1

Evropská komise se kasačním opravným prostředkem domáhá částečného zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 11. května 2022, Česká republika v. Komise (T‑151/20, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2022:281), kterým Tribunál zčásti vyhověl žalobě České republiky podané na základě článku 268 SFEU, znějící na vrácení částky 40 482 255 korun českých (CZK) (přibližně 1,6 milionu eur) odvedené do vlastních zdrojů Evropské unie.

Právní rámec

Celní kodex

2

Článek 217 odst. 1 první pododstavec nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. 1992, L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307, dále jen „celní kodex“), ve znění použitelném v době rozhodné z hlediska skutkových okolností daného sporu, stanovil:

3

Článek 218 celního kodexu stanovil:

Nařízení (ES) č. 515/97

4

Článek 17 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 515/97 ze dne 13. března 1997 o vzájemné pomoci mezi správními orgány členských států a jejich spolupráci s Komisí k zajištění řádného používání celních a zemědělských předpisů (Úř. věst. 1997, L 82, s. 1; Zvl. vyd. 02/08, s. 217), stanoví:

5

Článek 20 tohoto nařízení stanoví:

6

Článek 45 odst. 1 první pododstavec tohoto nařízení stanoví:

Nařízení (ES) č. 1073/1999

7

Body 1, 3 a 16 odůvodnění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/1999 ze dne 25. května 1999 o vyšetřování prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) (Úř. věst. 1999, L 136, s. 1; Zvl. vyd. 01/03, s. 91), ve znění použitelném v době rozhodné z hlediska skutkových okolností daného sporu, zněly:

8

Článek 1 odst. 1 a 2 tohoto nařízení stanovil:

9

Článek 9 tohoto nařízení, nadepsaný „Zpráva o vyšetřování a opatření přijatá po vyšetřování“, v odstavcích 1 až 3 stanovil:

10

Článek 10 tohoto nařízení, týkající se předávání informací úřadem OLAF, v odstavci 1 stanovil:

Rozhodnutí 2000/597/ES, Euratom a rozhodnutí 2007/436/ES, Euratom

11

V době rozhodné z hlediska skutkových okolností sporu se postupně uplatnila dvě rozhodnutí o systému vlastních zdrojů Unie, a to rozhodnutí Rady 2000/597/ES, Euratom ze dne 29. září 2000 o systému vlastních zdrojů Evropských společenství (Úř. věst. 2000, L 253, s. 42; Zvl. vyd. 01/03, s. 200) a poté od 1. ledna 2007 rozhodnutí Rady 2007/436/ES, Euratom ze dne 7. června 2007 o systému vlastních zdrojů Evropských společenství (Úř. věst. 2007, L 163, s. 17).

12

Podle čl. 2 odst. 1 písm. b) rozhodnutí 2000/597, jehož obsah byl v podstatě převzat do čl. 2 odst. 1 písm. a) rozhodnutí 2007/436, tvoří vlastní zdroje zahrnuté do souhrnného rozpočtu Unie mimo jiné tyto příjmy: „cla stanovená ve společném celním sazebníku a další cla, současná i budoucí, zavedená [unijními orgány] v obchodě se třetími zeměmi“.

13

Článek 8 odst. 1 první a třetí pododstavec rozhodnutí 2000/597 a čl. 8 odst. 1 první a třetí pododstavec rozhodnutí 2007/436 stanoví, že tyto vlastní zdroje Unie vybírají členské státy v souladu se svými právními předpisy a správními opatřeními, které případně upraví tak, aby splňovaly požadavky unijní právní úpravy, a že členské státy tyto zdroje poskytují Komisi.

Nařízení č. 1150/2000

14

Nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1150/2000 ze dne 22. května 2000, kterým se provádí rozhodnutí 2007/436 (Úř. věst. 2000, L 130, s. 1; Zvl. vyd. 01/03, s. 169), je výsledkem dvou změn provedených v době rozhodné z hlediska skutkových okolností sporu, a to první změny provedené s účinností od 28. listopadu 2004 nařízením Rady (ES, Euratom) č. 2028/2004 ze dne 16. listopadu 2004 (Úř. věst. 2004, L 352, s. 1) a druhé změny provedené s účinností od 1. ledna 2007 nařízením Rady (ES, Euratom) č. 105/2009 ze dne 26. ledna 2009 (Úř. věst. 2009, L 36, s. 1) (dále jen „nařízení č. 1150/2000“).

15

Článek 2 nařízení č. 1150/2000 v odstavci 1 stanovil, že se nárok Unie na vlastní zdroje „stanoví, jakmile jsou splněny podmínky stanovené celními předpisy, které se týkají zaúčtování částky nároku a vyrozumění dlužníka“. V odst. 2 prvním pododstavci dále stanovil, že „[d]nem stanovení podle odstavce 1 je den zaúčtování podle celních předpisů“. Konečně v odst. 3 prvním pododstavci stanovil, že „[v]e sporných případech se má za to, že pro účely stanovení podle odstavce 1 mohou příslušné správní orgány vypočítat výši splatného nároku nejpozději při přijetí prvního správního rozhodnutí sdělujícího dlužníku vznik dluhu nebo při zahájení soudního řízení, jestliže k němu dojde dříve“.

16

Článek 6 odst. 1 a 3 tohoto nařízení stanovil:

17

Článek 9 odst. 1 první pododstavec tohoto nařízení stanovil:

18

V článku 10 odst. 1 prvním pododstavci nařízení č. 1150/2000 byla stanovena mimo jiné lhůta pro připsání vlastních zdrojů na účet uvedený v článku 9 tohoto nařízení a v jeho článku 11 bylo uvedeno, že v případě jakéhokoli zpoždění v tomto připisování zaplatí dotyčný členský stát úroky.

19

Článek 17 odst. 1 a 2 tohoto nařízení stanovil:

Skutečnosti předcházející sporu

20

Skutečnosti předcházející sporu jsou vylíčeny v bodech 1 až 15 napadeného rozsudku a ty, které souvisejí s projednávaným kasačním opravným prostředkem, lze shrnout následovně.

21

V období od 2. do 26. listopadu 2007 provedl OLAF misi Společenství pro správní a vyšetřovací spolupráci v Laosu, které se zúčastnila zástupkyně české celní správy (dále jen „inspekční mise“). Vyšetřování se týkalo prověřování dovozu neplnitelných plynových kapesních kamínkových zapalovačů (dále jen „kapesní zapalovače“) z Laosu do různých členských států, a to v období od roku 2004 do roku 2007. Dne 15. listopadu 2007 byl vypracován dokument nazvaný „agreed joint minutes“, který podepsali všichni členové mise a příslušné laoské orgány (dále jen „protokol ze dne 15. listopadu 2007“).

22

OLAF přijal v návaznosti na inspekční misi dne 30. května 2008 zprávu o ukončení mise (dále jen „zpráva OLAF“). Tato zpráva byla předána České republice ve znění v německém, anglickém a francouzském jazyce dne 9. července 2008. Závěrečnou zprávu o vyšetřování přijal OLAF dne 10. prosince 2008.

23

Ze zjištění obsažených ve zprávě OLAF vyplývá, že v období, na které se tato zpráva vztahuje, dovezla společnost Baide lighter Industry (LAO) Co., Ltd. (dále jen „BAIDE“) kapesní zapalovače pocházející z Číny, které však byly předloženy k proclení jako pocházející z Laosu, čímž došlo k vyhnutí se unijnímu antidumpingovému clu použitelnému na kapesní zapalovače čínského původu.

24

Ve zprávě OLAF bylo v tomto ohledu uvedeno, že „důkazy o čínském původu zjištěné během inspekční mise jsou dostačující, aby členské státy zahájily správní řízení o doměření cla“. Podle této zprávy bylo důležité, „aby členské státy uskutečnily následné audity a případně vyšetřování příslušných dovozců a naléhavě zahájily vymáhací řízení, pokud se tak již nestalo“.

25

Zjištění obsažená ve zprávě OLAF se týkala mimo jiné i 28 případů dovozu kapesních zapalovačů do České republiky, které uskutečnila společnost BAIDE a které byly propuštěny do volného oběhu v období od 26. září 2005 do 1. března 2007 (dále jen „sporné dovozy“).

26

Příslušné české celní úřady začaly v těchto případech podnikat kroky k doměření a vymáhání dlužného cla. Doměřit a vymoct veškeré stanovené clo ovšem nebylo ve všech těchto případech možné.

27

V období od 22. září 2008 do 18. února 2009 byly částky odpovídající stanoveným, ale dosud nevymoženým clům ze sporných dovozů zapsány na účet B.

28

V době od listopadu 2013 do listopadu 2014 pak Česká republika vložila v souladu s příslušnou právní úpravou do informačního systému WOMIS (Write-Off Management and Information System) záznamy o nemožnosti vybrat částky vlastních zdrojů Unie.

29

Česká republika kromě toho požádala Komisi o zproštění povinnosti poskytnout jí vlastní zdroje Unie zmíněné v předchozím bodě.

30

Dopisem ze dne 20. ledna 2015 Komise Českou republiku v reakci na tuto žádost informovala, že v žádném z dotčených případů nejsou splněny podmínky stanovené v čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1150/2000. Proto české orgány vyzvala, aby přijaly všechna opatření nezbytná k poukázání částky 53 976 340 CZK (přibližně 2,1 milionu eur) na její účet nejpozději v první pracovní den po 19. dni druhého měsíce následujícího po měsíci, v němž byl tento dopis odeslán.

31

Dne 17. března 2015 odvedla Česká republika na účet Komise určený k tomuto účelu 75 % této částky, po odečtení nákladů na výběr odpovídajících 25 % uvedené částky, tj. částku 40 482 255 CZK (přibližně 1,6 milionu eur). Česká republika předtím vznesla výhrady dopisem ze dne 27. února 2015 a Komisi sdělila, že se jedná o podmíněnou platbu s výhradou opodstatněnosti nároků tohoto orgánu, aby předešla platbě úroků podle článku 11 nařízení č. 1150/2000.

Žaloba podaná k Tribunálu a napadený rozsudek

32

Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 16. března 2020 podala Česká republika žalobu na základě článku 268 SFEU znějící na vrácení částky 40 482 255 CZK (přibližně 1,6 milionu eur) v důsledku bezdůvodného obohacení Unie.

33

Rozhodnutími ze dne 16. září 2020 předsedkyně šestého senátu Tribunálu povolila Belgickému království a Polské republice vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání České republiky.

34

Tribunál v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že požadavky České republiky jsou zčásti důvodné. Žalobě vyhověl v rozsahu, v němž směřovala k tomu, aby Komise vrátila částku 17 828 399,66 CZK (přibližně 700 000 eur) odvedenou do vlastních zdrojů Unie (bod 1 výroku), a ve zbývající části tuto žalobu zamítl (bod 2 výroku).

Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků řízení

35

Komise v rámci kasačního opravného prostředku navrhuje, aby Soudní dvůr:

–

zrušil bod 1 výroku napadeného rozsudku,

–

zamítl žalobu České republiky ve věci T‑151/20 nebo případně vrátil věc Tribunálu k rozhodnutí o těch částech žalobních důvodů, které dosud nebyly posouzeny, a

–

pokud Soudní dvůr vydá konečné rozhodnutí v uvedené věci, uložil České republice náhradu nákladů řízení vynaložených Komisí v rámci řízení v prvním stupni a v řízení o kasačním opravném prostředku, nebo, v případě, že věc vrátí Tribunálu, rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.

36

Česká republika navrhuje, aby Soudní dvůr:

–

odmítl kasační opravný prostředek jako nepřípustný, nebo podpůrně kasační opravný prostředek zamítl jako neopodstatněný a

–

uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

37

Belgické království a Polská republika navrhují, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

38

Podáním došlým soudní kanceláři Soudního dvora dne 11. ledna 2023 podalo Nizozemské království návrh na vstup do řízení o projednávaném kasačním opravném prostředku jako vedlejší účastník na podporu návrhových žádání České republiky. Rozhodnutím ze dne 13. února 2023 předseda Soudního dvora tomuto návrhu vyhověl. Nizozemské království nepředložilo spis vedlejšího účastníka.

K návrhu na znovuotevření ústní části řízení

39

Podáním došlým soudní kanceláři Soudního dvora dne 22. března 2024 podala Česká republika návrh, aby bylo na základě článku 83 jednacího řádu Soudního dvora nařízeno znovuotevření ústní části řízení.

40

Na podporu tohoto návrhu Česká republika uvádí, že stanovisko generální advokátky je v rozsahu, v němž se týká posouzení druhého důvodu kasačního opravného prostředku, založeno na nesprávném chápání skutkového stavu. Generální advokátka totiž měla v bodě 133 stanoviska za to, že tento členský stát nezaujal proaktivní postoj a nevyžádal si potřebné informace od OLAF, a v bodech 138 a 143 stanoviska uvedla, že pouze pasivně vyčkával, než mu OLAF poskytne nějaké informace. Tyto závěry ovšem nemají oporu ve skutkových zjištěních Tribunálu uvedených zejména v bodech 99 až 103, 122 a 124 napadeného rozsudku. Tyto jednotlivé aspekty je tedy nutné vyjasnit.

41

V tomto ohledu je třeba uvést, že podle článku 83 jednacího řádu Soudního dvora může Soudní dvůr kdykoli po vyslechnutí generálního advokáta nařídit znovuotevření ústní části řízení, zejména má-li za to, že věc není dostatečně objasněna, nebo předložil-li některý z účastníků řízení po ukončení této části řízení novou skutečnost, která může mít rozhodující vliv na rozhodnutí Soudního dvora, anebo má-li být věc rozhodnuta na základě argumentu, který nebyl mezi účastníky řízení projednán.

42

Kromě toho je třeba připomenout, že statut Soudního dvora Evropské unie ani jednací řád nedávají účastníkům řízení možnost vyjádřit se v reakci na stanovisko přednesené generálním advokátem. Podle čl. 252 druhého pododstavce SFEU generální advokát předkládá veřejně, zcela nestranně a nezávisle odůvodněná stanoviska ve věcech, které vyžadují jeho účast. Soudní dvůr není vázán ani tímto stanoviskem, ani důvody, na základě kterých k němu generální advokát dospěl. Nesouhlas účastníka řízení se stanoviskem generálního advokáta tedy nemůže sám o sobě představovat důvod ke znovuotevření ústní části řízení, a to bez ohledu na otázky, kterými se generální advokát ve stanovisku zabýval (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. července 2023, Grupa Azoty a další v. Komise, C‑73/22 P a C‑77/22 P, EU:C:2023:570, bod 25 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 8. února 2024, Pilatus Bank v. ECB, C‑256/22 P, EU:C:2024:125, body 29 a 30, jakož i citovaná judikatura).

43

Z odůvodnění uvedeného na podporu návrhu na znovuotevření ústní části řízení vyplývá, že Česká republika chce toliko zareagovat na posouzení některých skutkových okolností, které provedla generální advokátka ve stanovisku, což není důvod pro znovuotevření ústní části řízení.

44

Za těchto podmínek má Soudní dvůr po vyslechnutí generální advokátky za to, že není namístě nařídit znovuotevření ústní části řízení.

Ke kasačnímu opravnému prostředku

45

Komise uplatňuje na podporu kasačního opravného prostředku dva důvody.

46

Česká republika nejprve zpochybňuje přípustnost těchto důvodů, a tudíž i kasačního opravného prostředku jako celku.

47

V tomto ohledu bude vhodné posoudit námitku nepřípustnosti v rámci zkoumání každého z těchto důvodů.

K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku

Argumentace účastníků řízení

48

V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že se Tribunál v bodech 85 až 93 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení při výkladu čl. 6 odst. 3 a čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1150/2000. Tento důvod je rozdělen na dvě části.

49

V rámci první části tohoto důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že se Tribunál v bodech 88, 90 a 93 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení při výkladu čl. 6 odst. 3 nařízení č. 1150/2000.

50

V tomto ohledu zdůrazňuje, že pokud jde o cla, každý členský stát odpovídá za správu systému vlastních zdrojů a je povinen z vlastního podnětu a ve lhůtách stanovených unijním právem provést tři po sobě jdoucí operace, a sice stanovit nároky podle článku 2 nařízení č. 1150/2000, zapsat je na účet A nebo B podle článku 6 tohoto nařízení a poskytnout částky odpovídající těmto nárokům podle článku 10 tohoto nařízení. Tyto operace jsou natolik úzce propojeny, že nedodržení pravidel nebo lhůt, které se na ně vztahují, má nevyhnutelně dopad na následující kroky.

51

Komise dále uvádí, že čl. 17 odst. 2 tohoto nařízení upravuje zproštění povinnosti přistoupit k takovému poskytnutí. Jak Tribunál správně uvedl v bodě 84 napadeného rozsudku, předpokladem takového zproštění je nejen dodržení podmínek uvedených v tomto ustanovení, ale i řádné zapsání nároků na účet B.

52

Tribunál ovšem dle názoru Komise opomněl vzít do úvahy, že podle bodu 69 rozsudku ze dne 8. července 2010, Komise v. Itálie (C‑334/08, EU:C:2010:414), řádné zapsání rovněž znamená, že musí být uskutečněno „v souladu s právem Unie“. Tento požadavek se týká nejen toho, že musí být dodrženy lhůty pro zápis nároků na účet A nebo B, nýbrž i toho, že nároky musí být stanoveny, jakmile jsou splněny podmínky stanovené celními předpisy.

53

Na rozdíl od toho, jak Tribunál rozhodl v bodě 90 napadeného rozsudku, proto zapsání dotčených nároků na účet B ve lhůtě počítané od opožděného data, kdy byly tyto nároky skutečně stanoveny, nemůže být podle Komise řádné. Okolnost, že zápis na účet B je dle názoru Tribunálu „ryze účetní transakcí“ je v této souvislosti irelevantní.

54

V rámci druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise Tribunálu vytýká, že se v bodech 85 až 88 a 93 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení při výkladu čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1150/2000.

55

Komise zaprvé zdůrazňuje, že se toto ustanovení nepoužije v případě neoprávněného zapsání na účet B. Pokud byly nároky podle článku 2 tohoto nařízení stanoveny opožděně, jako tomu bylo v projednávané věci, je podle Komise zapsání neoprávněné.

56

Komise se zadruhé domnívá, že v případě nepoužitelnosti čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1150/2000 musí členský stát poskytnout Unii částku odpovídající nárokům, které byly stanoveny opožděně. Ochuzení tohoto členského státu a s tím spojené obohacení Unie je tedy odůvodněno povinností poskytnout tuto částku.

57

Tribunál se proto podle Komise dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 85 až 88 napadeného rozsudku odmítl její argument jako irelevantní a v bodě 87 uvedeného rozsudku omezil svou analýzu pouze na dodržení lhůt stanovených v článku 6 nařízení č. 1150/2000. Z právě uvedeného rovněž vyplývá, že na rozdíl od toho, co Tribunál dovodil v bodě 88 zmíněného rozsudku, je na členském státě, aby prokázal, že všechny úkony týkající se vlastních zdrojů proběhly v souladu s příslušnými předpisy a při respektování lhůt a ochrany finančních zájmů Unie.

58

Komise nakonec tvrdí, že výklad podaný Tribunálem může vyvolat škodlivé důsledky pro finanční zájmy Unie.

59

Česká republika namítá, že první důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný, jelikož neodpovídá požadavkům stanoveným v čl. 169 odst. 2 jednacího řádu. Struktura a obsah argumentů uplatněných na podporu tohoto důvodu totiž neodpovídají tomu, jak jej Komise vymezila.

60

Konkrétně řečeno, Komise uplatnila argumenty, které nikterak nesouvisejí s námitkou, že zapsání dotčených nároků na účet B nelze označovat za „ryze účetní transakci“, a protiřečila si, pokud jde o relevanci tohoto označení. Na podporu této námitky a tvrzení, že Česká republika měla prokázat dokonalost celého procesu stanovení, vymáhání a poskytnutí nároků na vlastní zdroje, neuvedla Komise žádné konkrétní argumenty. Nadpisy obou částí tohoto důvodu kasačního opravného prostředku neodpovídají jejich obsahu. Jediné argumenty, které souvisejí s věcí samou, se netýkají dodržení lhůty pro zapsání nároků na účet B, nýbrž včasnosti jejich stanovení a dopadů pozdního stanovení, což je otázka, která v bodech 85 až 93 napadeného rozsudku nebyla zkoumána a je kromě toho předmětem druhého důvodu kasačního opravného prostředku. Z prvního důvodu kasačního opravného prostředku navíc není jasné, zda se Komisi jedná o to, že nároky byly na účet B zapsány pozdě, nebo zda má za to, že tyto nároky v případě porušení stanovených pravidel vůbec nelze na tento účet zapsat.

61

První důvod kasačního opravného prostředku je dle názoru České republiky v každém případě i neopodstatněný.

62

Česká republika v tomto ohledu zaprvé podotýká, že čl. 6 odst. 3 nařízení č. 1150/2000 výslovně uvádí, že lhůta pro zápis nároků na účet B je počítána od okamžiku, „v němž byl nárok stanoven“, a tedy od okamžiku skutečného stanovení těchto nároků. Tomu, aby se čl. 17 odst. 2 tohoto nařízení uplatnil v případě pozdního zapsání těchto nároků na účet B, nebrání znění tohoto ustanovení ani jeho účel. Účelu tohoto ustanovení odporuje výklad, který navrhuje Komise – mohl by totiž vést k tomu, že ačkoliv by členský stát nemohl vybrat clo z důvodů vyšší moci či důvodů, které mu nelze přičítat, nebyl by povinnosti poskytnout vlastní zdroje zproštěn. Zapsání na účet B opravdu je ryze účetní operací.

63

Česká republika zadruhé tvrdí, že Soudní dvůr se v rozsudku ze dne 8. července 2010, Komise v. Itálie (C‑334/08, EU:C:2010:414), vyjádřil k hmotněprávním podmínkám čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1150/2000 ve specifickém kontextu vyznačujícím se podvodným jednáním přičitatelným dotyčnému členskému státu. S ohledem na tento kontext Komise z uvedeného rozsudku nemůže dovozovat, že výchozí podmínkou pro aplikaci tohoto ustanovení je zapsání dotčených nároků na účet B včas a ve lhůtě vypočtené ode dne, kdy tyto nároky měly být stanoveny. Soudní dvůr se nezabýval výpočtem lhůty pro zapsání nároků na účet B, ani důsledky pozdního zápisu.

64

Česká republika zatřetí tvrdí, že napadený rozsudek nevyvolává škodlivé důsledky pro rozpočet Unie.

65

Začtvrté Česká republika uvádí, že s podstatou prvního důvodu kasačního opravného prostředku nemá žádnou spojitost argument Komise, podle kterého musí členský stát v rámci žaloby na vydání bezdůvodného obohacení prokázat, že celé celní řízení proběhlo v souladu s předpisy, řádně, včas a s řádnou péčí o ochranu finančních zájmů Unie.

66

Belgické království a Polská republika rovněž navrhují, aby byl první důvod kasačního opravného prostředku zamítnut jako neopodstatněný.

67

Belgické království podotýká, že lhůta k zápisu dluhu na účet B běží podle čl. 6 odst. 3 písm. b) nařízení č. 1150/2000 ode dne stanovení tohoto dluhu. K opožděnému zápisu na účet B tedy může dojít pouze v případě opožděného stanovení dotyčného dluhu. V projednávané věci přitom z bodu 92 napadeného rozsudku vyplývá, že ke stanovení dotyčných nároků nedošlo pozdě.

68

Opožděný zápis kromě toho dle názoru Belgického království automaticky nevylučuje možnost dovolávat se čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1150/2000. Bod 69 rozsudku ze dne 8. července 2010, Komise v. Itálie (C‑334/08, EU:C:2010:414), totiž musí být vykládán v kontextu věci, v níž byl uvedený rozsudek vydán, a to v tom smyslu, že se týká pouze situace, kdy je stanovený dluh zaúčtován na účet B, třebaže pro to nesplňuje věcné podmínky.

69

Také Polská republika v podstatě předkládá posledně uvedený argument týkající se smyslu bodu 69 rozsudku ze dne 8. července 2010, Komise v. Itálie (C‑334/08, EU:C:2010:414).

70

Dodává, že lhůta pro stanovení cla není založena na objektivním a přesném kritériu, a to vzhledem k vágnímu a subjektivnímu výrazu „moci vypočítat“, který se nachází v čl. 2 odst. 3 nařízení č. 1150/2000. Komise v praxi svévolně určuje, k jakému okamžiku se má za to, že vnitrostátní celní orgány mohou vypočítat, a tedy stanovit clo. Ve snaze této svévoli zabránit se musí lhůta stanovená v čl. 6 odst. 3 tohoto nařízení počítat ode dne, kdy bylo clo skutečně stanoveno.

71

Nakonec Polská republika podotýká, že argument Komise vycházející z ochrany finančních zájmů Unie není relevantní, jelikož soudní spory týkající se tradičních vlastních zdrojů představují malou část všech případů týkajících se příspěvků členských států na tyto zdroje, a nemohou tedy ohrozit unijní systém financování. To platí tím spíše, že v důsledku každého opožděného poskytnutí vlastních zdrojů je dotyčný členský stát povinen zaplatit v souladu s článkem 11 nařízení č. 1150/2000 úroky.

Závěry Soudního dvora

–

K přípustnosti

72

Podle čl. 169 odst. 2 jednacího řádu platí, že dovolávané právní důvody a argumenty musí přesně označit napadané body odůvodnění rozhodnutí Tribunálu. Podle ustálené judikatury tedy musí kasační opravný prostředek přesným způsobem uvádět kritizované části rozsudku, jehož zrušení je navrhováno, jakož i právní argumenty, kterými je tento návrh konkrétně podpořen, a to pod hrozbou nepřípustnosti kasačního opravného prostředku nebo příslušného důvodu (rozsudky ze dne 20. září 2018, Agria Polska a další v. Komise, C‑373/17 P, EU:C:2018:756, bod 33 a citovaná judikatura, a ze dne 28. dubna 2022, Changmao Biochemical Engineering v. Komise, C‑666/19 P, EU:C:2022:323, bod 186).

73

Uplatňovaný důvod, jehož argumentace není dostatečně jasná a přesná, aby Soudnímu dvoru umožnila provést přezkum legality, zejména když hlavní skutečnosti, na kterých je založen, nevyplývají dostatečně uceleným a srozumitelným způsobem z textu tohoto kasačního opravného prostředku, který je v tomto ohledu formulován nejasně a nejednoznačně, neodpovídá požadavkům připomenutým v předchozím bodě tohoto rozsudku a musí být prohlášen za nepřípustný (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. července 2014, Telefónica a Telefónica de España v. Komise, C‑295/12 P, EU:C:2014:2062, bod 30 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 28. dubna 2022, Changmao Biochemical Engineering v. Komise, C‑666/19 P, EU:C:2022:323, bod 187).

74

V projednávané věci je třeba konstatovat, že Komise v kasačním opravném prostředku přesně a jednoznačně označila body napadeného rozsudku, které v rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku napadá, a vysvětlila, proč má za to, že závěry obsažené v těchto bodech jsou stiženy nesprávným právním posouzením, které rovněž objasnila.

75

Z písemností České republiky ostatně vyplývá, že byla schopna porozumět, co je smyslem tohoto prvního důvodu kasačního opravného prostředku, a předložit argumenty na svou obranu.

76

První důvod kasačního opravného prostředku je tedy přípustný.

–

K věci samé

77

V obou částech prvního důvodu kasačního opravného prostředku, které spolu úzce souvisejí, a musí být tedy zkoumány společně, Komise zpochybňuje body 85 až 93 napadeného rozsudku.

78

Tribunál v těchto bodech odmítl argumentaci Komise, která v podstatě tvrdila, že Česká republika v projednávaném případě nemohla být podle čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1150/2000 zproštěna povinnosti poskytnout vlastní zdroje, jelikož dotčené nároky nebyly řádně zapsány na účet B v souladu s čl. 6 odst. 3 tohoto nařízení, a to v důsledku jejich opožděného stanovení dle článku 2 uvedeného nařízení.

79

Závěry Tribunálu v tomto ohledu vycházejí z dvojího odůvodnění, jehož opodstatněnost Komise v rámci tohoto kasačního opravného prostředku zpochybňuje.

80

Tribunál zaprvé v bodech 86 až 88 napadeného rozsudku rozhodl, že argumentace tohoto orgánu je irelevantní. V tomto směru uvedl, že v rámci žaloby založené na bezdůvodném obohacení Unie „[p]o České republice [...] nelze požadovat, aby [...] prokázala [...] že ‚celý postup při celním řízení, při vymáhání pohledávky a při provádění úkonů týkajících se vlastních zdrojů proběhl v souladu se všemi předpisy, řádně, včas a s řádnou péčí o ochranu finančních zájmů Unie‘ “. Poskytování vlastních zdrojů totiž dle názoru Tribunálu nemá opodstatnění v povinnosti dodržet lhůty stanovené v článku 6 nařízení č. 1150/2000 – pokud tyto lhůty nejsou respektovány, neprovádí se žádná úhrada, a to ani úhrada úroků.

81

Tribunál zadruhé v bodech 89 až 92 napadeného rozsudku konstatoval, že lhůty pro zapsání nároků na účet B podle čl. 6 odst. 3 písm. b) nařízení č. 1150/2000 každopádně nelze počítat ode dne, ke kterému dotčené nároky měly být stanoveny v souladu s článkem 2 tohoto nařízení, nýbrž ode dne, kdy byly tyto nároky stanoveny skutečně. Tato podmínka v projednávaném případě byla splněna.

82

Za účelem posouzení opodstatněnosti tohoto odůvodnění z hlediska argumentů účastníků řízení je třeba zaprvé připomenout pravidla dokazování vztahující se na žalobu založenou na bezdůvodném obohacení Unie.

83

Podle judikatury Soudního dvora taková žaloba podaná na základě článku 268 SFEU a čl. 340 druhého pododstavce SFEU vyžaduje, aby bylo prokázáno obohacení žalovaného bez platného právního důvodu a ochuzení žalobce, které s uvedeným obohacením souvisí [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. prosince 2008, Masdar (UK) v. Komise, C‑47/07 P, EU:C:2008:726, bod 49, jakož i ze dne 9. července 2020, Česká republika v. Komise, C‑575/18 P, EU:C:2020:530, bod 82].

84

V rámci zkoumání takovéto žaloby členského státu, který poskytl Komisi částku vlastních zdrojů Unie s vyjádřením výhrad vůči opodstatněnosti postoje Komise, je na Tribunálu, aby zejména posoudil, zda ochuzení žalujícího členského státu odpovídající této částce poskytnuté Komisi a s ním související obohacení tohoto orgánu mají opodstatnění v povinnostech tohoto členského státu podle unijního práva v oblasti vlastních zdrojů Unie, nebo zda jim naopak takové opodstatnění schází (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. července 2020, Česká republika v. Komise, C‑575/18 P, EU:C:2020:530, bod 83).

85

V tomto rámci je tedy na žalujícím členském státu, aby prokázal, že podle unijních pravidel upravujících systém vlastních zdrojů není povinen poskytnout Komisi částku vlastních zdrojů, která je předmětem sporu, a že splnil povinnosti, které mu v tomto směru příslušejí.

86

Na rozdíl od toho, co naznačila Česká republika, když Komisi vytkla, že mezi fází před zahájením soudního řízení a fází soudního řízení v projednávané věci několikrát změnila své stanovisko, vyplývá z výše uvedeného i to, že předmětem žaloby založené na bezdůvodném obohacení Unie, která je podána za podmínek uvedených v bodě 84 tohoto rozsudku, nemůže být toliko vyvracení stanoviska, jež Komise zaujala před podáním žaloby. Tento orgán může v postavení žalovaného předložit nové argumenty zpochybňující stanovisko žalujícího členského státu.

87

Zadruhé je třeba připomenout charakteristické rysy systému vlastních zdrojů Unie, jak je ve své judikatuře shrnul Soudní dvůr.

88

V tomto ohledu je za současného stavu unijního práva správa tohoto systému svěřena členským státům, které za ni nesou výlučnou odpovědnost [rozsudky ze dne 9. července 2020, Česká republika v. Komise, C‑575/18 P, EU:C:2020:530, bod 62, a ze dne 8. března 2022, Komise v. Spojené království (Boj proti podvodům s podhodnocováním), C‑213/19, EU:C:2022:167, bod 345].

89

Z článku 8 odst. 1 rozhodnutí 2000/597 a čl. 8 odst. 1 rozhodnutí 2007/436 vyplývá, že vlastní zdroje Unie uvedené v čl. 2 odst. 1 písm. a) a b) rozhodnutí 2000/597 a v čl. 2 odst. 1 písm. a) rozhodnutí 2007/436 vybírají členské státy a tyto mají povinnost je poskytnout Komisi [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. července 2010, Komise v. Itálie, C‑334/08, EU:C:2010:414, bod 34, jakož i ze dne 8. března 2022, Komise v. Spojené království (Boj proti podvodům s podhodnocováním), C‑213/19, EU:C:2022:167, bod 340 a citovaná judikatura].

90

Za tím účelem mají členské státy podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1150/2000 povinnost stanovit nárok Unie na vlastní zdroje, jakmile jsou splněny podmínky stanovené celními předpisy, „které se týkají zaúčtování částky nároku a vyrozumění dlužníka“. Členské státy jsou v důsledku toho povinny zapsat nároky stanovené v souladu s článkem 2 tohoto nařízení na účty vlastních zdrojů Unie v souladu s podmínkami stanovenými v článku 6 uvedeného nařízení. V tomto ohledu je nutno upřesnit, že podle čl. 6 odst. 3 písm. b) tohoto nařízení se stanovený nárok, který dosud nebyl uhrazen a nebylo na něj poskytnuto žádné zajištění, uvede na zvláštním účtu, tzv. „účtu B“ [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 9. července 2020, Česká republika v. Komise, C‑575/18 P, EU:C:2020:530, bod 57 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 8. března 2022, Komise v. Spojené království (Boj proti podvodům s podhodnocováním), C‑213/19, EU:C:2022:167, bod 341].

91

Členské státy následně musí vlastní zdroje Unie poskytnout Komisi za podmínek stanovených v článcích 9 až 11 nařízení č. 1150/2000 tím způsobem, že je při dodržení stanovených lhůt poukáží na účet vedený na jméno Komise. V souladu s čl. 11 odst. 1 tohoto nařízení platí, že v případě jakéhokoli zpoždění v připisování částek na tento účet zaplatí dotyčný členský stát úroky [rozsudky ze dne 9. července 2020, Česká republika v. Komise, C‑575/18 P, EU:C:2020:530, bod 58, jakož i ze dne 8. března 2022, Komise v. Spojené království (Boj proti podvodům s podhodnocováním), C‑213/19, EU:C:2022:167, bod 342].

92

Podle čl. 17 odst. 1 a 2 nařízení č. 1150/2000 kromě toho platí, že členské státy přijmou veškerá nezbytná opatření, aby zajistily, že částky odpovídající nárokům stanoveným podle článku 2 tohoto nařízení budou poskytnuty Komisi. Členské státy nejsou povinny tak učinit pouze tehdy, pokud tyto částky nemohly být vybrány z důvodu vyšší moci nebo když se ukáže, že je definitivně nelze vybrat z důvodů, které jim nemohou být přičítány. Částky, jejichž vybrání bylo prohlášeno nebo je považováno za nemožné, se s konečnou platností odepíší ze zvláštního účtu uvedeného v čl. 6 odst. 3 písm. b) tohoto nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. července 2020, Česká republika v. Komise, C‑575/18 P, EU:C:2020:530, bod 60).

93

Opodstatněnost posuzovaného důvodu kasačního opravného prostředku je třeba posoudit na základě právě připomenutých závěrů.

94

Za tímto účelem je třeba zaprvé určit počátek běhu lhůty pro zapsání nároků na účet B podle čl. 6 odst. 3 nařízení č. 1150/2000.

95

V tomto ustanovení je uvedeno, že „nároky stanovené podle článku 2“ tohoto nařízení se zapíší na účet vlastních zdrojů „nejpozději v první pracovní den po 19. dni druhého měsíce následujícího po měsíci, v němž byl nárok stanoven“; tato lhůta se přitom vztahuje na zápis nároků jak na účet A, tak na účet B.

96

Jak tvrdí zejména Česká republika, je pravda, že použití minulého času by prima facie mohlo být chápáno v tom smyslu, že lhůta podle čl. 6 odst. 3 nařízení č. 1150/2000 běží ode dne, kdy byly nároky skutečně stanoveny – a to i v případě opožděného stanovení – bez ohledu na datum, kdy tyto nároky stanoveny být měly.

97

Článek 6 odst. 3 tohoto nařízení ovšem stanoví, že na účet vlastních zdrojů musí být zapsány „[n]ároky stanovené podle článku 2 [nařízení č. 1150/2000]“, takže mezi zapsáním na tento účet a předchozím stanovením nároků zakládá neoddělitelnou vazbu, jejíž existence ostatně byla uznána i v judikatuře Soudního dvora (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. března 1986, Komise v. Německo, 303/84, EU:C:1986:140, bod 11, a ze dne 9. července 2020, Česká republika v. Komise, C‑575/18 P, EU:C:2020:530, bod 59).

98

Lhůtu pro zapsání stanovených nároků na účet vlastních zdrojů je tudíž nutno určit s ohledem na povinnost stanovit nároky, která je vymezena v článku 2 nařízení č. 1150/2000. Předpokladem zapsání nároků na účet je tedy jejich stanovení v souladu s tímto článkem 2, k němuž musí dojít včas (obdobně viz rozsudek ze dne 5. října 2006, Komise v. Nizozemsko, C‑312/04, EU:C:2006:643, body 58 až 62), tj. jakmile jsou splněny podmínky stanovené celními předpisy, které se týkají zaúčtování částky nároku a vyrozumění dlužníka.

99

Vzhledem k tomu, že posledně uvedené ustanovení upravuje podmínky vzniku povinnosti stanovit nárok Unie na vlastní zdroje abstraktně a objektivně, nelze tvrdit – jak činí Polská republika – že Komise určuje, k jakému okamžiku musí být nároky stanoveny, svévolně.

100

Na rozdíl od toho, jak Tribunál rozhodl v bodě 90 napadeného rozsudku, se proto otázka dodržení lhůty, ve které musí být podle čl. 6 odst. 3 nařízení č. 1150/2000 nároky zapsány na účet vlastních zdrojů, posuzuje ve vztahu ke dni, kdy nároky musí být nebo měly být stanoveny podle článku 2 tohoto nařízení.

101

Ve prospěch tohoto závěru svědčí i odpovědnost členských států při správě systému vlastních zdrojů, která vyžaduje – jak v podstatě uvedla generální advokátka v bodě 94 svého stanoviska – striktní výklad povinností těchto členských států týkajících se stanovení nároků, jejich zapsání na účet vlastních zdrojů a poskytnutí částek odpovídajících těmto nárokům.

102

Tento závěr platí tím spíše, že opačný výklad čl. 6 odst. 3 nařízení č. 1150/2000 by členským státům umožňoval, aby stanovení nároků a následně jejich zapsání na účet vlastních zdrojů a poskytnutí částek odpovídajících těmto nárokům bezdůvodně oddalovaly, takže by hrozilo, že snáze nastanou okolnosti znemožňující jejich vybrání.

103

Zadruhé již Soudní dvůr rozhodl, že možnost členských států být podle čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1150/2000 osvobozeny od povinnosti poskytnout Komisi částky odpovídající stanoveným nárokům vyžaduje nejen dodržení podmínek uvedených v tomto ustanovení, ale rovněž to, aby byly uvedené nároky řádně zapsány na účet B, jinými slovy, aby bylo zapsání uskutečněno v souladu s právem Unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. července 2010, Komise v. Itálie, C‑334/08, EU:C:2010:414, body 65 a 69).

104

I když je pravda – jak uvedly všechny členské státy účastnící se řízení v projednávaném případě – že se věc, v níž byl vydán rozsudek ze dne 8. července 2010, Komise v. Itálie (C‑334/08, EU:C:2010:414), týkala jiných skutkových okolností, než jaké nastaly v posuzované věci, nic to nemění na tom, že z uvedeného rozsudku nikterak nevyplývá, že by měl Soudní dvůr v úmyslu omezit platnost požadavku na řádné zapsání na účet B toliko na skutkový kontext, který mu byl předložen.

105

V souladu s judikaturou citovanou v bodě 103 tohoto rozsudku a s ohledem na odůvodnění obsažené v jeho bodech 101 a 102 je proto třeba mít obdobně jako Komise za to, že členský stát nemůže být osvobozen od povinnosti poskytnout Komisi částky odpovídající nárokům, které nebyly řádně zapsány na účet B ve lhůtě stanovené v čl. 6 odst. 3 písm. b) nařízení č. 1150/2000 ve spojení s jeho článkem 2 kvůli opožděnému stanovení těchto nároků.

106

Pokud se tedy členský stát v rámci žaloby založené na bezdůvodném obohacení za podmínek vymezených v bodech 83 až 85 tohoto rozsudku dovolává zproštění povinnosti poskytnout Komisi vlastní zdroje, které je upraveno v čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1150/2000, musí prokázat, že proces stanovení dotčených nároků a jejich zapsání na účet B proběhl řádně, a tedy i to, že byly dodrženy příslušné lhůty. Jestliže uvedený členský stát tyto skutečnosti neprokáže, této povinnosti být zproštěn nemůže, a vlastní zdroje tudíž musí poskytnout. Takové poskytnutí proto nemůže představovat obohacení Unie bez platného právního důvodu.

107

Z toho vyplývá, že Tribunál postupoval nesprávně, když v bodech 87 a 88 napadeného rozsudku rozhodl, že Česká republika nemusela prokázat, že úkony týkající se vlastních zdrojů byly provedeny řádným způsobem.

108

S ohledem na výše uvedené odůvodnění je třeba prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku v obou jeho částech vyhovět.

Ke druhému důvodu kasačního opravného prostředku

Argumentace účastníků řízení

109

V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku Komise namítá, že se Tribunál v bodech 94 až 126 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení při výkladu čl. 2 odst. 1 a čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1150/2000 ve spojení s čl. 217 odst. 1 celního kodexu a článkem 325 SFEU. Tribunál totiž podle jejího názoru nesprávně rozhodl, že Česká republika mohla vyčkat na oficiální předložení důkazů shromážděných během inspekční mise ze strany OLAF, i když zástupkyně české celní správy měla právo požadovat a obdržet od OLAF shromážděné důkazy hned po návratu z této mise. Komise má za to, že Česká republika byla naopak povinna požádat OLAF o důkazy shromážděné během této mise neprodleně po tomto návratu, což by jí umožnilo stanovit nárok Unie na vlastní zdroje ve dnech následujících po tomto návratu.

110

Komise zaprvé argumentuje ustanoveními čl. 2 odst. 1 a čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1150/2000 ve spojení s čl. 217 odst. 1 celního kodexu.

111

Tvrdí, že je na členských státech, aby co nejdříve přijaly veškerá nezbytná opatření k zajištění účinného a úplného výběru cel. Nárok na vlastní zdroje musí být podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1150/2000 stanoven, „jakmile jsou splněny podmínky stanovené celními předpisy, které se týkají zaúčtování částky nároku a vyrozumění dlužníka“. S ohledem na čl. 217 odst. 1 celního kodexu tedy celní orgány musí stanovit clo vyplývající z celního dluhu, jakmile mají k tomuto účelu potřebné údaje a jsou schopny vypočítat částku tohoto cla a určit dlužníka. Vzhledem k tomu, že za vyměření celního dluhu a stanovení nároků na vlastní zdroje odpovídají členské státy, musí přijmout podle čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1150/2000 veškerá nezbytná opatření, aby zajistily, že částky odpovídající nárokům stanoveným podle článku 2 tohoto nařízení budou poskytnuty Komisi tak, jak je stanoveno v tomto nařízení.

112

Komise připouští, že členský stát může za účelem stanovení celního dluhu spolupracovat s OLAF, a zdůrazňuje přitom, že jak vyplývá z bodu 3 odůvodnění nařízení č. 1073/1999, zřízení tohoto úřadu a jeho vyšetřovací pravomoci nemohou mít dopad na stávající rozdělení a rovnováhu odpovědnosti mezi vnitrostátní úrovní a unijní úrovní. Z článku 1 odst. 2 tohoto nařízení vyplývá, že OLAF má pouze podpůrnou úlohu a může vydávat pouze nezávazná doporučení unijním nebo vnitrostátním orgánům.

113

Za těchto podmínek má Komise za to, že postup určitého šetření OLAF nemůže zbavit členské státy povinnosti přijmout nezbytná opatření uložená unijním právem a asistence OLAF členské státy nezbavuje povinnosti řádné péče při výběru cel. V projednávané věci tedy byla Česká republika povinna souběžně s inspekční misí a nezávisle na ní přijmout nezbytná opatření ke stanovení celního dluhu. Jak Tribunál konstatoval v bodě 119 napadeného rozsudku, zástupkyně české celní správy mohla ihned po návratu z této mise požadovat a obdržet od OLAF důkazy přiložené k protokolu ze dne 15. listopadu 2007 a předat je příslušným českým orgánům; tyto důkazy přitom byly dostatečné ke stanovení celního dluhu společnosti BAIDE. Česká republika kromě toho měla dostatek informací již před návratem inspekční mise.

114

K takovému závěru je třeba dle názoru Komise dospět tím spíše s ohledem na odpovědnost členských států v oblasti vlastních zdrojů. Tribunál svým přístupem naopak členským státům povoluje, aby projevily nečinnost a nedbalost pouze z toho důvodu, že se OLAF zavázal, že jim předá důkazy shromážděné během inspekční mise.

115

Požadavek včasnosti stanovení celního dluhu má podle Komise oporu i v čl. 45 odst. 1 nařízení č. 515/97. Umožňuje zajistit užitečný účinek čl. 20 odst. 2 písm. b) tohoto nařízení a konkrétně účast odborníků vyslaných z členských států na vyšetřovacích misích vedených úřadem OLAF ve třetích zemích.

116

Komise zadruhé tvrdí, že Tribunál porušil i článek 325 SFEU. Toto ustanovení ukládá členským státům bezpodmínečnou povinnost dosáhnout výsledku spočívající v tom, že musí přijmout nezbytná opatření k zajištění účinného výběru cel v plném rozsahu, a ponechává jim pouze volnost ohledně opatření, která je třeba přijmout, a to v souladu se zásadami proporcionality, rovnocennosti a efektivity. Podle Komise tedy byla Česká republika na základě uvedeného ustanovení povinna stanovit celní dluh nejpozději ve dnech po návratu inspekční mise.

117

Komise dospěla k závěru, že celní dluh byl stanoven opožděně, takže částky odpovídající tomuto dluhu nebyly zaúčtovány na účet B řádně. Česká republika tím, že opožděně zjistila celní dluh, sama vyvolala vznik podmínek pro použití čl. 6 odst. 3 písm. b) nařízení č. 1150/2000, takže Tribunál nemohl – aniž se dopustil pochybení – rozhodnout, že čl. 17 odst. 2 tohoto nařízení je použitelný.

118

Česká republika namítá, že druhý důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný. Zaprvé argumentace uvedená v kasačním opravném prostředku v poznámce pod čarou 55, podle níž měl tento členský stát dostatečné informace ke stanovení antidumpingového cla dlužného společností BAIDE ještě před tím, než se uskutečnila inspekční mise, nesouvisí s předmětem tohoto důvodu kasačního opravného prostředku. Tato argumentace je rovněž nová, jelikož v řízení před Tribunálem Komise netvrdila, že Česká republika měla dostatečné informace k tomuto stanovení ještě před skončením inspekční mise. Zadruhé argument týkající se údajného porušení článku 325 SFEU byl podle České republiky poprvé vznesen až ve fázi kasačního opravného prostředku. Zatřetí, ačkoliv druhý důvod kasačního opravného prostředku formálně směřuje proti bodům 94 až 126 napadeného rozsudku, ve skutečnosti se týká pouze bodů 122 až 125 uvedeného rozsudku.

119

Česká republika má každopádně za to, že druhý důvod kasačního opravného prostředku je i neopodstatněný, jelikož mohla důvodně vyčkávat, než jí OLAF předá svoji zprávu.

120

Zaprvé absence rozhodovací pravomoci Komise v oblasti vlastních zdrojů ani nezávazná povaha doporučení OLAF nemohou podle České republiky zpochybnit skutečnost, že efektivní spolupráce členských států s Komisí a OLAF je v určitých případech nezbytným předpokladem toho, aby členské státy mohly stanovit nároky na vlastní zdroje a přistoupit k jejich vymožení.

121

Zadruhé ze skutkových zjištění Tribunálu dle názoru České republiky vyplývá, že nároky související se spornými dovozy mohly být stanoveny teprve na základě důkazů získaných při inspekční misi. OLAF, který se zavázal tyto důkazy České republice předat, jí je předal se zpožděním, konkrétně až 9. července 2008, a svůj závazek tedy nesplnil. Česká republika má za to, že mohla důvodně očekávat, že OLAF svůj závazek splní v souladu se zásadou loajální spolupráce obsaženou v čl. 4 odst. 3 SEU.

122

Zatřetí se Komise snaží svést vlastní prodlení spojené s opožděným předáním důkazů ze strany OLAF na Českou republiku.

123

Tribunál se tedy dle názoru České republiky nedopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 123 a 126 napadeného rozsudku rozhodl, že za okolností posuzované věci tomuto členskému státu nelze vytýkat, že o předložení důkazů ze strany OLAF nepožádal ihned po návratu inspekční mise.

124

Zpochybňuje-li Komise skutečnost, že Česká republika mohla mít za to, že je nezbytné – jak Tribunál shledal v bodě 124 napadeného rozsudku – aby důkazy nejprve analyzoval a prověřil OLAF, tento členský stát podotýká, že příslušná právní úprava každopádně předpokládá, že důkazy shromážděné v rámci vyšetřování OLAF jsou analyzovány, vyhodnoceny a následně předány členským státům v podobě zpráv z mise a zpráv o vyšetřování. Z článku 9 odst. 2 nařízení č. 1073/1999 ve spojení s bodem 16 jeho odůvodnění navíc vyplývá, že zpráva z mise OLAF má klíčovou důkazní hodnotu. Jak uvedl Tribunál v bodě 124 napadeného rozsudku, k analýze a hodnocení důkazů má nejlepší předpoklady OLAF, a to tím spíše v případech, kdy jsou tyto důkazy získávány v rámci inspekční mise ve třetí zemi a mohou mít dopad na větší množství členských států.

125

Česká republika dodává, že OLAF má možnost členským státům předat relevantní důkazy před přijetím zprávy z mise, a to v souladu s článkem 10 nařízení č. 1073/1999 ve spojení s čl. 17 odst. 2 nařízení č. 515/97. OLAF věděl, že Česká republika shromážděné důkazy potřebuje, a vzhledem k výraznějšímu zpoždění zprávy z mise mohl této možnosti využít.

126

Belgické království a Polská republika v podstatě souhlasí se stanoviskem České republiky.

127

Belgické království dodává, že argumentace Komise založená na odpovědnosti členských států vede k tomu, že negativní finanční důsledky prodlení přičitatelného úřadu OLAF nese pouze Česká republika. Dále podle něj nemůže obstát argument Komise týkající se užitečného účinku čl. 20 odst. 1 a 2 nařízení č. 515/97. Nakonec Belgické království uvádí, že článek 325 SFEU nelze vykládat tak, že by členským státům za okolností posuzované věci ukládal další povinnosti k těm, které stanoví nařízení č. 1150/2000.

128

Polská republika zdůrazňuje, že nelze mít za to, že Česká republika porušila článek 325 SFEU, jelikož ke stanovení dotčeného celního dluhu vynaložila náležité úsilí.

Závěry Soudního dvora

–

K přípustnosti

129

Podle ustálené judikatury platí, že umožnit účastníku řízení, aby vznesl důvod, který neuplatnil před Tribunálem, poprvé až před Soudním dvorem, by znamenalo umožnit mu, aby Soudnímu dvoru, jehož pravomoc je v rámci kasačního opravného prostředku omezená, předložil spor širšího rozsahu, než byl spor, který projednával Tribunál. V řízení o kasačním opravném prostředku je pravomoc Soudního dvora omezena na posouzení právního řešení žalobních důvodů projednaných před soudem prvního stupně (rozsudky ze dne 1. června 1994, Komise v. Brazzelli Lualdi a další, C‑136/92 P, EU:C:1994:211, bod 59, jakož i ze dne 26. února 2020, ESVČ v. Alba Aguilera a další, C‑427/18 P, EU:C:2020:109, bod 45).

130

Soudní dvůr nicméně opakovaně rozhodl, že navrhovatel může uplatnit na podporu kasačního opravného prostředku, který je u Soudního dvora podán, důvody vyplývající ze samotného napadeného rozsudku a směřující ke zpochybnění jeho právní opodstatněnosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 29. listopadu 2007, Stadtwerke Schwäbisch Hall a další v. Komise, C‑176/06 P, EU:C:2007:730, bod 17, jakož i ze dne 26. února 2020, ESVČ v. Alba Aguilera a další, C‑427/18 P, EU:C:2020:109, bod 54).

131

V projednávaném případě je třeba zaprvé uvést, že i kdyby měla být poznámka pod čarou 55 obsažená v kasačním opravném prostředku chápána tak, jak ji chápe Česká republika, tedy jako tvrzení, že tento členský stát měl dostatek informací ke stanovení dotčených nároků již před návratem inspekční mise, v rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku takové tvrzení formulováno není. Existence této poznámky pod čarou tedy nemůže mít vliv na přípustnost tohoto důvodu kasačního opravného prostředku.

132

Zadruhé, třebaže je pravda, že se Komise v řízení před Tribunálem nedovolávala článku 325 SFEU, nic to nemění na tom, že cílem argumentu vycházejícího z tohoto ustanovení je prokázat, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení. Tento argument je proto přípustný.

133

Zatřetí nejednoznačné označení bodů napadených v rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku – a to i kdyby bylo prokázáno – České republice nikterak nebránilo v tom, aby pochopila podstatu tohoto důvodu, která jasně vyplývá z písemností Komise, a předložila argumenty na svou obranu.

134

Druhý důvod kasačního opravného prostředku je tedy přípustný.

–

K věci samé

135

V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku Komise v podstatě zpochybňuje opodstatněnost závěrů, které Tribunál učinil v bodech 94 až 126 napadeného rozsudku a které se týkají toho, k jakému datu měla Česká republika stanovit antidumpingové clo dlužné společností BAIDE v souvislosti se spornými dovozy.

136

Tribunál v těchto bodech v podstatě konstatoval, že Česká republika nebyla povinna stanovit toto clo ve dnech následujících po návratu inspekční mise a mohla důvodně vyčkávat na předání zprávy OLAF, k níž byly přiloženy důkazy shromážděné v průběhu této mise.

137

Tribunál konkrétně v bodech 119 a 121 napadeného rozsudku shledal, že zástupkyně české celní správy, která se inspekční mise zúčastnila, byla oprávněna požadovat a přijmout od OLAF důkazy přiložené k protokolu ze dne 15. listopadu 2007 a předat je příslušným českým orgánům, aby tyto informace použily jako důkazy proti společnosti BAIDE, i když OLAF musel tyto důkazy před jejich předáním prověřit. V bodech 122 až 124 napadeného rozsudku Tribunál konstatoval, že se však OLAF zavázal, že tyto důkazy České republice zašle začátkem roku 2008, avšak svou zprávu, k níž byly tyto důkazy přiloženy, zaslal se zpožděním. Za těchto okolností podle Tribunálu nebylo možné České republice vytýkat, že na zaslání zprávy OLAF vyčkávala a o předložení důkazů nepožádala ihned po návratu inspekční mise. S ohledem na tyto okolnosti dospěl Tribunál v bodě 125 napadeného rozsudku k závěru, že Česká republika prokázala, že hned po návratu inspekční mise nemohla mít k dispozici důkazy nezbytné ke stanovení antidumpingového cla dlužného společností BAIDE v souvislosti se spornými dovozy.

138

V tomto ohledu je třeba připomenout, že jak vyplývá z judikatury citované v bodě 88 tohoto rozsudku, za současného stavu unijního práva je správa systému vlastních zdrojů Unie svěřena členským státům, které za ni nesou výlučnou odpovědnost.

139

Vzhledem k tomu, že mezi výběrem příjmů z cel a poskytnutím odpovídajících zdrojů Komisi existuje přímá souvislost, je na členských státech, aby v souladu s povinností – která je jim stanovena v čl. 325 odst. 1 SFEU – chránit finanční zájmy Unie před podvody nebo jinými protiprávními jednáními ohrožujícími tyto zájmy přijaly nezbytná opatření k zajištění účinného výběru těchto cel v plném rozsahu, a tedy i těchto zdrojů [rozsudek ze dne 8. března 2022, Komise v. Spojené království (Boj proti podvodům s podhodnocováním), C‑213/19, EU:C:2022:167, bod 346 a citovaná judikatura].

140

V rámci výkonu této odpovědnosti musí členské státy podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1150/2000 stanovit nárok Unie na vlastní zdroje, jakmile jsou splněny podmínky stanovené celními předpisy, „které se týkají zaúčtování částky nároku a vyrozumění dlužníka“. Povinnost členských států stanovit nárok Unie na vlastní zdroje tedy vzniká, jakmile jsou tyto podmínky splněny, přičemž není nutné, aby k zaúčtování skutečně došlo. Jak vyplývá z článků 217 a 218 celního kodexu, uvedené podmínky jsou splněny, jakmile mají celní orgány potřebné údaje, a mohou tudíž vypočítat částku cla vyplývající z celního dluhu a určit dlužníka (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2005, Komise v. Dánsko, C‑392/02, EU:C:2005:683, body 57 až 59).

141

V projednávané věci ze skutkových zjištění Tribunálu uvedených v bodech 1, 99, 178 a 183 napadeného rozsudku – jež v řízení před Soudním dvorem nebyla napadena a Soudnímu dvoru nepřísluší je vzhledem k nepředložení jakéhokoliv tvrzení o zkreslení přezkoumávat – vyplývá, že zaprvé Česká republika již dostatečně dlouho před inspekční misí věděla o podvodných dovozech, které byly deklarovány jako dovozy z Laosu a uskutečněny společností BAIDE do České republiky, zadruhé tento členský stát poskytl před touto misí úřadu OLAF seznam sporných dovozů, jejichž původ měl být ověřen, a zatřetí této mise se zúčastnila zástupkyně české celní správy a na jejím konci podepsala protokol ze dne 15. listopadu 2007.

142

Ze skutkových zjištění Tribunálu v bodech 2, 122 a 124 napadeného rozsudku rovněž vyplývá, že OLAF se po návratu inspekční mise zavázal, že důkazy shromážděné během této mise České republice zašle začátkem roku 2008, avšak zprávu, k níž byly tyto důkazy přiloženy, zaslal až dne 9. července 2008; Česká republika však měla za to, že je nezbytné, aby tyto důkazy nejprve analyzoval a prověřil OLAF, a že je teprve poté může použít v rámci řízení o doměření cla.

143

S ohledem na tyto okolnosti ovšem Tribunál v bodech 124 až 126 napadeného rozsudku nemohl – aniž se dopustil nesprávného právního posouzení – dospět k závěru, že Česká republika mohla na předání zprávy OLAF spolu s důkazy vyčkávat a o předložení těchto důkazů nemusela – případně už před dokončením této zprávy – požádat a že tento členský stát neporušil povinnosti, které pro něj vyplývají v souvislosti se správou systému vlastních zdrojů Unie, tím, že nestanovil dotčená cla ve dnech následujících po návratu inspekční mise.

144

S ohledem na odpovědnost, kterou má členský stát v rámci správy systému vlastních zdrojů a při ochraně finančních zájmů Unie, totiž tento členský stát v případě, že si je vědom vážného rizika podvodu při identifikovaných dovozech a toto riziko bylo při vnějším vyšetřování, které provedl OLAF ve třetí zemi za účasti zástupce tohoto členského státu, prověřeno a potvrzeno, nemůže postupovat tak, že několik měsíců pouze vyčkává, než mu bude předána závěrečná zpráva OLAF spolu s důkazy, a nepožádá, aby mu byly tyto důkazy předloženy dříve. S ohledem na tuto odpovědnost je uvedený členský stát naopak povinen přijmout veškerá vhodná opatření, která mu umožní shromáždit informace potřebné ke stanovení dotčených nároků.

145

Žádný z argumentů uplatněných na obranu nemůže tento závěr vyvrátit.

146

Co se zaprvé týče argumentu vycházejícího z toho, že OLAF předal svou zprávu a důkazy se zpožděním, je třeba konstatovat, že vnější vyšetřování provedené úřadem OLAF ve třetí zemi nemůže členské státy zprostit odpovědnosti za správu systému vlastních zdrojů, která jim za současného stavu unijního práva přísluší.

147

S ohledem na bod 3 odůvodnění nařízení č. 1073/1999 nemůže vyšetřování změnit rozdělení a vyvážení odpovědností mezi úrovní členských států a úrovní Unie. Jak vyplývá z čl. 1 odst. 2 tohoto nařízení, úkolem OLAF je podpora a koordinace činnosti směřující k ochraně finančních zájmů Unie před podvody. Zprávy, které OLAF přijímá po skončení provedeného vyšetřování, obsahují podle čl. 9 odst. 1 uvedeného nařízení „především zjištěné skutečnosti, popřípadě finanční škody a závěry vyšetřování včetně doporučení ředitele [OLAF] k přijetí dalších opatření“. Je tedy na členských státech, aby při výkonu odpovědnosti, kterou mají na základě unijního práva, rozhodly, jaká opatření v návaznosti na takovou zprávu přijmou.

148

Podle čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1073/1999 dále platí, že OLAF „může [...] kdykoli předat příslušným orgánům dotčených členských států informace získané při vnějších vyšetřováních“. S ohledem na použití slovesa „moci“, které nasvědčuje tomu, že OLAF má v tomto ohledu určitý prostor pro uvážení, nelze z tohoto ustanovení dovozovat, že pokud OLAF nepředložil dotčené důkazy před dokončením své zprávy, je dotčený členský stát zproštěn odpovědnosti při správě systému vlastních zdrojů.

149

Zadruhé povinnost loajální spolupráce ze strany OLAF nemůže vést ani ke změně v rozdělení úloh a odpovědností stanoveném pro provádění nařízení č. 1073/1999 [obdobně viz usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 19. dubna 2005, Tillack v. Komise, C‑521/04 P(R), EU:C:2005:240, bod 33], ani k tomu, že by členské státy byly zproštěny odpovědnosti při správě systému vlastních zdrojů Unie.

150

Ze zásady loajální spolupráce zakotvené v čl. 4 odst. 3 druhém pododstavci SEU ostatně vyplývá, že členské státy, které samy této zásadě podléhají, jsou povinny učinit veškerá vhodná opatření k zajištění působnosti a účinnosti unijního práva [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. března 2022, Komise v. Spojené království (Boj proti podvodům s podhodnocováním), C‑213/19, EU:C:2022:167, bod 584 a citovaná judikatura].

151

S ohledem na výše uvedené odůvodnění je třeba druhému důvodu kasačního opravného prostředku vyhovět.

152

Napadený rozsudek je proto třeba zrušit v části, v níž bylo bodem 1 jeho výroku vyhověno žalobě České republiky v rozsahu, v němž směřovala k tomu, aby Komise vrátila částku 17 828 399,66 CZK (přibližně 700 000 eur) odvedenou do vlastních zdrojů Unie.

K žalobě před Tribunálem

153

Podle čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie platí, že zruší-li Soudní dvůr rozhodnutí Tribunálu, může vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje.

154

V projednávaném případě je žaloba České republiky podaná k Tribunálu založena na argumentech, které před ním byly projednány kontradiktorně a jejichž přezkum nevyžaduje přijetí žádného dalšího organizačního procesního opatření nebo dokazování (obdobně viz rozsudek ze dne 8. září 2020, Komise a Rada v. Carreras Sequeros a další, C‑119/19 P a C‑126/19 P, EU:C:2020:676, bod 130). Za těchto podmínek a vzhledem k tomu, že soudní řízení dovoluje ve věci rozhodnout, je namístě vydat ve věci konečné rozhodnutí.

155

V tomto ohledu z bodu 152 tohoto rozsudku vyplývá, že se napadený rozsudek zrušuje pouze v části, v níž bylo bodem 1 jeho výroku vyhověno žalobě České republiky v rozsahu, v němž směřovala k tomu, aby Komise vrátila částku 17 828 399,66 CZK (přibližně 700 000 eur, dále jen „sporná částka“).

156

Naproti tomu bod 2 výroku napadeného rozsudku, kterým Tribunál žalobu České republiky ve zbývající části zamítl, nebyl kasačním opravným prostředkem napaden, takže zakládá – nehledě na částečné zrušení napadeného rozsudku – překážku věci pravomocně rozsouzené (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. března 2021, Komise v. Fútbol Club Barcelona, C‑362/19 P, EU:C:2021:169, body 109 až 111).

157

O žalobě ve věci T‑151/20 tedy zůstává nerozhodnuto pouze v rozsahu, v němž směřuje k vrácení sporné částky.

158

Česká republika na podporu žaloby v podstatě tvrdí, že k úhradě této částky nebyla povinna, jelikož opatření nezbytná k jejímu vymožení mohla přijmout až po předání zprávy OLAF. Uvádí, že by podle čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1150/2000 měla být zproštěna povinnosti poskytnout vlastní zdroje, jelikož poté, co společnost BAIDE ukončila na území České republiky v květnu 2008 činnost, nemohla celní dluh vybrat.

159

Jak bylo ovšem připomenuto v bodech 100, 103 a 105 tohoto rozsudku, členský stát nemůže být zproštěn povinnosti poskytnout Komisi částky odpovídající nárokům, které nebyly řádně zapsány na účet B ve lhůtě stanovené v čl. 6 odst. 3 písm. b) nařízení č. 1150/2000 ve spojení s jeho článkem 2, pokud tyto nároky byly stanoveny opožděně. Z bodů 141 až 144 tohoto rozsudku přitom vyplývá, že Česká republika tím, že za konkrétních okolností posuzované věci nepřijala opatření nezbytná k zajištění toho, aby nároky byly stanoveny co nejdříve, neprokázala, že dotčené nároky stanovila včas, a nedoložila tudíž ani to, že je řádně zapsala na účet B ve lhůtě stanovené v čl. 6 odst. 3 písm. b) tohoto nařízení.

160

Česká republika se proto nemůže dovolávat čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1150/2000, aby byla zproštěna povinnosti poskytnout Komisi spornou částku. Tento členský stát tedy nedoložil, že když spornou částku odmítl Unii poskytnout, postupoval v souladu se všemi svými povinnostmi, a neprokázal proto obohacení Unie bez platného právního důvodu ve smyslu judikatury citované v bodě 83 tohoto rozsudku.

161

S ohledem na všechny tyto důvody musí být žaloba České republiky ve věci T‑151/20 v rozsahu, v němž směřuje k vrácení sporné částky, zamítnuta.

K nákladům řízení

162

Článek 184 odst. 2 jednacího řádu stanoví, že je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení. Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

163

V projednávaném případě Česká republika neměla úspěch ani ve věci C‑494/22 P ani v části věci T‑151/20, která byla projednána Soudním dvorem. V řízení před Tribunálem kromě toho Česká republika neměla úspěch ani ve zbývající části věci T‑151/20. Žaloba České republiky se tedy v důsledku napadeného rozsudku a v důsledku tohoto rozsudku o kasačním opravném prostředku zamítá v plném rozsahu. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení, je za těchto okolností důvodné rozhodnout, že Česká republika ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady vynaložené Komisí v řízení v prvním stupni i v řízení o kasačním opravném prostředku.

164

Podle čl. 140 odst. 1 jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Vedlejší účastníci řízení Belgické království, Nizozemské království a Polská republika ponesou vlastní náklady řízení.

1)

Rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 11. května 2022, Česká republika v. Komise (T‑151/20, EU:T:2022:281), se zrušuje v části, v níž bylo bodem 1 výroku uvedeného rozsudku vyhověno žalobě České republiky v rozsahu, v němž směřovala k tomu, aby Evropská komise vrátila částku 17 828 399,66 koruny české (CZK) (přibližně 700 000 eur) odvedenou do vlastních zdrojů Evropské unie.

2)

Žaloba ve věci T‑151/20 se zamítá v rozsahu, v němž směřuje k tomu, aby Evropská komise vrátila částku 17 828 399,66 koruny české (CZK) (přibližně 700 000 eur) odvedenou do vlastních zdrojů Evropské unie.

3)

Česká republika ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady vynaložené Evropskou komisí v řízení v prvním stupni i v řízení o kasačním opravném prostředku.

4)

Belgické království, Nizozemské království a Polská republika ponesou vlastní náklady řízení.