I.

Úvod

1.

Verein für Konsumenteninformation (dále jen „VKI“), sdružení na ochranu spotřebitelů se sídlem v Rakousku, podalo proti TVP Treuhand- und Verwaltungsgesellschaft für Publikumsfonds mbH & Co. KG (dále jen „TVP“), společností se sídlem v Hamburku (Německo), žalobu na zdržení se jednání ( 2 ) s cílem zakázat této společnosti používat v jejích obchodních vztazích se spotřebiteli s bydlištěm v Rakousku několik smluvních ujednání. Tato ujednání se nacházejí ve svěřenských smlouvách, jejichž předmětem je správa podílů v uzavřených nemovitostních fondech se sídlem v Německu založených ve formě komanditních společností. Mezi tato ujednání patří ujednání o volbě práva, kterým se určuje německé právo.

2.

Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) si klade otázku, zda je toto ujednání o volbě práva slučitelné se směrnicí 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících ujednáních] ve spotřebitelských smlouvách ( 3 ), zejména s ohledem na výklad této směrnice Soudním dvorem v rozsudku Verein für Konsumenteninformation ( 4 ). Odpověď na tuto otázku závisí zejména na tom, zda se na sporné svěřenské smlouvy uplatní rakouské právo v případě neexistence takové volby, nebo zda se naopak bude jednat o německé právo. Posledně uvedený bod závisí na výkladu úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy ( 5 ) a nařízení (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy ( 6 ).

3.

Tento soud položil Soudnímu dvoru různé otázky směřující nejprve k určení, zda tyto svěřenské smlouvy vznášejí „otázky upravené právem obchodních společností, sdružení a [jiných] právnických osob“, které jsou vyloučeny z věcné působnosti Římské úmluvy, a „otázky upravené právem obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob“, které jsou vyloučeny z věcné působnosti nařízení Řím I, neboť se týkají podílů komanditistů a jsou úzce spjaty se stanovami dotčených komanditních společností. Za předpokladu, že by tomu tak nebylo, se tyto otázky dále týkají toho, zda jsou tyto smlouvy vyloučeny z působnosti ochranných pravidel v oblasti spotřebitelských smluv stanovených těmito nástroji z toho důvodu, že služby určené spotřebitelům jsou podle ustanovení těchto smluv poskytovány výlučně mimo Rakousko. Tyto otázky se v konečném důsledku týkají slučitelnosti sporného ujednání o volbě práva se směrnicí o zneužívajících ujednáních.

4.

V tomto stanovisku vysvětlím, proč podle mého názoru musí být právo, které se použije na takové svěřenské smlouvy, o jaké se jedná ve věci v původním řízení, určeno v souladu s pravidly uvedenými v Římské úmluvě a nařízení Řím I. Kromě toho vysvětlím, proč podle mého názoru stejné smlouvy, v jejichž rámci musí být služby poskytovány na dálku v zemi obvyklého bydliště spotřebitele z území jiné země, spadají pod ochranná pravidla v oblasti spotřebitelských smluv stanovená v těchto nástrojích. Konečně vysvětlím, že takové ujednání o volbě práva, jako je ujednání ve sporných smlouvách, je zneužívající, jelikož spotřebitele neinformuje o tom, že bez ohledu na tuto volbu požívá ochrany, kterou mu poskytují kogentní ustanovení práva země jeho obvyklého bydliště.

II.

Právní rámec

A.

Římská úmluva

5.

Článek 1 Římské úmluvy, nadepsaný „Oblast působnosti“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

6.

Článek 5 Římské úmluvy, nadepsaný „Spotřebitelské smlouvy“, stanoví:

–

pokud uzavření smlouvy v této zemi předcházela zvláštní nabídka nebo reklama a pokud spotřebitel v této zemi vykonal úkony nezbytné k uzavření smlouvy

–

pokud druhá strana smlouvy nebo její zástupce přijal objednávku od spotřebitele v této zemi

B.

Nařízení Řím I

7.

Článek 1 nařízení Řím I, nadepsaný „Věcná působnost“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

8.

Článek 6 tohoto nařízení, nadepsaný „Spotřebitelské smlouvy“, stanoví:

9.

Nařízení Řím I nahradilo Římskou úmluvu. Toto nařízení se podle svého článku 28 použije na smlouvy uzavřené ode dne 17. prosince 2009. Je nesporné, že žaloba na zdržení se jednání dotčená v původním řízení se týká jak smluv uzavřených před tímto datem, tak smluv uzavřených po něm, takže oba tyto nástroje jsou použitelné ratione temporis.

C.

Směrnice o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících ujednáních]

10.

Článek 3 odst. 1 směrnice o zneužívajících ujednáních stanoví:

III.

Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem

11.

Společnost MPC Münchmeyer Capital AG Hamburg (dále jen „MPC“) vytváří a uvádí na trh uzavřené nemovitostní fondy založené ve formě komanditních společností podle německého práva ( 7 ). TVP je pobočkou 100% vlastněnou společností MPC a je správcem a zakládajícím komanditistou dotčených společností.

12.

Tyto fondy byly již od počátku vytvořeny tak, aby umožnily soukromým a institucionálním investorům nabývat v nich podíly jakožto komanditisté-společníci. Stanovy komanditních společností, které utvářejí uvedené fondy, opravňují společnost TVP jakožto správce a zakládajícího komanditistu, aby přijímala další komanditisty.

13.

Za tímto účelem byla další dceřiná společnost vlastněná společností MPC pověřená vyhledáváním potenciálních investorů. Prospekt týkající se podílů ve fondech vytvořených společností MPC byl distribuován zejména (a v některých případech výlučně) v Rakousku.

14.

Zájemci z řad investorů mohli nabývat podíly v těchto fondech zejména tím, že společnosti TVP zaslali prohlášení o přistoupení ve formě návrhu na uzavření svěřenské smlouvy (Treuhandvertrag). Částka odpovídající podílu měla být uhrazena na svěřenské účty (Treuhandkonten), které byly za tímto účelem otevřeny v rakouských bankách. Investoři tak do uvedených fondů vstoupili nepřímo jako jejich zakladatelé, a to prostřednictvím společnosti TVP, která jednala jako svěřenský správce jejich komanditních podílů. Z tohoto titulu tato společnost svým vlastním jménem, avšak na účet dotčených investorů vykonává práva těchto investorů vyplývající z jejich podílů. Převádí jim výplaty dividend a ostatní majetkové výhody, které z nich vyplývají. Společnost TVP rovněž předává investorům informace o činnosti, které jí poskytuje fond. Společnost TVP jako protiplnění za tyto různé služby dostává paušální odměnu.

15.

Svěřenské smlouvy takto uzavřené se společností TVP obsahují zejména následující ujednání (nebo ujednání s ním rovnocenné):

16.

Dne 6. září 2013 podalo sdružení VKI žalobu na zdržení se jednání k Handelsgericht Wien (obchodní soud ve Vídni, Rakousko) směřující k tomu, aby bylo společnosti TVP zakázáno, aby v obchodních vztazích se spotřebiteli s bydlištěm v Rakousku používala ve všeobecných obchodních podmínkách, na nichž spočívají svěřenské smlouvy, které uzavírá, nebo ve formulářových smlouvách, jež k tomuto účelu používá, některá ujednání, a to zejména z toho důvodu, že jsou zneužívající ve smyslu směrnice o zneužívajících ujednáních a podle rakouských právních předpisů provádějících tuto směrnici. Kromě toho se sdružení VKI domáhá toho, aby bylo oprávněno zveřejnit rozsudek.

17.

Žaloba podaná sdružením VKI se týká zejména ujednání o místě výkonu svěřenských služeb a právu rozhodném pro svěřenské smlouvy, jak je uvedeno v bodě 15 tohoto stanoviska. V tomto rámci sdružení VKI uvedlo, že zejména podle ustanovení nařízení (ES) č. 864/2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy ( 8 ) musí být přípustnost napadených ujednání posuzována nikoli podle práva rozhodného pro tyto smlouvy, ale podle lex loci damni, tj. podle rakouského práva. Toto právo je ostatně použitelné i na základě Římské úmluvy a nařízení Řím I.

18.

Společnost TVP navrhla zamítnutí žaloby podané sdružením VKI. Podle této společnosti měla být přípustnost sporných ujednání v souladu s ustanoveními nařízení Řím I posouzena podle německého práva, které bylo zvoleno jako právo, kterým se řídí svěřenské smlouvy. Kromě toho jsou tyto smlouvy a dotyčné stanovy komanditních společností natolik propojeny, že uvedené smlouvy musí nezbytně podléhat témuž právu jako uvedená ujednání, a sice znovu německému právu. Kromě toho společnost TVP poskytovala veškeré služby stanovené v uvedených smlouvách v Německu a v Rakousku neměla pobočku, závod ani zaměstnance.

19.

Rozsudkem ze dne 3. září 2015 Handelsgericht Wien (obchodní soud ve Vídni) žalobě sdružení VKI vyhověl. Podle rakouského práva tento soud nařídil společnosti TVP, aby se v obchodních vztazích se spotřebiteli s bydlištěm v Rakousku zdržela používání ujednání uvedených v této žalobě, včetně ujednání o volbě práva. Vyhověl rovněž návrhu na zveřejnění rozsudku.

20.

Usnesením ze dne 13. září 2016 Oberlandesgericht Wien (Vrchní zemský soud ve Vídni, Rakousko) zrušil rozsudek vydaný Handelsgericht Wien (obchodní soud ve Vídni) a vrátil věc tomuto soudu k pokračování v řízení a k novému rozhodnutí. Odvolací soud s odkazem na rozsudek VKI v. Amazon zejména uvedl, že přezkum platnosti sporného ujednání o volbě práva musí být proveden s ohledem na německé právo, ale že v souladu s tímto právem je takové ujednání zneužívající, jelikož spotřebitele uvádí v omyl tím, že u něj vyvolává dojem, že se na smlouvu použije pouze uvedené právo, a neinformuje ho o tom, že na základě ustanovení Římské úmluvy a nařízení Řím I rovněž požívá ochrany, kterou mu poskytují kogentní ustanovení práva země jeho obvyklého bydliště v daném případě rakouského práva.

21.

Sdružení VKI a společnost TVP podaly proti tomuto usnesení odvolání k Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud). Za těchto podmínek se tento soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

22.

Předkládací rozhodnutí ze dne 28. března 2018 došlo kanceláři Soudního dvora dne 20. dubna 2018. Písemná vyjádření předložily sdružení VKI, společnost TVP a Evropská komise. Titíž účastníci řízení byli zastoupeni na jednání, které se konalo dne 27. února 2019.

IV.

Analýza

23.

Žaloba na zdržení se jednání podaná v projednávané věci sdružením VKI proti společnosti TVP se z věcného hlediska týká podílů soukromých investorů s bydlištěm v Rakousku v uzavřených nemovitostních fondech, které byly vytvořeny ve formě komanditních společností podle německého práva ( 9 ). Konkrétně tím, že investoři podepsali žádost o přistoupení k těmto fondům, nevstoupili přímo do kapitálu dotčených společností. Ve skutečnosti svěřili částku odpovídající jejich podílům společnosti TVP (správce a zakládající komanditista těchto společností) a s ní podepsali svěřenské smlouvy (Treuhandverträge), jejichž předmětem byla správa těchto podílů ( 10 ).

24.

V tomto stadiu je třeba stručně připomenout, že v rámci transakce Treuhand (pojem označující institut německého práva, který je ekvivalentem fiducie ve francouzském právu) osoba označovaná jako „zakladatel“ (Treugeber) převede vlastnické právo k majetku na jinou osobu, která je označovaná jako „svěřenský správce“ (Treuhänder) a která musí tento majetek držet odděleně od vlastního majetku a spravovat ho za určitých podmínek ve prospěch oprávněné osoby (kterou může, ale nemusí být zakladatel). Jakožto vlastník převáděného majetku jedná svěřenský správce vlastním jménem, ale na účet oprávněné osoby ( 11 ).

25.

Prostřednictvím sporných svěřenských smluv spravuje společnost TVP, která je „přímým“ komanditistou-společníkem dotčených komanditních společností, podíly, které vlastní v těchto společnostech, svým jménem, ale na účet velkého množství investorů, kteří jsou zároveň zakladateli a oprávněnými osobami ze svěřenských fondů, jichž se týkají dotčené podíly. Tímto způsobem dotyční investoři (abychom převzali výraz použitý předkládajícím soudem) „nepřímo vstoupili“ do těchto společností ( 12 ).

26.

Předmětem žaloby na zdržení se jednání podané sdružením VKI proti společnosti TVP je přípustnost některých ujednání uvedených v těchto svěřenských smlouvách (nebo konkrétně ve všeobecných podmínkách, na nichž jsou tyto smlouvy založeny, a ve standardních formulářových smlouvách použitých za tímto účelem). Sdružení VKI zejména uvádí, že tato ujednání jsou zneužívající ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice o zneužívajících ujednáních. Vzhledem k tomu, že sídlo společnosti TVP se nachází v Německu a sdružení VKI hájí zájmy spotřebitelů s bydlištěm v Rakousku, vyvstává otázka rozhodného práva pro tuto žalobu.

27.

V rozsudku VKI v. Amazon Soudní dvůr v podstatě rozhodl, že právo rozhodné pro žalobu na zdržení se jednání podanou proti používání údajně nepřípustných smluvních ujednání podnikem se sídlem v jednom členském státě, který uzavírá smlouvy se spotřebiteli s bydlištěm v jiných členských státech, musí být určeno v souladu s čl. 6 odst. 1 nařízení Řím II ( 13 ). Naproti tomu otázka zneužívající povahy daného smluvního ujednání spadá do práva rozhodného pro smlouvu ( 14 ). V projednávané věci tedy žaloba podaná sdružením VKI proti společnosti TVP zahrnuje nutnost určit právo rozhodné pro sporné svěřenské smlouvy.

28.

V tomto ohledu se společnost TVP dovolává ujednání o volbě práva uvedeného v těchto smlouvách, které jako právo rozhodné určuje německé právo, což je právo jejího vlastního sídla a sídla komanditních společností. Sdružení VKI však namítá zneužívající povahu tohoto ujednání. V rozsudku VKI v. Amazon totiž Soudní dvůr rozhodl, že takové ujednání může spotřebitele uvést v omyl, protože ho neinformuje o tom, že bez ohledu na volbu práva požívá podle ochranných pravidel v oblasti spotřebitelských smluv stanovených v nařízení Řím I ochrany, kterou mu zaručují kogentní ustanovení práva jeho obvyklého bydliště ( 15 ). Společnost TVP odpovídá, že tuto judikaturu nelze použít na věc v původním řízení. Sporné ujednání o volbě práva je totiž čistě deklaratorní: svěřenské smlouvy dotčené v původním řízení v každém případě podléhají německému právu, které se vztahuje na dotčené společnosti.

29.

V tomto kontextu se předkládající soud v první otázce ptá, zda jsou svěřenské smlouvy vyňaty z oblasti věcné působnosti Římské úmluvy a nařízení Řím I (a pokud tomu tak je, v jakém rozsahu), jak tvrdí společnost TVP, na základě vyloučení stanoveného v čl. 1 odst. 2 písm. e) této úmluvy a v čl. 1 odst. 2 písm. f) tohoto nařízení, které se týká „otáz[ek] upravených právem obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob“. Zaměřím se na prvním místě na tuto problematiku (část A).

30.

Pro případ, že sporné svěřenské smlouvy spadají do věcné působnosti Římské úmluvy a nařízení Řím I, se předkládající soud v rámci třetí a čtvrté otázky snaží zjistit, zda se na tyto smlouvy vztahují ochranná pravidla v oblasti spotřebitelských smluv uvedená v článku 5 této úmluvy a v článku 6 tohoto nařízení. Konkrétně se táže na rozsah vyloučení stanoveného v odstavci 4 těchto dvou článků, kterého se dovolává společnost TVP a podle kterého se tato ochranná pravidla nevztahují na „smlouvy o poskytování služeb, mají-li být služby spotřebiteli poskytnuty výlučně v zemi odlišné od země jeho obvyklého bydliště“. Těmito otázkami dohromady se budu zabývat na druhém místě (část B).

31.

Nakonec uzavřu toto stanovisko analýzou druhé otázky předkládajícího soudu, která se týká toho, zda má sporné ujednání o volbě práva zneužívající povahu ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice o zneužívajících ujednáních (část C)

A.

K nepoužitelnosti vyloučení týkajícího se „otázek upravených právem obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob“ (první otázka)

32.

První otázkou se předkládající soud v podstatě táže, zda čl. 1 odst. 2 písm. e) Římské úmluvy a čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I musí být vykládány v tom smyslu, že vyloučení, které stanoví a které se vztahuje na „otázky upravené právem obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob“, zahrnuje smluvní závazky mající původ ve svěřenské smlouvě, jejímž předmětem je správa podílu v komanditní společnosti, zejména pokud jsou taková smlouva a stanovy dané společnosti propojeny.

33.

Římská úmluva a nařízení Řím I se podle jejich čl. 1 odst. 1 použijí na „závazky ze smluv“, resp. „smluvní závazkové vztahy ( 16 )“. Právo rozhodné pro takové závazkové vztahy musí být v zásadě určeno podle kolizních norem práv stanovených v těchto nástrojích.

34.

Článek 1 odst. 2 uvedených nástrojů však výslovně vylučuje některé oblasti ze své působnosti. V souladu s čl. 1 odst. 2 písm. e) Římské úmluvy a čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I se tyto nástroje nevztahují zejména na „otázky upravené právem obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob“. Proto musí být právo použitelné na takové „otázky“ určeno podle kolizních norem vnitrostátních práv ( 17 ).

35.

Není zpochybňováno, že v obecné rovině svěřenská smlouva vytváří mezi stranami „smluvní závazkové vztahy“ spadající do věcné působnosti Římské úmluvy a nařízení Řím I.

36.

Svěřenské smlouvy, které jsou předmětem žaloby podané v projednávané věci sdružením VKI proti společnosti TVP, se však týkají zejména správy podílů v komanditních společnostech a toho, abych převzal výraz použitý předkládajícím soudem, že mezi těmito smlouvami a stanovami dotčených společností existuje „propojení“.

37.

Z předkládacího rozhodnutí a z vyjádření předložených Soudnímu dvoru vyplývá, že toto propojení spočívá v tom, že ve stanovách těchto společností je uvedeno, že investoři mají možnost uzavřít svěřenskou smlouvu se společností TVP a jakožto zakladatelé „nepřímo“ vstoupit do komanditních společností. Kromě toho stanovy uvádí, že se zakladateli se zachází jako s „přímými“ komanditisty-společníky ve vztazích s dotčenou společností a ve vztazích s ostatními společníky, kteří mají stejné povinnosti (včetně podílu na kapitálu a na ztrátách) a práva (k nimž patří i právo na výplatu dividend a hlasovací právo). Samotná odměna společnosti TVP za její služby svěřenské správy je uvedena ve stanovách a je vyplácena nikoliv zakladateli, nýbrž komanditními společnostmi. Sporné svěřenské smlouvy rovněž při různých příležitostech odkazují na stanovy těchto společností.

38.

Jedná se tedy o otázku, zda s ohledem na tyto zvláštnosti musí být právo rozhodné pro smluvní závazkové vztahy, jež mají původ v těchto smlouvách, určeno podle kolizních norem vnitrostátních práv, z titulu vyloučení, jež zahrnuje „otázky upravené právem obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob“, stanoveného v čl. 1 odst. 2 písm. e) Římské úmluvy a čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I.

39.

Sdružení VKI tvrdí, že tak tomu není. Svěřenské smlouvy vytvořily jediný vztah mezi zakladateli a společností TVP spadající nikoli do práva obchodních společností, ale do závazkového práva. Zakladatelé nemají postavení společníků, které je vyhrazeno osobám zapsaným za tímto účelem do německého obchodního rejstříku. S těmito společnostmi nebo jejich společníky nemají přímý právní vztah. Zakladatelé zejména nemohou společnosti přímo odmítnout hlasovací právo nebo právo na dividendy, jak to může udělat společník. Mohou pouze pověřit společnost TVP, aby jim převedla dividendy, které obdrží jako společník, a aby v jejich prospěch určitým způsobem vykonávala její hlasovací právo.

40.

Společnost TVP naopak tvrdí, že jelikož mají zakladatelé stejná práva a povinnosti jako „přímí“ společníci, jsou do komanditních společností přímo zapojeni a musí být z hlediska práva obchodních společností považováni za společníky (nebo „kvazi-společníky“) ve vnitřních vztazích těchto společností. Mezi nimi a uvedenými společnostmi a jejich společníky existuje přímý vztah. Zakladatelé zejména mohou přímo odmítnout těmto společnostem hlasovací právo a právo na dividendy. Společnost TVP působí jakožto svěřenský správce výlučně za účelem usnadnění procesu zápisu zakladatelů v postavení společníků a usnadnění vnitřního řízení uvedených společností. Vztah mezi zakladateli a společností TVP je také charakterizován právem obchodních společností. Svěřenské smlouvy jsou tedy neoddělitelné od stanov komanditních společností. Existuje jediný právní vztah, který zahrnuje společnost, „přímé“ společníky, svěřenského správce a zakladatele, na který se zcela vztahuje vyloučení stanovené v čl. 1 odst. 2 písm. e) Římské úmluvy a čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I ( 18 ).

41.

Mám za to, že na takové smluvní závazkové vztahy, které mají původ ve sporných svěřenských smlouvách, se nevztahuje vyloučení pro „otázky upravené právem obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. e) Římské úmluvy a čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I, a to z následujících důvodů. Vzhledem k tomu, že tato ustanovení mají v podstatě stejný obsah, budu se v následujících bodech dále zabývat pouze uvedeným nařízením, přičemž moje analýza je každopádně plně přenositelná i na uvedenou úmluvu.

42.

Nařízení Řím I nedefinuje pojem „otázky upravené právem obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. f) tohoto nařízení. Jeho výklad však podle mého názoru nemůže být ponechán na právo každého členského státu. Vzhledem k tomu, že tento pojem přispívá k vymezení oblasti působnosti tohoto nařízení, a za účelem zajištění jednotného uplatňování kolizních norem, které stanoví, ve všech členských státech by měl být vykládán autonomně, a to s odkazem na znění tohoto ustanovení, jeho genezi, jakož i systém a cíle uvedeného nařízení ( 19 ). S ohledem na skutkový kontext projednávané věci se budu zabývat pouze „otázkami upravenými právem obchodních společností“, přičemž sdružení a jiné právnické osoby ponechám stranou.

43.

Pokud jde nejprve o znění čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I, toto ustanovení obsahuje výčet, který sice není taxativní, avšak pokud jde o dotčené „otázky“, je každopádně ilustrativní: týká se například „vzniku […], způsobilosti k právům a právním úkonům, vnitřního uspořádání nebo rušení obchodních společností […], osobní odpovědnosti vedoucích osob a členů za závazky obchodní společnosti […]“. Giuliano-Lagardova zpráva poskytuje obdobná vodítka, když upřesňuje, že toto vyloučení se týká „všech komplexních úkonů (smluvních, správních, týkajících se zápisu do rejstříku), které jsou nezbytné pro založení společnosti nebo které upravují její vnitřní život či její zrušení“, tedy úkonů, které „spadají do oblasti práva obchodních společností ( 20 )“.

44.

Pokud jde dále o genezi tohoto vyloučení, Giuliano-Lagardova zpráva vysvětluje, že jeho vložení do Římské úmluvy bylo odůvodněno kroky, které Evropské společenství učinilo v oblasti hmotného práva obchodních společností v době vypracování této úmluvy za účelem sblížení právních předpisů členských států v této oblasti ( 21 ). Kromě toho rozdíly mezi členskými státy, pokud jde o kolizní normy použitelné v oblasti práva obchodních společností, mohou podle mého názoru rovněž vysvětlit existenci uvedeného vyloučení ( 22 ).

45.

Pokud jde konečně o systémy a cíle nařízení Řím I, připomínám, že toto nařízení stanoví kolizní normy, jež mají vykazovat vysoký stupeň předvídatelnosti za účelem zajištění právní jistoty ohledně rozhodného práva ( 23 ). Přitom podle mého názoru vyloučení v případě „otázek upravených právem obchodních společností“ stanovené v čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I připívá k dosažení tohoto cíle. V tomto ohledu čelí společnosti, které působí v mezinárodní sféře, různým právním řádům, které mohou tvrdit, že se jimi řídí. V této souvislosti se v právních systémech členských států obecně připouští, že v téže snaze o předvídatelnost a právní jistotu v zájmu zejména jejích věřitelů a společníků musí být určité otázky týkající se obchodních společností jednotně spojeny s daným právem,, nazývaným právem obchodních společností (nebo lex societatis).

46.

Stručně řečeno, cílem čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I je vyloučit z oblasti působnosti tohoto nařízení otázky práva obchodních společností, nebo, jinak řečeno, otázky, které spadají do oblasti lex societatis, a to proto, aby se zabránilo tomu, aby tyto zvláštní otázky byly podřízeny různým právním řádům, jelikož cílem je zajistit předvídatelnost a právní jistotu ohledně práva rozhodného pro obchodní společnosti, a tím také jejich pohyb v mezinárodní sféře ( 24 ).

47.

V případě neexistence jednotné a úplné právní úpravy, která se uplatní na obchodní společnosti, v unijním právu ( 25 ), je obtížné, ne-li nemožné, uvést vyčerpávající definici toho, co představuje otázku upravenou právem obchodních společností, a lex societatis. Je třeba je posoudit případ od případu a obrátit se na obecné zásady vyplývající z vnitrostátních právních systémů. Je třeba ostatně uvést, že v některých právních řádech stanoví kolizní normy výčet otázek spadajících do oblasti působnosti lex societatis. Nicméně tyto výčty jsou pouze ilustrativní, a pokud jde o otázky spadající do působnosti tohoto práva, existují značné rozdíly mezi členskými státy ( 26 ). Vzhledem k těmto rozdílům je nepochybně třeba vycházet z „tvrdého jádra“ otázek, které jsou v těchto státech běžně připuštěny ( 27 ), a přitom zajistit zachování cíle předvídatelnosti a právní jistoty ohledně rozhodného práva pro obchodní společnosti sledovaného čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I.

48.

V této souvislosti stanovy společnosti, pokud upravují otázky spojené s vnitřním fungováním společnosti, jako je rozsah a výkon společenstevních práv (včetně hlasovacího práva) a peněžitá práva (včetně práva na dividendy) vyplývající z postavení společníka, spadají do oblasti působnosti tohoto ustanovení.

49.

Naopak mám za to, že pouhá okolnost, že se smlouva týká obchodního podílu, že se jedná například o kupní smlouvu nebo jako v projednávaném případě o svěřenskou smlouvu, nemůže odůvodnit vyloučení povinností, které mají původ v této smlouvě, z působnosti nařízení Řím I na základě čl. 1 odst. 2 písm. f) tohoto nařízení.

50.

Takové transakce, jako je například prodej nebo svěřenství, se sice týkají obchodních podílů, a mohou tedy představovat „otázky upravené právem obchodních společností“, které jsou vyloučeny z nařízení Řím I ( 28 ). Domnívám se však, že tyto otázky je třeba odlišit od otázek, které vznášejí smlouvy, z nichž vycházejí tyto transakce, které samy o sobě spadají do oblasti lex contractus ( 29 ), a tohoto nařízení.

51.

Jedná se tedy o nutnost provést v každé situaci pečlivou kvalifikaci. V tomto rámci, jak správně podotýká předkládající soud, je třeba obvykle přijmout určitou rozlišující kvalifikaci v závislosti na právních otázkách, které se uvádí v žalobě.

52.

Například ve věci, ve které byl vydán rozsudek KA Finanz ( 30 ), který se týkal právě vyloučení „otázek upravených právem obchodních společností“ [ve spojení s čl. 1 odst. 2 písm. e) Římské úmluvy], se jednalo o otázku rozhodného práva v návaznosti na přeshraniční fúzi sloučením pro výklad, plnění závazků, jakož i způsoby zániku smlouvy o půjčce uzavřené zanikající společností před danou fúzí. Soudní dvůr uvedl, že výklad, plnění závazků a zánik závazků vzešlých z těchto smluv představují otázky spadající do oblasti lex contractus a této úmluvy. Naproti tomu otázka dopadu fúze sloučením na smlouvy uzavřené zanikající společností spadá sama o sobě do oblasti lex societatis a uvedeného vyloučení ( 31 ).

53.

Jinými slovy, pouhá okolnost, že smlouva měla spojitost s „otázkami upravenými právem obchodních společností“, nevylučuje z působnosti nařízení Řím I povinnosti vyplývající z této smlouvy. Tak tomu je pouze v případě těchto „otázek“, které tedy musí být kvalifikovány odděleně od otázek smluvního rázu ( 32 ).

54.

Po tomto objasnění připomínám, že v projednávaném případě se žaloba na zdržení se jednání podaná sdružením VKI týká zneužívající povahy, a tedy přípustnosti určitých ujednání ve sporných svěřenských smlouvách, přičemž tato ujednání se týkají takových otázek, jako je rozsah odpovědnosti společnosti TVP jakožto svěřenského správce, promlčecí a prekluzivní lhůty, ve kterých může investor jakožto zakladatel podat žalobu na náhradu škody proti společnosti TVP, místa poskytnutí svěřenských služeb a práva rozhodného pro svěřenskou smlouvu. Podle mého názoru jsou všechny tyto otázky smluvního rázu, a v důsledku toho spadají do oblasti lex contractus a nařízení Řím I.

55.

Podle mého názoru skutečnost, že jsou tyto smlouvy a stanovy komanditních společností propojené, jak bylo vysvětleno v bodě 37 tohoto stanoviska, tento výklad nezpochybňuje.

56.

V tomto ohledu poznamenávám, že účastníci původního řízení se neshodují v tom, zda s přihlédnutím k tomuto propojení mají zakladatelé postavení společníků či nikoli. Podle mého názoru se zajisté jedná o „otázku upravenou právem obchodních společností“, která je vyloučena z nařízení Řím I a spadá do oblasti lex societatis. Obecně musí být podle tohoto práva určeno, které osoby se mají postavení společníků. Je věcí předkládajícího soudu, aby v případě potřeby rozhodl o této věcné otázce podle německého práva ( 33 ).

57.

Tato otázka však není v rámci žaloby podané sdružením VKI rozhodující. Nejedná se o určení rozsahu případných práv a povinností, které by měli zakladatelé v postavení společníka na základě rozhodného práva obchodních společností přímo vůči komanditní společnosti. Pokud by právo rozhodné pro tyto společnosti, tedy německé právo, mělo stanovit, že s ohledem na práva a povinnosti zakladatelů, jak jsou stanoveny ve stanovách, je třeba přiznat jim postavení společníků ( 34 ), nezměnilo by to podle mého názoru smluvní povahu otázek položených v projednávané věci. Takové otázky, jako je rozsah odpovědnosti společnosti TVP jakožto svěřenského správce nebo promlčecí a prekluzivní lhůty, ve kterých může zakladatel podat proti ní žalobu, nejsou pouze „otázkami upravenými právem obchodních společností“, které mají být jednotně řešeny v rámci lex societatis. Opačný výklad by šel, jak správně zdůrazňuje předkládající soud, nad rámec cíle předvídatelnosti a právní jistoty, který je uveden v čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I.

58.

Jak tvrdí Komise, je rovněž možné argumentovat pomocí vztahů. Sporná smluvní ujednání mají upravovat vztahy mezi zakladatelem a svěřenským správcem. Stanovují povinnosti, které mezi nimi vznikají podle svěřenské smlouvy. I když tato smlouva přebírá práva a povinnosti uvedené ve stanovách společnosti, může se jich jedna smluvní strana vůči druhé dovolávat pouze v rozsahu, v němž to stanoví tato smlouva. Dotčené smluvní povinnosti se tedy od těchto stanov liší. Uvedené stanovy a lex societatis jsou přímo relevantní pouze v otázkách týkajících se případných vztahů zakladatelů v postavení společníků (i za předpokladu, že mají takové postavení) se společností a jejími komanditisty-společníky ( 35 ), což jsou vztahy, které v projednávaném případě nejsou dotčeny.

59.

Výklad, který navrhuji, není zpochybněn argumentem společnosti TVP, podle kterého by oddělení svěřenských smluv od stanov komanditních společností za účelem určení rozhodného práva mohlo narušit rovnost mezi společníky těchto společností a zakladateli, zejména pokud jde o odpovědnost vůči věřitelům, jež jsou třetími osobami, za dluhy společnosti. V tomto ohledu společnost TVP tvrdí, že v souladu s judikaturou Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) platí, že i když nejsou zakladatelé vůči věřitelům, jež jsou třetími osobami, přímo odpovědní, mají povinnost zprostit svěřeného správce odpovědnosti, kterou nese jako společník, vůči posledně jmenovaným (zakladatelé jsou tak „nepřímo“ odpovědní vůči věřitelům). V tomto ohledu připouštím, že osobní právní odpovědnost společníků za dluhy společnosti je zde zajisté opět „otázkou upravenou právem obchodních společností“ vyloučenou z nařízení Řím I, jak je ostatně výslovně stanoveno v jeho čl. 1 odst. 2 písm. f). Otázka případné povinnosti zakladatele zprostit svěřenského správce jeho právní odpovědnosti jako společníka za dluhy společnosti se však týká především smluvních vztahů mezi nimi. Podle mého názoru tedy spadá pod lex contractus a toto nařízení ( 36 ).

60.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na první otázku odpověděl tak, že vyloučení stanovené v čl. 1 odst. 2 písm. e) Římské úmluvy a v čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I, které se vztahuje na „otázky upravené právem obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob“, se nepoužije na smluvní závazkové vztahy mající původ ve svěřenské smlouvě, jejímž předmětem je správa podílu v komanditní společnosti.

B.

K nepoužitelnosti vyloučení týkajícího se některých smluv o poskytování služeb uzavřených spotřebiteli (třetí a čtvrtá otázka)

61.

Pokud Soudní dvůr rozhodne, jak navrhuji, že takové smluvní závazky, jako jsou závazky plynoucí ze sporných svěřenských smluv, nespadají pod vyloučení podle čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I (nebo rovnocenné vyloučení z Římské úmluvy), musí být právo rozhodné pro tyto smlouvy určeno podle kolizních norem stanovených těmito nástroji.

62.

V tomto ohledu předkládající soud uvedl, že sporné svěřenské smlouvy jsou spotřebitelskými smlouvami, které mohou spadat pod ochranná pravidla stanovená v této oblasti v článku 5 dané úmluvy a v článku 6 daného nařízení ( 37 ). Váží totiž „obchodníka“, a sice společnost TVP jednající v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti, s různými investory v postavení „spotřebitelů“, a sice fyzickými osobami, které uzavřely tyto smlouvy za účelem, který se netýká takové činnosti ( 38 ). Uvedený soud rovněž konstatoval, že jsou splněny podmínky pro uplatnění ochranných pravidel ( 39 ).

63.

Tyto články však v odstavci 4 výslovně vylučují ze své působnosti některé smlouvy. Konkrétně čl. 5 odst. 4 písm. b) Římské úmluvy a čl. 6 odst. 4 písm. a) nařízení Řím I ve stejném znění stanoví, že ochranná pravidla v oblasti spotřebitelských smluv se nevztahují na „smlouvy o poskytování služeb, mají-li být služby spotřebiteli poskytnuty výlučně v zemi odlišné od země jeho obvyklého bydliště“. Právo rozhodné pro smlouvy spadající do tohoto vyloučení musí být určeno s ohledem na obecné kolizní normy stanovené v článcích 3 a 4 těchto nástrojů.

64.

V tomto kontextu je podstatou třetí a čtvrté otázky předkládajícího soudu to, zda takové svěřenské smlouvy, jako jsou smlouvy, kterých se týká žaloba na zdržení se jednání podaná sdružením VKI, mohou spadat pod uvedené vyloučení.

65.

Sdružení VKI a Komise v podstatě tvrdí, že toto vyloučení se nepoužije v projednávaném případě, jelikož spotřebitelé získávají v Rakousku určité služby, které vyplývají ze sporných svěřenských smluv. Společnost TVP naopak tvrdí, že poskytuje své svěřenské služby výlučně v Německu, jak stanoví tyto smlouvy ( 40 ), jelikož činnosti vyžadované k plnění těchto smluv jsou prováděny pouze v tomto členském státě.

66.

Mám stejný názor jako prvně uvedení, a to z následujících důvodů. Vzhledem k tomu, že mezi Římskou úmluvou a nařízením Řím I není rozdíl, pokud jde o tuto otázku, musí zde být použit stejný výklad pro oba tyto nástroje. V rámci tohoto stanoviska tedy budu opět odkazovat pouze na nařízení Řím I.

67.

Ze znění čl. 6 odst. 4 písm. a) nařízení Řím I vyplývají dvě kumulativní podmínky. Vyloučení, které se v něm vyskytuje, se použije zaprvé, pokud se jedná o „smlouvy o poskytování služeb“, a zadruhé, pokud služby poskytované spotřebiteli mají být „poskytnuty výlučně v zemi odlišné od země jeho obvyklého bydliště“.

68.

Výklad první podmínky nevznáší mnoho pochybností. V tomto ohledu pojem „smlouva o poskytování služeb“ použitý v čl. 6 odst. 4 písm. a) nařízení Řím I musí být podle mého názoru definován autonomně a musí mít stejný význam jako pojem „smlouva o poskytování služeb“ uvedený v čl. 4 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení ( 41 ). Kategorie smluv, na které se vztahují tyto dva pojmy, je navzdory nevýrazným terminologickým rozdílům [ve francouzském znění] totiž zjevně stejná. Tato kategorie musí mít kromě toho stejný rozsah jako kategorie „poskytování služeb“ uvedená pro účely soudní příslušnosti ve smluvních věcech v čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel Ia ( 42 ). Z judikatury Soudního dvora týkající se tohoto posledně uvedeného ustanovení vyplývá, že pojem „služby“ znamená přinejmenším to, že strana, která je poskytuje, vykonává určitou činnost za úplatu ( 43 ). Jak přitom zdůrazňuje společnost TVP, svěřenství představuje právě takovou „službu“: v rámci svěřenské smlouvy vykonává svěřenský správce určitou činnost spočívající ve správě majetku umístěného do svěřenství, a to za úplatu.

69.

Méně jasnou je otázka rozsahu druhé podmínky, která se týká místa, kde „[mají být služby poskytnuty]“ spotřebiteli. Soudní dvůr se již sice zabýval otázkou místa plnění smluvního závazku nebo smlouvy pro účely určení soudní příslušnosti ve smluvních věcech a stanovil různá kritéria ( 44 ). Tuto otázku nicméně dosud neposuzoval v kontextu čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Řím I za účelem určení rozhodného práva. Je tedy třeba zaprvé upřesnit, zda se na otázku místa plnění vztahuje vnitrostátní právo, zejména lex contractus, nebo zda musí být v unijním právu definována autonomně, a stanovit, jaký význam je třeba přikládat případnému místu plnění určenému ve smlouvě.

70.

V tomto ohledu uvádím, že se předkládající soud zaměřil na určité povinnosti, které vyplývají ze sporných svěřenských smluv, a sice povinnost společnosti TVP předávat investorovi informace o činnosti fondu a povinnost převést na tohoto investora dividendy a jiné majetkové výhody, které mu přísluší, a určil, kde mají být tyto povinnosti splněny, s ohledem jak na rakouské právo, tak německé právo, to jest na obě práva, která se na tyto smlouvy potenciálně použijí ( 45 ). Tento soud měl rovněž za to, že na základě jednoho či druhého práva je ujednání určující místo plnění ve svěřenských smlouvách neplatné ( 46 ).

71.

Nedomnívám se nicméně, že otázka místa poskytování služeb spotřebiteli (a otázka účinku případného ujednání určujícího toto místo) musí být pro účely použití čl. 6 odst. 4 písm. a) nařízení Řím I ponechána na lex contractus. Tato otázka totiž musí být zodpovězena před určením rozhodného práva a umožňuje právě jeho určení. Abychom se vyhnuli kruhové nebo příliš komplikované logice ( 47 ), je podle mého názoru třeba použít autonomní výklad místa, kde služby „[mají být poskytnuty]“ spotřebiteli, ve smyslu tohoto ustanovení, který musí být vyvozen ve světle kontextu a z cílů tohoto ustanovení.

72.

Pokud jde zaprvé o kontext, do něhož spadá čl. 6 odst. 4 písm. a) nařízení Řím I, mám stejně jako sdružení VKI a Komise za to, že toto ustanovení musí být vykládáno striktně, jelikož se odklání od cíle ochrany obecně sledovaného tímto článkem ( 48 ).

73.

Kromě toho skutečnost, že vyloučení obdobné vyloučení stanovenému v tomto ustanovení se znovu nenachází v článku 17 nařízení Brusel Ia ( 49 ), pokud jde o soudní příslušnost v oblasti spotřebitelských smluv, hovoří podle mého názoru rovněž ve prospěch takového striktního výkladu, aby nedošlo k prohloubení tohoto rozdílu a nekonzistentním řešením z toho vyplývajícím ( 50 ).

74.

Pokud jde zadruhé o cíl sledovaný dotčeným vyloučením, Giuliano-Lagardova zpráva vysvětluje, co se týče čl. 5 odst. 4 písm. b) Římské úmluvy, že „v případě smluv týkajících se poskytování služeb (například ubytování v hotelu nebo jazykový kurz), které jsou poskytovány výlučně mimo území státu, kde má spotřebitel bydliště, nemůže spotřebitel rozumně očekávat, že se právo státu jeho původu použije ( 51 ) odchylně od obecných pravidel článků 3 a 4“. V tomto případě „má smlouva užší vztah ke státu, kde má druhá smluvní strana bydliště, a to i v případě, že posledně uvedená provedla jeden z úkonů uvedených [v čl. 5 odst. 2] (například reklamu) ve státě, v němž má spotřebitel bydliště ( 52 )“.

75.

Kromě toho z diskuse, která probíhala v souvislosti s přijetím nařízení Řím I, zejména v rámci Rady Evropské unie, vyplývá, že toto vyloučení bylo v tomto nařízení zachováno zejména z důvodu, že některé delegace se obávaly „nadměrné ochrany“ spotřebitele a nechtěly příliš zatížit malé a střední podniky, zejména odvětví cestovního ruchu ( 53 ).

76.

Podle mého názoru z výše uvedeného vyplývá, že za účelem určení místa, ve kterém služby„[mají být poskytnuty]“ spotřebiteli ve smyslu čl. 6 odst. 4 písm. a) nařízení Řím I, je třeba z faktického hlediska vycházet z povahy dotčených služeb. I když případné ujednání o určení místa plnění smluvních závazků může případně v tomto ohledu představovat vodítko, není nikterak určující. Výraz „[mají být poskytnuty]“ neodkazuje, jak tvrdí společnost TVP, na místo, kde mají být povinnosti splněny v souladu se smluvními ujednáními ( 54 ). Jak tvrdí sdružení VKI, ve skutečnosti je třeba ověřit, zda ze samotné podstaty dohodnutých služeb vyplývá, že tyto služby mohou být poskytovány pouze mimo zemi, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště ( 55 ).

77.

Po tomto upřesnění je určení místa, kde mají být služby poskytnuty spotřebiteli, podle mého názoru relativně jasné, pokud jde o služby spadající do odvětví cestovního ruchu, jak uvedla Giuliano-Lagardova zpráva a jak bylo rozebráno v rámci Rady, jako je restauratérství nebo hoteliérství. V takových situacích přirozeně dochází k poskytování služeb na jediném místě: obchodník provede požadované činnosti a spotřebitel obdrží odpovídající výsledky na jednom a tomtéž místě.

78.

Naopak jiné služby jsou poskytnuty na dálku, to znamená, že fyzické plnění se neshoduje s místem, kde spotřebitel obdrží jeho výsledek. Zejména dochází k tomu, že tato dvě místa se nacházejí v různých zemích. Služby jsou tedy poskytovány přeshraničním způsobem a obchodník se, jak uvádí předkládající soud ve třetí předběžné otázce, nemusí dostavit do země spotřebitele, aby tam splnil své povinnosti.

79.

V tomto ohledu se přikláním k názoru předkládajícího soudu a Komise, podle kterého za podmínky uvedené v předchozím bodě nelze mít za to, že služby „[mají] být poskytnuty [spotřebiteli] výlučně v zemi odlišné od země jeho obvyklého bydliště“ ve smyslu čl. 6 odst. 4 písm. a) nařízení Řím I ( 56 ). Jinak řečeno, vyloučení stanovené v tomto ustanovení by se nemělo za takových předpokladů uplatnit.

80.

Podle mého názoru totiž skutečnost, že unijní normotvůrce v rámci znění čl. 6 odst. 4 písm. a) nařízení Řím I trvá na tom, že služby mají být poskytovány „výlučně“ mimo zemi obvyklého bydliště spotřebitele, a vysvětlení k tomuto ustanovení ( 57 ) mají zdůraznit, že dotčené vyloučení by se mělo vztahovat pouze na situace, kdy s ohledem na povahu dotčených služeb spotřebitel musí k tomu, aby mu byly poskytnuty, jet do zahraničí. V této situaci má smlouva zanedbatelné vazby na zemi jeho obvyklého bydliště a další (zjevně) těsnější vazby na zemi poskytování služeb ( 58 ). Naopak v případě služeb poskytovaných na dálku do země obvyklého bydliště spotřebitele jsou vazby smlouvy na tuto zemi významnější a spotřebitel může rozumně očekávat, že se uplatní právo tohoto státu (či přinejmenším jeho kogentní ustanovení).

81.

Tyto úvahy jsou podle mého názoru plně použitelné na takovou věc, jako je věc v původním řízení. Zejména skutečnost, že částky odpovídající podílům byly rakouskými spotřebiteli vyplaceny na svěřenské účty (Treuhandkonten) v Rakousku ( 59 ), že společnost TVP převádí výplaty dividend a ostatních majetkových výhod, které jim přísluší, na rakouské účty, že tato společnost plní své informační povinnosti vyplývající ze svěřenské smlouvy tak, že jim do Rakouska zasílá zprávy o činnosti fondů, a že má k dispozici internetovou stránku pro tyto spotřebitele, na které mohou tito spotřebitelé nalézt informace a hlasovat ( 60 ), zdůrazňuje, že tito spotřebitelé získávají výsledky služeb poskytovaných společností TVP v zemi svého obvyklého bydliště. V důsledku toho se vyloučení stanovené v čl. 6 odst. 4 písm. a) nařízení Řím I podle mého názoru nemá použít.

82.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhuji, aby Soudní dvůr na třetí a čtvrtou otázku odpověděl tak, že čl. 5 odst. 4 písm. b) Římské úmluvy a čl. 6 odst. 4 písm. a) nařízení Řím I musí být vykládány v tom smyslu, že vyloučení v nich uvedené, které se týká „smlouvy o poskytování služeb, mají-li být služby spotřebiteli poskytnuty výlučně v zemi odlišné od země jeho obvyklého bydliště“, se nepoužije na svěřenskou smlouvu, v rámci které jsou služby spotřebiteli poskytovány obchodníkem v zemi, v níž má tento spotřebitel obvyklé bydliště, na dálku z území jiné země.

C.

Ke zneužívající povaze ujednání o volbě práva určujícího právo sídla poskytovatele ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice o zneužívajících ujednáních (druhá otázka)

83.

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je to, zda musí být čl. 3 odst. 1 směrnice o zneužívajících ujednáních vykládán v tom smyslu, že ujednání ve svěřenské smlouvě uzavřené mezi poskytovatelem a spotřebitelem, která se týká správy podílu v komanditní společnosti, které nebylo individuálně sjednáno a na jehož základě je rozhodným právem právo členského státu sídla poskytovatele a této společnosti, je zneužívající ve smyslu tohoto ustanovení.

84.

Jak jsem naznačil v tomto stanovisku, podle mého názoru musí být právo rozhodné pro takové smluvní závazkové vztahy, jako jsou závazkové vztahy, které mají původ ve sporných svěřenských smlouvách, určeno v souladu s kolizními normami upravenými v Římské úmluvě a nařízením Řím I, a konkrétně s normami v oblasti spotřebitelských smluv, které jsou uvedeny v článku 5 této úmluvy a v článku 6 tohoto nařízení.

85.

Článek 5 odst. 3 Římské úmluvy a čl. 6 odst. 1 nařízení Řím I stanoví, že se spotřebitelská smlouva v zásadě řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště. V projednávaném případě se tedy jedná o rakouské právo.

86.

Nicméně sporné svěřenské smlouvy obsahují, jak připomínám, ujednání o volbě práva, které jako rozhodné právo určuje právo sídla společnosti TVP a komanditních společností, a sice německé právo. Sdružení VKI však uvádí, že toto ujednání je nepřípustné. Zejména je toto ujednání, podobně jako ostatní ujednání uvedená v její žalobě, zneužívající.

87.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 5 odst. 2 Římské úmluvy a čl. 6 odst. 2 nařízení Řím I v zásadě takové ujednání o volbě práva dovolují. Podle těchto ustanovení však nemůže dojít k tomu, že spotřebitel bude zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení, od nichž se nelze dohodou odchýlit (nebo „kogentní ustanovení ( 61 )“), na základě práva země, v níž má obvyklé bydliště. V projednávaném případě tedy nemůže sporné ujednání bránit spotřebitelům s bydlištěm v Rakousku (a sdružení VKI v rámci jeho žaloby na zdržení se jednání), aby se dovolávali kogentních ustanovení rakouského práva.

88.

Přitom Soudní dvůr v rozsudku VKI v. Amazon rozhodl, že ujednání obsažené ve všeobecných obchodních podmínkách obchodníka, které nebylo individuálně sjednáno a podle kterého se právem členského státu sídla tohoto obchodníka řídí smlouva, jež uzavřel se spotřebitelem formou elektronického obchodu, je zneužívajícím ujednáním ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice o zneužívajících ujednáních v rozsahu, v němž uvádí tohoto spotřebitele v omyl tím, že u něj vyvolává dojem, že se na smlouvu použije pouze právo tohoto členského státu, aniž ho informuje o tom, že se na něj na základě čl. 6 odst. 2 nařízení Řím I (nebo případně čl. 5 odst. 2 Římské úmluvy) vztahuje rovněž ochrana, kterou mu zajišťují kogentní ustanovení práva země jeho obvyklého bydliště ( 62 ).

89.

Stejně jako sdružení VKI a Komise se domnívám, že tato judikatura je na věc dotčenou v původním řízení použitelná. V tomto ohledu se ztotožňuji s názorem Komise, že skutečnost, že sporné svěřenské smlouvy patrně nebyly uzavírány elektronicky, je irelevantní. Podle mého názoru je totiž ujednání o volbě práva zneužívající z toho důvodu, že v rozporu s požadavkem jasného a srozumitelného znění uvedeným v článku 5 směrnice o zneužívajících ujednáních neinformuje spotřebitele o tom, že navzdory této volbě práva se může dovolávat kogentních ustanovení práva země svého obvyklého bydliště ( 63 ). Forma uzavření smlouvy není v rámci takové argumentace relevantní. Naproti tomu rozhodující je skutečnost, že sporné ujednání tento požadavek na informace nesplňuje ( 64 ).

90.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na druhou otázku odpověděl tak, že čl. 3 odst. 1 směrnice o zneužívajících ujednáních musí být vykládán v tom smyslu, že ujednání ve svěřenské smlouvě uzavřené mezi poskytovatelem a spotřebitelem, která se týká správy podílu v komanditní společnosti, které nebylo individuálně sjednáno a na jehož základě je rozhodným právem právo státu sídla poskytovatele a této společnosti, je zneužívající ve smyslu tohoto ustanovení, jelikož neinformuje spotřebitele o tom, že na základě čl. 5 odst. 2 Římské úmluvy anebo čl. 6 odst. 2 nařízení Řím I má bez ohledu na tuto volbu práva rovněž nárok na ochranu, kterou mu zajišťují kogentní ustanovení práva, které by bylo použitelné v případě neexistence tohoto ujednání.

V.

Závěry

91.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) následovně: