V rámci svého prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatel Tribunálu vytýká, že se dopustil několika nesprávných právních posouzení tím, že rozhodl, že přístup k informacím, které požadoval, se rovná vytvoření nového dokumentu.

Zaprvé na rozdíl od toho, co lze vyvodit z bodů 54 a 58 napadeného rozsudku, vyplývá z bodů 110, 112, 116 a 118 rozsudku ze dne 26. října 2011, Dufour v. ECB (T‑436/09, EU:T:2011:634), že takovou normalizovanou relační databázi, jako je databáze obsahující informace požadované navrhovatelem, je třeba chápat jako jediný dokument. Z tohoto důvodu Tribunál nesprávně rozlišoval mezi informacemi obsaženými v databázi a dokumenty, které z ní lze extrahovat.

Z bodů 93, 94, 108 a 109 téhož rozsudku vyplývá, že pojem „dokument“, jak je definován v nařízení č. 1049/2001, zahrnuje rovněž jakýkoli jednotlivý soubor, jakož i každý výskyt jeho obsahu v databázi. Stejně tak je dokumentem jakákoliv kombinace dat extrahovaných z různých souborů, neboť v normalizované databázi je možné jakékoliv vyhledávání.

Zadruhé se v bodech 68 až 70 napadeného rozsudku Tribunál dopustil nesprávného výkladu pojmu „existující dokument“ ve smyslu nařízení č. 1049/2001. Z bodu 150 rozsudku ze dne 26. října 2011, Dufour v. ECB (T‑436/09, EU:T:2011:634) totiž vyplývá, že každou žádost o přístup k informacím obsaženým v databázi je třeba považovat za žádost o přístup k „existujícímu dokumentu“ ve smyslu čl. 2 odst. 3 nařízení č. 1049/2001, může-li být nezbytné vyhledávání uskutečněno s využitím „vyhledávacích nástrojů, které jsou k této databázi k dispozici“.

V případě normalizované relační databáze jsou vyhledávacími nástroji, které jsou k dispozici, systémy ke správě, které reagují na dotazy v strukturovaném dotazovacím jazyce (Structured Query Language) (dále jen „SQL dotazy“). Jedná se o vyhledávací dotazy, které může uživatel formulovat dle svého uvážení. Tribunál proto neprávem shledal, že formulace SQL dotazu, který se již pro správu databáze nepoužívá, se rovná programování nového vyhledávacího nástroje, který tak není „k dispozici“ ve smyslu rozsudku ze dne 26. října 2011, Dufour v. ECB (T‑436/09, EU:T:2011:634).

Tribunál tak podle navrhovatele dospěl k nesprávnému závěru, že za běžné nebo rutinní vyhledávání ve smyslu bodu 153 uvedeného rozsudku je třeba považovat vyhledávání s využitím předem naprogramovaných SQL dotazů.

Konečně zatřetí může výklad pojmu „existující dokument“ podaný Tribunálem zbavit nařízení č. 1049/2001 jeho užitečného účinku. Byl by totiž vyloučen přístup ke všem informacím, u nichž neexistuje předem naprogramovaný SQL dotaz. V důsledku toho by se orgány mohly pokusit skrývat elektronické dokumenty, zejména jejich rozdělením do několika částí, které by se nedaly s využitím předem naprogramovaných SQL dotazů nalézt. Vzhledem k tomu, že by tyto orgány nemohly použít nové SQL dotazy, bylo by navíc obtížné automaticky skrýt údaje, na které se vztahuje jedna nebo několik výjimek stanovených v článku 4 tohoto nařízení, jako jsou například osobní údaje.

Komise navrhuje první důvod kasačního opravného prostředku zamítnout.

Elektronická databáze zajisté umožňuje extrakci každé v ní obsažené informace. Nicméně z možnosti, že z takové databáze lze vytvořit dokument, nelze vyvodit, že tento dokument musí být kvalifikován jako existující ve smyslu nařízení č. 1049/2001.

Soudní dvůr totiž již rozhodl, že právo na přístup k dokumentům orgánů se týká pouze existujících dokumentů, které jsou v držení dotyčného orgánu, a že se nařízení č. 1049/2001 nelze dovolávat za účelem toho, aby bylo orgánu uloženo vytvořit dokument, který neexistuje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. října 2014, Strack v. Komise, C‑127/13 P, EU:C:2014:2250, body 38 a 46). Z toho vyplývá, jak správně konstatoval Tribunál v bodě 55 napadeného rozsudku, že žádost o přístup, která by Komisi vedla k vytvoření nového dokumentu, a to i na základě prvků, které jsou již obsaženy v existujících dokumentech, jimiž disponuje, nespadá do rámce nařízení č. 1049/2001.

Tribunál se proto správně zejména v bodech 56 až 59 napadeného rozsudku zabýval otázkou, do jaké míry extrakce informací obsažených v elektronické databázi umožňuje generovat existující dokument a nevede k vytvoření nového dokumentu.

Je však třeba uvést, že v případě dokumentů statické povahy, zejména v papírové podobě nebo podobě jednoduchého elektronického souboru, stačí za účelem určení, zda dokument existuje, ověřit existenci nosiče a jeho obsahu.

Avšak dynamická povaha elektronických databází je stěží kompatibilní s takovým postupem, neboť dokument, který může být snadno generován z informací již obsažených v databázi, není nutně existujícím dokumentem v užším slova smyslu, jak uvedl generální advokát v bodě 46 svého stanoviska.

Pokud jde o elektronické databáze, mělo by se tudíž mezi existujícím a novým dokumentem rozlišovat na základě kritéria přizpůsobeného specifickým technickým vlastnostem těchto databází, jež je v souladu s cílem nařízení č. 1049/2001, kterým je, jak vyplývá z bodu 4 odůvodnění a čl. 1 písm. a) tohoto nařízení, „[zajistit] co nejširší přístup k dokumentům“.

Je nesporné, že informace, které obsahují elektronické databáze, mohou být v závislosti na jejich struktuře a v mezích jejich programování seskupeny, propojeny a prezentovány různými způsoby za použití programovacích jazyků. Avšak programování a správa informačních technologií takových databází nepatří mezi operace prováděné koncovými uživateli při běžném užívání. Tito uživatelé se totiž dostávají k informacím obsaženým v databázi pomocí předem naprogramovaných vyhledávacích nástrojů. Tyto nástroje jim umožňují snadno provádět standardní operace pro zobrazení informací, které obvykle potřebují. V této souvislosti není z jejich strany v zásadě nutný žádný podstatný vklad.

Za těchto podmínek musí být existující dokument kvalifikován jako všechny informace, které lze extrahovat z elektronické databáze v rámci jejího běžného používání s využitím předem naprogramovaných vyhledávacích nástrojů, i když tyto informace nebyly dosud v této podobě zobrazeny nebo nebyly nikdy vyhledávány zaměstnanci orgánu.

Z toho vyplývá, že za účelem splnění požadavků nařízení č. 1049/2001 mohou být orgány přiměny k tomu, aby vytvořily dokument z informací obsažených v databázi s využitím existujících vyhledávacích nástrojů.

Naproti tomu, jak uvedl generální advokát v bodě 47 svého stanoviska, všechny informace, jejichž extrakce z databáze vyžaduje podstatný vklad, by se měly považovat za nový, a nikoli existující dokument.

Z toho vyplývá, že všechny informace, jejichž získání vyžaduje úpravu uspořádáním elektronické databáze nebo vyhledávacích nástrojů, které jsou v dané době k dispozici pro extrakci informací, musí být kvalifikovány jako nový dokument.

Takový výklad pojmu „existující dokument“ odpovídá cíli tohoto nařízení, aby se veřejnosti zajistil co nejširší přístup k dokumentům orgánů, a ani zdaleka nezbavuje nařízení č. 1049/2001 jeho užitečného účinku, jak tvrdí navrhovatel. Žadatelé o přístup k informacím obsaženým v databázi mají totiž v zásadě přístup ke stejným informacím, ke kterým mají přístup zaměstnanci orgánů.

Navrhovatel rovněž neprávem tvrdí, že tento výklad pojmu „existující dokument“ by zbavil orgány možnosti s využitím nových SQL dotazů skrýt údaje, na které se vztahuje jedna nebo několik výjimek stanovených v článku 4 nařízení č. 1049/2001, aby mohly poskytnout částečný přístup k dokumentu.

Navrhovatel v této souvislosti přehlíží skutečnost, že je třeba rozlišovat mezi kritérii pro určení, zda se žádost o přístup týká existujícího dokumentu, a technickými způsoby komunikace takového dokumentu. Pokud požadovaný dokument existuje, mohou orgány použít jakékoliv technické prostředky, aby v případě potřeby některé údaje skryly.

Pokud jde dále o tvrzení navrhovatele, podle kterého by orgány mohly skrývat elektronické dokumenty, je nutné konstatovat, že abstraktní možnost, že dokument bude vymazán či zničen, se ve stejném rozsahu týká jak dokumentů, které jsou na fyzickém nosiči, tak těch, které jsou generovány extrakcí z databáze.

Na základě všech výše uvedených úvah je třeba posoudit tvrzení navrhovatele, podle něhož se Tribunál v bodech 68 až 70 napadeného rozsudku dopustil pochybení při právní kvalifikaci dokumentu, jehož se týká žádost o přístup v řízení GESTDEM 2012/3258.

Z bodu 67 napadeného rozsudku vyplývá, že dotčená databáze umožňuje extrakci informací pomocí SQL dotazů a že navrhovatel před Tribunálem nezpochybňoval, že přístup ke kombinaci údajů, jichž se žádost týkala, předpokládá programování, konkrétně vytvoření nových SQL dotazů.

S ohledem na úvahy uvedené v bodech 31 až 40 výše, Tribunál tudíž bez toho, aby se dopustil pochybení, v bodě 68 napadeného rozsudku rozhodl, že operace, které by vyžadovalo programování nových SQL dotazů, nelze přirovnat k běžnému či rutinnímu vyhledávání v dotyčné databázi provedenému s pomocí vyhledávacích nástrojů, které má Komise k této databázi k dispozici, a že požadované informace by tudíž vyžadovaly vytvoření nového dokumentu.

Z týchž důvodů Tribunál, aniž se dopustil pochybení, v bodech 69 a 70 napadeného rozsudku rozhodl, že v projednávaném případě jsou vyhledávacími nástroji, které má Komise k dotčené databázi k dispozici, předem naprogramované SQL dotazy.

S ohledem na to, co bylo shledáno v předchozích bodech tohoto rozsudku, je třeba odmítnout jako irelevantní argument navrhovatele, podle kterého v bodech 54 a 58 napadeného rozsudku Tribunál nesprávně rozlišoval mezi informacemi obsaženými v databázi a dokumenty, které z ní lze extrahovat.

S ohledem na vše výše uvedené je třeba první důvod kasačního opravného prostředku zamítnout.

V rámci svého druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatel uvádí, že závěr Tribunálu v bodě 80 napadeného rozsudku, podle kterého se jeho žádost netýká existujících dokumentů, vychází z několika nesprávných předpokladů.

Zaprvé tvrdí, že v bodech 61, 67 a 73 napadeného rozsudku Tribunál zkreslil skutkový stav. Podle navrhovatele se jeho žádost týkala existujících dokumentů, jelikož na jejím základě usiloval o přístup ke všem dokumentům v elektronické podobě, které by mu umožnily vypracovat tabulku. Naproti tomu nežádal o vytvoření takové tabulky, a proto jeho žádost nevyžadovala žádný výběr údajů. Navrhovatel navrhoval použití SQL dotazů jen za účelem usnadnění zpracování této žádosti.

V každém případě sdělení individuálních souborů výsledků, které doručil EPSO kandidátům, kteří absolvovali testy, by navrhovateli umožnilo vytvořit dotčenou tabulku.

Zadruhé navrhovatel tvrdí, že v bodech 58, 66 a 68 napadeného rozsudku Tribunál neprávem rozhodl, že se jeho žádost o přístup týká informací strukturovaných podle klasifikace, která nebyla dotyčnou databází předvídána.

Na rozdíl od toho, co tvrdil Tribunál v bodech 62 a 63 napadeného rozsudku, je totiž dotčená databáze strukturovaná do více než 500 normalizovaných tabulek a umožňuje jakékoliv vyhledávání, včetně vyhledávání požadovaného navrhovatelem, bez jakýchkoliv složitých operací. Kromě toho je každé políčko tabulek normalizované databáze spojeno se specifickým identifikátorem. Každý parametr žádosti navrhovatele může tudíž být zastoupen takovým identifikátorem, aniž je nutné zpřístupnit obsah dotyčného políčka.

Konečně zatřetí navrhovatel tvrdí, že v bodech 66 a 67 napadeného rozsudku Tribunál zkreslil důkazy. Na jedné straně nesprávně vycházel z předpokladu legality u prohlášení Komise, podle kterého požadované dokumenty neexistují. Navrhovatel zpochybnil toto prohlášení, které je v rozporu se samotnou povahou dotčené databáze. Na druhé straně ze žádosti o přístup jasně vyplývá, že této žádosti lze vyhovět zpřístupněním relevantních existujících dokumentů navrhovateli.

Komise navrhuje, aby byl druhý důvod kasačního opravného prostředku zamítnut.

Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že posouzení skutkových okolností Tribunálem ve věci, která mu je předložena, nepředstavuje právní otázku, která podléhá přezkumu Soudního dvora, ledaže jsou konstatování Tribunálu stižena věcnou chybu nebo zkreslením, které jednoznačně vyplývají z písemností ve spise.

Argumenty navrhovatele týkající se nesprávné analýzy Tribunálu, pokud jde o rozsah jeho žádosti o přístup k dokumentům, dostupnost požadovaných informací, kvalitu a strukturu dostupných informací, možnosti existujících vyhledávacích nástrojů, které mohou vyhovět jeho žádosti, jakož i rozsah operací, které měla Komise provést, aby mohla kladně odpovědět na jeho žádost, mají přitom za cíl zpochybnit věcné posouzení učiněné Tribunálem, aniž prokazují jakékoliv zkreslení písemností ve spise. Tyto argumenty jsou tudíž nepřípustné.

Druhý důvod kasačního opravného prostředku proto musí být zamítnut.

Z výše uvedeného vyplývá, že kasační opravný prostředek musí být v plném rozsahu zamítnut.