–

za Ministerio Fiscal: R. de Miguel Morante, jako zmocněnkyně,

–

za španělskou vládu: L. Aguilera Ruiz, A. Gavela Llopis a P. Pérez Zapico, jako zmocněnci,

–

za litevskou vládu: K. Dieninis a V. Kazlauskaitė-Švenčionienė, jako zmocněnci,

–

za rakouskou vládu: A. Posch, J. Schmoll a C. Leeb, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: J. Baquero Cruz, H. Leupold a J. Vondung, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4 bodů 4 a 6 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (Úř. věst. 2002, L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34) ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009 (Úř. věst. 2009, L 81, s. 24) (dále jen „rámcové rozhodnutí 2002/584“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu vydaného na osobu JMTB.

Právní rámec

Unijní právo

3

Článek 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, nadepsaný „Definice evropského zatýkacího rozkazu a povinnost jej vykonat“, stanoví:

4

Článek 3 tohoto rámcového rozhodnutí stanoví důvody pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu.

5

Článek 4 uvedeného rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu“, stanoví:

6

Článek 4a téhož rámcového rozhodnutí uvádí další okolnosti, za kterých může vykonávající justiční orgán odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, zatímco článek 5 tohoto rámcového rozhodnutí se týká záruk, které musí v určitých případech poskytnout vystavující členský stát.

Rumunské právo

7

Článek 99 odst. 2 písm. c) a g) a odst. 3 Legea nr. 302/2004 privind cooperarea judiciară internațională în materie penală (zákon č. 302/2004 o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech) ze dne 28. června 2004 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 594 ze dne 1. července 2004), v nově vyhlášeném znění (Monitorul Oficial al României, část I, č. 411 ze dne 27. května 2019), stanoví:

Původní řízení a předběžné otázky

8

Rozsudkem Audiencia Nacional (Vrchní soud s celostátní působností, Španělsko) ze dne 21. února 2022, který byl upřesněn usnesením ze dne 3. března 2022 (dále jen „rozsudek ze dne 21. února 2022“), byl JMTB (dále jen „obžalovaný“), španělský státní příslušník s trvalým bydlištěm v Rumunsku, odsouzen jako spolupachatel tří daňových trestných činů a trestného činu praní peněz. Za každý z těchto tří daňových trestných činů byl obžalovaný odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky a byly mu uloženy pokuty ve výši 23 miliónů eur za finanční rok 2011, ve výši 135 miliónů eur za finanční rok 2012 a ve výši 140 miliónů eur za finanční rok 2013 a také doplňkové sankce. Za uvedený trestný čin praní peněz byl odsouzen k trestu odnětí svobody na šest let a byla mu uložena pokuta ve výši 54 miliónů eur.

9

Jednání, za které byl obžalovaný odsouzen, v podstatě spočívalo v tom, že ve Španělsku bylo založeno několik společností, které byly vedeny tzv. „bílými koňmi“ jednajícími jako zdánliví členové statutárního orgánu, s cílem vyhnout se ve Španělsku placení daně z přidané hodnoty (DPH) z prodeje uhlovodíkových paliv za finanční roky 2011 až 2013 v celkové výši více než 100 miliónů eur.

10

Po oznámení, že obžalovaný podal kasační opravný prostředek proti rozsudku ze dne 21. února 2022, bylo obžalovanému odepřeno povolení vycestovat do Rumunska. Nicméně poté, co byl obžalovaný lokalizován na chorvatské hranici směrem do Rumunska, přijal předkládající soud dne 6. dubna 2022 rozhodnutí týkající se tohoto obžalovaného, k němuž byl připojen evropský zatýkací rozkaz a mezinárodní zatýkací rozkaz vydané na obžalovaného a kterým bylo nařízeno pátrání po obžalovaném, jeho zatčení a vzetí do vazby (dále jen „rozhodnutí ze dne 6. dubna 2022“).

11

Dopisem ze dne 4. dubna 2023 poskytl Curtea de Apel Alba Iulia (Odvolací soud v Albě Iulii, Rumunsko) kopii rozsudku, kterým odmítl tento evropský zatýkací rozkaz vykonat.

12

Z uvedeného rozsudku vyplývá, že je pravda, že se na evropský zatýkací rozkaz vydaný na obžalovaného nevztahuje žádný z důvodů pro povinné odmítnutí výkonu stanovených v článku 3 rámcového rozhodnutí 2002/584. Avšak pokud jde o důvody, z nichž je možné výkon odmítnout a které jsou stanoveny v článku 4 tohoto rámcového rozhodnutí, Curtea de Apel Alba Iulia (Odvolací soud v Albě Iulii) konstatoval, že obžalovaný jednak předložil písemné důkazy prokazující nepřetržitý a legální pobyt na rumunském území po dobu nejméně pěti let a jednak prohlásil, že si nepřeje být předán španělským justičním orgánům, což se rovná odmítnutí výkonu trestu ve vystavujícím členském státě, takže existuje důvod pro odmítnutí předání dotyčné osoby.

13

Kromě toho měl Curtea de Apel Alba Iulia (Odvolací soud v Albě Iulii) za to, že trestné činy, za které byl obžalovaný odsouzen v prvním stupni justičním orgánem, jenž vydal evropský zatýkací rozkaz, jsou španělskými právními předpisy definovány jako trestné činy daňového podvodu a praní peněz, za které lze uložit trest odnětí svobody na tři léta až deset let, takže kdyby jednání spadalo do pravomoci rumunských justičních orgánů, promlčecí lhůta trestní odpovědnosti za obdobné trestné činy by činila deset let ode dne posledního jednání nebo opomenutí.

14

Curtea de Apel Alba Iulia (Odvolací soud v Albě Iulii) totiž uvedl, že tři trestné činy daňového podvodu, za které byl obžalovaný odsouzen, byly spáchány v průběhu finančních let 2011 až 2013, a dovodil z toho, že promlčecí lhůta začala běžet nejpozději dne 31. prosince 2013. Jelikož měl Curtea de Apel Alba Iulia (Odvolací soud v Albě Iulii) za to, že od spáchání těchto tří trestných činů nenastala žádná okolnost, která by odůvodňovala přerušení promlčecí lhůty trestní odpovědnosti, dospěl k závěru, že tato lhůta uplynula.

15

S ohledem na uvedený rozsudek předkládající soud poznamenává, že Curtea de Apel Alba Iulia (Odvolací soud v Albě Iulii) za účelem odmítnutí předání obžalovaného konstatoval, že existují dva důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu dotčeného v původním řízení, a to zaprvé promlčení trestního stíhání podle rumunského práva a zadruhé skutečnost, že obžalovaný má trvalé bydliště v Rumunsku.

16

Pokud jde o promlčení trestního stíhání podle rumunského práva, předkládající soud uvádí, že rozhodnutí o odmítnutí předání obžalovaného bylo přijato na základě pravidel promlčení trestných činů podle rumunského práva, přestože všechny skutky, jež jsou předmětem původního řízení, byly spáchány ve Španělsku a představují trestné činy daňového podvodu ohrožující hospodářské zájmy Španělského království, což znamená, že rumunské justiční orgány nemají v žádném případě pravomoc rozhodnout o těchto trestných činech, a nemohou se tedy dovolávat čl. 4 bodu 4 rámcového rozhodnutí 2002/584.

17

Pokud jde o trvalé bydliště obžalovaného v Rumunsku, předkládající soud poznamenává, že čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 umožňuje odmítnout předání vyžádané osoby pouze tehdy, jsou-li splněny tři kumulativní podmínky, a sice zaprvé evropský zatýkací rozkaz musí být vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, zadruhé dotyčná osoba se musí zdržovat nebo mít trvalé bydliště ve vykonávajícím členském státě nebo být jeho státním příslušníkem a zatřetí se vykonávající stát musí zavázat provést výkon tohoto trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření v souladu s vnitrostátním právem. V projednávaném případě přitom první z těchto podmínek není podle předkládajícího soudu splněna, jelikož obžalovaný byl odsouzen pouze v prvním stupni a proti tomuto odsouzení byl podán kasační opravný prostředek, o kterém dosud nebylo rozhodnuto. Kromě toho i za předpokladu, že by byl obžalovaný považován za osobu s trvalým bydlištěm v Rumunsku, nebylo odmítnutí jeho předání spojeno s žádným závazkem rumunských orgánů provést v Rumunsku výkon trestu, který by mohl být dotyčné osobě pravomocně uložen.

18

Podle předkládajícího soudu není takové odmítnutí odůvodněno s ohledem na judikaturu Soudního dvora vyplývající z rozsudku ze dne 31. ledna 2023, Puig Gordi a další (C‑158/21, EU:C:2023:57). Jak totiž v podstatě vyplývá z bodů 75 a 76 uvedeného rozsudku, pokud bychom připustili, že členský stát může k důvodům pro odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu uvedeným v článcích 3, 4 a 4a rámcového rozhodnutí 2002/584 doplnit další důvody vycházející z vnitrostátního práva a umožňující nevyhovět tomuto zatýkacímu rozkazu, bránilo by to řádnému fungování zjednodušeného systému předávání osob zavedeného tímto rámcovým rozhodnutím.

19

Za těchto podmínek se Audiencia Nacional (Vrchní soud s celostátní působností) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

K předběžným otázkám

K první otázce

20

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán v tom smyslu, že justiční orgán vykonávající evropský zatýkací rozkaz může výkon tohoto zatýkacího rozkazu odmítnout na základě tohoto ustanovení v případě, že uvedený zatýkací rozkaz nebyl vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, jelikož obžalovaný dosud nebyl pravomocně odsouzen, a vykonávající členský stát se nezavázal provést v souladu se svým vnitrostátním právem výkon trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, které by mohly být této osobě pravomocně uloženy.

21

V této souvislosti je důležité upřesnit, že evropský zatýkací rozkaz se může týkat dvou situací, jak uvádí čl. 1 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584. Tento zatýkací rozkaz může být vydán za účelem trestního stíhání nebo za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody (rozsudek ze dne 21. října 2010, B., C‑306/09, EU:C:2010:626, bod 49).

22

I když celý systém rámcového rozhodnutí 2002/584 stojí na zásadě vzájemného uznávání, toto uznávání nicméně neznamená absolutní povinnost vykonat vydaný zatýkací rozkaz, jelikož toto rámcové rozhodnutí výslovně uvádí důvody pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu (článek 3) a důvody, pro které je možné výkon evropského zatýkacího rozkazu odmítnout (články 4 a 4a), jakož i záruky, které musí v určitých případech poskytnout vystavující členský stát (článek 5) [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. října 2010, B., C‑306/09, EU:C:2010:626, bod 50, a rozsudek ze dne 25. července 2018, Minister for Justice and Equality (Nedostatky v systému soudnictví), C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586, bod 42 a citovaná judikatura].

23

Konkrétně taková systematika rámcového rozhodnutí 2002/584, jako je systematika vyplývající zejména z těchto článků, ponechává členským státům možnost, aby v určitých situacích umožnily příslušným justičním orgánům rozhodnout o tom, že uložený trest musí být vykonán na území vykonávajícího členského státu (rozsudek ze dne 21. října 2010, B., C‑306/09, EU:C:2010:626, bod 51, a rozsudek ze dne 13. prosince 2018, Sut, C‑514/17, EU:C:2018:1016, bod 30).

24

V této souvislosti čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 stanoví, že vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, byl-li vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, vyžádaná osoba se zdržuje ve vykonávajícím členském státě, je jeho státním příslušníkem nebo zde má trvalé bydliště a tento stát se zaváže provést výkon trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody v souladu s vnitrostátním právem.

25

Ze samotného znění čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 tedy vyplývá, že k tomu, aby se na vyžádanou osobu vztahovalo toto ustanovení, musí na ni být vydán evropský zatýkací rozkaz „za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody“, což je druhá ze situací uvedených v bodě 21 tohoto rozsudku. Pouze v této situaci totiž může být splněna poslední podmínka uvedená v tomto ustanovení.

26

V projednávaném případě však z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že i když byl obžalovaný rozsudkem ze dne 21. února 2022 odsouzen v prvním stupni k několika trestům jako pachatel tří daňových trestných činů a trestného činu praní peněz, podal proti uvedenému rozsudku kasační opravný prostředek, takže trestní řízení týkající se tohoto odsouzení před španělskými soudy stále probíhá. Ze skutečností, které má Soudní dvůr k dispozici, přitom vyplývá, že podle španělského práva není uvedený rozsudek vykonatelný z důvodu podání tohoto kasačního opravného prostředku.

27

Z těchto skutečností kromě toho vyplývá, že rozhodnutím předkládajícího soudu, na němž je založen evropský zatýkací rozkaz dotčený v původním řízení, není rozsudek ze dne 21. února 2022, ale rozhodnutí ze dne 6. dubna 2022, kterým bylo nařízeno pátrání po obžalovaném, jeho zatčení a vzetí do vazby. Posledně uvedené rozhodnutí bylo totiž přijato uvedeným soudem z důvodu, že obžalovaný nedodržel preventivní opatření, která mu byla uložena v trestním řízení, jež bylo proti němu zahájeno. Konkrétně v době, kdy byl obžalovaný podmíněně propuštěn s tím, že mu bylo výslovně zakázáno opustit španělské území a uložena povinnost dostavit se k soudním jednáním, byl lokalizován na chorvatské hranici směrem do Rumunska. Rozhodnutí ze dne 6. dubna 2022 a evropský zatýkací rozkaz vydaný na základě tohoto rozhodnutí byly tedy přijaty s cílem zajistit, aby byl obžalovaný přítomen během pokračování tohoto řízení.

28

Z toho důvodu, jak tvrdí Ministerio Fiscal (státní zastupitelství, Španělsko), španělská vláda a Evropská komise a jak v podstatě uvádí předkládající soud v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, nebyl evropský zatýkací rozkaz dotčený v původním řízení přijat „za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené[ho] s odnětím osobní svobody“ ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, ale pro účely druhé situace uvedené v čl. 1 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 a připomenuté v bodě 21 tohoto rozsudku, a sice pro účely trestního stíhání.

29

Z toho plyne, že situace obžalovaného nespadá do působnosti čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, takže odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu vydaného na obžalovaného nemůže být založeno na tomto ustanovení.

30

S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět, že čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán v tom smyslu, že justiční orgán vykonávající evropský zatýkací rozkaz nemůže odmítnout výkon tohoto zatýkacího rozkazu na základě tohoto ustanovení, pokud uvedený zatýkací rozkaz nebyl vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody.

K druhé otázce

31

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 4 bod 4 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán v tom smyslu, že justiční orgán vykonávající evropský zatýkací rozkaz může výkon tohoto zatýkacího rozkazu odmítnout na základě tohoto ustanovení, i když jednání nespadá do pravomoci vykonávajícího členského státu na základě jeho vlastního trestního práva, a to z důvodu, že trestní stíhání nebo trest by byly promlčeny, kdyby se použilo právo tohoto členského státu.

32

V této souvislosti je třeba připomenout, že čl. 4 bod 4 rámcového rozhodnutí 2002/584 umožňuje vykonávajícímu justičnímu orgánu odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, je-li trestní stíhání vyžádané osoby podle práva vykonávajícího členského státu promlčeno a jednání spadá do pravomoci tohoto členského státu na základě jeho vlastního trestního práva.

33

Ze samotného znění čl. 4 bodu 4 rámcového rozhodnutí 2002/584 tedy vyplývá, že obě podmínky, které stanoví, se použijí kumulativně. Z toho plyne, že vykonávající justiční orgán se nemůže dovolávat důvodu, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu a který je stanoven v tomto ustanovení, pokud jednání, které je předmětem trestního stíhání nebo trestu, nespadá do pravomoci tohoto členského státu na základě jeho vlastního trestního práva, a to i v případě, že by toto stíhání nebo výkon trestu byly promlčeny, kdyby se toto právo použilo.

34

S ohledem na výše uvedené je třeba na druhou otázku odpovědět, že čl. 4 bod 4 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán v tom smyslu, že justiční orgán vykonávající evropský zatýkací rozkaz nemůže výkon tohoto zatýkacího rozkazu odmítnout na základě tohoto ustanovení, pokud jednání nespadá do pravomoci vykonávajícího členského státu na základě jeho vlastního trestního práva, a to platí i v případě, že by trestní stíhání nebo výkon trestu byly promlčeny, kdyby se použily právní předpisy tohoto členského státu.

K nákladům řízení

35

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

1)

Článek 4 bod 6 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009

2)

Článek 4 bod 4 rámcového rozhodnutí 2002/584 ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299