ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ o uplatňování směrnice 94/80/ES, kterou se stanoví pravidla pro výkon práva volit a práva být volen v obecních volbách pro občany Unie s bydlištěm v členském státě, jehož nejsou státními příslušníky /* COM/2012/099 final */
ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A
RADĚ o uplatňování směrnice 94/80/ES,
kterou se stanoví pravidla pro výkon práva volit a práva být volen v obecních
volbách pro občany Unie s bydlištěm v členském státě, jehož
nejsou státními příslušníky
1.
Úvod
Každodenní rozhodování místních orgánů v
hospodářské, sociální a kulturní oblasti má na občany přímý
dopad. Místní orgány jsou jako forma vlády občanům nejblíže.
Účast v obecních volbách, buď jako volič, nebo jako volený
kandidát, je právo stanovené článkem 40 Listiny základních práv Evropské
unie[1]; umožňuje
občanům zapojovat se do demokratického života a ovlivňovat
proces rozhodování. Tato účast navíc dává občanům EU s
bydlištěm v členském státě, jehož nejsou státními
příslušníky, možnost lépe se začlenit do politického a
společenského života ve své hostitelské zemi. Stejně jako článek 40 Listiny[2] dává čl. 22
odst. 1 SFEU[3]
každému občanovi Unie právo volit a být volen v obecních volbách v
členském státě, v němž má bydliště, za stejných podmínek
jako státní příslušníci tohoto státu. Pravidla pro výkon práva volit a
práva být volen v obecních volbách jsou stanovena směrnicí Rady 94/80/ES
(dále jen „směrnice“)[4]. Předcházející a první zprávu o
uplatňování této směrnice v roce 2002 PŘIJALA Komise v souladu s
článkem 13 směrnice v roce 2002. Právě předkládaná zpráva
se poprvé zabývá obecnější otázkou účasti na místní demokracii a
posuzuje uplatňování směrnice a její provedení do vnitrostátního
práva v těch členských státech, které v roce 2002, kdy byla
přijata první zpráva, ještě nebyly členskými státy Unie. I
když směrnici do vnitrostátního práva zapracovaly všechny členské
státy, je ještě třeba odstranit řadu překážek bránících
plnému výkonu volebních práv, a to zajištěním správnosti uplatňování
a provedení ustanovení směrnice do vnitrostátního práva. Zpráva také posuzuje, zda přetrvávají
důvody pro poskytnutí výjimky podle čl. 22 odst. 1 SFEU. Ustanovení čl. 12 odst. 4
směrnice uvádí, že ke dni 31. prosince 1998 a poté každých šest let
předloží Komise Evropskému parlamentu a Radě zprávu. Poslední zpráva
o udělení výjimky byla přijata v roce 2005[5]. Unie je založena na hodnotách úcty k
demokracii[6]
a každý občan EU má právo se účastnit demokratického života Unie[7]. Je proto důležité
zaručit zásady participativní demokracie –mimo jiné zajištěním
účasti všech občanů Unie a úsilím o její posílení. Zaručení zásad participativní demokracie
je velice důležité zejména na místní úrovni, kde se přijímaná
rozhodnutí přímo dotýkají občanů. Snižující se účast na
demokratickém životě, projevující se nízkou účastí ve volbách,
může mít nežádoucí účinek v podobě oslabeného postavení
zastupitelské demokracie. Při posledních evropských volbách byla
účast ve většině členských států nižší než 50 %[8]; pokud jde o nedávné místní
volby, je trend v mnoha členských státech podobný[9]. V souladu se zásadami, na
nichž je Unie založena, považuje Komise za nezbytné tento trend zvrátit, aby se
upevnila vazba mezi voliči a volenými zástupci a aby se zvýšila legitimita
rozhodnutí, která tito zástupci přijímají. Posílení volebních práv občanů bylo
proto stanoveno jako jedna z politických priorit ve Stockholmském programu.
Akční plán provádění Stockholmského programu ze dne 20. dubna
2010 zdůrazňuje, že „Napomáhání a podněcování účasti
občanů na demokratickém životě Unie je zásadní při
přibližování občanů evropskému projektu. Zvýšená účast
voličů na volbách do Evropského parlamentu je společným cílem.
Právo občanů volit a být volen v místních a evropských volbách v
místě, kde pobývají, by mělo být dále podporováno a posilováno“[10]. Tato zpráva přispívá k provádění
opatření č. 18 Zprávy o občanství EU za rok 2010, neboť
usiluje o to, aby členské státy zajišťovaly plný výkon volebních práv
občanů EU v členském státě, kde mají bydliště, a aby
občany EU náležitě informovaly o jejich volebních právech[11]. Zpráva proto posuzuje, jaké
mají občané EU o volebních právech povědomí a jak těchto práv
využívají v obecních volbách, a zaměřuje se na informační
opatření zavedená členskými státy v souladu s ustanoveními směrnice.
Zdůrazňuje rovněž postupy, které se v členských státech
osvědčily při provádění informačních kampaní a
iniciativ, jejichž cílem je motivovat občany EU, kteří nejsou jejich
státními příslušníky, aby se zapojovali do institucionálního a politického
života na místní úrovni.
2.
Informovanost a účast
2.1.
Informovanost o volebních právech v Evropské unii
Jak uvádějí statistiky z
nejnovějších průzkumů Eurobarometru provedených Evropskou komisí[12], je většina
občanů členských států informována o svém právu volit a být
volen v obecních volbách v členském státě svého bydliště. Informovanost
o volebních právech na místní úrovni se za poslední čtyři roky ve
všech členských státech výrazně zlepšila. Na úrovni EU se
průměrný procentní podíl občanů, kteří jsou
informováni o těchto právech, téměř zdvojnásobil ze 37 %
(2007) na 69 % (2010). Nejnižší průměrný podíl se zvýšil
z 22 % (2007) na 53 % (2010), nejvyšší podíl se zvýšil z 62 %
(2007) na 83 % (2010). Zdroj: Bleskový průzkum Eurobarometr
č. 292. Evropská komise se v posledních letech na
informování občanů EU o jejich volebních právech do značné míry
podílela a nabádala je k aktivní účasti na demokratickém životě v
Unii. Program „Základní práva a občanství“ na období 2007–2013
přispívá k rozvoji opatření, jejichž cílem je podporovat informační
iniciativy a iniciativy v oblasti občanské výchovy ke zvýšení účasti
ve volbách. V období 2007–2010 bylo financováno 12 projektů týkajících se
aktivní účasti na demokratickém životě v Unii a byly poskytnuty
granty v hodnotě více než 3,8 milionu EUR[13].
Tato tematická priorita je zahrnuta i do pracovního programu na rok 2011[14]. Evropská komise nedávno navrhla označit
rok 2013 za „Evropský rok občanů“[15].
Tento evropský rok by napomohl informovanosti občanů EU o jejich
právu svobodně se pohybovat a pobývat na území Evropské unie a
obecněji také o široké škále práv, kterými disponují podle unijního práva
v přeshraničním kontextu, včetně volebních práv. Několik členských států
přijalo cílená opatření, aby různými prostředky informovaly
občany EU o jejich volebních právech v obecních volbách[16]. Například Dánsko,
Estonsko, Finsko, Litva, Maďarsko, Německo, Španělsko a Švédsko
zasílají dotčeným občanům volební lístky nebo adresné dopisy
obsahující informace o volebním postupu. Pokud jde o opatření přijatá
na celostátní úrovni, několik členských států, jako Česká
republika, Dánsko, Itálie, Litva, Lotyšsko, Polsko, Řecko a Slovensko,
poskytuje informace prostřednictvím oficiální internetové stránky.
Německo a Spojené království uvedly do provozu speciální telefonní linku.
Ve Francii, Irsku, na Kypru, v Lucembursku, Portugalsku a Rumunsku se informace
zprostředkovávají tištěnými publikacemi nebo v místním tisku.
2.2.
Účast voličů v místních volbách
Účast občanů EU, kteří
nejsou státními příslušníky státu svého bydliště na demokratickém je
třeba posuzovat v obecnějších souvislostech celkové účasti. Pokud jde o poslední obecní volby konané ve
velkých, zejména hlavních městech členských států, dosahovala v
sedmi členských státech míra účasti 50 až 60 %[17]. V deseti z těchto obcí
byla účast ve volbách nižší než 50 %[18].
Posledních místních voleb konaných v hlavních městech se ve dvaceti
členských státech neúčastnila celkově více než třetina
oprávněných voličů[19].
Účast v jiných městech než hlavních je v závislosti na jejich velikosti
ještě nižší[20].
I když je účast v místních volbách obecně vyšší než v evropských
volbách, existují výjimky, jako jsou Atény, Budapešť, Kodaň a Riga[21]. Z údajů o účasti v místních volbách
celkově vyplývá nezájem občanů o politiku. Náprava
„demokratického deficitu“ zůstává i nadále úkolem pro členské státy,
evropské orgány i místní volené orgány v celé Unii. Určité empirické faktory, které snižují
volební účast, mají některé členské státy společné. U
místních voleb byla shledána nepřímá úměra mezi počtem obyvatel
a volební účastí. Ve velmi malých městech je zájem o místní politiku
vyšší, jelikož je možnost ovlivnit rozhodování vnímána jako větší. Zdá se,
že výjimku v této tendenci tvoří velká hlavní města, kde je ve
srovnání s ostatními městy obyvatelstvo více angažované. Lze usuzovat, že
pokud se místní volby konají současně s celostátními volbami,
může se účast zvýšit. Přítomnost národních politických stran na
místě motivuje jejich přívržence, aby volili v místních volbách[22]. V mnoha případech je
neúčast ve volbách spojena s logistickými podmínkami, jako je nemožnost
alternativních volebních postupů (volba v předstihu, volby poštou
atd.), jež by voličům, kteří se účastnit voleb nemohou,
umožňovaly odevzdat svůj hlas.
2.3.
Účast občanů EU v obecních volbách v
členském státě bydliště, jehož nejsou státními příslušníky
Na konci roku 2010 mělo bydliště v
členském státě, jehož nejsou státními příslušníky, více než 8
milionů občanů EU ve věku pro právo volit. Nejvyšší
počet byl zaznamenán v Německu, Spojeném království a Itálii, po
nichž následovala Francie, Španělsko a Belgie. To znamená, že 8
milionů občanů EU mohlo volit v obecních volbách v členském
státě svého bydliště. * Částečné
údaje. Spojené království poskytlo údaje o všech občanech EU s
bydlištěm ve Spojeném království, kteří nejsou jeho státními
příslušníky. Francie: dostupné údaje odkazují na přecházející zprávu.
Řecko poskytlo údaje o všech občanech EU s bydlištěm v
Řecku, kteří nejsou jeho státními příslušníky a jsou starší 20
let. Rakousko poskytlo pouze údaje týkající se hlavního města. Údaje o
Bulharsku, Estonsku a Polsku nejsou k dispozici. Ve srovnání s údaji z první zprávy, vydané v
roce 2002[23],
došlo v několika členských státech k výraznému zvýšení počtu
občanů EU ve věku pro právo volit, kteří nejsou jejich
státními příslušníky a kteří mají bydliště mimo svůj
členský stát. Konkrétně jde o tyto počty: v Itálii došlo ke
zvýšení z 56 000 na 1 050 000. v Německu došlo ke zvýšení z
1 521 000 na 2 239 641; v Řecku došlo ke zvýšení z
16 000 na 114 377, v Irsku došlo ke zvýšení z 76 000 na
247 980, v Dánsku došlo ke zvýšení z 32 000 na 108 806, a v
Portugalsku z 26 000 na 94 157[24]. Přestože je občanů EU,
kteří jsou příslušníky jiného členského státu a mají
bydliště mimo svůj členský stát, podstatně více, své volební
právo v obecních volbách, které se konaly v posledních letech v členském
státě jejich bydliště, skutečně uplatnil jen
poměrně malý počet z nich. Pro účast v obecních volbách je tedy
třeba být zapsán do seznamu voličů. Podrobné postupy pro zápis
se v jednotlivých členských státech různí[25]. Z údajů týkajících se
členských států, kde k zápisu nedochází automaticky, vyplývá, že o
zápis na seznam voličů požádalo v průměru 10 %
občanů EU, kteří jsou příslušníky jiného členského státu[26]. Členské státy s jiným systémem zápisu než
automatickým (údaje týkající se Bulharska, České
republiky, Francie, Polska a Spojeného království nejsou k dispozici) Lze konstatovat, že jasná převaha
určité národnostní komunity v poměru k celkovému počtu
občanů EU, kteří nejsou státními příslušníky daného
členského státu, se v některých případech odráží ve vysoké
účasti této komunity v místních volbách. Je tomu tak v případě
Irska, Španělska a Švédska[27]. Pokud jde o procentní podíl občanů
EU s bydlištěm v členském státě, jehož nejsou státními
příslušníky, kteří skutečně na základě zápisu na
seznam voličů volili, údaje nejsou k dispozici; u voličů
zapsaných na seznam voličů se totiž mezi těmi, kdo jsou státními
příslušníky daného státu, a těmi, kdo jimi nejsou, nedělají
žádné rozdíly. Členské státy obecně tyto údaje nesbírají, aby se
zabránilo diskriminaci. Jen velmi málo údajů je k dispozici, pokud jde o
počet občanů EU, kteří nejsou státními příslušníky
určitého státu a kandidují v něm a jsou v něm zvoleni. Zejména
Česká republika, Německo, Rakousko a Švédsko poukázaly na obtíže, s
nimiž se setkaly při získávání těchto údajů od místních
orgánů, jelikož neexistuje jednotné kontaktní místo, což uváděla již
poslední zpráva o evropských volbách[28]. Nejvyšší procentní podíl zvolených
občanů EU, kteří nejsou státními příslušníky daného státu,
v poměru k těm, kteří kandidovali, uvedla Francie (32,8 %)
a Švédsko (17,1 %). Výrazný počet zvolených občanů EU,
kteří nejsou jejich státními příslušníky uvedly Lucembursko, Rakousko
a Španělsko.
3.
Provedení a uplatňování
3.1.
Situace v provádění směrnice 94/80/ES
Tato zpráva poprvé posuzuje vnitrostátní
předpisy přijaté členskými státy, které se staly členy EU
od roku 2004, a vnitrostátní předpisy v ostatních členských státech,
které vstoupily v platnost od zprávy z roku 2002. Je třeba zmínit, že se tato zpráva zabývá
také novými právními předpisy, o nichž byly informace zatím sděleny
pouze prostřednictvím dotazníku, ale jež nebyly dosud formálně
oznámeny Komisi[29]. Podle vnitrostátních prováděcích
opatření, o nichž členské státy informovaly, lze úroveň
provádění směrnice do vnitrostátního práva považovat ve všech
členských státech za uspokojivou. Je však třeba vyřešit
některé případy nesprávného nebo neúplného provedení, aby se
zabránilo nesprávnému uplatňování, které by bylo překážkou pro úplný
výkon volebních práv. V některých členských státech[30] byla zřejmě
nesprávně provedena ustanovení článku 3 a 4 směrnice[31]: v těchto členských
státech získávají občané EU, kteří jsou státními příslušníky
jiného státu, právo volit nebo být volen v obecních volbách pouze po
určité minimální době pobytu, aniž by tento požadavek byl
uplatňován u vlastních státních příslušníků. Tato legislativa
navíc nedává možnost, aby se v případě, že je právo volit
podmíněno minimální dobou pobytu, musel u občanů EU, kteří
jsou státními příslušníky jiného státu, považovat tento požadavek za
splněný i tehdy, pokud v průběhu tohoto období pobývali v
jakýchkoliv jiných členských státech mimo členský stát bydliště. Jeden členský stát stanoví, že volič
musí podat svou žádost o zápis na seznam voličů do 30 dní od získání
způsobilosti volit. To je zjevnou diskriminací občanů EU,
kteří nejsou státními příslušníky tohoto státu, oproti těm, kdo
jeho státními příslušníky jsou. Den, kdy začíná běžet lhůta
(dies a quo), se různí: pro státní příslušníky tohoto státu
začíná datem, kdy volič dosáhl věku pro volební právo; pro
státní příslušníky jiného členské státu začíná datem registrace
pobytu. Důsledky dotyčného ustanovení pro občany EU, kteří
jsou státními příslušníky tohoto státu, se liší od důsledků pro
občany EU, kteří jsou státními příslušníky jiného členského
státu[32]. Článek 7 stanoví, že každý volič z
EU vykonává své právo volit v obecních volbách v členském státu
bydliště, pokud k tomu vyjádří svou vůli. Většina
členských států (Dánsko, Estonsko, Finsko, Litva, Lotyšsko,
Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemsko, Rakousko, Rumunsko, Slovensko,
Slovinsko a Švédsko) má příznivější, automatický systém zápisu na
seznam voličů. To občanům umožňuje volit, aniž by museli
podat žádost o zápis ve stanovené lhůtě. Členské státy musí splnit určité
povinnosti stanovené ve směrnici, jejichž cílem je zápis občanů
EU na seznam voličů[33] usnadnit. V návaznosti na jednotlivé
stížnosti občanů Komise v roce 2010 kontaktovala dva členské
státy, kde se občané EU zaměstnaní u mezinárodních organizací se
sídlem v těchto členských státech setkávali při výkonu svého
práva volit s překážkami. Vnitrostátní právo nedovolovalo
občanům s bydlištěm v těchto členských státech zápis
za účelem účasti ve volbách. Po zásahu Komise tyto členské státy
nedávno své právní předpisy upravily a zjištěné překážky
odstranily[34]. Pokud občan EU, který má právo být volen,
podá svou kandidaturu, prokáže se stejnými doklady jako kandidát, který je
státním příslušníkem daného členského státu. Členské státy mohou
vedle čestného prohlášení o státní příslušnosti a adresách v
členském státě bydliště požadovat omezený počet nepovinných
dokladů[35].
Veškeré vnitrostátní právní předpisy, podle nichž se vždy požaduje
předložení potvrzení z členského státu původu, že daný
občan nebyl zbaven svého práva být volen, považuje Komise za
neslučitelné se směrnicí. Podle směrnice může být toto
potvrzení požadováno pouze v případě pochybností o obsahu prohlášení.
To představuje pro občany, kteří nejsou státními
příslušníky daného členského státu, další zátěž spojenou s
výkonem práva volit. Požadovat referenční číslo potvrzení o pobytu
rovněž není v souladu se směrnicí[36]. Směrnice požaduje, aby členský stát
bydliště občany EU, kteří nejsou jeho státními příslušníky,
informoval „včas a vhodnou formou“ o podmínkách a podrobných pravidlech
pro výkon jejich práva volit v obecních volbách. Konkrétně občané EU,
kteří nejsou státními příslušníky daného členského státu, mají
právo být informováni o opatřeních v souvislosti s jejich žádostí o zápis
na seznam voličů nebo kandidaturou. V některých členských
státech[37]
není ve vnitrostátních prováděcích předpisech zavedeno žádné
ustanovení týkající se povinnosti informovat dotčené občany o
přijatých opatřeních. V případě, že členský stát
bydliště žádost o zápis do seznamu voličů nebo kandidaturu
zamítne, stanoví směrnice také právo občanů EU na informace o
jejich možnostech využít opravných prostředků, které jsou poskytovány
státním příslušníkům daného státu. Vnitrostátní právní předpisy
v některých případech toto ustanovení výslovně neuvádějí[38]. V několika
členských státech[39]
prováděcí předpisy nezahrnují výslovně ustanovení směrnice
týkající se povinnosti členských států informovat voliče a
osoby, které mají právo být voleny, včas a vhodnou formou o podmínkách a
podrobných pravidlech pro výkon těchto volebních práv. Všechny tyto
členské státy však informovaly o opatřeních a institucionálních
iniciativách zacílených na informování občanů o výkonu volebních
práv, které byly realizovány při posledních obecních volbách, čímž
zajistily, že uvedená ustanovení směrnice byla provedena.
3.2.
Rozbor ustanovení přijatých členskými
státy podle čl. 5 odst. 3 a 4 směrnice, jejichž cílem je
omezit některé funkce na státní příslušníky daného členského
státu
Důsledkem práva volit a práva a být volen
v obecních volbách v členském státě bydliště, jak stanoví
směrnice, je, že občan EU může být zvolen členem obecní
rady a může se stát starostou v členském státě, jehož není
státním příslušníkem. Směrnice dává
členským státům možnost vyhradit určitý počet pozic v
místní samosprávě pro své státní příslušníky. Jedná se zejména o
funkce spojené s výkonnou mocí v obci (předseda, jeho zástupce a
členové výkonného orgánu základního územního samosprávného celku), pokud
jsou tyto osoby zvoleny do funkce po dobu trvání svého mandátu nebo za
účelem dočasného či prozatímního výkonu těchto funkcí. * Německo a Rakousko jsou spolkové republiky;
ustanovení se v jednotlivých spolkových zemích liší. Dánsko, Estonsko, Finsko, Irsko, Lotyšsko,
Lucembursko, Malta, Nizozemsko, Portugalsko, Slovensko, Spojené království,
Španělsko a Švédsko v současné době žádná omezení
neuplatňují, takže občané EU, kteří nejsou jejich státními příslušníky,
mohou být jmenováni předsedou, zástupcem nebo členy výkonného výboru
základního územního samosprávného celku. Tři členské státy[40] svým státním
příslušníkům vyhradily pouze funkci předsedy místní samosprávy.
V šesti dalších členských státech[41]
nemohou občané EU, kteří nejsou jejich státními příslušníky,
zastávat ani funkci zástupce, ale mohou být členy výkonného výboru.
Ostatní členské státy[42]
uplatnily všechna omezení podle směrnice a občané EU, kteří
nejsou jejich státními příslušníky, tudíž nemohou zastávat ani funkci
členů výkonného výboru. Rozborem těchto aspektů
směrnice se Komise zabývá v této zprávě poprvé. Komise se domnívá, že
méně restriktivní právní předpisy mohou účinněji
přispět integraci občanů a k jejich zapojení do demokratického
života v členském státě bydliště.
3.3.
Aktualizace přílohy směrnice: „Základní
územní samosprávné celky“ v členských státech
Směrnice obsahuje přílohu
uvádějící seznam názvů „základních územních samosprávných celků“
v každém členském státě ve smyslu čl. 2 odst. 1
písm. a) této směrnice[43].
Seznam „základních územních samosprávných celků“ určuje rozsah
působnosti směrnice, tj. použitelnost jejích ustanovení. Tento seznam
je proto nutné aktualizovat. Příloha byla upravena v roce 2003[44] (v souvislosti s
přistoupením 10 členských států v roce 2004) a v roce 2006[45] (v souvislosti s
přistoupením dvou členských států v roce 2007) za účelem
doplnění názvů „základních územních samosprávných celků“
těchto států. Několik členských států navíc
nedávno oznámilo Komisi své nové právní předpisy, jimiž se mění názvy
základních územních samosprávných celků ve smyslu směrnice[46]. Komise všechny členské
státy vyzvala, aby veškeré nové právní předpisy, o nichž v uvedené
souvislosti informovaly, oficiálně oznámily.
4.
Výjimka podle čl. 22 odst. 1 Smlouvy o
fungování Evropské unie
Podle čl. 22 odst. 1 Smlouvy o
fungování Evropské unie může směrnice stanovit výjimky tam, kde je to
odůvodněno zvláštními obtížemi některého členského státu. Ustanovení článku 12 směrnice
dovolují zavedení výjimek z pravidla rovného zacházení tam, kde je to
odůvodněno zvláštními obtížemi některého členského státu.
Jestliže v některém členském státě přesahuje poměr
občanů EU ve věku pro právo volit, kteří zde mají
bydliště, aniž by byli jeho státními příslušníky, 20 % celkového
počtu všech občanů EU, kteří mají v tomto státě
bydliště a dosáhli věku pro právo volit, může tento členský
stát odchylně od této směrnice požadovat určitou minimální dobu
pobytu jak u voličů, tak u kandidátů, nebo přijmout
opatření týkající se sestavování kandidátních listin, která mají zejména
usnadnit integraci občanů Unie, kteří jsou státními
příslušníky jiného členského státu, a zamezit polarizaci mezi seznamy
kandidátů, kteří jsou státními příslušníky daného členského
státu, a kandidáty, kteří jeho státními příslušníky nejsou. Jediným členským státem, který
splňuje tuto zvláštní podmínku je Lucembursko a výjimky využívá tím, že
vyhrazuje právo volit občanům EU, kteří nejsou jeho státními
příslušníky a pobývali oprávněně na území Lucemburska
nejméně po dobu pěti let před zápisem[47]. Pokud jde o právo být volen,
požaduje Lucembursko také, aby občané EU, kteří nejsou jeho státními
příslušníky, měli bydliště na jeho území nejméně pět
let před tím, než podali žádost o kandidaturu[48]. Komise lucemburské orgány požádala[49], aby poskytly nejnovější
informace týkající se počtu občanů EU, kteří dosáhli
věku pro volební právo, mají bydliště v Lucembursku, ale nejsou jeho
státními příslušníky, a celkového počtu občanů EU,
kteří dosáhli věku pro právo volit a mají bydliště v
Lucembursku. Počet občanů Unie, kteří
nejsou lucemburskými státními příslušníky a mají bydliště v
Lucembursku, činil podle údajů poskytnutých lucemburskými orgány
174 250. Celkový počet občanů EU ve věku pro volební
právo, kteří mají bydliště v Lucembursku, dosáhl 406 300. Z toho
vyplývá, že poměr mezi oběma skupinami činí 42,9 %, což je
více než 20 %, jak stanoví směrnice. Důvody po poskytnutí výjimky Lucembursku
tedy stále přetrvávají. Podle zákona ze dne 13. února 2011
Lucembursko rozšířilo právo být volen na státní příslušníky
třetích zemích, kteří mají v Lucembursku bydliště. Po vstupu
tohoto zákona v platnost mohou všichni občané, kteří nejsou
lucemburskými státními příslušníky, zastávat funkci předsedy nebo
člena výkonného výboru základního územního samosprávného celku. Belgické království může podle
čl. 12 odst. 2 uplatňovat omezení stanovené směrnicí
pro omezený počet obcí, jejichž seznam sdělí nejméně jeden rok
před konáním obecních voleb, při kterých má být tato výjimka
uplatněna. Belgie však zatím výjimku podle čl. 12 odst. 2
směrnice nikdy neuplatnila. Na základě ustanovení čl. 12
odst. 3 platí, že pokud podle právních předpisů členského
státu mají státní příslušníci jednoho členského státu, kteří
mají bydliště v jiném členském státě, právo volit do parlamentu
tohoto státu a mohou být za tímto účelem zapsáni do seznamu
voličů za naprosto stejných podmínek jako voliči, kteří
jsou státními příslušníky tohoto státu, může první členský stát
odchylně od této směrnice upustit od použití článků 6 až 11
na tyto státní příslušníky. Výjimku podle čl. 12 odst. 3
neuplatnil žádný členský stát[50].
5.
Další snahy o prosazování volebních práv a zapojení
občanů do demokratického života
5.1.
Právo stát se členem politické strany nebo
zakládat politické strany ve státě bydliště
V souladu se zásadou nediskriminace by
měli občané EU uplatňovat volební práva za stejných podmínek
jako státní příslušníci členského státu, kde mají bydliště. To
znamená, že občané EU musí mít možnost plně se účastnit politického
života členského státu bydliště se zvláštním zřetelem na
příslušnost k existujícím politickým stranám nebo dokonce na zakládání
nových politických stran. Ve shodě s opatřeními oznámenými ve
Zprávě o občanství EU za rok 2010, jejichž cílem je zajistit, aby
podmínky pro občany EU, kteří nejsou státními příslušníky
určitého členského státu, byly stejné jako podmínky pro jeho státní
příslušníky, se Komise nedávno spojila s členskými státy, jejichž
vnitrostátní právní předpisy omezují možnost občanů EU, kteří
nejsou jejich státními příslušníky, stát se členy politické strany
nebo založit politickou stranu[51].
Jak již Komise zdůraznila ve své nejnovější zprávě o evropských
volbách[52],
domnívá se, že tato omezení ve vnitrostátním právu představují
překážku pro výkon volebních práv občanů EU. V případech, kdy
tato omezení nebudou odstraněna, využije Komise k zajištění souladu
se směrnicí pravomocí, které jí byly svěřeny Smlouvami.
5.2.
Osvědčené postupy pro podporu účasti
občanů EU, kteří nejsou státními příslušníky určitého
členského státu
Komise vyzdvihuje význam opatření a
iniciativ, jejichž cílem je podporovat a podněcovat účast
občanů EU na demokratickém životě státu, kde mají bydliště.
V některých členských státech již
byly zavedeny určité vhodné postupy, které mohou posloužit jako vzor. Je
tomu tak v případě Dánska, Estonska, Finska, Litvy, Maďarska,
Německa, Španělska a Švédska, které přijaly cílená
opatření, která mají informovat občany EU o jejich právu volit a být
volen v obecních volbách. Tato opatření spočívají v zasílání
adresných dopisů nebo volebních lístků s uvedením informací o
volebních postupech. Za účinný nástroj k podnícení účasti
v obecních volbách je v této souvislosti třeba považovat informační
kampaň zaměřenou na mladé lidi ve školách, kterou
uskutečnilo Lucembursko. Škola je těžištěm života každého
místního společenství, zejména pro ty, kdo volí poprvé, a je také jedním z
rozhodujících činitelů v oblasti integrace a občanské výchovy. Směrnice stanoví, že v členských
státech, kde není povinnost volit, může být uplatňován automatický
zápis do seznamu voličů. Tak je tomu již v Dánsku, Estonsku, Finsku,
Litvě, Lotyšsku, na Maltě, v Maďarsku, Německu, Nizozemsku,
Rakousku (s výjimkou spolkové země Burgenland), Rumunsku, Slovensku,
Slovinsku a Švédsku. Komise hodnotí příznivě postup, podle něhož
jsou občané EU, kteří nejsou státními příslušníky daného státu,
automatické zapisováni do seznamu voličů při registraci k
pobytu. Tento postup brání další zátěži pro občany, kteří
chtějí uplatnit své právo volit, neboť nemusejí podávat další žádost
o zápis do seznamu voličů v pevně stanovené lhůtě. V případě států, které
uplatňují jiný než automatický systém zápisu do seznamu voličů,
považuje Komise za vhodné, aby nebyla stanovena žádná lhůta pro podání
žádosti o zápis. To je případ Itálie. Právě v poslední fázi volební
kampaně jsou občané více angažováni v politických diskusích, a sami
se proto rozhodnou uplatit své právo volit. Stanovením pevné lhůty pro
zápis do seznamu voličů, která končí výrazně dříve než
volební kampaň, by mohli být vyloučeni ti občané, kteří se
rozhodnou volit na poslední chvíli.
6.
Závěry
Ze srovnání
údajů poskytnutých v první zprávě s údaji shromážděnými
prostřednictvím dotazníku v roce 2011 vyplývá, že počet
občanů EU ve věku pro volební právo, kteří mají
bydliště v jiném členském státě, vzrostl – zejména v
důsledku rozšíření – z 4,7 milionu (2000) na 8 milionů
(2010)[53]. Počet občanů EU, kteří nejsou státními
příslušníky daného členského státu a aktivně se účastní
demokratického života na místní úrovni se však vlivem toho zjevně nezvýšil – alespoň
to nevyplývá z žádostí těchto občanů o zápis do volebního
seznamu. Účast ve volbách různého druhu se
stala pro evropskou demokracií náročným úkolem. Základem demokratického
zřízení je legitimita nabytá na základě svobodných a všeobecných voleb.
Úroveň účasti ve volbách je kritickým ukazatelem kvality demokracie.
Z těchto důvodů musí náprava nezájmu o politiku zůstat v
popřední zájmu Unie i členských států. Je třeba obnovit
úsilí a poskytnout občanům cílené informace o jejich volebních
právech a o administrativních postupech, které je třeba za tímto
účelem splnit. Všechny iniciativy, jejichž cílem je
zvýšit informovanost o volebních právech a podnítit účast v místních
volbách, je třeba považovat za užitečnou a účinnou podporu,
včetně účasti na programech řízených Komisí, jak se uvádí
výše v kapitole 2.1. Komise bude dále úzce spolupracovat s
členskými státy, aby sledovala správné provedení a uplatňování
směrnice a pomohla členským státům přijmout všechna
opatření nutná k zajištění plného výkonu volebních práv a
zároveň odstranit překážky bránící právu na informace podané
včas a vhodnou formou. Návrh označit rok 2013 za Evropský rok
občanů je skutečnou příležitostí k intenzivnějšímu
podněcování účasti ve volbách, do něhož budou zapojeny
zainteresované celostátní a místní orgány a také zúčastněné subjekty,
které formují politický život členských států a jejich
občanů. Komise má proto v úmyslu využít neformální
platformy spolupráce, jejímž cílem bude usnadnit přímý dialog Komise,
Výboru regionů a vnitrostátních sdružení místních a regionálních
orgánů. Tato platforma Komisi umožní odhalovat veškeré přetrvávající
potíže, s nimiž se místní orgány při provádění volebních práv
občanů EU potýkají, a přímo čerpat z myšlenek a zkušeností
těchto orgánů a využívat osvědčených postupů, které
vyvinuly, pro účely účinného uplatňování těchto práv v
praxi. [1] Listina základních práv Evropské unie (Úř.
věst. C 83, 30.32010, s. 389). [2] Listina základních práv Evropské unie. [3] Smlouva o fungování Evropské unie. [4] Směrnice Rady 94/80/ES ze dne 19. prosince 1994,
kterou se stanoví pravidla pro výkon práva volit a práva být volen v obecních
volbách pro občany Unie s bydlištěm v členském státě, jehož
nejsou státními příslušníky (Úř. věst. L 368, 31.12.1994, s.
38). [5] KOM(2005) 382. [6] Článek 2 Smlouvy o Evropské unii (SEU). [7] Čl. 10 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii
(SEU). [8] Zpráva o evropských volbách KOM(2010) 605. [9] Zdroj: dotazník zaslaný členským státům dne
10. ledna 2011 (dále jen „dotazník“). [10] Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě,
Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů
– Poskytování prostoru svobody, bezpečnosti a práva evropským
občanům – Akční plán provádění Stockholmského
programu – KOM(2010)0171 v konečném znění. [11] Ve zprávě o občanství za rok 2010 „Odstranit
překážky pro výkon práv občanů EU“ – KOM(2010) 603 v
konečném znění Komise nastínila 25 konkrétních opatření, která
mají být přijata s cílem odstranit přetrvávající překážky bránící
občanům v tom, aby účinně vykonávali svá práva podle právních
předpisů EU v různých úlohách, které zastávají ve svém
běžném životě, včetně politického života. Podle
opatření č. 18 Komise žádá členské státy, aby „zajistily,
aby byla volební práva občanů EU v členském státě,
v němž tito občané žijí, vykonávána v plném rozsahu, aby
občané EU mohli v členských státech, v nichž žijí, vstupovat do
politických stran a politické strany zakládat a aby byli občané EU
o svých volebních právech náležitě informováni“. [12] Bleskový
průzkum Eurobarometr č. 292. [13] Informace jsou k dispozici na adrese:
http://ec.europa.eu/justice/fundamental-rights/programme/. [14] Rozhodnutí Komise ze dne 3. prosince 2010 o
přijetí pracovního programu pro zvláštní program Základní práva a
občanství – C(2010) 8378. [15] KOM(2011) 489 v konečném znění. [16] Zdroj: dotazník. [17] Amsterdam: 51,38 %; Lisabon: 53,44 %; Kodaň: 54,42 %;
Paříž: 56,93 %; Dublin: 57,77 %; Helsinky: 58,87 %; Riga: 58,87 % ;
Berlín 60,2 % (Berlín je zároveň i spolkovou zemí, takže obecní volby jsou
zároveň volbami spolkové země). To vysvětluje vysokou
účast. Izolované obecní volby v Německu vykazují nízkou účast
– až 25 %, a to i ve velkých městech). [18] Bukurešť: 31,06 %; Bratislava: 33,55 %; Sofie: 37,85
%; Vilnius: 42,28 %; Atény: 43,04 %; Budapešť: 43,59 %; Praha: 44,43 %; Lublaň:
44,79 %; Londýn: 45,30 %; Varšava: 48,27 %. [19] Zdroj: dotazník. [20] Ostrava (Česká republika): 35,39 %; Lille (Francie):
48,83 %; Stuttgart (Německo): 48,7 %; Pécs (Maďarsko): 33,24 %;
Galway (Irsko): 49,89 %; Rotterdam (Nizozemsko): 47,9 %; Krakov (Polsko): 35,37
%; Maribor (Slovinsko): 43,38 %; Trnava (Slovensko): 29,35 %; Salford (Spojené
království): 33,50 %. [21] Účast v posledních místních/evropských volbách ve
zmiňovaných hlavních městech. Atény:
43,04 % / 45,6 %; Budapešť: 43,59 % / 44,91
%; Kodaň: 54,4 2% / 61,1 %; Riga: 58,92 % / 59,13 %. [22] Ve Spojeném království byla v roce 2009 volební účast
39,1 % a 39,9 % v roce 2008; účast v místních volbách konaných v roce
2010, které se konaly současně s všeobecnými volbami, dosáhla
62,2 %. V Německu ve městě Koblenz činila v roce 2002
účast ve volbách starostů 51,3 %; v roce 2009, kdy se volba
starostů konala současně s federálními volbami, dosáhla volební
účast 66,7 %. V Itálii činila v roce 2006 účast v místních
volbách v Římě 65,98 %; v roce 2008, kdy se místní volby konaly
současně s všeobecnými, dosáhla volební účast 73,66 %. [23] KOM(2002) 260. [24] Zdroj: dotazník. [25] V Dánsku, Estonsku, Finsku, Litvě, Lotyšsku, na
Maltě, v Maďarsku, Německu, Nizozemsku, Rakousku (s výjimkou
spolkové země Burgenland), Rumunsku, na Slovensku, ve Slovinsku a Švédsku
jsou do seznamu voličů zapsány automaticky všechny osoby mající v
dané zemi bydliště, a to včetně těch, kdo nejsou jejich
státními příslušníky. [26] V dotazníku byly členské státy požádány, aby
poskytly: údaje týkající se posledních obecních voleb, pokud se v konají na
celostátní úrovni v jeden volební den; v ostatních případech dostupné
údaje o obecních volbách za poslední tři roky. [27] V Irsku procentní podíl zapsaných občanů EU,
kteří nejsou jeho státními příslušníky, dosáhl zhruba 25 %. Britští
občané představují 25 % celkového počtu občanů
EU, kteří nejsou státními příslušníky Irska, a 74 % z nich je
zapsáno do seznamu voličů. Jsou výrazně zapojeni do irského
politického života vzhledem k tomu, že na základě reciprocity mohou volit
ve volbách do Dáil Éireann (Dolní komory Parlamentu), stejně jako
irští občané mohou volit v parlamentních volbách ve Spojeném království. Ve
Španělsku procentní podíl zapsaných občanů EU, kteří nejsou
jeho státními příslušníky, přesahuje 50 %. Převážná většin
britských a německých občanů, kteří dohromady
představují 18,5 % celkového počtu občanů EU,
kteří nejsou státními příslušníky Španělska, je zapsána do
seznamu voličů. Dalším možným důvodem tohoto poměrně
vysokého zastoupení je skutečnost, že Španělsko jako jediný
členský stát s jiným systémem zápisu než automatickým všem
občanům EU, kteří nejsou jeho státními příslušníky, zasílá
adresný dopis obsahující informace o průběhu voleb. V Irsku a
Španělsku mohli navíc občané EU, kteří nejsou jejich státními
příslušníky, za určitých podmínek volit v obecních volbách ještě
před tím, než příslušná směrnice vstoupila v platnost. Ve
Švédsku tvoří 27,5 % celkového počtu občanů EU,
kteří nejsou státními příslušníky Švédska, finští občané. Jejich
účast v posledních místních volbách se odhaduje zhruba na 30 %. [28] KOM(2010) 605. [29] Kypr, Litva, Lucembursko, Rakousko a Slovinsko. [30] Komise v současné době prověřuje
případy Litvy a Slovinska. Slovinské orgány nedávno informovaly Komisi, že
souhlasí se změnou svých právních předpisů, tak aby zajistily
úplný soulad se směrnicí. [31] Článek 3 směrnice zaručuje právo volit a
být volen v obecních volbách v členském státě bydliště
občanům EU, kteří nejsou státními příslušníky
členského státu bydliště a kteří splňují stejné podmínky,
které členský stát bydliště stanoví vlastním státním
příslušníkům. Článek 4 stanoví, že pokud jsou státní
příslušníci členského státu bydliště povinni pro výkon práva
volit nebo být volen mít na území tohoto státu bydliště po určitou
minimální dobu, považuje se tato podmínka u voličů a osob, které
mohou být v obecních volbách zvoleny, za splněnou, pokud měli po
odpovídající dobu bydliště v jiných členských státech. [32] Komise prověřuje případ Kypru. [33] Podle článku 8 směrnice a) členské státy
přijmou nezbytná opatření, aby byl voliči umožněn zápis do
seznamu voličů s dostatečným předstihem přede dnem konání voleb; b) pro zápis do seznamu voličů musí
občan, který projeví vůli k zápisu do seznamu voličů a není
státním příslušníkem daného členského státu, předložit stejné
doklady jako volič, který je jeho státním příslušníkem; c)
členský stát bydliště může rovněž vyžadovat, aby
občan, který není jeho státním příslušníkem předložil platný
průkaz totožnosti a učinil čestné prohlášení o své státní
příslušnosti a svých adresách v členském státě bydliště. [34] Zákon č. 1545 ze dne 21. 12. 2010 v Dánsku
a zákon č. 1843/2010 ve Švédsku. [35] Čestné prohlášení při podávání své žádosti o
kandidaturu, že ve svém členském státě původu nebyl zbaven práva
být volen; v případě pochybností potvrzení členského státu
původu dokládající, že v uvedeném státě nebyl zbaven práva být volen;
platný průkaz totožnosti; čestné prohlášení, že nevykonává žádnou
neslučitelnou funkci; prohlášení, které uvádí poslední adresu v
členském státě původu. [36] Komise prověřuje případ Bulharska. [37] Bulharsko, Česká republika, Francie, Kypr, Polsko,
Rumunsko, Slovensko, Španělsko. [38] Francie, Slovensko, Španělsko. [39] Belgie, Bulharsko, Česká republika, Francie, Itálie,
Lotyšsko, Polsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko. [40] Maďarsko, Polsko a Slovinsko. [41] Belgie, Česká republika, Francie, Itálie, Kypr,
Litva. [42] Bulharsko, Řecko a Rumunsko. [43] Podle čl. 2 odst. 1 písm. a) jsou
„základním územním samosprávným celkem“ správní jednotky uvedené v
příloze, které mají v souladu s právními předpisy každého
členského státu orgány volené na základě přímého a všeobecného
volebního práva a jsou příslušné, na základní úrovni politického a
správního uspořádání, spravovat na vlastní odpovědnost některé
místní záležitosti. [44] Akt o podmínkách přistoupení České republiky,
Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky,
Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko
a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie
(Úř. věst. L 236, 23.9.2003, s. 334). [45] Směrnice Rady 2006/106/ES (Úř. věst. L 363,
20.12.2006, s. 0409–0410). [46] Dánsko, Řecko a Lotyšsko. [47] Článek 2 zákona ze dne 18.2.2003. [48] Článek 192 zákona ze dne 18.2.2003. [49] Dopis ze dne 11. února 2011. [50] Na základě ustanovení čl. 12 odst. 3
platí, že pokud podle právních předpisů členského státu mají
státní příslušníci jednoho členského státu, kteří mají
bydliště v jiném členském státě, právo volit do parlamentu
tohoto státu a mohou být za tímto účelem zapsáni do seznamu
voličů za naprosto stejných podmínek jako voliči, kteří
jsou státními příslušníky tohoto státu, může první členský stát
odchylně od této směrnice upustit od použití článků 6 až 11
na tyto státní příslušníky. [51] Komise v současné době zkoumá případ
České republiky, Německa, Litvy, Lotyšska, Polska, Řecka,
Slovenska a Španělska. Finsko již oznámilo, že stávající omezení v tomto
ohledu budou z jeho právních předpisů odstraněna. [52] KOM(2010) 605. [53] Zhruba 40 % z nich jsou státními příslušníky
členských států, které přistoupily od roku 2004.