<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?><CONCLUSION NNC="YES" xmlns:fmx="http://opoce" xmlns:xsi="http://www.w3.org/2001/XMLSchema-instance" xsi:noNamespaceSchemaLocation="http://formex.publications.europa.eu/schema/formex-05.58-20161101.xd"><BIB.CONCLUSION><REF.CASE FILE="n.a."><NO.CASE>C-272/18</NO.CASE></REF.CASE><NO.CELEX>62018CC0272</NO.CELEX><NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2019:679">EU:C:2019:679</NO.ECLI><NO.SEQ>0001</NO.SEQ><PAGE.FIRST.ECR>1</PAGE.FIRST.ECR><PAGE.SEQ>1</PAGE.SEQ><PAGE.LAST.ECR>20</PAGE.LAST.ECR><PAGE.TOTAL>20</PAGE.TOTAL></BIB.CONCLUSION><CURR.TITLE><PAGE.HEADER><P><HT TYPE="SC">Stanovisko generálního advokáta H. Saugmandsgaarda Øe – věc C‑272/18</HT></P><P><HT TYPE="SC">Verein für Konsumenteninformation</HT></P></PAGE.HEADER></CURR.TITLE><TITLE><TI><P><HT TYPE="UC">Stanovisko generálního advokáta</HT></P><P><HT TYPE="UC">Henrika Saugmandsgaarda Øe</HT></P><P>přednesené dne <DATE ISO="20190905">5. září 2019</DATE><NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0001"><P>Původní jazyk: francouzština.</P></NOTE></P></TI><STI><P><HT TYPE="BOLD">Věc C‑272/18</HT></P><P>Verein für Konsumenteninformation</P><P>proti</P><P>TVP Treuhand- und Verwaltungsgesellschaft für Publikumsfonds mbH &amp; Co. KG</P><P><HT TYPE="NORMAL">[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko)]</HT></P></STI></TITLE><INTERMEDIATE><INDEX IDX.CLOSE="“" SEPARATOR=" – " IDX.OPEN="„"><KEYWORD>Řízení o předběžné otázce</KEYWORD><KEYWORD>Prostor svobody, bezpečnosti a práva</KEYWORD><KEYWORD>Soudní spolupráce v občanských věcech</KEYWORD><KEYWORD>Rozhodné právo</KEYWORD><KEYWORD>Svěřenské smlouvy uzavřené mezi spotřebiteli s obvyklým bydlištěm v jednom členském státě a obchodníky nebo podnikateli se sídlem v druhém členském státě, jejichž předmětem je správa podílů v komanditních společnostech a rozhodným právem právo druhého členského státu</KEYWORD><KEYWORD>Římská úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy</KEYWORD><KEYWORD>Nařízení (ES) č. 593/2008</KEYWORD><KEYWORD>Vyloučené věci</KEYWORD><KEYWORD>Článek 1 odst. 2</KEYWORD><KEYWORD>Otázky upravené právem obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob</KEYWORD><KEYWORD>Ochranná pravidla v oblasti spotřebitelských smluv</KEYWORD><KEYWORD>Vyloučené smlouvy</KEYWORD><KEYWORD>Článek 5 odst. 4 Římské úmluvy a článek 6 odst. 4 nařízení (ES) č. 593/2008</KEYWORD><KEYWORD>Smlouvy o poskytnutí služeb, v rámci kterých mají být služby poskytnuty spotřebiteli výlučně v zemi odlišné od země jeho obvyklého bydliště</KEYWORD><KEYWORD>Směrnice 93/13/EHS o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách</KEYWORD><KEYWORD>Zneužívající povaha ujednání o volbě práva, které za rozhodné právo určuje právo sídla poskytovatele služeb</KEYWORD></INDEX></INTERMEDIATE><CONTENTS.CONCLUSION><GR.SEQ LEVEL="1"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD">I.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Úvod</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0001"><NO.P>1.</NO.P><TXT>Verein für Konsumenteninformation (dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0001" REF.END="QE0001"/>VKI<QUOT.END REF.START="QS0001" CODE="201C" ID="QE0001"/>), sdružení na ochranu spotřebitelů se sídlem v Rakousku, podalo proti TVP Treuhand- und Verwaltungsgesellschaft für Publikumsfonds mbH &amp; Co. KG (dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0002" REF.END="QE0002"/>TVP<QUOT.END REF.START="QS0002" CODE="201C" ID="QE0002"/>), společností se sídlem v Hamburku (Německo), žalobu na zdržení se jednání<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0002"><P>Ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/22/ES ze dne <DATE ISO="20090423">23. dubna 2009</DATE> o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů (<REF.DOC.OJ COLL="L" NO.OJ="110" PAGE.FIRST="30" DATE.PUB="2009">Úř. věst. 2009, L 110, s. 30</REF.DOC.OJ>).</P></NOTE> s cílem zakázat této společnosti používat v jejích obchodních vztazích se spotřebiteli s bydlištěm v Rakousku několik smluvních ujednání. Tato ujednání se nacházejí ve svěřenských smlouvách, jejichž předmětem je správa podílů v uzavřených nemovitostních fondech se sídlem v Německu založených ve formě komanditních společností. Mezi tato ujednání patří ujednání o volbě práva, kterým se určuje německé právo.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0002"><NO.P>2.</NO.P><TXT>Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) si klade otázku, zda je toto ujednání o volbě práva slučitelné se směrnicí 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících ujednáních] ve spotřebitelských smlouvách<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0003"><P>Směrnice Rady ze dne <DATE ISO="19930405">5. dubna 1993</DATE> (<REF.DOC.OJ COLL="L" NO.OJ="095" PAGE.FIRST="29" DATE.PUB="1993">Úř. věst. 1993, L 95, s. 29</REF.DOC.OJ>, Zvl. vyd. 15/02, s. 288, oprava <REF.DOC.OJ COLL="L" NO.OJ="303" PAGE.FIRST="29" DATE.PUB="2016">Úř. věst. 2016, L 303, s. 29</REF.DOC.OJ>) (dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0003" REF.END="QE0003"/>směrnice o zneužívajících ujednáních<QUOT.END REF.START="QS0003" CODE="201C" ID="QE0003"/>).</P></NOTE>, zejména s ohledem na výklad této směrnice Soudním dvorem v rozsudku Verein für Konsumenteninformation<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0004"><P>Rozsudek ze dne <DATE ISO="20160728">28. července 2016</DATE> (C‑191/15, dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0004" REF.END="QE0004"/>rozsudek <REF.DOC.ECR><NAME.CASE>VKI v. Amazon<QUOT.END REF.START="QS0004" CODE="201C" ID="QE0004"/></NAME.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2016:612">EU:C:2016:612</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>. Odpověď na tuto otázku závisí zejména na tom, zda<?PAGE NO="2"?> se na sporné svěřenské smlouvy uplatní rakouské právo v případě neexistence takové volby, nebo zda se naopak bude jednat o německé právo. Posledně uvedený bod závisí na výkladu úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0005"><P>Otevřená k podpisu v Římě dne <DATE ISO="19800619">19. června 1980</DATE> (<REF.DOC.OJ COLL="L" NO.OJ="266" PAGE.FIRST="1" DATE.PUB="1980">Úř. věst. 1980, L 266, s. 1</REF.DOC.OJ>) (dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0005" REF.END="QE0005"/>Římská úmluva<QUOT.END REF.START="QS0005" CODE="201C" ID="QE0005"/>).</P></NOTE> a nařízení (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0006"><P>Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne <DATE ISO="20080617">17. června 2008</DATE> (<REF.DOC.OJ COLL="L" NO.OJ="177" PAGE.FIRST="6" DATE.PUB="2008">Úř. věst. 2008, L 177, s. 6</REF.DOC.OJ>), v opraveném znění (<REF.DOC.OJ COLL="L" NO.OJ="309" PAGE.FIRST="87" DATE.PUB="2009">Úř. věst. 2009, L 309, s. 87</REF.DOC.OJ>) (dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0006" REF.END="QE0006"/>nařízení Řím I<QUOT.END REF.START="QS0006" CODE="201C" ID="QE0006"/>). Jak Římská úmluva, tak i nařízení Řím I jsou použitelné <HT TYPE="ITALIC">ratione temporis</HT> na věc v původním řízení (viz bod 9 tohoto stanoviska).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0003"><NO.P>3.</NO.P><TXT>Tento soud položil Soudnímu dvoru různé otázky směřující <HT TYPE="ITALIC">nejprve</HT> k určení, zda tyto svěřenské smlouvy vznášejí <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0007" REF.END="QE0007"/>otázky upravené právem obchodních společností, sdružení a [jiných] právnických osob<QUOT.END REF.START="QS0007" CODE="201C" ID="QE0007"/>, které jsou vyloučeny z věcné působnosti Římské úmluvy, a <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0008" REF.END="QE0008"/>otázky upravené právem obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob<QUOT.END REF.START="QS0008" CODE="201C" ID="QE0008"/>, které jsou vyloučeny z věcné působnosti nařízení Řím I, neboť se týkají podílů komanditistů a jsou úzce spjaty se stanovami dotčených komanditních společností. Za předpokladu, že by tomu tak nebylo, se tyto otázky <HT TYPE="ITALIC">dále</HT> týkají toho, zda jsou tyto smlouvy vyloučeny z působnosti ochranných pravidel v oblasti spotřebitelských smluv stanovených těmito nástroji z toho důvodu, že služby určené spotřebitelům jsou podle ustanovení těchto smluv poskytovány výlučně mimo Rakousko. Tyto otázky se v <HT TYPE="ITALIC">konečném důsledku</HT> týkají slučitelnosti sporného ujednání o volbě práva se směrnicí o zneužívajících ujednáních.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0004"><NO.P>4.</NO.P><TXT>V tomto stanovisku vysvětlím, proč podle mého názoru musí být právo, které se použije na takové svěřenské smlouvy, o jaké se jedná ve věci v původním řízení, určeno v souladu s pravidly uvedenými v Římské úmluvě a nařízení Řím I. Kromě toho vysvětlím, proč podle mého názoru stejné smlouvy, v jejichž rámci musí být služby poskytovány na dálku v zemi obvyklého bydliště spotřebitele z území jiné země, spadají pod ochranná pravidla v oblasti spotřebitelských smluv stanovená v těchto nástrojích. Konečně vysvětlím, že takové ujednání o volbě práva, jako je ujednání ve sporných smlouvách, je zneužívající, jelikož spotřebitele neinformuje o tom, že bez ohledu na tuto volbu požívá ochrany, kterou mu poskytují kogentní ustanovení práva země jeho obvyklého bydliště.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="1"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD">II.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Právní rámec</HT></TXT></NP></TI></TITLE><GR.SEQ LEVEL="2"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">A.</HT></HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">Římská úmluva</HT></HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0005"><NO.P>5.</NO.P><TXT>Článek 1 Římské úmluvy, nadepsaný <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0009" REF.END="QE0009"/>Oblast působnosti<QUOT.END REF.START="QS0009" CODE="201C" ID="QE0009"/>, v odstavcích 1 a 2 stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><PARAG IDENTIFIER="001.001"><NO.PARAG><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0010" REF.END="QE0010"/>1.</NO.PARAG><ALINEA>Tato úmluva se použije na závazky ze smluv, které mají vztah k právu různých zemí.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="001.002"><NO.PARAG>2.</NO.PARAG><ALINEA><P>Nevztahuje se na:</P><P>[…]</P><P><LIST TYPE="alpha"><ITEM><NP><NO.P>e)</NO.P><TXT>otázky upravené právem obchodních společností, sdružení a [jiných] právnických osob týkající se například založení, způsobilosti k právům a právním úkonům, vnitřní organizace nebo rušení obchodních společností, sdružení a právnických osob a osobní zákonné odpovědnosti jejich společníků a orgánů za závazky obchodní společnosti, sdružení nebo právnické osoby;</TXT></NP></ITEM></LIST></P><P>[…]<QUOT.END REF.START="QS0010" CODE="201C" ID="QE0010"/></P></ALINEA></PARAG></QUOT.S></P></NP.ECR><?PAGE NO="3"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0006"><NO.P>6.</NO.P><TXT>Článek 5 Římské úmluvy, nadepsaný <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0011" REF.END="QE0011"/>Spotřebitelské smlouvy<QUOT.END REF.START="QS0011" CODE="201C" ID="QE0011"/>, stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><PARAG IDENTIFIER="005.001"><NO.PARAG><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0012" REF.END="QE0012"/>1.</NO.PARAG><ALINEA>Tento článek se vztahuje na smlouvy, jejichž předmětem je dodání zboží nebo poskytnutí služeb určité osobě (<QUOT.START CODE="201A" ID="QS0013" REF.END="QE0013"/>spotřebiteli<QUOT.END REF.START="QS0013" CODE="2018" ID="QE0013"/>) za účelem, který nelze považovat za výkon povolání nebo provozování živnostenské činnosti spotřebitele, a na smlouvy o poskytnutí úvěru na takové obchody.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="005.002"><NO.PARAG>2.</NO.PARAG><ALINEA><P>Bez ohledu na článek 3 nesmí být spotřebitel v důsledku volby rozhodného práva provedené stranami zbaven ochrany, kterou mu poskytují imperativní ustanovení práva země, v níž má obvyklé bydliště,</P><LIST TYPE="NDASH"><ITEM><P>pokud uzavření smlouvy v této zemi předcházela zvláštní nabídka nebo reklama a pokud spotřebitel v této zemi vykonal úkony nezbytné k uzavření smlouvy</P></ITEM></LIST><P>nebo</P><LIST TYPE="NDASH"><ITEM><P>pokud druhá strana smlouvy nebo její zástupce přijal objednávku od spotřebitele v této zemi</P></ITEM></LIST><P>[…].</P></ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="005.003"><NO.PARAG>3.</NO.PARAG><ALINEA>Bez ohledu na článek 4 se smlouvy, na něž se tento článek vztahuje, v případě neexistence volby rozhodného práva podle článku 3 řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, byly-li uzavřeny za okolností uvedených v odstavci 2 tohoto článku.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="005.004"><NO.PARAG>4.</NO.PARAG><ALINEA><P>Tento článek se nevztahuje na:</P><P>[…]</P><P><LIST TYPE="alpha"><ITEM><NP><NO.P>b)</NO.P><TXT>smlouvy o poskytování služeb, mají-li být služby spotřebiteli poskytnuty výlučně v zemi odlišné od země jeho obvyklého bydliště.</TXT></NP></ITEM></LIST></P><P>[…]<QUOT.END REF.START="QS0012" CODE="201C" ID="QE0012"/></P></ALINEA></PARAG></QUOT.S></P></NP.ECR></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="2"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">B.</HT></HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">Nařízení Řím I</HT></HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0007"><NO.P>7.</NO.P><TXT>Článek 1 nařízení Řím I, nadepsaný <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0014" REF.END="QE0014"/>Věcná působnost<QUOT.END REF.START="QS0014" CODE="201C" ID="QE0014"/>, v odstavcích 1 a 2 stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><PARAG IDENTIFIER="001.001"><NO.PARAG><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0015" REF.END="QE0015"/>1.</NO.PARAG><ALINEA>Toto nařízení se vztahuje na smluvní závazkové vztahy podle občanského a obchodního práva v případě kolize právních řádů.</ALINEA><ALINEA>Nevztahuje se zejména na věci daňové, celní či správní.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="001.002"><NO.PARAG>2.</NO.PARAG><ALINEA><P>Toto nařízení se nevztahuje na:</P><P>[…]</P><P><LIST TYPE="alpha"><ITEM><NP><NO.P>f)</NO.P><TXT>otázky upravené právem obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob, týkající se například vzniku, zápisem nebo jinak, způsobilosti k právům a právním úkonům, vnitřního uspořádání nebo rušení obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob, osobní odpovědnosti vedoucích osob a členů za závazky obchodní společnosti, sdružení nebo právnické osoby;</TXT></NP></ITEM></LIST></P><P>[…]<QUOT.END REF.START="QS0015" CODE="201C" ID="QE0015"/></P></ALINEA></PARAG></QUOT.S></P></NP.ECR><?PAGE NO="4"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0008"><NO.P>8.</NO.P><TXT>Článek 6 tohoto nařízení, nadepsaný <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0016" REF.END="QE0016"/>Spotřebitelské smlouvy<QUOT.END REF.START="QS0016" CODE="201C" ID="QE0016"/>, stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><PARAG IDENTIFIER="006.001"><NO.PARAG><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0017" REF.END="QE0017"/>1.</NO.PARAG><ALINEA><P>Aniž jsou dotčeny články 5 a 7, smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen <QUOT.START CODE="201A" ID="QS0018" REF.END="QE0018"/>spotřebitel<QUOT.END REF.START="QS0018" CODE="2018" ID="QE0018"/>), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen <QUOT.START CODE="201A" ID="QS0019" REF.END="QE0019"/>obchodník<QUOT.END REF.START="QS0019" CODE="2018" ID="QE0019"/>), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud:</P><P>[…]</P><P><LIST TYPE="alpha"><ITEM><NP><NO.P>b)</NO.P><TXT>se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje,</TXT></NP></ITEM></LIST></P><P>a smlouva spadá do rozsahu této činnosti.</P></ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="006.002"><NO.PARAG>2.</NO.PARAG><ALINEA>Bez ohledu na odstavec 1 si mohou strany zvolit v souladu s článkem 3 právo rozhodné pro smlouvu, která splňuje podmínky odstavce 1. V důsledku této volby však nesmí být spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit, a jež by se v případě neexistence volby práva na základě odstavce 1 jinak použila.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="006.003"><NO.PARAG>3.</NO.PARAG><ALINEA>Pokud nejsou splněny podmínky uvedené v odst. 1 písm. a) nebo b), určí se právo rozhodné pro smlouvu mezi spotřebitelem a obchodníkem podle článků 3 a 4.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="006.004"><NO.PARAG>4.</NO.PARAG><ALINEA><P>Odstavce 1a a 2 se nepoužijí:</P><LIST TYPE="alpha"><ITEM><NP><NO.P>a)</NO.P><TXT>na smlouvy o poskytování služeb, mají-li být služby spotřebiteli poskytnuty výlučně v zemi odlišné od země jeho obvyklého bydliště;</TXT></NP></ITEM></LIST><P>[…]<QUOT.END REF.START="QS0017" CODE="201C" ID="QE0017"/></P></ALINEA></PARAG></QUOT.S></P></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0009"><NO.P>9.</NO.P><TXT>Nařízení Řím I nahradilo Římskou úmluvu. Toto nařízení se podle svého článku 28 použije na smlouvy uzavřené ode dne <DATE ISO="20091217">17. prosince 2009</DATE>. Je nesporné, že žaloba na zdržení se jednání dotčená v původním řízení se týká jak smluv uzavřených před tímto datem, tak smluv uzavřených po něm, takže oba tyto nástroje jsou použitelné <HT TYPE="ITALIC">ratione temporis</HT>.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="2"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">C.</HT></HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">Směrnice o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících ujednáních]</HT></HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0010"><NO.P>10.</NO.P><TXT>Článek 3 odst. 1 směrnice o zneužívajících ujednáních stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><ALINEA><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0020" REF.END="QE0020"/>Smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, je považováno za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.<QUOT.END REF.START="QS0020" CODE="201C" ID="QE0020"/></ALINEA></QUOT.S></P></NP.ECR></GR.SEQ></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="1"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD">III.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0011"><NO.P>11.</NO.P><TXT>Společnost MPC Münchmeyer Capital AG Hamburg (dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0021" REF.END="QE0021"/>MPC<QUOT.END REF.START="QS0021" CODE="201C" ID="QE0021"/>) vytváří a uvádí na trh uzavřené nemovitostní fondy založené ve formě komanditních společností podle německého práva<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0007"><P>Pro podrobnější vysvětlení viz poznámka pod čarou 9 tohoto stanoviska.</P></NOTE>. TVP je pobočkou 100% vlastněnou společností MPC a je správcem a zakládajícím komanditistou dotčených společností.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="5"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0012"><NO.P>12.</NO.P><TXT>Tyto fondy byly již od počátku vytvořeny tak, aby umožnily soukromým a institucionálním investorům nabývat v nich podíly jakožto komanditisté-společníci. Stanovy komanditních společností, které utvářejí uvedené fondy, opravňují společnost TVP jakožto správce a zakládajícího komanditistu, aby přijímala další komanditisty.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0013"><NO.P>13.</NO.P><TXT>Za tímto účelem byla další dceřiná společnost vlastněná společností MPC pověřená vyhledáváním potenciálních investorů. Prospekt týkající se podílů ve fondech vytvořených společností MPC byl distribuován zejména (a v některých případech výlučně) v Rakousku.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0014"><NO.P>14.</NO.P><TXT>Zájemci z řad investorů mohli nabývat podíly v těchto fondech zejména tím, že společnosti TVP zaslali prohlášení o přistoupení ve formě návrhu na uzavření svěřenské smlouvy (<HT TYPE="ITALIC">Treuhandvertrag</HT>). Částka odpovídající podílu měla být uhrazena na svěřenské účty (<HT TYPE="ITALIC">Treuhandkonten</HT>), které byly za tímto účelem otevřeny v rakouských bankách. Investoři tak do uvedených fondů vstoupili nepřímo jako jejich zakladatelé, a to prostřednictvím společnosti TVP, která jednala jako svěřenský správce jejich komanditních podílů. Z tohoto titulu tato společnost svým vlastním jménem, avšak na účet dotčených investorů vykonává práva těchto investorů vyplývající z jejich podílů. Převádí jim výplaty dividend a ostatní majetkové výhody, které z nich vyplývají. Společnost TVP rovněž předává investorům informace o činnosti, které jí poskytuje fond. Společnost TVP jako protiplnění za tyto různé služby dostává paušální odměnu.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0015"><NO.P>15.</NO.P><TXT>Svěřenské smlouvy takto uzavřené se společností TVP obsahují zejména následující ujednání (nebo ujednání s ním rovnocenné):</TXT><QUOT.S LEVEL="1"><P><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0022" REF.END="QE0022"/>Svěřenské smlouvy se řídí právem Spolkové republiky Německo. Pokud je ze zákona možné se takto smluvně dohodnout, je místem plnění sídlo svěřenského správce a soud tohoto správce je příslušný k rozhodování všech sporů ohledně této smlouvy nebo procesu jejího uzavírání.<QUOT.END REF.START="QS0022" CODE="201C" ID="QE0022"/></P></QUOT.S></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0016"><NO.P>16.</NO.P><TXT>Dne <DATE ISO="20130906">6. září 2013</DATE> podalo sdružení VKI žalobu na zdržení se jednání k Handelsgericht Wien (obchodní soud ve Vídni, Rakousko) směřující k tomu, aby bylo společnosti TVP zakázáno, aby v obchodních vztazích se spotřebiteli s bydlištěm v Rakousku používala ve všeobecných obchodních podmínkách, na nichž spočívají svěřenské smlouvy, které uzavírá, nebo ve formulářových smlouvách, jež k tomuto účelu používá, některá ujednání, a to zejména z toho důvodu, že jsou zneužívající ve smyslu směrnice o zneužívajících ujednáních a podle rakouských právních předpisů provádějících tuto směrnici. Kromě toho se sdružení VKI domáhá toho, aby bylo oprávněno zveřejnit rozsudek.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0017"><NO.P>17.</NO.P><TXT>Žaloba podaná sdružením VKI se týká zejména ujednání o místě výkonu svěřenských služeb a právu rozhodném pro svěřenské smlouvy, jak je uvedeno v bodě 15 tohoto stanoviska. V tomto rámci sdružení VKI uvedlo, že zejména podle ustanovení nařízení (ES) č. 864/2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0008"><P>Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne <DATE ISO="20070711">11. července 2007</DATE> (<REF.DOC.OJ COLL="L" NO.OJ="199" PAGE.FIRST="40" DATE.PUB="2007">Úř. věst. 2007, L 199, s. 40</REF.DOC.OJ>) (dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0023" REF.END="QE0023"/>nařízení Řím II<QUOT.END REF.START="QS0023" CODE="201C" ID="QE0023"/>).</P></NOTE> musí být přípustnost napadených ujednání posuzována nikoli podle práva rozhodného pro tyto smlouvy, ale podle <HT TYPE="ITALIC">lex loci damni</HT>, tj. podle rakouského práva. Toto právo je ostatně použitelné i na základě Římské úmluvy a nařízení Řím I.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0018"><NO.P>18.</NO.P><TXT>Společnost TVP navrhla zamítnutí žaloby podané sdružením VKI. Podle této společnosti měla být přípustnost sporných ujednání v souladu s ustanoveními nařízení Řím I posouzena podle německého práva, které bylo zvoleno jako právo, kterým se řídí svěřenské smlouvy. Kromě toho jsou tyto smlouvy a dotyčné stanovy komanditních společností natolik propojeny, že uvedené smlouvy musí nezbytně podléhat témuž právu jako uvedená ujednání, a sice znovu německému právu. Kromě toho společnost TVP poskytovala veškeré služby stanovené v uvedených smlouvách v Německu a v Rakousku neměla pobočku, závod ani zaměstnance.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="6"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0019"><NO.P>19.</NO.P><TXT>Rozsudkem ze dne <DATE ISO="20150903">3. září 2015</DATE> Handelsgericht Wien (obchodní soud ve Vídni) žalobě sdružení VKI vyhověl. Podle rakouského práva tento soud nařídil společnosti TVP, aby se v obchodních vztazích se spotřebiteli s bydlištěm v Rakousku zdržela používání ujednání uvedených v této žalobě, včetně ujednání o volbě práva. Vyhověl rovněž návrhu na zveřejnění rozsudku.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0020"><NO.P>20.</NO.P><TXT>Usnesením ze dne <DATE ISO="20160913">13. září 2016</DATE> Oberlandesgericht Wien (Vrchní zemský soud ve Vídni, Rakousko) zrušil rozsudek vydaný Handelsgericht Wien (obchodní soud ve Vídni) a vrátil věc tomuto soudu k pokračování v řízení a k novému rozhodnutí. Odvolací soud s odkazem na rozsudek VKI v. Amazon zejména uvedl, že přezkum platnosti sporného ujednání o volbě práva musí být proveden s ohledem na německé právo, ale že v souladu s tímto právem je takové ujednání zneužívající, jelikož spotřebitele uvádí v omyl tím, že u něj vyvolává dojem, že se na smlouvu použije pouze uvedené právo, a neinformuje ho o tom, že na základě ustanovení Římské úmluvy a nařízení Řím I rovněž požívá ochrany, kterou mu poskytují kogentní ustanovení práva země jeho obvyklého bydliště v daném případě rakouského práva.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0021"><NO.P>21.</NO.P><TXT>Sdružení VKI a společnost TVP podaly proti tomuto usnesení odvolání k Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud). Za těchto podmínek se tento soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:</TXT><QUOT.S LEVEL="1"><LIST TYPE="OTHER"><ITEM><NP><NO.P><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0024" REF.END="QE0024"/>1)</NO.P><TXT>Zahrnuje vyloučení z oblasti působnosti uvedené v čl. 1 odst. 2 písm. e) [Římské úmluvy] a v čl. 1 odst. 2 písm. f) [nařízení Řím I] rovněž ujednání mezi zakladatelem svěřenství a svěřenským správcem, který pro tohoto zakladatele svěřenství drží podíl v komanditní společnosti, obzvláště pokud je dáno úzké propojení mezi stanovami této společnosti a svěřenskou smlouvou?</TXT></NP></ITEM><ITEM><NP><NO.P>2)</NO.P><TXT>V případě záporné odpovědi na první otázku:</TXT><P>Musí být čl. 3 odst. 1 [směrnice o zneužívajících ujednáních] vykládán v tom smyslu, že ujednání o správě podílu v komanditní společnosti obsažené ve svěřenské smlouvě uzavřené mezi obchodníkem a spotřebitelem, které nebylo individuálně sjednáno a podle kterého se použije právo státu sídla komanditní společnosti, je zneužívající, pokud je jediným účelem svěřenské smlouvy správa podílu v uvedené komanditní společnosti a zakladateli svěřenství náleží práva a povinnosti přímého společníka?</P></NP></ITEM><ITEM><NP><NO.P>3)</NO.P><TXT>V případě kladné odpovědi na první nebo na druhou otázku:</TXT><P>Změní se tato odpověď, pokud obchodník nemusí poskytovat služby, k jejichž poskytnutí je povinen, ve státě spotřebitele, je však povinen převést na spotřebitele výplaty dividend a ostatní majetkové výhody, které z účasti vyplývají a předávat jim informace o činnosti [společnosti, ve které drží podíl]? Je v tomto ohledu relevantní skutečnost, zda se použije nařízení Řím I nebo Římská úmluva?</P></NP></ITEM><ITEM><NP><NO.P>4)</NO.P><TXT>V případě kladné odpovědi na třetí otázku:</TXT><P>Bude odpověď totožná, pokud vedle žádosti o úpis podepsané spotřebitelem ve státě jeho bydliště navíc obchodník poskytne informace o podílu ve společnosti rovněž prostřednictvím internetu a ve státě bydliště spotřebitele byl zřízen platební účet, na který má spotřebitel zaplatit částku za podíl ve společnosti, ačkoliv obchodník není oprávněn s tímto bankovním účtem disponovat? Je v tomto ohledu relevantní skutečnost, zda se použije nařízení Řím I nebo Římská úmluva?<QUOT.END REF.START="QS0024" CODE="201C" ID="QE0024"/></P></NP></ITEM></LIST></QUOT.S></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0022"><NO.P>22.</NO.P><TXT>Předkládací rozhodnutí ze dne <DATE ISO="20180328">28. března 2018</DATE> došlo kanceláři Soudního dvora dne <DATE ISO="20180420">20. dubna 2018</DATE>. Písemná vyjádření předložily sdružení VKI, společnost TVP a Evropská komise. Titíž účastníci řízení byli zastoupeni na jednání, které se konalo dne <DATE ISO="20190227">27. února 2019</DATE>.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ><?PAGE NO="7"?><GR.SEQ LEVEL="1"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD">IV.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Analýza</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0023"><NO.P>23.</NO.P><TXT>Žaloba na zdržení se jednání podaná v projednávané věci sdružením VKI proti společnosti TVP se z věcného hlediska týká podílů soukromých investorů s bydlištěm v Rakousku v uzavřených nemovitostních fondech, které byly vytvořeny ve formě komanditních společností podle německého práva<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0009"><P>Z vyjádření sdružení VKI vyplývá, že takové uzavřené fondy, jako jsou fondy vytvořené společností MPC, spočívají v získávání kapitálu tím, že se vydávají a prodávají podíly na kapitálu společností vytvořených za tímto účelem, a to s vyhlídkou na investování do nemovitostí, přičemž cílem je dosahování příjmů z pronájmu a prodeje dotčených nemovitostí. Podíly mohou být upsány investory pouze po omezenou dobu. Jakmile je získán požadovaný kapitál, je fond uzavřen a nevydává nové podíly. Původně vydané podíly nemohou být odkoupeny fondem nebo mohou být odkoupeny pouze za přísných podmínek. Fondy tohoto typu jsou obzvlášť rozšířeny v Německu (k této problematice viz stanovisko generální advokátky V. Trstenjak ve věci <REF.DOC.ECR><NAME.CASE>E. Friz</NAME.CASE>, <NO.CASE>C‑215/08</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2009:522">EU:C:2009:522</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0033">33</REF.NP.ECR>, <REF.NP.ECR REF="NP0042">42</REF.NP.ECR> a <REF.NP.ECR REF="NP0043">43</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>, jakož i citované odkazy). Sdružení VKI dále uvádí, že od roku 2002 přibližně <FT TYPE="NUMBER">16000</FT> rakouských spotřebitelů uzavřelo se společností TVP svěřenské smlouvy za účelem podílu ve fondech společnosti MPC.</P></NOTE>. Konkrétně tím, že investoři podepsali žádost o přistoupení k těmto fondům, nevstoupili <HT TYPE="ITALIC">přímo</HT> do kapitálu dotčených společností. Ve skutečnosti svěřili částku odpovídající jejich podílům společnosti TVP (správce a zakládající komanditista těchto společností) a s ní podepsali <HT TYPE="ITALIC">svěřenské smlouvy (Treuhandverträge</HT>), jejichž předmětem byla správa těchto podílů<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0010"><P>Je nesporné, že investoři se mohli rovněž rozhodnout, že vstoupí přímo do společností utvářejících fondy jakožto komanditisté-společníci a nechají se zapsat do německého obchodního rejstříku. Nejedná se však o situaci uvedenou ve věci v původním řízení.</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0024"><NO.P>24.</NO.P><TXT>V tomto stadiu je třeba stručně připomenout, že v rámci transakce <HT TYPE="ITALIC">Treuhand</HT> (pojem označující institut německého práva, který je ekvivalentem <HT TYPE="ITALIC">fiducie</HT> ve francouzském právu) osoba označovaná jako <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0025" REF.END="QE0025"/>zakladatel<QUOT.END REF.START="QS0025" CODE="201C" ID="QE0025"/> (<HT TYPE="ITALIC">Treugeber</HT>) převede vlastnické právo k majetku na jinou osobu, která je označovaná jako <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0026" REF.END="QE0026"/>svěřenský správce<QUOT.END REF.START="QS0026" CODE="201C" ID="QE0026"/> (<HT TYPE="ITALIC">Treuhänder</HT>) a která musí tento majetek držet odděleně od vlastního majetku a spravovat ho za určitých podmínek ve prospěch oprávněné osoby (kterou může, ale nemusí být zakladatel). Jakožto vlastník převáděného majetku jedná svěřenský správce <HT TYPE="ITALIC">vlastním jménem</HT>, ale <HT TYPE="ITALIC">na účet</HT> oprávněné osoby<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0011"><P><HT TYPE="ITALIC">Treuhand a</HT> svěřenství se blíží <HT TYPE="ITALIC">trustu</HT> zemí <HT TYPE="ITALIC">Common Law</HT> (pokud jde o analýzu srovnávacího práva, viz Braun, A. a Swadling, W., <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0027" REF.END="QE0027"/>Chapter six – Management: Trust, Treuhand and Fiducie<QUOT.END REF.START="QS0027" CODE="201C" ID="QE0027"/>, v Van Erp, S. a Akkermans, B., <HT TYPE="ITALIC">Cases, Materials and Text on Property Law</HT>. <HT TYPE="ITALIC">Ius commune casebooks for the common law of europe</HT>, Hart Publishing, 2012, s. 553 až 615). Přitom Římská úmluva ve svém čl. 1 odst. 2 písm. g) a nařízení Řím I ve svém čl. 1 odst. 2 písm. h) vylučují ze své věcné působnosti zakládání <HT TYPE="ITALIC">trustů</HT> a vztahy mezi zakladateli <HT TYPE="ITALIC">trustu</HT>, <HT TYPE="ITALIC">správci trustu</HT> a oprávněnými osobami. Toto vyloučení však není ve věci v původním řízení a <HT TYPE="ITALIC">priori</HT> použitelné. Ze zprávy o úmluvě o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, kterou vypracovali Mario Giuliano, profesor na univerzitě v Miláně, a Paul Lagard, profesor na univerzitě v Paříži I (<REF.DOC.OJ COLL="C" NO.OJ="282" PAGE.FIRST="1" DATE.PUB="1980">Úř. věst. 1980, C 282, s. 1</REF.DOC.OJ>, dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0028" REF.END="QE0028"/>Giuliano-Lagardova zpráva<QUOT.END REF.START="QS0028" CODE="201C" ID="QE0028"/>), totiž vyplývá, že předmětem tohoto vyloučení jsou v zásadě pouze <HT TYPE="ITALIC">trusty</HT> a nevztahuje se na <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0029" REF.END="QE0029"/>podobné instituty kontinentálního práva<QUOT.END REF.START="QS0029" CODE="201C" ID="QE0029"/> (<HT TYPE="ITALIC">neoficiální překlad</HT>) (viz s. 13 této zprávy). Bez ohledu na výše uvedené, jelikož otázka použitelnosti tohoto vyloučení nebyla předkládajícím soudem položena a nebyla vznesena před Soudním dvorem, nebudu se jí v tomto stanovisku zabývat.</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0025"><NO.P>25.</NO.P><TXT>Prostřednictvím sporných svěřenských smluv spravuje společnost TVP, která je <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0030" REF.END="QE0030"/>přímým<QUOT.END REF.START="QS0030" CODE="201C" ID="QE0030"/> komanditistou-společníkem dotčených komanditních společností, podíly, které vlastní v těchto společnostech, svým jménem, ale na účet velkého množství investorů, kteří jsou zároveň zakladateli a oprávněnými osobami ze svěřenských fondů, jichž se týkají dotčené podíly. Tímto způsobem dotyční investoři (abychom převzali výraz použitý předkládajícím soudem) <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0031" REF.END="QE0031"/>nepřímo vstoupili<QUOT.END REF.START="QS0031" CODE="201C" ID="QE0031"/> do těchto společností<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0012"><P>Předkládající soud neposkytuje více podrobností o způsobu, jak právně vylíčit dotčené investice.</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0026"><NO.P>26.</NO.P><TXT>Předmětem žaloby na zdržení se jednání podané sdružením VKI proti společnosti TVP je přípustnost některých ujednání uvedených v těchto svěřenských smlouvách (nebo konkrétně ve všeobecných podmínkách, na nichž jsou tyto smlouvy založeny, a ve standardních formulářových smlouvách použitých za tímto účelem). Sdružení VKI zejména uvádí, že tato ujednání jsou zneužívající ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice o zneužívajících ujednáních. Vzhledem k tomu, že sídlo společnosti TVP se nachází v Německu a sdružení VKI hájí zájmy spotřebitelů s bydlištěm v Rakousku, vyvstává otázka rozhodného práva pro tuto žalobu.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="8"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0027"><NO.P>27.</NO.P><TXT>V rozsudku VKI v. Amazon Soudní dvůr v podstatě rozhodl, že právo rozhodné pro žalobu na zdržení se jednání podanou proti používání údajně nepřípustných smluvních ujednání podnikem se sídlem v jednom členském státě, který uzavírá smlouvy se spotřebiteli s bydlištěm v jiných členských státech, musí být určeno v souladu s čl. 6 odst. 1 nařízení Řím II<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0013"><P>Připomínám, že je žaloba na zdržení se jednání založen na mimosmluvním závazku, jelikož mezi obchodníkem a sdružením na ochranu spotřebitele neexistuje smlouva. V tomto ohledu čl. 6 odst. 1 nařízení Řím II stanoví, že rozhodným právem pro mimosmluvní závazky, které vznikají z jednání z nekalé soutěže, je právo země, ve které dochází nebo pravděpodobně dojde k narušení soutěžních vztahů nebo společných zájmů spotřebitelů. V rozsudku VKI v. Amazon (bod 42) Soudní dvůr rozhodl, že pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0032" REF.END="QE0032"/>nekalá soutěž<QUOT.END REF.START="QS0032" CODE="201C" ID="QE0032"/> ve smyslu tohoto ustanovení zahrnuje používání zneužívajících ujednání vkládaných do všeobecných obchodních podmínek, neboť by mohla narušit kolektivní zájmy spotřebitelů jako skupiny a ovlivnit tak podmínky hospodářské soutěže na trhu.</P></NOTE>. Naproti tomu otázka zneužívající povahy daného smluvního ujednání spadá do práva rozhodného pro smlouvu<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0014"><P>V tomto smyslu viz rozsudek VKI v. Amazon, body 35 až 60.</P></NOTE>. V projednávané věci tedy žaloba podaná sdružením VKI proti společnosti TVP zahrnuje nutnost určit právo rozhodné pro sporné svěřenské smlouvy.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0028"><NO.P>28.</NO.P><TXT>V tomto ohledu se společnost TVP dovolává ujednání o volbě práva uvedeného v těchto smlouvách, které jako právo rozhodné určuje německé právo, což je právo jejího vlastního sídla a sídla komanditních společností. Sdružení VKI však namítá zneužívající povahu tohoto ujednání. V rozsudku VKI v. Amazon totiž Soudní dvůr rozhodl, že takové ujednání může spotřebitele uvést v omyl, protože ho neinformuje o tom, že bez ohledu na volbu práva požívá podle ochranných pravidel v oblasti spotřebitelských smluv stanovených v nařízení Řím I ochrany, kterou mu zaručují kogentní ustanovení práva jeho obvyklého bydliště<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0015"><P>Viz body 83 až 90 tohoto stanoviska.</P></NOTE>. Společnost TVP odpovídá, že tuto judikaturu nelze použít na věc v původním řízení. Sporné ujednání o volbě práva je totiž čistě deklaratorní: svěřenské smlouvy dotčené v původním řízení v každém případě podléhají německému právu, které se vztahuje na dotčené společnosti.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0029"><NO.P>29.</NO.P><TXT>V tomto kontextu se předkládající soud v první otázce ptá, zda jsou svěřenské smlouvy vyňaty z oblasti věcné působnosti Římské úmluvy a nařízení Řím I (a pokud tomu tak je, v jakém rozsahu), jak tvrdí společnost TVP, na základě vyloučení stanoveného v čl. 1 odst. 2 písm. e) této úmluvy a v čl. 1 odst. 2 písm. f) tohoto nařízení, které se týká <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0033" REF.END="QE0033"/>otáz[ek] upravených právem obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob<QUOT.END REF.START="QS0033" CODE="201C" ID="QE0033"/>. Zaměřím se na prvním místě na tuto problematiku (část A).</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0030"><NO.P>30.</NO.P><TXT>Pro případ, že sporné svěřenské smlouvy spadají do věcné působnosti Římské úmluvy a nařízení Řím I, se předkládající soud v rámci třetí a čtvrté otázky snaží zjistit, zda se na tyto smlouvy vztahují ochranná pravidla v oblasti spotřebitelských smluv uvedená v článku 5 této úmluvy a v článku 6 tohoto nařízení. Konkrétně se táže na rozsah vyloučení stanoveného v odstavci 4 těchto dvou článků, kterého se dovolává společnost TVP a podle kterého se tato ochranná pravidla nevztahují na <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0034" REF.END="QE0034"/>smlouvy o poskytování služeb, mají-li být služby spotřebiteli poskytnuty výlučně v zemi odlišné od země jeho obvyklého bydliště<QUOT.END REF.START="QS0034" CODE="201C" ID="QE0034"/>. Těmito otázkami dohromady se budu zabývat na druhém místě (část B).</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0031"><NO.P>31.</NO.P><TXT>Nakonec uzavřu toto stanovisko analýzou druhé otázky předkládajícího soudu, která se týká toho, zda má sporné ujednání o volbě práva zneužívající povahu ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice o zneužívajících ujednáních (část C)</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="9"?><GR.SEQ LEVEL="2"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">A.</HT></HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">K nepoužitelnosti vyloučení týkajícího se <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0035" REF.END="QE0035"/>otázek upravených právem obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob<QUOT.END REF.START="QS0035" CODE="201C" ID="QE0035"/> (první otázka)</HT></HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0032"><NO.P>32.</NO.P><TXT>První otázkou se předkládající soud v podstatě táže, zda čl. 1 odst. 2 písm. e) Římské úmluvy a čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I musí být vykládány v tom smyslu, že vyloučení, které stanoví a které se vztahuje na <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0036" REF.END="QE0036"/>otázky upravené právem obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob<QUOT.END REF.START="QS0036" CODE="201C" ID="QE0036"/>, zahrnuje smluvní závazky mající původ ve svěřenské smlouvě, jejímž předmětem je správa podílu v komanditní společnosti, zejména pokud jsou taková smlouva a stanovy dané společnosti propojeny.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0033"><NO.P>33.</NO.P><TXT>Římská úmluva a nařízení Řím I se podle jejich čl. 1 odst. 1 použijí na <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0037" REF.END="QE0037"/>závazky ze smluv<QUOT.END REF.START="QS0037" CODE="201C" ID="QE0037"/>, resp. <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0038" REF.END="QE0038"/>smluvní závazkové vztahy<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0016"><P>Pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0039" REF.END="QE0039"/>smluvní závazkové vztahy<QUOT.END REF.START="QS0039" CODE="201C" ID="QE0039"/> ve smyslu těchto nástrojů se týká právního závazku svobodně přijatého jednou osobou vůči jiné osobě. Viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20160121">21. ledna 2016</DATE>, <NAME.CASE>ERGO Insurance a Gjensidige Baltic</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑359/14 a C‑475/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2016:40">EU:C:2016:40</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0044">44</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE><QUOT.END REF.START="QS0038" CODE="201C" ID="QE0038"/>. Právo rozhodné pro takové závazkové vztahy musí být v zásadě určeno podle kolizních norem práv stanovených v těchto nástrojích.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0034"><NO.P>34.</NO.P><TXT>Článek 1 odst. 2 uvedených nástrojů však výslovně vylučuje některé oblasti ze své působnosti. V souladu s čl. 1 odst. 2 písm. e) Římské úmluvy a čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I se tyto nástroje nevztahují zejména na <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0040" REF.END="QE0040"/>otázky upravené právem obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob<QUOT.END REF.START="QS0040" CODE="201C" ID="QE0040"/>. Proto musí být právo použitelné na takové <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0041" REF.END="QE0041"/>otázky<QUOT.END REF.START="QS0041" CODE="201C" ID="QE0041"/> určeno podle kolizních norem vnitrostátních práv<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0017"><P>Bez ohledu na otázku rozhodného práva může mít otázka, zda sporné svěřenské smlouvy vznášejí otázky upravené právem obchodních společností meritorně důsledky rovněž pro možnost sdružení VKI dovolávat se pravidel zakazujících zneužívající ujednání. Obdobně jako Římská úmluva a nařízení Řím I se totiž směrnice o zneužívajících ujednáních nepoužije, jak uvádí její desátý bod odůvodnění, na <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0042" REF.END="QE0042"/>smlouvy týkající se zřizování a organizace společností nebo dohod o sdružení fyzických osob<QUOT.END REF.START="QS0042" CODE="201C" ID="QE0042"/>.</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0035"><NO.P>35.</NO.P><TXT>Není zpochybňováno, že v obecné rovině svěřenská smlouva vytváří mezi stranami <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0043" REF.END="QE0043"/>smluvní závazkové vztahy<QUOT.END REF.START="QS0043" CODE="201C" ID="QE0043"/> spadající do věcné působnosti Římské úmluvy a nařízení Řím I.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0036"><NO.P>36.</NO.P><TXT>Svěřenské smlouvy, které jsou předmětem žaloby podané v projednávané věci sdružením VKI proti společnosti TVP, se však týkají zejména správy podílů v komanditních společnostech a toho, abych převzal výraz použitý předkládajícím soudem, že mezi těmito smlouvami a stanovami dotčených společností existuje <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0044" REF.END="QE0044"/>propojení<QUOT.END REF.START="QS0044" CODE="201C" ID="QE0044"/>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0037"><NO.P>37.</NO.P><TXT>Z předkládacího rozhodnutí a z vyjádření předložených Soudnímu dvoru vyplývá, že toto propojení spočívá v tom, že ve stanovách těchto společností je uvedeno, že investoři mají možnost uzavřít svěřenskou smlouvu se společností TVP a jakožto zakladatelé <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0045" REF.END="QE0045"/>nepřímo<QUOT.END REF.START="QS0045" CODE="201C" ID="QE0045"/> vstoupit do komanditních společností. Kromě toho stanovy uvádí, že se zakladateli se zachází jako s <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0046" REF.END="QE0046"/>přímými<QUOT.END REF.START="QS0046" CODE="201C" ID="QE0046"/> komanditisty-společníky ve vztazích s dotčenou společností a ve vztazích s ostatními společníky, kteří mají stejné povinnosti (včetně podílu na kapitálu a na ztrátách) a práva (k nimž patří i právo na výplatu dividend a hlasovací právo). Samotná odměna společnosti TVP za její služby svěřenské správy je uvedena ve stanovách a je vyplácena nikoliv zakladateli, nýbrž komanditními společnostmi. Sporné svěřenské smlouvy rovněž při různých příležitostech odkazují na stanovy těchto společností.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0038"><NO.P>38.</NO.P><TXT>Jedná se tedy o otázku, zda s ohledem na tyto zvláštnosti musí být právo rozhodné pro smluvní závazkové vztahy, jež mají původ v těchto smlouvách, určeno podle kolizních norem vnitrostátních práv, z titulu vyloučení, jež zahrnuje <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0047" REF.END="QE0047"/>otázky upravené právem obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob<QUOT.END REF.START="QS0047" CODE="201C" ID="QE0047"/>, stanoveného v čl. 1 odst. 2 písm. e) Římské úmluvy a čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0039"><NO.P>39.</NO.P><TXT>Sdružení VKI tvrdí, že tak tomu není. Svěřenské smlouvy vytvořily jediný vztah mezi zakladateli a společností TVP spadající nikoli do práva obchodních společností, ale do závazkového práva. Zakladatelé nemají postavení společníků, které je vyhrazeno osobám zapsaným za tímto účelem do německého obchodního rejstříku. S těmito společnostmi nebo jejich společníky nemají přímý právní<?PAGE NO="10"?> vztah. Zakladatelé zejména nemohou společnosti přímo odmítnout hlasovací právo nebo právo na dividendy, jak to může udělat společník. Mohou pouze pověřit společnost TVP, aby jim převedla dividendy, které obdrží jako společník, a aby v jejich prospěch určitým způsobem vykonávala její hlasovací právo.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0040"><NO.P>40.</NO.P><TXT>Společnost TVP naopak tvrdí, že jelikož mají zakladatelé stejná práva a povinnosti jako <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0048" REF.END="QE0048"/>přímí<QUOT.END REF.START="QS0048" CODE="201C" ID="QE0048"/> společníci, jsou do komanditních společností přímo zapojeni a musí být z hlediska práva obchodních společností považováni za společníky (nebo <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0049" REF.END="QE0049"/>kvazi-společníky<QUOT.END REF.START="QS0049" CODE="201C" ID="QE0049"/>) ve vnitřních vztazích těchto společností. Mezi nimi a uvedenými společnostmi a jejich společníky existuje přímý vztah. Zakladatelé zejména mohou přímo odmítnout těmto společnostem hlasovací právo a právo na dividendy. Společnost TVP působí jakožto svěřenský správce výlučně za účelem usnadnění procesu zápisu zakladatelů v postavení společníků a usnadnění vnitřního řízení uvedených společností. Vztah mezi zakladateli a společností TVP je také charakterizován právem obchodních společností. Svěřenské smlouvy jsou tedy neoddělitelné od stanov komanditních společností. Existuje jediný právní vztah, který zahrnuje společnost, <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0050" REF.END="QE0050"/>přímé<QUOT.END REF.START="QS0050" CODE="201C" ID="QE0050"/> společníky, svěřenského správce a zakladatele, na který se zcela vztahuje vyloučení stanovené v čl. 1 odst. 2 písm. e) Římské úmluvy a čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0018"><P>V tomto ohledu se společnost TVP odvolává na judikaturu Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo), podle níž platí, že v případě úzkého propojení svěřenské smlouvy týkající se obchodního podílu a stanov dotčené společnosti musí být se zakladatelem zacházeno jako se společníkem. Právem obchodních společností použitelným na stanovy se řídí rovněž svěřenská smlouva, pokud je zakladatel významně a přímo spojen se společnosti, a to tak, že má stejná práva a povinnosti jako společníci, musí přímo vnést vklad a má přímý prospěch z výhod společníka, zejména daňových. V tomto případě jsou stanovy společnosti a svěřenská smlouva neoddělitelné, takže není namístě přistoupit k <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0051" REF.END="QE0051"/>rozdělení v závislosti na otázce kolizních norem<QUOT.END REF.START="QS0051" CODE="201C" ID="QE0051"/>. Existuje naopak <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0052" REF.END="QE0052"/>jediný právní vztah<QUOT.END REF.START="QS0052" CODE="201C" ID="QE0052"/>, s nímž se musí zacházet podle téhož práva (viz rozsudek BGB II ZR 276/02).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0041"><NO.P>41.</NO.P><TXT>Mám za to, že na takové smluvní závazkové vztahy, které mají původ ve sporných svěřenských smlouvách, se <HT TYPE="ITALIC">nevztahuje</HT> vyloučení pro <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0053" REF.END="QE0053"/>otázky upravené právem obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob<QUOT.END REF.START="QS0053" CODE="201C" ID="QE0053"/> ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. e) Římské úmluvy a čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I, a to z následujících důvodů. Vzhledem k tomu, že tato ustanovení mají v podstatě stejný obsah, budu se v následujících bodech dále zabývat pouze uvedeným nařízením, přičemž moje analýza je každopádně plně přenositelná i na uvedenou úmluvu.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0042"><NO.P>42.</NO.P><TXT>Nařízení Řím I nedefinuje pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0054" REF.END="QE0054"/>otázky upravené právem obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob<QUOT.END REF.START="QS0054" CODE="201C" ID="QE0054"/> ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. f) tohoto nařízení. Jeho výklad však podle mého názoru nemůže být ponechán na právo každého členského státu. Vzhledem k tomu, že tento pojem přispívá k vymezení oblasti působnosti tohoto nařízení, a za účelem zajištění jednotného uplatňování kolizních norem, které stanoví, ve všech členských státech by měl být <HT TYPE="ITALIC">vykládán autonomně</HT>, a to s odkazem na znění tohoto ustanovení, jeho genezi, jakož i systém a cíle uvedeného nařízení<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0019"><P>Je zde možné argumentovat obdobně jako v případě autonomního výkladu provedeného Soudním dvorem ve vztahu k vyloučením stanoveným v čl. 1 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne <DATE ISO="20121212">12. prosince 2012</DATE> o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (<REF.DOC.OJ COLL="L" NO.OJ="351" PAGE.FIRST="1" DATE.PUB="2012">Úř. věst. 2012, L 351, s. 1</REF.DOC.OJ>, dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0055" REF.END="QE0055"/>nařízení Brusel Ia<QUOT.END REF.START="QS0055" CODE="201C" ID="QE0055"/>). Pokud jde o vyloučení týkající se <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0056" REF.END="QE0056"/>sociálního zabezpečení<QUOT.END REF.START="QS0056" CODE="201C" ID="QE0056"/>, viz zejména rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20021114">14. listopadu 2002</DATE>, <NAME.CASE>Baten</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑271/00</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2002:656">EU:C:2002:656</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0042">42</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); pokud jde o vyloučení týkající se <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0057" REF.END="QE0057"/>konkursů, vyrovnání a podobných řízení<QUOT.END REF.START="QS0057" CODE="201C" ID="QE0057"/>, viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="19790222">22. února 1979</DATE>, <NAME.CASE>Gourdain</NAME.CASE> (<NO.CASE>133/78</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1979:49">EU:C:1979:49</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0003">3</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), a pokud jde o vyloučení týkající se <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0058" REF.END="QE0058"/>stavu a způsobilosti fyzických osob<QUOT.END REF.START="QS0058" CODE="201C" ID="QE0058"/>, viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20131003">3. října 2013</DATE>, <NAME.CASE>Schneider</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑386/12</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2013:633">EU:C:2013:633</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0019">19</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>. S ohledem na skutkový kontext projednávané věci se budu zabývat pouze <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0059" REF.END="QE0059"/>otázkami upravenými právem obchodních společností<QUOT.END REF.START="QS0059" CODE="201C" ID="QE0059"/>, přičemž sdružení a jiné právnické osoby ponechám stranou.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0043"><NO.P>43.</NO.P><TXT>Pokud jde nejprve o <HT TYPE="ITALIC">znění</HT> čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I, toto ustanovení obsahuje výčet, který sice není taxativní, avšak pokud jde o dotčené <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0060" REF.END="QE0060"/>otázky<QUOT.END REF.START="QS0060" CODE="201C" ID="QE0060"/>, je každopádně ilustrativní: týká se například <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0061" REF.END="QE0061"/>vzniku […], způsobilosti k právům a právním úkonům, vnitřního uspořádání nebo rušení obchodních společností […], osobní odpovědnosti vedoucích osob a členů za závazky obchodní<?PAGE NO="11"?> společnosti […]<QUOT.END REF.START="QS0061" CODE="201C" ID="QE0061"/>. Giuliano-Lagardova zpráva poskytuje obdobná vodítka, když upřesňuje, že toto vyloučení se týká <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0062" REF.END="QE0062"/>všech komplexních úkonů (smluvních, správních, týkajících se zápisu do rejstříku), které jsou nezbytné pro založení společnosti nebo které upravují její vnitřní život či její zrušení<QUOT.END REF.START="QS0062" CODE="201C" ID="QE0062"/>, tedy úkonů, které <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0063" REF.END="QE0063"/>spadají do oblasti práva obchodních společností<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0020"><P>Giuliano-Lagardova zpráva, s. 12. Upřesňuji, že i když se uvedená zpráva týká Římské úmluvy, poskytuje rovněž relevantní vysvětlení pro výklad rovnocenných ustanovení nařízení Řím I. Viz zejména rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20190508">8. května 2019</DATE>, <NAME.CASE>Kerr</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑25/18</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2019:376">EU:C:2019:376</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0034">34</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE><QUOT.END REF.START="QS0063" CODE="201C" ID="QE0063"/>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0044"><NO.P>44.</NO.P><TXT>Pokud jde dále o <HT TYPE="ITALIC">genezi</HT> tohoto vyloučení, Giuliano-Lagardova zpráva vysvětluje, že jeho vložení do Římské úmluvy bylo odůvodněno kroky, které Evropské společenství učinilo v oblasti hmotného práva obchodních společností v době vypracování této úmluvy za účelem sblížení právních předpisů členských států v této oblasti<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0021"><P>Viz Giuliano-Lagardova zpráva, s. 12.</P></NOTE>. Kromě toho rozdíly mezi členskými státy, pokud jde o kolizní normy použitelné v oblasti práva obchodních společností, mohou podle mého názoru rovněž vysvětlit existenci uvedeného vyloučení<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0022"><P>Stručně připomínám, že některé členské státy jako hraniční určovatel pro účely určení rozhodného práva pro obchodní společnosti stanoví místo založení, zatímco jiné státy používají <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0064" REF.END="QE0064"/>teorii skutečného sídla<QUOT.END REF.START="QS0064" CODE="201C" ID="QE0064"/>, která vyžaduje, aby společnost byla založena v členském státě, kde se nachází její skutečné sídlo. K této otázce viz rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="19990309">9. března 1999</DATE>, <NAME.CASE>Centros</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑212/97</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1999:126">EU:C:1999:126</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>), ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20021105">5. listopadu 2002</DATE>, <NAME.CASE>Überseering</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑208/00</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2002:632">EU:C:2002:632</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>), a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20171025">25. října 2017</DATE>, <NAME.CASE>Polbud – Wykonawstwo</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑106/16</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2017:804">EU:C:2017:804</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0045"><NO.P>45.</NO.P><TXT>Pokud jde konečně o <HT TYPE="ITALIC">systémy a cíle</HT> nařízení Řím I, připomínám, že toto nařízení stanoví kolizní normy, jež mají vykazovat vysoký stupeň předvídatelnosti za účelem zajištění právní jistoty ohledně rozhodného práva<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0023"><P>Viz body 6 a 16 odůvodnění nařízení Řím I.</P></NOTE>. Přitom podle mého názoru vyloučení v případě <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0065" REF.END="QE0065"/>otázek upravených právem obchodních společností<QUOT.END REF.START="QS0065" CODE="201C" ID="QE0065"/> stanovené v čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I připívá k dosažení tohoto cíle. V tomto ohledu čelí společnosti, které působí v mezinárodní sféře, různým právním řádům, které mohou tvrdit, že se jimi řídí. V této souvislosti se v právních systémech členských států obecně připouští, že v téže snaze o předvídatelnost a právní jistotu v zájmu zejména jejích věřitelů a společníků musí být určité otázky týkající se obchodních společností jednotně spojeny s daným právem,, nazývaným právem obchodních společností (nebo <HT TYPE="ITALIC">lex societatis</HT>).</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0046"><NO.P>46.</NO.P><TXT>Stručně řečeno, cílem čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I je vyloučit z oblasti působnosti tohoto nařízení otázky práva obchodních společností, nebo, jinak řečeno, otázky, které spadají do oblasti <HT TYPE="ITALIC">lex societatis</HT>, a to proto, aby se zabránilo tomu, aby tyto zvláštní otázky byly podřízeny různým právním řádům, jelikož cílem je zajistit předvídatelnost a právní jistotu ohledně práva rozhodného pro obchodní společnosti, a tím také jejich pohyb v mezinárodní sféře<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0024"><P>V tomto smyslu viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20190508">8. května 2019</DATE>, <NAME.CASE>Kerr</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑25/18</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2019:376">EU:C:2019:376</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0033">33</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0047"><NO.P>47.</NO.P><TXT>V případě neexistence jednotné a úplné právní úpravy, která se uplatní na obchodní společnosti, v unijním právu<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0025"><P>Současná právní úprava Evropské unie v oblasti práva obchodních společností je jen částečná. Viz zejména směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne <DATE ISO="20170614">14. června 2017</DATE> o některých aspektech práva obchodních společností (<REF.DOC.OJ COLL="L" NO.OJ="169" PAGE.FIRST="46" DATE.PUB="2017">Úř. věst. 2017, L 169, s. 46</REF.DOC.OJ>). Viz také nařízení Rady (ES) č. 2157/2001 ze dne <DATE ISO="20011008">8. října 2001</DATE> o statutu evropské společnosti (SE) (<REF.DOC.OJ COLL="L" NO.OJ="294" PAGE.FIRST="1" DATE.PUB="2001">Úř. věst. 2001, L 294, s. 1</REF.DOC.OJ>).</P></NOTE>, je obtížné, ne-li nemožné, uvést vyčerpávající definici toho, co představuje otázku upravenou právem obchodních společností, a <HT TYPE="ITALIC">lex societatis</HT>. Je třeba je posoudit případ od případu a obrátit se na <HT TYPE="ITALIC">obecné zásady vyplývající z vnitrostátních právních systémů</HT>. Je třeba ostatně uvést, že v některých právních řádech stanoví kolizní normy výčet otázek spadajících do oblasti působnosti <HT TYPE="ITALIC">lex societatis</HT>. Nicméně tyto výčty jsou pouze ilustrativní, a pokud jde o otázky spadající do působnosti tohoto práva, existují značné rozdíly mezi členskými státy<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0026"><P>V Belgii viz zejména článek 111 loi du 16 juillet 2004 portant sur le code de droit international privé (zákon ze dne <DATE ISO="20040716">16. července 2004</DATE> o kodexu mezinárodního práva soukromého, Moniteur belge ze dne <DATE ISO="20040727">27. července 2004</DATE>, s. 57344) a v Itálii viz článek 25 Legge 31 maggio 1995 n. 218 (zákon č. 218 ze dne <DATE ISO="19950531">31. května 1995</DATE>, běžný doplněk ke GURI č. 128 ze dne <DATE ISO="19950603">3. června 1995</DATE>). Pokud jde o srovnávací analýzu právních řádů členských států v oblasti práva obchodních společností, viz Gerner-Beuerle, C., Mucciarelli, F., Schuster, E. a Siems, M., <HT TYPE="ITALIC">The Private International Law of Companies in Europe</HT>, Beck, Hart a Nomos, 2019, s. 47 až 127.</P></NOTE>. Vzhledem k těmto rozdílům je nepochybně třeba vycházet z <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0066" REF.END="QE0066"/>tvrdého jádra<QUOT.END REF.START="QS0066" CODE="201C" ID="QE0066"/> otázek, které jsou v těchto státech běžně připuštěny<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0027"><P>Pokud jde o výčet těchto otázek týkajících se tohoto <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0067" REF.END="QE0067"/>tvrdého jádra<QUOT.END REF.START="QS0067" CODE="201C" ID="QE0067"/>, viz Gerner-Beuerle, C., Mucciarelli, F., Schuster, E. a Siems, M., op. cit.</P></NOTE>, a přitom zajistit zachování cíle předvídatelnosti a právní jistoty ohledně rozhodného práva pro obchodní společnosti sledovaného čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="12"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0048"><NO.P>48.</NO.P><TXT>V této souvislosti stanovy společnosti, pokud upravují otázky spojené s vnitřním fungováním společnosti, jako je rozsah a výkon společenstevních práv (včetně hlasovacího práva) a peněžitá práva (včetně práva na dividendy) vyplývající z postavení společníka, spadají do oblasti působnosti tohoto ustanovení.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0049"><NO.P>49.</NO.P><TXT>Naopak mám za to, že pouhá okolnost, že se smlouva týká obchodního podílu, že se jedná například o kupní smlouvu nebo jako v projednávaném případě o svěřenskou smlouvu, nemůže odůvodnit vyloučení povinností, které mají původ v této smlouvě, z působnosti nařízení Řím I na základě čl. 1 odst. 2 písm. f) tohoto nařízení.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0050"><NO.P>50.</NO.P><TXT>Takové transakce, jako je například prodej nebo svěřenství, se sice týkají obchodních podílů, a mohou tedy představovat <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0068" REF.END="QE0068"/>otázky upravené právem obchodních společností<QUOT.END REF.START="QS0068" CODE="201C" ID="QE0068"/>, které jsou vyloučeny z nařízení Řím I<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0028"><P>Například pokud jde o prodej: má společník právo převést svůj podíl na třetí osobu bez souhlasu ostatních společníků? Zakládá tento převod předkupní právo pro tyto společníky? Pokud jde o různé právní otázky práva obchodních společností vzešlé ze svěřenských transakcí, jejichž předmětem je správa akcií a obchodních podílů, viz <HT TYPE="ITALIC">Fiducie sur titres. Les nouvelles perspectives</HT>, colloque organisé par l’Association française des fiduciaires, LGDJ, Coll. Grands colloques, 2017.</P></NOTE>. Domnívám se však, že tyto otázky je třeba odlišit od otázek, které vznášejí smlouvy, z nichž vycházejí tyto transakce, které samy o sobě spadají do oblasti <HT TYPE="ITALIC">lex contractus</HT><NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0029"><P>V tomto ohledu, pokud jde o oblast <HT TYPE="ITALIC">lex contractus</HT>, viz výčet uvedený v článku 12 nařízení Řím I. Příklad otázky smluvního rázu v případě prodeje: jaká je odpovědnost prodávajícího vůči kupujícímu?</P></NOTE>, a tohoto nařízení.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0051"><NO.P>51.</NO.P><TXT>Jedná se tedy o nutnost provést v každé situaci pečlivou <HT TYPE="ITALIC">kvalifikaci</HT>. V tomto rámci, jak správně podotýká předkládající soud, je třeba obvykle přijmout určitou <HT TYPE="ITALIC">rozlišující kvalifikaci</HT> v závislosti na právních otázkách, které se uvádí v žalobě.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0052"><NO.P>52.</NO.P><TXT>Například ve věci, ve které byl vydán rozsudek KA Finanz<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0030"><P>Rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20160407">7. dubna 2016</DATE> (<NO.CASE>C‑483/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2016:205">EU:C:2016:205</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>, který se týkal právě vyloučení <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0069" REF.END="QE0069"/>otázek upravených právem obchodních společností<QUOT.END REF.START="QS0069" CODE="201C" ID="QE0069"/> [ve spojení s čl. 1 odst. 2 písm. e) Římské úmluvy], se jednalo o otázku rozhodného práva v návaznosti na přeshraniční fúzi sloučením pro výklad, plnění závazků, jakož i způsoby zániku smlouvy o půjčce uzavřené zanikající společností před danou fúzí. Soudní dvůr uvedl, že výklad, plnění závazků a zánik závazků vzešlých z těchto smluv představují otázky spadající do oblasti <HT TYPE="ITALIC">lex contractus</HT> a této úmluvy. Naproti tomu otázka dopadu fúze sloučením na smlouvy uzavřené zanikající společností spadá sama o sobě do oblasti <HT TYPE="ITALIC">lex societatis</HT> a uvedeného vyloučení<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0031"><P>Viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20160407">7. dubna 2016</DATE>, <NAME.CASE>KA Finanz</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑483/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2016:205">EU:C:2016:205</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0052">52</REF.NP.ECR> až <REF.NP.ECR REF="NP0058">58</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>). Pokud jde o stejnou rozlišující kvalifikaci, viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20160121">21. ledna 2016</DATE>, <NAME.CASE>ERGO Insurance a Gjensidige Baltic</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑359/14 a C‑475/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2016:40">EU:C:2016:40</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0050">50</REF.NP.ECR> až <REF.NP.ECR REF="NP0062">62</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>). Viz dále rozsudek VKI v. Amazon a rozlišení, které Soudní dvůr provedl mezi právem rozhodným pro hlavní otázku vznesenou v podobné žalobě na zdržení se jednání (které musí být určeno v souladu s čl. 6 odst. 1 nařízení Řím II) a právem rozhodným pro incidenční otázku zneužívající povahy sporných ujednání, která spadá do oblasti <HT TYPE="ITALIC">lex contractus</HT> a nařízení Řím I (viz bod 27 tohoto stanoviska).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0053"><NO.P>53.</NO.P><TXT>Jinými slovy, pouhá okolnost, že smlouva měla spojitost s <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0070" REF.END="QE0070"/>otázkami upravenými právem obchodních společností<QUOT.END REF.START="QS0070" CODE="201C" ID="QE0070"/>, nevylučuje z působnosti nařízení Řím I povinnosti vyplývající z této smlouvy. Tak tomu je pouze v případě těchto <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0071" REF.END="QE0071"/>otázek<QUOT.END REF.START="QS0071" CODE="201C" ID="QE0071"/>, které tedy musí být kvalifikovány odděleně od otázek smluvního rázu<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0032"><P>Dobrým příkladem rozlišující kvalifikace je problematika hlasovacích práv ve vztahu k svěřenské smlouvě týkající se obchodního podílu. Otázka rozsahu hlasovacích práv, kterými disponuje společník, je <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0072" REF.END="QE0072"/>otázkou upravenou právem obchodních společností<QUOT.END REF.START="QS0072" CODE="201C" ID="QE0072"/> a <HT TYPE="ITALIC">lex societatis</HT>. Naopak způsob, jakým musí svěřenský správce vykonávat hlasovací právo ve prospěch zakladatele (musí se správce řídit obecnými nebo konkrétními pokyny zakladatele? musí si před každým hlasováním vyžádat jeho stanovisko? atd.), je otázkou týkající se jejich smluvního vztahu a příslušných závazků, která spadá do <HT TYPE="ITALIC">lex contractus</HT>.</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="13"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0054"><NO.P>54.</NO.P><TXT>Po tomto objasnění připomínám, že v projednávaném případě se žaloba na zdržení se jednání podaná sdružením VKI týká zneužívající povahy, a tedy přípustnosti určitých ujednání ve sporných svěřenských smlouvách, přičemž tato ujednání se týkají takových otázek, jako je rozsah odpovědnosti společnosti TVP jakožto svěřenského správce, promlčecí a prekluzivní lhůty, ve kterých může investor jakožto zakladatel podat žalobu na náhradu škody proti společnosti TVP, místa poskytnutí svěřenských služeb a práva rozhodného pro svěřenskou smlouvu. Podle mého názoru jsou všechny tyto otázky smluvního rázu, a v důsledku toho spadají do oblasti <HT TYPE="ITALIC">lex contractus</HT> a nařízení Řím I.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0055"><NO.P>55.</NO.P><TXT>Podle mého názoru skutečnost, že jsou tyto smlouvy a stanovy komanditních společností propojené, jak bylo vysvětleno v bodě 37 tohoto stanoviska, tento výklad nezpochybňuje.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0056"><NO.P>56.</NO.P><TXT>V tomto ohledu poznamenávám, že účastníci původního řízení se neshodují v tom, zda s přihlédnutím k tomuto propojení mají zakladatelé postavení společníků či nikoli. Podle mého názoru se zajisté jedná o <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0073" REF.END="QE0073"/>otázku upravenou právem obchodních společností<QUOT.END REF.START="QS0073" CODE="201C" ID="QE0073"/>, která je vyloučena z nařízení Řím I a spadá do oblasti <HT TYPE="ITALIC">lex societatis</HT>. Obecně musí být podle tohoto práva určeno, které osoby se mají postavení společníků. Je věcí předkládajícího soudu, aby v případě potřeby rozhodl o této věcné otázce podle německého práva<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0033"><P>Pro zjednodušení, ve svěřenské transakci týkající se obchodního podílu, kterou bych označil za <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0074" REF.END="QE0074"/>základní<QUOT.END REF.START="QS0074" CODE="201C" ID="QE0074"/>, je vlastnictví obchodního podílu daného do svěřenství převedeno na svěřenského správce, který vykonává práva a nese povinnosti s tím související. V postavení společníka je tedy svěřenský správce. V projednávaném případě skutečnost, že zakladatelé mají podle stanov stejná společenstevní a peněžitá práva jako společníci, že tato práva mohou uplatňovat vůči společnosti a že mají stejné povinnosti (mezi které patří podíl na ztrátách), toto <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0075" REF.END="QE0075"/>základní<QUOT.END REF.START="QS0075" CODE="201C" ID="QE0075"/> schéma komplikuje. Lze se na to podívat dvěma způsoby: na jedné straně, jak tvrdí sdružení VKI, svěřenství může být považováno za <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0076" REF.END="QE0076"/>smluvní konstrukci<QUOT.END REF.START="QS0076" CODE="201C" ID="QE0076"/>, jejímž účelem je napodobení postavení společníka, aniž vznikají určité obtíže (včetně zápisu do obchodního rejstříku); na druhé straně, jak tvrdí společnost TVP, lze mít za to, že bez ohledu na vlastnictví podílů a na osobu zapsanou do obchodního rejstříku je třeba <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0077" REF.END="QE0077"/>proniknout smluvním závojem<QUOT.END REF.START="QS0077" CODE="201C" ID="QE0077"/> a uznat zakladatele za společníka. Konečně vznesená otázka je otázkou kritéria postavení společníka: jde o vlastnictví podílů? o zápis do obchodního rejstříku? nebo dokonce o možnost dovolávat se práv společníka vůči společnosti a skutečnost, že plní povinnosti? Jedná se o typickou věcnou otázku práva obchodních společností.</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0057"><NO.P>57.</NO.P><TXT>Tato otázka však není v rámci žaloby podané sdružením VKI rozhodující. Nejedná se o určení rozsahu případných práv a povinností, které by měli zakladatelé v postavení společníka na základě rozhodného práva obchodních společností přímo vůči komanditní společnosti. Pokud by právo rozhodné pro tyto společnosti, tedy německé právo, mělo stanovit, že s ohledem na práva a povinnosti zakladatelů, jak jsou stanoveny ve stanovách, je třeba přiznat jim postavení společníků<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0034"><P>Viz poznámka pod čarou 18 tohoto stanoviska.</P></NOTE>, nezměnilo by to podle mého názoru smluvní povahu otázek položených v projednávané věci. Takové otázky, jako je rozsah odpovědnosti společnosti TVP jakožto svěřenského správce nebo promlčecí a prekluzivní lhůty, ve kterých může zakladatel podat proti ní žalobu, nejsou pouze <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0078" REF.END="QE0078"/>otázkami upravenými právem obchodních společností<QUOT.END REF.START="QS0078" CODE="201C" ID="QE0078"/>, které mají být jednotně řešeny v rámci <HT TYPE="ITALIC">lex societatis</HT>. Opačný výklad by šel, jak správně zdůrazňuje předkládající soud, nad rámec cíle předvídatelnosti a právní jistoty, který je uveden v čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0058"><NO.P>58.</NO.P><TXT>Jak tvrdí Komise, je rovněž možné argumentovat pomocí <HT TYPE="ITALIC">vztahů</HT>. Sporná smluvní ujednání mají upravovat vztahy mezi zakladatelem a svěřenským správcem. Stanovují povinnosti, které mezi nimi vznikají podle svěřenské smlouvy. I když tato smlouva přebírá práva a povinnosti uvedené ve stanovách společnosti, může se jich jedna smluvní strana vůči druhé dovolávat pouze v rozsahu, v němž to stanoví tato smlouva. Dotčené smluvní povinnosti se tedy od těchto stanov liší. Uvedené stanovy a <HT TYPE="ITALIC">lex societatis</HT> jsou přímo relevantní pouze v otázkách týkajících se případných vztahů zakladatelů v postavení společníků (i za předpokladu, že mají takové postavení) se společností a jejími komanditisty-společníky<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0035"><P>Zakladatelé nemohou vůči společnosti a společníkům namítat práva stanovená ve svěřenské smlouvě, jejímiž stranami posledně uvedené subjekty nejsou.</P></NOTE>, což jsou vztahy, které v projednávaném případě nejsou dotčeny.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="14"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0059"><NO.P>59.</NO.P><TXT>Výklad, který navrhuji, není zpochybněn argumentem společnosti TVP, podle kterého by oddělení svěřenských smluv od stanov komanditních společností za účelem určení rozhodného práva mohlo narušit rovnost mezi společníky těchto společností a zakladateli, zejména pokud jde o odpovědnost vůči věřitelům, jež jsou třetími osobami, za dluhy společnosti. V tomto ohledu společnost TVP tvrdí, že v souladu s judikaturou Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) platí, že i když nejsou zakladatelé vůči věřitelům, jež jsou třetími osobami, přímo odpovědní, mají povinnost zprostit svěřeného správce odpovědnosti, kterou nese jako společník, vůči posledně jmenovaným (zakladatelé jsou tak <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0079" REF.END="QE0079"/>nepřímo<QUOT.END REF.START="QS0079" CODE="201C" ID="QE0079"/> odpovědní vůči věřitelům). V tomto ohledu připouštím, že osobní právní odpovědnost společníků za dluhy společnosti je zde zajisté opět <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0080" REF.END="QE0080"/>otázkou upravenou právem obchodních společností<QUOT.END REF.START="QS0080" CODE="201C" ID="QE0080"/> vyloučenou z nařízení Řím I, jak je ostatně výslovně stanoveno v jeho čl. 1 odst. 2 písm. f). Otázka případné povinnosti zakladatele zprostit svěřenského správce jeho právní odpovědnosti jako společníka za dluhy společnosti se však týká především smluvních vztahů mezi nimi. Podle mého názoru tedy spadá pod <HT TYPE="ITALIC">lex contractus</HT> a toto nařízení<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0036"><P>Ve snaze o úplnost upřesňuji, že i kdyby svěřenské smlouvy měly být neplatné na základě <HT TYPE="ITALIC">lex contractus</HT>, neznamenalo by to nezbytně, že rakouští spotřebitelé automaticky dostanou svou investici zpět. Pokud by taková investice byla použita jako kapitálový vklad do některé z těchto komanditních společností, možnost spotřebitele vystoupit ze společnosti a požadovat tento vklad zpět a případné povinnosti, které by mu v takovém případě zůstaly, budou i zde <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0081" REF.END="QE0081"/>otázkou upravenou právem obchodních společností<QUOT.END REF.START="QS0081" CODE="201C" ID="QE0081"/> ve smyslu. čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I. V tomto ohledu, pokud jde o doktrínu vadné společnosti (<HT TYPE="ITALIC">Lehre der fehlerhaften Gesellschaft</HT>) v německém právu, viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20100415">15. dubna 2010</DATE>, <NAME.CASE>E. Friz</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑215/08</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2010:186">EU:C:2010:186</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0060"><NO.P>60.</NO.P><TXT>S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na první otázku odpověděl tak, že vyloučení stanovené v čl. 1 odst. 2 písm. e) Římské úmluvy a v čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I, které se vztahuje na <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0082" REF.END="QE0082"/>otázky upravené právem obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob<QUOT.END REF.START="QS0082" CODE="201C" ID="QE0082"/>, se nepoužije na smluvní závazkové vztahy mající původ ve svěřenské smlouvě, jejímž předmětem je správa podílu v komanditní společnosti.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="2"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">B.</HT></HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">K nepoužitelnosti vyloučení týkajícího se některých smluv o poskytování služeb uzavřených spotřebiteli (třetí a čtvrtá otázka)</HT></HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0061"><NO.P>61.</NO.P><TXT>Pokud Soudní dvůr rozhodne, jak navrhuji, že takové smluvní závazky, jako jsou závazky plynoucí ze sporných svěřenských smluv, nespadají pod vyloučení podle čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I (nebo rovnocenné vyloučení z Římské úmluvy), musí být právo rozhodné pro tyto smlouvy určeno podle kolizních norem stanovených těmito nástroji.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0062"><NO.P>62.</NO.P><TXT>V tomto ohledu předkládající soud uvedl, že sporné svěřenské smlouvy jsou spotřebitelskými smlouvami, které mohou spadat pod ochranná pravidla stanovená v této oblasti v článku 5 dané úmluvy a v článku 6 daného nařízení<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0037"><P>Konkrétně se článek 5 Římské úmluvy použije pouze na spotřebitelské smlouvy, jejichž předmětem je dodání zboží nebo poskytnutí služeb, jakož i na smlouvy o poskytnutí úvěru na takové obchody. Článek 6 nařízení Řím I má širší působnost, neboť zahrnuje všechny druhy spotřebitelských smluv, s výhradou výslovných vyloučení, která uvádí.</P></NOTE>. Váží totiž <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0083" REF.END="QE0083"/>obchodníka<QUOT.END REF.START="QS0083" CODE="201C" ID="QE0083"/>, a sice společnost TVP jednající v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti, s různými investory v postavení <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0084" REF.END="QE0084"/>spotřebitelů<QUOT.END REF.START="QS0084" CODE="201C" ID="QE0084"/>, a sice fyzickými osobami, které uzavřely tyto smlouvy za účelem, který se netýká takové činnosti<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0038"><P>Mimoto tyto svěřenské smlouvy představují <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0085" REF.END="QE0085"/>smlouvy o poskytování služeb<QUOT.END REF.START="QS0085" CODE="201C" ID="QE0085"/> ve smyslu článku 5 Římské úmluvy (viz bod 68 tohoto stanoviska), takže ze zásady spadají do obsahu působnosti tohoto článku.</P></NOTE>. Uvedený soud rovněž konstatoval, že jsou splněny podmínky pro uplatnění ochranných pravidel<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0039"><P>Pokud jde o podmínky stanovené v čl. 5 odst. 2 Římské úmluvy, je třeba uvést, že uzavření svěřenských smluv v Rakousku <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0086" REF.END="QE0086"/>předcházel […] zvláštní návrh nebo reklama<QUOT.END REF.START="QS0086" CODE="201C" ID="QE0086"/> (prospekty týkající se sporných podílů, které byly distribuovány v tomto členském státě). Kromě toho rakouští spotřebitelé <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0087" REF.END="QE0087"/>učinili v této zemi úkony nezbytné k uzavření smlouvy<QUOT.END REF.START="QS0087" CODE="201C" ID="QE0087"/> a <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0088" REF.END="QE0088"/>smluvní partner spotřebitele nebo jeho zástupce obdržel v této zemi od spotřebitele objednávku<QUOT.END REF.START="QS0088" CODE="201C" ID="QE0088"/> (požadované právní úkony spotřebitelů, které byly provedeny v Rakousku a byly v tomto členském státě přijaty smluvními partnery společnosti TVP). Pokud jde o podmínky uvedené v čl. 6 odst. 1 nařízení Řím I, tytéž skutečnosti naznačují, že společnost TVP <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0089" REF.END="QE0089"/>zaměřila<QUOT.END REF.START="QS0089" CODE="201C" ID="QE0089"/> svou činnost <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0090" REF.END="QE0090"/>na<QUOT.END REF.START="QS0090" CODE="201C" ID="QE0090"/> rakouský trh, a je nesporné, že svěřenské smlouvy spadaly do této činnosti.</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="15"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0063"><NO.P>63.</NO.P><TXT>Tyto články však v odstavci 4 výslovně vylučují ze své působnosti některé smlouvy. Konkrétně čl. 5 odst. 4 písm. b) Římské úmluvy a čl. 6 odst. 4 písm. a) nařízení Řím I ve stejném znění stanoví, že ochranná pravidla v oblasti spotřebitelských smluv se nevztahují na <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0091" REF.END="QE0091"/>smlouvy o poskytování služeb, mají-li být služby spotřebiteli poskytnuty výlučně v zemi odlišné od země jeho obvyklého bydliště<QUOT.END REF.START="QS0091" CODE="201C" ID="QE0091"/>. Právo rozhodné pro smlouvy spadající do tohoto vyloučení musí být určeno s ohledem na obecné kolizní normy stanovené v článcích 3 a 4 těchto nástrojů.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0064"><NO.P>64.</NO.P><TXT>V tomto kontextu je podstatou třetí a čtvrté otázky předkládajícího soudu to, zda takové svěřenské smlouvy, jako jsou smlouvy, kterých se týká žaloba na zdržení se jednání podaná sdružením VKI, mohou spadat pod uvedené vyloučení.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0065"><NO.P>65.</NO.P><TXT>Sdružení VKI a Komise v podstatě tvrdí, že toto vyloučení se nepoužije v projednávaném případě, jelikož spotřebitelé získávají v Rakousku určité služby, které vyplývají ze sporných svěřenských smluv. Společnost TVP naopak tvrdí, že poskytuje své svěřenské služby výlučně v Německu, jak stanoví tyto smlouvy<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0040"><P>Viz bod 15 tohoto stanoviska.</P></NOTE>, jelikož činnosti vyžadované k plnění těchto smluv jsou prováděny pouze v tomto členském státě.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0066"><NO.P>66.</NO.P><TXT>Mám stejný názor jako prvně uvedení, a to z následujících důvodů. Vzhledem k tomu, že mezi Římskou úmluvou a nařízením Řím I není rozdíl, pokud jde o tuto otázku, musí zde být použit stejný výklad pro oba tyto nástroje. V rámci tohoto stanoviska tedy budu opět odkazovat pouze na nařízení Řím I.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0067"><NO.P>67.</NO.P><TXT>Ze znění čl. 6 odst. 4 písm. a) nařízení Řím I vyplývají <HT TYPE="ITALIC">dvě kumulativní podmínky</HT>. Vyloučení, které se v něm vyskytuje, se použije zaprvé, pokud se jedná o <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0092" REF.END="QE0092"/>smlouvy o poskytování služeb<QUOT.END REF.START="QS0092" CODE="201C" ID="QE0092"/>, a zadruhé, pokud služby poskytované spotřebiteli mají být <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0093" REF.END="QE0093"/>poskytnuty výlučně v zemi odlišné od země jeho obvyklého bydliště<QUOT.END REF.START="QS0093" CODE="201C" ID="QE0093"/>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0068"><NO.P>68.</NO.P><TXT>Výklad <HT TYPE="ITALIC">první podmínky</HT> nevznáší mnoho pochybností. V tomto ohledu pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0094" REF.END="QE0094"/>smlouva o poskytování služeb<QUOT.END REF.START="QS0094" CODE="201C" ID="QE0094"/> použitý v čl. 6 odst. 4 písm. a) nařízení Řím I musí být podle mého názoru definován autonomně a musí mít stejný význam jako pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0095" REF.END="QE0095"/>smlouva o poskytování služeb<QUOT.END REF.START="QS0095" CODE="201C" ID="QE0095"/> uvedený v čl. 4 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0041"><P>V tomto smyslu viz Ragno, F., <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0096" REF.END="QE0096"/>Article 6: Consumer contracts<QUOT.END REF.START="QS0096" CODE="201C" ID="QE0096"/>, v Ferrari, F., <HT TYPE="ITALIC">Rome I Regulation – Pocket Commentary</HT>, selp, 2015, s. 219 a citované odkazy.</P></NOTE>. Kategorie smluv, na které se vztahují tyto dva pojmy, je navzdory nevýrazným terminologickým rozdílům [ve francouzském znění] totiž zjevně stejná. Tato kategorie musí mít kromě toho stejný rozsah jako kategorie <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0097" REF.END="QE0097"/>poskytování služeb<QUOT.END REF.START="QS0097" CODE="201C" ID="QE0097"/> uvedená pro účely soudní příslušnosti ve smluvních věcech v čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel Ia<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0042"><P>V tomto smyslu viz bod 17 odůvodnění nařízení Řím I a rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20190508">8. května 2019</DATE>, <NAME.CASE>Kerr</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑25/18</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2019:376">EU:C:2019:376</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0039">39</REF.NP.ECR> až <REF.NP.ECR REF="NP0041">41</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>). Připomínám, že čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel Ia stanoví, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy podle písmene a) tohoto odstavce, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Bod b) uvedeného odstavce upřesňuje, že pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty.</P></NOTE>. Z judikatury Soudního dvora týkající se tohoto posledně uvedeného ustanovení vyplývá, že pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0098" REF.END="QE0098"/>služby<QUOT.END REF.START="QS0098" CODE="201C" ID="QE0098"/> znamená přinejmenším to, že strana, která je poskytuje, vykonává určitou činnost za úplatu<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0043"><P>Viz rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20090423">23. dubna 2009</DATE>, <NAME.CASE>Falco Privatstiftung a Rabitsch</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑533/07</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2009:257">EU:C:2009:257</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0029">29</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20150910">10. září 2015</DATE>, <NAME.CASE>Holterman Ferho Exploitatie a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑47/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2015:574">EU:C:2015:574</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0057">57</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), jakož i zde dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20190508">8. května 2019</DATE>, <NAME.CASE>Kerr</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑25/18</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2019:376">EU:C:2019:376</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0039">39</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>. Jak přitom zdůrazňuje společnost TVP, svěřenství představuje právě takovou <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0099" REF.END="QE0099"/>službu<QUOT.END REF.START="QS0099" CODE="201C" ID="QE0099"/>: v rámci svěřenské smlouvy vykonává svěřenský správce určitou činnost spočívající ve správě majetku umístěného do svěřenství, a to za úplatu.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="16"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0069"><NO.P>69.</NO.P><TXT>Méně jasnou je otázka rozsahu <HT TYPE="ITALIC">druhé podmínky</HT>, která se týká místa, kde <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0100" REF.END="QE0100"/>[mají být služby poskytnuty]<QUOT.END REF.START="QS0100" CODE="201C" ID="QE0100"/> spotřebiteli. Soudní dvůr se již sice zabýval otázkou místa plnění smluvního závazku nebo smlouvy pro účely určení soudní příslušnosti ve smluvních věcech a stanovil různá kritéria<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0044"><P>V rámci čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel Ia, který stanoví, že žalovaný, který má bydliště na území některého členského státu, může být žalován <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0101" REF.END="QE0101"/>u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn<QUOT.END REF.START="QS0101" CODE="201C" ID="QE0101"/>, Soudní dvůr rozhodl, že je třeba určit povinnost odpovídající smluvnímu právu, na němž se zakládá žaloba žalobce, a v souladu se zákonem, který tuto povinnost upravuje, určit místo, kde tento nárok byl nebo měl být splněn [obdobně viz rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="19761006">6. října 1976</DATE>, <NAME.CASE>De Bloos</NAME.CASE> (<NO.CASE>14/76</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1976:134">EU:C:1976:134</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0013">13</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), a <REF.DOC.ECR><NAME.CASE>Industrie Tessili Italiana Como</NAME.CASE> (<NO.CASE>12/76</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1976:133">EU:C:1976:133</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0013">13</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>)]. V rámci čl. 7 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení, který se týká kupních smluv a smluv o poskytování služeb, Soudní dvůr poskytl autonomní a skutkovou definici místa plnění smlouvy, které musí být posuzováno jako celek, a to tak, že převažující význam přiřkl znění smlouvy [viz zejména rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20070503">3. května 2007</DATE>, <NAME.CASE>Color Drack</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑386/05</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2007:262">EU:C:2007:262</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>), ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20090423">23. dubna 2009</DATE>, <NAME.CASE>Falco Privatstiftung a Rabitsch</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑533/07</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2009:257">EU:C:2009:257</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>), jakož i ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20100225">25. února 2010</DATE>, <NAME.CASE>Car Trim</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑381/08</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2010:90">EU:C:2010:90</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>)].</P></NOTE>. Tuto otázku nicméně dosud neposuzoval v kontextu čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Řím I za účelem určení rozhodného práva. Je tedy třeba zaprvé upřesnit, zda se na otázku místa plnění vztahuje vnitrostátní právo, zejména l<HT TYPE="ITALIC">ex contractus</HT>, nebo zda musí být v unijním právu definována autonomně, a stanovit, jaký význam je třeba přikládat případnému místu plnění určenému ve smlouvě.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0070"><NO.P>70.</NO.P><TXT>V tomto ohledu uvádím, že se předkládající soud zaměřil na určité povinnosti, které vyplývají ze sporných svěřenských smluv, a sice povinnost společnosti TVP předávat investorovi informace o činnosti fondu a povinnost převést na tohoto investora dividendy a jiné majetkové výhody, které mu přísluší, a určil, kde mají být tyto povinnosti splněny, s ohledem jak na rakouské právo, tak německé právo, to jest na obě práva, která se na tyto smlouvy potenciálně použijí<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0045"><P>Předkládající soud uvedl, že v případě neexistence volby rakouské právo stanoví, že peněžité závazky musí být splněny v místě bydliště věřitele. Německé právo rozlišuje mezi místem, kde je peněžitý závazek skutečně splněn (<HT TYPE="ITALIC">Leistungsort</HT> nebo <HT TYPE="ITALIC">Erfüllungsort</HT>), který se nachází v bydlišti dlužníka, a místem, kde vznikne výsledek tohoto plnění (<HT TYPE="ITALIC">Erfolgsort</HT>), což je bydliště věřitele.</P></NOTE>. Tento soud měl rovněž za to, že na základě jednoho či druhého práva je ujednání určující místo plnění ve svěřenských smlouvách neplatné<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0046"><P>Společnost TVP zpochybňuje tvrzení předkládajícího soudu týkající se německého a rakouského práva. Soudnímu dvoru však nepřísluší, aby zpochybňoval výklad těchto vnitrostátních práv poskytnutý předkládajícím soudem.</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0071"><NO.P>71.</NO.P><TXT>Nedomnívám se nicméně, že otázka místa poskytování služeb spotřebiteli (a otázka účinku případného ujednání určujícího toto místo) musí být pro účely použití čl. 6 odst. 4 písm. a) nařízení Řím I ponechána na <HT TYPE="ITALIC">lex contractus</HT>. Tato otázka totiž musí být zodpovězena před určením rozhodného práva a umožňuje právě jeho určení. Abychom se vyhnuli kruhové nebo příliš komplikované logice<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0047"><P>Tato logika spočívá buď v tom, že s ohledem na právo určené podle ochranných pravidel v oblasti spotřebitelských smluv, která jsou stanovena v nařízení Řím I, se určí, zda mají být tato pravidla použita, což by byla kruhová logika, nebo v tom, jak navrhuje společnost TVP, že se určí první <HT TYPE="ITALIC">lex contractus</HT> v souladu s obecnými pravidly tohoto nařízení (články 3 a 4) a z hlediska tohoto práva se určí, zda se taková ochranná pravidla musí použít, což by byla příliš komplikovaná logika.</P></NOTE>, je podle mého názoru třeba použít <HT TYPE="ITALIC">autonomní výklad</HT> místa, kde služby <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0102" REF.END="QE0102"/>[mají být poskytnuty]<QUOT.END REF.START="QS0102" CODE="201C" ID="QE0102"/> spotřebiteli, ve smyslu tohoto ustanovení, který musí být vyvozen ve světle kontextu a z cílů tohoto ustanovení.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0072"><NO.P>72.</NO.P><TXT>Pokud jde <HT TYPE="ITALIC">zaprvé</HT> o kontext, do něhož spadá čl. 6 odst. 4 písm. a) nařízení Řím I, mám stejně jako sdružení VKI a Komise za to, že toto ustanovení musí být vykládáno striktně, jelikož se odklání od cíle ochrany obecně sledovaného tímto článkem<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0048"><P>Jak vyplývá z bodu 23 odůvodnění nařízení Řím I, pravidla v oblasti spotřebitelských smluv stanovená tímto nařízením mají za cíl zejména chránit spotřebitele považovaného za slabší stranu smlouvy prostřednictvím kolizních norem, které jsou vůči jeho zájmům příznivější než obecné normy.</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="17"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0073"><NO.P>73.</NO.P><TXT>Kromě toho skutečnost, že vyloučení obdobné vyloučení stanovenému v tomto ustanovení se znovu nenachází v článku 17 nařízení Brusel Ia<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0049"><P>Na rozdíl například od ustanovení čl. 6 odst. 4 písm. b) nařízení Řím I, pokud jde o přepravní smlouvu, která je odlišná od smlouvy týkající se souborných služeb pro cesty, která odpovídá čl. 17 odst. 3 nařízení Brusel Ia.</P></NOTE>, pokud jde o soudní příslušnost v oblasti spotřebitelských smluv, hovoří podle mého názoru rovněž ve prospěch takového striktního výkladu, aby nedošlo k prohloubení tohoto rozdílu a nekonzistentním řešením z toho vyplývajícím<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0050"><P>Vzhledem totiž k tomu, že se poskytovatel služby může dovolávat čl. 6 odst. 4 písm. a) nařízení Řím I, a tím se vyhnout použití kogentních ustanovení práva členského státu, kde má spotřebitel své obvyklé bydliště, bude muset v každém případě podat svou žalobu (a spotřebitel by mohl podat svou) u soudů tohoto členského státu, a to v souladu s čl. 18 odst. 1 a 2 nařízení Brusel Ia. Tato nesoudržnost je v právní nauce kritizována. Viz Calliess, G.-P., <HT TYPE="ITALIC">Rome Regulations – Commentary on the European Rules of the Conflict of Laws</HT>, Kluwer Law International, 2011, s. 147 a citované odkazy, jakož i Ragno, F., op. cit., s. 219 a citované odkazy.</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0074"><NO.P>74.</NO.P><TXT>Pokud jde <HT TYPE="ITALIC">zadruhé</HT> o cíl sledovaný dotčeným vyloučením, Giuliano-Lagardova zpráva vysvětluje, co se týče čl. 5 odst. 4 písm. b) Římské úmluvy, že <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0103" REF.END="QE0103"/>v případě smluv týkajících se poskytování služeb (například ubytování v hotelu nebo jazykový kurz), které jsou poskytovány výlučně mimo území státu, kde má spotřebitel bydliště, nemůže spotřebitel rozumně očekávat, že se právo státu jeho původu použije<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0051"><P>Viz body 85 a 87 tohoto stanoviska.</P></NOTE> odchylně od obecných pravidel článků 3 a 4<QUOT.END REF.START="QS0103" CODE="201C" ID="QE0103"/>. V tomto případě <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0104" REF.END="QE0104"/>má smlouva užší vztah ke státu, kde má druhá smluvní strana bydliště, a to i v případě, že posledně uvedená provedla jeden z úkonů uvedených [v čl. 5 odst. 2] (například reklamu) ve státě, v němž má spotřebitel bydliště<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0052"><P>Giuliano-Lagardova zpráva, s. 24 a 25.</P></NOTE><QUOT.END REF.START="QS0104" CODE="201C" ID="QE0104"/>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0075"><NO.P>75.</NO.P><TXT>Kromě toho z diskuse, která probíhala v souvislosti s přijetím nařízení Řím I, zejména v rámci Rady Evropské unie, vyplývá, že toto vyloučení bylo v tomto nařízení zachováno zejména z důvodu, že některé delegace se obávaly <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0105" REF.END="QE0105"/>nadměrné ochrany<QUOT.END REF.START="QS0105" CODE="201C" ID="QE0105"/> spotřebitele a nechtěly příliš zatížit malé a střední podniky, zejména odvětví cestovního ruchu<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0053"><P>Sporné vyloučení bylo obsaženo v návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) (COM/2005/0650 final) ze dne <DATE ISO="20051215">15. prosince 2005</DATE>. Toto vyloučení vedlo k námitkám ze strany různých delegací (Francouzská republika, Italská republika, Rakouská republika), které ho chtěly zrušit, zatímco jiné státy (Litevská republika a Nizozemské království) požadovaly jeho zachování a Lucemburské velkovévodství navrhlo ho rozšířit i na kupní smlouvy. Různá profesní sdružení v oblasti hoteliérství a restauratérství, se veřejně vyslovila pro zachování uvedeného vyloučení z obavy, že budou muset čelit různým právním řádům v závislosti na státě, v němž mají jejich zákazníci bydliště. Viz Calliess, G.-P., op. cit., s. 146 až 148, jakož i McParland, M., <HT TYPE="ITALIC">The Rome I Regulation on the Law Applicable to Contractual Obligations</HT>, Oxford University Press, 2015, s. 554 a 555.</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0076"><NO.P>76.</NO.P><TXT>Podle mého názoru z výše uvedeného vyplývá, že za účelem určení místa, ve kterém služby<QUOT.START CODE="201E" ID="QS0106" REF.END="QE0106"/>[mají být poskytnuty]<QUOT.END REF.START="QS0106" CODE="201C" ID="QE0106"/> spotřebiteli ve smyslu čl. 6 odst. 4 písm. a) nařízení Řím I, je třeba z faktického hlediska vycházet z povahy dotčených služeb. I když případné ujednání o určení místa plnění smluvních závazků může případně v tomto ohledu představovat vodítko, není nikterak určující. Výraz <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0107" REF.END="QE0107"/>[mají být poskytnuty]<QUOT.END REF.START="QS0107" CODE="201C" ID="QE0107"/> neodkazuje, jak tvrdí společnost TVP, na místo, kde mají být povinnosti splněny v souladu se smluvními ujednáními<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0054"><P>V této oblasti nelze použít <HT TYPE="ITALIC">per analogiam</HT> judikaturu Soudního dvora týkající se čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel Ia. Soudní dvůr v tomto rámci přiznal rozhodující význam pro určení <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0108" REF.END="QE0108"/>místa na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty<QUOT.END REF.START="QS0108" CODE="201C" ID="QE0108"/> ve smyslu tohoto ustanovení smluvním ujednáním. Tento přístup je sice odůvodněn jak s ohledem na znění tohoto ustanovení, tak s ohledem na cíl předvídatelnosti, který sleduje, ale je nepřiměřený v rámci čl. 6 odst. 4 písm. a) nařízení Řím I. Cíl ochrany sledovaný tímto posledním článkem podle mého názoru totiž podporuje výklad, který nezávisí na způsobu, jakým je smlouva formulována.</P></NOTE>. Jak tvrdí sdružení VKI, ve skutečnosti je třeba ověřit, zda ze samotné podstaty dohodnutých služeb vyplývá, že tyto služby mohou být poskytovány pouze mimo zemi, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0055"><P>V tomto smyslu viz Bělohlávek, A. J., <HT TYPE="ITALIC">Rome Convention – Rome I Regulation</HT>, volume 1, Juris, 2010, s. 1167. Upozorňuji, že pouhá skutečnost, že obchodník <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0109" REF.END="QE0109"/>zaměřil<QUOT.END REF.START="QS0109" CODE="201C" ID="QE0109"/> svou činnost <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0110" REF.END="QE0110"/>na<QUOT.END REF.START="QS0110" CODE="201C" ID="QE0110"/> zemi obvyklého bydliště spotřebitele, nemůže sama o sobě vyloučit uplatnění čl. 6 odst. 4 nařízení Řím I. V opačném případě by toto ustanovení pozbylo veškerého užitečného účinku. Ochranná pravidla stanovená tímto článkem se totiž každopádně uplatní pouze v případě, že je splněna podmínka <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0111" REF.END="QE0111"/>zaměřené činnosti<QUOT.END REF.START="QS0111" CODE="201C" ID="QE0111"/>. Skutečnosti prokazující, že je činnost obchodníka <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0112" REF.END="QE0112"/>zaměřena na<QUOT.END REF.START="QS0112" CODE="201C" ID="QE0112"/> zemi obvyklého bydliště spotřebitele, jako je distribuce reklamy a uzavírání smluv spotřebitelem v této zemi, tedy samy o sobě nemohou prokázat, že dohodnuté služby <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0113" REF.END="QE0113"/>[tam mají být poskytnuty]<QUOT.END REF.START="QS0113" CODE="201C" ID="QE0113"/>.</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0077"><NO.P>77.</NO.P><TXT>Po tomto upřesnění je určení místa, kde mají být služby poskytnuty spotřebiteli, podle mého názoru relativně jasné, pokud jde o služby spadající do odvětví cestovního ruchu, jak uvedla Giuliano-Lagardova zpráva a jak bylo rozebráno v rámci Rady, jako je restauratérství nebo hoteliérství. V takových situacích přirozeně dochází k poskytování služeb na jediném místě: obchodník provede požadované činnosti a spotřebitel obdrží odpovídající výsledky na jednom a tomtéž místě.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="18"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0078"><NO.P>78.</NO.P><TXT>Naopak jiné služby jsou poskytnuty na dálku, to znamená, že fyzické plnění se neshoduje s místem, kde spotřebitel obdrží jeho výsledek. Zejména dochází k tomu, že tato dvě místa se nacházejí v různých zemích. Služby jsou tedy poskytovány přeshraničním způsobem a obchodník se, jak uvádí předkládající soud ve třetí předběžné otázce, nemusí dostavit do země spotřebitele, aby tam splnil své povinnosti.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0079"><NO.P>79.</NO.P><TXT>V tomto ohledu se přikláním k názoru předkládajícího soudu a Komise, podle kterého za podmínky uvedené v předchozím bodě nelze mít za to, že služby <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0114" REF.END="QE0114"/>[mají] být poskytnuty [spotřebiteli] výlučně v zemi odlišné od země jeho obvyklého bydliště<QUOT.END REF.START="QS0114" CODE="201C" ID="QE0114"/> ve smyslu čl. 6 odst. 4 písm. a) nařízení Řím I<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0056"><P>Tento výklad je podle mě rovněž nutný, pokud se jedná o služby poskytované on-line. V tomto smyslu viz Tang, Z. S., <HT TYPE="ITALIC">Electronic Consumer Contracts in the Conflict of Laws</HT>, Hart Publishing, 2. vydání, 2015, s. 240 a 241.</P></NOTE>. Jinak řečeno, vyloučení stanovené v tomto ustanovení by se nemělo za takových předpokladů uplatnit.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0080"><NO.P>80.</NO.P><TXT>Podle mého názoru totiž skutečnost, že unijní normotvůrce v rámci znění čl. 6 odst. 4 písm. a) nařízení Řím I trvá na tom, že služby mají být poskytovány <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0115" REF.END="QE0115"/>výlučně<QUOT.END REF.START="QS0115" CODE="201C" ID="QE0115"/> mimo zemi obvyklého bydliště spotřebitele, a vysvětlení k tomuto ustanovení<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0057"><P>Viz bod 74 tohoto stanoviska.</P></NOTE> mají zdůraznit, že dotčené vyloučení by se mělo vztahovat pouze na situace, kdy s ohledem na povahu dotčených služeb <HT TYPE="ITALIC">spotřebitel musí k tomu, aby mu byly poskytnuty, jet do zahraničí</HT>. V této situaci má smlouva zanedbatelné vazby na zemi jeho obvyklého bydliště a další (zjevně) těsnější vazby na zemi poskytování služeb<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0058"><P>Stejný názor viz Calliess, G.-P., op. cit., s. 148.</P></NOTE>. Naopak v případě služeb poskytovaných na dálku do země obvyklého bydliště spotřebitele jsou vazby smlouvy na tuto zemi významnější a spotřebitel může rozumně očekávat, že se uplatní právo tohoto státu (či přinejmenším jeho kogentní ustanovení).</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0081"><NO.P>81.</NO.P><TXT>Tyto úvahy jsou podle mého názoru plně použitelné na takovou věc, jako je věc v původním řízení. Zejména skutečnost, že částky odpovídající podílům byly rakouskými spotřebiteli vyplaceny na svěřenské účty (<HT TYPE="ITALIC">Treuhandkonten</HT>) v Rakousku<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0059"><P>Mám za to, že otázka, zda je společnost TVP ze zákona oprávněna k disponování s těmito účty, není rozhodující.</P></NOTE>, že společnost TVP převádí výplaty dividend a ostatních majetkových výhod, které jim přísluší, na rakouské účty, že tato společnost plní své informační povinnosti vyplývající ze svěřenské smlouvy tak, že jim do Rakouska zasílá zprávy o činnosti fondů, a že má k dispozici internetovou stránku pro tyto spotřebitele, na které mohou tito spotřebitelé nalézt informace a hlasovat<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0060"><P>Ani okolnost, že společnost TVP nemá žádnou smluvní povinnost zprovoznit takovou internetovou stránku, za předpokladu, že by byla prokázána, není podle mého názoru také rozhodující. V každém případě je tato internetová stránka pouze jedním z prvků zdůrazňujících, že služby jsou poskytovány <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0116" REF.END="QE0116"/>na dálku<QUOT.END REF.START="QS0116" CODE="201C" ID="QE0116"/>.</P></NOTE>, zdůrazňuje, že tito spotřebitelé získávají výsledky služeb poskytovaných společností TVP v zemi svého obvyklého bydliště. V důsledku toho se vyloučení stanovené v čl. 6 odst. 4 písm. a) nařízení Řím I podle mého názoru nemá použít.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0082"><NO.P>82.</NO.P><TXT>Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhuji, aby Soudní dvůr na třetí a čtvrtou otázku odpověděl tak, že čl. 5 odst. 4 písm. b) Římské úmluvy a čl. 6 odst. 4 písm. a) nařízení Řím I musí být vykládány v tom smyslu, že vyloučení v nich uvedené, které se týká <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0117" REF.END="QE0117"/>smlouvy o poskytování služeb, mají-li být služby spotřebiteli poskytnuty výlučně v zemi odlišné od země jeho obvyklého bydliště<QUOT.END REF.START="QS0117" CODE="201C" ID="QE0117"/>, se nepoužije na svěřenskou smlouvu, v rámci které jsou služby spotřebiteli poskytovány obchodníkem v zemi, v níž má tento spotřebitel obvyklé bydliště, na dálku z území jiné země.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="2"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">C.</HT></HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">Ke zneužívající povaze ujednání o volbě práva určujícího právo sídla poskytovatele ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice o zneužívajících ujednáních (druhá otázka)</HT></HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0083"><NO.P>83.</NO.P><TXT>Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je to, zda musí být čl. 3 odst. 1 směrnice o zneužívajících ujednáních vykládán v tom smyslu, že ujednání ve svěřenské smlouvě uzavřené mezi poskytovatelem a spotřebitelem, která se týká správy podílu v komanditní společnosti, které nebylo individuálně sjednáno a na jehož základě je rozhodným právem právo členského státu sídla poskytovatele a této společnosti, je zneužívající ve smyslu tohoto ustanovení.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="19"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0084"><NO.P>84.</NO.P><TXT>Jak jsem naznačil v tomto stanovisku, podle mého názoru musí být právo rozhodné pro takové smluvní závazkové vztahy, jako jsou závazkové vztahy, které mají původ ve sporných svěřenských smlouvách, určeno v souladu s kolizními normami upravenými v Římské úmluvě a nařízením Řím I, a konkrétně s normami v oblasti spotřebitelských smluv, které jsou uvedeny v článku 5 této úmluvy a v článku 6 tohoto nařízení.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0085"><NO.P>85.</NO.P><TXT>Článek 5 odst. 3 Římské úmluvy a čl. 6 odst. 1 nařízení Řím I stanoví, že se spotřebitelská smlouva v zásadě řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště. V projednávaném případě se tedy jedná o rakouské právo.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0086"><NO.P>86.</NO.P><TXT>Nicméně sporné svěřenské smlouvy obsahují, jak připomínám, ujednání o volbě práva, které jako rozhodné právo určuje právo sídla společnosti TVP a komanditních společností, a sice německé právo. Sdružení VKI však uvádí, že toto ujednání je nepřípustné. Zejména je toto ujednání, podobně jako ostatní ujednání uvedená v její žalobě, zneužívající.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0087"><NO.P>87.</NO.P><TXT>V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 5 odst. 2 Římské úmluvy a čl. 6 odst. 2 nařízení Řím I v zásadě takové ujednání o volbě práva dovolují. Podle těchto ustanovení však nemůže dojít k tomu, že spotřebitel bude zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení, od nichž se nelze dohodou odchýlit (nebo <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0118" REF.END="QE0118"/>kogentní ustanovení<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0061"><P>K tomuto pojmu viz mé stanovisko ve věci <REF.DOC.ECR><NAME.CASE>Verein für Konsumenteninformation</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑191/15</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2016:388">EU:C:2016:388</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0099">99</REF.NP.ECR> až <REF.NP.ECR REF="NP0101">101</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE><QUOT.END REF.START="QS0118" CODE="201C" ID="QE0118"/>), na základě práva země, v níž má obvyklé bydliště. V projednávaném případě tedy nemůže sporné ujednání bránit spotřebitelům s bydlištěm v Rakousku (a sdružení VKI v rámci jeho žaloby na zdržení se jednání), aby se dovolávali kogentních ustanovení rakouského práva.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0088"><NO.P>88.</NO.P><TXT>Přitom Soudní dvůr v rozsudku VKI v. Amazon rozhodl, že ujednání obsažené ve všeobecných obchodních podmínkách obchodníka, které nebylo individuálně sjednáno a podle kterého se právem členského státu sídla tohoto obchodníka řídí smlouva, jež uzavřel se spotřebitelem formou elektronického obchodu, je zneužívajícím ujednáním ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice o zneužívajících ujednáních v rozsahu, v němž uvádí tohoto spotřebitele v omyl tím, že u něj vyvolává dojem, že se na smlouvu použije pouze právo tohoto členského státu, aniž ho informuje o tom, že se na něj na základě čl. 6 odst. 2 nařízení Řím I (nebo případně čl. 5 odst. 2 Římské úmluvy) vztahuje rovněž ochrana, kterou mu zajišťují kogentní ustanovení práva země jeho obvyklého bydliště<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0062"><P>Viz rozsudek VKI v. Amazon, body 72 až 81.</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0089"><NO.P>89.</NO.P><TXT>Stejně jako sdružení VKI a Komise se domnívám, že tato judikatura je na věc dotčenou v původním řízení použitelná. V tomto ohledu se ztotožňuji s názorem Komise, že skutečnost, že sporné svěřenské smlouvy patrně nebyly uzavírány elektronicky, je irelevantní. Podle mého názoru je totiž ujednání o volbě práva zneužívající z toho důvodu, že v rozporu s požadavkem jasného a srozumitelného znění uvedeným v článku 5 směrnice o zneužívajících ujednáních neinformuje spotřebitele o tom, že navzdory této volbě práva se může dovolávat kogentních ustanovení práva země svého obvyklého bydliště<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0063"><P>Viz rozsudek VKI v. Amazon, body 68 a 69.</P></NOTE>. Forma uzavření smlouvy není v rámci takové argumentace relevantní. Naproti tomu rozhodující je skutečnost, že sporné ujednání tento požadavek na informace nesplňuje<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0064"><P>Pro podrobnější vysvětlení viz mé stanovisko ve věci <REF.DOC.ECR><NAME.CASE>Verein für Konsumenteninformation</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑191/15</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2016:388">EU:C:2016:388</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0095">95</REF.NP.ECR> až <REF.NP.ECR REF="NP0104">104</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), a pokud jde o diskusi o této judikatuře, viz Mankowski, P., <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0119" REF.END="QE0119"/>Just how free is a free choice of law in contract in the EU?<QUOT.END REF.START="QS0119" CODE="201C" ID="QE0119"/>, <HT TYPE="ITALIC">Journal of Private international Law</HT>, 2017, 13:2, s. 231 až 258, zejm. s. 235 až 241; Müller, M. F., <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0120" REF.END="QE0120"/>Amazon and Data Protection Law – The End of the Private/Public Divide in EU conflict of laws?<QUOT.END REF.START="QS0120" CODE="201C" ID="QE0120"/> <HT TYPE="ITALIC">EuCML</HT>, 2016, č. 5, s. 215 a násl., jakož i stanovisko generálního advokáta G. Hogana ve věci <REF.DOC.ECR><NAME.CASE>Lovasné Tóth</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑34/18</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2019:245">EU:C:2019:245</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0087">87</REF.NP.ECR> až <REF.NP.ECR REF="NP0089">89</REF.NP.ECR> a <REF.NP.ECR REF="NP0095">95</REF.NP.ECR> až <REF.NP.ECR REF="NP0108">108</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0090"><NO.P>90.</NO.P><TXT>S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na druhou otázku odpověděl tak, že čl. 3 odst. 1 směrnice o zneužívajících ujednáních musí být vykládán v tom smyslu, že ujednání ve svěřenské smlouvě uzavřené mezi poskytovatelem a spotřebitelem, která se týká správy podílu v komanditní společnosti, které nebylo individuálně sjednáno a na jehož základě je rozhodným právem<?PAGE NO="20"?> právo státu sídla poskytovatele a této společnosti, je zneužívající ve smyslu tohoto ustanovení, jelikož neinformuje spotřebitele o tom, že na základě čl. 5 odst. 2 Římské úmluvy anebo čl. 6 odst. 2 nařízení Řím I má bez ohledu na tuto volbu práva rovněž nárok na ochranu, kterou mu zajišťují kogentní ustanovení práva, které by bylo použitelné v případě neexistence tohoto ujednání.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="1"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD">V.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Závěry</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0091"><NO.P>91.</NO.P><TXT>S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) následovně:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><LIST TYPE="OTHER"><ITEM><NP><NO.P><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0121" REF.END="QE0121"/>1)</NO.P><TXT>Článek 1 odst. 2 písm. e) Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne <DATE ISO="19800619">19. června 1980</DATE>, a čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne <DATE ISO="20080617">17. června 2008</DATE> o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) musí být vykládány v tom smyslu, že vyloučení, které stanoví a které se vztahuje na <QUOT.START CODE="201A" ID="QS0122" REF.END="QE0122"/>otázky upravené právem obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob<QUOT.END REF.START="QS0122" CODE="2018" ID="QE0122"/>, se nepoužije na smluvní závazkové vztahy mající původ ve svěřenské smlouvě, jejímž předmětem je správa podílu v komanditní společnosti.</TXT></NP></ITEM><ITEM><NP><NO.P>2)</NO.P><TXT>Článek 5 odst. 4 písm. b) Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne <DATE ISO="19800619">19. června 1980</DATE>, a čl. 6 odst. 4 písm. a) nařízení č. 593/2008 musí být vykládány v tom smyslu, že vyloučení v nich uvedené, které se týká <QUOT.START CODE="201A" ID="QS0123" REF.END="QE0123"/>smlouvy o poskytování služeb, mají-li být služby spotřebiteli poskytnuty výlučně v zemi odlišné od země jeho obvyklého bydliště<QUOT.END REF.START="QS0123" CODE="2018" ID="QE0123"/>, se nepoužije na svěřenskou smlouvu, v rámci které jsou služby spotřebiteli poskytovány obchodníkem v zemi, v níž má tento spotřebitel obvyklé bydliště, na dálku z území jiné země.</TXT></NP></ITEM><ITEM><NP><NO.P>3)</NO.P><TXT>Článek 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne <DATE ISO="19930405">5. dubna 1993</DATE> o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících ujednáních] ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládán v tom smyslu, že ujednání ve svěřenské smlouvě uzavřené mezi poskytovatelem a spotřebitelem, která se týká správy podílu v komanditní společnosti, které nebylo individuálně sjednáno a na jehož základě je rozhodným právem právo státu sídla poskytovatele a této společnosti, je zneužívající ve smyslu tohoto ustanovení, jelikož neinformuje spotřebitele o tom, že na základě čl. 5 odst. 2 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne <DATE ISO="19800619">19. června 1980</DATE>, nebo čl. 6 odst. 2 nařízení č. 593/2008 má navzdory této volbě práva rovněž nárok na ochranu, kterou mu zajišťují kogentní ustanovení práva, které by bylo použitelné v případě neexistence tohoto ujednání.<QUOT.END REF.START="QS0121" CODE="201C" ID="QE0121"/></TXT></NP></ITEM></LIST></QUOT.S></P></NP.ECR></GR.SEQ></CONTENTS.CONCLUSION></CONCLUSION>