STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

DEANA SPIELMANNA

přednesené dne 10. dubna 2025 ( 1 )

Věc C‑143/23

KI,

FA,

proti

Mercedes-Benz Bank AG,

Volkswagen Bank GmbH

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Landgericht Ravensburg (zemský soud v Ravensburgu, Německo)]

„Řízení o předběžné otázce – Ochrana spotřebitele – Smlouva o úvěru určeném na koupi motorového vozidla – Směrnice 2008/48/ES – Článek 14 odst. 1 – Právo na odstoupení od smlouvy – Důsledky uplatnění práva na odstoupení od smlouvy o úvěru vázaného na kupní smlouvu – Povinnosti spotřebitele vůči věřiteli – Článek 14 odst. 3 písm. b) – Zaplacení úroků po odstoupení od smlouvy o úvěru vázaného na smlouvu o dodávce zboží“

Úvod

1.

V projednávané věci se Landgericht Ravensburg (zemský soud v Ravensburgu, Německo) obrátil na Soudní dvůr se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu směrnice 2008/48/ES ( 2 ) v rámci sporů dvou spotřebitelů se společnostmi poskytujícími úvěry na automobily v souvislosti s uplatněním práva na odstoupení od smlouvy o úvěru vázaného na smlouvu o koupi vozidla.

2.

Tato věc poskytuje Soudnímu dvoru příležitost rozvinout svou judikaturu týkající se důsledků práva na odstoupení od smlouvy uplatněného spotřebitelem v rámci smlouvy o vázaném úvěru. Konkrétně je třeba na základě druhé a třetí otázky, kterými se budu zabývat v tomto stanovisku, určit jednak, zda čl. 14 odst. 3 písm. b) první věta směrnice 2008/48 provádí úplnou harmonizaci smluv o vázaném úvěru, a jednak, zda je slučitelné s unijním právem, aby byl dlužník po odstoupení od smlouvy o vázaném úvěru povinen zaplatit úroky stanovené ve smlouvě za období od vyplacení úvěru prodejci financovaného vozidla do data vrácení vozidla věřiteli nebo prodejci.

Právní rámec

Unijní právo

3.

Body 7 až 10, 31, 34 a 35 odůvodnění směrnice 2008/48 znějí následovně:

„(7)

Pro usnadnění vzniku dobře fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů je nezbytné zajistit harmonizovaný rámec Společenství v celé řadě klíčových oblastí. Právní předpisy Společenství zaměřené na budoucnost, schopné přizpůsobit se budoucím formám úvěrů a umožňující členským státům odpovídající stupeň pružnosti při jejich provádění by měly s ohledem na neustále se vyvíjející trh spotřebitelských úvěrů a vzrůstající mobilitu evropských občanů napomoci při zavedení moderní právní úpravy spotřebitelského úvěru.

(8)

Je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. Mělo by proto být možné, aby volný pohyb úvěrových nabídek probíhal za optimálních podmínek jak pro ty, kdo úvěr nabízejí, tak pro ty, kdo o něj žádají, a to s řádným přihlédnutím ke specifické situaci v jednotlivých členských státech.

(9)

Úplná harmonizace je nezbytná pro zajištění vysoké a rovnocenné úrovně ochrany zájmů všech spotřebitelů ve Společenství a pro vytvoření skutečného vnitřního trhu. Členským státům by proto nemělo být povoleno zachovávat ani zavádět jiná vnitrostátní ustanovení, než která jsou stanovena v této směrnici. Toto omezení by se však mělo vztahovat pouze na ustanovení harmonizovaná tuto směrnicí. Kde tato harmonizovaná ustanovení nejsou, měly by mít členské státy i nadále možnost zachovávat nebo zavádět vnitrostátní právní předpisy. Členské státy tak mohou například zachovávat nebo zavádět vnitrostátní předpisy o společné a nerozdílné odpovědnosti prodávajícího nebo poskytovatele služeb a věřitele. Jiným příkladem této možnosti členských států by mohlo být zachování nebo zavedení vnitrostátních předpisů o zrušení kupní smlouvy nebo smlouvy o poskytnutí služby, jestliže spotřebitel uplatní své právo odstoupit od úvěrové smlouvy. […]

(10)

Definice obsažené v této směrnici určují rozsah harmonizace. Povinnost členských států provést ustanovení této směrnice by se tedy měla omezovat na oblast její působnosti stanovenou uvedenými definicemi. Touto směrnicí by však nemělo být dotčeno uplatňování ustanovení této směrnice členskými státy v oblastech, které nespadají do oblasti její působnosti, je-li to v souladu s právem Společenství. Členské státy by tak mohly zachovat nebo zavést vnitrostátní právní předpisy, které odpovídají této směrnici nebo některým z jejích ustanovení, pro úvěrové smlouvy mimo oblast její působnosti, například na úvěrové smlouvy na částky nižší než 200 [eur] nebo vyšší než 75000 [eur]. Členské státy by dále mohly uplatňovat ustanovení této směrnice na vázané úvěry, které nepokrývá definice smlouvy o vázaném úvěru stanovená v této směrnici. Ustanovení o smlouvách o vázaném úvěru by tedy mohla být uplatňována i na úvěrové smlouvy, které jen zčásti slouží k financování kupní smlouvy nebo smlouvy o poskytnutí služby.

[…]

(31)

Aby se spotřebitel mohl seznámit se svými právy a povinnostmi podle úvěrové smlouvy, měla by tato smlouva jasně a výstižně uvádět veškeré nezbytné informace.

[…]

(34)

S cílem sblížit postupy pro výkon práva na odstoupení od smlouvy v podobných oblastech je nezbytné upravit právo na odstoupení od smlouvy bez sankcí a bez povinnosti předložit zdůvodnění, a to za podmínek podobných podmínkám, které stanoví směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES [ze dne 23. září 2002 o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES (Úř. věst. 2002, L 271, s. 16)].

(35)

Pokud spotřebitel odstoupí od úvěrové smlouvy, v souvislosti s níž obdržel zboží, zejména od koupě na splátky nebo od smlouvy o pronájmu nebo leasingové smlouvy předpokládající povinnost odkupu, neměly by být touto směrnicí dotčeny žádné právní předpisy členských států týkající se vrácení zboží nebo jakýchkoliv souvisejících otázek.“

4.

Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Předmět“, stanoví:

„Účelem této směrnice je harmonizovat některé aspekty právních a správních předpisů členských států, které se týkají smluv o spotřebitelském úvěru.“

5.

Článek 3 uvedené směrnice, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí

[…]

n)

‚smlouvou o vázaném úvěru‘ úvěrová smlouva, kde

i)

dotyčný úvěr slouží výhradně k financování smlouvy o dodání konkrétního zboží nebo poskytnutí konkrétní služby a

ii)

tyto dvě smlouvy tvoří z objektivního hlediska obchodní celek; má se za to, že se jedná o obchodní celek, pokud úvěr pro spotřebitele financuje sám dodavatel zboží nebo poskytovatel služby nebo, v případě úvěru financovaného třetí osobou, pokud věřitel využije služeb dodavatele zboží nebo poskytovatele služeb v souvislosti s uzavřením nebo přípravou úvěrové smlouvy nebo pokud je konkrétní zboží nebo poskytnutí konkrétní služby výslovně uvedeno v úvěrové smlouvě.“

6.

Článek 10 téže směrnice, nadepsaný „Informace, které mají být uvedeny v úvěrových smlouvách“, v odstavci 2 stanoví:

„Úvěrová smlouva jasně a výstižně uvádí

[…]

l)

úrokovou sazbu použitelnou v případě opožděných plateb platnou v okamžiku uzavření úvěrové smlouvy a podmínky pro její úpravu a veškeré případné poplatky z prodlení;

[…]“

7.

Článek 14 směrnice 2008/48, nadepsaný „Právo na odstoupení od smlouvy“, stanoví:

„1.   Spotřebitel má k dispozici lhůtu čtrnácti kalendářních dnů na odstoupení od úvěrové smlouvy bez uvedení důvodu.

Lhůta pro odstoupení od smlouvy začíná běžet

a)

buď dnem uzavření úvěrové smlouvy, nebo

b)

dnem, kdy spotřebitel obdrží smluvní podmínky a informace v souladu s článkem 10, pokud tento den nastane později než den uvedený v písmenu a) tohoto pododstavce.

[…]

3.   Jestliže spotřebitel uplatní právo na odstoupení od smlouvy,

a)

aby účinky jeho odstoupení nastaly před uplynutím lhůty uvedené v odstavci 1, musí to spotřebitel oznámit věřiteli na základě informací poskytnutých věřitelem podle čl. 10 odst. 2 písm. p) způsobem, který je prokazatelný podle vnitrostátního práva. Má se za to, že lhůta pro oznámení byla dodržena, je-li toto oznámení, pokud je vyhotoveno na papíře nebo na jiném trvalém nosiči, jenž je věřiteli k dispozici a k němuž má přístup, odesláno před jejím uplynutím;

b)

musí spotřebitel zaplatit věřiteli jistinu a úrok z ní vzniklý ode dne, kdy byl úvěr čerpán, do dne, kdy je jistina splacena, bez zbytečného odkladu a nejpozději 30 kalendářních dnů po zaslání oznámení o odstoupení od smlouvy věřiteli. Úrok se vypočítá na základě dohodnuté výpůjční úrokové sazby. Věřitel nemá v případě odstoupení od smlouvy nárok na žádné jiné odškodnění od spotřebitele s výjimkou odškodnění za případné nevratné poplatky zaplacené věřitelem orgánu veřejné správy.

[…]“

8.

Článek 15 odst. 1 a 2 uvedené směrnice, nadepsaný „Smlouvy o vázaném úvěru“, stanoví:

„1.   Pokud spotřebitel na základě práva Společenství uplatnil právo na odstoupení od kupní smlouvy nebo od smlouvy o poskytnutí služby, není nadále vázán smlouvou o vázaném úvěru.

2.   Pokud nejsou zboží nebo služby, na které se vztahuje smlouva o vázaném úvěru, dodány či poskytnuty nebo pokud jsou dodány či poskytnuty pouze zčásti anebo pokud nejsou v souladu s kupní smlouvou nebo smlouvou o poskytnutí služby, má spotřebitel právo uplatnit prostředky nápravy vůči věřiteli, pokud uplatnil své prostředky nápravy vůči dodavateli nebo poskytovateli, avšak jeho nároky podle práva nebo kupní smlouvy nebo smlouvy o poskytnutí služby nebyly uspokojeny. Členské státy určí rozsah a podmínky pro uplatnění těchto prostředků nápravy.“

9.

Článek 22 uvedené směrnice, nadepsaný „Harmonizace a kogentní povaha směrnice“, v odstavci 1 stanoví:

„Pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmějí členské státy ve svém vnitrostátním právu zachovávat ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice.“

10.

Článek 23 téže směrnice, nadepsaný „Sankce“, stanoví:

„Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“

Německé právo

11.

Ustanovení § 357a odst. 1 Bürgerliches Gesetzbuch (občanský zákoník, dále jen „BGB“), nadepsané „Právní důsledky odstoupení od smluv o finančních službách“, ve znění platném v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení stanovovalo:

„(1)   Získaný prospěch musí být vrácen do 30 dnů.

[…]

(3)   Odstoupí-li dlužník od smlouvy o spotřebitelském úvěru, zaplatí za dobu mezi poskytnutím a splacením úvěru dohodnutý úrok. […]“

12.

Ustanovení § 358 BGB ve znění platném v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení znělo následovně:

„(1)   Pokud spotřebitel vzal platně zpět své prohlášení o záměru uzavřít smlouvu o dodání zboží nebo poskytnutí jiné služby obchodníkem, není již vázán svým prohlášením o záměru uzavřít smlouvu o úvěru vázanou na tuto smlouvu.

(2)   Pokud spotřebitel vzal platně zpět své prohlášení o záměru uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru na základě § 495 odst. 1 nebo § 514 odst. 2 první věty, není již dále vázán ani svým prohlášením o záměru uzavřít smlouvu o dodávce zboží nebo poskytnutí jiných služeb, která se na tuto smlouvu o spotřebitelském úvěru váže.

(3)   Smlouva o dodávce zboží nebo poskytnutí jiných služeb a úvěrová smlouva podle odstavců 1 a 2 se spojí, pokud úvěr slouží k úplnému nebo částečnému financování druhé smlouvy a pokud obě tvoří hospodářský celek. Tento celek je třeba připustit, zejména pokud obchodník sám financuje protiplnění spotřebitele nebo v případě financování třetí stranou, pokud věřitel zapojí do přípravy nebo uzavření úvěrové smlouvy obchodníka.

(4)   Obnovení statu quo ante v souvislosti s vázanou smlouvou se řídí mutatis mutandis […] ustanovením § 357. […] Věřitel při jednáních se spotřebitelem přebírá práva a povinnosti obchodníka, které z vázané smlouvy vyplývají, jde-li o právní důsledky odstoupení od smlouvy nebo vrácení, pokud v době, kdy odstoupení nebo vrácení nabude účinnosti, byla již částka půjčky obchodníkovi uhrazena.“

Skutkový stav, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem

13.

Dne 1. března 2019 uzavřeli KI na jedné straně a FA na straně druhé smlouvy o úvěru se společnostmi Mercedes-Benz Bank AG a Volkswagen Bank GmbH, které byly určeny k nákupu motorového vozidla k soukromému užívání. Čisté částky smluv o úvěru činily 29500 eur a 35300 eur a byly vyplaceny přímo prodejcům vozidel.

14.

Při uzavírání smluv o úvěru využily Mercedes-Benz Bank a Volkswagen Bank služeb prodejce vozidel jako zprostředkovatele.

15.

V žádné ze smluv o úvěru nebyla formou procentního údaje uvedena sazba úroků z prodlení platná v době uzavření smlouvy.

16.

KI a FA zaplatili na základě obou smluv měsíční splátky, včetně záloh, v celkové výši 8924,48 eura, resp. 24800 eur.

17.

Dopisy ze dne 31. října 2019 a 20. července 2020 vzali KI a FA své prohlášení o záměru uzavřít smlouvu o úvěru zpět.

18.

KI a FA tvrdí, že odstoupení od smlouvy je platné, neboť lhůta pro uplatnění tohoto práva nezačala běžet z důvodu nesrovnalostí v povinných údajích, které měly být uvedeny v jejich smlouvách.

19.

Podali proti společnosti Mercedes-Benz Bank, resp. společnosti Volkswagen Bank žalobu k předkládajícímu soudu.

20.

KI v podstatě požaduje vrácení již zaplacených splátek úvěru až do odstoupení od smlouvy a zálohy zaplacené prodávajícímu, tedy celkem 8924,48 eura. Žádá rovněž, aby bylo určeno, že v důsledku odstoupení od smlouvy není povinen platit žádné další úroky ani splátky jistiny.

21.

FA se v podstatě domáhá vrácení již zaplacených měsíčních splátek úvěru až do odstoupení od smlouvy a zálohy zaplacené prodávajícímu v celkové výši 24800 eur. Rovněž požaduje, aby bylo určeno, že v důsledku odstoupení od smlouvy není povinen platit žádné další úroky z jistiny ani splátky jistiny.

22.

Mercedes-Benz Bank a Volkswagen Bank navrhují, aby byly příslušné žaloby zamítnuty. V podstatě se dovolávají jejich nepřípustnosti a vznášejí námitku vycházející z promlčení práva na odstoupení od smlouvy. Mercedes-Benz Bank rovněž namítá protiprávní uplatnění práva na odstoupení a podpůrně se domáhá, aby jí byl KI povinen zaplatit náhradu za ztrátu hodnoty vozidla až do dne jeho předání a mimoto náhradu za užitky ve výši 3,92 % ročně z neuhrazeného zůstatku úvěru za období mezi vyplacením úvěru prodejci a vrácením vozidla.

23.

Za těchto podmínek se předkládající soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)

Je slučitelné s unijním právem, zejména s čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48[…], pokud se v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru, která byla zrušena v důsledku odstoupení a která je vázána na smlouvu o koupi vozidla uzavřenou v obchodních prostorách prodejce, výše náhrady za ztrátu hodnoty financovaného vozidla, kterou spotřebitel musí věřiteli zaplatit při vrácení financovaného vozidla, vypočítává tak, že se od prodejní ceny prodejce platné v době pořízení vozidla spotřebitelem odečte nákupní cena prodejce platná v době vrácení vozidla?

2)

Je ustanovení čl. 14 odst. 3 písm. b) první věty směrnice 2008/48[…], pokud jde o smlouvy o spotřebitelských úvěrech vázaných na smlouvu o koupi vozidla, plně harmonizující, a tedy kogentní pro členské státy?

V případě záporné odpovědi na druhou otázku:

3)

Je slučitelné s unijním právem, zejména s čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48[…], pokud je dlužník po odstoupení od smlouvy o spotřebitelském úvěru, který je vázán na smlouvu o koupi vozidla, povinen zaplatit za dobu mezi vyplacením úvěrované částky prodejci financovaného vozidla a dnem vrácení vozidla věřiteli (nebo prodejci) smluvně dohodnutý výpůjční úrok?“

24.

Rozhodnutím ze dne 18. dubna 2023 bylo řízení v projednávané věci přerušeno do vydání rozsudku ve spojených věcech C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21.

25.

Dopisem ze dne 21. prosince 2023 zaslala kancelář Soudního dvora předkládajícímu soudu rozsudek vydaný v uvedených věcech ( 3 ) a požádala jej, aby sdělil, zda s ohledem na tento rozsudek trvá na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

26.

Prostřednictvím aplikace e-Curia ze dne 10. dubna 2024 předkládající soud Soudnímu dvoru odpověděl, že na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce trvá a považuje za nezbytné doplnit následující nové otázky:

„4)

a)

Musí být čl. 10 odst. 2 písm. l) směrnice 2008/48[…] ve spojení s jejím čl. 14 odst. 1 druhým pododstavcem písm. b) vykládán v tom smyslu, že lhůta pro odstoupení od smlouvy nezačne běžet, pokud v úvěrové smlouvě není sazba úroků z prodlení platná v okamžiku uzavření této smlouvy uvedena ve formě konkrétního procentního podílu?

Pokud ne:

b)

Může neuvedení toto informace ovlivnit schopnost průměrného spotřebitele posoudit rozsah svých práv a povinností podle dané směrnice nebo jeho rozhodnutí uzavřít smlouvu, a případně ho zbavit možnosti uplatnit svá práva v podstatě za stejných podmínek, jaké by platily, kdyby byly tyto informace poskytnuty úplnm a exaktním způsobem?

5)

a)

Je vyloučeno, aby se věřitel dovolával toho, že spotřebitel z důvodu svého chování, ke kterému došlo v době mezi uzavřením smlouvy a uplatněním práva odstoupit od smlouvy, či po tomto uplatnění, uplatnil toto právo zneužívajícím způsobem, pokud v úvěrové smlouvě není sazba úroků z prodlení platná v okamžiku uzavření této smlouvy uvedena ve formě konkrétního procentního podílu?

Pokud ne:

b)

Může být kvalifikace zneužití práva založena zejména na následujících skutečnostech?

–

spotřebitel pokračuje v používání financovaného vozidla až do doby, než soud vyjasní, zda je odstoupení od smlouvy platné,

–

spotřebitel odmítá zaplatit náhradu za ztrátu hodnoty způsobenou používáním vozidla.“

Analýza

27.

V souladu s žádostí Soudního dvora se toto stanovisko zaměří výlučně na druhou a třetí otázku.

Ke druhé otázce

28.

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 14 odst. 3 písm. b) první věta směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že provádí úplnou harmonizaci smluv o spotřebitelském úvěru vázaných na smlouvu o koupi vozidla.

29.

Jinými slovy, Soudní dvůr má určit, zda směrnice 2008/48 ve svém čl. 14 odst. 3 písm. b) první větě provedla úplnou harmonizaci povinnosti dlužníka zaplatit úroky z jistiny, a to i v případě, že financovaný úvěr je vázán na smlouvu o koupi zboží nebo poskytnutí služeb.

30.

Zaprvé bych uvedl, že směrnice 2008/48, která byla přijata s cílem podpořit účinný vnitřní trh a vysokou úroveň ochrany spotřebitele v oblasti úvěrů ( 4 ), zavádí úplnou harmonizaci pro všechny úvěrové smlouvy spadající do její působnosti.

31.

Soudní dvůr v tomto ohledu připustil, že z čl. 22 odst. 1 uvedené směrnice ve spojení s body 9 a 10 jejího odůvodnění vyplývá, že pokud jde o úvěrové smlouvy, které spadají do její působnosti, má tato směrnice kogentní povahu a jejím cílem je zajistit jednotné uplatňování pravidel, která obsahuje, ve všech členských státech. Pokud tedy stanoví přesné povinnosti, nemohou se od nich členské státy odchýlit prostřednictvím odchylných nebo přísnějších vnitrostátních ustanovení ( 5 ). Tato harmonizace je odůvodněna snahou umožnit všem evropským spotřebitelům uzavírat úvěry se stejnou mírou ochrany a usnadnit přeshraniční poskytování finančních služeb. Kde tato harmonizovaná ustanovení nejsou, měly by mít členské státy i nadále možnost zachovávat nebo zavádět vnitrostátní právní předpisy ( 6 ).

32.

Zadruhé čl. 3 písm. n) směrnice 2008/48 definuje „smlouvu o vázaném úvěru“ jako smlouvu o úvěru, která se používá výhradně k financování nákupu určitého zboží nebo služeb a tvoří obchodní celek s odpovídající kupní smlouvou nebo smlouvou o poskytnutí služby. V praxi úvěry poskytnuté na financování soukromého motorového vozidla tuto definici plně splňují za předpokladu, že nejsou vyloučeny z působnosti směrnice ( 7 ). Obchodní celek tvořený úvěrem a nákupem zboží se často projevuje současným uzavřením obou smluv nebo jejich úzkou ekonomickou závislostí. Proto si podle mého názoru unijní normotvůrce přál upravit tuto kategorii úvěrů tak, aby spotřebitel, vázaný dvěma vzájemně závislými smlouvami, mohl i nadále požívat účinné ochrany s ohledem na specifická rizika spojená s dvojím prolnutím úvěru a koupě zboží.

33.

Zatřetí za účelem konkretizace této ochrany zakotvuje směrnice 2008/48 v článku 14 právo na odstoupení od smlouvy, které spotřebiteli umožňuje odstoupit od úvěrové smlouvy v předem stanovené lhůtě bez uvedení důvodu. Uplatnění tohoto práva, jehož cílem je jednak zmírnit možnou impulzivní povahu rozhodnutí o zadlužení, jednak zajistit, aby byli spotřebitelé dostatečně informováni o podmínkách úvěru, vede k souběžným povinnostem. Článek 14 odst. 3 písm. b) první věta uvedené směrnice tak vyžaduje, aby spotřebitel v případě odstoupení od smlouvy splatil jistinu a úroky, které vznikly v období od zpřístupnění finančních prostředků do jejich vrácení.

34.

To však nemění nic na tom, že uvedené ustanovení nespecifikuje osud financovaného zboží ani případné interakce mezi smlouvou o vázaném úvěru a smlouvou o koupi vozidla. Podle mého názoru je smyslem směrnice 2008/48 zajistit, aby právo na odstoupení od smlouvy zůstalo účinné, a zároveň ponechat členským státům prostor pro uvážení, pokud jde o uplatnění tohoto práva na odstoupení ve specifickém kontextu vázaného úvěru, což znamená, že směrnice nemá v úmyslu plně harmonizovat všechny právní důsledky, které mohou nastat.

35.

Bod 35 odůvodnění uvedené směrnice do tohoto přístupu zapadá a uvádí, že by jí neměly být dotčeny žádné právní předpisy členských států týkající se vracení zboží financovaného z úvěru nebo jakýchkoli souvisejících otázek ( 8 ). Bod 9 odůvodnění téže směrnice rovněž uvádí, že v případě neexistence harmonizovaných ustanovení by členské státy měly mít možnost zachovat nebo zavést vnitrostátní právní předpisy, zejména pro případy, kdy dochází ke zrušení kupní smlouvy nebo smlouvy o poskytnutí služby, jestliže spotřebitel uplatní své právo odstoupit od úvěrové smlouvy.

36.

Soudní dvůr přitom rozhodl, že neexistuje-li zvláštní unijní právní úprava v dané oblasti, řídí se způsoby ochrany spotřebitele stanovené ve směrnici 2008/48 na základě zásady procesní autonomie členských států jejich vnitrostátním právním řádem. Tyto podmínky však nesmí být méně příznivé než ty, kterými se řídí obdobné situace vnitrostátní povahy (zásada rovnocennosti), ani nesmí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) ( 9 ).

37.

V tomto ohledu je příznačné, že čl. 15 odst. 1 směrnice 2008/48 je jediným ustanovením, které se výslovně věnuje situaci, kdy spotřebitel uplatní své právo na odstoupení od smlouvy ve vztahu ke kupní smlouvě nebo smlouvě o poskytnutí služby, z čehož a contrario vyplývá, že uvedená směrnice obsahuje mezery, pokud jde o opačný scénář, kdy k odstoupení od smlouvy dojde nejprve v souvislosti se samotným úvěrem ( 10 ).

38.

Konečně se domnívám, že ačkoli směrnice 2008/48 prostřednictvím čl. 14 odst. 3 písm. b) první věty plně harmonizuje smlouvy o úvěru, neupravuje vyčerpávajícím způsobem důsledky odstoupení od smlouvy, pokud je úvěr spojen s nákupem vozidla. Členské státy jsou proto oprávněny v souladu se zásadami efektivity a rovnocennosti upravit podmínky výkonu práva na odstoupení v případě těchto smluv o vázaném úvěru.

39.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl tak, že čl. 14 odst. 3 písm. b) první věta směrnice 2008/48 plně neharmonizuje smlouvy o spotřebitelském úvěru vázané na smlouvu o koupi vozidla.

Ke třetí otázce

40.

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda je v případě záporné odpovědi na druhou otázku slučitelné s unijním právem, zejména s čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48, aby byl dlužník po odstoupení od smlouvy o spotřebitelském úvěru, který je vázán na smlouvu o koupi vozidla, povinen zaplatit za dobu mezi vyplacením úvěru prodejci financovaného vozidla a dnem vrácení vozidla věřiteli (nebo prodejci) smluvně dohodnutý výpůjční úrok.

K účelu článku 14 směrnice 2008/48

41.

Připomínám, že směrnice 2008/48 zakotvuje v čl. 14 odst. 1 právo spotřebitelů na odstoupení od smlouvy, které mohou uplatnit ve lhůtě čtrnácti kalendářních dnů, aniž by museli své rozhodnutí zdůvodňovat.

42.

Pokud jde o cíl sledovaný článkem 14 směrnice 2008/48, ten spočívá zaprvé v umožnění spotřebiteli zvolit si smlouvu nejlépe vyhovující jeho potřebám, a tedy odstoupit od smlouvy, o níž po jejím uzavření v rámci lhůty na rozmyšlenou stanovené pro uplatnění práva na odstoupení vyjde najevo, že je nevhodná. Zadruhé je cílem čl. 14 odst. 1 druhého pododstavce písm. b) uvedené směrnice zajistit, aby spotřebitel obdržel veškeré informace nezbytné k posouzení rozsahu svého smluvního závazku, a penalizovat věřitele, který mu neposkytuje informace stanovené v článku 10 této směrnice ( 11 ). Podle mého názoru je hlavním cílem této právní úpravy poskytnout spotřebitelům dostatek času na zvážení, zda úvěr skutečně odpovídá jejich potřebám a schopnostem, aby se mohli chránit před nevhodnými závazky.

K důsledkům práva na odstoupení od smlouvy v souvislosti se smlouvou o vázaném úvěru

43.

Z analýzy provedené v souvislosti s druhou otázkou předloženou předkládajícím soudem vyplývá ( 12 ), že čl. 14 odst. 3 písm. b) první věta směrnice 2008/48 plně neharmonizuje důsledky uplatnění práva na odstoupení od smlouvy, pokud je úvěr vázán na takovou smlouvu o dodávce zboží, jako o koupi vozidla.

44.

V souladu s čl. 14 odst. 3 písm. b) směrnice je spotřebitel, který odstoupí od „klasického úvěru”, kromě vrácení jistiny nadále povinen zaplatit úrok vypočtený podle dohodnuté sazby za období mezi zpřístupněním finančních prostředků a jejich úplným splacením. Obdobně se domnívám, že pokud je úvěr určen k financování koupě zboží a spotřebitel od smlouvy odstoupí, je logické za období od skutečného zpřístupnění finančních prostředků až do vrácení zboží nebo zániku úvěru stanovit povinnost zaplatit úroky.

45.

Domnívám se, že základ tohoto požadavku je snadno identifikovatelný: uvolněním finančních zdrojů na sebe věřitel bere riziko znehodnocení peněz a zbavuje se možnosti tyto prostředky okamžitě použít. Z tohoto hlediska představují úroky obvyklou odměnu za poskytnutý kapitál. Systematické zbavování věřitele tohoto práva by se rovnalo zavedení „úvěru zdarma“ pro dlužníka, který by získal neoprávněnou výhodu, aniž by za to musel něco platit ( 13 ). Podle mého názoru taková situace narušuje smluvní rovnováhu a podobá se bezdůvodnému obohacení ve smyslu běžných zásad občanského práva.

46.

V tomto ohledu je důležité připomenout, že zásada zákazu bezdůvodného obohacení, kterou uznává judikatura Soudního dvora a která existuje ve většině vnitrostátních právních řádů, vyžaduje, aby se žádná strana neobohacovala neoprávněně na úkor jiné strany. Soudní dvůr tak již rozhodl, že podle obecných zásad společných právním řádům členských států platí, že osoba, jež utrpěla ztrátu, kterou se zvětší majetek jiné osoby, aniž by pro toto obohacení existoval jakýkoli právní základ, má v zásadě právo požadovat od osoby, která se takto obohatila, náhradu odpovídající této ztrátě.

47.

Pokud jde totiž o bezdůvodné obohacení Unie, Soudní dvůr uvedl, že Smlouva o FEU sice výslovně neupravuje procesní prostředky pro podání tohoto typu žaloby, avšak výklad článku 268 a čl. 340 druhého pododstavce SFEU, který by tuto možnost vyloučil, by dospěl k výsledku odporujícímu zásadě účinné soudní ochrany. Žaloba založená na bezdůvodném obohacení Unie podaná na základě těchto článků vyžaduje, aby bylo prokázáno obohacení žalovaného bez platného právního důvodu ( 14 ) a ochuzení žalobce, které s uvedeným obohacením souvisí ( 15 ).

48.

Přenesu-li tuto zásadu ( 16 ) na okolnosti věci v původním řízení ( 17 ), lze tvrdit, že umožnit dlužníkovi bezplatně využívat vypůjčené prostředky během doby předcházející vrácení věci by se ve skutečnosti rovnalo tomu, že by mu byla poskytnuta hospodářská výhoda „bez příčiny, důvodu nebo přinejmenším ospravedlnění“ ( 18 ). Během této doby věřitel neodvolatelně uvolnil finanční zdroje dlužníkovi, takže nemohl s těmito prostředky disponovat nebo je alokovat na jiné potenciálně ziskové transakce, přičemž nesl rizika spojená s jejich poskytnutím (zejména znehodnocení peněz a náklady ušlé příležitosti spojené s jejich vázaností).

49.

Mám tedy za to, že povinnost dlužníka zaplatit úroky vypočtené za skutečnou dobu, po kterou byly prostředky poskytnuty, představuje nezbytný korekční mechanismus. Umožňuje obnovit smluvní rovnováhu tím, že zamezí, aby jedna strana uplatněním svého práva na odstoupení od smlouvy dosáhla neoprávněného prospěchu v neprospěch druhé strany, a tím zajišťuje spravedlivé rozdělení nákladů a zisků plynoucích z byť jen částečného a dočasného plnění smlouvy o úvěru.

Ke smluvní rovnováze a zásadě proporcionality

50.

Odůvodnění této povinnosti – a sice zaplatit úroky v případě odstoupení od úvěrové smlouvy vázané na nákup vozidla – je podle mého názoru slučitelné s logikou judikatury Soudního dvora v této oblasti, která jako celek zdůrazňuje, že cílem, který směrnice 2008/48 v oblasti spotřebitelských úvěrů sleduje, je provedení úplné a nezbytné harmonizace v celé řadě klíčových oblastí, jež je považována za nezbytnou pro zajištění vysoké a rovnocenné úrovně ochrany zájmů všech spotřebitelů v Evropské unii a pro usnadnění vzniku dobře fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů ( 19 ).

51.

Snaha o zachování smluvní rovnováhy, sladění účinné ochrany zájmů spotřebitelů se vznikem dobře fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů, a to při dodržení zásady proporcionality, je obecně patrná v judikatuře týkající se práva na odstoupení od smlouvy, a to i mimo právní rámec směrnice 2008/48. Soudní dvůr například rozhodl, že čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48 brání takové vnitrostátní právní úpravě, která spotřebiteli ukládá povinnost vrátit zboží financované z úvěru nebo vyzvat věřitele, aby si toto zboží vyzvedl, aniž je tento věřitel současně povinen vrátit měsíční splátky úvěru, které již spotřebitel uhradil ( 20 ).

52.

Dále Soudní dvůr v případě smlouvy uzavřené na dálku uvedl, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku ( 21 ) má sice za cíl chránit spotřebitele ve zvláštní situaci koupě na dálku, jejím cílem přesto není přiznat mu práva, která jdou nad rámec toho, co je nezbytné k tomu, aby mu bylo umožněno užitečně uplatnit své právo odstoupit od smlouvy. Tak je tomu zejména v případě, kdy spotřebitel použil zboží způsobem, který je neslučitelný se zásadami občanského práva, jako jsou zásady dobré víry nebo bezdůvodného obohacení ( 22 ).

53.

Stejná snaha o zachování výše uvedené rovnováhy v souladu se zásadou proporcionality charakterizuje výklad článku 23 směrnice 2008/48 Soudním dvorem, který opravňuje členské státy stanovit sankce k zajištění dodržování informačních povinností věřitele. Tyto sankce, které musí zůstat účinné a přiměřené, mohou zahrnovat ztrátu nároku na úroky a poplatky, jestliže věřitel nesplní informační povinnosti stanovené v čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48, pokud takové opomenutí narušuje možnost spotřebitele posoudit rozsah svého závazku ( 23 ). Soudní dvůr však tento postoj upřesnil, když uvedl, že by „[n]emohlo […] být považováno za přiměřené, kdyby byla podle této vnitrostátní právní úpravy uplatněna taková sankce, která má závažné důsledky pro věřitele, v případě neuvedení těch údajů z výčtu údajů upravených v čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48, které svou povahou nemohou ovlivnit schopnost spotřebitele posoudit rozsah svých závazků“ ( 24 ). Soudní dvůr proto podle mého názoru ve jménu zásady proporcionality připouští, že možnost stanovená v článku 23 směrnice 2008/48 nesmí vést k tomu, aby byl věřitel systematicky zbaven veškeré odměny, ledaže by jeho opomenutí byla natolik závažná, že by zásadním způsobem ohrozila právo spotřebitele na jasné a spolehlivé informace ( 25 ).

54.

Spotřebitel, který je slabší smluvní stranou, proto požívá zvýšené ochrany prostřednictvím sankce uložené věřiteli. Tato ochrana však není neomezená a vztahuje se pouze na případy, kdy věřitel poruší informační povinnost, která má v rámci směrnice 2008/48 „zásadní význam“ ( 26 ). Cílem totiž není vytvářet přílišnou nerovnováhu mezi spotřebitelem uplatňujícím své právo na odstoupení od smlouvy a věřitelem. Právo na odstoupení od smlouvy a jeho důsledky nesmí narušit efektivitu trhu v oblasti spotřebitelských úvěrů.

K použití v projednávané věci

55.

V projednávané věci mám za to, že snaha zaručit všem spotřebitelům v Unii vysokou a rovnocennou úroveň ochrany jejich zájmů s cílem podpořit vznik dobře fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů zůstane ve sporu v původním řízení zachována, pokud se připustí, že vnitrostátní právní předpisy mohou v případě odstoupení od smlouvy o vázaném úvěru stanovit vrácení úroků z jistiny.

56.

Je však třeba připomenout, jak již bylo uvedeno v rámci odpovědi na druhou předběžnou otázku ( 27 ), že podmínky uplatnění práva na odstoupení od úvěrové smlouvy vázané na koupi vozidla – zejména povinnost dlužníka zaplatit věřiteli úroky z úvěru – nesmí být v souladu se zásadou rovnocennosti méně příznivé než ty, kterými se řídí obdobné vnitrostátní situace, ani nesmí být podle zásady efektivity upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem.

57.

Dospěl jsem k závěru, že jelikož směrnice 2008/48 neupravuje vyčerpávajícím způsobem důsledky odstoupení od úvěru vázaného na nákup zboží, mohou vnitrostátní právní předpisy požadovat, aby dlužník zaplatil úroky za dobu užívání finančních prostředků.

58.

Článek 14 odst. 1 směrnice 2008/48 tedy podle mého názoru nebrání tomu, aby byl dlužník v případě uplatnění práva na odstoupení od smlouvy povinen zaplatit úroky stanovené za období mezi zpřístupněním finančních prostředků a vrácením zboží nebo ukončením úvěru. Zároveň si členské státy zachovávají na základě článku 23 směrnice 2008/48 možnost stanovit sankce vůči věřiteli v případě porušení informačních povinností stanovených v čl. 10 odst. 2 této směrnice, pokud tyto sankce nevedou k nepřiměřenému porušení vzájemných závazků a neohrožují hlavní cíl směrnice, a sice účinnou ochranu spotřebitele.

59.

Za těchto podmínek navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl tak, že unijní právo, zejména čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48, nebrání tomu, aby byl dlužník po odstoupení od smlouvy o spotřebitelském úvěru, který je vázán na smlouvu o koupi vozidla, povinen zaplatit za dobu mezi vyplacením úvěru prodejci financovaného vozidla a dnem vrácení uvedeného vozidla věřiteli (nebo prodejci) smluvně dohodnutý výpůjční úrok.

Závěry

60.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na druhou a třetí předběžnou otázku položenou Landgericht Ravensburg (zemský soud v Ravensburgu, Německo) následovně:

„1)

Článek 14 odst. 3 písm. b) první věta směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS

musí být vykládán v tom smyslu, že

neprovádí úplnou harmonizaci smluv o spotřebitelském úvěru vázaných na smlouvu o koupi vozidla.

2)

Unijní právo, a zejména čl. 14 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48,

musí být vykládáno v tom smyslu, že

nebrání tomu, aby byl dlužník po odstoupení od smlouvy o spotřebitelském úvěru, který je vázán na smlouvu o koupi vozidla, povinen zaplatit za dobu mezi vyplacením úvěru prodejci financovaného vozidla a dnem vrácení vozidla věřiteli (nebo prodejci) smluvně dohodnutý výpůjční úrok.“


( 1 ) – Původní jazyk: francouzština.

( 2 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (Úř. věst. 2008, L 133, s. 66).

( 3 ) – Rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další (C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014).

( 4 ) – Viz mimo jiné rozsudek ze dne 16. července 2020, Soho Group (C‑686/19, EU:C:2020:582, bod 49), podle něhož „směrnice 2008/48 byla přijata s dvojím cílem, kterým je zajistit vysokou a rovnocennou úroveň ochrany zájmů všech spotřebitelů v Unii a usnadnit vznik dobře fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů“.

( 5 ) – V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. července 2021, SC Volksbank România (C‑602/10, EU:C:2012:443, bod 38), a ze dne 5. září 2019, Pohotovost’ (C‑331/18, EU:C:2019:665, bod 49).

( 6 ) – Viz bod 9 odůvodnění směrnice 2008/48.

( 7 ) – Viz čl. 2 odst. 2 směrnice 2008/48.

( 8 ) – Viz rozsudek BMW Bank (bod 302).

( 9 ) – Viz rozsudek BMW Bank (bod 303 a citovaná judikatura).

( 10 ) – V tomto ohledu viz stanovisko generálního advokáta G. Hogana ve spojených věcech Volkswagen Bank a další (C‑33/20, C‑155/20 a C‑187/20, EU:C:2021:629, bod 126).

( 11 ) – Viz rozsudky ze dne 9. září 2021, Volkswagen Bank (C‑33/20, C‑155/20 a C‑187/20, EU:C:2021:736, body 123 a 124), jakož i BMW Bank (bod 288).

( 12 ) – Viz body 30 až 38 tohoto stanoviska.

( 13 ) – V tomto ohledu viz stanovisko generálního advokáta G. Hogana ve spojených věcech Volkswagen Bank a další (C‑33/20, C‑155/20 a C‑187/20, EU:C:2021:629, bod 124).

( 14 ) – V tomto ohledu je třeba ve jménu zásady subsidiarity uvést, že pokud je obohacení nebo ochuzení majetku přímo odůvodněno zákonným pravidlem, má převod majetku v každém případě důvod, který tedy vylučuje žalobu in rem verso. Tak například v belgickém občanském právu lze uvedenou žalobu „podat pouze tehdy, pokud situace, které se týká, není upravena jiným souborem pravidel vyplývajících ze zákona, smlouvy, jednostranného právního jednání nebo žaloby ex delicto“ [viz Van Ommeslaghe, P., De Page, Traité de droit civil belge – Tome II – Les obligations, sv. 2, P., Bruylant, Brusel, 2013, s. 1141 a 1151].

( 15 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. července 2020, Česká republika v. Komise (C‑575/18 P, EU:C:2020:530, bod 82).

( 16 ) – K problematice týkající se obecných zásad soukromého práva a bezdůvodného obohacení (zejména pokud jde o lucemburský právní řád) viz Kinsch, P., „Les principes généraux du droit comme éléments de l’ordre juridique luxembourgeois“, Liber Amicorum Xavier Dieux, Larcier-Intersentia, Brusel, 2022, s. 883 až 884.

( 17 ) – K případu transakcí, které vedou k bezdůvodnému obohacení a zahrnují více než dvě strany, viz Schlechtriem, P., Cohen, C. a Hornung, R., „Restitution and Unjust Enrichment in Europe“, European Review of Private Law, sv. 9, vydání 2/3, 2001, s. 408 až 415.

( 18 ) – Formulace převzata z Londers, G., Mosselmans, S. a Bossuyt, A., „Deux principes généraux du droit issus du droit national et du droit communautaire: l’enrichissement sans cause ou l’enrichissement injustifié et l’interdiction de l’abus de droit“, Actes du colloque pour le cinquantième anniversaire des traités de Rome, Lucemburk, 26. března 2007, Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, 2007, s. 97.

V tomto ohledu je třeba uvést, že v rozsudku ze dne 10. října 2001, Corus UK v. Komise (T‑171/99, EU:T:2001:249, bod 55), Tribunál v souvislosti s výpočtem úroků z prodlení rozhodl, že „nezaplacení úroků z prodlení může vést […] k bezdůvodnému obohacení Společenství, které se jeví být v rozporu s obecnými zásadami práva Společenství“ [s odkazem na rozsudek ze dne 10. července 1990, Řecko v. Komise (C‑259/87, EU:C:1990:287, bod 26)].

( 19 ) – Viz rozsudek ze dne 9. září 2021, Volkswagen Bank (C‑33/20, C‑155/20 a C‑187/20, EU:C:2021:736, bod 72 a citovaná judikatura).

( 20 ) – Viz rozsudek BMW Bank (bod 307).

( 21 ) – Úř. věst. L 144, s. 19; Zvl. vyd. 15/03, s. 319.

( 22 ) – Viz rozsudek ze dne 3. září 2009, Messner (C‑489/07, EU:C:2009:502, body 25 a 26).

( 23 ) – Rozsudek ze dne 9. listopadu 2016, Home Credit Slovakia (C‑42/15, EU:C:2016:842, dále jen „rozsudek Home Credit Slovakia“, bod 69).

( 24 ) – Rozsudek Home Credit Slovakia (bod 72).

( 25 ) – Generální advokát G. Hogan ve svém stanovisku předneseném ve spojených věcech Volkswagen Bank a další (C‑33/20, C‑155/20 a C‑187/20, EU:C:2021:629) uvádí, že členské státy mohou v rámci sankcí, které musí zavést v souladu s článkem 23 směrnice 2008/48, stanovit, že absence určitých povinných údajů ve smlouvě o úvěru může vést ke ztrátě úroků z půjčky. Z tohoto ustanovení však vyplývá, že sankce ukládané v případě porušení unijního práva musí být přiměřené. Podle judikatury Soudního dvora musí být sankce přiměřená závažnosti porušení, které postihuje, zejména zajištěním skutečně odrazujícího účinku, přičemž musí respektovat obecnou zásadu proporcionality [bod 123 jeho stanoviska s odkazem na rozsudek Home Credit Slovakia (bod 63)]. V nedávné době Soudní dvůr v rozsudku ze dne 13. února 2025, Lexitor (C‑472/23, EU:C:2025:89, body 56 a 57), mimo jiné uvedl, že sankce, kterou musí stanovit vnitrostátní právní předpisy v případě porušení informační povinnosti stanovené v čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48, může být jednotnou sankcí, jelikož je nezbytné, aby měl spotřebitel k dispozici všechny informace nezbytné k posouzení rozsahu jeho závazku.

( 26 ) – Viz rozsudek Home Credit Slovakia (bod 69).

( 27 ) – Viz bod 36 tohoto stanoviska.