Použití zásady vzájemného uznávání bylo nezbytné pro vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva, což je cíl, který si Unie stanovila na základě čl. 3 odst. 2 SEU a článku 82 SFEU.

Je zřejmé, že členské státy chtěly zakotvením uvedené zásady jako „úhelného kamene“ prostoru svobody, bezpečnosti a práva tento prostor vytvářet, aniž by nutně přistoupily k harmonizaci vnitrostátních trestněprávních předpisů. Zkušenosti z minulosti dostatečně prokázaly, že tento krok, jakkoli se logicky nabízel, byl v konečném důsledku nejjistější cestou k zablokování procesu. Členské státy proto chtěly tomuto zablokování zabránit, aniž by současně zavrhly myšlenku, že harmonizace sice může být nutná, avšak její úloha je již pouze subsidiární.

Tento závěr, jakkoliv se neshoduje s názorem právní vědy, jasně vyplývá ze znění čl. 82 odst. 1 a 2 SFEU.

Tuto logiku zcela přijal Soudní dvůr, a to již před vznikem Lisabonské smlouvy, když v rozsudku Gözütok a Brügge 23 – C‑187/01 a C‑385/01, EU:C:2003:87. v rámci použití zásady ne bis in idem vymezil zásadu vzájemného uznávání. Tato posledně uvedená zásada může v přeshraničním kontextu fungovat pouze tehdy, pokud soudní rozhodnutí jednotlivých členských států jsou v zásadě respektována a uznávána za podmínek a s účinky dovozenými Soudním dvorem. Vzájemné uznávání nutně předpokládá bez ohledu na podmínky, na jejichž základě je ukládán trest, existenci vzájemné důvěry členských států v jejich příslušné soustavy trestního soudnictví a to, že každý z členských států přijímá použití trestního práva platného v ostatních členských státech i tehdy, pokud by uplatnění jeho vlastního vnitrostátního práva vedlo k odlišnému řešení 24 – Bod 33 tohoto rozsudku. .

Z toho vyplývá, že ve vztazích „vzájemné uznávání / vzájemná důvěra“ první zásada ukládá členským státům, aby respektovaly zásadu druhou. Od okamžiku, kdy se použije zásada vzájemného uznávání a vytvoří „základní pravidlo“, na kterém spočívá soudní spolupráce 25 – Rozsudek West (C‑192/12 PPU, EU:C:2012:404, bod 62 a citovaná judikatura). , jsou si členské státy povinny projevovat vzájemnou důvěru.

Dle mého soudu není pochyb o tom, že znění článku 82 SFEU implicitně potvrzuje judikaturu Soudního dvora, kterou by bylo velmi snadné při příležitosti vzniku Lisabonské smlouvy zvrátit. Připomeňme, že tento článek v odstavci 2 stanoví právní základ pro sbližování vnitrostátních právních předpisů s cílem usnadnit fungování vzájemného uznávání.

Předběžné otázky, které byly Soudnímu dvoru v rámci provádění evropského zatýkacího rozkazu předloženy, mu umožnily stanovit pravidla směřující k vytvoření a zachování evropského prostoru trestního soudnictví a přiznat zásadě vzájemného uznávání veškerou její sílu a význam.

Od vydání rozsudku Gözütok a Brügge 26 – C‑187/01 a C‑385/01, EU:C:2003:87. zastával Soudní dvůr vždy značně restriktivní výklad této zásady, zejména ohledně automatické povahy předání vyžádané osoby, nelze-li uplatnit vůči předání žádnou výjimku, přičemž vycházel ze zvláště rigorózního použití zásad vzájemného uznávání a vzájemné důvěry a z prosazování účinného a rychlého fungování mechanismu předávání, který stanoví rámcové rozhodnutí.

Z toho vyplývá, že pokud justiční orgán členského státu žádá o předání osoby buď na základě pravomocného odsouzení, nebo z důvodu, že je proti ní vedeno trestní stíhání, rozhodnutí tohoto orgánu musí být vykonávajícím členským státem automaticky uznáno a tento stát je podle čl. 1 odst. 2 rámcového rozhodnutí povinen tomuto zatýkacímu rozkazu vyhovět, přičemž jeho výkon může odmítnout pouze v případech taxativně vymezených v článcích 3 až 4a rámcového rozhodnutí 27 – Viz rozsudky Leymann a Pustovarov (C‑388/08 PPU, EU:C:2008:669, bod 51); Wolzenburg (C‑123/08, EU:C:2009:616, bod 57); Radu (C‑396/11, EU:C:2013:39, body 35 a 36), jakož i Melloni (C‑399/11, EU:C:2013:107, bod 38). . Kromě toho může vykonávající justiční orgán podřídit výkon evropského zatýkacího rozkazu pouze podmínkám stanoveným v článku 5 rámcového rozhodnutí.

Vyjdeme-li z formulace použité Soudním dvorem, právě s cílem „zjednoduš[it] předávání vyžádaných osob v souladu se zásadou vzájemného uznávání“ 28 – Rozsudek Wolzenburg (C‑123/08, EU:C:2009:616, bod 59) a West (C- 192/12 PPU, EU:C:2012:404, bod 62). a „pos[ílit] systém předávání zavedený rámcovým rozhodnutím ve prospěch prostoru svobody, bezpečnosti a práva“ 29 – Rozsudek Wolzenburg (C‑123/08, EU:C:2009:616, bod 58). vybídl Soudní dvůr v rozsudku Wolzenburg (C‑123/08, EU:C:2009:616) členské státy k tomu, aby omezily, jak je to jen možné, situace, v nichž mohou odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu s tím, aby nutně nevyužívaly možností, které jim přiznává článek 4 rámcového rozhodnutí stanovící důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, a to bez ohledu na to, o jak důležité cíle podle tohoto článku se jedná 30 – Rozsudek Wolzenburg (C‑123/08, EU:C:2009:616, bod 62 a citovaná judikatura). . Soudní dvůr připustil, že jakkoliv důležitý je cíl spočívající v sociálním znovuzačlenění vyžádané osoby 31 – Viz rozsudek Kozłowski (C-66/08, EU:C:2008:437, bod 45). uvedený v čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí 32 – Podle tohoto ustanovení může vykonávající justiční orgán odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, který byl vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody, jestliže se vyžádaná osoba „zdržuje ve vykonávajícím členském státě, je jeho státním příslušníkem nebo zde má trvalé bydliště“ a tento stát „se zaváže provést výkon trestu odnětí svobody“. , musí mít členské státy v souladu se zásadou vzájemného uznávání možnost omezit situace, ve kterých by mělo být možné odmítnout takovou osobu předat.

Také v rozsudku West (C‑192/12 PPU, EU:C:2012:404) Soudní dvůr v zájmu zjednodušení předávání a posílení systému evropského zatýkacího rozkazu v kontextu postupného předávání jedné a téže osoby omezil pojem „vykonávající členský stát“ na členský stát, který dotyčnou osobu naposledy předal, aby se omezily situace, v nichž mohou vnitrostátní justiční orgány odmítnout udělit souhlas s výkonem evropského zatýkacího rozkazu 33 – Bod 62 tohoto rozsudku. .

Zásada vzájemné důvěry mezi členskými státy v současné době náleží, obdobně jako zásada přednosti a přímého účinku, mezi základní zásady unijního práva.

V posudku 2/13 (EU:C:2014:2454) Soudní dvůr rozhodující v plénu opětovně zdůraznil „zásadní význam“ zásady vzájemné důvěry, která „musí podle unijního práva panovat mezi […] členskými státy“, neboť „umožňuje vytvoření a zachování prostoru bez vnitřních hranic“, a jejíž dodržování je zásadní pro „rovnováh[u], na níž je Unie založena“ 34 – Body 191 a 194 tohoto posudku. .

Pokud jde o prostor svobody, bezpečnosti a práva, Soudní dvůr vymezil tuto zásadu tak, že ukládá každému z těchto států, aby až na výjimečné okolnosti vycházel z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která jsou tímto právem přiznána 35 – Bod 191 uvedeného posudku. .

Zásada vzájemné důvěry tudíž podle Soudního dvora brání tomu, aby členský stát ověřoval, zda jiný členský stát skutečně v konkrétním případě dodržel základní práva zaručená Unií, jelikož by to „[ohrozilo] rovnováh[u], na níž je Unie založena“ 36 – Posudek 2/13 (EU:C:2014:2454, bod 194). .

Vzájemná důvěra mezi členskými státy spočívá na několika faktorech.

Zaprvé důvěra, kterou musí mít členský stát v příslušné soustavy trestního soudnictví jiných členských států, se zdá být logickým a zcela nevyhnutelným výsledkem zrušení vnitřních hranic a vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva.

Zadruhé, jak uvádí Soudní dvůr ve svém posudku 2/13 (EU:C:2014:2454), spočívá tato důvěra na základním předpokladu, že každý členský stát sdílí se všemi ostatními členskými státy řadu společných hodnot, na nichž je Unie založena, a uznává, že s ním ostatní členské státy tyto hodnoty sdílejí, a sice hodnoty úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, jak je uvedeno v článku 2 SEU 37 – Bod 168. . Všechny členské státy tedy při založení Evropských společenství či v okamžiku, kdy k nim přistoupily, prokázaly, že jsou právními státy, jež ctí základní práva.

Zatřetí uvedená důvěra spočívá na tom, že každý z členských států má i nadále povinnost ctít základní práva stanovená v EÚLP, Listině nebo v jejich vnitrostátních právních řádech, a to i v rámci trestního práva, hmotného a procesního, na které se působnost rámcového rozhodnutí a unijního práva nevztahuje 38 – Rozsudek F. (C‑168/13 PPU, EU:C:2013:358, bod 48). .

Třebaže k dnešnímu dni v rámci Unie k širší harmonizaci trestního práva hmotného a procesního nedošlo, členské státy tak mohly nabýt přesvědčení, že podmínky, za nichž budou vyžádané osoby trestně stíhány, souzeny a případně zbaveny svobody, ctí práva těchto osob a umožňují jim se řádně hájit.

Právě tato povinnost ctít základní práva, jež přísluší každému členskému státu, musí podle Soudního dvora členským státům umožňovat mít důvěru „ohledně skutečnosti, že jejich vnitrostátní právní řády mohou zajistit rovnocennou a účinnou ochranu základních práv uznaných na úrovni Unie, a zejména v Listině“ 39 – Rozsudek F. (C‑168/13 PPU, EU:C:2013:358, bod 50). .

Na základě těchto zásad tak Soudní dvůr v rozsudku F. (C‑168/13 PPU, EU:C:2013:358) 40 – Tento rozsudek se týká možnosti podat opravný prostředek s odkladným účinkem proti rozhodnutí vykonávajícího justičního orgánu. rozhodl, že „osoby, na které byl vydán evropský zatýkací rozkaz, mohou opravných prostředků umožňujících napadnout legalitu trestního stíhání nebo řízení o výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody či legalitu trestního řízení ve věci samé, které vedlo k uložení daného trestu nebo opatření, případně využít v rámci právního řádu vystavujícího členského státu“ 41 – Bod 50. .

Opět na základě uvedených principů Soudní dvůr v rozsudku Melloni (C‑399/11, EU:C:2013:107) 42 – V tomto rozsudku se Soudní dvůr vyslovil k působnosti ustanovení čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí, které upravuje důvod, pro který je možné omítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody v případě, kdy se dotyčná osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém byla odsouzena. rozhodl, že automatická povaha předávání je namístě, i když ústavní pořádek vykonávajícího členského státu koncipuje právo na spravedlivý proces přísněji.

V okamžiku, kdy vykonávající justiční orgán nemůže uplatnit některý z důvodů pro odmítnutí výkonu zatýkacího rozkazu, které jsou taxativně vymezeny v článcích 3 až 4a rámcového rozhodnutí, je proto tento orgán povinen předat vyžádanou osobu vystavujícím justičním orgánům, i kdyby ustanovení jeho vnitrostátního práva, byť ústavní povahy, přiznávala základním právům vyšší úroveň ochrany, než je ta, která vyplývá z ustanovení rámcového rozhodnutí.

Ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, Soudní dvůr tudíž rozhodl, že pokud by se členskému státu umožnilo, aby podmínil předání osoby odsouzené v nepřítomnosti uplatněním vyššího standardu základních práv vyplývajícího z jeho ústavního pořádku, došlo by tím k porušení zásad vzájemného uznávání a vzájemné důvěry, na nichž je rámcové rozhodnutí založeno, a ohrozila by se tak jeho účinnost.

Konečně uvedená povinnost spočívající v dodržování základních práv podle Soudního dvora odůvodňuje znění bodu 10 odůvodnění rámcového rozhodnutí, podle kterého lze provádění evropského zatýkacího rozkazu pozastavit pouze v případě závažného a trvajícího porušování zásad stanovených v čl. 6 odst. 1 EU některým členským státem, pokud toto porušování konstatuje Evropská rada podle čl. 7 odst. 2 SEU s důsledky stanovenými v čl. 7 odst. 3 EU 43 – Rozsudek F. (C‑168/13 PPU, EU:C:2013:358, bod 49). .

Jak dále uvádí Soudní dvůr, proto právě tato povinnost posiluje zásadu vzájemného uznávání, na níž je podle čl. 1 odst. 2 rámcového rozhodnutí založen mechanismus evropského zatýkacího rozkazu.

Na základě této analýzy je zřejmé, že důvod pro odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu založený na riziku porušení základních práv vyžádané osoby ve vystavujícím členském státě, by vážným způsobem narušil pouto důvěry, na němž má být založena vzájemná spolupráce soudů upravená rámcovým rozhodnutím, a zásada vzájemného uznávání soudních rozhodnutí by tím byla popřena.

Vezmeme-li v úvahu, kolik členských států se potýká s nefunkčností vězeňských systémů, a zejména s celkovým přeplněním vězeňských zařízení, vedl by takový výklad, jak již bylo uvedeno, k zavedení systematické výjimky z výkonu evropských zatýkacích rozkazů vydaných těmito státy a ochromení mechanismu evropského zatýkacího rozkazu.

Kromě toho je skutečností, že vykonávající justiční orgány by již nemohly vydat vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody.

Ochromení mechanismu rámcového rozhodnutí by ve skutečnosti zasáhlo jeden z cílů prostoru svobody, bezpečnosti a práva, kterým je zajistit potlačování trestné činnosti nejen ve společném zájmu všech členských států, ale i v zájmu osob poškozených trestnou činností, neboť pokud by byl evropský zatýkací rozkaz vydán za účelem trestního stíhání, vykonávající justiční orgány by v zásadě neměly žádnou pravomoc vést s dotyčnou osobou soudní řízení namísto vystavujících justičních orgánů, a to s ohledem na zásadu teritoriality trestního práva. V případě, o jaký se podle všeho jedná v projednávané věci, kdy by naopak takovou pravomoc měly, by to vedlo k obtížím a neúměrným nákladům, jak zdůraznilo státní zastupitelství v Brémách.

Zaprvé však vykonávajícímu členskému státu nepřísluší, a to ani v rámci jeho závazku solidarity zakotveného v čl. 4 odst. 3 SEU, aby v případě nedostatků ve vězeňském systému vystavujícího členského státu zajišťoval výkon trestu vyžádané osoby s náklady, které to s sebou nese, ledaže by ovšem bylo takové převzetí povinnosti vyžadováno z důvodu sociálního začleňování vyžádané osoby, což je možnost vyplývající z rámcového rozhodnutí. Kromě těchto situací není řešením snižovat přeplněnost vězeňských zařízení v jednom členském státě jejím navyšováním v jiném členském státě.

Zadruhé nezapomínejme, že se pohybujeme v rámci předcházení riziku porušování, a nikoliv v rámci konstatování takového porušení a uložení sankce za něj. Existence systémového nedostatku je sice oprávněným důvodem k tomu, abychom si kladli otázku ohledně podmínek zbavení svobody vyžádaných osob, nicméně na základě takového závěru, který je učiněn v daném okamžiku, nelze a priori pojímat podezření, že dochází k porušování základních práv předávaných osob a blokovat fungování vzájemné důvěry zavedením důvodu pro „systematické“ odmítnutí výkonu zatýkacího rozkazu.

Konečně zatřetí, pokud by měl Soudní dvůr vycházet z toho, že existence systémového nedostatku v podmínkách zbavení svobody je důvodem pro odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu, byl by to také důvod pro odmítnutí předání na základě rámcového rozhodnutí 2008/909.

Vykonávající justiční orgány tudíž nemají s ohledem na požadavky, které jsou obsaženy v zásadě vzájemného uznávání a které z ní vyplývají, jiné možnosti než se dovolat důvodů pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu nebo důvodů, pro které je možné tento výkon odmítnout podle článků 3 až 4a rámcového rozhodnutí, a pokud se žádného z těchto důvodů dovolat nelze, vydat vyžádané osoby na základě vzájemné důvěry, kterou jsou povinny projevit vystavujícím justičním orgánům.

Pokud nahlížíme na logiku systému tímto způsobem, pak je na jejím základě třeba předkládajícímu soudu odpovědět, že je v zásadě povinen vykonat evropské zatýkací rozkazy, které mu byly předloženy.

Je nicméně možné bez dalšího vyslovit závěr, že je dána povinnost vykonat evropské zatýkací rozkazy, jejichž výkon by měl takové nepřiměřené důsledky, jaké jsou popsány v předkládacích rozhodnutích?

Moje odpověď na tuto otázku je záporná.

Za takových výjimečných okolností 44 – Odkazuji na výjimečné okolnosti, které uvedl Soudní dvůr v bodě 191 svého posudku 2/13 (EU:C:2014:2454). , jako jsou okolnosti dotčené ve sporech v původních řízeních, které se vyznačují systémovým nedostatkem v podmínkách zbavení svobody ve vystavujícím členském státě, konstatovaným Evropským soudem pro lidská práva, si může vykonávající justiční orgán oprávněně klást otázku, zda „by mohla“ být vyžádaná osoba skutečně zbavena svobody za podmínek, na něž tento soud poukázal.

Vykonávající justiční orgán proto musí na základě výměny informací založené na vzájemné spolupráci soudů posoudit, zda s ohledem na informace poskytnuté vystavujícím justičním orgánem bude vyžádaná osoba skutečně zbavena svobody za podmínek, které nejsou nepřiměřené.

Zásada proporcionality nachází zvláště významné uplatnění v oblasti soudního řízení v podobě zásady „individualizace“ trestu.

Individualizace trestu má dva rozměry: ve fázi vyslovení trestu a ve fázi výkonu trestu.

Ve fázi vyslovení trestu vylučuje zásada individualizace trestu zásadu automatického a zcela určeného trestu. Soud tedy stanoví trest v závislosti na osobnosti pachatele tak, jak vyplývá zejména z povahy spáchaného protiprávního jednání, z okolností, za kterých k jeho spáchání došlo, ze šetření týkající ho se osobnosti, ze svědeckých výpovědí, z psychologických a psychiatrických posudků a z toho, jaké jsou možnosti znovuzačlenění s ohledem na osobnost dotyčné osoby.

Pokud soudce vysloví trest odnětí svobody, musí pro účely stanovení délky trestu vzít nutně v úvahu podmínky výkonu trestu, a zejména jejich případnou tvrdost. Tím se má předejít tomu, aby nemělo zbavení svobody pro vyžádanou osobu nepřiměřené důsledky.

V této souvislosti musí soud samozřejmě zohlednit kapacity vězeňských zařízení, a případně skutečnost, že systém není s to zaručit řádné podmínky zbavení svobody z důvodu přeplněnosti vězeňských zařízení.

Tato zásada individualizace trestu se použije se stejnou intenzitou i ve fázi výkonu trestu. Hovoříme tudíž o provádění trestů. Zvážení materiálních podmínek zbavení svobody tu má svůj význam, a to ze dvou hlavních důvodů, nezávislých na hlediscích souvisejících s lidskou důstojností.

Předně moderní kriminologie jednomyslně zdůrazňuje nepříznivý dopad přílišné blízkosti jiných osob, neboť jde o faktor, který neprospívá psychickému rozpoložení. Pocit nespravedlnosti pramenící z ponižujícího zacházení, kterému je osoba vystavena, jen posiluje desocializaci osoby zbavené svobody a exponenciální měrou zvyšuje riziko recidivy. Účel trestu, kterým je zajistit v konečném důsledku nápravu odsouzené osoby a její znovuzačlenění do společnosti, je tedy zjevně ohrožen.

Dále není možné, aby se ze sankce stalo ponížení. Přespříliš tvrdé podmínky zbavení svobody přidávají trestu na tvrdosti, o kterou soud neusiloval, a posilují výše popsaný pocit nespravedlnosti.

Stejnou proporcionalitu je třeba dodržet při vystavení evropského zatýkacího rozkazu, který byl vydán za účelem trestního stíhání.

V takové situaci je totiž presumpce neviny, která svědčí ve prospěch stíhané osoby, již sama o sobě důvodem, který vybízí k umírněnosti. Zbavení svobody spojené s provedením evropského zatýkacího rozkazu je kromě toho prakticky srovnatelné s vazbou předcházející rozsudku, jelikož trvání tohoto zbavení svobody se započítá do trestu, který bude vynesen po ukončení soudního řízení. Je tudíž legitimní vydat evropský zatýkací rozkaz pouze v případech, kdy je vyslovení trestu s ohledem na objektivní povahu spáchaných skutků pravděpodobné.

Je sice pravda, že žádné z ustanovení rámcového rozhodnutí výslovně nevyžaduje, aby byla prováděna kontrola proporcionality. Nicméně vzhledem k tomu, že zásada proporcionality je obecnou zásadou unijního práva, lze ji jako takovou uplatnit na jednání členských států v případech, kdy uplatňují unijní právo, jehož je rámcové rozhodnutí součástí.

Prostor pro uvážení, který vykonávajícím justičním orgánům ponechávají články 4 a 5 rámcového rozhodnutí, není nadto ničím jiným než uplatněním zásady proporcionality. Tento prostor pro uvážení, který svědčí soudu povolanému k výkonu evropského zatýkacího rozkazu, má právě umožnit přizpůsobení donucovacího opatření, ať už sleduje trestní stíhání nebo výkon trestu odnětí svobody, a předejít tak situaci vedoucí k desocializaci dotyčné osoby, k níž by došlo při automatickém a slepém výkonu zatýkacího rozkazu.

S ohledem na tyto skutečnosti mám za to, že je uplatnění kontroly proporcionality namístě.

Ostatní podle všeho tento názor sdílejí, třebaže jej opírají o odlišné důvody, zejména důvody vycházející ze svobody pohybu, které však mají ve skutečnosti subsidiární charakter.

Evropská příručka k vydávání evropského zatýkacího rozkazu 46 – Dokument 17195/1/10 REV 1 – COPEN 275 EJN 72 Eurojust 139. tedy vystavující justiční orgány zcela jasně vyzývá, aby takovou kontrolu provedly. S ohledem na to, jaké závažné důsledky má takový zatýkací rozkaz z hlediska omezení svobody pohybu vyžádané osoby, klade příručka důraz na to, že je třeba evropský zatýkací rozkaz používat „efektivně a proporcionálně“, aby se zajistilo trestní stíhání „nejzávažnějších a nejškodlivějších“ protiprávních jednání.

Rovněž Evropský parlament v usnesení ze dne 27. února 2014 obsahujícím doporučení Komisi o přezkumu evropského zatýkacího rozkazu 47 – Dokument T7-0174/2014. formuloval doporučení v tom smyslu, aby justiční orgán při vydání zatýkacího rozkazu „důkladně posoudil potřebnost požadovaného opatření, přičemž vycházel ze všech relevantních faktorů a okolností, zohlednil práva podezřelého či obžalovaného a dostupnost alternativních opatření […] [ohleduplnějších] […] k dosažení požadovaných cílů“ 48 – Viz příloha k tomuto usnesení. Pro zajímavost uvádím, že požadavek proporcionality je nadále zakotven v rámci zřízení, provozování a využívání Schengenského informačního systému druhé generace (SIS II), který byl zaveden rozhodnutím Rady 2007/533/SVV ze dne 12. června 2007 (Úř. věst. L 205, s. 63). Členský stát před pořízením záznamu ověří, zda je daný případ „dostatečně přiměřený, relevantní a závažný pro vložení záznamu do SIS II“. .

Ve velké většině členských států již vystavující justiční orgány tuto kontrolu, která předchází vydání evropského zatýkacího rozkazu 49 – Viz zejména závěrečná zpráva o čtvrtém kole vzájemných hodnocení s názvem „Praktické uplatňování evropského zatýkacího rozkazu a odpovídajících postupů předávání mezi členskými státy“ přijatá Radou ve dnech 4. a 5. června 2009 (dokument 8302/4/09 REV 4 – CRIMORG 55 COPEN 68 EJN 24 Eurojust 20), která vyhodnocuje uplatňování evropského zatýkacího rozkazu jednotlivými členskými státy. , provádějí, ať už se jedná o provedení rámcového rozhodnutí 50 – Zejména v České republice, Lotyšské republice, Litevské republice a Slovenské republice. či praxi samotnou 51 – Zejména v Belgickém království, Dánském království, Spolkové republice Německo, Estonské republice, Irské republice (policejními orgány a státním zástupcem), Španělském království, Francouzské republice, Kyperské republice, Velkovévodství lucemburském, v Nizozemském království, Portugalské republice, Slovinské republice, Finské republice, Švédském království (státním zástupcem) nebo také ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska. .

Sdílím názor prezentovaný Parlamentem, Radou a Komisí, které zdůrazňují, že ke kontrole proporcionality musí dojít při vydání evropského zatýkacího rozkazu.

Ze samotného smyslu systému vyplývá požadavek, aby kontrolu proporcionality provedl vystavující justiční orgán, jelikož evropský zatýkací rozkaz musí tuto podmínku splňovat ještě před tím, než opustí hranice území státu.

Tak tomu však pokaždé z různých důvodů není.

Především některé vnitrostátní právní předpisy zakazují takovou kontrolu na základě zásady zákonnosti trestního stíhání. Tak je tomu v případě Maďarské republiky a Rumunské republiky 52 – To vyplývá výslovně z odpovědí, které tyto státy poskytly v rámci pracovního dokumentu Komise z roku 2011. , které se v rámci přistoupení k Evropské unii zavázaly tuto zásadu striktně aplikovat.

Uvedená zásada zakazuje jakékoliv posuzování proporcionality ve fázi, kdy je rozhodováno o trestním stíhání nebo o výkonu soudního rozhodnutí, aby byla v plném rozsahu zajištěna nezávislost justičního orgánu. Velmi chvályhodný účel této zásady, který jsou povinny plnit i justiční orgány nesoudní povahy, spočívá v tom, že její automatické uplatnění vylučuje vnější zásah politické povahy, do výkonu spravedlnosti.

Výsledkem je automatičnost, která může způsobit skutečnou tvrdost při provádění rozhodnutí, a to do té míry, že by tím byly zdiskreditovány takové mechanismy, jako je mechanismus evropského zatýkacího rozkazu. Má to totiž za následek systematické a občas neodůvodněné vydávání evropského zatýkacího rozkazu za účelem předání vyžádaných osob pro často méně závažná protiprávní jednání 53 – Na tuto skutečnost byl kladen značný důraz v posledních dokumentech orgánů Unie týkajících se provádění rámcového rozhodnutí. Viz zejména bod 4 zprávy Komise uvedené v poznámce pod čarou 16 tohoto stanoviska. , například krádež 2 m2 obkladů nebo kola z jízdního kola, což je praxe, kterou sama Komise kritizovala ve své zprávě zmíněné v poznámce pod čarou 16 tohoto stanoviska.

Z těchto důvodů považuji za oprávněné, aby mohla být otázka proporcionality evropského zatýkacího rozkazu vznesena před vykonávajícím justičním orgánem.

Mým záměrem zajisté není zpochybnit zásadu procesní autonomie.

Nicméně pokud rozhodnutí vystavujícího justičního orgánu opustí území daného státu, na které se výlučně váže jeho vykonatelnost, aby se uplatnilo v prostoru svobody, bezpečnosti a práva, musí být v souladu s obecnými normami a zásadami, které se na tento jednotný prostor vztahují a umožňují jednotné uplatňování zásady vzájemného uznávání.

Povinnost vykonávajícího členského státu přiznat „cizímu“ rozhodnutí tutéž sílu, jako by se jednalo o jeho vlastní rozhodnutí, ačkoliv by jeho vnitrostátní právo vedlo k odlišnému řešení, jej nemůže zavazovat k výkonu evropského zatýkacího rozkazu, který by nesplňoval podmínky explicitně i implicitně vyžadované rámcovým rozhodnutím, které upravuje specifický aspekt vzájemného uznávání.

Tuto situaci je třeba podle mé analýzy odlišit od situace, kdy vykonávající justiční orgán usiluje o posouzení legality evropského zatýkacího rozkazu ve vztahu ke svému vlastnímu standardu ochrany lidských práv, což je případ, který řešil zejména rozsudek Melloni (C‑399/11, EU:C:2013:107). Zde se totiž jedná o určení, zda ve specifické oblasti trestního práva a v rámci „horizontálního“ dialogu mezi suverénními obecnými soudy je namístě vznášet otázku proporcionality.

Předně upřesňuji, že podle mého názoru vhledem k tomu, že je zásada proporcionality obecnou zásadou unijního práva, přísluší pouze Soudnímu dvoru, aby definoval působnost této zásady a vymezil její rysy, je-li to třeba. Bude tedy na vykonávajícím justičním orgánu, aby se případně obrátil v této věci na Soudní dvůr s předběžnou otázkou.

Zbývá určit, za jakých podmínek může k takovému posouzení dojít.

Pokud vykonávající justiční orgán na základě souhrnu spolehlivých faktických údajů konstatuje, že ve vystavujícím členském státě existuje systémový nedostatek v podmínkách zbavení svobody, musí mít možnost s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu posoudit, zda by mohlo předání vyžádané osoby tuto osobu vystavit nepřiměřeným podmínkám zbavení svobody.

Za tím účelem musí být vykonávající členský oprávněn si vyžádat od vystavujícího justičního orgánu veškeré informace, které považuje za užitečné. S ohledem na zásadu dělby moci by se měl dle našeho názoru vykonávající justiční orgán obrátit na svůj příslušný vnitrostátní orgán s tím, aby se přímo spojil s příslušným orgánem vystavujícího členského státu a odpovědi by mu měly být poskytnuty stejnou cestou.

Evropský zatýkací rozkaz, který byl vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody, by měl být dle mého názoru považován za přiměřený, pokud podmínky výkonu trestu nemají negativní důsledky, které jsou nesrovnatelné s podmínkami vyplývajícími z vysloveného trestu, jestliže by k výkonu trestu došlo za normálních podmínek.

Evropský zatýkací rozkaz, který je vydán za účelem trestního stíhání, je přiměřený, jsou-li podmínky výkonu slučitelné se samotnou nutností udržet vyžádanou osobu v dosahu spravedlnosti. V rozsudku Ladent proti Polsku 54 – Věc č. 11036/03 ze dne 18. března 2008. ostatně Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že vydání evropského zatýkacího rozkazu z důvodu spáchání protiprávního jednání, u něhož by byla vazba považována za normálních okolností za nevhodnou, může mít nepřiměřené dopady na svobodu vyžádané osoby, které by mohly být posuzovány z hlediska záruk upravených v článku 5 ESLP 55 – Ustanovení § 55 a 56. .

Konečně je zřejmé, že možnosti, které poskytují články 4 a 5 rámcového rozhodnutí, je třeba posuzovat systematicky.

Pokud by se měl vykonávající justiční orgán potýkat v rámci kontroly proporcionality s konkrétními obtížemi v posouzení, byl by proto povinen obrátit se na Soudní dvůr, který má jako jediný pravomoc rozhodnout o této otázce unijního práva.

V každém případě je třeba mít na paměti, že kontrola proporcionality přísluší v prvé řadě vystavujícímu justičnímu orgánu. Co se týče uplatňování unijního práva, může jej použít, i když z toho důvodu nepoužije vnitrostátní právní předpisy stanovící zásadu zákonnosti trestního stíhání, neboť se jedná o rozhodování v souladu s unijním právem, jehož přednost se uplatní rovněž ve vztahu k ustanovením rámcového rozhodnutí.

Ostatně, kdyby k této kontrole docházelo, vyskytovaly by se takové otázky, jaké jsou vzneseny v projednávaných předběžných otázkách, nepochybně zřídka.

Jsem si vědom toho, že názor, který Soudnímu dvoru navrhuji, částečně znamená, že po něm požaduji, aby postupoval stejně jako Evropský soud pro lidská práva. Mám za to, že tímto přístupem se bude třeba v oblasti trestního práva dříve či později zabývat.

Nelze však přejít mlčky skutečnost, že situace, kterou dnes řešíme, je také důsledkem škodlivé nečinnosti jak ze strany členských států, tak orgánů Unie.

Bylo by nadbytečné připomínat, že každý z členských států je povinen zaručit dodržování základních práv v souladu s článkem 6 SEU. Tato povinnost vyplývá, jak bylo uvedeno, nejen ze vzájemného uznávání, ale rovněž ze zásady loajální spolupráce 56 – Tento závazek loajality vyplývá z čl. 4 odst. 3 SEU, přičemž se má za to, že se uvedená povinnost podle tohoto ustanovení uplatní také ve vzájemných vztazích mezi členskými státy a Unií (viz posudek 2/13, EU:C:2014:2454, bod 202). . Tyto zásady jsou navzájem provázané. Připomínám ostatně, že Soudní dvůr v rozsudku Pupino (C‑105/03, EU:C:2005:386) výslovně uvedl, že „[by bylo] pro Unii obtížné plnit efektivně své poslání, pokud by zásada loajální spolupráce, která zejména znamená, že členské státy přijímají veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají z práva Evropské unie, neplatila rovněž v rámci policejní a soudní spolupráce v trestních věcech, která je ostatně zcela založena na spolupráci mezi členskými státy a orgány“ 57 – Bod 42. .

Pokud po vykonávajících justičních orgánech požadujeme, aby za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené ve sporech v původních řízeních, předaly vyžádanou osobu, zásada vzájemné důvěry naproti tomu předpokládá, že se vystavující justiční orgány, vůči nimž se taková důvěra projevuje, a zejména členský stát, kterému bude dotyčná osoba předána, přijmou všechna nezbytná opatření, včetně reforem, které je třeba provést v trestněprávní politice, aby zařídily, že tato osoba bude vykonávat svůj trest za podmínek, které ctí její základní práva, a bude moci využít k ochraně svých osobních svobod všech dostupných opravných prostředků.

V této souvislosti nelze než uvítat závazky, které přijaly v tomto směru Maďarsko a Rumunsko.

Dále s ohledem na značné množství individuálních stížností podaných k Evropskému soudu pro lidská práva konstatuji, že opravné prostředky v Maďarsku a Rumunsku umožňují osobám, které jsou vystaveny materiálním podmínkám zbavení svobody, které jsou v rozporu se zárukami zakotvenými v článku 3 EÚLP, zajistit ochranu jejich základních práv.

Konečně si myslím, že neexistuje jiné řešení než posílit mechanismus evropského zatýkacího rozkazu aktivitou ze strany orgánů Unie. Třebaže Komise v roce 2011 vyhodnotila podmínky zbavení svobody v některých členských státech a důsledky provádění rámcového rozhodnutí nepříliš povzbudivým způsobem, upozorňuji na to, že Rada ani Komise nepodnikly žádné kroky k zaručení toho, že členské státy budou plnit všechny své povinnosti nebo přinejmenším přijmou nezbytná opatření.

Článek 82 SFEU jim pro to poskytuje právní základ.