null
STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
TAMARY ĆAPETA
přednesené dne 15. října 2026(1)
Věc C-410/25
Evropská komise
proti
Spolkové republice Německo
„ Volný pohyb kapitálu – Článek 63 odst. 1 SFEU – Článek 40 Dohody o Evropském hospodářském prostoru – Daňové zvýhodnění spjaté s opětovným investováním kapitálového zisku, kterého bylo dosaženo prodejem určitého hospodářského majetku, do jiného hospodářského majetku – Nerovné zacházení s podniky, které nemají stálou provozovnu v Německu – Článek 64 odst. 1 SFEU“
I. Úvod
1. Projednávaná věc se týká žaloby pro nesplnění povinnosti podané Evropskou komisí k Soudnímu dvoru proti Spolkové republice Německo na základě článku 258 SFEU. Komise tvrdí, že německý daňový režim, který přiznává výhodu spočívající v odkladu zdanění týkajícího se opětovných investic pouze podnikům, které mají stálou provozovnu v Německu, diskriminuje podniky se stálou provozovnou v jiných členských státech nebo v jiných státech EHP, čímž porušuje volný pohyb kapitálu zaručený článkem 63 odst. 1 SFEU a článkem 40 Dohody o EHP(2).
2. Jedním aspektem dotčeného daňového režimu se již Soudní dvůr zabýval, přičemž ve svém dřívějším rozsudku konstatoval, že připuštění odkladu zdanění pouze v případě, že je majetek, do něhož bylo opět investováno, součástí majetku podniku, který má stálou provozovnu v Německu, je v rozporu se svobodou usazování(3).
3. Projednávaná věc se týká slučitelnosti jiného aspektu uvedeného režimu s volným pohybem kapitálu zaručeným unijním právem. Dotčená německá právní úprava přiznává výhodu spočívající v odkladu zdanění za podmínky, že je výnos z prodeje určitého majetku opětovně investován do podobného majetku, který lze přiřadit podniku se stálou provozovnou v Německu. Komise má za to, že takový požadavek je v rozporu s volným pohybem kapitálu.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
4. Článek 63 odst. 1 SFEU stanoví:
„V rámci této kapitoly jsou zakázána všechna omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy a mezi členskými státy a třetími zeměmi.“
5. Článek 64 odst. 1 SFEU, který zavádí „doložku o zachování právního účinku“, stanoví:
„Článkem 63 není dotčeno používání žádných omezení vůči třetím zemím, která existují ke dni 31. prosince 1993 podle vnitrostátního práva nebo práva Unie ve vztahu k pohybu kapitálu do nebo ze třetích zemí, zahrnujícího přímé investice včetně investic do nemovitostí, usazování, poskytování finančních služeb či přijetí cenných papírů na kapitálové trhy. […]“
6. Relevantní ustanovení článku 65 SFEU stanoví:
„1. Článkem 63 není dotčeno právo členských států:
a) uplatňovat příslušná ustanovení svých daňových předpisů, která rozlišují mezi daňovými poplatníky podle místa bydliště nebo podle místa, kde je jejich kapitál investován;
b) učinit všechna nezbytná opatření, jež by zabránila porušování vnitrostátních právních předpisů, zejména v oblasti daňového práva a dohledu nad finančními institucemi, nebo stanovit postupy pro ohlašování pohybu kapitálu pro účely správní či statistické, nebo učinit opatření odůvodněná veřejným pořádkem či veřejnou bezpečností.
[…]
3. Opatření a postupy uvedené v odstavcích 1 a 2 nesmějí představovat ani prostředek svévolné diskriminace, ani zastřené omezování volného pohybu kapitálu a plateb ve smyslu článku 63.“
B. Dohoda o EHP
7. Článek 40 Dohody o EHP stanoví:
„V rámci této dohody jsou mezi smluvními stranami zakázána všechna omezení pohybu kapitálu patřícího osobám s bydlištěm v členských státech ES nebo státech ESVO, jakož i diskriminace na základě státní příslušnosti nebo místa bydliště stran nebo místa, kde je tento kapitál investován. Ustanovení nezbytná pro provádění tohoto článku jsou obsažena v příloze XII.“
C. Německé právo
8. Pro účely projednávané věci je ve vztahu ke zdanění podniků relevantních několik německých právních předpisů. Hlavními předpisy, na které budu ve svém stanovisku odkazovat, jsou Einkommensteuergesetz (zákon o dani z příjmů; dále jen „EStG“) a Körperschaftsteuergesetz (zákon o dani z příjmů právnických osob; dále jen „KStG“). Kromě uvedených předpisů budu rovněž odkazovat na Abgabenordnung (daňový řád; dále jen „AO“).
9. Relevantní ustanovení § 6b EStG stanoví:
„(1) Daňoví poplatníci, kteří uskutečnili prodej
pozemků,
porostů na pozemcích spolu se souvisejícími pozemky, jsou-li uvedené porosty součástí majetku zemědělského nebo lesního podniku,
budov nebo plavidel vnitrozemské plavby,
mohou ve zdaňovacím období, v němž došlo k prodeji, provést až do výše kapitálového zisku, jehož bylo dosaženo při tomto prodeji, započtení proti nákladům na pořízení nebo vytvoření hospodářského majetku uvedeného ve druhé větě, který byl pořízen nebo vytvořen ve zdaňovacím období, v němž došlo k prodeji, nebo v jemu předcházejícím zdaňovacím období. Započtení se povoluje u nákladů na pořízení nebo vytvoření
1. pozemků,
bylo-li kapitálového zisku dosaženo při prodeji pozemků,
2. porostů na pozemcích spolu se souvisejícími pozemky,
jsou-li uvedené porosty součástí majetku zemědělského nebo lesního podniku, bylo-li kapitálového zisku dosaženo při prodeji pozemků nebo prodeji porostů na pozemcích spolu se souvisejícími pozemky,
3. budov,
bylo-li kapitálového zisku dosaženo při prodeji pozemků, porostů na pozemcích spolu se souvisejícími pozemky či budov, nebo
4. plavidel vnitrozemské plavby,
bylo-li kapitálového zisku dosaženo při prodeji plavidel vnitrozemské plavby.
Pořízením nebo vytvořením budov se rozumí rovněž jejich rozšíření, vestavba nebo přestavba. V takovém případě může být provedeno započtení kapitálového zisku pouze do výše nákladů na rozšíření, vestavbu nebo přestavbu budov.
(2) Za kapitálový zisk ve smyslu odstavce 1 první věty se považuje rozdíl mezi prodejní cenou po odečtení nákladů na prodej a účetní hodnotou, kterou bylo možné prodávanému hospodářskému majetku přiřadit v okamžiku prodeje. Účetní hodnota je hodnota, kterou je třeba hospodářskému majetku přiřadit podle § 6.
(2a) Pokud ve zdaňovacím období, ve kterém dojde k prodeji hospodářského majetku uvedeného v odst. 1 první větě, nebo během následujících čtyř zdaňovacích období dojde k pořízení nebo vytvoření hospodářského majetku uvedeného v odst. 1 druhé větě, případně pokud k pořízení nebo vytvoření takového majetku došlo již ve zdaňovacím období předcházejícím prodeji, a tento majetek lze přiřadit k obchodnímu majetku daňového poplatníka v jiném členském státě [Unie] nebo v jiném státě [EHP], může tento daňový poplatník na žádost odvést vyměřenou daň připadající na zisk ve smyslu odstavce 2 v pěti stejných ročních splátkách. Pokud jde o nově postavené budovy, prodlužuje se čtyřletá lhůta na šest let, a to za podmínky, že jejich výstavba byla zahájena před koncem čtvrtého zdaňovacího období následujícího po prodeji. Žádost lze podat pouze ve zdaňovacím období, v němž dojde k prodeji majetku uvedeného v odst. 1 první větě. Ustanovení § 36 odst. 5 druhé až páté věty se použijí obdobně. Pokud daňový poplatník neprokáže pořízení nebo vytvoření majetku podle první věty, budou mu na základě odpovídajícího použití § 234 [AO] vyměřeny úroky za dobu odkladu platby daně poskytnutého formou splátek. Pokud jsou náklady na pořízení nebo vytvoření pořízeného nebo vytvořeného hospodářského majetku nižší než kapitálový zisk ve smyslu odst. 2, použije se čtvrtá věta s tím, že úroky se vyměří pouze z rozdílu mezi těmito částkami. Pro účely výpočtu úroků se má za to, že uvedený rozdíl připadá poměrně na všechny roční splátky. Hospodářský majetek pořízený nebo vytvořený ve smyslu první věty zahrnuje rovněž hospodářský majetek, který lze přiřadit k obchodnímu majetku daňového poplatníka ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, pokud byla žádost podle první věty podána přede dnem, kdy Spojené království Velké Británie a Severního Irska přestalo být členským státem [Unie] a přestalo být za takový stát považováno.
(3) Pokud daňový poplatník započtení uvedené v odstavci 1 neprovedl, může ve zdaňovacím období, v němž došlo k prodeji, vytvořit rezervu snižující jeho zdanitelný zisk. Při zohlednění omezení uvedených v odst. 1 druhé až čtvrté větě může provést až do výše této rezervy její započtení proti nákladům na pořízení nebo vytvoření hospodářského majetku uvedeného v odst. 1 druhé větě, který byl pořízen nebo vytvořen během následujících čtyř zdaňovacích období, a to ve zdaňovacím období, v němž došlo k jeho pořízení nebo vytvoření. Lhůta se prodlužuje ze čtyř na šest let u nově postavených budov, pokud jejich výstavba byla zahájena před skončením čtvrtého zdaňovacího období následujícího ve zdaňovacím období, v němž byla rezerva vytvořena. Rezerva se zruší ve výši započtené částky a o tuto částku se zvýší zisk. Existuje-li rezerva i na konci čtvrtého zdaňovacího období následujícího po zdaňovacím období, v němž byla vytvořena, bude k tomuto dni zrušena a o tuto částku se zvýší zisk, ledaže by byl možný její zápočet proti nákladům na výstavbu budov, jejichž výstavba již byla zahájena; existuje-li rezerva i na konci šestého zdaňovacího období následujícího po zdaňovacím období, v němž byla vytvořena, bude k tomuto dni zrušena a o tuto částku se zvýší zisk.
(4) Uplatnění odstavců 1 a 3 podléhá těmto podmínkám:
1. daňový poplatník stanoví zisk podle § 4 odst. 1 nebo § 5,
2. prodávaný hospodářský majetek byl v okamžiku prodeje nepřetržitě po dobu šesti let součástí stálých aktiv tuzemské stálé provozovny,
3. kupovaný nebo vytvářený hospodářský majetek je součástí stálých aktiv tuzemské stálé provozovny,
4. kapitálový zisk z prodeje se započte do zisku zdanitelného v tuzemsku a
5. započtení podle odstavce 1, jakož i vytvoření rezervy a její zrušení podle odstavce 3 se zanese do účetnictví. […]“
10. Ustanovení § 49 EStG stanoví:
„(1) Tuzemskými příjmy ve smyslu omezené povinnosti k dani z příjmů […] jsou:
[…]
2. příjmy z podnikatelské činnosti […]:
a) má-li podnik v tuzemsku stálou provozovnu nebo stálého zástupce,
[…]
f) příjmy, které pokud nespadají pod písmeno a), plynou z:
aa) pronájmu a pachtu nebo
bb) prodeje tuzemských nemovitých věcí, souborů věcí nebo práv ve smyslu § 21 odst. 1 první věty bodu 1, popřípadě jiných práv, zejména práv z patentů či ochranných známek nebo práv k odrůdám rostlin, která se vztahují k tuzemsku nebo jsou zapsána v tuzemském veřejném rejstříku anebo jsou využívána v tuzemské stálé provozovně či jiném zařízení. […]. Za příjmy z podnikatelské činnosti se považují rovněž příjmy z činností uvedených v tomto bodě, kterých dosahuje právnická osoba ve smyslu § 2 bodu 1 [KStG], jež je srovnatelná s kapitálovou společností nebo jinou právnickou osobou ve smyslu § 1 odst. 1 bodu 1 až 3 [KStG]. […]“
11. Relevantní ustanovení § 1 KStG stanoví:
„(1) Neomezenou povinnost k dani z příjmů právnických osob mají právnické osoby, sdružení osob a majetkové podstaty, jejichž vedení nebo sídlo se nachází v tuzemsku:
1. kapitálové společnosti (zejména evropské společnosti, akciové společnosti, komanditní společnosti na akcie a společnosti s ručením omezeným), včetně společností, které využily možnosti volby daňového režimu podle § 1a;
2. družstva, včetně evropských družstev;
3. vzájemné pojišťovny a vzájemné penzijní fondy;
4. jiné právnické osoby soukromého práva;
5. sdružení bez právní osobnosti, instituce bez právní osobnosti, nadace a jiná soukromoprávní seskupení majetku zvláštního určení;
6. provozy obchodní povahy právnických osob veřejného práva.
(2) Neomezená povinnost k dani z příjmů právnických osob se vztahuje na veškeré příjmy.“
12. Ustanovení § 2 odst. 1 KStG stanoví:
„Omezenou povinnost k dani z příjmů právnických osob mají:
1. právnické osoby, sdružení osob a majetkové podstaty, jejichž vedení nebo sídlo se nenachází v tuzemsku, pokud jde o jejich tuzemské příjmy.“
13. Relevantní ustanovení § 8 KStG stanoví:
„(1) Co se považuje za příjem a jakým způsobem se příjem stanoví, se určuje podle ustanovení [EStG] a tohoto zákona. […]
(2) U daňových poplatníků s neomezenou povinností k dani z příjmů právnických osob podle § 1 odst. 1 bodů 1 až 3 jsou veškeré příjmy považovány za příjmy z podnikatelské činnosti.“
14. Pojem „stálá provozovna“ je pak definován v § 12 AO, který stanoví:
„‚Stálou provozovnou‘ se rozumí jakékoli stálé obchodní místo nebo zařízení, jehož prostřednictvím podnik vykonává svou činnost. Za stálou provozovnu se považují zejména:
1. místo vedení podniku;
2. odštěpné závody;
3. kanceláře;
4. výrobní provozy nebo dílny;
5. sklady zboží;
6. místa nákupu nebo prodeje;
7. doly, lomy nebo jiná stacionární, mobilní či plovoucí místa těžby nerostných surovin;
8. místa provádění stavebních nebo montážních projektů, včetně mobilních či plovoucích, pokud
a) doba trvání jednotlivých stavebních nebo montážních projektů nebo
b) doba trvání některého z několika souběžně probíhajících stavebních nebo montážních projektů nebo
c) doba trvání několika stavebních nebo montážních projektů, které na sebe bezprostředně navazují,
přesáhne šest měsíců.“
III. Postup před zahájením soudního řízení
15. Dne 27. září 2012 zaslala Komise Spolkové republice Německo výzvu dopisem, v níž ji informovala o neslučitelnosti jejího daňového režimu stanoveného v § 6b EStG s volným pohybem kapitálu upraveným v čl. 63 odst. 1 SFEU a článku 40 Dohody o EHP. Podle uvedeného zákona, konkrétně § 6b odst. 4 bodu 2 EStG, je vznik nároku na daňové zvýhodnění podle § 6b odst. 1 a 3 EStG podmíněn tím, že prodaný majetek patřil nepřetržitě, po dobu nejméně šesti let před jeho prodejem, ke stálým aktivům podniku, jenž má stálou provozovnu v Německu.
16. Spolková republika Německo odpověděla dopisem ze dne 17. ledna 2013, v němž zpochybnila argumentaci Komise, neboť měla za to, že sporná právní úprava je s volným pohybem kapitálu slučitelná. Kromě toho odkázala na řízení o nesplnění povinnosti probíhající před Soudním dvorem, které se týká § 6b odst. 4 bodu 3 EStG, a uvedla, že bude vhodné vyčkat na výsledek uvedeného řízení, neboť § 6b odst. 4 body 2 a 3 EStG stanoví společné podmínky pro vznik nároku na daňové zvýhodnění podle § 6b odst. 1 a 3 EStG, a závěry Soudního dvora tak budou použitelné i na projednávanou věc.
17. Dne 16. dubna 2015 vydal Soudní dvůr rozsudek ve věci Komise v. Německo (Svoboda usazování), v němž konstatoval, že dotčený německý daňový režim je neslučitelný se svobodou usazování podle článku 49 SFEU a článku 31 Dohody o EHP.
18. Uvedená věc se týkala § 6b odst. 4 bodu 3 EStG, podle kterého může být zdanění kapitálových zisků z prodeje určitého majetku odloženo pouze tehdy, pokud je nový majetek součástí stálých aktiv podniku se stálou provozovnou v Německu. Soudní dvůr měl za to, že toto rozdílné zacházení může vést ke znevýhodnění v oblasti cash-flow pro daňového poplatníka přejícího si tyto kapitálové zisky znovu investovat za účelem pořízení nového majetku určeného pro stálou provozovnu nacházející se na území jiného členského státu nežli Německa oproti daňovému poplatníkovi uskutečňujícímu obdobnou reinvestici do podniku se stálou provozovnou nacházející se v Německu. Soudní dvůr tedy dospěl k závěru, že takové rozdílné zacházení může přinejmenším činit méně přitažlivými reinvestice uskutečňované mimo německé území oproti reinvesticím uskutečňovaným na tomto území. Z uvedeného důvodu Soudní dvůr rozhodl, že Spolková republika Německo tím, že zachovala dotčený daňový režim, porušila článek 49 SFEU a článek 31 Dohody o EHP, neboť takový daňový režim může odradit daňového poplatníka usazeného v dotčeném členském státě od výkonu jeho činností prostřednictvím stálé provozovny nacházející se v jiném členském státě nežli Německu(4).
19. V návaznosti na rozsudek Soudního dvora změnila Spolková republika Německo § 6b EStG tak, že do něj vložila nový odstavec 2a. Uvedené ustanovení umožňuje odložení daně z kapitálového zisku dosaženého prodejem původního majetku a její zaplacení v průběhu doby nejvýše pěti let, pokud daňový poplatník, na kterého se vztahuje § 6b odst. 4 bod 2 EStG, pořídí nebo vytvoří nový majetek, který lze přiřadit k hospodářskému majetku daňového poplatníka v jiném členském státě nebo v jiném státě EHP. Jak bylo potvrzeno na jednání, Komise považuje změnu německé právní úpravy za uspokojivou, protože napravuje porušení svobody usazování. Řízení o nesplnění povinnosti bylo tudíž zastaveno.
20. Ke změně § 6b odst. 4 bodu 2 EStG, jehož se věc Komise v. Německo (Svoboda usazování) netýkala, ovšem nedošlo. Komise má za to, že uvedené ustanovení, které stanoví podmínky pro přiznání dotčeného daňového zvýhodnění, porušuje volný pohyb kapitálu podle unijního práva, a rozhodla se tudíž pokračovat cestou řízení o nesplnění povinnosti týkajícího se uvedené svobody trhu.
21. Dne 15. února 2017 tak Komise zaslala Spolkové republice Německo doplňující výzvu dopisem.
22. Dopisem ze dne 12. dubna 2017 Spolková republika Německo zpochybnila stanovisko Komise a trvala na svém postoji vyjádřeném ve své původní odpovědi na první výzvu dopisem Komise.
23. Dne 27. listopadu 2019 vydala Komise odůvodněné stanovisko podle článku 258 SFEU, v němž potvrdila svůj názor, podle kterého je § 6b odst. 4 bod 2 EStG neslučitelný s čl. 63 odst. 1 SFEU a článkem 40 Dohody o EHP. Komise dále vyzvala Spolkovou republiku Německo, aby odůvodněnému stanovisku vyhověla ve lhůtě dvou měsíců od jeho oznámení.
24. Dne 24. ledna 2020 Spolková republika Německo na odůvodněné stanovisko odpověděla, přičemž zopakovala svůj postoj vyjádřený v odpovědi na výzvu dopisem.
IV. Řízení před Soudním dvorem
25. Komise má za to, že Spolková republika Německo nepřijala opatření nezbytná k tomu, aby vyhověla odůvodněnému stanovisku ve stanovené lhůtě, a dne 23. června 2025 se tudíž rozhodla podat projednávanou žalobu, kterou se domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Spolková republika Německo tím, že vznik nároku na dotčené daňové zvýhodnění podmiňuje povinností podniku mít stálou provozovnu v Německu, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 63 odst. 1 SFEU a článku 40 Dohody o EHP.
26. Ve své žalobní odpovědi podané dne 1. září 2025 Spolková republika Německo navrhla, aby Soudní dvůr projednávanou žalobu zamítl.
27. Komise rovněž podala repliku dne 10. října 2025 a Spolková republika Německo dupliku dne 12. listopadu 2025.
28. Dne 25. června 2026 se konalo jednání, na němž Komise a Spolková republika Německo přednesly ústní vyjádření.
V. Analýza
A. Úvod
1. Žaloba a struktura analýzy
29. Projednávanou žalobou se Komise domáhá, aby Soudní dvůr prohlásil německý daňový režim zavedený v § 6b EStG za neslučitelný s volným pohybem kapitálu. Komise má zejména za to, že § 6b odst. 4 bod 2 EStG porušuje čl. 63 odst. 1 SFEU a článek 40 Dohody o EHP z toho důvodu, že upírá podnikům, které nemají stálou provozovnu v Německu, výhodu plynoucí z dotčeného odkladu zdanění, přestože se uvedené podniky nacházejí v situacích srovnatelných se situacemi podniků, které stálou provozovnu v Německu mají a kterým nárok na uvedené daňové zvýhodnění vzniká.
30. Podle čl. 63 odst. 1 SFEU jsou zakázána všechna omezení volného pohybu kapitálu mezi členskými státy a mezi členskými státy a třetími zeměmi. Uvedený zákaz zahrnuje mimo jiné i omezení, která mohou od investování v členském státě odradit osoby-nerezidenty, nebo omezení, která mohou odradit osoby-rezidenty v tomto členském státě od investování v jiných členských státech(5).
31. V projednávané věci není z hlediska rozlišování mezi různými druhy podniků relevantní jejich sídlo, ale to, zda mají stálou provozovnu v Německu.
32. Existují tři kategorie daňových poplatníků, které jsou pro porozumění projednávané věci relevantní.
33. První kategorii tvoří podniky-rezidenti. Podle německého práva jsou podniky-rezidenty takové podniky, které mají buď místo vedení, nebo sídlo v Německu(6). Na takové podniky se vztahuje neomezená povinnost k dani z příjmů právnických osob(7).
34. Druhou kategorii tvoří podniky-nerezidenti, tedy podniky, které nemají v Německu ani místo vedení ani sídlo, ale mají v uvedené zemi určitou formu stálé obchodní přítomnosti, jak upřesňuje § 12 AO. Má se za to, že takové podniky-nerezidenti mají stálou provozovnu v Německu, přičemž se na ně vztahuje omezená daňová povinnost, která zahrnuje daň z příjmů právnických osob splatnou z podnikatelské činnosti vykonávané v Německu.
35. A konečně třetí kategorii tvoří podniky-nerezidenti, které nemají žádnou stálou provozovnu v Německu. Takové podniky v Německu v zásadě nepodléhají zdanění. Existují ovšem určité výjimky. Jedna taková výjimka, která je v projednávané věci relevantní, je upravena v § 49 odst. 1 bodě 2 písm. f) EStG, podle kterého podniky-nerezidenti, které nemají stálou provozovnu v Německu, přesto podléhají omezené dani z příjmů právnických osob, která je splatná ze zisků z prodeje nemovitých věcí nacházejících se v uvedeném členském státě.
36. Právě ve vztahu ke zmíněné poslední kategorii podniků Komise tvrdí, že dotčený německý daňový režim porušuje čl. 63 odst. 1 SFEU a článek 40 Dohody o EHP, neboť takové podniky vylučuje z daňového zvýhodnění upraveného v § 6b EStG.
37. Dotčené daňové zvýhodnění spočívá v odkladu zdanění za podmínky, že kapitálový zisk dosažený prodejem stálého aktiva (dále jen „původní majetek“) je buď během téhož roku(8), nebo v průběhu nejvýše 6 let po prodeji původního majetku(9) opětovně investován do jiného podobného majetku (dále jen „nový majetek“)(10). Odklad se provádí započtením částky kapitálového zisku proti nákladům vynaloženým na nový majetek(11). Pokud se reinvestice neuskuteční ve stejném roce, kdy došlo k prodeji původního majetku, umožňují německé právní předpisy vytvoření daňové rezervy zanesené do účetnictví podniku, přičemž tato daňová rezerva vykazuje kapitálové zisky jako zisky, kterých (dosud) nebylo dosaženo. Uvedenou rezervu lze použít ke snížení nákladů vynaložených na nový majetek ve lhůtě nejvýše šesti let. Pokud taková rezerva není během uvedené lhůty použita k opětovnému investování, musí ji podnik zrušit a navýšit o tuto částku svůj zisk ke konci zdaňovacího období, v němž lhůta pro opětovné investování uplyne, a z částky uvedené rezervy je povinen odvést daň z příjmů právnických osob(12).
38. Pokud je nový majetek součástí majetku podniku se stálou provozovnou v Německu, je zaplacení daně odloženo až do okamžiku prodeje nového majetku, jehož účetní hodnota je snížena odečtením kapitálového zisku dosaženého prodejem původního majetku. V uvedeném okamžiku, který může nastat až dlouho po prodeji původního majetku, bude Spolková republika Německo de facto vybírat daně z kapitálového zisku dosaženého prodejem původního majetku spolu s daněmi z kapitálového zisku dosaženého z nového majetku, neboť ty jsou nyní součástí vyššího kapitálového zisku vyplývajícího z prodeje nově pořízeného majetku v důsledku snížení jeho účetní hodnoty. Pokud je nový majetek součástí majetku podniku, který nemá stálou provozovnu v Německu, může si dotčený podnik zvolit na základě § 6b odst. 2a EStG, který byl do dotčeného právního předpisu vložen v rámci novelizace provedené v návaznosti na rozsudek Komise v. Německo (Právo usazování), možnost odvedení daně v pěti splátkách.
39. Vznik nároku na daňové zvýhodnění je vázán na splnění dvou podmínek stanovených v § 6b odst. 4 bodě 2 EStG. Zaprvé, původní majetek musel být součástí stálých aktiv podniku nepřetržitě po dobu nejméně šesti let před prodejem uvedeného majetku. Tuto část německých právních předpisů nepovažovala Komise za problematickou.
40. Zadruhé, původní majetek musel být během uvedené doby šesti let součástí(13) stálých aktiv podniku se stálou provozovnou v Německu.
41. Podniku, který má stálou provozovnu v jiném členském státě nebo v jiném státě EHP, tak nárok na odklad zdanění nevznikne, i když původní majetek byl během požadovaného období součástí jeho majetku. Takový podnik musí daň z příjmů právnických osob odvést bezprostředně po prodeji původního majetku. Právě tento aspekt dotčeného daňového režimu je podle Komise v rozporu s čl. 63 odst. 1 SFEU.
42. Rozhodnutí Soudního dvora, kterým Soudní dvůr žalobě Komise buď vyhoví, nebo ji zamítne, bude záviset na posouzení otázky, zda rozlišování zakotvené v německých právních předpisech, které se týká dotčeného daňového zvýhodnění, představuje omezení kapitálových investic podniků, které nemají stálou provozovnu v Německu, jež je v rozporu s čl. 63 odst. 1 SFEU a článkem 40 Dohody o EHP.
43. Má analýza je strukturována následovně. Nejprve předestřu argumentaci, v níž doložím, že dotčený německý daňový režim představuje omezení přeshraničního pohybu kapitálu (část B) a že takové omezení není podle čl. 65 odst. 1 písm. a) SFEU přípustné (část C). Následně posoudím, zda může být uvedené omezení odůvodněno naléhavým důvodem obecného zájmu, jak tvrdí německá vláda (část D). Nakonec se budu stručně věnovat použití „doložky o zachování právního účinku“ zakotvené v čl. 64 odst. 1 SFEU (část E).
2. Článek 40 Dohody o EHP
44. Komise tvrdí, že dochází k porušování čl. 63 odst. 1 SFEU a článku 40 Dohody o EHP.
45. V tomto ohledu musím úvodem zdůraznit, že cílem Dohody o EHP je mimo jiné zaručit co možná nejúplnější zavedení volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu v celém EHP tak, aby vnitřní trh zavedený na území Unie zahrnoval také státy EHP. Z tohoto úhlu pohledu musí být ustanovení zmíněné dohody vykládána jednotně(14). Soudní dvůr tedy rozhodl, že pravidla Dohody o EHP, která jsou v podstatě totožná s pravidly Smlouvy, musí být v členských státech vykládána jednotným způsobem(15).
46. Podle ustálené judikatury Soudního dvora(16) musí být omezení volného pohybu kapitálu mezi příslušníky států, jež jsou smluvními stranami Dohody o EHP, posuzována s ohledem na článek 40 a přílohu XII uvedené dohody. Uvedená ustanovení mají v tomto ohledu stejný právní dosah jako věcně totožná ustanovení článku 63 SFEU. Nebudu se tedy samostatně zabývat tvrzením týkajícím se porušení článku 40 Dohody o EHP. Následující analýza týkající se čl. 63 odst. 1 SFEU se tak vztahuje stejným způsobem i na zmíněné ustanovení.
B. Dochází k omezování volného pohybu kapitálu?
47. V projednávané věci zavádí dotčená vnitrostátní právní úprava rozdíl v daňovém zacházení mezi podniky, které mají stálou provozovnu v Německu, a podniky, které takovou stálou provozovnu nemají.
48. Spolková republika Německo tvrdí, že uvedené rozlišování není založeno na „státní příslušnosti“ podniků, neboť dotčeného daňového zvýhodnění nemohou využít ani podniky, které sice mají sídlo v Německu, a jsou tedy pro daňové účely považovány za podniky-rezidenty, ale místo vedení mají v jiném členském státě nebo v jiném státě EHP a nemají žádnou stálou provozovnu v Německu.
49. Taková situace skutečně může nastat, nicméně souhlasím s Komisí, že v případě podniku se sídlem v Německu je pravděpodobnější, že bude mít v Německu i svou stálou provozovnu, než je tomu v případě podniku-nerezidenta.
50. V tomto smyslu vede dotčená německá právní úprava k tomu, že větší počet podniků-nerezidentů je odrazován od investování do nemovitých věcí nacházejících se v Německu, popřípadě od opětovného investování svého kapitálu prodejem majetku v Německu.
51. Stejně tak je v tomto ohledu irelevantní, že, jak tvrdí německá vláda, podniky-nerezidenti mohou mít stálou provozovnu v Německu, a může jim tedy vzniknout nárok na dotčené daňové zvýhodnění. Takovým tvrzením není popřen argument, že dotčené daňové zvýhodnění bude upřeno většímu počtu podniků-nerezidentů, než je tomu v případě podniků-rezidentů.
52. Dotčená německá právní úprava tedy tím, že sporné daňové zvýhodnění podmiňuje existencí stálé provozovny v Německu, vytváří omezení svobody přeshraničního pohybu kapitálu.
53. Podle čl. 65 odst. 1 písm. a) SFEU však ustanoveními čl. 63 odst. 1 SFEU není dotčeno právo členských států uplatňovat příslušná ustanovení svých daňových předpisů, která rozlišují mezi daňovými poplatníky podle místa bydliště.
C. Objektivní srovnatelnost
54. Může se Spolková republika Německo dovolávat čl. 65 odst. 1 písm. a) SFEU za účelem vyloučení dotčené daňové právní úpravy z působnosti čl. 63 odst. 1 SFEU?
55. Jak Soudní dvůr připomněl ve své judikatuře, „čl. 65 odst. 1 písm. a) SFEU musí být jakožto výjimka ze základní zásady volného pohybu kapitálu vykládán striktně. Toto ustanovení nemůže být proto vykládáno v tom smyslu, že jakékoli daňové právní předpisy obsahující rozlišení mezi daňovými poplatníky podle místa bydliště nebo sídla či státu, kde investují svůj kapitál, jsou automaticky slučitelné se Smlouvou […]“.(17)
56. „Rozdílné zacházení, jež čl. 65 odst. 1 písm. a) SFEU dovoluje, nesmí totiž podle odstavce 3 tohoto článku představovat ani prostředek svévolné diskriminace, ani zastřené omezování. […] [T]akové rozdílné zacházení může být povoleno pouze tehdy, když se týká situací, které nejsou objektivně srovnatelné, nebo v opačném případě, pokud je odůvodněno naléhavým důvodem obecného zájmu […]“.(18)
57. Dotčená německá právní úprava by tak byla podle čl. 65 odst. 1 písm. a) SFEU přípustná pouze tehdy, pokud by situace podniku, který nemá stálou provozovnu v Německu, nebyla objektivně srovnatelná se situací podniku, který stálou provozovnu v Německu má.
58. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že „srovnatelná povaha či nikoliv přeshraniční situace s vnitrostátní situací se musí posuzovat s ohledem na cíl sledovaný dotčenými vnitrostátními ustanoveními, jakož i na jejich předmět a obsah, a že za účelem posouzení toho, zda rozdílné zacházení vyplývající z dotčených právních předpisů odráží objektivní rozdíl v situaci, musí být brána v úvahu pouze relevantní rozlišovací kritéria stanovená takovými právními předpisy“(19).
59. V tomto ohledu se Komise i německá vláda shodují na tom, že § 6b odst. 4 bod 2 EStG musí být vykládán ve světle § 49 odst. 1 bodu 2 písm. f) EStG. Neshodují se však na cíli posledně uvedeného ustanovení.
60. Výklad § 49 odst. 1 bodu 2 písm. f) EStG, který zastává Komise, vychází z legislativní historie uvedeného ustanovení. Komise tvrdí, že toto ustanovení bylo výslovně zaměřeno na situace, kdy podniky-nerezidenti vlastní nemovité věci v Německu, ale nevykonávají žádnou podnikatelskou činnost. Cílem zavedení písmene f) bylo zaručit rovné zacházení zahraničním i tuzemským podnikům, které se věnují správě majetku. V tomto smyslu německý zákonodárce považoval jejich situace za srovnatelné, neboť oba typy podniků spravují nemovité věci v Německu a jejich činnosti jsou totožné.
61. Německá vláda souhlasí s tím, že dotčené ustanovení zajišťuje všem podnikům spravujícím nemovité věci v Německu rovné postavení. Rozporuje však názor Komise na hlavní cíl uvedeného ustanovení. Tvrdí, že jediným účelem § 49 odst. 1 bodu 2 písm. f) EStG je zajistit, aby kapitálový zisk, jehož bylo dosaženo nakládáním s nemovitými věcmi, byl kvalifikován jako příjmy z podnikatelské činnosti (nikoli již jako příjmy z pronájmu nebo pachtu) bez ohledu na to, zda má podnik stálou provozovnu v Německu. V tomto smyslu německá vláda tvrdí, že dotčené ustanovení není spjato s vytvořením fikce stálé provozovny nacházející se v tuzemsku a slouží pouze k tomu, aby měly tuzemské a zahraniční podniky pro účely zdanění kapitálového zisku z nemovitých věcí rovné postavení.
62. Bez ohledu na to, jaký je správný výklad cíle § 49 odst. 1 bodu 2 písm. f) EStG, nelze popřít, že uvedené ustanovení ukládá podnikům-nerezidentům, které nemají stálou provozovnu v Německu, povinnost odvést daň z příjmů právnických osob z kapitálového zisku dosaženého prodejem nemovitých věcí nacházejících se v Německu. Ve vztahu k této konkrétní dani se tak podniky, které nemají stálou provozovnu v Německu, nacházejí ve stejné situaci jako podniky, které takovou stálou provozovnu mají.
63. Přestože jsou však uvedené podniky povinny odvádět stejnou daň, nemohou využít výhody spočívající v odložení jejího zaplacení. Existují objektivní rozdíly mezi podniky se stálou provozovnou v Německu a podniky bez takové stálé provozovny, pokud jde o účel uvedeného daňového zvýhodnění?
64. Podle německé vlády je účelem dotčeného daňového zvýhodnění podpora a usnadnění restrukturalizace podniků prostřednictvím opětovného investování do nových stálých aktiv. Tím dochází ke zvyšování flexibility a adaptability podniků usnadňující jim hospodářské přizpůsobování strukturálním změnám(20). Srovnatelnost přeshraniční a vnitrostátní situace proto musí zohledňovat uvedený účel.
65. V tomto ohledu mám za to, že pokud jde o cíl sledovaný dotčenými vnitrostátními právními předpisy, nacházejí se podniky se stálou provozovnou v jiných členských státech (nebo jiných státech EHP) v situaci srovnatelné se situací podniků, které mají stálou provozovnu v Německu. Obě kategorie podniků mohou dosáhnout kapitálových zisků prodejem nemovitých věcí nacházejících se v Německu a mohou potřebovat flexibilitu při reinvestování těchto zisků, aby se mohly přizpůsobovat strukturálním a hospodářským změnám. Pouhá skutečnost, že se stálá provozovna podniku nachází v jiném členském státě, nestaví sama o sobě takový podnik do odlišné situace, pokud jde o cíl sledovaný dotčeným ustanovením(21).
66. Souhrnně lze říci, že situace podniku, který nemá stálou provozovnu v Německu, je srovnatelná se situací podniku, který stálou provozovnu v Německu má. Oba podniky podléhají dani z příjmů právnických osob splatné z kapitálového zisku dosaženého prodejem stálého aktiva v Německu, ale prvně uvedený podnik musí tyto daně zaplatit okamžitě, zatímco druhý může platbu odložit. Uvedená výhoda činí reinvestice atraktivnějšími pro podniky se stálou provozovnou v Německu než pro podniky bez takové stálé provozovny, přestože záměry, jimiž jsou takové reinvestice vedeny, jsou stejné.
67. Rozdílné zacházení s podniky-nerezidenty, které nemají stálou provozovnu v Německu, a s podniky, které takovou stálou provozovnu mají, je tudíž podle čl. 65 odst. 1 písm. a) SFEU zakázáno, neboť jsou-li zohledněny cíle dotčeného německého daňového režimu, nacházejí se oba typy podniků v objektivně srovnatelných situacích. Dotčený německý daňový režim tak porušuje čl. 63 odst. 1 SFEU, ledaže by omezení, které zavádí, mohlo být odůvodněno naléhavými důvody obecného zájmu, kterých se dovolává německá vláda.
D. Naléhavé důvody obecného zájmu a proporcionalita německého daňového režimu
68. Podle ustálené judikatury Soudního dvora lze omezení volného pohybu kapitálu připustit tehdy, jestliže je založeno na naléhavých důvodech obecného zájmu, je způsobilé zaručit koherentně a systematicky uskutečnění cíle, který sleduje, a nepřekračuje meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné(22).
69. Pro případ, že by Soudní dvůr konstatoval, že dotčená ustanovení představují omezení volného pohybu kapitálu ve smyslu čl. 63 odst. 1 SFEU, dovolává se německá vláda jakožto odůvodnění takového omezení tří důvodů: 1) podpory investic v Německu, 2) soudržnosti daňového režimu a 3) vyváženého rozdělení daňové pravomoci mezi členskými státy.
1. Podpora investic v Německu
70. Německá vláda tvrdí, že pokud by Soudní dvůr konstatoval, že dotčená právní úprava omezuje volný pohyb kapitálu, je zmíněné omezení nezbytné pro podporu investic v Německu a zajištění další existence podniků, které jsou v Německu trvale přítomny. Rovněž tvrdí, s odvoláním na judikaturu Soudního dvora, že podpora investic, zejména ve spojitosti s přežitím malých a středních podniků (MSP) a se zachováním pracovních míst v takových podnicích, může za určitých okolností a při splnění určitých podmínek představovat přijatelné odůvodnění vnitrostátní právní úpravy, která stanoví daňové zvýhodnění ve prospěch fyzických nebo právnických osob(23).
71. V tomto ohledu je nutno podotknout, že i kdyby byl požadavek existence stálé provozovny v dotčeném členském státě skutečně nezbytný k dosažení cíle spočívajícího v podpoře podniků, které mají stálou provozovnu v Německu, a v povzbuzení jejich hospodářské činnosti v uvedeném členském státě, má tento cíl čistě hospodářskou povahu.
72. V souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora v zásadě nemůže čistě hospodářský cíl představovat naléhavý důvod obecného zájmu způsobilý odůvodnit omezení volného pohybu kapitálu(24).
73. Kromě toho, i kdyby byl takový cíl považován za přípustný, usnadnění opětovného investování výnosů z kapitálových zisků samo o sobě nezaručuje, že obchodní společnost bude v Německu i nadále vyvíjet podnikatelskou činnost.
74. Konečně, i za předpokladu, že by daňový režim určený na podporu MSP mohl být připuštěn jako odůvodnění omezení volného pohybu kapitálu, z ničeho nevyplývá, že účelem dotčené německé právní úpravy je podpora MSP. Nárok na daňové zvýhodnění naopak vzniká kterémukoli podniku-rezidentovi se stálou provozovnou v Německu, který se rozhodne opětovně investovat zisky z prodeje nemovitých věcí do nových stálých aktiv v průběhu nejvýše šesti let.
75. Nelze se tedy ztotožnit s argumentací německé vlády, podle které je omezení volného pohybu kapitálu odůvodněno potřebou podporovat investice v Německu.
2. Soudržnost daňového režimu
76. Německá vláda tvrdí, že pokud Soudní dvůr konstatuje, že dotčená právní úprava omezuje volný pohyb kapitálu, může být toto omezení odůvodněno nezbytností zachovat soudržnost daňového režimu. Podnikům-nerezidentům, které nemají stálou provozovnu v Německu, vzniká nárok na jednu daňovou výhodu: nejsou povinny platit místně vybíranou daň z podnikání. Uvedené osvobození od daně znamená, že podniky-nerezidenti nemohou využít daňového zvýhodnění dotčeného v projednávané věci, které z důvodů daňové soudržnosti náleží pouze podnikům-rezidentům, které místní dani z podnikání podléhají. Rozšíření působnosti dotčeného daňového zvýhodnění na podniky-nerezidenty by tak podle názoru německé vlády buď diskriminovalo podniky-rezidenty podléhající povinnosti odvádět místní daň z podnikání, nebo by poskytovalo podnikům-nerezidentům neodůvodněnou výhodu, jelikož podniky-nerezidenti nejsou povinny odvádět místní daň z podnikání.
77. Na podporu uvedeného argumentu odkazuje německá vláda na judikaturu Soudního dvora, podle které nezbytnost chránit soudržnost daňového režimu může odůvodnit omezení výkonu základních svobod, ovšem za podmínky, že bude prokázána existence přímé souvislosti mezi dotyčným daňovým zvýhodněním a vyrovnáním takového zvýhodnění určitým daňovým odvodem(25).
78. V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora vyplývá, že pro účely rozhodnutí o tom, zda dotčené ustanovení porušuje volný pohyb kapitálu, nelze zohledňovat celkovou daňovou situaci daňového poplatníka. Existence nepříznivého daňového zacházení musí být naopak posuzována s ohledem na dotčenou konkrétní právní úpravu(26).
79. Dotčené daňové zvýhodnění se týká daně z příjmů právnických osob a umožňuje odklad zaplacení uvedené daně; podniky, které nemají stálou provozovnu v Německu, se tudíž nacházejí ve srovnatelných situacích jako podniky, které takovou stálou provozovnu mají, přestože pouze druhý zmíněný typ podniků podléhá povinnosti odvádět místní daň z podnikání.
80. Ani já, stejně jako Komise, se nedomnívám, že německá vláda prokázala existenci přímé souvislosti mezi daňovým zvýhodněním a vyrovnáním takového zvýhodnění místní daní z podnikání. Uvedená daň z podnikání, kterou jsou povinny platit podniky se stálou provozovnou v Německu, nevyrovnává znevýhodnění způsobené vyloučením podniků, které nemají stálou provozovnu v Německu, z možnosti odkladu platby daně z příjmů právnických osob. Tyto dvě daně se liší. Dotčené daňové zvýhodnění je spojeno pouze s daní z příjmů právnických osob, nikoli s místní daní z podnikání.
81. Jak uvedla Komise, daň z příjmů právnických osob a místní daň z podnikání představují dvě samostatné daně, na které se vztahují odlišné právní podmínky. V projednávané věci vychází tvrzená diskriminace z rozdílného zacházení s dosaženým kapitálovým ziskem, a to v závislosti na místě, kde se nachází stálá provozovna podniku, nikoli ze souběžné existence různých daňových odvodů. Jinými slovy, oba typy podniků jsou povinny odvádět daň z příjmů právnických osob, pokud dosáhnou kapitálového zisku z prodeje nemovitých věcí nacházejících se v Německu, ale nárok na dotčené daňové zvýhodnění vzniká pouze podnikům-rezidentům, které mají stálou provozovnu v Německu. Povinnost platit místní daň z podnikání podle německého práva je tedy v kontextu projednávané věci irelevantní.
82. Německá vláda se tak podle mého názoru nemůže dovolávat existence povinnosti platit místní daň z podnikání, která je uložena (pouze) podnikům se stálou provozovnou v Německu, jako odůvodnění jakéhokoli rozdílného zacházení s podniky-rezidenty a podniky-nerezidenty.
3. Vyvážené rozdělení daňové pravomoci mezi členskými státy
83. Německá vláda tvrdí, že dotčené omezení může být rovněž odůvodněno nezbytností zajistit vyvážené rozdělení daňové pravomoci mezi členskými státy. Podle výkladu bodu 69 rozsudku Soudního dvora ve věci Komise v. Německo (Svoboda usazování), jak jej podává uvedená vláda, Soudní dvůr konstatoval, že reinvestice kapitálového zisku, který bude použit k pořízení nového majetku v zahraničí, nezavazuje Spolkovou republiku Německo k tomu, aby se vzdala svého práva zdanit takový zisk před jeho přesunem z území Německa. Spolková republika Německo tudíž legislativně zakotvila daňové zvýhodnění, které uvádí úvahy, z nichž zmíněný rozsudek vychází, do praxe. Německá vláda tvrdí, že konkrétně § 6b odst. 4 bod 2 EStG představuje rozdělení práv zdanění, která členské státy sjednaly ve dvoustranných úmluvách, a odráží zásadu, podle které by měl mít každý stát podíl na hospodářském úspěchu vytvořeném infrastrukturou, kterou uvedený stát poskytuje, zatímco vyloučí daňová zvýhodnění pro podniky-nerezidenty, jejichž latentních kapitálových zisků bylo dosaženo v zahraničí. Rozšíření působnosti uvedeného ustanovení by posilovalo již tak příznivý režim pro podniky-nerezidenty (zajišťující jim osvobození od placení místní daně z podnikání, které se na ně vztahuje), podporovalo by vyhýbání se daňovým povinnostem a páchání daňových úniků a narušovalo by hospodářskou soutěž, což by mělo za následek narušení vnitřního trhu diskriminačním daňovým zacházením a popření cíle základních svobod.
84. Společně s Komisí se domnívám, že Spolková republika Německo není povinna vzdát se svého práva zdanit kapitálový zisk dosažený prodejem původního majetku nacházejícího se v Německu. Podle zásady daňové teritoriality si členské státy zachovávají právo zdanit kapitálové zisky vytvořené na svém území(27).
85. Okamžité zdanění kapitálového zisku dosaženého podnikem-nerezidentem však překračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení cíle zachování rozdělení daňové pravomoci, neboť existují méně omezující opatření, než je okamžité zdanění. Stejně tak platí, jak Soudní dvůr konstatoval v rozsudku Komise v. Německo (Svoboda usazování)(28), že daňovému poplatníkovi, který nemá stálou provozovnu v Německu, je možné ponechat volbu mezi okamžitým a odloženým odvodem uvedené daně. Výběr uvedené daně může být řešen tak, aby Spolkové republice Německo umožnil zachovat si kontrolu nad pozdějším výběrem daní bez ohledu na to, že nevykonává přímou kontrolu nad účetnictvím podniku v důsledku skutečnosti, že podnik nemá stálou provozovnu v Německu.
86. Nelze se tedy ztotožnit s argumentací německé vlády, podle které je vyloučení podniků-nerezidentů, které nemají stálou provozovnu v Německu, z možnosti odloženého zdanění odůvodněno daňovou pravomocí členského státu.
87. Vzhledem k tomu, že dotčený německý daňový režim omezuje přeshraniční pohyb kapitálu tím, že podnikům, které nemají stálou provozovnu v Německu, upírá možnost využít odkladu zdanění, přestože uvedené podniky podléhají stejnému režimu daně z příjmů právnických osob jako podniky, které v Německu stálou provozovnu mají a kterým nárok na odklad zdanění vzniká, a že takové rozdílné zacházení nemůže být odůvodněno žádným z naléhavých důvodů obecného zájmu uváděných německou vládou, navrhuji, aby Soudní dvůr konstatoval, že dotčený německý daňový režim porušuje čl. 63 odst. 1 SFEU.
E. Uplatnění čl. 64 odst. 1 SFEU v souvislosti s omezeními volného pohybu kapitálu vůči třetím zemím
88. Článek 64 odst. 1 SFEU obsahuje „doložku o zachování právního účinku“, která omezuje časovou působnost článku 63 SFEU, pokud jde o omezení, která existovala ke dni 31. prosince 1993 podle vnitrostátního práva nebo práva Unie ve vztahu k pohybu kapitálu do nebo ze třetích zemí, zahrnujícího přímé investice včetně investic do nemovitostí, usazování, poskytování finančních služeb či přijetí cenných papírů na kapitálové trhy.
89. Uvedené doložky se lze dovolávat ve vztazích se třetími zeměmi, nikoli však ve vztazích se státy, které jsou smluvními stranami Dohody o EHP(29).
90. Německá vláda uvádí, že § 6b EStG byl do tohoto vnitrostátního zákona vložen v rámci novelizace provedené prostřednictvím Steueränderungsgesetz (zákon o změně daní) z roku 1964. Uvedené ustanovení se použije na investice podniků-rezidentů a umožňuje vytváření skrytých rezerv sestávajících z kapitálových zisků dosažených individuálním prodejem určitých nemovitých věcí, které mají být použity k opětovnému investování. Spadá tedy do působnosti čl. 64 odst. 1 SFEU.
91. Německý daňový režim tedy není v rozporu se Smlouvami, pokud je uplatňován vůči třetím zemím.
92. Komise na jednání potvrdila, že uvedený argument nezpochybňuje.
VI. K nákladům řízení
93. Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Spolková republika Německo neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit Spolkové republice Německo náhradu nákladů řízení.
VII. Závěry
94. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr:
1) rozhodl, že Spolková republika Německo tím, že přijala a ponechává v platnosti daňový režim stanovený v § 6b odst. 4 bodě 2 Einkommensteuergesetz (zákon o dani z příjmů), který podmiňuje možnost odkladu zdanění kapitálového zisku z prodeje hospodářského majetku v případě opětovného investování takového zisku tím, že byl dotčený majetek součástí stálých aktiv daňového poplatníka, který má stálou provozovnu v Německu, po dobu nejméně šesti let před jeho prodejem, nesplnil povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 63 SFEU a článku 40 Dohody o Evropském hospodářském prostoru ze dne 2. května 1992;
2) uložil Spolkové republice Německo náhradu nákladů řízení.
1– Původní jazyk: angličtina.
2– Dohoda o Evropském hospodářském prostoru ze dne 2. května 1992 (Úř. věst. 1994, L 1, s. 3; Zvl. vyd. 11/52, s. 3; dále jen „Dohoda o EHP“).
3– Viz rozsudek ze dne 16. dubna 2015, Komise v. Německo (Svoboda usazování) [C-591/13, dále jen „rozsudek Komise v. Německo (Svoboda usazování)“, EU:C:2015:230].
4– Rozsudek Komise v. Německo (Svoboda usazování), body 58 a 59.
5– Viz rozsudek ze dne 27. února 2025, Dyrektor Krajowej Informacji Skarbowej (Způsob správy SKI) (C-18/23, EU:C:2025:119, bod 57 a citovaná judikatura).
6– Viz § 1 KStG.
7– Tamtéž.
8– Ustanovení § 6b odst. 1 EStG.
9– Ustanovení § 6b odst. 3 EStG.
10– Podle § 6b odst. 1 EStG mohou být novým majetkem a) pozemek, pokud dojde k prodeji jiného pozemku; b) porost na pozemku, pokud dojde k prodeji pozemku nebo porostu na pozemku; c) budova, pokud dojde k prodeji pozemku, porostu na pozemku nebo budovy; a c) plavidlo vnitrozemské plavby, pokud dojde k prodeji plavidly vnitrozemské plavby.
11– Podle § 6b odst. 2 EStG se kapitálový zisk vypočítá jako rozdíl mezi prodejní cenou po odečtení nákladů na prodej a účetní hodnotou, kterou bylo možné prodávanému hospodářskému majetku přiřadit v okamžiku prodeje.
12– Což je situace předvídaná v § 6b odst. 3 EStG.
13– Německá vláda na jednání vysvětlila, že zařazení majetku do stálých aktiv stálé provozovny se provádí jeho zápisem a zveřejněním v obchodním rejstříku.
14– Viz posudek 1/92 (Druhý posudek k Dohodě o EHP) ze dne 10. dubna 1992 (EU:C:1992:189).
15– Viz rozsudek ze dne 13. listopadu 2025, Familienstiftung (C-142/24, dále jen „rozsudek Familienstiftung“, EU:C:2025:873, bod 31 a citovaná judikatura).
16– Výše rozsudek Familienstiftung, bod 35 a citovaná judikatura.
17– Výše rozsudek Familienstiftung, bod 53 a citovaná judikatura.
18– Rozsudek ze dne 16. listopadu 2023, Autoridade Tributária e Aduaneira (Kapitálové zisky z převodu podílů) (C-472/22, EU:C:2023:880, bod 28 a citovaná judikatura).
19– Viz například rozsudek ze dne 27. dubna 2023, L Fund (C-537/20, dále jen „rozsudek L Fund“, EU:C:2023:339, bod 54 a citovaná judikatura).
20– Podle prohlášení německé vlády uvedeného ve sdělení Komisi ze dne 17. ledna 2013.
21– Stejnými úvahami byl Soudní dvůr veden i v rozsudku L Fund, bodech 57 až 62.
22– Viz rozsudek L Fund, bod 90 a citovaná judikatura.
23– Na podporu uvedeného argumentu odkazuje německá vláda na rozsudek ze dne 25. října 2007, Geurts a Vogten (C-464/05, EU:C:2007:631, bod 26).
24– Viz například rozsudky ze dne 6. června 2000, Verkooijen (C-35/98, EU:C:2000:294, bod 48), a ze dne 25. února 2021, Novo Banco (C-712/19, EU:C:2021:137, bod 40 a citovaná judikatura).
25– Viz rozsudek ze dne 26. října 2006, Komise v. Portugalsko (C-345/05, EU:C:2006:685, bod 29 a citovaná judikatura).
26– V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 28. ledna 1986, Komise v. Francie (C-270/83, EU:C:1986:37, bod 21), na který Komise odkázala na jednání. Jak uvedla Komise, úvahy vyjádřené Soudním dvorem v uvedeném rozsudku jsou použitelné i na projednávanou věc navzdory skutečnosti, že se v dotčené věci jednalo o svobodu usazování.
27– Rozsudek Komise v. Německo (Svoboda usazování), bod 65.
28– Viz bod 73 uvedeného rozsudku.
29– Viz například usnesení ze dne 24. června 2011, projektart a další (C-476/10, EU:C:2011:422, bod 36).