null

STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

STÉPHANIE LAULHÉ SHAELOU

přednesené dne 22. října 2026(1)

Věc C‑497/25

UAB „Maxima LT“

proti

Valsts ieņēmumu dienests

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Administratīvā rajona tiesa (Okresní správní soud, Lotyšsko)]

„ Řízení o předběžné otázce – Směrnice (EU) 2017/1852 – Mechanismus řešení daňových sporů – Spor mezi dvěma členskými státy týkající se výkladu a uplatňování dvoustranné daňové smlouvy – Článek 2 odst. 1 písm. c) – Pojem ‚dvojí zdanění‘ – Příjmy osvobozené od daně v jednom členském státě“






I.      Úvod

1.        Je obecně známo, že nekoordinované uplatňování pravomoci v otázkách přímých daní(2) může mít za následek dvojí zdanění. Různé formy dvojího zdanění na mezinárodní úrovni se objevují zejména proto, že vnitrostátní daně se ve většině zemí vztahují nejen na vnitrostátní transakce, ale i na transakce s exteritoriálním prvkem(3). Ve snaze vyvarovat se negativních důsledků překrývání daňových pravomocí státy často uzavírají mezinárodní daňové smlouvy, v nichž se dohodnou na rozdělení svých práv zdanění ve vztahu k nejrůznějším druhům příjmů nebo majetku, které do působnosti takových smluv spadají. Může se nicméně stát, že vnitrostátní orgány zaujmou rozdílné názory na to, jak by měly být tyto smlouvy v konkrétních případech vykládány a uplatňovány, což vede ke vzniku sporů.

2.        Unijní normotvůrce, který si byl vědom toho, že takové spory „mohou vytvářet závažné daňové překážky bránící podnikům v přeshraniční činnosti“(4) a měl za to, že stávající řešení zakotvená v mezinárodních smlouvách nejsou uspokojivá(5), přijal směrnici o mechanismech řešení daňových sporů. Zmíněná směrnice upravuje posílený procesní režim pro rozhodování veškerých takto vzniklých sporů, a v ideálním případě i jejich vyřešení. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Administratīvā rajona tiesa (Okresní správní soud, Lotyšsko), nabízí Soudnímu dvoru prvotní příležitost k výkladu tohoto nástroje unijního práva.

3.        Skutkový základ projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týká zdanění příjmů, které jistá nizozemská společnost získala z prodeje akcií několika společností se sídlem v Lotyšsku. Lotyšská republika i Nizozemské království si nárokovaly práva zdanění uvedených příjmů a mezi příslušnými orgány těchto členských států došlo ke sporu ohledně výkladu daňové smlouvy uzavřené mezi oběma členskými státy. Je ovšem nutno dodat, že zatímco byly dotčené příjmy skutečně zdaněny v Lotyšsku, v Nizozemsku byly nakonec od daně osvobozeny.

4.        Prodávající měl za to, že situace dvojího zdanění nebyla vyřešena, neboť přetrvává spor ohledně výkladu dotčené daňové smlouvy. Obrátil se tudíž na lotyšské orgány a požádal je zejména o to, aby zřídily poradní komisi, což představuje specifickou fázi mechanismu řešení sporů upraveného směrnicí o mechanismech řešení daňových sporů. Podle čl. 16 odst. 7 uvedené směrnice však povinnost zřídit uvedenou komisi nevzniká, pokud se sporná otázka „netýká dvojího zdanění“. Na základě uvedené výjimky a s odkazem na osvobození od daně, které bylo přiznáno v Nizozemsku, lotyšské orgány podanou žádost zamítly.

5.        Uvedené rozhodnutí je nyní předmětem sporu vedeného u předkládajícího soudu, který žádá zaprvé o objasnění otázky, zda se dotčená situace „týká dvojího zdanění“, zadruhé o vyjasnění rozsahu povinnosti lotyšských orgánů zřídit poradní komisi.

6.        Na žádost Soudního dvora se v tomto stanovisku zaměřuji na první výše uvedený aspekt, tedy objasnění otázky, zda se situace týká „dvojího zdanění“ ve smyslu směrnice o mechanismech řešení daňových sporů v případě, kdy si dva členské státy nárokují práva zdanění týchž příjmů (a vznikl mezi nimi spor ohledně výkladu a uplatnění použitelné daňové smlouvy), avšak daně z uvedených příjmů vybral de facto pouze jeden z nich.

II.    Právní rámec

A.      Unijní právo

7.        Článek 1 směrnice o mechanismech řešení daňových sporů, nadepsaný „Předmět a oblast působnosti“, stanoví:

„Tato směrnice stanoví pravidla pro mechanismus řešení sporů mezi členskými státy, jestliže tyto spory vyplývají z výkladu a uplatňování smluv a úmluv, které upravují zamezení dvojího zdanění příjmů a případně majetku. Směrnice stanoví také práva a povinnosti dotčených osob v případě, že takový spor vznikne. Záležitost vedoucí ke vzniku takových sporů je pro účely této směrnice označována jako ‚sporná otázka‘.“

8.        Článek 2 uvedené směrnice stanoví:

„1.      Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

c)      ‚dvojí zdaněním‘ uložení daní, na něž se vztahuje smlouva nebo úmluva podle článku 1, ve dvou nebo více členských státech ve vztahu k témuž zdanitelnému příjmu či kapitálu [majetku], pokud v jeho důsledku: i) vznikne dodatečná daň, ii) zvýší se daňové povinnosti nebo iii) dojde ke zrušení či snížení ztrát použitelných k zápočtu vůči zdanitelným ziskům;

[…].“

9.        Článek 3 směrnice o mechanismech řešení daňových sporů je nadepsán „Stížnost“, přičemž odstavec 1 tohoto článku stanoví, že „[d]otčená osoba je oprávněna podat příslušnému orgánu kteréhokoli [každého] z dotčených členských států stížnost týkající se sporné otázky, v níž požádá o její vyřešení. Tato stížnost musí být předložena do tří let od obdržení prvního oznámení o úkonu, který vede nebo povede ke sporné otázce […].“

10.      Článek 4 směrnice o mechanismech řešení daňových sporů se týká „řízení o dosažení vzájemné dohody“. Toto ustanovení stanoví:

„1.      Pokud příslušné orgány dotčených členských států stížnost přijmou, vynasnaží se spornou otázku vyřešit vzájemnou dohodou do dvou let od posledního oznámení rozhodnutí jednoho z členských států o přípustnosti stížnosti.

Dvouletá lhůta uvedená v prvním pododstavci může být na základě žádosti příslušného orgánu některého z dotčených členských států zaslané všem ostatním příslušným orgánům dotčených členských států prodloužena, nejvýše však o jeden rok, pokud žádající příslušný orgán svou žádost písemně odůvodní.

[…]

3.      Pokud příslušné orgány dotčených členských států k dohodě o vyřešení sporné otázky ve lhůtě stanovené v odstavci 1 nedospějí, vyrozumí o tom příslušný orgán každého z dotčených členských států dotčenou osobu, přičemž uvede obecné důvody nedosažení takové dohody.“

11.      Článek 6 směrnice o mechanismech řešení daňových sporů, nadepsaný „Řešení sporu z rozhodnutí poradní komise“, stanoví:

„1.      Na žádost dotčené osoby podané příslušným orgánům dotčených členských států zřídí tyto příslušné orgány […] poradní komisi, pokud:

[…]

b)      příslušné orgány dotčených členských států stížnost podanou dotčenou osobou přijaly, ale ve lhůtě stanovené v čl. 4 odst. 1 nedosáhly dohody o způsobu vyřešení sporné otázky vzájemnou dohodou.

[…]“

12.      Článek 16 odst. 7 směrnice o mechanismech řešení daňových sporů stanoví, že „[č]lenské státy mohou v jednotlivých případech odmítnout přístup k řízení pro řešení sporů podle článku 6, pokud se sporná otázka netýká dvojího zdanění. V takovém případě příslušné orgány daného členského státu neprodleně informují dotčenou osobu a příslušné orgány ostatních dotčených členských států“.

B.      Vnitrostátní právo

13.      Z předkládacího usnesení vyplývá, že směrnice o mechanismech řešení daňových sporů byla v Lotyšsku provedena prostřednictvím kapitoly XV, nadepsané „Řešení sporů mezi příslušnými orgány jiných členských států Evropské unie v souvislosti s výkladem a uplatňováním mezinárodních smluv, které upravují zamezení dvojího zdanění příjmů a majetku“, která je obsažena v Likums „Par nodokļiem un nodevām“ (zákon o daních a poplatcích) (Latvijas Vēstnesis č. 26 ze dne 18. února 1995) (ve znění zákona ze dne 17. října 2019 účinného od 23. října 2019, dále jen „zákon o daních a poplatcích“).

14.      Článek 119 odst. 2 uvedeného zákona („Obecná ustanovení týkající se řešení sporů“) stanoví, že „pro účely této kapitoly se ‚dvojím zdaněním‘ rozumí uložení daní, na něž se vztahují mezinárodní smlouvy, které upravují zamezení dvojího zdanění příjmů a majetku, v Lotyšsku a v jiném členském státě Evropské unie ve vztahu k témuž zdanitelnému příjmu či majetku, pokud v jeho důsledku:

1.      vznikne dodatečná daň, nebo

2.      zvýší se daňové povinnosti nebo

3.      dojde ke zrušení či snížení ztrát použitelných k zápočtu vůči zdanitelným příjmům.

[…]“

15.      Předkládající soud odkazuje na následující ustanovení uvedeného zákona, která se týkají podání stížnosti (čl. 120 odst. 1 a 5 zákona o daních a poplatcích), projednání sporu v řízení o dosažení vzájemné dohody (čl. 121 odst. 1 a 4 zákona o daních a poplatcích) a zřízení poradní komise (čl. 123 odst. 1 bod 2 zákona o daních a poplatcích).

16.      Článek 132 odst. 5 zákona o daních a poplatcích navíc stanoví, že „státní daňová správa může daňovému poplatníkovi odepřít právo využít postupu řešení sporů stanoveného v článku 123 tohoto zákona, pokud s ohledem na okolnosti konkrétní věci konstatuje, že se spor netýká dvojího zdanění. V takovém případě státní daňová správa bezodkladně vyrozumí dotčeného daňového poplatníka i příslušné orgány dotčených členských států Evropské unie“.

17.      Předkládající soud rovněž odkazuje na čl. 5 odst. 1 bod 2 a čl. 5 odst. 2 Uzņēmumu ienākuma nodokļa likums (zákon o dani z příjmů právnických osob) (Latvijas Vēstnesis, 2017, č. 156).

C.      Mezinárodní právo

18.      Dne 14. března 1994 uzavřely Lotyšská republika a Nizozemské království úmluvu o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovým únikům, která upravuje zejména i daň z příjmů právnických osob (dále jen „úmluva“)(6).

19.      Článek 6 odst. 2 úmluvy definuje pojem „nemovitý majetek“ tak, že má „takový význam, jaký má podle práva smluvního státu, v němž je dotčený majetek umístěn“, a uvádí orientační seznam položek, které do rámce této definice spadají(7).

20.      Článek 13 odst. 1 uvedené úmluvy stanoví, že „zisky získané rezidentem jednoho smluvního státu ze zcizení nemovitého majetku uvedeného v článku 6, který se nachází v druhém smluvním státě, mohou být zdaněny v uvedeném druhém státě“.

21.      Článek 13 odst. 4 stanoví, že „zisky ze zcizení jiného majetku, než který je uveden v odstavcích 1, 2 a 3, jsou zdanitelné pouze ve smluvním státě, jehož je převodce rezidentem“.

III. Skutkový stav, vnitrostátní řízení a předběžná otázka

22.      UAB Maxima LT, společnost se sídlem v Litvě a žalobkyně v původním řízení (dále jen „žalobkyně“), je právní nástupkyní Lincoln Land Erste B. V., společnosti se sídlem v Nizozemsku. Společnost Lincoln Land Erste B. V. prodala dne 20. května 2020 své podíly ve 13 společnostech se sídlem v Lotyšsku lotyšské společnosti SIA MAXIMA Latvija.

23.      Vzhledem k tomu, že více než 50 % hodnoty aktiv dvanácti z uvedených společností tvořil nemovitý majetek nacházející se v Lotyšsku, byla transakce považována za prodej nemovitého majetku podle lotyšského práva, a z příjmů získaných uvedeným prodejem byly proto vybrány daně, a to na základě doporučení Valsts ieņēmumu dienests (státní daňová správa, Lotyšsko; dále jen „VID“)(8). Současně byly dotčené příjmy nizozemskými orgány kvalifikovány jako příjmy podléhající daňové pravomoci Nizozemska pro účely daně z příjmů právnických osob (získaných rezidentem Nizozemska).

24.      Prodávající měla za to, že s dotčenou transakcí je spjato riziko dvojího zdanění v Lotyšsku a v Nizozemsku, a vyrozuměla tudíž dne 20. července 2020 VID, že dotčená věc byla předložena příslušnému orgánu v Nizozemsku.

25.      Rozhodnutím ze dne 8. března 2021 zahájila VID řízení o dosažení vzájemné dohody ve smyslu směrnice o mechanismech řešení daňových sporů. Příslušné orgány obou členských států zaujaly odlišné postoje k otázce, které ustanovení úmluvy by se mělo na dotčené příjmy uplatnit. Podle VID bylo k výběru daně podle čl. 13 odst. 1 úmluvy oprávněno Lotyšsko, neboť transakce se týkala nemovitého majetku nacházejícího se v Lotyšsku. Zároveň měl však nizozemský orgán za to, že dotčené příjmy představují kapitálový zisk z „jiného majetku“ ve smyslu čl. 13 odst. 4 zmíněné úmluvy a takový zisk podléhá zdanění pouze ve smluvním státě, jehož je převodce rezidentem, tedy v Nizozemsku.

26.      Dne 11. března 2024 vyrozuměla VID žalobkyni, že v příslušné lhůtě tří let nebylo dosaženo dohody. Rovněž uvedla, že v průběhu řízení o dosažení vzájemné dohody neobdržela žádný dokument ani důkaz o zdanění dotčených příjmů v Nizozemsku.

27.      V tomto ohledu z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že příjmy z prodeje dotčených akcií byly pro účely daně z příjmů právnických osob za rok 2020 zaúčtovány do výkazu zisků a ztrát prodávající. Uvedené příjmy byly nicméně osvobozeny od daně na základě uplatnění relevantních podmínek stanovených nizozemským právem(9).

28.      Dne 22. dubna 2024 požádala žalobkyně VID o zřízení poradní komise.

29.      VID uvedenou žádost zamítla rozhodnutím ze dne 31. července 2024 s odkazem na skutečnost, že příjmy z prodeje akcií byly v Nizozemsku osvobozeny od daně, a nenastala tedy situace dvojího zdanění.

30.      Žalobkyně se obrátila na předkládající soud s návrhem na vydání rozhodnutí, kterým bude VID uložena povinnost poradní komisi zřídit. Poukázala na skutečnost, že transakce podléhá nizozemskému daňovému režimu, jak podle tvrzení žalobkyně uvedl zástupce nizozemské daňové správy. Tvrdí také, že kdyby nebyly splněny podmínky pro osvobození od daně stanovené nizozemským právem, podléhaly by dotčené příjmy dani z příjmů právnických osob v Lotyšsku i v Nizozemsku. Vzhledem k tomu, že řízení o dosažení vzájemné dohody nebylo úspěšné, má žalobkyně za to, že VID byla povinna zřídit poradní komisi podle čl. 123 odst. 1 zákona o daních a poplatcích, jelikož znění uvedeného ustanovení nepřipouští žádný prostor pro uvážení. Žalobkyně se dále domnívá, že VID tím, že žádost žalobkyně zamítla, omezila její práva zaručená unijním právem, zejména volný pohyb kapitálu (článek 63 SFEU), svobodu usazování (článek 49 SFEU) a její právo na účinnou právní ochranu (článek 47 Listiny základních práv Evropské unie, dále jen „Listina“).

31.      VID s uplatňovaným nárokem žalobkyně nesouhlasí a odkazuje v podstatě na stejné důvody, jaké jsou uvedeny v bodě 29 výše.

32.      Za těchto okolností se předkládající soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Musí být čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice [o mechanismech řešení daňových sporů] vykládán v tom smyslu, že příslušný orgán členského státu je povinen zřídit poradní komisi na žádost dotčené osoby, pokud příslušné orgány dotčených členských států přijaly stížnost podanou dotčenou osobou, ale nedosáhly dohody o způsobu vyřešení sporné otázky vzájemnou dohodou ve lhůtě stanovené v čl. 4 odst. 1 [téže směrnice]?

2)      Musí být pojem ‚dvojí zdanění‘ uvedený v čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice [o mechanismech řešení daňových sporů] vykládán v tom smyslu, že za takových okolností, jako jsou okolnosti projednávané věci, dochází ke dvojímu zdanění i v případě, že stejný příjem podléhá daňovým režimům dvou členských států, ačkoli tento příjem je v jednom z těchto členských států osvobozen od daně?

3)      Je-li odpověď na druhou předběžnou otázku záporná, musí být čl. 16 odst. 7 směrnice [o mechanismech řešení daňových sporů] vykládán v tom smyslu, že za takových okolností, jako jsou okolnosti projednávané věci, příslušné orgány členských států nemohou v rámci své diskreční pravomoci odmítnout dotčené osobě přístup k poradní komisi pro řešení sporů, pokud se příslušné orgány členských států nedohodly na správném výkladu a použití dvoustranné daňové smlouvy, od čehož se odvíjí to, který stát má právo tyto příjmy zdanit?“

33.      Písemná vyjádření předložily v projednávané věci žalobkyně, dále lotyšská, belgická, španělská, francouzská, polská a finská vláda, jakož i Komise. Jednání se nekonalo.

IV.    Analýza

34.      Klíčovou otázkou vznesenou v projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je, zda mohly orgány daného členského státu legálně zamítnout žádost daňového poplatníka o zřízení poradní komise ve smyslu směrnice o mechanismech řešení daňových sporů, jejímž úkolem mělo být vyřešení sporu mezi daňovými orgány dvou členských států týkajícího se výkladu daňové smlouvy. Vzhledem k tomu, že podle uvedené směrnice může být přístup k takové komisi odepřen, pokud se situace „netýká dvojího zdanění“, táže se předkládající soud (v rámci druhé předběžné otázky, která je, jak připomínám, jedinou otázkou řešenou v tomto stanovisku), zda pojem „dvojí zdanění“, jak je definován v uvedené směrnici, zahrnuje i situaci, v níž dotčené příjmy podléhají daňovým pravomocem dvou členských států, ale v rámci jednoho z nich jsou od daně osvobozeny.

35.      Ve své analýze docházím ve shodě s postoji všech vlád, které předložily v řízení v projednávané věci vyjádření, a v souladu s názorem Komise k závěru, že na uvedenou otázku je třeba odpovědět záporně. Než uvedu důvody, z nichž můj závěr vychází (část B), uvedu několik poznámek k relevantní právní úpravě (část A).

A.      Vyloučení dvojího zdanění a směrnice o mechanismech řešení daňových sporů

36.      Aby bylo možné zasadit posouzení druhé předběžné otázky do správného kontextu, je podle mého názoru nezbytné předestřít tři skupiny úvah.

37.      Zaprvé připomínám, že přímé daně sice spadají do pravomoci členských států, ty však musí svou pravomoc v uvedené oblasti vykonávat v souladu s obecnými povinnostmi vyplývajícími z unijního práva, zejména v souladu se základními svobodami zaručenými Smlouvou o FEU(10) (jakož i povinnostmi definovanými ve zvláštních harmonizačních opatřeních). V této souvislosti Soudní dvůr opakovaně konstatoval, že nevýhody, které mohou vyplývat ze souběžného výkonu daňové pravomoci, netvoří omezení zakázaná Smlouvou o FEU, pokud takový výkon není diskriminační(11). Pokud tedy neexistují žádná harmonizační opatření, jimiž by se daná otázka řídila, zachovávají si členské státy i nadále pravomoc vymezit prostřednictvím dohod nebo jednostranně kritéria výkonu své daňové pravomoci zejména za účelem odstranění dvojího zdanění, což mohou činit zejména tím, že uplatní kritéria používaná v mezinárodní daňové praxi(12).

38.      Zadruhé, jak jsem již naznačila, dvojí zdanění je považováno za nežádoucí vzhledem k tomu, že má „škodlivé účinky na směnu zboží a služeb a na pohyb kapitálu, technologií a osob“, a tedy na „rozvoj hospodářských vztahů mezi zeměmi“(13). Za nástroj přispívající ke zmírnění výše uvedených nepříznivých účinků jsou považovány dvoustranné smlouvy o zamezení dvojího zdanění, které pak v drtivé většině případů vycházejí ze vzorových úmluv OECD nebo OSN. Uvedené smlouvy jsou zaměřeny zejména na zamezení dvojího zdanění prostřednictvím rozdělení práv smluvních států na zdanění vymezených složek příjmů (pokud jde o kategorie daní uvedené v příslušné smlouvě). Uvedená pravidla upravující rozdělení práv zdanění obvykle buď přiznávají výlučná práva zdanění jednomu ze smluvních států, nebo umožňují zdanění v obou státech, avšak stanoví opatření k zamezení dvojímu zdanění zejména prostřednictvím metody osvobození od daně nebo daňového zápočtu.

39.      Je ovšem nutno dodat, že cíl spočívající v zamezení dvojímu zdanění je často sledován souběžně s cílem boje proti vyhýbání se daňovým povinnostem(14). V tomto duchu podotýkám, že do vzorových úmluv OECD a OSN byly v roce 2017 doplněny preambule, aby bylo uznáno, že cíl spočívající v zamezení dvojímu zdanění by neměl vytvářet příležitosti pro nezdanění nebo omezené zdanění(15).

40.      Zatřetí je sice uznávána nutnost sledování cílů spočívajících v zamezení dvojímu zdanění (a dvojímu nezdanění), nicméně stejná pozornost je věnována i problémům spjatým s výkladem a uplatňováním nejrůznějších pojmů používaných v daňových smlouvách, což vhodně ilustruje právě projednávaná věc(16).

41.      Pro potřeby řešení takových neshod obsahují daňové úmluvy ustanovení o řešení sporů. Uvedená ustanovení obvykle zahrnují povinnost příslušných orgánů „vyvinout snahu“ o vyřešení vzniklého problému buď jednostranně, nebo prostřednictvím řízení o dosažení vzájemné dohody. Pro případ neúspěchu takového postupu lze přijmout ustanovení upravující arbitrážní řízení, které je, stejně jako řízení o dosažení vzájemné dohody, řízením vedeným mezi dotčenými daňovými orgány (a není tedy řízením, v němž by jako strana sporu vystupoval daňový poplatník). Takový režim je zakotven mimo jiné v článku 25 vzorové úmluvy OECD z roku 2017, v článku 25 (varianty B) vzorové úmluvy Organizace spojených národů z roku 2025, v článku 27 úmluvy dotčené v původním řízení(17) a v článku 6 a násl. unijní úmluvy o arbitráži(18).

42.      Unijní normotvůrce měl za to, že takové mechanismy mezinárodního práva nemusí „ve všech případech“ dosáhnout „včas“ účinného řešení přeshraničních daňových sporů(19), přičemž z tohoto důvodu a ve snaze poskytnout účinnější řešení přijal právě unijní směrnici o mechanismech řešení daňových sporů.

43.      Uvedená směrnice, stejně jako výše zmíněné již existující nástroje, zakotvuje třífázový postup [(i) podání stížnosti, ii) řízení o dosažení vzájemné dohody, iii) řízení u poradní komise)] a její přidaná hodnota spočívá v její obecné působnosti(20), posíleném postavení daňového poplatníka(21) a různých zvláštních pravidlech, která zajišťují, aby řízení postupovalo v souladu s příslušným časovým harmonogramem, což přispívá k zajištění účinnosti a ucelenosti celého systému(22).

44.      Není nezbytné tento proces popisovat podrobně, stačí připomenout následující základní charakteristické prvky jeho tří fází.

45.      První fáze spočívá v podání stížnosti v konkrétní záležitosti dotčenou osobou u každého z příslušných orgánů dotčených členských států. Při podávání stížnosti musí dotčená osoba splnit řadu požadavků a uvedená fáze končí rozhodnutím o přijetí či zamítnutí stížnosti, které musí být vydáno ve lhůtě šesti měsíců(23).

46.      Je-li stížnost přijata a dotčený orgán nevyřeší danou záležitost jednostranně, postoupí uvedená záležitost, zadruhé do fáze řízení o dosažení vzájemné dohody. V této druhé fázi mají příslušné orgány povinnost „vynasnažit se“ dotčenou záležitost „vyřešit“. Je-li vzájemné dohody dosaženo, představuje taková dohoda rozhodnutí, které je závazné pro orgány a vymahatelné ze strany dotčené osoby, pokud jej dotčená osoba akceptuje a zřekne se práva na jakékoli jiné opravné prostředky. Uvedená fáze musí být skončena ve lhůtě dvou let, která může být prodloužena nejvýše o jeden rok(24).

47.      Zatřetí není-li dohody dosaženo, vzniká v zásadě povinnost zřídit poradní komisi (na žádost dotčené osoby). Zřízená komise musí vydat stanovisko k dotčené záležitosti ve lhůtě šesti měsíců, která může být prodloužena až na devět měsíců(25). V článku 16 odst. 7 směrnice o mechanismech řešení daňových sporů je nicméně zakotvena výjimka z povinnosti zřídit poradní komisi, která členským státům umožňuje v jednotlivých případech odmítnout přístup k uvedené fázi mechanismu řešení sporů, pokud se dotčená záležitost „netýká dvojího zdanění“. Lotyšsko uvedené možnosti využilo.

48.      Ve světle výše uvedených obecných poznámek se budu nyní věnovat konkrétnímu problému vznesenému v rámci druhé předběžné otázky.

B.      Pojem „dvojí zdanění“ ve směrnici o mechanismech řešení daňových sporů

49.      Pokud jde o pojem „dvojí zdanění“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice o mechanismech řešení daňových sporů, připomínám, že je uvedený pojem definován jako „uložení daní, na něž se vztahuje smlouva nebo úmluva [které upravují zamezení dvojího zdanění příjmů a případně majetku], ve dvou nebo více členských státech ve vztahu k témuž zdanitelnému příjmu či majetku, pokud v jeho důsledku: i) vznikne dodatečná daň, ii) zvýší se daňové povinnosti nebo iii) dojde ke zrušení či snížení ztrát použitelných k zápočtu vůči zdanitelným ziskům“.

50.      Uvedená definice neodkazuje na vnitrostátní právo členských států, což znamená, jak podotýká předkládající soud, že musí být vykládána autonomním a jednotným způsobem v celé Unii, přičemž tento výklad je třeba nalézt s ohledem na znění dotčeného ustanovení, jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí(26). Uvedenými třemi aspekty se budu nyní postupně zabývat.

1.      Zohlednění znění dotčené definice

51.      Ve shodě se všemi vládami, které předložily písemná vyjádření, jakož i s Komisí mám za to, že ze znění čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice o mechanismech řešení daňových sporů poměrně jasně vyplývá, že situace dvojího zdanění ve smyslu uvedeného ustanovení nastává za podmínky, že dotčené příjmy nebo majetek podléhají daňovým pravomocem dvou (či více) členských států, a současně vede výkon takových souběžných pravomocí ke skutečnému zdanění v dotčených státech. Jinými slovy, pouhá skutečnost, že tytéž příjmy mohou v abstraktní rovině podléhat dvěma (či více) daňovým jurisdikcím, nepostačuje podle mého názoru k tomu, aby nastala situace dvojího zdanění ve smyslu směrnice o mechanismech řešení daňových sporů.

52.      Domnívám se, že výše uvedený závěr vyplývá z použití výrazu „uložení“ obsaženého v čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice o mechanismech řešení daňových sporů a z formulace i) „vznikne dodatečná daň, ii) zvýší se daňové povinnosti nebo iii) dojde ke zrušení či snížení ztrát použitelných k zápočtu vůči zdanitelným ziskům“, která je v uvedeném ustanovení použita.

53.      Výraz „uložení“ totiž podle mého názoru zaprvé vyjadřuje myšlenku, že dojde k výběru daní z dotčených příjmů nebo majetku, a nepostačuje tedy pouhá hypotetická povinnost k jejich zaplacení. Zadruhé formulace „vznikne dodatečná daň“, „zvýší se daňové povinnosti“ nebo „dojde ke zrušení či snížení ztrát použitelných k zápočtu vůči zdanitelným ziskům“ nepopisují situaci, kdy se na tytéž příjmy nebo majetek vztahují konkurenční daňové pravomoci, ale vyjadřují specifické hospodářské důsledky (pro daňového poplatníka), které takové překrývání musí vyvolat. Každý soubor uvedených prvků podle mého názoru potvrzuje, že pojem „dvojí zdanění“ musí být chápán ve smyslu skutečného výběru daní.

54.      Nabízí se následující stručné srovnání: vzorové úmluvy OECD z roku 2017 a OSN z roku 2025 ani vybrané daňové smlouvy, které jsem měla možnost prostudovat, sice podle všeho neobsahují obecnou definici toho, co představuje dvojí zdanění (vždy pro účely daného konkrétního nástroje), nicméně komentář ke vzorové úmluvě OECD z roku 2017 popisuje dvojí zdanění jako „uložení srovnatelných daní ve dvou (či více) státech témuž daňovému poplatníkovi, které se týkají stejného předmětu a jsou ukládány za totožná období“(27).

55.      Ačkoli se konkrétní obsah různých daňových smluv může lišit, výše jsem vysvětlila, že vzorová úmluva OECD byla v roce 2017 pozměněna, aby bylo v její preambuli zdůrazněno, že úsilí o zamezení dvojího zdanění by nemělo mít za následek vznik situace dvojího nezdanění, popřípadě sníženého zdanění. Vzhledem k existenci takového cíle je podle mého názoru spíše nepravděpodobné, že by dvojí zdanění jakožto jev, kterého je nutno se vyvarovat a který je popisován jako souběžné uložení daní, bylo chápáno čistě abstraktně, a nikoli jako situace, v níž jsou daně z téhož příjmu vybírány pouze jednou(28).

56.      V každém případě mám za to, že kdyby unijní normotvůrce zamýšlel upravit pojem „dvojí zdanění“, který by byl vykládán tak extenzivně, že by zahrnoval i situace, v nichž tytéž příjmy nebo majetek pouze v abstraktní rovině podléhají konkurenčním daňovým pravomocem, byla by výsledná definice značně odlišná. Neodkazovala by podle mého názoru na „uložení“ a nebyla by dále konkretizována odkazem na tři výše popsané druhy hospodářských důsledků (vznik dodatečné daně atd.). Kdyby byl totiž pojem „dvojí zdanění“ definován odkazem na pouhou existenci souběžných daňových pravomocí, popis uvedených důsledků by neměl žádný praktický účinek.

57.      Na základě posouzení znění čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice o mechanismech řešení daňových sporů proto docházím k závěru, že pojem „dvojí zdanění“, který je v něm definován, se nevztahuje na situaci, v níž dotčené příjmy podléhají daňovým pravomocem dvou členských států, avšak v jednom z nich jsou od daně osvobozeny. Ke stejnému závěru vede i posouzení relevantního kontextu, kterému se budu věnovat v následující části tohoto stanoviska.

2.      Relevantní kontext dotčené definice

58.      Pojem „dvojí zdanění“ se nad rámec zkoumané definice vyskytuje v hlavním textu směrnice o mechanismech řešení daňových sporů pouze dvakrát.

59.      Zaprvé je obsažena v článku 1 směrnice o mechanismech řešení daňových sporů, který upřesňuje její „předmět a oblast působnosti“. Je třeba připomenout, že cílem směrnice je zavést mechanismus řešení sporů mezi členskými státy, jestliže tyto spory „vyplývají z výkladu a uplatňování smluv a úmluv, které upravují zamezení dvojího zdanění příjmů a případně majetku“(29).

60.      Uvedené ustanovení má jednoznačně prvořadý význam pro určení, na které záležitosti se může vztahovat mechanismus řešení sporů, který je upraven směrnicí o mechanismech řešení daňových sporů. Tyto smlouvy a úmluvy jsou nástroji mezinárodního práva a jako takové se od uvedené směrnice a mechanismu řešení sporů, který je v ní zakotven, zjevně liší. Souhlasím proto s belgickou vládou, že popis daňových smluv v definici působnosti uvedené směrnice není přímo určující pro rozhodnutí o tom, jak by měla být pro účely uvedeného nástroje unijního práva vykládána zvláštní definice pojmu „dvojí zdanění“ zakotvená v čl. 2 odst. 1 písm. c) uvedené směrnice.

61.       Zadruhé a přesně opačně mám za to, že čl. 16 odst. 7 směrnice o mechanismech řešení daňových sporů, který je přímo relevantní pro toto chápání. Je ve skutečnosti jediným ustanovením [kromě čl. 2 odst. 1 písm. c) uvedené směrnice], v němž je pojem „dvojí zdanění“ použit samostatně (tedy nikoli jako součást popisu smluv o zamezení dvojího zdanění). Je třeba připomenout, že uvedené ustanovení zavádí výjimku z povinnosti členských států zřídit poradní komisi, která se použije, pokud se daná věc „netýká dvojího zdanění“.

62.      Jak v podstatě uvedly belgická, francouzská a polská vláda, stejně jako Komise, výjimka zakotvená v čl. 16 odst. 7 směrnice o mechanismech řešení daňových sporů zavádí rozdíl ve vymezení působnosti řízení o dosažení vzájemné dohody na jedné straně a ve vymezení působnosti řízení před poradní komisí na straně druhé.

63.      Řízení o dosažení vzájemné dohody se totiž může týkat jakékoli otázky vyplývající z výkladu nebo uplatňování smlouvy o zamezení dvojího zdanění (jak jasně vyplývá z vymezení působnosti směrnice o mechanismech řešení daňových sporů v jejím článku 1), včetně otázky, která se netýká dvojího zdanění (jako je například otázka, zda byly daně vybrány v souladu s danou smlouvou). Naproti tomu přístup k poradní komisi může být omezen na otázky „týkající se dvojího zdanění“.

64.      Jinými slovy, pokud je mechanismus řešení sporů stanovený ve směrnici o mechanismech řešení daňových sporů posuzován jako celek, může – ale nemusí – se týkat sporů spjatých s problematikou dvojího zdanění, a to v závislosti na posuzované fázi tohoto mechanismu a na tom, zda se dotčený členský stát rozhodl uplatnit výjimku stanovenou v čl. 16 odst. 7 uvedené směrnice. Skutečnost, že působnost mechanismu řešení sporů jako celku musí být diferencována, je ostatně uznávána i v bodech odůvodnění směrnice, které v podstatě odkazují na potřebu účinného řešení sporů, na které se směrnice o mechanismech řešení daňových sporů vztahuje, zejména (tj. „nikoli pouze“, jak bych tedy dodala) sporů vedoucích ke vzniku situace dvojího zdanění(30).

65.      Podotýkám, že dvoufázový režim systému řešení sporů s diferencovanými věcnými působnostmi je podle všeho výsledkem jednání, která probíhala v rámci legislativního procesu. Ustanovení odpovídající čl. 16 odst. 7 směrnice o mechanismech řešení daňových sporů totiž nebylo součástí návrhu Komise, ale podle všeho vycházelo z kompromisního znění, jak v podstatě uvedly belgická, francouzská a lotyšská vláda(31). Toto doplnění bylo součástí jiných, obecnějších změn navrhovaného znění.

66.      Komise ve svém návrhu zamýšlela, aby se dotčený mechanismus řešení sporů použil na „spor[y] mezi členskými státy, jimiž se řídí postup zamezování dvojího zdanění“(32). Z tohoto hlediska je působnost přijaté směrnice o mechanismech řešení daňových sporů de facto širší, než bylo původně zamýšleno, neboť platí, že vzniklé spory jsou považovány za „způsobilé“ již při splnění podmínky, že vyvstanou z výkladu a uplatňování daňové smlouvy, aniž by se musely nutně týkat zamezení dvojího zdanění. Otázka, kterou je nutno vyřešit, je totiž koncipována ve smyslu obecnější „sporné otázky“, což je legislativní zkratka použitá v článku 1 směrnice o mechanismech řešení daňových sporů k popisu záležitosti vedoucí ke vzniku sporu vyplývajícího z výkladu a uplatňování daňových smluv.

67.      S ohledem na uvedené skutečnosti platí, že doplnění pravidla obsaženého v čl. 16 odst. 7 směrnice o mechanismech řešení daňových sporů vyvažuje rozšířenou působnost systému řešení sporů právě možností danou k dispozici členským státům, na jejímž základě mohou omezit zvláštní fázi řízení vedeného před poradní komisí na případy týkající se „dvojího zdanění“. Článek 16 odst. 7 sice neobsahuje žádné další upřesnění významu uvedených výrazů, nicméně skutečnost, že jejich funkcí je omezit působnost jedné fáze řešení sporů v porovnání s předchozí fází, potvrzuje, že není namístě přikládat jim význam jdoucí nad rámec toho, který vyplývá z doslovného výkladu podaného v předchozí části tohoto stanoviska.

68.      Ve shodě s belgickou a finskou vládou bych chtěla ještě podotknout, že na závěr, podle kterého výraz „dvojí zdanění“ vyskytující se v čl. 2 odst. 1 písm. c) a v čl. 16 odst. 7 směrnice o mechanismech řešení daňových sporů odkazuje na skutečné dvojí zdanění, a nikoli na hypotetické dvojí zdanění, nemá vliv skutečnost, že Komise ve svém návrhu doporučila vyloučit z působnosti budoucí směrnice „příjmy či majetek, které jsou na základě předpisů členských států osvobozeny od daně nebo pro ně platí nulová sazba daně“(33), přičemž uvedené vyloučení se ovšem nestalo součástí přijatého znění směrnice.

69.      V tomto ohledu se předkládající soud ztotožňuje s názorem, který přednesla v řízení vedeném u předkládajícího soudu (a v řízení v projednávané věci) žalobkyně, podle kterého uvedená konkrétní změna v rámci legislativního procesu znamená, že pojem „dvojí zdanění“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice o mechanismech řešení daňových sporů je široký a zahrnuje i situace týkající se příjmů, které podléhají dvěma souběžným daňovým pravomocem, aniž by byly ve skutečnosti též dvakrát zdaněny. To by pak znamenalo, že výjimku stanovenou v čl. 16 odst. 7 směrnice o mechanismech řešení daňových sporů nelze použít v případě hypotetického dvojího zdanění a členské státy musí umožnit přístup k poradní komisi i v případech, kdy takové dvojí zdanění nevede ke dvojímu výběru daní.

70.      K předestřené argumentaci uvádím, že výše uvedená změna v rámci legislativního procesu ovlivňuje obecnou působnost systému řešení sporů takovým způsobem, že jednotlivé příjmy spadající do působnosti osvobození od daně atd. nejsou vyloučeny z kategorie záležitostí, které mohou být předloženy k řešení v rámci uvedeného mechanismu. Dotčená změna však nemá vliv na definici pojmu „dvojí zdanění“ (která ostatně zůstala v podstatě stejná v navrženém i v přijatém znění)(34) ani na rovnováhu nastolenou v rámci dotčeného systému posuzovaného jako celek, který byl popsán výše. Zejména skutečnost, že fáze řízení o dosažení vzájemné dohody je poměrně široká, nemá vliv na užší vymezení následující fáze řízení před poradní komisí.

71.      Touto poznámkou uzavírám své posouzení týkající se relevantního kontextu, které potvrzuje závěr formulovaný na základě výše uvedeného posouzení samotného znění dotčeného aktu. Zbývá posoudit důsledky cílů, které směrnice o mechanismech řešení daňových sporů sleduje.

3.      Cíle sledované směrnicí o mechanismech řešení daňových sporů

72.      Jak jsem již uvedla, cílem směrnice o mechanismech řešení daňových sporů je účinně řešit spory týkající se výkladu a uplatňování daňových smluv. Z různých bodů odůvodnění uvedené směrnice vyplývá, že účinné řešení takových sporů je zejména nezbytné, jak zdůrazňuje žalobkyně, „pro zajištění právní jistoty a podnikatelského prostředí příznivého pro investice, aby bylo možné vytvořit spravedlivé a efektivní daňové systémy v Unii“(35).

73.      Je pravda, že názor, podle kterého by měl být odkaz na dvojí zdanění uvedený v čl. 16 odst. 7 směrnice o mechanismech řešení daňových sporů vykládán široce v tom smyslu, že přístup k poradní komisi musí být přiznán i v případě hypotetického dvojího zdanění, by k dosažení výše uvedených cílů přispěl. Došlo by k posílení právní jistoty pro daňové poplatníky, neboť stanovení povinnosti členských států řešit spor týkající se výkladu bez ohledu na skutečný hospodářský dopad by napomohlo k objasnění toho, jak mají být podobné věci řešeny v budoucnu. V návaznosti na to by pak mohlo dojít ke snížení počtu relevantních sporů. Z popisu situace v původním řízení ostatně vyplývá, jak tvrdí žalobkyně, že spor týkající se výkladu nebo uplatnění úmluvy vzniklý mezi nizozemskými a lotyšskými orgány stále trvá, neboť se nepodařilo jej vyřešit ve fázi řízení o dosažení vzájemné dohody.

74.      Z doslovného a kontextuálního výkladu v předchozích částech tohoto stanoviska ovšem vyplývá, že definice pojmu „dvojí zdanění“ obsažená v čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice o mechanismech řešení daňových sporů (na kterou odkazuje čl. 16 odst. 7 uvedené směrnice) se vztahuje na případy skutečného dvojího zdanění. Výše uvedené obecné cíle jsou sice samozřejmě i nadále plně relevantní, nicméně z mé výše podané analýzy vyplývá, že unijní normotvůrce je sleduje prostřednictvím mechanismu řešení sporů, tak jak byl tento mechanismus konkrétně navržen a jak v něm byla nastavena patřičná rovnováha (tedy jakožto mechanismus, který má širokou působnost, jež může být v poslední fázi více omezena). Uvedené obecné cíle, které posloužily jako podnět k přijetí směrnice o mechanismech řešení daňových sporů, tedy nemohou nad zmíněnými charakteristickými rysy a dotčenou rovnováhou převážit.

75.      Kromě toho unijní normotvůrce při přijímání směrnice o mechanismech řešení daňových sporů zdůraznil důležitost toho, aby mechanismy řešení sporů byly nejen komplexní a účinné, ale též udržitelné(36). Podle mého názoru odkazuje myšlenka udržitelnosti v kontextu projednávané věci na takové rysy systému řešení sporů, které zajišťují jeho způsobilost fungovat a přinášet výsledky ve stanovených lhůtách (v dlouhodobém horizontu). Sledování uvedeného cíle je plně v souladu s definicí pojmu „dvojí zdanění“ jako pojmu, který odkazuje na skutečné dvojí zdanění, přičemž uvedená definice je právě oním relevantním parametrem, který umožňuje omezit danou fázi systému řešení sporů na situace, kdy se členské státy snaží chránit svůj základ daně (a kdy se může skutečně zhmotnit riziko nadměrné daňové zátěže daňového poplatníka).

76.      Výše uvedené úvahy mne vedou k závěru, že na druhou předběžnou otázku je nutno odpovědět tak, že pojem „dvojí zdanění“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice o mechanismech řešení daňových sporů se nepoužije na situaci, v níž tytéž příjmy podléhají daňovým režimům dvou členských států, avšak v jednom z nich jsou od daně osvobozeny.

V.      Závěry

77.      Navrhuji Soudnímu dvoru, aby na druhou předběžnou otázku, kterou položil Administratīvā rajona tiesa (Okresní správní soud, Lotyšsko), odpověděl následovně:

„Článek 2 odst. 1 písm. c) směrnice Rady (EU) 2017/1852 ze dne 10. října 2017 o mechanismech řešení daňových sporů v Evropské unii

musí být vykládán v tom smyslu, že pojem ‚dvojí zdanění‘ obsažený v uvedeném ustanovení se nepoužije na situaci, v níž tytéž příjmy podléhají daňovým režimům dvou členských států, avšak v jednom z nich jsou od daně osvobozeny.“


1      Původní jazyk: angličtina.


2      Pokud jde o použití pojmu „pravomoc v otázkách přímých daní“ viz rozsudek ze dne 12. května 1998, Gilly (C‑336/96, EU:C:1998:221, bod 48). Soudní dvůr rovněž odkazuje v tomto kontextu na „daňovou pravomoc“. Viz například rozsudky ze dne 19. listopadu 2015, Bukovansky (C‑241/14, EU:C:2015:766, body 37 a 38) a ze dne 14. listopadu 2006, Kerckhaert a Morres (C‑513/04, EU:C:2006:713, body 19 až 23).


3      Viz například Reimer, E. a Rust, A., Klaus Vogel on Double Taxation Conventions, 5. vyd., Wolters Kluwer Law International, Alphen aan den Rijn, 2022, s. 14, body 2 a 3.


4      Bod 1 odůvodnění směrnice Rady (EU) 2017/1852 ze dne 10. října 2017 o mechanismech řešení daňových sporů v Evropské unii (Úř. věst. 2017, L 265, s. 1) (dále jen „směrnice o mechanismech řešení daňových sporů“) uvádí, že „[s]ituace, kdy různé členské státy odlišným způsobem vykládají nebo uplatňují ustanovení dvoustranných daňových smluv a úmluv nebo [unijní úmluvy o arbitráži], mohou vytvářet závažné daňové překážky bránící podnikům v přeshraniční činnosti. […]“ Výraz „unijní úmluva o arbitráži“ odkazuje na Úmluvu o zamezení dvojího zdanění v souvislosti s úpravou zisků sdružených podniků (90/436/EHS) (Úř. věst. 2005, C 160, s. 11).


5      Bod 3 odůvodnění směrnice o mechanismech řešení daňových sporů uvádí, že „[s]távající mechanismy, jež vznikly na základě dvoustranných daňových dohod a unijní úmluvy o arbitráži, nemusí ve všech případech dosáhnout včas účinného řešení takových sporů […]“.


6      Úmluva mezi Lotyšskou republikou a Nizozemským královstvím o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovým únikům (Latvijas Vēstnesis, 1994, č. 151), podepsaná v Haagu dne 14. března 1994 a v platnosti od 29. května 1995).


7      Dotyčné ustanovení dále stanoví, že „výraz zahrnuje v každém případě příslušenství nemovitého majetku, živý a mrtvý inventář užívaný v zemědělství a lesnictví; práva, pro která platí ustanovení obecného práva vztahující se na pozemky, budovy, právo požívání nemovitého majetku a práva na proměnlivé nebo pevné platby za těžení nebo za přivolení k těžení nerostných ložisek, pramenů a jiných přírodních zdrojů […]“.


8      V souladu s čl. 5 odst. 1 bodem 2 ve spojení s jeho odst. 2 zákona o dani z příjmů právnických osob.


9      Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že zmíněné podmínky jsou následující: i) vlastnický podíl činí nejméně 5 % a ii) dceřiná společnost není držena pouze jako investice v rámci portfolia; iii) na dceřinou společnost se na základě nizozemských daňových zásad vztahuje přiměřená efektivní daňová sazba; nebo iv) méně než 50 % aktiv dceřiné společnosti je takzvanými „pasivními“ aktivy. Uvedené podmínky nejsou v předkládacím rozhodnutí podrobněji rozebrány.


10      Viz například rozsudek ze dne 30. října 2025, Attal a Associés (C‑321/24, EU:C:2025:836, bod 27 a citovaná judikatura) a stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci Komise v. Belgie (Směrnice 2016/1164 – dvojí zdanění), C‑524/23, EU:C:2025:381, bod 1.


11      Viz například rozsudky ze dne 12. března 2026, Marhaux (C‑150/25, EU:C:2026:188, bod 37 a citovaná judikatura) a ze dne 25. února 2021, Société Générale (C‑403/19, EU:C:2021:136, bod 28 a citovaná judikatura). Viz též rozsudek ze dne 14. listopadu 2006, Kerckhaert a Morres (C‑513/04, EU:C:2006:713, body 19 a 20).


12      Jak shrnul generální advokát P. Mengozzi ve stanovisku ve věci Rakousko v. Německo (C‑648/15, EU:C:2017:311, bod 48 a citovaná judikatura). Viz též rozsudek ze dne 26. února 2026, Komise v. Belgie (Směrnice 2016/1164 – dvojí zdanění), C‑524/23, EU:C:2026:111, body 100 a 101, který se týká situace, kdy harmonizační opatření existuje.


13      OECD, Model Tax Convention on Income and on Capital 2017 (Full Version) (vzorová úmluva o daních z příjmu a majetku z roku 2017) (úplné znění), OECD Publishing, 2019, s. I‑1, bod 1; (dále jen „vzorová úmluva OECD z roku 2017“). Viz též United Nations Model Tax Convention 2025 (vzorová úmluva Organizace spojených národů o daních z roku 2025, Spojené národy, New York, 2025), s. iv, bod 6 (dále jen „vzorová úmluva OSN z roku 2025“).


14      To vyplývá z úplného znění názvu uvedených smluv, které často odkazuje na zamezení dvojímu zdanění a předcházení daňovým únikům (či používá podobné výrazy), jak je tomu patrně i v případě úmluvy dotčené v původním řízení a jak se odráží i ve změně obecného názvu následných vzorových úmluv OECD. Viz vzorová úmluva OECD z roku 2017, s. I‑7, bod 16.


15      Viz vzorová úmluva OECD z roku 2017, s. I‑7, bod 16.1, M-5 a M-6 a vzorová úmluva OSN z roku 2025, s. 104, bod 52. Viz též mnohostranná úmluva o provádění opatření souvisejících s daňovými dohodami za účelem předcházení erozi základu daně a přesouvání zisku, která byla přijata pod záštitou OECD v roce 2016 a usiluje o změnu stávajících daňových dohod s cílem řešit riziko daňových úniků a vyhýbání se daňovým povinnostem.


16      K problematice relevantních pojmů používaných v daňových smlouvách viz například Helminen, M., „General report on: the notion of tax and the elimination of international double taxation or double non-taxation“, Cahiers de droit fiscal international. Schriften zum internationalen Steuerrecht. Studies on international fiscal law, sv. 101B, 2016, s. 17 až 76.


17      Zmíněná v bodě 18 výše.


18      Zmíněná v poznámce pod čarou 4 výše.


19      Bod 3 odůvodnění směrnice o mechanismech řešení daňových sporů zmíněný v poznámce pod čarou 5 výše.


20      Zejména ve srovnání s unijní úmluvou o arbitráži. Viz bod 7 odůvodnění směrnice o mechanismech řešení daňových sporů, podle něhož „[t]ento zdokonalený mechanismus řešení sporů by měl vycházet ze systémů, které v Unii již existují, včetně unijní úmluvy o arbitráži. Oblast působnosti této směrnice by nicméně měla být širší, než je tomu v případě unijní úmluvy o arbitráži, která se vztahuje pouze na spory týkající se převodních cen a přičítání zisků stálým provozovnám […]“. Působnost konkrétních dvoustranných daňových smluv může být samozřejmě širší.


21      Někteří komentátoři upozornili na potenciální účinky, které by mohly vyplývat z použitelnosti Listiny. Viz například Kokott, J., „Taxpayers’ rights“, European Taxation, leden 2020, svazek 60, č. 1, s. 3 až 7.


22      Zpráva Komise Radě – Provádění týkající se přezkumu směrnice o mechanismech řešení daňových sporů, COM(2024) 494 final ze dne 28. října 2024, s. 1, poukazuje na omezený rozsah údajů, které byly k dispozici v době, kdy byla zpráva vypracována za účelem posouzení fungování směrnice o mechanismech řešení daňových sporů. Viz též CFE Fiscal Committee, Opinion Statement FC 3/2020 on the directive on tax dispute resolution mechanisms in the European Union (posudek CFE Fiscal Committee týkající se směrnice o mechanismech řešení daňových sporů v Evropské unii), 20. března 2020.


23      K první fázi viz článek 3 směrnice o mechanismech řešení daňových sporů.


24      K uvedené fázi viz článek 4 směrnice o mechanismech řešení daňových sporů.


25      Článek 6 odst. 3 a čl. 14 odst. 1 směrnice o mechanismech řešení daňových sporů. Pro úplnost je třeba dodat, že podle čl. 6 odst. 1 písm. a) směrnice o mechanismech řešení daňových sporů vzniká povinnost zřídit poradní komisi rovněž v případě, že byla stížnost zamítnuta alespoň jedním, nikoliv však všemi příslušnými dotčenými orgány (uvedená situace však není v projednávané věci relevantní).


26      Viz například rozsudek ze dne 3. září 2026, Jautiva, C‑798/24, EU:C:2026:679, bod 40 a citovaná judikatura). Podotýkám, že podle čl. 2 odst. 2 směrnice o mechanismech řešení daňových sporů platí, že nevyžaduje-li kontext jinak, mají výrazy, jež nejsou v uvedené směrnici definovány, v podstatě takový význam, který jim v daném okamžiku náleží podle příslušné smlouvy o zamezení dvojího zdanění, a není-li takové smlouvy, pak význam, který jim náleží podle práva dotčeného členského státu. Vzhledem k tomu, že pojem dotčený v projednávané věci je definován ve směrnici o mechanismech řešení daňových sporů, musí být, jak bylo právě vysvětleno, vykládán autonomně.


27      Vzorová úmluva OECD z roku 2017, s. I‑1, bod 1. Ve sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru nazvaném „Dvojí zdanění na jednotném trhu“, COM(2011)712 final ze dne 11. listopadu 2011, s. 4, je dvojí zdanění rovněž definováno jako „uložení srovnatelných daní ze strany dvou (či více) daňových jurisdikcí s ohledem na stejný zdanitelný příjem nebo kapitál“. Viz též pracovní dokument útvarů Komise – Posouzení dopadů – připojený k návrhu směrnice Rady o mechanismech řešení sporů týkajících se dvojího zdanění v Evropské unii, SWD(2016) 343 final ze dne 25. října 2016, s. 5, bod 2.1, a s. 62. Pro úplnost dodávám, že definice uvedená v bodě 54 odkazuje na tzv. mezinárodní právní dvojí zdanění (relevantní v projednávané věci), které je obecně odlišováno od mezinárodního hospodářského dvojího zdanění, protože posledně uvedené popisuje situaci, v níž dochází ke zdanění stejného příjmu nebo majetku k tíži dvou různých osob (vzorová úmluva OECD z roku 2017, s. C(23)-1).


28      Viz též rozsudky ze dne 30. dubna 2020, Istituto nazionale della previdenza sociale (C‑168/19 a C‑169/19, EU:C:2020:338, bod 17 a citovaná judikatura), a ze dne 12. května 1998, Gilly (C‑336/96, EU:C:1998:221, bod 46).


29      Kurzivou zvýraznila autorka tohoto stanoviska.


30      Viz body 2 a 6 odůvodnění směrnice o mechanismech řešení daňových sporů. V bodě 2 odůvodnění je uvedeno, že „[…] je nezbytné, aby v Unii existovaly mechanismy, které zajišťují účinné řešení sporů týkajících se výkladu a uplatňování těchto dvoustranných daňových smluv a unijní úmluvy o arbitráži, a zejména pak sporů vedoucích ke dvojímu zdanění“. Bod 6 odůvodnění směrnice o mechanismech řešení daňových sporů uvádí, že „[ř]ešení sporů by se mělo vztahovat na odlišné výklady a uplatňování dvoustranných daňových smluv a unijní úmluvy o arbitráži, a zejména na jejich odlišné výklady a uplatňování vedoucí k dvojímu zdanění […]“.


31      Viz konkrétně dokument k jednání předložený předsednictvím pracovní skupině pro daňové otázky (přímé zdanění – řešení sporů) týkající se směrnice o mechanismech řešení sporů: kompromisní znění všech článků s ohledem na zasedání pracovní skupiny pro daňové otázky (přímé zdanění – řešení sporů), které se konalo dne 27. dubna 2017, WK 4620/2017 INIT ze dne 21. dubna 2017, návrh čl. 15 odst. 7. Připomínám, že směrnice o mechanismech řešení daňových sporů byla přijata na základě článku 115 SFEU, který stanoví, že „[a]niž je dotčen článek 114, Rada zvláštním legislativním postupem a po konzultaci s Evropským parlamentem a Hospodářským a sociálním výborem jednomyslně přijímá směrnice o sbližování právních a správních předpisů členských států, které mají přímý vliv na vytváření nebo fungování vnitřního trhu“.


32      Pokud jde o daně uvedené v navrhované příloze I. Viz koncept článku 1 návrhu směrnice Rady o mechanismech řešení sporů týkajících se dvojího zdanění v Evropské unii, COM/2016/0686 final.


33      V navrhovaném znění třetího pododstavce článku 1 návrhu zmíněného v předchozí poznámce pod čarou se uvádělo, že budoucí směrnice „se nevztahuje na příjmy či majetek, které jsou na základě předpisů členských států osvobozeny od daně nebo pro ně platí nulová sazba daně“.


34      Zejména s přihlédnutím ke změně týkající se pozměnění původního vymezení působnosti systému řešení sporů, podle kterého se uvedený systém vztahoval na daně uvedené v příloze, jak je zmíněno v poznámce pod čarou č. 32.


35      V bodě 5 odůvodnění směrnice o mechanismech řešení daňových sporů je uvedeno, že „[z]avedení účinného a efektivního rámce pro řešení sporů týkajících se daní, který zajistí právní jistotu a podnikatelské prostředí příznivé pro investice, představuje tudíž zásadní krok na cestě k vytvoření spravedlivých a efektivních daňových systémů v Unii […]“. Viz též bod 1 odůvodnění zmíněný v poznámce pod čarou 4 výše a bod 2 odůvodnění zmíněný v poznámce pod čarou 30 výše a bod 7 odůvodnění zmíněný v poznámce pod čarou 20 výše.


36      Podle bodu 4 odůvodnění uvedené směrnice „[…] je třeba v duchu spravedlivého daňového systému zajistit, aby mechanismy pro řešení sporů byly komplexní, účinné a udržitelné […]“.