E je italským státním příslušníkem. Dne 14. dubna 2003 byl přihlášen jako občan Unie s bydlištěm ve Španělsku.

Dne 13. listopadu 2013 přijalo zastoupení vlády v Álavě na základě čl. 15 odst. 1 písm. c) královského nařízení č. 240/2007 rozhodnutí, kterým se z důvodů veřejné bezpečnosti nařizuje vyhoštění E z území Španělského království (dále jen „rozhodnutí o vyhoštění“) se zákazem vstupu na deset let, z toho důvodu, že E byl třemi pravomocnými rozsudky odsouzen za opakované trestné činy pohlavního zneužívání nezletilých k trestu odnětí svobody na dvanáct let, který si odpykává ve vězeňském zařízení.

E podal proti tomuto rozhodnutí žalobu k Juzgado de lo Contencioso-Administrativo n° 3 de Vitoria-Gasteiz (soud pro sporná správní řízení č. 3 ve Vitoria-Gasteiz, Španělsko). Dně 12. září 2014 tento soud žalobu zamítl s odůvodněním, že rozhodnutí o vyhoštění bylo řádně odůvodněno, s ohledem zejména na psychologický posudek vypracovaný vězeňským zařízením, jakož i rodinnou a ekonomickou situaci dotčeného v hostitelském členském státě.

E podal proti tomuto rozhodnutí odvolání k předkládajícímu soudu. Poukázal zejména na to, že již šest let se nachází ve výkonu trestu, který mu byl uložen za trestné činy pohlavního zneužívání nezletilých. Podle jeho názoru tyto okolnosti brání tomu, aby byl v době přijetí rozhodnutí o vyhoštění považován za skutečnou a aktuální hrozbu pro některý ze základních zájmů společnosti.

Předkládající soud se domnívá, že chování E je dostatečně závažné, aby bylo možné jej označit za „ohrožení veřejné bezpečnosti“. Pochybuje však o tom, že E představuje skutečnou a aktuální hrozbu, jelikož je ve vězení a zbývá mu odpykat ještě dlouhou dobu výkonu trestu.

Předkládající soud si tedy klade otázku ohledně slučitelnosti rozhodnutí o vyhoštění s čl. 27 odst. 1 a 2 směrnice 2004/38.

Za těchto podmínek se Tribunal Superior de Justicia del País Vasco (Vrchní soud autonomní oblasti Baskicko, Španělsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Představuje E, odsouzený za opakované trestné činy zneužití nezletilých k trestu odnětí svobody na dvanáct let, skutečnou a aktuální hrozbu pro veřejnou bezpečnost ve smyslu čl. 27 odst. 1 a 2 směrnice 2004/38, s ohledem na to, že se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody a že poté, co si odpykal šest let trestu, mu zbývá odpykat ještě několik let, než bude propuštěn na svobodu?“

Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 27 odst. 2 druhý pododstavec směrnice 2004/38 musí být vykládán v tom smyslu, že okolnost, že se osoba v době přijetí rozhodnutí o vyhoštění nachází ve výkonu trestu odnětí svobody bez vyhlídky na propuštění v blízké budoucnosti, vylučuje, že její chování případně představuje skutečné a aktuální ohrožení některého ze základních zájmů společnosti hostitelského členského státu.

Úvodem je třeba připomenout, že právo pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků v Unii není bezpodmínečné, ale mohou s ním být spojena omezení a podmínky stanovené ve Smlouvě, jakož i v ustanoveních přijatých k jejímu provedení (viz zejména rozsudky ze dne 10. července 2008, Jipa, C‑33/07, EU:C:2008:396, bod 21, a ze dne 13. září 2016, Rendón Marín, C‑165/14, EU:C:2016:675, bod 55).

Omezení práva pobytu vyplývají v tomto ohledu zejména z čl. 27 odst. 1 směrnice 2004/38, tj. z ustanovení umožňujícího členským státům omezit právo pobytu občanů Unie nebo jejich rodinných příslušníků bez ohledu na jejich státní příslušnost mimo jiné z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti (viz rozsudky ze dne 10. července 2008, Jipa, C‑33/07, EU:C:2008:396, bod 22, a ze dne 13. září 2016, Rendón Marín, C‑165/14, EU:C:2016:675, bod 57).

Z ustálené judikatury vyplývá, že výhrada veřejného pořádku představuje výjimku z práva pobytu občanů Unie či jejich rodinných příslušníků, kterou je třeba vykládat restriktivně a jejíž rozsah nemohou členské státy určovat jednostranně (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. prosince 1974, van Duyn, 41/74, EU:C:1974:133, bod 18; ze dne 27. října 1977, Bouchereau, 30/77, EU:C:1977:172, bod 33; ze dne 29. dubna 2004, Orfanopoulos a Oliveri, C‑482/01 a C‑493/01, EU:C:2004:262, bod 65, jakož i ze dne 13. září 2016, Rendón Marín, C‑165/14, EU:C:2016:675, bod 58).

Jak vyplývá z čl. 27 odst. 2 prvního pododstavce směrnice 2004/38, opatření omezující právo pobytu občana Unie nebo jeho rodinného příslušníka, zejména opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku, mohou být odůvodněná jen tehdy, jsou-li v souladu se zásadou proporcionality a založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby (rozsudek ze dne 13. září 2016, Rendón Marín, C‑165/14, EU:C:2016:675, bod 59).

V tomto ohledu je třeba uvést, že podle čl. 83 odst. 1 SFEU patří sexuální vykořisťování dětí mezi oblasti mimořádně závažné trestné činnosti s přeshraničním rozměrem, ve kterých se předpokládá zásah unijního normotvůrce. Členské státy tedy mohou takové trestné činy, jaké jsou uvedeny v čl. 83 odst. 1 druhém pododstavci SFEU, považovat za zvlášť závažné narušení některého ze základních zájmů společnosti, u něhož riziko opakování přímo ohrožuje klid a fyzickou bezpečnost obyvatelstva, a může tudíž spadat pod pojem „naléhavé důvody týkající se veřejné bezpečnosti“, které mohou odůvodnit rozhodnutí o vyhoštění podle čl. 28 odst. 3 směrnice 2004/38, za podmínky, že způsob, jakým byly takové činy spáchány, je zvlášť závažný, což musí ověřit předkládající soud na základě individuálního přezkumu případu, o kterém má rozhodnout (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. května 2012, I, C‑348/09, EU:C:2012:300, bod 33).

Nicméně pokud předkládající soud podle hodnot, které jsou vlastní právnímu řádu členského státu, jehož je součástí, případně konstatuje, že takové trestné činy, jaké spáchal E, představují takové ohrožení, nemusí to nutně vést k vyhoštění dotyčné osoby (viz obdobně rozsudek ze dne 22. května 2012, I, C‑348/09, EU:C:2012:300, bod 29).

Ze znění čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38 totiž vyplývá, že opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti se musí zakládat výlučně na osobním chování dotyčné osoby.

Článek 27 odst. 2 druhý pododstavec této směrnice kromě toho podmiňuje každé vyhoštění tím, že takové osobní chování představuje skutečné a aktuální ohrožení některého ze základních zájmů společnosti nebo hostitelského členského státu, což zpravidla znamená, že se u dotyčného jednotlivce předpokládá, že se takto bude chovat i v budoucnu (rozsudek ze dne 22. května 2012, I, C‑348/09, EU:C:2012:300, bod 30).

O okolnosti, že se dotyčná osoba v době přijetí rozhodnutí o vyhoštění nachází ve výkonu trestu odnětí svobody bez vyhlídky na propuštění v následujících několika letech, přitom nelze mít za to, že se vztahuje k osobnímu chování dotyčné osoby.

Kromě toho je třeba uvést, že čl. 33 odst. 1 směrnice 2004/38 hostitelskému členskému státu umožňuje, aby při splnění požadavků vyplývajících mimo jiné z článku 27 této směrnice vydal rozhodnutí o vyhoštění jako právní důsledek trestu odnětí svobody. Unijní normotvůrce tedy výslovně členským státům umožnil přijmout rozhodnutí o vyhoštění vůči osobě odsouzené k trestu odnětí svobody, pokud je zjištěno, že její osobní chování představuje skutečné a aktuální ohrožení některého ze základních zájmů společnosti tohoto členského státu.

Je třeba rovněž uvést, že Soudní dvůr již rozhodoval o předběžných otázkách týkajících se výkladu směrnice 2004/38, položených ve věcech, v nichž šlo o osobu odsouzenou k trestu odnětí svobody, které vyžadovaly zkoumání podmínek, za jakých lze mít za to, že chování takové osoby odůvodňuje přijetí rozhodnutí o jejím vyhoštění (viz rozsudky ze dne 23. listopadu 2010, Tsakouridis, C‑145/09, EU:C:2010:708, jakož i ze dne 22. května 2012, I, C‑348/09, EU:C:2012:300).

Vzhledem k veškerým výše uvedeným úvahám je třeba na otázku odpovědět tak, že čl. 27 odst. 2 druhý pododstavec směrnice 2004/38 musí být vykládán v tom smyslu, že okolnost, že se osoba v době přijetí rozhodnutí o vyhoštění nachází ve výkonu trestu odnětí svobody bez vyhlídky na propuštění v blízké budoucnosti, nevylučuje, že její chování případně představuje ohrožení některého ze základních zájmů společnosti hostitelského členského státu, které je skutečné a aktuální.

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.