I.

Úvod

1.

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 6 odst. 2 a článku 10 směrnice Rady 76/308/EHS ze dne 15. března 1976 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z operací, které jsou součástí systému financování Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF), zemědělských dávek a cel ( 2 ), jakož i čl. 6 druhého pododstavce a článku 10 směrnice Rady 2008/55/ES ze dne 26. května 2008 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření ( 3 ).

2.

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi État belge (belgický stát) a společností Pantochim SA, v likvidaci (dále jen „společnost Pantochim“). Podstatou položených otázek je, zda je daňová pohledávka společnosti Pantochim vůči belgickému státu započitatelná proti pohledávce týkající se daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), kterou vůči této společnosti drží německý stát. Německý stát požádal o pomoc s vymáháním předmětné pohledávky belgický stát na základě směrnice 76/308, jak byla provedena do belgického práva.

3.

Hodlám nyní pojednat o skutkovém stavu projednávané věci, avšak předtím je třeba uvést relevantní právní normy.

II.

Právní rámec

A.

Unijní právo

1.

Směrnice 76/308

4.

Článek 6 směrnice 76/308 v původním znění stanovil:

5.

Článek 10 směrnice 76/308 v původním znění stanovil:

2.

Směrnice 2008/55

6.

Bod 1 odůvodnění směrnice 2008/55 stanoví:

7.

Článek 6 směrnice 2008/55 stanoví:

8.

Článek 10 směrnice 2008/55 stanoví:

3.

Směrnice 2010/24/EU

9.

Směrnice 2008/55 byla zrušena s účinností od 1. ledna 2012 článkem 29 směrnice Rady 2010/24/EU ze dne 16. března 2010 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z daní, poplatků, cel a jiných opatření ( 4 ).

10.

Článek 10 odst. 1 směrnice 2010/24 stanoví následující:

11.

Článek 13 odst. 1 směrnice 2010/24 stanoví následující:

12.

Článek 13 odst. 5 směrnice 2010/24 stanoví následující:

B.

Belgické právo

13.

Článek 12 loi du 20 juillet 1979 concernant l’assistance mutuelle en matière de recouvrement des créances relatives à certaines cotisations, droits, taxes et autres mesures (zákon ze dne 20. července 1979 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek týkajících se některých dávek, cel, daní a jiných opatření) (Moniteur belge ze dne 30. srpna 1979, s. 9457, dále jen „zákon ze dne 20. července 1979“) stanoví:

14.

Článek 15 tohoto zákona stanoví:

15.

Článek 334 loi-programme du 27 décembre 2004 (Moniteur belge ze dne 31. prosince 2004, s. 87006, dále jen „programový zákon ze dne 27. prosince 2004“), ve znění účinném do 7. ledna 2009, stanovil:

16.

Článek 334 odst. 1 programového zákona ze dne 27. prosince 2004, ve znění článku 194 loi-programme du 22 décembre 2008 (Moniteur belge ze dne 29. prosince 2008, s. 68649, dále jen „programový zákon ze dne 22. prosince 2008“) a před jeho novelizací loi du 25 décembre 2016 (dále jen „zákon ze dne 25. prosince 2016“), ve znění použitelném na skutkové okolnosti od dne 8. ledna 2009, stanovil:

III.

Spor v původním řízení a předběžné otázky

17.

Společnost Pantochim je akciovou společností, která vstoupila do likvidace dne 26. června 2001 v návaznosti na rozsudek tribunal de commerce de Charleroi (obchodní soud v Charleroi, Belgie). V průběhu této likvidace společnost Pantochim zaplatila v plném rozsahu přednostní pohledávku týkající se DPH, jejímž držitelem byl belgický stát.

18.

Belgický stát v řízení o likvidaci rovněž přihlásil pohledávku týkající se DPH ve výši 634 275,50 eura spolu s úroky, jejímž držitelem byl německý stát. Tato zvláštní pohledávka týkající se DPH (dále jen „německá pohledávka týkající se DPH“) byla připuštěna jako nezajištěná pohledávka. Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že německý stát požádal o pomoc s vymáháním předmětné pohledávky týkající se DPH na základě směrnice 76/308, jak byla provedena do belgického práva.

19.

Otázka, která nyní vyvstala, se týká situace, kdy společnost Pantochim drží vůči belgickému státu významnou daňovou pohledávku. Když belgický stát uvedl, že hodlá započíst svůj daňový dluh vůči společnosti Pantochim proti německé pohledávce týkající se DPH, na základě článku 334 programového zákona ze dne 27. prosince 2004, likvidátoři společnosti Pantochim odpověděli podáním podnětu k zahájení řízení proti belgickému státu. Tribunal de première instance du Hainaut (division Mons) (soud prvního stupně, Hainaut, obvod v Mons, Belgie) rozhodl, že belgický stát není oprávněn předmětné pohledávky vzájemně započíst. Cour d’ appel de Mons (odvolací soud, Mons, Belgie) v odvolacím řízení uvedené rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 27. června 2016 a uložil belgickému státu úhradu ve prospěch společnosti Pantochim částky 502 991,47 eura spolu s úroky.

20.

Belgický stát poté podal kasační opravný prostředek ke Cour de cassation (Kasační soud, Belgie). Uvedený stát měl za to, že Cour d’appel de Mons (odvolací soud, Mons) zejména porušil čl. 6 odst. 2 směrnice 76/308 tím, že mu neumožnil vymáhat pohledávku německého státu, jako by se jednalo o pohledávku belgického státu. Kromě toho neměl belgický stát za to, že by započtení pohledávek podle článku 334 programového zákona ze dne 27. prosince 2004 představovalo „výsadu“ ve smyslu článku 10 směrnice 76/308.

21.

Tento soud poukázal na několik zjištění Cour d’ appel de Mons (odvolací soud, Mons), která belgický stát zpochybňuje.

22.

Zaprvé Cour d’ appel de Mons (odvolací soud, Mons) měl za to, že „článek 334 [programového zákona] výslovně nevylučuje ustanovení občanského zákoníku upravující započtení pohledávek“, která vyžadují „existenci dvou vzájemných pohledávek […] mezi stejnými osobami jednajícími ve stejném postavení“. Cour d’appel de Mons (odvolací soud, Mons) upřesnil, že „i za předpokladu, že by pohledávka německého státu mohla být vymáhána jako by se jednalo o pohledávku belgického státu, je nadále pohledávkou německého státu“, takže „zákonné započtení není možné, neboť nejde o vzájemné pohledávky mezi týmiž osobami, jelikož jde o situaci, kdy se belgický stát snaží započíst svůj dluh vůči [společnosti Pantochim] proti dluhu [společnosti Pantochim] vůči německému státu“. Uvedený soud dále uvedl, že „i kdyby mělo být započtení daňových pohledávek považováno za započtení sui generis“, zůstává skutečností, že článek 334 programového zákona „nerozšiřuje možnost započtení na jiné pohledávky, než jsou pohledávky belgického státu“.

23.

Zadruhé Cour d’appel de Mons (odvolací soud, Mons) měl za to, že na výše uvedeném nic nemění ani ustanovení směrnic, neboť i když „sice stanoví, že pohledávky, které jsou předmětem žádostí o vymáhání, mají být vymáhány jako pohledávka dožádaného státu a stejným způsobem“, nic to nemění na skutečnosti, že „[p]ohledávky, jež mají být vymáhány, mají podléhat výsadám přiznaným obdobným pohledávkám vzniklým v členském státě, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, pouze pokud tak stanoví právní předpisy tohoto státu nebo dohoda mezi dožadujícím a dožádaným státem“. Cour d’appel de Mons (odvolací soud, Mons) dodal, že „jelikož směrnice nedefinuje slovo ‚výsada’, musí být tento pojem chápán v jeho obvyklém smyslu jako výhoda nebo privilegium“.

24.

Za těchto podmínek se Cour de cassation (Kasační soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

IV.

Řízení před Soudním dvorem

25.

Písemná vyjádření předložily společnost Pantochim, belgická a španělská vláda, jakož i Evropská komise. Soudní dvůr rozhodl bez konání ústní části jednání.

V.

Analýza

A.

Úvodní poznámky

26.

Cour de cassation (Kasační soud) ve svých předběžných otázkách položených Soudnímu dvoru cituje některá ustanovení směrnice 76/308 a směrnice 2008/55. Nečiní žádný odkaz na směrnici 2010/24. Před přezkumem předběžných otázek považuji za nezbytné určit, která směrnice je použitelná ratione temporis. Je to důležité, neboť ve znění článku 6 odst. 2 směrnice 76/308, článku 6 druhého pododstavce směrnice 2008/55 a čl. 10 odst. 1 směrnice 2010/24, jakož i čl. 13 odst. 1 prvním pododstavci směrnice 2010/24 existují určité rozdíly, i když jejich působnost má samozřejmě stejný rozsah. To však neplatí v případě článku 10 směrnice 76/308 ( 5 ), článku 10 směrnice 2008/55 a čl. 13 odst. 1 třetího pododstavce směrnice 2010/24 ( 6 ).

27.

V bodě 20 rozsudku ze dne 1. července 2004, Tsapalos a Diamantakis (C‑361/02 a C‑362/02, EU:C:2004:401), Soudní dvůr rozhodl, že jelikož směrnice 76/308 upravuje výlučně uznání a vymáhání určitých kategorií pohledávek vzniklých v jiném členském státě, aniž by stanovila pravidla týkající se jejich vzniku nebo jejich rozsahu, je třeba ustanovení této směrnice považovat za pouhý procesní předpis. Podle mého názoru toto zjištění Soudního dvora platí rovněž pro směrnici 2008/55 a směrnici 2010/24.

28.

Podle ustálené judikatury jsou procesněprávní pravidla obecně považována za použitelná na všechny spory probíhající v době jejich vstupu v platnost, zatímco hmotněprávní pravidla jsou obvykle vykládána jako nepoužitelná na situace existující před jejich vstupem v platnost ( 7 ).

29.

Článek 29 směrnice 2010/24 stanoví, že se směrnice 2008/55 zrušuje s účinkem ode dne 1. ledna 2012 a že odkazy na zrušenou směrnici 2008/55 se považují za odkazy na směrnici 2010/24 ( 8 ). Směrnice 2010/24 nestanoví žádná přechodná ustanovení.

30.

Mám tedy za to, že je to směrnice 2010/24, a nikoli směrnice 76/308 nebo směrnice 2008/55, která se použije na řízení, jež v současné době probíhá před předkládajícím soudem.

B.

První otázka

31.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 13 odst. 1 první pododstavec směrnice 2010/24 – který stanoví, že „se pohledávka, která je předmětem žádosti o vymáhání, považuje za pohledávku dožádaného členského státu“ – musí být vykládán v tom smyslu, že pohledávka dožadujícího členského státu (v projednávané věci Německo) získává postavení pohledávky dožádaného členského státu (v projednávané věci Belgie).

32.

Podle ustálené judikatury směrnice 76/308 stanoví společná pravidla vzájemné pomoci s cílem zajistit vymáhání pohledávek týkajících se určitých dávek, cel a daní ( 9 ). Toto zjištění platí také pro směrnici 2010/24 ( 10 ). Je pravda, že směrnice 2010/24 má rozšířit působnost směrnice 76/308, ve znění kodifikovaném směrnicí 2008/55, na pohledávky, které do té doby nespadaly do působnosti dvou posledně uvedených směrnic, za účelem vyšší ochrany finančních zájmů členských států a neutrality vnitřního trhu a dosažení vyšší účinnosti a efektivity vzájemné pomoci. V souhrnu, vzhledem k rostoucímu počtu žádostí o pomoc je cílem směrnice 2010/24 v zásadě usnadnit a podpořit takovou vzájemnou pomoc ( 11 ).

33.

Podle článku 1 směrnice 2010/24 tato směrnice stanoví pravidla, podle nichž mají členské státy poskytovat pomoc při vymáhání pohledávek uvedených v článku 2 v jednotlivých členských státech, pokud tyto pohledávky vzniknou v jiném členském státě. Článek 2 odst. 1 písm. a) směrnice 2010/24 stanoví, že žádost o pomoc může být podána, pokud jde zejména o vymáhání veškerých daní a poplatků jakéhokoli druhu ukládaných členským státem nebo jeho nižšími územními nebo správními celky, včetně místních orgánů, či jejich jménem, nebo jménem Unie ( 12 ). Podle čl. 10 odst. 1 směrnice 2010/24 dožádaný orgán členského státu vymáhá na žádost dožadujícího orgánu jiného členského státu pohledávky, na něž se vztahuje doklad o vymahatelnosti pohledávky v dožadujícím členském státě.

34.

V bodě 48 rozsudku ze dne 26. dubna 2018, Donnellan (C‑34/17, EU:C:2018:282), Soudní dvůr upřesnil, že v souladu s čl. 13 odst. 1 směrnice 2010/24 se „pohledávka, která je předmětem žádosti o vymáhání, považuje za pohledávku dožádaného členského státu, který je nucen využít příslušné pravomoci a postupy stanovené podle právních a správních předpisů, které se vztahují na pohledávky vzniklé v souvislosti se stejnou či obdobnou daní nebo stejným či obdobným poplatkem v jeho právním řádu“ ( 13 ).

35.

Je nicméně třeba zdůraznit meze těchto poznámek uvedených v rozsudku ze dne 26. dubna 2018, Donnellan (C‑34/17, EU:C:2018:282). Z textu tohoto rozsudku vyplývá, že Soudní dvůr zde odkázal na procesní povinnosti dožádaného státu. Mám tedy za to, že zatímco čl. 13 odst. 1 první pododstavec směrnice 2010/24 vyžaduje, aby byly pohledávky dožadujícího členského státu považovány z procesněprávního hlediska za rovnocenné ( 14 ) pohledávkám dožádaného členského státu, existují nicméně meze působnosti tohoto zvláštního ustanovení stanovícího právní domněnku. Konkrétně tato pohledávka nezískává z hmotněprávního hlediska postavení pohledávky, která by mohla být uplatněna dožádaným členským státem.

36.

To jasně vyplývá ze znění a kontextu samotného čl. 13 odst. 1. Například čl. 13. odst. 1 třetí pododstavec směrnice 2010/24 tak stanoví, že „dožádaný členský stát není povinen přiznat pohledávkám jiných členských států přednostní postavení přiznávané obdobným pohledávkám vzniklým v daném členském státě, pokud se dotyčné členské státy nedohodly jinak, nebo nestanoví-li právo dožádaného členského státu jinak“ ( 15 ). Toto samo postačuje k prokázání, že pohledávky dožádaného členského státu mají být považovány za zcela odlišné a oddělené od pohledávek dožadujícího členského státu. Svým způsobem to také ukazuje meze ustanovení stanovícího právní domněnku, které je obsaženo v čl. 13 odst. 1 prvním pododstavci směrnice 2010/24, neboť kdyby pohledávka dožadujícího státu měla být pro tyto účely skutečně považována za hmotněprávně totožnou s pohledávkou dožádaného státu, byl by třetí pododstavec uvedeného ustanovení směrnice zcela nepotřebný a bezúčelný.

37.

Podle mého názoru tedy směrnice 2010/24 vede k situaci, kdy dožádaný členský stát jedná jako určitý zástupce dožadujícího členského státu pro účely vymáhání pohledávky posledně uvedeného ( 16 ). Pokud však nedošlo ke konkrétnímu postoupení pohledávky na dožádaný členský stát – a neexistuje žádný náznak, že by v projednávané věci k takovému postoupení došlo – je tato pohledávka nadále pohledávkou dožadujícího členského státu ( 17 ).

38.

Je totiž třeba připomenout, že v souladu s článkem 1 směrnice 2010/24 je úkolem dožádaného členského státu pomoci dožadujícímu členskému státu vymáhat pohledávku posledně uvedeného. Sdílím tedy názor španělské vlády ( 18 ), že pohledávka dožadujícího členského státu nemůže být považována za pohledávku dožádaného členského státu, a že pohledávka dožadujícího členského státu nezískává postavení pohledávky dožádaného členského státu ( 19 ).

39.

V tomto ohledu Soudní dvůr v bodě 40 rozsudku ze dne 14. března 2019, Metirato (C‑695/17, EU:C:2019:209), nedávno připomněl, že „jelikož směrnice 2010/24 podrobně neupravuje nakládání s částkami vymoženými dožádaným členským státem před jejich převedením do dožadujícího členského státu, tato otázka spadá do pravomoci členských států za podmínky, že je respektována povinnost převést vymožené částky včetně úroků“ ( 20 ).

40.

S ohledem na výše uvedené mám za to, že čl. 13 odst. 1 první pododstavec směrnice 2010/24, který stanoví, že „se pohledávka, která je předmětem žádosti o vymáhání, považuje za pohledávku dožádaného členského státu“ musí být vykládán v tom smyslu, že posledně uvedený členský stát je povinen využít pravomocí a postupů stanovených podle právních a správních předpisů, které se vztahují na pohledávky vzniklé v souvislosti se stejnou či obdobnou daní či poplatkem v jeho právním řádu. Ze znění čl. 13 odst. 1 prvního a třetího pododstavce směrnice 2010/24 jasně vyplývá, že pohledávka dožadujícího členského státu však z hmotněprávního hlediska nezískává pro tyto účely postavení pohledávky dožádaného členského státu.

C.

K druhé otázce

41.

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být pojem „výsada“ uvedený v článku 10 směrnice 76/308 a v článku 10 směrnice 2008/55 vykládán v tom smyslu, že odkazuje na přednostní právo spojené s pohledávkou, které jí přiznává právo přednosti před ostatními pohledávkami v případě souběhu pohledávek, nebo jako jakýkoli mechanismus, který v případě souběhu pohledávek vede k přednostnímu uhrazení pohledávky.

42.

Jak jsem již uvedl v bodě 30 tohoto stanoviska, mám za to, že na řízení, které v současné době probíhá před předkládajícím soudem, se použije směrnice 2010/24, a nikoli směrnice 76/308 nebo směrnice 2008/55. Předkládající soud tedy Soudní dvůr žádá o výklad čl. 13 odst. 1 třetího pododstavce směrnice 2010/24. V tomto ohledu se dotazuje, zda musí být pojem „výsada“ chápán jako přednostní právo spojené s pohledávkou, které jí přiznává právo přednosti před ostatními pohledávkami v případě souběhu pohledávek, nebo jako jakýkoli mechanismus, který v případě souběhu pohledávek vede k přednostnímu uhrazení pohledávky. Navzdory formálnímu znění této otázky předkládající soud podle mého názoru neuvedl, jaký je praktický rozdíl mezi těmito dvěma možnostmi v rámci jeho právního řádu.

43.

Tuto otázku tedy přezkoumám abstraktně z hlediska znění samotné směrnice.

44.

Je třeba uvést, že anglické znění čl. 13 odst. 1 třetího pododstavce směrnice 2010/24 neodkazuje na výraz „privilege“ (výsada) ( 21 ). Stanoví, že dožádaný členský stát není povinen přiznat pohledávkám jiných členských států „preferences“ ( 22 ) (přednostní postavení) přiznané obdobným pohledávkám vzniklým v uvedeném členském státě, pokud se dotyčné členské státy nedohodly jinak, nebo nestanoví-li právo dožádaného členského státu jinak ( 23 ).

45.

Podle ustálené judikatury z požadavku na jednotné používání unijního práva a ze zásady rovnosti vyplývá, že znění ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem, přičemž tento výklad je třeba nalézt s přihlédnutím ke kontextu tohoto ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou ( 24 ). Navíc, jelikož směrnice 2010/24 výraz „přednostní postavení“ (ve francouzské jazykové verzi „privilèges“) ( 25 ) nedefinuje, je třeba určit smysl a dosah tohoto výrazu z hlediska obecného kontextu ( 26 ), v němž je používán, a jeho obvyklého smyslu v běžném jazyce ( 27 ).

46.

Výraz „přednostní postavení“ uvedený pouze v bodě 14 odůvodnění a v čl. 13 odst. 1 třetím pododstavci směrnice 2010/24 není touto směrnicí definován a pro účely definice tohoto výrazu není odkázáno na právo členského státu. Bod 14 odůvodnění směrnice 2010/24 v podstatě uvádí, že využití pravomocí dožádaným členským státem, stanovených v jeho vnitrostátních právních předpisech vztahujících se na pohledávky týkající se stejných nebo podobných daní nebo poplatků, by se nemělo obecně uplatňovat, pokud jde o přednostní postavení přiznávané pohledávkám vzniklým v dožádaném členském státě. Mělo by však být možné rozšířit toto přednostní postavení pohledávek na pohledávky jiných členských států na základě dohod mezi příslušnými členskými státy ( 28 ).

47.

Článek 13 směrnice 2010/24 je nadepsán „Vyřízení žádosti o vymáhání pohledávky“. První pododstavec čl. 13 odst. 1 směrnice 2010/24 v podstatě stanoví, že pro účely vymáhání pohledávky, která je předmětem žádosti o vymáhání, využije dožádaný orgán pravomoci a postupy stanovené podle právních a správních předpisů dožádaného členského státu. S takovými pohledávkami musí být pro tyto účely zacházeno jako s pohledávkou dožádaného členského státu, nestanoví-li uvedená směrnice jinak.

48.

Podle mého názoru není čl. 13 odst. 1 třetí pododstavec směrnice 2010/24 koncipován jako výjimka nebo odchylka od prvního pododstavce uvedeného ustanovení: odkazuje spíše na něco odlišného od pravomocí a postupů vztahujících se na vyřízení žádosti o vymáhání pohledávky. Z hlediska obecného kontextu a znění uvedeného ustanovení mám za to, že toto ustanovení za určitých okolností rozšiřuje, nad rámec pravomocí a postupů uvedených v čl. 13 odst. 1 prvním pododstavci směrnice 2010/24 doplňková práva a výhody přiznané při vymáhání pohledávek dožádaného členského státu na pohledávky dožadujícího členského státu. Jak jsem již uvedl, to vše posiluje závěr v rámci odpovědi na první otázku, že s pohledávkou dožadujícího státu se z hmotněprávního hlediska nemá zacházet jako s pohledávkou uplatněnou dožádaným státem, neboť, opakuji, toto vše by bylo nadbytečné, kdyby tato pohledávka získala takové hmotněprávní postavení.

49.

Vzhledem k širokému a bezvýhradnému způsobu použití výrazu „přednostní postavení“ v čl. 13 odst. 1 třetím pododstavci směrnice 2010/24 mám za to, že tento výraz odkazuje na jakýkoli mechanismus, který v případě souběhu pohledávek vede k přednostnímu uhrazení pohledávek dožádaného členského státu. To by zahrnovalo – mimo jiné – přednostní nebo prioritní práva přiznaná pohledávkám dožádaného členského státu, pokud jde o zařazení nebo pořadí jejich uspokojení v rámci insolvenčního systému tohoto členského státu ( 29 ). Obdobně, dožádaný členský stát může – ale nemusí – přiznat takové přednostní nebo prioritní právo pohledávkám dožadujícího členského státu způsobem stanoveným v čl. 13 odst. 1 třetím pododstavci směrnice 2010/24 ( 30 ).

D.

Ke třetí předběžné otázce

50.

Touto otázkou se předkládající soud táže, zda je třeba možnost započtení v případě souběhu pohledávek za podmínek stanovených ustanovením vnitrostátního práva, jako je článek 334 programového zákona ze dne 27. prosince 2004 nebo článek 194 programového zákona ze dne 22. prosince 2008, považovat za zakládající přednostní postavení v souladu s čl. 13 odst. 1 třetím pododstavcem směrnice 2010/24.

51.

Jak Komise uvedla ve svém písemném vyjádření, obecná pravomoc započtení vzájemných pohledávek je součástí pravomocí a postupů podle vnitrostátního práva v oblasti vymáhání pohledávek. Tato pravomoc započtení se tak vztahuje nejen na pohledávky dožádaného členského státu (v projednávané věci belgický stát), ale rovněž na pohledávky jiných věřitelů, existují-li vzájemné pohledávky ( 31 ). Mám tedy za to, že pravomoc započtení vzájemných pohledávek v zásadě spadá do působnosti čl. 13 odst. 1 prvního pododstavce směrnice 2010/24 ( 32 ). Například, existovaly-li by mezi společností Pantochim a německým státem vzájemné pohledávky, mohly by být tyto v zásadě – jsou-li splněny tato podmínka a ostatní podmínky stanovené belgickými právními předpisy – vzájemně započteny.

52.

Jeví se, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce dostatečně jasně neuvádí, zda se článek 334 programového zákona ze dne 27. prosince 2004 nebo článek 194 programového zákona ze dne 22. prosince 2008 odchylují od obecných pravidel belgického občanského zákoníku upravujících započtení pohledávek. S výhradou ověření předkládajícím soudem se jeví, že tato obecná pravidla vyžadují existenci vzájemných pohledávek mezi stejnými osobami jednajícími ve stejném postavení. Není tak zřejmé, zda se s pohledávkami dožádaného členského státu (v projednávané věci belgický stát), které spadají do působnosti článku 2 směrnice 2010/24, zachází jinak, pokud jde o použití pravidel započtení pohledávek, než s pohledávkami jiných věřitelů.

53.

V žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce totiž předkládající soud citoval výňatky z rozsudku Cour d’appel de Mons (odvolací soud, Mons) ze dne 27. června 2016, v němž bylo konstatováno, že programový zákon ze dne 27. prosince 2004 ani programový zákon ze dne 22. prosince 2008 se neodchylují od obecných pravidel belgického občanského zákoníku upravujících započtení pohledávek, která – jak jsem již uvedl – vyžadují vzájemné pohledávky, mezi stejnými osobami. Kromě toho podle Cour d’ appel de Mons (odvolací soud, Mons), i za předpokladu, že by pohledávka německého státu mohla být vymáhána jako pohledávka belgického státu, je i nadále pohledávkou německého státu a v případě neexistence vzájemných pohledávek nelze provést započtení.

54.

Předkládající soud ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce rovněž citoval některé argumenty belgického státu v řízení o opravném prostředku, které před ním probíhá. V tomto ohledu předkládající soud uvedl, že belgický stát tvrdil, že programový zákon ze dne 27. prosince 2004 a programový zákon ze dne 22. prosince 2008 stanoví mechanismus započtení pohledávek sui generis, který v daňové oblasti nevyžaduje vzájemnost dluhů a pohledávek. Belgický stát tvrdil, že započtení pohledávek ve vztahu k takovým pohledávkám, které jsou předmětem žádosti o vymáhání na základě směrnice 2010/24, je tedy povoleno.

55.

Ve svém písemném vyjádření předloženém Soudnímu dvoru belgická vláda tvrdí, že třetí otázka je nepřípustná, jelikož předkládající soud nevysvětlil pravidla upravující započtení pohledávek podle belgického občanského zákoníku a nevysvětlil mechanismus započtení pohledávek stanovený v programovém zákoně ze dne 27. prosince 2004 a v programovém zákoně ze dne 22. prosince 2008.

56.

Po jistém váhání musím s tímto závěrem souhlasit. Vzhledem k tomu, že v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a vskutku ani ve spise předloženém Soudnímu dvoru není vysvětleno, jak tento údajný mechanismus sui generis funguje a zda, případně v jakém rozsahu, se liší od obecných pravidel belgického občanského zákoníku upravujících započtení pohledávek, nemohu účelně posoudit, zda je tento mechanismus součástí „pravomocí a postupů“ ve smyslu čl. 13 odst. 1 prvního odstavce směrnice 2010/24, nebo naopak, zda zakládá přednostní postavení ve smyslu třetího pododstavce uvedeného ustanovení.

57.

Belgická vláda podpůrně ke svému tvrzení o nepřípustnosti uvádí, že mechanismus sui generis jen zjednodušuje postup vymáhání pohledávek, a neměl by být tedy považován za zakládající výsadu (přednostní postavení).

58.

Pokud by Soudní dvůr rozhodl, že třetí otázka je přípustná, a pokud by, jak tvrdí belgická vláda, dotčený mechanismus zjednodušoval postup vymáhání pohledávek a nepřiznával přednostní nebo prioritní práva, pokud jde o zařazení nebo pořadí uspokojení pohledávek belgického státu, nebo pokud by jinak neupřednostňoval belgický stát jako věřitele, pak ( 33 ) by byl takový mechanismus podle mého názoru součástí pravomocí a postupů uvedených v čl. 13 odst. 1 prvním pododstavci směrnice 2010/24.

59.

V důsledku toho by členský stát mohl ve svých vnitrostátních pravidlech upravujících vymáhání dluhů stanovit obecnou pravomoc započtení ve vztahu ke všem dluhům, bez požadavku vzájemnosti a nehledě na totožnost věřitele. Pokud by toto vyplývalo z programového zákona ze dne 27. prosince 2004 a programového zákona ze dne 22. prosince 2008 – což v plném rozsahu přísluší posoudit a určit vnitrostátnímu soudu – musela by být tato posílená pravomoc započtení považována za součást běžných „pravomocí a postupů“ stanovených vnitrostátními právními předpisy v oblasti insolvence, ve smyslu čl. 13 odst. 1 prvního pododstavce směrnice 2010/24.

60.

Na druhou stranu lze poukázat na tvrzení Komise, že předmětný mechanismus patrně přiznává belgickému státu přednostní právo na úhradu pohledávky, které se odchyluje od obecných pravidel započtení pohledávek a jako takové by mělo být považováno za zakládající výsadu (přednostní postavení) ve smyslu čl. 13 odst. 1 třetího pododstavce směrnice 2010/34 ( 34 ). Ačkoliv je politováníhodné, že tato otázka musí být řešena na základě pouhého předpokladu, kdyby bylo důsledkem programového zákona ze dne 27. prosince 2004 a programového zákona ze dne 22. prosince 2008 přiznání, s vyloučením požadavku vzájemnosti dluhů, přednostního nebo posíleného práva ve prospěch belgického státu na započtení pohledávky, které by nebylo k dispozici ostatním věřitelům, bylo by tím dle mého názoru dáno „přednostní postavení“ ve smyslu třetího pododstavce čl. 13 odst. 1 směrnice 2010/24.

61.

Je pravda, že i kdyby tomu tak bylo, nic by se tím samo o sobě nezměnilo, neboť je třeba připomenout, že čl. 13 odst. 1 třetí pododstavec směrnice 2010/24 rovněž stanoví, že dožádané členské státy nejsou povinny přiznat taková přednostní práva obdobným pohledávkám dožadujícího členského státu, pokud se dotyčné členské státy nedohodly jinak, nebo nestanoví-li taková přednostní práva ve vztahu k pohledávkám dožadujícího členského státu právo dožádaného členského státu.

62.

S výhradou ověření předkládajícím soudem, ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, a zejména z článku 15 zákona ze dne 20. července 1979 ( 35 ) podle všeho vyplývá, že v belgickém právním řádu nemají pohledávky dožadujícího členského státu ve skutečnosti takové přednostní postavení nebo výsadu ( 36 ).

63.

Kromě toho, jelikož třetí pododstavec čl. 13 odst. 1 směrnice 2010/24 neobsahuje v tomto směru formulaci obdobnou formulaci obsažené v prvním pododstavci čl. 13 odst. 1 směrnice 2010/24, nemění uvedený třetí pododstavec postavení pohledávky dožadujícího členského státu nebo nevede k jejímu převodu na dožádaný členský stát. Z toho tedy vyplývá, že takové přednostní postavení nemůže vést k tomu, aby pohledávka dožadujícího členského státu získala postavení pohledávky dožádaného členského státu. Za účelem objasnění mám rovněž za to, že s ohledem na cíl směrnice 2010/24, kterým je zejména zaručit, že dožádaný členský stát pomáhá dožadujícímu členskému státu s vymáháním pohledávky posledně uvedeného, musí být přiznání přednostního postavení ve smyslu čl. 13 odst. 1 třetího pododstavce směrnice 2010/24 ve prospěch, a nikoliv na úkor dožadujícího členského státu.

VI.

Závěry

64.

Vzhledem k výše uvedenému navrhuji odpovědět na otázky položené Cour de cassation (kasační soud, Belgie) následovně: