null
ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu)
1. října 2026(*)
„ Řízení o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Azylová politika – Směrnice 2001/55/ES – Minimální normy pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími – Článek 17 odst. 2 – Směrnice 2013/32/EU – Společná řízení pro přiznávání a odnímání mezinárodní ochrany – Poskytnutí mezinárodní ochrany osobě, které byla přiznána dočasná ochrana podle směrnice 2001/55 – Článek 31 – Vnitrostátní správní praxe spočívající v pozastavení běhu lhůty stanovené pro rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu po dobu trvání dočasné ochrany“
Ve věci C‑249/25 [Jilin](i),
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Raad van State (Státní rada, Nizozemsko) ze dne 2. dubna 2025, došlým Soudnímu dvoru dne 2. dubna 2025, v řízení
Minister van Asiel en Migratie
proti
UB,
SOUDNÍ DVŮR (třetí senát),
ve složení: C. Lycourgos, předseda senátu, O. Spineanu-Matei, S. Rodin (zpravodaj), N. Piçarra a N. Fenger, soudci,
generální advokát: M. Campos Sánchez-Bordona,
za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za UB: F. Zeven, advocaat,
– za nizozemskou vládu: M. H. S. Gijzen a J. Langer, jako zmocněnci,
– za belgickou vládu: L. Jans a M. Van Regemorter, jako zmocněnkyně,
– za německou vládu: J. Möller a R. Kanitz, jako zmocněnci,
– za polskou vládu: B. Majczyna a D. Lutostańska, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi: F. Blanc, M. Debieuvre a L. Haasbeek, jako zmocněnkyně,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 16. dubna 2026,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 17 odst. 2 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (Úř. věst. 2001, L 212, s. 12, Zvl. vyd. 19/04, s. 162), jakož i a článku 31 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Minister van Asiel en Migratie (ministr pro azyl a migraci, Nizozemsko) (dále jen „ministr“) a UB ve věci možnosti ministra pozastavit posuzování žádosti UB o mezinárodní ochranu, dokud UB požívá dočasné ochrany podle směrnice 2001/55.
Právní rámec
Unijní právo
Směrnice 2001/55
3 Bod 18 odůvodnění směrnice 2001/55 zní:
„V souladu s mezinárodními závazky členských států a v souladu se Smlouvou by měla být stanovena pravidla, jimiž se bude řídit přístup k řízení o azylu v rámci dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob.“
4 Článek 1 této směrnice stanoví:
„Účelem této směrnice je stanovit minimální normy pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob ze třetích zemí, které se nemohou vrátit do země původu, a přispět k rovnováze mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími.“
5 Článek 2 písm. a), c) a d) uvedené směrnice stanoví:
„Pro účely této směrnice se:
a) ‚dočasnou ochranou‘ rozumí řízení výjimečné povahy, které v případě hromadného přílivu nebo bezprostředně hrozícího hromadného přílivu vysídlených osob ze třetích zemí, které se nemohou vrátit do země původu, poskytuje okamžitou a dočasnou ochranu těmto osobám, zejména pokud zároveň existuje riziko, že azylový systém nebude schopen vypořádat se s tímto přílivem bez nepříznivých účinků na jeho vlastní účinné fungování a na zájmy těchto osob a dalších osob žádajících o ochranu;
[...]
c) ‚vysídlenými osobami‘ rozumějí státní příslušníci třetí země nebo osoby bez státní příslušnosti, které musely opustit zemi či oblast původu nebo byly evakuovány, zejména na výzvu mezinárodních organizací, a nemohou se s ohledem na stávající situaci v zemi vrátit za bezpečných a trvalých podmínek, a na které by se případně mohl vztahovat článek 1 oddíl A […] úmluvy [o právním postavení uprchlíků, která byla podepsána v Ženevě dne 28. července 1951 [Sbírka smluv Organizace spojených národů, sv. 189, s. 150, č. 2545 (1954)], vstoupila v platnost dne 22. dubna 1954 a byla doplněna Protokolem o právním postavení uprchlíků, který byl uzavřen v New Yorku dne 31. ledna 1967 a vstoupil v platnost dne 4. října 1967 (dále jen ‚Ženevská úmluva‘)], nebo jiné mezinárodní či vnitrostátní akty poskytujících mezinárodní ochranu, zejména
i) osoby, které uprchly z oblastí ozbrojených konfliktů nebo endemického násilí,
ii) osoby, kterým vážně hrozí systematické nebo obecné porušování lidských práv, či osoby, které se staly oběťmi takového porušování lidských práv;
d) ‚hromadným přílivem‘ rozumí příchod velkého počtu vysídlených osob pocházejících z určité země nebo zeměpisné oblasti do [Evropského] společenství bez ohledu na to, zda se jedná o vstup spontánní nebo organizovaný, například v rámci evakuačního programu.“
6 Článek 3 odst. 1 téže směrnice zní:
„Dočasná ochrana nepředjímá přiznání právního postavení uprchlíka podle Ženevské úmluvy.“
7 Článek 17 směrnice 2001/55 stanoví:
„1. Osobám požívajícím dočasné ochrany musí být kdykoli umožněno podat žádost o azyl.
2. Posouzení jakékoli žádosti o azyl nevyřízené před uplynutím doby trvání dočasné ochrany je dokončeno po skončení této doby.“
8 Článek 19 této směrnice stanoví:
„1. Členské státy mohou stanovit, že po dobu vyřizování žádosti nelze požívat dočasné ochrany a zároveň mít právní postavení žadatele o azyl.
2. Pokud po posouzení žádosti o azyl nebylo osobě oprávněné požadovat dočasnou ochranu nebo požívající dočasné ochrany přiznáno právní postavení uprchlíka nebo případně jiný druh ochrany, zajistí členské státy, aniž je dotčen článek 28, aby dané osobě byla poskytnuta nebo nadále byla poskytována dočasná ochrana po zbytek doby trvání dočasné ochrany.“
Směrnice 2011/95/EU
9 Článek 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (Úř. věst. 2011, L 337, s. 9), nadepsaný „Účel“, stanoví:
„Účelem této směrnice je stanovit normy, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, jednotný status pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a obsah poskytnuté ochrany.“
10 Článek 2 písm. h) a i) této směrnice upřesňuje:
„Pro účely této směrnice se rozumí
[...]
h) ‚žádostí o mezinárodní ochranu‘ žádost o ochranu členským státem podaná státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti, u níž lze předpokládat, že žadatel usiluje o získání postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany, a ve které nežádá výslovně o jinou formu ochrany, jež nespadá do oblasti působnosti této směrnice a o niž lze požádat samostatně;
i) ‚žadatelem‘ státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, kteří podali žádost o mezinárodní ochranu, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto.“
Směrnice 2013/32
11 Článek 1 směrnice 2013/32, nadepsaný „Účel“, zní:
„Účelem této směrnice je stanovit společná řízení pro přiznávání a odnímání mezinárodní ochrany podle směrnice [2011/95].“
12 Článek 2 směrnice 2013/32, nadepsaný „Definice“, v písmeni b) stanoví:
„Pro účely této směrnice se rozumí:
[...]
b) ‚žádostí o mezinárodní ochranu‘ nebo ‚žádostí‘ žádost o ochranu členským státem učiněná státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti, u níž lze předpokládat, že žadatel usiluje o získání postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany, a ve které nežádá výslovně o jinou formu ochrany, jež nespadá do oblasti působnosti směrnice [2011/95] a o niž lze požádat samostatně“.
13 Článek 3 směrnice 2013/32, nadepsaný „Oblast působnosti“, v odstavci 1 stanoví:
„Tato směrnice se vztahuje na všechny žádosti o mezinárodní ochranu podané na území členského státu, včetně na jeho hranicích, v jeho teritoriálních vodách nebo tranzitním prostoru, a na odnětí mezinárodní ochrany.“
14 Článek 31 této směrnice, nadepsaný „Řízení o posouzení žádosti“, v odstavcích 3 až 5 stanoví:
„3. Členské státy zajistí, aby řízení o posouzení žádosti bylo skončeno do šesti měsíců od podání žádosti.
Pokud se na žádost vztahuje postup uvedený v nařízení [Evropského parlamentu a Rady] (EU) č. 604/2013 [ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst. 2013, L 180, s. 31)], počíná šestiměsíční lhůta běžet od okamžiku, kdy je podle uvedeného nařízení určen členský stát příslušný k posouzení této žádosti, žadatel se nachází na území tohoto členského státu a byl převzat příslušným orgánem.
Členské státy mohou prodloužit tuto šestiměsíční lhůtu uvedenou v tomto odstavci nejvýše o dalších devět měsíců v případech:
a) které jsou po skutkové nebo právní stránce složité;
b) kdy o mezinárodní ochranu žádá současně velký počet státních příslušníků třetí země nebo osob bez státní příslušnosti, kvůli čemuž je v praxi velmi složité skončit řízení v šestiměsíční lhůtě;
c) kdy lze prodlení jasně přičíst skutečnosti, že žadatel nedodržel své povinnosti podle článku 13.
Výjimečně a za řádně odůvodněných okolností mohou členské státy překročit lhůty stanovené v tomto odstavci o nejvýše tři měsíce, pokud je to nezbytné pro zajištění přiměřeného a úplného posouzení žádosti o mezinárodní ochranu.
4. Aniž jsou dotčeny články 13 a 18 směrnice [2011/95], mohou členské státy odložit skončení řízení o posouzení žádosti, pokud vzhledem k nejisté situaci v zemi původu, jež je považována za dočasnou, nelze důvodně předpokládat, že rozhodující orgán rozhodne ve lhůtě uvedené v tomto odstavci. V takovém případě členské státy:
a) provádějí přezkum situace v dané zemi původu alespoň každých 6 měsíců;
b) informují v přiměřené lhůtě dotčené žadatele o důvodech odkladu;
c) informují v přiměřené lhůtě [Evropskou] komisi o odkladu řízení pro danou zemi původu.
5. V každém případě členský stát skončí řízení o posouzení žádosti ve lhůtě nejvýše 21 měsíců od podání žádosti.“
Nizozemské právo
Všeobecný soudní řád správní
15 Článek 6:12 Algemene wet bestuursrecht (všeobecný soudní řád správní) ze dne 4. června 1992 (Stb. 1992, č. 315) stanoví:
„1. Je-li žaloba podána proti nevydání rozhodnutí včas, [...], není [podání této žaloby] vázáno na žádnou lhůtu.
2. Žalobu lze podat, jakmile:
a. správní orgán nerozhodl včas [...] a
b. uplynula dvoutýdenní lhůta plynoucí ode dne následujícího po dni, kdy dotyčná osoba písemně upozornila správní orgán na jeho nečinnost.
[...]“
16 Článek 8:55d všeobecného soudního řádu správního stanoví:
„1. Je-li žaloba důvodná a rozhodnutí dosud nebylo oznámeno, správní soud uloží správnímu orgánu, aby oznámil rozhodnutí ve lhůtě dvou týdnů ode dne následujícího po odeslání jeho rozsudku.
2. Správní soud ve svém rozsudku uloží konkrétní penále za každý den, kdy správní orgán nesplní povinnost vyplývající z tohoto rozsudku. […]
3. V mimořádných případech nebo v případech, kdy to vyžaduje dodržení jiných zákonných požadavků, může správní soud stanovit jinou lhůtu nebo uložit jiné opatření.“
Zákon o cizincích z roku 2000
17 Článek 42 Vreemdelingenwet 2000 (zákon o cizincích z roku 2000) ze dne 23. listopadu 2000 (Stb. 2000, č. 495) stanoví:
„1. Rozhodnutí o žádosti o udělení povolení k přechodnému pobytu [...] bude vydáno do šesti měsíců od přijetí této žádosti.
[...]
4. Lhůtu uvedenou v odstavci 1 lze prodloužit nejvýše o dalších devět měsíců v případech, kdy:
[...]
5. po prodloužení uvedeném v odstavci 4, je-li to nezbytné pro řádné a úplné posouzení žádosti, může být lhůta znovu prodloužena, a to nejvýše o tři měsíce. [...].“
18 Článek 43 odst. 1 tohoto zákona stanoví:
„Rozhodnutím [ministra] může být pro určité kategorie cizinců, kteří podali žádost o udělení povolení k přechodnému pobytu […], lhůta uvedená v čl. 42 odst. 1 prodloužena až na 21 měsíců, pokud lze očekávat, že po krátkou dobu bude přetrvávat nejistota ohledně situace v zemi původu a z tohoto důvodu nebude možné přiměřeně rozhodnout, zda lze této žádosti vyhovět [...].“
19 Článek 43a uvedeného zákona zní:
„Odchylně od čl. 42 odst. 1 […] se rozhodnutí o žádosti o udělení povolení k přechodnému pobytu podle článku 28 ve vztahu k cizincům požívajícím dočasné ochrany vydá kdykoli od okamžiku přijetí této žádosti do uplynutí šesti měsíců po skončení doby trvání dočasné ochrany. […]“
Královské prováděcí nařízení k zákonu o cizincích
20 Článek 3.1a Besluit tot uitvoering van de Vreemdelingenwet (královské prováděcí nařízení k zákonu o cizincích) ze dne 23. listopadu 2000 (Stb. 2000, 497), stanoví:
„1. Podání žádosti o povolení k přechodnému pobytu z důvodu azylu má za následek, že nedojde k vyhoštění, dokud je v platnosti rozhodnutí uvedené v čl. 5 odst. 3 směrnice [2001/55], pokud cizinec:
a. patří do zvláštní skupiny cizinců vymezené v rozhodnutí Rady Evropské unie uvedeném v čl. 5 odst. 3 směrnice 2001/55;
b. je manželem či manželkou cizince uvedeného v písmenu a) nebo nesezdaným partnerem, s nímž tento cizinec udržuje trvalý vztah, a v době událostí, které vedly k rozhodnutí uvedenému v úvodní větě, s tímto cizincem žil ve společné domácnosti;
c. je nezletilým, svobodným dítětem, ať už osvojeným, či nikoli, cizince uvedeného v písmenech a) nebo b);
d. je jiným blízkým příbuzným cizince uvedeného v písmenu a), který v době událostí, jež vedly k rozhodnutí uvedenému v úvodní větě, byl zcela nebo z velké části závislý na výživě tohoto cizince a žil v rámci rodinné jednotky a jehož opuštění by vedlo k tíživé situaci; nebo
e. patří do skupiny, která bude určena ministerským nařízením, cizinců ze stejné země nebo regionu jako cizinec uvedený v písmenu a), kteří byli vysídleni ze stejného důvodu a již nepožívají ochrany v jiné zemi, která je smluvní stranou Smlouvy o [FEU] nebo Dohody o Evropském hospodářském prostoru [ze dne 2. května 1992 (Úř. věst. 1994, L 1, s. 3; Zvl. vyd. 11/52, s. 3)].
[...]“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
21 Dne 7. března 2022 přicestoval UB, čínský státní příslušník ujgurského původu, do Nizozemska se svou manželkou, ukrajinskou státní příslušnicí, a jejich dítětem. Dne 13. dubna 2022 podal žádost o azyl v centrálním registračním středisku pro přijímání žadatelů o azyl v Ter Apel (Nizozemsko).
22 Když příslušný orgán zahájil posuzování této žádosti o azyl, v rámci tohoto posouzení konstatoval, že UB má jakožto rodinný příslušník ukrajinského občana, který pobýval na Ukrajině se svou ženou a jejich dítětem před 24. únorem 2022, nárok na dočasnou ochranu. Za těchto okolností ministr informoval UB téhož dne, kdy byl ve věci uvedené žádosti o azyl vyslechnut, že není namístě pokračovat v jejím posuzování, neboť UB splňuje podmínky pro přiznání této ochrany. Podle jeho názoru může být vyřizování téže žádosti o azyl obnoveno po uplynutí doby trvání dočasné ochrany.
23 Výzvou zaslanou dopisem ze dne 16. ledna 2024 UB vytknul ministrovi, že o jeho žádosti o azyl nerozhodl ve lhůtách stanovených směrnicí 2013/32. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí nebylo přijato do dvou týdnů od odeslání této výzvy, podal UB žalobu pro nečinnost k rechtbank Den Haag, zittingsplaats Arnhem (soud v Haagu zasedající v Arnhemu, Nizozemsko).
24 Rechtbank Den Haag, zittingsplaats Arnhem (soud v Haagu zasedající v Arnhemu) měl za to, že maximální lhůta 21 měsíců pro ukončení řízení o posouzení žádosti o azyl podle směrnice 2013/32 začala v každém případě běžet od podání této žádosti o azyl. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci byla žádost UB o azyl podána dne 13. dubna 2022, měl tedy tento soud za to, že ministr měl o této žádosti o azyl rozhodnout nejpozději v lednu 2024. Vzhledem k tomu, že ministr nepřijal rozhodnutí včas, uvedený soud mu nařídil, aby o uvedené žádosti o azyl rozhodl ve lhůtě osmi týdnů od vydání rozsudku uvedeným soudem pod hrozbou penále ve výši 100 eur za každý den prodlení až do výše 7 500 eur.
25 Ministr podal proti rozsudku rechtbank Den Haag, zittingsplaats Arnhem (soud v Haagu zasedající v Arnhemu) žalobu k Raad van State (Státní rada, Nizozemsko), která je předkládajícím soudem.
26 V této žalobě ministr tvrdí, že ze znění ustanovení směrnice 2013/32 upřesňujících lhůty pro přijetí rozhodnutí o žádosti o azyl ani z „myšlenky, která stojí za touto směrnicí“ nevyplývá, že se tyto lhůty uplatní i ve výjimečných situacích upravených směrnicí 2001/55.
27 Předkládající soud vysvětluje, že směrnice 2001/55 byla provedena do nizozemského práva dne 16. prosince 2004. Podle tohoto soudu z tohoto provedení vyplývá, že k tomu, aby bylo možné požívat dočasné ochrany, je třeba podat žádost o azyl. Lhůta pro rozhodnutí o takové žádosti o azyl se staví po dobu trvání dočasné ochrany, takže o uvedené žádosti o azyl bude třeba rozhodnout až po uplynutí doby trvání dočasné ochrany.
28 Předkládající soud má za to, že k rozhodnutí sporu, který mu byl předložen, je nezbytné, aby určil, jak má být určena lhůta stanovená pro přijetí rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu, pokud osoba, která takovou žádost podala, požívá rovněž dočasné ochrany.
29 V tomto ohledu předkládající soud uvádí, že z jazykového výkladu čl. 17 odst. 2 směrnice 2001/55 vyplývá, že toto ustanovení je formulováno „otevřeně“. Je názoru, že dotyčnému členskému státu sice přísluší dokončit posuzování žádosti o azyl buď během doby trvání dočasné ochrany, nebo po uplynutí této doby, nic to však nemění na tom, že uvedené ustanovení neupřesňuje, kdy musí být posuzování žádosti o azyl skutečně zahájeno, ani jak dlouho může toto posuzování trvat.
30 Uvedený soud má dále za to, že znění relevantních ustanovení směrnice 2001/55 a směrnice 2013/32 neposkytuje jednoznačnou odpověď na právní otázku, která vyvstává v projednávané věci.
31 Při zkoumání kontextu, do něhož zapadá směrnice 2001/55, tentýž soud poznamenává, že unijní normotvůrce v této směrnici uznal potřebu poskytnout v členských státech „okamžitou a dočasnou ochranu“ vysídleným osobám, zejména pokud existuje rovněž riziko, že azylový systém členských států nebude schopen řádně zvládnout příliv žadatelů o mezinárodní ochranu. Směrnice 2001/55, směrnice 2013/32 ani směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (Úř. věst. 2005, L 326, s. 13) však neobsahují odchylná ustanovení, pokud jde o situace, na které se vztahuje směrnice 2001/55.
32 Předkládající soud má obecně řečeno za to, že celkové posouzení směrnic 2001/55 a 2013/32, jakož i judikatury Soudního dvora mu neumožňuje s jistotou vyvodit, že existuje možnost nerozhodovat o žádosti o azyl podané osobou požívající dočasné ochrany po dobu trvání dočasné ochrany.
33 Za těchto podmínek se Raad van State (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být čl. 17 odst. 2 směrnice [2001/55] vykládán v tom smyslu, že toto ustanovení umožňuje členským státům, aby přerušily posuzování žádosti o mezinárodní ochranu osoby požívající dočasné ochrany po dobu trvání této dočasné ochrany?
2) Musí být lhůty pro rozhodnutí podle článku 31 směrnice [2013/32] vykládány v tom smyslu, že v případě, kdy žádost o mezinárodní ochranu podá osoba požívající dočasné ochrany [...] před začátkem nebo během doby trvání dočasné ochrany, začínají tyto lhůty běžet nebo pokračují až po skončení doby trvání dočasné ochrany?“
K předběžným otázkám
34 Podstatou obou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda musí být čl. 17 odst. 2 směrnice 2001/55 a článek 31 směrnice 2013/32 vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby orgány členského státu automaticky pozastavily posuzování žádostí o mezinárodní ochranu podaných osobami požívajícími dočasné ochrany po dobu trvání dočasné ochrany, takže lhůta pro přijetí rozhodnutí o těchto žádostech o mezinárodní ochranu začne běžet nebo pokračuje až po uplynutí této doby.
35 Jak je uvedeno v článku 1 směrnice 2001/55, je jejím účelem stanovit minimální normy pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob ze třetích zemí, které se nemohou vrátit do země původu, a přispět k rovnováze mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími. Jak vyplývá z čl. 2 písm. a) této směrnice, cílem provádění této ochrany je zejména zabránit přetížení systému poskytování mezinárodní ochrany současným hromadným podáváním žádostí uvedených osob o přiznání postavení uprchlíka, a to v zájmu jak těchto osob, tak ostatních osob žádajících o mezinárodní ochranu.
36 Tato dočasná a okamžitá ochrana, která je projevem zásady solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členskými státy při provádění azylové politiky, stanovené v článku 80 SFEU, má však, jak zdůrazňují body 2 a 13 odůvodnění, jakož i čl. 2 písm. a) uvedené směrnice, výjimečný charakter a musí být omezena na případy hromadného přílivu vysídlených osob. Kromě toho přiznává osobám, které jí požívají, práva, která jsou omezenější než práva vyplývající z udělení mezinárodní ochrany ve smyslu směrnice 2011/95 (rozsudek ze dne 19. prosince 2024, Kaduna, C‑244/24 a C‑290/24, EU:C:2024:1038, bod 82 a citovaná judikatura).
37 Podle ustálené judikatury je pro výklad ustanovení unijního práva třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale případně i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí. Historie vzniku ustanovení unijního práva může rovněž poskytnout informace relevantní pro jeho výklad (viz rozsudky ze dne 17. listopadu 1983, Merck, 292/82, EU:C:1983:335, bod 12; ze dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‑583/11 P, EU:C:2013:625, bod 50, a ze dne 26. března 2026, Gonrieh, C‑819/25 PPU, EU:C:2026:252, bod 47 a citovaná judikatura).
38 V první řadě ze znění čl. 17 odst. 2 směrnice 2001/55 vyplývá, že toto ustanovení pouze stanoví pravidlo týkající se podmínek posuzování žádostí o mezinárodní ochranu po uplynutí doby trvání dočasné ochrany, avšak neupřesňuje podmínky posuzování těchto žádostí během této doby, a zejména zda mají členské státy možnost takové posouzení během uvedené doby neprovádět.
39 Pokud jde v druhé řadě o kontext čl. 17 odst. 2 směrnice 2001/55, jakož i o historii vzniku tohoto čl. 17 odst. 2, je třeba zaprvé připomenout, že čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/55 upřesňuje, že dočasná ochrana nepředjímá přiznání právního postavení uprchlíka podle Ženevské úmluvy, zatímco čl. 17 odst. 1 této směrnice stanoví, že osoby požívající dočasné ochrany musí mít možnost podat „kdykoli“ žádost o azyl.
40 Z článku 19 odst. 2 uvedené směrnice mimoto vyplývá, že pokud po posouzení žádosti o azyl nebylo osobě oprávněné požadovat dočasnou ochranu nebo požívající dočasné ochrany přiznáno právní postavení uprchlíka nebo případně jiný druh ochrany, nárok na dočasnou ochranu tato osoba má nebo jí zůstane po dobu jejího trvání.
41 Z výše uvedených ustanovení směrnice 2001/55 tudíž vyplývá, že unijní normotvůrce nezamýšlel zavést režim, v němž by bylo použití řízení o mezinárodní ochraně ex lege vyloučeno nebo pozastaveno, ale naopak zamýšlel, aby taková řízení mohla být vedena během doby uplatňování dočasné ochrany.
42 Zadruhé, jak uvedl generální advokát v bodech 42 až 45 svého stanoviska, z přípravných prací ke směrnici 2001/55 vyplývá, že při neexistenci dohody o možnosti pozastavit posuzování žádostí o mezinárodní ochranu během doby trvání dočasné ochrany se členské státy rozhodly tuto možnost do této směrnice nezavést, ačkoli byla uvedena v původním návrhu Komise.
43 V důsledku toho nelze konstatovat, že unijní normotvůrce implicitně stanovil uvedenou možnost v čl. 17 odst. 2 směrnice 2001/55.
44 Z výše uvedených ustanovení směrnice 2001/55, jakož i z historie vzniku jejího čl. 17 odst. 2 tudíž vyplývá, že unijní normotvůrce nezamýšlel zavést režim, v němž by použití řízení o mezinárodní ochraně bylo ex lege vyloučeno nebo pozastaveno, ale naopak zamýšlel, aby taková řízení mohla být vedena během doby uplatňování dočasné ochrany.
45 Zatřetí je třeba zohlednit rovněž obecná pravidla týkající se řízení o mezinárodní ochraně uvedená ve směrnicích 2011/95 a 2013/32. V tomto ohledu je třeba uvést, že článek 1 směrnice 2011/95 stanoví, že účelem této směrnice je stanovit normy, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, jednotný status pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a obsah poskytnuté ochrany. Kromě toho z tohoto článku 1 ve spojení s čl. 2 písm. h) a i) uvedené směrnice vyplývá, že se tato směrnice vztahuje na všechny žádosti o ochranu, které lze chápat tak, že směřují k získání postavení uprchlíka, které podá kterýkoli státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti členskému státu.
46 Dále z článku 1 a čl. 3 odst. 1 směrnice 2013/32 vyplývá, že tato směrnice, jejímž cílem je stanovit společná řízení pro přiznávání a odnímání mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95, se vztahuje na všechny žádosti o mezinárodní ochranu podané na území členského státu, včetně na jeho hranicích, v jeho teritoriálních vodách nebo tranzitním prostoru.
47 Z těchto ustanovení vyplývá, že unijní normotvůrce nijak z působnosti směrnic 2011/95 a 2013/32 nevyloučil žadatele o mezinárodní ochranu, kteří již v okamžiku podání žádosti o tuto ochranu požívají dočasné ochrany.
48 Vzhledem k tomu, že směrnice 2011/95 a 2013/32 neobsahují ustanovení v opačném smyslu, je tudíž třeba dovodit, že obecná pravidla stanovená těmito směrnicemi jsou obvykle použitelná na takové žadatele o mezinárodní ochranu. Konkrétně je třeba mít za to, že lhůty uvedené v článku 31 směrnice 2013/32 v zásadě platí při posuzování žádosti o mezinárodní ochranu bez ohledu na to, zda žadatel o tuto ochranu již požívá dočasné ochrany.
49 Tento závěr je podpořen skutečností, že unijní normotvůrce přiznal členským státům určitý prostor pro uvážení při prodloužení lhůty pro posouzení žádostí o mezinárodní ochranu, pokud takové prodloužení ospravedlňují objektivní důvody.
50 Konkrétně čl. 31 odst. 3 třetí pododstavec písm. b) směrnice 2013/32 stanoví, že členské státy mohou prodloužit šestiměsíční lhůtu pro posouzení žádostí o mezinárodní ochranu, která nesmí překročit dalších devět měsíců, v případě, kdy o mezinárodní ochranu žádá současně velký počet státních příslušníků třetí země nebo osob bez státní příslušnosti, kvůli čemuž je v praxi velmi složité skončit řízení v šestiměsíční lhůtě.
51 Kromě toho z čl. 31 odst. 3 čtvrtého pododstavce směrnice 2013/32 vyplývá, že členské státy mohou za řádně odůvodněných okolností překročit lhůty šesti a devíti měsíců uvedené v čl. 31 odst. 3 prvním pododstavci a třetím pododstavci písm. b) této směrnice o nejvýše tři měsíce, pokud je to nezbytné pro zajištění přiměřeného a úplného posouzení žádosti o mezinárodní ochranu.
52 Kromě toho z čl. 31 odst. 4 a 5 směrnice 2013/32 vyplývá, že členské státy mohou odložit skončení řízení o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, pokud vzhledem k nejisté situaci v zemi původu, jež je považována za dočasnou, nelze důvodně předpokládat, že rozhodující orgán rozhodne ve lhůtách uvedených v odstavci 3 tohoto článku 31, za předpokladu, že nebude překročena konečná lhůta 21 měsíců.
53 Z toho vyplývá, že uvedený článek 31 zejména umožňuje členským státům překročit lhůtu šesti měsíců obvykle stanovenou pro posouzení žádostí o mezinárodní ochranu v situacích vyznačujících se zvýšeným tlakem na jejich systémy mezinárodní ochrany, jako jsou situace, které mohou odůvodnit uplatnění dočasné ochrany stanovené směrnicí 2001/55, takže tentýž článek 31 dokládá, že unijní normotvůrce náležitě zohlednil administrativní obtíže, které mohou být vyvolány zvýšením počtu současně podaných žádostí o mezinárodní ochranu.
54 V třetí řadě nelze mít za to, že plošné a automatické pozastavení posuzování žádostí o mezinárodní ochranu nebo lhůt pro posouzení takové žádosti během doby trvání dočasné ochrany je nezbytné k zajištění dosažení cílů této směrnice.
55 Je sice pravda, že cílem provádění dočasné ochrany je zabránit přetížení systému poskytování mezinárodní ochrany současným hromadným podáváním žádostí vysídlených osob o přiznání postavení uprchlíka, a to v zájmu jak těchto vysídlených osob, tak ostatních osob žádajících o mezinárodní ochranu, jak bylo připomenuto v bodě 35 tohoto rozsudku.
56 Uvedená směrnice však rovněž zajišťuje zachování účinné možnosti státních příslušníků třetích zemí a osob bez státní příslušnosti požívajících dočasné ochrany získat po náležitém posouzení jejich individuální situace mezinárodní ochranu, přičemž jim zároveň okamžitě zaručuje nižší stupeň ochrany (rozsudek ze dne 20. listopadu 2025, Framholm, C‑195/25, EU:C:2025:904, bod 48 a citovaná judikatura).
57 Posledně uvedený cíl přitom svědčí proti tomu, aby byla orgánům členských států poskytnuta možnost plošně a automaticky pozastavit posuzování žádostí o mezinárodní ochranu po dobu trvání dočasné ochrany.
58 Navíc uplatňování mechanismu dočasné ochrany zavedeného směrnicí 2001/55 pro celou Evropskou unii nutně neznamená, že členský stát čelí podání takového počtu žádostí o mezinárodní ochranu, který překračuje kapacity jeho systému ochrany. Posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podané osobou požívající dočasné ochrany tedy nelze odložit jen proto, že takové posouzení by mohlo být v rozporu s cílem připomenutým v bodě 55 tohoto rozsudku.
59 Kromě toho případné plošné a automatické pozastavení posuzování žádostí o mezinárodní ochranu podaných osobami požívajícími dočasné ochrany by mohlo po uplynutí doby trvání dočasné ochrany vystavit příslušné orgány povinnosti posoudit současně velký počet žádostí o mezinárodní ochranu, takže se nezdá, že by toto opatření mohlo skutečně dosáhnout cíle ochrany vnitrostátních systémů proti přetížení způsobenému hromadným a souběžným podáváním žádostí o udělení mezinárodní ochrany.
60 Nicméně nelze zcela vyloučit, že výjimečně podání značného počtu žádostí o mezinárodní ochranu osobami požívajícími dočasné ochrany během krátkého období v praxi objektivně znemožňuje členskému státu posoudit všechny tyto žádosti při striktním dodržení lhůt stanovených v článku 31 směrnice 2013/32 s ohledem na kapacity jeho systému dočasné ochrany a navzdory všem rozumně myslitelným opatřením k řešení takového přílivu.
61 Existence takové objektivní nemožnosti sice nemůže z důvodů uvedených v bodech 35 až 59 tohoto rozsudku ospravedlnit plošné a automatické pozastavení posuzování žádostí o mezinárodní ochranu podaných osobami požívajícími dočasné ochrany, může však naproti tomu přimět dotyčný členský stát k tomu, aby za účelem zajištění dosažení cílů směrnice 2001/55 a ochrany práv všech žadatelů o mezinárodní ochranu přijal taková opatření, jako je postupné posuzování těchto žádostí o mezinárodní ochranu, případně tím, že za tímto účelem určí priority.
62 Taková opatření by tedy případně mohla vést příslušné orgány členského státu k dočasnému odložení posuzování některých žádostí o mezinárodní ochranu podaných osobami požívajícími dočasné ochrany, aniž by bylo možné systematicky zaručit, že každá z těchto žádostí může být nakonec posouzena při striktním dodržení lhůt stanovených v článku 31 směrnice 2013/32.
63 V situaci, kdy by příslušné orgány přijaly taková opatření, bude na příslušných soudech, k nimž je podána taková žaloba, jako je žaloba ve věci v původním řízení, aby se ujistily, že případné překročení těchto lhůt nevyplývá z rozhodnutí o plošném a automatickém pozastavení posuzování žádostí o mezinárodní ochranu podaných osobami požívajícími dočasné ochrany a že vyplývá pouze z opatření, která jsou nezbytná k řešení objektivní nemožnosti dodržet uvedené lhůty, a současně zabrání přetížení systému mezinárodní ochrany dotyčného členského státu.
64 Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že čl. 17 odst. 2 směrnice 2001/55 a článek 31 směrnice 2013/32 musí být vykládány v tom smyslu, že
– brání tomu, aby orgány členského státu automaticky pozastavily posuzování žádostí o mezinárodní ochranu, které podaly osoby požívající dočasné ochrany, po dobu trvání dočasné ochrany, takže lhůta pro přijetí rozhodnutí o těchto žádostech o mezinárodní ochranu začne běžet nebo pokračuje až po uplynutí této doby;
– příslušné orgány mohou ve výjimečných případech dočasně odložit posuzování některých z uvedených žádostí o mezinárodní ochranu, a to i tehdy, pokud tím dojde k překročení této lhůty pro rozhodnutí, pokud je toto překročení důsledkem opatření, která byla přijata a jsou nezbytná k řešení objektivní nemožnosti striktně dodržovat uvedenou lhůtu pro rozhodnutí, a současně k zabránění přetížení systému mezinárodní ochrany dotyčného členského státu.
K nákladům řízení
65 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:
Článek 17 odst. 2 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími a článek 31 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany
musí být vykládány v tom smyslu, že
– brání tomu, aby orgány členského státu automaticky pozastavily posuzování žádostí o mezinárodní ochranu, které podaly osoby požívající dočasné ochrany, po dobu trvání dočasné ochrany, takže lhůta pro přijetí rozhodnutí o těchto žádostech o mezinárodní ochranu začne běžet nebo pokračuje až po uplynutí této doby;
– příslušné orgány mohou ve výjimečných případech dočasně odložit posuzování některých z uvedených žádostí o mezinárodní ochranu, a to i tehdy, pokud tím dojde k překročení této lhůty pro rozhodnutí, pokud je toto překročení důsledkem opatření, která byla přijata a jsou nezbytná k řešení objektivní nemožnosti striktně dodržovat uvedenou lhůtu pro rozhodnutí, a současně k zabránění přetížení systému mezinárodní ochrany dotyčného členského státu.
Podpisy
* Jednací jazyk: nizozemština.
i Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.