I.

Úvod

1.

Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Sądem Okręgowym w Warszawie (Krajský soud ve Varšavě, Polsko) zahrnuje dvě otázky týkající se výkladu směrnice 2014/61/EU o opatřeních ke snížení nákladů na budování vysokorychlostních sítí elektronických komunikací ( 2 ). Zaprvé brání směrnice 2014/61 při výkladu s ohledem na směrnici 2002/21/ES o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (rámcová směrnice) ( 3 ) a směrnici 2002/19/ES o přístupu k sítím elektronických komunikací a přiřazeným zařízením a o jejich vzájemném propojení (přístupová směrnice) ( 4 ) tomu, aby vnitrostátní regulační orgán uložil podmínky provozovateli sítí elektronických komunikací, který nemá na relevantním trhu významnou tržní sílu? Zadruhé brání směrnice 2014/61 tomu, aby vnitrostátní regulační orgán uložil telekomunikačním operátorům podmínky pro umožnění přístupu k jejich fyzické infrastruktuře, pokud o takovém přístupu není veden spor?

II.

Právní rámec

A.

Unijní právo

1.

Rámcová směrnice

2.

Preambule rámcové směrnice stanoví mimo jiné tyto cíle:

3.

Kapitola III rámcové směrnice je nadepsána „Úkoly vnitrostátních regulačních orgánů“. Článek 8 uvedené směrnice stanoví cíle politiky a regulační zásady. Článek 8 odst. 5 písm. f) stanoví, že vnitrostátní regulační orgány mohou ukládat regulační povinnosti ex ante pouze v případě, kdy neexistuje účinná a udržitelná hospodářská soutěž. Jakmile je tato podmínka splněna, musí tyto povinnosti zmírnit nebo zrušit.

4.

Kapitola IV rámcové směrnice je nadepsána „Obecná ustanovení“. Článek 14 definuje významnou tržní sílu. Článek 16 popisuje postup pro analýzu trhu, kterou musí provést vnitrostátní regulační orgán za účelem zjištění, zda je relevantní trh účinně konkurenční: pokud trh není účinně konkurenční, musí vnitrostátní regulační orgán určit podniky s významnou tržní silou na daném trhu.

2.

Přístupová směrnice

5.

Článek 8 odst. 2 přístupové směrnice stanoví, že:

6.

Povinnosti uvedené v článcích 9 až 13 přístupové směrnice se týkají: i) průhlednosti, včetně požadavku, aby operátor zveřejnil referenční nabídku ( 5 ); ii) nediskriminace; iii) odděleného účetnictví; iv) přístupu k určitým síťovým zařízením a jejich využívání a v) regulace cen a nákladového účetnictví.

7.

Článek 8 odst. 3 přístupové směrnice stanoví, že aniž jsou dotčeny čl. 5 odst. 1 a článek 6 uvedené směrnice a články 12 a 13 rámcové směrnice, vnitrostátní regulační orgány neukládají povinnosti stanovené v článcích 9 až 13 přístupové směrnice operátorům, kteří nebyli označeni jako operátoři s významnou tržní silou na určitém trhu.

3.

Směrnice 2014/61

8.

Preambule směrnice vysvětluje její cíle takto:

9.

Článek 1 směrnice 2014/61 nadepsaný „Předmět a oblast působnosti“ stanoví:

10.

Článek 3 směrnice 2014/61 stanoví:

11.

Článek 4 odst. 1 směrnice 2014/61 stanoví, že podniky zajišťující veřejné komunikační sítě mají na vyžádání právo na přístup k souboru minimálních informací o existující fyzické infrastruktuře kteréhokoli provozovatele sítě.

B.

Polské právo

12.

Článek 17 odst. 1 a 2 Ustawy z 7 maja 2010 r. o wspieraniu rozwoju usług i sieci telekomunikacyjnych (zákon ze dne 7. května 2010 o podpoře rozvoje telekomunikačních služeb a sítí; dále jen „zákon o podpoře rozvoje“) stanoví:

13.

Ustanovení čl. 18 odst. 1 až 3 a 6 až 8 zákona o podpoře rozvoje stanoví:

14.

Článek 22 odst. 1 až 3 zákona o podpoře rozvoje stanoví:

III.

Spor v původním řízení a předběžné otázky

15.

Na základě článku 17 zákona o podpoře rozvoje požádal dne 10. května 2017 Prezes Urzędu Komunikacji Elektronicznej (předseda Úřadu pro elektronické komunikace, Polsko; dále jen „předseda UKE“) společnost TOYA sp. z o.o., telekomunikační společnost a provozovatele sítě, o poskytnutí informací o podmínkách přístupu k její fyzické infrastruktuře. Dne 6. prosince 2017 zahájil předseda UKE správní řízení za účelem stanovení podmínek přístupu k fyzické infrastruktuře společnosti TOYA. V období od 8. března do 7. dubna 2018 a od 3. července do 2. srpna 2018 uskutečnil předseda UKE v rámci uvedeného řízení dvě samostatné konzultace. Dne 11. září 2018 vydal předseda UKE rozhodnutí na základě vnitrostátních právních předpisů provádějících směrnici 2014/61, které společnosti TOYA uložilo povinnost být připravena uzavírat smlouvy a přijímat žádosti o přístup ke své fyzické infrastruktuře (dále jen „napadené rozhodnutí“). K tomuto datu přijal předseda UKE šest obdobných rozhodnutí ve vztahu k šesti dalším telekomunikačním operátorům.

16.

Napadené rozhodnutí uvádí, že jeho právním základem je mimo jiné čl. 18 odst. 3 zákona o podpoře rozvoje ve spojení s článkem 17 tohoto zákona. Vymezuje podmínky přístupu k fyzické infrastruktuře společnosti TOYA, pokud jde o kabelové vedení (příloha 1) a telekomunikační vedení v budovách (příloha 2). Ukládá společnosti TOYA povinnost být připravena uzavírat rámcové smlouvy a jednotlivé smlouvy a přijímat dotazy týkající se přístupu k fyzické infrastruktuře v souladu s výše uvedenými podmínkami přístupu.

17.

V napadeném rozhodnutí se uvádí, že dovolávání se čl. 17 odst. 1 zákona o podpoře rozvoje jako jeho právního základu je odůvodněné, neboť zajišťuje telekomunikačním podnikům přístup k fyzické infrastruktuře, což zahrnuje i sdílení této infrastruktury, za účelem zavedení vysokorychlostní telekomunikační sítě. V oddíle týkajícím se cílů regulace napadené rozhodnutí uvádí, že předseda UKE zohlednil řadu strategických dokumentů, včetně Digitální agendy uvedené v bodě 34 tohoto stanoviska a cílů stanovených ve směrnici 2014/61, zejména těch uvedených v bodech 4 až 9 odůvodnění této směrnice. Napadené rozhodnutí rovněž uvádí, že přispěje k harmonizaci lhůt, postupů a sazeb na trhu souvisejících se zpřístupňováním těchto kabelových vedení.

18.

Napadené rozhodnutí odkazuje na námitku vznesenou PIKE ( 10 ), podle níž došlo k porušení zásady proporcionality ve vztahu k subjektům s malým podílem na trhu, u nichž nebyly zjištěny problémy na trhu. V reakci na tuto námitku napadené rozhodnutí upřesnilo, že se řízení vedené před předsedou UKE týkalo řešení sporů o přístup ke kabelovému vedení. Pokud jde o podmínky, za nichž je předseda UKE oprávněn vydávat rozhodnutí stanovující podmínky přístupu k fyzické infrastruktuře, zákon o podpoře rozvoje nezmiňuje ani rozsah vlastněné infrastruktury, ani počet sporů.

19.

Napadené rozhodnutí rovněž odkazuje na požadavky čl. 22 odst. 1 a 2 zákona o podpoře rozvoje, podle nichž vydá předseda UKE rozhodnutí týkající se přístupu k fyzické infrastruktuře s přihlédnutím k potřebě zajistit nediskriminační a přiměřené podmínky přístupu a stanovit poplatky na takové úrovni, která telekomunikačnímu podniku umožní získat zpět náklady vynaložené na poskytování tohoto přístupu. Tento postup zahrnuje zohlednění cílů článku 8 rámcové směrnice.

20.

Společnost TOYA podala proti napadenému rozhodnutí opravný prostředek k Sądu Okręgowemu w Warszawie (Krajský soud ve Varšavě). Společnost TOYA má za to, že podle čl. 3 odst. 2 a 5 a článku 1 odst. 4 směrnice 2014/61, jakož i bodu 12 odůvodnění této směrnice ve spojení s čl. 8 odst. 2 a 3 přístupové směrnice a čl. 8 odst. 5 písm. f) rámcové směrnice může vnitrostátní regulační orgán požadovat, aby referenční nabídku ve smyslu článku 9 přístupové směrnice zveřejnili pouze telekomunikační operátoři s významnou tržní silou. Napadené rozhodnutí je v rozporu s unijním právem, protože nebyla provedena žádná analýza trhu, která by prokázala, že společnost TOYA má významnou tržní sílu, ani není veden žádný spor o přístup k fyzické infrastruktuře ve smyslu čl. 3 odst. 5 směrnice 2014/61.

21.

Předkládající soud má pochybnosti o slučitelnosti ustanovení vnitrostátního práva, na nichž je založeno napadené rozhodnutí, s unijním právem, a zejména o výkladu směrnice 2014/61 s ohledem na přístupovou směrnici. Kromě toho se předkládající soud táže, které unijní směrnice se použijí vzhledem ke skutečnosti, že uvedená směrnice a rámcová směrnice byly zrušeny a nahrazeny směrnicí (EU) 2018/1972, kterou se stanoví evropský kodex pro elektronické komunikace ( 11 ). Předkládající soud proto přerušil řízení a předložil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

22.

Společnost TOYA, předseda UKE, řecká a polská vláda a Evropská komise podali písemná vyjádření.

IV.

Právní analýza

A.

Rozsah žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce

23.

K rozsahu žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce mám tři úvodní poznámky, z nichž první se týká pochybností předkládajícího soudu o tom, která z unijních směrnic se použije ratione temporis.

24.

Napadené rozhodnutí bylo přijato dne 11. září 2018. Jak zdůrazňují předkládající soud i společnost TOYA, toto rozhodnutí vyvolávalo účinky i poté, co článek 125 směrnice 2018/1972 dne 21. prosince 2020 zrušil rámcovou směrnici i přístupovou směrnici.

25.

Rámcová směrnice i přístupová směrnice byly v době vydání napadeného rozhodnutí v platnosti. Jsou tedy relevantní pro posouzení slučitelnosti vnitrostátních právních předpisů, na nichž je uvedené rozhodnutí založeno, s unijním právem. Ke dni přednesení tohoto stanoviska zůstává směrnice 2018/1972 v platnosti a o její použitelnosti nejsou žádné pochybnosti.

26.

Z výše uvedeného vyplývá, že by Soudní dvůr měl odpovědět na první, a nikoli na druhou otázku položenou předkládajícím soudem.

27.

Zadruhé vyjádření podaná společností TOYA, předsedou UKE a polskou vládou obsahují podrobnou analýzu napadeného rozhodnutí a jeho právního základu ( 12 ). Jak však uznává samotná společnost TOYA, v rámci řízení upraveného v článku 267 SFEU, které je založeno na jasném rozdělení funkcí mezi vnitrostátní soudy a Soudní dvůr, je ke zjištění a posouzení skutkových okolností sporu v původním řízení i k výkladu a uplatňování vnitrostátního práva příslušný pouze vnitrostátní soud ( 13 ). Soudnímu dvoru nepřísluší rozhodovat o povaze nebo vlastnostech vnitrostátního rozhodnutí nebo o jeho právním základu, na němž z hlediska vnitrostátního práva spočívá.

28.

Zatřetí Komise ve svém vyjádření vysvětluje, že pravomoc vnitrostátního regulačního orgánu ukládat podmínky ex ante na základě směrnice 2014/61 je podmíněna respektováním určitých zásad a dodržováním určitých procesních požadavků vyplývajících z této směrnice, rámcové směrnice, přístupové směrnice a Listiny základních práv Evropské unie. Z předkládacího rozhodnutí nevyplývá, že by předkládající soud žádal Soudní dvůr o objasnění této problematiky. Ani žádný z ostatních účastníků řízení se tímto ve svých vyjádřeních nezabýval. Z těchto důvodů se tedy Soudní dvůr nemusí těmito úvahami zabývat.

B.

První předběžná otázka

29.

Jak vyplývá z úvodu, první předběžná otázka podle všeho sestává ze dvou aspektů. Zaprvé směrnice 2014/61 ve spojení s přístupovou směrnicí brání tomu, aby vnitrostátní regulační orgán uložil podmínky přístupu poskytovateli sítí elektronických komunikací, který nemá významnou tržní sílu? Zadruhé brání směrnice 2014/61 tomu, aby vnitrostátní regulační orgán uložil takové podmínky v případě, že není veden spor o přístup k fyzické infrastruktuře?

30.

Společnost TOYA má za to, že obě tyto otázky by měly být zodpovězeny kladně ( 14 ). Předseda UKE, řecká a polská vláda a Komise s tímto nesouhlasí, ale z rozdílných důvodů. Řecká vláda a Komise se opírají o jazykový a kontextuální výklad příslušných směrnic. Předseda UKE a polská vláda se ve svých vyjádřeních soustředili na povahu napadeného rozhodnutí a na právní základ, na kterém spočívá. Pokouší se dovolávat ustanovení o minimální harmonizaci obsaženého v čl. 1 odst. 3 směrnice 2014/61 za účelem odůvodnění legality opatření uložených společnosti TOYA na základě vnitrostátního práva ( 15 ).

31.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora je třeba pro výklad ustanovení unijního práva vzít v úvahu jeho znění, jakož i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí ( 16 ). V tomto případě navrhuji nejprve přezkoumat cíle a kontext tří dotčených směrnic a až poté se zabývat zněním směrnice 2014/61.

1.

Cíle a kontext příslušných směrnic

32.

V roce 2002 byl konsolidován značný počet směrnic a pozměňujících směrnic s cílem usnadnit rozvoj konkurenčních trhů v oblasti telekomunikací. Rámcová směrnice předpokládala, že vnitrostátní regulační orgány vymezí relevantní trhy podle zásad práva hospodářské soutěže a určí operátory s významnou tržní silou, kterým by bylo možné uložit určité povinnosti, aby se usnadnil rozvoj takových konkurenčních trhů. Byly přijaty čtyři zvláštní směrnice, včetně přístupové směrnice upravující přístup k telekomunikačním sítím a jejich vzájemné propojení. Právní předpisy přijaté v roce 2009 zdůraznily potřebu podporovat investice, inovace a sítě nové generace, aniž měnily regulační cíle a zásady obsažené v balíčku směrnic přijatých v roce 2002 ( 17 ).

33.

Jedním z hlavních cílů legislativních balíčků z let 2002 a 2009 bylo zlepšení hospodářské soutěže tím, že se vnitrostátním regulačním orgánům usnadní ukládání povinností operátorům s významnou tržní silou. Rámcová směrnice a přístupová směrnice nicméně počítaly také s možností, že by vnitrostátní regulační orgány mohly ukládat povinnosti i operátorům, kteří nemají významnou tržní sílu. Bod 23 odůvodnění rámcové směrnice odkazuje na výhodné sdílení zařízení z důvodů územního plánování, veřejného zdraví nebo životního prostředí, pokud možno na základě dobrovolných dohod. Článek 12 rámcové směrnice ve znění směrnice 2009/140/ES ( 18 ) je nadepsán „Společné umístění a sdílení síťových prvků a přiřazených zařízení poskytovatelů sítí elektronických komunikací“. Umožnil vnitrostátním regulačním orgánům uložit za určitých okolností a za splnění určitých podmínek povinnost sdílet zařízení nebo přijmout opatření ke koordinaci prací ve veřejném zájmu, a to za objektivních, transparentních a nediskriminačních podmínek. Použití článku 12 rámcové směrnice nevyžadovalo, aby vnitrostátní regulační orgán předem konstatoval, že má telekomunikační operátor významnou tržní sílu ( 19 ). Ustanovení čl. 5 odst. 1 přístupové směrnice umožňovalo vnitrostátním regulačním orgánům podporovat a zajišťovat odpovídající přístup a propojení za určitých podmínek, aniž byla dotčena opatření, která mohla být přijata vůči podnikům s významnou tržní silou ( 20 ).

34.

V květnu roku 2010 Komise zveřejnila Evropskou digitální agendu (dále jen „digitální agenda“), jejímž cílem je zajistit udržitelný hospodářský a sociální přínos jednotného digitálního trhu založeného na dostupnosti rychlého a ultrarychlého internetu ( 21 ). Komise se domnívala, že bez zásahu hrozilo, že nebude dosaženo optimálních výsledků, takže rychlé širokopásmové sítě by se soustředily jen v několika hustě zalidněných oblastech, což by obnášelo výrazné vstupní náklady a vysoké ceny. To vedlo k přijetí dvou iniciativ, které jsou relevantní v rámci projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

35.

Zaprvé vydala Komise v září roku 2010 doporučení 2010/572/EU ( 22 ) o regulovaném přístupu k přístupovým sítím nové generace. Uvedené doporučení se týká především nápravných opatření uložených operátorům označeným jako operátoři s významnou tržní silou na základě postupu pro analýzy trhu provedeného podle článku 16 rámcové směrnice. Nicméně v případech, kdy to bylo odůvodněno na základě skutečnosti, že zdvojení infrastruktury bylo ekonomicky neefektivní nebo fyzicky neproveditelné, mohly členské státy rovněž uložit podnikům provozujícím sítě elektronických komunikací povinnost vzájemně sdílet zařízení v souladu s článkem 12 rámcové směrnice, a to podle potřeby k překonání nedostatků v infrastruktuře inženýrských sítí a koncových segmentech.

36.

Digitální agenda samostatně navrhla, že by příslušné orgány měly zajistit, aby veřejné a soukromé inženýrské práce systematicky zabezpečovaly širokopásmové sítě a vedení uvnitř budov, a postarat se o vyjasňování práv cesty a mapování dostupných pasivních infrastruktur vhodných pro vedení kabelů ( 23 ). Tato iniciativa nakonec vedla k přijetí směrnice 2014/61, jejímž cílem je usnadnit a podnítit zavádění vysokorychlostních sítí elektronických komunikací podporou společného využívání existující fyzické infrastruktury a usnadněním efektivnějšího budování nové fyzické infrastruktury, aby bylo možné tyto sítě zavádět s nižšími náklady ( 24 ).

2.

Znění směrnice 2014/61

37.

Ze znění směrnice 2014/61 jasně vyplývá, že její použití není omezeno na situace, kdy jsou operátoři označeni jako operátoři s významnou tržní silou nebo kdy na trzích neexistuje účinná hospodářská soutěž. Články 3 a 4 směrnice 2014/61 se týkají přístupu k existující fyzické infrastruktuře a transparentnosti ve vztahu k této infrastruktuře. Provozovatelé energetických, vodovodních, dopravních a jiných sítí veřejných služeb, jakož i poskytovatelé veřejných komunikačních sítí mají právo nabízet přístup k fyzické infrastruktuře. Existuje zde povinnost, která se vztahuje obecně na provozovatele sítí, a nikoli pouze na ty, kteří jsou označeni jako provozovatelé s významnou tržní silou, a to vyhovět všem přiměřeným žádostem o přístup k fyzické infrastruktuře pro účely budování prvků vysokorychlostních sítí elektronických komunikací, a to za spravedlivých a přiměřených podmínek včetně ceny ( 25 ). V případě, kdy byl odepřen přístup nebo kdy do určité doby nebylo možné dosáhnout dohody o konkrétních podmínkách, musí členské státy zajistit, aby kterákoli ze stran mohla předložit věc příslušnému vnitrostátnímu orgánu pro řešení sporů ( 26 ). Uvedený orgán musí poté vydat závazné rozhodnutí ve věci sporu a stanovit spravedlivé a přiměřené podmínky pro takový přístup, včetně cen, je-li to na místě ( 27 ).

38.

Bod 12 odůvodnění směrnice 2014/61 uvádí, že pokud jsou v platnosti zvláštní regulační opatření (lex specialis), měla by mít přednost před minimálními právy a povinnostmi, které tato směrnice stanoví (lex generalis). Směrnicí 2014/61 tedy nemá být dotčen předpisový rámec v rámcové směrnici a přístupové směrnici. Bod 17 odůvodnění směrnice 2014/61 uvádí, že na povinnosti přístupu k fyzické infrastruktuře uložené podnikům označeným jako podniky s významnou tržní silou se již vztahují specifické regulační povinnosti a že tyto povinnosti nejsou směrnicí 2014/61 dotčeny. Bod 31 odůvodnění zmiňuje možnost, že členské státy již mohly na základě článku 12 rámcové směrnice přijmout opatření týkající se společného umístění a sdílení síťových prvků a přiřazených zařízení ( 28 ).

39.

Z výše uvedeného vyplývá, že cílem směrnice 2014/61 je zajistit dostupnost vysokorychlostních sítí elektronických komunikací, které jsou považovány za digitální infrastrukturu budoucí společnosti. Směrnice 2014/61 má víceodvětvovou působnost a využívá regulační mechanismy, jako je transparentnost, správní dohled a řešení sporů, pro jiné účely, než je usnadnění hospodářské soutěže jako takové. Stanoví širší právo požadovat a získat přístup k fyzické infrastruktuře, než jaké existuje ve vztahu k operátorům označeným jako operátoři s významnou tržní silou podle rámcové směrnice a přístupové směrnice. Vzhledem k tomu, že rámcová směrnice a přístupová směrnice rovněž předpokládají možnost ukládat povinnosti přístupu poskytovatelům, kteří nejsou označeni jako poskytovatelé s významnou tržní silou, neexistuje mezi těmito směrnicemi a směrnicí 2014/61 žádný rozpor ani protiklad.

40.

Přístupová směrnice tedy nebrání tomu, aby vnitrostátní regulační orgán ukládal operátorům, kteří nejsou označeni jako operátoři s významnou tržní silou, podmínky přístupu k fyzické infrastruktuře. Jinými slovy, vnitrostátní regulační orgány mohou stanovovat podmínky podle směrnice 2014/61, pokud není zjištěno, že na relevantním trhu neexistuje účinná hospodářská soutěž.

41.

Pro řešení druhého aspektu první předběžné otázky, a sice zda směrnice 2014/61 brání tomu, aby vnitrostátní regulační orgán ukládal podmínky v případě, že není veden spor o přístup k fyzické infrastruktuře, je relevantní, že na základě čl. 1 odst. 2 uvedené směrnice stanoví minimální požadavky. Článek 1 odst. 3 směrnice 2014/61 stanoví, že členské státy mohou zachovat nebo zavést opatření v souladu s právními předpisy Unie, která jsou přísnější než minimální požadavky stanovené touto směrnicí s cílem lépe dosáhnout cíle usnadnit a podnítit zavádění vysokorychlostních sítí elektronických komunikací podporou společného využívání existující fyzické infrastruktury a usnadněním efektivnějšího budování nové fyzické infrastruktury, aby bylo možné tyto sítě zavádět s nižšími náklady ( 29 ).

42.

Ačkoli tedy směrnice 2014/61 stanoví, že jejích cílů bude dosaženo řešením sporů o podmínkách přístupu, včetně cen, na ex post základě, to znamená poté, co takové spory vzniknou, jsou dovolena vnitrostátní opatření přijatá za účelem lepšího dosažení těchto cílů, která však jdou nad rámec těch předpokládaných směrnicí 2014/61 ( 30 ).

43.

Komise má za to, že cílem přístupu ex ante předpokládaného vnitrostátní právní úpravou je usnadnit odstranění významných překážek přístupu k fyzickým infrastrukturám. Komise a polská vláda zdůrazňují, že přístupy ex ante i ex post slouží k usnadnění dosažení cílů směrnice 2014/61. V této souvislosti je zajímavé uvést, že podle souhrnné zprávy z veřejné konzultace ohledně hodnocení a přezkumu směrnice 2014/61 se většina respondentů domnívala, že obtíže spojené se sjednáváním podmínek přístupu s vlastníky fyzické infrastruktury, jakož i pomalý či neúčinný proces řešení sporů (přístup ex post) vedou k nákladnějšímu nebo zdlouhavějšímu budování sítí. Není tedy neopodstatněný předpoklad, že přístup ex ante, který zjevně umožňuje příslušná polská právní úprava, může mít z hlediska usnadnění dosažení jeho zamýšlených cílů určité výhody oproti přístupu ex post popsanému ve směrnici 2014/61.

44.

Domnívám se, že pokud vnitrostátní soud shledá, že přístup ex ante předpokládaný ve vnitrostátní právní úpravě sdílí tytéž cíle jako přístup ex post obsažený ve směrnici 2014/61, je tato vnitrostátní právní úprava v zásadě slučitelná s uvedenou směrnicí.

V.

Závěry

45.

Navrhuji proto, aby Soudní dvůr na otázku položenou Sądem Okręgowym w Warszawie (Krajský soud ve Varšavě, Polsko) odpověděl následujícím způsobem: