1

Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 14. února 2013 podala Italská republika žádost o výklad bodů 52, 55 a 68 odůvodnění, jakož i bodu 2 výroku rozsudku ze dne 17. listopadu 2011, Komise v. Itálie (C-496/09, Sb. rozh. s. I-11483, dále jen „rozsudek, o jehož výklad se žádá“).

2

Italská republika žádá Soudní dvůr, aby vyložil:

3

V rozsudku, o jehož výklad se žádá, Soudní dvůr uvedl a rozhodl:

4

Zaprvé Italská republika uvádí, že výklad výrazu „k datu vyhlášení rozsudku“ v tom smyslu, že se jím rozumí stav k 17. listopadu 2011, tedy datu vyhlášení rozsudku, o jehož výklad se žádá, a nikoli stav existující k datu ukončení šetření v daném řízení, ji vystavuje nepřiměřeným následkům, jelikož k její tíži zpřísňuje penále. Tento výklad je podle jejího tvrzení také v rozporu s logikou mechanismu ukládání penále upraveného v čl. 228 odst. 2 ES, neboť podřizuje jeho částku okolnosti, která uniká kontrole tohoto členského státu, jelikož toto penále neváže ke skutkovému stavu, z něhož Soudní dvůr vycházel za účelem určení jeho výše.

5

Zadruhé Italská vláda tvrdí, že výklad výrazu „které ještě nebyly vráceny, nebo toto vrácení nebylo na konci dotyčného období prokázáno“ v tom smyslu, že vylučuje možnost, aby Komise pro účely stanovení s tím souvisejícího penále zohlednila důkazy předané tímto členským státem po uplynutí daného pololetí, není nejen k zajištění splnění povinností vyplývajících z výše uvedeného rozsudku Komise v. Itálie přínosný, ale je i v rozporu se zásadou loajální spolupráce zakotvenou nyní v čl. 4 odst. 3 SEU.

6

Komise považuje žádost o výklad podanou Italskou republikou za nepřípustnou, jelikož neexistují žádné pochybnosti o smyslu a dosahu rozsudku, o jehož výklad se žádá, a tvrdí, že hlavním cílem této žádosti je zpochybnění jasného obsahu tohoto rozsudku, jakož i změna jeho dosahu ve prospěch tohoto státu.

7

Článek 158 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že v souladu s článkem 43 statutu Soudního dvora Evropské unie podá Soudní dvůr v případě pochybností o smyslu a dosahu některého rozsudku nebo usnesení jeho výklad na žádost kteréhokoli účastníka řízení nebo orgánu Unie, jestliže prokážou, že mají na věci právní zájem.

8

Je třeba uvést, že k tomu, aby byla žádost o výklad přípustná, musí být podle judikatury Soudního dvora jejím předmětem výrok dotčeného rozsudku spolu s jeho podstatným odůvodněním a jejím účelem odstranění nejasnosti nebo víceznačnosti, které by mohly mít dopad na smysl a dosah samotného rozsudku, a to v rozsahu, v němž mělo být rozhodnuto v konkrétní věci, která byla Soudnímu dvoru předložena. Žádost o výklad tedy není přípustná, jestliže se týká bodů, které nebyly dotčeným rozsudkem řešeny [usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 20. dubna 2010, Pellegrini v. Komise, C-114/08 P(R)-INT, bod 6, jakož i citovaná judikatura].

9

K prvnímu bodu předložené žádosti je nutno konstatovat, že výrok rozsudku, o jehož výklad se žádá, odkazuje ve svých bodech 52, 55 a 68 odůvodnění výslovně na datum vyhlášení uvedeného rozsudku jako na datum rozhodné pro určení celkové částky podpor, které nebyly dosud vráceny, jež má sloužit jako základ pro výpočet degresivního penále, jehož zaplacení bylo tomuto členskému státu uloženo.

10

Stejně tak je v případě druhého bodu této žádosti nesporné, že striktně doslovný výklad výroku rozsudku, o jehož výklad je žádáno, umožňuje odůvodnit postup Komise, která při výpočtu procentní výše podpor, které je třeba považovat za nevrácené po uplynutí konkrétního pololetí, zohledňuje jen podklady, které obdržela před uplynutím dotyčného období.

11

V této souvislosti postačí konstatovat, že žádost Italské republiky usiluje v obou bodech o zpochybnění následků takového striktně doslovného výkladu výroku rozsudku, o jehož výklad je žádáno. Takové zpochybnění však není slučitelné ani s články 43 statutu Soudního dvora a čl. 158 odst. 1 jednacího řádu ani se zásadou věci pravomocně rozhodnuté, která se uplatňuje u rozsudků Soudního dvora.

12

Vzhledem k tomu, že žádost není založena na žádné pochybnosti o smyslu a dosahu rozsudku, o jehož výklad je žádáno, musí být tato prohlášena za nepřípustnou.

13

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Italská republika neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto: