1.

V roce 2008 Rada přijala nařízení (ES) č. 172/2008 ( 2 ), kterým se ukládá konečné antidumpingové clo na dovozy původního ferosilicia (slitina vyrobená při zpracování železa a oceli) kromě jiných zemí i z Ruska ( 3 ).

2.

Toto nařízení stanovilo antidumpingové clo (ve výši 22,7 %) použitelné na čistou cenu s dodáním na hranice Unie před proclením produktů vyrobených dvěma podniky usazenými v Rusku ( 4 ), s níž byla spojena společnost RFA International, LP (dále jen „RFA“) ( 5 ).

3.

Podniky dotčené antidumpingovými opatřeními podle původního nařízení daly podnět k zahájení navazujících řízení, a žádaly jeho částečné zrušení, jeho přezkum nebo vrácení již zaplacených antidumpingových cel.

4.

Konkrétně společnost RFA žádala toto vrácení v souvislosti s částkami zaplacenými z titulu antidumpingových cel ode dne 1. října 2010 do 31. prosince 2012.

5.

Dne 18. prosince 2014 Komise tyto žádosti o vrácení cla zamítla prostřednictvím rozhodnutí C(2014) 9805 final, C(2014) 9806 final, C(2014) 9807 final, C(2014) 9808 final, C(2014) 9811, final, C(2014) 9812 final a C(2014) 9816 final (dále jen „sporná rozhodnutí“).

6.

Dne 4. března 2015 podala společnost RFA k Tribunálu žalobu na neplatnost těchto rozhodnutí s tvrzením, že porušují některá ustanovení nařízení (ES) č. 1225/2009 ( 6 ).

7.

Tribunál zamítl žalobu společnosti RFA rozsudkem ze dne 15. listopadu 2018 ( 7 ), proti němuž směřuje tento kasační opravný prostředek.

8.

Podle článku 11:

„[…]

8.   Aniž je dotčen odstavec 2, může dovozce požádat o vrácení vybraného cla, pokud se prokáže, že dumpingové rozpětí, na jejichž základě bylo clo zaplaceno, bylo odstraněno nebo sníženo natolik, že je nižší než platné clo.

Žádost o vrácení zaplaceného antidumpingového cla podává dovozce Komisi. Žádost se podává prostřednictvím členského státu, na jehož území byly výrobky propuštěny do volného oběhu, ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy příslušný orgán řádně vyměřil částku uloženého konečného cla, nebo ode dne, kdy příslušný orgán rozhodl o konečném vybrání částek zajištěných v podobě prozatímního cla. Členské státy předají žádost neprodleně Komisi.

Žádost o vrácení zaplaceného cla se považuje za náležitě odůvodněnou, pokud obsahuje přesné údaje o částce antidumpingového cla, o jejíž vrácení se žádá, a všechny celní doklady týkající se výpočtu a zaplacení této částky. K ní je třeba pro posuzované období přiložit doklady o běžných hodnotách a vývozních cenách ve Společenství pro vývozce nebo výrobce, na které se clo vztahuje. Není-li dovozce ve spojení s daným vývozcem nebo výrobcem a nejsou-li tyto informace ihned dostupné nebo odmítá-li vývozce nebo výrobce tyto informace dovozci poskytnout, musí žádost obsahovat prohlášení vývozce nebo výrobce o tom, že dumpingové rozpětí bylo sníženo nebo odstraněno, jak je stanoveno v tomto článku, a že příslušné důkazy předloží Komisi. Pokud vývozce nebo výrobce nepředloží tyto důkazy v přiměřené lhůtě, žádost se zamítne.

Po konzultaci s poradním výborem Komise rozhodne, zda a v jakém rozsahu má být žádosti vyhověno, nebo může kdykoli rozhodnout o zahájení prozatímního přezkumu; informace a závěry vyplývající z přezkumu provedeného podle příslušných ustanovení využije ke zjištění, zda a v jakém rozsahu je vrácení cla oprávněné. […]

9.   Při všech šetřeních týkajících se přezkumu nebo vrácení zaplaceného cla prováděných podle tohoto článku postupuje Komise v případě, že nedošlo ke změně okolností, a s patřičným ohledem na článek 2, a zejména na odstavce 11 a 12 uvedeného článku, a s ohledem na článek 17 stejným způsobem jako při šetření, které vedlo k uložení cla.

10.   Při jakémkoli šetření prováděném podle tohoto článku Komise přezkoumá spolehlivost vývozních cen v souladu s článkem 2. Pokud je však rozhodnuto o početním určení vývozní ceny podle čl. 2 odst. 9, vypočte se bez odečtení částky zaplacených antidumpingových cel, pokud jsou předloženy nezvratné důkazy, že clo je řádně zohledněno v cenách dalšího prodeje a v pozdějších kupních cenách ve Společenství.“

9.

Pro lepší pochopení vývoje událostí je třeba připomenout procesní vady, které provázely návrhy společnosti RFA (nebo podniků, s nimiž je spojena) v souvislosti s těmito antidumpingovými cly, na něž jak Tribunál, tak Soudní dvůr musely reagovat.

10.

V návaznosti na přijetí původního nařízení v roce 2008 podaly společnosti CHEMK a KF k Tribunálu žalobu na částečnou neplatnost tohoto nařízení.

11.

Tribunál zamítl tuto žalobu rozsudkem ze dne 25. října 2011 ( 8 ), proti němuž podaly žalující společnosti kasační opravný prostředek.

12.

Soudní dvůr zamítl tento kasační opravný prostředek v rozsudku ze dne 28. listopadu 2013 ( 9 ).

13.

Dne 30. listopadu 2009 společnosti CHEMK a KF podaly podnět k zahájení prozatímního přezkumu původního nařízení.

14.

Toto řízení skončilo přijetím prováděcího nařízení (EU) č. 60/2012 ( 10 ), které potvrdilo původní antidumpingové opatření.

15.

Společnosti CHEMK a KF podaly k Tribunálu žalobu na částečnou neplatnost prováděcího nařízení č. 60/2012.

16.

Tribunál zamítl tuto žalobu v rozsudku ze dne 28. dubna 2015 ( 11 ), proti němuž žalující společnosti podaly kasační opravný prostředek.

17.

Soudní dvůr zamítl tento kasační opravný prostředek usnesením ze dne 9. června 2016 ( 12 ).

18.

Mezi dnem 30. července 2009 a dnem 10. prosince 2010 společnosti CHEMK a KF podaly několik žádostí o vrácení antidumpingových cel zaplacených mezi 7. lednem 2009 a 10. prosincem 2010.

19.

Šetření o vrácení cla bylo zaměřeno na období mezi 1. říjnem 2008 a 30. září 2010, které Komise rozdělila do dvou dílčích období: „první období šetření o vrácení cla“ od 1. října 2008 do 30. září 2009 a „druhé období šetření o vrácení cla“ od 1. října 2009 do 30. září 2010.

20.

Dne 10. srpna 2012 vydala Komise rozhodnutí C(2012) 5577 final, C(2012) 5585 final, C(2012) 5588 final, C(2012) 5595 final, C(2012) 5596 final, C(2012) 5598 final a C(2012) 5611 final, v nichž vyhověla žádostem o vrácení cla ve vztahu k prvnímu období šetření o vrácení cla a zamítla ty, které se týkaly druhého období šetření o vrácení cla.

21.

Společnost RFA napadla tato rozhodnutí před Tribunálem, který zamítl její žalobu v rozsudku ze dne 17. března 2015 ( 13 ).

22.

Společnost RFA napadla rozsudek Tribunálu ze dne 17. března 2015 kasačním opravným prostředkem. Soudní dvůr tento kasační opravný prostředek zamítl rozsudkem ze dne 4. května 2017 ( 14 ).

23.

Mezi 1. březnem 2011 a 26. červnem 2013 společnost RFA podala nové žádosti o vrácení antidumpingových cel, tentokrát za období mezi 1. říjnem 2010 a 31. prosincem 2012.

24.

Komise po odlišení dvou dílčích období („třetí období šetření o vrácení cla“ od 1. října 2010 do 31. prosince 2011 a „čtvrté období šetření o vrácení cla“ od 1. ledna 2012 do 31. prosince 2012) ve sporných rozhodnutích žádosti společnosti RFA zamítla.

25.

Dne 4. března 2015 podala společnost RFA k Tribunálu (čtvrtou) žalobu na neplatnost uvedených rozhodnutí. Poté, co byly její žalobní návrhy zamítnuty rozsudkem ze dne 15. listopadu 2018, podala proti němu společnost RFA projednávaný kasační opravný prostředek.

26.

V návaznosti na uplynutí doby platnosti antidumpingových opatření zavedených v původním nařízení zahájila Komise přezkumné řízení před pozbytím platnosti, které vyústilo v přijetí prováděcího nařízení (EU) č. 360/2014 ( 15 ), v němž bylo antidumpingové clo ve výši 22,7 % zavedené v původním nařízení zachováno.

27.

Společnosti CHEMK a KF napadly prováděcí nařízení č. 360/2014 před Tribunálem, který zamítl jejich žalobu rozsudkem ze dne 15. listopadu 2018 ( 16 ). Tento rozsudek nabyl právní moci.

28.

Žaloba na neplatnost, kterou společnost RFA dne 4. března 2015 podala proti sporným rozhodnutím, obsahovala tři důvody, z nichž je teď důležitý pouze druhý důvod, který vychází z porušení odstavců 9 a 10 článku 11 základního nařízení.

29.

Co se týče tvrzení společnosti RFA a Komise ohledně tohoto důvodu, odkazuji na body 58 až 68 napadeného rozsudku, v nichž Tribunál shrnuje argumenty obou.

30.

Omezím se proto na přepis bodů 69 až 75 a 77 až 79 napadeného rozsudku, v nichž Tribunál vysvětluje, proč zamítá tento důvod zrušení. Činí to následovně:

[…]

31.

Kasační opravný prostředek došel kanceláři Soudního dvora dne 25. ledna 2019.

32.

Společnost RFA žádá Soudní dvůr, aby zrušil napadený rozsudek a aby s konečnou platností spor rozhodl, pokud to stav řízení dovoluje. Podpůrně žádá, aby věc byla vrácena Tribunálu, aby o ní rozhodl. V každém případě žádá, aby uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

33.

Komise navrhuje, aby Sodní dvůr zamítl kasační opravný prostředek a uložil společnosti RFA náhradu nákladů řízení.

34.

Namísto jednání stanoveného na 25. března 2020 položil Soudní dvůr účastnicím řízení otázky, na které měly posledně uvedené odpovědět písemně.

35.

Z prostudování skutečností přecházejících sporu vyplývá, že antidumpingová cla narážela od svého zavedení původním nařízením na různé obtíže (žaloby na neplatnost, žádosti o vrácení vybraných cel a přezkumná šetření, jak prozatímní, tak před pozbytím platnosti), které nelze při rozhodování o tomto kasačním opravném prostředku přehlížet.

36.

Tato okolnost odůvodňuje, abych před tím, než přistoupím ke zkoumání důvodů kasačního opravného prostředku, připomněl, že jednou schválená antidumpingová cla je obecně možné v souladu s ustanoveními základního nařízení podrobit přezkumu nebo řízení o jejich vrácení.

37.

Ohledně přezkumu Soudní dvůr učinil v rozsudku ze dne 18. září 2014 ( 18 ) tato posouzení: „[…] pokud jde o přezkum opatření před pozbytím platnosti na základě čl. 11 odst. 2 základního nařízení, jedná se v zásadě o posouzení, zda ukončení platnosti původního antidumpingového opatření pravděpodobně povede k přetrvání nebo obnovení dumpingu a újmy. […] pokud jde o prozatímní přezkum podle čl. 11 odst. 3 tohoto nařízení, Komise může – mimo jiné – zkoumat, zda se okolnosti týkající se dumpingu a újmy podstatně změnily nebo zda stávající opatření dosáhla zamýšlených účinků a odstraňují újmu, jež byla předtím zjištěna, a to proto, aby navrhla zrušení, změnu nebo zachování antidumpingového cla, které bylo uloženo v původním šetření“.

38.

Řízení o vrácení antidumpingového cla, ačkoli je blízké prozatímnímu přezkumu (ve skutečnosti čl. 11 odst. 8 čtvrtý pododstavec základního nařízení umožňuje jejich souběh), opravňuje jen k přezkumu dumpingového rozpětí, a nikoli k novému přezkoumání obecné otázky újmy.

39.

Společné prvky řízení o přezkumu a o vrácení vybraného antidumpingového cla, o nichž se společnost RFA domnívá, že je Tribunál porušil, jsou obsaženy v odstavcích 9 a 10 článku 11 základního nařízení:

40.

Společnost RFA upřesňuje, že její kasační opravný prostředek „se omezuje na napadení zjištění Tribunálu ohledně druhého důvodu, jehož se žalobkyně dovolává v prvním stupni a konkrétně bodů 69 až 75 a 77 až 79 napadeného rozsudku“ ( 19 ).

41.

Důvod se skládá ze dvou částí.

42.

Tvrzení společnosti RFA ohledně údajného nedostatku odůvodnění je lakonické. Omezuje se na tvrzení, že „Tribunál se nevypořádal s argumentem žalobkyně, že nedošlo ke změně okolností“ ( 20 ).

43.

Komise zdůrazňuje, že Tribunál nemá povinnost odpovědět na všechna tvrzení žalobkyně a na každé jednotlivě vyčerpávajícím způsobem a že postačí, když je odůvodnění implicitně obsaženo v základních důvodech rozhodnutí.

44.

Kritika společnosti RFA ohledně této otázky není snadno pochopitelná, když uznala, že „Tribunál připustil, že zvýšení výrobních nákladů představuje změnu okolností, která odůvodňuje změnu metody výpočtu vývozní ceny podle čl. 11 odst. 9 základního nařízení“ ( 21 ).

45.

V základu odůvodnění napadeného rozsudku tedy Tribunál vysvětluje, proč zde podle jeho názoru byly dostatečné důvody k ospravedlnění toho, aby Komise změnila způsob výpočtu.

46.

Konkrétně bod 70 tohoto rozsudku zdůrazňuje, že použití téže metody je možné se vyhnout, „pokud se příslušné parametry změnily natolik, že dříve použitá metoda se stane nevhodnou pro dosažení spolehlivého výsledku“.

47.

Na základě tohoto předpokladu Tribunál zdůrazňuje, že v této věci došlo ke změnám těchto parametrů, zejména výrobních nákladů. Je jisté (a z toho mohou vyplývat určité nejasnosti), že tato změna výrobních nákladů je společným prvkem pro posouzení vyloučení antidumpingových cel z výpočtu vývozní ceny na základě čl. 11 odst. 10 základního nařízení. To nicméně věcně nebrání tomu, aby Tribunál ve své argumentaci považoval totéž zvýšení výrobních nákladů za určující faktor změny okolností, která odůvodňuje změnu použité metody.

48.

Je-li tomu tak, Tribunál neposkytl nedostatečné odůvodnění, které by mohlo vést ke zrušení napadeného rozsudku. Odůvodnění, které předkládá, i kdyby bylo chybné, existuje a postačuje k tomu, aby žalobkyně porozuměla jeho obsahu, s nímž věcně nesouhlasí.

49.

Je navíc nutno mít na paměti, že Komise ve sporných rozhodnutích poukázala na souhrn změn skutkových okolností a důležitých odchylek oproti původnímu šetření, které ospravedlňovaly změny metody.

50.

Mezi těmito změnami Tribunál věnoval pozornost zvýšení výrobních nákladů, což je logické, neboť také na tuto skutečnost poukazovala společnost RFA ve své žalobě navzdory tomu, že existovaly i jiné skutečnosti ( 22 ).

51.

A konečně, jak měl Soudní dvůr příležitost konstatovat v rozsudku ze dne 4. května 2017 ( 23 ) v reakci na tvrzení, které bylo obdobné jako tvrzení společnosti RFA, postačí připomenout, že v rámci kasačního opravného prostředku je účelem přezkumu Soudního dvora ověřit především to, zda Tribunál poskytl dostatečnou odpověď na soubor argumentů uplatňovaných žalobkyní. A tak tomu v tomto případě je.

52.

Je třeba v každém případě dodat, že pokud by znění jakékoliv části bodů 69 a 78 napadeného rozsudku na první pohled vyvolávalo dojem, že Tribunál formuloval odůvodnění, jež jde nad rámec odůvodnění Komise, neznamená to, že odůvodnění sporných rozhodnutí nahradil vlastním odůvodněním (nýbrž jej pouze doplnil). Proto společnost RFA správně učinila, když neuplatnila toto zdánlivé nahrazení odůvodnění mezi důvody v rámci prvního důvodu svého kasačního prostředku.

53.

Společnost RFA shrnuje své argumenty takto: „[…] Ve svém posouzení týkajícím se zohlednění antidumpingových cel v cenách dalších prodejů Komise toto zohlednění neanalyzovala z hlediska ceny dalšího prodeje určené při příležitosti šetření, které vedlo k přijetí původního nařízení, nýbrž z hlediska běžných výrobních nákladů v Rusku. To představuje změnu metodologie ve smyslu článku 11 odst. 9 základního nařízení. Komise vysvětlila, že okolnosti se od původního šetření podstatně změnily, a konkrétně, že výrobní náklady ruských vývozců se zvýšily přibližně o 100 %. Zvýšení nákladů tedy existovalo a bylo známo již v obdobích šetření o vrácení cel mezi roky 2008 a 2010“.

54.

Komise se opírá o doslovné znění čl. 11 odst. 9 za účelem tvrzení, že jedinou platnou referencí je původní nařízení, neboť právě to „vedlo k zavedení cla“.

55.

Jak jsem již vysvětlil, čl. 11 odst. 9 základního nařízení odkazuje na jedné straně na „šetření, které vedlo k zavedení cla“, a na druhé straně na přezkumná šetření a šetření o vrácení cla. V průběhu dvou posledně zmíněných šetření je nutno použít stejnou metodu, která byla použita v prvním šetření, pokud nedošlo ke změně okolností.

56.

Ustanovení, které mělo být údajně porušeno, tedy zavazuje pouze k následnému použití „stejné metody, která byla použita v šetření, které vedlo k zavedení cla“. Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě bylo antidumpingové clo zavedeno původním nařízením, dikce této normy vede k uplatnění, jako reference, metody použité v původním šetření, a nikoli metody použité v jakýkoliv jiný okamžik.

57.

Jakmile je dán tento předpoklad (který, jak uvádí Komise v duplice, společnost RFA opožděně připouští v bodě 9 repliky, oproti tomu, co patrně vyplývá z bodu 25 jejího kasačního opravného prostředku), není namístě vyhovět této druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku.

58.

V kasačním opravném prostředku společnost RFA zastávala názor, že Komise měla použít stejnou metodu jako v dalších následných šetřeních odlišných od toho, které vedlo v roce 2008 k zavedení antidumpingových cel. Konkrétně vytýkala, že Komise (a Tribunál, který podpořil tezi Komise) neuplatnila metodu, kterou již použila k rozhodnutí o vrácení příslušných antidumpingových cel za jiná předcházející období ( 24 ).

59.

Nelze vyloučit, že teze společnosti RFA by hypoteticky mohla mít právní základ odlišný od toho, který si sama společnost vybrala (porušení článku 11 odst. 9 základního nařízení). Jediné právní ustanovení, které mělo být podle kasačního opravného prostředku (jenž je pro Soudní dvůr směrodatný) údajně porušeno, je zmíněný čl. 11 odst. 9 základního nařízení, jehož nesprávný výklad společnost RFA Tribunálu vytýká.

60.

Za těchto okolností je tedy první důvod kasačního opravného prostředku předurčen k neúspěchu, neboť, opakuji, výklad, který společnost RFA prosazuje před Tribunálem, není v souladu s uvedeným ustanovením.

61.

V každém případě, jak zdůrazňuje Tribunál, přijetí nové metody odlišné od té, která byla použita v předchozích šetřeních, by bylo uznáno, pokud by bylo zjištěno, že zde došlo ke změně okolností. O této možnosti se zmiňuje bod 70 napadeného rozsudku: „zajištění spolehlivosti porovnání situace mezi dvěma obdobími v ekonomické analýze totiž v zásadě odůvodňuje použití stejné metody, s výjimkou případů, kdy se relevantní parametry změnily natolik, že by uplatnění dříve použité metody nemohlo poskytnout spolehlivý výsledek“. Tribunál v této části potvrzuje to, co již Soudní dvůr uvedl v rozsudku Valimar.

62.

Objasnění toho, zda došlo či nedošlo de facto ke změně okolností, je posouzením, které stejně jako další údajná „věcně nesprávná skutková zjištění“, která společnost RFA vytýká Tribunálu, nemůže podložit kasační opravný prostředek, jenž je omezen na otázky právní, ne skutkové.

63.

Ve skutečnosti podle ustálené judikatury Soudní dvůr není příslušný k tomu, aby se vyjadřoval ke skutkovým okolnostem, a v zásadě ani k přezkoumávání důkazů, které Tribunál pro podporu tohoto skutkového stavu přijal ( 25 ). Posouzení skutkového stavu v napadeném rozsudku tedy není napadnutelné kasačním opravným prostředkem s výjimkou případu, kdy je v rámci tohoto prostředku dovoláváno zkreslení důkazů, zjevně vyplývající z písemností ve spise, což se zde neděje.

64.

V každém případě vzhledem k tomu, že spor spočívá v následném zohlednění antidumpingových cel (což je ve skutečnosti jádro sporu), článek 11 odst. 9 základního nařízení není vhodným ustanovením k jeho vyřešení. V původním šetření nevyvstává otázka metody k upřesnění zohlednění nebo nezohlednění antidumpingových cel: tento údaj nemůže být v jakémkoli původním šetření přítomen, neboť toto řízení se zaměřuje právě na to, aby bylo zavedeno antidumpingové clo.

65.

Je-li tomu tak, pak z povahy věci nemůže jít o stejnou metodu, která je společná původnímu šetření a následným šetřením o vrácení cla, co se týče zohlednění antidumpingových cel v cenách dalších prodejů zboží v Unii. Stejně tak není možno hovořit o změně metody, neboť, a na tom trvám, v původních šetřeních se z povahy věci nepoužívá žádná metoda k ověření zohlednění antidumpingových cel, které doposud neexistovaly, v cenách dalšího prodeje.

66.

Kritérium nezměnitelnosti metody (s výjimkou změny okolností), které stanoví článek 11 odst. 9 základního nařízení, je tedy na tyto případy nepoužitelné.

67.

Společnost RFA shrnuje druhý důvod takto: „Tribunál vyložil čl. 11 odst. 10 základního nařízení na základě použití nesprávného právního kritéria. Právní kritérium vytvořené Tribunálem vyžaduje, aby byl důkaz o zahrnutí antidumpingových cel do vývozních cen předložen pouze prostřednictvím údajů o cenách DDP a aby tím bylo prokázáno, že nové ceny zahrnují nejen antidumpingová cla, nýbrž také veškeré vynaložené výrobní náklady jako celek. Ani článek 11 odst. 10 základního nařízení, ani oznámení Komise o vrácení antidumpingových cel [ ( 26 )] […] neobsahují takový požadavek“.

68.

Společnost RFA kritizuje obsah bodů 72 až 75 napadeného rozsudku, a tvrdí, že čl. 11 odst. 10 základního nařízení pouze vyžaduje, aby výrobce předložil přesvědčivé důkazy, že clo bylo řádně zohledněno v cenách dalšího prodeje v Unii.

69.

Podle společnosti RFA stačí, aby se ceny dalšího prodeje dostatečně zvýšily vůči cenám zjištěným v průběhu původního šetření. Pokud bylo zohlednění výrobních nákladů k tomuto účelu relevantní, měla Komise doplnit článek 4.1 písm. b) svého Oznámení o vrácení antidumpingových cel ( 27 ) tak, aby tam tyto náklady zahrnula.

70.

Komise trvá na tom, že žadatel musí odůvodnit nejen to, že došlo ke zvýšení cen dalšího prodeje, nýbrž také že clo „je řádně zohledněno“ v těchto cenách.

71.

Podle čl. 11 odst. 8 prvního pododstavce základního nařízení se řízení o vrácení cla opírají o prokázání, že dumpingové rozpětí, na jehož základě bylo clo zaplaceno, bylo odstraněno nebo sníženo natolik, že je nižší než platné clo.

72.

Článek 11 odst. 10 základního nařízení umožňuje, aby pro výpočet vývozní ceny (podle čl. 2 odst. 9) nebyla odečtena částka zaplacených antidumpingových cel. Tato možnost je nicméně dána pouze tehdy, „pokud jsou předloženy nezvratné důkazy, že clo je řádně zohledněno v cenách dalšího prodeje a v pozdějších kupních cenách v Unii“.

73.

Kasační opravný prostředek v tomto bodě poukazuje na problém, který je pro svůj případný vliv na jiné případy třeba analyzovat v obecné rovině, aby následně bylo možné uchopit konkrétně okolnosti tohoto případu.

74.

Opakovaný názor společnosti RFA spočívá v tom, že při ověřování, zda antidumpingová cla byla v návaznosti na předložení nezvratných důkazů zahrnuta do cen dalšího prodeje (nebo se do nich promítla), není namístě posuzovat přítomnost dalších faktorů, v rozporu s přístupem Tribunálu, jenž zastává stanovisko Komise. Stačilo by tedy, aby nové ceny byly vyšší než součet původních cen a antidumpingových cel k tomu, aby bylo možno mít za to, že uvedená cla byla zahrnuta.

75.

S touto tezí nesouhlasím. Podle mého názoru je logičtější (a více odpovídá celkovému výkladu napadené normy) mít za to, že zvýšení cen dalších prodejů v Unii v porovnání s původními cenami automaticky neznamená, že antidumpingová cla byla řádně a plně zohledněna v těchto konečných cenách.

76.

V konečném důsledku je možné vyvodit, že nové ceny, i když jsou vyšší než původní, řádně nezohledňují (to znamená, že nezahrnují) antidumpingová cla, pokud: a) od začátku do konce daného období došlo k podstatnému nárůstu výrobních nákladů a b) nové ceny dalšího prodeje toto zvýšení nákladů neodrážejí.

77.

Tato argumentace, o jejíž správnosti nepochybuji, je v zásadě argumentací, kterou uplatňuje Tribunál: „z článku 11 odst. 10 základního nařízení totiž vůbec nevyplývá – v rozsahu, v němž se týká otázky, zda ‚clo je řádně zohledněno v cenách dalšího prodeje‘ – že do nové ceny dalšího prodeje nad rámec předchozí ceny dalšího prodeje by měl být začleněn pouze ekvivalent antidumpingového cla, aby bylo možné dosáhnout kladné odpovědi. Dodatečné clo v porovnání s běžně vzniklými náklady je ‚řádně zohledněno‘, pouze pokud se k těmto dalším nákladům připočítá. Pokud se přitom tyto další náklady zvýší, ale ceny dalšího prodeje se zvýší méně, ve skutečnosti se clo k těmto dalším nákladům připočítá jen z části nebo vůbec, i když ekvivalent cla byl k původně uplatňované ceně dalšího prodeje připočítán“ ( 28 ).

78.

Doplním, že v každém případě a jak také potvrzuje Komise, správní praxe posledně uvedené nemůže změnit závazné právní normy přijaté unijními orgány.

79.

Tribunál zdůvodnil, proč argumentace navrhovatelky, že ceny dalšího prodeje se v období mezi původním šetřením a čtvrtým obdobím šetření o vrácení cla zvýšily o více než 100 %, je nedostatečná k prokázání toho, že antidumpingová cla byla plně zohledněna v těchto cenách.

80.

Podle Tribunálu totiž postačuje „[…], že výrobní náklady se zvýšily více než uplatňované ceny, k tomu, aby tyto ceny řádně nezohledňovaly antidumpingová cla, s ohledem na vývoj výrobních nákladů. Toto je přitom a priori prokázáno skutečností, jak uvádí Komise, že v roce 2012 nebyly v 99 % případů náklady na výrobky včetně antidumpingových cel pokryty cenami dalšího prodeje v Unii ( 29 )“.

81.

Tribunál odmítl, že by společnost RFA předložila „nezvratný důkaz“ o zohlednění antidumpingového cla v ceně dalšího prodeje, a že v důsledku toho není namístě odpočet částky zaplacených antidumpingových cel. Jak později doplním, není sporné, že důkazní břemeno potřebné pro neuplatnění tohoto odpočtu přísluší nést hospodářskému subjektu, a nikoli Komisi, jejímž úkolem je posoudit stupeň nezvratnosti těchto důkazů, které hospodářský subjekt předloží.

82.

Znovu musím trvat na tom, že posouzení týkající se skutkových okolností, která provedl Tribunál, nemohou být přezkoumávána v řízení o kasačním opravném prostředku, nýbrž prostřednictvím omezených prostředků, na které jsem shora odkazoval ( 30 ). V této věci navíc byla důkazní úroveň, která se od navrhovatelky vyžadovala, obzvláště vysoká, neboť k prokázání sporné skutečnosti bylo nutno předložit důkazní materiály nezvratné povahy.

83.

Pokud z pohledu tohoto požadavku Tribunál s uvedením důvodů vysvětluje, proč je toho názoru, že se společnosti RFA nepodařilo tuto skutečnost prokázat, těžko může Soudní dvůr v řízení o kasačním opravném prostředku toto posouzení přezkoumat. Žádný z mimořádných důvodů (zjevné zkreslení skutkového stavu, které by vyplývalo z dokumentů ve spise, které by to dokládaly) není v tomto případě dán.

84.

Je navíc nutno mít na paměti, že při přezkumu skutečností zjištěných Komisí, musí Tribunál dodržovat kritérium, podle kterého „v oblasti společné obchodní politiky, a zejména v oblasti obchodních ochranných opatření mají unijní orgány široký prostor pro uvážení z důvodu komplexnosti hospodářské, politické a právní situace, kterou musí zkoumat“ ( 31 ).

85.

Uplatnění tohoto kritéria na projednávanou věc svědčí ve prospěch názorů Komise a klade na navrhovatelku ještě větší břemeno, hodlá-li zpochybnit základní důvody napadeného rozhodnutí ( 32 ).

86.

A konečně nelze opomenout, že čtvrté období šetření o vrácení cla se překrývá s obdobím zkoumaným v přezkumném řízení před pozbytím platnosti, které vyústilo v přijetí prováděcího nařízení č. 360/2014. Jak jsem již vysvětlil, kasační opravný prostředek podaný proti tomuto nařízení, podaný společnostmi CHEMK a KF (podniky ve spojení se společností RFA), byl zamítnut rozsudkem Tribunálu ze dne 15. listopadu 2018 ( 33 ), který je pravomocný.

87.

V uvedeném řízení byla také analyzována změna metody oproti prozatímnímu přezkumnému šetření a pozornost byla věnována také zvýšení výrobních nákladů jakožto určující skutečnosti pro odpočet antidumpingových cel v rámci výpočtu vývozní ceny, přičemž se dospělo k týmž závěrům jako v nyní napadeném rozsudku. Podobnost s touto věcí je více než zjevná a závěr, k němuž dospěl Tribunál, je souladný s mou odpovědí na tuto část druhého důvodu kasačního opravného prostředku.

88.

Společnost RFA kritizuje Tribunál, že v bodech 77 a 78 napadeného rozsudku uznal pouze možnost předložit ceny DDP jakožto důkaz o zahrnutí antidumpingových cel do cen dalšího prodeje.

89.

Odvolává se v tomto smyslu na článek 4.1 písm. b) Oznámení Komise o vrácení antidumpingových cel a doplňuje, že žádné použitelné právní ustanovení neupravuje, zda je nutno předložit ceny DDP, nebo vycházet z cen EXW či CIF, které zahrnují antidumpingová cla.

90.

Komise oponuje tomuto tvrzení s tím, že v souladu s čl. 11 odst. 10 základního nařízení je pravidlem odpočet cla v rámci výpočtu vývozní ceny a že proto, aby nemuselo být clo odečteno, musí být důkaz o jeho zahrnutí do ceny dalšího prodeje nezvratný.

91.

Podle Komise Tribunál neomezil důkazní prostředky navrhovatelky, nýbrž použil skutečnosti, které tato předložila. Navíc znovu opakuje, že nestačí, že ceny dalších prodejů jsou pohyblivé, nýbrž je nutno prokázat, že v těchto cenách je zohledněno antidumpingové clo.

92.

Oproti tvrzení společnosti RFA, Tribunál v napadeném rozsudku neomezil důkazní prostředky, které měla navrhovatelka k dispozici. Tribunál naopak dodržel kritérium, jež bylo zavedeno již v rozsudku Einhell Germany a další v. Komise: „důkaz o zohlednění antidumpingových cel v cenách dalšího prodeje a cenách následných prodejů v Unii za podmínky, že je ‚nezvratný‘, může být poskytnut jakýmkoli způsobem“ ( 34 ).

93.

Trvám na tom, že napadený rozsudek nestanoví omezení důkazních prostředků, které měla předložit společnost RFA. Pouze zdůvodňuje, proč důkazy, které uvedený podnik předložil, nebyly vhodné k tomu, aby v projednávaném případě vyhověly požadavku nezvratnosti důkazu, že antidumpingové clo je zohledněno v ceně dalšího prodeje.

94.

Jedná se zde o skutkovou otázku, která musí být analyzována v závislosti na okolnostech každého případu. Komise vysvětlila, jakým způsobem mohla v předchozích šetřeních učinit závěry na základě shromážděných skutečností, včetně analýzy vývoje cen dalšího prodeje, a ihned provedla hlubší analýzu rozličných údajů, na základě čehož usoudila, že předložené informace nebyly věrohodné.

95.

Skutečnost, že za určitých okolností se dospěje k určitému řešení, neznamená, že v jiném kontextu je nutné dospět ke stejnému výsledku. Úhel pohledu je proto nutné zaměřit na okolnosti týkající se nových období šetření o vrácení cla a tak tomu i bylo.

96.

Společnost RFA předložila jako důkaz tabulku, která obsahovala vývoj jejích vážených průměrných cen EXW a CIF od původního šetření až do čtvrtého období šetření, pomocí níž se snažila prokázat, že její ceny dalšího prodeje zahrnovaly antidumpingová cla.

97.

Sporná rozhodnutí obsahovala různé argumenty, jimiž Komise vysvětlovala, že tyto údaje předložené společností RFA nebyly spolehlivé. Žaloba na neplatnost směřovala k tomu, aby byla přijata tvrzení navrhovatelky bez dalšího ověření, což Komise odmítla.

98.

Tribunál po ověření důkazních prostředků (jejichž posouzení bylo nutno učinit tak, jak jsem zmínil shora), potvrdil posouzení důkazů Komisí a tento závěr v napadeném rozsudku, jak jsem již také uvedl, je v kasačním opravným prostředkem nenapadnutelný, s výjimkou omezené cesty přes prokazatelné zkreslení skutkové situace, k němuž zde nedošlo.

99.

Na rozdíl od toho, co společnost RFA hájila před Tribunálem ( 35 ), nepřevzala do kasačního opravného prostředku výtku, že pokud měla Komise za to, že některé informace týkající se nákladů nebyly spolehlivé, pak ji o tom měla informovat během inspekcí na místě nebo co možná nejdříve, aby mohla RFA zajistit nápravu.

100.

Jelikož tato výtka nebyla v kasačním opravném prostředku obsažena, nemá Soudní dvůr logicky důvod se jí zabývat.

101.

Nicméně za účelem rozptýlení jakýchkoli pochybností o této otázce by mohlo být vhodné připomenout, že v kontextu čl. 11 odst. 10 základního nařízení není Komise povinna jednat z úřední povinnosti, nýbrž je pouze povinna posoudit nezvratné důkazy, které jí předloží ten, kdo žádá o šetření o vrácení antidumpingového cla ( 36 ). Přísluší žadateli, a nikoli Komisi, aby nesl důkazní břemeno se zvýšenou úrovní požadavků, která vyplývá z přídavného jména „nezvratný“, o tom, že clo je řádně zohledněno v cenách dalšího prodeje.

102.

Není tedy namístě vyhovět druhému důvodu kasačního opravného prostředku, což spolu se zamítnutím prvního důvodu kasačního opravného prostředku vede k zamítnutí kasačního opravného prostředku jako celku.

103.

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora je třeba společnosti RFA uložit náhradu nákladů řízení.

104.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr: