadavek, je třeba mít za to, že žaloba tento požadavek splňuje.

85

Vzhledem k tomu, že ve zbývající části stav soudního řízení nedovoluje vydat konečné rozhodnutí ve věci, je třeba věc vrátit zpět Tribunálu.

K nákladům řízení

86

Vzhledem k tomu, že se věc vrací zpět Tribunálu, je třeba rozhodnout, že o nákladech řízení souvisejících s kasačním opravným prostředkem bude rozhodnuto později.

1)

Usnesení Tribunálu Evropské unie ze dne 10. října 2022, Studio Legale Ughi e Nunziante v. EUIPO – Nunziante a Ughi (UGHI E NUNZIANTE) (T‑389/22, EU:T:2022:662), se zrušuje.

2)

Věc se vrací zpět Tribunálu Evropské unie.

3)

O nákladech řízení bude rozhodnuto později.