C‑184/1462014CC0184EU:C:2015:24400011188

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA Y. BOTA – VĚC C‑184/14

A

<TI><P><HT TYPE="UC">Stanovisko generálního advokáta</HT></P><P><HT TYPE="UC">Yvese Bota</HT></P><P>přednesené dne <DATE ISO="20150416">16. dubna 2015</DATE><NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0001"><P>Původní jazyk: francouzština.</P></NOTE></P></TI><STI><P><HT TYPE="BOLD">Věc C‑184/14</HT></P><P><HT TYPE="BOLD">A</HT></P><P><HT TYPE="BOLD">proti</HT></P><P><HT TYPE="BOLD">B</HT></P><P><HT TYPE="NORMAL">[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Corte suprema di cassazione (Itálie)]</HT></P></STI>Nejlepší zájem dítěteListina základních práv Evropské unieČlánek 24 odst. 2Nařízení (ES) č. 4/2009Soudní příslušnost ve věcech vyživovacích povinnostíNávrh týkající se vyživovací povinnosti k nezletilým dětem podaný jakožto návrh, který souvisí s řízením o rozluce, v jiném členském státě, než je členský stát, v němž mají děti místo obvyklého pobytuNařízení (ES) č. 2201/2003Příslušnost v manželských věcech a věcech rodičovské zodpovědnosti1.Soudní dvůr má poprvé vyložit čl. 3 písm. c) a d) nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností

Úř. věst. 2009, L 7, s. 1, a oprava Úř. věst. 2011, L 311, s. 26.

.2.Toto ustanovení stanoví, že k rozhodování ve věcech vyživovacích povinností je v členských státech příslušný soud, který je podle práva místa soudu příslušný pro řízení o osobním stavu, souvisí-li záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením nebo soud, který je podle práva místa soudu příslušný pro řízení o rodičovské zodpovědnosti, souvisí-li záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením.3.V projednávané věci se Corte suprema di cassazione (Kasační soud, Itálie) táže Soudního dvora, zda může být návrh týkající se péče o nezletilé děti podaný v řízení o rozluce manželství považován za záležitost související s řízením o osobním stavu nebo s řízením o rodičovské zodpovědnosti. Taková možnost by založila příslušnost dvou soudů různých členských států, a sice italského soudu, kterému byl podán návrh na rozluku manželství, a anglického soudu, který je příslušný k rozhodnutí o rodičovské zodpovědnosti.4.V tomto stanovisku uvedu důvody, proč mám za to, že článek 3 nařízení č. 4/2009 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud bylo zahájeno hlavní řízení o rozluce manželství a návrh týkající se vyživovacích povinností k nezletilým dětem byl podán v tomto řízení o rozluce, je soud rozhodující v uvedeném řízení v zásadě příslušný rovněž k rozhodnutí o tomto návrhu týkajícím se vyživovacích povinností. Tato obecně určená příslušnost však musí ustoupit, pokud to vyžaduje nejlepší zájem dítěte. Zohlednění nejlepšího zájmu dítěte tak v tomto případě vyžaduje, aby byla územní příslušnost určena na základě kritéria blízkosti.<TI><NP><NO.P>I –</NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Právní rámec</HT></TXT></NP></TI><TI><NP><NO.P>A –</NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Listina</HT></TXT></NP></TI>5.Článek 24 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie

Dále jen Listina.

 stanoví, že [p]ři všech činnostech týkajících se dětí, ať už uskutečňovaných veřejnými orgány nebo soukromými institucemi, musí být prvořadým hlediskem nejvlastnější zájem dítěte.<TI><NP><NO.P>B –</NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Nařízení č. 4/2009</HT></TXT></NP></TI>6.Otázka vyživovacích povinností není v rámci Evropské unie nová, jelikož již koncem 50. let existovaly úmluvy použitelné mezi některými zakladatelskými státy Unie

Newyorská úmluva ze dne 20. června 1956 o vymáhání výživného v cizině, jakož i Haagská úmluva ze dne 15. dubna 1958 o uznávání a vykonatelnosti rozhodnutí o vyživovací povinnosti k dětem.

. Následně si delegace vyjednávající Úmluvu ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech

Úř. věst. 1972, L 299, s. 32; Zvl. vyd. 17/01, s. 92. Úmluva ve znění následujících úmluv o přistoupení nových členských států k této úmluvě (dále jen Bruselská úmluva)

 přály, aby tato úmluva navazovala na uvedené úmluvy

Viz s. 24 a 25 zprávy Jenarda k Úmluvě ze dne 27. září 1968 o uznávání a vykonatelnosti rozhodnutí o vyživovací povinnosti k dětem (Úř. věst. 1979, C 59, s. 1).

. Článek 5 bod 2 Bruselské úmluvy stanovil, že osoba, která má bydliště na území některého smluvního státu může být v jiném smluvním státě žalována ve věcech týkajících se výživného u soudu místa, kde má oprávněný z výživného bydliště nebo místo obvyklého pobytu, nebo je-li věc týkající se výživného věcí vedlejší v řízení týkajícím se osobního stavu, u soudu, který je k tomuto řízení příslušný podle práva státu místa řízení, pokud tato příslušnost není založena pouze státní příslušností některé ze stran.7.Toto pravidlo bylo poté převzato do nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech

Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 92. Viz čl. 5 bod 2 nařízení č. 44/2001.

.8.Za účelem udržení a rozvíjení prostoru svobody, bezpečnosti a práva přijala Unie nástroje spadající mimo jiné do oblasti justiční spolupráce v občanských věcech s přeshraničními dopady. Přijala proto nařízení č. 4/2009, jehož cílem je usnadnit dosažení rozhodnutí týkajícího se nároků na výživné v jiném členském státě bez dalších formalit

Viz bod 9 odůvodnění tohoto nařízení.

.9.Bod 44 odůvodnění uvedeného nařízení uvádí, že toto nařízení by mělo v oblasti vyživovacích povinností nahradit nařízení č. 44/2001. Nařízení č. 4/2009 je tedy lex specialis ve vztahu k nařízení č. 44/2001.10.Nařízení č. 4/2009 se na základě svého čl. 1 odst. 1 použije na vyživovací povinnosti vyplývající z rodinných vztahů, rodičovství, manželství nebo švagrovství, přičemž jeho bod 11 odůvodnění uvádí, že pojem vyživovací povinnost by měl být vykládán samostatně.11.Za tímto účelem zavádí toto nařízení systém společných pravidel v oblasti kompetenčních sporů tím, že stanoví pravidla, jimiž se řídí obecné příslušnost v oblasti vyživovacích povinností.12.Článek 3 uvedeného nařízení tak stanoví:

K rozhodování ve věcech vyživovacích povinností je v členských státech příslušný

a)soud místa, v němž má odpůrce místo obvyklého pobytu, nebob)soud místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, neboc)soud, který je podle práva místa soudu příslušný pro řízení o osobním stavu, souvisí-li záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením, ledaže je tato příslušnost odvozena výlučně ze státní příslušnosti jedné ze stran, nebod)soud, který je podle práva místa soudu příslušný pro řízení o rodičovské zodpovědnosti, souvisí-li záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením, ledaže je tato příslušnost odvozena výlučně ze státní příslušnosti jedné ze stran.

13.Nakonec je vhodné uvést, že Spojené království Velké Británie a Severního Irska, které se neúčastnilo přijímání nařízení č. 4/2009, později souhlasilo s jeho použitelností

Viz v tomto ohledu rozhodnutí Komise 2009/451/ES ze dne 8. června 2009 o úmyslu Spojeného království přijmout nařízení č. 4/2009 (Úř. věst. L 149, s. 73).

.<TI><NP><NO.P>C –</NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Nařízení (ES) č. 2201/2003</HT></TXT></NP></TI>14.Cílem nařízení (ES) č. 2201/2003

Nařízení Rady ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (Úř. věst. L 338, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 243).

 je v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva sjednotit pravidla týkající se mezinárodní soudní příslušnosti ve věcech rozvodů, rozluk nebo prohlášení manželství za neplatné, jakož i ve věcech rodičovské zodpovědnosti.15.Podle čl. 1 odst. 3 písm. e) nařízení č. 2201/2003 se toto nařízení nevztahuje na vyživovací povinnosti.16.Článek 3 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení stanoví, že ve věcech týkajících se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné jsou příslušné soudy toho členského státu, jehož státními příslušníky jsou oba manželé nebo – v případě Spojeného království a Irska – se jedná o zemi domicilu obou manželů.17.Bod 12 odůvodnění uvedeného nařízení uvádí:

Pravidla pro určení příslušnosti ve věcech rodičovské zodpovědnosti stanovená tímto nařízením jsou formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména na blízkost. To znamená, že příslušným by měl být především soud členského státu, ve kterém má dítě své obvyklé bydliště, s výjimkou určitých případů změny bydliště dítěte, nebo soud určený dohodou nositelů rodičovské zodpovědnosti.

18.V souladu s čl. 8 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 [jsou tak] soudy členského státu […] příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu“.<TI><NP><NO.P>II –</NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Skutkové okolnosti sporu v původním řízení a předběžné otázky</HT></TXT></NP></TI>19.Pan A a paní B mají italskou státní příslušnost, jsou manželé a mají dvě nezletilé děti, které jsou rovněž italské státní příslušnosti. Všichni čtyři členové této rodiny mají místo obvyklého pobytu v Londýně (Spojené království), přičemž děti žijí s matkou.20.Žalobou ze dne 28. února 2012 se pan A u Tribunale di Milano (Itálie) domáhal, aby tento soud rozhodl o rozluce manželství z důvodů na straně jeho manželky a o střídavé péči obou manželů o obě děti a o bydlišti dětí u jejich matky. Pan A navrhl rovněž, že bude hradit měsíční příspěvek ve výši 4000 eur na výživu dětí.21.Paní B podala k tomuto soudu protinávrh, kterým se domáhala rozluky manželství z důvodů výlučně na straně pana A, svěření dětí do její péče a o přiznání měsíčního výživného ve výši 18700 eur. Paní B kromě toho namítla nepříslušnost italského soudu ve věci režimu péče o děti, určení jejich bydliště, udržování vztahů a kontaktů s nimi a příspěvku na jejich výživu. Má totiž za to, že vzhledem k tomu, že manželé vždy žili v Londýně, kde se jejich děti narodily a kde žijí, je na základě nařízení č. 2201/2003 příslušný k rozhodnutí o těchto otázkách anglický soud.22.V usnesení ze dne 16. listopadu 2012 měl Tribunale di Milano za to, že italský soud je v souladu s článkem 3 nařízení č. 2201/2003 skutečně příslušný, pokud jde o návrh na rozluku manželství. Avšak co se týče návrhů týkajících se rodičovské zodpovědnosti k oběma nezletilým dětem, uznal na základě čl. 8 odst. 1 tohoto nařízení příslušnost anglického soudu, neboť děti mají místo obvyklého pobytu v Londýně.23.Pokud jde konkrétně o návrhy týkající se vyživovacích povinností mezi manželi a k dětem, Tribunale di Milano odkázal na nařízení č. 4/2009 a zvláště na jeho článek 3. Měl tak za to, že je příslušný rozhodnout o návrhu týkajícím se vyživovací povinnosti podaném paní B v její prospěch, neboť tento návrh souvisí s řízením o osobním stavu. Pokud jde o návrh týkající se vyživovacích povinností k nezletilým dětem, prohlásil se naopak za nepříslušný, protože rozhodl, že tento návrh souvisí nikoli s řízením o osobním stavu, nýbrž s řízením o rodičovské zodpovědnosti, u níž je k rozhodování příslušný anglický soud.24.Proti tomuto rozhodnutí o odmítnutí příslušnosti italského soudu podal pan A opravný prostředek ke Corte suprema di cassazione, přičemž se opřel o jediný důvod, a sice že příslušnost italského soudu ve věci vyživovacích povinností k nezletilým dětem může být rovněž považována za příslušnost, která souvisí s řízením o rozluce manželství v souladu s čl. 3 písm. c) nařízení č. 4/2009.25.Corte suprema di cassazione, který má pochybnosti ohledně výkladu tohoto nařízení, se rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

Může o návrhu týkajícím se vyživovacích povinností k dětem podaném v rámci řízení o rozluce manželství jakožto o záležitosti související s tímto řízením rozhodovat jak soud příslušný k projednání návrhu na rozluku, tak soud, před kterým probíhá řízení týkající se rodičovské zodpovědnosti, a to na základě kritéria prevence, nebo o tomto návrhu musí nutně rozhodovat soud rozhodující o rodičovské zodpovědnosti, neboť dvě odlišná kritéria uvedená v písm. c) a d) opakovaně citovaného článku 3 jsou alternativní (v tom smyslu, že jedno nutně vylučuje druhé)?

<TI><NP><NO.P>III –</NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Má analýza</HT></TXT></NP></TI>26.Podstatou otázky, kterou položil předkládající soud Soudnímu dvoru je, zda čl. 3 písm. c) a d) nařízení č. 4/2009 musí být vykládán v tom smyslu, že soudem příslušným k rozhodnutí o návrhu týkajícím se vyživovacích povinností ve prospěch nezletilých dětí podaný v řízení o rozluce manželství může být jak soud příslušný pro řízení o osobním stavu, tak soud příslušný k řízení o rodičovské zodpovědnosti.27.Odpověď na položenou otázku předpokládá, že budou zodpovězeny následující otázky. Nejprve v případě, že v domácnosti jsou děti, je otázka stanovení a rozdělení vyživovací povinnosti k nim neoddělitelná od řízení o ukončení soužití jejich rodičů? Poté, jaké důsledky je třeba z toho vyvodit, pokud jde o příslušnost soudů, kterým byly podány návrhy v takovém řízení o ukončení soužití?28.Mám za to, že zohlednění pojmu nejlepší zájmy dítěte určuje povahu odpovědi, kterou je třeba dát předkládajícímu soudu. V souladu s touto základní zásadou jsem se kromě toho rozhodl přeformulovat položenou otázku tak, aby dítě bylo ústředním bodem této problematiky.29.Jak z hlediska právních předpisů, tak judikatury je totiž nesporné, že tento pojem nevyhnutelně dominuje v rodinném právu, když je situace dítěte dotčena sporem, který je předmětem původního řízení.30.Při této příležitosti připomínám, že čl. 24 odst. 2 Listiny stanoví, že [p]ři všech činnostech týkajících se dětí, ať už uskutečňovaných veřejnými orgány nebo soukromými institucemi, musí být prvořadým hlediskem nejvlastnější zájem dítěte. Nelze zpochybnit, že se Listina v tomto případě použije.31.Soudní dvůr měl kromě toho příležitost několikrát připomenout význam této zásady.32.Ve svém rozsudku Rinau

C‑195/08 PPU, EU:C:2008:406.

 tak uvedl, že nařízení č. 2201/2003 vychází z pojetí, podle něhož musí být dána přednost nejlepšímu zájmu dítěte

Bod 51.

. Nedávno rozhodl, že je nutné zajistit ochranu nejlepšího zájmu dítěte, pokud se jedná o stanovení jeho obvyklého bydliště

Viz rozsudek C (C‑376/14 PPU, EU:C:2014:2268, bod 56). K zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při výkladu nařízení č. 2201/2003 viz rovněž rozsudky A (C‑523/07, EU:C:2009:225); Detiček (C‑403/09 PPU, EU:C:2009:810); Purrucker (C‑256/09, EU:C:2010:437) a Mercredi (C‑497/10 PPU, EU:C:2010:829).

.33.Navíc je třeba poznamenat, že Soudní dvůr dbá zvláště na to, aby byl výklad ustanovení nařízení č. 2201/2003 v souladu s článkem 24 Listiny, zejména s nejvlastnějším zájmem dítěte. V rozsudku Aguirre Zarraga

C‑491/10 PPU, EU:C:2010:828.

 Soudní dvůr rozhodl, že jelikož [toto] nařízení nemůže být v rozporu s Listinou […], je [...] třeba ustanovení článku 42 uvedeného nařízení, jež zavádí právo dítěte být vyslechnuto, vykládat s ohledem na článek 24 [Listiny]

Bod 60 a citovaná judikatura. Kurziva doplněna autorem tohoto stanoviska.

.34.Ještě dále jde ve svém rozsudku McB.

C‑400/10 PPU, EU:C:2010:582.

, neboť ověřuje, zda článek 24 Listiny nebrání výkladu nařízení č. 2201/2003, který podal

Viz v tomto ohledu Devers, A., Les praticiens et le droit international privé européen de la famille, Revue Europe, č. 11, listopad 2013, studie 9, body 22 a násl.

. V tomto rozsudku Soudní dvůr uvedl, že z bodu 33 odůvodnění tohoto nařízení vyplývá, že nařízení ctí základní práva a řídí se zásadami Listiny, a zejména se snaží zajistit dodržování základních práv dítěte stanovených v článku 24 Listiny. Ustanovení uvedeného nařízení tak nelze vykládat v tom smyslu, že porušují základní právo dítěte udržovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči, jehož dodržování nesporně splývá s nejvlastnějším zájmem dítěte

Bod 60.

. Z toho vyvozuje, že za těchto podmínek je třeba ověřit, zda článek 24 Listiny, jehož dodržování Soudní dvůr zajišťuje, brání výkladu nařízení č. 2201/2003 uvedenému v bodě 44 zmíněného rozsudku

Bod 61.

.35.Závěr, který je třeba vyvodit z těchto úvah je jednoznačný. Při použití a výkladu unijních právních předpisů musí být nejlepší zájem dítěte hlavním hlediskem. V tomto ohledu je zvláště výstižné vyjádření Výboru pro práva dítěte u Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva (OHCHR). Připomíná totiž, že [nejlepší zájem dítěte] je normou, cílem, hlavním směrem, určujícím pojmem, který musí být zřejmý ve všech normách, politikách a vnitřních rozhodnutích, jakož i rozpočtech týkající se dětí, být jejich nedílnou součástí a prostupovat je

Viz Article 3: Intérêt supérieur de l’enfant, Revue Droit de la famille, č. 11, listopad 2006, spis 16 týkající se článku 3 Úmluvy o právech dítěte uzavřené v New Yorku dne 20. listopadu 1989 a ratifikované všemi členskými státy. Tento článek 3 ve svém odstavci 1 stanoví, že [z]ájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány.

.36.Judikatura formulovaná ve vztahu k nařízení č. 2201/2003 je zjevně použitelná i na nařízení č. 4/2009. Je nemyslitelné, aby se intenzita této zásady, která je součástí mnohých základních práv dítěte, mohla měnit v závislosti na předmětné oblasti rodinného práva, třebaže bez ohledu na tuto oblast je dítě vždy přímo dotčeno.37.Vzhledem k těmto úvahám mám za to, že jako odpověď na první aspekt problematiky, který jsem vymezil přeformulováním otázky položenou Corte suprema di cassazione, mohu uvést následující upřesnění:38.Na tomto místě je třeba se zabývat výkladem čl. 3 písm. c) nařízení č. 4/2009.39.Podle Komise se hraniční určovatel upravený v čl. 3 písm. d) tohoto nařízení může vztahovat jen k vyživovacím povinnostem k nezletilým dětem, které jsou jasně spojeny s rodičovskou zodpovědností, zatímco hraniční určovatel upravený v čl. 3 písm. c) tohoto nařízení se může týkat jen vyživovacích povinností mezi manželi, a tedy nikoliv i vyživovacích povinností k nezletilým dětem.40.Nesdílím tento názor, a to z následujících důvodů.41.Mám za to, že struktura článku 3 nařízení č. 4/2009 není bez významu. Článek 3 písm. a) a b) tohoto nařízení upravuje dva důvody založení příslušnosti, které se uplatní v situaci, kdy návrh týkající se vyživovacích povinností je předmětem hlavní žaloby. V tomto případě je to buď místo obvyklého pobytu odpůrce, nebo místo obvyklého pobytu oprávněného.42.Dva další důvody založení příslušnosti upravené v čl. 3 písm. c) a d) tohoto nařízení se uplatní v situacích, kdy návrh týkající se vyživovacích povinností souvisí s řízením o osobním stavu nebo s řízením o rodičovské zodpovědnosti.43.Je zjevné, že situace svobodné, vdané nebo ženaté, soudně rozloučené nebo rozvedené osoby se týká osobního stavu a zakládá účinky vůči třetím osobám.44.Je rovněž zřejmé, že při rozvázání manželského svazku nebo ukončení soužití, které vede k oddělení manželů a rozpadu společné domácnosti, vyvstává otázka stanovení výživného pro děti žijící v dané domácnosti a rozdělení nákladů na ně nejen automaticky z logiky věci, ale též a to především povinně z čistě právních důvodů. Musím zjevně uznat, neboť jinak bych popřel každodenní realitu řízení tohoto druhu, že stanovení výživného na děti a rozdělení nákladů na ně je automatickým a přirozeným důsledkem jiného řízení, a sice řízení o ukončení soužití. Mám tedy za to, že souvislost v právním smyslu slova mezi prvním a druhým řízením je zde nesporně prokázána.45.Jaké důsledky musím vyvodit z tohoto prvního závěru? Nyní je třeba posoudit druhý aspekt problematiky vyplývající z přeformulované otázky.46.Zohlednění nejlepšího zájmu dítěte hraje na tomto místě roli vůdčí zásady.47.Mám totiž za to, že jakékoliv řešení, které by rozlišovalo mezi řízením o ukončení soužití, jež by bylo zahájeno před soudem jednoho členského státu a řízením o výživném na děti, k němuž by byl příslušný soud jiného členského státu, je zcela v rozporu se zájmem dítěte.48.O tomto konstatování se lze snadno přesvědčit tím, že si uvědomíme, že právní logika tohoto systému by vedla k tomu, že soud příslušný k rozhodnutí o otázce výživného by musel čekat až do doby, než by bylo vydáno pravomocné rozhodnutí o ukončení soužití (rozluce nebo rozvodu). Z toho by nutně vyplynula čekací doba, během které by byl nebyl přesně určen osud dětí.49.I kdyby soud, který by se zabýval otázkou vztahující se k manželskému svazku, přijal v těchto otázkách opatření, která by kvalifikoval jako předběžná, vedlo by zachování kontinuity mezi jednotlivými fázemi řízení rovněž k lhůtám nepřijatelným z hlediska výše uvedených zásad, neboť by vyžadovalo uložení opatření neurčitého trvání v rozporu se zásadou nejlepšího zájmu dítěte.50.Dodávám – možná jen pro úplnost – že v této zjevně nepříznivé situaci by se nemohly nacházet děti, jejichž rodiče by zůstali usazeni v členském státě jejich státní příslušnosti. Jinými slovy, ve využití svobod pohybu a usazování rodičů by tkvěl původ nepříznivé situace, do které se nemohou dostat děti rodičů, kteří se rozvádějí nebo soudně rozlučují a neopustili členský stát původu.51.Je tudíž nutné spojit u téhož soudu příslušnost soudu pro hlavní původní řízení o ukončení soužití, tak pro související záležitosti, které jsou pro dítě zásadní a které z něj vyplývají. Je tedy třeba stanovit příslušný soud a v této otázce se má úvaha znovu musí opřít o pojem nejlepší zájem dítěte. Okamžité a nejjednodušší řešení by bylo navázat vše na příslušnost soudu rozhodujícího v řízení o ukončení soužití rodičů.52.Toto řešení je sice jednoduché, skrývá však skutečnou obtíž. Tato obtíž se totiž týká čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení č. 2201/2003, který ponechává rodičům volbu, zejména možnost zahájit řízení před soudem, který je příslušný jen z důvodu jejich společné státní příslušnosti, kteréžto možnosti využili v projednávaném případě. V čl. 3 písm. c) a d) však nařízení č. 4/2009 výslovně vylučuje takovou příslušnost, pokud jde jak o záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem, která souvisí s hlavním řízením o osobním stavu, tak o tuto záležitost, která souvisí s řízením o rodičovské zodpovědnosti.53.Toto konstatování tedy podle všeho staví tyto dva předpisy do přímého protikladu, takže vyžaduje řešení spočívající v rozdělení řízení, o které jsem výše vyjádřil jako řešení, o kterém nelze uvažovat.54.Rozpor je ve skutečnosti zjevný. Nelze totiž vyloučit uplatnění imperativního účinku zohlednění nejlepšího zájmu dítěte na nařízení č. 2201/2003. V tomto ohledu stačí ostatně připomenout judikaturu Soudního dvora uvedenou v bodech 32 až 34 tohoto stanoviska.55.Dále je třeba zohlednit samotné znění bodu 12 odůvodnění tohoto nařízení, které, připomínám, uvádí, že [p]ravidla pro určení příslušnosti ve věcech rodičovské zodpovědnosti stanovená [uvedeným] nařízením jsou formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména na blízkost. To znamená, že příslušným by měl být především soud členského státu, ve kterém má dítě své obvyklé bydliště, s výjimkou určitých případů změny bydliště dítěte, nebo soud určený dohodou nositelů rodičovské zodpovědnosti.56.Je třeba zohlednit právě tuto blízkost.57.Toto kritérium totiž umožňuje uvést nařízení č. 2201/2003 a č. 4/2009 do souladu v této oblasti.58.Kritérium blízkosti vyžaduje, aby soud místa bydliště dětí byl soudem příslušným k rozhodnutí všech návrhů, vzhledem k tomu, že je úzce spojeno s nejlepším zájmem dítěte. To znamená, že v rámci nařízení č. 4/2009 je vyloučena příslušnost založená výlučně na státní příslušnosti rodičů, pokud jde o výživné nebo rodičovskou zodpovědnost, neboť v tomto případě by bylo zjevně vyloučeno kritérium blízkosti, a tím i nejlepší zájem dítěte.59.Navíc na základě týchž zásad znovu stejné kritérium blízkosti, jehož převažující charakter je vyjádřen v bodě 12 odůvodnění tohoto nařízení, vyžaduje, aby z kritérií příslušnosti uvedených v článku 3 nařízení č. 2201/2003 bylo jako důvod založení příslušnosti použito místo obvyklého pobytu manželů. Poznamenávám kromě toho – což není bezvýznamné – že kritérium místa obvyklého pobytu je prvním kritériem uvedeným na seznamu obsaženém v článku 3 zmíněného nařízení.60.Je zjevné, že toto kritérium místa obvyklého pobytu manželů určuje místo, kde před ukončením soužití manželů pobývala rodina, a proto i děti.61.Tímto bude splněn požadavek blízkosti. Pokud by ostatně přetrvávaly pochybnosti ohledně souladu nařízení č. 2201/2003 a č. 4/2009 v této konkrétní otázce, stačila by k vyřešení sporu ve prospěch výkladu, který jsem navrhl, skutečnost, že nařízení č. 4/2009 je lex specialis.62.Souhrnně mám tedy za to, že lze popsat situaci, která z toho vyplývá v rámci rozvodu nebo rozluky páru, který má děti tak, že původní stanovení výživného a rozdělení nákladů na výživu nezletilých dětí mezi rodiče musí být řešeno – ostatně obdobně je tomu i v případě záležitostí týkajících se rodičovské zodpovědnosti – v řízení zahájeném za účelem rozhodnutí o rozvodu nebo rozluce.63.Vzhledem k tomu, že zohlednění nejlepšího zájmu dítěte je imperativní, musí se příslušnost soudu, který má o něm rozhodnout, řídit kritériem blízkosti a ničím jiným.64.Ve sporu v původním řízení tudíž nejlepší zájem dítěte vyžaduje odmítnutí příslušnosti italských soudů ve prospěch soudů členského státu, na jehož území mají děti místo obvyklého pobytu, a sice anglických soudů, přičemž tyto soudy jsou ostatně podle čl. 8 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 příslušné pro řízení o rodičovské zodpovědnosti.65.Je pravda, že z toho v takové situaci, jako je situace v původním řízení, vyplyne, že volba příslušného soudu účastníky řízení je omezená. To se však nejeví jako šokující ani odporující základním zásadám v dané oblasti vzhledem k tomu, že účastníky řízení jsou zde rodiče a omezení této možnosti volby je jim uloženo z důvodu nejlepšího zájmu jejich dítěte (dětí).<TI><NP><NO.P>IV –</NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Závěry</HT></TXT></NP></TI>66.S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázku položenou Corte suprema di cassazione následovně:

1)Článek 3 nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností musí být vykládán v tom smyslu, že pokud je zahájeno hlavní řízení o rozluce manželství a návrh týkající se vyživovacích povinností k nezletilým dětem je podán v tomto řízení o rozluce, je soud rozhodující v uvedeném řízení příslušný k rozhodnutí o tomto návrhu týkajícím se vyživovacích povinností.2)Zohlednění nejlepšího zájmu dítěte vyžaduje v tomto případě, aby byla územní příslušnost určena na základě kritéria blízkosti.