Pokud jde o námitku nepřípustnosti vznesenou Italskou republikou s odůvodněním, že Komise v projednávané žalobě rozšířila předmět tvrzeného nesplnění povinnosti uvedeného v odůvodněném stanovisku ze dne 18. října 2013, ze znění tohoto odůvodněného stanoviska vyplývá, že Komise Italské republice vytkla, že „nepřijala opatření nezbytná k dosažení souladu s čl. 12 odst. 1 a 2 směrnice 2004/80 [...] pro zajištění systému odškodnění obětí všech úmyslných násilných trestných činů spáchaných na jejím území“.

Komise sice v tomto odůvodněném stanovisku zmínila rovněž skutečnost, že italské právní předpisy neobsahují systém odškodňování „konkrétně“ pro oběti trestných činů vraždy, zabití a těžkého ublížení na zdraví, které nespadají pod případy stanovené zvláštními zákony, a pro oběti znásilnění a jiných závažných útoků sexuální povahy, nebo též skutečnost, že tyto právní předpisy vylučují z jakéhokoli systému odškodňování některé trestné činy „jako“ vraždu, zabití a sexuální násilí. Z formulací, které Komise použila v souvislosti s těmito právními předpisy, nicméně vyplývá, že měla pouze v úmyslu lépe vykreslit konkrétní důsledky skutečnosti, kterou Italská republika nepopírala, a sice že ne všechny úmyslné násilné trestné činy jsou zahrnuty do systému odškodňování platného v Itálii, čímž rozsah tvrzeného nesplnění povinnosti neomezila jen na uvedené příklady.

Komise tedy v projednávané žalobě nerozšířila předmět tvrzeného nesplnění povinnosti, domáhá-li se toho, aby Soudní dvůr určil, že „Italská republika tím, že nepřijala všechna opatření nezbytná pro zajištění systému odškodnění obětí všech úmyslných násilných trestných činů spáchaných na jejím území, nesplnila povinnost, která pro ni vyplývá z čl. 12 odst. 2 směrnice 2004/80“.

Projednávaná žaloba tedy musí být prohlášena za přípustnou.

Pokud jde zaprvé o argument Italské republiky, že čl. 12 odst. 2 směrnice 2004/80, tak jak jej vykládá Komise, je neplatný, a to v podstatě z toho důvodu, že Unie nemá pravomoc přijmout na základě článku 308 ES ustanovení upravující mimo jiné čistě vnitrostátní situace, stačí připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora se členský stát nemůže – neexistuje‑li ustanovení Smlouvy o FEU, které mu to výslovně dovoluje – úspěšně dovolávat protiprávnosti směrnice, která je mu určena, jako důvodu na obranu proti žalobě pro nesplnění povinnosti založené na neprovedení této směrnice. Jinak by tomu mohlo být pouze tehdy, pokud by dotčený akt byl stižen tak závažnými a zjevnými vadami, že by mohl být kvalifikován jako právně nicotný akt (viz zejména rozsudek ze dne 29. července 2010, Komise v. Rakousko, C‑189/09, nezveřejněný, EU:C:2010:455, body 15 a 16 a citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 5. března 2015, Komise v. Lucembursko, C‑502/13, EU:C:2015:143, bod 56).

Je přitom třeba konstatovat, aniž je nezbytné se důkladně zabývat argumenty Italské republiky na podporu tvrzení o údajné protiprávnosti čl. 12 odst. 2 směrnice 2004/80, že tento stát nepředkládá nic, co by prokazovalo, že je toto ustanovení stiženo vadou, jež by mohla zpochybnit jeho samotnou existenci ve smyslu judikatury uvedené v předchozím bodě tohoto rozsudku.

Z toho vyplývá, že se Italská republika v tomto řízení marně dovolává neplatnosti čl. 12 odst. 2 směrnice 2004/80.

Pokud jde zadruhé o povinnosti vyplývající pro členské státy z čl. 12 odst. 2 směrnice 2004/80, je třeba vzít v úvahu nejen znění tohoto ustanovení, ale také cíle sledované touto směrnicí a jí zavedený systém, jehož je toto ustanovení součástí.

Článek 12 odst. 2 směrnice 2004/80 stanoví, že „[v]šechny členské státy zajistí, aby jejich vnitrostátní předpisy stanovily existenci systému odškodnění obětí [úmyslných] násilných trestných činů spáchaných na jejich území, který zaručuje spravedlivé a přiměřené odškodnění obětí“.

Toto ustanovení nestanoví, že by členské státy mohly zúžit uplatňování systému odškodnění, který jsou na základě směrnice 2004/80 povinny zavést, jen na část úmyslných násilných trestných činů spáchaných na jejich území.

Pokud jde o cíle sledované směrnicí 2004/80, v bodě 1 jejího odůvodnění se hovoří o vůli Unie odstranit překážky volného pohybu osob mezi členskými státy.

V tomto ohledu již Soudní dvůr rozhodl, že pokud unijní právo zaručuje fyzické osobě svobodu odebrat se do jiného členského státu, je nezbytným důsledkem této svobody pohybu ochrana této osoby před újmou v dotčeném členském státě na stejném základě jako u státních příslušníků uvedeného státu a osob, které v něm mají bydliště (rozsudek ze dne 2. února 1989, Cowan, C‑186/87, EU:C:1989:47, bod 17). V bodě 2 odůvodnění směrnice 2004/80 se v této souvislosti uvádí, že opatření pro usnadnění odškodnění obětí trestných činů tvoří součást plnění tohoto cíle.

V bodě 3 odůvodnění této směrnice se dále uvádí, že Evropská rada na zasedání v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999 vyzvala k vypracování minimálních norem ochrany obětí trestných činů, zejména ohledně přístupu obětí trestných činů ke spravedlnosti a ohledně jejich práv na náhradu škody“.

V bodě 6 odůvodnění této směrnice se mimoto uvádí, že oběti trestných činů v Unii by měly mít právo na spravedlivé a přiměřené odškodnění za újmu, kterou utrpěly, bez ohledu na to, kde v Unii byl trestný čin spáchán. Konečně v bodě 7 odůvodnění této směrnice se mimo jiné upřesňuje, že by proto měl ve všech členských státech existovat mechanismus pro odškodnění těchto obětí.

Pokud jde o systém zavedený směrnicí 2004/80, její článek 1, který je součástí kapitoly I týkající se přístupu k odškodnění v přeshraničních situacích, stanoví, že členské státy zajistí, že v případě, kdy byl spáchán úmyslný násilný trestný čin v jiném členském státě nežli v členském státě, ve kterém má žadatel o odškodnění obvyklé bydliště, má žadatel právo podat žádost orgánu nebo jinému subjektu v členském státě bydliště. Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Příslušnost k platbě odškodnění“ a zařazený v téže kapitole I, stanoví, že odškodnění vyplácí příslušný orgán členského státu, na jehož území byl trestný čin spáchán.

Článek 12 směrnice 2004/80, který tvoří její kapitolu II a týká se vnitrostátních systémů odškodnění, dále v odstavci 1 stanoví, že pravidla této směrnice pro přístup k odškodnění v přeshraničních situacích fungují „na základě platných systémů členských států pro odškodnění obětí [úmyslných] násilných trestných činů spáchaných na jejich území“.

Z předchozích úvah vyplývá, že směrnice 2004/80 zavádí systém k usnadnění přístupu obětí trestné činnosti k odškodnění v přeshraničních situacích, přičemž tento systém musí fungovat na základě platných systémů členských států pro odškodnění obětí úmyslných násilných trestných činů spáchaných na jejich území. Článek 12 odst. 2 této směrnice tedy musí být vykládán v tom smyslu, že jeho cílem je zaručit občanu Unie právo na spravedlivé a přiměřené odškodnění za újmu, kterou utrpí na území některého členského státu, kde se nachází v rámci výkonu svého práva na volný pohyb, přičemž každému členskému státu ukládá, aby zavedl systém odškodnění obětí za každý úmyslný násilný trestný čin spáchaný na jeho území.

Jedná-li se v tomto kontextu o určení úmyslné a násilné povahy trestného činu, mají sice členské státy v zásadě pravomoc upřesnit rozsah tohoto pojmu v jejich vnitrostátním právu, jak zdůraznil generální advokát v bodech 69 a 83 svého stanoviska, avšak tato pravomoc jim nedovoluje zúžit působnost systému odškodnění obětí jen na některé z úmyslných násilných trestných činů, neboť jinak by byl čl. 12 odst. 2 směrnice 2004/80 zbaven svého užitečného účinku.

Tento výklad není nijak zpochybněn argumentem Italské republiky, že unijní normotvůrce v průběhu legislativního postupu vedoucího k přijetí směrnice 2004/80 upustil od původního cíle, kterým bylo stanovit přesné normy v oblasti odškodňování obětí trestné činnosti.

Rovněž je třeba odmítnout argument Italské republiky, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 2. února 1989, Cowan (186/87, EU:C:1989:47), citovaném v bodě 2 odůvodnění směrnice 2004/80, pouze požadoval, aby v souvislosti s přístupem obětí trestné činnosti k odškodnění v přeshraničních situacích byla dodržována zásada zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti, a že se nezmiňoval o povinnosti členských států stanovit ve vnitrostátním právu systém odškodnění obětí za veškeré formy úmyslné násilné trestné činnosti, což bylo podle Italské republiky potvrzeno usnesením ze dne 30. ledna 2014, C. (C‑122/13, EU:C:2014:59).

Je vskutku pravda, že podle Soudního dvora směrnice 2004/80 stanoví odškodnění pouze pro případ úmyslného násilného trestného činu spáchaného v členském státě, kde se oběť nachází v rámci výkonu svého práva na volný pohyb, takže čistě vnitrostátní situace do působnosti této směrnice nespadá (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. června 2007, Dell’Orto, C‑467/05, EU:C:2007:395, bod 59, rozsudek ze dne 12. července 2012, Giovanardi a další, C‑79/11, EU:C:2012:448, bod 37, a usnesení ze dne 30. ledna 2014, C., C‑122/13, EU:C:2014:59, bod 12). Soudní dvůr nicméně v této souvislosti pouze upřesnil, že se systém spolupráce stanovený směrnicí 2004/80 týká jen přístupu k odškodnění v přeshraničních situacích, ale nevyloučil, že čl. 12 odst. 2 uvedené směrnice ukládá každému členskému státu, aby v zájmu zajištění cíle, jejž tato směrnice v takových situacích sleduje, přijal vnitrostátní systém zaručující odškodnění obětí všech úmyslných násilných trestných činů spáchaných na jeho území.

Takový výklad čl. 12 odst. 2 směrnice 2004/80 je mimoto v souladu s cílem této směrnice, kterým je odstranit překážky volného pohybu osob a služeb mezi členskými státy v zájmu lepšího fungování vnitřního trhu.

V projednávané věci ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že ne všechny úmyslné násilné trestné činy, tak jak jsou stanoveny v italském právu, jsou zahrnuty do systému odškodnění platného v Itálii, což Italská republika ostatně nepopírá. Vzhledem k tomu, že tedy Italská republika plně neprovedla čl. 12 odst. 2 směrnice 2004/80, je třeba konstatovat, že žaloba podaná Komisí je opodstatněná.

V důsledku toho je třeba určit, že Italská republika tím, že nepřijala všechna opatření nezbytná k tomu, aby byl v přeshraničních situacích zajištěn systém odškodnění obětí všech úmyslných násilných trestných činů spáchaných na jejím území, nesplnila povinnost, která pro ni vyplývá z čl. 12 odst. 2 směrnice 2004/80.