V článku 78 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 966/2012 ze dne 25. října 2012, kterým se stanoví finanční pravidla o souhrnném rozpočtu Unie a o zrušení nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002, nadepsaném „Stanovení pohledávky“, se uvádí: „1.Stanovení pohledávky je úkon, kterým příslušná schvalující osoba:

a)ověřuje, zda dluh existuje;

b)určuje nebo ověřuje skutečnost a výši dluhu;

c)ověřuje podmínky splatnosti dluhu.

2.Vlastní zdroje poskytnuté Komisi a veškeré pohledávky identifikované jako jisté, o stanovené pevné částce a splatné se stanovují inkasním příkazem předloženým účetnímu a výzvou k úhradě zaslanou dlužníku, přičemž obojí vystavuje příslušná schvalující osoba. 3.Neoprávněně vyplacené částky musí být získány zpět. 4.Komisi je svěřena pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci v souladu s článkem 210, kterými stanoví podrobná pravidla týkající se stanovování pohledávek, včetně postupů a podkladů, a úroku z prodlení.“

V článku 79 odst. 1 tohoto nařízení, nadepsaném „Schválení inkasa“, se stanoví: „Schválení inkasa je úkon, kterým příslušná schvalující osoba vystavením inkasního příkazu vydává pokyn účetnímu, aby inkasoval pohledávku stanovenou příslušnou schvalující osobou.“

V článku 80 odst. 1 tohoto nařízení, nadepsaném „Pravidla pro inkaso“, se stanoví: „Účetní jedná na základě inkasních příkazů k pohledávkám řádně stanoveným příslušnou schvalující osobou. Zajistí s náležitou pečlivostí, aby Unie obdržela své příjmy a aby byla zachována její práva. Účetní inkasuje částky započtením proti případným odpovídajícím pohledávkám dlužníka vůči Unii. Tyto pohledávky musí být jisté, o stanovené pevné částce a splatné.“

Článek 81 nařízení č. 966/2012, nadepsaný „Promlčecí lhůta“, stanoví: „1.Aniž jsou dotčena ustanovení zvláštních předpisů a uplatňování [rozhodnutí Rady 2007/436/ES, Euratom ze dne 7. června 2007 o systému vlastních zdrojů Evropských společenství (Úř. věst. 2007, L 163, s. 17)], promlčují se nároky Unie vůči třetím osobám a nároky třetích osob vůči Unii po pěti letech. 2.Komisi je svěřena pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci v souladu s článkem 210, kterými stanoví podrobná pravidla týkající se promlčecí lhůty.“

Článek 81 odst. 1 nařízení č. 966/2012 je obdobného znění jako článek 73a nařízení Rady č. 1605/2002 (ES, Euratom) ze dne 25. června 2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. 2002, L 248, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 74), ve znění nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1995/2006 ze dne 13. prosince 2006 (Úř. věst. 2006, L 390, s. 1) (dále jen „nařízení č. 1605/2002“).

V článku 81 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 1268/2012 ze dne 29. října 2012 o prováděcích pravidlech k nařízení č. 966/2012 (Úř. věst. 2012, L 362, s. 1) se stanoví: „Při zjištění pohledávky se příslušná schvalující osoba ujistí, že

a)pohledávka je jistá, tedy není ničím podmíněna;

b)pohledávka je pevně stanovena v peněžní částce;

c)pohledávka je splatná a nepodléhá žádné lhůtě k platbě;

d)údaje o dlužníku jsou správné;

e)částka, která se má inkasovat, je zapsána ve správné položce rozpočtu;

f)podklady jsou v pořádku;

g)je dodržena zásada řádného finančního řízení, zejména z hlediska kritérií uvedených v čl. 91 odst. 1 písm. a).“

Podle čl. 82 odst. 1 a 2 tohoto nařízení v přenesené pravomoci: „1.Stanovení pohledávky vychází z podkladů, jež osvědčují nárok Unie. 2.Před stanovením pohledávky provede příslušná schvalující osoba osobně kontrolu podkladů nebo se na vlastní odpovědnost ujistí, že tato kontrola byla provedena.“

V článku 93 uvedeného nařízení v přenesené pravomoci, nadepsaném „Pravidla pro běh promlčecích lhůt“, se stanoví: „1.Promlčecí lhůta nároků Unie vůči třetím osobám počíná běžet dnem uplynutí lhůty oznámené dlužníkovi ve výzvě k úhradě podle čl. 80 odst. 3 písm. b). Promlčecí lhůta nároků třetích osob vůči Unii počíná běžet dnem, kdy se podle odpovídajícího právního závazku stává nárok třetí osoby splatným. […] 6.Po uplynutí promlčecí lhůty podle odstavců 1 až 5 nelze nároky již vymáhat.“

Znění čl. 93 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 odpovídá znění čl. 85b odst. 1 nařízení Komise (ES, Euratom) č. 2342/2002 ze dne 23. prosince 2002 o prováděcích pravidlech k nařízení č. 1605/2002 (Úř. věst. 2002, L 357, s. 1) ve znění nařízení Komise č. 487/2007 ze dne 23. dubna 2007, kterým se mění nařízení č. 2342/2002 (ES, Euratom) o prováděcích pravidlech k nařízení č. 1605/2002 (Úř. věst. 2007, L 111, s. 13).

V článku 27 bodě 3 pravidel pro úhradu nákladů a příspěvků poslancům Evropského parlamentu (dále jen „pravidla pro úhradu nákladů a příspěvků“) ve znění platném do 14. července 2009 se stanoví: „Zjistí-li generální tajemník po konzultaci s kvestory, že byly poslancům Evropského parlamentu neoprávněně vyplaceny částky z titulu příspěvků stanovených těmito pravidly, vydá nařízení směřující k inkasu těchto částek od dotčených poslanců.“

V článku 68, nadepsaném „Vrácení neoprávněně vyplacených částek“, rozhodnutí Předsednictva Evropského parlamentu ze dne 19. května a 9. července 2008, kterým se stanoví prováděcí opatření ke statutu poslanců Evropského parlamentu (Úř. věst. 2009, C 159, s. 1), ve znění platném od 21. října 2010 (Úř. věst. 2010, C 283, s. 9), se stanoví: „1. Jakákoli částka vyplacená z hlediska těchto prováděcích opatření neoprávněně bude požadována zpět. Generální tajemník vydá pokyny k tomu, aby byly tyto částky získány od dotyčného poslance zpět. 2.Při rozhodování o vymáhání plateb se věnuje náležitá pozornost tomu, aby poslanec mohl účinně vykonávat svůj mandát a nebyl narušen řádný chod Parlamentu. Před přijetím rozhodnutí dá generální tajemník příslušnému poslanci možnost se vyjádřit. 3.Tento článek se použije obdobně pro bývalé poslance a třetí osoby.“

Součástí hlavy III uvedených prováděcích opatření, nadepsané „Obecná a závěrečná ustanovení“, je kapitola IV, nadepsaná „Závěrečná ustanovení“. V článku 72, nadepsaném „stížnost“, této kapitoly IV se stanoví: „1.Poslanec, který se domnívá, že příslušný útvar v jeho případě řádně neuplatnil tato prováděcí opatření, se může písemně obrátit na generálního tajemníka. Generální tajemník ve svém rozhodnutí ohledně stížnosti uvede důvody, které jej k tomuto rozhodnutí vedly. 2.Pokud poslanec nesouhlasí s rozhodnutím generálního tajemníka, může do dvou měsíců od oznámení tohoto rozhodnutí požádat, aby byla otázka postoupena kvestorům, kteří po vyjádření generálního tajemníka přijmou rozhodnutí. 3.Pokud některá strana uvedeného postupu nesouhlasí s rozhodnutím kvestorů, může do dvou měsíců od oznámení tohoto rozhodnutí požádat, aby byla záležitost postoupena předsednictvu, které přijme konečné rozhodnutí. 4.Tento článek se použije rovněž pro právního nástupce poslance i pro bývalé poslance a jejich právní nástupce.“

Článek 74 prováděcích pravidel stanoví: „S výhradou přechodných ustanovení uvedených v hlavě IV se pravidla pro poskytování náhrad a příspěvků poslancům ruší dnem vstupu statutu v platnost.“

Podstatou tvrzení navrhovatele v rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku, který má šest částí, je to, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení při aplikaci prováděcích opatření, uvedl v napadeném rozsudku rozporuplné odůvodnění a porušil zásadu dodržování práva na obhajobu.

Parlament namítá nepřípustnost první, páté a šesté části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, neboť navrhovatel v těchto částech pouze opakuje argumentaci uvedenou před Tribunálem a nevznesl konkrétní námitky vůči odůvodnění, které Tribunál uvedl v napadeném rozsudku. Ve zbývající části je tento důvod kasačního opravného prostředku podle názoru Parlamentu zčásti irelevantní a zčásti neopodstatněný.

Pokud jde o nepřípustnost první, páté a šesté části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, jak tvrdí Parlament, je třeba připomenout, že pokud účastník řízení zpochybňuje výklad nebo použití unijního práva Tribunálem, mohou být právní otázky přezkoumané v prvním stupni znovu projednány v řízení o kasačním opravném prostředku. Jestliže by totiž účastník řízení nemohl tímto způsobem založit kasační opravný prostředek na žalobních důvodech nebo argumentech již použitých před Tribunálem, bylo by řízení o kasačním opravném prostředku zčásti zbaveno smyslu (viz zejména rozsudek ze dne 21. září 2010, Švédsko a další v. API a Komise, C‑514/07 P, C‑528/07 P a C‑532/07 P, EU:C:2010:541, bod 116).

I když je v projednávané věci pravda, že určité části argumentace předložené navrhovatelem v rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku nejsou dostatečně přesné, z kasačního opravného prostředku nicméně zjevně vyplývá, že cílem argumentů předkládaných v rámci první, páté a šesté části tohoto důvodu je prokázat, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení při aplikaci prováděcích opatření a porušil zásadu dodržování práva na obhajobu. Tyto části jsou tudíž přípustné.

V první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatel tvrdí, že Tribunál jednal v rozporu s výslovným zněním čl. 68 odst. 3 prováděcích opatření, který upřesňuje, že toto ustanovení se použije obdobně pro bývalé poslance a třetí osoby, když měl za to, že tato prováděcí opatření se nepoužijí na postup vymáhání částek, který byl veden proti navrhovateli, i když je nesporné, že posledně uvedený je bývalým poslancem.

V této souvislosti z čl. 68 odst. 1 prováděcích opatření vyplývá, že „[j]akákoli částka vyplacená z hlediska těchto prováděcích opatření neoprávněně bude požadována zpět“. Tento odstavec rovněž upřesňuje věcnou působnost uvedeného článku 68, neboť se vztahuje pouze na zpětné získání částek, které byly vyplaceny podle těchto prováděcích opatření. Je přitom nesporné, že částky, o které jde v projednávané věci, byly vyplaceny navrhovateli na základě použití pravidel pro náhrady a příspěvky, a nikoli na základě použití prováděcích opatření, které nabyly účinku až po provedení sporných plateb. Tribunál se tudíž nedopustil nesprávného právního posouzení, pokud v bodech 27 a 28 napadeného rozsudku vyloučil použitelnost článku 68 prováděcích opatření na projednávaný případ, přičemž okolnost, že toto ustanovení odkazuje na bývalé poslance, je v tomto ohledu irelevantní.

Mimoto je třeba uvést, že podle čl. 72 odst. 1, 3 a 4 prováděcích opatření je cílem tohoto ustanovení zavést postup pro projednávání stížnosti, který generálnímu tajemníkovi umožňuje projednat námitky předložené poslanci a bývalými poslanci, jakož i jejich právními nástupci, k řádnému uplatňování uvedených opatření na jejich záležitosti. Vzhledem k tomu, že Tribunál správně rozhodl, že základem postupu vrácení neoprávněně vyplacených částek, který byl veden vůči navrhovateli, nebyl článek 68 prováděcích opatření, je třeba mít za to, že námitky navrhovatele, které se týkají průběhu tohoto postupu, nelze považovat za stížnost ve smyslu tohoto článku 72.

Tribunál se proto v ničem nedopustil nesprávného právního posouzení, pokud v bodech 27, 28 a 31 napadeného rozsudku vyloučil použití prováděcích opatření na postup inkasa pohledávek dotčených v projednávané věci.

Za těchto okolností je třeba rovněž odmítnout pátou část tohoto důvodu kasačního opravného prostředku vycházející z nesprávného právního posouzení, kterého se měl dopustit Tribunál tím, že měl za to, že sporné rozhodnutí mohlo být přijato na základě článků 78 až 80 nařízení č. 966/2012, přestože se na postup vrácení neoprávněně vyplacených částek, který je veden vůči bývalému poslanci, podle navrhovatele měla použít pouze prováděcí opatření.

Samotná okolnost, že články 78 až 80 nařízení č. 966/2012 neobsahují způsob, který by se konkrétně týkal zpětného získání pohledávek od poslanců Evropského parlamentu, ale týkají se stanovení pohledávky Unie a přikázání inkasa, jak uvedl Tribunál v bodě 31 napadeného rozsudku, totiž není důvodem pro uplatnění prováděcích opatření v rozporu s jejich věcnou působností.

První a pátou část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je proto třeba zamítnout.

Pokud jde o druhou a čtvrtou část prvního důvodu kasačního opravného prostředku, které vycházejí z údajného rozporuplného odůvodnění napadeného rozsudku ve vztahu k použitelnosti článku 68 prováděcích opatření, jakož i pravidel pro náhrady a příspěvky v projednávané věci, je třeba konstatovat, že vycházejí z nesprávného výkladu napadeného rozsudku.

Tribunál totiž poté, co v bodech 27 a 28 napadeného rozsudku konstatoval, že prováděcí opatření se nepoužijí na postup vedený proti navrhovateli, v bodě 29 tohoto rozsudku jasně uvedl, že posoudil argumenty navrhovatele vycházející z nesprávného použití článků 68 a 72 prováděcích opatření, a to „bez ohledu na to, zda má zpětné získání neoprávněně vyplacených částek probíhat na základě prováděcích opatření“ a „za fiktivního předpokladu, že se použijí prováděcí opatření“. Z toho vyplývá, že se Tribunál nedopustil rozporů v odůvodnění použitelnosti uvedeného článku 68 na projednávanou věc, když pro úplnost posuzoval porušení prováděcích opatření.

Z napadeného rozsudku zadruhé vyplývá, že Tribunál v bodě 27 uvedeného rozsudku konstatoval, že i když vyplacení dotčených částek, k němuž docházelo v období let 2001 až 2004, bylo uskutečněno na základě pravidel pro náhrady a příspěvky, tato pravidla byla, jak uvádí Tribunál v bodě 30 uvedeného rozsudku, zrušena vstupem rozhodnutí Evropského parlamentu 2005/684/ES, Euratom ze dne 28. září 2005 o přijetí statutu poslanců Evropského parlamentu (Úř. věst. 2005, L 262, s. 1) v platnost. Za těchto okolností měl Tribunál v bodě 31 napadeného rozsudku právem za to, aniž v tomto ohledu do rozsudku vnesl nějaký rozpor, že postup zpětného získání neoprávněně vyplacených částek, v rámci něhož bylo v roce 2013 přijato sporné rozhodnutí, nemůže být založen na pravidlech pro náhrady a příspěvky.

Vzhledem k tomu, že Tribunál správně konstatoval, jak vyplývá z bodů 40 až 44 tohoto rozsudku, že prováděcí opatření se na projednávanou věc nepoužijí, je rovněž třeba konstatovat, že třetí a čtvrtá část důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatele, v rozsahu v němž vycházejí z chybného výkladu vztahu mezi články 68 a 72 uvedených prováděcích opatření, a dále i vzhledem k irelevantnosti obsahu dopisu ze dne 27. června 2013, který má být podle navrhovatele považován za stížnost ve smyslu uvedeného článku 72, směřují proti odůvodnění napadaného rozsudku, které bylo uvedeno pro úplnost, a proto podle ustálené judikatury Soudního dvora nemohou vést ke zrušení tohoto rozsudku (viz rozsudky ze dne 21. prosince 2011, Francie v. People’s Mojahedin Organization of Iran, C‑27/09 P, EU:C:2011:853, bod 79, a ze dne 13. února 2014, Maďarsko v. Komise, C‑31/13 P, EU:C:2014:70, bod 82).

S ohledem na výše uvedené je třeba druhou, třetí a čtvrtou část prvního důvodu kasačního opravného prostředku zamítnout.

Konečně pokud jde o šestou část tohoto důvodu kasačního opravného prostředku, která se týká nesprávného právního posouzení, kterého se měl Tribunál dopustit v posouzení údajného porušení práv na obhajobu navrhovatele ze strany Parlamentu, je třeba připomenout, že zásada dodržování práva na obhajobu v každém řízení vedeném vůči osobě, které může vést k přijetí aktu nepříznivě zasahujícímu do jejího právního postavení, je základní zásadou unijního práva, která musí být použita, i když neexistuje žádná specifická právní úprava týkající se takové věci. Tato zásada vyžaduje, aby osoby, kterým jsou určena rozhodnutí, která významně ovlivňují jejich zájmy, mohly užitečně vyjádřit stanovisko ke skutečnostem k odůvodnění těchto rozhodnutí, které jsou jim vytýkány (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne; ze dne 12. února 1992, Nizozemsko a další v. Komise, C‑48/90 a C‑66/90, EU:C:1992:63, body 44 a 45, ze dne 24. října 1996, Komise v. Lisrestal a další, C‑32/95 P, EU:C:1996:402, bod 30, jakož i ze dne 9. června 2005, Španělsko v. Komise, C‑287/02, EU:C:2005:368, bod 37).

Navrhovatel touto částí přitom vytýká Tribunálu, že v bodě 37 napadeného rozsudku měl neprávem za to, že tím, že jeho dopis ze dne 27. června 2013 nebyl poskytnut kvestorům, nebyla dotčena jeho práva na obhajobu, pakliže kvestoři vydali stanovisko, aniž znali postoj navrhovatele.

V tomto ohledu vyplývá z bodů 32 až 39 napadeného rozsudku, že Tribunál zkoumal, zda – v případě neexistence zvláštního postupu pro vrácení neoprávněně vyplacených částek podle nařízení č. 966/2012 – byla dodržena práva navrhovatele na obhajobu v postupu, který vedl k přijetí sporného rozhodnutí. Tribunál v bodě 33 napadeného rozsudku konstatoval, aniž to navrhovatel ve svém kasačním opravném prostředku zpochybill, že před přijetím sporného rozhodnutí „generální tajemník vyslechl navrhovatele a konzultoval kvestory“.

Navrhovatel ani nenapadá zkreslení skutkového posouzení, které provedl Tribunál v bodě 36 napadeného rozsudku, podle kterého – na rozdíl od toho, co tvrdil navrhovatel před Tribunálem – kvestoři v postupu, který vedl k vydání sporného rozhodnutí, nerozhodovali, ale byli pouze konzultováni, přičemž jejich stanovisko nezavazuje generálního tajemníka při přijímání tohoto rozhodnutí.

Mimoto, jak konstatoval Tribunál v bodě 37 napadeného rozsudku, aniž to navrhovatel v kasačním opravném prostředku zpochybnil, i když Parlament připustil, že dopis ze dne 27. června 2013 nebyl kvestorům poskytnut, tento dopis obsahuje pouze zápis, který navrhovatel vypracoval o slyšení před generálním tajemníkem. Vzhledem k tomu, že nejsou známy všechny další okolnosti, které by prokazovaly, že kvůli neposkytnutí tohoto dopisu kvestorům v rámci konzultace došlo k porušení požadavků, které vyplývají z dodržování práva navrhovatele na obhajobu, které je připomenuto v bodě 51 tohoto rozsudku, je třeba mít za to, že Tribunál správně odmítl argument navrhovatele vycházející z porušení jeho práva na obhajobu. Šestou část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je tudíž třeba zamítnout.

S ohledem na výše uvedené je třeba zamítnout první důvod kasačního opravného prostředku v plném rozsahu.

Navrhovatel v rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že v bodě 54 napadeného rozsudku měl za to, že důkazní břemeno týkající se použití náhrad za parlamentní asistenci v souladu s pravidly pro náhrady a příspěvky leží v rámci postupu zpětného získání těchto náhrad na navrhovateli, a nikoli na Parlamentu. Podle navrhovatele měl mít Tribunál vzhledem k okolnostem, že navrhovatel jednak splňuje podmínky, které tato pravidla stanovují pro přiznání uvedené náhrady v okamžiku, kdy o ni požádal, a dále, že sporné rozhodnutí bylo přijato devět let po skončení mandátu navrhovatele, za to, že důkazní břemeno leží na Parlamentu.

Parlament tvrdí, že tento důvod kasačního opravného prostředku, v rozsahu, v němž vychází z nesprávného použití pravidel pro náhrady a příspěvky, pokud jde o důkazní břemeno řádného využití náhrad na parlamentní asistenci, je irelevantní, neboť směřuje proti odůvodnění napadeného rozsudku, které bylo uvedeno pro úplnost. Parlament považuje tento důvod kasačního opravného prostředku, který se týká porušení zásady přiměřené lhůty v souvislosti s tímto důkazním břemenem, za neopodstatněný.

Je třeba uvést, že druhý důvod kasačního opravného prostředku v části, v níž vychází z nesprávného právního posouzení, kterého se měl dopustit Tribunál, který v bodě 54 napadeného rozsudku konstatoval, že „je na navrhovateli [...], aby předložil důkazy, kterými lze zpochybnit [sporné] rozhodnutí v části, v níž se uvádí, že nepředložil žádný důkaz, kterým by mohl prokázat, že dotčení parlamentní asistenti vykonávali činnost parlamentních asistentů ve smyslu článku 14 pravidel pro náhrady a příspěvky“, směřuje proti odůvodnění napadeného rozsudku, které bylo uvedeno pro úplnost. Z tohoto bodu 54 totiž vyplývá, že navrhovatelova výtka, která se týká údajného přenesení důkazního břemene na Parlament, byla poprvé předložena před Tribunálem až ve fázi repliky, a z tohoto důvodu ji Tribunál prohlásil za nepřípustnou.

Tento důvod kasačního opravného prostředku tedy musí být na základě použití judikatury připomenuté v bodě 49 tohoto rozsudku zamítnut jako irelevantní.

Mimoto v rozsahu, v němž navrhovatel rovněž tvrdí, že Tribunál neprávem uznal rozložení důkazního břemene ve prospěch Parlamentu, pokud jde o využití náhrad na parlamentní asistenci podle pravidel pro náhrady a příspěvky, třebaže mezi okamžikem zániku mandátu poslance a datem přijetí sporného rozhodnutí uplynula dlouhá doba, je třeba zdůraznit, že ze spisu prvního stupně vyplývá, že taková argumentace nebyla před Tribunálem uplatněna. Tento argument je tedy nový a musí být v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora odmítnut jako nepřípustný (rozsudek ze dne 8. března 2016, Řecko v. Komise, EU:C:2016:145, bod 55 a citovaná judikatura).

Druhý důvod kasačního opravného prostředku je proto třeba zamítnout.

V rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku vytýká navrhovatel Tribunálu zaprvé, že porušil zásadu kontradiktornosti, a to tím, že se nevyjádřil k porušení článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané dne 4. listopadu 1950 v Římě (dále jen „EÚLP“), přestože je Parlament jakožto orgán Unie vázán EÚLP.

Navrhovatel má zadruhé za to, že zásada nestrannosti, která vyplývá z článku 6 EÚLP, má širší dosah než zásada řádné správy, kterou Tribunál uplatnil v napadeném rozsudku v části, v níž se vyjadřuje k příslušnému žalobnímu důvodu, který byl vznesen na podporu jím projednávané žaloby. Tribunál tudíž postupoval i v rozporu se zásadou nestrannosti.

Parlament se především domnívá, že třetí důvod kasačního opravného prostředku musí být odmítnut jako nepřípustný, neboť navrhovatel se omezuje na opakování argumentů, které byly uvedeny již před Tribunálem. Tento důvod kasačního opravného prostředku vychází z chybného výkladu napadeného rozhodnutí, neboť Tribunál řádně odůvodnil zamítnutí žalobního důvodu vycházejícího z údajné podjatosti generálního tajemníka. Článek 6 EÚLP podle Parlamentu každopádně nelze použít na postup projednávání před generálním tajemníkem.

Pokud jde nejprve o argument Parlamentu, který tvrdí, že třetí důvod kasačního opravného prostředku musí být prohlášen za nepřípustný, je třeba s ohledem na judikaturu připomenutou v bodě 37 tohoto rozsudku zdůraznit, že pokud účastník řízení zpochybňuje výklad nebo použití unijního práva Tribunálem, mohou být právní otázky zkoumané v prvním stupni znovu projednány v řízení o kasačním opravném prostředku, neboť jinak by bylo řízení o kasačním opravném prostředku zčásti zbaveno smyslu. Tento závěr je o to důležitější za stavu, kdy je Tribunálu vytýkáno, že nesprávně opomněl přikročit k posouzení žalobního důvodu navrhovatele (viz usnesení ze dne 22. června 2004, Meyer v. Komise, C‑151/03 P, nezveřejněno, EU:C:2004:381, bod 50).

V rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku přitom navrhovatel vytýká Tribunálu, že opomněl rozhodnout o jeho argumentu, který vychází z porušení článku 6 EÚLP v projednávané věci. Třetí důvod kasačního opravného prostředku je proto přípustný.

V této souvislosti je třeba poukázat na to, že navrhovatel ve skutečnosti argumentem, že se Tribunál nevyjádřil k výtce vycházející z článku 6 EÚLP, vytýká Tribunálu, že v rámci zkoumání výtky vycházející z porušení zásady nestrannosti nerozhodl o jeho argumentu, který byl předložen poprvé až ve fázi repliky, podle kterého je tato zásada zakotvena rovněž v uvedeném článku 6, který se vztahuje na Parlament jakožto orgán Unie.

Podle ustálené judikatury však z povinnosti Tribunálu odůvodnit svá rozhodnutí nevyplývá, že je povinen podrobně odpovědět na každý uplatněný argument (viz rozsudek ze dne 9. září 2008, FIAMM a další v. Rada a Komise, C‑120/06 P a C‑121/06 P, EU:C:2008:476, bod 91, jakož i usnesení ze dne 29. října 2009, Portela v. Komise, C‑85/09 P, nezveřejněno, EU:C:2009:685, bod 31). Odůvodnění zvolené Tribunálem tedy může být implicitní pod podmínkou, že zúčastněným osobám umožní seznámit se s důvody rozhodnutí Tribunálu, a Soudnímu dvoru umožní disponovat poznatky dostatečnými k tomu, aby mohl provést soudní přezkum (viz zejména rozsudky ze dne 22. května 2008, Evonik Degussa v. Komise, C‑266/06 P, EU:C:2008:295, bod 103, a ze dne 8. března 2016, Řecko v. Komise, C‑431/14 P, EU:C:2016:145, bod 38).

S ohledem na tuto judikaturu je třeba konstatovat, že i když se Tribunál v bodech 63 až 68 napadeného rozsudku výslovně nevyjádřil k článku 6 EÚLP, z odůvodnění Tribunálu nicméně jasně vyplývá, že k výtce vycházející ze zásady nestrannosti zaujal postoj, neboť ji zamítl odůvodněním, které umožňuje navrhovateli pochopit odůvodnění Tribunálu a Soudnímu dvoru provést přezkum. V této souvislosti Tribunál zejména zdůraznil v bodě 63 napadeného rozsudku, že podle zásady řádné správy, která se vztahuje na všechny orgány Unie, mají všechny orgány povinnost nestranně posoudit všechny relevantní důkazy týkající se projednávané věci. V bodě 64 tohoto rozsudku mimoto Tribunál uvedl, že generální tajemník musí složit před předsednictvem Parlamentu slavnostní slib, že bude vykonávat funkci nestraně a podle svého nejlepšího svědomí. V bodech 65 až 68 uvedeného rozsudku Tribunál dále po podrobném přezkumu uvádí, že generální tajemník tuto povinnost při přijetí sporného rozhodnutí neporušil. V bodech 63 až 68 napadeného rozsudku se tedy Tribunál vypořádal s výtkou navrhovatele, která vychází z porušení zásady nestrannosti.

Mimoto, aniž je nezbytné rozhodovat o tom, zda se článek 6 EÚLP použije na administrativní postup týkající se vrácení neoprávněně vyplacených částek, který je veden Parlamentem, je třeba uvést k části, v níž se navrhovatel omezuje na tvrzení, že zásada nestrannosti vyplývající z tohoto ustanovení má širší dosah než v souvislosti se zásadou řádné správy, že navrhovatel nicméně neuvádí žádný právní argument, který by mohl zpochybnit zjištění Tribunálu, která jsou uvedena v bodech 63 až 68 napadeného rozsudku.

Z toho důvodu musí být – v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora, podle níž kasační opravný prostředek musí přesným způsobem uvádět kritizované části rozsudku, jehož zrušení se navrhovatel domáhá, jakož i právní argumenty, které tento návrh specificky podporují (rozsudky ze dne 11. dubna 2013, Mindo v. Komise, C‑652/11 P, EU:C:2013:229, bod 21, jakož i rozsudek ze dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‑583/11 P, EU:C:2013:625, bod 46) – tento argument odmítnut jako nepřípustný.

Třetí důvod, který navrhovatel uplatňuje na podporu kasačního opravného prostředku, musí být tudíž zamítnut.