STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
JEANA RICHARDA DE LA TOUR
přednesené dne 17. března 2022(1)
Spojené věci C‑518/20 a C‑727/20
XP
proti
Fraport AG Frankfurt Airport Services Worldwide (C‑518/20)
a
AR
proti
St. Vincenz-Krankenhaus GmbH (C‑727/20)
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovní soud, Německo)]
„Řízení o předběžné otázce – Sociální politika – Ochrana bezpečnosti a zdraví pracovníků – Směrnice 2003/88 – Článek 7 – Nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok – Úplná invalidita nebo pracovní neschopnost z důvodu nemoci, ke které došlo v referenčním období a která po tomto období trvá – Zánik nebo zachování nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok po uplynutí referenčního období nebo po období převoditelnosti – Nesplnění povinnosti zaměstnavatele umožnit pracovníkovi uplatnit jeho nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok – Důsledky“
I. Úvod
1. Projednávanými žádostmi o rozhodnutí o předběžné otázce Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovní soud, Německo) žádá Soudní dvůr o výklad článku 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby(2) a čl. 31 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie(3).
2. Tyto žádosti jsou podány v rámci dvou sporů, z nichž první je mezi XP a společností Fraport AG Frankfurt Airport Services Worldwide (dále jen „Fraport“) a druhý mezi AR a společností St. Vincenz-Krankenhaus GmbH (dále jen „St. Vincenz-Krankenhaus“). Tyto spory se týkají nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok XP a AR za referenční rok, v jehož průběhu se nacházeli ve stavu úplné invalidity nebo pracovní neschopnosti z důvodu nemoci.
3. Soudní dvůr je v podstatě žádán, aby rozhodl, zda unijní právo brání vnitrostátní právní úpravě, z níž vyplývá, že nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok, který pracovník získal během referenčního roku, v jehož průběhu se nacházel ve stavu úplné invalidity nebo pracovní neschopnosti z důvodu nemoci, která od té doby trvá, může zaniknout po období převoditelnosti povoleném vnitrostátním právem, i když tomuto pracovníkovi jeho zaměstnavatel neumožnil tento nárok uplatnit během doby skutečné práce předcházející této úplné invaliditě nebo této pracovní neschopnosti.
4. Soudní dvůr tak bude muset v situaci, kdy se pracovník nachází v pracovní neschopnosti po několik po sobě následujících referenčních období, ale částečně pracoval během období, v jehož průběhu tato pracovní neschopnost nastala, a domáhá se zachování nároku na dovolenou získaného za toto období, nalézt rovnováhu mezi vodítky, které lze vyvodit zaprvé z judikatury vyplývající z rozsudků ze dne 20. ledna 2009, Schultz-Hoff a další(4), a ze dne 22. listopadu 2011, KHS(5), a zadruhé z judikatury vyplývající z rozsudku ze dne 6. listopadu 2018, Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften(6).
5. I když ze společného výkladu těchto prvních dvou rozsudků vyplývá, že vnitrostátní právní úprava může stanovit časové omezení nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok získaného pracovníkem během po sobě následujících referenčních období, v jejichž průběhu se nacházel v pracovní neschopnosti z důvodu nemoci, může se takové časové omezení systematicky vztahovat na nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok, který tento pracovník získal za toto referenční období, v jehož průběhu pracoval předtím, než nastala jeho pracovní neschopnost? Je třeba mít za to, že pokud jeho zaměstnavatel nesplnil své povinnosti týkající se podněcování a poskytnutí informací, co se týče čerpání dovolené před vznikem této pracovní neschopnosti, jak byly zdůrazněny Soudním dvorem zejména v jeho rozsudku Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften, nemůže tomuto pracovníkovi zaniknout nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok, který získal během tohoto referenčního období? To je podstata otázek, které jsou jádrem projednávaných věcí.
6. V následujících úvahách uvedu důvody, proč se domnívám, že článek 7 směrnice 2003/88 a čl. 31 odst. 2 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž nárok pracovníka na placenou dovolenou za kalendářní rok získaný za referenční období, v jehož průběhu nastala úplná invalidita nebo pracovní neschopnost z důvodu důsledku nemoci, která od té doby přetrvává, může zaniknout buď po uplynutí období převoditelnosti povoleného vnitrostátním právem, nebo následně, i když mu jeho zaměstnavatel neumožnil včas tento nárok uplatnit před vznikem této úplné invalidity nebo této pracovní neschopnosti.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
7. Článek 7 směrnice 2003/88, nadepsaný „Dovolená za kalendářní rok“, stanoví:
„1. Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby měl každý pracovník nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů v souladu s podmínkami pro získání a přiznávání této dovolené stanovenými vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.
2. Minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok nelze nahradit finanční náhradou, s výjimkou případů ukončení pracovního poměru.“
B. Německé právo
8. Ustanovení § 7 Bundesurlaubsgesetz (spolkový zákon o dovolené)(7) ze dne 8. ledna 1963, ve znění ze dne 7. května 2002 použitelném na pracovní poměr mezi účastníky řízení(8), je nadepsáno „Doba čerpání, převod a náhrada za dovolenou“. Toto ustanovení stanoví:
„(1) Při stanovení doby čerpání dovolené je třeba zohledňovat přání pracovníka, pakliže tomu nebrání potřeba zohlednit naléhavé provozní potřeby či přání jiných pracovníků, pokud jde o dovolenou, která mají ze sociálního hlediska přednost. Dovolenou je třeba poskytnout v případě, že o ni pracovník požádá v návaznosti na opatření lékařské péče nebo rehabilitaci.
(2) Dovolenou je třeba poskytnout v souvislém období, není-li s ohledem na naléhavé provozní důvody či osobní důvody na straně pracovníka nezbytné dovolenou rozdělit. Není-li možné dovolenou z těchto důvodů poskytnout v souvislém období a pracovník má nárok na více než dvanáct pracovních dní dovolené, musí jedna část dovolené trvat nejméně dvanáct po sobě následujících pracovních dní.
(3) Dovolená musí být poskytnuta a vyčerpána v běžném kalendářním roce. Převedení dovolené do následujícího kalendářního roku je přípustné pouze tehdy, ospravedlňují-li to naléhavé provozní důvody nebo osobní důvody na straně pracovníka. V případě převodu dovolené musí být dovolená poskytnuta a vyčerpána během prvních tří měsíců následujícího kalendářního roku. Na žádost pracovníka se však částečná dovolená získaná v souladu s § 5 odst. 1 písm. a) převede do následujícího kalendářního roku.
(4) Nelze-li dovolenou zcela nebo zčásti poskytnout z důvodu ukončení pracovního poměru, musí být proplacena.“
III. Skutkový základ sporů v původním řízení a předběžné otázky
A. Věc C‑518/20
9. XP, uznán za osobu s těžkým zdravotním postižením, je od roku 2000 zaměstnán u Fraport jako řidič pro přepravu zboží. XP od 1. prosince 2014 pobírá důchod z důvodu úplné invalidity („Rente wegen voller Erwerbsminderung“), který byl naposledy prodloužen do 31. srpna 2022. Z informací poskytnutých Soudnímu dvoru vyplývá, že se nejedná o trvalou invaliditu, jelikož je tato invalidita důchodovou institucí přehodnocována každé tři roky, a že pracovní poměr mezi oběma účastníky řízení, i když byl přerušen, nebyl ukončen.
10. XP tvrdí, že má vůči společnosti Fraport nároky na ještě 34 pracovních dnů dovolené z roku 2014. Podle jeho názoru tyto nároky nepropadly, jelikož společnost Fraport nedostála svým povinnostem v oblasti součinnosti při poskytnutí a čerpání dovolené. Společnost Fraport naproti tomu zastává názor, že dovolená nevyčerpaná navrhovatelem v roce 2014 propadla o půlnoci 31. března 2016 po uplynutí doby převoditelnosti. Podle ní totiž pracovníkovi, který není schopen ze zdravotních důvodů vyčerpat svou dovolenou po dlouhou dobu – jako XP z důvodu jeho úplné invalidity – zaniká jeho nárok na dovolenou patnáct měsíců po uplynutí referenčního roku pro tuto dovolenou, a to bez ohledu na to, zda zaměstnavatel splnil své povinnosti proto, aby umožnil tomuto pracovníkovi uvedenou dovolenou čerpat.
11. Předkládající soud upřesňuje, že se spor v původním řízení týká existence nároků na dovolenou XP pro roky 2010, 2011 a 2014, ale že pro účely probíhajícího řízení o předběžné otázce je relevantní pouze dovolená za posledně uvedený rok(9).
12. Vzhledem k tomu, žaloba XP byla zamítnuta soudy ve věci samé, XP uplatňuje své nároky v rámci opravného prostředku „Revision“.
B. Věc C‑727/20
13. AR, která je zaměstnána u St. Vincenz-Krankenhaus, je v pracovní neschopnosti nepřetržitě od doby, kdy v roce 2017 onemocněla(10). Z informací poskytnutých Soudnímu dvoru vyplývá, že se AR nenachází v situaci úplné invalidity a že AR podala stížnost proti rozhodnutí o zamítnutí její žádosti o invalidní důchod.
14. AR nevyčerpala za rok 2017 celou svou zákonnou dovolenou. Společnost St. Vincenz-Krankenhaus ji nevyzvala, aby čerpala dovolenou, ani ji neinformovala o tom, že nevyčerpaná dovolená může propadnout na konci kalendářního roku nebo po uplynutí období převoditelnosti. AR se domáhá, aby bylo určeno, že má stále nárok na zbývajících čtrnáct dní dovolené za kalendářní rok 2017. Domnívá se, že tato dovolená nepropadla, protože ji zaměstnavatel včas neinformoval o riziku jejího propadnutí. Společnost St. Vincenz-Krankenhaus tvrdila, že nárok na dovolenou za rok 2017 zanikl nejpozději o půlnoci 31. března 2019.
15. Spor mezi účastnicemi řízení se tedy týká pouze existence nároků na dovolenou AR za rok 2017.
16. Vzhledem k tomu, že žaloba AR byla zamítnuta soudy rozhodujícími ve věci samé, AR uplatňuje své nároky v rámci opravného prostředku „Revision“.
C. Předběžné otázky
17. Předkládající soud uvádí, že v souladu s judikaturou Soudního dvora vyložil § 7 BUrlG v souladu se směrnicí 2003/88 ve dvou ohledech.
18. Zaprvé použil judikaturu vyplývající z rozsudku Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften, když rozhodl, že nárok na zákonnou minimální dovolenou v zásadě zaniká na konci kalendářního roku (§ 7 odst. 3 první věta BUrlG) nebo na konci povoleného období převoditelnosti (§ 7 odst. 3 druhá a čtvrtá věta BUrlG) pouze v případě, že zaměstnavatel pracovníkovi předtím umožnil uplatnit jeho nárok na dovolenou, a i přesto pracovník dobrovolně tuto dovolenou nevyčerpal. Podle konformního výkladu § 7 odst. 1 první věty BUrlG přísluší zaměstnavateli, aby se ujal iniciativy za účelem naplnění tohoto nároku. Časové omezení uvedeného nároku, stanovené v § 7 odst. 3 BUrlG, v zásadě předpokládá, že tento zaměstnavatel zajistí konkrétně a zcela transparentně, aby tento pracovník mohl skutečně čerpat svou placenou dovolenou za kalendářní rok.
19. Pokud zaměstnavatel nesplnil své povinnosti spolupráce, připočte se dovolená, která nepropadla k 31. prosinci referenčního roku, k nároku na dovolenou, který vzniká dnem 1. ledna následujícího roku. Stejně jako nový nárok na dovolenou podléhá ustanovením § 7 odst. 1 první věty a odst. 3 BUrlG. Tento zaměstnavatel se tedy může vyhnout neomezenému kumulování nároků na dovolenou vyplývajících z několika let tím, že následně během běžného referenčního roku splní své povinnosti spolupráce v souvislosti s dovolenou za předchozí referenční roky. Pokud v takovém případě pracovník neuplatní kumulativní nárok na dovolenou během běžného referenčního roku, ačkoli k tomu měl možnost, přijde o tuto dovolenou na konci kalendářního roku nebo období převoditelnosti. Rozhodnutí Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovní soud) se týkala situací, kdy pracovníci nebyli ve stavu úplné invalidity nebo nebyli dlouhodobě nemocní.
20. Zadruhé předkládající soud v souladu s judikaturou vycházející z rozsudků Schultz-Hoff a další a KHS rozhodl, že zákonná dovolená podle § 7 odst. 3 BUrlG nezaniká, pokud pracovník není schopen pracovat z důvodu nemoci až do konce referenčního roku nebo období převoditelnosti, a že tedy není možné, aby ji čerpal. V takovém případě je zachovaný nárok na dovolenou připočten k nároku na dovolenou získanému v následujícím roce, a je tedy znovu časově omezen podle § 7 odst. 3 BUrlG. Pokud však pracovní neschopnost přetrvává, zanikne patnáct měsíců po skončení referenčního roku. Předkládající soud použil tuto judikaturu rovněž v případech, kdy pracovník pobíral invalidní důchod.
21. Tento soud uvádí, že po vydání rozsudku Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften dosud nemusel rozhodovat o tom, zda a v jakých případech nároky na dovolenou pracovníků s úplnou invaliditou nebo dlouhodobou nemocí zanikají patnáct měsíců po skončení referenčního roku, pokud pracovní neschopnost přetrvává.
22. Stejně jako Soudní dvůr má tento soud za to, že zánik nároků na dovolenou v případech, kdy pracovník nemohl čerpat dovolenou, je myslitelný pouze výjimečně za okolností odůvodňujících ztrátu této dovolené(11). Podle judikatury tohoto soudu je přitom existence takových zvláštních okolností v zásadě vyloučena, pokud tento pracovník nemohl čerpat dovolenou z důvodu, že zaměstnavatel nesplnil své povinnosti týkající se připomenutí a poskytnutí informací nebo uvedenému pracovníkovi jinak zabránil v uplatnění jeho nároku na dovolenou.
23. Předkládající soud se však zabývá otázkou, zda se tato judikatura vztahuje i na pracovníky, kteří jsou ve stavu úplné invalidity nebo jsou dlouhodobě nemocní.
24. V tomto ohledu má tento soud za to, že pokud zaměstnavatel splnil včas svou povinnost spolupráce, musí být § 7 odst. 3 BUrlG vykládán v souladu se směrnicí 2003/88 v tom smyslu, že pracovníkovi, který trpí nemocí, jež vede k pracovní neschopnosti od počátku referenčního roku, nebo kterého postihla taková nemoc během tohoto referenčního roku, zaniká nárok na zákonnou dovolenou patnáct měsíců po skončení uvedeného referenčního roku, pokud pracovní neschopnost přetrvávala nepřetržitě. Pokud tato pracovní neschopnost trvá do 31. března druhého roku následujícího po referenčním roce, představuje to zvláštní okolnost odůvodňující časové omezení nároku na dovolenou za účelem ochrany vyššího zájmu zaměstnavatele vyhnout se neomezenému kumulování nároků na dovolenou, a to navzdory skutečnosti, že nemocný pracovník neměl možnost uplatnit svůj nárok na dovolenou.
25. Naproti tomu je nezbytné, aby Soudní dvůr objasnil to, zda unijní právo rovněž připouští zánik nároku na dovolenou patnáct měsíců po skončení referenčního roku, nebo případně delšího období, v případě přetrvávání úplné invalidity nebo pracovní neschopnosti z důvodu nemoci, pokud zaměstnavatel nesplnil své povinnosti týkající se připomenutí a poskytnutí informací a pracovník mohl tuto dovolenou čerpat alespoň částečně během uvedeného referenčního roku předtím, než nastala úplná invalidita nebo pracovní neschopnost.
26. Předkládající soud se tak zabývá otázkou, zda nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok získaný během referenčního roku může zaniknout po období převoditelnosti povoleném vnitrostátním právem, pokud zaměstnavatel neumožnil pracovníkovi uplatnit tento nárok před začátkem pracovní neschopnosti, k níž došlo během tohoto referenčního roku. Zejména s ohledem na přínosy rozsudků KHS a Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften vyvstává otázka, zda se s ohledem na účel odpočinku spojovaného s placenou dovolenou za kalendářní rok zásada, podle které je zánik nároku na takovou dovolenou podmíněn tím, že zaměstnavatel splní své povinnosti týkající se připomenutí a poskytnutí informací, uplatní pouze v určitých mezích.
27. Tento soud v tomto ohledu uvádí, že by bylo možné mít za to, že pokud by zaměstnavatel splnil včas své povinnosti týkající se připomenutí a poskytnutí informací, mohl by si pracovník ještě vybrat placenou dovolenou za kalendářní rok před začátkem své úplné invalidity nebo pracovní neschopnosti. Pokud tento zaměstnavatel nepřipomněl a neinformoval tohoto pracovníka v souladu s použitelným právem, bude muset nést riziko, že nárok na dovolenou zcela nezanikne, i když úplná invalidita nebo pracovní neschopnost tohoto pracovníka přesáhne 31. březen druhého roku následujícího po referenčním roce.
28. Uvedený soud však na základě judikatury vyplývající z rozsudku KHS uvádí, že placená dovolená za kalendářní rok může plnit svůj účel odpočinku pouze tehdy, pokud převod nepřekročí určitou lhůtu, takže vnitrostátní právní úprava může stanovit takové omezení v případě dlouhodobé nemoci pracovníků, aby se zabránilo neomezenému kumulování nároků na takovou dovolenou.
29. Podle předkládajícího soudu, pokud by se tyto zásady použily rovněž na referenční rok, v jehož průběhu došlo k úplné invaliditě nebo pracovní neschopnosti pracovníka, která trvá od tohoto data, nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok vztahující se k tomuto roku by mohl zaniknout patnáct měsíců po skončení tohoto roku, i kdyby zaměstnavatel nesplnil své povinnosti týkající se připomenutí a poskytnutí informací. Dovolená získaná za referenční rok předcházející této úplné invaliditě nebo pracovní neschopnosti by pak propadla, a to navzdory skutečnosti, že by tento pracovník mohl tuto dovolenou čerpat ještě před začátkem této úplné invalidity nebo této pracovní neschopnosti, kdyby tento zaměstnavatel splnil své povinnosti týkající se připomenutí a poskytnutí informací.
30. Předkládající soud rovněž uvádí, že Soudní dvůr dosud nerozhodl, zda článek 7 směrnice 2003/88 a čl. 31 odst. 2 Listiny stanoví v průběhu referenčního roku datum, kdy zaměstnavatel musí nejpozději splnit své povinnosti týkající se připomenutí a poskytnutí informací proto, aby byly splněny „včas“ ve smyslu unijního práva.
31. S přihlédnutím k výše uvedenému se Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovní soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky(12):
„1) Brání článek 7 [směrnice 2003/88] a čl. 31 odst. 2 [Listiny] výkladu takového vnitrostátního ustanovení, jako je § 7 odst. 3 [BUrlG], podle kterého dosud nevyčerpaný nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok, který náleží pracovníkovi, u něhož v průběhu roku, k němuž se nárok na dovolenou vztahuje, nastane ze zdravotních důvodů úplná pracovní neschopnost (invalidita) [nebo kterého postihla během téhož roku nemoc, která způsobila pracovní neschopnost], ale který danou dovolenou mohl – přinejmenším zčásti – čerpat v referenčním roce ještě před začátkem jeho invalidity, zaniká při nepřetržitě trvající invaliditě 15 měsíců po uplynutí referenčního roku, a to i v případě, že zaměstnavatel pracovníkovi prostřednictvím náležité výzvy a poučení fakticky neumožnil jeho nárok na dovolenou uplatnit?
2) V případě kladné odpovědi na první otázku: Je za těchto podmínek v případě trvající úplné invalidity [nebo pracovní neschopnosti] vyloučeno rovněž pozdější propadnutí dovolené?“
32. Ve věci C‑518/20 předložili písemná vyjádření XP, společnost Fraport a Evropská komise.
33. Ve věci C‑727/20 předložily písemná vyjádření AR, St. Vincenz-Krankenhaus a Komise.
IV. Analýza
34. Podstatou předběžných otázek předkládajícího soudu, které je podle mého názoru třeba zkoumat společně, je, aby Soudní dvůr rozhodl, zda musí být článek 7 směrnice 2003/88 a čl. 31 odst. 2 Listiny vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které nárok pracovníka na placenou dovolenou za kalendářní rok získaný za referenční období, v jehož průběhu došlo k úplné invaliditě nebo pracovní neschopnosti z důvodu nemoci, která od té doby přetrvává, může zaniknout buď na konci období převoditelnosti povoleného vnitrostátním právem, nebo později, i když mu jeho zaměstnavatel neumožnil včas tento nárok uplatnit před začátkem této úplné invalidity nebo této pracovní neschopnosti.
35. Soudní dvůr se již zabýval otázkami týkajícími se nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok pracovníka, který nemohl až do skončení svého pracovního poměru uplatnit svůj nárok na tuto dovolenou z důvodů, které nemohl ovlivnit, a konkrétně z důvodu nemoci.
36. V této souvislosti Soudní dvůr ve svém rozsudku Schultz-Hoff a další vycházel ze zjištění, že „směrnice 2003/88 nečiní žádný rozdíl mezi pracovníky, kteří jsou nepřítomni v práci na základě krátkodobého či dlouhodobého pracovního volna z důvodu nemoci během referenčního období, a těmi, kteří během uvedeného období skutečně pracovali“(13). Podle Soudního dvora z toho vyplývá, že „pokud jde o pracovníky, kteří mají řádné pracovní volno z důvodu nemoci, nemůže členský stát vázat nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok přiznaný samotnou směrnicí 2003/88 všem pracovníkům […] na podmínku, že tito pracovníci skutečně pracovali během referenčního období stanoveného uvedeným státem“(14).
37. V témže rozsudku Soudní dvůr rovněž rozhodl, že „čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 v zásadě nebrání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví pravidla pro uplatnění nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok výslovně přiznaného touto směrnicí, včetně zániku uvedeného nároku na konci referenčního období nebo období převoditelnosti, avšak za podmínky, že pracovník, jehož nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok zanikl, má skutečně možnost uplatnit nárok, který mu směrnice přiznává“(15).
38. Taková vnitrostátní právní úprava, jako je § 7 odst. 3 BUrlG, přitom spadá do oblasti pravidel pro uplatnění nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok ve smyslu čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, ve světle výkladu Soudního dvora(16). Právní úprava tohoto druhu je součástí pravidel a postupů vnitrostátního práva použitelných pro stanovení dovolených pracovníků, jež mají zohledňovat jednotlivé dotčené zájmy(17).
39. Podle Soudního dvora je však třeba se v každé situaci „ujistit, že použití takové vnitrostátní úpravy nemůže vést k zániku nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok nabytého pracovníkem, přestože tento nárok nemohl ve skutečnosti uplatnit(18). Tedy, „taková automatická ztráta nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok, která není podmíněna předchozím ověřením, že pracovník skutečně měl možnost tento nárok uplatnit, porušuje meze […], které jsou pro členské státy při upřesňování podmínek uplatnění uvedeného nároku závazné“(19). Totiž „zánik nároku pracovníka na placenou dovolenou za kalendářní rok a s ním souvisejícího nároku na vyplacení náhrady za nevyčerpanou dovolenou v případě ukončení pracovního poměru, aniž měl pracovník ve skutečnosti možnost tento nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok uplatnit, by totiž ohrožoval samotnou podstatu tohoto práva na dovolenou“(20).
40. Soudní dvůr konstatoval, že pracovník, který měl pracovní volno z důvodu nemoci během celého referenčního období a i po uplynutí tohoto období nebo období převoditelnosti, „byl zbaven jakékoliv možnosti využít své placené dovolené za kalendářní rok“(21). Z toho vyvodil, že „čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 musí být vykládán tak, že brání vnitrostátním právním předpisům nebo zvyklostem, které stanoví, že nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok zaniká uplynutím referenčního období nebo období převoditelnosti stanoveného vnitrostátním právem i tehdy, pokud pracovník měl pracovní volno z důvodu nemoci během celého referenčního období a jeho pracovní neschopnost přetrvávala do ukončení jeho pracovního poměru, což bylo důvodem, že nemohl uplatnit svůj nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok“(22).
41. Je nutno podotknout, že Soudní dvůr dospěl ke stejnému závěru, pokud jde o pracovníka, který stejně jako XP a AR v rámci probíhajících řízení pracoval po část referenčního období před tím, než měl pracovní volno z důvodu nemoci, které přetrvávalo po uplynutí tohoto období nebo období převoditelnosti.
42. Podle Soudního dvora se totiž pracovník, který má dlouhodobé pracovní volno z důvodu nemoci během celého referenčního období nebo pouze po jeho část, v obou případech nachází ve stejné situaci, „jelikož pracovní neschopnost z důvodu nemoci nelze předvídat“(23). V každém případě se tedy může dovolávat nároku na dovolenou získaného během dotčeného referenčního období.
43. V případě prodloužení této pracovní neschopnosti na delší dobu by však takový výklad mohl automaticky vést k neomezenému kumulování nároků na placenou dovolenou za kalendářní rok získaných během po sobě následujících obdobích nepřítomnosti v práci z důvodu nemoci. Z tohoto důvodu Soudní dvůr ve svém rozsudku KHS rozhodl, že řešení, které zvolil ve svém rozsudku Schultz-Hoff a další, je třeba „relativizovat“ za „zvláštních okolností“(24).
44. Ve zvláštním kontextu pracovníků, kterým bylo zabráněno v uplatnění jejich nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok z důvodu jejich nepřítomnosti v práci z důvodu nemoci, tak Soudní dvůr rozhodl, že pokud by takový pracovník, který je práce neschopný po dobu několika po sobě následujících referenčních období, byl oprávněn neomezeně kumulovat všechny nároky na placenou dovolenou za kalendářní rok získané během období jeho nepřítomnosti na pracovišti, takovéto neomezené kumulování by již neodpovídalo samotnému účelu práva na placenou dovolenou za kalendářní rok(25).
45. Za zvláštních okolností, za kterých pracovník není schopen pracovat po několik po sobě následujících referenčních období, tedy Soudní dvůr rozhodl, že s ohledem nejen na ochranu pracovníka, na kterou odkazuje směrnice 2003/88, ale také na ochranu zaměstnavatele před rizikem přílišného nakumulování období nepřítomnosti pracovníka a před obtížemi, které z toho mohou vyplývat pro organizaci práce, musí být článek 7 této směrnice vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátním právním předpisům nebo zvyklostem, které prostřednictvím období převoditelnosti v délce patnácti měsíců, po jehož uplynutí nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok zaniká, omezují kumulování nároků na takovouto dovolenou v případě pracovníka, který je po dobu několika po sobě následujících referenčních období práce neschopný(26).
46. V důsledku toho je třeba přezkoumat, zda lze takové okolnosti, jako jsou okolnosti ve sporech v původních řízeních, považovat za „zvláštní“ okolnosti ve smyslu judikatury vycházející z rozsudku KHS, čímž by mohly odůvodňovat výjimku ze zásady stanovené článkem 7 směrnice 2003/88 a čl. 31 odst. 2 Listiny, podle níž nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok nezaniká uplynutím referenčního období nebo období převoditelnosti stanoveného vnitrostátním právem, pokud pracovník nemohl čerpat dovolenou(27).
47. Nedomnívám se, že by v projednávaných věcech bylo možné konstatovat takové zvláštní okolnosti. Podotýkám totiž, že ačkoli, stejně jako tomu bylo ve věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek KHS, vyvstává otázka časového omezení nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok v případě dlouhodobé nepřítomnosti pracovníka z důvodu nemoci nebo invalidity, existuje zásadní rozdíl mezi touto věcí a posuzovanými věcmi.
48. Ve věci, v níž byl vydán rozsudek KHS, tak Soudní dvůr musel rozhodnout o otázce, zda řešení, k němuž dospěl ve svém rozsudku Schultz-Hoff a další, znamená, že pracovník, který má dlouhodobé pracovní volno z důvodu nemoci, má nárok neomezeně kumulovat nároky na placenou dovolenou za kalendářní rok získané během po sobě následujících referenčních období. Tato otázka mohla legitimně vyvstat, jelikož během své nepřítomnosti v práci z důvodu nemoci dotyčný pracovník skutečně nemohl uplatnit svůj nárok na takovou dovolenou, takže pokud by muselo být řešení přijaté v rozsudku Schultz-Hoff a další dodrženo doslova, tento nárok by nemohl zaniknout. Soudní dvůr si byl plně vědom excesů, které by toto řešení mohlo přinést, a právě s cílem zabránit těmto excesům uznal možnost členských států stanovit časové omezení nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok získaného během dlouhodobé pracovní neschopnosti z důvodu nemoci.
49. Situace, o kterou jde v projednávaných věcech, je však odlišná, jelikož se dotčení pracovníci nedomáhají zachování všech nároků na placenou dovolenou za kalendářní rok získaných během jejich dlouhodobé nepřítomnosti v práci, ale pouze nároků na takovou dovolenou získaných během referenčního období, v jehož průběhu byli částečně v práci a částečně ve stavu úplné invalidity nebo pracovní neschopnosti z důvodu nemoci.
50. Přitom podotýkám, že, jak jsem uvedl výše, Soudní dvůr ve svém rozsudku Schultz-Hoff a další rozhodl, pokud jde o referenční období, v jehož průběhu osoba pracovala po část tohoto období před začátkem pracovního volna z důvodu nemoci, že nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok nemůže zaniknout.
51. Kromě toho z rozsudku KHS vyvozuji, že Soudní dvůr uznal, že je třeba se odchýlit od zásady, podle které tyto nároky nemohou zaniknout, a že v této souvislosti připustil možnost časového omezení uvedených nároků pouze za účelem zabránění negativním důsledkům neomezeného kumulování nároků na placenou dovolenou za kalendářní rok získaných během dlouhotrvajícího období pracovní neschopnosti z důvodu dlouhodobé nemoci.
52. Domnívám se, že taková odchylka musí být vykládána restriktivně, a musí se tedy omezit na riziko, kterému má zabránit, a sice na riziko neomezeného kumulování nároků na placenou dovolenou za kalendářní rok získaných během dlouhotrvajícího období nepřítomnosti v práci z důvodu dlouhodobé nemoci. Jinak řečeno, pokud takové riziko neexistuje, musí platit zásada stanovená v článku 7 směrnice 2003/88, podle níž získaný nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok nemůže zaniknout uplynutím referenčního období nebo období převoditelnosti stanoveného vnitrostátním právem, pokud pracovník nemohl čerpat dovolenou(28).
53. V tomto ohledu je nutné zdůraznit, že v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora platí, že nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok nemůže být vykládán restriktivně(29). Z toho vyplývá, že „jakákoli výjimka z unijního režimu úpravy pracovní doby zavedeného směrnicí 2003/88 musí být vykládána v tom smyslu, že její působnost je omezena na to, co je nezbytně nutné k hájení zájmů, jejichž ochranu tato výjimka zajišťuje“(30).
54. V důsledku toho, i když časové omezení přijaté Soudním dvorem v jeho rozsudku KHS bezpochyby brání, jelikož je stanoveno vnitrostátním právem, takovým pracovníkům, jako jsou XP a AR, aby se domáhali zachování veškerých nároků na placenou dovolenou za kalendářní rok získaných během jejich dlouhodobé nepřítomnosti v práci za několik po sobě následujících referenčních období, pochybuji, že lze připustit, že takové omezení se má rovněž systematicky vztahovat na nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok získaný za referenční období, v jehož průběhu došlo k úplné invaliditě nebo pracovní neschopnosti. Smíšená povaha tohoto období, v jehož průběhu dotčený pracovník pracoval předtím, než se ocitl ve stavu úplné invalidity nebo pracovní neschopnosti, totiž vede k tomu, že je třeba se zabývat otázkou, zda jeho zaměstnavatel splnil své povinnosti týkající se podněcování a poskytnutí informací, co se týče čerpání dovolené, a otázkou důsledků, které je třeba vyvodit z nesplnění těchto povinností tímto zaměstnavatelem.
55. V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora vyplývá, že zaměstnavatel musí dbát na to, aby pracovníkovi umožnil jeho nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok uplatnit(31). Za tímto účelem Soudní dvůr rozhodl, že „zaměstnavatel je zejména povinen, s ohledem na kogentní povahu nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok a za účelem zajistit užitečný účinek článku 7 směrnice 2003/88, konkrétně a transparentně dbát na to, aby pracovník skutečně mohl čerpat placenou dovolenou za kalendářní rok, tak, že jej podnítí, případně i formálním způsobem, aby tak učinil, a zároveň jej informuje – přesně a včas k zajištění toho, aby uvedená dovolená ještě mohla zajistit dotčenému pracovníkovi odpočinek a oddych, ke kterým má přispět – o tom, že pokud ji nevyčerpá, na konci referenčního období nebo povoleného období převoditelnosti o ni přijde“(32).
56. Soudní dvůr mimoto rozhodl, že „důkazní břemeno v tomto ohledu nese zaměstnavatel […]. Pokud zaměstnavatel neprokáže, že vyvinul veškerou náležitou péči, aby pracovník skutečně mohl čerpat placenou dovolenou za kalendářní rok, na kterou měl nárok, je třeba mít za to, že zánik uvedeného nároku na dovolenou na konci referenčního období nebo povoleného období převoditelnosti, a v případě ukončení pracovního poměru, s tím související neexistence finanční náhrady za nevyčerpanou dovolenou za kalendářní rok, porušují čl. 7 odst. 1 a čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88“(33).
57. Z této judikatury Soudního dvora podle mého názoru vyplývá, že pokud pracovník, který se nachází v dlouhodobé pracovní neschopnosti, uplatňuje nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok získaný za referenční období, během něhož byl částečně v práci a částečně ve stavu úplné invalidity nebo pracovní neschopnosti z důvodu nemoci, musí vnitrostátní soud, u něhož bylo zahájeno řízení, ověřit, zda zaměstnavatel splnil své povinnosti týkající se podněcování a poskytnutí informací, co se týče čerpání dovolené před začátkem této úplné invalidity nebo této pracovní neschopnosti.
58. V takové situaci totiž dotčený pracovník skutečně pracoval po část referenčního období a získal nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok, jehož část ještě nebyla využita při vzniku jeho pracovní neschopnosti. Nelze přitom vyloučit, že takový nárok by mohl být vyčerpán nebo přinejmenším do značné míry využit předtím, než k této pracovní neschopnosti došlo, pokud by mu jeho zaměstnavatel umožnil tento nárok včas uplatnit.
59. Zajisté by bylo možné mít za to, že pokud k úplné invaliditě nebo pracovní neschopnosti došlo z důvodu nemoci během referenčního období, jsou důvody pro nevyčerpání placené dovolené za kalendářní rok pracovníkem potenciálně dvojího druhu. Zaprvé, tento pracovník nemohl dovolenou vyčerpat, protože onemocněl. Zadruhé, tento pracovník si nemohl vybrat dovolenou, protože mu to zaměstnavatel neumožnil.
60. V této situaci jsem však toho názoru, že by zaměstnavatel neměl mít možnost zprostit se dodržování svých vlastních povinností tvrzením, že pracovník nemohl vyčerpat svůj nárok na dovolenou pouze z důvodu nepředvídatelné události, jako je jeho nemoc. Podle mého názoru by měla převážit myšlenka, že kdyby zaměstnavatel umožnil tomuto pracovníkovi dovolenou vyčerpat, pravděpodobně by se již nedomáhal této dovolené o několik let později.
61. Domnívám se tedy, slovy Soudního dvora, že „zaměstnavatel, který pracovníkovi neumožní čerpat jeho nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok, musí nést důsledky svého jednání“(34). Připustit, že by byl zaměstnavatel z důvodu úplné invalidity nebo pracovní neschopnosti z důvodu nemoci zproštěn své povinnosti umožnit pracovníkovi čerpat dovolenou až do dne, od kterého již tento pracovník nemůže vykonávat svou práci, by podle mého názoru vedlo k vytvoření nerovnováhy ve prospěch tohoto zaměstnavatele a v neprospěch pracovníka, kterého je nutno považovat za slabší stranu pracovněprávního vztahu(35). Zaměstnavateli by totiž byla přiznána možnost zprostit se svých vlastních povinností pod záminkou, že vznik úplné invalidity nebo pracovní neschopnosti z důvodu nemoci představuje nepředvídatelnou událost(36). Opět slovy Soudního dvora, „pokud by za těchto podmínek byl připuštěn zánik nároků na placenou dovolenou za kalendářní rok nabytých pracovníkem, bylo by tím schváleno chování vedoucí k nedovolenému obohacení zaměstnavatele, čímž by byl ohrožen samotný cíl [směrnice 2003/88], jímž je ochrana zdraví pracovníků“(37).
62. Z toho podle mého názoru vyplývá, že stejně jako platí podle judikatury vyplývající z rozsudku Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften ohledně referenčního období, v jehož průběhu pracovník skutečně pracoval, aniž došlo k pracovní neschopnosti nebo úplné invaliditě(38), pracovník, který pracoval po část referenčního období předtím, než nastala jeho pracovní neschopnost nebo úplná invalidita, neztrácí po uplynutí období převoditelnosti povoleného vnitrostátním právem nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok, který získal za toto referenční období, pokud mu jeho zaměstnavatel neumožnil tento nárok uplatnit. V důsledku toho se za takových okolností domnívám, že nárok takto získaný pracovníkem musí být převeden na dobu po obnovení práce nebo v případě ukončení pracovního poměru musí vést k finanční náhradě za nevyčerpanou dovolenou.
63. Okolnost, že existuje časová prodleva mezi vznikem nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok během referenčního období, v jehož průběhu nastala pracovní neschopnost nebo úplná invalidita, a uplatněním tohoto nároku, nepředstavuje podle mého názoru překážku striktního použití judikatury vyplývající z rozsudku Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften. Opět je na zaměstnavateli, aby nesl důsledky zjištění, že včas nesplnil své povinnosti týkající se podněcování a poskytnutí informací, co se týče čerpání dovolené. V tomto ohledu dodávám, že Soudní dvůr již připustil, že „kladný účinek placené dovolené za kalendářní rok na bezpečnost a zdraví pracovníka se sice plně projeví pouze tehdy, je-li dovolená čerpána v roce, pro nějž byla stanovena, tedy v roce probíhajícím, avšak je-li čerpána později, neztrácí tato doba odpočinku v tomto ohledu význam“(39).
64. I když se tak můj postoj liší od postoje zastávaného Komisí, která v podstatě zastává striktní použití rozsudku KHS za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené ve sporech v původních řízeních, uznávám nicméně, že, jak uvádí tento orgán ve svém vyjádření, pouze tehdy, pokud měl zaměstnavatel skutečně možnost umožnit pracovníkovi uplatnění jeho nároku na dovolenou, může být vůči němu namítána jeho povinnost. Pouze v takové situaci může nesplnění povinnosti zaměstnavatelem vést k pro něj negativním právním důsledkům.
65. V tomto ohledu se domnívám, že přísluší vnitrostátnímu soudu, aby v každém jednotlivém případě posoudil, zda v závislosti na době, kdy v průběhu dotčeného referenčního období došlo k pracovní neschopnosti nebo úplné invaliditě, měl zaměstnavatel skutečně čas splnit své povinnosti týkající se podněcování a poskytnutí informací, co se týče čerpání dovolené.
66. V rámci tohoto posouzení je nutno zohlednit skutečnost, že pokud k úplné invaliditě nebo pracovní neschopnosti z důvodu nemoci došlo na konci dotčeného referenčního období, jak je tomu v obou posuzovaných věcech, lze předpokládat, že zaměstnavatel měl čas nezbytný ke splnění svých povinností týkajících se podněcování a poskytnutí informací, co se týče čerpání dovolené.
V. Závěry
67. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji odpovědět na předběžné otázky položené Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovní soud, Německo) následovně:
„Článek 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby a čl. 31 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž nárok pracovníka na placenou dovolenou za kalendářní rok získaný během referenčního období, v jehož průběhu došlo k úplné invaliditě nebo pracovní neschopnosti z důvodu nemoci, která od té doby přetrvává, může zaniknout buď po období převoditelnosti povoleném vnitrostátním právem, nebo následně, i když mu jeho zaměstnavatel neumožnil včas tento nárok uplatnit před vznikem této úplné invalidity nebo této pracovní neschopnosti“.
1 Původní jazyk: francouzština.
2 Úř. věst. 2003, L 299, s. 9; Zvl. vyd. 05/004, s. 381.
3 Dále jen „Listina“.
4 C‑350/06 a C‑520/06, dále jen „rozsudek Schultz-Hoff a další“, EU:C:2009:18.
5 C‑214/10, dále jen „rozsudek KHS“, EU:C:2011:761.
6 C‑684/16, dále jen „rozsudek Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften“, EU:C:2018:874.
7 BGBl, 1963, s. 2.
8 BGBl, 2002 I, s. 1592, dále jen „BUrlG“.
9 Pokud jde o nároky na dovolenou za roky 2010 a 2011, předkládající soud uvádí, že opravný prostředek „Revision“ musí být zamítnut, a to již z toho důvodu, že jelikož opravný prostředek navrhovatele nebyl odůvodněn v souladu s právními požadavky, je v tomto ohledu nepřípustný, a že v důsledku toho nejsou otázky týkající se unijního práva relevantní pro řešení sporu v tomto ohledu.
10 Společnost St. Vincenz-Krankenhaus ve svém písemném vyjádření upřesňuje, že se AR nachází v pracovní neschopnosti nepřetržitě od září 2017.
11 V tomto ohledu odkazuje na rozsudek ze dne 25. června 2020, Varchoven kasacionen sad na Republika Bulgaria a Iccrea Banca SpA (C‑762/18 a C‑37/19, EU:C:2020:504, body 73 a násl.).
12 Vzhledem k tomu, že tyto otázky jsou v obou věcech prakticky totožné, uvádím je pouze jednou, přičemž v hranatých závorkách uvádím nepatrné rozdíly ve znění.
13 Rozsudek Schultz-Hoff a další (bod 40).
14 Rozsudek Schultz-Hoff a další (bod 41).
15 Rozsudek Schultz-Hoff a další (bod 43).
16 Viz rozsudek Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften (bod 36).
17 Viz rozsudek Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften (bod 37 a citovaná judikatura).
18 Rozsudek Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften (bod 38).
19 Rozsudek Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften (bod 40).
20 Rozsudek Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften (bod 26 a citovaná judikatura).
21 Rozsudek Schultz-Hoff a další (bod 44).
22 Rozsudek Schultz-Hoff a další (bod 49).
23 Rozsudek Schultz-Hoff a další (bod 51).
24 Rozsudek KHS (bod 28).
25 V tomto smyslu viz rozsudek KHS (body 29 a 30). Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok „má dvojí účel, kterým je na jedné straně umožnit pracovníkovi, aby si odpočinul od vykonávání úkolů, které mu ukládá pracovní smlouva, a na straně druhé poskytnout mu volný čas a čas na oddych“ (bod 31 tohoto rozsudku). Soudní dvůr rovněž rozhodl, že „nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok získaný práce neschopným pracovníkem během několika po sobě následujících referenčních období může odpovídat oběma účelům […] pouze tehdy, pokud převedení nepřekročí určitý časový limit. Při překročení takovéhoto limitu by totiž dovolená za kalendářní rok ztratila svůj pozitivní účinek na pracovníka v podobě poskytnutí času na odpočinek a zachovala by si pouze funkci poskytnutí volného času a času na oddych“ (bod 33 uvedeného rozsudku).
26 V tomto smyslu viz rozsudek KHS (body 38, 39 a 44).
27 Viz rozsudek ze dne 29. listopadu 2017, King (C‑214/16, EU:C:2017:914, bod 56).
28 Obdobně viz rozsudek ze dne 25. června 2020, Varchoven kasacionen sad na Republika Bulgaria a Iccrea Banca SpA (C‑762/18 a C‑37/19, EU:C:2020:504, bod 72).
29 Viz zejména rozsudek ze dne 25. listopadu 2021, job-medium (C‑233/20, EU:C:2021:960, bod 26 a citovaná judikatura).
30 Rozsudek ze dne 25. června 2020, Varchoven kasacionen sad na Republika Bulgaria a Iccrea Banca SpA (C‑762/18 a C‑37/19, EU:C:2020:504, bod 74 a citovaná judikatura).
31 Viz zejména rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Kreuziger (C‑619/16, EU:C:2018:872, bod 51 a citovaná judikatura), jakož i rozsudek Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften (bod 44 a citovaná judikatura).
32 Rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Kreuziger (C‑619/16, EU:C:2018:872, bod 52), jakož i rozsudek Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften (bod 45).
33 Rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Kreuziger (C‑619/16, EU:C:2018:872, bod 53), jakož i rozsudek Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften (bod 46).
34 Rozsudek ze dne 25. června 2020, Varchoven kasacionen sad na Republika Bulgaria a Iccrea Banca SpA (C‑762/18 a C‑37/19, EU:C:2020:504, bod 77 a citovaná judikatura).
35 Viz rozsudek Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften (bod 41).
36 Ohledně nemožnosti zaměstnavatele zprostit se plnění svých vlastních povinností viz rozsudek Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften (bod 43).
37 Rozsudek ze dne 29. listopadu 2017, King (C‑214/16, EU:C:2017:914, bod 64).
38 Představme si, že by se spory v původním řízení týkaly rovněž nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok získaného za roky předcházející roku, v jehož průběhu došlo k úplné invaliditě nebo pracovní neschopnosti, a že v těchto předchozích letech zaměstnavatel nesplnil své povinnosti týkající se podněcování a poskytnutí informací, co se týče čerpání dovolené. V souladu s judikaturou vyplývající z rozsudku Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften nelze mít za to, že tento nárok zanikl.
39 Rozsudek ze dne 30. června 2016, Sobczyszyn (C‑178/15, EU:C:2016:502, bod 33 a citovaná judikatura).