null

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (čtvrtého senátu)

8. října 2026(*)

„ Řízení o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Přistěhovalecká politika – Právo na sloučení rodiny – Směrnice 2003/86/ES – Článek 10 odst. 3 písm. a) – Právo uprchlíka na sloučení rodiny se svými rodiči – Pojem ‚nezletilá osoba bez doprovodu‘ – Žádost rodičů o sloučení rodiny s nezletilým uprchlíkem, který dosáhl plnoletosti v průběhu azylového řízení – Dosah rozsudku ze dne 12. dubna 2018, A a S (C‑550/16, EU:C:2018:248) – Přiměřená lhůta pro podání této žádosti – Dies a quo – Právo na respektování soukromého a rodinného života – Nejvlastnější zájem dítěte – Články 7 a 24 Listiny základních práv Evropské unie“

Ve věci C‑571/24,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Oberverwaltungsgericht Berlin-Brandenburg (Vrchní správní soud Berlín-Braniborsko, Německo) ze dne 14. května 2024, došlým Soudnímu dvoru dne 27. srpna 2024, v řízení

YO,

CT

proti

Bundesrepublik Deutschland,

za účasti:

Kreis Bergstraße,

SOUDNÍ DVŮR (čtvrtý senát),

ve složení: I. Jarukaitis, předseda senátu, R. Frendo, N. Jääskinen, M. Condinanzi (zpravodaj) a A. Kornezov, soudci,

generální advokát: J. Richard de la Tour,

za soudní kancelář: F. Cathagne, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 18. září 2025,

s ohledem na vyjádření, která předložili:

–        za CT a YO: A. Feßenbecker, Rechtsanwältin,

–        za německou vládu: J. Möller a R. Kanitz, jako zmocněnci,

–        za Evropskou komisi: J. Hottiaux a J. Vondung, jako zmocněnkyně,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 30. října 2025,

vydává tento

Rozsudek

1        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny (Úř. věst. 2003, L 251, s. 12; Zvl. vyd. 19/06 s. 224).

2        Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi YO a CT, syrskými státními příslušníky pobývajícími v Turecku, a Bundesrepublik Deutschland (Spolková republika Německo) ohledně rozhodnutí uvedeného státu zamítnout jejich žádosti o vydání povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny s jejich synem, kterému bylo v Německu přiznáno postavení uprchlíka.

 Právní rámec

 Unijní právo

3        Body 2 a 8 odůvodnění směrnice 2003/86 znějí:

„(2)      Opatření týkající se sloučení rodiny by měla být přijata ve shodě se závazkem chránit rodinu a respektovat rodinný život obsaženým v mnoha nástrojích mezinárodního práva. Tato směrnice ctí základní práva a řídí se zásadami uznanými zejména v článku 8 [evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950] a v Listině základních práv Evropské unie [(dále jen „Listina“)].

[...]

(8)      Zvláštní pozornost je třeba věnovat situaci uprchlíků, které různé důvody přinutily uprchnout z jejich země a které jim brání vést v jejich zemi normální rodinný život. Proto je třeba jim stanovit příznivější podmínky pro uplatňování jejich práva na sloučení rodiny.“

4        Článek 1 této směrnice zní takto:

„Cílem této směrnice je stanovit podmínky pro uplatňování práva na sloučení rodiny státními příslušníky třetích zemí, kteří oprávněně pobývají na území členských států.“

5        Článek 2 písm. f) uvedené směrnice stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[...]

f)      ‚nezletilými osobami bez doprovodu‘ státní příslušníci třetí země nebo osoby bez státní příslušnosti mladší 18 let, jež vstupují na území členských států bez doprovodu dospělé osoby, která za ně podle práva nebo zvyklostí odpovídá, a to po dobu, po kterou se skutečně nenacházejí v péči takové osoby; tato definice zahrnuje i nezletilé osoby, jež jsou ponechány bez doprovodu po vstupu na území členských států.“

6        Článek 4 této směrnice stanoví:

„1.      Členské státy povolí vstup a pobyt níže uvedených rodinných příslušníků podle této směrnice a s výhradou dodržení podmínek uvedených v kapitole IV, jakož i v článku 16:

[...]

b)      nezletilých dětí osoby usilující o sloučení rodiny a jejího manžela nebo jeho manželky [...]

[...]

Nezletilé děti uvedené v tomto článku musí být pod věkovou hranicí zletilosti stanovenou právem dotyčného členského státu a musí být svobodné.

[...]

2.      S výhradou dodržení podmínek stanovených v kapitole IV mohou členské státy ve svých vnitrostátních právních předpisech povolit vstup a pobyt podle této směrnice těmto rodinným příslušníkům:

a)      nejbližším příbuzným v přímé vzestupné linii osoby usilující o sloučení rodiny nebo jejího manžela, pokud jsou na ní závislí a nepožívají nezbytnou podporu rodiny v zemi původu;

[...]“

7        Článek 5 směrnice 2003/86 stanoví:

„1.      Členské státy určí, zda žádost o vstup a pobyt za účelem uplatňování práva na sloučení rodiny podá u příslušných orgánů dotyčného členského státu osoba usilující o sloučení rodiny, nebo rodinný příslušník nebo příslušníci.

[...]

5.      Při posuzování žádosti členské státy dbají na to, aby byl brán náležitý ohled na nejlepší zájmy nezletilých dětí.“

8        Článek 7 odst. 1 této směrnice stanoví, že členské státy mohou požadovat po žadateli o sloučení rodiny, aby prokázal, že osoba usilující o sloučení rodiny má ubytování, zdravotní pojištění a finanční příjmy odpovídající příslušným požadavkům uvedeným v tomto ustanovení.

9        Článek 10 odst. 3 uvedené směrnice upřesňuje:

„Je-li uprchlíkem nezletilé dítě bez doprovodu, členské státy:

a)      povolí vstup a pobyt za účelem sloučení rodiny jeho nejbližším příbuzným v přímé vzestupné linii, aniž se použijí podmínky stanovené v čl. 4 odst. 2 písm. a);

[...]“

10      Podle čl. 12 odst. 1 téže směrnice platí:

„Odchylně od článku 7 členské státy nemohou po uprchlíkovi nebo jeho rodinných příslušnících požadovat, aby ohledně žádostí týkajících se rodinných příslušníků uvedených v čl. 4 odst. 1 předložil důkaz, že uprchlík splňuje požadavky stanovené v článku 7.

Aniž jsou dotčeny mezinárodní závazky, pokud je sloučení rodiny možné ve třetí zemi, s níž má osoba usilující o sloučení rodiny nebo jeho rodinný příslušník zvláštní vztahy, mohou členské státy požadovat důkazy uvedené v prvním pododstavci.

Členské státy mohou požadovat po uprchlíkovi, aby splnil podmínky uvedené v čl. 7 odst. 1, pokud žádost o sloučení rodiny není podána ve lhůtě tří měsíců po přiznání právního postavení uprchlíka.“

11      Článek 16 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/86 zní následovně:

„Členské státy mohou zamítnout žádost o vstup a pobyt za účelem sloučení rodiny nebo popřípadě odejmout povolení k pobytu rodinným příslušníkům či zamítnout prodloužení jeho doby platnosti za těchto okolností:

a)      pokud podmínky stanovené touto směrnicí nejsou nebo již nejsou splněny.

[...]“

 Německé právo

12      Gesetz über den Aufenthalt, die Erwerbstätigkeit und die Integration von Ausländern im Bundesgebiet (zákon o pobytu, výdělečné činnosti a integraci cizinců na spolkovém území) z roku 2004, ve znění vyhlášeném dne 25. února 2008 (BGBl. 2008 I, s. 162), pozměněném zákonem ze dne 8. května 2024 (BGBl. I, č. 152) (dále jen „AufenthG“), v § 6 odst. 3 stanoví:

„Pro dlouhodobé pobyty je nutné vízum pro území Spolkové republiky Německo (vnitrostátní vízum), které se uděluje před vstupem. Udělení se řídí předpisy platnými pro povolení k pobytu, modrou kartu EU, kartu ICT, povolení k trvalému pobytu a povolení k trvalému pobytu v EU. [...]“

13      Ustanovení § 25 AufenthG, nadepsané „Pobyt z humanitárních důvodů“, v odstavci 2 stanoví:

„Cizinci se udělí povolení k pobytu, pokud mu Bundesamt für Migration und Flüchtlinge [Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky, Německo] přiznal postavení uprchlíka ve smyslu § 3 odst. 1 Asylgesetz [azylový zákon] nebo doplňkovou ochranu ve smyslu § 4 odst. 1 azylového zákona. [...]“

14      Ustanovení § 36 AufenthG, nadepsané „Sloučení s rodiči a dalšími rodinnými příslušníky“, stanoví:

„(1)      [...] Rodičům nezletilého cizince, který má povolení k pobytu na dobu určitou podle [...] § 25 [...] odst. 2 [...], se udělí povolení k pobytu na dobu určitou [...], pokud na území Spolkové republiky Německo nepobývá žádný z rodičů oprávněný k péči o nezletilého.

(2)      Dalším rodinným příslušníkům cizince lze za účelem sloučení rodiny udělit povolení k pobytu, je-li to nezbytné k tomu, aby se zabránilo nepřiměřené tvrdosti. [...]“

 Spor v původním řízení a předběžné otázky

15      Syn žalobců v původním řízení, narozený dne 31. ledna 1999, vstoupil na německé území dne 6. srpna 2015 ve věku 16 let. Při podání žádosti o azyl dne 3. června 2016, kdy mu bylo 17 let, byl zastoupen opatrovnicí. Rozhodnutím ze dne 15. května 2017 mu Bundesamt für Migration und Flüchtlinge (Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky, Německo) přiznal postavení uprchlíka. K tomuto dni mu bylo 18 let a tři měsíce.

16      Žalobci v původním řízení tvrdí, že zpočátku nepodali žádost o sloučení rodiny se svým synem, jelikož ten byl během azylového řízení a poté, co mu bylo přiznáno postavení uprchlíka, opakovaně informován opatrovnicí, advokátem, různými orgány příslušnými pro cizinecké záležitosti a organizací pro uprchlíky, že v souladu s judikaturou Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Německo) právo rodičů na sloučení rodiny s jejich dítětem, kterému bylo přiznáno postavení uprchlíka podle § 36 odst. 1 AufenthG, zaniká, jakmile toto dítě dosáhne plnoletosti (Bundesverwaltungsgericht, rozsudek ze dne 18. dubna 2013 – 10 C 9/12 – BVerwG:2013:180413U10C9.12.0, bod 17 a násl.).

17      Soudní dvůr v rozsudku ze dne 12. dubna 2018, A a S (C‑550/16, dále jen „rozsudek A a S“, EU:C:2018:248), rozhodl, že čl. 2 návětí a písm. f) směrnice 2003/86 ve spojení s čl. 10 odst. 3 písm. a) této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „nezletilá osoba“ ve smyslu tohoto ustanovení zahrnuje státního příslušníka třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti mladší 18 let v okamžiku vstupu na území členského státu a podání žádosti o azyl v tomto státě, kteří však v průběhu azylového řízení dosáhli plnoletosti a následně jim bylo přiznáno postavení uprchlíka. Soudní dvůr v bodě 61 tohoto rozsudku upřesnil, že v takové situaci musí být žádost o sloučení rodiny formulovaná na základě tohoto čl. 10 odst. 3 písm. a) podána v „přiměřené lhůtě“, tedy v zásadě ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy bylo dotčené „nezletilé osobě“ přiznáno postavení „uprchlíka“.

18      Když se syn žalobců v původním řízení o tomto rozsudku dozvěděl, požádal dopisem ze dne 24. dubna 2018 vnitrostátní orgán příslušný pro cizinecké záležitosti, německé velvyslanectví v Turecku a německý generální konzulát v Istanbulu (Turecko) o vydání povolení k pobytu pro své rodiče za účelem sloučení rodiny. Rovněž preventivně podal žádost o navrácení do původního stavu, pokud jde o tříměsíční lhůtu, ve které musí být v souladu s rozsudkem A a S v zásadě podána žádost o sloučení rodiny.

19      Dopisem ze dne 11. července 2018 požádali žalobci v původním řízení německé velvyslanectví v Ankaře (Turecko) a německý generální konzulát v Istanbulu o udělení víza za účelem sloučení rodiny. Dne 20. listopadu 2018 se dostavili na německý generální konzulát v Istanbulu, aby tam žádost podali osobně.

20      Rozhodnutími ze dne 10. dubna 2019 tento generální konzulát tyto žádosti zamítl s odůvodněním, že právo rodičů uprchlíka na sloučení rodiny trvá pouze do dne, kdy uprchlík dosáhne plnoletosti, a že rodiče v každém případě nepodali žádost co nejdříve, jakmile bylo jejich synovi přiznáno postavení uprchlíka.

21      Dne 14. srpna 2019 podali žalobci v původním řízení proti těmto rozhodnutím žalobu k Verwaltungsgericht Berlin (správní soud v Berlíně, Německo), který ji rozsudkem ze dne 30. března 2021 zamítl. Tento soud měl za to, že právo rodičů na sloučení rodiny podle § 36 odst. 1 AufenthG je podmíněno tím, že jejich dítě je nezletilé ke dni přijetí správního rozhodnutí nebo soudního rozhodnutí ve věci samé. Podle uvedeného soudu nelze toto vnitrostátní ustanovení v rámci výkladu v souladu s unijním právem vykládat jinak. Žalobci se v původním řízení nemohli domáhat ani sloučení rodiny se svým synem na základě čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86, jelikož nepodali žádost ve lhůtě tří měsíců, kterou Soudní dvůr v zásadě stanovil v rozsudku A a S. Nic neodůvodňuje použití delší lhůty nebo pozdějšího počátku běhu této lhůty. Tentýž soud upřesnil, že navrácení do původního stavu nebo „strpění“ na základě vyšší moci nepřichází v projednávaném případě v úvahu, a dále že strana, která se dobrovolně zdrží včasného jednání proto, že se domnívá, že její žádost nebo opravný prostředek budou odsouzeny k neúspěchu, se nemůže dovolávat přípustné překážky.

22      Žalobci v původním řízení podali proti tomuto rozsudku odvolání k Oberverwaltungsgericht Berlin-Brandenburg (Vrchní správní soud Berlín-Braniborsko, Německo), který je předkládajícím soudem.

23      Tento soud v souladu s argumenty žalobců v původním řízení uvádí, že nedodržení tříměsíční lhůty vyplývající z rozsudku A a S jim nelze vytýkat, jelikož před vyhlášením tohoto rozsudku nemohli rozumně očekávat, že žádost o sloučení rodiny bude úspěšná. Taková žádost totiž tehdy neměla žádnou vyhlídku na úspěch s ohledem na judikaturu Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) a z ní vyplývající rozhodovací praxi německých orgánů, o níž žalobci v původním řízení věděli. Kromě toho uprchlík a jeho rodiče nemohli před vyhlášením uvedeného rozsudku vědět ani o existenci této tříměsíční lhůty.

24      Předkládající soud má tudíž za to, že takovou lhůtu nelze v takových situacích, jako je situace žalobců v původním řízení, uplatnit bez jakéhokoliv přizpůsobení. Klade si proto otázku, zda je za takových okolností třeba stanovit počátek běhu této lhůty k jinému datu, než k němuž bylo nezletilé osobě usilující o sloučení rodiny přiznáno postavení uprchlíka, jako je 12. dubna 2018, datum vyhlášení rozsudku A a S, nebo zda lze uplatnit delší lhůtu. Vzhledem k tomu, že tento soud se domnívá, že je možných několik řešení, považuje za nezbytné, aby Soudní dvůr v této věci poskytl objasnění.

25      Za těchto podmínek se Oberverwaltungsgericht Berlin-Brandenburg (vrchní správní soud Berlín-Braniborsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Platí lhůta tří měsíců od přiznání postavení uprchlíka, kterou je podle rozsudku [ze dne 12. dubna 2018, A a S (C‑550/16, EU:C:2018:248)] nezbytné dodržet u žádosti o sloučení rodiny podané na základě čl. 10 odst. 3 písm. a) [směrnice 2003/86], pokud osoba usilující o sloučení rodiny byla v okamžiku vstupu na území členského státu a podání žádosti o azyl v tomto státě mladší 18 let, avšak v průběhu azylového řízení dosáhla plnoletosti, beze změny i tehdy, pokud tato lhůta v době vydání [tohoto rozsudku] již uplynula, avšak podle tehdejší praxe [vnitrostátních] orgánů a judikatury nejvyšších soudů v tomto členském státě neměl plnoletý uprchlík možnost podat žádost o sloučení rodiny, která by mohla být úspěšná?

2)      V případě záporné odpovědi na první otázku: Začíná lhůta v takových případech plynout až později nebo platí delší lhůta?“

 K otázkám

26      Podstatou obou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud státní příslušník třetí země, který vstoupil na území členského státu jako „nezletilá osoba bez doprovodu“, dosáhl v průběhu posuzování své žádosti o mezinárodní ochranu plnoletosti a postavení uprchlíka mu bylo přiznáno před vyhlášením rozsudku A a S, musí být žádost jeho rodičů o sloučení rodiny podána v zásadě ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy bylo dotyčné nezletilé osobě přiznáno postavení „uprchlíka“, jak stanoví tento rozsudek, v situaci, kdy před vydáním uvedeného rozsudku neměla taková žádost v případě uprchlíka, který dosáhl plnoletosti, žádnou vyhlídku na úspěch s ohledem na judikaturu nejvyšších soudů dotčeného členského státu a na rozhodovací praxi příslušných vnitrostátních orgánů.

27      Podle článku 1 směrnice 2003/86 je jejím cílem stanovit podmínky pro uplatňování práva na sloučení rodiny státními příslušníky třetích zemí, kteří oprávněně pobývají na území členských států.

28      V tomto ohledu z bodu 8 odůvodnění této směrnice vyplývá, že stanoví pro uprchlíky příznivější podmínky pro uplatňování tohoto práva na sloučení rodiny, jelikož jejich situace vyžaduje zvláštní pozornost z různých důvodů, které je přinutily uprchnout z jejich země a které jim brání vést v jejich zemi normální rodinný život.

29      Jedna z těchto příznivějších podmínek se týká sloučení rodiny s nejbližšími příbuznými uprchlíka v přímé vzestupné linii. Jak již totiž Soudní dvůr konstatoval, zatímco podle čl. 4 odst. 2 písm. a) směrnice 2003/86 je možnost takového sloučení v zásadě ponechána na uvážení každého členského státu a podléhá zejména podmínce, že nejbližší příbuzní v přímé vzestupné linii jsou závislí na osobě usilující o sloučení rodiny a nepožívají nezbytné podpory rodiny v zemi původu, stanoví čl. 10 odst. 3 písm. a) této směrnice výjimku z této zásady, podle které mají nezletilí uprchlíci bez doprovodu právo na takové sloučení, které nepodléhá prostoru pro uvážení ze strany členských států ani podmínkám uvedeným v tomto čl. 4 odst. 2 písm. a). Uvedený čl. 10 odst. 3 písm. a) tak členským státům ukládá specifickou pozitivní povinnost, které odpovídá jasně vymezené právo, a jeho cílem je konkrétně zaručit zvýšenou ochranu těm uprchlíkům, kteří mají postavení „nezletilé osoby bez doprovodu“ [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. ledna 2024, Landeshauptmann von Wien (Sloučení rodiny s nezletilým uprchlíkem), C‑560/20, EU:C:2024:96, body 33 a 52, jakož i citovaná judikatura].

30      V bodě 64 rozsudku A a S v tomto ohledu Soudní dvůr již rozhodl, že čl. 2 návětí a písm. f) směrnice 2003/86, který definuje pojem „nezletilá osoba bez doprovodu“, ve spojení s čl. 10 odst. 3 písm. a) této směrnice, musí být vykládán v tom smyslu, že jako „nezletilá osoba“ ve smyslu tohoto ustanovení musí být kvalifikován státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti mladší 18 let v okamžiku vstupu na území členského státu a podání žádosti o azyl v tomto státě, kteří však v průběhu azylového řízení dosáhli plnoletosti a následně jim bylo přiznáno postavení uprchlíka.

31      Pokud by totiž právo na sloučení rodiny stanovené v čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86 záviselo na okamžiku, kdy příslušný vnitrostátní orgán formálně přijme rozhodnutí o přiznání postavení uprchlíka dotčené osobě, a tedy na tom, jak rychle tento orgán vyřídí žádost o mezinárodní ochranu, byl by zpochybněn užitečný účinek tohoto ustanovení a bylo by to v rozporu nejen s cílem této směrnice, jímž je usnadnit sloučení rodiny a poskytnout v tomto ohledu uprchlíkům, zejména nezletilým osobám bez doprovodu, zvláštní ochranu, ale také se zásadami rovného zacházení a právní jistoty (rozsudek A a S, bod 55).

32      Pokud jde o lhůtu, ve které musí být podána žádost o sloučení rodiny s nezletilým uprchlíkem usilujícím o sloučení rodiny, je třeba uvést, že směrnice 2003/86 výslovně nestanoví, do kdy může nezletilý uprchlík požádat o využití práva na sloučení rodiny stanoveného v jejím čl. 10 odst. 3 písm. a).

33      V této souvislosti konstatoval Soudní dvůr v bodě 61 rozsudku A a S, že jelikož s cílem stanoveným v čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86 by bylo neslučitelné, aby se uprchlík, který měl postavení „nezletilé osoby bez doprovodu“ v okamžiku podání žádosti o azyl, ale v průběhu řízení o této žádosti dosáhl plnoletosti, mohl dovolávat tohoto ustanovení „bez jakéhokoli časového omezení“ za účelem dosažení sloučení rodiny, musí být žádost o sloučení rodiny podána v přiměřené lhůtě. Soudní dvůr rovněž konstatoval, že pro účely určení takové přiměřené lhůty má informativní hodnotu řešení přijaté unijním normotvůrcem v podobném kontextu čl. 12 odst. 1 třetího pododstavce této směrnice, takže je třeba mít za to, že žádost o sloučení rodiny formulovaná na základě čl. 10 odst. 3 písm. a) uvedené směrnice musí být v takové situaci podána v zásadě ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy bylo dotčené nezletilé osobě přiznáno postavení „uprchlíka“.

34      Z uvedeného rozsudku tedy vyplývá, že v takové situaci musí být žádost o sloučení rodiny podána v „přiměřené lhůtě“ a počátek běhu této lhůty je den, kdy bylo dotyčné nezletilé osobě přiznáno postavení uprchlíka. Uvedená tříměsíční lhůta má „informativní hodnotu“ pro účely určení této přiměřenosti, takže taková žádost musí být „v zásadě“ podána v takové tříměsíční lhůtě. To však nevylučuje přizpůsobení této lhůty v konkrétních situacích.

35      Je totiž třeba připomenout, že přiměřenost lhůty nelze posuzovat s odkazem na konkrétní maximální délku určenou abstraktně, nýbrž musí být v každém případě posouzena v závislosti na okolnostech věci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. února 2013, Přezkum Arango Jaramillo a další v. EIB, C‑334/12 RX-II, EU:C:2013:134, body 29 a 33).

36      V projednávané věci souvisí pochybnosti předkládajícího soudu se specifickými okolnostmi věci v původním řízení, které spočívají zejména v tom, že jednak tato lhůta, která je v zásadě tříměsíční, ke dni vyhlášení rozsudku A a S již uplynula a jednak před tímto vyhlášením neměla žádost o sloučení rodiny podaná rodiči uprchlíka, který v průběhu posuzování jeho žádosti o azyl dosáhl plnoletosti, žádnou vyhlídku na úspěch s ohledem na judikaturu nejvyšších soudů dotčeného členského státu a na rozhodovací praxi příslušných vnitrostátních orgánů.

37      V této souvislosti je třeba připomenout, že členské státy při uplatňování unijního práva podle čl. 51 odst. 1 Listiny respektují práva a dodržují zásady stanovené Listinou a podporují jejich uplatňování v souladu se svými pravomocemi, při zachování mezí pravomocí, které jsou Unii svěřeny ve Smlouvách.

38      Podle ustálené judikatury členské státy, a zejména jejich soudy a příslušné vnitrostátní orgány, nejenže musí vykládat vnitrostátní právo v souladu s unijním právem, ale musí rovněž dbát na to, aby se neopíraly o výklad znění předpisu sekundárního práva, který koliduje se základními právy chráněnými právním řádem Unie [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. ledna 2024, Landeshauptmann von Wien (Sloučení rodiny s nezletilým uprchlíkem), C‑560/20, EU:C:2024:96, bod 48 a citovaná judikatura].

39      Jak Soudní dvůr již rozhodl, ustanovení směrnice 2003/86 musí být vykládána a uplatňována ve světle článku 7 a čl. 24 odst. 2 a 3 Listiny, jak ostatně vyplývá ze znění bodu 2 odůvodnění a čl. 5 odst. 5 této směrnice, které ukládají členským státům povinnost posuzovat žádosti o sloučení rodiny v zájmu dotyčných dětí a s cílem podporovat rodinný život [rozsudek ze dne 30. ledna 2024, ze dne 30. ledna 2024, Landeshauptmann von Wien (Sloučení rodiny s nezletilým uprchlíkem), C‑560/20, EU:C:2024:96, bod 50 a citovaná judikatura].

40      To platí zejména pro čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86, jehož specifickým cílem je právě usnadnit sloučení nezletilých uprchlíků bez doprovodu s jejich rodiči, aby jim byla zaručena zvýšená ochrana z důvodu jejich zvláštní zranitelnosti, a který má tedy zvláštní význam pro účinné dodržování základních práv zakotvených v článku 7 a čl. 24 odst. 2 a 3 Listiny [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. ledna 2024, Landeshauptmann von Wien (Sloučení rodiny s nezletilým uprchlíkem), C‑560/20, EU:C:2024:96, bod 51].

41      S ohledem na význam dotčených zájmů a za účelem zajištění sloučení nezletilých uprchlíků bez doprovodu s jejich rodiči jsou tedy příslušné vnitrostátní orgány a soudy členských států, které mají rozhodovat o žádosti o sloučení rodiny, povinny zohlednit všechny okolnosti každého jednotlivého případu, aby mohly určit, zda lhůta, ve které byla žádost podána, splňuje podmínku přiměřenosti. Musí zejména posoudit, zda takovou žádost lze považovat za přípustnou, i když byla podána po uplynutí lhůty, která činí v zásadě tři měsíce ode dne, kdy bylo nezletilé osobě přiznáno postavení „uprchlíka“, a to s ohledem na všechny konkrétní okolnosti, na které se žadatel odvolává a které charakterizují věc, jež jim byla předložena, zejména důvody, které vedly k překročení této lhůty, a péči, kterou osoba usilující o sloučení rodiny nebo její rodinní příslušníci vynaložili.

42      V projednávané věci je zaprvé na předkládajícím soudu, aby zohlednil okolnost, že skutkový stav v původním řízení předcházel vyhlášení rozsudku A a S, v němž Soudní dvůr poprvé rozhodl, že žádost o sloučení rodiny podaná v situaci, kdy osoba usilující o sloučení rodiny měla při podání žádosti o azyl postavení „nezletilé osoby bez doprovodu“, ale v průběhu řízení o této žádosti dosáhla plnoletosti, musí být podána v přiměřené lhůtě, a sice v zásadě ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy bylo nezletilé osobě přiznáno postavení „uprchlíka“. Před vyhlášením tohoto rozsudku totiž ani osoba usilující o sloučení rodiny, ani její rodiče nemohli vědět o existenci takové lhůty.

43      Zadruhé tomuto soudu přísluší, aby zohlednil skutečnost, že rodiče osoby usilující o sloučení rodiny, která byla v okamžiku podání žádosti o azyl nezletilá, ale v době, kdy jí bylo přiznáno postavení uprchlíka, již dosáhla plnoletosti, nepodali žádost o sloučení rodiny bezprostředně po tomto přiznání z důvodu, že tato osoba byla informována mimo jiné příslušnými vnitrostátními orgány o tom, že taková žádost nemá v případě nezletilé osoby, která v průběhu azylového řízení dosáhla plnoletosti, žádnou vyhlídku na úspěch s ohledem na judikaturu německých nejvyšších soudů a na rozhodovací praxi těchto orgánů, jak je ostatně potvrdila i německá vláda během řízení v projednávané věci.

44      Zatřetí musí uvedený soud zohlednil skutečnost, že syn žalobců v původním řízení požádal o vydání povolení k pobytu pro své rodiče za účelem sloučení rodiny dne 24. dubna 2018, tedy pouze dvanáct dnů po vyhlášení rozsudku A a S. Taková okolnost může představovat nepřímý důkaz o péči, kterou tito žalobci vynaložili při uplatňování práva na sloučení rodiny, a o jejich dobré víře.

45      S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud státní příslušník třetí země, který vstoupil na území členského státu jako „nezletilá osoba bez doprovodu“, dosáhl v průběhu posuzování své žádosti o mezinárodní ochranu plnoletosti a postavení uprchlíka mu bylo přiznáno před vyhlášením rozsudku A a S, musí být žádost jeho rodičů o sloučení rodiny podána v přiměřené lhůtě ode dne, kdy bylo dotyčné nezletilé osobě přiznáno postavení „uprchlíka“. Přiměřenost této lhůty musí být posouzena s ohledem na všechny okolnosti každé jednotlivé věci.

 K nákladům řízení

46      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:

Článek 10 odst. 3 písm. a) směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny

musí být vykládán v tom smyslu, že

pokud státní příslušník třetí země, který vstoupil na území členského státu jako „nezletilá osoba bez doprovodu“, dosáhl v průběhu posuzování své žádosti o mezinárodní ochranu plnoletosti a postavení uprchlíka mu bylo přiznáno před vyhlášením rozsudku ze dne 12. dubna 2018, A a S (C‑550/16, EU:C:2018:248), musí být žádost jeho rodičů o sloučení rodiny podána v přiměřené lhůtě ode dne, kdy bylo dotyčné nezletilé osobě přiznáno postavení „uprchlíka“. Přiměřenost této lhůty musí být posouzena s ohledem na všechny okolnosti každé jednotlivé věci.

Podpisy

*      Jednací jazyk: němčina.