–

za AR: G. Rinaldi a N. Zampieri, avvocati,

–

za Anief – Associazione Professionale e Sindacale: A. Dal Ferro, F. Ganci a W. Miceli, avvocati,

–

za italskou vládu: S. Fiorentino a G. Palmieri, jako zmocněnci, ve spolupráci s: A. Berti Suman a L. Fiandaca, avvocati dello Stato,

–

za Evropskou komisi: S. Delaude a D. Recchia, jako zmocněnkyně,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 157 SFEU, článků 20 a 21 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), ustanovení 4 bodu 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, uzavřené dne 18. března 1999 (dále jen „rámcová dohoda“), která je obsažena v příloze směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. 1999, L 175, s. 43; Zvl. vyd. 05/03, s. 368), směrnice Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ (Úř. věst. 2000, L 180, s. 22; Zvl. vyd. 20/01, s. 23), směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (Úř. věst. 2000, L 303, s. 16; Zvl. vyd. 05/04, s. 79), článku 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), jakož i Evropské sociální charty podepsané v Turíně dne 18. října 1961, v revidovaném znění (dále jen „Evropská sociální charta“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi AR a Ministero dell’Istruzione e del Merito (ministerstvo školství a zásluh, Itálie) (dále jen „ministerstvo školství“) ve věci určení počtu odpracovaných let.

Právní rámec

Unijní právo

3

Podle ustanovení 1 rámcové dohody je jejím účelem jednak zlepšit kvalitu práce na dobu určitou zajištěním uplatňování zásady zákazu diskriminace a jednak vytvořit rámec, který zabrání zneužívání vyplývajícímu z použití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů uzavřených na dobu určitou.

4

Ustanovení 2 této rámcové dohody, nadepsané „Oblast působnosti“, stanoví v bodě 1:

5

Ustanovení 3 uvedené rámcové dohody, nadepsané „Definice“, zní takto:

6

Ustanovení 4 téže rámcové dohody, nadepsané „Zásada zákazu diskriminace“, stanoví:

Italské právo

7

Článek 485 decreto legislativo č. 297 – Approvazione del testo unico delle disposizioni legislative vigenti in materia di istruzione, relative alle scuole di ogni ordine e grado (legislativní nařízení č. 297 o schválení jednotného znění legislativních ustanovení použitelných v oblasti školství a vztahujících se na všechny typy a stupně škol) ze dne 16. dubna 1994 (běžný dodatek ke GURI č. 115 ze dne 19. května 1994, dále jen „legislativní nařízení č. 297/1994“), stanoví:

8

Článek 1 legge n. 62 – Norme per la parità scolastica e disposizioni sul diritto allo studio e all’istruzione (zákon č. 62 ze dne 10. března 2000 o pravidlech pro rovnost ve vzdělávání a ustanovení o právu na studium a vzdělávání) (GURI č. 67 ze dne 21. března 2000, dále jen „zákon č. 62/2000“) stanoví:

9

Článek 2 odst. 2 decreto-legge n. 255 – Disposizioni urgenti per assicurare l’ordinato avvio dell’anno scolastico 2001/2002 (nařízení vlády s mocí zákona č. 255 ze dne 3. července 2001, kterým se stanoví naléhavá opatření pro zajištění řádného průběhu začátku školního roku 2001/2002) (GURI č. 153 ze dne 4. července 2001, dále jen „nařízení vlády s mocí zákona č. 255/2001“) stanoví, že namísto pořádání veřejných výběrových řízení za účelem přijetí pedagogických pracovníků na dobu neurčitou může ministerstvo školství využít stálé seznamy, které jsou nyní uzavřeny pro nové uchazeče, v jejichž rámci „jsou [p]edagogické služby poskytované od 1. září 2000 v paritních školách […] zohledňovány ve stejném rozsahu jako služba poskytovaná ve státních školách“.

Spor v původním řízení a předběžné otázky

10

AR, učitel s kvalifikací pro výuku italského jazyka, dějepisu a zeměpisu, pracoval v „paritní“ škole ve smyslu čl. 1 odst. 2 zákona č. 62/2000 v období od roku 2002 do roku 2007 na základě pěti smluv na dobu určitou.

11

Dne 1. září 2008 byl AR přijat ministerstvem školství do pracovního poměru na dobu neurčitou na místo učitele ve státní škole. V rámci obnovení služebního postupu tohoto učitele při přijetí do zaměstnání ho zařadilo ministerstvo do platové třídy odpovídající „nulovému počtu odpracovaných let“. Uvedené ministerstvo totiž v podstatě konstatovalo, že článek 485 legislativního nařízení č. 297/1994 neumožňuje pro účely výpočtu počtu odpracovaných let žalobce v původním řízení zohlednit roky odpracované v paritní škole.

12

AR podal u Tribunale di Padova (Soud prvního stupně v Padově, Itálie), který je předkládajícím soudem, žalobu, jíž se domáhal, aby ministerstvo školství zohlednilo počet odpracovaných let, kterých dosáhl na základě svého zaměstnání v paritní škole, přičemž tvrdil, že článek 485 legislativního nařízení č. 297/1994 představuje porušení ustanovení 4 rámcové dohody, jakož i článků 20 a 21 Listiny.

13

Dne 25. února 2022 neziskové odborové sdružení Anief – Associazione Professionale e Sindacale vstoupilo do řízení před tímto soudem jako vedlejší účastník.

14

Předkládající soud upřesňuje, že na základě legislativního nařízení č. 297/1994 uznalo ministerstvo školství tři typy soukromých škol za rovnocenné státním školám, a to schválené školy, zákonem uznané školy a úředně uznané školy. Toto legislativní nařízení mimoto stanovilo, že odborná praxe, kterou učitelé získali v rámci výkonu své funkce zejména v úředně uznaných školách a schválených školách, se zohlední pro účely obnovení služebního postupu těchto učitelů při jejich přijetí do pracovního poměru na dobu neurčitou tímto ministerstvem.

15

Zákon č. 62/2000 nahradil tyto tři kategorie soukromých škol jedinou kategorií škol, nazvanou „paritní školy“. Podle čl. 2 odst. 2 nařízení s mocí zákona č. 255/2001 se odborná praxe získaná učiteli v rámci zaměstnání ve škole, která byla po 1. září 2000 uznána za paritní školu, považuje pro účely přijímání těchto učitelů do zaměstnání na dobu neurčitou týmž ministerstvem za rovnocennou praxi získanou v rámci zaměstnání vykonávaného ve státních školách. Z judikatury Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie) však vyplývá, že tato počáteční praxe nemůže být zohledněna v rámci obnovení služebního postupu uvedených učitelů při jejich přijetí na dobu neurčitou ministerstvem školství pro účely určení platové třídy, do které je třeba je zařadit, a to zejména z důvodu neexistence právního ustanovení, které by takové zohlednění umožňovalo.

16

Předkládající soud má pochybnosti o tom, zda je s ustanovením 4 rámcové dohody slučitelné nezohlednění odborné praxe získané v paritních školách pro účely stanovení odměny těchto učitelů.

17

Toto nezohlednění by totiž vedlo k tomu, že by s učiteli, kteří pracovali na základě pracovního poměru na dobu určitou v paritních školách, bylo zacházeno méně příznivě než s učiteli, kteří odpracovali stejnou pracovní dobu na základě smluv na dobu neurčitou ve státních školách, jejichž pedagogická praxe se zohledňuje pro účely stanovení jejich odměny, a to z toho důvodu, že prvně uvedení učitelé neuspěli ve výběrovém řízení na zaměstnání ve veřejné službě.

18

Situace těchto dvou kategorií učitelů jsou přitom srovnatelné, jelikož neexistuje žádný rozdíl mezi pracovní činností, odbornou přípravou, úkoly a povinnostmi učitele v pracovním poměru na dobu neurčitou, který vykonává pracovní činnost ve státní škole, a učitele v pracovním poměru na dobu určitou, který vykonává pracovní činnost v paritní škole, a Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud) uznal, že tyto dvě kategorie škol jsou „ve všech ohledech“ stejné.

19

Předkládající soud má kromě toho za to, že nezohlednění praxe získané v paritních školách pro účely stanovení odměny není odůvodněno okolností, že tyto školy jsou soukromými zařízeními. Dovednosti vyplývající ze zkušeností jsou totiž nezávislé na soukromém či veřejném postavení zaměstnavatele. Kromě toho vnitrostátní zákonodárce umožnil, aby se pro účely výpočtu počtu odpracovaných let zohlednily doby výuky získané jak u soukromých, tak u veřejných zaměstnavatelů, včetně dob odpracovaných učiteli v pracovním poměru na dobu určitou ve státních školách.

20

Toto nezohlednění není odůvodněno ani rozdíly mezi způsoby přijímání učitelů do paritních škol a způsoby zaměstnávání učitelů ve státních školách. Existence veřejného výběrového řízení, jež umožňuje přístup k vyučování ve státních školách na dobu neurčitou, je totiž irelevantní, jelikož článek 485 legislativního nařízení č. 297/1994 stanoví, že pro účely výpočtu odpracovaných let při přijímání do zaměstnání na dobu neurčitou ministerstvem školství se zohlední doby služby získané jak ve školách, ve kterých jsou učitelé přijímáni na základě výběrového řízení, tak ve školách, kde tomu tak není.

21

Předkládající soud má za to, že nezohlednění pedagogické práce vykonávané v paritních školách pro účely stanovení odměny je rovněž v rozporu se zásadou rovného zacházení zakotvenou v článcích 20 a 21 Listiny. V tomto ohledu uvádí, že vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení zavádí neodůvodněné rozdílné zacházení mezi učiteli paritních škol a učiteli zejména bývalých úředně uznaných a schválených škol, které byly v roce 2000 přeměněny na „paritní školy“. Praxe získaná v paritní škole je totiž kvalitnější a hodnotnější než praxe získaná v jiných soukromých školách. Podle článku 485 legislativního nařízení č. 297/1994 přitom lze pro účely uznání určitého počtu odpracovaných let zohlednit pouze posledně uvedenou praxi.

22

Kromě toho je tento článek 485 v rozporu s obecnou zásadou rovného zacházení, jelikož zavádí rozdílné zacházení mezi učiteli paritních škol a učiteli státních škol na dobu určitou.

23

Podle předkládajícího soudu je Listina použitelná na projednávanou věc, jelikož zaprvé je jejím cílem určit, zda nezohlednění práce na dobu určitou vykonávané v paritních školách, jak je stanoveno v článku 485 legislativního nařízení č. 297/1994, je v souladu s cílem sledovaným rámcovou dohodou, kterým je zlepšit kvalitu práce na dobu určitou zajištěním uplatňování zásady zákazu diskriminace, a zadruhé žalobce v původním řízení je „zaměstnancem v pracovním poměru na dobu určitou“ ve smyslu ustanovení 3 bodu 1 této rámcové dohody. Kromě toho akt vnitrostátního práva je aktem „uplatňování práva Unie“ ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, jelikož se týká oblasti spadající do pravomoci Unie. Projednávaná věc, která se týká podmínek, za nichž se doby výuky získané učiteli v pracovním poměru na dobu určitou zohledňují pro účely stanovení jejich odměny při jejich přijetí ministerstvem školství jako učitelů v pracovním poměru na dobu neurčitou, nepochybně spadá pod „uplatňování práva Unie“ ve smyslu tohoto čl. 51 odst. 1, jelikož se týká výkladu ustanovení 4 rámcové dohody. V tomto ohledu je třeba zkoumat slučitelnost článku 485 legislativního nařízení č. 297/1994 se zásadami rovného zacházení a zákazu diskriminace v oblasti pracovních podmínek, jak jsou zakotveny rovněž v článku 157 SFEU, článku 14 EÚLP, Evropské sociální chartě, jakož i směrnici 2000/43 a směrnici 2000/78.

24

Za těchto podmínek se Tribunale di Padova (Soud prvního stupně v Padově) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

K předběžným otázkám

K první a třetí otázce

K přípustnosti třetí otázky

25

Úvodem je třeba poznamenat, že Komise ve svém písemném vyjádření zejména tvrdí, že třetí otázka je nepřípustná, jelikož předkládající soud neprokázal žádnou souvislost mezi článkem 21 Listiny, uvedeným v této otázce, a vnitrostátní právní úpravou dotčenou ve věci v původním řízení.

26

Kromě toho se uvedená otázka týká rozdílného zacházení na jedné straně s učiteli zaměstnanými na dobu určitou v paritních školách ve smyslu čl. 1 odst. 2 zákona č. 62/2000 a na druhé straně s učiteli, kteří jsou rovněž zaměstnáni na dobu určitou, v soukromých školách, které předcházely zřízení paritních škol, a ve státních školách. Z judikatury Soudního dvora přitom vyplývá, že zásada zákazu diskriminace byla provedena a konkretizována rámcovou dohodou, výlučně pokud jde o rozdílné zacházení se zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou a zaměstnanci v pracovním poměru na dobu neurčitou, kteří jsou ve srovnatelné situaci, s vyloučením rozdílného zacházení mezi určitými kategoriemi zaměstnanců v pracovním poměru na dobu určitou.

27

V tomto ohledu je třeba nejprve konstatovat, že jelikož se argument uvedený v předchozím bodě týká otázky použitelnosti zásady zákazu diskriminace a rámcové dohody na takové rozdílné zacházení, jako je zacházení dotčené ve věci v původním řízení, vztahuje se tato problematika k meritorní stránce třetí otázky, a nikoli k její přípustnosti, takže je třeba ji zkoumat v rámci meritorního posouzení této otázky (obdobně viz rozsudek ze dne 19. září 2024, Consiglio nazionale delle Ricerche, C‑439/23, EU:C:2024:773, bod 27, jakož i citovaná judikatura).

28

Dále je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora v rámci spolupráce Soudního dvora a vnitrostátních soudů platí, že potřeba dospět k výkladu unijního práva, který by byl pro vnitrostátní soud užitečný, vyžaduje, aby uvedený soud důsledně dodržoval požadavky kladené na obsah žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, jež jsou výslovně uvedeny v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora, který má předkládající soud znát (rozsudek ze dne 6. října 2021, Consorzio Italian Management a Catania Multiservizi, C‑561/19, EU:C:2021:799, bod 68, jakož i citovaná judikatura).

29

Je proto nezbytné, jak uvádí čl. 94 písm. c) jednacího řádu, aby samo předkládací rozhodnutí obsahovalo uvedení důvodů, na základě kterých má předkládající soud pochybnosti o výkladu nebo platnosti určitých ustanovení unijního práva, jakož i vztah, který spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátními právními předpisy použitelnými ve sporu v původním řízení (rozsudek ze dne 6. října 2021, Consorzio Italian Management a Catania Multiservizi, C‑561/19, EU:C:2021:799, bod 69, jakož i citovaná judikatura).

30

V projednávané věci ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že předkládající soud dostatečně vysvětlil souvislost, kterou spatřuje mezi vnitrostátní právní úpravou dotčenou ve věci v původním řízení a zásadami rovného zacházení a zákazu diskriminace zakotvenými v článcích 20 a 21 Listiny, a upřesnil důvody, proč považuje výklad těchto zásad za nezbytný.

31

Z toho vyplývá, že třetí otázka je přípustná.

K věci samé

32

Úvodem je třeba konstatovat, že první a třetí otázkou předkládající soud žádá o výklad ustanovení 4 rámcové dohody, jakož i zásad rovného zacházení a zákazu diskriminace zakotvených v článcích 20 a 21 Listiny.

33

V tomto ohledu je třeba připomenout, že zásada zákazu diskriminace uvedená v čl. 21 odst. 1 Listiny je zvláštním vyjádřením zásady rovného zacházení, která je obecnou zásadou unijního práva a je zakotvena v článku 20 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. dubna 2024, Dumitrescu a další v. Komise a Soudní dvůr, C‑567/22 P až C‑570/22 P, EU:C:2024:336, body 65 a 66).

34

Pokud jde přitom o rozdílné zacházení se zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou a zaměstnanci v pracovním poměru na dobu neurčitou, kteří se nacházejí ve srovnatelné situaci, byly tyto zásady provedeny a konkretizovány směrnicí 1999/70, a zejména ustanovením 4 rámcové dohody, která je obsažena v příloze této směrnice [v tomto smyslu viz usnesení ze dne 11. listopadu 2010, Vino, C‑20/10, EU:C:2010:677, bod 56, jakož i rozsudek ze dne 15. prosince 2022, Presidenza del Consiglio dei Ministri a další (Univerzitní výzkumní pracovníci), C‑40/20 a C‑173/20, EU:C:2022:985, bod 87].

35

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci se první a třetí otázka týkají takového rozdílného zacházení, je třeba je zkoumat pouze s ohledem na tuto směrnici a rámcovou dohodu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. července 2018, Vernaza Ayovi, C‑96/17, EU:C:2018:603, bod 20, jakož i obdobně rozsudek ze dne 15. května 2025, Melbán a Sergamo, C‑623/23 a C‑626/23, EU:C:2025:358, bod 49).

36

Je proto třeba konstatovat, že podstatou první a třetí otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda ustanovení 4 rámcové dohody musí být vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která pro účely určení počtu odpracovaných let a odměn učitelů při jejich přijímání do státního vzdělávacího zařízení na dobu neurčitou nestanoví zohlednění dob služby, které tito učitelé předtím odpracovali v rámci zaměstnání na dobu určitou v některých vzdělávacích zařízeních, jejichž provoz a organizace nespadají do působnosti státu, ale které jsou podle této právní úpravy postaveny na roveň státním vzdělávacím zařízením, třebaže uvedená právní úprava stanoví, že doby služby učitelů zaměstnaných ve státních vzdělávacích zařízeních, zejména na dobu neurčitou, se zohledňují pro účely stanovení jejich odpracovaných let a odměn.

37

Pokud jde o použitelnost rámcové dohody na učitele nacházejícího se v situaci AR, je třeba připomenout, že se tato rámcová dohoda vztahuje na všechny zaměstnance vykonávající činnost odměňovanou v rámci zaměstnaneckého poměru na dobu určitou, který existuje mezi nimi a jejich zaměstnavatelem. Samotná skutečnost, že dotčená osoba získala postavení zaměstnance v pracovním poměru na dobu neurčitou, nevylučuje možnost, aby se za určitých okolností dovolávala zásady zákazu diskriminace stanovené v ustanovení 4 rámcové dohody (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. října 2012, Valenza a další, C‑302/11 až C‑305/11, EU:C:2012:646, body 33 a 34, jakož i ze dne 19. září 2024, Consiglio nazionale delle Ricerche, C‑439/23, EU:C:2024:773, bod 38).

38

Vzhledem k tomu, že AR před předkládajícím soudem tvrdí, že je s ním zacházeno rozdílně, pokud jde o zohlednění dob výuky získaných v postavení zaměstnance v pracovním poměru na dobu určitou, je třeba učinit závěr, že se rámcová dohoda v zásadě použije na učitele, který se nachází v situaci AR.

39

Ustanovení 4 bod 1 rámcové dohody zakazuje, aby – pokud jde o pracovní podmínky – bylo se zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou zacházeno méně příznivě než se srovnatelnými zaměstnanci v pracovním poměru na dobu neurčitou pouze z toho důvodu, že mají pracovní smlouvu nebo pracovní poměr na dobu určitou, ledaže lze odlišné zacházení ospravedlnit objektivními důvody. Bod 4 tohoto ustanovení stanoví tentýž zákaz, pokud jde o kritéria počtu odpracovaných let týkající se určitých pracovních podmínek (rozsudek ze dne 19. září 2024, Consiglio nazionale delle Ricerche, C‑439/23, EU:C:2024:773, bod 31).

40

V tomto ohledu již Soudní dvůr rozhodl, že taková pravidla, jež upravují doby služby, které je třeba odpracovat pro zařazení do určité platové třídy, jako jsou pravidla stanovená v článku 485 legislativního nařízení č. 297/1994, spadají pod pojem „pracovní podmínky“ ve smyslu ustanovení 4 bodu 1 rámcové dohody (obdobně viz rozsudek ze dne 19. září 2024, Consiglio nazionale delle Ricerche, C‑439/23, EU:C:2024:773, bod 37, a citovaná judikatura).

41

Z judikatury citované v bodě 34 tohoto rozsudku však vyplývá, že zásada zákazu diskriminace byla provedena a konkretizována ustanovením 4 rámcové dohody, výlučně pokud jde o rozdílné zacházení se zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou a zaměstnanci v pracovním poměru na dobu neurčitou, kteří jsou ve srovnatelné situaci.

42

Účelem tohoto ustanovení je totiž zajistit uplatňování zásady zákazu diskriminace u zaměstnanců v pracovních poměrech na dobu určitou pouze s cílem zabránit tomu, aby zaměstnavatel využil pracovní poměr takové povahy k tomu, aby byla těmto zaměstnancům upřena práva, která jsou přiznána zaměstnancům v pracovních poměrech na dobu neurčitou [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. ledna 2020, Baldonedo Martín, C‑177/18, EU:C:2020:26, bod 35, a citovaná judikatura, jakož i ze dne 15. prosince 2022, Presidenza del Consiglio dei Ministri a další (Univerzitní výzkumní pracovníci), C‑40/20 a C‑173/20, EU:C:2022:985, bod 88].

43

Z toho vyplývá, že na rozdílné zacházení, které je založeno na jiném kritériu než je doba trvání pracovního poměru na dobu určitou nebo neurčitou, se zákaz stanovený v ustanovení 4 rámcové dohody nevztahuje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. ledna 2020, Baldonedo Martín, C‑177/18, EU:C:2020:26, body 53 a 54, jakož i citovaná judikatura).

44

V projednávané věci je třeba uvést, jak v podstatě zdůraznila generální advokátka v bodech 32 až 35 svého stanoviska, že rozdílné zacházení vyplývající z článku 485 legislativního nařízení č. 297/1994 není založeno na tom, zda se jedná o pracovní poměr na dobu určitou, nebo neurčitou, nýbrž na povaze vzdělávacího zařízení, v němž dotyční pracovníci získali odbornou praxi.

45

Z informací poskytnutých předkládajícím soudem totiž vyplývá, že nezohlednění dob výkonu práce učitele v pracovním poměru na dobu určitou v „paritní škole“ v rámci obnovení služebního postupu učitelů při jejich přijetí na dobu neurčitou ministerstvem školství vyplývá z toho, že v článku 485 chybí jakákoli zmínka o „paritních školách“.

46

Nezohlednění dob výkonu práce učitele v paritní škole se tedy týká jak práce na dobu určitou, tak práce na dobu neurčitou v těchto školách.

47

Tuto okolnost ostatně potvrzuje sám žalobce v původním řízení, který ve svém písemném vyjádření předloženém Soudnímu dvoru tvrdí, že vnitrostátní právo neumožňuje zohlednit „ani službu vykonávanou na dobu určitou, ani službu poskytovanou na dobu neurčitou v paritních školách“.

48

Kromě toho z informací poskytnutých předkládajícím soudem rovněž v podstatě vyplývá, že kromě skutečnosti, že vnitrostátní právo stanoví, že se práce vykonávaná učiteli zaměstnanými na dobu neurčitou ve státních školách a odpovídající počet odpracovaných let promítají do jejich odměňování, článek 485 legislativního nařízení č. 297/1994 umožňuje, aby se při obnově služebního postupu těchto učitelů při jejich přijetí do zaměstnání na dobu neurčitou ministerstvem školství zohlednily doby, které v těchto školách odpracovali jako učitelé na dobu určitou.

49

Za těchto podmínek, i za předpokladu, že by bylo možné mít za to, že učitelé, kteří byli zaměstnáni na dobu určitou v „paritních“ školách ve smyslu čl. 1 odst. 2 zákona č. 62/2000 před tím, než byli zaměstnáni ministerstvem školství na dobu neurčitou, a učitelé zaměstnaní na dobu neurčitou ve státních školách pracují „ve stejném zařízení“ ve smyslu ustanovení 3 bodu 2 rámcové dohody a že se obě tyto skupiny zaměstnanců nacházejí s ohledem na kritéria stanovená judikaturou Soudního dvora ve srovnatelných situacích, takže posledně uvedení učitelé mohou být kvalifikováni jako „srovnatelní zaměstnanci v pracovním poměru na dobu neurčitou“ ve smyslu tohoto ustanovení 3 bodu 2, je třeba učinit závěr, že takové rozdílné zacházení, jaké vyplývá z článku 485 tohoto legislativního nařízení, nespadá pod zákaz uvedený v ustanovení 4 této rámcové dohody.

50

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první a třetí otázku odpovědět tak, že ustanovení 4 rámcové dohody musí být vykládáno v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která pro účely určení počtu odpracovaných let a odměn učitelů při jejich přijímání do státního vzdělávacího zařízení na dobu neurčitou nestanoví zohlednění dob služby, které tito učitelé předtím odpracovali v rámci zaměstnání na dobu určitou nebo na dobu neurčitou v některých vzdělávacích zařízeních, jejichž provoz a organizace nespadají do působnosti státu, ale které jsou podle této právní úpravy postaveny na roveň státním vzdělávacím zařízením, třebaže uvedená právní úprava stanoví, že doby služby učitelů zaměstnaných ve státních vzdělávacích zařízeních, zejména na dobu neurčitou, se zohledňují pro účely stanovení jejich odpracovaných let a odměn.

K druhé otázce

51

Úvodem je třeba poznamenat, že svou druhou otázkou předkládající soud žádá o výklad zásad rovného zacházení a zákazu diskriminace v zaměstnání, které jsou zakotveny zejména v EÚLP a Evropské sociální chartě. Z ustálené judikatury přitom vyplývá, že Soudní dvůr nemá pravomoc vykládat EÚLP [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. února 2022, Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld (Promlčecí lhůta), C‑219/20, EU:C:2022:89, bod 15, jakož i citovaná judikatura] a Evropská sociální charta [rozsudek ze dne 29. července 2024, CU a ND (Sociální pomoc – Nepřímá diskriminace), C‑112/22 a C‑223/22, EU:C:2024:636, bod 28 a citovaná judikatura].

52

Z toho vyplývá, že Soudní dvůr nemá pravomoc rozhodnout o druhé otázce v rozsahu, v němž se týká výkladu ustanovení EÚLP a Evropské sociální charty.

53

Kromě toho s ohledem na judikaturu připomenutou v bodech 28 a 29 tohoto rozsudku je třeba podobně jako Komise poukázat na to, že předkládající soud neuvedl s požadovanou přesností a jasností důvody, proč má za to, že výklad článku 157 SFEU, jakož i směrnic 2000/43 a 2000/78 se mu jeví nezbytný nebo užitečný pro účely vyřešení sporu v původním řízení, ani souvislost, kterou spatřuje mezi těmito ustanoveními unijního práva a vnitrostátními právními předpisy použitelnými na tento spor.

54

Druhá otázka je tedy nepřípustná v rozsahu, v němž se týká výkladu článku 157 SFEU, jakož i směrnic 2000/43 a 2000/78.

55

Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace zakotvené v článcích 20 a 21 Listiny vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která pro účely určení počtu odpracovaných let a odměny učitelů při jejich přijímání do státního vzdělávacího zařízení na dobu neurčitou nestanoví zohlednění dob služby, které tito učitelé předtím odpracovali v rámci zaměstnání na dobu určitou v některých vzdělávacích zařízeních, jejichž provoz a organizace nespadají do působnosti státu, ale které jsou podle této právní úpravy postaveny na roveň státním vzdělávacím zařízením, třebaže uvedená právní úprava stanoví, že se pro tytéž účely zohledňují doby služby, jež uvedení učitelé odpracovali v rámci pracovního poměru na dobu určitou v jiných vzdělávacích zařízeních, zejména státních.

56

Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že pokud právní situace do působnosti unijního práva nespadá, Soudní dvůr nemá pravomoc o ní rozhodnout a případně dovolávaná ustanovení Listiny sama o sobě nemohou tuto pravomoc založit (rozsudek ze dne 24. února 2022, Viva Telecom Bulgaria, C‑257/20, EU:C:2022:125, bod 128 a citovaná judikatura).

57

Ustanovení Listiny jsou totiž podle jejího čl. 51 odst. 1 určena členským státům výhradně v případě, že uplatňují právo Unie. Článek 6 odst. 1 SEU, jakož i čl. 51 odst. 2 Listiny upřesňují, že Listina nerozšiřuje oblast působnosti práva Unie nad rámec pravomocí Unie ani nevytváří žádnou novou pravomoc či úkol pro Unii ani nemění pravomoci a úkoly stanovené ve Smlouvách. Soudnímu dvoru tedy přísluší podat výklad práva Unie s ohledem na Listinu v mezích pravomocí přiznaných Unii (rozsudek ze dne 17. března 2021, Consulmarketing, C‑652/19, EU:C:2021:208, bod 34 a citovaná judikatura).

58

V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora vyplývá, že pojem „uplatň[ování] práv[a] Unie“ ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny předpokládá existenci určitého stupně souvislosti mezi aktem unijního práva a dotčeným vnitrostátním opatřením, která jde nad rámec příbuznosti dotyčných oblastí nebo nepřímého dopadu jedné oblasti na druhou (rozsudek ze dne 22. ledna 2020, Baldonedo Martín, C‑177/18, EU:C:2020:26, bod 58 a citovaná judikatura).

59

V souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora je pro určení, zda vnitrostátní opatření spadá pod „uplatňování práva Unie“ ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, třeba kromě dalších skutečností ověřit, zda má dotčená vnitrostátní právní úprava za cíl provádět ustanovení unijního práva, jakou má tato právní úprava povahu a zda sleduje jiné cíle, než které zahrnuje unijní právo, i když může toto právo nepřímo ovlivnit, a zda existuje zvláštní unijní právní úprava této oblasti nebo způsobilá ji ovlivnit (rozsudek ze dne 22. ledna 2020, Baldonedo Martín, C‑177/18, EU:C:2020:26, bod 59 a citovaná judikatura).

60

V projednávaném případě, jak vyplývá z posouzení první a třetí předběžné otázky, ustanovení 4 rámcové dohody nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je článek 485 legislativního nařízení č. 297/1994, jelikož rozdílné zacházení, které toto vnitrostátní ustanovení zavedlo, není založeno na tom, zda jsou dotyční zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou, nebo neurčitou. Jak uvedla generální advokátka v bodě 50 svého stanoviska, neexistuje tedy bezprostřední souvislost mezi použitím tohoto článku 485 a zákazem diskriminace stanoveným v tomto ustanovení.

61

Kromě toho ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, nevyplývá, že uvedený článek 485 má spojitost s jakýmkoli jiným ustanovením unijního práva.

62

Nelze tudíž učinit závěr, že vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení „uplatňuje právo Unie“ ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny.

63

Rozdílné zacházení, které zavádí vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, proto nemůže být posuzováno z hlediska záruk stanovených Listinou, a zejména jejích článků 20 a 21.

64

Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že Soudní dvůr nemá pravomoc odpovědět na druhou otázku.

Ke čtvrté otázce

65

Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být unijní právo vykládáno v tom smyslu, že tomuto soudu ukládá povinnost nepoužít článek 485 legislativního nařízení č. 297/1994 v případě, kdy je toto vnitrostátní ustanovení považováno za neslučitelné s tímto právem.

66

Vzhledem k odpovědím na první až třetí otázku není na čtvrtou otázku třeba odpovídat.

K nákladům řízení

67

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.